19.08.2013 00:05

Máme tu prostředek léte, venku třicet a tady slaví Vánoce... nebýt belldandy, tak bych teprve touhle dobou přidávala první kapitolu a tím pádem by tak nějak spadaly tyto kapitoly do času zimního. Správnou atmosferu jsem chtěla navodit alespoň klasickou koledoou, leč takové ve větším balíčku zjevně nikde nevedou, tak instrumentálka z youtube. Viz níže v textu.

 

Jednou v roce na Vánoce (18. týden)

 

Držel v ruce svůj prst. Lépe řečeno držel to, co z jeho prstu zbylo poté, co si ho odlomil od dlaně. Černá kost obalená shnilým masem odpadávajícím v hlenovité kaši na zem. Ruka bolela, hrozně bolela. Tolik bolesti by prostý člověk nepřežil. Bylo to stejně silné, jako kdyby mu někdo slupoval maso z kostí, což se přesně dělo. Jeho maso z ruky odhnívalo, odlupovalo se a padalo na zem, kdykoliv se pokusil zatnout pěst nebo jakkoliv jinak pohnout rukou. Ještě dlouho neměl mít ze svého utrpení vysvobození a teď, když odhazoval svůj shnilý prst ven otevřeným oknem do zahrad Malfoy Manor, začal dokonce pochybovat, jestli vůbec kdy dojde svého vytouženého cíle.

Stvořit dítě byl výborný plán. I nejmocnější děti byly jenom děti, zatímco dospělý kouzelník mocí srovnatelnou s jeho vlastní by mu dokázal vzdorovat, tak batole svůj život položí bez odporu. Stačí jen zlikvidovat všechny jeho ochránce, což nepovažoval za těžké. Jenže dítě vznikalo tak nesnesitelně dlouho.

Dříve, když se svým plánem začal, mu rok, možná rok o půl připadal jako chvilka, vždyť co je to pro nesmrtelného, teď se to zdálo být nekonečnou cestou bez vidiny cíle. Jeho frustrace z neúspěchu se hromadila v hněv, jenž čas od času vybuchl na povrch a tehdy to schytal Smrtijed, který byl zrovna nejblíže. Naposledy to byl Červíček, takže žádná škoda. Snad jen bylo nepříjemné, že mu teď zavázel v rohu pokoje rozpláclý ve vlastních výkalech, moči a zvratcích. Taky nějaká krev tam byla, ale kde se vzala, to Voldemort netušil. Nepamatoval si na žádné kletby, co by mohly zapříčinit krvácení, takže si ta napodobenina člověka způsobila zranění nejspíš vlastní vinou.

Nagini zvedla hlavu ze smyček svého těla a podívala se ke dveřím. Jasné znamení, že za nimi někdo je, a nejspíš váhá, jestli už je bezpečné zaklepat.

Mávnutím ruky tomu hlupákovi otevřel dveře přímo před nosem. Byl to Lucius. Stál za dveřmi, ruku pozvednutou k zaklepání a na tváři ještě větší obavu, než když před pár týdny přitáhl s Potterovou žádostí o podepsání petice proti zákonu Zlatých rukou. K tomu svíral opět nějakou obálku, ušmudlanou a potrhanou, jako kdyby procestovala půl světa, přesto stále pečlivě zapečetěnou.

„Můj pane, toto pro vás právě přišlo,“ promluvil Lucius uctivě, pohled upřený pouze na Voldemortovy nohy, jak se snažil nedívat směrem k Červovi oddechujícímu v rohu.

Zdržel se hloupých otázek, co je to za dopis, byl to jeho dopis, a to jediné bylo podstatné. Lusknutím prstů si ho k sobě přivolal. Nechal ho vznášet před sebou ve vzduchu, vytáhl hůlku, aby ho několika pohyby zkontroloval. Jen tak pro jistotu. Nebylo zvykem posílat dopisy lordu Voldemortovi, přestože to bylo stejně snadné jako poslat dopis komukoliv jinému, u koho neznáte přesnou adresu. Prostě jen zadáte sově jméno nebo přezdívku a čekáte, jestli dopis dorazí komu má nebo zda sova například nepojde dřív, než najde svůj cíl.

Tentokrát dopis svůj cíl našel, nebyl prokletý, otrávený ani v něm nebylo vlisované sledovací zaklínadlo. Byl to prostý dopis bez jediné stopy po kouzle, snad s výjimkou reziduální magie, jež se na něj nalepila během cesty. Neškodný, přesto zajímavý už jen tím, že mu někdo psal.

Dalším mávnutím rozlomil pečeť a vytáhl z obálky kus kvalitního pergamenu. Dopis se mu před obličejem rozložil a přiblížil natolik, že ho mohl s klidem přečíst. Drobné, kostrbaté písmo bylo trochu špatně čitelné, přesto ho obsah dopisu příjemně překvapoval s každou novou řádkou svým nádherně podlézavým tónem. Zároveň byl znepokojený, když si uvědomil jeho obsah.

Lékouzelník z Moskvy tvrdící, že vládne léčitelským nadáním, mu nabízel svou pomoc s jakýmkoliv lékouzelnickým problémem, který mohl mít. Nikomu, dokonce ani nejvěrnějším o své ruce neřekl a všichni lékouzelníci, jež ji viděli, byli dávno mrtví. Pravda, člověk inteligentní a situace ve světě znalý by si mohl všimnout pár náhlých zmizení předních lékouzelníků a mohl si je spojit právě s Voldemortem, protože o jeho moci se hovořilo i ve světě, jenže spojit si to s tím, že by osobně mohl mít nějakou nesnáz... to nebylo dobré.

Nabídka to však byla zajímavá. Najít na světě Léčitele nebylo snadné, většinou svou moc skrývali, protože se obávali pronásledování chtivých davů. Přinejmenším by, teď když měl jednoho naservírovaného, mohl využít příležitosti a rozpitvat ho místo Pottera. Třeba by se dozvěděl něco zajímavého. A nebo by mohl zkusit využít jeho moc k vyléčení, ač pravděpodobnost, že se to zdaří, byla prakticky nulová. Jeho tělo bylo částečně mrtvé, něco na pomezí mezi wendigem a vampýrem. Léčitelské moc působila pouze na živé.

„Zítra mě doprovodíš na menší pochůzce,“ promluvil napůl úst směrem ke svému věrnému.

„Pane... mistře, ale zítra je Štědrý den. Doufal jsem, že ho strávím s rodinou,“ řekl Lucius s opatrností.
Dvěma kroky byl u něj, vztyčil se nad krčícím se Malfoyem a vycenil zuby. Nesnášel byť jen náznak vzdoru, zvláště kvůli takové malichernosti jako byly Vánoce. Až ovládne svět, tak ten hloupý svátek okamžitě zruší. Natrvalo. Možná. Kdysi míval Vánoce rád, mohl je trávit v Bradavicích studiem a později pohostinností některého ze svých věrných. Bylo to stejně dávno jako doby, kdy mu ještě záleželo na tom, jak vypadá nebo kým je. Nedávno zvažoval, co se stane, až se navrátí do svého minulého já, teď se cítil jakoby chycený mezi dvěma světy.

„Začni slavit chanuku a najdeš jiné svátky pro čas se svou rodinou,“ doporučil mu tichounkým syčivým šepotem. Lucius si ve své obavě ani nestačil všimnout, jakého milosrdenství se mu dostalo, když ho Voldemort nechal na pokoji a místo toho jen proplul ven do chodby.

Byla mu zima, Nagini, jež se vyplazila z pokoje za ním, měla stejný problém. Potřeboval se pořádně ohřát a kde je nejlepší místo na nastavení tváře slunci deroucímu se skrz mraky a přesto neumrznout ve sněhu než v zimní zahradě Manoru.

°°0°°

„To snad nemyslíš vážně, mami! Ty jsi opravdu pozvala Snapea na Vánoce? To nás za něco trestáš?“ dožadoval se odpovědí rozhořčený Ron.

„Je to profesor Snape a za nic vás netrestám. Ředitel Brumbál mě požádal, jestli bychom nemohli letos Severuse na pár dní hostit. Nemá moc přátel...“
„Někdo se tomu snad diví?“ utrousila polohlasně Ginny.
„A Albus si myslí, že by potřeboval trochu vlídnosti a přátelství. Vánoce jsou svátkem lásky. Každý by měl být se svou rodinou nebo přáteli... no, a Severus, pokud vím, rodinu nemá nebo alespoň se s ní nestýká,“ paní Weasleyová si zamyšleně poklepala vařečkou do dlaně. „Hmm, ne, myslím, že ani rodinu nemá, přinejmenším jeho matka, co jsem tak zaslechla, už nežije,“ obrátila se od plotny ke svým dvěma dětem a přísně na ně pohlédla. „Takže už nebudete remcat a za pár hodin ho tu vlídně uvítáte. Harry s jeho návštěvou souhlasil, ředitel Brumbál si to tak přeje, já si to tak přeji, váš otec si to tak přeje a všichni jsou s tím srozumění. Vřele doufám, že vy mi nebudete dělat ostudu!“ přísně jim zahrozila svým kuchařským náčiním.
„Ne, mami, nebudeme ti dělat ostudu, že ne, Rone?“ dloubla Ginny do svého bratra.
„Já se chovám vždycky slušně, hlavně s dvojčaty si vyřiď, aby na Snapea nedělali vtípky,“ zamručel Ron a složil si ruce na prsou v uraženém gestu.
„Harry?“ obrátila se paní Weasleyová i na něj.

Zvedl pohled od biskupského chlebíčku, ze kterého se bezúspěšně pokoušel vydolovat buráky, a nasadil nevinný úsměv. Nejen že se šťoural v jídle, drobil na podlahu kuchyně a ještě pořádně neposlouchal, hlavně byl z těch, co by měli mít proti Snapeově návštěvě největší námitky, a přitom mlčel. Měl alespoň trousit otrávené poznámky, když už předtím s návštěvou zdánlivě neochotně souhlasil, jenže to mu nešlo, když se vlastně na lektvaristovu návštěvu nesmírně těšil. Stýskalo se mu nejen po teplém pocitu být v přítomnosti těhotného muže, ale vlastně celkově po Snapeovi. Po jeho všeironizující existenci, kdy stačilo, aby pouze vstoupil do místnosti a náhle se zdál celý svět jen sarkastický vtip.

„Já už jsem 'ano' řekl. Když tu Snape musí být, tak tu musí být. Navíc, po pár hodinách přestává být tak nesnesitelný, uvidíte,“ obrátil se ke svým přátelům s nadějným tónem. „No vážně... až ho unaví na vás štěkat, prostě zmlkne a hledí si svého. Už to mám vyzkoušené,“ nelhal, skutečně to tak nějak bylo. Jako kdyby se po hodině otupil hrot lektvaristova sarkasmu nebo spíš svou mocnou zbraň proti nevítaným lidem schoval do rukávu hábitu a ztišil se, zavíraje se do cely z naprostého ignorování okolí.

„Stejně si kvůli němu neužijeme Vánoce,“ nesouhlasila Ginny, jak také jinak. Řekl Harry vůbec v poslední době něco, s čím by jeho dívka souhlasila? Nepamatoval si.

Pravda, nějakým zázračným způsobem se spolu opět dali dohromady. Nebo se k němu prostě Ginny začala chovat, jako kdyby se nikdy nepohádali, jen bylo v jejím počínání trochu obezřetnosti a zaraženosti. Jejich vztah byl divný, ještě divnější než kdy předtím, ale stále tu byl a Harry ho byl rozhodnutý udržet alespoň do nového roku. Potom si s Ginny promluví a pokusí se jí vyjasnit, proč už s ní nechce být. Hlavně jí bude muset říct, že to není její vina, protože opravdu není.

„Děti, nikdo vás přece nenutí s profesorem Snapem trávit všechen čas ani hrát Řachavého Petra,“ řekla paní Weasleyová mírně káravým hlasem. „Až dorazí, tak ho prostě slušně pozdravíte, kdyby s vámi chtěl prohodit pár slov... myslím, že to chtít nebude... tak mu zdvořile odpovíte, budete mu říkat 'pane profesore' jako ve škole, budete se chovat u večeře jako dospělí lidé, ať mi neuděláte ostudu, ale jinak si můžete dělat to co obvykle. Tenhle dům je dostatečně velký a teď už i bezpečný, abyste si v něm vy mladí mohli najít pokoj, kde se budete bavit, zatímco my staří,“ jemně se usmála, „si sedneme třeba v renesančním salonku a budeme si povídat. Teď už mi zmizte z kuchyně, ať můžu dodělat večeři... A ty, Harry, se přestaň šťourat v tom biskupském chlebíčku a drobit mi tu na zem. Jestli ho chceš jíst, vezmi si pod něj talíř!“ vrazila Harrymu do ruky talíř, „a odnes si ho do jídelny. V opačném případě ho dej Kráturovi nebo ho vyhoď.“

„Vezmu si ho vedle,“ řekl, položil rozšťourané jídlo na talíř a pevně ho sevřel v rukou.

„Výborně, tak běžte. Mám ještě spoustu práce,“ vykázala je z kuchyně.

O pár chvil později se ocitli na chodbě k jednomu z mnoha salonků. Každý měl, jak se dozvěděl, své vlastní jméno, podle kterého se mohl člověk orientovat. Všech dvanáct ho mělo, jen si je nebyl schopný zapamatovat. Hermiona ovšem seděla v tom velkém, co tam byl krb nepropojený s letaxovou sítí zato bohatě zdobený sochami nejnebezpečnějších zvířat kouzelnického světa, jako draků a různých druhů chimér.

„Vážně jsi jen tak souhlasil s jeho smrděním tady?“ zeptal se Ron skepticky, zároveň malinko podrážděně.
„Požádal mě o to Brumbál a jemu se těžko říká ne,“ zalhal přirozeně, žádné takové běžné příznaky lhaní jako zakoktávání nebo červenání studem. Šlo mu to od pusy, když lhal Ronovi nebo Ginny, naprosto samo. U Snapea byl větší problém... Snape, tolik mu chyběl, když tu ještě nebyl. Prý že dorazí až těsně před večeří, aby nemusel v domě trávit moc času. Bylo to docela skličující, vzhledem tomu, co tím dával lektvarista najevo. Nechtěl trávit čas v Harryho společnosti.

„Hmm, zapráskaný Brumbál,“ zamručel kamarád s povzdechem, když otvíral dveře do salonku.
„Nakonec má máma vlastně pravdu. Nemusíme se s ním vůbec bavit, zůstaneme tady a budeme si dělat své. Že ano, Harry?“ usmála se na něj, opatrně mu vsunula ruku pod loket a přivinula se. Bylo to poprvé od jejich hádky, co iniciovala tak intenzivní dotek, doteď se spolu spíš jen bavili.

Svým způsobem to uvítal, protože mu její lidské teplo scházelo a bylo ještě lepší teď, když už měl jasno v tom, co musí udělat. Prázdnota se ztratila a frustrace také, pravda, nahradil je pocit vinny, jenže lepší, když se bude on cítit vinen, než poutat k sobě Ginny ve vztahu, co nemá budoucnost.

Usmál se na ni, propletl s ní prsty a naklonil se, aby ji políbil na tvář.

„Jasně, určitě,“ přitakal, jak se od něj očekávalo, teď už mu to až tak moc nevadilo.

„Já se ve skutečnosti těšila, že bych si s ním popovídala,“ vložila se jim do rozhovoru Hermiona odkládající knihu ze zdejší knihovny na konferenční stolek. „Bez katedry, co nás společenský dělí, by rozhovor s ním mohl být snazší. Vzhledem k okolnostem bychom se pomalu měli přestat chápat jako profesor a žáci, protože on je zároveň i náš spolubojovník ve válce. Je důležité nastolit jistý stupeň důvěry, jestliže s ním máme bojovat bok po boku.“
„Hej, zlato, víš, že jsme tu mluvili o Snapeovi?“ zeptal se Ron a svalil se vedle ní na pohovku. „Tom Snapeovi, co jsme ho nazývali umaštěným parchantem, smradlavým netopýrem, zloblbounem... a spoustou dalších jmen.“

„To si moc dobře uvědomuji, ale stejně na svých slovech trvám,“ řekla Hermiona vážně. „On není ani dobrý člověk ani dobrý učitel, ovšem několikrát nám zachránil kůži a v loňském roce nebýt jeho umřela půlka studentů. Je to inteligentní a schopný čaroděj. Může být nevrlý, sexistický parchant, jenže dokud se mě nepokusí zabít, tak s ním chci vycházet.“
„Na mě se pro podporu neobracej, bráško,“ zvedla Ginny ruce, když se na ni Ron podíval. „Nejen že má pravdu, já s ním navíc musím přežít ještě jeden rok, zatímco vy už budete venku z Bradavic. Nehodlám během Vánoc udělat nic, čím ho naštvu nebo urazím, jinak on mi urazí hlavu nebo alespoň zničí průměr, a to nechci. Jestli se chci pokusit dostat k Harpiím, tak musím mít dobré známky. Tam neberou jen kvůli talentu, ale i tak, aby jejich družstvo dobře vypadalo a dávalo najevo, že ženy za to stojí.“
Nastalo ticho. Ginny nadnesla svou vysněnou budoucnost. Jistěže to nebylo poprvé, naopak, zmínila už to několikrát a on s tím souhlasil i v době, kdy se zdálo, že by spolu mohli strávit zbytek života, to jen myšlení na to, co šťastného by mohlo přijít, v každém vzbuzovala jistou tíseň. Mlčení ji zdánlivě nechávalo vyznít do ztracena.

„Co kdybychom se šli projít, Rone,“ navrhla z ničehož nic Hermiona, i Harryho to donutilo se na ni překvapeně podívat, co teprve Ron, jenž byl z náhlé změny tématu úplně mimo.
„Proč a kam?“ nechápal, mrkaje při tom očima jako veliká panna.
„Jen tak, tady po domě a pomoct tvojí mámě v kuchyni,“ řekla Hermiona, zatímco už vstávala a brala při tom zrzka za ruku.
„Ale ta nás zrovna vyhodila, tak proč bychom tam...“ dál nechápal.
„Proboha, Ronalde, zvedni zadek a pojď se mnou, ty pitomče jeden!“ vykřikla dívka, trhnutím ho zvedla z křesla a už ho vláčela pryč. Dveře za nimi klaply a Harry zůstal sám s Ginny. To vypadalo na vážný rozhovor. Měl z něj obavu, zároveň i pocit viny, ale stejně tak už to nebylo nervydrásající divadlo jako pokaždé v minulých měsících. Odložil talíř s jídlem stranou a obrátil se na pohovce směrem k vyčkávající Ginny.
„Požádala jsem Mionu, aby Rona na chvíli odtáhla, až přijde nějaká chvilka, kdy bychom si spolu mohli promluvit. Nemyslela jsme si, že to bude už teď, ale...“ jemně se pousmála, vztáhla ruce a uchopila ty Harryho. „Jak jsme se pohádali... nejdřív jsem se na tebe zlobila. Připadalo mi, že ze mě chceš udělat... inu, moji mámu. Nechci strávit svůj život vařením pro děti. Děti sice chci, možná víc než jedno, jen chci dělat také něco jiného než se starat o domácnost. Pak, když jsem se nad tvými slovy zamyslela, mi došlo, že přesně to dělám. Někdy se o tebe až moc starám a může to vypadat jako sekýrování, ale já to tak nemyslím. Ty jsi,“ zvedla ruku a něžně mu prohrábla vlasy, „pořád v nebezpečí a já trnu strachy, kdy se ti příště může něco stát. To proto tě pak tolik opečovávám. Můžeš mi to odpustit?“

Náhle se chtěl hanbou propadnout hluboko do země. To, co řekla, mu s plnou silou připomnělo, že ji chce po Vánocích opustit, a náhle měl dojem, že to je ta nejhorší věc, co by mohl spáchat. Jakýsi vnitřní klid se roztříštil v hromádku střepů. Jeho díky tomu napadlo, jestli by to třeba nemohl uhrát až do konce školního roku. Zůstat s Ginny jen aby se netrápila jeho odchodem a tím, že je sama, a potom odejít. Třeba s nějakým neurčitým příslibem zářné budoucnosti. Ne, to bylo podlé a způsobilo by to stejnou bolest. Naopak, měl by se s ní rozejít hned a nečekat až po novém roce.

„Nemám ti co odpouštět. Taky jsem řekl divné věci a nemyslel je tak,“ odvětil a jeho morálka vytáhla pistoli a přiložila si ji k hlavě. „Jsem moc rád, že tě mám,“ dodal a morálka si vystřelila mozek na stěnu.

V hrůze se ptal sám sebe, proč ji vůbec tak hnusně balamutí, když se k ní naklonil, aby ji objal a políbil. Měl by jí říct, jak to s ním je, ne ji tu k sobě předstíraně tisknout na pohovce před krbem. Rezignovaně zavřel oči. Cítil se jako hrozný zbabělec, když není ani schopný podívat se Ginny do očí a na rovinu jí říct, že je asi na chlapy, nebo ji alespoň přestat vodit za nos a rozejít se s ní.

Doufal, že Snape brzy přijde. Potřeboval ho tu mít.

°°0°°

Strčil si lízátko do pusy a skeptickým pohledem zkontroloval obsah svého kufru. Musel seznat, že má nechutně velké množství kosmetických potřeb. Rozuměno, bral si s sebou kromě vlastního mýdla, pěny na holení a vody po holení také celé dva kelímky krému proti striím. Dál už měl jen to nejnutnější, co obvykle lidé vozí, když opouštějí domov; osušku, ručník, župan, několik lektvarů neškodných pro těhotné, obvazy, pyžamo, dostatečnou zásobu prádla, hromady ponožek, oba své kabátce, teplou šálu a rukavice, kdyby ho vyhnali do zimy, a samozřejmě pytel lízátek proti nevolnosti a cereálních tyčinek.

Byl více méně připraven, po faktické stránce rozhodně, duševně na tom nebyl tak skvěle. Mrzutě cucal lízátko, zatímco se jeho od rána rozbouřený žaludek cukal v pomalu ustupujícím pálení žáhy. Ta potvora malá se rozhodla někdy v pět hodin ráno, že už je čas vstávat a od té doby prováděla magická cvičení a poskakovala mu v břiše jako pingpongový míček.
„To už by snad stačilo, spratku!“ okřikl ji, zrovna když s naprostou jistotou cítil, jak se mu odrazila od břicha na pravé straně a někam odplula. „Návštěva v Nebelvíry zamořeném černokněžnickém domě sice může být zábavná, když se na to řádně připravíme, ale není to důvod dělat si z mého břicha trampolínu.“

Poslední slabiky jeho hlasu jakoby zůstaly viset ve vzduchu místnosti, kde už dlouho nepromluvil nikdo jiný než hlasy zpěváků z gramofonové desky. Stejně pomalu, jako odeznívala jeho slova, se jeho břichem rozšířilo příjemné magické teplo. Všechno divočení zcela ustalo. Skoro měl tendenci si pomyslet, že ho dcera opravdu vyslyšela, poslechla a uklidnila se, protože jí to nařídil.

„Vidíš, že umíš poslouchat. Hodná holčička,“ zabroukal k břichu. Kdyby byl v tu chvíli někdo v místnosti, tak by zaručeně jeho tón nazval něžným. Ne sladce něžným, prostě něžným, jakým by rodiče na své děti měli mluvit. Přejel si několikrát rukou po břiše. Magie se opět šťastně zatetelila.

„Hmm, máš ráda, když na tebe mluvím...?“ zeptal se, nečekaje samozřejmě odpověď, přesto dostal jakési podvědomé ujištění. „Nemohu si s tebou stále rozprávět. Lidé by si pomysleli, že se starý Snape konečně dočista zbláznil, ale pro teď to ještě nevadí,“ zatímco mluvil, zavřel mávnutím hůlky kufr. „Když mi tak skáčeš v břiše, tak mě to znervózňuje a já musím být během následujících dnů koncentrovaný. Kromě Pottera a zbylé jeho konkláve Nebelvírů, tam také budou Weasleyovic dvojčata. Neznáš je, ale z celého klanu zrzavých hlav jsou to dva absolutně nejhorší, hned po Ronaldovi,“ dalším mávnutím odlevitoval svůj kufr ke krbu, skrz něj to hodlal vzít do Brumbálovy pracovny a pak na Grimmauldovo náměstí. „Jistě uznáš, že si musím na ně dávat pozor, takže bys mohla souhlasit s malou dohodou. Výměna. Já ti slibuji, že zažiješ takové jídelní orgie jako ještě nikdy, a ty budeš hezky v klidu sedět a trávit. Platí?“

Tentokrát mu neodpověděla nijak, buď – což bylo pravděpodobné – na ni byla jeho slova příliš komplikovaná, nebo schválně mlčela neochotná k uzavírání dohod. Jedno, co z toho to bylo, pro něj byl čas vyrazit. Natáhl si hábit, pečlivě ho urovnal jako vždy tak, že co nejvíce kryl jeho vzdouvající se břicho, a vyrazil krbem k Brumbálovi.

Ředitel ho kupodivu moc nezdržoval. Jen popřál hezké svátky, vrazil Severusovi do kapsy pytlík karamelek s pomerančovou příchutí a sám ochotně otevřel krb a zvolil cíl cesty. Díky tomu ani ne za dvacet minut poté vykročil z krbu na Grimmaildově náměstí, kde už ho čekala usměvavá Molly v objetí svého manžela. Nikdy neměl rád, když ho lidé vítali tak přívětivě, zpravidla to byla přetvářka nebo vyloženě zakrytá lest.
„Jsem rád, že tě tu můžu přivítat, Severusi,“ vykročil směrem k němu Artur s napřaženou rukou. Neochotně to nutné gesto na přivítání oplatil, ale rychle Weasyleovu ruku pustil.

„Vítat by mě měl správně Potter. Kde vůbec je?“ zeptal se a žasl nad tím, co právě udělal. On se opravdu zajímal, kde je ten zatracený kluk, jako kdyby nestačilo, že ho dohnal až sem, to s ním musel trávit veškerý vánoční čas. Nebyl blázen. Rozhodně tu nebude lítat po všech čertech a hledat Pottera, jen aby ho mohl pozdravit. Když se neuráčil přijít ho přivítat, jeho věc.

„Ano... to by asi měl... určitě tu někde bude. Pošlu ho za tebou hned, jak ho najdu,“ navrhl Artur zcela bezelstně.

„To snad ani nebude nutné,“ zamručel a postavil na zem svůj kufr, jen aby ho mávnutím hůlky mohl zvednout do vzduchu. „Mám tu někdo pokoj nebo budu snad spát na pohovce?“
„Připravila jsem ti pokoj v druhém patře. Doufám, že se ti bude líbit...“ řekla Molly a sklouzla pohledem k jeho kufru, „a snad se ti všechny věci vejdou do skříně. Na to, že tu budeš jen dvě noci, jsi opravdu nepřišel nalehko. Mám dojem, že chlapci se z Bradavic vrátili s věcmi v kapsách,“ zlehka se zasmála. „Arture, vezmi Severusovi hábit, prosím tě.“
Stačil zavčas uhnout Weasleyovým rukám drapajícím po jeho hábitu. Nemohl si ho sundat, protože byl jeho krytím. Kdyby odložil rozevlátý hábit, pak by každý jasně viděl jeho břicho, které by jen stěží svedl na prostou obezitu, když mu ruce zůstaly pořád hubené. Začínal se pomalu avšak jistě podobat těhotné špagetě.
„Ne, hábit si nechám,“ zavrčel a přitáhl si ho pevně k tělu, jak se do něj balil. Už teď cítil, že mu nejspíš bude celou dobu horko, dům byl dobře vytopený, ale na tom nezáleželo. Hábit musel zůstat přesně tam, kde byl.

Artur se podíval na Molly, ta mu pohled oplatila, zamračila se a trochu pokrčila rameny. Zjevně se jí to nelíbilo, nicméně to nechala nejspíš být, protože tu nebyla ta hloupá vlkodlakova čuba, co by mu hábit zase podupala a sama se zabila. Podle toho, co mu říkal Potter, měli manželé Lupinovi totiž dorazit až dvacátého čtvrtého večer na posezení u krbu s hrnkem kakaa a vyprávění historek. Právě ten večer Severus považoval za vrchol třídenního utrpení nerovnající se ani následnému rozbalování dárků. Začínal, i přes veškeré nadšení své dcery, cítit zhnusení a počínající paniku z něčeho tak strašného jako jsou tři dny v malém prostoru zavřený výlučně s Nebelvíry.
„Tak tudy...“ pokynul mu Artur, alespoň že přestal vyžadovat jeho plášť, a sám se jako první vydal ze dveří.

Mávnutím za sebou popohnal kufr a následoval ho. Byla pravda, že Molly to tu za ty dva roky opravdu trochu pozvedla, přesto to pořád byla díra, jako když tu byl na posledním setkání Řádu. Celé to bylo ponuré, šedé, mrtvolné, i když byla ve všech stojanech louče, všechny koberce byly vyčištěné a obrazy měly naleštěné rámy. U těch obrazů k sešlosti bohatě stačily ksichty jejich obyvatel, kdy ani sova sedící v dutině stromu neměla vlídný výraz. Také tomu výrazně prospělo, když někdo sundal ve všech patrech ty vysušené hlavy skřítků. Vyloženě mu nikdy nevadily takové exponáty, to jen většinou koželužník a vycpavač neodvedl moc dobrou práci, takže hlavy ztrácely tvar, všelijak praskaly a jednu sežrali magimoli.

Jeho průvodce vyběhl po schodišti kolem prázdných výklenků na skřítčí hlavy rychle jako mladík a zanechal pomalu stoupajícího Severuse někde v polovině. Nevšímal si Arturova trochu překvapeného pohledu, když se obrátil a našel ho uprostřed schodiště. Nikam se nehnal, nehodlal se tu natáhnout na vrzajícím schodišti, co se mu prohýbalo pod nohama. Jak o tomhle místě mohl Potter říct, že je vlastně v docela dobrém stavu. To tu snad nikdy nebyl nebo se celou dobu pohyboval v podroušeném stavu. Mollyino pozlátko nemohlo zakrýt vadu materiálu.

Jakmile dorazil nahoru, už si ho Artur zkoumavě prohlížel, jako kdyby snad mohl najít nějakou nemoc. Ignoroval to. Tak nevyběhl schodiště, ať ho za to ukřižují. Nakonec nad tím Weasley stejně jen pokrčil rameny, doopravdy a nejspíš i v duchu, a zavedl ho do jeho pokoje.

Byl slušný. Své dny slávy měl rozhodně dávno za sebou, ale nepostrádal velkou postel nepáchnoucí ničím odporným a neprožranou červotoči, čistý koberec i stěny, nějakou tu skříň a další nábytek. Zašlý, starší a s vyřezávanými motivy vlků – to mu nejspíš udělali naschvál – a po zběžné kontrole také pevně držícím. K tomu měl pokoj i vlastní koupelnu, což prý bylo zde v domě běžné, jen se pouze u pár pokojů podařilo ji zprovoznit. Ten Severusův byl jedním z nich, naštěstí, jinak by se okamžitě sbalil a vrátil se přes Brumbálovu výhružku zpátky do Bradavic. Nemínil ani teoreticky uvažovat, že se s někým bude dobrovolně dělit o koupelnu.

„Molly chce udělat večeři už v pět, abychom měli dost času na zdobení stromku. Předpokládám, že na večeři přijdeš, ale stromek asi zdobit nebudeš, což?“ Artur se upřímně snažil být milý, opravdu, jen to Severusovým uším znělo falešně jako marcipán z buráků.

„Přijdu na večeři,“ potvrdil, k tomu dalšímu se nevyjadřoval, jen matně zapátral v paměti, kdy zdobil rodinný stromek. Občas, když ve Zmijozelu nezůstali žádní starší žáci, vyčaroval do společenské místnosti malý, už nazdobený stromek. Alespoň nehmotná iluze jako dekorace, jinak by ho ředitel prohnal, kdyby zjistil, že žákům neposkytuje patřičné oslavování Vánoc. Skutečně rodinný stromek, který nebyl orvané roští ověšené kusy staniolu, starými rozlámanými ozdobami, plechovkami od piva a víčky od lahví měl nejspíš naposledy v době, kdy byla ještě naživu matka. Nebyla nikterak přívětivá osoba, měla hromadu vad charakteru, ale svátky se za jejích dob slavily poctivě a zdobila pěkný stromek. Tenkrát jí také pomáhal, ručně, měl od toho popíchané i předloktí. Neviděl důvod, proč si tu bolestivou zkušenost zopakovat, na druhou stranu by se mohl přinejmenším dívat, jak se to dělá. Ze studijního hlediska, aby to mohl poskytnout své dceři v takové míře, v jaké jen bude schopen.

„Někdo na tebe přijde zaklepat,“ přislíbil Artur a naštěstí rychle odešel.

Pomalu klesl na postel, opatrně připravený z ní vyskočit, kdyby se měla rozpadnout nebo z ní ven vyskočily běhnice či cokoliv jiného odporného. Nic takového se nestalo, naopak měla překvapivě pohodlnou a dostatečně tvrdou matraci. Byl rád, z měkké by se ráno nezvedl, zapadl by do ní a nejspíš by mu hodinu trvalo, než by se vyvalil ven.

Opřel se lokty, natáhl si nohy a rukou začal přejíždět po břiše. Snažil se dechovým cvičením uvolnit. Od rána byl zase na nohou několik hodin, chodidla ho bolela a byl unavený, takže by si s radostí dal půl hodinky spánku, ale nemohl. Kdykoliv mohl někdo přijít. Už že byl tady, snižovalo jeho respekt u té nebelvírské party, nemohl tomu ještě přidávat.
„Co zase...“ zavrčel, když se ozvalo zaklepání a nutilo ho vyhrabat se na nohy. „Dále!“

Pootevřenými dveřmi dovnitř nakoukla kudrnatá hlava. Naštěstí ho otravoval jenom Potter, tak se mohl zase v klidu posadit na postel. V jeho případě stejně už Severusovi nezbyla žádná důstojnost, klidně si tedy mohl pohodlně sednout na postel.

„Hej, přišel jste brzy. Chtěl jsem vás přivítat, ale byl jsem... prostě jsem neměl čas,“ řekl Potter a zářil při tom, jako kdyby se od rána napájel kořalkou. „Mluvil jsem s panem Weasleym; vy nechcete zdobit stromek?“ zeptal se a klidně si sedle vedle Severuse na postel. Blízko, natolik, že se chtěl odsunout, jenže na to nenašel dostatek energie a vůle.

„Nechci, ale budu se dívat, pokud vás to utěší, Pottere,“ odvětil. „Je už večeře nebo budu dlouho čekat? Začínám mít hlad.“

„Jasně, jídlo... to vy teď chcete pořád,“ vesele se zubil.

„Mám za úkol stvořit nový život, pitomče, to obnáší velký energetický výdej,“ zavrčel podrážděně. Nesnášel, když někdo narážel na jeho momentální žravost, díky které se mu břicho kulatilo vbrzku do velikosti balónu. Pořád ale nebyl tlustý, ani k tomu nespěl, naopak, ještě sotva dosáhl váhy, jež pro něj byla podle Pomfreyové ideální, pokud by nebyl těhotný. Takže si klidně mohl jíst celé čokoládové dorty.

„Klid, nemyslel jsem to zle, jen vás popichuji. Baví mě, když se zlobíte... stýská se mi po tom,“ potutelně se usmál, potom se uvolněně opřel rukama o postel. Potter, ten Potter, se kterým se všechny ty dlouhé roky bil na kordy, opravdu seděl vedle něj na posteli a tvářil se nanejvýš spokojeně jen proto, že tu mohl být. Oni oba tu seděli spokojení s přítomností toho druhého.

Proč mu tohle Potter dělal? Čím si zasloužil něco tak bláznivého jako jeho zalíbení? Kdyby se ho ten kluk pokusil otrávit, nabarvit mu vlasy na zeleno nebo ho alespoň pomluvit, tak by mu to bylo tisíckrát milejší, než muset snášet jeho přízeň. Všechno se tím tak hrozně komplikovalo, zejména jejich dohoda.
„Přestaňte s tím, Pottere,“ řekl důrazně, tím pádem tišeji než obvykle. Mladíka to donutilo prudce se narovnat na posteli.
„Přestat s čím, pane?“ zeptal se i zatvářil upřímně nechápavě.

„Oba moc dobře víme, že nejste spokojený ve vztahu se slečnou Weasleyovou a také známe důvod. Nechcete-li ji, opusťte ji, ale neupínejte se na mě jen proto, že jsem jediný další gay ve vašem okolí. Necítíte ke mně nic, pokud si něco takového myslíte, jste jen obluzený vlivem mého těhotenství a zmatený,“ pevně se podíval do velkých zelených očí. „Prostě s tím přestaňte. Nedovolím vám být mým léčitelem, když na mě budete upínat svůj pubertální zájem. Už beztak vzniknou fámy, jestli se rozhodnete vyjít se svými pochybnosti o orientaci na veřejnost dřív, než se má dcera narodí a i pak to bude všechno sporné. Nechte to být.“
„Mýlíte se, já o vás nemám zájem a nejsem...“ ztichl. Rozpačitost se studem z něho sálala, ani by nemusel očima uhnout stranou a nahrbit se na posteli skoro do klubíčka. „Já nevím, jestli jsem, jen vím, že nechci být s Ginny, to je všechno.“

Zasmušile sledoval kluka, jak sedí na posteli, náhle se podobající zmoklé slepici, a přepadl ho nepříjemný pocit viny vycházející jak od něj samotného, tak od dítěte v jeho břiše. Neměl vůbec začínat se svými spekulacemi. Copak byl něčí poradna v krizích osobnosti? Byl sotva poradnou sám pro sebe, když se podíval zpětně na svůj život, takže radit pubescentům, jak se mají vypořádat se svými problémy identity, bylo nad jeho možnosti. Samozřejmě to bylo daleko přesahující jeho povinnosti.

„Mně je jedno, jestli jste gay nebo ne, případně jestli je vaše orientaci neurčitě nevyhrazená a třeba tak i zůstane do konce vašeho života. Jde mi hlavně o to, abyste neobtěžoval mě,“ dal mu další ledovou sprchu, tak to bylo nejlepší. „Jakákoliv vaše pozornost překračující povinnosti léčitele a povinnosti určené vám naší smlouvou mě obtěžují. Nepřeji si ji, a pokud v tom budete pokračovat, pak všechny dohody mezi námi zruším.“

„Ale to přeci...!“ vykřikl Potter a vyskočil z postele. V jeho tváři i očích se odehrával boj o to, jestli má říct, co si právě myslí, nebo zůstane raději mlčet. Severus netrpělivě očekával, jak se vyjádří, protože na tom záleželo vše, co bude dál. Nechtěl tu smlouvu zrušit, přijít o možnost naučit se lásce podle nebelvírských měřítek a možnost mít pro svou dceru někoho, kdo ji bude umět patřičně rozmazlovat, jak si dítě zaslouží, jenže nemohl trávit čas s někým, kdo je na něj hloupě fixovaný.

„To znamená, že bych teď už měl jít. Dohoda je jen na dvě hodiny denně a léčitelské a lékouzelnické nadání v případě potřeby,“ dořekl Potter rezignovaně, přesto odhodlaně. „Už vás nebudu otravovat, pane profesore Snape. Až bude večeře, tak pro vás pošlu Kráturu. Prý si dobře rozumíte,“ dodal už vyloženě příkře, skoro až rozzlobeně, prudce se obrátil na podpatku a dveře za ním s prásknutím dopadly, sotva se Severus vzmohl na zavrčení něčeho o Potterově vychování. Místo toho si uvědomil, že sedí na posteli, ruce v klíně a dívá se na zabouchnuté dveře a napadá ho, že tohle nechtěl. Nemínil Pottera naštvat, a proto ho zlobilo, že se tak stalo. Když už ho lidé nesnášeli, tak byl rád, když to zapříčinil schválně, ne náhodně. Navíc on všeobecně nechtěl toho kluka rozčílit, vždyť byl k čertu jeho jediný léčitel a bez něj by se mohl dostat do potíží.

Neměl vůbec to ošemetné téma otvírat. Kdyby mlčel, tak by časem všechno vyšumělo. Dětské lásky jsou vrtkavé, chvíli tíhnou k jednomu člověku a rychle zase zatouží po jiném. Po porodu by Potter neměl ani tu nejmenší touhu být s ním. Všechno by se časem vyřešilo, jenže to by nesměl mít Severus tak prořízlou kušnu, jako měl.

Tyhle Vánoce budou ještě delší, než předpokládal.

°°0°°

Po rozhovoru se Snapem měl dojem, jako kdyby s ním někdo vytřel podlahu, a nejhorší bylo, že se tak ani neměl cítit. Vždyť kde vůbec vzal tu myšlenku, že by o něj mohl mít lektvarista zájem. Kdy se mu zalíbila a jak vůbec dospěl k názoru, že by mu mohl ten zájem oplatit. A proč ho to odmítnutí tak hrozně zdeptalo, vždyť nebylo sprosté ani agresivní, Snape mu prostě jen jasně a stručně řekl, aby mu dal pokoj, protože mu je Harryho zájem nepříjemný. V první řadě ho na tom zabolelo samotné odmítnutí a pak také fakt, že lektvarista vytušil něco, co mělo zůstat skryto. Zároveň si byl vědom, že by měl být vlastně rád, protože to Snape klidně mohl rozmáznout mnohem, ale mnohem víc a zesměšnit ho tak, až by nevěděl, kde mu hlava stojí. Byl vlastně, na sebe a na Zmijozela, až neobvykle laskavý. To však nezmírňovalo Harryho zdeptanost.

Byly vánoce, měl se bavit s přáteli a svou náhradní rodinou, místo toho se zasmušile loudal chodbou až úplně vzadu, držel Ginny za ruku a snažil se nesledovat Snapea. Stálo ho to docela dost sil, protože jeho vnitřní já nesmírně toužilo vidět tu příslovečnou zář jeho těhotenství, ale vydržel a nepodíval se, ani když procházel kolem stolu na své místo a musel se lektvaristovi vyhnout. Za jiných okolností si mohl gratulovat, jak skvěle dokázal ovládat a potlačit své nadání, jenže teď to pro něj nemělo moc význam.
„Počkej, chlapče, tvoje místo je tady,“ zavolal na něj pan Weasley a poklepal rukou na vyšší židli v čele stolu.

Nebránil se ani neprotestoval, moc dobře věděl, proč mu to místo vnucují. Byl majitelem, tím pádem pánem domu, takže si zasloužil sedět v čele. Nijak zvlášť o to nestál, podle něho bylo fuk, kde kdo sedí, ale když na tom ostatní trvali... Alespoň ale mohli počkat do skutečné slavnostní hostiny, ne už dneska. Přesto nic neřekl, sedl si na židli a zjistil, že tu asi sedět nebude moct. Jakmile si dal zadek až dozadu, aby si mohl natáhnout záda, musel stát nohama na špičkách. Ta židle byla vyrobená pro někoho tak vysokého, jako byl například Sirius, a ten všechny ve svém okolí zastínil, vždyť měl přes sto devadesát centimetrů. Na takové židli on se sotva sto sedmdesáti asi dost těžko mohl v klidu sedět, jen mu nejspíš nic jiného nezbude vzhledem k tomu, že ostatní si už posedali, včetně Snapea, jenž se na židle velice pečlivě zabalil do svého hábitu. Vypadal trochu jako podivný černý kokon posazený na židli. Také se mu zdál být zaražený, jako kdyby se i jeho dotkl jejich rozhovor. Tvář měl strnule chladnou až moc i na něj, ramena napnutá a záda nepřirozeně narovnaná. Ne, nejspíš ho prostě jen bolela záda, což budou Harryho za chvíli taky.

„I když to není sváteční večeře, i tak jsem připravila něco speciálního,“ řekla paní Weasleyová s nadšením v hlase.
„Proč začínám mít nepříjemný pocit kolem žaludku?“ zamumlal Ron po jeho boku.

„Uděláme si mořskou hostinu!“ vykřikla šéfkuchařka dramaticky a mávnutím hůlky jim odhalila mísy s podezřelým obsahem.
„Tak proto asi ten divný pocit,“ zkonstatoval Ron nevěřícně nahlížející na obsah míse, co měl hned u ruky. Také se do ní podíval a nevěřil vlastním očím. V jakési olejnaté omáčce s bylinkami a možná chilli podle malých červených kousíčků, pluly chobotničky velké asi jako jeho palec. Takové nechutnosti viděl jen ve dvou případech; na nákupě s tetou, když procházeli kolem rybího pultu v obchoďáku, nebo v televizi, pokud byli doma sami opět s tetou a ta si pustila naučný kanál místo stanice se seriály nebo těch několika o domácnosti a rodině pro ženy. Nelíbilo se mu to, už když ty slizké věci ležely na chladícím pultu, neviděl důvod, proč by to měl strkat do pusy.

Podíval se do jiné mísy a tam to nebylo o nic lepší. Viděl další chobotnice, také hromadu ryb nejspíš několika druhů, krevety navrstvené v obrovské hromadě a cosi obalovaného, z čeho trčelo krabí klepítko. K tomu ústřice. Živé ústřice podle všeho. Jedna se totiž zrovna otevřela a zase zavřela.
„Ehm, mami, myslím, že tyhle věci jsi zapomněla zabít,“ dovolila si upozornit Ginny, jež měla chudák ty ústřice kousek od sebe.

„To jsou ústřice. Tradičně se jedí živé, jen pokapané citronem, nebo pokud to má někdo rád ostré, tak chilli omáčkou. Viděla jsem to v Toskánsku, když jsme tam byli s rodiči na dovolené, ale neochutnávala jsem. Neláká mě jíst živé věci,“ řekla Hermiona, která samozřejmě všechno věděla. „Dám si spíš ty chobotnice.“
„To jako vážně?“ otázal se Ron, když se od ní odtahoval, protože si na talíř nakládala chobotnice, pak se podíval na svou matku. „Budeme mít také dneska něco skutečně k jídlu, nebo jsme odkázáni na toust s máslem?“
„Nepohrdej takovou delikatesou, mladý muži. Tohle je skutečné jídlo a jedno z nejlepších na světě. Ve vašem věku jsem se mohla po mořských plodech utlouct. Moje matka a bratři už byli úplně zoufalí, protože sami nemohl ježovky už ani vidět, ale já nikdy neměla dost,“ povzdechla si nostalgicky.

„Vidíte? Když to vaše matka jedla, bude to určitě dobré. Sám jsem nikdy mořské plody neochutnal, ale určitě si s radostí dám od všeho trochu,“ pravil pan Weasley jako obvykle podporující svou manželku a statečně se natáhl po tom nejvíce poživatelném, tedy po krabích klepítkách. „Dáš si také, Severusi, nebo mořské plody nejíš?“ zeptal se lektvaristy, jenž celou dobu mlčel s rukama zlehka položenýma po stranách svého talíře.

„Já čekám, až všichni projeví znechucení a pak mi někdo podá ty ústřice,“ zamručel Snape ne tak výbojně, jak by mohl. Jak si Harry všiml, jeho pohled byl doslova zafixovaný na těch smrdutých kusech masa ve skořápce. Ústřice. Brr, raději bude hladově, než si dát jedinou ze specialit ležících na stole. Co komu udělal, že má dnes tak hrozně mizerný den. To všechno začalo tak pěkně, příslibem Snapeovy návštěvy, ze které se ale pomalu stával horor.

Všichni okolo stolu se pomalu odhodlávali zkusit alespoň něco, Ron se uchýlil k rybám a Ginny se svým otcem zakotvili u korýšů, zatímco paní Weasleyová s Hermionou si dávaly všechno vyjma těch ústřic. On sám si raději nandal jen kopeček rýže a jedno to krabí něco, co se zdálo být poživatelné. Jak by ještě před půl hodinou snědl krávu, teď by si dal sotva pár lžic té rýže, zato Snape měl apetýt velký.

Chopil se celého talíře ústřic, zručně je otevíral a vysrkával z lastur. Z nespecifikovaných důvodů ho napadlo, že je to vlastně sexy a vzrušující, když muž přiložil okraj ústřice ke svým tenkým, olizováním zarudlým rtům a obrátil do sebe měkkýše. Kapka slané vody mu stekla po bledé bradě, on ji zlehka otřel prstem a ten si pak olízl. Harrymu se z toho zatajil dech a zamražení mu přejelo po zádech. Jako kdyby toho nebylo dost, teď ještě začne vážně o Snapeovi uvažovat v erotickém kontextu. Takovém tom skutečném, kdy ležíte v posteli nebo stojíte pod teplou sprchou a představujete si někoho, jak do něj... rychle odvrátil pohled na asexuální hromádku rýže na svém talíři. To mu ještě scházelo, myslet na prasečinky zrovna teď, zvláště pokud by byl Snape v hlavní roli.

Ticho, přerušované jen cinkáním nádobí, srkáním a občasným něčím povzdechem se protáhlo. Atmosféra byla samozřejmě napnutá, každý byl nervózní z jiného důvodu. Vzhlédl od jídla a podíval se na své spolustovníky. Paní Weasleyová se snažila usmívat, jak nejspíš toužila, aby všechno dobře dopadlo a děti jí hlavně neudělali ostudu. Její manžel by prostě jen zaražený vpádem nejspíš ne moc oblíbeného muže do svého soukromí. Ron bylo vyloženě nakrknutý nejen z jídla, co mu nechutnalo, ale samozřejmě hlavně ze Snapea, a měl přesně ten výraz 'já vám říkal, že to dopadne blbě'. Ginny nebyla šťastná z lektvaristovy návštěvy, ovšem nebyla vyloženě zaměřená na Snapeovu naprostou eliminaci. Jediný, kdo vypadal relativně spokojený s mužovou přítomností, byla Hermiona. Sebe nepočítal, jeho city ke Snapeovi vybočovaly z řady odjakživa, ať prudkou dětskou nenávistí, léčitelskou fascinací nebo tím, co cítil právě teď.
„Už dávno jsem vám chtěla říct, profesore Snape, jak jsem ráda, že jste převzal letos místo učitele obrany proti černé magii,“ prolomila Hermiona konečně to dusivé ticho. „Doufám, že konečně zlomíte tu smůlu, co na obraně ulpívá, dokončíte letošní rok a budete učit i příští.“
„O tom si troufám pochybovat, slečno Grangerová,“ popřel Snape. „Po dvacátém pátém dubnu už se v učebně nebudeme až do konce roku vídat. Mám dovolenou na čtyři až šest měsíců podle toho, jak velkou péči bude potřebovat jeden můj menší projekt.“

To byla i pro Harryho novinka. Doposud si nedovedl představit Snapea, kterak opravdu sedí doma s dítětem, přebaluje, krmí a chová. Předpokládal, že to bude jeho práce a také se na to svým způsobem těšil. Na mimino. Bylo to prostě super představit si, jak ho drží, chová a stará se o něj. Ač o tom nikdy nemluvili, tak si myslel, že to bude velký kus té práce léčitele, prenatálního poradce pomlčka poradce pro malé děti. Jaký jiný důvod by Snape měl k tomu uvazovat si ho na rok k sobě kouzelnickou smlouvou. Na druhou stranu, když bude lektvarista doma, tak spolu budou trávit všechen čas, starat se o dítě a společné zájmy jsou vždycky dobré, když...

„Ach, doufala jsem, že tentokrát to bude jiné. Těšila jsem se, že bych vás mohla požádat o konzultování k OVCím, když jsem ještě měla jistotu, že budete učit po celý rok, ale takhle...“
„Konzultanta bych vám stejně nedělal, já ho totiž nedělám ani vlastním žákům. Výjimkou by bylo, kdybych narazil na výjimečně geniálního mladého lektvaristu, což se za celou mou profesorskou kariéru nestalo. Chcete-li konzultanta, jděte si za McGonagallovou. Jistě se s radostí bude starat o svou nejoblíbenější žačku,“ malinko se ušklíbl.

„Já se ovšem chtěla stát lektvaristkou,“ oponovala Hermiona a Ronovi nejspíš zaskočilo podle toho, jak se jeho obličej začal křivit.
„Proč se, pro merlinovi špinavé spodky, chceš stát lektvaristkou?“ obrátil se přímo na ni vyčítavým hlasem. „Nebudu žít s někým, kdo páchne... tedy, chtěl jsem říct, že nebudu.... se přáteli s lektvaristou, protože smrdí po lektvarech... eee... ne že vy byste někdy...“ obrátil se na Snapea, ale raději zmlknul, než stačil cokoliv říct a jeho tváře se začaly barvit do červena, až se v nich ztrácely pihy.
„Radši bys měl mlčet, brácho,“ navrhla mu Ginny vlídně, s čímž Ron souhlasil pokýváním hlavou.

„Nezdá se ti, že být lektvaristkou je přeci jen trochu náročné povolání?“ zeptala se vlídně paní Weasleyová.
„Je to hodně náročné povolání, chce také hodně studia, ale já si to vypočítala. Nejlépe mi sice jde přeměňování, ale to není moc žádané povolání, takže bych nejspíš skončila na ministerstvu jako úřednice s mistrovským titulem z přeměňování,“ začala vypočítávat Hermiona. „Nejžádanější je lektvarologie a lékouzelnictví. Zaprvé nemám na lékouzelnictví trpělivost ani potřebnou empatii, jsem spíš racionální člověk a pak, kdyby se Harry rozhodl nastoupit do kurzu, budou všichni v ročníku proti němu absolutní nuly a nedostanou nejlepší posudky, protože je Léčitel a jejich schopnosti, ať budou jakékoliv, zcela určitě zastíní....“

„Tak to ti tedy pěkně děkuji. Říkat mi, jak nějakým lidem zničím život jen proto, že se budu věnovat lékouzelnictví,“ zamručel skutečně mrzutý. Nemohl za své nadání ani se o něj nikde neprosil, stejně tak jím nechtěl škodit lidem, ale jak vidno, stejně bude.
„Promiň, ale je to prostě tak,“ pokrčila dívka rameny a vrátila se k tématu. „Lektvarologie je široký obor, můžu se podle potřeby věnovat jak běžným lektvarům, tak lékouzelnickým lektvarům a mohu...“
„... skončit jako průměrná lektvarista v nějaké velkovýrobně nebo ve sklepení Sv. Munga,“ dokončil za ni Snape, do té doby měl plné ruce práce humra, tak nestačil zareagovat zavčas na její velké plánování. „Nemáte dost velké nadání k výzkumu, nanejvýš tak k míchání běžných, i když nejspíš nadprůměrně dobrých lektvarů. To je vše. Najděte si jiné povolání, takové, ve kterém se v šedesáti neotrávíte svým nepovedeným experimentem.“
„Kdo jiná z nás by se mohl věnovat lektvarologii, když ne Miona? Vždyť má ze třídy nejlepší známky a vždycky měla,“ zastal se jí Ron.

„Známky neznamenají vůbec nic. Chtěla jste mou konzultaci, tak vám ji dám,“ upřel na Hermionu své temně černé oči. „Nemáte na to stát se slavnou a uznávanou lektvaristkou. Můžete lektvarologii vystudovat, můžete v ní být dokonce výborná, ale to nestačí k tomu, aby vaše jméno bylo známé a vy, jak oba víme, toužíte po slávě nesouvisející se jménem Harry Potter. Jediné, čeho snahou uspět v lektvarech dosáhnete, bude, že skončíte sama zalezlá ve sklepení, ve čtyřiceti budete vypadat na šedesát a na sklonku života, který nebude dlouhý tak jako u ostatních, si postesknete, že jste spíš měla dělat něco jiného, mít manžela a děti. Procestoval jsem kvůli lektvarům svět a nikdy jsem se nesetkal s lektvaristkou, která by nebyla utopená v lihu, posilňujících lektvarech nebo drogách všeho druhu. Takový osud si přejete?“

„Maluješ to moc černě, ne? Jistě ne všichni lektvaristi propadají nezdravým návykům. Například ty zcela určitě ne,“ řekl pan Weasley.
„Jenže já jsem geniálně nadaný a nepropadám zoufalství z neúspěchů, protože se s nimi setkávám zřídkakdy,“ zavrčel nazpět, dotčený tím, jak k němu pan Weasley přistupuje. „V jednadvaceti letech jsem byl nejmladším mistrem první úrovně za posledních dvě stě let, a doposud můj rekord nikdo nepřekonal.“

„V jednadvaceti? To není možné, minimální doba pro získání mistrovského titulu první úrovně je ministerstvem nařízená na čtyři roky,“ namítla Hermiona.

„To vskutku, ovšem já nastoupil do Bradavic defakto o rok dříve. Jako lednové dítě jsem měl nastoupit až v roce sedmdesát tři, ale zažádal jsem si u školní komise o předčasné přijetí. Bylo mi vyhověno bez výhrad,“ samolibě se usmál a sepnul ruce nad prázdným talířem. „Dívejte se a plačte, Grangerová. Vím, že se snažíte, ale tak dobrá jako já nikdy nebudete. Začněte se věnovat něčemu, nač máte nadání, třeba politice. Slyšel jsem vás lobovat za ten váš SPOŽÚS... jste schopná mlít pantem o ničem celé hodiny a hodiny, aniž by si publikum vůbec uvědomilo, jaké pitomosti mu vtloukáte do hlavy. Potom vám všichni řeknou ano, jen abyste proboha už přestala mluvit.“

„Ano... ano!“ vykřikl Ron. „Politika zní skvěle! Žádné smrady z lektvarů, ulepené dlaně a doutnající kotlíky. Rovnou můžeš začít s tím Harryho problémem bez toho, aby sis špinila ruce.“

„Taky bys mohla změnit nahlížení politiků na problém čistokrevnosti. Přinést čarodějům bez statusu čistokrevného práva, která jim náleží,“ připojila se souhlasně Ginny.

„Oh, skutečného politika v rodině ještě nemáme. Nejblíž je tomu Percy, jenže ten je na skutečnou politiku... inu, je chlapec můj trochu neurotický,“ přitakávala také paní Weasleyová, samozřejmě přitom Hermionu automaticky přivzala do rodiny, „Odklínač, krotitel draků, pobočník ministra, živnostníci, bystrozor, nejlepší střelkyně u harpií, političky a chytač nebo lékouzelník. To je prostě nádhera!“ vypadalo to, že se snad dojetím rozbrečí.

„Tak dobrá, mohla bych být jako Thatcherová,“ konstatovala zamyšleně Hermiona.
„Weasleyovi vedou!“ zaskandoval pan Weasleye, až mu z vidličky upadla napíchnutá langusta.

„V tom případě se budu muset odstěhovat na měsíc. Tahle planeta není pro mě a celý Weasleyovický klan u moci dost velká,“ zavrčel Snape se znechuceným výrazem ve tváři.

Chvíli bylo ticho, všichni na něj hleděli a pak se Harry prostě začal hihňat. Netušil, jak to lektvarista dělá, ale i ty největší chmury, a přestože byl jejich příčinou, dokázal rozehnat jednou palčivou či ironickou hříčkou. Ani nemusela být skutečně vtipná, to jeho tón a způsob, jak se zvedly tenké růžové rty, ho nutily se smát. Když se smál on, tak se k němu okamžitě přidali i ostatní. Pochechtávali se nad svými talíři s mořskými plody a Snape je sjížděl dalšími temnými pohledy, jak se je snažil přimět přestat se smát. Mělo to spíše opačný efekt a nakonec se zdálo, že to lektvarista vzdal. Každopádně si nandal další porci jídla a mlčky se do ní pustil, přestože se kolem stolu konečně rozproudil rozhovor. Snape se do něj nezapojoval a Harry taky ne, jen sledoval, jak lektvarista dojedl a pak těkal pohledem od jednoho právě mluvícího stolovníka k druhému. Byl to zvláštní pohled, když tak činil skoro bez hnutí, jen se občas napil. Zároveň se záměrně dlouho vyhýbal pohledu do Harryho očí, když se pak konečně otočil přímo k němu, tak měl masku supersnapea, tedy žádný výraz a ani známky po citech. Jak ironické v době Vánoc, kdy se lidé milovali celou duší i řezali v hádkách do krve.

Odstrčil nesnědené jídlo stranou.
„Tobě nechutná, Harry?“ zeptala se ho starostlivě Ginny, naklánějíc se tak, aby ji nikdo neslyšel. Za to jí byl vděčný, protože kdyby si její matka všimla jeho nechutenství, tak by mu snášela z celého domu jídlo tak dlouho, dokud by do sebe něco nenarval.
„Nemám moc rád mořské plody, divně páchnou a vypadají jako vajíčka... víš, jak se to klepe a všelijak přelívá,“ nelhal, jenom neřekl všechny důvody svého nechutenství, potom zvedl hlas. „Nepůjdeme už strojit stromek? Hrozně se na to těším!“ vyslal na všechny prosebný a skvěle fungující pohled.

Bylo to snazší než mávnout hůlkou. Jídlo, tedy spíš špinavé nádobí, zůstalo ležet dále nepovšimnuto a všichni, včetně paní Weasleyové, se nadšeně hrnuli směrem do modře vymalovaného salonku, kam se Harry letos rozhodl, že bude umístěn stromek. Za Siriuse, ty jedny Vánoce, co spolu strávili, byl stromek z neznámého důvodu v hale, v rohu kousek od obrazu paní Blackové. Byl nesmyslně vysoký a divně zdobený, jako kdyby byl namalovaný nebo vyčarovaný, tak symetricky a pouze v odstínech modré a zlaté. Podobně byly zdobené stromky v Bradavicích. Ne že by se mu tamní stromky nelíbily, jen to dle jeho názoru postrádalo tu správnou domáckost, jako viděl na stromcích u Weasleyových. Každá koule jiná, protože ji osobně a v den zdobení stromku nabarvil každý jednotlivý člen rodiny. Díky tomu vypadal opravdu originálně a originální byl. Pokaždé úplně jiný.

Ginny se chopila, jak obvykle, jeho ruky a vedla ho chodbami, on však věnoval spíš pozornost Snapeovi kráčejícímu úplně vzadu o dva kroky za ostatními. Držel se od všech stranou. Přestože to bylo pro něj normální, tak se to Harrymu nezamlouvalo. Měl dojem, že je to jeho vina.

Do zdobení byl spíš vtažen, než aby se ho nadšeně účastnil, a kromě ozdob a juchání nad každým novým dílem, chvíli co chvíli obracel pozornost ke Snapeovi sedícímu daleko od všech v tvrdém křesle s vysokým opěradlem. Mlčky zdobení sledoval, ruce sepnuté na břiše a zabalený do svého černého pláště, přestože oheň v krbu plápolal vysokým hřejivým plamenem. Nevypadal, že mu je zima, spíš naopak, takže se nejspíš snažil zakrýt břicho. O kolik jen by bylo všem snazší to říct... Třeba kdyby se zapojil do zdobení, tak by to nevypadalo tak blbě, pokud by všichni věděli, že je těhotný. Takhle neměl Snape jinou možnost, než prostě sedět a nedělat nic zábavného, jedině tak že by ho donutil se účastnit za jakoukoliv cenu. Měl na to ale vůbec právo? Třeba to přesahovalo smlouvu a jeho léčitelské povinnosti. Jistě, jeho léčitelské já mu říkalo, aby lektvaristu potěšil za každou cenu, těžko ale říct, co to v jeho případě a současné době znamenalo.

Na jeho vkus to bylo moc přemýšlení, jednat bylo jednodušší, takže jen popadl jednu prázdnou ozdobu a došel ke Snapeovu křeslu.
„Můžu s vámi mluvit nebo to překračuje hranice?“ zeptal se prostě a myslel to vážně, nikoliv ironicky.

„Ach, Pottere, vy jste vážně...“ povzdechl si Snape a promnul kořen nosu. „Co kdybyste prostě zapomněl na všechno, co jsem vám před večeří řekl, a přestal se tvářit jako Jidáš stojící u Ježíšova kříže. Vymažte si má slova z hlavy přesně tak, jako to děláte s učivem, a nebudeme se k tomu už vracet.“

„Jasně, nikdy se nic nestalo, nikdy jsme o ničem nemluvili a nikdo z nás...“ ztichl. Bylo by přehnané tvrzení, že by snad Snapea miloval, možná ho tak měl rád a miloval jeho dítě, také ho lektvarista podivně přitahoval. To vše bylo zřejmě přesně to, nač se mělo navždy zapomenout.

Povzdechl si. Pokud na všechno zapomenou, pak se nikdy nic nevyřeší, jenže jak vidno, zmijozelští věci řešit nechtěli, daleko milejší jim bylo je prostě zasklít. Dokud vás něco neohrožuje na životě, nemá smysl to řešit.

„Fajn... nechcete nabarvit jednu ozdobu? Je to jen jedno mávnutí hůlkou a já ji pak za vás pověsím,“ navrhl tedy zcela něco jiného a natáhl k němu ruku s prázdnou průsvitnou koulí skla.
„Dejte to sem,“ zamručel Snape, vytrhl mu ozdobu z ruky a vytáhl hůlku. V tu ránu se na něj všichni podívali, jako kdyby to bylo divadlo pro publikum. Možná že bylo, přeci jen kdy uvidíte Smrtijeda, kterak barví kouli na stromeček. Jistě ne moc často, leda tak že byste byl jeho dítě nebo manželka.

Nebylo vůbec divu, že se Snape zamračil a na kouli hůlkou klepl nesmírně neochotně. Potom nikdo nestačil koukat a Ginny se začala tiše smát kdesi v pozadí. Každý v místnosti vložil do koule něco vánočního, jako sněhuláka, malinký stromeček, hvězdné nebe, sněhovou vánici či postříbřené jmelí, v lektvaristově kouli se objevila zelené louka se sluncem zakrytým malinkými boubelatými mráčky a dole pod tím pobíhala ovečka. Všechno to bylo ztvárněné dětskou rukou, takže ovečka připomínala postavičku v dopoledním pořadu pro děti běžícím na veřejnoprávní televizi s cenzurovaným násilím a tím pádem bez vtipu. Takový výjev do vánoční koule nepatřil a nebyl tam ani záměrně vložen vzhledem k tomu, jak vykuleně se lektvarista na svůj exemplář na stromek díval. Následně s ním také zaklepal, snad jako kdyby chtěl tu ovci vyklepat ven. Docílil ale jedině toho, že poletovala od stěny ke stěně a lepila se rozšklebeným obličejem na průsvitné sklo. Nakonec padla na trávu, kde chvíli ležela na zádech, kmitala nohama, než se jí podařilo se převrátit a oklepat. V tu chvíli se jí nad hlavičkou objevil roj malých jiskřiček docela jako v těch animácích.

„To je na Vánoce docela neortodoxní,“ podotkl pan Weasley.
„Spálím ji,“ zamručel Snape.
„To v žádném případě!“ vrhla se paní Weasleyová po ozdobě a razantně ji zabavila. „Každá ozdoba je originál, zmenšujeme je a ukládáme pro další generace. Už jich máme celé hromady. Ať vyjde cokoliv, tak se to musí dostat na stromeček, a navíc ta ovečka je prostě roztomilá,“ rozplývala se a nebyla jediná, hned se k ní připojila i Ginny s Hermionou a též Ron. Všichni poklepávali na ozdobu a lákali tak ovečku k sobě. Ta poskakovala od jednoho prstu k druhému a nad hlavičkou se jí dělala malinkatá praskající srdíčka. Když se to tak vzalo, byla to nesmírně propracovaná a složitá iluze opravdu hodná zachování. Navíc byla neskutečně lákavá tím, jak byla interaktivní.

„Připomíná mi slečnu Mašličku z žabáka Štramáka. Pamatujete si na ni ještě?“ zeptal se pan Weasley svých dětí.

„No jasně, tati, měla jsem ji ze všech postav ve Štramákovi nejraději, včetně mimina Merlina,“ přitakala Ginny a cvrnkla znovu do koule, až se rozhoupala.
„Co je žabák Štramák?“ nedalo mu to se nezeptat.

„To je dětská knížka pro nejmenší. O žabákovi, co cestuje světem s bezedným uzlíčkem přes rameno a malým Merlinem, který je v té době batole,“ vysvětlila mu Ginny obratem.
„Všechny malé děti Štramáka znají. Ty jsi o něm ve škole nikdy neslyšel? Myslím, že mrňata z prváku si o něm ještě občas povídají,“ dodal Ron.

„Vy jste ho taky zbožňovali, a to všichni do jednoho. Musela jsem vám ho číst pořád dokola a dokola, dokud nevyšel další díl a ten se musel bezpodmínečně okamžitě koupit,“ paní Weasleyová se něžně usmála. „Pamatuji, jak jsme všichni stáli u knihkupectví na Příčné a čekali, než otevřou, abychom mohli koupit... co to jen bylo? Aha, už vím, Žabák Štramák a deset skřetích princezen. Docela strašidelný díl.“

„Ten jsem nedováno četla,“ ozvala se Hermiona, všichni se na ni s podivem podívali. „Inu co? Chtěla jsem několik dílů koupit Tonksové s Lupinem k Vánocům pro toho jejich prcka a potřebovala jsem se přesvědčit, jestli je to pro dítě dobrá knížka. Některé dětské knížky jsou anatomicky hrozně nepřesné, autoři v nich říkají hlouposti a jenom pletou dětem hlavou. Některé jsou také politicky korektní a pár jich dokonce podporuje nesnášenlivost vůči nečistokrevným čarodějům a jiným rasám v kouzelnickém světě,“ odmlčela se a rozhlédla. „Štramák je v pořádku a Lupinovi dostanou pět dílů k Vánocům.“

„Já tu knížku nikdy neměl v ruce,“ posteskl si, když viděl, kolik mu toho z dětství ušlo. Rozhodl se, že pro Snapeovu dceru nakoupí všechny žabáky Štramáky, co kdy vyšly, a také jí je všechny přečte, klidně i několikrát.

„Tak to úplně není,“ řekl Snape za jeho zády. „Vaše matka měla Štramáka hrozně ráda už od chvíle, co jsem jí půjčil několik svých starých dílů. To nám bylo osm... nebo devět, přesně nevím. Já už to považoval za knihy pro malé děti, ale ona jimi byla nadšena. Pohyblivý žabák přeskakující ze stránky na stránku a mluvící do předčítaného příběhu... pro mudlorozenou doslova zázrak. Po celý život je sbírala, takže předpokládám, že vám je, když jste byl malý, také četla.“
„Osm nebo devět... Vy jste znal mou matku ještě před nástupem do Bradavic?“ zeptal se překvapeně. Očekával, že by se mohli znát, chodili do stejného ročníku a jeho matka byla prefektkou a primuskou, ale to, jak o ní Snape mluvil a že vzpomínal na společné dětství, bylo, jako kdyby byli přátelé.

„Bydlela v sousední čtvrti, dvě zastávky autobusem, a byla jediná s magickým nadáním široko daleko. Logicky jsme se seznámili, protože jsme byli stejně odlišní jako ostatní,“ řekl to až s příliš velkou lehkostí. Buď mu byla Harryho matka skutečně ukradená, nebo to bylo přesně naopak.
„Nikdy jste se nezmínil, že jste ji znal. Byli jste přátelé? Povězte mi o ní něco...“ snažil se neznít moc zoufale, jenže mu to příliš nešlo.

„Nic moc jsem o ní nevěděl, ona skončila v Nebelvíru a já ve Zmijozelu, tak naše dětské přátelství skončilo. Lehko nabyl, lehko pozbyl, stejně nemůže nikdo očekávat, že by kamarádství z pěti šesti let věku vydrželo až do dospělosti. Teď mě omluvte,“ řekl, když se pomalu zvedal, potom vyplul důstojně z místnosti. Nejspíš jen on uměl tak dramaticky odcházet na záchod.
„Vy jste věděli, že se Snape znal s mou matkou?“ obrátil se na Weasleyovy.

„Více méně ano,“ připustil pan Weasley. „James... tvůj otec... se občas zmiňoval o tom, jak tehdy mladý Severus tvou matku prý pronásledoval, ona to vždycky popírala a říkala, že proti němu nemá být tak zaujatý, ale nikdy neřekla, jestli byli skutečně přátelé nebo ne.“
„S tím pronásledováním by mu to bylo podobné. Vezmi si, jak dlouhé roky stíhal tebe a je jen s podivem, že se začal v poslední době k tobě chovat docela slušně,“ přidala se Ginny.

„Možná ji pronásledoval, protože měl necudné myšlenky,“ napadla Rona pitomost, kterou samozřejmě musel hned pustit do světa, jinak by nebyl sám sebou.
„Nebuď pitomec, Ronalde, každý přeci ví, že profesor Snape je gay,“ uzemnila ho Hermiona. „Já bych řekla, že se mohli znát z hodin spolku lektvarově nadaných žáků. Viděla jsem jejich společné fotky ve školních kronikách z let, kdy chodili do školy.“
„Takže byli přátelé nebo ne?“ dožadoval se jasné odpovědi, jestliže je viděla na fotkách, pak by možná mohla odhadnout víc.
„Jsou tam vždycky vedle sebe, až na fotografii z posledního ročníku, kde stojí na opačných stranách snímku, tak asi jo, byli přinejmenším dobří známí. Společné koníčky lidi spojují,“ pokrčila rameny.

„Nikdy se o ní ani slovem nezmínil, až do teď, a to spolu trávíme každý den dvě hodiny. Mohl mít alespoň špetku slušnosti a říct mi to,“ zamračil se na dveře, kterými Snape odešel. „Víte... omlouvám se, ale přešla mě nálada zdobit. Půjdu do svého pokoje... vážně je mi to líto.“

Nechal je tam samotné, vděčný, že se ho nikdy nepokusil zastavit nebo se ho vyptávat na důvod, proč už s nimi nechce být. Asi by jim nevysvětlil, co všechno zavinilo jeho sváteční chmury, protože říct jim, jak hrozně je dnes zklamaný ze Snapea a jeho chování, by v nich vyvolalo dojem, že se nejspíš zbláznil.

Pomalu stoupal po schodech, když ho dostihla Ginny a zlehka ho zadržela rukou položenou na předloktí. Úplně se k ní obrátil a snažil se nevypadat naštvaně kvůli tomu, že ho následovala. Spíš se usmál, snad to tedy byl úsměv.

„Nechceš společnost?“ zeptala se a zlehka ho pohladila po paži. Byla tak milá, zejména v některých chvílích, a uměla také poskytnout útěchu, alespoň někdy. Povzdechl si.
„Tak jo, ale nechci si povídat ani dělat cokoliv jiného,“ souhlasil s podmínkami. Třeba by v její teplé náruči našel nějakou tu útěchu.

„Jen si lehneme, to je všechno,“ slíbila s jemným úsměvem, vzala ho pod ramenem a společně vystoupali do jeho pokoje. Šel s ní ochotně a rád, stejně tak rád si lehl do její náruče. Pokud šlo o to pouze být v jejím objetí a nedělat při tom nic víc, tak mu to dokonale vyhovovalo. Prosté lidské teplo vítal vždy, zejména od někoho, koho měl rád, a on Ginny měl rád, jen ji nemiloval a teď už věděl, že ho ani nepřitahuje. Ještě o něco lépe by se cítil po Snapeově boku, jenže to mít nemohl, tak se spokojil s dívčiným kolébajícím náručím.

Její teplo, stejně jako podvědomý pocit záře její aury kdesi za očima jeho vnitřního zraku ho utěšil dost na to, aby usnul a probudil se až někdy po půlnoci kvůli šmejdění na chodbě. Láteřící ševelení mu jasně napovědělo, kdo se plíží za dveřmi. Krátura nejspíš rozhodnutý udělat nějakou neplechu, zatímco všichni spí. Ale to mu nedaruje. Od těch ucpaných záchodů se před ním měl hodně na pozoru.

Opatrně vytáhl ruku zpod Ginnina těla, sklouzl z postele a potichounku se proplížil ke dveřím. Dívka se na lůžku zavrtěla, převalila, ovšem spala dál jako zabitá hned, co si místo Harryho ruky do náruče přitáhla zmačkaný kus pokrývky. Díky tomu se mohl v klidu protáhnout škvírou ve dveřích ven na chodbu právě včas, aby zahlédl Kráturu, jak mizí za rohem s tácem v rukách. Vydal se svižným krokem za tím individuem směrem nahoru po schodech a další chodbou rovnou ke Snapeovým dveřím. Skřítek za stálého mumlání zaklepal na lektvaristovy dveře, které se kupodivu hned otevřely.

„Co ti trvalo tak dlouho?“ zavrčel Snape sklánějící se pro tác.

„Krátura se pánovi omlouvá. On se potrestá za nedochvilnost, až ho pán nebude potřebovat,“ breptal Krátura naprosto oddaným hlasem, jakým nemluvil nikdy s nikým, možná s výjimkou Brumbála, se kterým čas od času vedl dlouhé rozhovory po koutech, jako kdyby si snad měl starý čaroděj co říct se skřítkem, jako byl Krátura.

„Tak to hlavně dělej až po tom, co mi vyčistíš boty,“ odvětil Snape a strčil mu do rukou své boty. „Na pravé je u horního okraje na látce mastná skvrna, jak mi tam někdo dnes při večeři nejspíš ukápl šťávu z jídla. Vyčisti tu skvrnu a hlavně dej pozor na kůži, nebo další moje boty budou z tebe.“
Skřítek celý zářil, když dostával od Snapea drsné rozkazy podpořené výhružkami, ani se nestačil uklánět k zemi, jak couval od dveří. Tak pokorného ho Harry nikdo neviděl, ani když na něj Sirius řval nebo si dokonce - jak kdysi viděl škvírou ve dveřích - párkrát kopl. Prostě měl Snape u Krátury přirozenou autoritu, jaké se nikomu nedostávalo, včetně jeho právoplatného pána.

Právě to asi byla ta poslední kapka do poháru jeho naštvání z mizerného dne, co prožil, kde figurovalo jak kruté odmítnutí, tak hnusné jídlo, Snapeovo lhaní a zatajování a teď navíc i ohavný Krátura, co ho hrozně štval, a přitom Snape si klidně dával půlnoční svačinku, jako kdyby se nechumelilo. To se přitom drtivá většina Harryho dnešních potíží vztahovala právě k němu.

Ustoupil do stínu, když kolem procházel mrmlající skřítek, za tu chvíli slyšel, jak se zabouchly dveře, a potom vyrazil důrazně Snapeovi vyčinit. Zaklepal na dveře jen tak symbolicky a hmátl po klice. Nestihl to, lektvarista musel stát přímo za nimi, protože mu okamžitě otevřel.

„Zapomněl jsi k těm keksům... Pottere!“

Nadechl se ke křiku a zase vydechl. Nedokázal se na muže zlobit, ani kdyby stokrát chtěl, a bylo to vážně otravné, protože právě teď mohl udělat právě jen tu jednu věc, kvůli které sem přišel; vyčíst Snapeovi, že celý zkažený den je jen a jen jeho vina. Nebo by se také mohl vetřít do jeho pokoje, sednout si tam někde na pohovku a strávit s ním dvě hodiny, kdy mohl patřit do jejich života.

„Chcete mi něco, Pottere, nebo jste snad náměsíčný?“ probral ho Snape.
„Jen jsem vám chtěl říct jak...“ odmlčel se, když tedy nemůže křičet, tak mu to vyčte slušně, „moc mě mrzí, že jste mi neřekl o mé matce. Vy víte, jak málo toho vím o rodičích, a nikdy jste se neobtěžoval ani naznačit, že jste mámu znal. Jak můžete s někým strávit tolik času, jako jsme ho spolu strávili my, a nemít ho ani trochu rád. Je mi fuk, co jste říkal o překročení pravidel, to, že mi na vás záleží, nezměníte,“ se zklamáním se díval na Snapeovu nečitelnou tvář. „Proč jste mi o ní nic nikdy neřekl?“
„A na to jste se mě přišel zeptat o Štědrém dnu v jednu hodinu ráno?“ pozvedl obočí.

„Chci alespoň vědět, jestli jste byli přátelé,“ zeptala se, spokojující se s málem.
„Ano, byli jsme nějakou dobu přátelé. Spokojený s odpovědí?“

„Povíte mi tedy někdy něco o ní? O otci mi vyprávěl Sirius a teď to dělá Remus, ale o ní vím ještě méně. Petunie jí nikdy neřekla jinak než zrůda a rozhodně mi nevyprávěla o tom, jaká byla, kam chodila do školy, co měla ráda... ani paní Weasleyová toho o ní moc neví. Vy jste ji znal jako kluk, tak mi o ní prosím něco řekněte.“
„Ne,“ odmítl Snape bezbarvě.
„Proč ne?“ nechápal, proč ho odmítá. Copak chtěl po tak mizerném dni moc, když si přál slyšet pár slov o své matce.

„To je má věc, Pottere. O Lily Evansové nemluvím nikdy a s nikým. Chcete mi ještě něco?“ odbyl ho ledově, jeho neochota mluvit byla přímo hmatatelná a pro něj naprosto nepochopitelná. Nejspíš se nerozešli úplně v dobrém vzhledem k tomu, kým se Snape stal a koho si matka vzala, ale bylo to tak zlé, že nebyl o ní ochoten ani mluvit? V jeho případě to nebylo vyloučené.

„Nechci.“
„V tom případě dobrou noc,“ řekl a zabouchl Harrymu dveře přímo před nose, což bylo, zdá se, všechno, co mohl od lektvaristy očekávat. Šouravě se vydal zpátky chodbami ke svému pokoji a tak ho napadlo, že jestli se něco zítra nestane, tak se mu asi nejspíš jeho svět rozsype pod rukama. Jistě, nemohlo se to stát skutečně, měl tolik přátel, kteří při něm stáli a milovali ho, jenže v duchu se tak cítil až do chvíle, než se schoulil vedle spící Ginny a zavřel oči.

 

22. Více Zmijozelů chytíš na med než na ocet ~o~ 24. Štědrý večer nastal, překvapení nám přichystal