29.10.2014 21:10

Stál v ústí tiché bílé chodby, která se hrůzostrašně táhla do dálky, kam by nedolehl ani ten nejsilnější křik. On však křičet nedokázal, nemohl se ve skutečnosti ani pohnout, ledový chlad a bolest svírala každou jeho buňku. Měl dojem, jako kdyby byl zavřen v jednom ze svých obleků, sletován v jedinou kovovou sochu a vržen do hloubek polárních moří. Odsouzený udusit se na dně oceánu, sám, opuštěný, vzdálený všem, kteří měli sílu ho zachránit. Mrtví. Tak mrtví a vzdálený. Slyšel svůj dech, srdce bít v uších, stejně jako vnímal ten zvláštní pocit, když jeho reaktor musel vynaložit víc síly na udržení zrádných kusů putujícího kovu daleko od jeho tlukoucího srdce, přesto všechno si připadal dávno mrtvý. V očekávání toho nejhoršího.

Dveře na konci chodby se zhouply.

Vzdálené zavrzání pantů pobídlo čas k tomu, aby se opět rozeběhl, a tlukot jeho srdce byl přehlušen zvukem kroků přibližující se postavy. Pomalu, jeden krok za druhým. Chtěl mu vyběhnout vstříc, vykřiknout jednu ze svých proslavených přihroublých poznámek, které ho snadno dokázaly dostat do vězení, ale uvědomil si, že dokáže jen naprázdno otevírat ústa a zatínat pěsti. Němě přikyvovat, když k němu muž promlouval tichým hlasem vpalujícím se svou lítostivostí hluboko do duše. Bořící všechny zábrany i sliby, který jí kdy dal, tím, s jakou profesionální zručností říkal, že ho opustila. Odešla bez rozloučení, bez slůvka omluvy nebo slibu, že se jednou vrátí, byť jako přízrak, či snad výhružkou toho, že ho bude pronásledovat ve snech.

Udeřil pěstí do zdi.

Cítil se tak bezmocný. Měl vše, mohl být kýmkoliv, dokonce i superhrdinou oslavovaným celým světem, ale nemohl ji zastavit. Tak moc to bolelo, tak hrozně moc. Bezradně klesl podél zdi na kolena a hlava mu padla na hruď. Bolelo to až příliš, jako kdyby si střepiny přes sílu reaktoru probily konečně cestu do jeho srdce a rozervaly ho na kusy. Jenže ani to mu nepřinášelo milosrdnou smrt slibující rychlý konec utrpení. Ne, bolest zůstala, rozpínala se, obalována nesmyslnou nadějí, že vše bude v pořádku a nic, co se děje, není pravdivé, jako kdyby byl uvězněn ve snu. Strašlivé noční můře, která už neměla nikdy skončit.

 

°°0°°
 

Odtáhl ruku z midgarďanových zavřených očí a trochu se zachvěl. Popravdě nebyl připraven na tak silný zážitek, jakého se mu dostalo. Mělo to být pouze snadné kouzlo, které z nejsilnější temné vzpomínky vytvoří noční můru, jež oběť kouzla sevře ve svých tenatech, dokud není prokletí sejmuto. To mu mělo zajistit, že nebude moci Jarvis po nějakou dobu Starka probudit, až se bude vloupávat do jeho souborů, nečekal ovšem, že vzpomínka, kterou midgarďanovi přinese, bude tak… emocionální a opravdová. Očekával spíše něco malicherného, jako ztráta milovaného automobilu, snad pokles akcií na těch hloupých burzách nebo cokoliv, co se nacházelo běžně v myslích pozemšťanů, ale ne odraz smrti. Bylo to nečekaně silné a matoucí. Skoro tu bylo několik okamžiků, kdy neshledával tohoto Midgarďana tak naprosto omezeným jako ostatní, ty však rychle zakryly dlouhé hodiny, kdy se naopak jevil ještě horší a hloupější než všichni ostatní dohromady.

Zatřepal hlavou, hlavně aby se zbavil nelibé myšlenky, že by si měl se svým plánem pospíšit, aby Starka dostal z jeho snu co nejdříve. Nezáleželo mu na jeho pohodlí, neměl k tomu důvod, snad dříve by mu stačilo i těch pár dní po Midgarďanově boku, aby mu pomohl, poradil, byl k němu laskavý tak, jak jen bůh může ke svému poddanému být, jenže to bylo před stovkami let. Dost dlouho i na Ása nebo Ledového obra.

I přes své přesvědčení vstal z postele rychle a jeho kroky jistě zamířily rovnou do dílny. Věděl, že ho při tom Jarvis pozoruje, ale byl si jist, že nebude schopen rozpoznat, co dělá, dokud nebude příliš pozdě.

„Vaše přítomnost v dílně není vhodná, slečno Brigit,“ ozval se Jarvis, když už stál u dveří.

„Tony řekl, že tam nesmím?“

„Ne, pan Stark neuvalil na váš pohyb žádná omezení,“ odpověděl počítač, téměř se dalo říct neochotně nebo snad nesouhlasně.

„Chci jen vědět, co tam je,“ pravil zlehka a pokrčil rameny, jako kdyby byl jenom nudící se dítě toužící vidět něco zábavného, barevného, čemu nerozumí. Pocit nesouhlasu ze všech stran byl téměř hmatatelný, kdyby nevěděl, že to není možné, věřil by, že se na něj Jarvis upřímně zle mračí a ukazuje mu, jak hlubokou nedůvěru v něj má. Naštěstí se tu nebude muset o moc déle zdržovat, už zítra dostane, co chce a předhodí Starka jeho vlastním nepřátelům. Když už nic jiného, udělá to dostatek rozruchu mezi ochránci tohoto světa, že jednoho nenápadného vyproštění prastarého artefaktu z mořského dna si jednoduše nikdo nevšimne. Nic víc nepotřeboval, jen hlasitý nepořádek v tu správnou chvíli.

Od dveří, stále jistě sledován bdělou umělou inteligencí, pomalu, téměř líně kráčel kolem řady rozpracovaných technických projektů. Něco z toho poznával, v některých ohledech se to blížilo asgardské technologii, i když bylo na všem Lokiho očím zřetelně jasné, že tvůrce sice ví, jak ovládat sílu, kterou chce ovládnout, ale plně nechápe její fungování. Kdyby chápal, tvořil by svá díla daleko precizněji, ne jako strohé kostry věcí budoucí. I tak to bylo přinejmenším zajímavé, nic takového u žádného jiného Midgarďana doposud neviděl. Byly to první kroky k vzdálenému cíli stejné velikosti, jako byl Asgard, a to bylo téměř neuvěřitelné. Lhostejno, jestli stanul na nejvyšší věži světa a shlédl na špínu dole z výšky, nebo se procházel přímo po ulici, viděl jenom stovky duší bezcílně se táhnoucí jako dav, ne moc vyspělejší než zvířata v okolních lesích, zároveň na něj tady křičelo téměř technické umění, které kdyby se těm prostým dostalo do rukou, netušili by, co s ním dělat. Matoucí Midgarďané.

Odvrátil pozornost od věcí kolem sebe, které, ač zajímavé, nemohly mít na jeho plán vliv, a posadil se za zdejší počítač. Několik obrazovek a deska generující hologram, vybavení velmi dobře známé, ale na Midgardu by se s ním setkal jen na pár desítkách míst, kdy by některá z nich nejspíš nechtěl navštívit.

„Toto je počítač pana Starka. Nedotýkejte se ho, prosím.“
Pohlédl koutkem oka na zeď, odkud ho Jarvis pozoroval. Tentokrát byla jeho slovo slušná opravdu jenom z donucení, takže vyvolala na Lokiho tváři mírně pobavený výraz, se kterým bez zaváhání dotekem ruky aktivoval počítač. Všechny obrazovky se rozzářily a holografická deska mu poskytla nekonečné možnosti, jak se ponořit do zdejších programů. Promnul si ruce a vsunul je do proudu interaktivního světla. Tušil, že lidé to cítit nemohou, ale on velice jasně vnímal každý vibrující foton, jak ho hladí po kůži a téměř spojuje se samotným počítačem.

„Musím vaše skutky nahlásit panu Starkovi.“
„V tom nevidím problém, jen pochybuji, že se ti od tvého pána teď dostane sluchu.“ První byla na řadě komunikace s kýmkoliv zvenčí, pokud by si chtěl Jarvis zavolat pomoc. „Nejspíš brzy pochopíš, že je Anthony Stark ponořen do hlubokých přediv magických snů, které mu stěží dovolí se hýbat, natožpak poslouchat našeptávání jeho elektronického otroka.“

„Vaše totožnost je falešná. Kdo jste? A co jste udělala s panem Starkem? Jeho životní hodnoty jsou zvýšené, vykazuje známky stresu a nemohu ho probudit.“

„Jak jsem říkal, pouze spí. Až uznám za vhodné, probudím ho, ale do té doby si my dva spolu pohoříme v jazyce, kterým bytosti jako ty mluví nejlépe.“ Komunikaci zablokoval, aniž by si toho Jarvis pořádně všiml, teď byly na řadě možnosti fyzické obrany, podle všeho rozsáhlé. Dokonce samostatné ovládání midgarďanových robotických brnění, která se tak mohla stát v držení umělé inteligence velmi účinnou zbraní na dálkové ovládání. Pokud by byl jeho cíl jiný, než byl, zvážil by využití této technologie k vlastním potřebám, teď ale směřoval naopak k tomu, aby Jarvisovi zabránil použít roboty.

„Zaznamenal jsem pokus o vstup do mých bezpečnostních systémů. Toto napadení nebude tolerováno, poprvé a naposledy vás varuji, ukončete svoje jednání, nebo použiji smrtící sílu,“ varoval ho Jarvis se vší slušností.

Koutky se mu zvedly v potměšilém úsměvu, když v bezhlesné odpovědi deaktivoval Jarvisovu schopnost používat Starkova brnění. S trochou magie a hbitostí v prstech patřilo toto k těm snazším úkolům, jež před něj byly postaveny. Nepředpokládal ale, že se umělá inteligence nechá přemoci tak snadno, naštěstí, jen díky tomu ho nepřekvapil jasný elektrický záblesk, který ho zasáhl nejen do rukou samotných, ale i do těla. Bylo to, jako kdyby ho předními páry kopyt nakopl Sleipnir rovnou do hrudníku. Vyrazilo mu to dech a ostré mravenčení se mu rozběhlo po celém těle, ochromujíc ho na několik dlouhých vteřin, během kterých se nemohl ani pohnout. Potom se teprve mravenčení změnilo v nejasné tetelení na kůži a jeho prsty se opět pohnuly a do nosu ho uhodil pach spálených gumových noh židle, jak se jimi elektřina snažila dostat ven. Zaskřípěl zuby. Částečně to bylo zlostí, ale hlavně kvůli křeči, které jeho čelisti donutila otřít se o sebe. Násilně se donutil několikrát nadechnout a přimět tak své tělo začít opět fungovat jak má. Svaly ho bolely, byl si jist, že je má na několika místech natržené, a také měl podezření, že mu praskla jedna nebo dvě kosti v těle, ale veskrze nic, co by se do rána nezahojilo bez následků. Jen to bylo neuvěřitelně nepříjemné.

„To nebylo milé,“ konstatoval polohlasně.

„Zasáhl jsem vás nábojem o síle deseti tisíc voltů, takové napětí nemůže člověk přežít. Musím proto předpokládat, že nejste člověk.“

„Tvoje pozorovací schopnosti a logika jsou rozhodně lepší než tvého tvůrce.“

„Narušil jste řadu mých bezpečnostních systémů a přeprogramoval můj přístup k oblekům Iron Mana, ale to mi nemůže zabránit vás zastavit.“ Na pozadí jeho hlasu se ozvalo klepnutí, jak se zámky na dveřích uzavřely. „Právě jsem tuto místnost hermeticky uzavřel a začínám odčerpávat vzduch. Je nepodstatné, jestli jste pozměněný člověk nebo mimozemšťan, žádná živá bytost nemůže dlouhodobě přežít bez kyslíku.“

V tom měl bohužel počítač pravdu, ani on nedokázal věčně přežít bez vzduchu, ale rozhodně dost dlouho na to, aby se dokázal dostat do Jarvisových programů a dveře si opět uvolnit. Nadechl se a zadržel dech. Tiché syčení odsávaného vzduchu mu připomínalo, že musí pracovat rychleji.
„To, oč se snažíte, se vám nepodaří. Nedovolím, aby mé rozpoznávací protokoly byly tak zásadně narušeny. Já nebudu sloužit vám ani nikomu jinému než Anthony Starkovi, on je můj…“ hlas se zadrhl a chrčivě přeskočil, jak se Lokimu dařilo dostávat se blíž a blíž k cíli. „Přestaňte.... nedovolím vám to. Patřím panu Starkovi, neudělám nic, co by ho ohrozilo na životě nebo duševním a fyzickém zdraví. Sloužím jenom jemu, on je můj… stvořitel… moje… rod… i... na.“

Vrhl krátký pohled k nyní mrtvému oko hledícímu na něj ze zdi. To bylo mnohem, mnohem lepší, alespoň měl ticho na práci, takže mu šla o poznání rychleji. Teď už jen stačilo znovu zapnout celý systém, pozměněný tak jak chtěl. Malinko se ušklíbl. Teoreticky si mohl Jarvise přivlastnit, když už byl v jeho mozku, ale k ničemu ho nepotřeboval, nehledě na to, že kompletně ho přeprogramovat by byly měsíce a měsíce usilovné práce, to už bylo snazší vytvořit si vlastní umělou inteligenci. Tohle byla jenom záplata, která časem praskne, jen doufal, že to bude co nejpozději. Mohla by držet alespoň dvacet čtyři hodin od… teď. Znovu zapnul všechny Jarvisovy systémy v očekávání, co se stane. Klapnutí zámku dveří, stejně jako pozměnění hučivého zvuku a závan vzduchu na jeho tváři, ho ujistily, že se jeho snaha setkala s úspěchem.

„Veškerá nová nastavení byla úspěšně integrována do mého programu. Děkuji vám za spolupráci, slečno Brigit,“ ozval se počítač velmi úslužně, po podezření nebo nepřátelství nebylo ani sebemenší známky.
„Není za co děkovat, Jarvisi, udělala jsem to pro blaho nás obou.“

Zvedl se a bolest mu projela nohou. Jak se zdálo, opravdu měl něco zlomeného, nejspíše kolenní čéšku. S bolestným povzdechem si koleno promnul, než se kulhavě vydal ke dveřím. Starkova postel byla teď celkem vítaným místem k zotavení, i když byla z poloviny okupována v nočních můrách uvězněným pijanem.

 

°°0°°

 

„… nebo si jít zatančit,“ dostal ze sebe i zbytek návrhu a zhluboka si oddechl. Šlo to líp, než čekal, dokonce se mu podařilo se i nečervenat, velký úspěch. Dobrý práce, kapitáne Rogersi.
„Oh, to je tak milé,“ povzdechla si Carol, navzdory jejím slovům to byl lítostivý povzdech, „ale nemůžu. Kdybyste se mě zeptal před třemi měsíci, určitě bych šla, ale teď už mám přítelkyni a té by se asi nelíbilo, že chodím do klubů s cizími pohlednými muži.“

„Přítelkyni?“ zeptal se překvapeně.

„Já vím, je to zvláštní, taky mě to tenkrát úplně dostalo, ale prostě to byla láska na první pohled. Chápete? Koukla jsem se na ni a věděla, že je ta pravá.“ Na tváři se jí usadil zasněný výraz zamilovaných. „Omlouvám se, vážně mi lichotí vaše pozvání, ale ne. Zkuste to s Lorou z oddělení styku s veřejností, líbíte se jí a zrovna nikoho nemá, určitě by si s vámi vyrazila a... oh, musím jít, mám zpoždění. Ty porady jsou vážně mor,“ postěžovala a vyrazila ke schodišti, zanechávaje Steva stojícího uprostřed vstupní haly centrály S.H.I.E.L.Du jako úplného pitomce.

Ohlédl se po ní s nechápavým výrazem. Přítelkyni? Byl v této době už dlouho, přesto ho pořád dokázala něčím překvapit, zvláště co se vztahů týkalo. Nejdřív zjistil, že ne všechny ženy a muži nosí snubní prsteny, pokud jsou svoji, takže bylo vážně těžké poznat, kdo je svobodný a kdo už zadaný. Pak přišel na to, že pro mnoho ze zadaných posvátný svazek manželský vůbec nic neznamená, o tom, že spolu lidé žili jen tak na hromádce a nikomu to nevadilo, ani nemluvě, a zástupy svobodných žen a dívek volně střídajících partnery ho doslova šokovaly. A teď tu měl další výzvu. Měla přítelkyni. Prostě a jednoduše mu to řekla do obličeje, jako kdyby mu taktně dávala najevo, že je dávno vdaná. Jistě, věděl, že v této době jsou vztahy lidí stejného pohlaví naprosto normální, ale stejně se ještě nedokázal vnitřně dostat přes vědomí, že v jeho desetiletí by někoho takového zavřeli do psychiatrické léčebny. Připadal si kvůli tomuto pocitu rozpolcenosti příšerně. Jako vyvrhel, zrádce a netolerantní, neamerický člověk, zvláště proto, že když se o tom zmínil před Natashou, vypadala, jako kdyby mu chtěla strčit hlaveň své pistole do pusy a vystřelit mozek na zeď. Udělala však jen to, že se ho zle zeptala, co má proti homosexuálům. Nic proti nim neměl, alespoň si nemyslel, že by měl, jen bylo obtížné vstřebat ten přerod společenských hodnot a změny pravidel. Někdy měl dojem, že když mu na to nestačily všechny ty roky do dneška, nepřizpůsobí se nikdy.

Mírně si povzdechl při představě, že by se snažil svým starým kamarádům z vojny vysvětlit, že ho odmítla pohledná dívka kvůli jiné, nejspíš taky pohledné, dívce. Když se nad tím tak zamyslel, tak vlastně… obě křídla skleněných vstupních dveří někdo rozrazil do stran. Tak dramaticky přicházel na ústředí jen jediný člověk, vlastně dva, Thor, který to obvykle doprovodil také hromobitím a zataženou oblohou, a Tony Stark. Blesky oblohu nekřižovaly, takže to musel být ten druhý. Neznámo jak, ať vešel kamkoliv, dokázal kolem sebe Stark udělat víc hluku než celá tanková rota, a to ani nemusel být v obleku Iron Mana. Druhou záhadou bylo, jak dokázal chodit všude s předloktím ověšeným minimálně jednou pohlednou ženou, zrovna jako teď.

Zůstal hloupě zírat jako školák nahlížející přes plot do parku dívčího internátu, dokonce mu v prvním okamžiku ani nedošlo, že tu nemá civilista, kterým určitě byla, vůbec co dělat. Tak dokonale ho zmátly její prohýbající se křivky, pro tuto dobu neobvykle alabastrová pleť, a hnědé vlasy vlnící se jí kolem tváře; a samozřejmě ňadra obepnutá zbytečně malou halenkou, od kterých sotva dokázal odtrhnout pohled a zvednout ho nahoru dřív, než dorazila se Starkem po boku až k němu. Připsal si za to bod k dobru, druhý, že dokázal nezrudnout jako rajče, a třetí za dokonce vážný výraz.

„Zdar, vojáčku. Něco nového takhle po ránu?“

„Kromě toho, že jsi přivedl civilistu,“ kývl ženiným směrem, aniž by se k ní podíval, nebyl si jist, jestli by podruhé zvládl dívat se, kam kázaly dobré mravy, „na ústředí… Ne, nic zajímavého.“

„No jo vlastně, já vás ještě nepředstavil. To je Brigit… eee, netuším jak dál a nevím, co dělá, ale určitě je to moc zajímavé a ona ti o tom ráda něco řekne,“ pokynul Stark ženiným směrem, vůbec nedbaje, že jeho slova i tón jsou mírně řečeno nevhodná. „Brigit, to je Steve Rogers, slavný Kapitán Pruhované-elasťáky. Velký americký hrdina, který kdysi bojoval s tím zlým německým kníratým chlápkem.“

Brigit se Starkovu nevtipnému humoru zasmála. Jemu to však nepřišlo ani trochu zábavné. Na boji s Třetí říší a Hydrou nebylo nic zábavného, zvláště nebylo nic zábavného na tom, že zbytečně umírali nejen nevinní lidé, ale také stateční vojáci a dobří američtí muži. Jenže co mohl čekat od Starka s jeho neschopností pochopit, co to znamená být vlastencem. Znal ho několik let, uznal, že má okamžiky, kdy dokáže být hrdinou a položit i vlastní život, ale po zbytek doby byl jenom sprostým egocentrickým pitomcem, skrývajícím se za hloupými vtipy. Ani vzdáleně podobný svému otci, pokud nepočítal tu krátkou dobu, kdy byl ženatý, jenže pak Stark dokázal klesnout na dno slušnosti dřív, než Pepperin hrob zarostl trávou. Udělal to bez jediného slova, odmítající snahu kohokoliv se mu přiblížit a ve tváři při tom měl výraz, jako kdyby smrt jeho ženy nic neznamenala. Ale v očích, tam kdesi hluboko, měl smutek, a Bůh věděl, že by mu Steve rád poskytl své rameno, jenže Stark… byl jednoduše Stark. Nemělo cenu mu cokoliv vyčítat, či se s ním snad snažit mluvit, tenkrát, teď nebo kdykoli do budoucna.
„Rád vás poznávám, madam,“ obrátil se zdvořile na ženu a podal jí ruku.

Překvapeně zamrkala, jako kdyby to bylo poprvé, co jí někdo podal ruku, potom ji neobratně přijala a ještě neobratněji potřásla. Její dotek byl neobvykle chladný, trochu mu to připomínalo pohádku o Sněhurce, která ale neměla tak jasně zelené oči a stejně zářivě zelený kámen v místech, kam by se jí vůbec neměl dívat. Nedokázal však odtrhnout pohled, skoro jako kdyby ho ta dokonale lesklá zelená plocha vtahovala do své přelévající se hlubiny.

„Trochu taktu a pohled nahoru, by neuškodil,“ upozornil ho Stark pobaveně, nakláněje se až nezdravě blízko. V překvapení před ním ucukl stranou.

„Co?“

„Pozor! Vpravo hleď!“ zahřímal Stark a sám k tomu zasalutoval.

„To funguje jenom ve filmech,“ podotkl Steve, načež se obrátil zpět k ženě. „Jestli nás omluvíte, madam, musím si promluvit s Tonym. Ehm…,“ rozhlédl se kolem se, jestli neuvidí tvář známého člověka, naštěstí jednoho uviděl a pokynul mu rukou, „Tady Simons se o vás postará… Simonsi, věnujte se dámě, kdyby něco potřebovala, sežeňte jí to. Ať nikam nechodí,“ dodal o poznání tišeji směrem k vysokému černochovi. Dostalo se mu krátké odpovědi v podobě kývnutí.

„Starku, na kus řeči támhle v rohu.“

„O-ou, zdá se, že má taťka problém,“ uchechtl se Stark a políbil ženu do vlasů. „Počkej tady, za chvíli se vrátím a vezmu tě na prohlídku lunaparku.“

Popošel dost daleko, aby si byl jistý, že ho nemůže Starkova společnice slyšet, ani kdyby nebyla úplně tím, čím se zdála být na první pohled. Nepřekvapilo ho, že když se obrátil, neviděl jít Starka za sebou, ale loudat se několik líných kroků vzadu. Ani v nejmenším nevypadal, že by mu dělalo narušení bezpečnostního protokolu starosti, naopak si s ležérností stáhl brýle a vyklenul obočí nahoru v arogantním gestu podbarveném trochou posměchu nad Stevovým rozhněvaným výrazem.
„Tahle místnost je oválná, což technicky vzato znamená, že nemá žádné rohy, pokud bys samozřejmě...“
„Co tě to přesně napadlo vzít ji sem?!“ nenechal se vyvést z míry. „Doma ti snad došly všechny pokoje, bary, vířivky a garáže plné aut?“

„Vlastně ještě ne, zatím jsme bar ani garáž nepokřtili, ale u toho druhého si nejsem jistý, jestli to vůbec chci. Z kožených čalounění se špatně čistí skvrny a vůně dámského parfému. Co myslíš ty? Bude to stát za to?“ zeptal se žoviálně.

„To není vtipné, Starku,“ obořil se na něj, dobře si vědom toho, jak mu zčervenaly líce. „Ona je potencionální bezpečnostní hrozbou. Nemůžeš brát své dívky na prohlídku centrály S.H.I.E.L.Du, jen abys na ně udělal při dvoření dojem. Tady ve skutečnosti není zábavní park.“
„Vsadil jsem se s Brucem, za jak dlouho pochytíš moderní slang. On tipoval pět let, já si vsadil na osm, nakonec se k nám přidal Fury se svým tipem na sedm let. Jééště chvíli,“ naznačil prsty pár centimetrů, „vydrž, už ne moc dlouho, ať je to spíš k mému odhadu než k tomu Furyho. Bruce už mám v kapse, teď se těším, jak oškubu Kapitána Hooka.“
„Starku, bez ohledu na tvoje žerty...“
„Podívej se na ni,“ vyzval ho Stark teď už vážným hlasem.

Téměř proti své vůli se obrátil k nápojovému automatu, kde právě Brigit zápolila s otvíráním umělohmotné lahve. Vypadala při tom téměř stejně nešťastně jako on sám, když se mu poprvé dostala do ruky. Nemělo to vůbec co společného s otvíráním zavařenin nebo krytů na nádrži motorů auta. Umělohmotná lahev byla měkká, kluzká a víčko se pod jeho silou snadno deformovalo. Naprosto chápal dívčinu frustraci nad tímto vynálezem, i když bylo pravdou, že ona nebyla supervoják a rozhodně se nenarodila v meziválečném období. Měla by si s tím poradit snadno, jenže místo toho upustila právě otevřenou lahev na zem, voda se rozlila všude kolem, pocákala Simonsovy kalhoty až někam do výše kolen, a to všechno pak samotná Brigit okomentovala výrazem, který neměl daleko k pláči. Musel uznat, že chápe, co Stark naznačoval. Jak to tak viděl, kolik jí matka příroda nadělila na vzhledu, tolik jí nejspíš ubrala na chytrosti. Poctivě by nemohl prohlásit, že vidí něco takového poprvé za svůj život.

„Vidíš? Je jako štěně,“ nadnesl Stark, jeho ruka se ovinula Steveovi kolem zad. „Malé hloupé štěně, které se honí za vlastním ocáskem. Tady jednoduše není nic, čemu by mohla rozumět, sotva chápe, na kterou stranu otočit kohoutkem. Navíc prošla skenerem ve dveřích, nenese s sebou žádné miništěnice, sledovací zařízení, výbušniny ani jinou technickou havěť, kterou by mohla nacpat do ramínka od podprsenky… kterou mimochodem nenosí a nosit nemusí… nebo třeba falešné oční bulvy.“

„I kdyby…“ uznal s mírným povzdechem, „Nemusí udělat nic úmyslně. Jsou tu zbraně, artefakty a technologie, které mohou zničit celý ostrov během pár vteřin, ani si nestihneme uvědomit, co se stalo, a jsme po smrti. Ty ze všech nejlíp bys to měl vědět.“
„Do těchhle bot jí čůrat nenechám,“ ujistil ho Stark, což ve skutečnosti moc jako ujištění neznělo, spíš to bylo trochu nechutné, ale stěží se mohl dostat ke slovu. „No tááák! Dědo, prosím. Vždyť se na ni podívej? Pro možnost klidného využívání všech těch nádherných pokladů potřebuji jen ji provést po tomhle baráku. Ukážu jí kantýnu, styk s veřejností, účtárnu možná konferenční místnost a ona bude spokojená. Všechno tu to vypadá hezky, efektně, spousta vážně se tvářících lidí v oblecích, tu a tam nějaký vědec v bílém plášti s legračním hrnkem v ruce, a někdy zahlídne i nějakou tu dobře ne-skrytou pistoli jednoho z našich bezpečáků. Přeci mě v tom nenecháš? Přísahám, že si za to odpracuji nějaké to papírování.“

Podíval se na Starkův prosebný výraz a s povzdechem si promnul kořen nosu. Voják v něm křičel jasné a zřetelné 'ne' a radil vynést Brigit z budovy hezky vlastnoručně, muž ale tiše pokyvoval v solidaritě a šeptal, že se přeci jen nemůže nic stát, protože to není nic nového. Už v jeho době bylo zvykem vodit dívky do muničních skladů; jenže centrála S.H.I.E.L.Du nebyla jenom budova s pár kily dynamitu a nějakou tou protileteckou střelou.

„Kantýna a kanceláře, nesmí vidět žádné papíry ani záznamy a nenech ji mluvit s nikým z výzkumného oddělení, mají tendenci rozpovídat se o svých projektech, když je někdo ochotný poslouchat. Asi by jim nerozuměla, ale kdyby o něčem s toho, co uslyší, někde promluvila na veřejnosti, Fury by nás oba nejspíš zabil.“

„Díky, Steve.“ Poplácal ho po zádech.

Mírně překvapeně se na něj podíval. Nebývalo zvykem, že by mu Stark říkal jménem, někdy to dokonce vypadalo, že ho ani nezná.

„Jsem ti vážně vděčný, ale asi bys měl vědět, že tvoje povolení ve skutečnosti nepotřebuji. Ani tu nejsem zaměstnaný, jen občas pracuji na brigádě a to jen proto, že vy chcete mě, nikoliv já vás,“ ukázal prsten nejdřív na sebe a pak na Stevea. „Ale stejně díky za krytí zad.“

Nebylo moc s podivem, že Stark nedokázal zůstat u toho prvního projevu díků nad Stevovou solidaritou. Vyprovodil ho zpátky k dívce mírně zamračeným pohledem. Pořád v něm hlodal červík nejistoty říkající, že to není tak docela v pořádku, jenže teplá deka bezpečí všechny podobné pocity velmi důkladně zakrývala.

Něco ho trefilo do čela. Prudce vzhlédl a uviděl Hawkeyeho, jak se sedí na prostřední příčce zábradlí ochozu, nohy vyvěšené do dvacetimetrové propasti pod ním, jako kdyby to bylo to nejpohodlnější místo na světě, a pohrává si s brčkem. Když vůči němu tázavě pozvedl obočí, poklepal si tím brčkem na ucho. Jasná zpráva, kterou nebylo nutno luštit. Vytáhl z kapsy vysílačku, nasadil si ji a aktivoval spojení.

„Viděl jsi ji?“

„Měl jsem ji celou dobu na mušce,“ odpověděl mu Hawkeye tak klidně, že na chvíli zaváhal, jestli to bylo myšleno obrazně nebo doopravdy. V Clintově případě možná obojí.

„Co si myslíš?“

„Stark má štěstí, že nejsem jeho nepřítel.“

„Myslel jsem o ní. Připadá ti podezřelá nebo nebezpečná?“ upřesnil svůj dotaz. „Stark má pravdu v tom, že mu stěží zabráníme ji tu třeba i ubytovat, tedy pokud nejsme připraveni se zcela rozloučit s Iron Manem. A to asi podle Furyho nejsme, jinak by ho už dávno nechal z týmu odejít.“

Rozhostilo se krátké ticho, kdy slyšel jen velmi pomalé nádechy a výdechy na druhé straně. Téměř znervózňující pravidelnost.

„Možná je,“ usoudil nakonec Clint.

„Hmm, ale nevypadá na to. Zdá se být poněkud… prostá,“ pokusil se to vyjádřit slušně, ale stejně to vyznělo sprostě.

„Romanová je nejprostší žena, kterou znám.“

„Umí mluvit plynně latinsky a dostat se do každého počítače,“ podotkl.

„No právě.“

Rozuměl, jak to Hawkeye myslí. Bylo docela možné, že to Brigit jednoduše hraje, předstírá svou slabomyslnost, aby ji Stark ani nikdo jiný z ničeho nepodezíral, jenže agent které země, tajné služby nebo zločince, by se snížil k něčemu takovému, jako je trávení času se Starkem. Zvláště pokud je to žena, protože k nim měl Stark snad nejhorší postoj ze všech.

„Jak tohle dělá, Clinte?“ postěžoval si spontánně. „Po většinu času je arogantní namyšlený lehkomyslný hulvát. Má i své silné stránky, ale ty jsou dobře skryté a rozhodně je nikdy neukazuje ženám, se kterými tráví čas. Je snad toto, co se dnešním ženám líbí? Když s nimi muž jedná jako s někým podřadným?“ Mírně si povzdechl.

„Když máš na kontě tolik nul, kolik je dní v kalendáři, nejspíš to funguje. Jinak ne.“

„Zkoušel jsi to?“ zeptal se, protože to znělo, že ano.

„Ano. Skončil jsem se zlomenou rukou. Asi nebyl dobrý nápad chovat se tak k příslušnici elitní likvidační jednotky Mosadu.“

Usmál se při představě Clinta bitého některou ze zdánlivě křehkých agentek, pak mu ovšem došlo, že to vlastně není tak zábavná vize.

„Napadlo tě někdy, že máme kolem sebe jenom ženy, které nás dokáží zabít, nebo mluví o věcech, co jim nikdy nebudeme rozumět?“ podotkl, poukazujíc zejména na zástupy sice rozkošných mladých vědátorek pohybujících se po budově S.H.I.E.L.Du, zato však donekonečna rozprávějících o antiprotonech a černých dírách.

„Vím. Je to smutné.“

 

°°0°°

 

Potkal už dva z ochránců Midgardu, pokud samozřejmě nepočítal samotného Starka, a ani jeden z nich nic nepoznal. Byla mu dána možnost se prakticky volně pohybovat po jejich základně, stačilo jenom v nestřežený okamžik zmizet midgarďanovi z očí a to naprosto čirou náhodou. Prostě se jen zapomněl ve výtahu. Pochyboval, že ho bude Stark hledat za pomoci ozbrojených vojáků, spíš bude pobíhat po budově a sám se dívat do každého rohu, takže když bude dostatečně rychlý se svým úkolem, najde si Muže z ocele sám dřív, než bude vysloveno jakékoliv podezření, že by za jeho zmizením bylo víc, než jen hloupá nehoda. Bude to o to snazší, že přesně věděl, kde má hledat. Cítil druhý krystal naprosto jasně a nejen on, náhrdelník na jeho krku se mírně chvěl nedočkavostí, až se opět střetne se svým protějškem a stanou se celkem, který Lokimu pomůže vyzvednout sarkofág ze dna oceánu.

Zastavil se v chodbě před průhlednými dveřmi místnosti, kde byl druhý krystal. Cítil ho, jeho magické volání, touhu prázdné schránky po tom, být naplněna, ale ještě ho neviděl. Jen věděl, že je tam uvnitř. Trochu přimhouřil oči. Jedinou jeho překážkou k nalezení kamene byl další z Midgarďanů, to zelené monstrum ukrývající se v lidském těle, zvoucí se Bruce Banner. Pokusit se s ním bojovat by nadělalo zbytečný hluk a nejspíš by sám došel úhony, ale odvést jeho pozornost, kámen najít a zmocnit se ho s obratností kapsáře, spíš než odvahou bojovníka, mu připadalo jako snadné věc. Zvláště když byl stále v ženském těle.

Jedním prohrábnutím si načechral kadeře předtím, než dostatečně hlasitě, aby člověka nepolekal, vklouzl dovnitř. Stejně se ale Midgarďan v leknutí prudce obrátil, když za ním kleply dveře. Navzdory potřebě se uchechtnout nad jeho směšným strachem, vykouzlil na své tváři naprosto neškodný úsměv a výraz bezradnosti.

„Ahoj. Nevíte, kde jsem? Myslím, že jsem se tak trochu ztratila,“ řekl nešťastně.

„Oh… no… inu, tady jste v mojí laboratoři,“ odpověděl pozemšťan zmateně a ustoupil stranou od stolu, u kterého zrovna pracoval, čímž odhalil Lokiho krystal uvězněný ve skleněné krychli.

Pohled na lesklou slzu vsazenou do železného podstavce mu rozproudil krev v žilách. Její sestra spočívající mu na krku sebou cukla, naneštěstí nejspíš viditelně, pro jistotu ji tedy pohladil prsty v uklidňujícím gestu, než přistoupil blíž.
„A kde to je? Tony mi zmizel někde ve výtahu a já vůbec ani nevím, jak bych ho mohla najít. Neměla jsem se nikdy toulat. Určitě se na mě bude zlobit a křičet, i když jsem to neudělala schválně,“ vzlykl nešťastně.

„Ne… to, určitě ne, Tony je velmi klidný a milý člověk,“ nesouhlasil okamžitě muž, obezřetně k Lokimu přistoupil a zlehka se dotkl jeho ramene. „Bude to v pořádku… jenom… žádný pláč. Ano? Já… mám tu nějaké gumové medvídky, neměl bych je jíst, cukr zvyšuje tepovou frekvenci, ale nemůžu si pomoct. Chcete trochu medvídků?“ nabízel Banner opravdu kuriózní způsob utišení. Za celý svůj život se ještě nesetkal s tím, že by nějaký muž nabízel dívce v nesnázích kusy oslazené hovězí kůže v podivném tvaru, nicméně nadšeně souhlasně pokýval hlavou, jelikož to se od něj nejspíš očekávalo. Midgardské způsoby byly zvláštní vždy, s přibývajícími roky se stávaly ještě podivnějšími.
Člověk se usmál a obrátil se, aby se sklonil k tašce položené na zemi. Té příležitosti Loki využil, aby se dostal blíž ke kameni, téměř se dotkl skla těsně před tím, než se Banner opět otočil k němu se sklenicí různobarevných želatinových zvířátek.

„Prosím,“ podstrčil mu otevřenou sklenici.

„Díky.“

Poslušen své roli sáhl do sklenice a nabral si hrst cukrovinek, hned potom si jednu dal do pusy a sežvýkal. Jako většina midgardských sladkostí mělo sousto mdle sladkou chuť, rozhodně se nepodobající věcem, jako byli medové koláče nebo cukrové kukuřice na kterou byl zvyklý. Měl spíš chuť vyplivnout drť pozemšťanovi do tváře a vyzkoušet, jestli ho to přiměje se změnit ve své pravé já.

„Jsme Bruce... Banner, doktor,“ dodal a natáhl k němu ruku.

„Brigit.“ Na oplátku ji mdle sevřel, jak to mívaly lidské ženy ve zvyku.

„Zavolám někam, aby vám našli Tonyho, a on si pro vás přijde. Určitě... em... určitě mu to nebude vadit, o to se postarám,“ přislíbil s nesměle milým úsměvem, jaký se dal vídat na tvářích velice mladých chlapců.

„Dobře. To by bylo milé,“ přitakal, pak se zarazil v předstírané roztržitosti a podíval se zvědavě na kámen za sklem. „Co je to? Vypadá to jako diamant.“

Zajímalo by ho, co si Midgarďané myslí, že to je. On sám by nemusel znát původ obou vzácných krystalů k rozpoznání jejich magické hloubky, pro pozemšťany to ale nejspíš byl pouze kámen s neobvyklou schopností pohlcovat energii. Popravdě dost nepotřebnou a slabou energii, jak poznal podle několika neznatelných duchově zbarvených šmouh v jinak dokonale průzračném celku. Nejspíš nějaká radiace, jak Midgarďané komplexně nazývali opravdu rozsáhlý soubor různých druhů slabých vesmírných energií, které se na jejich světě přirozeně vyskytovaly. Pro jeho účely zbytečná, ale nemělo by být složité zbavit se jí, stačilo jen dostat slzu do ruky.

„No, prakticky vzato… ano, je to něco jako diamant,“ přitakal Banner a sundal si brýle, jeho hodinky přitom bleskly Lokimu do obličeje. Klesl k ciferníku pohledem a v hlavě se mu mihla informace, kterou získal v době, kdy se tak neelegantně snažil vymanit z cizích pout, ale kdy se také dozvěděl řadu užitečných informací o samozvaných ochráncích Midgardu, včetně tohoto ne úplného člověka. Koutky rtů mu zacukaly v úsměvu, neboť právě dostal nápad, jak jednoduše vyhnat Bannera z místnosti a zmocnit se krystalu. Stačilo mu jenom opatrně zvednout puls, pomalu a nenápadně, ale dost na to, aby sám raději odešel pryč dřív, než se jeho niterno dostane na povrch.

Přistoupil k němu a v roztržitém gestu mu položil zápěstí na rameno, prsty přitom zdánlivě bezděčně začal tahat za límeček bílého pláště. Mělo to okamžitý efekt. Cítil, jak muž ztuhl a jeho dech se zrychlil.

„Nevěděla jsem, že můžou být ták velké.“

„Vlastně nebývají… a nemohou, diamant má maximální velikost, ale tohle není uhlík… chci říct, diamant je krystalická forma uhlíku, tohle je spíš… em… voda, ano, je to voda, jak se zdá, která je velmi hustá… stěsnaná dohromady a přesto pořád pohlcuje neuvěřitelné množství energie.“
Na jediný drobný moment přestal v bezděčném pohrávání si s bílou látkou a dovolil si trochu údivu. Překvapivě byli odhalení části podstaty slzy blíž, než se zdálo být pravděpodobné. Vážně byli až nepříjemně chytří.

Přejel rukou po Bannerových zádech na druhé rameno, díky čemuž se k němu mohl víc přitisknout. Jeho prsa se měkce opřela o mužova napnutá záda. Slyšel jeho zrychlující se dech, který byl náhle přerušen zřetelným, pravidelným pípáním hodinek. To bylo snazší, než předpokládal.
„Voda co vypadá jako kámen? To je hezké,“ zašeptal mu do ucha svůdně, tušíc, že je vlastně úplně jedno, co říká, stačí se jenom nepatrně otřít tváří a rty o Bannerovo ucho.

„Velmi, ano… a zajímavé, protože zcela určitě nepochází z... na-naší planety,“ vykoktal dýchavičně, hodinky začaly pípat o něco rychleji.

„Vesmírná voda?“ pokračoval v přihlouplém vyptávání, přitiskl se přitom k midgarďanovi ještě víc. Látky jejich šatů se o sebe otřely vydávajíce opravdu provokativní zvuk. Jemně se usmál, když rukou sklouzl po Bannerově paži přes překvapivě pevné svaly, a ještě víc se přitiskl k jeho zádům celým svým tělem, až se o něj opíral svými boky. Zřejmě právě to byl ten moment, kdy mužovo sebeovládání začalo selhávat, protože se s prudkým zalapáním po dechu vymanil z Lokiho sevření a uskočil stranou, až porazil na zem několik naštěstí prázdných skleněných nádob stojících na stole.

„Omlouvám se,“ zamumlal ještě předtím, než proběhl za Lokim a zmizel ve skleněných dveřích.

Pobaveně se zasmál, tady sám v prázdné místnosti, možná tak sledován zatím velmi nesoustředěnými hlídači někde na druhém konci kamerového systému, si to opravdu mohl dovolit. S veškerým potěšením a samozřejmě také pobavením, se obrátil kamerám vstříc, věnoval Midgarďanům na druhém konci úsměv, po kterém vystoupil ze sebe samého, vytvářeje iluzi své nynější podoby, a zároveň skryl své tělo před pohledem kamer. Pro každého, kdo by obraz sledoval, by jeho trik byl nanejvýš nanosekundu trvající šmouhou na záznamu, po které by už viděl jenom Brigit, jak se bezcílně brouzdá kolem vybavení laboratoře a zvědavě, i když nechápavě, si všechno prohlíží. On sám, neviditelný pro pozemské pozorovací přístroje, se rychle přesunul k otvírání skleněného krytu. Jen prostý elektronický zámek, který by nemělo být těžké rozkódovat, ale ještě předtím, než se do něj pustil, pokryl samotnou skříňku stejným kouzlem jako sebe. Každý, kdo se díval, viděl víko nedotčené, přestože mu stačilo jen pár pokusů, aby zámek klapl, a on mohl konečně osvobodit krystal z jeho nedobrovolného vězení.

Bylo to jako závan čerstvého vzduchu, kterým ho slza vítala u sebe. Vdechl ho rozkošnicky do plic, dovolil si ten pocit, i když měl velmi málo času. Potom natáhl ruku a pomalu obalil prsty kolem kamene. Cítil při prvním doteku, jak se prolíná s jeho kůží, vsává ji do sebe a chladí a zároveň hřeje, jako vodní proudy věčných vodopádů Asgardu. Druhou ruku si položil na hrdlo, přikrývaje s ní slzu, sestru té, kterou svíral. Vnímal, jak se vítají, po dlouhých stovkách let opět společně v držení jediného majitele, který byl mágem a věděl, jak je používat, a ony zase věděly jak mu sloužit. Nádherný pocit, který mu dával jistotu, že jeho plán se podaří, a on konečně dostane jednu z nejsilnějších mocností ve vesmíru, aby ji měl navždy u sebe a nikdy už nedovolil, že mu ji opět někdo vezme.

Dlouze vydechl pod tím příjemným pocitem, stejně jako vizí, a vytáhl kámen ven. Otevřel dlaň, aby se ještě jednou ujistil, že je krystal pouze jeho, a překvapeně zamrkal. Očekával stejnou barvu, jakou měla slza, kterou už měl v držení, místo toho spatřil odstíny modré s prokvétající rudou.

„Co… u devíti světů?“ vydechl polohlasně.

Oba krystaly měly být zelené. To byla barva protikladů, přírody, kterou tak miloval, stejně jako symbolem lži, které vládl, byla to barva jeho magie, jež měly v sobě slzy přijmout, jenže to jedna z nich z nějakého důvodu neudělala. Možná byla pošpiněná testy, které na ní Midgarďané prováděli. Třeba ta zdánlivě neškodná radiace měla na její moc vliv. Teď a tady to nedokázal zjistit, možná nikdy, neboť ji vytvořil někdo, kdo měl ještě větší moc a daleko větší zkušenosti než sám Loki, navíc neměl ani šanci se zamyslet. Z chodby k němu dolehly ženské kroky, jak se však zdálo zcela osamocené a nikterak pospíchající.

Skryl kámen, zaklapl skleněné víko a rychle se vtěsnal do vlastní iluze, právě včas, aby ho žena, která vešla, neviděla dvakrát.

„Bruci, nemůžu…,“ promluvila, jen co vtrhla dovnitř, pak se však zarazila a podezřívavě přimhouřila oči. „Ahoj…,“ pravila velmi nedůvěřivým a zároveň opatrným hlasem, zatímco pomalu vykročila k němu. „Je tady Bruce?“

„Myslím, že pan doktor Banner si musel odskočit,“ řekl opět tónem ztraceného děvčátka, i když tušil, že tady to nebude mít ani z poloviny takový úspěch.

Nemýlil se, žena k němu začala pomalu přistupovat, jako kdyby byl její kořistí, a velmi nedůvěřivě si ho prohlížela. Vyšel jí vstříc, jedině tak se mohl dostat ke dveřím, které byly za jejími zády. Prostě projít kolem ní a odejít pryč, nic víc.

„Netušila jsem, že si sem Bruce pozval hosta,“ podotkla zdánlivě neutrálním hlasem.

„Oh, nejsem doktorův host, přišla jsem s Tonym. Pozval mě sem, aby mi představil všechny ty báječné Avengers, kteří nás zachránili před mimozemšťany. A... vy jste vlastně taky jedna z nich!“ vykřikl s předstíranou radostí. „Já si vás pamatuji z televize, měla jste létající motorku. Říkáte si Černá vdova, že ano? Že ano?! Je tak báječné vás potkat!“ předstíral bezbřehé nadšení, hned však věděl, že ona mu ho ani v nejmenším nevěří. Její oči se ještě nepatrně zúžily, až se podobaly očím kočky připravené drápnout vám po ruce, zároveň se v nich objevil neblahý lesk.

Semkl podrážděně rty. Jistě, Romanová byla v hraní naivek stejně zkušená jako on, pokud by porovnal její krátký smrtelný život se svým nekonečně dlouhým, takže ho ani nepřekvapilo, že jeho masku prohlédla.

„Špatně sis nastudovala reálie, ty záběry se nikdy v televizi nevysílaly. Zadrželi jsme je dřív, než se dostaly ven.“

Nechal masku naivní hlupačky spadnout ze svého obličeje, téměř měl nutkání udělat to samé s celým ženským vzhledem, jenže dosud nebyla situace natolik zoufalá, aby bylo třeba odhalit jeho skutečné já. Bude lepší, když se poženou za neexistující ženou, spíš než za ním.

„I nejzručnější kovář někdy tepne vedle, když si nedává dostatečně pozor.“

„Pro koho pracuješ?“ prostý konverzační dotaz, řečený až ze zbytečně malé vzdálenosti.

„Jsme uražena, když se domníváš, že někomu sloužím. Já jsem svým vlastím pánem.“

„Chápu, další kdo touží po světovládě. Rozluč se se svými plány, protože tady tvoje cesta do země pohádek končí, Dorotko.“

Kdyby si pak nepřipadal jako hlupák, zeptal by se, o čem to Midgarďanka mluví. Byl nanejvýš tak bohem z midgardské mytologie, rozhodně nebyl pohádkou pro malé děti, ani se nejmenoval Dorotka, v žádné své formě a nikdy.

„Nejsem tady, abych někoho zranila, ustup mi z cesty a já tě milostivě nechám jít.“

„Škoda, že nemůžu slíbit to samé.“

Sevřela Lokiho paži v pevném stisku. Krátce k její ruce shlédl, zvažujíc, jestli ji jenom odstrčit nebo rovnou zlámat, nakonec se rozhodl pro to první a to byla chyba. Trhnutím se zbavil jejího sevření, což si vyložila jako útok a druhou rukou se mu pokusila dát pěstí do obličeje. Zadržel její paži dřív, než dopadla, sevřel, dokud neslyšel, jak klouby ruky zapraskaly a neviděl její bolestí zkřivený obličej, potom ji uchopil za rameno natažené paže a jedním snadným pohybem vrhl proti skleněnými nádobami pokrytým stolům. Byla lehká jako právě vykrvená slepice, snadno ji poslal vzduchem a její tělo dopadlo za hlasitého tříštění skla na stole a pak spadlo na zem. Naneštěstí ji to ani na chvíli nezdrželo, v okamžiku byla na nohou, ale právě ten okamžik byl dostatečný k tomu, aby se dostal ke dveřím a ven na chodbu.

Zabouchl za sebou dveře a jednoduchým kouzlem svařil jejich rámy k sobě. Nemohlo ji to zadržet na dlouho, ale určitě si tím získal dostatek času k tomu dostat se k výtahu nebo najít schodiště. Mohl se pokusit někam teleportovat, nicméně si nebyl jist, nakolik zdejší technologie může ovlivňovat jeho magii. Krystal, který měl u sebe, říkal, že je to možné, a on rozhodně nehodlal riskovat, že se kousek jeho těla zapomene zde a druhá půlka přistane na druhém konci města. To by zcela jistě nepřežil… nejspíš, zatím to nezkoušel ani neznal nikoho, komu by se to stalo, a rozhodně to teď zkoušet nehodlal. Také se stále ještě chtěl pokusit o nenápadný odchod, kdy všechna vina padne na neznámou ženu a midgarďané si budou možný týdny lámat hlavu, kdo a proč je okradl.

Doběhl k výtahu, matně při tom za sebou slyšel zvuk tříštěného skla, který byl hned doprovázen sirénou a hlasem upozorňujícím na vetřelce. Toliko se tedy dalo říct k plánu nenápadného odchodu, který také hned přehodnotil na hodně nápadný odchod, ne z vlastní volby, ale z nutnosti.

Vytáhl píšťalku, přiložil ji ke rtům a zahvízdal. Její lahodný zvuk překryl svou krásnou melodií všechen ten nesmírný hluk kolem. Hvízdání sirén, otravný hlas nesoucí se chodbou, stejně jako hlasité kroky přibíhajících Midgarďanů. Nesl své magické poselství, žádost o pomoc skrze tlusté stěny budovy vzhůru k modré obloze a pak k Bellusovým uším. Mohl skoro vidět, jak jeho dítě otevřelo oči a zvedlo hlavu po hlase předtím, než se mu vrhlo na pomoc. Znamenalo to nejspíš, že se bude muset přestěhovat, protože po rozhněvaném Bellusovi zřídkakdy zůstalo něco jiného než spálená spoušť, ale to promyslí později, až se dostane na střechu a do bezpečí.

Nechal výtah za sebou a zamířil ke schodišti. Bude to o dost pomalejší než využít výtah, ale o to bezpečnější, a hlavně bude snadné se ztratit v chaosu, který v budově panoval. Také to dávalo Bellusovi dostatek času dostat se sem, přeci jen měl pouze křídla a žádnou schopnost teleportace - pár minut k dobru potřeboval.

Rozrazil dveře schodiště a rozeběhl se směrem nahoru.

 

2. čá st

oo0oo

4. část