02.09.2013 00:05

Štědrý večer nastal, překvapení nám přichystal (18. týden)

 

Zlehka svíral hůlku mezi dvěma prsty, mířil s ní na zem a odhrnoval si stranou z cesty všechen ten ledový sníh. I jemu by byl po kolena, kdyby se jím brodil tak jako jeho věrní, následující ho o dva kroky vzadu. Nechápal, proč nepoužijí hůlky, nebo si snad mysleli, že bude očišťovat cestu jim všem? Copak měl povinnost se o ně starat, nebyly to děti ani jeho domácí zvířata. Navíc co si matně pamatoval, tak svá domácí zvířata vždy umučil k smrti, takže jeho Smrtijedi by se zcela jistě nechtěli stát jeho domácími mazlíčky, snad vyjma Červa. Ten, pokud nemusel, ani neměl lidskou podobu a spával pod Voldemortovou postelí, ač on sám ji ke spánku nikdy nevyužil. Dokonce i teď byl Červ v podobě myši hovící si někde na cípu jeho pláště, alespoň co si matně vzpomínal, že se mu tam ta zvířecí odpornost přichytila, když odcházeli z Manoru. Alespoň měl Červ dost důvtipu a našel si způsob, jak se nezmáčet, na rozdíl od Luciuse a Belly.

Zastavil se a vzhlédl na Pohorek svobody k pěti břízám stojícím v pravidelném kruhu na jejich úplném vrcholku. Znamení konce a úplnosti jednoho věku, jenž nastal, když se Brumbál s Grindewaldem zde před mnoha desetiletími střetli. Natolik podivné místo naplněné silou, že i mudlové toto místo chránili nějakými těmi svými zákony. Zároveň bod v magickém poli tak hrozně silný, že se v něm stalo prakticky nemožným vrhnout mocné kletby, jako byla například Avada. Pro slabší čaroděje zde bylo obtížné použít i obyčejnou levitaci natožpak cokoliv silnějšího.

Díky této své nepříjemné vlastnosti se stal Pahorek svobody místem střetů mocných znepřátelených čarodějů, pokud si spolu chtěli pohovořit. Jednou se tu setkal s Brumbálem, kdy mu starý čaroděj nabízel smír i svobodu a omilostnění pro všechny jeho stoupence, pokud ustoupí od svého plánu očistit svět od ohavné mudlovské havěti. Stalo se to ještě před jeho první smrtí, než ho ten Potterovic kluk porazil díky ochraně své matky. A znovu ho Brumbál na pahorek lákal v prvních měsících jeho návratu. Odmítl. Byl rozhodnutý Brumbála, jeho stoupence a ministerstvo obhajující mudly zničit, srazit na kolena, donutit konat podle jeho vůle. Nic, ani jeho nemoc mu v tom nezabrání.

Vykročil směrem k vrcholku, kde už z dálky tušil vyčkávající postavu. Dnes tu nebyl kvůli rozhovoru s někým stejně mocným, jako byl Brumbál, nýbrž kvůli nabídce pomoci od doposud pro něj neznámého lékouzelníka přebývajícího na Sibiři. Říkalo se; tonoucí se stébla chytá, a pokud by někdo měl jiný lék na jeho nemoc, než jaký napadl jeho, pak by byl blázen, kdyby ho odmítal. Ovšem zároveň i kdyby takový lék existoval, tak se svého plánu na obrodu v novém, lidštějším těle nikdy nevzdá. Už na něm pracoval příliš dlouho, než aby se jen tak obrátil zády a začal dělat něco jiného. Teď toužil, kdesi v malé části své mysli, být zase plnohodnotným člověkem a mocným čarodějem, který může vyjít na sluncem zalité nádvoří Bradavic, aniž by se všichni báli jeho vzhledu. Je měla děsit moc, jíž vládl, ne fakt, že měl zuby jako had, šupinatou kůži a děsivé rudé oči.

S každým krokem směrem k vrcholu cítil narůstající tlak magie na svém těle. Zdejší síla ho obklopovala, zatlačovala jeho vlastní auru do těla a blokovala ji. Nepříjemnější pocit snad ještě nikdy nezažil, včetně okamžiků, kdy si odřezával shnilé maso z ruky. Nejodpornější pocit měl kolem hůlky sevřené doslova v kleštích. Naštěstí, dřív než opravdu musel přerušit kouzlo, kterým si odstraňoval sníh z cesty, vstoupil na nezasněženou, do žluta seschlou trávu pokrytou jen tenkou vrstvou jinovatky. Mohl tedy s klidem skrýt hůlku v hábitu.

Zastavil se.

Deset kroků od něj byl drobný muž s kulatým tělem a tenkýma nožkama a rukama. V kulaté tváři zarudlé chladem měl nasazený cvikr, v koutku úst mu potom visela dýmka, ze které stoupal k nebi kouř a mísil se s kouřem z ohniště u jeho nohou. Podle jeho klidu i faktu, že mu před špičkami hořel zapálený oheň, Voldemortovi rychle došlo, s jak mocným čarodějem má tu čest. Jistá obezřetnost tedy byla na místě. Jistěže nebyl stejně mocný jako on sám, ale čaroděj úrovně dvanáct už by mu udělal pár vrásek na čele, kdyby se střetli na hůlky.

Jedním pohybem si shodil kápi z hlavy. Chladný vzduch ho nepříjemně zatrnul na šupinách pokrývajících jeho lebku. Mužíček vytáhl dýmku z pusy, jeho oči se mírně rozšířily a on zůstal strnule stát, zatímco Voldemorta usilovně sledoval. Zrak měl rozostřený, hledící v dál nebo hluboko do podstaty věcí. Cítil pod tím pohledem šimrání na těle, nikoliv však na mysli. Ať dělal lékouzelník cokoliv, nepokoušel se mu vstoupit do mozku, naopak když se zadíval na něj, tak vnímal docela jasně jeho myšlenky stejně jako neobvyklý klid, s jakým se nesetkával často.

Muž zamrkal, dýmku uhasil palcem a pak zmizela v jeho širokém rukávě. Vykročil pomalu směrem k němu.
„Můj pane...“ vydechla naléhavě Bella a postoupila dopředu. „Nevíme, co je zač... může to být Brumbálův pes... chyťme ho, svažme ho a vyslýchejme. Když mi dáte volnou ruku, tak vám zaručeně poví všechno, co ví.“

„Nesouhlasím. Dokázal rozdělat oheň na Pahorku svobody, takže nebude z čarodějů, se kterými bychom si měli zahrávat... při veškeré úctě k vaší moci, můj pane,“ oponoval mu u druhého ucha Lucius.

Oba byli jako otravný hmyz šumící mu kolem hlavy. Kdyby se tak mohl ohnat a jedním mávnutím z obou udělat popel tak jako to dělal s mouchami. Merlinžel nemohl, byli jeho nejvěrnější stoupenci, zejména Ballatrix, a přijít o ně bezdůvodně by bylo mrzuté. Až jejich smrt bude prospěšná jemu, pak je obětuje bez mrknutí oka. Dnes však neplánoval nikoho zabíjet, nanejvýš tak zmučit a zajmout.

„Neptal jsem se na vaše názory,“ zasykl na ně, trhl pláštěm, až kdesi za sebou uslyšel zapísknutí, jak Červ odletěl na zem, a vykročil vstříc drobnému mužíkovi.

Setkali se přesně uprostřed, oba napnutí v zádech a zároveň zvědaví, co ten druhý udělá. Minuty se protahovaly, když vyčkávali, jestli jeden zaútočí, potom se jako první pohnul lékouzelník. Hluboce se uklonil a smekl klobouk, jenž mu seděl na hlavě.

„Ezra jméno mé a vy budete předpokládám velmistr temných čar zvaný Voldemort,“ jeho hlas, klesající a stoupající v nepřirozeně jemné tónině, se zdál být veskrze přátelský, skoro až bodrý. Za zády uslyšel, jak se Bella syčivě nadechla mezi stištěnými zuby. Přímo ji viděl, kterak se svíjí jako žížala na rozpáleném kameni a zoufale se snaží nevytáhnout hůlku, aby lékouzelníka zabila.
„Lord Voldemort,“ opravil ho polohlasně. „Váš dopis sliboval něco, po čem toužím, ale nemohu to mít. Nevím o ničem, co bych si nemohl vzít pouhým natažením ruky. Co mi můžete nabídnout za to, že vás na místě nezabiji?“
Ezra se podíval za jeho záda na Smrtijedy čekající v povzdálí připravení. Nezdál se jimi vystrašený, nebál se ani při pohledu do Voldemortovy tváře, jediné, co byl, bylo znepokojený. Také váhavý, ne však dlouho. Překonal krátkou vzdálenost, jež je dělila, smekl klobouk opět z hlavy a mírně se uklonil.

„Dlouho sleduji váš velký vzestup, můj pane, a obdivuji, čeho jste dosáhl. Proto jsem si nemohl nevšimnout vašeho eminentního zájmu na lékouzelnicích z celého světa,“ zvedl pohled vzhůru. „Došlo mi, že byste mohl být vy nebo někdo vám blízký vážně zraněn či proklet, a proto jsem vám chtěl nabídnout své služby. Teď vím, že to vy sám jste zraněný, takže...“
Drapl po něm. Pevně svou kostnatou rukou stiskl límec mužíkova kabátu a zvedl ho do výšky. Nezraněnou rukou to byla naprostá hračka. Jeho síla byla naslidská, ještě násobená magií a zlostí kolující mu v žilách. Jak ten ubohý ničemný tvor věděl o jeho zranění s takovou jistou, s jakou o něm mluvil?
„Kde ses o tom dozvěděl?“ zavrčel mu zblízka do vyplašené tváře. Cítil na tváři jeho horký, zrychlený dech, kousek od ruky tepala krční žíla a v nose pálil pach strachu. Olízl rozeklaným jazykem auru vyděšeného králíka v objetí hada, jež se kolem mužíka vznášela jako přízračný opar.

„Jsem Léčitel... vidím to...“ zachrčel. Ruce měl pevně zaťaté do Voldemortova roucha, ovšem byla to naprosto marná snaha o vysvobození, protože ho svíral opravdu pevně.

Jistě, Léčitel, tak to bylo vše jasné. Neochotně ho pustil, takže Ezra dopadl na zem jako pytel brambor. S podivem byla jeho reakce, kdy si jen nasadil upadlý cvikr a pomalu se postavil, přičemž se ani nepokusil vytáhnout svou hůlku z kabátu. Jen si oklepal prach se zmrzlou travou ze svých kalhot a okrajů kabátu. Přidušeně si odkašlal.

„To bychom měli představování... myslím,“ zamručel Ezra, „alespoň vám mohu nabídnout víc, než možná víte. Vaše zranění způsobil jiný Léčitel svou mocí, nejspíš nekontrolovaně. Musel k vám chovat hlubokou a čirou nenávist, jinak by ničeho takového nebyl schopen. Troufám si odhadovat, kdo tím Léčitelem je, a vy to jistě víte také.“
„Potter,“ zavrčel to prokleté jméno.

„Ano. Možná ale nevíte, že existuje jediný způsob, jak se svého zranění navždy zbavit. Nemohu ho vyléčit já, nemůžete ho vyléčit ani vy, musíte Harryho Pottera zabít, jinak jeho prokletí bude trvat, dokud vás nerozežere zaživa. Vy ale, pokud to správně chápu, máte toho chlapce v úmyslu zabít tak jako tak, že?“

„Mám ho v úmyslu rozcupovat na malé kousky a jeho hlavu si nechat naložit do lihu, abych si ji vystavil na krb,“ zašeptal trochu rozechvěle, jak si představoval Pottera rozpáraného na kousky. Miloval tu myšlenku, svého soka dokonale zlikvidovat, takže by nezbylo dost ani na uctívání. Rozprášit ho v rudou mlhu poletující v podzimním vánku a vpíjející se do země.

„Harry Potter je mrtvý, nejen proto, že je to jediný způsob, jak se jeho kletby zbavit. Nehledě na to, že jsem objevil další možnosti,“ naklonil se kupředu, když to říkal. Musel hodně nízko, dokonce se ohnout v zádech, jinak by se k mužíkově tváři dost nepřiblížil. „Nemáš mi co nabídnout, vyjma svého těla a magie, kterou rozpitvám, abych zjistil, jak Léčitelé fungují. Můžeš si vybrat, jestli při tom budeš naživu nebo už dávno mrtvý... ne, počkat, nemůžeš, nejdřív budeš naživu a pak zemřeš, až tvé tělo nebude schopno vzdorovat bolesti.“

„Dokážu vaši nemoc téměř zastavit. Zaručím vám rok života, než se ta kletba prožere k rameni, to přísahám při magii své krve,“ chrlil Léčitel o překot, ruku přitištěnou na prsou. Teď už se konečně skutečně bál, což Voldemorta těšilo natolik, že se zamyslel.

Rok je přesně to, co potřebuje. Nejen že tím překoná bez problému zbytek měsíců do konce Snapeova těhotenství, ještě poskytne tomu dítěti dost času k vyzrání, a tím pádem bude obřad jistější a bezpečnější. Potřeboval, aby se magie usadila v každé kapce krve toho dítěte. Jeho podstata, aby se nadechla a uvolnila. Musel mít tak úplný model čaroděje, jaký jen mohl za tak krátký čas získat a který ho zároveň nemohl přímo ohrozit.

„Nevidím důvod, proč ti věřit. Máš odvahu a drzost za mnou přijít a nabízet mi něco, oč pravděpodobně ani nestojím. Ani tak nečiníš s patřičnou úctou. Proč bych měl věřit, že mi chceš sloužit nebo být mým spojencem? Hmm?“ vztyčil se do celé své výšky. „Znám čaroděje jako ty. Žádný úrovně dvanáct není ochotný se přidat ve válce na jednu či druhou stranu. Jsou to zbabělci chránící si svůj krk více než vlastní čest a ideály. Jen vyčkávají, aby mohli líbat nohy vítězi... mně. Ty se zdáš být jiný, právě proto jsi tak podezřelý.“

„Nezáleží mi na válce, já se chci pomstít Brumbálovi.“

Podíval se na něj, hluboko do něj, ale nepocítil žádnou lež. Ten muž skutečně toužil po tom, zbavit svět navždy vlivu Albuse Brumbála. Hlad po pomstě z něj teď sálal neskrytý za Léčitelským klidem a mísil se s naprostou upřímností a ledovou chladností tak potřebnou pro vykonání každé pomsty. Otázkou bylo, proč chce Brumbála zabít. Jistěže bez jediného zaváhání souhlasil s Ezrovou vizí budoucnosti, kdy zbude z údajně nejmocnějšího čaroděje doby jenom krkavci oklované mrtvola, jenže musel vědět, z jakého důvodu Léčitel tak moc touží někoho zabít. Nebyla to jejich přirozenost nenávidět a přesně jako v Potterově případě i Ezru musela k Brumbálovi vázat hluboká nenávist, jež v něm potlačovala přirozenou touhu ochraňovat a pečovat o vše živé.
„Proč se mu chceš pomstít?“ položil tu otázku s nefalšovaným zájmem.
„Protože...“ Ezra se odmlčel, zvedl hlavu a krátce se podíval na nebe, než dlouze vydechl. Projev bolestného utrpení ze vzpomínek na ztrátu něčeho milovaného, tak by výraz, jenž měl Léčitel na tváři, popsal, ale nechápal ho. Láska, ta věc, co prý hýbe světem, pro něj nikdy neměla žádný význam. Nebyl milován ani nemiloval, zároveň po lásce nikdy netoužil, ani jako malý chlapec v sirotčinci. Nepotřeboval ji, protože měl moc, kterou dokázal nejen starší chlapce, ale i vychovatelky donutit dělat, co jim přikáže. K čemu by potřeboval být člověk milován, když je obávaný a uctívaný. Ezru, ač to bylo pro něj nepochopitelné, hnala láska k pomstě. Dobře tuto situaci znal, kolikrát z ní těžil, když někoho využíval a vydíral, takže by mohl těžit i tentokrát.
„Byl jsem ještě dítě, když se to stalo. Do našeho domu přišli dva cizinci, prý hledači moudrosti. Jeden z nich vypadal jako hrubián s tvrdým srdcem, černokněžník, ale ten druhý...“ semkl pevně rty a zaskřípal zuby, „vypadal jak ti mudlovští andělé. Vlasy jako slunce, vlídný hlas, něžný úsměv... dodnes si pamatuji, jak mě bral na klín, vyprávěl mi příběhy a jeho dech byl cítit po citronech. Můj otec se k nim choval vstřícně, dal jim najíst i přístřeší a oni ho za to zabili. Mou matku také. Zavraždili je tu noc tím nejhorším způsobem ze všech, kdy jim ve spánku vyrvali z útrob jejich magii. On... Brumbál mě držel, zatímco ten druhý zabíjel mé rodiče a říkal mi, že mě se nic nestane, protože by nikdy nedovolil ublížit dítěti.“

Naklonil hlavu na stranu. To znělo velmi jako Brumbál a jeho alibisticky pokřivený náhled na svět, kdy konal to, co by lidé považovali za zlo, pro příchod jakéhosi většího dobra. Věděl, že zabíjí prakticky bez příčiny, ale nezahaloval své vraždy do závojíků vyššího dobra. Jeho cílem bylo ovládnout svět, rozdrtit své odpůrce a z mudlů udělat otroky kouzelnické společnosti. Nikdy to nebylo o ničem jiném než o jeho moci, také se tím nikdy netajil.

„Za pár let jsem viděl jeho fotku v novinách hlásající, že zabil Grindewalda, jenže... ten druhý, co tam s ním byl, to byl Grindelwald. Brumbál není hrdina, je to vrah zasluhující si shořet v pekelných plamenech,“ když to říkal, jeho ruce se zatínaly v pěst a oči zuřivě žhnuly.

„O tom se nebudu hádat, ale chci vědět, jakto že jsi se svou pomstou čekal tak dlouho?“ zeptal se. Jestli na toto dostane uspokojivou odpověď, pak bude ochotný přijmout Ezru do svých služeb nebo přinejmenším za spojence, pokud by to bylo to, co chce. Zabít ho ostatně může kdykoliv v budoucnu.

„Sám proti němu nemám šanci. Je mocný, zamáčkl by mě jako hmyz, ale vy se mu můžete postavit jako rovný rovnému,“ v očích měl tentokrát cosi jako prosbu. „Dříve jsem se neodvážil za vámi přijít, pak se zdálo, že už má naději vyhasla společně s vaší porážkou, jenže dnes vidím, že se navracíte k moci ještě větší než předtím. Jestli je nějaká naděje zničit Brumbála jednou provždy, tak jste tou nadějí vy.“
Nemohl popřít lichotivost Ezrových slov. Zdálo se, že v tom mužíkovi se kromě nadání a touhy po pomstě také skrývá příjemná dávka podlézavosti neznásobená děsem jako u jeho Smrtijedů. To bylo také svým způsobem osvěžující, moci s někým mluvit bez toho, aby dotyčný jektal zuby strachem. Zde před ním stál čaroděj pravděpodobně dvanácté úrovně, natolik mocný, že si mohl dovolit mluvit tváří v tvář beze strachu se samotným Pánem zla, a to by mu mohlo poskytnout to, co nedostával od svých věrných; reálný pohled na válku. Žádnému vojevůdci není k užitku, když mu lidé ze strachu nebo pro jeho potěšení nosí takové zprávy, jaké chce slyšet.

„Myslím, že je načase poznat se blíž, drahý příteli,“ zavrkal nízkým šepotem, když zlehka pokládal ruku kolem Ezrových zad. Kdysi to dělal tak často, projevoval lidem náklonnost svým dotekem, třeba by se k tomu mohl vrátit.

Společně, on a jeho nový přítel, vykročili po úbočí Pahorku svobody ke společným cílům.

 

°°0°°

 

Spát na posteli v Blackově domě bylo kupodivu pohodlnější, než očekával, jen kdyby ho do usnutí a pak od probuzení netrýznily nepříjemné myšlenky. Nejvíc ho momentálně dráždil Potter, nejdřív celou večeři jako uražené dítě dloubající se ve svém jídle, následně ho zanechal s Weasleyovými zcela bez podpory, a to si jen skočil na záchod a nakonec kluk přišel v jednu ráno bouchat na dveře s hloupými otázkami. Neřekl mu o Lily a nikdy neřekne z prostého důvodu; zradila ho. Vykašlala se na něj v jednom z nejhorších období života, kdy potřeboval podržet, a odešla za Potterem, spratkem, co celé své dětství zasvětil týrání slabších. Tehdy, osamělý v Bradavicích, ani normální žák ani Zmijozel, ztratil svůj cíl stát se Mistrem lektvarů s vlastní laboratoří, místo toho se přidal ke Smrtijedům. Kdyby ho nenechala Lily životu napospas po tolika letech přátelství, pak by možná ani nebyl teď tady.... což by bylo na druhou stranu vlastně strašné, usoudil náhle.

Rukou přejel po knoflíčcích svého hábitu napnutého na vyklenutém břiše. Kdyby se nestal Smrtijedem, pak by nikdy neotěhotněl a nemohl v sobě teď cítit chvějící se horkou magii své dcery ani její dopolední převalování. Bez toho by si už svůj život nedokázal představit, přestože to bylo stejně otravné jako štěnice usídlené v posteli – na ty si člověk také časem zvykne, to věděl z vlastní zkušenosti.

Každopádně měl na Pottera vztek kvůli veškerému jeho chování, včetně vyptávání na Lily. Právě proto se na většinu dopoledne a také na oběd uchýlil do zdejší knihovny. Byla velká, bohatá a zajímavá, přestože většinu z místních knih už alespoň někdy v minulosti zběžně prolistoval. Tady byly starší nebo naopak novější vydání těch, které znal, takže se v nich vždy dozvěděl něco nového nebo se naopak ušklíbl nad zastaralou tezí o magii. Každopádně měl o zábavu postaráno a překvapivě ho sem nepřišla obtěžovat dokonce ani Grangerová, u ostatních vůbec nepředpokládal výskyt v knihovně.

Co se týče jídla, to i oběda, byl plně odkázán na Kráturovu péči a ochotu tak příznačnou pro skřítky. Vážně netušil, proč ho všichni tak pomlouvají a tvrdí o něm, jaký je to drzý starý povaleč, když to byl přímo ukázkový exemplář dobře vychovaného skřítka patřícího staré čistokrevné rodiny. Samozřejmě do této rodiny nepočítal Siriuse Blacka, protože to byla ta příslovečné bílá ovce, co si zasloužila oholit a napsat na kůži 'Krvezrádce', vždyť co bylo špatné na tom náležet k čistokrevným starým, byť temným rodům. Když se to tak vzalo, on a dcera, jež nosil, byli první generací nové čistokrevné a nesmírně mocné černokněžnické rodiny.

Jak krásný jeho pobyt zde byl, dokud se nemusel po obědě zvednout kvůli cestě na záchod a nenarazil na Weasleyovic dvojčata. Oba ho slušně jako jeden muž pozdravili, dokonce kývli hlavou a dodali přání krásně prožitých svátků, jenže se při všem tvářili tak neškodně, až to bylo podezřelé. Něco určitě měli za lubem a to něco se týkalo jeho. Kolikrát už viděl v jejich zrzavými vlasy korunovaných tvářích příznačný stín budoucí neplechy, zejména silný když plánovali něco jako vyhození šuplíku v jeho katedře do vzduchu nebo zmaření něčího lektvarového pokusu, na kterém se účastnil jako dozor. Bude si na ně muset dát velký pozor, jak si slíbil, když se vrátil do klidu knihovny, kde ho mohla kniha nanejvýš tak kousnout, otrávit nebo mu do obličeje vrhnout prokletí. Na to byl zvyklý, to ho nerozčilovalo, Weasleyovic dvojčata ano.

Jeho znovunabytý klid nevydržel dlouho, někdy těsně po tom, co hodiny tiše odbily půl druhé, dovnitř po zaklepání nahlédl Artur. Jeho nechutně se usmívající tvář dávala znát, že bude donucen účastnic se kolektivního rozhovoru.
„Neruším?“ zeptal se Weasley, nečekal však na odpověď a vstoupil. „Remus s Dorou právě dorazili a společně jsme se všichni usadili v barokním salonku. Nechceš se k nám přidat? Je to zábava bez dětí,“ dodal spiklenecky, jako kdyby to pro Severuse znamenalo menší utrpení. I když vlastně možná o něco menší bylo, jen o něco, nemusel se střetnout s Potterem.
„Tak dobrá,“ svolil nejspíš jedině kvůli své dceři, která nápad považovala za veskrze zábavný. Z nějakého důvodu měla přesně opačné touhy než on, a to poznávat lidi kolem sebe, jako kdyby jí snad nestačily zástupy studentů, co se s nimi den co den museli střetávat. Ona toužila poznat blíž Weasleyovy, Grangerovou a dokonce i vlkodlaka s jeho těhotnou nánou, proto ke svému otci posílala neurčitý pocit zvědavosti smíšený s teplým nadšením. Čím větší byla, tím intenzivnější se stávala její schopnost komunikovat s ním tímto neortodoxním způsobem.

Vstal, důkladně se při tom pohybu zahrnul do svého pláště, a povytáhl obočí, jak dával Weasleyomu najevo, že on je připravený klidně odejít. Dost dlouhou chvíli se tím zdál být druhý čaroděj docela dost zaskočený, než malinko pokrčil rameny a obrátil se na patě. Zřejmě vůbec nepředpokládal, že by s ním Severus tak rychle souhlasil nebo vůbec kdy souhlasil s posezením u krbu ve společnosti jeho s manželkou a ještě k tomu Lupinových.
„Kromě vás a Lupinových přijde ještě někdo?“ zeptal se po cestě chodbou k salonku.
„Ne, oslava Vánoc bude docela malá. Sice jsme se Harryho ptali, koho by ještě chtěl pozvat, on na to že jen Brumbála, jenže ten prý neměl čas, a Pomfreyovou, která musela zůstat v Bradavicích kvůli vánoční pohotovosti na ošetřovně. Děti se jí tam v jednom kuse dusí kostmi z krocana a cukrovím,“ Arthur se zlehka zasmála, kroutě hlavou. „Ron, když byl malý, se několikrát za jedno rozbalování dárků skoro udusil stuhou a papírem.“
„To by zhruba odpovídalo úrovni jeho studijních výsledků,“ utrousil mírně štiplavou poznámku. Když se ptal, jestli dorazí ještě někdo, tak očekával prostou odpověď buď ano, nebo ne, nikoliv exkurzi do dob plenkových Ronalda Weasleyho.
„Jistě, když to říkáš,“ přitakal Artur mdle a zašel do pootevřených dveří salonku.

Odfrkl si. Kdo se neumí hrdě postavit kruté pravdě o sobě nebo rodině, ten nemá v životě šanci uspět, protože nebude schopen určit, kdy se mu konečně podařilo překročit vlastní hranice. Když to Weasley neuměl, tak měl prostě pravdu, on to zvládal dobře.

Vešel a při prvním pohledu na Tonksovou málem zaúpěl v hrůze. Jestli byla před pár měsíci obrovská, tak teď byla velikosti meteoritu spadlého na Zem. Seděla rozvalená v rohu pohovky, bílou blůzku se šňůrkou nad obrovským vyklenutým břichem, díky čemuž měla zdůrazněná přírodní prsa, co by do dlaně nevzal už nejspíš ani trol, a to vše korunované upnutými kalhoty, které kdoví jak držely někde na břiše či snad pod břichem, ale rozhodně byly zakryté tou blůzkou. Sice se tvářila doslova blaženě, stejně jako všichni ostatní, jenže copak někdo může být šťastný, když neprojde dveřmi a nejspíš si v posteli nemůže lehnout nejen na břicho, ale ani na záda, protože by se začal dusit vlastní vahou.

Byla jako velryba vyvržená na břeh, což byl také osud, jaký čekal jeho samotného. Za pár měsíců bude stejně obrovský, rozvalený v rohu pohovky, neschopný se sám zvednout a ochotný se nechat obskakovat i Nebelvíry jen proto, aby nemusel namáhat bolavé nohy. Na takovou vizi budoucnosti si musel sednout. To také hodlal hned udělat, jenže jediné vhodné místo bylo křeslo přesně vedle Tonksové, takže na ni měl dokonalý výhled, když do něj s výdechem padl.

„... to bych ani neřekla. Zkoušela jsem ho odstavit dřív, jenže když máš tolik dětí... dobré odpoledne Severusi.... tak se to prostě nedá,“ mluvila Molly, jak si hned uvědomil, o kojení, a přičemž ho stihla jen tak mezi řečí pozdravit. „A já si myslím, že je to dobře. Podívej, co je v těch kojeneckých směsích za všelijaké lektvary a přídavky. Za mých let to tak strašné nebylo, když se na to ale podíváš dneska... hrůza to číst.“
„Taky už jsem se na to s Remusem dívala, víš protože se budu muset brzo vrátit do práce a on zůstane s malým doma, a taky se nám to moc nezamlouvalo,“ přizvukovala jí Tonksová hladící si břicho v pravidelných kruzích, jako nějaký blázen hladí míček, co považuje za své dítě. S hrůzou si vzápětí uvědomil, že má taky ruku položenou na břiše. Rychle ji přesunul na opěradlo, které pevně sevřel.

„Zase se sunary dobře míchají,“ podotkl Artur zapojující se do debaty, jako kdyby nikdy neodešel.
„Jenže víš, jak strašně páchnout?“ zkřivil Lupin nos, ten se ani neobtěžoval Severuse pozdravit, nebo si ho prostě nevšiml, když byl tak zaměstnaný tokáním s Tonksovou. „Už jen přes ten obal je to odporné pro můj citlivý čich. Daleko víc se mi třeba zamlouvá mudlovská verze, ta rozhodně hezky voní.“
„Mléko od maminky bude vždycky nenahraditelné, že mrně?“ zabroukala Molly na Tonksové břicho a poklepala na něj prstem.

Sledoval je a pocítil asi něco takového, co zdravý člověk, když vstoupí do ústavu pro duševně choré. Tíseň z toho, že tohle se může jednou stát nám všem, jelikož před šílenstvím nebývá úniku, když už se pomalu začne plížit k vaší mysli, a k té jeho kráčelo mílovými kroky. Jednou také bude řešit, jestli pořídit své dceři kojnou nebo ji krmit sunarem z lahvičky.

Zamyslel se.

Kojná by nejspíš měla své velké výhody, protože jak říkala Molly, mateřské mléko je pro děti nejideálnější stravou. Jenže kojná by byla další člověk v jeho domácnosti, nechtěný člověk, to třeba zdůraznit, který by navíc zabíral místo v srdci jeho dítěte jako vzdálená vzpomínka na někoho, kdo ho držel v náručí a kojil z prsu. Ne, to bylo nepřípustné, bohatě stačil Potter se svou vlezlostí.

Sunar sice nebyl tak výživný, ovšem poskytoval mu možnost držet dceru během jídla v náručí, a to rozhodně bylo něco, co by chtěl zažít alespoň jednou v životě. Pravděpodobně ne pořád, a například přebalování klidně nechá Potterovi na krku, ale jednou určitě.

Merline, právě celou půlminutu přemýšlel o sunaru a mateřském mléce. Co přijde příště? Výhoda bavlněných plen vůči těm mudlovským papírovým? Raději ani nechtěl pomyslet, kam bude jeho nesmírně vysoký intelekt během těhotenství a následného otcovství degradován.

„On kope!“ vykřikla náhle Tonksová nadšeně, jako kdyby vyvolávala vítězství ve válce. „Kdo si chce sáhnout na mého malého fotbalistu?“
Sáhnout si chtěli úplně všichni, natlačili se k ní jako jedna mřenka na druhou a všichni si chtěli sáhnout, kde ten malý fotbalista vystrkuje paty skrz břicho. Znechuceně to sledoval. Jeho dcera sebou také celý den mele, jenže to nikdo ohmatat nechtěl. Ne že by mu vyloženě scházel něčí dotek, ten si klidně odpustil, ale fanatické obdivování, jaké se Tonksové dostávalo, bylo něco dráždícího jeho přirozenou touhu po moci.
„Moje dcera taky kope,“ zamručel si tiše pod nos, pozoruje je s veškerým odporem a nejspíš také trochou žárlivost zpod spuštěných víček.

„Říkal jsi něco?“ obrátil se na něj překvapivě Lupin dělající, jako kdyby se samozřejmě přátelsky přivítali a teď spolu konverzují jako dva přátelé.

„Ne,“ odsekl naštvaně. Proč tu vůbec byl, když dospělejší zábava probíhala nejspíš někde úplně jinde, tam kde byli náctiletí puberťáci a bavili se tam o svých milostných dobrodružstvích nebo o tom, který učitel je nejvíc štve. Věděl, že on, jistěže kdo také jiný, ale slyšet to by bylo daleko zábavnější než koukat na Tonksovou a její momentálně fanatické obdivovatele.

Lupin se zamračil, asi by mu něco řekl, kdyby ho Tonksová nezadržela rukou položenou na zápěstí, potom se mladá bystrozorka obrátila na Severuse. Vyznívala jaksi nejistě, to bylo skoro hmatatelné, přesto nebelvírsky odvážně, když se víc narovnala na pohovce a usmála se na něj. Oplatil jí to zamračením.
„Nechcete si také sáhnout?“ navrhla mu přátelsky. To byla jasná známka degradace jejího intelektu, když si myslela, že by si chtěl sáhnout.

Dobrá, možná trochu ano, čistě ze studijních důvodů. Mohlo by být užitečné zjistit, jak to vypadá v pozdějších fázích těhotenství, protože jeho vlastní se až do porodu příliš nelišilo, alespoň po fyzické stránce. S tímto odůvodněním, za hojné pomoci opěrek, se postavil. V tu chvíli se Lupin vedle Tonksové napnul jako luk. Copak si asi tak hloupý vlkodlak mohl myslet, že jí udělá. Nemínil ji přeci tady rozkuchat jako žábu, jen přejít dva kroky k ní a natáhnout ruku.

V uších mu zazněl hromadný výdech překvapení, když skutečně položil ruku na bavlněnou látku napínající se na břiše. Necítil nic zajímavého, leda tak dobře známou nepoddajnost, jakou znal od sebe, když si sám položil ruku na tělo.
„Ehm... tady, kousek vedle,“ řekla Tonksová, když ho jemně uchopila za zápěstí a přesunula mu ruku na bok svého břicha. Až tam teprve, po nekonečné půlminutě, ucítil to, nad čím všichni vzdychali.

Nebyl to jen neurčitý pohyb, jaký cítil on, tady se dalo jasně rozeznat dětskou nožičku napínající se proti břichu. Patička, chodidlo a špička. Dokázal si ten tvar v hlavě obtáhnout do posledního detailu, tak zřetelné to bylo. Nejspíš právě díky té jasnosti to bylo i neuvěřitelně fascinující, když si představil, že úplně to samé by mohl za pár měsíců zažít. Chtěl by to zažít, ať to bylo sebevíc stupidní přání.

Položil na ženino břicho i druhou ruku, čistě jen tak ze zvědavosti nebo to byl snad reflex. Netušil, jakou silnou odezvu tím vyvolá jak u vlastního dítěte, tak i u toho, co čekala Tonksová. Oba plody sebou začali šít jako píchané blechami. V jeho břiše se to sestávalo hlavně z teplého jiskření vystřelujícího mu z břicha do páteře a klouzajícího po jeho magii, ale u mladé těhotné bystrozorky se dal pohyb dítěte přímo nahmatat. Její syn se mu začal pod rukama doslova svíjet, což jasně cítil na dlaních přitištěných na břiše a Tonksová to cítila také.
„Ou... ou... takhle živý snad ještě nikdy nebyl,“ vydechla překvapeně a také sebou zavrtěla, jak sdílela pohyb svého dítěte.

Raději dal ruce pryč dřív, než ho z toho Lupin obviní, protože jak známo, on mohl za všechno včetně hladomoru v Africe. Pro jistotu ještě ustoupil o dva kroky dozadu až ke křeslu, protože co kdyby se náhodou na něj sesypali i ostatní. Kupodivu se to tak nestalo, naopak se začali opět rozplývat nad šikovným, čilým miminkem, co už prý pozná, když jsou kolem zmijozelští, takže z něj určitě bude pravý Nebelvír a všichni na něj při tom vrhali významné pohledy. Pokud si dají do večera ještě nějaký ten punč k jejich už dosavadnímu obluzení, tak by si zasloužili skončit na záchytce.

„Chichi, právě na nás vystrčil zadek. Už ho asi otravujeme,“ pohihňávala se Tonksová.

„Poznáte, kam se dítě obrátí?“ zeptal se dřív, než si uvědomil, co chce vyslovit. Měl by se za svá slova proklít, protože se na něj všichni podívali, jako kdyby se naprosto zbláznil. Ani se jim nedivil, když se někdo jako on opakovaně zajímá o těhotnou ženu, tak je to opravdu mírně řečeno neobvyklé.

„Jasně že ano,“ přitakala. „Už mám svého kluka úplně celého ohmataného... tady zadek... tady ručičky a nožičky... na jistotu poznám, kde má hlavu. Kdybych to uměla, tak bych ho dokázala z paměti nakreslit.“

Pro něj to bylo nepředstavitelné vědět, jak jeho dítě vypadá podle toho, kterak se pohybuje v jeho břiše. Pamatoval si její tvary z vyšetření, kde svou dceru přímo viděl, ale to bylo samozřejmě něco jiného. Moci si ji takříkajíc ohmatat, muselo být úplně jiné, než ji prostě vidět.

„Co ten náhlý zájem o rodinu? Vypadá to, jako kdyby i Severuse Snapea konečně přestal bavit život o samotě a zatoužil po dětech,“ usmál se na něj Artur, nejspíš mu to přišlo z nějakého důvodu zábavné. Pro něj to ale zábavné nebylo ani trochu vzhledem k tomu, že už si tu rodinu pořídil, aniž by vůbec chtěl. Nelíbilo se mu, když si z toho ta hloupá parta Nebelvírů dělala srandu.

„Ve skutečnosti ano, uvažoval jsme o potomkovi, kterému bych předal své vědomosti a majetek,“ setřel jim svými slovy úsměvy z tváří.

Vyměňovali si pohledy, ze kterých se dalo číst jejich upřímné překvapení smíšené s nedůvěrou a také, jak dobře viděl, s nesouhlasem. Ovšemže nechtěli, aby někdo jako on měl dítě, protože byl přeci Zmijozel, lektvarista a Smrtijed, což je dohromady v kombinaci člověk, jenž by neměl mít možnost se na dítě ani podívat jinak než přes tlusté neprůstřelné sklo. Kdyby jen tušili...

„Musím říct, že jsi nás všechno hodně zaskočil,“ připustil Artur i za ostatní.

„Ne že bychom to neschvalovali, jen je to nečekané,“ dodala urychleně Molly, jak nechtěla vypadat za nepřející, přestože si určitě myslela, jak málo se Severus hodí na úlohu rodiče.

„Tedy Severusi... znám tě od dětství, ale tohle bych do tebe neřekl. Už jen myšlenka na to si pořídit dítě je v tvém případě velký krok k lidství,“ Lupin se malinko ušklíbl. „Vždyť ty jsi nesnášel děti, už když jsi sám byl dítě. Ve druháku jsi všechny označoval za nenažrané hejno kobylek.“

„Tím jsou pořád, jen mé dítě bude jiné,“ řekl to s větší jistotou, než zamýšlel, díky tomu to vyznělo, jako kdyby už opravdu dítě měl. To neplánoval, ještě ne, i když na druhou stranu měl v tomhle možná Potter pravdu. Říct jim to teď by už mohl, přeci jen bylo už jisté, že se jeho dcera skutečně narodí a oni nebyli krvežíznivá veřejnost, nýbrž lidé, které už nějakou dobu znal. Říct přátelil se s nimi, by bylo nadnesené, byli spíš jeho známí čili osoby, které toleroval déle než pět minut.

„Každé dítě je pro rodiče jedinečné,“ řekl Artur, po jeho prohlášení nastalo ticho. Nejspíš všichni čekali, jestli na to neutrousí nějakou ironickou poznámku, jenže on neměl, co by říkal. Jeho dcera byla výjimečné a jedinečná nejen pro něj, nýbrž pro celý kouzelnické svět, zejména pak pro mocné čaroděje, jako byl Brumbál a Pán zla. Sice se to nedalo vyloženě považovat za výhodnou jedinečnost, nicméně to byl úspěch.

Nadechl se, aby jim to řekl, jenže mu došlo, že on, jindy výřečný člověk pokud to bylo nutné, nenachází ta správná slova, jak to říct. Napadalo ho jedině se postavit, rozhrnout hábit a říct; podívejte, jsem těhotný. Tím by se jedině ztrapnil a udělal by ze sebe naprostého idiota. Už teď jím byl, když tu na něj všichni upřeně hleděli.

„Jdu si nalít punč,“ oznámil, logicky při tom nenabídl, jestli si dá někdo další, ještě aby se jim tahal s pitím. Vstal a bez další omluvy poodešel kousek dál ke stolu s připraveným občerstvením.

Molly ve své pohostinnosti samozřejmě přichystala mísu s punčem, kterých se pravděpodobně po domě nacházelo víc. Nabral si do sklenky a zvedl ji k nosu, aby zjistil, jestli je v něm alkohol nebo ne, za zády při tom slyšel, jak se tichý rozhovor zase rozproudil. Jistěže jim nechyběl, ani když klidně odešel uprostřed debaty, vždyť si spolu beztak nikdy neměli moc co říct vyjma strategie ve válce.

Zvedl pití k puse a zaváhal.
„Kdo to připravoval?“ obrátil se krátce k hostitelce, dobře si vědom záliby dvojčat v přichucování pití různými lektvary.

„Já, samozřejmě, kdo jiný. Něco se ti na něm nezdá?“ zeptala se starostlivě Molly připravená vstát. Odmávl ji rukou, zakroutil hlavou a konečně se napil. Dva pořádné doušky nealkoholického punče spláchly sucho v krku. Cítil, jak mu pití sklouzlo hrdlem do žaludku a začalo se rozlévat po celém těle. To nebylo normální ani příjemné, naopak to byl opravdu hnusný pocit. Snad Weasleyová sama z vlastní iniciativy nedala do punče něco jako třeba lektvar na uvolnění, podle náhlého brnění prstů by to mohlo být ono.

Prudce se obrátil k hloučku povídajících si Nebelvírů, kteří si ho ani trochu nevšímali.
„Co jsi dala do toho...“

Ostrá bolest se mu zaryla do podbřišku, jako když by mu tam někdo vrazil nabroušený nůž. Vnitřnosti se mu sevřely v křeči, jež mu ubírala na dechu. Jeho dcera, doposud šťastně klidná, sebou začala divoce magicky zmítat a působila mu tím ještě větší utrpení, než beztak cítil.

Zalapal němě po vzduchu a sklenice mu vypadla z prstů. Její tichý úhoz do podlahy následovalo žuchnutí, když padl na kolena. Ruce si tlačil a zarýval do břicha ve snaze tu nepopsatelně bolestivou křeč vytrhnout ze svého těla. Věděl, jak moc zbytečné to je. V tom punči něco bylo, lektvar či přímo jed, a ať udělá cokoliv, bez protijedu zemře společně se svou dcerou. A on si byl jistý, že umírá. Cítil to. Vnímal její strach mísící se s jeho vlastní hrůzou stoupající mu po páteři jako ledová ruka Smrti hladící mu záda.

„Severusi!“ to vykřikl kupodivu Lupin, první, kdo si ho všiml a také první, kdo u něj byl, „Severusi... Severusi, podívej se na mě!“

Nemohl se ani pořádně nadechnout, jedině se vzmohl rozbalit z klubíčka. Vždyť kdyby to neudělal, všechny jeho vnitřnosti i jeho dcera by mu vypadly z těla jako tráva z hadrové panenky. Tak se právě cítil. Párající se panenka, ze které se za chvíli všechno vysype na drahý koberec pod jeho koleny. Jasně vnímal, jak se mu v přívalech křečí trhá břicho pod rukama. Na prstech cítil teplou vlhkost, ani se nemusel na své dlaně podívat, aby věděl, že je to krev.

„Potter... potřebuji...“ snažil se ze všech sil přes bolest a dusivý tlak na prsou požádat o jedinou pomoc, jaká mu přinášela záchranu. Jestli někdo dokáže pomoci dítěti i jemu, pak jedině Potter. Potřeboval ho tu, právě teď, bezpodmínečně.

Bolestivě zaúpěl a padl na bok.

 

°°0°°

 

Nevěřil vlastním uším, Sudičky opravdu nazpívali koledy a pozměnili je přesně ve svém stylu. Vyloženě mu to nevadilo, to zase ne, jen by možná dal přednost obyčejnému Jingle Bells zvláště pokud se Ron i nadále hodlal svým zpěvem zapojovat. Kdyby jenom zpěvem, také vyprávěním vtipů naštěstí věnovaných jenom smějící se Hermioně, které celou dobu rudly tváře.
„Nezdá se vám, jako kdyby byl náš bratr mentálně retardovaný?“ nadhodil Fred, zamyšleně si poklepávaje prstem na rty.
„Nezdá, on je a vždycky byl, jen teď ještě navíc přišel kvůli Hermioně docela o rozum,“ konstatovala Ginny věcně a vytáhla si z punče medvídka, aby ho mohla strčit do pusy.

„Smutný pohled. Možná bychom ho měli nechat utratit. Nikdy by se takhle neměl trápit,“ zauvažoval George.

Tiše se jejich rozhovoru uchechtl. Někdy se skoro zdálo, že se vlastně nemají rádi, jak hrozně o sobě mluvili, nebo když se na pokoji prali, jenže pravý opak byl pravdou. Nikdy neviděl tak pevně spjatou rodinu, jako byli právě Weasleyovi. Kdyby tak mohl mít něco takového i se Snapem a jeho dítětem. Byla to samozřejmě naprosto nereálná vize, ale nedokázal se vyrovnat s láskou, jakou choval k té malé, a náklonností smíšenou s přitažlivostí, co cítil k lektvaristovi.

„Chceš donést ještě punč?“ navrhla Ginny.
„Hm...? Co?“ koukl se na svou prázdnou sklenku. „Aha, ne, díky, já si pro něj dojdu sám.“

Protáhl se kolem Freda a došel k míse s punčem plným gumových medvídků. Docela by ho zajímalo, kdo je tam nasypal, když přišel po obědě sem, tak už uvnitř byly. Nějak netipoval paní Weasleyovou, ta by spíš nadávala, co je v tom cukru a jak jsou sladkosti nezdravé pro zuby a tloustne se po nich. No a pak by místo cukrovinek z obchodu vytáhla z trouby pekáč koláčků, taková ona byla.

Nalil si do sklenky, napil se a podíval na zbytek punče. Merlin věděl, po čem je Ron tak veselý, když v pití bylo alkoholu sotva tak náprstek a to vážně. Jen tak zlehka voněl, jedině tak že by do něj dvojčata bratrovi něco tajně přimíchala.

„Co to, že nejste s Ginny na sobě nacuclí jak blátocucky jeskyní?“ ozval se mu za zády George.

V duchu si povzdechl. Následoval čas na další lež o jeho vztahu s Ginny. Už si za těch pár dní, co si připustil, že už s ní nechce být, vymyslel takovou řadu výmluv, až sám žasl, kde se v něm berou. Všechno mu to lidé kolem polykali i s navijákem nejspíš proto, že byl doposud jinak celkem pravdomluvný.

„Nemusíme se pořád cicmat, abychom se měli rádi. Není nám deset,“ odvětil.

„Oh-ho! To znělo velice dospěle. Ještě chvíli takhle pokračuj a možná tě jednou nebudeme považovat za našeho roztomilého prcka,“ zazubil se George a naschvál mu pocuchal vlasy přesně tím způsobem, jaký tak hrozně nesnášel.

Než stačil kamarádovi patřičně odpovědět, tak se Ronovi kdoví jak podařilo převrátit pod sebou pohovku a Hermionu vzít s sebou, až málem spadli do zapáleného krbu. Zatímco Fred s Georgem se jim začali smát a kupodivu se pochechtávala i Hermiona, ač si třela naražený loket, tak on s Ginny si nad tím jenom povzdechli s jemnými úsměvy na rtech.
„Řekni mi, co jste do toho punče dali dřív, než taky provedu něco takového,“ obrátil pohled vzhůru na George.
„Do našeho? Nic, ale Snape si určitě užije,“ zazubil se kamarád.

Harryho polil ledový pot. Ať udělali Snapeovi cokoliv, mohlo mu to vážně ublížit. Některé jinak naprosto neškodné žertovné lektvary, jako například lektvar barvící vlasy do ruda, měly pro těhotné vážné, ba až smrtelné následky. A kdoví který lektvar vynalezený za posledních sto let byl nebezpečný speciálně pro těhotného muže. Nebylo radno si s takovými věcmi zahrávat.

„Nepřeskočilo vám? Vždyť je tam Tonksová a... Jestli vypije punč s vaším lektvarem, tak jí to může klidně i zabít nebo ublížit jejímu dítěti,“ vykřikl rozzlobeně na celou místnost, kvapně se uchyluje k faktu, že Snape nebyl jediný těhotný člověk v domě.

„Klid. Nikdy bychom Tonksové neublížili. Předem jsme ji před punčem varovali, ostatní stejně dostanou jenom škytavku,“ chlácholil ho Fred, jenže marně, bylo to ještě horší.

Krve by se v něm tu chvíli nedořezalo. Hrůza ho obestřela jako temný závoj a jeho Léčitelské já zavelelo k okamžité akci. Nebyl by Nebelvírem, kdyby tu postával, zatímco je Snape ve smrtelném ohrožení. Jediný doušek škytavkového lektvaru způsobí u těhotného muže svalové křeče, jeho porodní šev začne praskat, dítě se udusí a nositel plodu většinou zemře s ním. Nehodlal dopustit smrt ani jednoho z nich, to by raději umřel sám.

Neohlížel se po kamarádech, co za ním zmateně volali, když vyrazil chodbou. Hlavní bylo lektvaristovi zabránit se vůbec toho punče napít, pokud už to udělal, tak záleželo na tom, jak rychle mu podají neutralizační lektvar, potom už bude snadné ho vyléčit. O tom, jak naloží s těmi hloupými vtipálky, bude uvažovat až pak, ale už teď věděl, že na nich nenechá niť suchou. Ne, nemohli vědět o Snapeově stavu, jenže už jen pracovat s potencionálně nebezpečným lektvarem kolem těhotného člověka bylo nezodpovědné.

Rozrazil dveře do barokního salonku a jen tak tak se vyhnul panu Weasleymu ženoucímu se ven. Rychle pochopil, proč starší čaroděj tak pospíchal. Snape se naprosto bezmocně svíjel na zemi, kde se ho Remus marně snažil udržet alespoň trochu v klidu. Ruce si tiskl na břicho a zvuky, které vydával, připomínaly nářek zraněného zvířete zavřeného v kovové bedně.

To, co vzápětí uviděl jeho vnitřní zrak, bylo děsivější než realita. Vlny jiskření se hustě přelévaly přes Snapeovův trup. Magická bublina v jeho břiše se nepřirozeně rozpínala a smršťovala a s každým stahem se trhala tenounká vlákna mezi lektvaristou a jeho dítětem. Samotná magická podstata té malé se zoufale snažila zachránit vlastní život, kdy vybuchovala ve vodopádech barvy v marné snaze se udržet. Neměla šanci, spíše ještě víc škodila svému otci.

Prohnal se místností kolem vyděšené Tonksové naklánějící se na pohovce a neméně zmatené paní Weasleyové a padl na zem vedle Snapea. Dobré bylo, že mu Remus okamžitě uhnul a nechal ho bez ptaní přitáhnout si zkroucené lektvaristovo tělo k sobě. V prvním doteku jasně cítil nezměrnou bolest ve vlastním břiše, jako kdyby mu někdo natáčel střeva na ozubené kolo, zároveň ale nemohl nic dělat. Magie lektvaru kolujícího v mužových žilách bránila jeho vzpínajícím se Léčitelským schopnostem cokoliv podniknout.

„Neutralizační lektvar. Máte neutralizační lektvar?“ dožadoval se u Freda s Georgem, kteří se za ním přihnali.
„Ne, nic takového nemáme. Účinky lektvaru měli do půl hodiny pominout,“ odpověděl jeden z nich, těžko říct který.
„Navíc se vůbec nikomu nic nemělo stát. Škytavkový lektvar může ohrozit jenom těhotné,“ dodal druhý se zoufalstvím v hlase.
„Ale on je těhotný!“ vykřikl, čímž způsobil několik překvapených zalapání po dechu. „Musíme ten lektvar hned vyrobit... Hermiono, ty určitě...“
„Jdu na to,“ řekla dívka, ani neváhala a už vyběhla dveřmi do chodby.
„Pomůžu jí,“ připojil se Remus a také zmizel.

Čas byl zásadní, dokud bude mít Snape v krvi aktivní lektvar, pak mu nebude moci pomoct. Kdyby sem tak mohl přivolat Pomfreyovou, jenže ta nebyla členkou Řádu a nemohla se vůbec na Grimmauldovo náměstí dostat, pokud by ji sem nezavedl Brumbál. Jistě, to byla jediná možnost, nejdřív sehnat ředitele a ten ji přivede.
„Dobby! Dobby!“ zavolal.

Skřítek se objevil hned vzápětí, jeho oči se okamžitě rozšířily a naplnil je strach. Musel vidět, co se se Snapem děje. Nečekal, než se ho Dobby bude na něco vyptávat, na to nebyl čas.

„Potřebujeme tu ředitele. Měl by být někde v Prasinkách u známého. Dojdeš pro něj a řekneš mu, ať sem okamžitě přivede Pomfreyovou. Rozumněl jsi? Uděláš cokoliv, jen abys je sem oba dostal,“ naléhal na něj dobře si vědom, že jeho slova zní jako příkaz.
„Dobby rozumí,“ kývl pobledlý skřítek a s dalším lupnutím byl opět pryč.

Přivinul si Snapeovo ochabující tělo víc do náruče. Cítil, že tohle nedopadne dobře. Viděl to. Ta malá přestávala mít sílu bojovat o svůj život, místo toho začala její záře pomalu avšak jistě pohasínat jako doblikávající žárovka. Ani lektvarista sám nedokázal už víc než přidušeně bolestně vzlykat. Když položil ruku na jeho břicho ve snaze alespoň utišit jeho bolest, pokud to půjde, ucítil pod dlaní teplé krvavé vlhko. Přestože ho všechno v těle brnělo jak se jeho Léčitelské magie přelévala po jeho kůži, v orgánech a tančila mezi buňkami, tak prostě nemohl nic udělat.

„Nemáme hadí zuby!“ vběhla dovnitř Hermiona s výkřikem, „Ví někdo, kde by tu mohli být nějaké hadí zuby?!“
„Možná dole ve sklepě,“ řekne paní Weasleyová.

Zakroutil hlavou. Trvalo to moc dlouho, Pomfreyová byla v nedohlednu, musel pro Snape vymyslet něco jiného. Jestliže nemohl zastavit ničivý vliv lektvaru, pak mu mohl alespoň ulevit od bolesti a zmírnit křeče, kterými trpěl. Něco mudlovského by snad pomohlo, jenže kde to sehnat. Snad jedině Hermiona by mohla něco mít, vždyť stále používala hodně mudlovských věcí.

„Na hledání není čas. Hermiono nemáš nějaké prášky proti křečím?“ zvedl úzkostný pohled ke své kamarádce.

„Ano, ale... Ano!“ vyjekla, jak jí došlo, co má Harry na mysli. Ve vteřině vyběhla z pokoje a byla zpět i se svou kabelkou, ze které vytahovala věci a házela je na všechny strany. Vztekle zavrčela, načež kabelku obrátila dnem vzhůru uprostřed koberce a začala s ní klepat. Ven se sypaly hromady věcí, včetně knih a malého svícnu na čtení. Hromada se kupila na koberci do takové výšky, že v ní nikdo nemohl najít něco tak malého jako krabičku s prášky.
„Pomozte mi hledat obdélníkovou mudlovskou krabičku... modrou,“ když to říkala sama padla na kolena a začala rozhrnovat věci kolem sebe. Ostatní, ti kteří si mohli kleknout na zem, začali prohrabávat všechen ten nepořádek. Trvalo jim to příliš dlouho, Snape v jeho náruči zatím docela ochabl. Jeho chvějící tíha Harrymu už s občasným cuknutím spočívala na rukou. Nikdy se čas netáhl tak strašně jako právě v tuhle chvíli, kdy přesně věděl, jak by mohl muži v objetí pomoci, jen to nedokázal. Zachvacoval ho pocit bezradnosti skrývaný za mocí, jakou jen málokdo vládl. Zoufalství Léčitele neschopné dělat cokoliv jiného než vnímat bolest pacienta, vidět jeho pomalu uhasínající život a utápět se v mrazivém chvění vlastní magie proudící naléhavě pod kůží.

„K čemu mu budou mudlovské léky?“ zeptal se pan Weasley, což Harry slyšel jen okrajově, všechno jeho soustředění bylo upnuté na Snapea, ač mu nemohl pomoci.

„Lektvary působí na magii čaroděje a ta pak ovlivňuje tělo. Mudlovské léky působí přímo na tělo. I čarodějové reagují na mudlovské chemikálie, když se jich podá dostatečné množství. Mohli bychom zastavit ty křeče, pokud mu dáme tak troj možná pětinásobnou dávku,“ odvětila Hermiona odhazující několik knih stranou, jako kdyby to byl odpad.

„Tohle? Je to ono?“

„Je... dej to rychle sem,“ vytrhla Hermiona z Ronovy ruky papírovou krabičku a vytáhla z ní platíčko léků. „Čistou vodu. Rozpustíme jich několik ve sklence... pochybuji, že by dokázal prášky teď spolknout.“
Sledoval, jak kamarád drtí hromádku pilulek skleničkou, pak bílý prach smetá do vody a rozmíchává v šedavou tekutinu přelévající se ve sklence na whisky. Během vteřiny už dřepěla na zemi, skleničku pevně v rukou. Zvedl Snapeovy hlavu dost na to, aby mu mohla Hermiona přiložit sklenku ke rtům a pomalu vlít tekutinu do pusy. Pramínky stékaly Snapeovi po tváři až do vlasů, většina ale naštěstí skončila, kde měla. Hermiona oddálila prázdnou sklenku od mužových rtů.

Trvalo to dlouhé minuty, než Snapeův dlouhý nádech oznámil, že křeče trochu ustoupily. Dostatečně velká dávka léku, bezesporu větší než bylo zcela bezpečné, uvolnila jeho stažené svaly, ale na magii neměla vůbec žádný vliv. Přívaly pulzující magie přebíhaly po auře dál, tenké provazce energie poutající magickou podstatu dítěte k zářivě fialové bublině se trhaly. Jejich volné konce se svíjely, jiskřily a zhasínaly jako dohořívající knot svíčky. Samotná bublina magie, ve které spočívala podstata té malé, problikávala, střídavě mizela a zase se objevovala s plnou silou ve snaze se udržet.

„Nepomohlo to, jeho magie je pořád v křeči. Jeho tělo sice reagovalo, ale to nestačí,“ vydechl zoufale. Jediné pozitivum, které viděl, bylo, že Snape necítí žádnou bolest, jen prostou otupělost, která se přenášela i na něj samotného. Vnímal ji jasně, jako těžký závoj padající na lektvaristovo tělo. Už mu jen tak bezvládně ležel v náručí, bez cukání, bez svíjení, jen tiše krvácel na pokraji bezvědomí.

„Pane... Snape... prosím... no tak, nesmíte mi tu umřít,“ zlehka jím zatřásl, už byl zoufalý a vnitřně vyčerpaný ještě dřív, než stačil cokoliv skutečně užitečného udělat. „Jestli umřete, tak kdo mi zabrání jít za Voldemortem a nakopnout ho mezi nohy? Prosím, musíte se vzbudit. Přeci nenecháte svou dceru umřít...“ sklonil se až k němu, tak nízko až mohl cítit vůni kolínské. „Severusi, neumírej.“

Nemohl dělat nic. Sebevíc se snažil, nemělo to význam. Magie vyvěrající z jeho rukou narážela do betonové zdi magie lektvaru, co ho Snape vypil. Nemohl se přes něj nijak dostat a přitom věděl, že by dokázal vše ve chvíli napravit. Zvládl by uzdravit jak krvácející porodní šev, tak trhající se provazce fialovo-červené magie poutající tu malou k jejímu otci.

Dveře se zprudka rozrazily. Jen jediný člověk dokázal přicházet v tíživé situaci tak dramaticky a zároveň s nadějí; madam Pomfreyová se svou lékouzelnickou taškou. V patách jí pospíchal Brumbál. Záchrana byla konečně tady.

„Vypil škytavkový lektvar. Pokusili jsme se zastavit křeče mudlovskými léky, ale na jeho magii to nemělo žádný vliv. Nemůžu mu pomoct, dokud má aktivní lektvar v krvi,“ informoval Pomfreyovou automaticky, jak byl naučený z jejich lekcí první pomoci.
„Rozumím. Přidržte mu hlavu,“ zavelela a už otevírala svou brašnu. Hermiona jí jen tak tak stačila uhnout, když poklekla za Snapeovu hlavu a ze své tašky vytáhla příruční trychtýř s gumovým koncem. Jediný způsob, jak dostat lektvar do zemdlelého člověka, byl vlít mu ho rovnou do krku hlavně tak, aby se nezačal dávit. Trychtýř tomu napomáhal.
Zlehka lektvaristovi přidržel hlavu ve správném úhlu, když lékouzelnice vsouvala gumový konec do jeho krku. Krátkým zkušeným hmatem zkontrolovala, jestli trubice vklouzla na správné místo, potom vytáhla z brašny flakonek bělavého základního neutralizačního lektvaru dostatečně silného pro zrušení účinku škytavkového dryjáku.

Se záchvěvem úlevy sledoval, jak tekutina klouže po stříbrném povrchu trychtýře a účinky lektvaru klidní Snapeovu rozbouřenou magii. Jeho aura se přestala otřásat v pravidelných křečích, tepající bublina v jeho těle se ustálila, sice byla slabší než předtím, hlavní ale bylo, že vůbec je a praskající provázky magie poutající otce a dceru k sobě se přestaly svíjet jako hadi na rozžhavených uhlících. To byl okamžik pro něj.

Položil ruku nízko na Snapeovo břicho, podepřel ho druhou a opět přitáhl k sobě. Už nic nebránilo jeho Léčitelské magii vytrysknout ven a vpít se do mužova zraněného těla. Bolest trhající vnitřnosti Harrymu rozryla jeho vlastní břicho, naposledy něco tak strašného cítil v Prasinkách, když léčil muže, jehož střeva ležela na zemi. Tohle bylo snad ještě strašnější, protože bolest byla dvojnásobná. Snapeova i jeho malé dcery. Musel vynaložit velké úsilí jen na to, aby dal dohromady jeho břicho, ale to nestačilo. Tady do toho muset dát víc, pustit se do léčení, jaké nikdy nezkusil, ač přesně věděl, co by měl dělat. Kromě těla bylo třeba spravit magii spojující plod s otcem. Nerovnalo se to ničemu, co doposud dělal, a nevěděl, jestli se mu to vůbec podaří. Neměl však na výběr, bez dostatečného spojení mezi nimi by mohli oba zemřít.

Viděl to ve své hlavě vnitřním zrakem říkající mu, co má dělat, zatímco realita kolem se ztratila v bělavém závoji jeho jiskřící magie. Spojoval a splétal rozervané prameny energie, používaje při tom svou vlastní magii jako lepidlo držící dva prasklé konce pevně u sebe. Byla to práce nekonečná, spojená se zdrcující únavou doléhající mu na každý sval v těle. Drtilo mu to tělo na prach, na jemný prášek z jeho masa a kostí. Nedokázal přestat, i když se o to snažil. Věděl, že nepřežije, jestli bude pokračovat. Nemohl ani zavolat o pomoc, i kdyby mu pomoci dokázali. Zašel už příliš daleko, hluboko do Snapeovy magie, takže nebylo jiné cesty pryč, než ho plně vyléčit. Kdesi v podvědomí, kde se skrýval ještě kousek jeho racionálního já nepohlcený absolutní touhou pomáhat, mu běželo, co mu Pomfreyová říkala snad tisíckrát, aby se nepouštěl do léčení, když neví, jestli ho bude schopen dokončit. Jako Léčitel nemohl přestat, nikdy, dokud....
„Pane Pottere!“ výkřik přerušil jeho myšlenky a lékouzelčiny ruce ho strhly stranou, pryč z toho zářivého pekla.

Držela ho pevně a on jí za to byl vděčný, točila se mu totiž hlava. Kousek od něj byl Snape, toho pro změnu odtáhla Hermiona, vždy pohotová udělat co je třeba. S nádechem pohlédl na jeho auru. Nebylo všechno na svém místě, ještě by potřeboval pomoct víc, ale dost na to, aby oba, Snape i ta malá, zcela zaručeně přežili. V duchu si říkal, hlavně ať už ho ke Snapeovi nepouští, i když zoufale toužil mu ještě víc pomoct, tak rozhodně nechtěl teď zemřít na vyčerpání. Na to ho v budoucnu čekalo příliš šťastných věcí, jako vidět tu malou se narodit.
„Pro oba budeme potřebovat nosítka a hůlky, aby je dopravili nahoru,“ velela Pomfreyová velitelským hlasem. První, kdo zareagoval, byl samozřejmě Brumbál, když jedním mávnutím vyčaroval dvě nosítka, na kterých je chtěli odnést.

„Ne... já můžu jít, hlavně ne nosítka,“ zaskřehotal náhle vyprahlým hrdlem, zato plný odhodlání se bránit jakémukoliv ošetření. „Nejdřív Snape.“

Pomfreyová jen vážně přikývla. V nastalém ruchu, kdy pan Weasley s Remusem a dvojčaty zvedl opatrně nosítka do vzduchu, někdo Harrymu pomohl na nohy a pokoušel se usadit na pohovku. Odmítl je, naopak se vyprostil ze sevření svých přátel a rychle, jak jen mu to vratké nohy dovolily, následoval lektvaristu na nosítkách směrem nahoru k jeho pokoji. Kdyby Snape viděl, jakou pozornost mu věnují, zatímco je v bezvědomí, tak by nejspíš vymyslel salvu štiplavých poznámek silnější než kdy dřív a nikdo už by se z ní nikdy nevzpamatoval. Kéž by se skutečně probudil a začal jim všem nadávat, místo toho ho jen odlevitovali do jeho pokoje a společnými silami uložili na postel.
„Potřebujeme tu prostor... ven všichni, kdo tu nemají co dělat,“ vyhnala Pomfreyová všechny případné čumily, jediný, kdo v pokoji zůstal, byl Harry sám s lékouzelnicí a u zdi stojící Brumbál, co jakoby naprosto splynul s okolím do doby, než lékouzelnice všechny ostatní vyhnala a zamkla dveře. Nejspíš tu neměl co dělat ani ředitel, ale teď už ho vyhodit nikdo nemohl, důležitější byl Snape.

Pohnul se jeho směrem, odhodlaný pokračovat v léčení tady, kde už je klid, ale kolem těla ho uchopila silná paže, které se ani nedalo vzdorovat. Jakmile Brumbál kohokoliv drapl do svých spárů, pak dotyčný nemohl dělat nic. Právě proto se ani nepokusil vyprostit, naopak dlouze vydechl a na chvíli zavřel oči. Když je opět otevřel, vše kolem zářilo, zvlášťě Brumbál za jeho zády a čarující Pomfreyová. Snape také, slaběji než obvykle a rudá podstata jeho dcery vypadala jako žhavý uhlík, nikoliv jako zářící magické jádro, hlavní ale bylo, že je tam uvnitř vpletená do pavučiny modrofialové magie samotného lektvaristy, pár pramínků své vlastní a druhého odstínu červené se žlutým nádechem patřící Harrymu.

Bez mrknutí oka sledoval, jak Pomfreyová lektvaristu nejen prohlíží, ale i částečně svléká, aby se dostala k jeho břichu. Muž sebou při vyšetření trochu mlel, snažil se lékouzelnici odstrčit, jenže ta už připravená na bránící se pacienty věděla, co má dělat. V jeho oslabeném stavu ho dokázala zvládnout docela snadno, prohlédnout, přikrýt a donutit ležet. To poslední měla ulehčené tím, že se Snape pravděpodobně bez pomoci ani nedokázal posadit. Jeho magická slabost se odrážela i na těle.

„Co se vůbec stalo?“ zeptal se Brumbál někde nad jeho hlavou, zatímco přesunul obě ruce na Harryho ramena a dál ho držel daleko od nemocného. Svým způsobem mu za to byl vděčný, ač se uvnitř v něm všechno kroutilo jako klubko hladových tlustočervů.
„Dvojčata nalila do punče škytavkový lektvar a Snape ho vypil. Není to úplně jejich vina, oni netušili, že je těhotný, a Tonksovou prý varovali, aby ten punč nepila. Oni jen chtěli...“ odmlčel se, jak slyšel hněv stoupající do jeho hlasu. „K čertu! Málem Snapea zabili a to malé taky! Zaslouží si nakopat do zadku! Já...“
„Pak s nimi promluvím,“ řekl starý čaroděj naprosto klidným hlasem značícím, jak nesmírně se zlobí. Nic nebylo horší, než když se Brumbál zdál být dokonale klidným a zdánlivě všepřijímajícím. To znamenalo jediné, velký hněv přesahující zlost kohokoliv jiného. Prozradit ho mohla jenom magie přelévající se mu rozbouřeně v barevných vlnách po těle.

Neřekl mu nic, nesnažil se ho uklidnit, jen se opatrně vyprostil z jeho povolujícího sevření a přesunul se ke Snapeovu lůžku, protože Pomfreyová ukončila prohlídku a ustoupila stranou. Přisedl si vedle lektvaristy, natáhl ruku, pak se zastavil. Nebyl to dobrý nápad zrovna teď se muže dotýkat, nebyl si totiž jistý, jestli by se dokázal ovládnout a nepoužít svou sílu. Raději proto jen zůstal sedět, vnitřním pohledem klouzaje po Snapeově těle, jeho modrofialové auře teď už se přirozeně přelévající po neklidně se cukajícím těle.
„Po fyzické stránce je na tom dobře, pan Potter všechna jeho zranění vyléčil a opět zacelil porodní šev, ale z hlediska magie...“ Pomfreyová pokroutila hlavou. „Oba zažili velký magický šok z poškozeného spojení mezi nimi.“
„Dělal jsem, co jsem mohl,“ nehájil se, jen to napůl úst vydechl.
„Já vím, mistře, a vaše pomoc jim zachránila život. Jak podání mudlovských léků, tak způsob, jaký jste spravil jejich magické spojení. I tak potřebuje den nebo dva na zotavení z tak velké zátěže, jakou prošel.“
„Ale oba budou v pořádku?“ ujišťoval se Brumbál upřímně se obávající.
„Jsem přesvědčena, že ano,“ přitakala Pomfreyová. „Musí ovšem zůstat tady nejméně dva dny. Přenášení nebo i letaxování by bylo pro jeho organismus velký šok. Je nutné, aby odpočíval a nabral sílu nejlépe s pomocí pana Pottera,“ obrátila se přímo na Harryho. „Pokud se na to cítíte...?“
„Zůstanu tu s ním,“ ujistil ji, jak by taky mohl někam odejít, když tu Snape tak bezbranně ležel napůl v bezvědomí.
„Pak je tedy zanechávám ve vašich starostlivých rukou a odcházím si ještě něco vyřídit,“ řekl starý čaroděj opět tak ledově chladně, jako mluvil předtím, takže bylo naprosto jasné, kam se vzápětí budou jeho kroky ubírat, až vyjde ze dveří Snapeova pokoje.

Obrátil se od lektvaristova lůžka a podíval se na Brumbálovu poklidnou tvář podobající se obličeji Santy víc než kdy jindy. Ani to nevěstilo nic dobrého. Jemně se zamračil, když se od něj ředitel odvrátil a vyšel dveřmi ven na chodbu. Klika za ním zapadla, veškerý hluk z domu naprosto zmizel a místností se rozhostilo ticho přerušované jen Snapeovými hlubokými nádechy, prostřídanými občasným povzdechem.
„Dám mu něco na spaní,“ řekla polohlasně Pomfreyová a přešla ke své brašně, ze které vytáhla dózičku se žlutým obsahem. Vypadalo to jako mast, nikoliv něco, co by se dalo polknout nebo nedej bože vstříknout do žíly. Také že to mast byla. Lékouzelnice si namázla trochu na prst a ten pak obtiskla Snapeovi nad horní ret těsně pod nos. S nádechem se žlutá lepkavá hmota proměnila ve zlatavý prášek, jenž vklouzl do lektvaristova majestátního nosu a chvíli na to muž upadl do hlubokého spánku, což bylo zřejmé podle toho, jak se uklidnil a začal pravidelně dýchat.

„Co to bylo?“ zeptal se s obavou. Jistě, Pomfreyová by pacientovi nedala nic, co by mu ublížilo, to ho jen znervózňovalo, jak jemně zlatavá magie začala vířit v oblasti Snapeovy hlavy. Jeho magii měl teď doslova pod drobnohledem, takže viděl všechny nejmenší detaily včetně těch, kterých si běžně tolik nevšímal.

„Jen lehký prostředek k uklidnění, zcela neškodný a slabý. Používá se i u malých dětí, když trpí nočními můrami,“ ujistila ho Pomfreyová měkkým hlasem o neškodnosti své masti. „Měl byste se vyspat, mistře, nebo mě alespoň nechte vás prohlédnout. Příliš dlouho jste léčil profesora Snapea, než mi Brumbál dovolil vaše spojení přerušit. Bojím se o vás.“
„Nic mi není,“ zamumlal nazpět. Únava dopadající na jeho tělo ani pocit, jako kdyby mu něco žralo vlastní svaly, mu nevadil, podstatné bylo zůstat se Snapem. Nekřičelo to na něj pouze jeho Léčitelské já, on celý se upínal k touze tu být a starat se o spícího lektvaristu. Dávno už to začal vnímat jako naprosto přirozenou součást svého života, stejně jako dýchání, spánek nebo jídlo, tak běžnou, až si to ani neuvědomil.

Věnoval jen okrajovou pozornost tomu, jak Pomfreyová zvedla ze země křeslo a přenáší ho k posteli. Pořádně si jí všiml, až když mu položila ruku na rameno a pokynula k tomu křeslu, jako aby si na něj přesedl. Uznal, že je to pohodlnější, než se hrbit na posteli, navíc se na něm dalo i rovnou spát, takže si na něj ochotně přesedl. I když to nechtěl, tak si ho lékouzelnice mírně přidržela v křesle rukou pevně přitištěnou na rameni a provedla základní diagnostická kouzla. Vzápětí se zachmuřeným výrazem zakroutila hlavou.
„Jste magicky vysílený. Musíte také odpočívat. Co kdybyste si zdřímnul a já tu počkám?“ navrhl opatrně, nejspíš si dobře vědoma, že ji odmítne. Přesto to zkoušela.

„Ne, zůstanu tady a budu vzhůru,“ odmítl její vlídnou radu.

Jen s povzdechem pokývala hlavou. Uznala jeho rozhodnutí bez větších protestů, výjimečně, normálně se ho snažila chránit ze všech sil. Opustila ho, opět přešla ke své brašně a za chvíli se vrátila s flakónkem.

Vtiskla mu ho do ruky.

Odzátkoval ho a přičichl si k jeho obsahu. Jeho lektvarové a lékouzelnické znalosti bohatě postačili k identifikování povzbuzujícího dryjáku, jenž by ho měl udržet nějakou dobu vzhůru a při síle. Pohledem Pomfreyové poděkoval, odhodlaný si ho vzít, kdyby mu už opravdu docházely síly. Do té doby ho nechá v zazátkované lahvičce, nechtěl se totiž zbytečně dopovat lektvary, co nepotřeboval. Neměl to rád. Vždy se dokázal obejít bez nich.

„Je tu ještě jedna věc... když jsem ho před chvílí prohlížela, tak jsem zjistila, že se mé obavy naplnily,“ sepnula ruce nad zástěrou. „Křeče způsobily prasknutí nedotvořeného porodního švu prakticky v celé délce, jakou bude mít, až bude úplný, a přesně jak jsem se obávala, jeho stará jizva šev přetínala. Pravda je, že ho to dnes zachránilo před vykrvácením, dokud jste neměl možnost mu pomoci, ale během porodu to bude problém.“

Mírně přikývl, jak to vzal na vědomí. Nemohl dělat víc než to. Přestože byl Léčitel, nedokázal Snapeovu starou jizvu odstranit a nedostal se k tomu ani během dnešního léčení. Kdyby praskla, tak by jí snad zacelil tak, jak se má, jenže to se nestalo.
„Povím mu to, až mu bude lépe,“ přislíbil.
„Hlavně ho udržet v domě. Jsem si jistá, že se brzo ráno pokusí odejít, možná se bude snažit vyhledat Weasleyovic dvojčata, to mu ale nesmíte dovolit. Z mnoha důvodů, včetně jejich bezpečí ovšem i jeho,“ starostlivě pohlédla na Snapeovu spící tvář. „Nemusí ležet v posteli, měl by tu ale zůstat a nevracet se do Bradavic, dokud mu nebude skutečně lépe. Zejména je nutné nedávat na jeho tvrzení, že je naprosto zdravý...“
„Protože si vždycky vymýšlí,“ doplnil za ni. Na to Snapea znal moc dobře, raději trpět a jen si stěžovat, než se podrobit pořádné léčbě.
„Tak jest,“ přikývla, načež se ohlédla po dveřích. „Půjdu dolů všechny ujistit o tom, že je v dobrém stavu a uzdraví se. S dovolením jim také potvrdím jeho těhotenství, myslím, že už nemá smysl to skrývat.“
„No... jo, to nemá,“ přitakal, začínal být příliš unavený na mluvení a myšlení. Chtěl se soustředit jen na jedinou věc, ne běhat v myšlenkách od lékouzelnice ke Snapeově auře magie a zase zpátky. To se nedalo dlouho praktikovat bez bolesti hlavy, už jen ty dvě dramaticky odlišné a silné barvy bylo víc než dost.

„Až se probere, tak vy se dobře prospěte,“ požádala ho znovu, načež se pomalu vzdálila ke dveřím. Ještě u nich chvíli váhala, jak ji tak viděl periferním zrakem, potom otevřela do chodby, takže k němu dolehl křik paní Blackové a stupající a klesající hlasy rozhovoru mnoha lidí, a vyšla na chodbu. Hlasy se zase vytratily, zbylo jen ticho a Snapeův dech.

Posunul si křeslo dopředu, až k posteli a nohy si složil nahoru, tak si udělal pohodlí. Sledoval přelévající se barvy Snapeovy aury, jeho malou holčičku dlící v mužově břiše a hlavně to, jak se magie sama pomalu ale jistě vracela na své místo. Viděl, jak jeho magické štěpy už teď povolují, vytlačované fialovými paprsky natahujícími se k dítěti.

Ten pohled ho tak uklidni, až usnul, aniž by tušil jak.

 

°°0°°

 

Přivítal ho baldachýn z temně zelené látky. Chvíli si skoro myslel, že je doma ve své bradavické posteli, jenže suchý vzduch, tvrdost postele a všechny neznámé pachy v okolí ho ubezpečily o opaku. Nebyl nikde blízko hradu, všechno kolem totiž páchlo starobou a vyzařovalo temnotou. Musel být stále v Blackově domě. Šero místnosti bylo prozařované magickým výjevem hvězdného nebe. Byla tedy noc, ale světla bylo dost na prohlédnutí si vlastní ruky.

Vzpomínky se mu vracely rychle. Nejdřív rozhovor o dětech, napil se punče, strašlivá bolest a nakonec hlasy lidí všude kolem, zatímco se svíjeli, on a jeho dcera, na podlaze v absolutní agónii, jež neměla mít konce, ani když se jeho tělo přestalo škubat v křečích. Jak zasvěcený člověk znalý bolesti mohl s jistotou říct, že co zažil, bylo horší než cokoliv, co mohlo přinést to nejstrašnější mučení. Umíral, jeho dítě umíralo....

V přívalu živočišné hrůzy se mu rozbušilo srdce a jeho ruka vyletěla k břichu. Narazil na nepoddajnou oblinu mezi boky, tak dobře známou a milovanou. Neměl však jistotu, že je všechno v pořádku. Necítil pohyb, žádné magické chvění doprovázející dceřinu ranní rozcvičku. Nemohl si být jistý, jestli co cítí pod rukama, je skutečnost či klam jeho mysli.

Nadechl se. Nesměl začít panikařit, všechno se musí udělat postupně a systematicky, žádná hysterie. Pomalu se vytáhl do polosedu, záda opřená o čelo postele, a vykasal si košili. Nahoru, takže odhalil celé své vyklenuté břicho. Jel po něm rukou, ohmatal ho z každé strany, kterak se ujišťoval o jeho skutečnosti jak pohledem, tak dotekem. Sklouzl dolů, pod úroveň, kam už neviděl, ke svému porodnímu švu. Jasně si vybavoval bolest, kdy jako kdyby ho někdo zespoda rozřezával tupým nožem. Mohl detailně popsat pocit otvírajícího se otvoru do těla.

Ovšem teď byl jeho šev naprosto v pořádku. Na dotek hladký, i když citlivý, a netáhl se po celém spodku jeho břicha, nýbrž pouze jestli šest nebo sedm centimetrů dole nad stydkou kostí. Ani stopy po roztržených vnitřnostech.

Malinko klidu mu to přidalo, ale jen málo. Pořád necítil svou dceru. Váhal. Měl strach. A přemýšlel. Kdyby o dítě přišel, tak by jeho břicho takhle nejspíš nevypadalo, spíš by to byl splasklý balónek na těle. Nemohla být ani mrtvá tam uvnitř, to by zabilo téměř okamžitě i jeho samotného. Pouze ženy mohly nosit i dny mrtvý plod. Možná byla jenom vážně zraněná, neschopná se ozvat...

Zachvění magie v jeho břiše dokonale vymazalo všechny myšlenky na smrt své dcery. Nemohlo být pochyb. Tohle byla ona v celé své magické kráse, jen unavená a vystrašená. Objal oběma rukama své břicho, jako by se snažil i ji vzít do náruče. Chápal, jak nelogický čin to je, ale tak mu radily instinkty a on je výjimečně uposlechl.

Obě ruce mu spočívaly na břiše. Vnímal její přítomnost vzdáleně, trochu jako přes sklo postavené mezi nimi. Důležité však bylo, že tam vůbec je. Byli tu spolu v tichém společném souzení nepřerušovaném ničím vyjma... chrápání?

Konečně se kolem sebe pořádně rozhlédl a spatřil Pottera zkrouceného na křesle vedle postele. Spal stočený do tak pevného klubka, až se to zdálo být nemožný i pro sedmnáctiletého kluka jeho velikosti a hubenosti. Nikdo, prostě nikdo se nemohl vejít na sedák křesla, byť ušáku, s jedinou výjimkou všech výjimek; Potter, jak jinak také. Kluk, co mu svým bleskovým zásahem a také svou mocí zachránil život. Ne, udělal víc, zachránil život jeho dceři po tom, co ji dva odporní malí zmetci málem zavraždili.

Zlost mu zalila nitro. Měl by Weasleyovic dvojčata roztrhat ručně na malé kousíčky. Vykoupat se v jejich teplé krvi. Vydlabat jim mozky zaživa z hlavy. Nalít lektvar do pití a sledovat, jak se jim slupuje kůže. Zasloužili by si zemřít za svůj čin, ač jeho racionální já chápalo, že to nebylo úmyslné. Nepokusili se ho zákeřně zabít ani připravit o život jeho dítě, jen a pouze si z něj chtěli vystřelit, aniž by znali důsledky. To je však v jeho očích dostatečně neobhajovalo. Krutá pomsta se mu zdála být za pokus o vraždu přiměřeným trestem.

Dítě v něm se pohnulo. Intenzivně, víc než předtím, se magicky zachvělo v jasném nesouhlasu tak prudkém, až ho to donutilo šokovaně zalapat po dechu. Jako obvykle dokázala nějakým způsobem číst jeho krvavé myšlenky a i přes svou vlastní vyčerpanost se ohradit proti směru jeho pomsty.

„Chtěli tě zabít,“ zamumlal ke svému břichu naléhavě. Co to bylo platné, magie dítěte se v něm vzdouvala v odporu. Pevně sevřel víčka a potlačil myšlenky na pomstu. Složil obrazy krvavých umírajících Weasleovic dvojčat, jako se rovná kapesník, a založil je hluboko do koutu své mysli. Kdyby ve svých myšlenkách dál pokračoval, zbytečně by svou dceru rozčiloval, a to rozhodně nechtěl. Zažila stejný šok z násilného rozervání jako on, to věděl s naprostou jistotou. Potřebovala klid.

S odloženými myšlenkami na pomstu přišla na řadu praktičtější věc. Vstát a vypadnout konečně nadobro z téhle páchnoucí barabizny. Nemínil se sem už nikdy vracet. Tohle místo bylo prokleté a žili tu skoro vrazi jeho dítěte. Zůstat tu prostě nebylo možné.

Pomalu, jak jen mu to ztuhlé a zároveň ochablé svaly dovolovaly, se přesunul na okraj postele a položil si nohy na zem. Zvednout se do sedu šlo celkem snadno, jen pak s nepříjemným pocitem podobajícím se studu seznal, že je jenom ve spodním prádle, košili a ponožkách. Na své poměry, zejména vzhledem k Potterově spící přítomnosti, byl doslova nahý a hrozně zranitelný. Musel si hned obstarat kalhoty. Sáhl po své hůlce naštěstí ležící na nočním stolku a mávnutím si přivolal kalhoty přehozené přes křeslo u okna.

S úsilím se mu je podařilo si natáhnout, dokonce i zapnout bez většího hluku. Celou dobu poslechem kontroloval, jestli Potter pravidelně oddechuje. Několikrát se sice pohnul, zašustilo to, jak se látka otřela o polstrování křesla, ale spal jako do vody hozený. Vyčerpání z použití Léčitelské magie ho muselo jistě položit těsně po tom, co si do křesla sedl, což bylo pro Severuse moc dobře. Měl tak větší šanci se z domu odplížit, aniž by si ho Potter všiml.

Pořádným zastrkáváním košile do kalhot se nezdržoval, všechno to zakryje hábitem, hlavně aby odsud byl co nejdřív pryč. Opřel se oběma rukama o postel, pevně položil chodidla na podlahu a vstal. Tedy spíš se o to pokusil, jeho nohy byly jako zasažené rosolovitou kletbou. Neudržel se na nich ani půl minuty. Rychle následoval pád na všechny čtyři zakončení jak jinak než tupým žuchnutím a jeho zasyčením bolesti.

Ani se nedivil, když se kdesi za postelí ozvalo zavrzání málem převráceného křesla a Potterovo zmatené huhlání. Nevěnoval tomu pražádnou pozornost. Nenechá se zastavit svým pádem, natožpak tím klukem, prostě odejde a basta. Odhodlaně se zvedl do kleku a opřel o postel, aby se mohl postavit na své vratké nohy.
„Bože, co to děláte, pane?!“ vykřikl Potter, až to muselo jistě probudit celý dům. „Spadl jste z postele nebo se snažíte utéct?“ pustil se kluk samozřejmě hned do lamentování, zatímco se vrhl kolem postele a už se Severuse chápal pod rameny, jak mu pomáhal vstát.

„Odcházím odsud a vy mě nezastavíte,“ oznámil to v zavrčení a opravdu využil Potterovy pomoci při vstávání. Dávno už nebyly jeho doteky tak nepříjemné jako předtím, zvykl si na ně stejně jako na jeho přítomnost, právě proto se mu opřel o rameno, druhou paží se vzepřel o postel a nechal se posadit na postel za Potterova hlasitého hekání.

Po tom manévru se cítil docela vyždímaný a byl udýchaný jako kůň. Oba byli. Když se nad ním teď kluk skláněl, tak si mohl dobře prohlédnout jeho tvář. Ač by se to mohlo zdát nemožné, aby za tak krátkou dobu zhubl, opravdu se to stalo. Ve tváři byl nejen bledý, byl také skoro až kostnatý, jako kdyby cosi pohltilo všechny jeho tukové zásoby dělající jeho tvář příjemně kulatě tvarovanou. Nejspíš tomu tak také bylo. Magie vynaložená do Severusova léčení se musela nějak doplnit, když nebyl po ruce dostatek jídla, magické jádro spálilo tukovou a posléze také svalovou hmotu, pokud hladovění trvalo dlouho.

Nebyli na tom s Potterem ani jeden moc dobře.
„Ale zastavím. Jednoduše vám nedovolím přinejmenším do rána opustit tenhle pokoj, a když si já usmyslím, že něco chci, tak to taky dostanu. Takže si zase lehněte,“ nařizoval mu Potter překvapivě silným velitelským hlasem působícím i přes jeho zubožený vzhled doslova jako hypnotikum.

Nemínil se podrobit této klukově občasné schopnosti rozdávat rozkazy. Nebyl to Brumbál, a už vůbec ne Pán zla, nemusel ho poslouchat, i když nabídka zůstat ležet byla lákavá, zejména když vycházela z jeho úst.

„O tom si troufám pochybovat,“ zasykl vzdorovitě, zlehka se opřel o Potterův hrudník a pokusil se ho odstrčit stranou. Bezúspěšně samozřejmě, docílil jen toho, že mu kluk položil ruce na ramena a pevně ho přidržoval na posteli. Zle k němu vzhlédl. Ani to mu k ničemu nebylo, opět dosáhl jedině ještě silnějšího vzdoru z Potterovy strany přecházejícímu v mírně rozzlobený výraz na tváři.
„Zůstanete tady, to je nařízení vašeho Léčitele a také Pomfreyové. Žádné přenosy, žádný letax, žádná přenášedla alespoň do zítřka. Mohlo by vám to uškodit,“ pral se kluk za svůj názor.
„Tak pojedu mudlovskou dopravou a Bradavickým experesem,“ odvětil pomalu už unavený nesmyslnou hádkou. „Nebudu dál v domě lidí, co se mě pokusili zabít. Byl bych blázen, kdybych tu zůstal.“
„V první řadě je tenhle dům můj, takže obviňujete z pokusu o vraždu mě a zadruhé se vás nikdo zabít nesnažil,“ zamračil se na něj Potter, přesto se zdál být kajícný. „Byl to nerozvážný vtípek dvojčat, který se zvrtl. Oni toho určitě hluboce litují. Nikdy by nikomu skutečně neublížili, prostě nikdy. Někdy byly a jsou jejich vtípky na pováženou, ale doposud znali míru toho, co udělat a co už ne a myslím si, že ji znají i dál. Šlo jen o škytavkový lektvar, Tonksovou na něj předem upozornili a o vašem stavu nevěděli. Dostatečným trestem je jim jejich vlastní pocit viny, to mi můžete věřit, protože i já se cítím vinen. Měl jsem na vás dávat větší pozor, když přišli, jenže jsem netušil, co všechno se může stát.“
Přeložil si ten lítostivý nebelvírský proslov do srozumitelné řeči a pocítil další příval zlosti. Setřásl z ramen Potterovy obtížné dlaně nutící ho zůstat v klidu sedět.

„Chápu, takže si za všechno vlastně můžu sám, protože jsem všude neroztruboval tu šťastnou novinku,“ odsekl, protože přesně to mu Potter právě sáhodlouze řekl. Kdyby všem řekl o svém stavu, tak by dvojčata jistě informovala i jeho o škytavkovém lektvaru v puči, byli to přeci praví všemilující Nebelvíři, a on by neskončil tady na pokraji smrti.
„Co?“ vydechl Potter a konečně se nad ním pořádně narovnal, zmatek v mdlým světlem osvícené tváři. „Nic takového jsem přeci neříkal, je to jejich vina, že dělají hloupé vtipy, a ty pak špatně dopadnou. Na vás bych nikdy vinu nesvalil, leží na jejich bedrech.“
„Oh vážně? Ale stejně mě nutíte tu zůstávat s nimi v jednom domě. Vyhoďte je, jestli věříte, že je to jenom jejich vina,“ stanovil si podmínku, o které si byl jist, že ji Potter nesplní. Jaké bylo jeho překvapení, když mladík rázně, bez zaváhání přikývl.

„Jestli už to neudělal Brumbál, když s nimi mluvil, já to udělám hned ráno. Budete-li se cítit lépe, když tu nebudou, je to malá cena,“ odpověděl bez váhání hlasem, o kterém se prostě nedalo pochybovat. V rozhodnutí byl jasně pevný, až to bylo přitažlivé.

„Jak vám mám věřit?“ zeptal se pochybovačně, i když úplně pochyby neměl.

„Dokážu vám to, ale musíte do rána zůstat v posteli. Pak klidně můžeme jít dolů na snídani spolu a osobně je vyprovodíte ke krbu hned po tom, co jim řeknu, aby odešli.“
Zakroutil hlavou. Pro teď ho jeho dcera od pomsty odvedla, kdyby se ale měl s těmi dvěma parchanty setkat tváří v tvář, pak nevěděl, jestli by dokázal udržet hůlku v rukávu. Jejich uřknutí by byla první věc, co by udělal, bez ohledu na to, kdo by kolem byl nebo jestli by se ho pokusili zastavit. Mohl svůj hněv zatlačit do pozadí, nedokázal se ho však zcela zbavit. Už nikdy nedokáže stanout Weasleovic dvojčatům tváří v tvář bez hněvu v hrudi. Zradili jakousi slabou důvěru, co si k nim vypěstoval jakožto k členům Fénixova řádu, a on nikdy neodpouštěl nikterak snadno.

„Potom co bude? Posedáme si kolem stromu, rozdáme dárky a zapředeme veselou konverzaci na nepolitická témata?“ vyplivl jízlivě. „Moje dítě i já sám jsme málem zemřeli a jediný důvod, proč teď neležím v hrozném stavu u Munga, nýbrž tu s vámi uprostřed noci diskutuji, jsou vaše Léčitelské schopnosti. Nebýt jich, tak bych nejspíš o svou dceru přišel a to bych...,“ slova se mu náhle zadrhla v krku. Další příval hrůzy se mu převalil přes záda, stiskl páteř v železných kleštím chlazených snad v tekutém dusíku a zbavil ho tak dokonale dechu. Hádal se tu s Potterem, odváděl svou mysli jinam, například k útěku odsud, díky čemuž si neuvědomil hrozivost situace, která mohla nastat.

Pocítil hlubokou beznaděj, když si uvědomil, jaký by byl život bez dítěte, co čekal. Prázdný, bezvýznamný. Ona byla tím největším, co se mu doposud podařilo stvořit, včetně všech těch lektvarových objevů, jejichž patenty držel v rukou. Proti ní bylo vše ostatní nezajímavé, malé a hloupé.

Vzadu v očích pocítil tlak rodících se slz. Nikdy se jim nepoddal, ani tentokrát ne, jen pevně stiskl víčka k sobě a zaryl nehty do postele. Násilně zklidnil svůj dech stejně jako mysl a pevně ji uzavřel před dalšími přílivy beznaděje. Jemné teplé chvění znovu se objevující v jeho břiše ho ujistilo o přítomnosti dítěte, což mu ještě napomohlo k uklidnění. Nejspíš to ale nestihl včas, protože Potter se ho opět dotkl. Jeho teplé ruce mu opět spočinuly na ramenou, tentokrát však v útěše, nikoliv pokusu ho udržet na posteli. Otevřel oči a vzhlédl k němu nahoru.

„Já to chápu, opravdu, sám nevím, co bych si bez té malé počal. Zbožňuji ji jako ještě nikoho a vás... záleží mi i na vás,“ vyslovil to polohlasně, přesně tím správným tónem, aby si Severus mohl představit, jak se jeho tváře barví do červena, potom si pomalu přiklekl před něj.

Strnul v zádech. Potter se nacházel ve zvláštní, znervózňující pozici, kdy mu instinkty říkaly, že by před ním ten hloupý kluk neměl klečet přes to, kolikrát ho pomyslně toužil srazit na kolena. Nikterak ho ani netěšila jeho slova o tom, jak mu na něm záleží. Nepotřeboval nic z toho zrovna teď slyšet.

„Nebudu vás nutit jít dolů, být ještě vůbec někdy s Weasleyovými a už vůbec ne se setkat s dvojčaty, jen chci, abyste tu zůstal alespoň do zítřka do večera, než naberete sílu. Prosím. Udělejte to pro mě. Vy víte, že to s vámi myslím dobře,“ když to říkal, upíral nahoru oči s upřímnou prosbou zřetelnou dokonce i v tom nejasném světle z okna.

Nejraději by odmítl, merlinžel věřil jeho slovům o přenášení a jeho nebezpečnosti. Byl natolik slabý, že by nejspíš i bez dítěte v břiše někde poztrácel své končetiny. Letax a přenášedla dělaly s lidským tělem stejně jako magií psí kusy. Jasně si uvědomoval, jak je jeho magické spojení s dítětem narušené, zpřetrhané... včera přímo cítil, kterak se bortí a praská. To znamenalo, že je v tomhle domě uvězněný s Weasleyovými, Grangerovou a Potterem bez jediné možnosti úniku, vyjma sbalení věcí a cesty bradavickým expresem, jenž jezdil o Vánočních svátcích jen jednou denně. Nestihne ho a zůstane na King's Cross trčet v zimě a navíc si nebyl jistý, jestli by cestu mudlovskou dopravou skutečně zvládl.

Zároveň ho napadlo, co bude dělat do budoucna. Nechtěl Weasleyovy vidět, jejich zrzavé hlavy v něm vzbuzovali podvědomý odpor zápasící s teplem se projevujícím názorem jeho dcery. Jenže, všichni byli členy Řádu, snad s výjimkou Ginevry, jenže ta jím nebyla jen kvůli svému věku a jistě se bude v budoucnu horlivě zapojovat do války. Bude muset s nimi všemi spolupracovat a bude jim prostě muset věřit, protože pokud bude někdo chránit jeho dítě, tak to bude Řád s Brumbálem a Potterem v čele, nikoliv bystrozoři a ministerstvo. Nevyhnutelné bylo potlačit zášť, předstírat odpuštění nebo rovnou dělat, jako kdyby se nic nestalo. Tak velela přísná logika sebezáchovy říkající mu, jak moc je zranitelný teď během těhotenství a také, že jediný člověk, byť je to Brumbál, není dost k ochraně jeho dcery.

Skoro ji ztratil, a to už se nesmělo nikdy opakovat, i kdyby měl kvůli ní potlačit svou zášť nebo dokonce dělat, jako kdyby se vůbec nic nikdy nestalo.
„Dobrá. Zůstanu tady,“ svolil unaveně. Ani se nemohl pořádně postavit na vlastní nohy, tak co mu jiného zbývalo.
„Fajn, pomůžu vám zpátky do postele... tak, opatrně.“

S Potterovou pomocí dal nohy zase nahoru na postel, aby mu je kluk hned pečlivě přikryl. Uměl se o člověka starat se stejnou precizností a oddaností, jako to dělali domácí skřítci. Tato jeho schopnost byla pro Severuse rozporuplná, na jednu stranu ho to obtěžovalo, připadal si neschopně, zejména když byl skutečně oslabený, a také měl podvědomě dojem, že by to Potter správně dělat neměl. Zároveň to bylo příjemné být opečovávaný jiným člověkem, což bylo něco, co za svůj život nezažíval často.

Složil hlavu zpátky na polštáře a jeho vnitřní orgány byly prakticky okamžitě umáčknuty. Ležení na zádech bylo nepříjemné, protože se mu začala špatně dýchat. Potřeboval buď vyšší polštář, nebo se otočit na bok.
„Pohodlné?“ zeptal se starostlivě Potter.

„Ne... musím se obrátit a vaší pomoc k tomu nepotřebuji,“ dodal hned, když viděl, jak se Potter pohnul, aby mu snad pomohl i se obrátit na posteli. Nebyl zcela neschopný udělat něco tak jednoduchého. Obrátil se na bok, bohužel čelem ke křeslu, kde před chvíli Potter seděl. To považoval za velkou chybu, protože jestli si tam opět sedne, tak bude muset celou dobu koukat na něj. Měl se obrátit na druhou stranu a pak kluka poslat do háje. Holt už se s tím nedalo nic dělat, obracet se na druhou stranu nebude, jen zavře oči a bude předstírat, že tu Potter vůbec není, třeba mu to dojde a skutečně odejde.

Doufal marně, kluk obešel postel a zase se posadil do křesla nebo se v něm spíš zkroutil podle toho, jak dlouho vrzalo, než se v něm uvelebil.

„Vy tu hodláte zůstat až do rána?“ nevydržel se nezeptat.

„Ano, nenechám vás v tomhle stavu samotného,“ odpověděl mladík klidně.
„Nechci vás tu. Jděte pryč.“

„Ne. Tohle je můj dům, můžu si být, kde chci, a já chci být tady. Nemůžete udělat nic, co by mě donutilo vás teď opustit,“ trval Potter na svém naprosto neoblomným hlasem.

Neměl sílu se s ním hádat. Z celého těla, až po konečky prstů, jako kdyby měl vycucanou energii. Teď si říkal, jak ho vůbec kdy mohlo napadnout odsud odejít. I kdyby nespadl na vratkých nohách na zem hned, co se pokusil vstát, tak by se doploužil nejdál ke schodům a pak by z nich spadl dolů. Nesnášel tento pocit bezmocnosti, jaký právě zažíval, přičemž jeho jedinou momentální oporou byl jedině Potter, který, což bylo zvláštní, dokázal ten pocit bezmocnosti trochu zahnat. Nejspíš za to mohla ta malá chovající k mladému Nebelvírovi nesmyslnou náklonnost a vnucující ji Severusi při všech možný příležitostech. Stejně tak možná za to mohl prostě sám Potter, jeho Léčitelská magie, jeho zvláštní kouzlo, kdy se uměl na Severuse podívat, jako kdyby byl nejdůležitější osoba ve vesmíru. Komu by se to nelíbilo.

„Nevím, jestli ve vaší společnosti usnu,“ povzdechl si pravdivě. Nebyl si vůbec jistý, jestli ho Potterova přítomnost víc znervózňuje, nebo mu dodává jistý pocit bezpečí. Kdyby se něco stalo, tak by se momentálně nemohl ubránit, proto bylo dobré mít někoho vedle sebe, zároveň se ale nerad spoléhal na ostatní.

„Budu potichu, ani o mě nebudete vědět,“ přislíbil Potter.

O ticho tady vůbec nešlo, šlo o Pottera samotného a jeho chování. To, co dělal, dávno nebylo jen Léčitelské nutkání, překročil hranice už před delší dobou a stále za nimi podupával na jednom místě. Skoro by bylo milejší, kdyby udělal rázný krok tím nebo oním směrem. Když se ho pokusil odstrčit dál od sebe, donutit ho zvážit svou nepřirozenou zálibu v něm, tak z toho vyšel jen depresivní huberťák, co se na něj musel dívat tak dlouho, že sám polevil. Nedokázal se prostě dívat na jeho posmutnělý obličej déle než pár hodin.

Také mu vadilo, jak na něj Potter působil dokonce i teď, když mu bylo zle. Přemýšlel, místo o své dceři, o tom, že ho tu má v pokoji a bude mít celou noc, a též o tom, jaký pocit bezpečí a skoro až rodinnosti to s sebou nese.

„Já o vás bohužel vím vždy, pane Pottere,“ řekl tiše, možná ho kluk ani neslyšel, protože na to nijak neodpověděl.

Kdykoliv se zdálo, že bude jeho život alespoň na chvíli snazší, zase se něco pokazilo. Těhotenstvím. Potterovou nesmyslnou náklonností hraničící s duševní chorobou. Weasleyovic parchanty, co nemají nic jiného na práci, než dělat největší pitomosti na světě. Prostě vším tím kolem. Byl už z toho hrozně, ale hrozně unavený a zlepšení v nedohlednu, takže bude muset přežít zatracený zítřejší den, kdy se bude muset tvářit jako správná matka Tereza a všem odpouštět, a pak zase jít dál.

Položil si ruku na břicho a zavřel oči. Zkusí usnout, třeba to půjde, když Potter opravdu nebude dělat hluk.

 

23. Jednou v roce na Vánoce ~o~ 25. Santa chodí v černém plášti