14.10.2013 00:05

Kroupy dohadů (20. týden)

 

„Nebudu se s tebou hádat přes krb!“ zaječela na ni snoubencova hlava z krbu.
„Taky bychom se spolu nemuseli hádat vůbec, kdybys mě poslouchal!“ ječela Karen nazpět. „Víš co? Vůbec jsem ti neměla říkat ano; jak si mám vzít muže, co se ani neumí rozhodnout v něčem tak triviálním, jako jestli chce fialové nebo růžové kytky na dort. Copak je to tak těžké?!“
„Není, jenže já na rozdíl od tebe musím pracovat, takže nemám na takové pitomosti čas!“
„Oh, ty nemáš čas, protože ty chudáčku tvrdě pracuješ! Co myslíš, že dělám v práci já? Dloubám se v nose?!“ divoce zagestikulovala k trucovitě zamračené hlavě v zelených plápolajících plamenech. Nemělo to vůbec žádný význam, ten zatracený chlap se dál tvářil jak pán tvorstva, že i Mordred by zblednul závistí.
„Na tohle nemám nervy. Končím. Promluvíme si někdy jindy,“ uzavřela debatu nepřirozeně klidně.

„Karen, proč....“
Nedala mu příležitost domluvit, jen mávnutím hůlky zhasla krb, beztak už musela pospíchat do práce. Měla nehorázné zpoždění, kvůli tomu, jak se pohádala se snoubencem. Teď si, poskakujíc na jedné noze směrem ke dveřím, natahovala lodičku na nohu a jen tak po slepu drapla kabelku visící na klice. Následně už sbíhala po schodech domu, bravurně se vyhnula své upovídané sousedce, jen ruce zvednuté dlaněmi vzhůru v omluvném gestu, a vyběhla domovními dveřmi na Příčnou.

Rozhlédla se. Část davu s kufříky mířila směrem k východu, druhá část naopak do centra dění a našlo se pár odvážlivců, co se v takovém provozu troufli přenést. Ona by nic takového nikdy neudělala, měla všechny své končetiny ráda přesně tam, kde byly.

Pohled jí padl na druhý chodník, kde právě tamní prodavačka vyndávala květiny do výlohy. Neznala její jméno, přesto nikdy neodolala nutkání zastavit se u ní a prohodit pár slov. Snad v tom byla špetka lítosti, protože květinářka byla zcela slepá, ale daleko spíš pocit klidu a veselí, který kolem sebe uměla šířit. Karen nejednou napadlo, jestli není květinářka magické úrovně dvanáct, protože ji zřídkakdy viděla používat hůlku nebo magii všeobecně a zároveň dokázala tato žena středních let provozovat květinářství bez zraku. Právě mocní čarodějové to dokázali. Několikrát Karen i napadlo zajít do kartotéky a přesvědčit se, jenže to by nejdřív musela znát květinářčino jméno.

Vykročila vstříc novému pracovnímu dni a až uprostřed ulice si pořádně uvědomila, že vlastně míří ke květinářství místo ven z Příčné. Když už byla tak daleko, úspěšně se vyhnula několika karambolům, si tedy řekla, že teď už jí pár minut zdržení nezabije.
„Dobré ráno, Karen,“ pozdravila ji květinářka, jen co vešla do krámku a to aniž by se obrátila od upravování růží ve váze.
„Dobré ráno,“ opětovala pozdrav a postavila se tak, aby ji mohla žena dobře slyšet. Vždy to tak dělala, když už ji nemohla vidět, měla mít možnost alespoň Karen vnímat jinými smysly.
„Pospícháte do práce a jste rozrušená,“ nebyl to od květinářky dotaz, ale konstatování.

„Pohádala jsem se se snoubencem,“ odvětila a zamračila se, jen co si vzpomněla, jak na sebe řvali.
„To je nemilé. Potřebujete něco na uklidnění smyslů... hmm, třeba modrou lilii pro dobrou náladu,“ uvažovala květinářka nahlas, když suverénním krokem zamířila k pultíku s liliemi. Jak vybrala tu správnou barvu, to bylo Karen záhadnou, jedině, že by dávala květiny pořád na stejné místo, jenže to nedávala. Vlastně se vybavení obchodu měnilo podle ročního období, samozřejmě včetně výzdoby.

„Tady to máme... dokonale se k vám hodí,“ pravila květinářka a vytáhla z vázy jednu modrou lilii.

„Je nádherná,“ přitakala a převzala si ji. Proč si neudělat radost drobností, jako je květina, vždyť to skoro nic nestojí a v kanceláři to s Reginou budou mít alespoň pár dní hezčí. Sáhla proto do kapsy pro jeden galeon a vtiskla ho květinářce do ruky.
„Drobné si nechte,“ řekla vděčená za květinu, takže s klidem nechala sedm sprpců od cesty.

Chtěla se okamžitě odtáhnout, ale žena jí zlehka přikryla svou dlaní ruku. Vzhlédla Karen do tváře slepýma očima, jako kdyby se dívala skrz ni. Takto zblízka, když si hleděly do očí, to bylo docela strašidelné.

„Ráda jsem vás potkala Karen,“ promluvila květinářka po několika dlouhých nádeších, než její ruku pustila a mírně se pousmála.
„Já vás taky. Hezký den a děkuji,“ rozloučila se trochu spěšně.

To, jak na ni květinářka hleděla, ji trochu znervóznilo, vlastně hodně, stejně jako její hlas se zvláštním podtónem rozloučení. Raději se dál v květinářství nezdržovala, vyběhla ven a dav nedav se v nejvhodnější chvíli přemístila. A skoro se jí ukvapenost nevyplatila, když se zhmotnila až příliš blízko svého kolegy, který se podobně jako ona přenesl rovnou do k tomuto účelu určené místnosti na Ministerstvu.

Naštvaně se na ni zamračil a ustoupil stranou. Věnovala mu za to omluvný úsměv, pozdrav radši ne, co kdyby to chtěl rozmazávat, a rychlým tempem zamířila k výtahům. Když si hodně pospíší, ještě možná stihne strčit lístek do píchačky před osmou a nebude mít započtený pozdní příchod.

Bylo to tak tak, jen skoro porazila Arthura Weasleyho, když kolem něj probíhala a také se srazila s partou děvčat z účtárny. Nakonec, přes všechny nesnáze, doklusala ke dveřím kanceláře právě včas, vytáhla svůj lístek a přesně na čas si ho proštípla.

Oddechla si a vstoupila dovnitř.

Jak tu vždycky bývala první, dneska se už Regina houpala na své židli a pilovala si nehty tak usilovně, až někdy Karen žasla, že vůbec nějaké má. Pokroutila nad ní hlavou, zatímco si ukládala věci na věšák a zároveň pohledem kontrolovala mříž od archívu. Byla pevně zavřená, všechny zámky zapadlé a podle prachu na podlaze se tu nejen nějakou dobu neuklízelo – nejspíš se uklízečky zase rozhodly stávkovat za větší platy – a ani si nikdo nepřišel pro záznam. Někdy býval frmol, jindy se nikdo nezajímal o něčí magické schopnosti, co je rok dlouhý. Například, co jí Regina vyprávěla, v době velkých soudů se Smrtijedy před skoro dvaceti lety nebyla vrata od archívu zavřená celé týdny, protože dovnitř a ven proudily davy bystrozorů. Karen sama to nikdy nezažila a docela by jí potěšilo, kdyby se někdy něco takového stalo.
„Ty články začínají být vážně hrozně pochmurné,“ ozvala se Regina, když si vedle ní sedala, „Poslouchej,“ přitáhla si pilníkem k sobě noviny pohozené na stole. „Vrchní velitel bystrozorů Gawain Robards vyzývá občany, aby důsledně sledovali situaci kolem sebe a hlásili každou podezřelou aktivitu... Je to stejné jako před dvaceti lety, chtějí po nás špiclovat vlastní sousedy. Že se nestydí!“
„Asi je to opatrnost, paranoidní, ale chtějí nás chránit. Říká se, že oni... však víš kdo... mohou být kdekoliv,“ nadhodila opatrně. „Nikdy to nepoznáš.“
„Mohl by to být třeba tvůj děsně otravnej snoubenec,“ ušklíbla se Regina, jak to uměla jen ona, však taky se svou hřívou rudých vlasů vypadala, i přes pár vrásek v obličeji, jako tygřice.

„Ne... neblázni!“ zasmála se, potom přešla v zamračení. „Ne, ten rozhodně ne. Je to pěknej parchant... roztomilej parchant, ale k nim rozhodně nepatří.“
„Jen parchant, jo? Co ti udělal tentokrát? Nehodlá se dostavit na vlastní svatbu, protože pracuje? Nechce si mýt nohy?“ tipovala si Regina.
„Ale... to snad ani nestojí za řeč. Nebyl za celou dobu, co připravujeme svatbu, schopný se rozhodnout, jaké chce květiny na dort. Pořád říká, že si to musí promyslet, jako kdyby to byla koupě domu nebo vzácného magického artefaktu. Prostě...“
Zaklepání ji přerušilo v půlce slova. Zmlkla, vyčkávala, jestli Regina půjde jako starší z nich otevřít, jenže ona jen mávla rukou ke dveřím v lhostejném gestu.

„Počká. Pokračuj,“ vyzvala Karen.
„Kde jsem to... aha... Neumí se rozhodnout, nikdy a všechno pak zbyde jen na mně, aby si pak mohl stěžovat, jak špatně jsem to udělala. Zrovna jako s ubrusy, ptala jsem se ho stokrát, jestli chce krajky nebo ne. Když objednám krajky, tak začne bručet, že se do nich budou chytat skleničky. Vidíš jaký on...“
Druhé zaklepání, o poznání razantnější, nadzdvihlo její kolegyni ze židle. Doslova. Vyletěla jako čertík z krabičky rovnýma nohama přímo do stoje.
„Co zas?! Tady se pracuje, jestli to nevíte!“ zaječela Regina přes dveře, když k nim rázovala a trhnutím je otevřela. „Copak nevidíte tu ceduli, že návštěvní do... ba,“ poslední slabiku jen tiše vydechla.

Karen, které dveře stínily výhled, vstala, jen aby se podívala, co se dělo, proč jinak rázná Regina tak náhle zmlkla. Udělala dva kroky ke dveřím, když tu spatřila něco, kvůli čemu by se v ní krve nedořezalo. Muže, v bystrozorské uniformě a přesto zcela jistě ne bystrozora, jak tiskne Regině ke krku hůlku.
„Jedna z vás cekne a tahle krásná zrzka je mrtvá,“ upozornil je vetřelec tichým hlasem a postrčil zkoprnělou Reginu pozadu do místnosti. Dveře za sebou zabouchl a zamkl jedním mávnutím hůlky.

Strnule stála, Regina vedle ní. Strach jí zmrazoval vnitřnosti do malých kostek ledu, které jako kdyby ji bodaly zevnitř do břicha. Nemohla se hnout, jen vyděšeně hledět na hrot namířené hůlky. Mohl to být vtip kolegů, jistě, jenže určitě nebyl. Ten muž byl nebezpečný. Cítila to z něj, věděla to a byla si jistá, že dnes přijde její konec. Napadalo jí, že se ráno neměla hádat se snoubencem, že měla dědovi napsat k Vánocům hezčí přání a že neměla vynechat společný Silvestr s rodiči, jen aby ho mohla strávit řvaním a házením věcí po muži, kterého milovala.
„Hůlky hoďte na zem!“ rozkázal muž.

Netroufala si neuposlechnout, byla na to příliš vyděšená. Vždy se přímo na Ministerstvu, přes všechny ty fámy, cítila bezpečněji než doma. Vždyť tu byl hlavní štáb bystrozorů a ona sama byla jenom obyčejná úřednice hlídající kartotéku. Papíry, spousty papírů ve složkách a seznamy lidí podle jejich moci. Nic, co by se dalo zneužít, žádný neprozkoumaný magický předmět, jako měli třeba na Odboru záhad. Nebyl důvod se sem vloupávat.

Její hůlka dopadla s tichým zvukem na dřevěnou podlahu a zůstala tam ležet.

Nedokázala odtrhnout zrak od muže, proto jenom zaznamenala druhou ránu, jak i Regina pustila svou hůlku na zem. Poté se rozhostilo dusivé ticho, trvající sotva pár vteřin, přesto se jí za tu chvíli dokázala rozklepat kolena a do očí se nahnaly slzy.
„Prosím, my uděláme...,“ nejspíš chtěla říct, že udělají, co jim řekne, ale knedlík hrůzy uvízlý v krku jí to neumožňoval doříct.

„Jděte a otevřete tu mříž!“ byl to další rozkaz.

Ani tentokrát nehodlala neuposlechnout, jen se nemohla pořádně hnout. Byla strnulá v každém svalu až na kost. Dokázala se k zámku mříže pohnout jenom velice pomalu, jako kdyby už neměla sílu ani jít. Ruce se jí třásly, když vytahovala svůj klíč z výstřihu, kde jí visel na řetízku. Krátce pohlédla stranou, jen aby se ujistila, že Regina vytáhla svůj klíč a přiblížila ho k zámku. Dívaly se na sebe a Karen napadlo, že má vlastně její kamarádka hrozně hezkou modrou barvu očí, které si do teď nevšimla. Co všechno za svůj život ještě přehlédla a teď už nebude mít možnost znovu to spatřit.

Sevřela víčka, zpod kterých se jí hrnuly slzy a klouzaly po tvářích a zasunula klíč do otvoru. Dvě otočení její a současně dvě Reginina. Zámek se pohnul, jedno ozubené kolo za druhým se začalo otáčet a železné mříže se s tichým vrzáním, skřípěním a praskáním pomalu rozevřely dokořán směrem do kartotéky. Poslední ozubené kolečko se s klapnutím dotočilo na své místo a dveře se tím zajistily.
„Teď si klekněte na kolena ke zdi a dejte ruce za záda,“ byl další vetřelcův rozkaz.

Odpotácela se ke zdi a padla na dřevěnou podlahu. Ještě nikdy se jí nezdála tak tvrdá a ani zeď nikdy nebyla tak nevlídně šedá. Dala ruce za záda. Něco jí je svázalo, ale nebyl to prostý provaz, spíš se to zdálo na dotek studené jako železo a tížilo to. Nepřála si vědět co to je, stejně to nemělo význam.

Naklonila se dopředu, hlavu opřela o kamennou zeď a snažila se nevzlykat nahlas. Neměla sem dnes chodit nebo se měla opozdit. Kdyby se opozdila, vůbec by tu teď nebyla a Regina... nejspíš by ji tu našla mrtvou, což by bylo strašné, ale sama by přežila. Ne, to bylo špatné, takhle uvažovat, její kamarádka si nezasloužila zemřít o nic víc než ona sama. Ovšem ona měla přeci mít za pár týdnů svatbu. Děti, co jednou vypraví do Bradavic. Zatraceného manžela, který jí bude znepříjemňovat život.

Třeskot vytahovaných zásuvek se složkami jí přerušil myšlenky na vlastní smrt a donutil ji mírně pootočit hlavu. Viděla jenom, jak muž vysouvá jeden kovový šuplík za druhým, vytahuje z něj papíry a hází na zem. Jako kdyby něco hledal, ale nemohl to ve spěchu najít. Papíry byly všude, jeden se donesl až k ní. Byla na něm fotka malé holčičky z ročenky Bradavické školy a pod tím samozřejmě jméno; Hermiona Jean Grangerová. Odněkud ji znala, stejně jako její rozčepýřené kudrnaté vlasy a malý nos. Už to měla skoro na jazyku...

Další rána kovu o dřevo a pak ruch utichl. Do toho nastalého ticha k ní dolehlo ještě něco, čeho si doposud nevšimla. Šepot po její pravici vycházející bez ustání z Regininých úst. Rozuměla jenom jeho útržkům.
„... vkládám duši... budiž milosrdná.... Ty matko Smrti.... já se skláním...“

Modlila se, Regina vzývala starou bohyni Smrt, aby její duši přijala v míru a pokoji. Karen se znovu opřela čelem o zeď a také se začala modlit, tiše jen uvnitř své hlavy, protože neznala slova starých modliteb. Nikdy nevzývala Prozřetelnost nebo Smrt, neptala se Osudu, co ji čeká, ani se nepídila po starých moudrech.

Kroky za zády mířící směrem k nim. Cítila za sebou hmatatelnou přítomnost váhajícího muže. Třeba odejde se svou získanou kořistí a nechá je tu spoutané klečet na zemi, dokud je někdo za pár hodin nenajde nebo si nepřivolají pomoc. Možná bude milosrdný...

Regina tlumeně vykřikla, když jí trhl za vlasy dozadu a potom už jen zachrčela, jak čepel nože projela jejím břichem. Skrz naskrz. Bez slitování nebo skutečného váhání nad tak brutálním činem.

Bezhlesně otevřela pusu, věděla, že je další na řadě.

Silná mužská ruka ji uchopila za vlasy, rvala jí je z hlavy i s kořínky, až měla dojem, že jí zláme krk.

„Prosím ne...,“ stačila ještě vydechnout, než jí nůž způsobil nepředstavitelnou bolest.

Cítila čepel, každý její centimetr, jak pomalu proniká jejími zády do těla. Trhal jeden orgán za druhým, způsobujíc utrpení přecházející v podivnou otupělost, když koutkem oka zahlédla hrot čepele čnící z jejího břicha. Nůž si vzápětí prorazil cestu zpět, odkud přišel.

Padla obličejem na zem, zkroucená, jako v pase zlomená panenka. Cítila svůj vlastní dech, rychlý. Slyšela tep v uších, když se její srdce zoufale snažilo udržet v chodu. Viděla dřevěné parkety místnosti zasypané papíry a zejména pak ten jeden, ze kterého na ni pořád hleděla tvář tak neuvěřitelně známé dívky. Možná to byla spolužačka nebo dávná známá z Bradavic, třeba se podobala nějaké divadelní či hudební hvězdě. Případně snad... politička... bystrozorka... bojovnice... ona byla na Ministerstvu a... byla... bojovnice... s Harrym Potterem... velkým Harry Potterem. Kde teď je? Kdo to byl? Ona byla...

Hermiona Grangerová, nejlepší přítelkyně Harryho Pottera.

Spokojeně se usmála, že na to konečně přišla a zavřela oči.

 

°°0°°

 

„Nemyslím, že se to bude Snapeovi moc líbit,“ nakrčila Hermiona nespokojeně nos, když jí řekl, co se dnes chystá Brumbál udělat nebo vlastně oznámit.

„A jak by se to asi mělo jinak dostat na veřejnost? Počkat, až bude mít břicho jako míč a nechat všechny, až si to domyslí?“ namítl Ron velice rozumně.

„To určitě ne, jen by to možná měl říct Snape osobně,“ nesouhlasila dál kamarádka.
„Nedovedu si představit, jak to někomu říká,“ zamračila se Ginny. „Nejspíš by to dopadlo nějak takhle...,“ odkašlala si a nasadila hluboký hlas parodující lektvaristu. „V mých hodinách nebude žádné pošetilé mávání hůlkou ani žádná přihlouplá zaříkadla, a proto neočekávám, že by mnozí z vás docenili náročnou vědu a přesné umění rodičovství. Ovšem těch několik vyvolených, kteří mají předpoklady, ty mohu naučit, jak vyměnit plínky a zahřát lahvičku. Naučit, jak namazat dětský zadeček, připravit dětskou kašičku a dokonce, jak uložit a uspat dítě. A ti z vás, kteří toto jemné umění nezvládnou, by se raději neměli ani množit. Ano, dámy a pánové, jsem těhotný.“
„Kdo je těhotný?“ vybafla mu za zády Levandule, jen Merlin ví, kde ta se tam vzala. Když pálila za novými drby, dokázala být pozoruhodně tichá na to, jak jí jindy jela pusa na plné obrátky.
Překvapeně sebou proto trhl a prudce se obrátil. Její zvědavou tvář měl sotva deset centimetrů od obličeje a naprosto netušil, co by jí měl říct, když na něj tak zblízka upírala své obrovské oči.
„Lenka,“ vyhrkl první jméno, které ho právě napadlo a za svými zády slyšel podezřele rozzlobené zasyčení jistě pocházející od Hermiony, doplněné Ginnyiným tlumeným uchechtnutím a Ronovou hmatatelnou nechápavostí.

„Vážně?! To musím hned říct Padmě,“ zaradovala se Levandule a už viděl jenom její vzdalující se siluetu.

„Harry Pottere, co jsi to právě udělal?!“ vykřikla Hermiona tlumeně svým rozhořčeným hlasem přeskakujícím do vysokých tónin.
„Já nevím. Zpanikařil jsem,“ omlouval se chabě, krčíc přitom rameny.
„Co? Lenka je těhotná?“ nechápal Ron, jako vždycky.
„Ne, bratře, Lanka určitě není těhotná, to jen Harry zazmatkoval a řekl, že je, aby nemusel prozradit skutečné jméno těhotného člověka tady na hradě,“ objasnila mu jeho sestra velmi trpělivě.
„Ahá!“ Klepl se kamarád do hlavy.
„Jo, aha... víš jaké teď budou mít Neville s Lenkou problémy? Takové drby se šíří neuvěřitelnou rychlostí, zvláště když je roznáší Levandule. Budeš jim to muset říct a pokusit se to napravit,“ kárala ho Hermiona tak důrazně, že nemohl nic jiného než se mračit a v duchu opravdu kát, protože měla pravdu. Měl by si na pár dní dát na pusu kolíček, aby ho musel před promluvením sundat. To by mu mohlo poskytnout dostatečný čas k rozmyšlení toho, co řekne.

„Snad to Snape přebije,“ nadhodil opatrně, doufaje, že to třeba vyšumí, přeci jen těhotný profesor, navíc někdo jako Severus Snape, proti těhotné spolužačce. Podle něho těhotný profesor rozhodně vítězil v tématu nejvhodnějšímu pro drbání.

Hermiona na něj vrhla jeden ze svých zpytavých pohledů, takže se snažil budit docela neškodný dojem, když jí opětoval úsměvem.
„Víte, co mě napadlo,“ promluvil Ron.
„Netušíme, ale zcela určitě to bude něco geniálního,“ utahovala si z něj Ginny.
„Kuš, sestro,“ utišil ji rukou přehozenou kolem ramen a přitištěnou na pusu, málem tak Harrymu srazil brýle, protože šel samozřejmě vedle dívky a vedl ji za ruku. Musel uhnout, jak před kamarádovou paží, tak před zmítající se a vrčící přítelkyní. Ron ji naštěstí držel pevně, jinak by o brýle nakonec vážně přišel.

„Přemýšlel jsem včera, jak to bude se Snapeovým dítětem z právního hlediska. Myslím si, že rodné listy s dvěma kolonkami na otce už dávno nejsou právně uznávané a muže nelze napsat do kolonky matka. Také dost těžko můžeš zapsat 'matka neznámá'. Z právního hlediska se teoreticky to dítě ani nemůže narodit, protože nemůže být zapsáno do mezinárodního registru kouzelníků,“ řekl to vážně, tím pádem to také vážně myslel a konečně Ginny pustil, kdyby chtěla promluvit.
„Nejspíš to bude muset Starostolec... zaonačit,“ nabídl Harry řešení.
„Jen aby to dítě nechtěli preventivně vzít do péče Starostolce,“ zamračila se Ginny. „Však víte proč... Snape není zrovna na pohled otcovský typ a jeho minulost je, mírně řečeno, bohatá.“

„Krevní magie bude mít v takovém případě přednost, ne? Snape je prokazatelně otcem, vlastně nemůže být jasnější, že je jediným fyzickým rodičem té malé, protože bude mít výhradně jeho DNA, tedy krev. Jeho právo nebudou moci popřít,“ argumentovala Hermiona, když už si ve Velké síni společně sedali k večeři.

„Dítě mu určitě nevezmou, ale budou muset na jeho zapsání udělit výjimku a možná se to bude muset schvalovat u mezinárodní rady kouzelníků. Když si ještě vezmete, že to dítě bude mocné jako Brumbál,“ dodal potichounku nakloněný nad stolem s jídlem.

„Ve světě to určitě způsobí pozdvižení,“ přitakala Hermiona. „Jako muselo pozdvižení způsobit i Brumbálovo narození. Nejspíš byl posledním dítětem z mužského magického těhotenství.“
„Jakým že byl Brumbál dítětem?“ zeptala se Ginny.
„No dítětem...,“ chtěl jí odpověděl, ale náhle nevěděl, co že to chtěl říct. Týkalo se to Brumbála, dětí a narození. Něco jako že měl starý čaroděj děti nebo tak něco. Nebyl si vůbec jistý, co že to chtěl v souvislosti s ředitelem říkat o dětech.
„Brumbál byl... byl to, co jsem právě říkala že byl,“ řekla Hermiona podrážděně, jako kdyby to byla jejich vina, že neví co chce říct, což bylo zřejmé podle svraštělého čela. „O čem jsme se to bavili?“
„Copak spíš? O právních následcích narození Snapeova dítěte,“ vrátil jim Ron smysl hovoru.

„Já bych se s nimi netrápil. Myslím, že je to jedno, on je otec dítěte a stojím za ním já i Brumbál. Proti nám si nikdo nedovolí nic říct,“ zazubil se, bylo někdy zábavné, když mohl na ostatní zatlačit, ale většinou mu to přišlo zbytečné nebo nemorální. „Nejmocnější kouzelník doby a jediný léčitel v Anglii to už má, myslím, i právní váhu.“
„Já bych na to tak nespoléhala, Harry,“ nesouhlasila zasmušilá Hermiona. „Víš, jaké to bylo v pátém ročníku, kdy na tebe i na Brumbála házeli všechnu špínu.“
„Ano, ale jemu se to nikdo do očí říct neodvážil,“ semkl pevně rty, jak si na tu dobu vzpomněl a střelil krátce pohledem k zatím poloprázdnému učitelskému stolu. „Jemu se myslím nikdo neodváží přímo tváří v tvář říct cokoliv špatného, jen si šeptají za jeho zády a všelijak plánují ve stínech. Dobře dělají, já ho viděl rozzlobeného a nechci už to nikdy zažít.“

„Navíc Snape se sám o sebe umí dost dobře postarat. Má ostrý jazyk, netopýr jeden,“ uchechtl se Ron, přesto se zdálo, jako kdyby se přemáhal, když to říkal jako vtip. Doposud se uměl o Snapeovi bavit normálně, zároveň, alespoň co měl Harry dojem z jeho občas napnutého výrazu, mu část vnucovala na jazyk hrubá slova, jaké vůči lektvaristovi dřív běžně používal a teď nechtěl, protože o těhotných lidech se přeci špatně nemluví.

„Já bych stejně chtěla vidět, co by Snape řekl, kdyby...“

Co chtěla Ginny říct už přestal vnímat, protože k profesorskému stolu se dostavili poslední dva scházející. Brumbál a po jeho boku kráčející zamračený Snape.

Prohlédl si ho normálně i magicky a musel shledat, že v obou případech vypadá po fyzické stránce dobře. Zářící, všechny magické spoje pevně propletené a silné, tepající podstata té malé i samotného Snapea a tělesně se zdál být hezčí než kdy jindy. Ve tváři příjemně růžový – na jeho poměry samozřejmě – vlasy lesklejší a méně zplihlé a postavu celkově vyrovnanější. Vážně vypadal dobře. Velice dobře, až tak moc, že Harry opět, tak jako před Vánocemi, zatoužil vyzkoušet, jaké by to bylo ho políbit. Už se tomu veskrze nebránil, nesnažil se to v sobě potlačit, jen to pořád bylo divné. Líbat Snapea nebo spíš myslet na líbání Snapea, ale což, chtěl za něj položit život, tak co by ho nemohl chtít líbat.

Od rtů, na které se chvíli zaměřil, vzhlédl k lektvaristovým temným očím vypadajícím jako oči vyplašeného zvířete. Muž jimi klouzal od jedné studentské tváře k druhé s ještě větší podezřívavostí, než jaká se v jeho pohledu objevovala po prázdninách, kdy studoval, snad z provinilých výrazů, snad rovnou z myslí žáků, který z nich si do hradu z venku zase přivezl něco zakázaného. A možná taky uvažoval, jakou hroznou lotrovinu ti všichni o svátcích udělali. Ne, tohle bylo ještě víc obezřetně temně propalující než jindy.

Zamračil se. Vůbec se mu ten pohled nelíbil, Snape měl ve svém stavu zůstat v klidu a rozhodně se neměl rozčilovat. Možná nebyl vůbec dobrý nápad, zejména teď po Vánocích, oznamovat jeho těhotenství tak veřejně. Měl to promyslet dřív, uvědomit si, že přílišná publicita neudělá lektvaristovi dobře, teď když málem přišel o dítě. Jenže s tím se už nedalo nic dělat, jelikož Brumbál už přešel ke svému řečnickému pultu a jistě nechtěl jen všechny přivítat po prázdninách zpět v Bradavicích.

„Prosím o pár okamžiků pozornosti,“ promluvil Brumbál, nekřičel, nebylo to třeba, beztak se prakticky všichni utišili, když vystoupal k pultíku. „Moji milí žáci, srdečně vás tu vítám po Vánočních prázdninách a vřele doufám, že jste si skvěle užili svátky a dostali do punčoch všechno, co jste si v loňském roce tak usilovně přáli,“ usmál se na všechny v sále jedním ze svých dědečkovských úsměvů a na jeho nevyřčenou otázku se mu dostalo od osazenstva Velké síně sborového souhlasného zamručení. „To mě vskutku těší a stejně tak jsem neskutečně rád, že vám jako první budu moci oznámit tu úžasnou novinu; do konce školního roku budeme mít na hradě miminko.“

Jak se zdálo, zpráva o Lenčině těhotenství se během necelých patnácti minut stačila rozšířit kolem stolu jako lavina, protože Dean začal naprosto zmatenému Nevillovi srdečně gratulovat. Zároveň se Velkou síní rozezněl překvapený šepot. Snape se u stolu narovnal v zádech, jako kdyby spolkl kovové pravítko.
„Ano, je to tak. Stal se zázrak z rukou samotné Prozřetelnosti, který zapříčinil něco prakticky nemožného a já ani slovy neumím popsat míru radosti, jež cítím. Moji drazí, dovolte, abych vám s pýchou a slzou v oku oznámil, že profesor Snape čeká dítě.“

Rázem všichni v síni ztichli a jejich pohledy se obrátily ke Snapeovi. Profesoři se vyklonili přes stůl, jen aby na lektvaristu viděli a profesorka Sinistrová strnula se sklenicí napůl cesty k puse. Tak hrobové ticho nebylo, ani když Brumbál mluvil před několika lety o Cedrikově smrti. A do tohoto trapného ticha, zejména pro Snapea nepříjemného, začal usmívající se Brumbál tleskat, jako kdyby si vůbec nevšiml napjaté situace. Rozhodl se ho podpořit, přeci nenechá ředitele tleskat samotného, tak také zvedl ruce a zatleskal. Jakmile to udělal on, přidali se k němu okažitě i jeho kamarádi, posléze i zbytek Nebelvíru, k němuž se pomalu připojovali také ostatní. Kdo kupodivu nijak moc netleskal, byli Zmijozelští, přestože se jednalo o ředitele jejich koleje a další, kdo tu velkou novinku neocenil, byl profesor Gift, ten dokonce nezatleskal vůbec.

Jen co se potlesk utišil, Brumbál opět promluvil.
„Vzhledem k profesorovu stavu bych na vás na všechny chtěl apelovat, abyste se k němu chovali ohleduplně a vstřícně. Těhotenství je nejkrásnější období života, zároveň je to také čas, kdy je člověk nejvíc zranitelný, a proto je naší povinností, jakožto velké Bradavické rodiny, postarat se o našeho váženého člena. Děkuji za pozornost a přeji všem dobrou chuť,“ rozloučil se Brumbál a sestoupil z řečnického pultíku.

Snapeovi evidentně přání dobré chuti moc dobrého nepřineslo, protože naopak svůj talíř odstrčil stranou a vstal dřív, než se Brumbál stačil vrátit na své místo a než se kdokoliv z profesorského sboru stačil začít vyptávat. Vůbec se mu nedivil, takové veřejné prohlášení by nejspíš nepotěšilo nikoho, na druhou stranu to byl snad jediný způsob, jak to říct všem a předejít dohadům o lektvaristově stavu. Někdo by měl přesto se Snapem promluvit.

Povstal, aby to udělal.
„Hej, Pottere, tys o tom věděl?“ zavolal na něj Seamus.

„Cože? Aha... jo, ano, věděl jsem to už od začátku. Léčitel, pamatuješ, stačí mi se na člověka podívat a prostě vím,“ odpověděl a zase si sedl, i když by raději šel za Snapem.

„A proč si nám to neřekl?“ vyptával se kamarád dál.
„Protože Snape je můj pacient a stav pacienta je soukromý. Jsem vázán mlčením a ctí Léčitele,“ odvětil naprosto popravdě.

„No dobře, ale je to Snape,“ argumentoval Seamus stupidně.
„Copak na tom záleží?“ vložila se Hermiona. „Snape nebo kdokoliv jiný, všichni mají plné právo na soukromí. Vidím, že v jeho případě to bylo velice rozumné,“ dodala významně a sjela pohledem hučící Velkou síň. Všichni, zdá se, k tomu měli co říct, včetně Nevilla snažícího se obhájit svoje přesvědčení, že Lenka není těhotná. Nakonec to vzdal, když zjistil, od koho fáma vzešla – nejspíš sám zviklaný – a rovnou se na to zeptal Harryho. Musel kamarádovi upřímně doznat, že to není pravda a Lenka zcela určitě těhotná není a že si to vymyslel jen kvůli zakrytí Snapeova těhotenství. Snad se opravdu fámy rozšíří stejně rychle jako sama pomluva.

 

°°0°°

 

Vymyslel stovku teorií o tom, co by Potter, Brumbál a Snape mohli společně kout ve Smrtijedově pokoji, ovšem magické mužské těhotenství se na tom seznamu nevyskytovalo ani na tom nejposlednějším a nejnepravděpodobnějším místě. To by spíš uvěřil tomu, že Ten, jehož jméno se nevyslovuje, se převlékl za Brumbála a už dávno s pomocí věrného Snapea a poblázněného a zběhlého Pottera ovládá Bradavice. Nevěřil by tomu ani teď, ve chvíli, kdy to slyšel z Brumbálových úst, kdyby tomu důkazy nenapovídaly.

Nevěděl mnoho o mužském těhotenství, ale od své sestry věděl všechno o normálním. Koho by ale napadlo, že Snapeovo přeřazení k Obraně, jeho špatný zdravotní stav nebo neúčast na famfrpálovém zápase je příznakem těhotenství. To už spíše věřil té otravě, kterou Snape nejspíš vymyslel jako krytí. Jak by také mohl počítat s téměř zázračným projevem staré magie, co už ho v Anglii nikdo sto let ani neviděl. Nikdo, zvláště jeho nadřízení, mu za tohle spílat nemohli, i když si byl jist, že budou.

Vyprovodil prchajícího Snapea pohledem. Ani mu nestačil nic říct nebo se na něco zeptat a už byl Smrtijed pryč. Ostatně, i kdyby neodešel, těžko mezi sebou měli vztah dost přátelský, aby se mohl třeba jenom zeptat na druhého otce dítěte. Na to, aby se o podobný vztah vůbec jen pokoušel, příliš pohrdal tou Jemu sloužící špínou, která byla všude rozlezlá. Právě o to bylo těhotenství ještě víc k vzteku, protože kdoví, jakého tvora to Snape porodí a jestli vůbec jeho těhotenství vzniklo přirozenou cestou. Mohl ho vyvolat temnou magií nebo neznámým lektvarem, či ještě spíš obojím. Nejspíš na popud svého pána, kterému tak věrně sloužil. Otázkou tu zůstávalo, jak to že mladý Malfoy nic nevěděl? Nakonec bylo nejspíš jeho tvrzení, že se nedostane k lepším informacím i pravdivé, nicméně ani nadále nehodlal přestat tlačit na pilu a pravidelně ho vyslýchat.

V klidu dojedl své jídlo, sice měl co hlásit, ale nechtěl budit nervózní dojem, bohatě stačilo, že se musel bavit s vedle sedící Prýtovou, která toho podle všeho měla ohledně úžasu nad Snapeovým těhotenstvím opravdu hodně co říct a opakovala se jako zaseklý kolovrat. Někdy mu dávalo hodně práce vycházet se zdejšími pedagogy, všichni do jednoho to byli nekompetentní blázni z nějakého důvodu fanaticky oddaní šílenému veliteli v podobě Brumbála. Škola jako celek se zdála být rozpadajícím se blázincem, že ani ústav pro duševně choré madam Paraplíčkové nevypadal tak šíleně.

Po večeři a krátkém rozruchu na chodbách, se konečně na hradě rozhostil dostatečný klid, aby mohl vyrazit zadní branou ven mimo pozemky. Mohl by poslat sovu, kdyby někdo její poselství ukradl, jistě by se tím nevyzradilo tajemství, jenže školní sovy byly pomalé a mohlo se proto snadno stát, že by některá osobní sova jednoho z žáků dorazila do vždy bdící redakce Věštce dřív, než jeho poselství na Ministerstvo.

Dostal se za hranice bradavických pozemků až nebezpečně blízko temné části Zapovězeného lesa. Z kapsy vytáhl svou kouli a jedním zaklínadlem ji aktivoval. Poklidně se, v plné své záři, vznesla do vzduchu. Chvíli ji skepticky pozoroval, jak se rozhodoval, kterak podat hlášení, co mu nikdo nebude věřit.
„Naléhavé hlášení. Právě se objevila nová skutečnost, která se jeví být trochu... neuvěřitelná. Objekt se konečně projevil a došlo ke zlomu. Snape je těhotný. Opakuji, Severus Snape čeká dítě. Konec hlášení,“ uzavřel to a zachytil kouli, která mu spadla do ruky.

Zasmušile se vracel zpátky do hradu. Jak si s tímhle jeho nadřízení poradí, to opravdu netušil a vážně netrpělivě očekával jejich další rozkazy. Jakékoli, i kdyby mu řekli, aby se pokusil Snapea třeba zabít nebo unést. Procházel pomalu ledovými chodbami hradu směr ke svým pokojům, když ho vylekalo táhlé kočičí mňouknutí přímo za zády. Prudce se obrátil a spatřil stín školníkovy opelichané kočky odrážející se ve světle spoře rozmístěných loučí na zdech. Mířila jednoznačně přímo k němu a jeho směrem. Prudce uhnul stranou, do uličky, kam se nechtěl dostat, a rychle si pospíšil dál do temnoty co nejvíc pryč od té kočky. Nechtěl se jí nechat načapat. Sice mohl jako profesor chodit po chodbách kdykoliv a kdekoliv, ale stejně by se ho kdekdo, zejména Brumbál, vyptával, kam vlastně šel a co dělal pozdě v noci venku.

Vyběhl po doprava klouzajícím schodišti a dostal se na sedmé patro. Odtud se bude buď muset vrátit, odkud přišel nebo to vzít k sobě jedním ze zadních schodišť pro personál. Zpátky se mu nechtělo, ta kočka tam mohla stále být, proto vykročil kupředu a trochu víc si přitáhl plášť.

Tentokrát ho po pár krocích vyrušily přibližující se šeptané dívčí hlasy. Potichu zaklel a skryl se za brnění. Měl by je správně zahnat zpátky do ložnic, evidentně to totiž byly studentky, ale jeho utajená výprava prostě musela zůstat zcela utajená. Jedno podřeknutí nějakého studenta a hned si ho bude Brumbál všímat.
„Jako, ale děcko, to je fakt hustý, Pan,“ dolehl k němu hrubý hlas Normanové.
„Je to trochu zvláštní, to připouštím,“ přitakala Parkinsonová, která s vysokou černoškou kráčela ruku v ruce.

„Se mi nikdy nezdálo, že by se zrovna Snape nechal někým ojet,“ měla černoška velice dobrou připomínku. „Tu furt tak plachtí s tím svým děsivim kukučem a v černejch hadrech... ale jo, asi to tak je, že ty nejvíc macho jsou pak nakonec dole.“

Trochu pozvedl obočí, když ji tak poslouchal mluvit. Její zájem o Snapea byl značný, vlastně asi tak stonásobně větší, než jaký jevila o učivo jakéhokoliv druhu nebo vlastně o cokoliv vyjma famfrpálu. Že by byla také zapletená do nějakého bradavického spiknutí? Její matka byla trpce snášenou zahraniční pozorovatelkou, která uměla sotva čarovat, klidně mohla svou dceru vyslat sem jako špeha.
„Já tedy nikdy neuvažovala zrovna o tom, co dělá v soukromí profesor Snape,“ nejevila Parkinsonová ani poloviční zájem o svého kolejního ředitele, naopak se spíš věnovala stěně, ke které přistoupila a začala po ní jezdit rukama. „Jsem si jistá, že je to někde tady, jen nevím, jestli se tam dostaneme. Od pátého ročníku, kdy skoro každý ví, kde to místo je, sem chodí spousta lidí, ale jenom některé hrad pustí.“

„Jasan. Těhotný chlapi, který moc rozruchu nevzbuděj a divný místa na divnejch hradech. Je očividný, že jsem mezi anglány,“ zahalekala vesele Normanová.
„Pšt, promerlina! Neřvi na celý hrad nebo nás tu najde Filchova kočka,“ zasykla na ní Parkinsonová a pokračovala v ohmatávání zdi.

Pohnul se trochu víc dopředu, aby na ně měl pod loktem brnění lepší výhled. Ještě že spalo a potichu poklapávalo helmicí, jinak by teď jistě dostal do zubů. Vyhlédl ven a už jasně spatřil ty dvě stojící u stěny, jak tam něco hledají. Zvědavě se naklonil ještě víc, až příliš, narazil nohou do brnění a to se s hlasitým zachrastěním částečně probralo. Prudce strnul uprostřed pohybu a obě dívky k němu obrátily pohled.
„Slyšelas to?“ zeptala se Normanová.
„Jasně a čistě, mazlíku,“ přitakala Parkinsonová. „Nejsme tu samy,“ dodala, vytasila se s hůlkou a udělala dva kroky vpřed. Dřív, než se sám stačil hůlky chopit, ji Normanová popadla za loket a přitáhla si ji blíž.

„Koukej!“ vykřikla a ukázala na zeď, na které se začaly pozvolna objevovat dveře. Během chvíle se staly naprosto zřetelnými. Dřevěné dveře jako měla každá soukromá místnost na hradě, ale tyhle vypadaly jako nové, žádné začuzení od lamp nebo sešedlé kování kolem klik. Zrodily se jen tak na stěně a jejich zámek do ticha chodby klapl, jak se samy pootevřely.
„No vida,“ pravila mladá Zmijozelka a její ruka s hůlkou klesla, „stačilo se trochu vyděsit toulavé kočky a hned všechno jde. Zatracená Nebelvírům nadržující pravidla hradu,“ její posměch i úšklebek vůči Nebelvírům byl vidět i na tu dálku a přes veškeré šero.

„Neměli by bejt Nebelvíři ti stateční?“ zeptala se poněkud hloupě Normanová, zatímco zvědavě otvírala dveře na stěně.
„To ti vysvětlím za chvíli, malá Nebelvírko,“ odvětila Parkinsonová, zatlačila jí do ramen a pak už obě společně zapadly do dveří, které se za nimi samy zavřely, načež začaly pomalu opět mizet a nahrazovala je zeď.

Vyčkal ještě několik chvil, dokud si nebyl jistý, že nevyjdou ven, potom vyrazil zpoza opět podřimujícího brnění. Rychle přeběhl chodbou až k místu, kde byly dveře. Nenašel na stěně nic, ani jedinou spáru, která by dávala znát, že tam kdy nějaké dveře byly. Vytáhl hůlku a zkusil několik kouzel, detekčních i odemykacích, bez sebemenšího účinku. Stěna se zdála být tvořena bytelným kamenem jako zbytek hradu a naprosto neporušená. Ničivá kouzla si netroufl zkoušet, nadělala by příliš hluku a to rozhodně nechtěl. Ještě zkusil několik odposlouchávacích, jenže to bylo stejně účinné, jako kdyby přiložil k na tři dlaně široké stěně pouze ucho a snažil se doslechnout, co si na druhé straně někdo šeptá. Ať bylo to místo zač cokoliv, bylo dokonale magicky uzavřené před okolním světem a dalo se uvnitř dělat cokoliv. A právě na takové místo zmizela jedna Zmijozelka a jedna Nebelvírka, členky tradičně znepřátelených kolejí, když jedna z nich byla Normanová, jejíž matka byla na Ministerstvu a druhá Parkinsonová z dlouhé rodiny Malfoyovských sluhů.

Byl by v tom zakopaný hodně velký mozkomor, jestli se tu nedělo něco nekalého.

 

°°0°°

 

Nechtělo se mu vystrčit z pokoje ani palec, natožpak jít učit, kdyby vše bylo věčně klidné jako v těch dnech mezi Vánocemi a Silvestrem, byl by dokonale spokojen. Jenže nic takového se samozřejmě nemohlo stát, studenti se vrátili občerstveni ze svátků, obtěžkáni dárky a opět se rozlézali po hradu jako šváby po dobře zásobené kuchyni. Byli všude, pletli se do cesty a kulili oči do jeho zad, jako kdyby se skrz ně snažili prohlédnout až k dítěti.

A za to všechno mohl Brumbál. Nebo si za to mohl spíš sám, když mu dovolil těhotenství veřejně oznámit. Nechat to jenom tak být, plynout, dokud si někdo nevšimne, se mu začalo zdát jako dobrý, nicméně naprosto promarněný a zbytečně odvržený nápad. I kdyby to nebyl dobrý nápad, zvednout se uprostřed Velké síně od stolu a rozhlásit to do světa, jako nejúžasnější novinu století, byl nápad přímo třesný. Nerad si to připouštěl, ale měl to očekávat, očekával a vlastně očekával něco ještě horšího, jako ohňostroj nebo veselé balonky, takže nakonec, ať to byl sebevíc špatný nápad, dopadl lépe, než se vůbec kdy dalo čekat. Ještě by ho mohly přestat bolet nohy, mohl by nebýt tak unavený a všeobecně by vůbec nemusel být těhotný, a celý svět by byl nakonec dokonalý. A momentálně by nemusel mít takovou žízeň a chuť na jahodový čaj, to by pak byl alespoň spokojený. Naštěstí se čaj dal obstarat snadno, ve sborovně, kolem které právě procházel, ho měla Prýtová stále k dispozici, protože na něm byla zřejmě závislá. S vidinou nechutně sladkého čaje, na nějž byla jeho poslední vzpomínka fakt, že mu chutnal jako shnilé listí, se chopil kliky a otevřel dveře sborovny. Ještě stačil zachytit něco, co se zdálo být slabikou jeho nevyřčeného jména a potom se rozhostilo absolutní ticho. Několik párů očí profesorů, kteří byli v místnosti, se upřelo přímo na něj.

Bezděčně se dotkl rukou svého břicha, což k němu přilákalo ještě větší pozornost. V duchu se za svůj neopatrný tah proklel a bez jediného slova, byť jenom pozdravu, prošel místností až ke stolku s konvicemi naplněnými čaji. Nasál vonný vzduch, který se nad nimi vznášel a pokoušel se po čichu najít, která z nich obsahuje jahodový čaj, zatímco v zádech cítil pohledy. Ignoroval je, nadzdvihl víčko jedné konvičky a nahlédl dovnitř na slabě růžovou vodu. To spíš vypadalo na opravdovou růžovou vodu nejspíš smíchanou s nektarem. Takové ohavnosti pil jedině Kratiknot.

Nadzdvihl druhé víčko a zaznamenal vedle sebe pohyb, jak k němu přistoupila McGonagallová.
„Chcete nějaký zvláštní čaj, profesore?“ zeptala se konverzačním tónem; jedině její neobvykle uvolněné rty dávaly znát, že se opravdu snaží budit ten nejlepší dojem. Typicky nebelvírské chování.
„Hledám jahodový čaj,“ odvětil mručivě, štvalo ho, že ho stále nenacházel.
„Oh, můj jahodový čaj?!“ zvolala Prýtová. „Ten je přeci v květované konvičce úplně napravo. Klidně si nalejte pořádný hrnek, jestli vám teď chutná.“

„Děkuji, to jsem měl také v plánu,“ střelil po ní přes rameno pohledem a natáhl se po poslední konvici. McGonagallová mu doslova hmátla pod ruku dlaní obalenou ve chňapce.
„Je to ještě horké, musíte dávat pozor, ať se nepopálíte,“ vysvětlila svoji chňapku, už méně tím vysvětlovala, proč mu nalévá hrnek jahodového čaje a potom mu ho úslužně podává do ruky.

Zle se zamračil nejdřív na hrnek, potom na profesorku Přeměňování a až jí nakonec hrnek spíš vytrhl z ruky. Neprosil se je o žádné ohledy a už vůbec ne o péči, jakou mu, zdá se, hodlali věnovat. Zvládal se o sebe postarat doposud, jen s minimální Potterovou pomocí – zato maximální nevyžádanou intervencí do jeho života – a nebyl důvod, proč by se teď mělo cokoliv změnit.

Napil se zhluboka čaje a žaludek se mu okamžitě obrátil naruby. Jak měl na jahodový čaj obrovskou chuť, skoro až nevysvětlitelně silnou, teď pochopil, proč ho nebyl nikdy schopný, a zvláště od doby, co byl těhotný, pozřít. Chutnal, jako listí pomočené těžkým cukrovkářem, sladce, hořce a hnilobně. Nejspíš i kousek z nebožtíka vystaveného pár dní na katafalku by chutnal lépe. Nemohl si prostě pomoci a vyplivl doušek zpátky do svého hrnku. Znovu už by nechtěl zažít tu odpornou chuť ulpívající po spolknutí čaje vzadu na patře, kterou si právě teď živě vybavil.

„Stalo se něco?“ otázala se McGonagallová.
„Je to nechutnější, než si pamatuji. Zvedá se mi z toho žaludek,“ zavrčel nazpět a čaj okamžitě zmizel jedním poklepáním hůlky do boku hrnku v nenávratné prázdnotě.

„Máme tu zázvorové sušenky,“ nabídl obratem Kratiknot.

Obrátil se k němu a spočinul pohledem na malém poloskřetovi sedícím na hromadě knih a držícím v ruce napůl snědený talíř sušenek.

„Zázvor je nejodpornější věc, co znám, to budu raději jíst zapařený žaberník,“ odmítl s upřímnými díky takovou velkorysou pozornost jako sušenky. „Doufám, že jste tu věc neobjednávali pro mě?“ zeptal se jen tak mimochodem a následné pohledy, které si vyměnily McGonagallová s Prýtovou hovořily samy za sebe. „Jednou mi musí někdo vysvětlit, proč je to vlastně zrovna zázvor, když jsou desítky a desítky mudlovských i kouzelnických rostlin, které také tiší žaludeční nevolnosti a některé z nich chutnají daleko lépe.“

„I u mudlů se traduje, že zázvor je nejlepší,“ podotkla Burbageová důležitě, jako kdyby byla na mudli odborníkem, ve skutečnosti ani moc nebyla.

„Také se tam traduje, že chlapce nosí čáp a děvčata vrána nebo labuť. Nemůžete věřit všemu, co se kde tvrdí,“ nenechal se přesvědčit ke konzumaci od učitelky mudlovědy, když to nedokázal ani Potter.

Obrátil se zpátky ke konvicím a vybral si jednu, jenž dobře znal. Byl v ní obyčejný čaj, který se zdál být poživatelný. Začal si nalévat. McGonagallová si důrazně odkašlala. Ignoroval ji, jeden hrnek čaje naředěný půl na půl smetanou mu nic neudělá, sotva si toho ta malá v jeho břiše všimne. Stravoval se bylinkovými a ovocnými čaji už příliš dlouho na to, aby si nedopřál alespoň pár kapek zrovna dnes, kdy byl naštvaný. Navíc bylo docela zábavné sledovat, jak se postarší ředitelka Nebelvíru kroutí a cuká a podle výrazu zvažuje, jestli mu něco říct nebo ne. Bylo to směšné. Jednalo se jenom o čaj, ne lahev burbonu, ještě navíc ho štědře doplnil smetanou, takže se spíš podobal mléku s jemným hnědým nádechem.

Přešel se svým hrnkem, za pečlivého dozoru všech, ke stolu, kde se usadil na jednu z volných židlí. Bylo příjemné moci si natáhnout na chvíli nohy, na kterých stál už od časného rána a snažil se studentům ukázat, že bez ohledu na svůj stav jim rozhodně nehodlá polevovat. Bylo by snazší dělat strašlivý dojem, kdyby ho nezachvacovaly čas od času nepříjemné křeče lýtek a bolesti zad, ale i tak se mu to dařilo velice dobře. Za celý den se ho žádný drzý student, ani jeho vlastní fakulty, nedovolil zeptat se na cokoliv týkajícího se těhotenství.

Napil se čaje a sledoval profesory kolem sebe, jak oni sledují jeho trochu s výrazem badatelů pozorujících nějaké zvířátko, co by mohlo utéct. Křivě se na ně ušklíbl. Nebyl laboratorní krysa, aby jim tu dělal šaška a běhal v kolečku už předem. Jestli chtějí něco vědět, nechť se zeptají, pokud budou mlčet, bude mlčet i on. S klidem se napil podruhé.
„Mohu si sáhnout?“ vybafla na něj jako první s pro Mrzimora překvapivou statečností Prýtová.

„Ne,“ zchladil prostými dvěma písmeny její naději. Nebyl plyšové zvíře, nikdo na něj nebude sahat jenom proto, že je těhotný. Co to s těmi lidmi bylo, že si museli nutně sáhnout na těhotenské břicho? Pravda, také to udělal, ale u něj to bylo výhradně ze studijních důvodů, ne proto, že by kvůli tomu upadal v záchvaty něhy. Dotýkat se vlastního břicha, to bylo... bylo to trochu něco jiného, když mohl pod svou rukou cítit tuhou oblinu, ve které byla jeho dcera. Bylo to uklidňující pro ně pro oba, zrovna jako teď, když si složil ruku kolem břicha, jako kdyby chtěl své dítě chránit právě před dychtivě se naklánějící Prýtovou. Alespoň už to teď mohl udělat bez větších rozpaků z toho, že na něj budou nahlížet jako na blázna.
„Ach, dobrá, já jsem jenom chtěla...,“ Prýtová se rozpačitě odmlčela.

„Nevidím důvod, proč by kvůli mému stavu náhle mělo být normální narušovat můj osobní prostor,“ konstatoval chladně, zpražil ji při tom jedním ze svých ledových pohledů.

„To máte naprostou pravdu,“ zastala se jeho názoru McGonagallová a usadila se také ke stolu, protože doposud jako nějaká kočka sedící na skříni čekala, co se semele. „Kvůli těhotenství není nutné k člověku přistupovat úplně jinak, než se dělo doposud, ale stejně je třeba větší opatrnosti. Kdybyste potřeboval pomoci s výukou, opravováním testů nebo čímkoliv, co byste nezvládal, my všichni vám rádi pomůžeme.“
„Děkuji, to je od vás tak laskavé,“ poděkoval, znělo to přitom víc sarkasticky, než původně plánoval, jelikož se vlastně snažil být slušný. I přes jeho sarkasmus se ozvalo kolektivní přitakání. Až doposud nebyli tak podezřele imunní vůči jeho narážkám, ba až urážkám.

Zaskřípal zuby.

Začal se na nich podepisovat efekt těhotného člověka v místnosti, kdy se náhle všichni starali, jestli odněkud nefouká, je dost jednohubek a pití a také pohodlných míst k sezení nejlépe umístěných v teplých paprscích východního slunce.

„A druhého otce nám představíte kdy?“ otázal se Kratiknot opravdu nevhodně.

„Má dcera nemá jiného otce než mě,“ odpověděl mu na to diplomaticky a natolik klidně, že to kolegu trochu vyvedlo z míry. Asi čekal, kdoví jaké reakce se nedočká v případě, že v Severusově životě není nikdo druhý, kdo by se o dítě staral, jenže to se pěkně přepočítal. Nemínil se nechat vytočit žádnou jejich vlezlou otázkou, ať mu je budou vnucovat, jak často chtějí.

„Jistě, rozumím,“ kývl Kratiknot vážně a vědoucně hlavou.
„O tom si troufám hodně pochybovat, pane profesore.“ Dobrá, tak si přeci jen nemohl odpustit některé poznámky, třeba jako tuto. Alespoň tím vynutil minutu možná dvě ticha, kdy pomalu upíjel svůj čaj. Ta stará známá chuť v pozadí mléka byla uklidňující, to přitom čaji nikdy moc neholdoval, když už tak kávě, která víc povzbudila a byla i stylově černá.

„Takže, příští rok se tu už neuvidíme?“ odhodlala se tentokrát opět Burbageová, někteří lidé byli prostě nepoučitelní a museli pokládat hloupé otázky.

„Proč bychom se neviděli?“ otázal se nazpět. „Tedy samozřejmě my se zřídka kdy vídáme i teď, protože mudlověda mě opravdu nezajímá, nicméně pokud myslíte, že tu příští rok nebudu, vyvedu vás z omylu. Nevidím sebemenší důvod, proč bych neměl dál učit.“ I když ne, že by mě to bavilo, dodal v duchu. Klidně by se po narození dítěte nevracel, začal se věnovat výnosnější práci, tedy soukromé lektvarologii, ale musel zůstat v Bradavicích kvůli jejich ochraně nejen před Pánem zla.

„Copak vy se nebudete starat o dítě?“ Prýtová to řekla, jako kdyby se chystal spáchat hrdelní zločin.
„Narodí se v květnu, od té doby mám na čtyři možná na šest měsíců dovolenou, potom se vrátím k učení. Není důvod, proč bych zůstával mimo déle, půlroční dítě je už dost velké, aby dokázalo vydržet pár hodin se skřítkem nebo chůvou,“ odvětil, rozhodně totiž neplánoval strávit se svou dcerou roky doma. Miloval ji, to však neměnilo nic na faktu, že už za ten půlrok mu hrozí naprostá ztráta soudnosti a hlavně trpělivosti.

„Hodláte si tedy pořídit dům v Prasinkách a skřítka?“ vyptával se dál Kratiknot. Proč je vůbec zajímalo, co bude dělat, upřímně nechápal, nebyla to jejich věc, když je nehodlal do výchovy dítěte aktivně zapojovat.

„Nevím, co bych dělal v Prasinkách,“ napil se zhluboka svého čaje. „Zůstávám v Bradavicích. Profesorům je dovoleno mít na hradě úzké členy rodiny, jako jsou děti nebo manžel či manželka a to po celou dobu trvání jejich pracovního poměru. Já ho nehodlám ani přerušit. Za patnáct let práce tady mám rok nastřádané dovolené. Kus si z ní jednoduše vyberu,“ odložil hrnek s čajem, dobře si vědom toho, že přestávka za chvíli končí a on si bude muset do učebny vyloženě pospíšit. „O koupi skřítka opravdu uvažuji, jen to zatím nehodlám víc řešit. Teď, jestli mne omluvíte, vyrazím na další hodinu,“ řekl. Doposud byl hodně trpělivý a vlídný, dostali víc, než si zasloužili.

Zvednout se tady ze židle šlo podstatně lépe než z vlastní pohovky či z křesel u Brumbála, vlastně to šlo docela dobře, protože byla dost vysoká, pevná a měla příhodně umístěné opěrky.

Rozloučil se se stále ještě trochu zaraženými kolegy a vyšel zase ven na chodbu. Ta zastávka pro čaj ho stála víc úsilí, než si troufal předpokládat. Byl z veškerého toho zájmu unavený, proto se vydal k učebně pomaleji, než plánoval. Kdyby to neudělal, možná by McGonagallové unikl, takhle se vedle něj objevila dřív, než stačil zajít za roh a srovnala s ním krok.
„Chci se na něco zeptat, profesore Snape,“ otevřela debatu, on si jenom povzdechl. „Pan Potter je od začátku vašeho těhotenství také vaším Léčitelem?“
„Ano, je,“ přitakal, neměl důvod to teď už zapírat a snadno to vysvětlovalo všechny Potterovy minulé i budoucí návštěvy u něj.
„Myslela jsem si to. Hned jak jsem se včera o vašem stavu dozvěděla, mi všechno došlo. Musím ale připustit, že předtím jsem byla trochu zmatená,“ počala vysvětlovat své myšlenkové pochody, které Severuse ani za mák nezajímaly. „Opravdu se mi nezdálo, kolik času u vás pan Potter tráví jenom kvůli jedné vynechané hodině, a když jsem se na to ptala ředitele, odpověděl mi, že se obává o vaše zdraví a proto chce, aby s vámi pan Potter byl, kdyby se vám přitížilo. Také dodával, že byste se měli kvůli jistým okolnostem více poznat a tolik si vzájemně neoponovat. Ani jedno z toho se mi nezdálo, zvláště pak bylo podezřelé, kde jste strávil Vánoce. Teď mi je ale všechno jasné.“

„Jak pronikavá dedukce,“ tentokrát chtěl, aby to vyznělo přesně tak sarkasticky, jak mělo, jenže McGonagallová si z toho nic nedělala.

„Je dobře, že se o vás stará právě Léčitel, jen si kvůli tomu dělám o pana Pottera trochu starosti,“ obrátila pravděpodobně k tomu tématu, se kterým vůbec přišla. „Jeho známky nejsou nejlepší, pokud chce nějakou budoucnost v kouzelnickém světě, měl by se lépe učit.“

„Nezodpovídám za Potterův odpor ke studiu, zvláště teď s tím nechci nic dělat. Jedno dítě mi do budoucna bohatě stačí, další si na svá bedra dobrovolně nevezmu,“ zavrčel nevrle. Ještě, aby mu vyčítala, že mladý Nebelvír zanedbává učení zrovna kvůli němu. Trochu úcty k těhotnému by prosil.

„Tak jsem to nemyslela,“ odmítla. „Jen mě napadlo, že byste na něj mohl nejlépe z nás apelovat. Vím, jaký účinek na něj má kontakt s těhotným člověkem, zklidňuje ho, což je pro Léčitele přirozené. Od vás by si nechal líbit daleko víc, než od ostatních, když já se s ním pokouším o učení promluvit je občas až hrubý. Tvrdí většinou něco o tom, že nemá žádnou budoucnost, pro kterou by se musel ve škole učit.“

Potter v tom měl naprostou pravdu, moc valné budoucnosti neměl. Sestávala většinou z boje a skrývání se až do doby, kdy, a pokud vůbec, bude Pán zla poražen. Až se tak stane, bude už úplně jedno, jaké má vzdělání, buď ho zavřou z čistě pragmatických důvodů, aby jim nedělal ostudu nebo ho vyzvednout do nebe stejně jako Brumbála. A McGonagallová měla zase pravdu v tom, že on by skutečně mohl na Pottera apelovat. Mladík byl fascinovaný svou nově objevenou, nejspíš erotickou a možná i emocionální fixací na Severuse, a proto ochotný alespoň poslouchat, když už nic jiného. Jenže to opravdu nebyla jeho starost, nic z toho, měl svých vlastních problémů dost, než aby řešil ještě ty Potterovy.
„Zkusím mu to říct,“ zalhal prostě, nicméně uvěřitelně, protože McGonagallová spokojeně přikývla.
„Jsem vám vděčná. Byla by škoda promarnit potenciál dobrého studenta,“ přeháněla to, nejspíš propadla podivné loajalitě k Potterovi jako každý druhý. „To otcovství vám jde velice dobře, Severusi. Omluvte mě, už se musím vzdálit na svou hodinu. Přeji hezký den,“ rozloučila se a přidala do kroku tak svižně, že doběhnout ji by mu vyčerpalo všechny zásoby vzduchu, co měl.

„I vám,“ mohl za ní jenom zavolat, ani se nestačil zeptat, co sakra myslela tím, že mu jde dobře otcovství. Ještě otec nebyl, ne úplně, zatím se ještě nemusel starat o špinavé plínky a poslintané hábity. Teplé zachvění magie v břiše mu jasně řeklo, že za chvíli se o ty plíny přeci jen bude muset starat. Přejel si po břiše rukou.
„Nemysli si, že tě budu rozmazlovat. Potter ať se činí,“ zamručel, nevěděl ani přesně, jak vážně to myslí, ale dítě to vzalo velice vážně a uvítalo s nadšením. Zamračil se dolů na své dítě, které prostě vyjadřovalo naprosté nadšení jen z myšlenky na Pottera. Frustrovaně zamručel a opět přidal do kroku, Severus Snape totiž nesmí přijít do hodiny pozdě.

 

26. Klid před bouří ~o~ 28. Můj velký den