06.01.2014 12:36

Hromnice (24. Týden)

 

Vyhlédl z okna Clarence House do pochmurného dne nad mudlovským Londýnem. Zdejší šedý zimní opar byl deprimující stejně jako vzdálené hučení projíždějících aut na mokré vozovce, které připomínalo povzdechy umírající meluzíny. Prakticky měl dost moci a nadání na rozehnání mraků nad Londýnem, ale za to by už jisto jistě skončil na pěkných pár let v Azkabanu.

I jeho nálada byla nedobrá a přitom dnešní den začal tak dobře.

Po probuzení, v krásných pět hodin ráno po neuvěřitelných čtyřech hodinách klidného spánku, ho přivítalo jasné nebe, na kterém byl ještě vidět ustupující měsíc. Byla to opravdu krása, taková, až si vytáhl svou fujaru, otevřel okno do mrazivého dne a začal hrát. Kdoví proč se to nelíbilo Minervě a tak mu přišla tlouct na dveře s tím, aby byl potichu, než alespoň vyjde slunce. Nejspíš nedokázala ocenit, jak se v poslední době velice zlepšil, tak jí udělal radost a místo fujary vytáhl housle. To už jí kupodivu nevadilo, přestože hraní na ně byla pro Albuse hrozná nuda.

Mezi první snídaní a druhou snídaní se studenty strávil krásné chvilky ve vaně se svou kachničkou. Byl opravdu rád, že mu tenhle mudlovský vynález Arthur dal před třemi lety k Vánocům. Jeho růžová kachnička byla prostě roztomilá, plavala a pískala, a když ji člověk hodil na zem, tak i poposkočila. Nechápal, že se takový úžasný zábavný prvek do vany v kouzelnickém světě hned neuchytil, tak koupil malou výrobnu kachniček v mudlovském světě a začal je dovážet do toho kouzelnického a zejména rozdávat svým známým. Obchod mu kvetl, což se také dozvěděl dnešního rána, ostatně tak jako všechno, čeho se dotkl.

Dopoledne měl také růžové, po papírování, které měl hned za sebou, zašli s Fawkesem do skleníků na příjemnou procházku, natrhat si nějaké místní ovoce a popovídat si s kůrolezy. Tedy, samozřejmě mluvil on, oni si ho jen prohlíželi usazení na kmenech stromů, ale stejně to byl vydařený den. Po cestě zpátky dokonce potkal Firenze, se kterým se hrozně dlouho neviděl, protože se mu, po malých krůčcích a velice opatrně, prý podařilo zase se sblížit s pár kentaury ze svého stáda, tak si to nechtěl pokazit ochomýtáním kolem bradavického hradu, ale stejně prý nemohl odolat, aby nepřišel na kus řeči.

Oběd byl také skvělý, pravda, Severus byl trochu nabručený, protože měl opar, ale ve své podstatě nic tak strašného. Skutečně zlé věci se začaly dít až odpoledne, když k němu dorazila pošta se špatnými zprávami. Nejdřív se dozvěděl, že Aurelia Ponsonbyho, syna jeho dobrých známých z mládí, nalezli v hrozném stavu v jeho domě na Příčné. A nejednalo se bohužel o neověřenou zprávu z některého z jeho zdrojů, nýbrž o oficiální dopis od Sv. Munga, kde byl Aurelius hospitalizován. Neměl žádné příbuzné, jedinou kontaktní osobou byl Albus, přestože to bylo už tři desítky let, co se naposledy viděli a skoro pět let, co si vyměnili víc než jenom přání k Vánocům.

Spěchal k Mungovi, aby se musel postavit velice zlé pravdě; Aurelius nebyl jenom vážně zraněný, někdo z něj vysál poslední špetku magie a jeho skoro mrtvé tělo nechal pohozené několik dní v jeho domě. Tak strašnou věc mohl spáchat jen jediný člověk a to Tom. Pouze on byl nejen dostatečně krutý, ale i mocný a tím pádem schopný postavit se beze strachu Aureliovi, který byl čarodějem dvanácté úrovně.

S těžkým srdcem zašel do přeposílacího centra v Londýně a pod záštitou svého jména poslal dopis sem, Alžbětě a vyžádal si urgentní schůzku. Sice to nějaký čas trvalo, musel se stavit v mudlovské kavárně na výborné latté, ale nakonec byl tady u okna a vyhlížel ven, vyčkával, až se Alžběta dostaví.

Začínala to být už docela otrava tu jen tak stát a nic nedělat. Vydal se proto na průzkum pokoje, ve kterém ještě nebyl. Byl tu jenom párkrát od doby, co tu Alžběta začala bydlet a pokaždé ho vzali někam jinam, přičemž mu nedovolili se porozhlédnout po domě a tvářili se zle, když v hale sahal na vyřezávané obložení. Byli trochu mudlovsky naivní, když si mysleli, že by mu mohli zabránit projít si celý dům, pokud by o to opravdu stál. Dva mudlovští vojáci u dveří by ho nezadrželi ani na pět minut. Nicméně nebyl tak zle vychovaný, aby slídil po cizím domově, když si to jeho majitel nepřeje.

Dveře se otevřely. Obrátil se k nim, ale bohužel v nich nestála královna, jak očekával, ale jakýsi malý hubený muž, nervózně sebou šijící a těkající očima na všechny strany, jako kdyby se nedokázal ani trochu uklidnit. Vřele doufal, že se teď nebude konat oficiální představení se všemi náležitostmi, protože to vždycky zabralo tak patnáct minut a on už tu strávil víc času, než bylo zdrávo. Tímhle tempem se naštve a najde si Alžbětu sám.

„Profesor Brumbál?“ zeptal se muž, jako kdyby si vůbec nebyl jistý.
„To jsem já, mladý muži,“ přitakal.

„Její Výsost se ptá, jestli vaše návštěva souvisí s jejím pohřešovaným osobním tajemníkem, sirem Ponsonbym?“

„Souvisí s ním velice úzce a už není pohřešovaný.“
„Jsem si jistý, že až to uslyší, brzy přijde,“ ubezpečil ho nervózní mladík a obrátil se na patě.

„Ano, to už by bylo načase,“ neodpustil si tuto poznámku. Byl klidný člověk ochotný dlouho vyčkávat, ale přeci jen, byl Albus Brumbál, ani anglická mudlovská královna ho nemohla nechat čekat kdoví jak dlouho, než se uráčí přijít. Chápal, že má hodně práce, ale to on taky a navíc tu nebyl na zdvořilostní návštěvě, protože Aureliovo zmrzačení byla závažná věc týkající se také bezpečí samotné Alžběty. Teď, když v jejím okolí nebyl dostatečně mocný čaroděj, vlastně žádný čaroděj, byla zcela nechráněná proti Tomovu případnému útoku. Konkrétní kroky ke zničení mudlovské vlády zatím neudělal, to byla pravda, ale v celkovém náhledu na jeho plán ovládnutí světa a pokoření mudlů, to byl jasný krok k cíli. Záleželo jen na tom, kdy se odhodlá ho udělat.

Mladý úředník ho buď neslyšel, nebo záměrně ignoroval, jedno co z toho, odešel a pevně za sebou zavřel dveře. Vypadalo to tedy na další hrozně dlouhou dobu čekání, než se něco stane.

Sedl si do křesla, vytáhl tabulku čokolády a začal ocucávat její roh. Kdoví proč na něj stráž nahlížela, jako kdyby prováděl něco obscénního jako sebeukájení na veřejnosti.

Dveře se otevřely podruhé, tentokrát mladík dovnitř skoro vběhl a pokusil se zasalutovat nebo o co se to snažil. Pochopil, proto se postavil a uctivě sklonil hlavu.

„Její Výsost, královna...“ nadechoval se k oficiálnímu představení, ale drobná žena v jemně modrém kostýmu vcházející dveřmi ho mávnutím ruky umlčela.

„Ano, všichni tu vědí, kdo jsem,“ umlčela ho Alžběta hlasem, kterému lidé neodporovali. „Tento rozhovor je přísně soukromý. Všichni nyní odejdou a počkají za dveřmi.“

Bylo znát, že se to nikomu nelíbí, ale vyšli za dveře a hubený mladík za nimi zavřel. Zůstali s Alžbětou sami.

„Vaše Výsosti, je mi ctí se s vámi opět setkat,“ uklonil se, jak kázal dobrý mrav. V jeho případě to vždy bylo takové zvláštní, nedodržoval mudlovské protokoly, protože on prakticky vzato nebyl jejím poddaným podle mezinárodních smluv uzavřených s kouzelnickou společností a také malou Alžbětu choval v náručí, takže bylo opravdu těžké k ní přistupovat s patřičnou odtažitostí, s jakou k ní přicházeli druzí.

„Profesore Brumbále... i já jsem ráda, že vás opět po takové době mé staré oči vidí,“ oplatila mu stejně někde na pomezí formálnosti a posadila se do křesla. To byl signál pro něj, že si také může sednout a tak tak učinil.

„Vyrozuměla jsem, že máte zprávy o siru Ponsonbym.“
„Ano a merlinžel nejsou ani v nejmenším dobré. Je u Sv. Munga ve velice špatném stavu, ze kterého se pravděpodobně už nedostane,“ řekl jí to na rovinu, věděl, že je to silná žena, která to zvládne.

Přesto bylo znát, jak hluboce se jí to dotklo. Přes tvář se přetáhl temný stín prohlubující její vrásky v hluboké brázdy a její, jinak pevná ramena, trochu poklesla, ale ani přes svůj hmatatelný smutek se neuchýlila k něčemu tak soukromému, jako byly slzy nebo třeba jenom bolestný povzdech. Její rezervovanost byla ještě větší než u Minervy.
„Co se mu stalo?“ prostý dotaz položený velice klidným hlasem.

Prohrábl si vousy.
„Velmi zlá věc, nejhorší, jaká se může čaroději stát. Někdo ho napadl a vysál z jeho těla veškerou magii. Obvykle to čaroděje stojí život, ale on, při své moci, zůstal naživu a... je z něj moták, pokud by se tak dal jeho momentální stav nazvat. Leží u Munga v kómatu... tak tomu vy mudlové říkáte, pokud se nemýlím... a je nepravděpodobné, že se vůbec ještě někdy probere. I kdyby ano, nebude na tom nejlépe,“ s povzdechem složil ruce na kolena, už ho bolel vous, jak si za něj v posledních hodinách tahal. „Jeho tělo nemůže bez magie správně fungovat, narodilo se s ní, vyrůstalo a vyvíjelo se, prostupovala každý jeho kousek a teď o drtivou většinu své síly přišel. Orgány a svaly zejména to příliš dobře nezvládají.“
„Ale má naději na to se probrat,“ řekla hlasem, ze kterého bylo znát, že se nevzdává.

„Malou, ale ano,“ přitakal.
„Chci jít za ním ke Sv. Mungovi a osobně se přesvědčit o jeho stavu a úrovni péče, které se mu dostává. Chápu, že je to magická nemoc, a proto vaši doktoři vědí nejlépe, jak mu pomoci, ovšem i tak chci případně nabídnout pomoc mých lékařů,“ narovnala se na svém místě do celé své nevelké výšky. „Od mého dětství mě chrání a opatruje před veškerým nebezpečím, jako jeden z mála vašich lidí je také mým poddaným, byla bych špatnou královnou, kdybych se o něj teď, v tíživé situaci nepostarala,“ opět se trochu uvolnila. „Můžete mě vzít za ním do nemocnice?“
„Jistěže ano. Pokud je to vaše přání, mohu vás tam vzít okamžitě a zpět se dostaneme dřív, než si někdo stačí všimnout vašeho odchodu,“ navrhl jí, dobře si vědom, jak jí na Aureliovi záleželo a záleží.

„To bych uvítala,“ souhlasila a zvedla se, bylo zřejmé, že ví, oč se jedná, však se také nepřenášela poprvé.

Nabídl jí ruku, ona ji pevně stiskla.

Tentokrát musel být výjimečně ohleduplný. Pro mudly sice nebylo nemožné přenášet se, jejich organismus to dokázal zvládat, ale vždy to pro ně bylo mnohem nepříjemnější a následky přenosu, jako bolest hlavy nebo celková slabost, přetrvávaly déle než pár hodin po přenosu, jako tomu mohlo být u kouzelníků. Zároveň mu nebyl nakloněn ani její věk. Na kouzelníka byla ještě v nejlepších letech, ale jako mudla, byť dlouhověký, spěla už spíše ke konci svého života.

Plně si to uvědomil, když sevřel její drobnou, křehkou ruku ve své, protože on sám byl o mnoho let starší a na konec svého života se ještě zdaleka nepřipravoval. Z toho důvodu byl velice opatrný, když se přenášel do vstupní haly nemocnice. Všeobecně to nebylo úplně bezpečné takhle uprostřed dne, kdy tu bylo rušno, ale co to bylo pro něj, že ano.

Pevně držel její ruku, dokud nezískala ztracenou rovnováhu stejně jako sebejistotu a sama ho nepustila. Sledoval ji, jak se zvědavě, leč decentně rozhlíží kolem sebe a zároveň vykročil k recepci, kde je oba zapsal. Lidé procházející kolem, stejně jako recepční, ho zdravili, zatímco britské královny po jeho boku si prakticky nevšímali. Jak jinak také, vždyť pro ně to byla jenom moderně oblečená postarší čarodějka v doprovodu velkého Albuse Brumbála. Jistě museli být všichni zvědaví, kdo to je, četl jim to v očích, ale ne naprosto šokovaní její přítomností jako by byli nejspíš mudlové, pokud by vešla do jejich nemocnice.

„Prosím tudy k výtahům. Musíme nahoru do patra pro dlouhodobě nemocné,“ řekl a pokynul jí k otevírajícímu se výtahu.

„Je to zvláštně uvolňující pocit vstoupit na místo, kde mě každý nepoznává a nemá potřebu se mi klanět. Skoro jako kdybych tu byla s rodinou,“ podotkla, když se postavila do výtahu vedle něj, přičemž a navzdory svým slovům, se trochu povýšeně podívala na obtloustlého mladičkého kouzelníka, kterého do patra asi vedla jeho ruka v podobě obrovského šmátravého chapadla. Zrovna to chapadlo, nešťastnou náhodou, začalo mířit přímo k Alžbětině rukávu a jeho okraj mírně oťapkávat svým oslizlým koncem.
„Vaše chapadlo znečišťuje můj oděv,“ obořila se na mladíka.

Ten se na ni jen obrátil, trochu se začervenal a se zašeptanou omluvou se posunul kousek stranou, hlavně přitom vrhal nesmělé pohledy na Albuse.

„Když přijdu do vašeho světa, cítím se úplně stejně,“ chytl se jejího předešlého prohlášení.

„Ano, toho jsem si už stačila povšimnout. Možná by můj svět měl spíše jednat s vámi, profesore Brumbále, než s vaším Ministrem, protože jeho chování v poslední době je krajně odtažité.“
Musel se pousmát, když si přeložil její slova. Jasně mu totiž řekla, že je Brousek povýšený a arogantní, což měla naprostou pravdu. Už jako malý chlapec byl velmi hrdý na své úspěchy, také soutěživý a trochu hrubý, když se mu něco nevedlo, nebýt jeho jinak nebelvírského charakteru, skoro by se o něj bál.

„Ministr je ten, který jedná za můj lid,“ odvětil, protože to byla pravda, jednal za lid, co se týkalo politiky vůči mudlům, ve všem ostatním nemohl mít žádnou jistotu hlavního slova. Bylo příliš proměnných, mezi nimi samozřejmě také Tom, Harry a Severus s dítětem, než aby si vůbec někdo mohl být něčím jistý.

„Prosím tudy,“ pokynul jí rukou, už věděl, merlinžel, jak se k Aureliovu pokoji dostat a také věděl, v jakém stavu ho najdou. Měl by na to Alžbětu připravit alespoň slovně, věřil však v její odolnost a tak nic neřekl, ani když už se chodbou plnou lidí blížili ke dveřím jeho pokoje.

Otevřel jí, byla to jeho povinnost gentlemana, a dveře přidržel, zatímco ona vešla dovnitř. Pokoj pravděpodobně, co stačil vypozorovat například z plakátů na ulici a z báječných filmů v kinech, asi nevypadal tak jako mezi mudly. Nebyly tu žádné přístroje, které mudlové používali k léčení svých pacientů, jenom kouzelnické lůžko a na něm Aureliovo zkroucené tělo.

Ještě když tu byl před pár hodinami, vypadal opravdu hrozně, teď alespoň ležel na zádech a ne na boku, ruce však měl pořád zkřivené jako drápy, ohnuté v loktech a nohy pod peřinou byly jasně zkroucené. Jeho kůže měla podivný nafialovělý odstín pomalu přecházející v zelenkavou, jak se obrovská podlitina skoro na každém kousku jeho kůže vstřebávala. Dýchal mělce, chrčivě, ale přesto byl určitě v bezvědomí.

I když vypadal opravdu strašně, dokud nenabude vědomí, neucítí žádnou bolest, ale až procitne, bude to opravdu strašné. Nedovedl si představit, jak by se cítil přijít o všechnu svou magii. Jeho by to nejspíš zabilo jen proto, že by bez své moci nechtěl žít. Byla jako tiché šeptání v jeho uchu dodávající mu stále znovu a znovu elán do života a také víru v něco většího, jako je Prozřetelnost, vždyť když ho obdarovala takovou mocí, musela existovat i přes veškerou svou nenáklonnost, kterou mu občas projevila.

Alžběta pomalu přešla místnost až k lůžku, kde se strnule zastavila.

Následoval ji, stanul po jejím boku a shlížel na ubohého muže na posteli. Kdyby mu mohl pomoci nebo kdyby věřil, že mu může pomoci Harry, něco by udělal. Problém byl, že ani mistr Léčitel nedokázal vrátit do čarodějových žil magii, pokud mu byla tak brutálně uzmuta. Mohl tedy na Aurelia jenom shlížet a mrkáním zahnat slzy lítosti, které se mu draly do očí. Jen málo kdo by si zasloužil tak strašný osud, jaký postihl právě čaroděje ležícího na lůžku.

„Vypadá strašně,“ řekla Alžběta polohlasně, jak se nejspíš obávala, aby ho neprobudila. „Má bolesti?“
„V tuto chvíli ne, ale až se probudí, bude mít. Jeho svaly zůstaly v křeči,“ odpověděl pravdou, ač to nerad vyslovoval nahlas.
„Možná by mu pomohla fyzioterapie jako mně, když jsem si vykloubila na koni kyčel.“
„Fyzioterapie?“ zopakoval po ní. Znal hodně z mudlovských věcí, ale tohle slovo mu nic neříkalo.

„Mudlovský způsob léčení spočívající v protahování svalů. Postižené děti jím procházejí po celý život a velice jim to pomáhá. Možná, že i tady by byla možnost, jak mu tím pomoci.“
„Hmm,“ zamručel zamyšleně a prohrábl si plnovous. Ano, možná, že by to skutečně mohlo pomoci, ostatně lékouzelníci si díky tomu, že už v sobě neměl dost magie, s jeho stavem neuměli dost dobře poradit. Čím méně bylo magie, tím hůře se dal čaroděj léčit, protože právě na spolupráci jeho magie záleželo, aby se dosáhlo uzdravení. Léčit mudly šlo pouze u magií způsobených zranění a nemocí, prostá mudlovská nemoc byla tvrdým oříškem i pro lékouzelníka, až samozřejmě na Léčitele. Ten dokázal stejně účinně léčit také mudly, tím se od lékouzelníků nejvíc lišil.
„Promluvím se zdejším mistrem oddělení, jestli by byl ochoten vyzkoušet mudlovské způsoby léčení. Dřív k nim byl velice vstřícný, ale časy se mění,“ potřásl hlavou. „Ujala byste se pak zařizování potřebných mudlovských doktorů?“
„Jistě, udělám pro sira Ponsonbyho vše, co bude v mých silách,“ přitakala, potom udělala dva kroky vpřed a položila dlaň na Aureliovu zkroucenou ruku. „Věřím, že mě slyšíš, věrný příteli a slibuji ti, že se o tebe dobře postarám. Osobně dohlédnu na to, aby se ti udělalo lépe a dostalo se ti té nejlepší péče. Jsem ti vděčná za desetiletí tvé věrné služby,“ řekla mírně pohnutým hlasem, když tiskla jeho ruku, načež se obrátila k Albusovi. „Bohužel už se budu muset vrátit, než si všimnou, že jsem zmizela.“
„Bude mi ctí vás zase doprovodit,“ řek s jemnou úklonou.

Královna věnovala zraněnému kouzelníkovi ještě poslední pohled, potom se vydala ke dveřím. Jejich cesta zpět byla daleko pochmurnější než cesta sem, když Alžběta viděla, v jakém stavu je Aurelius, už neměla náladu říct jediné slovo, jen při rozloučení s Albusem mu popřála co nejlepší rok. Věděl, že ho bude mít, bude i přesto, že bylo všechno venku zlé a stále se to zhoršovalo, on totiž věřil v lepší zítřek. V Severuse a jeho dítě. A samozřejmě, rozhodně ne v neposlední řadě, v Harryho a milost Prozřetelnosti, která mu dodá sílu vzdorovat Tomovi přes veškeré kruté okolnosti.

 

°°0°°

 

Dával si zrovna druhou snídani společně se studenty a profesory, když do velké Síně tak jako každý den vletěly sovy s Denním věštcem. Oklepal si drobty z rukou i z vousů a chytl noviny, které mu sova pustila prakticky na hlavu. Použil při tom nepatrné množství magie, aby si je správně nasměroval, jak to už udělal milionkrát předtím.

Rozhrnul zavinuté noviny a na první straně spatřil nejhorší zprávu dne. Zpráva, která přijít musela nehledě na to, jak moc se ji snažil oddálit. Bylo jen otázkou času, kdy si i jiní lidé dají dohromady všechny skutečnosti a postaví se k nim čelem v podobě článku. Nedomníval se naivně, že jsou všichni hloupí, jak by se mohlo podle jejich chování někdy zdát.

Zasmušile začal číst první stranu, kde hlásal velký titulek:

 

Příchod Albionské panny na obzoru!

Ve zdech Bradavického hradu se již dlouho skrývá Severus Snape, první a jediný nositel dítěte za posledních sto let. Jaké jsou jeho důvody, proč neprozradí pohlaví dítěte? Jméno otce? Nebo alespoň datum narození?
Já, Rita Holoubková, jsem pro vás, čtenáři moji, objevila největší tajemství záhadného otce mocného a velkého dítěte. Ano, je to tak, už vím, proč odmítá vyjít ze zdánlivého bezpečí hradeb bradavického hradu a nechce nám poskytnout interview.

Jeho dítě je velkým a dávno prorokovaným spasitelem, který má přinést do našeho válkou zmítaného kraje konečně mír! Slyšíte správně, už žádný ubožák Harry Potter, který nás nedokázal Toho, jehož jméno nevyslovujeme zbavit po celé dlouhé roky a raději se věnoval hraní famfrpálu. Teď přichází dítě, dívka, Albionská panna, jež přinese Korunu králů a položí ji na hlavu největšího ze všech čarodějů, který se kdy narodil.

 

Zbytek článku jenom přelétl očima, nebylo co číst. Ve skutečnosti samozřejmě neměla ta podivná reportérka nic, co by ho mohlo zajímat, jen domněnky vycházející z nejznámějších legend o příchodu Albionu. Víc by se dozvěděl i při čtení dětských knížek, které byly mimochodem velice zábavné, zvláště měl rád ty mudlovské, kde se tahalo za papírky, a postavičky se přesouvaly nebo něco dělaly. Bylo zábavné sledovat, jak si mudlové vynahrazovali absenci pohyblivých obrázků a fotografií.

Odložil noviny stranou a rozhlédl se po Velké síni. Jistěže každý vrhal na Severuse pohled, šeptali si a ukazovali, ale nikdo si netroufl vstát a přijít přímo sem zeptat se mladého lektvaristy, jak se věci mají. Však ani Albus by s ním teď nechtěl mluvit, když koutkem oka viděl, jak rozzlobeně mačká noviny a hází je pod stůl. Normální člověk, vznětlivý jako uměl být právě Severus, by touto dobou nejspíš už dávno zuřil, házel kolem sebe věcmi a nadával na Ritu Holoubkovou – přesně jak to dělal u nebelvírského stolu Harry divoce gestikulující novinami jako obrovským sešedlým praporem smíru – Severus však v sobě všechnu zlostnost zadusil.

Mohl to doslova hmatatelně cítit i přes vzdálenost a mysli, které je dělily. Hlasité třesknutí neproniknutelných dveří chránících mladíkovu mysl před světem. Kéž by byl někdy Severus schopný ve vhodnou chvíli své dveře otevřít a vypustit ven všechnu svou zlost, nenávist, vzteklost, které ho užíraly jako nemoc a tím nechat průchod i tomu dobrému, co se uvnitř skrývalo, jako vtipnost, oddanost, inteligence... dobrá, víc toho sice v Severusovi nenašel, ovšem i tak to bylo hodně dobrého, přestože se to nedalo definovat jednoznačným lidským slovem.

„Hmm, možná Fawkes by pro to měl jméno,“ zamručel si pro sebe.

„Myslíte si, že je to pravda?“ zeptala se Vektorová po jeho boku.
„Myslím si, že slečna Holoubková je skvělá reportérka a jistě má svá tvrzení podložená fakty, otázkou však zůstává, jestli si získaná fakta a důkazy správně interpretovala. Jak víme, všichni se mohou hluboce mýlit, reportéry skvělých novin jako je Denní věštec nevyjímaje,“ odvětil s úsměvem, nechápal, proč se potom Vektorová zatvářila, jako kdyby jí vrtal zuby. Vždyť na svou otázku dostala patřičnou odpověď, co více by od něj chtěla.

Během následujících dvaceti minut snídaně odpovídal na stále se opakující otázky pokaždé stejně a pokaždé nebyli tazatelé spokojeni s jeho odpovědí. Zároveň postřehl, že Oliver řekl něco Severusovi, ten se prudce postavil, tak jak mu to jenom jeho stav dovoloval, něco k učiteli Lektvarů syčivě prohodil a vyrazil k východu. Sledoval ho, nešel za ním, on tu nebyl od toho, aby stíhal Severuse, přestože by rád zjistil, co se mu stalo. Ovšem Harry měl trochu víc možností.

Bylo mu trochu líto, že to nemůže být on, kdo se o mladého lektvaristu a jeho dítě postará. Prohrábl si vous. Bylo nejspíš načase přimět Severuse k uznání otcovství, teď už bylo zřejmé, že bude ta malá potřebovat záštitu velkého jména, jako bylo to jeho. Hned večer si s ním o tom promluví.

Po snídani kráčel pomalu chodbou ke své kanceláři a sledoval děti kolem sebe. Nemluvily prakticky o ničem jiném než o Ritině článku, který se stal během chvilky největší senzací ze všech. Nechal to být, vždyť vše se nakonec uklidní samo, proč to zbytečně rozviřovat.

„Pane řediteli! Pane ředi-řediteli!“ uslyšel za sebou udýchaný hlas.

Obrátil se a spatřil, jak se k němu chodbou žene Sybila.

Jako pokaždé, když se odvážila vylézt ze své věže, ani tentokrát nebyla naprosto střízlivá, vlastně kdy ona byla střízlivá. Potácela se proto po chodbě od zdi ke zdi, jak se zoufale snažila vyhnout studentům, nutno podotknout, že se jí to moc nevedlo. Do několika narazila a málem ještě spadla na zem, když se je snažila znovu obejít.

Dopotácela se až k němu a on ji okamžitě zachytil do náruče dřív, než mu stačila klesnout k nohám.
„Tady.... je to tady... tohle jsem viděla,“ blekotala udýchaně a strkala mu do obličeje potrhané, zamazané a mokré noviny. „Viděla jsem hůl, korunu a strom... věděl jste to.... o Snapeovi... a Albionu. Věděl. Proč jste nic... proč nic?“
„Ššš Sybilo. Co kdybychom šli do mé kanceláře a popovídali si?“ navrhl vlídně, to už ji ale zlehka postrkával k nedalekému chrliči.
„Ano... ano... ráda,“ mumlala mladá jasnovidka, ani si přitom nevšimla, že už ji dovedl ke schodišti.

Celá se třásla, taková ona bývala často, a byla cítit alkoholem a naftalínem. Když ji tak usazoval u sebe na pohovku, začal docela vážně uvažovat o protialkoholní léčbě. Chápal ji, opravdu, bylo těžké být nositelem slov Prozřetelnosti, ale ubohá Sybila, zdá se, zacházela opravdu daleko. Měla by jednou za čas vyjít ze své věže jen tak na procházku, ne proto, aby vyhledala Harryho a zvěstovala mu smrt, a hlavně by měla přestat tolik pít. Vážně se to na ní začalo podepisovat, vždyť už jako náctiletou ji několikrát přivedli na ošetřovnu, protože se někde zpila do němoty.

Usadil se vedle ní, ruku zlehka položenou kolem jejích kostnatých chvějících se ramen. Fawkes, dobře si vědom toho, že ho nejspíš bude potřeba, se zlehka snesl na pohovku z druhé strany.
„Tak a teď mi hezky pověz, drahoušku, co se děje?“ vyzval ji laskavým hlasem a mávl rukou. Konvice, nádobky, hrnečky, podšálky... to vše se dalo do pohybu, aby si mohli dát hrnek osvěžujícího a uklidňujícího čaje.

„Já... já... moje kresby. Dala jsem vám své kresby a vy jste věděl, koho se týkají. Věděl jste, co znamenají. Celé ty týdny, pořád jsem se tím trápila, viděla to ve svých snech a vy jste nic neřekl,“ zavzlykala a složila si hlavu do dlaní. „Proč? Proč jste nic neřekl? Proč mě Prozřetelnost trestá mou nevědomostí?!“

„Ona tě netrestá, drahoušku,“ pohladil ji po vlasech, byly mastné a zjevně dlouho nemyté. „Máš velký dar zření a musíš si ho vážit. Já si ho vážím, stejně jako tebe.“

„Vážně? Vážně si mě vážíte?“ popotáhla a vzhlédla k němu obrovskýma očima ještě zvětšenýma brýlemi.

Vlídně se na ni usmál. Nemusel jí lhát, nebyl důvod, skutečně si vážil jejího daru a měl ji rád tak, jako každého, kdo po všechny ty roky procházel branou Bradavic. Na každém, do posledního, by našel alespoň střípek něčeho, zač ho mohl milovat. I na Tomovi bylo dříve dobré, jen to v sobě brutálně zadusil a oddal svou duši zlu.

„Ovšemže... tady, vezmi si čaj,“ řekl a podal jí do dlaní hrneček, který k nim právě připlul vzduchem. „Je po arabském způsobu, uklidní a potěší chuťové buňky.“
Napila se, pořádný silný doušek kouřícího čaje, jako kdyby si ani nevšimla, že je horký. Nejspíš už měla alkoholem tak spálené hrdlo a jazyk, že už jí ani tohle nevadilo.

Zlehka ji začal hladit po zádech.
„Musíme o mých vizích všem říct. Musejí vědět, že Severus Snape je požehnaným rodičem velké a mocné Albionské panny. Všichni mu musí složit poklonu, aby byla Prozřetelnost uspokojena a její plány naplněny,“ pravila rozechvělým, ale přesto hystericky silným hlasem. „Teď, právě teď, v tuto chvíli musí lidé vědět, že přichází naděje.“
„Ovšemže musí,“ přitakal.

Domněnka Holoubkové byla jedna věc, tvrzení věštce bylo něco jiného. Většina lidí si o Sybile myslela, že je blázen, nebrali ji vážně, ale ona skutečně byla tím, čím byla. Kdyby vystoupila na veřejnost s tvrzením, že podle ní je Severusovo dítě zaručeně Albionská panna, Ministerstvo by si jistě ověřilo, jestli někdy vyřkla věštbu, která se splnila alespoň z části, a rychle by přišlo na proroctví o Harrym. Nikdo nemohl pochybovat, že právě Harryho věštba se jasně a zřetelně plnila. Všichni na Odboru záhad by souhlasně přikyvovali, až by si prohlíželi Harryho proroctví. Nebyla zde v sázce jenom Severusova dcera a její blaho, které by zájmem veřejnosti bylo zničeno, ale i blaho Harryho a možná by byl ohrožen i jeho úděl zbavit svět Toma.

Tomu musel jednoznačně zabránit.
„Máš naprostou pravdu drahoušku... překrásné náušnice. Nové?“ cvrnkl do jejích starých zlatých kruhů visících jí v uších. „Mám nápad, velký a skvělý nápad, jak lidem ukázat tvé sny tak, aby jim uvěřili.“
„Vážně?“ zamrkala zmateně.

„Ano. Můžeme ti z hlavy vytáhnout vzpomínky na tvé věštecké sny, uložit je do lahviček a poslat lidem, jako je ministr kouzel a do redakce Denního věštce. Ti všichni si je budou moci sami prohlédnout, uvidí, co jsi viděla ty, všichni ti uvěří a každý kouzelník v našem světě bude vědět s jistotou, že Severusova dcera je Albionská panna. Co ty na to? Není to úžasné?“ ptal se uklidňujícím, zároveň nadšeným hlasem, který ji evidentně snadno strhl.
„Ano... ano... ano... konečně se mi už nebudou smát. Všichni uvidí pravdu a uvěří mi.“

„Přesně tak,“ přitakal a zvedl ji za ruce z pohovky.

Dovést ji k jeho myslánce bylo snazší než vzít novorozenci dudlík. Věřila mu a on dělal správnou věc, v konečném důsledku určitě, navíc i samotné Sybile se uleví, pokud už ji nebude trápit vědomí, že zná pravdu a měla o ní vize. Všem jim to poskytne tolik potřebný klid.

„Uhm, co mám dělat?“ zeptala se věštkyně s obavou.
„Nic, jenom se mi podívej do očí a snaž se co nejpřesněji vybavit své sny, o ostatní se postarám já,“ instruoval ji snadno.

Bylo by jednodušší, kdyby to udělala sama, ale člověk s mizivými zkušenostmi v nitrozpytu a v manipulaci s myšlenkami by si mohl ublížit. Rozhodně nechtěl, aby se Sybile něco zlého stalo.

Pohlédl jí hluboko do očí, skrz ně až do mysli vzdouvající se na oceánu cherry a čokolády z pralinek. Dotkl se hůlkou jejího spánku, zachytil první vzpomínku na její věštecký sen a vytáhl ji ven. Potom druhou, třetí, čtvrtou... pátá mu chvíli unikala, ale i tu pevně zachytil, vylovil a odklepl z hůlky do myslánky. Bylo to stejné jako rybaření, jen tu člověk viděl, kudy ryba plavala a mohl ji tak snadno chytnout. Jedna Sybilina vzpomínka za druhou plnila jeho myslánku, bez ladu a skladu byly jedna na druhou naházené.

Bude to chvíli trvat, než se mu je podaří roztřídit a vložit do popsaných lahviček, ale on byl trpělivý a vlastně se na práci těšil. Obrazy, byť sebevíc přesné, nemohly vynahradit dojem z toho být přítomen přímo ve vzpomínce. To je jako dívat se na fotografii a být člověkem na fotografii.

Odklepl do myslánky poslední vzpomínku. Sybila se mírně zakymácela, tak ji podepřel v zádech.
„To je ono. Zvládla jsi to perfektně, drahoušku,“ zabroukal jí uklidňující slova do ucha.
„Co jsem zvládla?“ zeptala se zmateně, část jejích vzpomínek nebyla tak jasná, jak by měla být. Nezmizely zcela, jen z nich zbyly nejasné rozmazané obrazy, které nebyla její mysl schopná rozluštit jako skutečnou vzpomínku. I to bude muset odstranit, aby se nesnažila rozpomenout na to, co se tu stalo.

„Všechno, co jsi dnes měla zvládnout pro blaho ostatních,“ odvětil vlídně.

„To jsem ráda.“
Nadále byla trochu mimo sebe, proto bylo snadné ji usadit na pohovku, nebo rovnou spíš opřít do jejího rohu hlavou blízko k Fawkesovi. Fénix se okamžitě posunul až k ní, jedno křídlo spustil, jako kdyby jí objímal kolem hlavy.
„Zazpívej Sybile něco pěkného na spaní,“ vyzval Fawkese.

Tiché zacvrlikání mu bylo odpovědí předtím, než se fénix pustil do jedné ze svých sonát na soumrak, které dokázaly spolehlivě uspat i draka, kdyby pro něj byly určené. Tahle však patřila výhradně a jenom mladé věštkyni, proto neúčinkovala ani na Albuse, který se vrátil ke své myslánce, aby její obsah pro jistotu rovnou skryl do jedné velké lahvičky. Bude se jím zaobírat až později, teprve když bude klid, do té doby musí zůstat pečlivě ukrytý v jeho skříňce úplně vzadu mezi jeho vzpomínkami z dětství.

Zasunul tam lahvičku a zakryl ji ostatními flakonky, mezitím hudba přešla v tiché ševelení doprovázené Sybiliným hlasitým oddechováním přecházejícím v pochrupkávání. Profesorka Jasnovidectví spala hlubokým poklidným spánkem přivolaným tím nejlepším lékem na spaní, jaký vůbec v kouzelnickém světě existoval. Byla dokonale připravená na vymazání paměti. Její mysl se v tomto stavu nebude podvědomě bránit.

Navrátil se k pohovce, na kterou se posadil co nejblíže Sybile. Nastal čas postarat se o její vzpomínky. Nebude si pamatovat, že se jí kdy zdály věštecké sny o Albionské panně, nebude si pamatovat ani na dnešní setkání, kdy jí sny vyjmul z hlavy. Věštecké sny se nejspíše znovu objeví, to je jasné, ale než jí opět dojdou všechny spojitosti, poskytne mu to nějaký čas, a i když jí nakonec jednou dojdou, bude to opět jenom on, za kým přijde pro radu. Nebál se ještě jednou nebo dvakrát vymazat její paměť, vždyť kdo by to měl dokázat lépe, než nejmocnější čaroděj na světě.

S tichým šepotem zaklínadel na rtech vyslal svou magii k Sybile. Jeho kouzla obklopila její hlavu, proplétala se, kroutila a vsávala do její hlavy, až v ní nakonec všechna zmizela. Sybila si jenom tichounce povzdechla, když se z boku obracela na záda a její obličej se ještě víc uvolnil. Viditelně se jí ulevilo, když její mysl nic strašného netížilo.
„To je moje hodné děvče,“ zamumlal spokojeně a pohladil ji po čele, kde jen mu to šátek uvázaný na vlasech dovolil
„Nebude to fungovat na věky. Ani můj zpěv nemůže přehlušit hlas Prozřetelnosti, když k ní promlouvá,“ zacvrlikal Fawkes.
„Já vím, ale lepší toto než nic. Nedopustím, aby se z fám stala všemi uznaná skutečnost. Ty jistě tušíš, co by se stalo, kdyby i Ministerstvo s jistotou vědělo, že Severusovo dítě je Albionská panna. Pokusili by se nám tu malou vzít, klidně i násilím a nečistými praktikami a já bych musel vynaložit mnoho sil na to, abych ji ochránil,“ trochu se zamračil. „Tak málo podpory by zbylo pro Harryho... některé zdroje se dají použít jen jednou a některé služby se nedají oplatit.“

„Říkám, co je fakt, nesoudím tě,“ odvětil fénix a neslyšně, lehoučce, se přenesl na jeho kolena. Na tak velkého ptáka opravdu úctyhodný výkon. Zvedl svou majestátní hlavu se žlutým chocholem nahoru, jeho černé oko se zalesklo něhou, jakou umí dát málokterý člověk. Tenhle pohled, důvěra, kterou mohl ve Fawkese vložit, byl důvod, proč ho tak nesmírně miloval.

„Vím, můj drahocenný příteli,“ povzdechl si.

Ovinul ruce kolem fénixova hřejícího těla, přitáhl si ho k sobě. Pták mu složil hlavu do bílého vousu jako do polštáře, tiché zacvrlikání pak dalo vědět, jak spokojeně se teď cítí. Dlouhými tahy ho začal hladit od zobáku až dozadu po kořen ocasu, zamyšleně přitom hleděl na spící ženu na gauči. Tak za hodinu možná dvě se Sybila probudí, odpočatá, s prázdnou a hlavně klidnou myslí, dokonale připravená na to zkusit vystřízlivět a dát se trochu dohromady.

Mohl by podniknout první kroky k jejímu uzdravení nebo ji naopak dál nechat propadat alkoholu. To první by bylo zdravé pro ni, to druhé by se vyplatilo jemu a vyšším cílům, ke kterým směřoval, protože čím opilejší věštkyně bude, tím méně lidí jí uvěří.

Bude si to muset v klidu rozmyslet.

 

°°0°°
 

Štrykovací jehlice o sebe cinkaly do rytmu veselé hudby, slunce prosvítalo nad hodinami v jeho pracovně, strojky po stolech tikaly a pípaly, Fawkes si prohraboval peří a obrazy nad jeho hlavou chrápaly v jednotném hlubokém tónu. Dohromady to tvořilo symfonii krásného nového dne, který nemohlo vůbec nic zkazit. Za chvíli bude mít upletenou první dětskou botičku v rozkošné růžové barvě, kterou bude moci Severusovi dát k narození jeho maličké... hmm, měli by ji konečně pojmenovat, třeba Ariana bylo nádherné jméno.

Z rozjímání ho vyrušil Odo, který se zhmotnil u stolu.
„Odo zdraví pána ředitele Brumbála. Odo říká, že slečna Normanová je tady. Má ji Odo uvést nahoru?“ zeptal se zdvořile skřítek.

Vlídně se na něj usmál.

„Jistěže, uveď ji dovnitř,“ nařídil skřítkovi.
„Odo rozumí,“ uklonil se skřítek a zmizel.

Omotal botičku kolem jehlice a obojí zastrčil do jednoho z mnoha šuplíků ve stole, jen přitom doufal, že si bude za hodinu pamatovat, kam že své mistrovské dílo dal. Onehdá ve stole našel deset let staré vyšívání, které už považoval za nadobro ztracené. Byl rád, že ho zase našel, protože ho konečně mohl dodělat, ale zrovna botičky pro malou Arianu by nechtěl dodělávat za deset let, to už by jí byly úplně k ničemu.

Narovnal se v křesle, zaujal důstojnou pózu a připravil se na příchod svého hosta. Teď se nemohl starat o botičky pro Severusovu dceru, musel se věnovat ředitelským povinnostem, protože ho čekal rozhovor s jednou mladou záškolačkou.

Tina Normanová, žačka Nebelvíru, členka famfrpálového týmu a jak se zdálo i Harryho kamarádka, byla takový ten problémový žák, co to nedělá úmyslně. Byly tak tři druhy dětí, které se dostávaly do problémů; ty co do nich padaly pravidelně ale náhodou, jako mladý pan Longbottom. Druzí, kteří rádi škodili jiným a pak pohrdali tresty jako třeba slečna Parkinsonová. Nakonec tu byli ti, kterým bylo mnoho věcí vlastně úplně ukradených včetně učení, kázně, trestů a života tak nějak všeobecně. Byli to ti žáci, co vám na otázku, čeho chtějí v životě dosáhnout, řekli, že nevědí. Skoro jako kdyby jim chyběly také sny nebo touhy. Cítil vůči nim lítost.

Přesně takovým typem studenta byla také slečna Normanová, už od začátku roku zapálená nanejvýš tak do famfrpálu a překvapivě zaujatá Jasnovidectvím, ale jinak byla veskrze lhostejná ke všemu ostatnímu. Její známky nebyly nejhorší ze školy, dobře se vešla do průměru, ale zároveň na nich nebyla vidět ani snaha. Dalo by se s ní pracovat, kdyby strávila v Bradavicích ještě příští rok, nejspíš by jí s ostatními profesory našli něco, co by ji zaujalo, ale v posledním měsíci se dramaticky zhoršila. Přestala chodit do hodin, schovávala se po hradě, když se ji snažili prefekti s primusi najít a propadla hned u dvou pololetních písemek. Jiný ředitel by ji už dávno vyloučil, jenže Albus jasně cítil, že za jejím chováním je něco hlubšího než pouhé lajdáctví. Byl si jist, že je to hodné děvče.

Nejdřív přišlo zaklepání a pak dovnitř vstoupila i Tina.

„Dobrý den, pane řediteli,“ pozdravila nesměle, u člověka jejího vzrůstu a postavy to bylo trochu kuriózní vidět ji nejistou.

Povzbudivě se na ni usmál a pokynul rukou ke křeslu.
„Dobré odpoledne, slečno Normanová. Posaďte se, možná to bude trochu delší rozhovor,“ řekl vlídně.
„Já vim, pane, proč tady sem,“ začala, už když přecházela místnost ke křeslu. „Je mi fakt líto, že jsem ty testy neudělala a napravím to. Jen mi dejte šanci to znovu zkusit, fakt mi to už půjde líp. Budu se víc učit. I do školy budu už fakt chodit. Jen mě prosím nevyhazujte,“ zagestikulovala rukama ve vzduchu. „Máma mi poslala hroznýho huláka za všechny ty moje průšvihy, vážně. Už budu úplně OuKej. Nechci odsud vodejít, mám tu kámoše, taky famfrpál...“
„Slečno Normanová! Tino!“ přerušil její už trochu udýchaný monolog. „Já jsem vás sem nevolal, abych vám oznámil vaše vyloučení, spíš jsem chtěl, abyste mi řekla, co je v posledním měsíci špatně a kvůli čemu se váš prospěch a docházka tak zhoršila. My tu žáky nevyhazujeme ze školy, pokud se v učení zhorší, protože to vždy znamená pouze to, že mají nějaký problém. Problémy je nutné řešit, ne je od sebe odsunout stranou a zavřít před nimi oči. Tady, vezměte si čaj a koláčky,“ tlesknutím si přivolal talíř se sušenkami a mávnutím ruky zase konvici čaje z vedlejšího stolu. „Své zkoušky budete muset zopakovat, to je samozřejmá věc, už jsem i poslal na Ministerstvo žádost o náhradní termín pro vás. Nejste ani zdaleka jediná, která by nějakou ze zkoušek neudělala,“ posunul talíř před ni a nechal nalít plný hrnek, který jí také podal. „Já pevně věřím, že to zvládnete. Jste chytré děvče, takže není důvod, proč by ne.“

Dívka sledovala jeho počínání údivem trochu rozšířenýma očima a při jeho posledních slovech jí na tváři naběhl ruměnec zbarvující její kávovou pleť do opravdu zvláštního odstínu. Takovým by si mohl nechat přečalounit jedno své staré křeslo u sebe v pokoji.

„Fajn, já bych odsud nechtěla,“ řekla a vzala si jeden koláček, zmizel v ní dvěma obrovskými kousnutími.

„Jsem rád, když jsou tu žáci spokojení a proto,“ podíval se na ni přesně tím pohledem, který nutil každého se svěřovat a v každé buňce své kůže v tu chvíli ucítil jemné chvění magie, „nechcete mi něco říct, Tino?“ zeptal se.

Dívka na něj chvíli koukala, oči doširoka otevřené snad až trochu skelné. Vypadala jako panenka, bez nějaké známky života. Potom se pohnula kupředu a opřela se rukama o hranu stolu.
„Do někoho jsem se zamilovala,“ řekla polohlasně, jako kdyby to bylo tajemství. „Ona mi říká, že to jako nesmíme dát nikdy najevo, protože by se to ostatním nelíbilo, jenže to je ptákovina. Vy tu furt řešíte takové ty věci kolem příslušnosti ke koleji, ale... hele, to je prostě na nic konverzace.“

Naklonil hlavu na stranu. Zvědavost ho přemáhala víc a víc, protože bylo zřejmé, že tato mladá dívka se zamilovala do Zmijozelky. O kom je řeč, měl jasno celkem hned; slečna Parkinsonová byla nejpravděpodobnější kandidát. Byla jediná dívka milující dívky v celém šestém a sedmém ročníku Zmijozelu, alespoň pokud šlo o ty, které se někdy odhodlaly s jinou dívkou navázat vztah.

„Naopak, budu rád, když se mi svěříte. Mluvit o věcech pomáhá, zejména když je člověk v nevyřešitelné situaci,“ vyslal k ní další ze svých pohledů a předklonil se tak jako ona. „Vaše vyvolená je ze Zmijozelu, že ano?“ dívka na něj překvapeně pohlédla a on se jí usmál vstříc. „Tamní žáci jsou velice hrdí a zakládají si na tom, jak je vidí ostatní. Není to špatná vlastnost, jen si tím občas komplikují život a zraňují ty, které mají rádi,“ trochu se zachmuřil. „Merlinžel, v poslední době je to s rivalitou mezi Zmijozelem a ostatními kolejemi stále horší a horší. V mých dobách nebylo zločinem proti dobrému mravu bavit se s příslušníkem hadí koleje. Té hrozné změny si všímají dokonce už obrazy, i oni spolu nemluví ba co hůř, Salazar Zmijozel úplně ze školy odešel už před padesáti lety. Zanechal Godrikovu podobiznu ve třetím patře úplně osamocenou a to není správné. Žáci díky tomu nevidí, že všichni zakladatelé byli kdysi přátelé a Godrik se Salazarem si byli velice blízcí. Jejich hádky nesvědčí žádné z kolejí.“
„Hmm... ale to nejsou jen voni, to je třeba i Harry, kterej je zamilovanej do...,“ zarazila se uprostřed věty a zmlkla.

Tentokrát byl skutečně zaujatý. Nechtěla mu vyjevit něco tak jednoduchého, jako že Harry miluje malou Ginevru Weasleyovou, to by se totiž tak nezdráhala. Muselo jít o někoho úplně jiného, nejspíš stejně zakázaného, jako byla její vlastní milenka. S každou svou myšlenkou cítil, že ho to zajímá víc a víc. Ostatně vždyť Harry byl jeden z jeho milovaných chlapců. Záleželo mu na něm, jako kdyby to byl jeho vlastní syn a nechtěl ani pomyslet na věci, které mladého Nebelvíra čekaly, přestože si jich byl plně vědom a den co den mu k nim myšlenky samovolně zabrousily a to ho zarmoutilo.

„Láska je krásná věc, je to mocná síla, i když nám přináší někdy zármutek. Každý z nás jednou ztratí někoho, koho miluje, anebo má s milovanými lidmi starosti,“ vstal ze svého místa a obešel stůl, aby byl Tině blíž. „Těšme se z toho, že jsme vůbec lásku poznali a nedělejme si vrásky, když se nám v ní nevede, jak chceme,“ položil jí důvěrně ruku na rameno a ona k němu vzhlédla velkýma hnědýma očima. „Ať miluješ kohokoliv, nezískáš si její přízeň tím, že budeš chodit po chodbách jako tělo bez duše a neúčastnit se ničeho. Ukaž, že jsi tím, kým jsi, sebejistou mladou ženou, co se neutápí v slzách, když je odmítnuta a zvláště to nedělej, jestliže miluješ někoho ze Zmijozelu. Oni berou slzy a smutek jako velkou slabost. Pojď,“ pokynul jí, aby se zvedla. „Já jsem vám už své řekl, víc ohledně školy probírat nemusíme, tak co kdybyste teď šla přímo za ní a řekla jí, že se kvůli jejímu odmítání nebudete už dál trápit. Ujišťuji vás, že jí to bude imponovat.“

Dívka zamrkala, asi zmatená z toho, jak k ní mluví, ale poslušně se zvedla z křesla.
„Asi máte pravdu, pane ředitel,“ řekla plochým hlasem, když ji vedl ke dveřím.
„Určitě ji mám,“ ujistil ji a těsně před dveřmi sevřel její rameno, které celou cestu zlehka držel. „Ještě jedna maličkost,“ postavil se před ni a pohlédl jí do očí, v jejím případě to šlo snadno, „povězte mi, prosím, slečno Tino, kohopak že to Harry miluje? Jen tak ze zvědavosti.“
„Noo, ale to já nemůžu,“ namítla. „On by z toho měl Harry fakt velkej průšvih, zvláště když bych to řekla vám.“
„Já nepovažuji lásku za prohřešek, kvůli kterému bych někoho vyhodil ze školy,“ řekl polohlasně a trochu se k ní naklonil. Pohlédl přes okraj brýlí svýma modrýma očima přímo do těch jejích jedním z pohledů, který nutil svěřovat se mu i ty nejlepší politiky a diplomaty. Nepoužil nitrozpyt, i když by mohl, tady to totiž nebylo třeba. Stačilo se jenom uvolnit, nechat svou magii vyvřít z těla ven a po ruce sklouznout k dívce, kterou teď měl ve své moci.

„Opravdu bych hrozně rád věděl, koho Harry miluje. Udělalo by mi to velkou radost vědět to,“ široce se usmál. „Pověz mi, koho miluje, a já ti přísahám, že nikdo jiný se to už nedozví. Moje rty jsou jako na zámek.“

Sledoval její tvář, nejdřív nejistou a trochu zarputilou, potom se pomalu vyhlazující až k jisté otupělosti smíšené skoro s hypnotizovaným výrazem.
„Myslim, že mít někoho rád není proti předpisům, i když je to učitel. On Harry má totiž rád profesora Snapea,“ přiznala konečně tak dlouho zapíranou pravdu.

Usmál se.

Merline, to byla tak nádherná zpráva! Harry, jeho Harry měl rád jeho Severuse, oba měli rádi malou Arianu a dohromady tvořili nádhernou rodinu. Přirozeně Harry se Severusem ještě nemohli být spolu, přeci jen Harry byl žákem mladého lektvaristy, nehledě na všechnu publicitu, co by to vyvolalo, kdyby se někdo domníval, že spolu cosi měli ještě v době Severusova těhotenství, to stejně bylo prostě nádherné. Vždycky si moc přál, aby měl Harry pro koho žít, protože právě jeho láska k ostatním z něho dělala tak dobrého člověka.
„Nebude mít Harry problémy, že ne?“ zamrkala dívka. „Je to pohodovej prcek, mám ho ráda a vim, jak se asi teď musí cejtit, když má holku, ale nemiluje ji, ani se mu nelíbí. Vy to musíte taky vědět... teda jako nechtěla jsem se vás dotknout.... sorry jestli dotkla, jen že vidím, že vy jste...“
„Harry nebude mít žádné problémy,“ přerušil ji klidně. „Není důvod, aby měl, mít rád profesora Snapea není zakázané, za naše city a myšlenky nemůžeme být trestáni. Samozřejmě by to byla jiná, kdyby jejich vztah překročil dobré mravy, ale jsem si jist, že zrovna v jejich případě toto nehrozí,“ poplácal ji po rameni a zcela propustil ze své moci. „Děkuji, žes mi to řekla.“

„Tak jo...,“ sáhla po klice a nervózně ji sevřela. „Díky, pane ředitel, že mě nevyhodíte. Fakt si toho dost cenim.“
„Nerad bych přišel o tak laskavou žačku jako jste vy,“ zabroukal vlídným hlasem, když jí otvíral dveře před nosem, protože nejspíš jen tak ji dostane ze své kanceláře.

„Fajn... Jo a to o Harrym... zůstane to mezi náma? Že ano? Prosím!“ naléhala tak, že by ji jen člověk s hodně chladným srdcem dokázal odmítnout. On takový nebyl, poplácal ji znovu po rameni.
„Je to jenom mezi námi,“ přitakal.

Usmála se, široce, až ukázala všechny své zuby a obrovské kusy dásní. Vypadala přitom trochu jako voodoo panenka, co si pamatoval ze svých nezřídkavých cest po světě. Přenášet se z místa na místo a objevovat tamní taje byla velká zábava.

„Super. Na shledanou, pane ředitel,“ rozloučila se spokojeně, ani přitom nepostřehla, jak snadno ji před pár minutami popletl hlavu a vynutil si prozrazení něčeho, co bezesporu bylo tajemství.

A jaké tajemství! Naprosto neuvěřitelné a skvělé tajemství, takové, jaké člověka potěší jen jednou za rok. Nemohl se o něj s nikým podělit, přestože by rád, Fawkes totiž všechno slyšel a nikomu jinému by si tak zásadní věc netroufl vyzradit. Samozřejmě, že ani v nejmenším nechtěl, aby jeho chlapci měli potíže, proto by to neřekl živé duši, která by mu rozuměla a mohla by to vyzradit.

„Slyšel jsi to, Fawkesi? Tak naši dva chlapci se mají rádi. Není to nádherně romantické,“ řekl a přistoupil k fénixovi zvědavě si ho prohlížejícího černým okem.

„Jak můžeš vědět, že Severus miluje také Harryho?“ zeptal se Fawkes.

„Proč by nemiloval? Každý má Harryho rád, má ten dar vzbuzovat v lidech důvěru, oddanost, laskavost a mnoho dalších skvělých vlastností,“ usmál se a nabídl ptákovi ruku. „Má i své temné stránky, takové, o kterých ani on sám neví, ale jeho lepší já vždy převládlo a bude převládat tak dlouho, dokud bude mít pro koho žít. Jestli jím bude právě Severus, nemyslím, že bych mohl být šťastnější. Chvíli... alespoň krátkou chvíli... by mohli být spolu. Za jedinou minutu strávenou s některými lidmi bych dal zbytek svého života nebo prožil jakékoliv utrpení. Je lepší lásku ztratit...“
„... než ji nikdy nepoznat,“ dořekl za něj Fawkes a naklonil se kupředu.

Věděl přesně, co po něm zlatorudý majestátní tvor chce. Přitiskl si ho na hruď k sobě. Pevně, skoro by se mohlo zdát, že až moc a začal ho v dlouhých tazích hladit po zádech.

 

°°0°°

 

Jeho bytem zněla latinskoamerická hudba. Když měl nedávno krátký rozhovor se slečnou Normanovou, její americký přízvuk mu připomněl tuto jím dlouho opomíjenou hudbu, a zkusmo se k ní vrátil. Líbila se mu, ovšemže ano, byla rytmická, veselá a nutila ho tancovat. A on tancoval hrozně rád, vlastně i právě teď v rudém županu, chlupatých trepkách a noční košili s medvídkem na prsou tancoval po pokoji s vyšíváním v ruce.

Pobrukoval si a snažil se strčit jehlu, kam patřila. Vůbec mu to dneska nešlo, ne proto, že by tančil, to mu jindy nevadilo, spíš byl nesoustředěný na vzor, a proto si také vzal něco lehčího. Dneska to byla jenom krajinka na kapesníčku, zatímco jeho mistrovské dílo, podobizna Paní Prozřetelnosti, stálo v rohu napnuté na obrovském rámu a zakryté kusem velkého hedvábí, aby na něj nepadal prach.

Poslední skladba na desce skončila a místnost se ponořila do nepříjemného ticha, které musel něčím vyplnit. Píchl jehlu do okraje svého šití, hodil šitíčko na křeslo, kde seděl Fawkes a za tichého broukání si šel pustit další desku. Když tak procházel kolem svých věcí, padl mu pohled na dlouho neviděné a ještě déle rozpracované výkresy nového strojku. Ještě přesně nevěděl, co bude dělat, nicméně si k němu teď s radostí sedl a odhrnul vrstvu školních papírů, která ho zakrývala, jeho vyšívání zůstalo zapomenuto na křesle, naprosto nezábavné, přesně ve chvíli, kdy se chopil brku a rýsovacího pravítka.

Po pár tazích, spoustě poznámek na okraji v jeho vlastní šifře, konečně a zároveň rychle dospěl ke konci, ani netušil, proč se od toho tenkrát před rokem – nebo už dvěma? - odtrhl. Možná mu do toho něco vlezlo, ale že zrovna takhle před koncem, nechápal. Vždyť jeho nákres byl hotový sotva během hodiny, sice pořád netušil, k čemu přístroj slouží, ale určitě ho bude schopný vytvořit.

Vstal, aby uložil svůj nákres k ostatním dokončeným, když kdosi zaklepal na dveře. Fawkes k nim líně obrátil načepýřenou hlavu a oklepal se, až mu šešulka zavířila kolem hlavy. Nikdy neměl rád, když ho někdo rušil uprostřed večerního ukládání se ke spánku, když si čistil peří a zobák.

„Koho nám sem tak z večera Prozřetelnost přináší,“ zabroukal si s úsměvem, když kráčel ke dveřím, aby je návštěvníkovi otevřel, po cestě pohladil Fawkese po načepýřené hlavě, jen tak bezděky, jak to dělal často.

Otevřel dveře a spatřil někoho, koho by jaktěživ u sebe v pokoji nečekal, přestože sem byl opakovaně a vstřícně pozván. Severus. Stál na chodbě, jako vždycky ve tváři zamračení a s pláštěm pevně staženým kolem těla, takže vypadal jako velký netopýr uložený ke spánku.

„Severusi, jaké milé překvapení takto navečer tě vidět,“ zaradoval se upřímně, že mladého lektvaristu vidí.
„Dobrý večer, pane řediteli. Vidím, že ruším, popovídáme si zítra,“ zamručel Severus a měl se k odchodu, nezbývalo nic jiného, než mu vstoupit do cesty.
„Nesmysl. Nerušíš ani trochu, můj chlapče, naopak jsem rád, že jsi konečně využil mého pozvání a přišel. Pojď dál a já ti nechám přinést teplé mléko nebo ovocný čaj,“ řekl, zlehka dal ruku mladíkovi kolem zad a nasměroval ho do svých dveří.

„Pan... Albusi, já opravdu počkám do zítřka, jestli jste se chystal jít spát... nebo si tu uklízel,“ dodal Severus, jakmile vstoupil do místnosti. „Něco hledáte?“ dodal dotaz, jako kdyby k tomu byl důvod.
„Ne, pročpak?“ opáčil zvědavě a zavřel za nimi dveře.
„Protože to vypadá, že ano.“

Rozhlédl se po svém pokoji, jak se snažil zjistit, co má Severus na mysli, vždyť jeho pokoj vypadal jako vždycky. Možná tu bylo poslední dobou trochu víc těsno, protože tu měl několik rámů s rozkreslenými obrazy, ale jinak se zdálo být všechno normální. V jednom rohu měl hudební koutek, piáno, housle, basa, bubny a pár další nástrojů se opíralo o zeď nebo na ní přímo viselo. Další část místnosti byla věnována papírování a vynalézání, tam byla, pravda, velká hromada pergamenů a rýsovacích papírů, jenže on v nich měl dokonalý systém, takže nikdy nic nehledal. U okna měl květiny, na různých místech ruční práce, jako rozdělané šály, svetry, vyšívání všeho druhu, napůl upletený košík, nedovyřezanou sadu šachových figurek, jejichž souputníci už nalakovaní a očarovaní spolu hráli slovní fotbal. Na krbu byly vyskládané některé knihy, které právě četl, jeho sklenění fénixové, pár lodí v láhvi a nad krbem visel vlastnoručně utkaný koberec.

Všeobecně to tady vypadalo domácky.

„Trochu víc se teď věnuji ručním pracem a ty zabírají spoustu místa. Zrovna jsem si říkal, že bych pro tebe udělal k tomu hábitu, cos ode mě dostal k narozeninám, ještě pěkné hedvábné papuče. Chtěl bych si zkusit vyšít zmijozelský znak,“ pustil se hned do veselého vyprávění a mířil přitom k pohovce, kde hned udělal Severusovi místo k sednutí. „Ještě mi trochu dělají problém smyčkové tvary, těch je na znaku tvé rodné koleje spoustu. Hlavně abych chytl tu správně zelenou niť, ani netušíš, kolik práce mi v dnešní době dalo sehnat zelenou látku na ušití toho hábitu. Z nějakého důvodu, netuším proč, v obchodech skoro vůbec není zelená. Asi ji všichni vykoupili nebo co,“ upřímně nechápal, zelená byla opravdu hezká barva, i když červená byla samozřejmě hezčí nebo růžová. Nicméně zelená se mu líbila, také Harry měl pěkné zelené oči po své matce, do kterých se rád díval.
„Vy jste ten hábit...ušil?“ zeptal se Severus s opatrným podtónem, když klesal, už trochu neobratně, na uklizenou pohovku.

„Musel jsem, v obchodech nemají oblečení střihem pro těhotné muže, ale vůbec mi to nevadilo. Byla to velká zábava a adrenalinový sport, zdá se, že nejsi schopen postát ani pět minut a tak jsem si tě pořád nemohl naměřit a rozkreslit,“ vyprávěl, jak pracoval na hábitu pro Severuse.

„Netušil jsem, že jste ho udělal přímo pro mě,“ řekl mladík ještě strnulejším a plošším hlasem, než mluvil doposud.

Zvědavě se na něj podíval přes okraj brýlí, aby ho takhle z blízka dobře viděl. Vypadal na Severuse neobvykle nervózně, jak seděl se zády prkenně napnutými, přestože mu to muselo být nejspíš docela nepohodlné. Severus se samozřejmě nikdy nehrbil, měl krásný postoj, který Albus několikrát se zalíbením zhodnotil, nemohl si prostě pomoci, ale mezi rovným posedem a nervózní strnulostí je obrovský rozdíl.

„Udělal jsem to rád,“ ujistil ho vlídně a posunul se kousek blíž po pohovce. Zjevně velice špatný tah, mladík se totiž napnul ještě víc a černé vlasy mu zakryly na krátký okamžik tvář, jak cuknul hlavou. Potom si je pohybem odhodil z obličeje.

„Děje se něco, Severusi?“ zeptal se poklidným hlasem. Ne, Severus určitě nepřišel na zdvořilostní návštěvu. Jeho ztuhlost říkala, že ho trápí osobní problém, protože on byl schopný vyprávět o zabíjení mudlů při svém hlášení, aniž by se z toho hroutil a ani jeho vzpomínky, když mu je předal, nebyly naplněné smrtelnou svazující hrůzou, kterou by cítila většina lidí. Někdy mu to dělalo starosti, přestože věděl, že přesně a jen díky tomu je mladík tak dobrý v tom, co dělá... dělal.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli váš návrh, že dáte jméno mé dceři, ještě platí?“ otázal se Severus formálním hlasem.

Takže tady odsud vítr foukal. Chtěl, aby se Albus stal druhým otcem alespoň na papíře a jak doufal, tak také ve skutečnosti. Ne, spíš bude dědečkem, uvědomil si, když si vzpomněl na rozhovor s mladou Nebelvírkou, který nedávno vedl. Na tom ale celkem nezáleželo, těšila ho i skutečnost, že bude pouhým dědečkem.
„Platí, od chvíle kdy jsem ho vyslovil až do mé smrti. Kdykoliv se rozhodneš prokázat mi to potěšení, budu souhlasit,“ ujistil ho měkce, trochu jako když mluvil na obávající se divoké zvíře. Přesně tím občas Severus byl, plachá šelma, která je vlastně nakonec docela milá, když se to tak vzalo. Ne, že by si občas nezasloužil proplesknout.

„Kdybych na to přistoupil, co budete chtít na oplátku?“ zeptal se věcně. „Poskytnete mé dceři jméno, záštitu svého postavení a své krve, přinejmenším část svého velkého majetku... za to musíte chtít něco víc než prostě jen možnost to vše někomu předat. Je toho příliš mnoho.“

„Možná ano,“ připustil s úsměvem, „ale já jsem velice štědrý člověk, Severusi.“
„Takže nebudete nic chtít ode mě?“
„A co bych podle tebe mohl chtít?“ zeptal se s upřímnou zvědavostí, protože sám nevěděl. „Řekněme si to na rovinu, ač nás to oba bude bolet; jsi už naprosto mimo hru. Zpátky by ses dostal jen tak, že bys svou dceru přinesl k Tomovým nohám a to je nepřípustné. Jako špeh jsi ztratil veškerou hodnotu, i když věřím, že jako bojovník za správnou věc a strážce dvou momentálně nejcennějších bytostí v kouzelnickém světě se můžeš osvědčit výborně...“

Severus se nadechl, zadržel ho zvednutou rukou.

„Ano, myslím tvou dceru a Harryho. Tvým úkolem, který ti klidně posvětím svým rozkazem, bude se o ně starat a chránit je, nic víc pro mě už udělat nemůžeš, protože přesně toto je tím, co si nejvíc přeji.“
„Jistě, to je pořád, že mám Pottera hlídat...,“ zamručel polohlasně mladík. „O to tady nejde, já ho hlídám a svou dceru bych nikdy Pánovi zla nevydal, jenom...,“ nejistě se odmlčel. „Vyžadoval byste podílení se na její výchově?“

„Já předpokládám, že bych se, jak jsi řekl, podílel na výchově bez ohledu na to, jestli bych jí dal své jméno. Bradavice jsou můj domov, už desítky let jsem nebydlel jinde déle než dva měsíce. Bradavice jsou také tvůj domov, tedy i domov tvého dítěte, takže je logické, že bych se tu s ní střetával. Dost těžko by se mi mohla na tak malém hradě vyhnout,“ upozornil ho lehce na skutečnost, že nezáleží na tom, jak se rozhodne a jestli jeho nabídku přijme, stejně bude považovat za povinnost a radost věnovat se jeho dceři kdykoliv to bude třeba nebo to půjde. Ani si neuměl pomyslet, že by měl na hradě dítě a neobětoval mu každou svou volnou chvilku. Děti byly tak nádherné, sladké... malé teplé balíčky, žvatlající uzlíky radosti, které k sobě mohl člověk přivinout. Jak by si mohl nechat takový zážitek ujít.

„To je nejspíš pravda,“ přitakal Severus, rukou přitom několikrát přejel po straně břicha. „Mohu dostat vaše slovo, že se mi ze svého statusu otce jménem nepokusíte dceru vzít?“
„Merlinžel, takové slovo ti dát nemohu,“ zakroutil hlavou. „Musíš pochopit, že může nastat situace, kdy její dobro bude záviset na tom, že ty nebudeš jejím opatrovníkem. Například v případě, že budeš proklet, uvězněn, nezvěstný nebo jinak nezpůsobilý se postarat o dítě. Jestliže za takových okolností neurčíš opatrovníka...,“ krátce se odmlčel a zkoumavě se podíval do Severusovy sice nervózní, ovšem ne moc výmluvné tváře, „potom zbudu dítěti jenom já.“

„A kdybych se rozhodl určit jiného opatrovníka?“

Sotva se udržel, aby se nezačal vědoucně usmívat. Takže přeci jen Harryho city byly ze Severusovy strany nějakým způsobem opětovány, protože si nedovedl na celém širém světě představit nikoho, komu by byl mladý lektvarista ochotný svěřit své dítě kromě Harryho a samotného Albuse. Rozhodně ne svému otci nebo některému ze svých rádoby přátel.
„Ze strategického hlediska bych to považoval za chybu, ale přijal bych to,“ řekl souhlasně, jelikož pokud by měl mít tu malou v péči Harry, bylo to naprosto v pořádku, samozřejmě za předpokladu, že hrozba od Toma bude eliminována. Kdyby do té doby Severus zemřel nebo byl neschopný se starat o dítě, věděl už teď o několika způsobech, jak Harryho vyšachovat.

„Na všechno odpovídáte tak, aby mě to uspokojilo a utvrdilo ve víře ve vaše tvrzení, že ode mě nic nechcete. Nedokážu to jen tak akceptovat. Vy vždy něco chcete a ze všeho máte určitým způsobem i osobní prospěch a já nedokážu pochopit, že by tím prospěchem bylo jen pár hodin strávených se řvoucím balíkem plen,“ naklonil se na stranu, rukou opřel o pohovku, jeho obočí se trochu stáhla k sobě. „Jde tu o něco, co vám výměnou za vaši štědrost mohu dát jen já osobně?“
„Klepeš stále stejnou trávu, chlapče,“ upozornil ho na jeho cyklické myšlenky.
„Chcete se mnou spát?“ překonal Severus úspěšně jeho štiplavou poznámku. „Chcete další dítě tentokrát i z vaší magie? Jde tu o tohle?“

Nebyl šokován, nicméně si nechal chvilku, kdy se tvářil jako šokovaný, aby si to, co mladý lektvarista naznačil, pořádně rozmyslel.

Stejně jako u normálního těhotenství i u toho magického měla magie otce svůj význam. Nedal se považovat za rozhodující, ale byl tam, hlavně co se týče samotné moci dítěte. Kdyby on a Severus spojili své magie, ze kterých by vzešel potomek, nejspíš by to bylo velice mocné dítě, možná mocnější, než jaké právě čekal, jenže síla magické podstaty nebyla všechno. To věděl nepříjemně jasně.

Prozřetelnost vytvořila pro čaroděje hranice, za kterými byla i pro ně samotné jejich moc nebezpečná, slabé pozemské tělo ji nedokázalo pojmout a ovládnout, když se magická podstata rozvířila a vzplanula. Jeho vlastní dítě mohlo být až přespříliš mocné a právě proto možná nebyl obdařen darem dávat život.

Z tohoto pohledu bylo sice lákavé vyzkoušet, jaké by bylo jeho dítě, kdyby byl alespoň otcem, ovšem příliš nebezpečné a nestálé. Možná v jiné situaci, v jiném roce a s někým jiným by nabídku přijal, čistě ze zvědavosti, ale v tuto chvíli nemohl.
„Nebuď bláznivý, synku,“ chlácholivě a veskrze přátelsky Severuse popleskal po ruce, kterou měl opřenou o pohovku. „Všichni, kteří projdou Bradavicemi, jsou jako mé děti a nikdy o nich jinak nesmýšlím,“ potřásl hlavou nad mladíkovou podezřívavostí. „Hledáš za mými činy skryté motivy, které tam nejsou. Smiř se jednou s tím, že mám prostě tvé dítě rád.“

Severus pomalu, váhavě přikývl. Určitě ho nepřesvědčil o čistotě svých záměrům, nicméně se zdálo, že ho pomalinku dotlačil k souhlasu. Srdce mu z toho vzrušením a radostí bilo jako o závod, když se mladík nadechl a s výdechem promluvil.
„Prokážete mi tu čest a dáte mé dceři své jméno?“ zeptal se formálně.
Chtělo se mu zavýsknout, když to slyšel. Stal se otcem. Dobrá, možná ne úplně, ale dostal se tomu nejblíže, kam jen mohl a navíc byla jeho budoucí dcera Albionská panna. Jeho jméno spojené s jejím, majetek jeho rodiny, přízeň Harryho Pottera... to děvče bude mít krásnou, i když jistě složitou budoucnost. A on byl za to šťastný. Za všechno. Tak šťastný, až mu dojetím stoupaly slzy do očí, které musel nerad potlačovat, aby nevypadal před Severusem jako slabý ubrečený stařec.

„Bude mi ctí,“ odpověděl se vší vážností, potom se usmál a přeci jen dal najevo své dojetí zejména v hlase. „Slibuji Severusi, že nebudeš svého rozhodnutí litovat. S mým jménem do rukou tvé malé přejde velká politická moc, zlikvidujeme fámy o jejím původu a vytvoříme pro ni ten nejlepší svět. Jen pro tebe, malá.“
Natáhl ruku a položil ji Severusovi bez zeptání na už jasně zřetelné břicho. Nebyl samozřejmě vyhnán, jen periferním zrakem spatřil, jak sebou mladík trochu cukl, když se k němu natáhl, ale pak se překvapivě uklidnil přesně v okamžiku, kdy položil svou stařeckou ruku na jeho břicho.

Vnímal pod rukou magickou podstatu dítěte, silnou, tak dobře známou a svou chutí skoro totožnou s jeho vlastní. Byl opravdu rád za možnost tohle cítit, přestože by ho ještě víc těšilo moci to vidět.

„Já už tomu věřím,“ promluvil mu nad hlavou Severus, jak se trochu naklonil k jeho břichu.

Zvedl pohled a ruku zase stáhl, jedině tak mohl být soustředěný na to, co mu chtěl mladík říct.

„Věřím, že by mohla být Albionskou pannou. Důkazy hovořící ve prospěch proroctví jsou příliš silné, než abych je mohl ignorovat. Proto přijímám vaši nabídku, měl jste totiž pravdu, když jste říkal, že musí vstoupit do života s dobrým jménem a pověstí. Musím zabránit tomu, aby jí chodily stejně otřesné dopisy, jaké se sesypaly na mou hlavu, když Holoubková vydala ten článek v novinách a vy jediný to dokážete zastavit.“

„Mé postavení nikdo nebude jen tak zpochybňovat, to nedovolím a nedovolím, aby tak činili v případě mého dítěte,“ zdůraznil to mého, jen kvůli tomu, aby dal najevo, jak moc to pro něj znamená.

„Právě proto jsem vaši nabídku přijal. Teď, po vydání článku, už nemohu své dítě zaštiťovat jen svým pochybným jménem. Lidé věří v to, že je Albionská panna, já se toho bojím, vy můžete situaci vyřešit,“ nemohlo být pro něj snadné tohle říct a bylo to znát. „Kdy to budete chtít udělat oficiálním?“
„Do týdne moji právníci připraví podklady, až je podepíšeme nebo klidně i dřív, můžeme dát Holoubkové interview,“ navrhl s představou, dobře si vědom, že už jenom veřejné vystoupení nebo interview bude stačit k umlčení mnoha hlasů veřejnosti.

„Souhlasím, vždyť mi také nezbývá nic jiného,“ konstatoval mladík s náznakem rezignace v hlase.
Neměl radost ze Severusova postoje, ale už jen fakt, že bude mít komu předat svůj majetek, znalosti a jméno stokrát převážil jeho rezignovaný postoj. Předně, kdyby měl mladému lektvaristovi rozmlouvat veškerou jeho nelibost, nejspíš by nedělal nic jiného po zbytek svého života.

„Nebudeš svého rozhodnutí litovat, chlapče,“ ujistil ho měkce.

„Ne, já... ne, to nebudu. Děkuji, Albusi,“ vyslovil své díky opatrně a opřel se o pohovku, aby vstal. „Je už hodně pozdě, takže se vrátím k sobě. Nevím, co mě napadlo rušit vás s mou žádostí tak pozdě večer, když to mohlo klidně počkat do zítřka.“

„Já toho stejně moc nenaspím, vždyť kolikrát jsem ti říkal, že můžeš přijít prakticky kdykoliv,“ připomněl mu mnohá svá pozvání, na která Severus nikdy moc nadšeně nereagoval.
„Ano, ale stejně...,“ nechal vyznít do ztracena a konečně se zvedl z pohovky, na které byl usazený. Činilo mu to trochu problému, Albus skoro už natáhl ruku, aby mu pomohl, ale zavčas se zarazil. Uměl si představit, že by tím v tuto chvíli mladého muže jenom zbytečně dráždil a to nedělalo dobře nikomu.

Tiše vyprovodil Severuse až ke dveřím, které mu také otevřel a nevinně se přitom usmál, vždyť tohle nebyla úslužnost vůči těhotnému, byla to prostá slušnost k hostu, ale stejně si za to vysloužil kosý pohled. Dovedl si živě představit, jak to studenty může děsit, když na ně jejich profesor takto zhlíží.

„Dobrou noc, Albusi,“ rozloučil se Severus, když procházel kolem.

„Dobrou noc, chlapče, a hlavně se dobře vyspi. Dítěti škodí, když jsi unavený... ach ano, jsem rád, že ti Harry pomohl s tím ošklivým oparem. Měl jsi celý obličej nateklý.“ Poklepal si bezděčně prstem na pusu, kde předtím měl mladík velký rudý puchýř.

„Jistě, pan Potter byl natolik laskav, že mě vyléčil,“ zamručel polohlasně, ani se přitom pořádně neotočil přes rameno, z čehož bylo znát, že nechce Albusovi pohlédnout do očí. „Hezké sny.“

Kývl, dál ho netrápil, jen mlčky vyčkal, než si Severus správně vyložil, že může jít a vykročil chodbou. Sledoval ho, dokud nezašel za roh a pak zavřel dveře. Krátce na nich držel položené své ruce, stařecké, zvrásněné, hubené a s velkými klouby. Někdy, když se na ně díval, si plně uvědomoval svůj věk, dnes a v tuto chvíli však ani v nejmenším.

Radost, tak dlouho zadržovaná v hrudi, se vyvalila hrdlem ven v záchvatu veselého smíchu, projevu čiré radosti.
„Budeme mít dítě, Fawkesi! Slyšel jsi?“ vykřikl a s nadšením se vrhl k fénixovi jen proto, aby ho popadl na svou ruku a pak se s ním zatočil po místnosti. Nedbal na to, že mu pták musí pevně zatnout drápy do oblečení skoro až na kůži. Vždyť copak v tak šťastný okamžik na něčem tak hloupém vůbec záleželo.

Po chvíli se udýchaně zastavil uprostřed místnosti, jen přitom podepřel fénixe, který trochu ztratil rovnováhu. Velký pták k němu vzhlížel z jeho ruky s trochu smutným leskem v očích, to jak snížil hlavu, bylo známkou, že pro něj to není tak nádherná zpráva.
„Vím, jak moc jsi toužil po dětech, dvounohý příteli,“ zacvrlikal jemně. „Věděl jsem, že se tohle stane a jsem rád, že přijdou takoví jako ty, ale žárlím. Už tě nebudu mít jen pro sebe, dvounohý, odejdeš mi tak, jako posledně.“

Povzdechl si. Velmi dobře věděl, o čem Fawkes mluví, jen si už víc jak osmdesát let zakázal na to každý den myslet a vůbec fénixe vnímat tím, kým v hloubi své opeřené hrudi byl. Teď se mu to připomnělo.

Opatrně ho složil zpátky na jeho bidlo.

„Mluvíš o velmi staré minulosti, kterou už nemůžeme změnit. Co se stalo, stalo se, nelze si tím stále trápit srdce,“ prohrábl mu paří. „Mám tě rád, ty to víš, vždy jsem měl. Nic se na tom nezmění jen proto, že mi Severus dá možnost mít dítě alespoň po jméně. Vina byla vždy na mé straně, ne na tvé.“
„Kdybych jen mohl věřit, že je to pravda,“ zabroukal fénix, hlavu vtištěnou do Albusovy ruky.
„Čí jiná?“

„Ničí,“ povzdechl si fénix do jeho dlaně tak, že bylo zřejmé, že něco tají. Něco důležitého.

Proto se odtáhl a podíval se mu do očí. Jako už stokrát předtím i tentokrát zalitoval, že nitrozpyt u zvířat prostě nefunguje, nejde se s nimi spojit, ani když jsou tak chytrá, jako Fawkes. Právě v tuto chvíli by rád věděl, nad čím fénix přemýšlí.

Spustil ruku podél těla. Už neměl žádnou náladu si s Fawkesem povídat, opustila ho i část radosti, protože se mu na mysl vkradly vzpomínky na minulost, ve kterých se snažil rozluštit, proč fénix mluví tak, jak mluví. Nedávalo mu to smysl, proto se rozhodl, že se na to bude muset podívat blíže, i když kdo ví, jestli to k něčemu bude. Fawkes byl na místech, kam nikdo jiný z živých nikdy nevkročil, bylo zřejmé, že zná víc, než kdokoliv, s kým by si mohl Albus popovídat, vyjma Prozřetelnosti samozřejmě. Jenže ona neodpovídala, když se k ní člověk modlil.

Zanechal všechny své rozdělané projekty ladem, ponechal fénixe smutně načepýřeného na bidélku a odešel do své ložnice.

 

32. Naučit se udělat správnou věc ~o~ 33. Prasknout bublinu