24.11.2013 17:34

Zakažte Prasinkové víkendy! (21. týden)

 

„Všemocné dítě... Návrat Merlina?... Dva spasitelé?... Kdo je otcem magického dítěte?“ předčítal titulky na prvních stranách různých kouzelnických novin a házel je na svůj stůl. „Vidí v něm dalšího spasitele, vůdce kouzelnického světa a víte, kdo má to dítě v rukách? Brumbál! To vůbec nemluvím o tom, kdo je jeho otcem.“

Brousek dosedl na svou židli. Měkčí, větší a lépe vypolstrovanou byste v budově Ministerstva nenašli, přesto za svůj život neseděl na méně pohodlné, než byla právě tato. Nejraději by z ní zase vyskočil a začal rázovat po místnosti.

„Povšimla jsem si, že je otec mírně řečeno zajímavý,“ ozvala se z pohovky Normanová svým poklidným hlasem. „Černokněžník, lektvarista a Smrtijed. Nedivila bych se, pokud by to dítě bylo plodem černé magie.“
„Tím spíš by mělo být v péči Ministerstva,“ zamručel a začal poklepávat jedním ze stožků papíru ze Snapeovy složky. „Před dvaceti lety jsem měl jeho uvěznění několikrát na dosah, jenže měl dobré známosti... na takového vyzáblého ošklivého kluka až moc dobré... a pokaždé mi nějakou právnickou kličkou proklouzl. Jednou jsem měl možnost ho zabít, teď si říkám, že jsem to možná měl udělat.“

Pamatoval si na ten okamžik velice dobře. Hnal společně se svou zvláštní jednotkou tři Smrtijedy podílející se na útoku proti motácké rodině. Jednoho z nich skoro měl, srazil ho neočekávanou kletbou ze zálohy a zezadu. Přiběhl k němu a strhl kouzlem jeho masku a tehdy na něj vzhlížela tvář snad ani ne osmnáctiletého mladíka. Byl bledý v obličeji, světlo hůlky odhalovalo jeden velký beďár na nose a černé mastné vlasy. Nemohl tenkrát uvěřit, že je skutečně tak mladý. Zaváhal jen na pár vteřin, které Snapeovi – jeho jméno tenkrát samozřejmě neznal – daly prostor k zákeřnému útoku. Nakopl Rufuse přímo mezi nohy a potom ho Snape omráčil tak prudce, až mu rozrazil lebku a způsobil krvácení do mozku. Právě z toho důvodu nebylo k jeho výpovědi při následném vyšetřování přihlédnuto, lékouzelníci totiž nemohli na sto procent doložit, že úderem do hlavy neztratil paměť nebo se mu vzpomínky nepomíchaly.

„Co se stalo, nedá se odestát ani v našem světě,“ prohlásila Normanová velmi filosoficky.

Vrhl na ni zamračený pohled. Ta ženská ho hrozně znervózňovala, nejen že byla o půl hlavy vyšší než on, ještě se jí celé hodiny nehnul v obličeji jediný sval, jako kdyby snad ani neměla emoce. Dozajista byla skvělá bystrozorka nebo tedy inkvizitorka, jak se říkalo americkým bystrozorům, jen nemusel protějšek ve Státech posílat zrovna ji.

Trhl sebou, jak se za dveřmi ozvalo zaklepání. Začínal už mít tiky, kdykoliv se k němu do kanceláře někdo dobýval, ostatně kdo by se po dvanácti atentátech na svou osobu nebál o vlastní život. Už se ho pokoušeli přepadnout, otrávit, vyhodit do vzduchu, proklít na deset způsobů i prostě jen shodit ze schodů jeho vlastního domu. I prosté klepání na dveře mohlo znamenat nebezpečí.
„Dále!“ zavolal a sevřel hůlku ve svém rukávu, jen tak pro jistotu. Za dveřmi stáli dva bystrozoři, ti nejlepší z nejlepších, takže by se dovnitř neměl nikdo dostat, ale stejně...

Do místnosti vstoupil Robards.
„Pane... madam,“ mírně se oběma uklonil a přistoupil k Rufusovu stolu. „Dostal jsem poslední hlášení od našich hlídek a nikde po nich není ani stopy. Zmizely i se záznamy jako pára nad kotlíkem.“
„Nebo jsou už dávno mrtvé a vaše dokumenty ukradl někdo jiný,“ projevila Normanová, opět, svůj nesouhlas s vyšetřováním krádeže v kartotéce registru kouzelníků.

„Naše vyšetřování jasně prokázalo, že obě podezřelé zmizely ve stejný den jako dokumenty a nejsou žádné důkazy, že by se jim něco stalo, madam,“ bránil Robards své závěry.
„Důkazy jste pouze nenašli, to je velký rozdíl,“ podotkla černoška a pohodlně se opřela do pohovky.

„Moji lidé jsou nejlepší a odvádějí skvělou práci,“ zastal se Robards svých bystrozorů stejně, jako by to ještě před rokem udělal i Rufus.

„Ale přestože pracují dvacet hodin denně, ještě nenašli po dokumentech ani stopu.“ Normanová sice říkala pravdu, jen ji nemusela podávat tak naplacato a stručně.

„Pokud je má Ten, jehož jméno nevyslovujeme, pak je ani nemůžeme najít. Neměly se vůbec ztratit a ani by se to nestalo, kdyby se provedly změny v kontrolách zaměstnanců Ministerstva,“ přehodil Robards vinu na něj, jako kdyby snad mohl provést navrhované změny.
„Celých dvanáct procent kouzelnické populace Anglie pracuje na Ministerstvu nebo v přímém kontaktu s ním. Bezpečnostní prověrky v podobě a intenzitě, jaké jste navrhoval, by rozčílily veřejnost. Když nebudeme mít jejich podporu, nebudeme mít možnost vést válku proti Němu. Moc dobře oba víte, že mi Starostolec opakovaně neschválil návrh mimořádného válečného stavu,“ hájil se. Byla to vina Starostolce, že musel postupovat podle běžných zákonů, kdyby už dávno vyhlásil mimořádný stav, mohl by Rufus rozhodovat samostatně, bez schvalování Starostolce a bez dohadování s frakcemi Ministerstva, jenže ti šašci si chtěli udržet moc v rukách a nehodlali připustit, že je skutečně válka na spadnutí. Nebo to byli Jeho přisluhovači, jako třeba Malfoy. V každém případě, až výjimečný stav konečně vyhlásí, bude nejspíš pozdě na mírové a klidně řešení situace.

„Diplomacie a politika slouží k jedinému; k prodloužení krize,“ zkonstatovala Normanová velice trefně.
Pokýval souhlasně hlavou. Robards cosi neurčitého zamručel, jak měl ve zvyku, už když chodil do bystrozorského kurzu. Obvykle, co si Rufus pamatoval, to nebývalo nic slušného, natožpak společenského. Krátce po něm vrhl kosý pohled, jak se rozhodoval, jestli ta slova patřila jemu nebo Starostolci. Z tvrdé bystrozorské tváře se nedalo vyčíst nic, Robards se tvářil, jako všichni veteráni, tedy jako kdyby mu někdo nacpal do kalhot škumpu.

„Prohledejte znovu, ještě dnes, když tu nikdo není, budovu a ujistěte se, že tu ani jedna z nich není nikde mrtvá,“ nařídil po krátkém zvažování. Museli je najít, buď živé, aby je mohli vyslechnout, nebo mrtvé, aby mohli rozvést pátrání po seznamu čarodějů dvanácté úrovně do míst, kam by ho raději nezaváděl – mezi Jeho stoupence. Zatknout je byla jedna věc, zkoušet mezi nimi čmuchat přinášelo velké ztráty na zdraví i životech.

„Rozkaz, pane,“ přikývl Robards, ač nevypadal nijak souhlasně. „Ještě tu mám hlášení od naší bradavické spojky,“ dodal a položil na stůl složku.

Shrábl ji a otevřel. Přelétl pohledem jediný list papíru, aby to mohl ve stručnosti shrnout, Gift věděl velké hovno o čemkoliv, co se děje v Bradavicích nebo mezi Smrtijedy. Nedokázal dokonce ani přijít na důvod Snapeovy indispozice a toho, jak pořád Brumbál s Potterem chodili do jeho pokoje. Teď to bylo samozřejmě všechno jasné, věděli o těhotenství a zajímali se o něj, Potter byl, jak nejspíš správně spekulovaly noviny, léčitelem těhotného muže, vždyť také kdo by nevyužil léčitelovy služby za takových podmínek.

„Vaše dcera by byla lepší špeh než... on,“ zavrčel a hodil složku zpátky na stůl.
„Má dcera není ničí špeh,“ nenechala se Normanová vyvést z rovnováhy, jen přehodila nohu přes nohu.

„Jistěže není, to byla jenom nadsázka,“ ujistil ji s jemným úsměvem, i když si myslel přesný opak. Dcera Normanové nejen že byla v Bradavicích a bude tam i následující rok, ona byla také příslušnicí Nebelvírské koleje a členkou famfrpálového týmu. Kromě těch tří, mudlorozené čarodějky Grangerové a obou nejmladších Weasleyů, byla Potterovi ze všech lidí nejblíže, samozřejmě nejspíš vyjma Snapea a bradavické lékouzelnice Pomfreyové, jenže ty na svou stranu zcela jistě získat nemohl a ani nechtěl. Když už nikdo, tak mladá Normanová by měla šanci zjistit, jak moc je Harry Potter pod Brumbálovým vlivem a nakolik by se dal přetáhnout na stranu Ministerstva.

„Můžete odejít, Robardsi,“ odeslal bystrozora pryč.
„Rozkaz, pane,“ srazil Robards podpatky a odpochodoval z místnosti vojenským krokem.

Dveře se za ním zavřely a kancelář ministra kouzel se ponořila do naprostého ticha. Přerušilo ho, až když Normanová pohnula hlavou a korálky v jejích dlouhých vlasech o sebe zaťukaly. Vstala, přešla ke stolu a opřela se o něj rukama. Jak se předklonila, ťukly korálky i o jeho stůl.

„K hledání těch dokumentů byste měl dělat víc než jen prohledávat ministerskou budovu,“ doporučila klidným hlasem. „Jestliže padnou do Voldemortových rukou a on se rozhodne všechny vaše čaroděje dvanácté úrovně zlikvidovat, pak nemohu zaručit pokračování přátelského vztahu mezi mou vládou a vámi.“
Zle se na ni zamračil.
„Dobře víte, proč jste našimi spojenci zrovna vy. Anglie má nejvíce zvládnuté a centralizované řízení a přehled o svých kouzelnících. Ostatní země nemají ani jednotné vlády po mnoho stovek let a tamní čarodějové vysokých úrovní si dělají, co chtějí, zatímco vaši jsou ovládaní. Jestli moc nad nimi ztratíte...,“ krátce se naklonila ještě víc dopředu a pak se vzpřímila, „nebo o ně samotné přijdete, budete stejně barbarští jako Evropané.“

„Zbytečně dramatizujete situaci. On by si nikdy netroufl zabíjet mocné čaroděje, je to příliš velké ohrožení i pro něj,“ zavrčel nazpět.
„Jak myslíte,“ sklonila hlavu, skoro by se dalo říct v pokoře. „Přeji vám hezký zbytek nedělního dne, já mám ještě schůzku v Prasinkách se svou dcerou.“
Neodpověděl jí přáním, jen sledoval, jak vyplula z místnosti a zanechala ho tam zcela samotného. Unaveně sklouzl po židli, opřel si ruku o opěrku a složil do ní hlavu. Lhal, On by se klidně odhodlal zabít všechny dvanácté úrovně, stejně jako se je pokusí přivést na svou stranu. Pokud se něco takového stane, tak opravdu budou jako ta změť monarchií, konstitučních monarchií a podivných nestálých států, kterých je Evropa plná.

Anglický kouzelnický lid a stát přeci nemůže během jeho působení klesnout tak hluboko, aby opět uznával šlechtu a jediného vůdce v čele, pokud ovšem tím vůdcem nebude sám Rufus. To by pak byla jiná.

 

°°0°°

 

Zamračeně si četl titulek a článek v Denním věštci, kde Holoubková spekulovala o původu jeho dcery, včetně seznamu potencionálních otců – pitomost, kterou si vycucala z prstu – a domněnky, jestli za těhotenstvím nestojí nějaký nový lektvar. Jeho černé obavy se pomalu a jistě naplňovaly, v příštím čísle by si mohl někdo vzpomenout na starou legendu o Albionské panně a začít propagovat veřejně tuhle věc.

Odložil noviny stranou a pustil se do svých vajec a čokoládového pudinku s chilli. Vejce, zdá se, byly jeho novými citrony, protože si už nepamatoval den, kdy by neměl ráno chuť na vejce v jakékoliv podobě.
Albionská panna... už ani sám nevěděl, jestli tomu věří nebo ne. Faktem ale bylo, že pokud uvěří veřejnost, bude jeho dcera stejně stíhaná jako Potter, ba možná i víc, a nikdy nebude mít v životě pokoj. Lidé od ní budou očekávat zázraky, jako chůze po vodě a měnění vody ve víno. Nikdy nebude mít normální dětství a při své už teď důvěřivé povaze ji budou všichni zneužívat.

Pravdou však také bylo, že jí bude náležet velká moc, nejen magická, ale i politická a předtím než dospěje, bude podobná moc náležet i jemu. Byl by otcem Albionské panny, to on by v prvních letech řídil, co si bude myslet, co bude říkat, co bude dělat. Pocit moci z toho vycházející byl skutečně úžasný.

Dítě se v jeho útrobách magicky zatetelilo a protáhlo se. Položil si na břicho ruku, jak už to měl ve zvyku, a jasně cítil na dlani tlak i přes látku. Asi by se nedalo říct, že ví, kterou částí těla ho momentálně kope do břicha, ale dalo se to nahmatat. Byl to úžasný pocit, u kterého měl náhlou potřebu se o něj s někým podělit, jenže jaksi nebyl nikdo v dosahu. Na jedné straně seděl Gift a z druhé Prýtová, Brumbál byl daleko uprostřed řady profesorů sedících za stolem a Potter byl až na druhé straně Velké síně mezi Nebelvíry. Ne že by se tedy zrovna s Potterem chtěl... dobře, právě s Potterem by se o to chtěl podělit, jenže si racionálně uvědomoval, jaká hloupost by to byla.

Nesměl a nechtěl se vázat na jejich včerejší polibek kousek od chlívku a už vůbec ne na vzpomínku, kterak chtěl mladého Nebelvíra políbit nazpátek. Uvažovat o Potterovi jinak než jako o studentovi a Léčiteli bylo hrozně frustrující, protože věděl, jak moc je jejich vztah nerealistický v tuto chvíli a v této situaci. Už si nejméně stokrát opakoval všechna pro a proti, nebo tisíckrát, ani nevěděl.

Trochu popuzeně zabodl do jídla vidličku, uřízl si kus a strčil ho do pusy.

Byl z toho všeho hrozně unavený, nebo to spíš bylo těhotenstvím, jelikož stres mu dřív nedělal nejmenší problém. Dokázal se cítit dobře i ve smrtelném nebezpečí, dnes mu dělalo problém jenom vzdorovat pubertálním útokům jednoho hloupého kluka. Byl tak moc vyčerpaný, že se mu ani nechtělo se obléct a vylézt ven do hrozného lednového počasí. Mráz by totiž nebyl to jediné, čemu by musel čelit, Potter by se jistě nevzdal a zase by si našel nějakou příležitost, jak ho pronásledovat nebo dokonce líbat.

„Profesorko McGonagallová,“ oslovil právě procházející kolegyni, to aby ji nemusel po snídani někde nahánět. „Je možné, aby za mě dnešní službu v Prasinkách vzal někdo jiný?“ zeptal se věcně, nikdo si nesměl myslet, že k tomu má nějaký konkrétní důvod, tedy únavu.
„To záleží na tom, jestli by se uvolil profesor Gift,“ odpověděla postarší čarodějka a podívala se na muže po Severusově boku. Prostě krása, teď do toho zatáhne toho strašného Gifta. To už je jedno, jestli bystrozorský pes, tak proč ne, alespoň si užije zábavu s dětmi nabuzenými cukrem a pobíhajícími po Prasinkách jako stádo hrochů ničící veřejný majetek, odhazující odpadky na zem a štědře si prolívající krk pitím, které mají zakázané. Ostatně, taková kontrola u známých 'pašeráků', jestli s sebou nenesou do Bradavic alkohol či jiné zakázané věci, bude pro Gifta také zábavná věc, jelikož všichni do jednoho samozřejmě pocházeli ze Zmijozelu a až na Severuse samotného a McGonagallovou nebyl žádný profesor ušetřen drzostem, když se jim snažil prohledat tašky, které si s sebou přinášeli.

„Rád. Připadám si tak neužitečný, když za mě všechnu těžkou práci dělá profesor Snape i ve svém požehnaném stavu,“ odpověděl Gift tak úslužně, že by mu to snad někdo i věřil, tím někým Severus rozhodně nebyl, ale nedal to na sobě znát.

„V tom případě nevidím problém,“ pousmála se. „Doufám, že je všechno v pořádku?“ naklonila se ještě s dotazem a položila dlaň na opěradlo jeho židle ve starostlivém gestu. Mohl jí být vděčný, že mu ji nedala na rameno, ale ruka byla stejně zbytečně blízko.

„Jen chci udělat nějaké papírování,“ odvětil neutrálně, stejně by mohl připravit písemný test pro třeťáky na příští týden, když už bude mít to volno a také by si konečně mohl přečíst poslední dvě čísla lektvarových věstníků a časopisů, která se mu navršila v pokoji ještě neotevřená.

„Dobře, to je moc dobře, že si uděláte čas na něco klidnějšího, než je hlídání studentů. Prospěje vám to, jste dnes trochu bledý,“ pousmála se McGonagallová pokyvujíc hlavou a poklepávající rukou na opěrku židle. „Přeji dobrou chuť,“ dodala a naštěstí se odporoučela ke svému místu.

„Kdypak nám prozradíte jméno druhého otce?“ naklonil se k němu Gift s jasnou provokací v hlase.
„Až na bradavických pozemcích přibude černý jednorožec,“ odsekl koutkem rtů. Černý jednorožec bylo bájné zvíře, neexistovalo a tak bylo nemožné, aby se objevil kdekoliv včetně luk a lesů kolem bradavického hradu. Bystrozor byl natolik všímavý, že mu to došlo a dál se nevyptával, to druhé ale spíš způsobil pohled, který k nim přes stůl vyslal Brumbál. Nebyl zlý nebo dobrý, byl to prostě jenom pohled, jako když náhodou zavadíte zrakem o něco zajímavého.

Zvláštní, jak dobře dokázaly ředitelovy modré oči všechny umlčet.

 

°°0°°

 

McGonagallová říkala, že prý Snape má nějaké papírování, a proto nebude dělat dozor v Prasinkách. To určitě, papírování, pěkně laciný způsob, jak se vyhnout konfrontaci se skutečností, že se políbili. Znovu. A tentokrát by přísahal na svou krev a klidně kvůli tomu zemřel, že ho Snape nejen políbil nazpět, on se ještě naklonil, aby mu dal další pusu. Jestli chce lektvarista trucovat, zavírat se ve svém pokoji a vymlouvat se na papírování, tak se šeredně mílí, když si myslí, že mu to projde. Hezky si na něj někde počká nebo se mu vloupá do pokoje a donutí ho přiznat, že má taky zájem. Nenechá se oblbovat jedním zmijozelským zbabělcem. Chce vědět na čem je, ať se konečně hne někam z místa. Buď se okamžitě rozejde s Ginny a bude se Snapem, nebo ještě chvíli počká a postupem času si možná někoho najde, každopádně záleželo na lektvaristově vyjádření.

Jen to samozřejmě musí všechno udělat opatrně vzhledem k dítěti, to je jasné, ale stejně bude chtít znát dnes večer jasnou odpověď.

„Harry, vnímej mě chvíli,“ napomenula ho Hermiona.

Trochu sebou trhl, jak ho vyrušila z přemýšlení a zvedl pohled od svého máslového ležáku. Byli u Třech košťat, kde zkusili, jestli to tentokrát půjde. Za pomoci jeho osobního bystrozora to šlo, ač sem přišlo o několik víc nemocných než k Prasečí hlavě, alespoň co mohl posoudit výhledem dveřmi ze salonku do hlavního lokálu. Možná jich bylo víc, jenže byli dost daleko na to, aby je cítil, anebo je Jonathan vyhodil dřív, než se stačili dostat k salonku.

„Jsem tady, madam,“ řekl a předstíraně zasalutoval, nad čímž kamarádka jen mírně pozvedla obočí v gestu jasně říkajícím, co si o jeho dětinskosti myslí.

„Bádala jsem trochu v knihovně...,“ začala Hermiona a v tu ránu Ron vydal hluboký povzdech a třeskl o stůl máslovým ležákem, kterého se právě chystal napít.
„Tak to budu potřebovat něco ostřejšího,“ usoudil kamarád se skeptickým výrazem ve tváři.
„Nerada to říkám, ale už i mě znervózňuje, když nadhodíš, že jsi někde bádala,“ připojila se Ginny ke svému bratrovi.

„To bude tím, že obvykle najdu něco znepokojujícího,“ podotkla Hermiona a dokončila načatý pohyb, když položila na stůl knihu v kožené vazbě, na níž hlásal velký nápis 'Merlinovo poselství v průběhu věků', o čem asi kniha bude. „Pamatujete si na znamení stromu, které Snape vyčaroval na Teddyho čele? Pořád mi nedalo spát, kde jsem ho viděla, přišlo mi totiž hodně důležité, tak jsem se na to znovu podívala a našla jsem ho. Podívejte, tady,“ zkušeným hmatem otevřela knihu skoro u svého cíle a dolistovala jen pár listů dopředu a začala předčítat. „Znamení Stromu života... poněkdy téže rčeného Strom života a poznání... bylo dle prastarých skazků znakem Kamelotu nejvěrnějších mužů, rytířů Kulatého stolu a strážců věčného Albionského míru. Merlin sám každému vybranému rytíři na dlaň pravou vpravil stříbrné znamení, jež mělo dodávat mu sílu a ukazovat jeho věrnost, vždyť ruka pravá je rukou bojovníka za mír.... To je první část a tady je pak druhá,“ přetočila o několik stran dál. „Kamelotu věrní však velkou silou neobdařilo jest, mír v rukách jejich nevzkvetl přes veškeré snahy jejich, pročež jen panna Albionská z jezera zrozená a bitevního pole, může muže obdařiti silou k míru prosté vést. Také moudrost znakem na čele pojistí. Mravní sílu na dlani levé ponesou další a srdce, lásku a soucit znakem na hrudi se budou pyšnit. Ti všichni s věrností sobě vlastní po její bok se postaví a až mír a hojnost bude na dosah, na kostech padlých hrdinů povstane hrad Kamelot pravý. V zahradách jeho pokvete Strom a v útrobách bude dlít Král nad světem, po jehož boku nejčistší z čistých panen bude vládnout.“

„Páni, tak to bylo silný,“ promluvil Ron po krátkém okamžiku ticha, který ale pomalu přecházet v dlouhý. „Znám tu pověst o Albionské panně, co by měla přinést světový mír nebo alespoň mír a prosperitu sem k nám, ale ještě jsem to nikdy neslyšel v tomhle podání. Hmm, myslím, že o ní je něco v Bajkách barda Beedleyho, jedna z pověstí.“
„O bojujících mužích na kraji jezera,“ doplnila ho Ginny, potom se obrátila na Hermionu. „Doufám, že si nemyslíš to, co si myslím, že si myslíš, protože pak já si myslím, že je to šílené.“
„Myslím, že si myslíš, co si myslím, že si myslím a myslím si, že to tak šílené není,“ odpověděla Hermiona zcela nepochopitelně, možná jí tam někde přebývalo či snad chybělo jedno 'myslím'. „Uvědom si, že s jedním dítětem proroctví sedíš u stolu.“

„Ty jim rozumíš?“ zeptal se Ron trochu znepokojeně a naklonil se k němu blíž přes roh stolu.
„Ne,“ zalhal, ač moc dobře chápal, nač kamarádka upozorňovala.

„Oh, někdy si říkám, kdy vy dva začnete uvažovat hlavou,“ povzdechla si Hermiona. „Já samozřejmě poukazuji na fakt, že Snapeovo dítě...“

„Páni, vidíte ji!“ přerušil ji Ron svým tlumeným výkřikem, aniž by si vůbec připouštěl, co asi tak chtěla Hermiona říct. Zároveň velice neslušně civěl na někoho příchozího.

Musel obrátit hlavu na stranu, tak jako to udělal stokrát, když nahlížel k východu, aby viděl, nad čím se kamarád tak hrozně rozplývá. Dovnitř vešla Tina, což by celkem asi ničí pozornost nevzbudilo, kdyby vedle ní nešla černoška ještě o ždibec vyšší, v barevném vlněném kabátu a s vlasy dlouhými, jak je vídal jenom u Lenky, na jejichž koncích a vlastně i po celé délce visely všelijaké předměty. Takhle z dálky rozeznal korálky na konci, kosti, peří, ale také kamínky a pár nejspíš rolniček, protože k nim z dálky dolehlo zacinkání. Zároveň s tím si všiml zásadní podoby mezi těmi dvěma, i kdyby nepřišly spolu, nejspíš by se nedalo pochybovat o tom, že Tina je dcerou té dvoumetrové černošky.

Celkem se ani nedivil Ronově fascinaci, i když jeho samotného to prostě nebralo. Sledoval ženu s klidem, jak si společně s Tinou sedají ob stůl vedle nich a ani v nejmenším ho neznervóznilo, když si stáhla kabát a odhalila pevná prsa v poměrně velkém výstřihu. Zato Ron nejspíš v tu chvíli přišel o jazyk a mít v ruce pití pobryndal by si košili.
„Zavři pusu, Ronalde Weasley, je to neslušné a nechutné,“ napomenula ho Hermiona, jak jinak než se stopou dotčení v hlase. Bylo znát, že se jí nelíbí, když Ron upírá na matku jejich spolužačky pohled, což se podle všeho nezamlouvalo ani Ginny, protože zaznamenal pohyb pod stolem směrem od ní a kamarád vzápětí vyskočil na židli.
„Au! Proč mě kopeš, šílenče?!“ vyštěkl na svou sestru.
„Protože čumíš babám na kozy velikosti melounů a nedáváš pozor, co se tu probírá,“ štěkla Ginny nazpátek, skoro by se dalo říct klučičím žargonem, avšak dostatečně hlasitě, aby to slyšel sousední stůl a možná i pár dalších přísedících. Tak hlasitě by žádný střízlivý kluk o ničím poprsí nemluvil, jelikož to, stejně jako teď, poutalo neblahou pozornost zejména od holek, co ta velká prsa vlastnily.

Tina i její matka zvedly pohled od jídelního lístku a podívaly se na Rona, který samozřejmě okamžitě zrudl jako rajče a sklonil se nad stolem, jak dělal, že je menší a ještě menší, až byl úplně nejmenší ze všech. Nutno podotknout, že Tina ani její matka neměly skutečnou potřebu se na něj obořit, vlastně zase jen sklonily hlavu ke svým jídelníčkům.
„To bylo trochu kruté, Ginn,“ neodpustil si zastat se svého kamaráda.
„Dík, kámo,“ zamumlal Ron, jenže co mu bylo platné Harryho zastání.

„Nemá nikoho jen tak okukovat, zvláště když se Hermiona chystá říct něco zásadního a důležitého,“ odvětila Ginny jak jinak než rázně.
„Ano, to jsem se skutečně chystala,“ přitakala Hermiona. „Chtěla jsem říct, že podle mého názoru by mohla být Snapeova dcera prorokované dítě, Albionská panna. O její existenci se píše a mluví už několik tisíc let, Tabitus pak vyslovil jasné proroctví, ze kterého můžeme vycházet. Jestli jsem všechno spočítala správně, měla by se Snapeova dcera narodit v květnu a bezesporu to bude mocné dítě. A podívejte se tady...“ zvedla knihu, co měla na stole a ukázala jim obrázek, na kterém bylo přesně stejné znamení jako i na Teddyho čele, jenom několikanásobně zvětšené. „Nejstarší dochovaný znak Stromu života, jak by měl vypadat a jaký by měli nést rytíři Kulatého stolu. Neříkejte, že tu podobu nevidíte. Je to přesně to samé, jaké otiskl Snape, nebo podle něj jeho dcera, na Teddyho čelo a podle toho, co jsem vyrozuměla, by to mělo znamenat, že je Teddy jedním z rytířů Kamelotu a strážce vědění a moudrosti. Obávám se, že je to všechno naprosto jasné a zřejmé.“
„Fajn, připouštím, že to vážně vypadá jako znamení, co obtiskl Snape na Teddyho hlavu, ale klidně to mohla být náhoda,“ řekl Ron, načež se malinko ušklíbl, když na něj Hermiona vrhla intenzivní pohled. „Neblbni, přeci mi nemůžeš tvrdit, že by zrovna Snape porodil nejčistší z panen nebo jak si to tam četla. Je to Snape, promerlina!“ zdůrazňoval. „Neříkám, že ta malá, co čeká, bude nějaká... zlá nebo tak něco, nejsem pověrčivé pako, abych si to myslel, ale tvrdit o ní, že je Albionská panna... nepřeháníš to trochu?“

„Pouze vycházím z dostupných důkazů,“ rozhodila Hermiona rukama v trochu zoufalém gestu.
„Co by přesně znamenalo být rytířem Kulatého stolu?“ zeptal se místo dalšího spekulování o tom, čím je Snapeovo dítě a čím není. Zajímalo ho to daleko víc, protože se to týkalo Teddyho a to bylo závažné.

„Myslíš kvůli Teddymu?“ odhadla Hermiona jeho myšlenky, což se rozhodně nestalo poprvé. „Kamelotští rytíři mají být bojovníci i mudrcové, kteří postaví a budou chránit Albion. V kouzelnické společnosti, dříve za dob Merlinových i v mudlovské, byli velice vážení, jen to tedy nebyli skuteční rytíři Kulatého stolu, pokud budeme předpokládat, že by je měla vybrat Albionská panna.“

Malinko přikývl. Jistě, v Merlinově době nikdo jako Albionská panna neexistoval. Celý sen o Kamelotu a Artušovi v čele velkého království patřil pouze Merlinovi, to on se snažil nastolit celosvětový mír, a jak by řekl každý, nejen Trelawneyová, osud mu nebyl nakloněn a proto jeho snahy zklamaly. Možná právě tím nenakloněným osudem bylo, že neměl Albionskou pannu.

„Prostě stačí říct, že je to nebezpečné povolání,“ dodala k tomu Ginny.

Nastalo ticho, ve kterém jenom Ron trochu nervózně popostrkoval svůj půllitr s pitím. Tak to dopadá, když se vyjeví nějaké tajemství a jediný kdo by měl vyšilovat – tedy Harry – už ho dávno ví, takže se ho to ani moc nedotkne. Jeho jediné, co štvalo, byl Snape, který nebyl schopný říct, co to bylo za značku na Teddyho čele, ač o tom určitě věděl. Nikdo mu nenakuká, že to lektvarista nezná, dozajista měl nastudovanou půlku Bradavické knihovny, jak ho znal. Všechno to citování, vysvětlování, poukazování na důkazy... prostě by nemohl být Snape, kdyby nečetl všechno včetně knih o Albionu.
„Co s tím budeme dělat? Řekneme mu to?“ otázala se Ginny nakonec, když nikdo jiný nechtěl ticho přerušit.
„Jo, živě to vidím; on nám pak odebírá body, trhá nás na malé kousky a vytírá si námi zadek,“ ušklíbl se Ron. „Co bys mu asi chtěla říct?“
„Pravdu?“ navrhla Hermiona nevinně. „Nejsme jenom jeho studenti, jsme to my, a když my něco zjistíme, měl by se na to už konečně začít brát řádně ohled. Doposud byla naše iniciativa spíš ignorována či snad tolerována včetně naší snahy změnit zákon Zlatých rukou. Nastal čas, kdy budeme muset bojovat o naší rovnoprávnost. Mají tendenci nás brát jako děti, protože nás jako děti poznali, ale to se změnilo. Nemám pravdu?“
„Ty vždycky,“ kývla Ginny souhlasně. „Co ty na to Harry?“
„Nic, sice má Hermiona pravdu, jenže je to jedno... v tuto chvíli. Snape už to dávno ví,“ řekl prostě. „Oh, nebo sis myslela, že jsem tak hloupý a nic mi nedojde? Ne, už před několika měsíci, kdy jsme tu seděli s Remusem a bavili se o mužském těhotenství a pak o Tabitusově věštbě, mi všechno došlo a Snapeovi jsem to řekl. Nevěří v Albion, nemyslí si, že se někdy objeví Kamelot a rytíři Kulatého stolu a tím pádem ani nevěří v Albionskou pannu. Co vím, nevěří ani v posmrtný život, vyjma toho, že se z čaroděje může stát duch. Je to asi ten největší skeptik, jakého jsem kdy poznal.“

„Nám ses to říct neuráčil proč?“ otázal se Ron trochu popuzeně.
„Dalo by se říct, že jsme se tak dohodli s Brumbálem,“ nebyl si jistý, jestli teď lže nebo ne. „Když jsem mu o tom povídal, jednoduše mi řekl, abych to nechal být, jak se to vyvine a nemluvil o tom. Teď se to vyvinulo, vy jste to zjistili a já s vámi o tom mluvím. Co víc chceš?“

„Mohl si o tom začít dřív než Hermiona,“ zamračil se kamarád.
„Mohl, jenže mi to tak jako tak přijde zbytečné. Brumbál má v tomhle pravdu, možná je ta malá Albionská panna, možná není, nám na tom nesejde, protože máme důležitější věci na řešení,“ ani tentokrát si nebyl jistý, jestli je to pravda, on to částečně viděl jinak. „Voldemortovo zničení je nejhlavnější, tak zajistíme klidný život pro Snapeovu dceru a pokud je prorokované dítě, tak i možnost své proroctví naplnit.“

„Bude o ni mít eminentní zájem, až se dozví kým je. Zabít Albionskou panu by mu zajistilo strach veřejnosti,“ řekla Ginny, která, jak se zdálo, opravdu nakonec uvěřila, že je Snapeovo dítě prorokovaná panna přinášející mír, i když pořád měla v očích trochu skepse.
„Bohatě stačí, že je to vůbec dítě počaté magií. Bude stejně mocné jako on sám nebo jako Brumbál. Je až s podivem, jak malý zájem o ni doteď projevil,“ dodala Hermiona.

Tehdy se kousl zevnitř do rtu. Kamarádi netušili nic o původu Snapeova dítěte, takže naprosto netušili, proč Voldemort nic nedělá. Jak Snape kdysi sám řekl, Voldemort chce z jeho dcery vysát magickou podstatu, jenže to může udělat, až když se narodí, a proto ji také nechával na pokoji. Zabít Snapea teď by nemělo smysl. Měl by to přátelům vysvětlit, jenže když Brumbál neuznal za nutné či vhodné jim to říkat, pak k tomu měl nejspíš důvod a také by měl respektovat Snapeovo nevyřčené, leč zřejmé přání o původu dítěte se nikdy nerozšiřovat. Nelíbilo se mu to, pochopitelně že ne, vždyť tajení podstatných věcí mu ničilo život, jenže v tuto chvíli najednou neviděl jinou možnost.

„Možná nevěří ve stará proroctví, neví o něm nebo je mu to jedno. Taky může mít strach z Brumbálova hněvu, protože Snape s dítětem jsou pod jeho ochranou v Bradavicích stejně jako já. Možná má s tím dítětem nějaké své strašné plány, jak ho zneužít ve svůj prospěch a potřebuje ho živé, zdravé a hlavně bez Snapea,“ naznačil všechny možné a více méně pravdivé varianty, aniž by řekl cokoliv o Snapeově tajemství.

„Donutí ji přinést mu korunu králů,“ navrhl Ron, načež se na něj Harry trochu skepticky podíval. „No co? Koruna králů je skutečný magický předmět, alespoň se to tvrdí. Není to jenom symbol, fakt je to prý zlatá koruna s dvanácti hroty a jen Albionská panna by měla znát její umístění... tedy co si pamatuji z pohádek.“

„A komu položí korunu na hlavu, ten se stane králem magické Anglie nebo magického světa nebo možná světa všeobecně, na to se názory různí,“ dodala Ginny. „Jestli je to magický předmět s nějakým druhem neznámé síly nebo koneckonců jenom symbol vládnutí, na jeho hlavě by napáchal velkou škodu.“
„Nevěřím, že by moderní čarodějové propadli davovému šílenství a uvěřili ve vládce kouzelnického světa bez ohledu na to, kdo to je,“ namítla Hermiona s velice pozitivním přístupem k inteligenci kouzelnické společnosti. Jak jen jí to záviděl. Věděl své, jeho lidé zatracovali i velebili podle toho, co jim řekly noviny.

„Dobře, jen v to doufám,“ opravila se kamarádka, když na ni svorně skepticky pohlédli, a trochu pokrčila rameny.

Nastalo další krátké, snad trochu rozpačité ticho, po kterém se ozval jak jinak než Ron.
„Kdyby se mě před pár lety někdo zmínil, že jednou budu chránit Snapea svým životem, neuvěřil bych.“

Ať to znělo jakkoliv, vlastně se s tím nedalo nic jiného než souhlasit. Také by si ještě před půl rokem nemyslel, že tu teď bude sedět, bavit se o spasení světa a přemýšlet, jak se večer dostane ke Snapeovi do pokojů, aby si s ním popovídal.

„Doufám, že k tomu nikdy nedojde,“ řekla Hermiona a položila Ronovi ruku na předloktí.

Ani s tímhle nemohl nesouhlasit. Nechtěl vzdorovat hrozbě útočící na Snapea ani na svého nejlepšího kamaráda, klidný svět, ve kterém by s lektvaristou prostě jen vychovávali tu malou, by byl nejsnazší.

„Co Teddy?“ zeptala se Ginny. „Měli bychom jeho rodičům říct, co jsme se dozvěděli.“
„Nebyl by tu podobný problém jako se Snapem?“ opáčil na to Ron. „Museli bysme jim nějak dokázat, že to, co říkáme, je pravda.“
„Znamení, co Snape... tedy jeho dcera udělala na Teddyho čelo přece viděli. Copak to nestačí?“ připomněla zrzka. Hermiona jí na to hned odpověděla zakroucením hlavou.
„Když jim řekneme o pečeti, kterou vtiskla Albionská panna na čelo jejich syna, budeme jim muset říct rovnou i o Snapeově dceři a to jsme se shodli, že dělat nebudeme. Mám na mysli, že čím víc lidí to ví, tím spíš se to dostane ven a tím spíš by z toho mohly být problémy,“ Hermiona se zasmušila. „Jejich dítěti, myslím, zatím žádné nebezpečí nehrozí, první na řadě určitě bude Albionská panna sama o sobě, až potom by možná mohl chtít Voldemort zničit i její potenciální ochránce. A opět, dokud se nebude veřejně vědět, čím Teddy je, tím spíš bude v bezpečí.“

„Stejně myslím, že by to měli vědět alespoň jeho rodiče,“ nevzdávala se Ginny.
„Slyšela jsi Hermionu. Čím méně lidí o Teddyho pečeti ví, tím spíš bude v bezpečí, protože ho nikdo nebude spojovat s Albionskou pannou. Když to nebudou vědět ani jeho rodiče budou pak klidnější. To nejvíc potřebují, klid a pocit bezpečí, ne se od prvního nádechu svého dítěte bát o jeho život,“ rozhodl rázně velitelským hlasem, proti kterému se už žádný z kamarádů nechtěl postavit. Nastalo proto zádumčivé ticho, kdy všichni honili své sklenky po stole.

Napil se svého ležáku a pohled mu sklouzl stranou. Tinina matka se dívala rovnou na něj svýma černýma očima v nehybné tváři. Vypadala docela děsivě, když si připočetl její výšku, ne jako její dcera, která byla vlastně milá a zábavná, i když trochu divná. Z Tininy matky cítil něco zvláštního, nikoliv však příjemného a její pohled se nezdál být prostou zvědavostí.

Trochu se na ni zamračil. Mělo to účinek, uhnula pohledem stranou a začala se věnovat něčemu, co její dcera říkala. Sám ještě vysokou černošku chvíli sledoval, jestli se na něj znovu nepodívá, ale nestalo se tak. Zapíchla vidličku do salátu a už nevrhla stranou jediný pohled.

Díky svému zájmu o černošku docela zaspal změnu tématu. Neptal se, jak se od Albionské panny dostali k probírání rozdílů mezi kouzelnickými a mudlovskými pohádkami, prostě jen sledoval, jak Hermiona, pravděpodobně znalá stovek pohádek, porovnává jejich znění s obsahem kouzelnických pohádek, které se jí snažil převyprávět Ron s Ginny a podle všeho v nich hledá odkazy na Albion, korunu králů a něco, co bylo zváno Merlinova berla. Matně si tehdy vzpomněl na historii a hůl, kterou při sobě Merlin nosil. Samozřejmě díky tomu nakonec zakotvili u mudlovských Artušovských legend nepodobných skutečné minulosti tehdejší doby a kouzelnického světa a začali polemizovat na téma, jestli se rytířem Kulatého stolu může stát i mudla. Hermiona zastávala názor, že ano, vždyť v mudlovských legendách byli mudlové všichni a někde se to vzít muselo, každopádně už bylo zřejmé, že titul nemůže udělit král, ale jen Albionská pana svým znamením.

Na konci dne měl z toho jejich hádání se a dohadování o věcech, co neznal, hlavu bolavou a s největší radostí vyrazil ven z lokálu směrem zpátky na hrad. Život mu znepříjemnil malý hlouček asi pěti novinářů, co udělal nesmělých několik kroků vpřed, dokud je nezastavil Jonathan zablesknutím zlatého bystrozorského odznaku a svou hůlkou proklatě nízko u pasu. Zmohli se už jenom na pokřikované otázky, jestli ví něco o Snapeově stavu nebo jestli se na něm nějak podílel.

Jich si nevšímal, ovšem zachytil něčí pohled v zádech. Obrátil se přes rameno a spatřil Tinu ukazující své matce nejnovější koště ve zdejším obchodě. Jedno, jak moc spolužačka něco horlivě vykládala, její matka se zase dívala na Harryho. Tentokrát však se usmála, když její pohled zachytil. Křečovitě jí to oplatil. Tinu měl rád, opravdu a cítil, že je váže jisté nevyřčené a nepopsatelné pouto stejné sexuální orientace, ale její matka byla podezřelá a nelíbila se mu. Doufal, že se jeho instinkty mýlí.

Nicméně ať mu byla Normanová podezřelá jakkoliv, momentálně to nemělo význam a už vůbec se to netýkalo Snapeova zbabělého skrývání se v jeho pokojích ani veškeré jeho snahy Harryho setřást, která začala už při příchodu zpět do Bradavic.

Zrovna si sundával rukavice cestou směrem k Nebelvírské věži, když ho uviděl, jak vychází z postranní chodby. Zamířil jeho směrem, jen aby oznámil, že večer přijde, ať se to lektvaristovi líbí nebo ne, a najednou měl Snape hromadu co říct Hagridovi procházejícímu kolem se dvěma obrovskými sudy v podpaží. Stejná situace nastala o dvě hodiny později, kdy za Snapem hodlal zajít hned po večeři a on schválně počkal, dokud nedojedl i Brumbál – a to trvalo dlouho, protože ředitel toho snědl obvykle víc než lektvarista teď, když byl těhotný – a vyšel společně s ním ven, včetně toho, že spolu zamířili ke sklepení.

Prostě to jednoznačně dělal naschvál, ale to se v Nebelvírech hodně spletl, jestli si myslel, že mu to jen tak projde. Harry se nenechal ničím takovým zastrašit. Rázně si to k večeru zamířil do sklepení, nehledě na Ginnino přání, aby s ní zůstal, a s veškerou vervou se prát za to, co chce, která mu byla vlastní, zabouchal na lektvaristovy dveře. Rovnou několikrát a důrazně.
„Tak hele,“ začal rázně přes dveře, ani se je už nepokoušel otevírat, „moc dobře vím, že jste uvnitř a že se přede mnou schováváte, ale to vám k ničemu nebude. Já tady zůstanu klidně celou noc, budu vám pořád tlouct na dveře a dělat ostudu před vašimi žáky, dokud mi zatraceně neotevřete a nebudete...“
Dveře se před ním otevřely a Snape v nich stanul s naprosto poklidným výrazem.

„Příště, pane Pottere, stačí jednoduše slušně zaklepat klouby prstů a vstoupit,“ pravil lektvarista trochu odměřeně. „Takto jsem kvůli vašemu řevu a tlučení na dveře jak beranidlem musel vstávat. Chcete jít dál nebo hodláte ještě pokřikovat po chodbě?“
„No... éé..,“ byl jaksi vyveden z míry tím, jak snadno se mu podařilo muže přimět mu otevřít. „Jistěže chci dál.“

„V tom případě; prosím,“ vyzval ho Snape a ustoupil stranou, aby mohl vstoupit.

Podezřívavě k lektvaristovi vzhlédl, potom překročil práh a rozhlédl se po místnosti, jak to v ní vypadá. Normálně, samozřejmě jak jinak, zapálený krb, srovnané papíry na pracovním stole, hrající gramofon v rohu a na kávovém stolku ležela kniha, z níž vyčuhovala záložka. Nezdálo se tu být nic jiné ani podezřelé, přesto nebylo možné, aby Snape tak jednoduše povolil a prostě ho nechal zase vpadnout do svého soukromí. Byl Zmijozel, muselo za tím být něco zákeřného, ale přesto to tak nevypadalo.

Lektvarista za ním prostě jen zavřel dveře, ani je nezamkl, a s naprostým klidem se odebral ke svému pracovnímu stolu, u kterého otevřel zásuvku.

„Tak fajn, jsem tady a vy se mě nechystáte zabít, takže si budeme moci promluvit,“ řekl důrazně a Snape k němu od stolu zvedl hlavu. „Nemůžete to popírat. Políbili jsme se, dvakrát, mě se to pokaždé líbilo a vy jste mě políbil nazpět a taky se vám to líbilo. Potom jste mě dokonce chtěl políbit znovu, jenže nám do toho vpadl Jonathan. To prostě něco znamená a my s tím musíme něco dělat.“
„Souhlasím,“ přikývl Snape, což byla prostě skvělá odpověď. Možná přeci jen byli naladění na stejnou notu a měli v úmyslu to samé. Třeba nakonec lektvarista cítil stejné pnutí, jaké poutalo Harryho k němu, které by někdo smělý nazval citem podobným lásce. No, možná ne, ale rozhodně to něco důležitého bylo. On to cítil a byl si tím jistý, o to víc ho štvalo, jak to Snape všechno pořád popírá.

„Paráda! Já... já... vás mám prostě rád, možná vás dokonce miluju a myslím... asi... já bych třeba zkusil... myslím nás dva,“ řekl a bylo to venku, ač to vlastně nebylo to, co kdy chtěl říct. Na druhou stranu, bylo to přesně to, co obsahovalo jeho předsevzetí ukončit to s Ginny, pokud k němu Snape chová jen trochu náklonnosti. Přesto přese všechno, říct to nahlas mu znělo velice nerealisticky a v duchu se okamžitě proklínal, že byl zase zbrklý a před mluvením chvíli nepřemýšlel.

„Nepřipadá v úvahu,“ zpražil ho Snape chladnými slovy a i pohledem a vytáhl ze šuplíku evidentně naditý měšec. „Důvodů, proč to není možné, je mnoho a pokud je nechápete či neznáte, žádná debata vám je neosvětlí. Tohle je váš plat za všechen čas, který jsme si domluvili, že se mnou a dítětem strávíte,“ donesl měšec až k Harrymu a hodil ho na kávový stolek. „Tímto můžeme myslím naši dohodu považovat za ukončenou a nikdo z nás nebude tratný.“

Podíval se na měšec, na Snapea, na měšec a opět na Snapea. Začala se v něm hromadit zlost jako obvykle neschopná vyplout napovrch díky jeho léčitelství, to však neznamenalo, že v duchu nečastoval lektvaristu několika peprnými jmény. Jak si vůbec mohl myslet, že mu třeba jen trochu záleží na penězích. Taková zbytečnost, vždyť je za všechny měsíce ani nezmínil, přestože nikdy od Snapea nedostal zaplacíno, alespoň co věděl.

Nebo jak si mohl myslet, že se to dá vyřešit tak snadno. Zaručeně miloval dítě, které Snape čekal a skoro určitě cítil něco hlubokého i k němu samotnému a prosté zrušení dohody mezi nimi neznamenalo nic, vlastně naopak ho to zbavilo jednoho břemena právní odpovědnosti jakožto Léčitele. A také nejspíš i velké části morálního dilematu, jestli je vhodné mít poměr s pacientem, ke kterému se zatím jenom tak okrajově propracovával.

Takže, kolem a kolem, to nakonec nebyl tak špatný nápad zrušit jejich dohodu, k čemuž mohl dospět jen díky svému vynucenému klidu.
„Souhlasím, to můžeme,“ přikývl vážně a sebral ze stolu měšec s penězi. Jeho ruka, stejně jako Snapeova spočívající na břiše, krátce zazářila. Cítil mravenčení stejně nepříjemné, jako když svou dohodu uzavírali a potom jejich ruce zhasly. Věděl, že tímto je jejich dohoda ukončena ke spokojenosti obou.

„Teď můžete jít, vaše přítomnost už není dál žádoucí,“ řekl Snape a pokynul mu ke dveřím.
„Noo, víte, předtím jsem tak nějak musel dělat, co chcete, protože jsem byl svázaný tou smlouvou a následky by se mi fakt nelíbily, jenže teď jsem svobodný člověk k vám nijak nepřipoutaný, a proto se tímto svobodně rozhoduji, že tu zůstanu,“ pravil, zazubil se a kecnul si na pohovku.

„Řekl jsem, abyste šel, to nebyla žádost, ale rozkaz,“ trval na svém Snape a ještě důrazněji ukázal ke dveřím.
„Já to pochopil, ale jsem nezvedený nebelvírský spratek a váš rozkaz ignoruji,“ nadále se nenechal zastrašit a ještě si bojovně založil ruce na prsou, měšec jen tak bez užití hodil na pohovku.
„Vypadněte odsud, Pottere! Tohle je můj byt a já mám právo vás kdykoliv vyhodit!“ zasyčel lektvarista a pohnul se směrem k němu.

Nezalekl se, naopak si stoupl a čelil mu beze strachu, jen vyčkávaje, kdy ho jeho léčitelské já srazí zpátky, protože sezná, že se ke Snapeovi nechová dost mile. Zatím se to nestalo, cítil jisté pnutí a nepohodlí smíšené s touhou přestat se hádat, ovšem nebylo to nic, co by se prozatím nedalo ignorovat. A stejně úspěšně se mu dařilo vzdorovat všemu tomu příjemnému teplu a fascinaci Snapeovým těhotenstvím, přeci jen, strávil s ním už tolik času, že neustále se z toho hroutit by bylo až směšné. Bylo to jako u drogy, čím víc jí dostanete, tím jste vůči ní odolnější.
„Ne, nikam nejdu, dokud nepřiznáte, že o mě máte taky zájem,“ vzpurně vystrčil bradu, když to říkal.
„Jste duševně chorý, víte to?“ zasykl Snape a naklonil se ještě víc k němu. „Toužit po dvakrát tak starém těhotném muži se pravděpodobně řadí pod nějaký druh sexuální deviace.“

Zamračil se. Nelíbilo se mu, co říkal, on nebyl duševně nemocný jen proto, že měl rád Snapea. Jistě, ne všichni to pochopí, ale to neznamenalo, že je to špatné. Nebyl úplně normální, to věděl, fakt, že je gay mu na normálnosti ještě ubíral, zároveň ale nebyl skutečně divný. Nechtěl být.

„Takové věci neříkejte.“
„Odejděte a neuslyšíte je,“ zavrčel lektvarista.
„Nikam nejdu, už nikdy.“ Nehodlal se hnout z místa.
„Co přesně chcete, Pottere?“ teď už se ho Snape skoro dotýkal nosem, jak blízko byli. „Hmm, povězte, proč jste skutečně tady? Nebo to nevíte? Já vám to tedy prozradím. Jste jen ubožák nespokojený se svým intimním životem a myslící si, že když vám ženská dobře nevykouřila, chlap by to možná zvládl líp. To je ono, že?“ ohrnul vztekle ret. „Máte mě za děvku, protože jsem těhotný a nemám partnera. Myslíte si, že si jen řeknete a já vám podržím,“ mírně vycenil zuby. „To se šeredně mýlíš chlapečku, já se tě nedotknu, ani kdybys mě prosil na kolenou. Myslíš si, že si sem můžeš přijít a rozkázat mi, abych ti to udělal nebo co?“
„Ano,“ odpověděl s klidem, ani přitom netušil, kde se to v něm vzalo. „Přesně to si myslím a přesně to chci. Chci, abys mi ho vykouřil.“

Slyšel svůj hlas a cítil své srdce tlukoucí v hrudi. Bylo to tak příjemné, moci prostě nařídit, co chce, rozlévalo se mu z toho vzrušení po těle a jeho penis sebou cukl už jen při pohledu na zkoprnělého Snapea jen němě otevírajícího pusu. Kdo by odolal takovému pohledu přímo zvoucímu k polibku.

Udělal to, poddal se potřebě k sobě Snapea přitáhnout a políbit ho, tentokrát bez jakéhokoliv váhání. Hluboce a nekompromisně. Vklouzl jazykem do jeho úst a vychutnával si ten pocit, moci ho líbat, svírat rukama jeho záda a hlavně ten krásný okamžik, kdy mu bylo živě odpovězeno.

Žádné váhavé jako včera, tohle bylo horké, vášnivé a přesto zvláštním způsobem poddajné, tedy úplně jiné než u Ginny, co se téměř pokaždé snažila převzít kontrolu. Snapeovy ruce sice cítil klouzat po svých zádech a bocích, ale jejich dotek v sobě neměl ani špetku snahy rozhodovat o tom, co bude, ač se zároveň nezdráhaly ani trochu.

Tak to mělo být. Přesně tak mu to vyhovovalo a nutilo ho to překročit hranice, které si dřív pomyslně určil jako dosud ještě nepřekročitelné.

Zatlačil do Snapeových ramenou a donutil ho padnout na pohovku, jen matně si při tom uvědomující, že to je rozhodně bezpečnější, než kdyby dopadli na zem. Naklonil se nad něj, jak s ním chtěl být ve větším kontaktu, jenže mu všechno zavázelo. Snapeovy dlouhé nohy se mu pletly pod ty jeho a břicho bylo prostě tak nějak všudypřítomné, i když netrčelo nikam daleko do prostoru, jeho hmatatelná existence Harryho nutila začít se ovládat.

Konečně se, celý udýchaný, odtrhl od mužových rtů a shlédl na něj dolů. Viděl černý lesk ve Snapeových očích nepodobný ničemu, co doposud u něj viděl. Nebyl to hněv nebo jiskřička smíchu, tohle bylo vzrušení, rozčarování a něco, co se snad dalo nazvat opatrnou důvěřivostí. Možná... možná i plachost, jako když se za jeho hlasem pomalu plazil had a zatím si ještě nebyl jistý, jestli ten divný dvounohý tvor mluvící jeho řečí není pro něj nebezpečný. Vzhlížel k němu tedy úplně jinak než Ginny, i když ne s plnou důvěrou, tak s příslibem toho, že by mu ji mohl dát a toho Ginny schopná nebyla.

Opatrně, snad trochu váhavě, se opřel kolenem po boku Snapeova stehna jenom proto, aby získal větší rovnováhu a nehrozilo, že na něj upadne, a znovu ho políbil. Tentokrát jemně. Zkoumal svými rty všechny reakce. Cítil, jak se muž pod ním trochu napnul a pak pozvolna uvolnil, zatímco se jeho ruce zvedly a spočinuly Harrymu na prsou. Jen tam byly položené, žádná snaha ho odstrčit, ale ani přitáhnout.

Využil křehkého smíru, co mezi jejich tužbami nastal a opatrně se vydal na průzkum neznámého. Dotkl se rty nejdřív Snapeovy tváře, z večera zhrublé strništěm, které bylo zblízka jako drobné černé tečky na kůži. Ten dotek byl překvapivě příjemný a přirozený. Dlaní sklouzl po hubených ramenou zakrytých černou látkou až na prsa, rovná. I to se zdálo podivně normálnější, než když se na něj tlačily dva teplé měkké bochánky. Jel níž, kde narazil na břicho. Pod rukou cítil něco, co by nazval brnění, podobně jako když dáte dlaň nad elektrické vedení. Bylo to příjemné, i když hodně nezvyklé, skoro až vyvolávající rozporuplné pocity někde mezi údivem, léčitelským teplem a kupodivu i příznačným pnutím ve slabinách.

Celá jejich pozice byla vratká, proto byl jenom trochu překvapený, když byl z fascinace z doteku Snapeova břicha vyrušen odstrčením a dopadl zadkem na volnou půlku pohovky. Zalitoval však své nepozornosti, kdy Snapeovi dovolil ho od sebe odstrčit. Předpokládal totiž, že teď se muž zvedne a velice se rozčílí.

Jaké bylo jeho překvapení, když se naopak s jistými obtížemi vytáhl do sedu a trochu se nad něj naklonil.

Zůstal nehybně ležet zády v rohu pohovky, rukama pevně svíral její polstrování a vyčkával, co bude, přestože by rád něco dělal... cokoliv. Bál se však udělat rychlý pohyb, aby Snapea nevyplašil, protože se zdálo, jako kdyby v hlavě něco složitě přeskládával.
„To nedopadne dobře...,“ zamumlal Snape, snad sám pro sebe, jelikož Harrymu to jistě určené nebylo. A i kdyby bylo, v tuhle chvíli by se nad významem ani nepokoušel zamyslet. Lektvaristovy hubené bledé ruce se mu rozeběhly po stehnech přímo ke knoflíkům kalhot. Žádné váhání, ani ta sebemenší nejistota, jen prostý skutek bez zdlouhavé a vlastně zbytečné předehry.

Roztáhl nohy, jak jen mu pohovka dovolovala, poskytující tak Snapeovi všechen prostor, který by mohl potřebovat. Víc nemusel dělat, jenom fascinovaně sledoval, jak šikovné prsty vytahují jeho částečně ztvrdlý penis a pak si užívat jejich dotek, překvapivě teplý a zároveň pevný. Netrval bohužel moc dlouho.

Frustrovaně zaskřípal zuby, když ho Snape pustil a s pomocí opěrky pohovky se zvedl. To ho tu jako hodlal takhle nechat, z velké části vzrušeného, rozvaleného na pohovce a s penisem vytaženým z rozepatých kalhot ?! Musel si dělat srandu, jestli něco takového plánoval, to by si rozhodně nenechal líbi... myšlenky se mu zadrhly, když viděl, jak si lektvarista pomalu kleká na zem tak, aby mohl k jeho penisu pusou. Sám, bez vyzvání i bez rozkazu. Iniciativně se toho ujal, když jazykem přejel po citlivé kůži Harryho penisu a donutil ho tak prudce vydechnout v návalu slasti.

„Víc... pokračuj,“ vyzval ho, ale zbytečně, další jeho skoro vyslovené přání se docela ztratilo v tichém zasténání, když Snape pohltil jeho penis.

Jestliže existovala naprostá dokonalost, tenhle pocit se jí blížil. Ne kvůli jasným Snapeovým zkušenostem, jaké ty Ginniny dozajista dalekosáhle přesahovaly, to spíš kvůli vnitřnímu pocitu přirozenosti toho, co se dělo. Reálnost situace se mísila s rozkoší vzrůstající s každým sklouznutím rtů po jeho penisu, doteku jazyka a vlhkému zamlaskání doléhajícímu k jeho uším. Léčitelské teplo přetrvávající kdesi v pozadí bylo jenom třešničkou na dortu. Mohl by se zcela ztratit v tomto okamžiku až na věčné časy.

Několikrát matně zaznamenal, že ho Snape pustil a vždy se několikrát zhluboka nadechl, jako kdyby mu to trochu činilo potíže, ale na tom nezáleželo. I s přerušením se nepřekvapivě rychle dostal na pokraj vyvrcholení. Kousal si pevně rty v potlačovaném zasténání, když vjemy překročily hranici snesitelnosti a jeho slabiny se sevřely v orgasmu. Vypnul boky vstříc Snapeově laskající puse a zatnul nehty do polstrování pohovky.

Držel je pevně zaseklé do látky, dokud vyvrcholení pozvolna nepominulo a on nemohl jen ulehčeně vydechnut, uvolnit tělo a pomalu si začít plně uvědomovat, kde je a co se stalo. Pořád byl na Snapeově pohovce, cítil chladnoucí pot na tváři klouzající mu po spánku, setřel ho, a vzepřel se na sedačce, aby dohlédl, kde je jeho těhotný lektvarista. Na okraji mysli měl pořád své léčitelské já, které mu neříkalo, že by se v jeho okolí něco někomu stalo, ale stejně se chtěl přesvědčit, že je Snape v pořádku i očima. Ne že by se mu mohlo něco stát, jistě, jenže...

Snape se opíral zády o boky sedáku pohovky, nohy natažené před sebe až pod kávový stolek, ruku položenou na břiše a těžce oddechoval, zatímco si hřbetem druhé ruky utíral pusu. V tu chvíli, při tom pohledu, ho napadlo, že by měl něco udělat, nejlépe to svému milenci oplatit. Bylo to vlastně poprvé, co ho něco takového napadlo a zároveň se měl rovnou k činu.

Upravil si kalhoty, jak jen to šlo, spíš tak sklouzl z pohovky a dřív, než by mu Snape v něčem stačil zabránit, ho políbil. Byl to vlhký a hořký polibek se slanou příchutí a vlastně né tak úplně špatný, jen hodně nezvyklý.

Sáhl dolů pod mužovo břicho, jak se snažil najít, kde je zapínání kalhot, ale byl zadržen dřív, než se stačil vypořádat s prvním knoflíčkem. Hubené prsty se mu ovinuly kolem zápěstí skoro bez stisku, nenutily ho vyloženě přestat úplně, jen mu bránily v rozepínání kalhot.
„Chci ti to oplatit,“ řekl, když se odtáhl, aby viděl Snapeovi do tváře.
„Není třeba,“ zamručel a trochu se přitom odtáhl.
„Ale já chci. Nezačínej se zase vykrucovat...“
„Ne... já se... sakra Pottere, prostě už jsem se udělal a teď hned si rozhodně další kolo nedám,“ zavrčel Snape přes skřípající zuby a, ač to bylo skoro nepředstavitelné, se zdál být v rozpacích.

„Oh,“ vypadlo z něj, jak si dobře uvědomoval, velice inteligentně. „Jen z toho že jsi mě...“
„Ano!“ sykl Snape. „Můžete mě teď pustit vstát?“ požádal, kupodivu opravdu jen požádal, bez rozkazovačného tónu.

Tentokrát mu už nebránil v ničem, chápal, že tohle bylo asi trochu ponižující, i když se sám vlastně do takové situace nikdy nedostal. Nejspíš prostě v okolí nebyl nikdo, kdo by v něm vyvolával to správné erotické pnutí.

Jen tak mimochodem nastavil ruce, kdyby potřeboval Snape pomoct, jenže nepotřeboval. Za opěry pohovky se zvedl snadno a bez jediného slova zmizel v ložnici a zanechal tak Harryho trochu zmateně stojícího vedle kávového stolku na stále ještě malinko vratkých nohách. Padl zpátky na pohovku a přitáhl si na klín jeden ze zdejších polštářů. Docela by uvítal taky sprchu, cítil se takový celý nějaký ulepený, ale upřímně si nemyslel, že by měl teď Snapea rušit.

Snape... už to nebyl Snape, ale Severus. Tak znělo jeho křestní jméno, jak moc dobře věděl každý student v Bradavicích, protože se nikdy nezapomněl podepsat pod každou čtvrtletní práci svým celým jménem.

„Severus... Snape,“ vyslovil to nahlas do prázdné místnosti a jeho jazyk to lehce rozkmital směrem k hadímu přízvuku asi díky všem těm sykavkám tam. Nikdy si nevšiml kolik 's' vlastně Snapeovo celé jméno má a netušil, proč ho to zrovna teď napadá. Nejspíš jenom tak, z nervozity a faktu, že prostě neví, co by měl dělat. S unaveným povzdechem se opřel do rohu pohovky podobně jako předtím, ale tentokrát byl dokonale uvolněný.

Udělal to, skutečně donutil Severuse přiznat si, nakolik si nejsou vzájemně lhostejní, ba co víc muchloval se tu s ním na pohovce. S mužem. Dobře, přestože to cítil jako něco přirozeného a přestože k tomu dal vlastně podnět on, teď pociťoval jistou zmatenost a nejistotu. Nepoznal nikdy nic lepšího než být se Severusem ve všech smyslech toho slova, jenže teď zažíval podivný pocit uvědomění si celé situace včetně takových drobností, že se vyspal se svým profesorem. Velký problém. Žáci s profesory samozřejmě nespí, to je zakázané. Už vůbec nespí s těhotnými profesory, jestli se tohle někdo dozví, bude to velký průser, kdoví, jestli je za to Brumbál oba nevyhodí z Bradavic. Asi nebyl puritán, avšak poprask, jaký by se kvůli tomu strhl v novinách, by mohl být moc i pro něj, přeci jen Bradavice měly vždy přednost před vším.

Narovnal se z uvolněného sedu a veškeré příjemné pocity z předešlého vykouření byly náhle pryč. Vytratily se kamsi mimo dosah a nahradila je stísněnost z budoucnosti. Moc často se to nestávalo, aby zrovna on přemýšlel konkrétně o tom, co by mohlo být nebo co bude. Jednal. Šel ze dne na den, jen občas se zastavil a zahleděl se do budoucnosti, ve které rozdupával Voldemortovi mrtvý hadí ksicht a z rukou mu vyrvával jeho hůlku v gestu vítězství.

Budoucnost, ve které se musel strachovat, jak udržet svůj vztah funkční a skrytý, nepatřila k těm, co by si je přehrával v hlavě. Nenapadlo ho to koutkem mysli ani ve chvíli, kdy Severuse Snapea líbal venku v Prasinkách nebo potom, co se trochu šokovaný vracel za přáteli po jejich polibku na chodbě.

Zase si šel za svým cílem, aniž by přemýšlel, co udělá, až k němu dojde. Jako kdyby to už lidi nestálo život, jako kdyby to nestálo život Siriuse, a on to udělá znovu. Tentokrát snad to přeci nemůže mít žádné strašné následky jako něčí smrt, možná tak vyhazov pro ně pro oba, proprání v novinách, ale to je tak všechno. Dá se to zvládnout, přestát se vztyčenou hlavou a časem to stejně odezní. Jedině tak by to mohlo být škodlivé pro dítě, všechen ten stres a rozčilování, které by si Snape nebyl za takových okolností schopný odpustit. Za tuhle myšlenku si vysloužil od svého léčitelského já pořádný a zasloužený kopanec do žaludku.

Hodil polštář stranou a vyskočil na nohy. V tu samou chvíli se Severus vynořil ze dveří ložnice oblečený v tom samém oblečení, jen vypadal upraveně na rozdíl od jisté rozcuchanosti ve chvíli, kdy odcházel. Stáli tam, dívali se na sebe a ani jeden se neměl k tomu něco říct. Bylo to trapné, ještě trapnější než tenkrát s Ginny.

„Takže,“ promluvil první Snape a pomalu přešel do křesla, do kterého unaveně klesl. „Dosáhl jste svého a pravděpodobně ještě něčeho víc, co hodláte dělat teď?“
„Já...,“ otevřel pusu, aby vyslovil to jedno slovo a pak ji zase zavřel. Byla to dobrá otázka, moc dobrá otázka. Nervózně si prohrábl vlasy. V tuto chvíli rozhodně nebyl ani z poloviny tak sebejistý jako ještě před půl hodinou, ale pomalu a jistě se mu v hlavě začal rodit plán. Byl skoro konec ledna, už jen půl roku do konce školy, to se dá skrývat. Skoro stejně dlouho drželi pod pokličkou Severusovo těhotenství, tak proč by nemohli i jejich vztah. Oficiálně už se tak nějak ví, že je jeho Léčitelem, nikomu nebude podezřelé, když spolu budou nadále trávit každý možný večer, přestože už jejich dohoda padla. O ní přece stejně nikdo neví, takže co.
„Jasně, co budeme dělat teď,“ přitakal, „fajn, nejdřív se musím rozejít s Ginny, nějak šetrně, to je hlavní. Je to Ronova sestra, nemůžu jí ublížit, to by bylo jako ublížit členu vlastní rodiny...“

„Se kterým se nezdráháte mít orální sex,“ utrousil polohlasně Snape, tím se však Harry nenechal rozptylovat.

„Nebudeme moct nikomu říct, že jsme spolu, to je jasné, ale nebude to tak navždycky. Za chvíli je konec školy, potom už nebudu tvůj student a nikomu nebude moci vadit, co mezi námi je,“ nervózně začal přecházet tam a zpět kolem Snapea. „Jen nesmí existovat žádné důkazy, že bychom spolu byli už teď, protože to by byl asi problém.... docela velkej problém. Až se ta naše malá narodí a trochu povyroste, jednoduše porazíme Voldemorta,“ ignoroval i to jak Snape zaskřípěl zuby, „koupíme si domek v Godrikově dole a budeme tam žít.“
„Posloucháte se, co vůbec říkáte?“ neskočil mu do řeči, naopak počkal, až se Harry řádně vydýchá. „My nejsme pár. Neexistuje žádná šťastná budoucnost ve společném obětí. Co se stalo, se stalo. Já to přičítám vaší pubertě a zmatku v sexuální orientaci a svým těhotenstvím rozbouřeným hormonům. Jediné, co chci vědět je, jestli mě hodláte udat nebo ne?“ zněl ploše, když to říkal, nebylo v tom rozzlobení ani strach. „Řekněte mi to teď, Pottere, buďte trochu milosrdný a dejte mi čas se pokusit utéct dřív, než mou dceru odsoudíte k narození v nejhlubším sklepě Sv. Munga, kde je nemocnice pro vězně.“

Jak vidno, jeden mluvil o koze a druhý o voze. Ani na mysl mu nepřišlo, že by snad o tom, co se před chvílí stalo, někomu povídal a nařčení, že by Severuse udal – ani přesně nevěděl, za co by ho měl udávat – ho vyloženě uráželo. Taky to byly všechno nesmysly.
„V první řadě, já nejsem zmatený, mám v tom docela jasno,“ ohradil se proti tomuto nařčení. On věděl dost přesně, s kým chce být a že tím někým je Severus Snape.
„Vskutku? V tom případě mi řekněte, kdo jste?“ položil Snape zvláštní otázku.
„Kdo bych byl? Jsem Harry Potter, Léčitel a...,“ ztichl, na tohle se ho totiž neptal, jak se dalo dobře vyčíst z jeho pozdviženého obočí. Chtěl slyšet něco úplně jiného a on věděl přesně, co to je. Otevřel tedy pusu, aby to řekl, jenže to jaksi nešlo. I když měl ještě před pár minutami svůj penis v Severusově puse a náramně se mu to líbilo, což z něj ve vlastních očích jednoznačně dělalo gaye, nedokázal to vyslovit nahlas. Zase pusu zavřel.
„To slovo, které tak usilovně hledáte je 'gay' nebo také homosexuál,“ řekl Severus a pomalu se zvedl. „Též, hanlivě samozřejmě, teplouš, buzík, buzna, řiťo...“
„Dost!“ přerušil ho dřív, než se dostal k dalším jistě ne moc pěkným označením pro homosexuála.

„Nejste schopen to vyslovit,“ řekl a ano, byla v tom špetka pohrdavého tónu.

„To není pravda.“

„Jestli ne, tak to prostě řekněte,“ vybídl ho znovu Snape. „Je to tak snadné, podívejte; jsem gay. Jsem homosexuál. Líbí se mi muži a o ženy nemám zájem. Vidíte? Nic na tom není a vy to určitě taky zvládnete. Jste přeci statečný Nebelvír,“ říkal slova, která měla být podporou, jenže způsobem, jakým se z nich stávala urážka.

„Co se změní, když to vyslovím nahlas?“ prskl podrážděně. Neviděl v tom rozdíl, ale vůbec žádný rozdíl. Uvědomoval si, co je, že dívky jsou mu opravdu vzdálené a jenom se Snapem, či jiným mužem, je to teprve to pravé, a proto neviděl důvod, proč by to měl říkat nahlas. Podstatné přeci bylo, jestli to ví sám v sobě, ne zdali pobíhá po hradě a pokřikuje, že je gay.

„Všechno,“ řekl Snape. „Protože dokud si nepřiznáte, kým jste, nemůžete pro nikoho být perspektivní partner. Budete jenom zbabělec schovávající své vztahy před světem jen proto, aby o vás čirou náhodou nikdo nezjistil, že jste teplouš. Nikdo nechce být s člověkem, který se za něj stydí a skrývá ho.“
Zajel si nervózně rukou do vlasů. Nemohl jít do Velké síně a do světa vykřičet, že je gay. Na to se rozhodně necítil připravený, vždyť toho kolem bylo tolik a už jen samotné Snapeovo těhotenství z něj pro novináře dělalo cíl. Naopak pro udržení dobrého vztahu se Severusem by teď bylo dobré na sebe neupoutávat pozornost, jenže když se tak díval lektvaristovi do tváře, docházelo mu, že bez přiznání s ním nebude chtít nic mít. Přesně jak říkal, nebyl perspektivní partner, pokud nebyl schopný či ochotný být sám sebou. Ovšem copak mohl...
„Když... když to všem řeknu, přiznáš, že mě máš rád a budeš se mnou?“ zeptal se, jestli je to skutečně Severusovo ultimátum.
„Když to řeknete Pottere... budu ochotný o něčem takovém alespoň vzdáleně uvažovat, ale musí to být veřejné přiznání. Celá škola i kouzelnická veřejnost to o vás bude muset s jistotou vědět, jinak z mé strany nebude nic,“ dostalo se mu defakto kladné odpovědi, i když samozřejmě zdráhavé. Od Zmijozela člověk nemohl chtít nic jiného.

„Udělám to hned zítra,“ přislíbil, i když si vůbec nebyl jistý, jestli něco takového dokáže.

„Budu na to netrpělivě čekat,“ řekl Severus, samozřejmě se to neobešlo bez jemného sarkasmu. „Hodláte tu strávit postáváním celou noc nebo půjdete k sobě do pokoje? Volil bych to druhé, protože já vás do své postele nepustím.“

„Půjdu...,“ zamumlal, připadal si náhle jako spráskaný pes zahnaný do kouta a nejraději by si tu lehnul na pohovku a spal, jak byl unavený. I tak přešel k Severusovi a naklonil se k němu, aby ho políbil. Lektvarista před ním trochu uhnul, naštěstí ale neměl moc kam uhýbat, proto tak jako tak přitiskl své rty na tenkou růžovou linku v Severusově tváři. Nedostal na svůj projev náklonnosti žádnou odpověď, kladnou ale ani zápornou, muž to prostě strpěl, dokud se Harry zase neodtáhl.
„Dobrou noc... dobrou, malá,“ řekl i k dítěti a položil ruku krátce na Snapeovo břicho, za což si kupodivu nevysloužil žádnou nadávku ani odmítnutí, jen útrpně sevřené rty, na které se nemohl dívat. Stáhl se a obrátil ke dveřím.

O chvíli později, ani nevěděl, jak se tam dostal, stál na vrcholku schodiště do sklepení a opíral se tam o zeď. Chvíli to bylo skvělé, všechno, co se stalo dole v Severusových pokojích, a potom to bylo všechno zase naprosto příšerné. Teď buď už nikdy se Severusem nebude, nebo překoná svou zbabělost a všem řekne, že je gay. Nedokázal se vnitřně rozhodnout, kterou z variant považuje za horší, skoro by řekl, že tu druhou, protože přestože by to všem řekl, Snape si to při své povaze mohl zase všechno rozmyslet a úplně obrátit. Jistě, to, co řekl, by se dalo považovat za slib, jenže věřit slibům Zmijozela nebyl dobrý nápad. Oni lžou, předstírají, podvádí a říkají s klidem věci, které nemyslí vážně.

Unaveně se došoural do Nebelvírské věže, zcela ignoroval veškeré Ginniny pokusy se mu vetřít – zrovna na ni rozhodně teď náladu neměl – a nahoře v pokoji se schoval za závěsy své postele.

Měl mizerný, ale hrozně mizerný víkend a za všechno mohla návštěva Prasinek. Ty by vůbec měl někdo zakázat, protože se tam dějí jenom špatné věci.

 

°°0°°

 

Sotva se za Potterem zavřely dveře, už byl na nohou. Vydržet v klidu sedět během jejich rozhovoru ho stálo hodně námahy, teď když si to mohl dovolit, začal přecházet rychle po místnosti, jako to předtím dělal Potter, když přemýšlel. Ovšem Severus ani tak nepřemýšlel, jako se proklínal do stého kolene, nenáviděl své dítě, nenáviděl své těhotenství, nenáviděl své hormony, nenáviděl Pottera a jeho pěkné tělo, nenáviděl Pottera a jeho laskavost a ze všeho nejvíce nenáviděl Pottera a jeho náklonnost k němu.

Jak to mohl udělat? Jak se to vůbec stalo? Byl rozhodnutý, měl plán, kterak se navždy zbavit Potterovy nevyžádané pozornosti, která ho zaháněla do kouta svou nebezpečností stejně jako jistou nepopsatelnou přitažlivostí. Prostě mu vnutí měšec plný galeonů, který mimochodem stále ležel na stole, a už ho nikdy nepustí k sobě do pokoje. Prosté, snadné a v případě Nebelvíra účinné. Ukáže mu, že pro něj není ničím víc než jenom Léčitelem, kterého může klidně hned vyhodit, a toto přesvědčení vnutí i sám sobě. Geniálně snadné řešení, nad kterým ani nemusel bádat celý den.

Místo toho však se jakýmsi naprosto záhadným způsobem dostal k líbání Harryho Pottera, u kterého by mohl říct jedině, že bylo vážně skvělé, a následně se, opět si nebyl jistý přesně jak, ocitl u Potterových nohou na zemi a s jeho penisem v puse. Uvědomoval si, že kdesi tam bylo uvažování o všech následcích, avšak hozené za hlavu jediným pohledem na mladíka rozvaleného v rohu pohovky.

Padl do křesla a složil hlavu do dlaní.

„Do háje! Proč musí být Potter tak zatraceně přitažlivý a tvrdohlavý,“ svedl svou slabost na někoho jiného a, což se mu ani trochu nelíbilo, pocítil v břiše veselé zachvění už jen při samotné myšlence na Harryho. „Přestaň! Co se tu stalo, není nic dobrého. Je to hodně, ale hodně špatné, protože to skončí katastrofou. Když mě rovnou nezavřou, tak mě alespoň protáhnou ještě většími splašky, než ve kterých už mě máchají a to dobré není. Rozumíš tomu?“ dostal odpověď v podobě zmateného tázání se. „Harry Potter není tvůj otec a není to vhodný člověk pro mě. Nikdo pro mě není vhodný, protože...,“ ztichl, nemělo cenu se proboha hádat s nenarozeným dítětem, co jen vnímá jeho emoce a možná myšlenky, ale samozřejmě je ve skutečnosti nechápe, jak by mělo. Sám je nechápal, vždyť si už nejméně tisíckrát řekl, že Potter je sice přitažlivý a snesitelný, nicméně existuje stovka důvodů, proč s ním nemůže nic mít. Teď ty důvody v minutě zapomněl a hodil vše za hlavu, jako kdyby snad neměl dostatek starostí i bez problémů souvisejících s poměrem s žákem a vůbec s poměrem s někým takovým jako je Potter. To by se stejně tak mohl zaplést s Brumbálem, protože i v jeho případě by to byl docela skandál, kdyby je třeba přistihli společně na veřejnosti v milostném objetí.

Byl z toho všeho tak hrozně vyčerpaný, přitom jako Smrtijed zvládal psychicky daleko složitější úkoly než se vypořádat s jediným hloupým Nebelvírem a pletkami, které spolu měli. Nebyl to schopný vyřešit ke své spokojenosti, jen se uchýlil k první a nejsnazší alternativě, jak teď od sebe Pottera odehnat, a to mu dát nesplnitelné ultimátum. Když viděl, jak se Potter prostě není schopný nahlas přiznat ke své orientaci, ač plánuje společný život, napadlo ho prostě říct, že bez přiznání nebude nic. Věděl, velice dobře věděl, že Potter se hned tak k ničemu nepřizná. Ač statečný Nebelvír a hrdina kouzelnického světa, tohle pro něj byla v tento okamžik nepřekonatelná překážka. Jednou to nejspíš řekne, na to byl dostatečně odhodlaný i sobecký, a špatný lhář na to, aby se věčně přetvařoval, ale ten okamžik nastane až za hodně dlouho v době, kdy Severus už dávno bude mít po porodu a kdoví, jestli ne ještě později.

Tohle bylo tedy pro teď vyřízené. Otázkou, velice závažnou otázkou, bylo, kdo se teď postará o něj a o jeho dítě. Ve své podstatě mu zbývala už jen Pomfreyová, jelikož nikdo jiný neměl vědomosti a nebyl poblíž.

A stejně za to za všechno mohly Prasinky. Kdyby tam nikdy nešel, nikdy by ho nestíhali novináři, nikdy by se s Potterem znovu nepolíbili a nakonec by se na všechno zapomnělo. Prasinkové víkendy by měli zakázat.

 

29. Prasinkové víkendy by měli zakázat ~o~ 31. V koutku ukryté