30.09.2013 00:05

Klid před bouří (19. týden)

 

Od návratu do Bradavic se nehnul ze svého pokoje, protože jedině tam se cítil naprosto v klidu. Neřekl by, že se venku vyloženě bojí, jen se necítil tak bezpečně jako dříve. Když málem přišel o své dítě, došlo mu, jak hrozně křehký teď ve skutečnosti je. Do té doby si stále dokola opakoval, že se nebude omezovat, dokud to nebude nezbytně nutné a nebude se věnovat svému těhotenství, jako kdyby to byla nejdůležitější věc na světě.

Po nepovedeném vtípku Weasleyovic dvojčat na to trochu změnil názor.

Rozhodl se, pro tento poslední týden, kdy ještě veřejně jeho stav nebyl ohlášen, trávit čas se svou dcerou a věnovat se tomu, čemu by měl – přípravě dětského pokoje. Sice byl odhodlaný, jenže záhy zjistil, nakolik to pro něj bylo těžké.

Stál uprostřed dětského pokoje, rozhlížel se a zároveň koutkem oka sledoval hejno ryb proplouvajících za oknem, a netušil, kde by měl začít. Už tu měl houpací křeslo od Brumbála opuštěně stojící v koutě. Dostal ho od starého čaroděje k Vánocům, lépe řečeno ho zde už našel ovázané obrovskou zelenou mašlí a s přáním hezkých svátků, ale samotné křeslo mu nemohlo poradit, jak má pokoj zařídit.

Jistěže racionálně věděl, jak takový dětský pokoj vypadá, i v jednom byl, takže mu bylo jasné, že bude potřebovat postýlku, přebalovací pult a skříňky a poličky na oblečení a hračky, jenže samotnou vizi vybavení neměl. Věděl jedině, že nechce nic sladce růžového, nadýchaného a cukrkandlového, jak mu to vnucoval Brumbál ve svých návrzích a jak to stejně efektivně dělali výrobci v katalozích. Co chtěl on, bylo dřevo, prosté linie a spíše tmavé než jásavé.

Musel si to přiznat; co se týče zařízení dětského pokoje, byl absolutně ztracený a jeho jedinou možností bylo přivolat si někoho na pomoc. Brumbála v žádném případě, ten by vše vybavil posvém a to by Severus psychicky neunesl, proto musel přijít na řadu Potter.

Už celé dva dny kluka neviděl, protože ho požádal, aby mu dal trochu klidu a Potter, kupodivu, souhlasil, i když se zdál neochotný a také, což ho z nějakého důvodu netěšilo, smutný jako toulavý mokrý pes. Přitom by měl být rád, čím víc trápení Potterovi připraví, tím spíš přestane se svou obsesivní fascinací přivádějící všechny do bezvýchodné situace a k nepříjemným pocitům a myšlenkám.

Vrátil se dopředu, zavolal si toho Potterova skřítka a požádal ho, jestli by kluka nenašel a neposlal ho sem do sklepení. To byl nejjednodušší způsob předávání zpráv, jaký existoval a také samozřejmě nejúčinnější, protože neuběhlo ani dvacet minut a Potter se už k němu dobýval. Doslova. Po zaklepání jako obvykle nečekal, než bude vyzván a pokusil se otevřít zamčené dveře, takže do nich zároveň s velkou ranou narazil.

S povzdechem dveře otevřel a stanul před mladíkem třoucím si rozpláclý nos.
„Proč máte proboha zamčeno?“ dožadoval se Potter huhlavě odpovědi, když se protáhl kolem něj a vklouzl do místnosti. „Málem jsem si o dveře rozrazil nos a zlámal brýle. Bojíte se, že vás někdo přepadne?“
Sledoval, jak se kluk posazuje na pohovku, hází si tašku vedle na zem, a už to s ním ani nehnulo, jak normální to bylo. Zavřel dveře, otočil klíčem a pojistil je i kouzlem. Na svých zádech cítil zkoumavý pohled zelených očí.
„Bezpečnosti není nikdy dost,“ pravil v odpověď neutrálně.
„Být tu zalezlý celé dny a ani nevyjít na jídlo není bezpečnost, to je spíš strach,“ odmlčel se a malinko zamračil. „Je to kvůli tomu, co se stalo, že jo? Bojíte se vyjít ven, aby se něco nestalo vašemu dítěti. To ale nemusíte, tady jste přeci v bezpečí a já vás chráním. Vím, to už jsem říkal i předtím, jenže tehdy jsem vážně...“
„Sklapněte Pottere,“ přerušil jeho monolog netrpělivě, nepotřeboval a nechtěl poslouchat další kaskádu lítostivých omluv. „Jednou jsem to řekl dost jasně; už se k incidentu na Ústředí Řádu nehodlám nikdy vracet. Udělal jsem krok vpřed nezbytným směrem, tak mě nepopouzejte svými řečmi, jinak si to rozmyslím.“
„Dobře, vždyť už nic neříkám,“ zvedl smířlivě ruce vzhůru.
Chvíli ho zamračeně sledoval. Nemusel mu zbytečně připomínat, co se před pár dny stalo, stále to měl v hlavě a stále měl vztek smíšený s obavou.

Přešel ke křeslu a pomalu se do něj usadil. Ať dělal, co dělal, pořád se cítil unavenější, než si kdy pamatoval. Ne špatně nebo skutečně vyčerpaně, spíš trochu líně s náznakem vyčerpanosti.

„Máte teď čas nebo se potulujete s kamarády?“ zeptal se, ano skutečně to udělal, protože jejich vztah nebyl postavený na rozkazech, tady v tomto pokoji byl Potter jeho Léčitel, nikoliv student nebo poskok.
„Pro vás mám čas vždycky... sice jsem byl zrovna s Ginny, ale na tom celkem nesejde,“ pokrčil lhostejně rameny.

„Pak byste se k ní měl vrátit. Já po vás nechci nic, co se musí udělat teď hned. Do večera to určitě počká,“ ujistil ho, ač nerad, chtěl mít dětský pokoj za sebou co nejdříve a, i když to bylo smutné, začínal se tu sám trochu nudit a chyběla mu společnost někoho naprosto tupého, jako byl Potter. A nejen jemu, hlavně chyběla jeho dceři, právě teď nadšeně hřející v jeho břiše jako malá kometa.
„Nechci. Chci být tady s vámi a vy moc dobře víte proč.“

Věděl, jistěže věděl, ale mlčel, neměl totiž, co by k tomu víc řekl. Vyčerpal všechna slova, co by ještě mohl říct a oba teď stáli kdesi ve vzduchoprázdnu mezi tužbami jednoho nejistého puberťáka a odmítnutím muže, co moc dobře věděl, co dělá.

„Chtěl jsem se pustit do dětského pokoje, ale nevím, kde přesně začít. Ujměte se toho jako můj poradce,“ nebyl to ani tak dotaz nebo prosba, jako spíš žádost. Ztěžka, na druhý pokus – přeci jen se mu už špatně předklánělo přes břicho - se natáhl pro stoh časopisů ležících na stole a hodil ho vedle Pottera na pohovku. Natahovat se, aby ho tam položil, se mu zdálo příliš namáhavé, díky tomu se ale časopisy z části rozsypaly na zem. Ne že by jich byla škoda, jen nebylo nezbytně nutné, aby se po nich Potter hned vrhl a začal je sbírat ze země.

„Nic mi neudělá větší radost, než udělat pokoj pro mimino,“ zazubil se Potter zvedající se ze země.
„Hlavně ne v Brumbálově stylu, žádné cukrové závěsy, barevná světla, hýbající se obrazy na tapetách a podivné záclonky na kolébce.“

„Hodně drsné požadavky. Co takhle takovou tu ohrádkovou postýlku, co mají mudlové? Je úplně obyčejná, dřevěná a není na ní nic magického,“ navrhl kluk docela výhodnou alternativu.
„Podle ředitele by mělo moje dítě mít nábytek z magického dřeva. Tvrdí, že je to pro něj pohodlnější,“ odmlčel se, když ho najednou něco napadlo. „Uvažoval jste, jak to, že toho ředitel ví tolik o dětech z mužského magického těhotenství?“ zeptal se náhle, jak mu ta myšlenka proběhla hlavou.
„Když to teď zmiňujete, je to vážně zvláštní, třeba je...,“ Potter ztichl a přes tvář mu přeběhl stín zmatenosti. „Co jsem chtěl říct?“

Nechápavě na Pottera hleděl, vždyť ten kluk zapomněl svou myšlenku uprostřed věty a vypadal jako omámený nějakým lektvarem. Ten zmatený pohled v očích podobný pohledu lidí probuzených z Imperia.

„Mluvili jsme o řediteli Brumbálovi a jeho...,“ zarazil se, ještě před chvílí měl na jazyku potřebná slova a teď najednou nevěděl, co chtěl říct. V hrudi a v břiše cítil jakési nutkání promluvit o něčem hluboce se týkajícím Brumbála, nějaká dráždivá myšlenka, co se jí člověk nemůže zbavit.
„Brumbálovi a jeho magii, myslím,“ dopověděl to jediné, co se mu momentálně rojilo v hlavě.

„A co s ní?“ vypadl z Pottera jako vždy hloupý dotaz.

„Nevím,“ připustil, i když měl pořád ten neurčitý pocit, že chtěl něco hodně důležitého říct.

Rozhostilo se trapné ticho, jaké zpravidla dusí člověka, když jinak záživná debata náhle sklouzne do slepé uličky. Zároveň v něm přetrvával pocit čehosi důležitého pro něj i pro jeho dítě, co se zároveň týkalo Brumbála a také myšlenka, že by se ho chtěl na něco zeptat. Obojí však, jako kdyby mu klouzalo pod prsty, ztrácelo se v hlavě do černé díry. Nebyl zvyklý na pocit, že něco zapomíná, jelikož on měl dokonalou paměť a nikdy se mu nepodařilo zapomenout, dokonce ani, když chtěl. Jedině když si myšlenky extrahoval z hlavy a uložil je v podobě samostatných vzpomínek do lahvičky nebo myslánky. Dnes poprvé zapomínal... na co přesně že zapomínal?

„Takže podle Brumbála by mělo mít vaše dítě magický nábytek. Myslím, že to dává docela smysl. Ta malá bude určitě citlivá na magii kolem sebe, takže se jí bude líbit v postýlce z magického dřeva... je to tak škvrně?“ zeptal se Potter dítěte, jako kdyby před chvílí z nějakého neznámého důvodu náhle nezmlkli. „Jestliže se vám nelíbí nic kouzelnického, ale s mudlovským byste se smířil, můžeme nechat udělat postýlku na zakázku.“
„Možná si myslíte, jak nejsem bohatý, ale na to, nechat si dělat všechen nábytek v pokoji z magického dřeva na zakázku podle svého vzoru, opravdu nemám,“ přiznával to nerad, nebylo nic příjemného, když lidé kolem věděli nebo v tomto případě jen tušili, kolik má peněz. Když se to tak ale vzalo, tohle byl Potter, tráví a budou spolu trávit hodně času, včetně toho, že se bude starat o dítě. Bude muset znát finanční limity toho, co si ještě může Severus dovolit.

„No a co? Tak to prostě zaplatím já,“ pokrčil kluk rameny, až to skoro vyznělo přirozeně.

„Nebudu si od vás nechávat nic kupovat. Nejsem váš vydržovaný těhotný milenec,“ zavrčel dvojsmysl, který už dvojsmyslem ani nebyl.

„Ne, to nejste...,“ zamumlal Potter. „Fajn, tak jenom postýlku a zbytek vybereme z katalogů.“
„To je přijatelné,“ přikývl věcně.

Potter se do zařizování pustil s nepochopitelnou vervou, kdy byl během chvíle na nohou a aniž by se Severus nadál, už zmizel v dětském pokoji i se všemi časopisy, co jich měl na klíně.

Následoval ho o poznání pomaleji a hlavně bez velkého nadšení. Stanul ve dveřích a se skepticky pozvedlým obočím sledoval, jak mladík obdivuje rybičky za oknem pomalu stejně jako Brumbál. Časopisy, co s sebou přinesl, ležely rozhozené na zemi.

„Víte, že jsem tu poprvé po dlouhé době? Každý den sem k vám chodím a nikdy jsem se nebyl podívat, co to malá pro sebe vytvořila. Je to parádní!“ radoval se Potter. „Dokonalý dětský pokoj podle představ samotného mimina. Co by si mohl člověk víc přát?“
„Méně řečí a více práce?“ navrhl napůl úst a přešel k houpacímu křeslu. Ještě na něm nikdy neseděl, tak doufal, že se pod ním nepřevrátí dozadu, až to zkusí. Stát rozhodně nemohl, kdoví jak dlouho bude klukovi trvat, než něco vymyslí a kolik času bude ztrácet svým bezpředmětným nadšením.

„Vypadá to, jako kdyby se vám tu nelíbilo,“ podotkl Potter a úplně klidně si dřepl na zem.
„Ten průzor je oboustranný a já nevidím důvod, proč bych se měl přátelit s vodním lidem žijícím v Černém jezeře. Ona má ale jiný názor,“ odpověděl, zatímco zkoušel, jak moc se křeslo houpe.

Nebylo to tak strašné, jak by se mohlo zdát na první pohled. Opatrně se do něj usadil. Křeslo se pod ním mírně zhouplo dozadu, ne natolik, aby vůbec hrozilo převrácení, ale dost k nepříjemnému sevření kolem žaludku. Nechtěl by se praštit hlavou o zeď za svými zády. Nechtěl ani sedět při takové hrozbě, takže vytáhl hůlku a mávnutím přičaroval pod křeslo dřevěnou zarážku. Jednou tu možná bude on, nebo spíš Potter uklidňovat houpáním holčičku, co čeká, do té doby se nemusel nikdo přizabít.
„Měl byste jí už konečně vymyslet jméno... hele, zrovna tady dělají přebalovací pulty se jmény! Můžete si tam také nechat vyrýt datum a čas narození nebo cokoliv budete chtít. Je to moc pěkně animované, nápis mizí a zase se objevuje...“
„Čemu jste na mé žádosti, že nechci nic výstředního, nerozuměl? Nač budu pořizovat přebalovací pult se jménem, když ho za dva roky vyhodím?“ upřímně nechápal.
„Stejně byste té malé měl vymyslet jméno. Nemůžu o ní pořád uvažovat a mluvit jako o 'Snapeovo dítě'. Nebo jak mám mluvit přímo na ni, když nemá jméno. Ha?“ pozvedl důrazně obočí.
„V tuto chvíli jí na jméně pramálo sejde,“ oponoval, i když měl Potter trochu pravdu. Vymyslet pro tu malou jméno by mohlo ulehčit i jejich konverzaci, jelikož už by ji nemusel oslovovat třeba 'hej ty tam', nýbrž by ji mohl přímo jmenovat.
„Už dávno vás slyší, když na ni mluvíte, tak proč jí rovnou neříkat jménem,“ řekl Potter, jako kdyby mu to právě přečetl v hlavě. „Alespoň už se ho teď naučí poznávat.“
„Ona nerozumí lidské řeči a ještě nějakou dobu rozumět nebude. Její mozek na to jednoduše není dostatečně vyvinutý nehledě na to, že plodová voda deformuje lidský hlas. Děti reagují jenom na...“
„... samotný hlas rodiče, na jeho intonaci, razanci a hlasitost, ne na slova. Já to vím. Představte si, že opravdu dávám pozor, když mi Pomfreyová něco říká. Nejsem tak otřesný žák, za jakého mě považujete,“ zamračil se dotčeně. „Jenom byste tu malou neměl podceňovat, že je to tak prcku?“ promluvil opět k jeho břichu, zároveň se trochu naklonil dopředu.

Nemohl nepostřehnout, jak se jeho dcera teple zatetelila a začala se přesouvat z místa na místo. Tak intenzivně reagovala jen na tři lidi, na samotného Severuse, Brumbála a Pottera. Ostatní lidé, když kolem mluvili, pro ni nejspíš neměli moc význam nebo to bylo tím, že nemluvili na ni. To pozná za týden, až se všichni zblázní a budou kolem něj poskakovat, jako poskakovali kolem Tonksové. Teď jen přejel rukou po místě, kde cítil intenzivní pohyb.
„Jaké jméno tedy navrhujete?“ zeptal se a dostal odpovídající odpověď.
„Lily...?“ nadnesl Potter s dotazem na konci.

„Nic kreativnějšího vás nenapadne? Jestli chcete někoho pojmenovat po své zesnulé matce, počkejte, až budete mít vlastní dítě,“ zamítl příkře. Nechtěl, aby se po ní jeho dcera jmenovala, z mnoha důvodů včetně toho, že by se jméno Lily dalo považovat za prokleté. Nevěřil v to, ale lidé by mohli a také by mohli spekulovat o tom, proč své dítě pojmenoval zrovna po Potterově matce. Obvykle, alespoň co věděl, že je zvykem, se dětem dávaly jména podle přímých pokrevních rodinných příslušníků, právě proto by si to mohl někdo mylně vyložit.

„Byl to jenom návrh. Lily je hezké jméno bez ohledu na mou matku a určitě nebyla jediná, kdo se tak jmenoval,“ řekl Potter mdle. „Co vy chcete za jméno?“
„Koketoval jsem s myšlenkou zavedení tradice latinských jmen,“ zauvažoval nahlas, i když ve své podstatě o konkrétním jméně své dcery nepřemýšlel. Vše se odehrávalo až pozoruhodně rychle a během svých měsíců těhotenství měl na mysli mnoho jiných věcí, než jméno dítěte, jako uvažování o krocích Pána zla, občas o Giftovi a v poslední době také hodně o Potterově chování. Neměl prostě prostor myslet na něco tak triviálního a vzdáleného, jako je jméno dítěte, co ještě není na světě. Když si teď přejížděl rukou po vyklenutém břiše, tak si najednou uvědomoval, jak je narození jeho dcery vlastně blízko. Vždyť byl konec prosince, Vánoce už byly a Silvestr se blížil mílovými kroky, takhle se ani nenaděje a začnou na bradavických loukách rašit sněženky.

„Hlavně proboha ne Severína,“ otřásl se Potter s napůl pobaveným úšklebkem ve tváři. „Chudák by měla ve škole krušné časy, jako jste... no jako jste měl vy.“
„To už jsme si snad vyjasnili Pottere, nejsem oběť, jsem jenom ubožeji se tvářící viník,“ koutky mu mírně zacukaly, když to říkal. „Přesně tak mě nazvala vaše matka, když si mě a Blacka musela jako Primuska vzít na starost při trestu. Měla obratný jazyk, který jste merlinžel po ní nezdědil, protože vy spíš blábolíte páté přes deváté.“

„Jo, to někdy dělám, když jsem nervózní,“ připustil Potter a odmlčel se, jeho zelené oči se přitom upíraly nahoru na Severuse. Vypadal, jako kdyby chtěl něco říct. Zdál se být tak na pokraji odhodlání to vyslovit, až měl nutkavou potřebu si to prostě zjistit, přesto jen mírně pozvedl obočí v netrpělivě tázavém gestu.

„Bude vám vadit, když bude na postýlce tohle?“ vymáčknul ze sebe kluk něco jiného, než co chtěl říct, to bylo zjevné, a obrátil směrem k němu obrázek jedné kolíbky s pletenou stříškou a samozřejmě nezbytným množstvím barevných krajek všude po stranách. Skepticky si to změřil.

„Připomíná to spíš kočárek,“ zhodnotil nepříliš nadšený tím, co vidí, zároveň sledující Pottera ostřížím zrakem. Zajímalo ho, co chtěl předtím kluk říct a nedostalo se mu k tomu odvahy.

„Pravda, to trochu připomíná kočárek,“ připustil a hodil časopis stranou. „Ten bychom také měli pomalu začít vybírat.“
„Jistěže, velký proutěný kočárek s obrovskými koly a stříškou se slunečníčkem a budu s ním drandit po bradavických chodbách... a pokud možno v černé barvě,“ objednal si smrtelně vážným hlasem, přestože i jeho vnitřně pobavila představa sebe samého, jak tlačí kočárek. Jednu chvíli, nádhernou chvíli, se zdálo, jako kdyby Potter jeho slovům snad uvěřil, načež se hlasitě rozesmál. Následoval jeho příkladu. Z hrdla mu uniklo tiché pobavené uchechtnutí a pak jen sledoval, jak se Potter jemně pohihňává.
„Pardon... jenže ta představa...,“ otřel si slzy do rukávu, podle očekávání zřejmě neměl kapesník, „je tak kouzelně vtipná, že se nejde nesmát... ne, dobře, kočárek asi vynecháme. Děti se dají nosit taky v šátku nebo v... někde jsem tu viděl něco podobného, jako jsou mudlovská nosítka na děti.“
„Ano, to bezesporu viděl, obvykle se tomu skutečně říká košík,“ neodpustil si trochu sarkasmu, „ovšem budiž, tomu jsem ochotný se upsat. S košíkem v ruce nebudu vypadat tak groteskně, jako za držadlem kočárku nebo s šátkem omotaným kolem těla.“

„Košík a kolíbka... vážně si začínám připadat trochu jako ve středověku. Tolik let už chodím do Bradavic a stejně jsem pořád cizinec ve vlastním světě,“ zamudroval Potter, následně potřásl hlavou, až mu popadaly vlasy do tváře a on si je musel odfouknout stranou. „Toho si nevšímejte, mám asi špatnou náladu. Co kdybychom pro teď hodili časopisy za hlavu a pustili se do rozvržení pokoje? Třeba bude snazší pak vybrat, co by se nám mohlo líbit.“
„Zní to celkem rozumně, na vaše poměry jistě,“ souhlasil, jelikož to byl opravdu celkem dobrý nápad a zároveň byl zvědavý, jak se k tomu kluk postaví.

Potter energicky vyskočil, tak jak by Severus nemohl, ani kdyby nebyl těhotný, a spustil hlasitý monolog plný citoslovců jako 'éé', doplněný o chaotické pobíhání po pokoji. Tiše ho sledoval, jak rozhazuje rukama na všechny strany, když naznačuje, jak by která věc měla vypadat a kde by měla stát, a nemohl se ubránit jistému pocitu klidu, jaký od chvíle, kdy se vrátil do Bradavic, neměl. Nebylo snadné si to přiznat, ale ano, z toho kluka vyzařovalo něco, co ho nutilo cítit se uvolněně. Nejspíš za tím stálo jeho léčitelské nadání, jistě však nebylo jediným pilířem, prostě za to mohla Potterova osobnost podobná té, jakou zpravidla autoři připisovali hrdinům. Nejspíš z toho důvodu se také pro mnohé stal hrdinou, protože k tomu prostě měl ty správné předpoklady.

Bylo dobré si to uvědomovat, jedině tak neztrácel vůči klukovi soudnost přes veškeré teplé chvění v břiše a nadšení své dcery, i myšlenky na lákavou i znepokojivou Potterovu posedlost. Jen kdyby mu to Potter neznesnadňoval svou nepřetržitou snahou se svléct. Vážně, jeho oblečení bylo tak volné a vytahané, že neminul pohyb, aby mu někde nevykoukl kus kůže. Sklouzlo mu triko z ramene, vyhrnulo se na zádech, když se natahoval, jak naznačoval, kde by pověsil poličky a kalhoty mu padaly pod pas. Díky pohledu na bledou kůži s nádechem do růžova nejspíš přestal v půlce výkladu plně vnímat, co mu Potter říká a také nejspíš proto, že ho to ve své podstatě nezajímalo. Postýlka, přebalovací pult... to všechno byly praktické věci, tak měly k praktickým účelům sloužit a netřeba je milovat.

„... a uprostřed kulatý koberec, kde si budete moci hrát,“ pronikl mu do ucha mladíkův udýchaný hlas. Podle nastalého ticha nejspíš skončil se svým sáhodlouhým monologem.

Rozhlédl se kolem sebe a putoval zrakem po iluzorních předmětech v místnosti. Jak se na jednotlivé kousky díval, tak mu v hlavě naskakovaly takové věci, jako že bude dobré kolíbku umístit do jednoho rohu a houpací křeslo do druhého, aby to nevypadalo divně a ke kolíbce koupit židli na sezení. Také zaznamenal, že si Potter připravil i věci pro sebe, když naplánoval stoličku pro snadnější sundávání věcí z vrchních polic, zároveň s tím se mu vynořil v hlavě výklad o čistotě magických zdravotních lůžek na ošetřovně a klukova domněnka, že by pro vývoj dítěte neměli v jeho pokoji dělat žádná silná nebo častá kouzla. S tím celkem souhlasil. Každé kouzlo ovlivní vše kolem sebe, jedno jak neškodné prakticky je.

„Přesunul bych kolébku před průzor. Z nepochopitelného důvodu má ráda vodu a ryby, proč jí to nedopřát,“ připojil, i k vlastnímu lehkému podivení se, vlastní návrh na změnu a mávnutím hůlky přesunul kolébku pod průzor v úhlu, v jakém by teoreticky dítě mohlo vidět zelenkavou vodu za stěnou. Teplé zachvění v břiše mu dalo jasné znamení, že udělal dobrý tah. Už se ani nepodivoval nad tím, jak to že plod velký ani ne jako předloktí, toho má tolik co říct k okolnímu světu a jeho rozhodnutím. Spíš bylo zvláštní si představit, jaké to bude, když nebude dostávat signály od svého dítěte. Obtížné, jak si rychle odpověděl na nevyřčenou otázku. Tehdy totiž bude jen stěží vědět, co jeho dcera potřebuje nebo co se jí líbí.

„Vidíte, ani mou pomoc nepotřebujete. Ještě něco změnit?“

Rozhlédl se znovu po místnosti, po všech těch iluzích přinášejících dojem skutečného dětského pokoje, a pak mírně zakroutil hlavou. Kolébka stála kousek od okna, židli hned vedle ní, houpací křeslo v rohu, přebalovací pult u jedné stěny a skříň na věci u druhé, zbytek pokoje byl volný. Nebylo to na první pohled tak depresivní, jak by možná někdo čekal u replik strohých, dřevěných věcí s hnědou barvou. Pro něj, stejně jako pro jeho dceru, to bylo přesně to, co chtěli.

„Vezmu si teda ty časopisy s sebou a večer se do nich podívám, jestli najdu něco alespoň podobné tomu, co jsme tu vytvořili,“ prohlásil Potter doslova vyzařující spokojenost.

„Hlavně už mi je nenoste zpět. Překáží mi tu a vrství se na stole už... vlastně od chvíle, co vyšlo mé těhotenství najevo. Ředitel Brumbál tím je doslova posedlý,“ nakrčil nespokojeně nos při vzpomínce na Brumbálovo neustálé nenápadné vyptávání a tlačení.
„Až na vás jsou mrnětem posedlí všichni,“ zazubil se Potter.

Nejspíš to myslel jako vtip, ale vyznělo to pro Severuse nepříjemně. Nebyla pravda, že by se na své dítě netěšil nebo neměl svou dceru rád. Vlastně to bylo naopak. Blízkost, kterou se svým dítětem měl, si připustil, považoval ji za prostý rodičovský instinkt vyskytující se u všech, tedy i u něj, jednoduše jen neuměl a ani nechtěl prožívat svůj stav hystericky.

„Zjevně ano,“ zamručel a zvedl se z křesla opíraje se o obě područky. Kdyby se pod ním teď křeslo zhouplo, tak by se nejspíš pořádně uhodil. Ještěže si křeslo předtím zajistil.

Obrátil se k Potterovi zády a vyšel zase zpět do přední místnosti. Začínala mu být zima, proto si hodlal zatopit dřív, než mu promrznou nohy. Měl je trochu oteklé, jak si ráno všiml, díky tomu byl chlad ještě nepříjemnější než obvykle. Proč musel být těhotný zrovna v zimě, když zároveň žil na hradě, kde byla zima už jen ze samé podstaty kvůli tlustým kamenným zdem. Ne že by například jeho provlhlý dům byl lepší, spíš nějaký pěkný kouzelnický domeček na předměstí nebo byt na Příčné. To jsou ideální místa pro těhotného člověka, kterým ovšem není někdo, koho chce pravděpodobně zabít jeden z nejmocnějších čarodějů na světě a nejkrutější černokněžník.

Zasmušilý nad svými myšlenkami mávl hůlkou a vložil několik polínek do vyhaslého krbu. Proč si vůbec za den nezatopil, když měl tu možnost.

„Zase jsem plácl něco, co se vás dotklo?“ ozval se mu za zády Potter.

Bleskl po něm přes rameno pohledem a uviděl ho, jak se rukama opírá o futra dětského pokoje. Starostlivý a uvolněný zároveň, jak jenom může někdo jako on být. A jeho dotaz byl jako obvykle stupidní. Koho by se nedotklo, když je nařčen z nezájmu o své dítě.

„Nepřeceňujte svou schopnost rozčílit mě, daleko častěji než vaše urážky mě irituje vaše donebevolající neznalost a tupost,“ odbil ho chladně.

„Hmm, když to říkáte,“ zamručel Potter a bylo slyšet, jak se pomalu přesouvá směrem k němu. „Mám ten oheň rozdělat?“
„Jsem dokonale schopný zatopit v krbu sám, až budu potřebovat vaši pomoc, řeknu si o ni,“ štěkl na kluka přes rameno. Copak tomu hlupákovi nedošlo, že by měl chvíli mlčet, než se Severus přestane cítit tak dotčeně a uraženě? Razantním mávnutím zapálil oheň, který vesele plápolal... v duhových barvách?! Střídaly se všechny odstíny, co plamen, to jiná barva, až z toho oči přecházely.
„To jste plánoval nebo to byla nehoda?“ zeptal se kluk hloupě.
„Co myslíte?“ důrazně pozvedl obočí, nahlížeje na něj přes nakrčený nos. Nedostal odpověď, naneštěstí pro něj, tak se raději pokusil spravit ten oheň. Zkusil to rovnou dvakrát, pokaždé se stejným výsledkem – oheň jen lehce vzplanul a potom se zase vrátil k veselému, barevnému praskání. Nedařilo se mu ho ani zhasnout, prostě si dělal, co chtěl nebo ještě lépe, co chtěla Severusova dcera.

„Spravte to,“ zavrčel na Pottera, když už si nevěděl rady.
„Zkusím to.“
Potter vytáhl hůlku, namířil ji na oheň a velice pečlivě vyslovil formuli ke změně jeho barvy. Více méně se to podařilo, přestal hýřit barvami a ustálil se na jemně fialkové. Lepší než ten ohňostroj oči-dráždících odstínů, ale stejně ne uspokojivé.
„Myslíte, že jste to spravil?“ zeptal se polohlasně, sledujíc při tom vesele si hořící fialoví plamínek. Skoro to vypadalo, jako kdyby měli plynový krb.
„No, asi ne, nicméně... mohl bych si o tom ohni promluvit s miminem,“ navrhl Potter a samozřejmě, aniž by se zeptal, se předklonil, rukama opřel o kolena a promluvil na dítě. „Ty tam... jestli chceš tatínka zbavit jeho mrzutosti, tak barevný oheň ti v tom nepomůže. Myslím, že barvy ho štvou ještě víc. Co takhle mu přičarovat dárek k Vánocům? Cože povídáš?“ naklonil hlavu na stranu, jako kdyby poslouchal. „Aha, že mu mám dát dárek já, když jsem to neudělal na Štědrý den? Jo, to máš určitě pravdu. Zařídím se podle tvé rady.“ Potter zvedl hlavu a zazubil se.

Zakroutil nevěřícně hlavou a přejel si rukou po břiše. Děcko samozřejmě reagovalo. Vyvodilo z Potterova hlasu, že by se mělo začít řádně ozývat, tak si kromě magického chvění dalo také rozcvičku nebo si možná hrálo s žaludkem na trampolínu a skokana, protože Severus začal mít dojem, jako kdyby se mu něco tlačilo krkem do pusy. Několikrát zapolykal, ale škytnutí už nebyl schopen zadržet. Ani to druhé a třetí.

„Skvělé, Pottere! Škyt... Gratuluji, teď mi bude zase... škyt... hodinu rajtovat na žaludku a já... škyt... nebudu moct ani pořádně mluvit,“ raději zmlkl a veškerou svou zlobu dal najevo pohledem. Zhluboka se nadechl a zadržel dech, jak mu obvykle na škytavku pomáhalo.

„Omlouvám se, to jsem nechtěl. Snad vám spravím náladu tím dárkem, co jsem vám přinesl,“ řekl Potter mířící k tašce pohozené na zemi.
Dlouze vydechl. Škytavka nebyla nejspíš úplně pryč, pořád měl v krku a v břiše ten nepříjemný pocit, ale zaujalo ho, co dostane za dárek. Lépe řečeno, co mu bude chtít nacpat Potter pro dítě, jelikož ho ani nenapadlo, že by to mohlo být něco pro něj. Lidé obvykle, až na výjimky jako byl Brumbál, naprosto netušili, co by ho zajímalo, proto taky dostával k Vánocům od kolegů ze slušnosti sady brků, ozdobné pergameny nebo černé ascoty. Letos samozřejmě dostal věci pro dítě, zejména takové, co by si mohl koupit a ještě lepší, takže byly ve své podstatě zbytečné. A šálu, dlouhou zelenou šálu, na které by se mohl leda tak oběsit, rozhodně ji nemohl nosit, protože by vypadal jako idiot.

„Tady,“ řekl Potter podávající mu tenoučký čtvercový balíček v zeleném papíru. „Plánoval jsem vám to dát dřív, jenže chvíli trvalo, než to došlo a pak mi připadalo, že před Weasleyovými byste to nechtěl rozbalovat. Vzniklo by asi dost otázek a úžasu a zejména po tom co se... prostě mi nepřišlo jako dobrý nápad, dávat vám to na První svátek vánoční i kdyby to přišlo zavčas.“
Mírně pozvedl obočí, obrátil balíček kraji přehrnutými přes sebe nahoru a pustil se do jeho systematického rozbalování. Nesnášel, když lidé kolem sebe rozhazovali natrhané kusy papíru, a že to dělali všichni, včetně McGonagallové, do které by to člověk neřekl. Proto mu rozbalování zabralo nějaký čas, a přesto nebyl úplně překvapený obsahem. Jasně na první pohled viděl, že něco tak tenkého, tvrdého a čtvercového musí být jedině gramofonová deska, co ho příjemně překvapilo a rozhodně potěšilo, bylo, o jakou desku se jednalo.

Bowieho nové album.
„Mělo to vyjít až v únoru,“ okomentoval, protože to bylo první, co ho napadlo a zároveň to byl logický dotaz. Převrátil album několikrát v ruce, jako kdyby se ujišťoval, že je skutečné.
„Já vím, ale vždycky předem něco unikne. Napsal jsem do jednoho vydavatelství na Příčné, jestli by se nemohli po takovém úniku kouknout. Slibovali to poslat už do Vánoc, ale nakonec to nestihli,“ odvětil Potter, náhle nejistý a ošívající se na pohovce. „Nevypadáte zrovna nadšeně... myslel jsem, že to budete víc... prožívat.“
„Naopak, Pottere, já jsem velmi potěšen. Opravdu. Nemusím nadšeně vykřikovat a poskakovat po posteli, abych byl rád,“ řekl, ani nevěděl proč, přeci nebylo nutné Potterovi dávat záminku k ulehčení nebo úsměvu. „Děkuji za dárek k Vánocům.“
„Není za co,“ zazubil se kluk. „Pustíme si to? Já se hrozně těším, až to uslyším, skoro tak moc až jsem to rozbalil málem za vás. Ale nakonec jsem to neudělal, nebylo by to fér, je to váš dárek.“
Mírně přikývl, nekomentujíc jeho věčné blábolení, a podal mu desku, ať ji pustí. Sám by musel vstát, aby to mohl udělat a nebyl důvod, proč ten úkol nesvěřit Potterovi. Naopak se díky tomu mohl v klidu opřít ve svém křesle a natáhnout si nohy směrem ke krbu. Za chvíli, když už hudba hrála, se k němu Potter vrátil a sedl si do tureckého sedu na pohovku.

Mlčeli celou dobu, co deska hrála a ještě dlouho potom, protože si ji ve vzájemném tichém souhlasu pustili hned několikrát. Nebyl by to však Potter, kdyby nevytáhl něco, co večer zkazilo. Začal mluvit o jeho zdraví nebo spíše upozornil na to, co už Severus dávno věděl – porodem byl jeho život ohrožený a teď to bylo jedině potvrzené. Nechtěl se o tom bavit, ani ho to nevyděsilo tak jako ve chvíli, kdy se to dozvěděl. Byl smířený, protože už dávno nedoufal v to, že zrovna on by měl štěstí a všechno by mu v životě vycházelo podle plánu.

Když se to tak vzalo, a on dokázal udržet klid, nakonec to ani tak nebyly nejhůř prožité hodiny v jeho životě.

 

°°0°°

 

Přejel rukou po Nagininých hladkých šupinách. Ani se nehnula, když se jí dotýkal, spala, vychladlá a nehybná. Napadlo ho, jaký je to pocit strnout stejně, jako to dokázala jeho hadí společnice a zůstat tak po celou zimu. Nejspíš příjemné, i když by tím ztratil zbytečně moc drahocenného času a jeho nemoc by ho zatím pohltila. Ovšem stejně tak by mohl všechnu bolest a nepohodlí prospat, než bude mít v rukou Snapeovo dítě. Ne, zbytečná ztráta času.

Zvedl pohled od temných hadích šupin a podíval se na svého Léčitele plně míchajícího lék na jeho ruku. Vypadal velice, velice spokojeně, jeho práce musela být zároveň jeho milovanou zálibou. Matně si na ten pocit vzpomínal, kdy politika, které se věnoval, byla také neodmyslitelnou součástí jeho života. To bylo dávno, před nepopsatelně dlouhou dobou nevědomí.
„Už jen poslední přísada a váš lék bude hotov,“ řekl Ezra, vzal do ruky nůž a prořízl si předloktí bez jediného mrknutí oka.

Nagini, dosud spící na jeho klíně, se jemně pohnula a zvedla hlavu. Rozeklaný jazyk zakmital směrem, odkud přicházela vůně čerstvé krve proudící ranou z lidské ruky. Cítil jí také, sladce železitou, plnou života a magie. Chutnala by stejně dobře, jako čokoláda nabitá elektřinou.

Dotekem zklidnil Nagini.
„Jestli mohu...,“ nadnesl Ezra natahující k němu ruku.

Zvedl paži jen tak vysoko, aby ji Léčitel mohl uchopit. Temný rukáv sklouzl po jeho předloktí, odhalujíc plně spoušť rány utržené od Pottera. Černá nákaza se žilkami doplazila až nahoru k lokti a začala se soustředit v podloketní jamce jako morový vřed. Bolelo to, opravdu nesmírně, zejména když pohnul paží, jenže bolest pro něj byla zvláštní pojem. Vlastně ji necítil, ne tak jako ostatní svíjející se u jeho nohou v mukách. Bolest byla přítelem a nepřinášela mu úzkost, když Ezra začal do jeho hnilobné ruky pomalu vtírat svou mast.

Pálilo to. Cítil, jak mast proniká do jeho těla. Vnímal její magii, jak se potýká s černou nákazou, poráží ji a zatlačuje pryč od jeho lokte. Tak silný efekt nemělo ani jeho vlastní sebeléčení po tom, co se najedl. Nejen že mast zastavila rozpadání tkáně, ona ji z části také zacelila. Na jeho lokti a podloketní jamce byla opět kůže hladká, posetá jemnými šupinkami a skoro až perleťové barvy.

„Tak to má být... tak je to správně... krása,“ mumlal si Léčitel s jemným úsměvem na rtech, načež pozvedl potěšený pohled k Voldemortovi. „Cítím z vašeho těla mnohé, když se vás mohu dotknout, můj pane, a proto začínám pomalu tušit, čím jste.“
Naklonil hlavu na stranu. Jen stěží mohl někdo vytušit čím je, protože nikdo jako on nikdy neexistoval. Stvořil své nesmrtelné tělo z vlastní moci a kostí a krve bytostí, které mu byly blízké. Ovládl nepředstavitelné síly starých mágů, spoutal je a stvořil tak to, čím byl, jen se mu to kvůli Potterovi opět ohavně pokazilo.
„Myslíš, mistře Léčiteli, že víš, čím jsem?“ zeptal se nízkým šepotem, sotva pohnul rty.
„Něco velmi zvláštního, nevídaného a nepopsaného, ale některé principy vašeho bytí chápu. Je to nezbytné, jinak bych vám nemohl pomoci,“ jeho tón zněl stejně, jako obvykle, co si pamatoval, zní hlas pacientovi věrných lékouzelníků. Bylo to potěšující, protože jakmile si jednou Léčitel vytvořil pouto k pacientovi, pak ho jen máloco mohlo zpřetrhat. Oddaný sluha spoutaný vlastním vnitřním nutkáním pomáhat – co více by si mohl Voldemort přát.
„Musíte více jíst,“ dokončil Ezra s uctivou úklonou. Mast už byla hustě nanesena na jeho ruce, tak se mohl Léčitel opatrně vzdálit na dva kroky.
„Já nejím ani nespím.“
„Jistě, nemyslel jsem lidské jídlo... myslel jsem vaší speciální stravu. Cítím jí z vás, magie proudící vašimi žilami není zcela vaše, je to směs energií mnoha čarodějů, jež padli vaší rukou.“
Vstal, vztyčil se do celé své výše a nevšímal si přitom Nagini zlobně syčící nadávky ze země, kam spadla. Nebylo tajemstvím, čím se živil, bylo to však pro všechny zakázané téma, pokud se oni sami nechtěli stát dalším chodem. Léčitel však neznal nepsaná pravidla. Nebyl jeho věrným Smrtijedem, ale uměl být správně pokorný. Jako teď když uctivě sklonil hlavu.
„Je to pouze rada vašeho Léčitele, můj pane. Můžete si ji vzít k srdci nebo nemusíte, já se pouze snažím vám co nejvíc ulevit od vaší nemoci. Není nikdo jiný, kdo by mi mohl poskytnout možnost zabít Brumbála, a proto mi na vašem zdraví nesmírně záleží,“ zvedl pohled od země, relativně nebojácný, jen trochu nervózní. „Doporučuji živit se někým silnějším, než jsou prostí čarodějové, to je vše.“

Nesmysl. Provokovat magickou elitu kouzelnické společnosti nebylo něco, po čem by toužil. Ti lidé představovali riziko, kdyby je zachvátilo šílenství a přáli by si bojovat. Jejich společná moc byla větší než jeho samotného a možná i jeho s Brumbálem, jen kdyby se někdy dokázali spojit a bojovat za jedinou věc. Jeho štěstím byla jejich zbabělost nebo touha držet se od všeho dál, nebýt té, pak by se stěží dostal tak snadno tak daleko. Krmit se jimi bylo jako píchat do hnízda plného obřích vos. Zábavné. Vždy rád dělal něco, co ostatní šokovalo a nachytat nepřipravenou elitu kouzelnického národa by mu mohlo poskytnout trochu zábavného potěšení, pokud by to nebylo proti jeho záměrům. Nehodlal zahubit moc a sílu kouzelníků, naopak je chtěl očistit od vlivu mudlovské krve, jež jejich magii ředila a kdo byl lepším adeptem na udržení rasy než ti mocní.

Zároveň byli ničím proti němu. On byl zvěstovatelem a vládcem zcela nového pořádku na světě, který už brzy zavládne. Jeho život, tento, co žil i ten, jenž si hodlal stvořit, byl podstatnější než kdokoliv jiný. Vzít si moc skutečně mocných kouzelníků by nejen posílilo jeho vlastní magii, jistě by to i pomohlo v léčení.

Také by mohl provést první experiment se svým plánem. Z toho co věděl, by pozření dost silné magie mohlo sloužit jako náhrada za magii planetárních těles tak potřebnou pro jeho obřad znovuzrození. Stačilo by dostat se jen k pár částečkám těla či krve plodu, který Snape nosil a vyzkoušet, jestli má jeho kouzlo dostatečnou naději na úspěch, jakou do něj vkládal.

Dosavadní váhání bylo zbytečné, zabije ty, co nevyhovují věkem nebo by mohli někdy povstat proti němu a ostatní beztak zůstanou ve strachu skrytí.

„Dám na rady Léčitele a budu dodržovat lepší životosprávu. Nagini... pojď, máme teď dole práci... pokud nás pan Léčitel propustí ze své péče.“ Blýskl rudým okem po Ezrovi.
„Nemohu dělat víc, než už jsem udělal,“ ujistil ho Léčitel.

Mávnutím si k sobě přivolal rukavice skrývající jeho zranění a vykročil k otvírajícím se dveřím. Měl pro své Smrtijedy nový úkol spočívající v nalezení mocných čarodějů, ale nejprve budou muset získat jejich seznam z ministerské kartotéky. Nebude to snadné, on však už dávno věděl, jak to udělat.

Nagini mu proklouzla pod hábitem, se šustěním se vyplazila na chodbu a krátce obrátila svou trojúhelníkovou hlavu směrem k němu, než se vydala po schodišti dolů. Byli tak spjatí, že jí ani nemusel říkat, co se bude dít. Rozuměla mu dokonale. Jeho milovaná Nagini.

 

°°0°°

 

Přejížděla pohledem všechny zúčastněné letošní Silvestrovské oslavy. Jako loni ani letos nechyběl Potter a kde byl Potter, tam byl i zbytek jeho svoločské party včetně manželů Longbottomových a bohužel také Tiny. Seděla u kruhového stolu v Nebelvírské části, nebo spíš v té části, kde se mačkali u jednoho stolu všichni vyjma Zmijozelských, a vesele se bavila se všemi, zanechávaje Pansy tady mezi svými spolužáky. Neřekla by to nikdy nahlas, ale její spolužáci se v poslední době neuměli příliš bavit, snad proto, že je všichni nesnášeli ještě o stupeň více než loni touhle dobou anebo možná všichni plnili tajné špionážní úkoly jako ona sama. Ne že by to druhé někoho z profesorů třeba jen trochu znepokojovalo, zvláště Brumbála ne, když si k nim přiběhl třikrát za večer přisednout a popovídat si. Tedy on mluvil, ostatní zdvořile poslouchali, přebírajíc se v jídle nebo prohlížejíc si vzor na ubrusu. Jediný, kdo ho možná poslouchal, byl Draco, jenže ten ho spíš sledoval s podivným výrazem a přejížděl si prsty po hůlce skryté v rukávu.

Tehdy Pansy uvažovala, jestli chce Brumbála proklít nebo se prostě jen zamyslel. V poslední době, od chvíle, co se vrátil do školy, byl jako vyměněný. Ať se mu o prázdninách stalo cokoliv, změnilo to jeho osobnost, protože to přestal být její Draco, trochu zbabělý a roztomile úskočný. Byl prostě jen ledový, přesně jako jeho otec, a vyhaslý jako sfouknutá zápalka. Už nevěděla, co by od něj měla čekat, tak ho jen podezřívavě pozorovala pokaždé, když se k němu na chvíli otočila zády nebo ho nechala samotného a snažila se pohledem zjistit, jestli se jí třeba nepokusil otrávit.

Brumbál zatleskal a jeho hlas zvoucí všechny ven se rozezněl Velkou síní. Bylo pár minut před půlnocí, takže se všichni zvedli ze svých míst a většinou se smíchem se vydali ven na nádvoří, aby se mohli pokochat pohledem na velký půlnoční ohňostroj nad věžemi bradavického hradu.

Ona, stejně jako všichni zmijozelští, šla až úplně vzadu, dokonce za profesory a po cestě se zlehka zavěsila pod Dracův loket. Neřekl nic, ani se na ni nepodíval, naopak velice důsledně sledoval Brumbála se Snapem jdoucí před nimi. Ti dva spolu odjakživa něco kuli, spíš tedy Snape se odjakživa snažil dostat do Brumbálovi přízně, poslední dobou si ale byli až moc blízcí. Třeba jako teď, když vyšli na nádvoří a Brumbál ze svého hábitu vytáhl dlouhou zelenou šálu, načež ji řediteli její koleje přehodil zezadu kolem krku přes veškeré jeho zřetelné protesty doléhající až k nim v podobě nejasného vrčení, jaké uměl jenom Snape. Zároveň, přestože Snape tak hrozně syčel, si teď šálu několikrát omotal kolem krku. Vidět ho se šálou uprostřed zimy nebylo tak neobvykle, jen ji měl vždy černou a sotva poloviční, jak tuhle, která mu visela podél kraje hábitu až ke kolenům.

Ušklíbla se. Vypadal vážně směšně a trapně.

Všichni se pomalu utišili, postavili se zhruba do půlkruhu a zvedli hlavy k nebi, kde světelná písmena odpočítávala čas do konce letošního roku a začátku toho příštího. Zbývaly doslova jen vteřiny, proto se čísla rychle střídala. Dívala se na ně a koutky jí jemně zacukaly v úsměvu. Tohle bude její poslední Silvestr v Bradavicích a ať byla tato škola jakákoliv, pořád zůstávala jejím domovem po celých sedm let. Žádný člověk nemůže jen tak zapomenout na místo, kde vyrůstal.

První salva ohňostroje svým hlukem přerušila myšlenky honící se jí hlavou. Barevné výbuchy, složité obrazce a výjevy z dávných i nedávných bradavických dějin rozzářily nebe, až oči přecházely. Tváře všech čtyř zakladatelů a dalších slavných kouzelníků, staré bitvy událé v dobách, které nepamatoval ani Brumbál a kupodivu také loňské střetnutí za bradavickými hradbami, ještě kousek a ukázaly by snad i Potterův obličej. K tomu se ale letos Kratiknot, zdá se, nesnížil, možná to potká příští generaci prváků už napřesrok.

Dvacet minut trvající ohňostroj byl zakončen velkým přáním krásného nového roku a potleskem všech diváků určeným Kratiknotovi uklánějícímu se ve stoje na stoličce uprostřed nádvoří. Také decentně zatleskala, přeci jen dáma netluče rukama o sebe jako ti hloupí Nebelvíři.

Pro ni celé představení skončilo, rozhodně neměla v úmyslu, ani chuť zpívat s ostatními novoroční píseň. Protáhla se Dracovi – také mlčícímu – za zády a rychlým krokem zamířila zpět do hradu. Když už byla uvnitř, v relativně teplé chodbě, kdosi ji uchopil zlehka za rameno. Prudce se obrátila, ruka jí vystřelila k hůlce, ale rychle zase klesla.

Byl to jenom Draco, víceméně ne nebezpečná osoba.

„Musíme si promluvit,“ řekl tím svým bezbarvým hlasem.
„O čem?“ odpověděla okamžitě otázkou, ač moc dobře věděla, nač se Draco ptá.
„Chci vědět, co jsi zjistila,“ nebyla to ani tak přátelská výzva, jako rozkaz.

Zamračila se na něj. Ani on jí nebude rozkazovat, ne dokud poslechnutí jeho příkazu pro ni nebude mít výhody.

„Nic!“ odsekla a pokusila se obrátit k odchodu. Drze jí zahradil cestu, až mu málem narazila do hrudi. Nahlížel na ni z překvapivé výšky, ani si nevšimla, kdy se tak vytáhl.
„Měla jsi na to čtyři měsíce, za tu dobu jsi musela něco zjistit.“
„Nemusela, když ona nic neví. Ptala jsem se jí všemi způsoby a stejně z ní vypadlo jen pokrčení rameny. Jednoduše netuší, co její matka dělá.“ Složila si bojovně ruce na prsou.
„To není možné. Prostě ses dost nesnažila,“ nařkl ji Draco.

„Jediné co jsem se od ní dozvěděla je, že její matka dělá sekretářku na Ministerstvu a myslím si, že to tak skutečně je,“ řekla mu na to rozezleně, upřímně dotčená jeho obviněním. Nebyla tak hloupá a neschopná, aby nedokázala vylákat informace z jedné naivní, bláznivě zamilované Nebelvírky.

„Ne. Ona má na Ministerstvu daleko vyšší postavení než jen obyčejné sekretářky, to ti mohu ze spolehlivých zdrojů zaručit. Jenom nevíme, co tam skutečně dělá. A ty jsi to měla zjistit,“ ukázal na ni neslušně prstem. Jako Malfoy by měl mít rozhodně lepší vychování.
„Taky jsem to udělala a moje zjištění zní, že Tina nic neví,“ řekla to tak důrazně, aby to pochopil snad i paličák jako Draco, potom se dlouze nadechla. „Podívej, je to jenom malá, hloupá Nebelvírka. Jestli její matka není jen dobře placená sekretářka, tak ona o tom nic neví.“
„Nebo umí dobře udržet tajemství,“ namítl.
„Nebuď směšný! Podívej se na ni, vždyť sotva projde ročníkem, jak má mizerné známky a jediné co jí jde, je famfrpál a házení těch svých... věšteckých kůstek,“ zhnuseně se otřásla při vzpomínce, jak Tina ty své kosti přitáhla až do postele. „Nepřelstila by ani kuře zavřené v krabici.“
Draco přimhouřil své šedavé oči, takže budil dojem jakéhosi bledého zlého tvora pravděpodobně spřízněného se Sibiřskými vílami. Oplácela mu to stejně zle.
„Jsi na ni až moc fixovaná. Zamilovala ses?“
„Oh, ty ses už vážně dočista zbláznil!“ odfrkla si pohrdavě. „Tvrdíš, že jsem se zamilovala do Nebelvírky, kdo ví, jestli ne polokrevné... já! Jako kdyby si mě neznal celý svůj život. Pro Merlina všemocného, přemýšlej trochu Draco, vždyť jsme spolu vyrůstali.“
„Nevyrůstali, jen vám otec milostivě dovolil se jednou týdně účastnit večeře. Nesrovnávej nás dva a naše rodiny, proti mně nejsi nic,“ zasykl.
Nadechla se přes pevně stištěné zuby. Jak se mohl po tolika letech drze opovážit vmést jí do tváře takovou hnusnou urážku. Její rodina si už několik generací zakládala na tom, čím jsou pro Malfoyovi a slyšet něco takového zrovna od Draca... kdyby mohla, vrazila by mu takovou facku, až by se mu hlava točila dozadu jako sově. Jenže to si nemohla dovolit, znala své místo a nemohla otce připravit o živobytí, vlastně i sama sebe.
„Fajn, jestli si myslíš, že to zvládneš líp, tak prosím! Jdi za Normanovou a vyzpovídej ji, protože já s tím končím. Rozumíš? Končím!“ zavrčela na něj a protáhla se kolem, jak nejrychleji to šlo.

Nejraději by si právě teď našla nějakého malého Mrzimora a pořádně ho prohnala s Grabbem a Goylem, kdyby tu ti dva byli. Vylévání zlosti muselo tedy, k její smůle, být odloženo na neurčito nebo si mohla počkat, dokud jí to nepřejde. Místo čekání se alespoň pokusila nakopnout jednu z toulavých hradních koček. Samozřejmě minula. Ta černá mrcha se se zasyčením stačila zdekovat skokem na závěs, po kterém vyšplhala mrštně nahoru a vklouzla do větracího otvoru nahoře u stropu.

„O-ou, chudák číča,“ ozval se za ní hlas, který rozhodně teď slyšet nechtěla. Rozhodla se proto Tinu jednoduše ignorovat a pokračovat svižnou chůzí směrem do sklepení. To by však nebyla Nebelvírka, kdyby se něčím tak prostým nechala mladá černoška odradit.
„Ten ohňostroj byl vážně khůl, už se nedivím, že se kluci ani nechtěli opít, jen aby ho viděli. Doufám, že ho příští rok uvidím zase, teda jestli tu ještě budu. Taky se může stát, že máma zase bude pracovat jinde... však to znáš... dřív mě moc s sebou nebrala, ale teď prý bude,“ hučela jí Tina do ucha jako kdyby nic. „Líbil se ti ohňostroj? Vypadala si, že se vůbec nebavíš, tak jsem šla za tebou...“

„Co chceš, malá Nebelvírko?“ obrátila se k ní čelem, když už to její žvatlání nemohla dál snášet, „Chceš se jít muchlovat na záchodky?“

Tina zamrkala a vypadala při tom trochu jako oslněné zvíře. Naprosto běžný výraz drtivé většiny všech Nebelvírů po veškeré dny jejich bytí. V případě mladé sexy černošky to bylo ještě horší. Pansy by si ji zasloužila jako dokonalý celek, pěkné svalnaté mahagonové tělo a velký výkonný mozek. Inu, člověk holt nemůže mít všechno, nač si vzpomene.

„Ne, jen se mi zdálo, že jsi smutná,“ vymáčkla se konečně Tina a natáhla ruku k Pansyině tváři.

Byl to jemný dotek mozolnaté dlaně, co jí vyslalo do všech svalů vlnu uvolnění. Povzdechla si a opřela si tvář do hubené velké dlaně s jemně růžovo-hnědým odstínem, co jí připomínal jahodové pyré promíchané s čokoládovou polevou.

„Nejsem smutná,“ zamítla okamžitě, přesto se krátce rozhlédla kolem po prázdné chodbě a pak vsunula ruce pod Tinin hábit, hezky kolem jejího pasu. „Pojďme někam stranou.“ To už nebyl návrh, protože to vysoké černošce oznamovala, když už ji vtlačovala do výklenku. Okamžik nato se jejich rty spojily a ruce se pátravě rozběhly pod oblečením.

°°0°°

 

Jasné světlo odrážející se od sněhu všude na bradavických pozemcích a procházející zamrzlým oknem ho nepříjemně zaštípalo v očích. Rozlepil víčka a hned je zase spustil, jak byla záře hrozně nepříjemná. Poslepu nahmatal hůlku a stejně tak poslepu zatáhl závěsy na oknech. Jeho spolunocležníci mu za to budou jistě velice vděční, až se probudí s hroznou kocovinou ze včerejší oslavy Silvestra, která už bez dozoru profesorského sboru probíhala od půlnoci do čtyř do rána. On v noci nepil, proto mu stačilo jen pár minut, než nadobro otevřel oči a vyvolal si čas a datum, jen aby zjistil, že je nechutných šest dvacet ráno. Naneštěstí jakmile jednou opravdu otevřel oči, tak bylo velice nepravděpodobné, že by mohl znovu usnout.

Ač se mu vůbec nechtělo vstávat obrátil se na bok a pomalu hodil nohy dolů z postele do svých bot. Natáhl si je tak potichu, jak jenom dokázal, nechtěl své chrápající kamarády probudit, a odploužil se do koupelny kvůli nejnutnější ranní hygieně. Výjimečně, po třech dnech, se dokonce i oholil, přeci jen, jak na Nový rok, tak po celý rok. Nechtěl by skončit jako starý Azték s kudrnatým plnovousem.

Po tom, co se oblékl a pokusil učesat, se už trochu svižnějším krokem dostal do společenské místnosti, kde zastihl jenom bradavickou skřítku rozdělávající v krbu oheň. Pozdravil ji, ona jeho s velkou a uctivou úklonou, načež se přesunula k utírání prachu na římse. Debatovat s ní nemělo smysl. Většina zdejších skřítků nebyla moc mluvná, měli nakázáno lidí se spíše stranit, pokud si je někdo nezavolal a rozhodně se nechtěli bavit, tak jako se Dobby bavil večer před tím společně se všemi ve Velké síni.

Nechal skřítku v klidu pracovat a vyšel ven, doufaje, že by mohl splašit něco k jídlu i takhle brzo ráno. Přeci jen zmijozelští a spousta profesorů vstávala časně, určitě by neměla být Velká síň zavřená na petlici. Kráčel jednou z momentálně prázdných, hlavních chodeb, když tu najednou se zpoza rohu vynořil pohvizdující si Brumbál. Na tak brzkou ranní hodinu vypadal nepřirozeně čile, navíc ještě pořád trochu ovíněně, jako kdyby ještě vůbec nešel spát. Taneční chůzí si to vykračoval jen v... Brumbál byl bosý a evidentně mu to ani trochu nevadilo.

„Harry!“ vykřikl ředitel, jakmile si ho všiml a široce se usmál. „Jsem rád, že tě vidím tak brzo ráno v novém roce, ale zároveň překvapen. Co děláš tak časně vzhůru, chlapče?“

„Dobré ráno, pane řediteli... no, já jsem jaksi už nemohl spát,“ řekl to poněkud opatrně, přeci jen bosý Brumbál uprostřed studené bradavické chodby mohl dělat kde co a on by ho při tom nerad rušil.
„Ach tak a já myslel jestli se nejdeš tak jako já pomodlit k našim bohyním,“ usmíval se ředitel, zatímco se dvěma kroky přesunu k Harrymu a objal ho nemilosrdně kolem ramen. Z takového stisku nebylo úniku, zbývalo mu jedině nahrbit ramena a poslušně se nechat strkat chodbou úplně jiným směrem, než původně plánoval.

„Myslíte do kaple?“ zeptal se a pátral po zasutých vzpomínkách na zdejší kapli – nebo se to snad jmenovalo jinak? - která by se měla nacházet někde u Havraspárské věže, tedy na úplně druhém konci Bradavic, než on se obvykle pohyboval. Bylo to místo, kam čarodějové chodili několikrát do roka, na nějaké svátky, co si nepamatoval jejich jména, dávat různé věci. Matně si od Rona pamatoval, že jsou to sladké sušenky, květiny, ovoce a svíčky, ale prý také někteří vyznávají starší tradice, kdy nosí misky krve, mrtvá zvířata, kusy vnitřností nebo usekané hlavy ptáků. To první se zdálo docela fajn, sušenky a květiny, to druhé už bylo dost nechutné.
„Vlastně se tomu říká chrám nebo oltář, pokud to není zastřešené, ale ano, ve své podstatě ses strefil,“ opravil ho mírně Brumbál, nic si nedělající z jeho přeřeknutí. Taky kdo by si pamatoval, jaký je rozdíl mezi kaplí a chrámem, pokud vůbec nějaký zásadní byl.

„Aha, jasně, takže do chrámu...,“ přitakal neurčitě, ale o útěk se nepokoušel. Byli už moc daleko od Velké síně nebo Nebelvírské věže na to, aby mu to k něčemu bylo.

„Ano. Nechceš tam jít se mnou?“ zeptal se Brumbál, ač to vlastně jako dotaz neznělo.

„Jasně, proč by ne,“ odvětil na to s potlačeným povzdechem. Asi to nebylo logické, vzhledem k tomu, že byl dítětem věštby a věřil na věštby, a ty jak tvrdí kouzelníci přicházejí od Prozřetelnosti, ale on prostě na jakousi jasnou vyšší bytost nevěřil. Věřil v posmrtný život, v něco co přijde, až jeho duše opustí tělo, jen si nemyslel, že to místo obhospodařuje nějaká žena v dlouhých šatech. Proto mu taky přišlo hloupé vůbec do chrámu chodit, když nevěřil.
„Nechceš se mě na něco zeptat?“ nadhodil starý ředitel po pár krocích, kdy šli mlčky.
„Na co?“ oplatil mu dotazem a zvedl k němu pohled.
„Nevím, například proč chodím v půl sedmé ráno po hradních chodbách dočista bosý,“ zazubil se Brumbál vesele, aby si rovnou odpověděl. „Je to jeden z mnoha starých zvyků. V první den roku poutník musí projít cestou k oltáři paní Prozřetelnosti a matky Smrti, aby jim oběma vzdal hold, jinak se mu v dalším roce nebude dařit. Tuto pouť má vykonat nahý...“
V Harrym upřímně hrklo při představě starého čaroděje kráčejícího po chodbě docela bez oblečení a ještě víc se zděsil, když ho napadlo, že se možná Brumbál ještě dodatečně svlékne a také při myšlence na Snapea vykonávajícího pouť bez všech svých vrstev oblečení. Mimo jiné zauvažoval, jakpak asi teď jeho těhotenské břicho vypadá pod vší tou látkou a jestli se takové břicho hodí k penisu. Poslední věc rychle, velice rychle zatlačil hluboko do mysli, protože přemýšlet o penisu Severuse Snapea bylo nesmírně nebezpečné z několika důvodů; prostě to bylo nebezpečné, Brumbál mohl něco nějak vytušit nebo hůř by to vytušil Snape, kdesi v hloubi sklepení by se vymrštil rovnýma nohama z postele a vydal se na trestnou výpravu.

„... nicméně tady ve škole by to nebylo vhodné, tudíž jsem se rozhodl pro modernější a stravitelnější verzi, kdy se vydávám od svých pokojů nejdelší cestou do chrámu bez bot.“

„Chápu... já si mám taky sundat boty?“ zeptal se, nerad by chodil bosý po studeném mramoru chodby.
„Pokud si chceš vyzkoušet staré tradice svých kouzelnických předků tak můžeš, ale nemusíš... beztak už to lidé v dnešní době moc nedodržují,“ nevypadal, že by ho to nějak zvlášť trápilo. „A jsme tady....“
Konečně byl propuštěn z Brumbálova sevření a odvrátil od něj pohled. To, nač koukal, bylo vlastně docela pěkné. Chodba s barevnými skly plnými pohyblivých výjevů ústila v kruhovou místnost podepřenou sloupy a už z této vzdálenosti mohl vidět sochu ženy stojící uprostřed na podstavci. Nebo možná dvou žen, nebyl si tím úplně jistý. Nedařilo se mu na tuhle dálku řádně zaostřit na sochy, pokud byly skutečně dvě, byly nejspíš stejně vysoké i stejně vypadající a postavené k sobě zády.

Hned jak se mu podařilo dohnat svižně se vzdalujícího Brumbála, konečně uviděl, že se předtím nemýlil. Jakmile vstoupil do kruhové místnosti a podíval se na sochy ze strany, jasně viděl, že jedna z nich se dívá přímo do chodby, zatímco druhá je doslova přicuclá k jejím zádům a dívá se na druhou stranu. Ta první, otočená čelem k příchozím, měla hlavu skloněnou na stranu, jako kdyby se dívala nesměle do podlahy a v rukách, sepnutých, jako kdyby o něco žádala, jakoby plápolal modrý strom. Nejspíš druh iluze, kdy se větve stromu třepotaly právě jako malé plamínky.

Druhá žena nevypadala nepřívětivě, vlastně byla té první nesmírně podobná, jen měla o poznání delší vlasy, ovšem kosa v jejích rukou, stejně jako zavřené oči, budily dojem nepřístupnosti a snad i trochu nemilosrdnosti, přesto se mu nezdála být zlá.

Obě pak měly dlouhé šaty neurčitých tvarů, zakrývající i jejich nohy a ovázané v pase něčím, co se dalo těžko poznat, jestli má být pásek nebo kus provazu. U toho, kde by nejspíš měly chodidla, byly naskládané různé předměty, přesně jak Ron říkal. Ovoce, miska se sušenkami tvaru oka a spousta zapálených svíček. Zjevně tedy k nim chodilo víc lidí, než jen Brumbál a pár členů profesorského sboru. Vlastně, když o tom tak uvažoval, ani nevěděl, jestli jeho blízcí přátelé v Prozřetelnost věří.
„To je Prozřetelnost,“ kývl Brumbál bradou k ženě shlížející k zemi. „V jejích rukách je strom života a poznání. Celé lesy jich rostou na Avalonských pláních a vlastně i les Sirén je z nich stvořený. Ona je sází, semínko po semínku a sazeničku po sazeničce.“
„A proč se dívá dolů?“ zeptal se bez většího rozvažování.

„Na to se teorie různí. Někteří, pesimisté, tvrdí, že shlíží k zemi ve studu za naše chování. Větší část z nich si myslí, že se stydí za všechny války a násilí, kterého se čarodějové v průběhu dějin dopustili na sobě navzájem i na mudlech nebo na přírodě. Najdou se i tací, co to považují za stud nad míšením vzácné krve naplněné magií, kterou nám Prozřetelnost v dobré víře svěřila, s krví nečistých mudlů, co se ani neumějí modlit k tomu správnému 'stvořiteli',“ počal Brumbál trpělivě vysvětlovat. „Druhá teorie je, že v jejích očích se zračí všechna tajemství světa i věků a kdo do nich pohlédne, ten je všechna pochopí. Jenže život se znalostí všeho by byl marný, kdyby člověk nemusel usilovat o poznání, tak Prozřetelnost klopí oči k zemi, aby do nich nikdo nemohl pohlédnout. Zároveň ale nechce ochudit své děti o nové zázračné poznání, tak oči nikdy nezavře, aby ti schopní z nás mohli pohlédnout do koutku jejího oka a zřít nepatrnou slzu pravdy.“

„Ta druhá je Smrt...?“ zeptal se jen napůl.
„Ano, druhá socha je Matička Smrt,“ přitakal přesto Brumbál.

„Drží v ruce kosu, to je docela děsivé,“ poukázal na potencionální zbraň v rukou sochy. „Předpokládám, že to má na pomyslné stínání života, ne?“
„Oh, vlastně vůbec ne,“ zakroutil starý čaroděj hlavou. „Vím, že mudlové mají o Smrti tuto představu. Chodí s kosou a stíná lidské hlavy, ale skutečnost je jiná. Stejně jako Prozřetelnost i ona je správkyní Avalonských zahrad, ovšem zatímco Prozřetelnost seje, ona sklízí a zbavuje se plevelu. Kosa v jejích rukou symbolizuje její úlohu na Avalonu, nikoliv způsob jakým odvádí duše do posmrtného života. To dělá jinak. Někdo tvrdí, že vezme člověka za ruku, jiní že ho políbí, každopádně mu nikdy neublíží, ať jeho duše nakonec dokráčí kamkoliv.“

„To mi nepřijde tak strašné,“ musel uznat. Prostě být odveden nebo políben pohlednou ženou jistě nebylo něco, co by mělo vzbuzovat strach. „Říkám to pořád, hrozné není umřít ale umírat. Víte co... ta chvíle, když už nemůžete nic dělat a jenom to bolí,“ odmlčel se a, i když se tomu snažil zabránit, viditelně se zachvěl.
„Tehdy je pěkné, když tě přijde Smrt vysvobodit,“ dokončil za něj Brumbál vědoucně.
„Jo... tak nějak,“ pokýval hlavou. „Co znamenají její zavřené oči?“

„Slepou spravedlnost. Matička Smrt si přijde pro nás všechny, jedno jestli je člověk bohatý, chudák, krásný či ošklivý, mocný nebo moták. Nedá se uplatit ani tím nevětším darem, i když,“ zvedl svůj dlouhý hubený prst, „může se do tebe zamilovat. Pokud na ni v okamžiku smrti někoho v tvém okolí pohlédneš a ona pohlédne na tebe, pak ti dlouho nedá spočinout v hrobě.“

„Na místě takového člověka bych nechtěl být. Musí být strašné přežít všechny, které znáte a milujete. Jednou mi to bohatě stačilo,“ dodal zasmušile, myslíc samozřejmě na Siriuse. Jeho ze svých přátel jako jediného přežil a chmurně si musel dodat, že zatím. Nejspíš, pokud vypukne skutečná válka, nebude jediný, kdo zemře.

Vzhlédl od podlahy, kam kdovíkdy upřel pohled a podíval se na sochu Smrti. Vypadala tak neškodně, přestože přinášela často mnohá utrpění. Zároveň, i když se měl zlobit, necítil k ní žádnou nenávist. Ať byla nebo ne, jednoduše dělala svou práci. Každý musí jednou zemřít, pravda, někteří by nemuseli umírat tak brzy, ale zase kdoví jak by jejich život mohl změnit život někoho jiného, kdyby zůstali naživu. To byly zase ty kejkle s časem.
„Chceš se k některé z bohyň pomodlit? Alespoň na zkoušku,“ navrhl mu ředitel po chvíli ticha a zpoza plnovousu, kde měl kapsy hábitu, vytáhl svíčku, kterou mu vzápětí podal.

Váhavě si ji přebral. Logicky mu vyplývalo, že ji má zapálit a postavit na oltář k nohám jedné z bohyň, jen si nebyl jistý, jestli je to od něj vhodné. Nebyl věřící, takže by se možná neměl modlit k bohům, když nepatří mezi jejich ovečky. Možná by se ale přeci jen mohl symbolicky pomodlit za Siriuse.

„Nevím, jestli bych měl, když v ně nevěřím, ani co bych měl říkat nebo dělat.“

„Je to celkem prosté. Poděkuješ... stačí v duchu... bohyním za rok, který jsi prožil a budeš si přát, co bys chtěl, aby se v následujícím roce stalo. Potom zapálíš svíčku. Takto,“ zlehka foukl na knot svíčky, co opět vytáhl z hábitu, „vyšleš své přání k Prozřetelnosti,“ odmlčel se a se zavřenýma očima několik nádechů setrval, „a nakonec svíčku postavíš k jejím nohám.“ Jak řekl, tak také učinil a položil svíčku na podstavec k okraji hávu Prozřetelnosti.“

„Ta přání se někdy splní?“ nemohl nezeptat.
„Moje? Ano, často se mi splnila, ale někdy ne. Záleží také na mně samém, jestli udělám správné rozhodnutí a budu se snažit dospět k cíli. Prozřetelnost je všemocná, ovšem nedává nic zadarmo.“
„Bůh pomůže těm, co si pomůžou sami,“ řekl a pokračoval vysvětlením, když Brumbál tázavě pozvedl obočí. „To říkají mudlové. Jejich Bůh by měl pomoci všem potřebným, jenže spousta lidí si myslí, že to nedělá, a proto se o sebe musejí všichni postarat jedině sami. V Boha nevěřím, ale myslím si, že lidé by se o sebe měli starat navzájem.“
„To bezesporu, zvláště pokud je člověk bohatý a mocný, by se měl starat o potřebné,“ souhlasil s ním Brumbál velmi vážným hlasem.

„Hmm,“ přikývl zamyšleně, následně se obrátil k řediteli. „Bude proti nějakým pravidlům nebo tradici uctít Smrt?“
„Ovšemže ne. Sice to lidé zpravidla první den v roce nedělají, ale pokud k tomu máš důvod, tak není proč to neudělat,“ ubezpečil ho Brumbál a mírně pokynul rukou směrem k soše.
Byl docela rád, že to může udělat, alespoň za toho Siriuse by se mohl pomodlit, anebo poprosit, aby lidé netrpěli. Vytáhl proto směle hůlku k zapálení svíčky, ovšem ředitelova teplá ruka ho zlehka zastavila stiskem zápěstí.
„Hůlku k zapálení svíčky nepotřebuješ,“ zadržel ho.
„Neumím čarovat bez ní... kdyby tu byl zapalovač...“
„Svatyně tady v Bradavicích není obyčejná svatyně,“ přerušil ho Brumbál a ruku s hůlkou dostatečně rázně sklonil k boku a držel. „Na světě existují zvláštní místa. Například taková, kde ani velmi mocný čaroděj prakticky není schopný používat magii. Tím místem je třeba Pahorek svobody,“ trochu svraštil čelo, jako kdyby si vzpomněl na něco nehezkého, vzápětí už měl zase svůj obvyklý přívětivý výraz. „A též jsou místa, ještě zřídkavější než ta první, kde i prostý čaroděj může užívat magie bez hůlky. Například Stonehenge nebo i zde, hluboko v jeskyních pod hradem. Magie tady vyvěrá k povrchu a klouže mezi kameny ke všem zdejším obyvatelům. Pro mladé kouzelníky je to zdravé, živí to jejich vlastní magická jádra během dospívání a těm nejmenším dodává sebedůvěry, když se kouzla nedaří. Proto tu byl také hrad postaven a proto nejspíš bazilišek v Tajemné komnatě přežil tak dlouho. Během spánku se živil tamní čirou magií. Ze stejného důvodu vede mramorový podstavec soch až do hlouby země a... když se podíváš blíže,“ trochu se naklonil nad podstavec a donutil tak i Harryho se podívat, „uvidíš malou škvíru, otvor až hluboko do nitra hory.“
Nahlédl a skutečně, kolem podstavce byla asi na prst tenká škvíra skrz kterou, když se nad ní nakláněl, nahoru stoupal studený vzduch. Nejen ten. Několikrát zamrkal a rozostřil zrak, aby vzápětí spatřil jemný jiskřící kouř stoupající kolem soch vzhůru. Magie, bez barvy nebo chuti jakou měli lidé, zvířata nebo předměty. Takovou nejasnou, ani dobrou ani zlou, a na kůži brnivou, když natáhl ruku.
„Je to jako komín. Dva kameny proti sobě a mezi nimi stoupá koncentrovaná magie,“ nevěděl, jestli to dořekl za Brumbála nebo si to prostě tak sám vymyslel, nicméně měl pravdu, protože starý čaroděj se na něj potěšeně usmál a dokonce se zdálo, že i trochu hrdě.
„Naprosto správně.“

Odhodlaně pozvedl svíčku k obličeji a foukl. Nestalo se nic, jen sebou knot trochu zatřepotal. On to však nevzdal a zkusil to podruhé, tentokrát se na konci knotu zajiskřilo, ale plamínek hned zhasl. Zkusil to tedy potřetí. Zhluboka se nadechl a s veškerým odhodláním a přáním svíčku zapálit ji také zapálil, aby se pak musel několikrát dlouze nadechnout, jako kdyby vyběhl po schodech. Takové obyčejné rozsvícení svíčky, co by hůlkou nebo zapalovačem zvládl během půl minuty, ho tentokrát stálo tři pokusy a podivný malátný pocit v rukách, ale stálo to za to.

Zubil se vesele na plápolající plamínek, co zapálil bez použití hůlky a na nádherných několik chvil si připadal velice mocný. Rychle to samozřejmě vyprchalo, ovšem pocit sebeuspokojení a jisté pýchy zůstal nadále, i když společně se svým přáním pokládal svíčku na podstavec k nohám Smrti.

Po tom, co svíčku položil, se samozřejmě nic nestalo, ani to neočekával, nastala však zvláštní věc u něj v duši, nejen že cítil pýchu nad svým úspěchem, teď se dostavila útěšná úleva nad smrtí všech. Mělo to pozitivní vliv i na jeho léčitelské já, které jako kdyby chvíli složilo hlavu ke spánku.

Byl to klid.
„Co sis přál, pokud si to nechceš nechat pro sebe,“ zeptal se Brumbál po chvíli do ticha.
„Řeknu, když řeknete vy,“ jemně se usmál, ani se tak nechtěl vyhnout odpovědi, jako ho vážně zajímalo, co si ředitel mohl chtít u Prozřetelnosti vymodlit.

„Och, všechny ty prosté a logické věci. Zdraví pro Severuse a jeho dceru, stejně jako pro všechny mé přátele a blízké, a také brzký konec války. Ahá!“ zamával prstem. „Ještě aby začali prodávat modré pyžamko pro miminka s opičkou na prsou i v mé velikosti.“

Skoro vyprskl smíchy. Zavčas si ovšem přitiskl ruku na rty a ztlumil smích nad představou starého čaroděje v miminkovských dupačkách.
„Nuže, co sis přál ty?“ nahlédl na něj zvědavě Brumbál, usmívající se od ucha k uchu, přes obroučky svých brýlí.
„Něco méně vtipného...,“ rychle se uklidnil a nadechl. „Modlil jsem se za rychlou a bezbolestnou smrt pro všechny, kteří musejí zemřít. Myslíte, že se mi to splní?“
„To záleží na tom, jestli...,“ čaroděj se odmlčel a zvedl pohled kamsi za Harryho rameno. „Jestli bude Matička Smrt chtít a uzná to za... vhodné.“
Zamračeně sledoval, jak je Brumbál náhle roztržitý a hledí kamsi dozadu za jeho záda. Obrátil se přes rameno, ale jediné, co viděl, bylo další barevné okno s pohyblivým výjevem nějaké modlící se ženy, nebo kdo to byl. Nerozeznal z dálky tvář a dlouhé jakoby šaty nosili i muži.

„Děje se něco, pane?“ zeptal se trochu znepokojený.
„Ne, ovšemže ne. Nic se neděje. Co by se také mělo dít?“ usmál se na něj ředitel křečovitě, jako kdyby násilně odtrhl zrak od něčeho, co ho velmi zaujalo a objal ho zlehka kolem ramen. „Půjdeme společně na snídani?“
„Klidně,“ souhlasil a znovu se podíval za své rameno, co by tam jenom mohl starý čaroděj vidět. Nic tam nebylo, jen prázdná místnost. Přesto si bezděčně vzpomněl na Tinu a její tvrzení, že mu za zády kráčí Smrt. To mu nikterak na klidu nepřidávalo, když už se i Brumbál ohlížel.

Bohužel, nebo snad naštěstí, neměl moc času se nad tím zamýšlet, protože ho ředitel už pomalu vedl k východu. Ještě několikrát se obrátil, než sám nad sebou zakroutil hlavou a upřel pohled na cestu kupředu.

Nic za zády neměl.

 

25. Santa nosí černý plášť ~o~ 27. Kroupy dohadů