09.12.2013 20:20

V koutku ukryté (22. týden)

 

Hodil poslední špinavé povlečení do koše s prádlem a zavřel víko. Pro dnešek měl převlékání postelí konečně hotové. Táhlo se to jako smrad, mimo jiné kvůli jeho nedobré náladě, ale také faktu, že měli tři třeťáky, co se o hodině lektvarů nadýchali výparů a narostla jim na různých částech těla malinkatá žlutá chapadýlka nebo snad přísavky, to se dalo těžko určit. Jejích léčba byla spíš v rukou Pomfreyové, jelikož zrušení následků lektvarů bylo jaksi nad jeho síly, zejména v tuto chvíli. Jeho neřešitelný problém mu vzal chuť k jídlu, do života i veškerou energii. Dnes už se třikrát pokusil někomu říct, že je gay, přičemž, jak si později uvědomil, začal dost debilně u Ginny, takže z toho nakonec byla žádost, aby byla v příštím zápase chytač. Jako druhá přišla na řadu Hermiona, které to už už i řekl, jenže nakonec ji požádal o doučování z lektvarů a na její zpytavou otázku, jestli jí nechtěl říct ještě něco, odpověděl neurčitě. Potom se pokoušel sdělit to Nevillovi s Lenkou, ale ani to nevyšlo, zapovídali se o Snapeově těhotenství a nic z toho nebylo. Ještě koketoval s myšlenkou říct to Ronovi, vždyť to byl jeho nejlepší kamarád, ale něco mu říkalo, že on to asi nevezme moc dobře, až se to jednou dozví. Z mnoha důvodů, předně kvůli své sestře.
„Dnes jste nezvykle zamlklý. Děje se něco, Mistře?“ zeptala se Pomfreyová starostlivě. „Něco s profesorem Snapem?“
„Cože? Ne, ne... jemu je opravdu skvěle a já jsem jenom trochu unavený,“ odmávl její obavy.

„Pokud mohu nesouhlasit, tak to nevypadá jenom jako únava. Když k nám přišli pacienti, ani jste se na ně pořádně nepodíval. Jestli máte osobní problém, který...“
„Osobní problémy nesmí zasahovat do mého lékouzelnického umění a pokud je neumím vyřešit okamžitě nebo se od nich oprostit, nemám vůbec vstupovat do ordinace,“ odříkal mdlým hlasem. „Omlouvám se. Vezmu si pár dní volna.“
„To jsem říct nechtěla,“ namítla Pomfreyová. „Spíš jsem chtěla navrhnout, jestli se mi nechcete svěřit. Jsem vaše lékouzelnice, chovám k vám úctu a naprostou věrnost, Léčiteli, a jsem tu vždy pro vás. Takový je můj úděl.“

Přešlápl z nohy na nohu, váhal. Říct to Pomfreyové by mohl být správný první krok, znal ji a přesto ne. Nebyla to kamarádka ani spolužačka, byla to nejspíš kolegyně, pokud by to tak mohl říct, i když ona sama sebe z nějakého neuvěřitelného důvodu považovala za jeho učedníka.

Dobře, dobře, tohle by možná šlo. Zhluboka se nadechl, v duchu si ta dvě slova dobře procvičil a...

Ozvalo se zacinkání zvonku v lékouzelničině kanceláři.
„Omluvte mě, to je pošta. Jestliže mi ji sova přinesla až do kanceláře, bude to něco urgentního,“ omluvila se Pomfreyová a odspěchala do své kanceláře.

S výdechem ji následoval, ač k tomu nebyl vyzván, ani mu to vlastně nikdo nedovolil. Jasně že nečekal, že mu snad ukáže, co je v dopise, který dostala, ale vůbec by ho zajímalo, jak se sem sova dostala a také chtěl zkusit své velké prohlášení znovu, když se mu k tomu naskytne příležitost. Naskytla se mu každopádně možnost vidět Pomfreyovou, jak odsouvá panel s vyobrazením léčitelských dlaní ve své knihovně a odhaluje přihrádku, ve které ležel dopis. Takže skutečně, nenechávala si sovy vlétnout do kanceláře nebo ošetřovny, nejspíš vhazovaly dopisy vikýřem někde na střeše.

„Od koho to je?“ zeptal se bezděčně a natáhl krk, jak se snažil na obálku dohlédnout.
„To se hned dozvíme,“ odpověděla, jen po něm krátce střelila pohledem přes rameno, ale bez hněvu nebo pobouření z jeho přítomnosti.

Sáhla do výklenku a vytáhla dopis ven, ten se jí však okamžitě vysmekl z ruky, vzlétl do vzduchu a změnil se v huláka. To se mu moc nepozdávalo, nechtěl tu být, jestliže Pomfreyové někdo posílal hrubý a osobní vzkaz.

„Tento dopis byl odeslán Střediskem pro prevenci a kontrolu kouzelnických nemocí a je určen výhradně do rukou Poppy Pomfreyové, školené mistryně lékouzelnice. Z důvodu ochrany soukromí pacienta se tento dopis okamžitě zničí, pokud se ho pokusí otevřít nepovolaná osoba. Děkuji za pochopení,“ odříkal dopis svůj proslov a padl Pomfreyové zpátky do nastavených rukou.
„Co po vás chce SPKKN?“ zeptal se zamračeně. Znal ten institut dobře ze složek plných informací, které mu lékouzelnice dala a nutila ho si z nich všechno nastudovat. Jednalo se o instituci spadající pod Ministerstvo kouzel podobně jako bystrozoři a zabývající se zejména přenosnými, rychle mutujícími kouzelnickými nemocemi, které mohly být potencionálně životu nebezpečné, také samozřejmě uměle vytvořenými nemocemi, parazity a kontaktem kouzelníka s kouzelníkem šiřitelnými prokletími. Co pochopil, měl také jisté napnuté vztahy s Lékouzelnickou komorou, protože neustále zasahoval do jejich právní jurisdikce a také prováděl kontroly u Munga, což se samozřejmě nikomu nelíbilo.

„Netuším, ale nebude to rozhodně nic dobrého,“ zamručela Pomfreyová a rozevřela dopis. Bylo znát, že s každou přečtenou řádkou nejen, že nevěří vlastním očím, hlavně se začíná zlobit a ona se skutečně zlobila jen málokdy.

Opatrně obešel stůl a stanul jí za zády kousek bokem. Z téhle vzdálenosti a vzhledem k tomu, že byla o něco malinko vyšší než on, takže měl ve výhledu její loket, toho opravdu moc nevyčetl, ale zaznamenal Severusovo jméno. To samozřejmě upoutalo veškerou jeho pozornost.

„To je o Snapeovi?“ neubránil se výkřiku.

„Ano, je. Měl byste si to spíš přečíst vy než já,“ řekla a podala mu dopis. „Poslali to mně, protože jsem oficiálně jeho ošetřující lékouzelnice, dokud je zaměstnancem školy, ale ve skutečnosti jste jím samozřejmě vy. Já mám možná právní odpovědnost, vy máte ovšem morální a léčitelskou.“
Převzal si od ní dopis a podíval se do něj. Hlavičku ignoroval, všechna úřední lejstra ji měla zbytečně obsáhlou, a přešel rovnou k dopisu. Rychle pochopil jak hněv, tak i úžas, které předtím viděl na lékouzelničině tváři.

Podle dopisu shledali, že by mohl být Severus Snape přenašečem Vílí horečky projevující se únavou, nechutenstvím a běláním vlasů. Jednalo se o infekční nemoc klasifikovanou do skupiny jedna – není nutná karanténa ani zásah SPKKN, ale pacient se má dostavit do dvaceti čtyř hodin, jinak budou informováni bystrozoři a na středisko SPKKN bude dopraven za použití jakýchkoliv nutných donucovacích prostředků. Dále, vzhledem ke zvláštním okolnostem, byla Pomfreyová informována jako Snapeova ošetřující lékouzelnice o jeho 'předvolání', aby zamezila jeho kontaktu s žáky kvůli riziku možného přenosu.

Od A až po Z naprostá ptákovina.

On nebyl nemocný, nikdy nebyl, co Harry věděl. Možná tak jako malé dítě měl Dračí neštovice či Fialkové spalničky, ale to nebylo vůbec podstatné. Dnes neměl jediný symptom nemocí, pokud by za ně někdo mylně nepovažoval jeho těhotenské potíže jako zvracení v prvních týdnech nebo zadýchávání, které ho provázelo prakticky po celou dobu. Teoreticky to tedy mohl být omyl, někdo ještě před zveřejněním jeho stavu poslal SPKKN avízo a oni se až teď dostali k jeho řešení. Byrokracie byla hnusná věc vládnoucí i kouzelnickým světem, tak bylo možné, že když jim někdo nezvrací krev na všechno v okolí, ani si ho dlouho nevšímají. Jenže... bylo tu to velké ale, které mu podstrkoval jeho na nebezpečí už celkem dobře vycvičený instinkt.

Byla to nějaká hrozná kulišárna, ve které mělo určitě prsty Ministerstvo, pokud ne Voldemort. Možná chtěli – jedno kdo z nich – zjistit, jak na tom Snape je. Voldemort, protože potřeboval vědět, jestli je dítě zdravé, pokud si z něj chtěl udělat svačinu a Ministerstvo jednoduše proto, že Snape byl první těhotný muž po stu letech. Bylo veskrze lhostejné, kdo z nich chce Severuse, v obou případech tomu přeci museli zabránit.

„Obávám se, že některým lidem v Lékouzelnické komoře, a jak se zdá i na celém Ministerstvu, se prostě nelíbí, že bychom měli mít profesora Snapea pod dohledem jen my,“ promluvila Pomfreyová. „Bylo jen otázkou času, kdy se budou snažit zjistit o jeho těhotenství víc, jen jsem netušila, že použijí tak drastické metody.“
„Takže nevěříte, že je skutečně přenašečem čehokoliv?“ ujišťoval se.

„Ovšemže ne. Vy byste to okamžitě poznal a já jsem ho prohlížela mnohokrát, jakéhokoliv příznaku Vílí horečky bych si všimla. Je to dlouhodobě se táhnoucí nemoc, kterou by jeho těhotenství nepochybně jenom zhoršilo,“ zasmušile potřásla hlavou. „Žasnu, pane Pottere, kam až se naše společnost dostala kvůli válce s Tím, jehož jméno nevyslovujeme. Strach a jeho útoky dotlačily dobré lidi ke zlým činům a to je důvod, proč už jsem dál nedokázala zůstat u Sv. Munga.“
„Pak musíme zabránit, aby vůbec Snape musel na Ministerstvo jít,“ zdůraznil, co bylo jasné.

„Bystrozoři si pro něj přijdou a to je myslím něco, co ředitel Brumbál nepřipustí. Spíš jako podstatné vidím rozhodnout, kdo ho bude doprovázet a dohlédne, aby s ním bylo dobře zacházeno.“
„To je jasné, půjdu tam já,“ rozhodl se a ať ho někdo zkusí zastavit.

„O tom může rozhodnout jen ředitel.“

Jistěže o tom rozhodne ředitel a určitě v jeho prospěch, vždyť to byl on sám, kdo Harryho donutil starat se o Snapea, tak mu v tom teď nebude moci bránit. A jestli pustí na Ministerstvo Severuse, o jehož zdraví a bezpečí se staral stejně jako o to Harryho, pak tam může i on jakožto lektvaristův ošetřující Léčitel. Čert vem všechny pololetní testy nebo celou školu, bude se Severusem po celou dobu, stůj co stůj a nic ho nezastaví.

 

°°0°°

 

Když se to tak vzalo, souhlasil s nadpoloviční většinou Mistrových názorů, ať se ho Pán zla snažil zabít, ať proti němu bojoval, jak chtěl a přestože ho kouskem svého nitra nenáviděl.

Drtivá většina mudlů byla přemnožená špína zavázející na světě, neustále se množící a ničící planetu. Jejich ochrana a přijímání jejich kultury ničilo kulturu kouzelnickou. Čarodějná společnost sama o sobě byla manipulovatelné stádo slabých ovcí. A, to hlavně, Starostolec s veškerými úředníky Ministerstva i budovou by měl být vymazán z povrchu zemského. Navždy.

Byl připraven na zájem Ministerstva kouzel a odhodlaný je všechny poslat do patřičných mezí, ale oni si samozřejmě našli byrokratickou cestu, jak mu vnutit svou vůli a Brumbál seznal že 'dráždit v nynější situaci Ministerstvo' by mohlo být na škodu. Prohlídka zaštítěná SPKKN, která samozřejmě nebyla k ničemu jinému než k zjištění, jak to že je Severus těhotný a jak vůbec takové těhotenství vypadá. Nejhorší na tom byla obava, jestli čirou náhodou nebudou schopni odhalit Mistrův vliv, protože za takových okolností by ho mohli obvinit z provozování černé magie. Podle ředitele to nebylo možné, jelikož magie, kterou Pán zla použil, Ministerstvo neklasifikovalo jako černou magii, ale stejně ho to děsilo.

„Lidé, co dnes uvidíš a poznáš, nejsou dobří,“ promluvil ke svému břichu, zatímco trochu nervózně přecházel po svém pokoji, dokud pro něj jeho eskort nepřijde. „Nesmíš jim důvěřovat, ale ani ublížit, ať se bude dít cokoliv. Musíš nechat svou magii spát, žádné nečekané nehody jako barevná světla. Nechceme jim ukázat, jak skutečně mocná jsi. Oni si odvodí, že hodně, to jistě, jenže je v tom nemusíme podporovat. Je ti to jasné?“ zeptal se svého břicha a dotkl se ho. Pod dlaní cítil zachvění a v těle zase příval teplé magie nesoucí s sebou souhlas. Jako vždy i tentokrát váhal, jestli správně pochopila, co po ní chce, nebo spíš jen reagovala na jeho slova. Doufal, že to první nebo alespoň, že bude dnes spát, jak měla poslední dobou víc v oblibě. Měřil to, odhadoval, že spánkem stráví několik hodin denně, přitom dřív se zdálo, že je vzhůru od půlnoci do jedenácti hodin do večera a po celou dobu sebou šije nebo se jinak projevuje. Bylo to normální, čím větší dítě bylo, tím víc spalo, protože předtím vlastně ani nebylo vzhůru a spící, nýbrž se prostě jen spontánně projevovaly jeho mozkové funkce a rostoucí svaly, ovšem i tak ho to trochu znervózňovalo. Měl rád, když se věci děly pořád stejně, protože jedině tak byl zachován řád.
Zaklepání na dveře ho upozornilo, že je čas vyrazit. Vzal si hábit, natáhl ho a upravil. Pořád ještě byl dost velký, aby jeho břicho z velké části skryl, jedině když někam rychle vyrazil a hábit za ním vlál, odhalil jeho stav.

Otevřel a neubránil se troše zvědavého překvapení. Ještě nikdy neviděl Pomfreyovou v oblečení, v jakém vyrážela ven mezi lidi. Lékouzelnice nechodívala ani do Prasinek, jako kdyby se z nějakého důvodu obávala opustit bezpečné bradavické zdi. Teď tu stála v dobře šité modré cestovní sukni, stejně modrém sáčku, bílé halence a světe div se, s kloboukem na hlavě. Ani trochu nepřipomínala lékouzelnici, kterou znal.
„Spíš bych vás tipoval na Mrzimor,“ podotkl vzhledem ke kolejním barvám jejího oblečení a zavřel za sebou dveře, pečlivě na klíč, i je pojistil patřičnými kouzly.
„To většina lidí,“ odpověděla mu věcně, přesto se malinko usmála.

Tím veškerá jejich konverzace skončila. Neměli si moc co říct nikdy, jejich společným tématem bylo vždy nejvýš Severusovo těhotenství a situace, v jaké se nacházeli, nebyla moc stvořená k rozhovorům. Pomfreyová ho doprovázela na Ministerstvo do Střediska kontroly nemocí, které mělo, co slyšel, ordinaci a laboratoře v nejnižším patře ministerské budovy hned vedle všemožných kartoték. Nejspíš se tam nacházeli proto, aby kterýkoliv případný pacient měl takovou depresi z vidiny překonání několika pater včetně jednoho obývaného bystrozory, že by si případný útěk honem rychle rozmyslel. A samozřejmě také proto, že toto oddělení se dalo v případě krize naprosto uzavřít a všichni, kdo by tam zůstali, do pár hodin zemřou bez přístupu vzduchu, pokud se vypne ventilace. Skutečně dobře vymyšleno, jako krysy v pasti.

Využili krb v ředitelně, protože byl propojený s letaxovou sítí, a zamířili rovnou do hlavní haly ministerské budovy. Byla samozřejmě plná spěchajících lidí.

Z jednoho z výtahů vyváděli dva bystrozoři mladého muže, který přes šum haly hlasitě požadoval, aby mu řekli, kde je jeho snoubenka. Bylo znát, že jeden z bystrozorů mu nejspíš odpověděl, na což mladík pro změnu křičel cosi nejasného o kolegyni své snoubenky, která se také ztratila, a podle něho se to stalo přímo v ministerské budově. Jestli mu někdo ještě odpověděl, nepostřehl, zavedli ho za roh a pak se také obrátil na bystrozory, kteří kolem krbu, z něhož vyšel, tvořili kruh volného prostoru. Eskorta ministerské síly pro infekčního pacienta. Sklouzl pohledem po jejich tvářích a jednoho z nich poznal.

Robards.

Před skoro dvaceti lety byl členem jednotky, v jejímž čele stál Brousek, a která Severuse málem dopadla. Pokud se nespletl v označení hodností, Brousek tehdy velel a byl to právě on, kdo už ho bezmála držel za límec, než se mu podařilo v poslední chvíli uniknout.

Bylo by zajímavé zjistit, jestli Brousek někdy o jejich malém setkání tváří v tvář Robardsovi řekl či nikoliv. Nezdálo se. Bystrozor měl svůj typický profesionální výraz připomínající někoho se zaraženým zažíváním a věnoval mu stejně podezřívavý pohled, jakého se mu dostávalo od všech bystrozorů a leckterého počestného kouzelníka.

„Robards, k vašim službám. Mám za úkol vás doprovodit do ošetřovny SPKKN a dohlížet na váš další pohyb po budově,“ představil se Robards úředně, načež nabídl ruku Pomfreyové, protože jí zřejmě seznal nejen starší, ale hlavně vedoucí v tomto divadýlku. Nijak se do podávání ruky s kýmkoliv nehnal, takže přenechal lékouzelnici všechnu radost.
„Lékouzelnice mistrovské úrovně Pomfreyová, těší mě,“ potřásla si s ním rukou. „To je můj pacient profesor Snape, kterého sem doprovázím a chci být po celou dobu vyšetření s ním.“
„S tím jsme počítali,“ přitakal bystrozor a obrátil se k Severusovi. „Těší mě, profesore Snape, opravdu ano. Je mi ctí se setkat s mužem, který nosí magické dítě. Něco takového člověk zažije jen jednou za život.“
Lež, pomyslel si. Zjistit, jak málo to Robardse skutečně těší, bylo snadné. Svým způsobem se zdál být poctěný, trochu jako když se díváte na mumie v muzeu a říkáte si, že tohle byl kdysi král, ale potěšený ze setkání nebyl. Jeho by nejspíš potěšilo, kdyby tu byl Potter a mohl si potřást rukou s ním.

Potter... Brumbál mu zakázal jít kvůli bezpečnosti, ale také kvůli pololetní písemce z lektvarů. Opět nelitoval, že učí obranu, muset hodinu chodit kolem všech žáků sedmých ročníků, nahlížet jim přes ramena do písemek a spatřovat tam ty strašné nesmysly, by bylo nejspíš nad jeho duševní síly. Konečně, po letech učení, by někoho vyhodil z okna Velké síně. Toto potěšení ale kupodivu nebylo dost uklidňující, aby zapomněl na Pottera. Jeho dcera chtěla, aby tu byl. Zrovna teď náhle znervózněná Robardsem se hlásila o slovo a podvědomě k němu vysílala touhu po Potterovi. A, ať to chtěl nebo ne, také si ho tu přál mít. Když už ne kvůli jeho bojovné povaze, kdy bylo nepravděpodobné, že by nechal Severusovi provést nebezpečné vyšetření, tak hlavně kvůli jeho léčitelství, díky kterému by to tu mohl ve zdraví přežít.
„Mě také těší,“ odpověděl mdlou zdvořilostní frází, zlehka sevřel nabízenou ruku a rychle ji pustil. Hned po tom si přitáhl plášť trochu dopředu a nahrbil se, takže mu vlasy spadly do tváře. Vypadal dostatečně nevlídně, a jak si uvědomoval, možná i nemocně, aby od něj bystrozor ustoupil stranou. Přesně tak mu to vyhovovalo.

Robards šel jako první, jak jinak taky, on s Pomfreyovou mu byli v závěsu a dva bystrozoři šli za nimi. Přejel si bezděčně rukou po břiše a ohlédl se krátce přes rameno. Oba byli mladí, pravděpodobně sotva dokončili výcvik, a vypadali znuděně něčím podle nich naprosto triviálním, jako je doprovod pacienta do patra SPKKN. Ještě si nevypěstovali ten správný instinkt na rozpoznání skutečného černokněžníka, pokud ho vidí před sebou. Mohl by je snadno oba zneškodnit, hůlku mu nevzali, jenže kam by pak šel.

Nastoupili do výtahu, který se spouštěl dolů až nepatřičně dlouho na Severusův vkus. Nevadilo mu žít v podzemí, ovšem pouze v případě, že to bylo jeho podzemí, ze kterého přesně věděl, kudy uniknout.

Začal drobně kroužit rukou po břiše.

Dcera vycítila jeho neklid. Navenek byl dobře skrytý pod maskou naprosto nečitelného obličeje, ale pro ni, která byla uvnitř nejen jeho těla, ale nejspíš i hlavy, byl jasně zřetelný. Přebírala ho, zpracovávala na své dětské úrovni a možná i násobila. Musel ji uklidnit, jinak by mohlo dojít k nějaké magické nehodě.

Zhluboka se nadechl a s výdechem uložil svou obavu do pevné železné bedny. Víko na ní zaklaplo, až se mu to rozlehlo celou myslí, a veškerý strach prostě zmizel z jeho racionálně uvažující mysli jako už tolikrát předtím. Potěšilo ho to, protože vnitřní klid nebyl v posledních měsících přesně takový, jaký by si ho představoval.

Chodba, na které je výtah vyhodil, nebyla tak prázdná, jak by člověk několik pater pod zemí očekával. Spíš byla až moc plná na to, jak byla úzká a kolik do ní ústilo dveří. Tady nemít bystrozory všude kolem, bez několika nadávek na nešikovné kolemjdoucí by neprošel. Alespoň na něco byli užiteční.

Zarazil se.

Prošel kolem dveří, naprosto obyčejných a nezajímavých dveří, nejspíš od komory, jelikož na nich nebyla popiska, jenže ty dveře byly něčím zvláštní. Cosi na nich nebylo správně. Snad závan magie filtračního kouzla, které znal ze své laboratoře. Dokázalo spolehlivě zadržet silné pachy v kotlíku bez toho, aby omezilo cirkulaci vzduchu tolik potřebnou k odvodu tepla a par. Pravda, když ho člověk sejmul, všechen ten puch se vyvalil ven, tou dobou ovšem na to už byl připraven a stačilo pořádně zapnout odsávání.

U kotlíků, v laboratoři, kde člověk stál celé hodiny, bylo pochopitelné používat taková kouzla, ale co za pach by chtěli skrýt tady na Ministerstvu? Sice mířili k ordinaci, kde se teoreticky nacházel toxický odpad jako obvazy, ty se však urychleně odvážely do spalovny nebo likvidovaly kouzlem hned na místě. Nebyl důvod je skladovat.

Snad komora s čisticími prostředky. Ty, co dobře desinfikovaly, zároveň také příšerně páchly, jejich pach ale býval už výrobcem překrývaný různými aromatizujícími látkami, třeba citronovou trestí a také byly v neprodyšných dózách, takže se pach nemohl dostat ven.

A že by byly zakryté takto silným filtračním kouzlem pouhé toalety, považoval i na Ministerstvu za nepravděpodobné. Ministerstvu patřila ještě větší četa skřítků než Bradavicím a tito skřítci trávili celé dny šůrováním budovy společně s neméně početnou četou uklízeček. Záchody tu smrdět nemohly.
„Profesore Snape, prosím tudy,“ zavolal na něj Robards.
„Jistě,“ zamručel a rozhoupal se k dalšímu kroku. Ani si neuvědomil, že se u dveří zastavil a prohlížel si je. Ještě se po nich ohlédl a zachytil zavlnění, jaké předtím neviděl. Dveře se rozostřily, na několik vteřin zmizely a pak se zase objevily. Tohle se stávalo, když selhalo pro změnu zastírací kouzlo určené na velké předměty jako právě dveře. Podíval se po své eskortě, která právě kolem dveří procházela, jestli si něčeho všimli, ale nevšimli. Kráčeli dál bez reakce.

Podivné dveře tu nejspíš nebyly ničím výjimečným, ale tyhle měly ještě něco navíc, co mu bylo z nějakého důvodu snad známé nebo povědomé.

Zapomněl na dveře přesně ve chvíli, kdy je Robards vpustil do oddělení SPKKN.

V mudlovské nemocnici byl několikrát jako dítě, zpravidla pokaždé, když jeho otec seznal, že zranění způsobená bitím by mohla být vážná a vzal ho do nemocnice. Bývalo to většinou už pozdě, magie podporující hojení ran tou dobou už dávno zapracovala a modřiny, tržné rány nebo zlomeniny byly v procesu hojení, kdy s nimi doktoři moc co dělat nemohli.

Byl také jednou u Sv. Munga, pro někoho překvapivě, když se narodil Harry Potter, protože chtěl vidět, jak na tom Lily je. Ona jeho nezahlédla, jen nakoukl pootevřenými dveřmi pokoje na svou starou přítelkyni chovající v náručí bílou plenkovou kuklu a bavící se se svým šťastným manželem a pak odešel.

Proto si nemocnice uměl představit: strohé, většinou bílé nebo nanejvýš smetanové a nevlídné pro každého, kdo nevítal světlo. Přesně tak vypadal i komplex za relativně malými dveřmi. Otevřený, s množstvím magických oken ukazujících dokonale modré nebe, až z toho oči bolely, a mnoha lidmi. Jedni měli bílé lékouzelnické zástěry, těch bylo po málu, a většina z nich měla klasické pracovní kostýmky. Nebýt nemocničního prostředí, vypadalo by to jako typická díra pro kancelářské krysy.

Neubránil se malému úšklebku.

Všechno hezky na jednom místě. Velitelství bystrozorů, Starostolec, ministr kouzel, Středisko kontroly chorob, veškeré archívy kouzelnického národa... všechno, co by si jen někteří lidé přáli zničit hezky uložené v jediné budově. Jednu dostatečně velkou bombu s dračím ohněm sem, druhou k Sv. Mungovi a třetí na Příčnou a kouzelnická společnost se zhroutí. Tak jednoduché, až to zavánělo nebelvírskou logikou jít na všechno silou, za kterou si v duchu vynadal.
„Vypadá to tu monumentálněji, než v době, kdy jsem tu byla naposledy,“ konstatovala Pomfreyová spíš sama k sobě.

Krátce na ni pohlédl. Zajímalo ho, kdy a proč se lékouzelnice dostala zrovna sem na Středisko, ale nezeptal se. Možná až budou odcházet – pokud ho vůbec pustí – se pokusí něco vyzvědět, teď měl mozek zaměstnaný jinak a to plánováním případného útěku. Nevypadalo to moc v jeho prospěch.

Zavedli je do ordinace, která se té vlastně přívětivé bradavické vůbec nepodobala.

Nejen že byla malá, pro něho, Pomfreyovou a Robardse dokonce stísněná, ještě neměla žádná okna a na lehátku byly jasně viditelné popruhy ke spoutání pacienta. Od své lékouzelnice uslyšel hlasitý nádech a zaznamenal, jak sevřela okraj svého saka, zatímco její pohled byl upřený na ta pouta.

„Vy počkáte venku,“ nařídil Robards bystrozorům nahlížejícím dovnitř. Stáhli se a zavřeli za sebou dveře.
„Lékouzelník by tu měl být každou chvíli,“ oznámil Robards a ani se nehnul z místa. „Nechcete se zatím posadit, profesore Snape?“ nabídl pohybem ruky židli, nikoliv nevlídné lůžko s popruhy.

„Postojím,“ odpověděl stroze. Sednout si nebyl špatný nápad, židle byla tvrdá s vysokým opěradlem, které by ulevilo jeho rozlámanému tělu, ale neviděl důvod, proč být ještě víc zranitelný, než už beztak byl.

Pomfreyová jeho názor nesdílela. Posadila se na lavici s opěradlem, postavenou u stěny, která na první pohled vypadala snad z umělé hmoty, na druhý už člověk viděl, že je to dobře vyleštěné bílé dřevo.

Odvrátil se od lékouzelnice a znovu si prohlédl ordinaci. Lůžko mělo, jako každé lékouzelnické, pod železnýma nohama kusy dřeva, celé bylo z kovu, hladké, pouze zakryté prostěradlem a na první pohled nepohodlné. Podlaha tu byla z hladkého kamene, tudíž prakticky netečná k jakékoliv vnější magii.
„Nečekáte dlouho, doufám,“ promluvil od dveří muž v lékouzelnickém plášti. Byl malý, s kulatým tělem, tenkýma rukama a na nose mu seděl zlatý cvikr. Pokud by to v kouzelnickém světě něco znamenalo, řekl by, že vypadá jako žid, konkrétně ruský žid, protože měl ruský přízvuk. Narození ve slovansky mluvící zemi dělá s angličtinou úplné divy, mnohdy ji mění k horšímu a zanechává jen kostru základních slov, což se většinou nedalo ani poslouchat.

„Čekáme hodně dlouho,“ odpověděl mu, když se tak hloupě ptal.
„To se omlouvám. Ezra jméno mé a budu provádět prohlídku,“ ujal se mužík činorodě své práce. „Pan bystrozor bych prosil, ať počká venku a my tu měli trochu soukromí.“

„Budu hned za dveřmi,“ zamručel Robards a zmizel na chodbu.
„Pane kolego,“ oslovila Pomfreyová Ezru a vstala, „jsem lékouzelníkem profesora Snapea už mnoho let a nepozorovala jsem u něj ani ty nepatrné známky chronické či latentní Vílí horečky. A jsem si jistá, že by se v důsledku jeho těhotenství Horečka projevila, proto si myslím, že tu došlo k omylu. Snad si někdo ze školy mylně vyložil jeho potíže a nahlásil je jako problém. Jsem si jistá, že základní vyšetření bude stačit a my budeme moci jít rychle domů. Pro profesora Snapea je v jeho stavu nebezpečné a unavující muset se podrobovat cestě sem, složitým vyšetřením a stresovat se obavou o své zdraví i zdraví svého dítěte.“
S mírně pozdviženým obočím sledoval, s jakým zapálením ho bránila, dokonce se během proslovu přesunula před něj a zatarasila druhému lékouzelníkovi cestu. Pak že byla z Havraspáru, spíš nerozumná zbrklá Nebelvírka. Byl tady, protože neměl na výběr a byl připravený čelit všemu ponížení a ústrkům, které ho tu čekají tak, jako to dělal v podobných situacích už stokrát předtím. Kdyby se rozhodl jinak, prostě by zmizel z Bradavic i z hledáčku Ministerstva a nikdo už by ho nikdy nenašel.

Tak to však bylo dřív, když ještě nebyl těhotný a po jeho dítěti neprahl Pán zla. Tehdy si opravdu ještě mohl dovolit se ztratit, dnes prostě přetrpí i ministerskou hysterii jaká se tu jednoznačně projevovala.
„To je v pořádku,“ řekl svým nejúlisnějším hlasem, jaký zpravidla používal na Pána zla, a který dokázal potěšit úplně každého. „Jsem tu přeci, abych chránil zejména sebe a své dítě a s důvěrou se vkládám do rukou zdejších lékouzelníků. Vždyť jsou nejlepší v Anglii.“
Po stránce péče o zdraví byl nejlepší Potter, bez debat, ať se choval jakkoliv, pořád byl Léčitelem a tomu se žádný lékouzelník nevyrovná, ale tady a v tento okamžik bylo záhodno nevířit vody. Brumbála potěší, když bude Ministerstvo potěšeno, což v konečném důsledku poskytne Severusovi klid.
„Přesně takový je i můj názor,“ zaskřípal svou strašnou angličtinou Ezra a pokynul mu k lehátku.

Stáhl si plášť a neochotně k lehátku přistoupil. Nebylo vůbec snadné sednout si na něj, když tu byla potencionální možnost spoutání. Nedělal to rád, avšak činil tak s klidnou tváří a bez skutečně rozprouděných emocí. Zůstat vyrovnaný bylo hlavní i kvůli dceři, která byla klidná, jen když byl klidný i on.

Bez řečí se podrobil tělesné prohlídce, kdy byly hledány zejména bílé vlasy, jeden ze základních projevů Vílí horečky. Nebylo nic příjemného nechat lékouzelníka probírat se mu ve vlasech, přestože si je umyl ráno a díky těhotenství se mu až pozoruhodně málo mastily, pořád v něm přetrvával pocit, že jeho vlasy musí být mastné. Neměl zájem zrovna na tuhle svou pokrevní nedokonalost někoho upozorňovat. I když raději by si nechal hodiny probírat vlasy než muset snášet lékouzelníkovu nesmyslnou fascinaci jeho břichem, která se hrozně podobala té Potterově, až na to, že Ezra se nebránil neustálému osahávání.

Skřípal zuby a trpěl to, přestože by jeho chování už označil skoro za obtěžování a rozhodně za překročení lékouzelnického kodexu. Všimla si toho i Pomfreyová, která z jednoho velkého nájezdu lékouzelníka, kdy mu jezdil rukou po břiše se skelným pohledem v očích, vyrušila decentním leč dostatečně hlasitým a rázným odkašláním.

Rychle se vzpamatoval a přešel k magické prohlídce. Při ní Severus sledoval bílý strop místnosti a snažil se nevnímat, jak kolem něj lékouzelník přechází i to, jak si, podle dobře známého chvění, vyvolává různé oblasti jeho magie, až zakotvil, kde jinde, než u doposud tak zaujatě zkoumaného břicha.

„Vidím tu cizí reziduální magii,“ konstatoval lékouzelník.

Strnul. Tak přeci objevil následky Mistrova vlivu na něj a nejspíš částečně i na dítě, vždyť byli společně magicky propojeni. Náhlý neklid pocítila i jeho dcera, která sebou začala v břiše šít magicky, ale i fyzicky. Musel zatnout pěst, aby nezvedl ruku a nepoložil si ji teď během prohlídky na břicho.

„Mohly by to být stopy Vílí horečky v latentní formě,“ konstatoval lékouzelník Ezra, takže si přinejmenším jakoukoliv magii nevykládal jako černou.

„Nesouhlasím, tu barvu a vzorec poznávám. Patří Harry Potterovi, Léčiteli dlícímu u nás v Bradavicích. Stará se o profesora Snapea po celou dobu jeho těhotenství a opakovaně léčil jak profesora, tak i dítě. Je to zcela určitě jeho magie, naprosto neškodná, naopak možná prospěšná, ale rozhodně se rychle vytrácející,“ vyvodila Pomfreyová vlastní závěr.

Nedalo mu to, když byla řeč o Potterovi, prostě se musel zvednout na lokti a podívat se na své břicho. Když opravdu hodně zaostřil, mohl kolem některých pramínků vlastní fialové magie a dětské rudé magie vidět také trochu zlaté a nepatrně jiný odstín červené, než jakou měla jeho dcera. Byla to jenom neznatelná stopa, která nemohla mít žádný vliv, jak věděl moc dobře i on. Jestli byla Potterova, nemohl říct se stoprocentní jistotou, to snad nešlo nikdy, ale pravděpodobnost byla astronomicky veliká. Potter o Vánocích svou moc použil k vybudování nových magických cest mezi jeho jádrem a dítětem. A Pán zla hýřil nepřeberným množstvím barev i jejich odstínů, alespoň co si pamatoval z dob, kdy byl ještě člověkem.
„Na to já ale nemohu spoléhat. Musíme provést přímý test plodové tekutiny, abychom vyloučili, že se nákaza přesunula k dítěti,“ řekl lékouzelník a znělo to skoro jako příkaz, který Severusovi rozhodně nebyl po chuti.
„Oh, to je přeci nesmysl! Vílí horečka se může přenést na dítě pouze přes nakaženou dělohu, profesor Snape vůbec dělohu nemá a veškerá výživa je zprostředkována magicky,“ namítla Pomfreyová.
„Ovšem, ale přes plodový vak se do plodové tekutiny vyplavují živiny a stavební materiál, který je pak magicky využit k zrání dítěte,“ argumentoval Ezra.
„Nepopírám, jenže magický náboj potřebný ke stavbě plodu by Vílí horečku zničil,“ nedala se Pomfreyová a zašermovala rukou. „Připouštím, že by mohl mít nemoc ve své krvi, ale k dítěti se prostě dostat jen tak nemohla.“
„Kdyby došlo k oslabení magie, například vlivem...“
„Ticho!“ štěkl na oba, přesně jako to dělal u studentů. Měl dost toho, jak se hádali půl metru od něj a hlavně v té hádce mluvili o něm, přičemž on nebyl do rozhovoru zapojený. Bylo mu ukradené, o čem mluví, protože věděl, že žádnou Vílí horečku nemá a jediný důvod, proč lékouzelník vznesl takové podezření, byla snaha odebrat mu jakékoliv tělní tekutiny. Ty se nejen v lektvarologii daly použít mnoha způsoby včetně několika ne moc pěkných. Byla pravda, že přesně nevěděl, co by mohl určit z plodové vody, ale rozhodně něco takového být muselo.

Nehodlal jim poskytnout ani kapičku krve.
„O tom, jaké vyšetření provedete, rozhodnu já a odběr plodové vody vám nedovolím,“ sklouzl z vyšetřovacího lůžka, jak mrštně to jen šlo, nehledě na to, že tím lékouzelníka skoro odstrčil stranou. „K mému břichu se jehla za žádných okolností nepřiblíží,“ zasykl mu do obličeje. Těhotenství nebo ne, když byl o skoro hlavu a půl vyšší než Ezra, budit strašlivý dojem šlo snadno. Proto bylo zvláštní, když se lékouzelník nelekl, naopak svěsil ramena a trochu sklonil hlavu. Hluboký výdech a přimhouřené oči dávaly spíš znát jeho uvolněnost.

„Obávám se, že vy ve skutečnosti nerozhodujete o ničem. Musíte se z vůle Ministerstva a SPKKN podvolit jakémukoliv vyšetření, jaké já doporučím,“ pravil lékouzelník poklidně.

„O tom bych si s vámi dovolil polemizovat,“ zavrčel nazpět.

Tušil, ne, spíš věděl, že nebude mít nakonec nejspíš na výběr, ale odpor k zabodnutí jehly do jeho břicha byl příliš velký, než aby dokázal mlčet. Byl seznámen s tím, že mudlové provádí odběr plodové vody běžně jako součást prenatálních vyšetření, ovšem v lékouzelnické praxi to nebylo časté, a proto to bylo tak nebezpečné. Kolik lékouzelníků vůbec umělo ten zákrok správně provést? Nebo spíš jestli tenhle zaprcatělý ruský žid s ohavným přízvukem a rukama s velkými klouby ho dokázal udělat, aniž by ublížil dítěti.

„Profesore Snape, jestli mohu...,“ oslovila ho Pomfreyová.

Bleskl po ní pohledem, zlým, vždyť ho přerušovala uprostřed hádky a vyhrožování, čímž ničila veškerý děsivý dojem jeho vystupování. Nicméně jí věnoval pozornost, když mu pokynula stranou a ustoupil od Ezry o dva kroky.
„Nemyslím si, že nás nechají odejít bez toho vyšetření,“ řekla lékouzelnice polohlasně.
„Nenechám si vbodnout jehlu do břicha. Je to příliš nebezpečné.“ Dobře si pamatoval události z Vánoc. Jehla v břiše se mu nezdála o moc lepší, než co tehdy zažil.
„Prakticky vzato není. Odběr se provádí dlouhou tenkou jehlou, která způsobí naprosto minimální poškození kůže i plodového vaku a k samotnému zranění dítěte dojít nemůže. Instinktivně se přesune na druhou stranu břicha co nejdál od jehly, ale chápu vaši obavu. V našem světě je to naprosto barbarský a nesmyslný způsob vyšetření,“ zamračeně se krátce ohlédla přes rameno na lékouzelníka. „Pan Potter by se mu jistě snažil za každých okolností, klidně i za použití síly, zabránit, jenže si myslím, že v konečném důsledku by to nemělo smysl. Ministerstvo se jen tak nevzdá.“

Měla pravdu a o to to bylo horší. Byl zavřený v ministerské budově a obklopený bystrozory.

„Uděláte to vy,“ řekl.
„Jestli mi to bude dovoleno,“ souhlasila.

Kupodivu ano, Ezra dovolil Pomfreyové provést zákrok a sám se uchýlil jen k asistenci, to ale děsivost situace zmírňovalo jen málo. Stejně se necítil dobře, a to mírně řečeno, když si svlékal košili a pokládal se na lehátko. Jeho už dobře zřetelné, i když vlastně ne velké břicho se zranitelně klenulo a dcera uvnitř sebou začala šít, jako kdyby tušila, co se bude dít. Její pohyby byly dobře viditelné, když si Pomfreyová mávnutím hůlky vyvolala trojrozměrný obraz, aby si byla jistá, že při vpichu nebude blízko dítěti.

Koutkem oka sledoval, jak z podnosu zvedá stříkačku velikosti, jakou on používal k odsávání tekutin z některých rostlin. Na jeho vkus a v tento okamžik přímo obrovskou a zakončenou neúměrně dlouhou jehlou, která se mu rozhodně nezdála tenká. Spíš naopak, byla nepatřičně široká vůči jehlám, které si pamatoval z návštěv mudlovských nemocnic.
Lékouzelník se ujal role anesteziologa, když natřel znecitlivující tinkturu na část Severusova břicha. Účinek se dostavil skoro okamžitě. Nejdřív ho kůže v tom místě brněla, jako kdyby po ní přebíhaly desítky malých mravenců. Brnění postupovalo hlouběji do kůže, dokud ho necítil snad až uvnitř v břiše a potom přešlo ve strnulost, po které následovala skoro naprostá necitlivost potřeného místa. Když Pomfreyová poklepala prstem na znecitlivěné místo, mohl s klidem říct, že vnímá jen neurčitý dotek, ne nepříjemný a už vůbec ne bolest.

„Nebude to nic příjemného, když však ucítíte bolest, řekněte mi a já přestanu, ale za žádných okolností se nehýbejte,“ nařídila mu Pomfreyová velice přísným hlasem.
„Rozumím,“ přitakal a jen ze všech sil se zdržel štiplavé poznámky. Copak byl hlupák pokoušející se hýbat s jehlou zabodnutou hluboko v břiše...?
„Dýchejte zvolna a klidně, nic to nebude, uvidíte,“ broukala Pomfreyová, jako kdyby byl jeden z jejích hloupých dětských pacientů. Ještě jednou řekne takovou pitomost, ještě útěšným hlasem, tak už to nejspíš nevydrží a něco jí na to odpoví.

Co by jí odpověděl, nedostal šanci zjistit, cítil nezřetelně, ale přesto, jak jehla pozvolna a plynule proniká do jeho břicha. Bolesti se to nepodobalo ani vzdáleně, byl to jenom pocit nepohodlí spojený samozřejmě s obavou. Zároveň byl rád, že nevidí, jak se stříkačka plní tekutinou, přestože si to dovedl až přespříliš dobře představit a vůbec se mu ta představa nelíbila. Jistě, navenek dával znát jen klid, nedovolil jedinému svalu ve tváři prozradit jeho strach, ale uvnitř myslel pouze na to, co by se mohlo stát jeho dítěti, kdyby to Pomfreyová zpackala.

„Hotovo,“ řekla, podle něj po nekonečné době, lékouzelnice a zvedla naplněnou stříkačku. To byl pohled, který by si s radostí odpustil, kdyby měl tu možnost.

„Tady,“ položila ji na kovový tác, který jí lékouzelník podržel. „Doufám, že to už je všechno, co od profesora Snapea budete chtít.“
„Ale ovšemže. Vezmu vzorek na testy a za chvíli se vrátím s výsledky,“ řekl lékouzelník skoro až úslužně.

Vrazit mu do jeho usmívající se huby hůlku a vystřelit mozek byl nejlepší nápad, který v posledních měsících Severus měl, jen ho merlinžel nemohl uvést do praxe ať už proto, že zabít někoho na Ministerstvu by vážně nedopadlo nebo kvůli nepříjemnému štípavému pocitu na kůži. Anestetické tonikum přestalo působit a cit se mu pomalu ovšem jistě začal vracet.

Chtěl se posadit, ale Pomfreyová mu v tom zabránila.

„Chvíli zůstaňte ležet,“ nařídila neústupně.

Docela ochotně ji nakonec poslechl, když si uvědomil, že štípání už není tak štípání, jako skutečná bolest prostupující mu v malém ohraničeném bodu břichem až do hloubky. Zajímavé bylo, že ta malá byla v tento okamžik až překvapivě klidná vzhledem k tomu, co se stalo. Projevovala se jen magicky - teplem a útěchou a trochou strachu k tomu. Pokusil se ji uklidnit dotekem ruky v místě, kde cítil, že se momentálně nachází. Pomfreyová mu mezitím na druhou stranu břicha, kde měl ránu, přichytila obvaz. Konečně, i přes nespokojený pohled lékouzelnice, se mohl zvednout do sedu.

Štiplavá bolest ho zavčas upozornila na prudké pohyby, takže oblečení na sebe natáhl pozvolna a beze spěchu. Stejně, dokud lékouzelník nepřinese negativní výsledky – pokud se tak vůbec stane a nebudou si ho tu chtít nechat – nemůže nikam odejít.

„V pořádku?“ provokovala ho Pomfreyová tím naprosto stupidním a otravným dotazem. Copak mohl být v pořádku, když mu právě vytáhli z břicha jehlu delší než jeho dlaň?

„V poslední době oblíbený dotaz mého širokého a blízkého okolí,“ ušklíbl se znechuceně a opřel se zadkem o bok lehátka, jeho ruka putovala k břichu, tentokrát k místu, kde cítil bolest. „Jsem prakticky zavřený v ministerské budově tak se dvěma stovkami bystrozorů pár pater nad hlavou, otravným úchylným židovským lékouzelníkem a právě jste mi zabodla jehlu do těla. Jak přesně myslíte, že mi teď asi je nebo má být?“
„Naopak, myslela jsem to tak, že všechno zvládáte až neobvykle... klidně,“ zvolila slova, která původně nemyslela a jemu bylo zřejmé, že spíše chtěla říct 'krotce'.

„Mohl jsem něco dělat předtím, než jsem sem přišel, teď...“ byl přerušen dokořán otevřenými dveřmi ordinace.
„S radostí vám mohu říct, že všechny výsledky jsou negativní. Jste naprosto zdravý,“ oznamoval mu to lékouzelník Ezra jako obrovskou a šťastnou novinku, přičemž se tvářil stejně nadšeně jako Brumbál, když mu oznamoval těhotenství. Myšlenka na hůlku a vystřelený mozek se začala stávat neodbytnou.
„Jak překvapující,“ zavrčel.

Nepříjemné pocity stejně jako štiplavá bolest mu sice napovídaly, že by měl zůstat ještě tady a alespoň chvíli vydržet v klidu, jenže on chtěl prostě pryč. Dokud měl možnost a šanci, musel alespoň ven z ordinace, protože se tu začínal cítit jako v malé kleci. Natáhl si hábit, možná až moc prudce, a stoupl si přímo před Ezru nadále zavázejícího ve dveřích. Jeden z nich musel uhnout a Severus to nebyl. To lékouzelník před ním ustoupil do chodby a stranou.
„Ještě byste neměl nikam chodit... po takovém zákroku... profesore Snape!“ zavolal za ním, když se pomalu vydal chodbou. Bystrozoři, samozřejmě bedlivě sledující celou situaci, mu byli okamžitě v patách. Naštěstí si i přes lékouzelníkův křik situaci dobře vyložili tak, že pacient má právo odejít, jinak by se ho už dávno pokusili iniciativně zadržet.

Přes halu zalitou sluncem se dostal rychle, ruku pevně přitisknutou na břicho v místě, kde stále cítil vpich. Možná měl lékouzelník pravdu a měl tu zůstat, jenže copak mohl? Byla to nemocnice, bílá, plná nepříjemně jasného světla a pachu čisticích prostředků.

Na dveře směrem do chodeb Ministerstva nestačil sáhnout, tehdy ho předešel Robards a otevřel mu jako první. Šlehl po něm zlým pohledem, nepotřeboval, aby mu lidé drželi dveře a už vůbec ne, aby to dělali bystrozoři. Ta chvíle, kdy se zdržel u dveří, než mu z nich starý bystrozor uhnul, poskytla Pomfreyové možnost ho konečně dohnat. Dokonce ho v chodbě předběhla a zatarasila mu cestu k útěku. Na tváři se jí usadil přísný lékouzelnický výraz, s jakým byla schopná vyhnat i Brumbála z ošetřovny.
„Musíte se vrátit a alespoň na půl hodiny si lehnout,“ nařídila velitelským hlasem dobře ovládaným každým lékouzelníkem nebo doktorem.
„Ne. Už jsem snesl dost, teď se vracím do Bradavic,“ odmítl její nařízení a protáhl se kolem ní, přičemž zavadil loktem o ty proklaté dveře, co byly překryté zastíracím a filtračním kouzlem.

Dostal se jim blízko, magie na ně vložená mu pohladila levou půlku těla, a kromě toho se mu do nosu vloudil dobře známý pach hniloby. Byl nezřetelný, nebýt lektvarista s vytříbeným čichem, nejspíš by ho nepostřehl vůbec nebo ignoroval jako závan hniloby z ventilace, kde někde chcípla krysa. On však jasně a okamžitě identifikoval, že pach přichází dveřmi a prosakuje filtračním kouzlem, což značilo, že je tak stokrát silnější, než co se dalo cítit takhle na chodbě.
„Co je za těmi dveřmi?“ vyštěkl dotaz na Robardse, protože ho ty dveře prostě iritovaly. Nebyly jeho starost, to si moc dobře uvědomoval, jenže tam byly, překryté kouzly, smrdící po hnilobě a už podruhé upoutaly jeho pozornost. Měl pokračovat k výtahům, ne se o ně zajímat.

„Za jakými?“ otázal se Robards, potom na dveře přeci jen zaostřil a trochu se zamračil. „Komora na čisticí prostředky... pokud se nemýlím. Proč se ptáte?“
Neodpověděl. Položil obě ruce na dřevo a naklonil se ke dveřím, až k nim skoro přitiskl nos. Dlouze nasál. Nemohlo být jediné pochyby, za dveřmi něco organického hnilo a dozajista to nebyla jenom krysa, protože ty, přestože uměly opravdu ohavně páchnout, by filtrační kouzlo zcela zakrylo. Tohle muselo být velké přinejmenším jako velký pes nebo spíš ještě větší.
„Když je za nimi jenom komora na košťata k zametání, proč je na nich zastírací a pachy filtrující kouzlo?“ obrátil se na bystrozora.
„Tak to netuším,“ přiznal bystrozor hlasem, ze kterého bylo zřejmé, že mu něco pomalu dochází a zároveň se v jeho tváři mihlo cosi jako následné poznání. „Možná se tam uklízečkám něco vylilo.“
„Lež,“ pravil prostě, nahlas, tak aby to všichni slyšeli. „S něčím jste si pach rozkladu spojil. S čím?“ zeptal se, odlepil od dveří a postoupil směrem k bystrozorovi. „Se dvěma ztracenými zaměstnankyněmi Ministerstva, například?“ otázal se.

V hlavě se mu jasně vybavoval muž křičící v hlavní hale cosi o své ztracené snoubence a její kolegyni, které mohly zmizet přímo tady na Ministerstvu. Právě lidské tělo, případně dvě lidská těla, zejména pokud by zrála v uzavřeném prostoru několik dní, mohla rozhodně smrdět natolik, aby to prošlo i filtračními kouzly. A výraz, který přeběhl staršímu bystrozorovi přes tvář, jasně naznačoval, že se trefil do citlivého místa.
„Jak o tom víte?“ zeptal se stroze.
„Jeden muž to pokřikoval v hale, když jsme přišli,“ řekla Pomfreyová. „Ztratili se tu nějací lidé?“
„Ano, ale v oddělení s velkou kartotékou, to je daleko odsud,“ odpověděl Robards a jeho tvář vzápětí podivně strnula, nejspíš řekl víc, než chtěl.
„Neřekl bych. Je to pouze na druhé straně tohoto patra,“ podotkl, ustoupil stranou a sáhl do rukávu pro svou hůlku. Mladí bystrozoři ji měli v ruce dřív. Ušklíbl se jejich směrem, kdyby chtěl tasit hůlku a zaútočit na ně, nejspíš by neměli ani šanci si promyslet, jestli popadnout vlastní hůlky. On naopak pohyb učinil až nepřirozeně pomalu, nechtěl v nich vyvolávat falešný pocit, že hodlá dělat potíže – který stejně vyvolal, protože to byli nedocvičení tupci – a také proto, že ho prudké pohyby bolely.

„Sednout, štěňata, chci jen otevřít ty dveře,“ prohodil jejich směrem posměšně. „Všem bych doporučoval o několik kroků ustoupit, protože to, co se pravděpodobně vyvalí ven, bych na botách mít nechtěl.“

„Jako bystrozor bych měl já...“
Ignoroval Robardse, to on našel zdroj puchu a jeho zajímalo, co je uvnitř, a mávnutím hůlky otevřel zamčené dveře. Šlo to snadno, nebyly proti otevření příliš zabezpečené, takže ten, kdo na ně umístil zastírací a filtrační kouzlo se nesnažil ukrýt obsah kumbálu navždy. Zajímavé vzhledem k tomu, co se dostalo ven.

S mlasknutím podobným pudinku vyklepnutému z misky ven vypadly dvě hnijící mrtvoly a vyvalil se puch tak strašný, až vháněl slzy do očí a tlačil žluč na jazyk. Jejich kůže a maso bylo temně sešedlé, oblečení prosakoval hnilobný sliz a vlasy vypadaly jako slepené provázky řas. Na několika místech, původně nejspíš přiléhajících ke zdi, už byly vidět bělošedé kosti, jak se maso při pádu utrhlo. Po podlaze pod mrtvolami se, přesně jak předpokládal, začala pozvolna roztékat páchnoucí tekutina.

Když nahlédl dovnitř do kumbálu, mohl dobře vidět vlhké hnědé otisky na omítce, kde se těla ještě před pár chvílemi opírala o stěnu. Podle tvaru se dalo usoudit, že zřejmě seděla proti sobě, jako kdyby si povídala. O něco světlejší vlhký flek se táhl směrem nahoru, kde se spojoval se zelenou plísní rostoucí od jednoho z rohů směrem dolů k místům, kde byla těla pohozena. Ještě tak den, možná dva a plíseň by mrtvoly žen zcela obalila.

Po svém boku uslyšel zalapání po dechu ztlumené dlaní, to byla Pomfreyová zhnuseně krčící nos a přikládající si kapesník na pusu. Z druhé strany se ozvalo zajíknutí, po kterém následovalo žuchnutí, jak se jeden z mladých bystrozorů sesunul po zdi. Robards a druhý bystrozor vydali dávivý zvuk připomínající přidušeného zajíce a mladík se odvrátil stranou, hůlku jen tak upustil na zem.

Oba, i Pomfreyová, se ohlédli po zemdlelém bystrozorovi sedícím na zemi u zdi a trochu nakloněným stranou, jak se snažil dávivě vyzvracet na zem, ale nešlo mu to. Jeho kolega byl hned u něj, jen o málo méně zelený, a snažil se ho uklidnit. Oba dva byli určitě rádi, že se nemusí dál dívat na ohnilé mrtvoly.

Vzhlédl od mladých bystrozorů k Robardsovi a skepticky povytáhl obočí. Též pobledlý starší bystrozor, který na rozdíl od svých mladých kolegů vypadal jenom šokovaně a mírně znechuceně, se mu podíval do očí, ve kterých se mu bleskly rozpaky. Potom malinko pokrčil rameny.

„Je z oddělení pro finanční kriminalitu,“ zamumlal, jako kdyby se tím snažil ospravedlnit bystrozorovu slabost, „a tohle vážně strašně páchne,“ označil mrtvoly velice neuctivě za věci, pro Severuse to nebyl problém, ale lékouzelnice se na Robardse trochu zamračila.

Nadechl se hnilobného pachu, který byl opravdu silný, ale ani zdaleka ne tak odporný, jak by měl být vzhledem k výrazům ostatních. Možná spíš naopak, nasládle hořký jako oslazená káva, přesně tu mu připomínal. Jemu se nakonec smrad tak strašný nezdál, jeho nos už byl z vaření lektvarů zvyklý a možná na tom mělo trochu podíl i těhotenství, které z vůní dokázalo udělat smrad, tak proč by neudělalo ze smradů vůně.

„Gratuluji, právě jste vyhrál dvě hnijící mrtvoly,“ řekl Robardsovi a měl i další štiplavou poznámku, jenže dítě se v jeho břiše vzrušeně převrátilo a nešťastně zrovna tak, že zasáhlo snad přímo nejbolestivější místo v břiše. Přinejmenším mu bylo blízko. Ostré rýpnutí mu projelo přes břicho, jako kdyby ho tam švihli drátem. Nepodobalo se to, naštěstí, bolestem z Vánoc, bylo to daleko slabší a zaměřené na úplně jiné místo břicha, rozhodně však nepříjemné.

Donutilo ho to se trochu předklonit a pevně si sevřít rukama břicho. Pomfreyovou, nejspíš přeci jen trochu šokovanou z objevu, to probralo a byla v okamžiku u něj.
„Říkala jsem vám, že nemáte nikam chodit,“ řekla mu přísným hlasem, ve kterém zaslechl rozechvělost. Zcela určitě jí pohled na mrtvoly a puch z nich šokoval. Dýchala nosem, mhouřila slzící oči, a zatímco jednou rukou ho uchopila mírně za loket, druhou si opět přitiskla kapesník na pusu a nos.

„Time, okamžitě se zvedněte z podlahy a odveďte je odsud pryč!“ rozkázal Robards a ukázal přitom na Severuse s lékouzelnicí. „Rogersi vy se také zvedněte! Vztyk! Nejste žádná slabota! A padejte zavolat krbem z oddělení SPKKN zajišťovací jednotku! Dělejte!“

Křik pomohl, oba mladí bystrozoři se vzmátořili a postavili na nohy, sice přitom zůstávali celí zelení nebo přinejmenším bledí, ale alespoň ten, co jim byl přidělen jako eskorta, se udržel na nohou bez opěry v podobě zdi.
„Prosím, běžte tudy,“ vyzval je čímsi, co byl asi profesionální hlas a pokusil se jim tělem zahradit cestu, což spíš vypadalo, jako kdyby se na pomalu roztékající mrtvoly nechtěl dívat.

Severus by se naopak podíval z blízka docela rád, například aby zjistil, jak vůbec byly ty dvě zabité, jestli kletbou nebo mudlovským způsobem. Udělal krok vpřed, ale nejen že narazil na pevný stisk na svém lokti, i bolest v břiše se zase vrátila, nehledě na to, že by se musel dostat kolem mladého bystrozora, který chtěl být co nejdřív pryč.

Zle bleskl pohledem po Pomfreyové, jež mu to oplatila skoro stejně nevlídně, a neochotně se obrátil k odchodu. Po pár krocích shledal, že to nakonec byl vlastně dobrý nápad, protože anestetické tonikum zjevně přestalo zcela působit a on naplno pochopil, proč měl zůstat nějakou dobu v klidu ležet. V tu chvíli měl myšlenky daleko od hluku za sebou, kde přibíhali bystrozoři a zajišťovali mrtvoly, daleko víc ho zajímalo, kde se bude moci opřít. Ač byla bolest naprosto snesitelná, dělalo se mu prostě nějak mdlo a nevolno od žaludku, což tedy také mohlo být způsobeno dalším neklidem jeho dcery. Docela úspěšně mu způsobovala větší bolest, než bylo nutné. Kdyby jí tak mohl přikázat, aby přestala.

Cesta výtahem a samozřejmě pak krbem nijak příjemná nebyla, vděčně potom přijal křeslo v ředitelně, do kterého ho Brumbál usadil. Podle Pomfreyové si měl hned jít lehnout, ale on měl řediteli mnoho co říct, protože dvě mrtvé zaměstnankyně ministerské kartotéky byly opravdu dobrý důvod k rozhovoru. Zvláště když tušil, proč se jim to možná stalo.

 

°°0°°

 

Zuřivě škrábal na pergamen své odpovědi do pololetní písemky. Naštěstí už naprosto poslední až do skládání OVCE, ovšem zato z Lektvarů. Nesnášel Lektvary, jedno že už ho při nich nebuzeroval Snape, nebo možná právě proto. Momentálně by mu bylo stokrát milejší muset na lektvaristův pokyn vymačkávat mrvomízu, než být daleko od něj a psát pololetní písemku.

Vztekle dopsal poslední větu poslední odpovědi právě včas, jelikož přesýpací hodiny určující čas k vypracování testu už byly prakticky přesypané. Ron po jeho boku ještě pořád psal a zbývaly mu dvě nezodpovězené otázky, stihne to na knop pokud vůbec, a Hermiona už byla venku z Velké síně. Test totiž dopsala před skoro pěti minutami s velkým náskokem před všemi ostatními. Jako ostatně vždycky.

Kontrolováním se neobtěžoval, popadl papír a vstal do stolu. Kdo k němu zamířil, aby si test vzal, byl Brumbál, který tu naschvál měl dozor nad žáky, jen aby se nemohl Harry vyplížit z hradu a najít si cestu, jak se dostat na Ministerstvo za Snapem. Ignoroval ředitelovu napřaženou ruku, prošel kolem něj a předal test Giftovi. Na ředitele se upřímně zlobil. Chtěl po něm, aby mohl Snapea doprovázet, ale odpovědí na jeho prosbu mu bylo kecání o tom, jak musí složit zkoušku z lektvarů, věnovat se škole a nevystavovat se riziku. Prostě jenom klasické 'blá, blá, blá'.

Přešel kolem ředitele podruhé a zachytil pohled jeho modrých očí. Vypadaly jako oči štěněte baseta a váčky pod očima ten dojem ještě umocňovaly, zvláště když je zvětšovaly brýle. Zatnul zuby a ignoroval ho, takové pohledy na něj prostě neplatí a platit nebudou, ani když ho cítil po celou cestu ven z Velké síně. Ignoroval ho, ale šlo to dost těžko, ten pohled byl totiž doslova jako kyselina, co se vám zažere do mozku. Bylo to jako zraňovat někoho naprosto bezbranného a zároveň to bylo k vzteku, protože Brumbál měl do bezbrannosti hodně daleko.
„Jak to šlo?“ zeptala se Ginny, jen co vyšel ze dveří na chodbu a vzala ho za ruku. „S Hermionou jsme si říkaly, jestli nebudete mít problém s patnáctou otázkou.“
Vynasnažil se na ni nevyletět, přestože o něm a o Ronovi mluvila, jako kdyby byli debilové, co na tom že měl s patnáctou otázkou vážně problémy.

„Dobře, patnáctku jsem taky zvládl,“ zamručel nazpět.

„To je fajn,“ přitakala Ginny a rozhostilo se ticho.

S každým dnem si toho měli míň a míň co říct. Být s ní už nezpůsobovalo přetlak jako dřív, spíš to bylo takové už naprosto v pohodě, jako kdyby se bavil s kamarádkou nebo sestrou. Nejspíš to na něm vypozorovala, protože její snaha upoutat jeho fyzickou pozornost klesla prakticky na absolutní nulu. A nikdo jiný kromě nich dvou si toho zřejmě vůbec nevšiml nebo to přikládali uklidnění jejich vztahu. Měl v sobě najít dost odvahy a poctivosti, aby to utrpení už konečně ukončil, jenže to by se také musel přiznat k pravému důvodu, proč už s Ginny nebude. Nechtěl totiž říkat takové ty hloupé fráze, jako že je fajn holka, ale už si nemají co říct nebo nemají moc společného.

Bože, byl tak hrozně naštvaný na sebe, na Severuse a jeho hloupé ultimátum a Brumbála, který mu nic nechtěl povolit.

„Není nic horšího, než když se vám prefekt rozbrečí přímo na chodbě,“ povzdechla si Hermiona, která k nim právě přistoupila. Ani si nevšiml, kde předtím byla, možná utěšovala toho brečícího prefekta, ať to byl kdokoliv.

„Ještě jedna minuta a konec,“ řekla, když se nikdo nad brečícím prefektem nepozastavoval. Ještě včera by to udělal, dnes neměl náladu si povídat vůbec o ničem, o prefektovi, co nezvládne ani pololetní zkoušky už vůbec ne.

Hermiona se podívala na své hodinky, jako kdyby odpočítávala vteřiny do konce, což nejspíš také dělala, protože si přitom odčítala na prstech. Jen co se dostala k nule, za vraty Velké síně se začal ozývat hluk včetně výkřiků, ať dají profesoři alespoň pět vteřin navíc, že je to určitě nezabije. Byli samozřejmě neoblomní, to vždycky, a Velká síň byla za chvíli už otevřená a žáci vycházeli ven. No, někteří vybíhali v slzách, jiní ještě teď žmoulali brky a mumlali si cosi o tom, kde nejspíš udělali chybu a pár jich vypadalo velice sebejistě. Ron mezi ně rozhodně nepatřil. Měl otrávený výraz a rozcuchané vlasy, jak si do nich během psaní pořád hrabal, potom že jeho vlasy byly nezvladatelné, to řekl někdo, kdo nikdy neviděl jednoho z Weasleyových, jak si se svými vlasy hraje. Ginny si v nich byla schopná uplést dred, když se do něčeho třeba začetla.

„Ta patnáctá otázka byla strašná, snažil jsem se ji rozluštit nejmíň deset minut,“ postěžoval si Ron.

„Víš, co jsme si říkali; když na něco neznáš odpověď hned, máš jít dál a pak se k tomu vrátit. Na pergamenu je místa vždycky dost, abys tam napsal alespoň stručnou odpověď,“ poučila ho Hermiona, za což si vysloužila oči převrácené k nebi od všech. „Jsem si jistá, že si to tak jako tak zvládl.“

„No ano, ale stejně... když se podíváš na ty debilní otázky. Proč nás neučí něco užitečného,“ pustil se kamarád do svého obvyklého stěžování a Hermiona s Ginny mu, tak jako vždy, začaly vysvětlovat, na co všechno jsou lektvary dobré. Slyšel to už tisíckrát, takže vypnul zvuk a jen s přáteli kráčel chodbou nejspíš směrem k Nebelvíru. Myšlenkami byl jedině u Severuse. Dělalo mu starosti jak na tom je, jestli mu něco na Ministerstvu neudělali a hlavně ho už prostě chtěl vidět. Čím víc se o něj bál, tím spíš musel myslet také na jeho ultimátum, které nedokázal splnit. Pro tentokrát se mu hodilo, že byla jeho mysl částečně rozpůlená. Léčitelské já se bálo o jeho zdraví, zbytek mozku uvažoval o tom, jak veřejně říct, co říct měl a tak Severuse získat. Vešlo se mu tak do hlavy bez bláznění víc starostí.

Prošel kolem Tiny stojící u zdi a sledující trochu zamračeně skupinu zmijozelských dívek, v jejichž středu stála Parkinsonová, která se nejspíš právě chlubila, jak skvěle zvládla pololetní zkoušky. Přešel kolem ní jen s lehkým pozdravem na rtech, když tu se zarazil. Ona by mohla částečně vyřešit jeho problém... hodně částečně, ale byl by to první krok.
„Počkejte tu na mě chvíli, chci jenom něco říct Tině ohledně famfrpálu... zrovna jsem si na to vzpomněl,“ omluvil se kamarádům, pustil Ginninu ruku a doběhl zpátky za vysokou černoškou.

Stanul přímo před ní a v tu chvíli by odpřísáhl, že od začátku roku o pár centimetrů vyrostla, zdála se vyšší a vyšší s každým okamžikem, kdy se odhodlával na ni promluvit.
„Ahoj, můžu s tebou chvíli hodit řeč?“ zeptal se a krátce střelil pohledem po partě Zmijozelek, které se právě vzdalovaly, a Tina jim nadále věnovala svou pozornost, dokud nezašly za roh. Potom až shlédla dolů na Harryho.
„Zdar. Jasně, chlape. O co de?“ zeptala se s tím svým naprostým flegmatickým klidem.
„Ehm... no... mohli bychom kousek stranou...“
Pokrčila rameny, jako že jí to nevadí, a nechala se odvést dál od všech, zejména od čekajícího Rona s Hermionou a Ginny. Znejistěl, také mimo jiné, že ti tři je sledovali, pomalu jako kdyby uměli odezírat ze rtů. Doufal, že ne a že se ani nepokusí použít nějaké odposlouchávací kouzlo.
„Fajn, chci ti něco říct,“ nadhodil a čekal, co ona na to. Nedělala nic, jen stála, dívala se na něj hnědýma očima a trochu pomrkávala. Vypadala trochu jako panenka spíš než jako člověk, což by nakonec nemuselo být tak špatné, vždyť s hračkama se vždycky dalo mluvit o všem.

Nadechl se, otevřel pusu a tak zůstal podle něj nepatřičně dlouho, jen tak na sebe koukali bez pohybu, beze slov.

„Noo?“ zeptala se nakonec Tina.
„Jsem gay,“ vypadlo z něj v jednom výdechu, ještě chtěl dodat 'možná', ale na to už neměl v plicích vzduch.
„Ale to já už přece dávno vim. Kouknu se na tebe a je mi to jasný jako facan, jen netušim, proč si pořád s Ginny Weasleyovou. Teda jako ne, že by nebyla kus...,“ nechala vyznít do ztracena.

Stál tam před ní, právě to statečně řekl a víte co? Vůbec nic se nestalo, nikde se nerozezněl žádný poplach ani se zpoza rohu nevynořili posměváčci, co by mu to na každém kroku připomínali. Ještě se pro jistotu rozhlédl, ale skutečně nic, kamarádi dál trpělivě stáli opodál, spolužáci chodili chodbou jakoby nic a slunce za oknem také svítit nepřestalo. Jen on pocítil jakousi podivnou úlevu kdesi hluboko uvnitř a díky tomu se mu podařilo ztlumit vztek a ulehčeně vydechnout.

„Já jsem... nenašel ještě způsob, jak jí to říct nebo se s ní rozejít. Nechci jí ublížit,“ odpověděl na nevyřčenou otázku, proč má ještě dívku, když o ni nejeví zájem.

„Jasný. Tyhle věci sou někdy mezi mudlama fakt těžký a když tam člověk vyrůstá, poznamená ho to, ale jako nemáš se za co stydět. Já sem taky na holky,“ povzbudivě se na něj zazubila.
„Já se nestydím. Chci říct, vím že nemusím, to jen...,“ nedokázal své zdráhání mluvit o své homosexualitě popsat jasnými slovy. „Mohla bys nikomu neříkat, co jsem ti prozradil?“

„Ehm,“ přikývla, „mlčím jako rakev.“
„Cože?“ nechápal.
„To se tu tak říká ne? Mlčím jako rakev, jako že nic nepovim,“ nechápala zase ona.
„Aha, ty nemyslíš rakev, ale hrob!“

„Jakej je v tom rozdíl, mrtvej nemluví, ať je v rakvi nebo v hrobě.“
„Jo, jenže tady se myslí, že nemluví hrob,“ pokoušel se jí to vysvětlit.

„A nezačarovaná rakev snad mluví?“

Dobrý postřeh, nemluví, v tom měla pravdu, klidně by se mohlo říkat mlčet jako rakev nebo konec konců mlčet jako šnek, okurka nebo cokoliv jiného, co nevydává zvuk. Proč se zrovna říkal hrob, mu náhle nebylo jasné a už vůbec nechápal, proč se zrovna teď baví o smyslu přísloví.

„No, nemluví,“ připustil. „Tak asi může mlčet jako rakev.“

„Fajn, teplej bratře,“ zazubila se už podruhé během diskuse.

Překvapeně k ní vzhlédl. Opravdu slyšel správně, co právě řekla.
„Ehm, ty jsi právě udělala vtip na homosexuály?“ zeptal se polohlasně, co kdyby ho někdo slyšel.

„Si piš, já můžu,“ informovala ho sebejistě.

Jaksi nevěděl, co na to říct, jestli se urazit nebo být rád, nakolik je to všechno naprosto v pohodě. Prostě to přijala jako jasný fakt, o kterém ani není potřeba se bavit. Kéž by si mohl být jistý, že i ostatní to tak vezmou, jenže to nebyl. Zvláště u Rona s Ginny to viděl trochu bledě, Ginny ho bude nenávidět prostě jen proto, že ji opustí, jedno jaký důvod k tomu bude mít a Ron... no, určitě se naštve kvůli sestřině zlomenému srdci, ale všeobecně si nebyl úplně jistý, co na to řekne. Nikdy od něj nic hanlivého o homosexuálech neslyšel, vlastně o nich nepromluvil ani jediné slovo, jenže nemluvit o nich, neznamená tolerovat je. A tolerovat je všeobecně neznamená tolerovat homosexuálního kamaráda.

„Achm, jo, já půjdu...,“ naznačil rukou k odchodu a spíš od Tiny odcouval, než spořádaně odešel.

Bylo to divné, ulehčující a pak zase divné. Nejspíš to tak už bude pokaždé, když to někomu řekne, nicméně udělal první krok směrem k odhalení a tím ke splnění Severusova ultimáta. Pomalu, ale jistě se propracovával k veřejnému odhalení, což ho upokojovalo po této stránce, zase to poskytlo prostor pro přemýšlení, jak na tom teď Severus asi je. Veškeré jeho nadšení stejně jako ulehčení bylo to tam, nahradila ho ještě větší zasmušilost a starost než jakou měl doposud.

V nebelvírské věži se ho přátelé urputně snažili dostat do lepší nálady, včetně Ginny zkoušející své triky jako objímání, které samozřejmě měly ještě menší účinek než Ronova snaha ho nacpat sladkostmi pro zahnání jeho chmur. Protáhlo se tak celé jinak volné dopoledne, když měli zkoušky ostatní žáci a vše bylo ukončeno až příchodem Dobbyho, jenž nadšeně oznamoval, že Severus se vrátil do Bradavic a je ve svém pokoji.

Nečekal na nic, omluvil se kamarádům, a rovnou utekl do sklepení za Snapem. Nekoukal napravo ani nalevo, když se proplétal mezi zmijozelskými vyrážejícími na oběd a okamžitě klepal na dveře, jen co se k nim dostal. Kliku zkusil, bylo otevřeno a on vpadl dovnitř do lektvaristových tak známých pokojů jako nedočkavá velká voda.
„Konečně jste se uráčil přijít,“ zavrčel Snape ležící na pohovce. Neměl boty, jak jinak, ani svůj hábit a vypadal na té pohovce jako velice naštvaná těhotná manželka čekající na muže, který se vrátil pozdě z práce. Vzápětí zjistil, proč tomu tak je.

Léčitelské já se aktivovalo okamžitě a ukázalo mu mužovu modrofialovou auru jasně a hluboce narušenou v jednom malém bodu na břiše, od kterého se do všech stran rozbíhaly temně modré žilky magii živící regenerační proces, samozřejmě proti Harryho léčitelským schopnostem naprosto neúčinný. Také ta malá, možná ve snaze otci pomoct, k místu vyslala dva tenké rudé provázky nebo prostě jen chránila vlastní potencionálně ohrožený život.
„Už dvě hodiny tu ležím a chladím si bolavé břicho,“ syčel dál naštvaný Severus, což už stejně neslyšel, protože za sebou zavřel dveře a ve chvíli už u zraněného lektvaristy klečel na zemi.

Natáhl ruce. Jednu položil přímo na ránu a druhou na opačnou stranu břicha, kde podvědomě věděl, že je dítě momentálně uklizené. Ruce, zejména ta na ráně, zazářily a břichem se mu na jednom místě jako až do střev prodralo ostré bodnutí. Nějak tak by si představoval, že by to vypadalo, kdyby mu někdo zaryl do masa pletací jehlici. Kdo a proč by dělal něco tak strašného, jako bodal těhotného člověka do břicha jehlicí.
„Co se ti stalo?“ zeptal se, hned jak stáhl své léčitelské schopnosti, ale ruce ze Severusova břicha pryč nedal.
„Odběr plodové vody,“ zahučel Snape a pozvolna se posadil, čímž Harryho donutil dát ruce pryč z jeho břicha a ještě si kousek couvnout. Rovnou si kecl na zem, když už tam byl, a vzhlédl šokovaně nahoru k těhotnému muži.
„Oni do tebe píchali jehlama!“ neptal se, spíš to konstatoval rozčílený nad takovým bezprávím. „Kdyby mě tam nechal Brumbál jít, nikdy bych nic takového nedovolil. Neměli vůbec právo nutit tě tam jít a už vůbec ne tě zranit.“
„Klid, Pottere, přežil jsem to bez zjevných úhon,“ zamručel Snape. „Chováte se, jako kdybyste s tím snad mohl skutečně něco dělat. Ředitel Brumbál měl absolutní pravdu v tom, že naštvat Ministerstvo není dobrý nápad. Máme proti němu sice trumfy v rukávu, ale nač je vytahovat dřív, než je to nezbytně nutné. Prohlídka mě nezabila.“
„Stejně,“ vyhoupl se na nohy a začal nervózně přecházet po místnosti, všechen ten celodenní strach musel ven. „Měl mi dovolit s tebou jít, vždyť jsem tvůj Léčitel a mám se starat o tu malou, což nemůžu, když tu sedím na zadku a s ničím důležitým nemůžu pomoct.“
„Prakticky vzato už nejste můj Léčitel,“ podotkl Severus, netvářil se však při tom, jako kdyby mu to chtěl vmést do tváře a vyhodit ho, naopak se opřel do pohovky a položil si poklidně ruce na břicho.
„Nejsem jím podle nějaké hloupé smlouvy, jenže ta pro mě stejně nikdy neměla význam. To přeci víš. Mám mrně rád a mám rád i tebe, proto jsem tu, a proto už nikdy neodejdu,“ zastavil se v přecházení a obrátil přímo k Severusovi čelem. „Udělal jsem, co si po mně chtěl... skoro. Už jsem to někomu řekl.“
„Vskutku? Zajímavé, protože zatím jsem žádnou velkou debatu na chodbách neslyšel a jsem si jist, že něco takového by se ke mně dostalo, i když jsem teď už nějakou dobu tady v pokoji,“ podotkl lektvarista, obočí jak jinak než skepticky povytažené nahoru.

„Nestoupl jsem si na stůl ve Velké síni a nekřičel to jako na lesy, pověděl jsem to Tině,“ informoval ho hrdě.
„Normanové?“

„Ehm,“ přitakal s malým pyšným úsměvem.
„Ta se nepočítá.“
„Proč ne?!“ vykřikl dotčeně. Dalo mu tolik práce se s tím někomu svěřit a Tinu si vybral proto, že ona ho dokázala pochopit, ale Snapeovi to evidentně není dost. Jako kdyby se snad upřímně nesnažil.

„Protože je to macho lesba, která za celý svůj život uvidí penis jedině v případě, že na opuštěné lesní cestě potká exhibicionistu s potřebou odhalovat své přirození před cizími ženami,“ odpověděl mu na to lektvarista s kamennou tváří.

„A... a, na tom záleží?“ rozhodil bezradně rukama. Proč nemohl Severus prostě jenom ocenit jeho snahu místo toho, aby se tu rozvaloval pomalu jako nějaký bůh a tvářil se tak povýšeně. Začínal na něj mít zlost, protože nejenže souhlasil s Brumbálem, on ani neuměl připustit ten malý úspěch, jakého dnes dosáhl. Rozčílení samozřejmě nemohlo jít ven, bylo zaražené hluboko v hrudi, kde se násilně rozplývalo, když narazilo na léčitelskou moc, přesto tentokrát nemizelo zcela. Jakýmsi podivným způsobem mu prošlo do krve a společně s ní putovalo pod pas, kde začal cítit vzrušení.

„Ovšemže. Je to asi takové odhalení, jako kdybyste přistoupil ke svému spolužákovi a slavnostně mu oznámil, že jste čaroděj,“ ušklíbal se trochu posměšně.
Udělal dva rychlé kroky k němu a opřel ruce o pohovku vedle toho povýšeně se tvářícího obličeje a přitom, vlastně náhodou, sevřel Severusova hubená stehna mezi koleny. Krátce čekal, jestli na to jeho druhé já něco řekne, třeba jako že takové věci se nedělají, ale mlčelo. Nechtěl muži sedícímu pod ním na pohovce přeci ublížit, jen mu chtěl být blíž, důrazněji k němu promluvit, nic víc. To vědomí zřejmě jeho léčitelskému já stačilo.

„Jde ti o to, aby se mi všichni posmívali a uráželi mě? To chceš?“ zeptal se možná prudčeji, než chtěl.

„Jste paranoidní,“ zkřivil Severus koutek rtů, ovšem ani se nepokusil udělat pohyb, jakoby chtěl uniknout ze sevření, ve kterém ho Harry měl. „Vy toužíte po vztahu mezi námi. Já za to od vás chci jenom úctu, jakou si zasloužím. Být jediný a zároveň ten, za kterého se nestydíte.“

Docvaklo mu to přímo úderem blesku do mozku. Tady vůbec nešlo o přiznání jeho homosexuality, jako spíš o vztah s Ginny.
„Jde tu tedy o Ginny. Žárlíš na ni, protože s ní oficiálně chodím a s tebou ne!“ vykřikl vítězoslavně a bodl ho prstem do prsou.

Čekal, že tentokrát na něj Snape vyletí, něco v tom smyslu, aby do něj nepíchal prstem nebo alespoň, aby na něj nesahal, místo toho mohl pozorovat, jak bledá tvář ztrácí na povýšeném výrazu a nahrazuje ho něco jako dotčení maskované za odmítnutí.
„Naše debata je bezpředmětná, oba víme, že to, co chcete, je nemožné a že já nesplním, co jsem slíbil, i když dodržíte mé ultimátum. Nemůžeme se vzít za ruce a s úsměvem kráčet chodbami hradu,“ pravil Severus tichým hlasem, na to jak se tvářil i překvapivě klidně.

„Jasně, protože jsi můj učitel a jsi starší a takové ty kecy kolem,“ mávl nad tím rukou. „Nejsem hloupý, vím, že nebudeme moci spolu být hned, ale jednou ano. Rozejdu se s Ginny, což bude první krok ke společnému štěstí.“
„Hlupáku,“ povzdechl si Severus a uchopil ho za kravatu, kterou začal rozvazovat. „To, o čem mluvíš, jsou pravidla, stanovy školy, zákony, morální zásady a přikázání. Já ve skutečnosti nikdy podle pravidel nehrál, jen je používám jako zbraň vůči ostatním. Jde o to, že hadi a lvi spolu žít nemohou. Teď,“ stáhl kravatu, hodil ji přes opěradlo a začal rozepínat knoflíčky, „tě snesu, protože jsem těhotný,“ olízl si rty. „Moje libido skáče nahoru a dolů bez toho, abych měl kontrolu, a když jsi tady, samozřejmě stoupá nahoru. Jak by ne, vždyť komu by se nepostavil při pohledu na muže, jako jsi ty,“ vytáhl mu košili z kalhot. „A ty mě snášíš jen kvůli svému léčitelskému vlivu, až ten pomine, budu pro tebe zase stejně nesnesitelný, jako jsem býval.“
„To se nikdy nestane,“ popřel zcela vážně, přesvědčeně. Uchopil Severusovy štíhlé ruce, teď už bez mozolů, popálenin a skvrn od všeho možného, a přenesl si je ke rtům. Políbil každý prst zvlášť. Byl to skvělý pocit opět se ho moci dotýkat.

„Přestaňte, Pottere,“ požádal ho Severus trochu chraplavým hlasem, jako kdyby mu vyschlo v ústech.

„Nechce se mi,“ odpověděl s úsměvem, ale jen napůl úst, měl totiž jinou práci než lektvaristovi odpovídat.

Věnoval se rozepínání jeho kabátce. Úmorná práce stvořená snad dokonce pro ještě menší prsty než byly ty jeho, přesto podivným způsobem vzrušující, jako když řešíte něco hrozně složitého a pak se vám to podaří vyřešit. Ten poslední okamžik předtím, než rozepnul poslední knoflík, byl úplně stejný jako chvíle vítězství. Ale byl to opravdu jen moment, hned na to se musel potýkat ještě s košilí. Rozepnul ji tak do poloviny, odhaluje bledou hruď pokrytou řídkými černými chlupy, když Severus pevně přitiskl dlaň na zapínání a nedovolil mu dostat se k dalšímu knoflíku.
Tázavě k němu vzhlédl. Docela rád už by mu sundal oblečení nejen proto, že si ho přál vidět nahého, ale také kvůli nohám, které ho v divné poloze začaly bolet.
„Víc už ne.“
„Nehodlám přestat.“
„Nechci, abys přestal, jen nerozepínej košili,“ zavrčel se zablesknutím v očích.
Nadechl se, aby se zeptal proč, potom si to však rozmyslel. Zbytečné kecání, které ho zdržovalo od dělání daleko víc vzrušujících věcí, na které stačilo jen pomyslet a už mu tlouklo srdce, vysychalo v ústech a penis v jeho kalhotách se opíral o látku. Nikdy necítil takové vzrušení a potěšení už jen z představy, že se někoho bude dotýkat a ani mu při tom až tak moc nevadilo muset si kleknout na zem mezi Severusova kolena.

Jakou také jinou polohu zvolit, jen bylo vtipné, že si právě vyměnili místa. Před dvěma dny tu klečel Severus, dnes to byl on, kdo se chystal udělat svému milovanému lektvaristovi dobře. Nezkušený, dle vlastního mínění také trochu neobratný, nicméně nadšeně odhodlaný a bez záchvěvu strachu z toho, k čemu se chystal. Naopak, nechtěl nic víc, než se propracovat poklopcem Severusových kalhot a prádla k tvrdnoucímu penisu.

Vzal ho do dlaně, potěžkal. Byl teplý, tvrdý jen z části a na pohled... krásný. Napadlo ho, jen tak bezděky v koutku mysli, že je to vlastně veselé považovat něčí penis, nebo penis všeobecně za krásný, nicméně přesně tak to bylo. Měl ten správný tvar, tvrdost, nebyl měkký jako Ginnina prsa a Severus vydával syčivě sténavé zvuky, když po něm přejel rukou, ne chichotání jako Ginny pokaždé, když se k němu přitiskla a její prsa se mu rozplácla na hrudníku.

Severusovy zvuky se mu rozhodně líbily stokrát víc, než nějaký chichotání. Byly vzrušující, pod pasem mu z nich příjemně svíralo. Chtěl jich slyšet víc, znovu a znovu.

Neodhodlával se, udělal to zcela přirozeně, prostě se jen sklonil a objal špičku penisu rty, jen při tom narazil čelem do břicha, což tedy moc příjemné nebylo. Musel pustit příjemně hořkou, horkou tepající špičku penisu a vymyslet, jak pokračovat, aniž by mu všude překáželo břicho. Naštěstí to za něj Severus rychle vyřešil, když trochu sklouzl po pohovce. Ne že by to úplně fungovalo, jen se úhel zdál být daleko lepší. Moc nad tím nepřemýšlel, vrátil se k načatému potěšení, kdy mohl vyloudit ze Severusových úst další a další tlumené steny jen tím, jak přejel jazykem po jeho penisu nebo ho vpustil do pusy. Teplá tíha na jazyku a tlačící se na patro také nebyla špatná, i když bez těch rozkošných vzrušujících zvuků by si to možná částečně klidně odpustil.

„Pottere...“
Netušil, jestli to bylo jenom spontánní vydechnutí jeho jména či snad varování, ostatně na tom nezáleželo. Jemné zvuky, podobné občas i zamroukání kočky, se prohloubily v hluboké, dlouhé sípavé nádechy. Nemusel být génius, aby věděl, co to znamená, rozhodně však nemínil nechat si, byť Severuse, vystříkat do pusy. Něčím takovým si nebyl jistý a popravdě mu zrovna tohle konkrétní moc vzrušující nepřišlo.

Pustil ze rtů penis a pevně ho uchopil rukou. Třel intenzivně, rychleji podle toho, jak se Severusovo sténání prohlubovalo. Sledoval, fascinovaně, jak lektvarista zaklonil hlavu přes okraj pohovky, ve tváři strnulý, přesto spokojený výraz a do ruda rozkousané rty pootevřené. Nemohl od toho pohledu odtrhnout oči, takže milencovo vyvrcholení zaznamenal, až když mu sprška semene přistála na odhalených prsou a trochu na bradě. Nedbal na to, pokračoval v laskání, dokud penis v jeho ruce nezačal měknout a hlavně dokud se napnutý výraz v Severusově tváři nezměnil na uvolněný.

Pustil jeho penis a bez rozmyslu si otřel rukávem vlhkost na bradě.

Jeho vlastní erekce, doposud nepohodlně stištěná v kalhotách, se mu bolestně připomínala a Severus přitom vypadal, že se nemíní ani hnout. Nehodlal to tak nechat, nebude tu sedět vzrušený na zemi bez pomoci. Zoufale toužil po uvolnění, moci se o Severuse třít, znovu cítit jeho horkou vlhkou pusu na svém vzrušení nebo dokonce... srdce se mu rozbušilo a penis ještě víc naběhl při představě, že by Severusovi stáhl kalhoty a ohnul ho tu o pohovku. Malé racionální já mu však řeklo, že musí být k těhotnému muži daleko opatrnější, nebo by mu mohl ublížit.

Nějak se to vymyslí, v první řadě se musí postavit na nohy a nezůstávat tu nedůstojně vkleče na zemi. Opřel se o pohovku a vstal, trochu vrávoravě někde během jejich společných chvil si přeležel nohy a k tomu byla potřeba uvolnění stále naléhavější.
„Když budeš rychle a udržíš se na nohou, udělám ti to hned,“ zamumlal Severus, ale to už rozepínal jeho kalhoty.

Mlčel, kašlal na to, jestli se neudrží na nohou, tak se opřel o pohovku, vlastně to udělal rovnou, jen pro jistotu a zavřel oči, když cítil, jak Severus trochu hrubě sáhl do jeho poklopce. Rozepaté kalhoty se mu sesunuly z boků a zastavily se o lektvaristova kolena.

Šikovná ruka začala rychle třít jeho penis vzrušený prakticky na samou hranici. Jeden pohyb, druhý... bylo to rychlé, orgasmus ho zaplavil skoro okamžitě. Sevřel mu podbřišek ve slastné křeči a on se ani trochu nerozpakoval vyvrcholit Severusovi prakticky na obličej.

Sotva si všiml jeho remcání, hlavně když se mu na vratkých nohách povedlo padnout místo na svého milence nebo dozadu na zadek, na pohovku, kde zůstal nedůstojně napůl vleže s kalhotama staženýma teď už u kotníků. Mrkal do stropu, jak si pomalu uvědomoval, jak se vůbec do téhle polohy dostal.

„Mám to i ve vlasech,“ uslyšel Severusův naštvaný hlas.

Kdoví proč mu to přišlo hrozně vtipné, proto se začal tiše smát. Byl to uvolňující postorgasmický smích, pro který ani nemusí být žádný skutečný důvod a pokud ano, pak váš naštvaný milenec je dostatečně dobrý důvod.

Natáhl se, objal Severuse kolem ramen a přitáhl si překvapeného muže k sobě. Cítil, jak se pod jeho dotekem náhle prudce napnul, jako kdyby mu snad dal ránu a také se vzepřel rukou proti Harryho nahé hrudi. Použil tedy i druhou ruku k překonání toho malého odporu, když si ho k sobě pevně přivinul. Černé vlasy se mu rozhodily po košili, šimraly ho na holé kůži rozhalenky a také do nich mohl zabořit bradu, takže se mu do nosu dostala vůně šamponu ještě s něčím, co ale vlastně nebyl pach nebo tak něco, jen jakási pižmová vůně.
„Co to děláš?“ zeptal se Snape napnutým hlasem, pořád z něj bylo cítit, jak moc je mu tohle prosté obětí nepříjemné, ale z nějakého důvodu už se nepokoušel vyprostit.
„Objímám tě. Líbí se mi to. Miluju tě,“ vyznal se uvolněně, v tuhle chvíli by ostatně řekl naprosto cokoliv.
„Budu mít vážně hrozně ulepené vlasy a sperma z nich nikdy nedostanu. Slušně tě žádám; pusť mě,“ řekl tak nějak až příliš stísněně, takže Severuse přeci jen pomalu a neochotně pustil.
„Neodejdu odsud.“
Netušil, proč to odtahujícímu se muži řekl, nejspíš prostě proto, že to byla pravda a jak si připadal skoro jak pod vlivem Veritaséra, nedokázal to neříct. Vysloužil si za to unavený, snad i trochu rezignovaný pohled temných očí.
„To už mi dávno došlo,“ konstatoval Severus zapínající si kalhoty. „Měli bychom se umýt, než to všechno zaschne.“

Nemohl nic jiného, než souhlasit, jen by upřednostňoval možnost jít se Severusem společně do sprchy, ne používat kouzla a vodu z kohoutku, ale lektvarista se zdál přímo vyplašený představou, že by měli být spolu nazí. Zvláštní to věc, nikdy by si nemyslel, že by zrovna jeho mohlo něco vyděsit.

Spokojil se nakonec se vším, co mu bylo dáno, i když to byla jenom možnost lehnout si na pohovku a trochu se prospat.

 

°°0°°

 

Vzhlížel vždy bdělýma očima k malbě ovocného sadu nad svou hlavou. Přestože do něj už mnohokrát střelil hůlkou, pořád ještě měl podobu vzdáleně podobnou dřívější, jen stromy plodily jedovatá jablka, která už žádný tvor z jiné malby nechtěl žrát, nad kopcem v dálce stálo slunce zcela nehybně, už neputovalo od východu k západu a půda pod stromy byla díky tomu na troud vyprahlá. On to však měl přesně tak rád, slunce na východě, když už hřeje, ale ještě nepálí a nebodá do očí.

Nagini se pod jeho hlavou poposunula, jak měnila své smyčky do pohodlnější pozice. Kus jejího těla mu nepohodlně zatlačil na kotník. Pohnul nohou, jak svou společnici odstrčil stranou, ale nic víc. Nechtěl si tento okamžik souznění, kdy ležel v jejích smyčkách, hlavu položenou na jejím šupinatém těle, pokazit hádáním. Cítil se upokojený. Bolest v jeho paži se výrazně zmenšila a černání se nejen úspěšně zastavilo, ještě o několik centimetrů ustoupilo. Ezrův lék skutečně působil, nebyl však trvalým řešením. Pouze jeho způsob byl naprostá jistota uzdravení a získání toho, co ztratil.

Zaklepání na dveře přerušilo jeho poklidné rozjímání v Naginině obětí.

Byl to Ezra jistě nesoucí to, co po něm chtěl získat.

Musel se vyplést, co nejopatrněji, aby dřímající Nagini příliš nevyrušil, z jejích pevných a těžkých smyček. Ruce vyprostil zpod přední části hadího těla, nohy vypletl z ocasu a sklouzl z postele, na které společně odpočívali. Jediné lusknutí prstu zdravé ruky si přivolalo černý hábit přehozený přes křeslo. Vklouzl do něj, zahalil se do všech jeho metrů a dalším pohybem otevřel dveře.

„Můj pane. Přinesl jsem, co jste ode mě žádal,“ nezdržoval se léčitel se zdlouhavým poklonkováním, což také bylo něco, co na něm oceňoval. Žádná předstíraná úslužnost, jaké se mu dostávalo od Smrtijedů. Jistě, jednou kvůli tomu Ezra bezesporu zemře, to však bude tehdy, až z něj vycedí vše, co dovede a pak ho vykuchá, aby zjistil, jak takový léčitel vlastně funguje.
„Výborně. Dej mi to.“ Natáhl po vytoužené ingredienci ruku.

„Neznám žádný léčivý lektvar, který by vám mohl pomoci a byla by k němu třeba plodová voda,“ podotkl Ezra sice slušně, avšak přesto drze, od ztrestání hůlkou ho dělilo jen to, že mu předal lahvičku do ruky.
„Ty nepotřebuješ znát, proč já něco chci,“ sykl na něj nazpět, když si lahvičku přebíral.

Cítil v ruce, jak magie prostupovala prakticky čirou tekutinou v hladké ampulce. Zdálo se to být jako voda, prostá a obyčejná, jenže to bylo daleko víc. V té tekutině už teď byl nepatrný zlomek ingredience, kterou potřeboval a samozřejmě obrovské množství magie. Kápnout trochu do některých druhů lektvarů a jejich síla by se tím zmnohonásobila. On však neplánoval udělat něco tak triviálního, jako vmíchat ji do obyčejného lektvaru, jaký umí každý mistr lektvarů, i když by to bylo jistě zajímavé, on pro ni měl daleko větší, doslova monumentální uplatnění.

Merlinžel to nebylo dost, aby dokázal dojít svého cíle, avšak mohl k němu alespoň zdárně nakročit. Musel tuto vzácnou ingredienci střežit jako oko v hlavě, nebo spíše jako svou milovanou společnici, bez níž by byl tak osamělý. Vložil proto lahvičku do svého rukávu, dobře si vědom toho, že ji brzo použije.

„Měl jsi problémy se na Ministerstvo infiltrovat?“ zeptal se, když už byla drahocenná tekutina naprosto mimo vší dosah.

„Ani nejmenší. Ať tam máte kohokoliv, jeho slovo velmi platí a moje zkušenosti také nebyly na škodu,“ ubezpečil ho Ezra.
„Co chtěli ministerští poskoci vědět o Snapeově dítěti?“ položil tu docela důležitou otázku. Předpokládal, že ta neschopná chamraď se bude o jeho dítě zajímat a chytne se důvodu nadneseného Luciusem, díky kterému mohli Snapea přitáhnout na Ministerstvo a vyšetřit. Ve skutečnosti na jejich zvědavost vyloženě spoléhal, jen nechtěl, aby zjistili, že je to právě on, kdo dítě stvořil. Všechno mělo své hranice a, i když je plánoval rozmáznout jako otravné štěnice, pro teď nesměli vědět nic o jeho plánech, dokud nedokončí svou obrodu.
„Všechno, co jsem mohl zjistit, ale moc toho nebylo. Je to zdravý muž, až na nízkou váhu a mnoho zranění z dětství, a dítě je neméně zdravá holčička. Na dvacátý druhý týden trochu drobná, jenže to se dá vzhledem ke konstituci jejího otce čekat. Auru i jádro mají oba zdravé. Víc neposoudím, protože těhotného muže jsem nikdy neviděl, ovšem mám z něj jen ten nejlepší pocit,“ narovnal si cvikr. „V podstatě to samé jsem řekl i jim, když se ptali, jestli považuji to dítě za výjimečné. Například abnormálně magicky silné nebo jinak jiné, než jaké by mělo být dítě z magického mužského těhotenství.“

Dítě toho polokrevného zrádce samozřejmě bude výjimečné silné, ale co na tom záleží. Zemře dřív, než si svou moc a možnosti s ní spojené vůbec uvědomí, takže nač by se tím zneklidňoval. Ani dítě mocné jako Brumbál, jediný, kdo mohl přežít střet s ním, nedokázalo svou moc používat k boji nebo k zabíjení od prvního dne svého života. Všechno chtělo svůj čas. Sám si také musel několik let počkat, než poprvé poznal, že ty ovce všude kolem, vznosně nazývané lidé, jsou mu podřazeni a může je klidně rozdrtit palcem jako mravence.

„Zaslechl jsem zmínku o Albionské panně,“ dodal Ezra.

Prudce k němu obrátil zrak od pohledu na spící Nagini, kam se mu oči sami zatoulaly. Co slyšel, bylo tak... zábavné. Albionská panna, zvěstovatelka velkého míru a jediná, kdo může na něčí hlavu položit Korunu všech králů. Povídačka pro ubožáky toužící po tom, co nazývali věčným mírem, což byla jenom anarchie bez pravého vedení. Jediný, kdo bude mít v rukou Korunu králů a položí si ji na hlavu, bude on sám a všechny ostatní báchorky jsou směšné.

V hrudi mu zachrčelo, když si představil louky zalité sluncem, lidi v bílých šatech a spoustu chlupatých zvířátek, co se vzájemně milují. Mudlovský ráj by proti tomu, co si dovedli představit kouzelníci, byl jenom otrhanou předměstskou zahradou. A to by chtěli mít na zemi místo dokonale fungujícího systému založeného na naprostém zotročení a částečném vyhlazení mudlů zamořujících svět.

„Jejich snahy udělat z toho dítěte dalšího mesiáše jsou bezvýznamné. Zabiji Brumbála s Potterem a srazím je na kolena dřív, než si z ní budou moci udělat falešnou modlu. Pak zde budu já jediný, koho budou uctívat. Já.“

„O tom nemůže být pochyb,“ přitakal Ezra s mírnou úklonou.

Od něho to neznělo jako podlézavá fráze. Možná by si mohl pořídit víc dostatečně mocných přátel, kteří mu řeknou, co si skutečně myslí, jen škoda, že je hodlal v brzké době začít jednoho po druhém zabíjet. To by mohlo jejich vzájemné sbližování trochu narušit, přeci jen i jeho vztah s Nagini byl v prvních týdnech poznamenán její snahou ho sežrat, nicméně se přes to dostali. Třeba by se našel někdo, kdo by mu nakonec vraždění odpustil.

Ne, daleko zábavnější bude je zabíjet jednoho po druhém, dokud bude muset a vlastně i pak by nebylo na škodu je pravidelně eliminovat. Když už se k tomu odhodlal teď, předtím než ovládne svět, pak po jeho podrobení nebude nic snazšího.

Pouhá myšlenka na chuť mocné magie, jakou v brzké době ochutná, v něm jitřila chuť k jídlu. Teď bude muset učinit složité rozhodnutí, koho zabít; mudlovského lorda, slepého proroka nebo starého nekromancera. Všichni si svůj osud zasloužili. Paktovat se s mudly, oslepnout a stárnout se prostě nevyplácí.

Zle se usmál a olízl si rozeklaným jazykem to, co měl místo rtů.

 

30. Zakažte Prasinkové víkendy ~o~ 32. Naučit se udělat správnou věc