21. kapitola

Jak se dá změnit můj svět? (16. týden)

 

Jeho vztah s Ginny se stal něčím nerealistickým od jejich společné chvilky v prefektské umývárně. Jako by pocit prázdnoty, nesprávnosti a neuspokojení prostoupil do hloubky celou jeho osobnost jako nikdy předtím a ona to vycítila. Nebo ji možná prostě urazil tím, co udělal, ač se mu to zdálo docela přirozené. Ona sama s ním šla do koupelny. Sama navrhl masáž zad. Sama mu začala mazat modřiny. Sama si klekla na zem a sama vzala jeho penis do pusy. Ať si rekapituloval ty chvíle, kolikrát chtěl, nikde tam nenašel moment, kdy by Ginny k čemukoliv nutil. Dobře, asi by uznal jeden moment, kdy se zachoval malinko rozkazovačně, jenže to si přece jen řekl, co chce. Bylo na tom něco špatného? Možná ano, co on věděl, jak to správně funguje. Neměl, koho by se na to zeptal, snad možná vyjma Nevilla. Možnost zajít za ním do jeho malého bytu sdíleného s Lenkou – překvapeně mu došlo, že tam od začátku roku nebyl – zvažoval zrovna ve chvíli, kdy se Ron vrátil ze sovince s dopisy a z knihovny s hromadou knih o lektvarech kvůli poslednímu referátu, na kterém pracovali.

„Tady... vzal jsem ti v sovinci dopisy,“ podal mu kamarád hromádku dopisů. Určitě tam muselo být od Remuse s Tonksovou, nejspíš také od paní Weasleyové s jejím manželem, která mu psala stejně často jako svým dětem, a pak časopis o famfrpálu a lékouzelnictví, který si objednat celkem nedávno. Velké spoustě věcí v něm nerozuměl, ale bylo zajímavé v něm listovat a číst si některé teorie a objevy.

Druhou várku předal Ron Hermioně a zároveň se vedle ní posadil, jak už bývalo poslední dobou jejich zvykem. Nakláněl se k ní ještě častěji než dřív a občas jí dokonce dal ruku kolem zad. Harry začal zvažovat, jestli to dělá bezděčně, nebo spolu začali tajně chodit a nechtějí mu to říct. Sice nechápal, proč by mu to nechtěli říct, ale třeba se báli, že by žárlil. Nejspíš ano, trochu, oni dva vypadali, že se k sobě hodí a dívali se na sebe takovým způsobem, jakým on na Ginny nikdy nenahlížel.

„Možná bys měl chvíli počkat, Neve!“ dolehl k němu od vchodu Lenčin neobvykle rozrušený hlas.

„Já nemůžu... musím s ním mluvit... Lu, prosím, nech mě,“ odpověděl jí na to stejně Neville a už se hnal přes místnost směrem k nim.

Zaraženě ho sledoval. Obličej měl bledý a zároveň pokrytý rudými skvrnami, někde si zapomněl kravatu a pravděpodobně se také neučesal, protože mu blond lokny nějak tak podivně trčely do stran. Bylo neobvykle ho takhle vidět. Neville byl veskrze flegmatický člověk, tichý, jehož si nikdo nevšimne, dokud ho nepostavíte proti skupině Smrtijedů. Takže taková tichá voda břehy mele.

„Ona to tak nemyslela!“ vykřikl a divoce zašermoval rukama jen, co dorazil k naprosto zmatenému Harrymu. „Jen se jim snaží pomoct... nechtěla tě urazit. Prosím, odpusť jí to! Dala by všechno za to, aby mu mohla pomoct.... kdyby mi to nejdřív řekla, ale ona ne... Vždycky si dělala, co chce... Při Merlinovi tě prosím, neber si to osobně!“

„Heh? Co?“ nechápavě vzhlížel k udýchanému kamarádovi. Netušil, o čem to Neville mluví, a nebyl jediný, protože i Hermiona s Ronem na něj hleděli zmateně.

„Mluvím o dopisu od mé babičky,“ vůbec to neobjasnil Neville, ač se o to zcela zjevně snažil.

„Jaký dopis?“ zeptal se více méně pro sebe, protože to už začal listovat stůžkem, jenž svíral v rukou.

„Tys ho ještě nečetl...?“ uvědomil si právě kamarád.
„To jsem se ti snažila celou dobu říct,“ ozvala se Lenka. „My máme vlastní vikýř pro sovy, ale Harrymu dopisy chodí do schránky v sovinci, když ho sovy nezastihnou ve Velké síni. Myslela jsem si, že ho ještě nebude mít u sebe.“

Neřekl nic, to už totiž našel příslušný dopis, rozlomil temně zelenou pečeť a vytáhl ven složený list tenkého bílého pergamenu. Pokrytý byl drobným písmem svou zdobností hodně podobný tomu Brumbálově, jako kdyby všichni lidé starší sedmdesáti let měli stejného učitele ve škole toužícího jejich písmo udělat svou kudrlinkatostí co nejméně čitelným. Musel si ho hodně zvednout k očím, aby ho mohl přečíst.

Byl skutečně od Nevillovy babičky, vedený ve velice vážném a uctivém tónu, jakým s ním ze všech lidí hovořila jedině Pomfreyová. Augusta Longbottomová ho žádala o návštěvu Nevillových rodičů u svatého Munga, za což mu byla ochotná dát veškerý svůj majetek, a jasně také řekla, že se nebojí zemřít, pokud by si její dopis vyložil jako urážku a dle zákona Zlatých rukou na ni zavolal bystrozory. Zároveň několikrát zdůraznila, že její vnuk nemá s žádostí nic společného, předem o ní nevěděl a prosila, aby ho Harry z ničeho neobviňoval.

Dopis si přečetl několikrát, a aby byl upřímný; naštval ho. Ne její samotná žádost, chápal ji, protože si dovedl představit, jaké utrpení to pro ni je, vidět svého syna ve vegetativním stavu. Jeho urazil způsob, jak k němu promlouvala. Jako kdyby byl nějaký pyšný Léčitel schopný kvůli žádosti o pomoc někoho odsoudit k smrti a stejně tak silně ho urazila její nabídka, že mu dá vše, co vlastní. On za léčení lidí nic nechtěl, nenechal si pořádně platit ani od Snapea a proto se ho dotýkalo, když ho chtěl takhle někdo podplácet. Jako kdyby si myslela, že by Nevillovým rodičům nepomohl, dokud by nedostal pořádně zaplaceno. Nebo ještě hůř, že jim nepomáhá, protože nedostal peníze a majetek. To nebyla pravda.

„Tys o tom věděl předem?“ zeptal se Nevilla, pravda, trochu nevraživým tónem, ale ne úplně úmyslně, a předal dopis Hermioně, jež se po něm natahovala. Neviděl důvod, proč by si ho nemohla přečíst, beztak už o Nevillových rodičích věděla a v dopise se nepsalo nic soukromého.

„Ne, já se to dozvěděl až dnes ráno,“ s povzdechem se posadil do křesla, Lenka si mu stoupla za záda a položila mu ruku na rameno. „Napsala mi o tom v dopise, omlouvala se mi, že ti chce dát náš majetek a ona... myslím, že se se mnou loučila. Psala tam takové ty věci, co mi nikdy neřekla, jako že je na mě hrdá, že se podobám svému otci a také že je šťastná kvůli tomu, že jsem si vzal Lenku, a to byla v létě proti tomu. Tvrdila, že jsme na to moc mladí a takové podobné věci.“

„Harry, ona si nejspíš myslí, že ji budeš chtít popravit,“ podotkla Hermiona celá zamračená.
„To mi také došlo,“ zamručel. „Proč si každý myslí, že ho nechám setnout jen proto, že na mě promluví a neřekne mi při tom 'mistře léčiteli'? To vypadám tak ješitně?“

„Je v tom asi ta žaloba... ona je dost,“ Neville se zatvářil váhavě. „Hodně žalovaných lidí má politický vliv a stejně se jim nedaří to smést ze stolu. Ostatní to vidí, tak tě považují za hodně politicky mocného. Moje babička, ona,“ další zaváhání, „nevěří všemu, co je v Denním věštci, ale žila dřív, je vychovaná jinak a nezná tě, tak...“
„... se chová jako Pomfreyová,“ dokončil za něj zasmušile. „Podívej, Neville, já tvým rodičům chci pomoct, opravdu ano, jen nevím, jestli bych to dokázal. Moje schopnost to není jako lékouzelnictví. Nemám univerzální léčivý lektvar napatlaný na rukách. Někoho vyléčit je jako kdybych magii té rány převzal sám na sebe, a já opravdu nevím... netuším, jestli bych to přežil,“ připustil neochotně nakonec. „Netvrdím, že bych nebyl ochotný pro ně položit život, jenže já jsem... je to se mnou složité, když mám být vyvolený, co zabije Voldemorta.“
„Chápu to, Harry, a proto jsem tě nikdy nepožádal o pomoc,“ předklonil se naléhavě kupředu. „Ví, že musíš nejdřív zabít Jeho, potom se uvidí, co bude,“ zase odklonil, evidentně nervózní. „Napíšu jí a vysvětlím, že jsi její nabídku neodmítl, jen nemůžeš mým rodičům pomoct, protože máš důležitější úkoly.“
Zakroutil odmítavě hlavou.

„Napíšu jí sám, až přijdu na to, co jí říct,“ rozhodl se, ač už teď věděl, že to nebude snadné. Nejen proto, že odmítnout někomu pomoc pro něj bylo těžké, ale i kvůli jemnému chvění jeho léčitelského já, jež mu říkalo, že vyléčit Nevillovy rodiče je správná věc a měl by se o ni pokusit. Nebo možná to bylo jen jeho zatracené Nebelvírství.

„Možná by se problémům předešlo, kdybychom se pokusili ten zákon zrušit,“ projevil svůj názor Ron, pár lidí v místnosti to docela překvapilo, protože zejména Hermiona na něj zvláštně pohlédla. „Co je? Myslíte si, že mám v hlavě jen famfrpál, máslový ležák a sladkosti? Také se zajímám o politiku a právo a náhodou vím, že každým čistokrevný občas kouzelnické společnosti může vystavit petici, sehnat pět set podpisů a požádat Starostolec o zrušení nebo úpravu jakéhokoliv zákona.“

„Ono jde jen tak zrušit zákon?“ podivil se. V mudlovské společnosti byla, pravda, možné něco podobného, sehnat si dostatečnou záštitu a podat ústavní stížnost nebo žalobu na neústavnost zákona.

„Jde. Je to pozůstatek ze starých časů čarodějnických sněmů. Tehdy měli možnost do zákonů zasahovat všichni z čarodějnické obce, ale hlavní rozhodovací právo měli stařešinové. Nejstarší a nejmocnější z mocných,“ osvětlila mu Lenka.

„Je to velký přežitek. Tehdy byla kouzelnická společnost desetinová té naší. Stejně jako mudlové po průmyslové revoluci zněkolikanásobili svou populaci, tak se tomu logicky stalo i u čarodějů. Mudlovská a kouzelnická společnost byla vždy provázána. Když se opravdu nevede jedné, pak se to odráží na druhé,“ dodala Hermiona a zamračeně si prohrábla vlasy. „Nikdy bys nesehnal pět set podpisů čistokrevných čarodějů, Harry, a nejsem si přesně jistá, jestli by si mohl takovou petici vůbec uspořádat. Ron, Neville a Lenka určitě, já pro změnu zcela určitě ne, ale ty... popravdě nevím, jaký ti přidělili status na rodném listě. Nejspíš čistokrevný, ale možná jsi ještě v nezařazených.“

„Nejsem čistokrevný... tedy nikdy jsem se tak necítil,“ řekl, co si myslí. „A taky na tom nezáleží, čistokrevný nebo ne, všichni jsme čarodějové.“
„V očích zákona to není tak snadné,“ zakroutila Lenka hlavou. „Čarodějové jsou před zákonem rozdělení do tří skupin podle statusu, které jim ministerstvo přidělí. Čistokrevný, polokrevný a mudlorozený. Čistokrevní jsou ti, kteří mají prokazatelně oba rodiče čistokrevné. Polokrevní mají jednoho rodiče prokazatelného mudlu nebo motáka, na statusu druhého rodiče nezáleží. A mudlorození jsou všichni, kdo mají za oba rodiče mudly nebo motáky.“

„Pak je tu kategorie čarodějů bez zařazení, u kterých zůstává kolonka volná až do složení OVCÍ a testu jejich magické úrovně, protože podle té se pak ministerstvo rozhodne, jestli jsou čistokrevní nebo polokrevní. Mezi takové sporné čaroděje patříš i ty. Tvá matka měla status mudlorozené, zatímco otec byl čistokrevný. Stejný spor by začal, kdyby byl jeden z tvých rodičů čistokrevný a druhý polokrevný nebo kdyby oba byli polokrevní,“ navázala Hermiona plynule na Lenku. „Takže tvůj status se nejspíš určí až při testu magické úrovně, pokud tvůj otec někde někoho neuplatil, aby ti přidělili status čistokrevného už rovnou.“

Zdálo se mu to zbytečně složité. Copak záleželo na nějakém statusu? Nepřipadala mu to tak. Souhlasil, více méně, s rozdělením čarodějů podle magické úrovně, i když si myslel, že by to nikde nemělo být zaznamenáváno nebo by podle toho nikdo neměl být souzen. Bylo to ale alespoň přirozené, žádné násilné vnucování místa ve společnosti podle toho, jaké má člověk rodiče. Spousta normálních čarodějů, civilisté, obyčejní lidičkové, průměrné populace, ti, co mají základní magické vzdělání a základní sílu. A pak tu bylo pár silných, pár hodně silných a několik málo neuvěřitelně silných, jako je Brumbál. Tak to skutečně bylo a pozoroval rozdíly v moci den co den podle intenzity aury a magického jádra, stejně jako v případě ředitele viděl jeho neobvyklou duhovost, jakou nikdo na hradě neměl.

Rozdíly si uvědomoval, jen z nich nikdy nevyvozoval závěry ani jim nevěnoval větší pozornost. Vnímal to podobně, jako že někdo má vlasy zrzavé a jiný černé. Tím pádem se mu nelíbilo, že by na tom měl být postaven status čaroděje, ze kterého pak ještě vyplývá něco dalšího.
„Takže, pokud jsem čistokrevný, můžu petici uspořádat, a jestliže nejsem, tak nemohu? A všichni, kdo ji podepíší, musí být také čistokrevní, ano?“ jen si to rekapitulovat a vystačil si s pokyvováním ostatních. „Fajn, můžu si někde zjistit svůj status? A jak souvisí magická úroveň s přidělením statusu?“

„Můžeš si napsat na ministerstvo do oddělení pro registraci statusu, magické úrovně a zvláštních nadání pro výpis ze svého rodného listu. Měla by ti přijít oficiální listina s tvým statusem a v případě, že bys už měl po testu magické úrovně, tak i hodnota tvého magického nadání,“ objasnila mu to Hermiona. „Co se týče určení statusu podle magické úrovně; pokud má sporný kouzelník průměrné nadání, tedy mezi pětkou až devítkou, je určen za polokrevného. Když má nadání deset a vyšší, tak je označen za čistokrevného. Ty jsi Léčitel, máš zvláštní nadání, pro ta je nutná úroveň devět minimálně, a to jen v případě, že je nadání slabé a prakticky nepoužitelné. Musíš být minimálně na desítce už teď, když dokážeš své léčitelské schopnosti aktivně používat, kontrolovat a nestojí tě život.“
„Jedenáct,“ řekl bezděčně, všichni se na něj podívali. „Zaslechl jsem Pomfreyovou, jak to v loňském roce říká Brumbálovi. Podle ní bych měl dospět na úroveň jedenáct.“
Neville zvedl hlavu k Lence, ta malinko svraštila obočí a podívala se na Rona, který si zase vyměnil pohledy s Hermionou. Vypadal při tom malinko rozpačitě, načež se na Harryho nervózně usmál. Mezi nimi dvěma celkem neobvyklá věc.
„Tedy, myslím, že mámu trefí šlak, jestli se to potvrdí. Budeš pak nejmocnější z naší rodiny, až si vezmeš Ginn,“ prohlásil a nervózně ho poplácal po rameni.

Z mnoha důvodů neměl z Ronových slov pražádnou radost. Hlavní byla jeho zmínka o svatbě s Ginny pronesená takovým tónem, jako kdyby to byla naprostá samozřejmost, že se vezmou, budou mít kupu dětí a dožijí společně šťastně do sto padesáti. Neříkal, že to není pěkná vize, byla, jenže si nebyl jistý, jestli s Ginny. Stejně tak mu vadilo to, jak se podivovali nad jeho mocí. Neměl vůbec nic říkat. Myslel si ale, že jim na tom přeci nebude záležet. Tak byl trochu mocný, taky měl léčitelské nadání a byl údajně Vyvolený. Nic z toho z něj nedělalo jim nadřazeného člověka.

Mohl by se proti tomu ohradit, tím by se to ale ještě víc rozpitvávalo, a to by nedělalo dobrotu. Čím víc se v hovně šlape, tím víc smrdí, jak by řekl strýc.

„Když má mudlorozený nadprůměrnou sílu, tak se může stát čistokrevným? Chci říct, jestli lze status změnit,“ vysvětlil, jak to myslí.

„V první řadě do teď ještě nikdy nebyl zaznamenaný mudlorozený, který by měl úroveň deset, ale jinak ano, pokud se u polokrevného při testech zjistí, že má úroveň deset, pak může požádat o změnu statusu,“ přitakala Hermiona. „Nebývá jim moc často vyhověno, pokud nepředloží pádný důvod, proč by mělo dodatečně ke změně dojít.“
„Proč to nejde, když v případě sporných čarodějů je to možné?“ zeptal se s dávkou rozhořčení.
„Zákony jsou takové, jaké jsou, a nemusí se nám vůbec líbit. Všechna ta politika rovnosti jsou kecy,“ řekl Neville rázně svůj názor. „Když dáš úředníkům na ministerstvu na výběr, tak vždycky zvolí to, co je lepší pro čistokrevné, a ti si myslí, že je pro ně dobré odsuzovat, separovat a nestýkat se s polokrevnými nebo mudlorozenými. Je jen pár takových, co si to nemyslí.“

„Hodně názorů mladých čistokrevných jsi změnil i ty a nejen mladých,“ usmála se na něj Lenka. „Nevillova babička třeba... ona není moc velkou zastánkyní mudlů. Nemyslí si, že bychom jim měli vládnout nebo je vyhubit, ale taky si nemyslí, že bychom se s nimi měli přátelit.“
„Nerad to před tebou říkám, ale je to tak,“ přitakal Neville.
„U mámy jsi taky trochu změnil názor. Ona teda nikdy nebyla nijak proti mudlům, však si taky vzala tátu, jen se začala víc zajímat o mudlovské dění a snaží se mudly víc poznat,“ připojil se Ron, „Tak nějak předpokládá, že k nám přineseš trochu mudlovské kultury, tak chce být připravená.“

Během ani ne dvou minut kamarád s naprostou jistotou posadil Harryho k jednomu rodinnému stolu. Bylo mu z toho vážně nepříjemně po těle, včetně toho, že se tu o tom bavili bez Ginny. Jakémukoliv plánování, byť neurčitému, by měla být přítomna.

„To mě sice těší, ale náš problém to neřeší,“ podíval se na dopis od Nevillovy babičky. „Chci se pokusit ten zákon zrušit, jenže jak vidím, to nepůjde moc snadno.“
„Ještě je tu možnost pokusit se požádat Pomfreyovou, aby stáhla tu žalobu. Bohužel nevím, jestli ji spojila v jednu s tou žalobou ohledně porušení lékařského tajemství,“ Hermiona si zamyšleně promnula ruce. „Tehdy by to byl problém. Pokud by ji stáhla, pak už by znovu Douglese nemohla žalovat pro porušení lékařského tajemství. Měl by ses jí na to zeptat, až za ní půjdeš.“

„Ano, to bych asi měl,“ přitakal. Když by nešel změnit zákon, tak by mohl alespoň veřejnosti vyslat zprávu, že nehodlá nikoho stíhat, pokud požádá o pomoc. Lepší to, než neudělat vůbec nic a setkávat se s dalšími dopisy, jako je ten, jenž dostal od Nevillovy babičky.

Nejdřív se ale bude muset soustředit na dnešní večer ve Snapeově společnosti, potom se uvidí, jak by se to dalo vyřešit s Pomfreyovou. Už teď věděl, že to nebude snadné, protože kličky zákona a pravidla kouzelnické společnosti nejen že neznal, ani jim nedokázal porozumět, když se mu je někdo snažil vysvětlit. Byly založené na předsudcích a starých pravidlech.
„Asi bychom to měli nechat být... vymyslím, co tvé babičce napsat, Neve, a pak... uvidí se zítra,“ navrhl změnu tématu. Setkal se s všeobecným souhlasem a dalším Nevillovým poděkováním, že bude tak laskavý a jeho babičce napíše. Snažil se budit dojem, že to pro něj není zátěž, jenže opak byl asi pravdou. Zvažoval to celý zbytek dne, včetně doby, kdy trávil čas mlčky s Ginny nad učením. Dívka k němu občas zvedla hlavu a usmála se, ale to bylo asi tak všechno. Bylo to zřejmě dost podezřelé, protože přátelé si všimli a vypadali znepokojeně a tázavě dohromady. Mlčel a téma jeho vztahu s Ginny sám neotvíral, když se oni nezeptali. Cítil, že má jiné starosti než svůj vztah s dívkou, protože Snapeovo zdraví bylo důležitější a Nevillova babička byla... prostě byla z nějakého důvodu přednější než řešení partnerských krizí. Svědomí mu našeptávalo, že je to jen zbabělý útěk; statečně ho odsouval stranou až do večeře, kde vyhledal Snapea pohledem a potěšil si výhledem na jeho dítě.

Rudých nitek magie směřujících vzhůru k lektvaristově magické podstatě přibylo, byly silnější a proplétaly se s modrými vlákny do složitých tlustých provazců. Když se na to díval přes celou Velkou síň, tak začínal mít dojem, že budou brzy nerozvazatelně zauzlované do sebe. Nebylo to nic, čím by se měl nebo chtěl znepokojovat. Naopak cítil v tom přirozenou spokojenost nad stavem věcí.

Po večeři, jak už bylo zvykem, se omluvil se slovy, že jde ke Snapeovi, a kdoví proč si za to vysloužil od Ginny zvláštní ne moc šťastný pohled. Spíš v něm cítil výčitku, ač netušil, co by mu měla vyčítat. Bylo to opět o jejich miliskování v koupelně? Možná, nevěděl.

Chodbou ke Snapovým komnatám se spíš coural, výjimečně neměl zpoždění a mohl přemýšlet o tom, co všechno rodiče udělají pro své děti. Nevillova babička byla pro svého syna, ovšem také pro snachu, ochotná obětovat život nebo přinejmenším zůstat na ulici, protože slovo 'všechen' zahrnovalo kromě peněz také domek na kraji Londýna, včetně vybavení. Tím pádem by jí nezbylo nic, vůbec nic, z čeho by mohla žít ona nebo její vnuk. Na druhou stranu to vůči Nevillovi bylo sobecké.

Po zaklepání automaticky vešel dovnitř do Snapeových pokojů a zastihl jeho obyvatele, jak jinak než u práce za stolem. Známkoval svým precizním systémem, kdy měl všechno rozdělené na tři hromady. První byla z pravé strany. Z té pravou rukou odebíral písemky, levou bleskově ohodnotil a opoznámkoval a opět levou přesunul na zbylé dvě hromady podle toho, jestli byla písemka přijatelná nebo naprosto hrozný trol. Pracoval při známkování trochu jako tiskařský lis a nenechal se z práce obvykle vyrušit ani Harryho příchodem. Nebylo tomu tak ani dnes, jen zvedl krátce pohled od písemky, mírně kývl v něčem jako pozdrav a zase se vrátil k opravování.

„Také vás rád zase vidím,“ zamumlal Harry svůj pozdrav, načež se posadil na pohovku. Už automaticky si vytáhl z brašny úkol a také si sundal kravatu škrtící ho kolem krku.

Rozložil si to všechno na klíně, včetně toho, že si vytáhl brk a přenosný kalamář, jenže se přistihl, že dobrou půl hodinu kouká na úkol z dějin čar a kouzel a místo psaní žmolí konec brka. Měl plnou pusu rozžvýkaného peří, tak ho opatrně odplival na zem a dával pozor, jestli si ho Snape nevšiml. Nevypadalo to tak.

Vědom si toho, že dneska asi už nic neudělá, odložil věci stranou na pohovku a přisunul se víc do rohu. Když si opřel hlavu o opěrku rukou, tak mohl přes roh sledovat Snapea. Asi by to lidé považovali přinejmenším za zvláštní, ne-li přímo divné a nepřirozené, ale on se na lektvaristu prostě rád díval. Stačilo otevřít vnitřní zrak a sledovat tu změť barev a dvě tepající magické podstaty, aby cítil klid, spokojenost a teplo. Už to sice nebylo to fascinující horko, jež ho dokázalo odzbrojit, ale pořád to byl hezký pohled. Když se to tak vzalo, ani na samotného lektvaristu nebyl špatný pohled. Jeho fialovo-modrá aura zářila silně, trochu se přelévala a občas jiskřila, když se například rozzlobil. Jestliže si prohlížel něčí magii, pak nezáleželo na tom, jak vypadal ve skutečnosti, jestli byl malý a hubený nebo naopak tlustý. V takovém případě byl krásný i Snape, nehledě na to, že ani jinak to nebylo tak strašné, jak lidé rádi a často tvrdili. Po všech těch společných večerech dospěl k racionálnímu názoru, že většina zhnusených komentářů nad lektvaristovým vzhledem je podbarvená nenávistí a záští vůči němu. Neměl obrovský frňák. Velký určitě ano, obrovský ne. Vlasy určitě mastné měl, jen to nebylo tím, že by se nikdy nekoupal, jak studenti rádi tvrdili. Dostal se k němu natolik blízko, aby si byl jist, že nesmrdí potem a špínou, jak by tomu bylo, kdyby skutečně neholdovat vodě. Někdy to spíš vypadalo, že je to naopak, podle toho, jak byl vždy hladce oholený, ať bylo ráno nebo večer, a manžety na košili měl vždy dokonale bílé.

Zavrtěl se na pohovce, ta zaskřípala a Snape na něj krátce zamračeně pohlédl. Vrátil mu to úsměvem. To bylo vše, asi už byl lektvarista na jeho chování zvyklý nebo se ho rozhodl pro dobro všech ignorovat.

Díky tomu mohl nerušeně pokračovat v pozorování, kdy ani netušil, jak se vůbec v myšlenkách propracoval k uvažování o Snapeově vzhledu. A už vůbec nevěděl, proč porovnává lektvaristovu fialovou uklidňující magickou auru s Ginninou zeleno-červenou, často jiskřící emocemi. Přesto, když už o tom tak přemýšlel, musel dojít k názoru, že Snapeova je v něčem hezčí. Snad to byla její barva nebo možná její vyrovnanost či jasná síla, jakou Ginnina neměla. Od té úvahy se v myšlenkách dostal k jejímu chování nebo spíš jejich vzájemným neshodám. Nebylo to totiž jenom v ní, ale také v jeho neznalosti vztahů mezi lidmi. Potřeboval by poradit, co má dělat nebo jestli se jí nemá za něco omluvit. Promluvit si s někým zkušenějším, kdo to pokud možno nedonese Ronovi, protože kamarád by mu za takové chování možná dal do zubů.

„Ginny mi ho vykouřila,“ řekl najednou nahlas.

Křuplo to a žbluňklo, jak Snape zlomil právě namáčený brk o hranu kalamáře a rozhoupal ho tím, až rudý inkoust vyšplíchl na stůl.

„Proč mi to hergot říkáte?!“ vykřikl na celou místnost, v jeho podání se to spíš podobalo hlasitému zasyčení.

„Protože já...“ vlastně naprosto netušil, proč to před ním řekl nahlas, „potřeboval jsem to někomu říct a říkat to Ronovi, by bylo divné,“ odpověděl rozpačitě a pomalu se posadil. Bylo divné povídat si se Snapem o sexu a ještě divnější povídat si s ním o něm, když člověk leží.

„Oh, samozřejmě, ale se mnou to divné vůbec není. Podívejte se, jak naše konverzace přirozeně zní; Dobrý večer profesore Snapem. Jaký jste měl den? Já úžasný, protože jsem měl orální sex se svou přítelkyní... Ale to je naprosto úžasné, pane Pottere! Musíte mi hned říct podrobnosti!“ ironizoval kyselým tónem. „Váš intimní život mě nezajímá a nezajímal by mě, ani kdybychom čirou náhodou byli přátelé. Jako pacienta mě pobuřuje slyšet o vašich sexuálních radovánkách a jako učitele mě to zajímá jen ve dvou případech. Kdybych vás přímo při intimnostech přistihl,“ vytyčil jeden svůj dlouhý prsty, „nebo pokud by došlo k jakékoliv sexuální aktivitě bez souhlasu obou stran a vy jste mi to přišel ohlásit. Chcete mi oznámit, že vás slečna Weasleyová znásilnila nebo přinejmenším sexuálně zneužila?“
„Cože?“ nechápavě zamrkal.

„Dotáhla vás násilím do přístěnku na košťata a začala vás laskat pusou, zatímco vy jste se usilovně bránil, křičel 'né' a volal o pomoc?“ zeptal se s obrovskou ironií, ještě větší než předtím.
„Ne, ovšemže ne... ani nevím, jestli by něco takového bylo možné,“ odpověděl mu upřímně, neuměl si představit, že by žena nutila muže k jakýmkoliv těmhle věcem.
„V tom případě; hnulo se ve vás snad svědomí a chcete se mi přiznat, že jste ji vy zatáhl do přístěnku, donutil kleknout na zem a strčil jí penis do pusy?“ položil druhou otázku s o něco menší ironií.
„Ne!“ vykřikl prudce, pobouřený takovým nařčením, i kdyby bylo myšleno jako žert a zároveň z rozčilení vyskočil z pohovky. „Já bych nikdy nikoho k ničemu takovému nenutil! Nejsem žádný hnusný násilník.“
„Pak netuším, proč tu o tom vůbec mluvíte. Nechci slyšet o ničem, co děláte ve svém volném čase, a nikdy to ani nebudu chtít slyšet,“ Snapeův hlas byl prosycený znechucením, když to říkal, jenže to Harryho neodradilo. Když už tohle trapné téma nakousl, tak v něm bude pokračovat přes vlastní stud i navzdory lektvaristovu chování. Potřeboval to ze sebe dostat, Snape byl tu a on k němu cítil důvěru, věda, že o ničem z toho, co řekne, muž nikde vykládat nebude. Neřekl, kdy k takovému závěru došel nebo kdy se ta důvěra objevila, ale byla tu.

Přešel rychle ke stolu, nehledě na to, jak prudce se Snape narovnal a odtáhl se, a dlouze se nadechl před tím, než znovu promluvil.

„Mluvím o tom s vámi, protože... já nevím, s kým jiným... vy jste... chci říct, já vám věřím,“ odmlčel se a najednou cítil, jak rudne, i když k tomu zrovna teď důvod tak úporně nebyl, před pár minutami asi, teď už ne. „Potřebuji poradit, co mám dělat?“

„Zjevně radit nepotřebujete, protože doposud děláte zřejmě všechno dobře,“ odsekl Snape.

„Nedělám. Ginny je na mě od té chvíle hrozně naštvaná nebo možná není, já nevím. Chová se divně... všechno je to divné. Nevím, co jí mám říct, a vy mi můžete poradit, protože už jste...“ ztichl a udělal neurčitě gesto k břicho, jak chtěl naznačit, že Snape se prostě už v intimních věcech vyzná.

Lektvarista zaskřípal zuby, dokonce to bylo opravdu slyšet, jak jimi brousí o sebe. Chvíli se proto bál, že ho muž vyhodí ze dveří, pravděpodobně ručně nebo za použití hůlky, potom se však Snapeova tvář vyrovnala a on se s dlouhým výdechem uklidnil. Výraz, jaký se mu následně usadil ve tváři, byl úplně stejný jako ten, co měl při vyučování.

„Já, pane Pottere, rozhodně nejsem vhodnou osobou k rozhovoru o heterosexuálních vztazích. Má znalost žen a jejich sexuality končí základním biologickým vzděláním a s tím jsem plně spokojen. Věřte mi, když řeknu, že nic jiného o nich vědět nechci. Tím bychom tento rozhovor ukončili,“ jeho odtažitost byla zřejmá, ale ani tak Harryho neodradila.

„Vy jste nikdy s holkou... tedy se ženou... nikdy jste...“ tohle se mu špatně vyjadřovalo. Jak se asi tak čtyřicetiletého muže, navíc někoho jako Snape, máte zeptat, jestli s někým spal, tedy spíš s kým spal.

„Pottere, vy jste ten nejvšetečnější a nejdrzejší člověk, jakého osobně znám, a to už je co říct, protože se dvacet let přátelím s ředitelem Brumbálem,“ zavrčel polohlasně, ovšem potom, světe div se, vyrovnaným hlasem odpověděl na skoro vyřčenou Harryho otázku. „Ne, nikdy jsem žádným způsobem nebyl intimně se ženou. Pohled na ženské tělo je pro mě nanejvýš estetickým zážitkem a nikdy jsem ani neuvažoval o sexuálním kontaktu s kýmkoliv nebo čímkoliv ženského pohlaví. Spokojený s exkurzí do mého soukromí?“

„A proč ne?“ položil stupidní otázku, ani proto nebylo divu, že Snape vykouzlil na tváři jeden ze svých nejvíce znechucených výrazů.

„Protože jsem homosexuál, idiote. Doufal jsem, že víte, co to znamená, ale asi jsem se spletl. Pravděpodobně nemáte ani základní vzdělání,“ nebyla to ani tak urážka jako mírně sarkastické konstatování faktu.

Mírně se na lektvaristu zamračil. Nemyslel to tak, že nevěděl, co je to homosexuál, moc dobře to věděl, jen by ho zajímalo, jak gay ví, že je gay, a proč ho vlastně ženy nezajímají.
„To jsem pochopil, jen chci vědět... prostě proč? Co se vám na ženách nelíbí?“ pokusil se svou otázku přeformulovat, zároveň co si říkal, jak se vlastně v debatě dostali až sem. Někde, během slov, jež oba vypustili z pusy, byla klička, která je přivedla k řešení sexuální orientace. Kde, to věděl jenom Merlin.

„Tento rozhovor je skutečně nevhodný,“ zamručel Snape, potom se mu podivně zablesklo v očích, „ale dobrá. Vše, co budu říkat, berte jako naprosto soukromé, a to myslím smrtelně vážně,“ trochu jako by vycenil zuby ve výhružce. „Jestli uslyším v nejbližší době na chodbách spekulace o mé sexuální orientaci, tak budu vědět, odkud vzešly a pak se postarám o to, že budete mít po zbytek roku ve škole peklo. Ujišťuji vás, že za takových okolností nebude stačit ani Brumbálova ochranářská ruka vznášející se nad vaší hlavou, je vám to jasné?“
„Naprosto pane,“ přikývl vážně.
„V to doufám,“ pomalu se zaklonil v křesle a opřel se o něj, jak to dělal často, i tentokrát si položil ruku ochranářsky na břicho. „Sexuální orientace, nebo tedy v tomto případě menšinová sexuální orientace, se nijak nevztahuje na to, co je hezké nebo co není hezké. Kráse má všeobecnou a osobní definici, a pokud gay není zároveň i omezený idiot, pak je schopen dle všeobecných definic ohodnotit i vzhled ženy. Řečeno na příkladu; precizně namalovaný ženský akt je krásný, protože je to kvalitní umělecké dílo, nikoliv proto, že vzbuzuje sexuální tužby,“ odmlčel se, jako kdyby vyčkával, co na to Harry řekne, ten však mlčel. „To, že je člověk homosexuál, prostě ví, někde hluboko v sobě to cítí od okamžiku, kdy se jeho sexualita začne rozvíjet a možná ještě dřív. Otázkou je pouze to, jestli své vnitřní pnutí potlačuje nebo mu dá průchod. Zejména v mudlovské společnosti muži své homosexuální touhy skrývají, snaží se navázat smysluplný vztah se ženou, což samozřejmě nefunguje. Nejen po sexuální stránce, ale i po emocionální, protože sexualita není pouze to, co člověka vzrušuje na základní fyzické úrovni, nýbrž i to, co v něm vyvolává emocionální odezvu,“ opět se odmlčel, obočí mu vystoupalo nahoru skoro v údivu, načež, když nebyl přerušen, pokračoval. „Já to pnutí vždy cítil a vzhledem k tomu, že jsem byl vychován jako čaroděj, pohybuji se v kouzelnickém prostředí a zároveň jsem dost racionálně uvědomělý, abych si nic nenalhával, tak jsem se nikdy ani nepokoušel navázat romanticko-sexuální vztah se ženou. V nějakých třinácti letech jsem si řekl 'jsem gay' a od toho se odvíjel celý můj život. Pokud se snažím představit, že bych měl poměr se ženou, tak cítím, že by to bylo...“
„... celé špatně,“ dokončil za něj Harry, aniž by sám věděl, proč to řekl.

Zarazil se.

Jeho vztah s Ginny byl od svého počátku špatně, jen on přeci nebyl teplý. Nikdy se tak necítil, ba co víc, vždyť s Ginny něco málo měl a ona byla prokazatelně holka. Navíc on nikdy necítil žádné pnutí, jak to Snape nazval, cítil spíše prázdnotu kdesi hluboko v sobě, což nemělo s touhou být s nějakým mužem nic společného. Nejspíš ne. Bylo v tom něco jiného, muselo, protože jeho prázdnota se naplňovala, když byl tady s lektvaristou, s jeho dítětem, když si s ním povídal. Musela vzcházet spíš z jeho léčitelského já neukojeného kvůli nedostatku příležitostí lidem pomáhat. Určitě, kdyby měl spoustu pacientů, tak by se cítil naplněný.
„Ano, takový vztah je z mého pohledu špatně,“ přitakal Snape.

„A když muž... víte, gay... když třeba je se ženou, tak... může, však víte...“ opět neurčitě naznačil rukou.
„Mít s ní sex?“ dokončil lektvarista jen mírně tázavě. „Jistě. Alespoň předpokládám vzhledem k tomu, kolik mužů s homosexuálními potřebami žije v mudlovském světě dlouhodobě v partnerském vztahu nebo dokonce manželství se ženou. Často jsou to i desetiletí, než si je svou touhu ochotný připustil, takže je víc než zřejmé, že za tolik let se svou ženou musel mít sex víc než jednou. Jinak by vztah takového muže dost dlouho nepřežil. Pravděpodobně je za takových okolností styk jen prázdný akt uspokojení základních potřeb bez čehokoliv hlubšího, protože jakmile sexuální tenze v člověku dojde určitého stupně, pak často ne úplně záleží na pohlaví toho, kdo mu přinese uspokojení.“

Teď se dopracoval ke slovům popisujících jeho pocity ze vztahu s Ginny a toho, co měl uvnitř v sobě. Upřímně ho to vyděsilo. On nebyl gay. Nechtěl být gay. Nikdy se ani nekoukal po kamarádech při převlékání v šatnách školy nebo si to alespoň nepamatoval. Třeba to dělal celé ty roky, jen si to neuvědomil. Začalo se mu z té představy dělat trochu nevolno. Nebylo by správné, aby úplně normálního kluka sledoval tímhle způsobem. Snažil se v hlavě si uspořádat, jestli to někdy dělal, vzpomínat na ty chvíle, kdy byl s Ronem nebo ostatními v umývárně... nevěděl, nepamatoval si a o to víc se cítil zmatený a vystrašený. On, hrdý, statečný Nebelvír se děsil sám sebe.

„Pottere, co se...“
„Musím jít,“ vyhrkl dřív, než se ho Snape stačil zeptat, jestli se něco nestalo. „Omlouvám se... zapomněl jsem... musím odepsat Nevillově babičce a tady nemám klid, tak kdybych mohl... můžu jít?“

„Nejste tu na školním trestu, Pottere, takže ano, můžete odejít, kdykoliv chcete,“ propustil ho lektvarista kupodivu bez ptaní nebo hudrování.

Využil toho dřív, než si to Snape rozmyslí a bude ho tu nutit zůstat. Ve svém náhlém vyděšeném zmatení popadl učebnici, úkoly i všechno, co leželo na pohovce, a rval to do tašky. Nikdy se mu nezdála tak malá a nepraktická jako dneska. Chtěl být odsud co nejdříve pryč, někde daleko, nejlépe mimo nebelvírskou věž. Nebyl si jistý, jestli se tam teď může vrátit. Do svého pokoje, mezi kamarády, kteří se budou svlékat... mrazilo ho z toho v zádech.

Bez rozloučení vyběhl ze dveří, vděčný, když ho lektvarista nezadržel, a s brašnou v rukách zamířil pryč chodbami hradu. Najít si v Bradavicích místo, kam se může člověk v klidu uchýlit, není vůbec snadné, vlastně úplně nejbezpečnější bylo jen jedno jediné, a to Komnata nejvyšší potřeby. Nechtěl ji ale použít k něčemu tak malichernému, jako je prostý pocit bezpečí, když se vám v hlavě hodí neuvěřitelné myšlenky a obavy bez určitých tvarů. Přesto, snad aniž by chtěl, zamířil přímo k ní do sedmého patra.

Místnost, jež ho uvítala, byla malá, vlastně to snad ani nebyla místnost jako přístěnek na košťata. Zvláštní volba podoby Komnaty, když si člověk uvědomil, kde strávil své dětství, i tak se do ní vpasoval, dřepl si na zem a přitáhl nohy k tělu. Pomalu dýchal, dokud se nezačal smát. Prostě a jednoduše se smál sám sobě. Nejspíš byl první a poslední šílenec na světě, co se vyděsil až k smrti, když ho na okamžik napadlo, že by mohl být gay. Takhle určitě lidé na podobnou domněnku nereagují, nejspíš ji... nevěděl, co s ní přesně udělají, ale panický strach z ní nemají, zvláště proto, že k němu nebyl důvod. Ani on k němu neměl důvod. Proč by se měl bát něčeho takového, jako je homosexualita.

Jemu přeci gayové nevadili, ani trochu ne, i když jim strýc nadával a teta je přirovnávala ke kouzelníkům. Neměl s tím do teď u Snapea nebo Brumbála ani v nejmenším problém. Neštítil se jich, ani je nevyhledával, jen si mohl s dalším záchvatem smíchu říct, že jich osobně zná asi nejvíc ze školy. Zná vlastně všechny gaye, o kterých se to vědělo. Snape a Brumbál. Nikdo další takový tu nebyl a on byl přítel jich obou. Ne, dobrá, to by asi bylo u obou troufalé tvrdit, že je jejich přítel, ale znal je lépe než kdokoliv ze spolužáků. A nevadili mu. Nijak, nikdy, vlastně je měl rád.

„Úžasné! Mám rád dva gaye... jsem taky gay... a mám holku, co si myslí, že si ji vezmu a budeme mít hromadu dětí,“ promluvil do ticha malé místnosti. „Taky se chovám jako naprostá buzerantní hysterka,“ uchechtl se svým vlastním slovům. „Navíc trpím samomluvou, a to jsem myslel, že jsem se toho zasranýho zvyku už zbavil.“
Z náhlého popudu kopl do dveří provokativně si stojících kousek od něj. Muselo to jistě být slyšet až ven do chodby, ještě že kolem nikdo nešel, jinak by se dobýval dovnitř. Skoro stejně silně, jako kopl do dveří, praštil hlavou několikrát o dřevo za svými zády. Bolelo to, hodně to bolelo, ale jemu to nijak nevadilo. Unaveně si přejel rukama po tváři, potom si přitáhl kolena ještě výš a položil na ně hlavu.

Od zděšení se propracoval přes hysterické pobavení a vztek až k racionálnímu uvažování. Zatím, zcela hypoteticky, připustil, že by mohl být gay nebo že má přinejmenším trochu homosexuální sklony, ač si ničeho takového nikdy nevšiml. Od toho rovnou přešel k tomu, proč si ničeho nevšiml. Rozhodně se mu nikdy nedostal do rukou gay pornografický časopis, jen párkrát Ronův PlayWizard a tam byly jedině nahé ženy. Konkrétně pohyblivé snímky nahých žena, aby byl sám k sobě úplně přesný. Zběžně prolistoval a... co při tom vlastně cítil? Nic. Tehdy ani později o tom moc neuvažoval, vždyť mu bylo třináct a rozhodně měl víc starostí se snahou utéct před hrozbou smrti, než se zajímat o holky. To se s ním táhlo snad celý jeho volný čas, dokud ho před pár měsíci Ginny nepolíbila a nenavrhla chození. Řekl ano, protože mu to přišlo samozřejmé, dnes si nedovedl představit, proč to ano řekl.

Bože, byl vážně gay. Obyčejná buzna. Teplouš a všechny ty přízviska, co takovým lidem ostatní dávali. Copak nestačily všechny ty svinstva a podivnosti, co se na něj za roky nabalily, ještě tohle navrch. Chlapec, který přežil, mistr Léčitel vládnoucí Hadím jazykem a homosexuál k tomu. Holoubková se nejspíš zblázní blahem ze skandálu, až se to dostane ven. A ono se to jisto jistě ven dostane, protože jeho svědomí mu jasně velelo se okamžitě rozejít s Ginny. I kdyby jeho nynější myšlenky byly jen bláznovým přemýšlením, tak si dívka nezasloužila s ním procházet obdobím nerozhodnosti a zmatenosti, když si mohla rovnou najít někoho lepšího. K čertu! Možná nakonec zjistí, že není na kluky, třeba mu dojde, že je na domácí skřítky, vždyť se s jedním přátelil, ale i tak si Ginny nezasloužila žít s někým tak divným.

„Nemůžu jí to říct dneska,“ zamumlal do svých kalhot. „Budou Vánoce... až po Vánocích.“
Zbývalo méně jak čtrnáct dní do Štědrého dne. Nemohl, nesměl ničit šťastné sváteční dny. Jak by to vypadalo u stolu při večeři nebo pak ráno u stromku, kdyby se rozešel s Ginny. Všichni by byli zamlklí, Ron by se na něj zlobil a byl uražený, Ginny by nejspíš byla smutná a Hermiona by ji musela utěšovat a do toho všeho by se zoufalá paní Weasleyová snažila udělat hezké svátky. Pokud by nemohl strávit svátky na Ústředí, tak by to bylo to samé, jen by se sám trápil pocitem viny tady v Bradavicích a ostatní by také nebyli šťastní. Ne, to nemohl dopustit.

Hotovil se k tomu vstát, když někdo zaklepal na dveře.
„Harry?“ ozval se přes dřevo Hermionin hlas, „Jsi tam někde uvnitř Harry? Vidím dveře, ale dovnitř se nedostanu, můžeš mi otevřít nebo vyjít ven? Je už po večerce a všichni tě hledají, tak jestli jsi tam...“

Přerušil jí tím, že se natáhl a otevřel dveře, ani při tom pořádně nevstal ze země. Kamarádka na něj shlížela z výšky nejdřív naštvaným a posléze znepokojeně obávajícím se výrazem ve tváři. Neptala se ani neváhala, jen se vsunula do prostoru vedle Harryho, který se tam z ničehož nic objevil, a zavřela za sebou dveře. Potom se sesunula po dřevené zdi na zem, nohy přitažené k bradě, podobě jak seděl i on.
„Co se stalo, Harry?“ zeptala se starostlivě.

„Nic,“ povzdechl si tiše, měla ho nechat být a prostě jít, když se přesvědčila, že je naživu, jenže to by nebyla Hermiona. „Jen jsem potřeboval chvíli samoty.“

„Tu potřebuješ obvykle, když se něco stane,“ namítla dívka. „Stalo se něco se Snapem.... hádali jste se, odebíral body a udělal ti trest?“ zeptala se ne však se starostí o školní pohár, nýbrž o něj, protože on byl dříve z hádek s lektvaristou vždy hrozně vykolejený. Jenže on se s ním nehádal už hodně, hodně dlouho, vlastně by se spíš dalo říct, že si velice dobře rozumí. Žádné spory, zato dlouhé večery trávené ve společnosti toho druhé za naprostého ticha nebo rozhovory o magii a světě všeobecně. Zase měl chuť začít se hystericky smát. Při pohledu zpět a vzhledem k jeho nově objevenému podezření ohledně sexuální orientace by klidně mohl říct, že si se Snapem každý večer uspořádali rande.

„Ne, nepohádal jsem se s ním,“ odmítl její domněnku. „Já jsem jenom...“ odmlčel se, nemohl by jí to říct, protože by trvala na okamžitém rozchodu s Ginny, a to nechtěl. „Co když jsem jiný než ostatní?“ zeptal se místo toho polohlasně.

Jelikož dlouho nedostal odpověď, tak se na Hermionu otočil. Dívala se tak zvláštně, někde mezi pochopením, rozpaky a soucitem. Zvedla ruku a položila mu ji zlehka kolem ramen, trochu zdráhavě. Objímala ho často, o tom žádná, ale tentokrát jako kdyby jí to činilo trochu problémy. Ale jen chvilku, protože okamžik na to se víc přisunula a opřela si hlavu o jeho rameno. Zlehka jí položil dlaň na zvednuté koleno a opřel si hlavu o její kudrnaté vlasy vonící po šampónu. Kromě Dudleyho nikdy neměl nic blížícího se sourozenci, až na Hermionu. Nikdy ji ani vzdáleně nebral jako dívku, i když samozřejmě v náhledu z nynější situace to možná bylo kvůli jeho homosexualitě. V duchu se nad tím ušklíbl.

„Ty nejsi jiný. Přes všechny ty překážky, co jsi je musel překonat, jsi zůstal normálním klukem, a to je na tom nejlepší,“ odpověděla mu jasně upřímně.

„Možná nejsem... normální kluk... třeba jsem nenormální,“ nadnesl opatrně, kdyby odhadla, co ho trápí, tak by jí to třeba nakonec řekl. Chtěl to někomu říct, jenže jen v případě, když to sám předem uhodne.

„Ale nejsi,“ odmítla a narovnala se dost, aby mu viděla do tváře. „Hele, to je puberta. Jsme ve věku, kdy připadat si divně je přesně to, co je správné. Můžeme si svou divnost užívat, dávat ji na odiv, strčit si do vlasů kopretinu a hlásat světový mír. Ještě nám to tolerují.“

Nechápala ho. Nemluvil o pubertě, možná tedy ano, protože všechny ty věci ohledně sexu si lidé uvědomují právě v pubertě, každopádně tu mluvil o skutečně neobvykle problému. Protože, ať si kdo chce říká co chce, být gay nebylo normální ve smyslu, že všichni ostatní jsou také homosexuální.

„Budu ti věřit, když to říkáš,“ jemně se pousmál. „Asi musíme jít, co?“ Nechtělo se mu ani trochu odsud vyjít ven, ale bylo pravděpodobné, že bude muset, toulání po chodbách bylo za spoustu bodů a většinou také za školní trest.

„Nemusíme, pokud nechceš. Pamatuješ, sedíš tu s primuskou a já můžu chodit po chodbách i v noci,“ vymanila se zcela z jeho náruče a narovnala. „Můžeme tu chvíli posedět a popovídat si, pokud chceš. Co by rozptýlilo tvoje chmurné myšlenky? Hmm... ta petice asi ne...“
„Ne, petice proti zákonu Zlatých rukou je přesně to, o čem si potřebuji promluvit,“ přerušil ji s alespoň předstíraným nadšením. Petice byla závažná věc, mohla zrušit zákon, a kdyby se pustili do jejího sepsání, tak by to zaručeně jeho myšlenky zcela odvedlo od domněnky, že je gay.

„Fajn. Zatímco jsi byl u Snapea, jsme se na to s Ronem jen tak informačně podívali. Tedy já se chtěla podívat informačně, on začal petici rovnou sepisovat,“ potřásla hlavou, až jí pramen vlasů spadl přes obličej. Odfoukla ho stranou. „Nevěřil bys, jak hluboké má Ron vědomosti kouzelnických zákonů. Tvrdil mi, že o tom něco málo ví kvůli kurzu na bystrozora a protože od mala poslouchal Percyho, jenže to, co mi předvedl, nebylo jen něco málo. Zná kompletně celý trestní zákoník, stejně jako občanskoprávní a prý trochu plave v majetkovém. Neumím si představit, jak by v něm mohl plavat, když mi odříkal rozdíly v možnosti vlastnit a spravovat majetek podle statusu příslušnosti ke krvi... ale to je jedno,“ řekla a Harry se ani nepokoušel zkoumat, jak se liší vlastnictví u čistokrevných a nečistokrevných, dovedl si to představit. „Zpátky k petici... sepsal její základní nástin bez uvedených podrobností a poslal ho Percymu k posouzení. Měl by nám snad někdy během zítřka odpovědět, jestli nevynechal citaci z žádného zákona a podal to patřičnou formou. Jestliže bude všechno v pořádku, tak bychom to mohli sepsat na Ronovo jméno a začít sbírat podpisy.“

„Jenže co s tou žalobou?“

„Chvíli nám potrvá sesbírat podpisy, po tom má ministerstvo třicet dnů na zpracování a ověření dat a nakonec je vůbec možné, že se k přezkoumání zákona dostane až za dlouho. Do té doby by měla být žaloba vyřešená,“ zamyšleně se zamračila. „V kouzelnické společnosti se všechny případy, vyjma obvinění z vraždy, vyřeší do jednoho roku. Jak jsem pochopila, když mi to Ron vysvětloval, je to vlastně proto, že se nelze proti rozsudku odvolat. Můžeš pouze zpochybnit jeho relevantnost a málokdy je taková pochybnost uznána. Těžko najdeš proti soudci důkazy z předpojatosti,“ tentokrát se malinko ušklíbla. „Na jednu stranu účinný trestní systém, na druhou stranu poskytuje hodně prostoru pro nespravedlivé uvěznění.“

K tomu se raději moc nevyjadřoval, vztek na to, jakým způsobem bylo zacházeno s jeho kmotrem a jakých křivd se mu od společnosti dostalo, ho zatím nepřešel a on zároveň pochyboval, že ho kdy přejde. Možná se jednou zmírní, až ministerstvo konečně uzná, jak obrovskou chybu v jeho případě udělalo. To se stane nejspíš až po válce a ta bude kdoví jak dlouho trvat. Zatím nemusel o odpuštění ani přemýšlet.

„Jestli dostaneme zítra odpověď od Percyho, měli bychom do našeho plánu zasvětit Pomfreyovou a Brumbála. Nebyli by rádi, kdybychom jim tu něco tajného podnikali pod nosem,“ napadlo ho, že ředitel by jim mohl i pomoci a lékouzelnice se to týkalo, tak měli oba právo se účastnit.

„Hmm, to je moc dobrý nápad. Pak bych ještě navrhovala McGonagallovou, zodpovídá za nás a vždycky nás podporovala,“ navrhla.

Mírně přikývl. Načež ho napadl ještě jeden člověk, který by jim mohl pomoci nebo spíš u kterého si přál, aby jim pomohl. Snape. Ze setkání s ním měl obavu, vlastně z něj měl spíš strach, přesto zastával názor, že by u toho měl být.

„A co Snape?“ navrhl mírně, doufaje, že Hermiona nezareaguje moc prudce. Samozřejmě nezareagovala, jenom potřásla souhlasně hlavou.

„To je dobrý nápad. Sice nevím, jak rozsáhlé má vědomosti o kouzelnickém právu, jsem si ale jistá, že je nesmírně inteligentní a bude mít také jistě známosti mezi čistokrevnými. Zároveň je pravý Zmijozel schopný dobře organizovat a proplétat se kličkami v pozadí,“ uznale se na něj podívala. „Jsem překvapená, že tě napadl zrovna on. Vaše vztahy... dobře, v poslední době mám dojem, že na sebe v hodinách vůbec neštěkáte, ale stejně...“

„Je všechno to, co jsi říkala, a já už nejsem vztekající se kluk,“ řekl více méně pravdu, i když jeho přání mít při tom Snapea nevycházelo z logického uvažování jen z náhlého popudu. „Pojďme se konečně zvednout a vypadnout odsud,“ rozhodl se rozhýbat dřív, než mu úplně zdřevění nohy. „Nevím, proč to tu vypadá takhle, když trpím klaustrofobií.“
Ve skutečnosti si nebyl vědom, že by jí trpěl, jen se nerad cítil zavřený a spoutaný, proto ho malé prostory obvykle znervózňovali. Tady ne, protože tady věděl, že má Komnatu zcela pod kontrolou, na rozdíl od svého života a momentálně také své sexuality.

Vyhoupl se do stoje, otevřel dveře a pak pomohl ven Hermioně. Jakmile si vzal své věci a zaklapl za sebou dveře, tak zcela zmizely a změnily se v holou hradní zeď. Komnata pochopila, že už jí není třeba, tak se skryla.

Hermiona mu provlékla ruku pod loktem, trochu se o něj opřela a společně zamířili k nebelvírské věži.

 

°°0°°

 

Výjimečně neměl Pottera plné zuby, nýbrž hlavu. Zejména jeho chování předešlý večer, kdy společně mluvili o homosexualitě. Docela přesně věděl, jak se dostali k probírání tak soukromého tématu a posléze zjistil, proč se tak nejspíš stalo. Viděl v Potterově tváři příznačný výraz, jaký znal ze svého mládí z tváře jedné prázdninové 'romance'.

Bylo to před nástupem do posledního ročníku, kdy ještě nesměl používat hůlku, ale už se na to těšil tak moc, že s radostí provokoval silnější mudlovské chlapce z okolí. Tedy, on je provokoval vždy, jen tehdy to dělal ještě víc než kdy předtím opojený přicházející mocí. Jeden z nich, největší a vždy nejkrutější ho zavlekl do opuštěné tovární haly, nejspíš aby ho tam zmlátil, jenže od výhružek zlámáním žeber se jakýmsi zázračným způsobem dostali k líbání a osahávání na hromadě starých madrací v rohu. Jasně si vzpomínal na pach plísně a vlhkosti, zatímco mu po těle běžely hrubé chlapecké ruce a myslí zase jistá obava, co bude dělat, jestli to zajde moc daleko. Hůlku tehdy neměl u sebe, nikdy ji nesměl mít, když se vrátil domů, a byl příliš hubený, než aby se vzmohl k účinné fyzické obraně.

Mudla se svého chování vyděsil dřív, než se mohlo cokoliv skutečně stát a v obličeji při tom měl stejnou vyplašenost z uvědomění toho, co dělá, jako měl včera večer Potter. A stejně jako kluk včera i on utekl, jen aby se po pár dnech vrátil s výhružkou na rtech a touhou v očích. Strávil pak s panem 'já rozhodně nejsem na kluky' několik pubertálních chvilek rozptýlení, které skončili se Severusovým odjezdem. Co se dál s tím mudlou stalo, přesně nevěděl, jen si matně vzpomínal, že ho viděl v samoobsluze s těhotnou ženou. Zřejmě si tedy společně strávené léto nepřipustil, zamknul ho do přihrádky přísně tajné a usadil se v počestné rodině.

Typický mudla.

Jenže Potter nebyl žádný hloupý, prakticky neznámý mudla, u kterého si přesně ani nepamatoval jméno. Byl to jeho lékouzelník, Léčitel, muž, co se měl o něj starat během těhotenství i posléze. K čertu, byl to člověk, co měl místo Pomfreyové provádět lékouzelnické prohlídky a přitom to byl kluk plácající se v rozporech ve své sexuální orientaci. Někoho takového vedle sebe nechtěl mít, vždyť jak to bude vypadat, až se dostane na veřejnost jeho těhotenství a s ním spojená skutečnost, že se o něj celou dobu Potter staral. Dva gayové trávící spolu každý večer a připravující se na příchod dítěte. Byl z nich pohledem jiných pár už teď, až se toho chytne Holoubková a napíše o tom desetistránkový článek plný spekulací, tak z nich pomalu budou manželé.
„To není dobrá zpráva!“ zasyčel na svou dceru vprostřed chodby. Jen co pomyslel na spárování s Potterem, tak se magie v jeho břiše vesele zatetelila. Ti dva spratci se proti němu spikli, to bylo víc než zřejmé. Prcek v jeho břiše se rozhodl, že Harry Zatracený Potter je nejspíš nejlepším druhým tatínkem na světě a předčívá tak dokonce i dědu Albiho, zatímco Potter sám musel řešit svou nevyhraněnou sexuální orientaci zrovna teď, jako kdyby nemohl počkat do čtyřicítky jako každý normální pan 'já nejsem gay'.

Znepříjemňoval mu tím život úplně stejně jako skutečnost, že už měl několik dní dojem, jako kdyby mu žaludek měl vylézt ven krkem nebo spíš být vytlačen ven. Byl to jen pocit, nejspíš způsobený zvedáním orgánů v jeho břišní dutině. Naprosto přirozená věc, včetně faktu, že měl hrozné pálení žáhy účinně zahnatelné jedině lízátky proti nevolnosti určenými pro těhotné, jež mu iniciativně přinesl Potterův skřítek. Merlin a Prozřetelnost věděli, jestli mu to jeho pán nakázal nebo si to sám vymyslel, vděčný mu každopádně Severus nebyl, protože teď kromě tyčinek nosil po kapsách ještě lízátka a cumlal je ve volné chvíli vsedě na poklopu záchodové mísy nebo stojící skrytý za závěsem. On, strašlivý Smrtijed, přisluhovač Toho, jehož jméno se lidé báli vyslovit a černokněžník cumlal lízátka!
A jako by toho pro něj život doposud nepřipravil dost, právě se k němu hrnula Grangerová a Weasley. Už jen pohled na jejich typicky nebelvírsky neupravené oblečení ho znechucoval. Weasley měl napůl rozvázanou kravatu a Grangerová nedopnutý svetr pod hábitem. Jako primusové dávali tedy ostatním žákům opravdu skvělý příklad.

„Dobrý den, profesore,“ pozdravila ho slušně Grangerová, jakmile mu neslušně se svým komplicem zahradila únikovou cestu.
„Dobrej den,“ zamručel Weasley, upíraje na něj nevraživý pohled žáka vidícího svého milovaného učitele. Alespoň v tom byl Severusův svět pevný v posledních týdnech, když už ani představa Pottera s kupou zrzavých děcek a nadávající manželkou nebyla reálná; Grangerová byla pořád nesnesitelně precizní šprtka a Weasley ho dál nesnášel.

„Pět bodů každému za nevyhovující uniformu,“ přivítal se s nimi, měře si ji chladným pohledem.

Oba se okamžitě začali bleskově upravovat. Kluk si dotáhl kravatu jedním zkušeným hmatem, nahodil sako a zapnul knoflíček. Grangerová dopnula svetr a naučeným pohybem si urovnala neexistující varhánky na sukni, takže při tom trochu připomněla McGonagallovou, zvláště když měla vlasy pevně svázané dozadu a probodnuté zlatě se lesknoucí jehlicí.
„Chtěli bychom s vás o něco požádat, pane,“ pronesla Grangerová větu ne nepodobnou žádosti o ruku.

Severus zachoval chladnou hlavu, jedno, jak byla její slova podivná, jen pozvedl obočí a složil si ruce na prsou. Ať po něm chtěli cokoliv, nemínil jim to dávat, nehledě na to, že si ani nedovedl představit, oč by ho zrovna tito dva chtěli žádat vyjma jediné věci, aby nechal Pottera na pokoji. Jestli půjde o tohle, pak je pošle k čertu dřív, než to stačí domluvit. Možná byl Potter nesnesitelný kluk s momentálně nevyhraněnou sexuální orientací, ale zároveň byl jediný léčitel, kterému věřil, tak o něj nemohl přijít. Co kdyby se něco neočekávaného stalo.

„Oč se jedná, slečno Grangerová?“ otázal se tak vstřícně, jak jen musel jakožto učitel, stejně to nikdy nikoho nepřesvědčilo, že by mu chtěl pomoct.

„Je to trochu složitější, pane... V první řadě tu jde o Harryho, ale také o zákony...“
„Jestli mě máte v úmyslu nutit jakýmkoliv způsobem se účastnit té nesmyslné žaloby vycházející z iniciativy madam Pomfreyové, pak vězte, že mě to zajímá asi tolik, jako váš prospěch. Tedy vůbec,“ přerušil její snahu snad dostatečně znechuceně, aby mu dali pokoj.

„Týká se to té žaloby, ale jinak než si myslíte,“ řekl Weasley. „Chceme zrušit nebo alespoň změnit zákon Zlatých rukou. Harry si totiž nepřeje muset se podle něj do budoucna řídit.“

Kdyby už dávno nebyl přesvědčen, že ti dva jsou duševně nemocní, když pomáhají Potterovi a vrhají se kvůli němu do každého nebezpečí, tak dnes by se o tom ujistil. Parta náctiletých děcek, co ještě nevystudovala školu, se snaží zrušit zákon, jehož základy byly položeny dřív než základy samotných Bradavic. Chtít zrušit zákon Zlatých rukou bylo stejně troufalé jako snaha zrušit celý Starostolec. Vycházel z tradic, z paranoií a kolektivního šílenství celého kouzelnického národa. Byla to troufalost. Drzost. Boření starého a budování nového. Byl to způsob, jak si mohl užívat, kterak si tihle dva nabijí nos, až je Starostolec skopne ze schodů ministerstva i s celou jejich snahou. Ještě lepší podívaná než Pomfreyinina snaha svrhnout Douglese z postu ředitele Sv. Munga.

„A ředitel už o vašem bláznovství ví?“ zeptal se medovým hlasem. „Nechat odvést několik studentů na psychiatrické oddělení Sv. Munga stojí hodně papírování a vysvětlování. Jestli hodláte dál šílet, pak by bylo slušné mu to předem oznámit. Trocha vychování nikomu neuškodí.“
„Jako kdybys ho měl,“ zamrmlal si Weasley neslyšitelně pod nos, načež se obrátil ke Grangerové: „Říkal jsem ti, že to není dobrý nápad. On nám nikdy nepomůžu, protože ho to nezajímá.“
„Máte skutečně skvělý postřeh, pane Weasleyi. Díky vám začínám uvažovat, jestli čirou náhodou alespoň někteří Nebelvíři nemají víc než půl mozku,“ posmíval se mu s největší radostí, i to pálení žáhy a tlak v žaludku ho přecházel, když si mohl zasedávat na Weasleyho.

„Počkej, Rone...“ odmítla Grangerová jeho snahu odtáhnout ji pryč, „Ano, ředitel o našem snažení ví, souhlasí s tím, abychom se o to alespoň pokusili, a myslí si, že byste si měl vyslechnout naše argumenty,“ řekla smrtelně vážným hlasem, bez mrknutí oka hleděla Severusovi do očí a něco na ní bylo podezřelé.

Hned zjistil co. Nebyla nijak cítit. Samozřejmě neměl na mysli tělesný pach nebo voňavku, ona sama jakožto osoba, jako kdyby neexistovala. Bylo zřejmé, že tu je, stála přímo před ním, ovšem její mysl byla od světa oddělená, takže do něj nevysílala emoce. Ta malé mudlovská šprťácká šmejdka zapracovala na Nitrobraně a drze zkoušela její pevnost na něm. Zcela jistě by ji dokázal překonat, jenže by to chvíli zabralo a Weasley by si bezesporu všiml. Wesley... ten byl zmatený jak vnitřně, tak navenek, nevěděl o souhlasu Brumbála zhola nic, jen mlčel nejspíš zvyklý to dělat pokaždé, když Grangerová něco vyjednává.

Musel připustit, že ho uzavřenost její mysli dráždí k bližšímu prozkoumání jejich snažení a vyslechnutí argumentů, jak sama řekla. Stejně tak si byl moc dobře vědom, že to nejspíš byl účel. Věděla, že pozná, kdy mu lže, pokud při tom zcela uzavře své myšlenky a stejně tak musela vědět, že ho to vyprovokuje ke zkoumání. Čistě jen tak z principu, aby zjistil, v čem mu lže, jestli v Brumbálově vědomosti o tomto jejich experimentu, jeho souhlasu nebo nepřímé žádosti o zapojení.

„Pokud o tom ředitel Brumbál ví, tak to, předpokládám, nebudeme probírat na chodbách, nýbrž v ředitelně,“ nadnesl lehce, schválně co ona na to. Několik okamžiků se zdála zmatená, něco z její náhlé nejistoty prosáklo na povrch, než rázně přikývla a zatvářila se skoro až sveřepě.

„Ne, to nebude.... vlastně na nás ředitel právě očekává ve své kanceláři,“ odvětila mu sebevědomě.
„V tom případě prosím.. až po vás,“ hrál její hru, když se na ni nerozkřičel a jen jí zlehka pokynul směrem dál chodbou. Čirou náhodou byli u ředitelny docela blízko, možná odtamtud skutečně přišli, otázkou bylo, jestli dobrovolně nebo je Brumbál vyhodil.

Weasley zakoulel na Grangerovou očima, jak se snažil naznačit, že je úplně blázen, když se do něčeho takového pouští, ona se křečovitě usmála, drcla do něj loktem a donutila se obrátit a spíš ho tak táhla chodbou pryč. Dal jim dva kroky náskok, než je následoval. Bylo to obvyklé trestní procesí, student nebo více studentů klusajících před ním směrem ku místu jejich trestu. Proto se na něj také nejspíš skupinka mrzimorských děvčat obrátila s překvapením ve tváři. Nebávalo zvykem trestat primuse, protože ti měli být nejlepší a nejposlušnější ze všech. Ne že by tihle dva byli, nanejvýš tak Grangerová, ale Weasley rozhodně ne, to už by byl lepší i Malfoy.

U chrliče pod schody se zastavili jen na tak dlouho, než Grangerová řekla heslo, což znamenalo, že tu skutečně už byli nebo že jim ho Brumbál přinejmenším vydal. A potom je čekala cesta nahoru po schodech. Vzhlédl k nim, jak se pomalu stáčely nahoru, když na ně primusové vstoupili. Nijak zvlášť se na cestu nahoru netěšil, hrozně mu chybělo to zábradlí, protože se mu při jízdě špatně držela rovnováha. Břicho už mu teď posunulo těžiště do nemožné polohy, ani si neuměl představit, jak to bude za pár měsíců. S vnitřním povzdechem nastoupil na schody a trochu se nahrbil, doufaje, že to ti dva nevidí. Nebylo to moc důstojné balancovat na vzhůru se otáčejícím schodišti. Vážně by měl začít od hradu vyžadovat zábradlí. Jestli spojenou vůlí svou a své dcery vyčaroval celou místnost, tak co by si nemohl opatřit pitomé zábradlí.

V ředitelně, do které vzápětí vstoupili, už na ně čekala překvapivá spousta lidí, kromě Brumbála a Pottera tu byla také Pomfreyová a McGonagallová. Starší čarodějky společně seděly na pohovce, zatímco ředitel za svým stolem a Potter přecházel tam a zpět. Pokud mohl Severus zasvěceně hodnotit jeho vzhled, a on se k tomu za měsíce jejich bližšího seznamování rozhodně odhodlal, tak by řekl, že je ten kluk ve stresu. Když se pak prudce obrátil k němu čelem, si mohl dobře prohlédnout jeho nevyspalý bledý obličej s modrými kruhy pod očima podlitýma krví. Posléze také jeho náhlou rudost barvící tváře do odstínu rajského jablka. To bylo vše, pak se totiž Potter odvrátil stranou a začal si nervózně třít ruce.

Nemohl se tomu bránit, z jeho břicha prostě vystoupala obava o klukovo zdraví a jako cizorodý příval mu zalila mysl. V duchu svou dceru okřikl. Neměl vůbec žádný důvod se o Potterovo zdraví starat, nebo snad spíše spokojenost v tomto případě. Ať prožíval cokoliv, jakoukoliv nerozhodnost, jeho věc to nebyla, spíše jenom obtíž a další překážka v jeho vlastním spokojeném životě. Jeho dcera, tak vehementně tvrdící, že 'tatínek' Potter potřebuje pomoct, mu neměla co mluvit do života. Sice ji krmil svou magií, musel ji tahat ve svém břiše, ale nebyl její loutka.

„Prosím, všichni se posaďte, ať máme pohodlí,“ pokynul jim Brumbál, hlavně to podle pohledu patřilo Severusovi. Jenže on si nehodlal sedat, nechtěl tu být tak dlouho a navíc se mu z ředitelových křesel obvykle vstávalo špatně, byla zbytečně nízká a polstrovaná, ještě hůř se mu vstávalo teď. Muset se tu při vstávání plazit po opěradlech by nebylo moc důstojné, proto raději zůstal stát rukou mírně opřený o hranu ředitelova stolu. Ostatní si ale posedali do malých křesílek, pro Weasleyho až moc malých, měl nohy až pod bradou.

„Jsme všichni zasvěceni do základní myšlenky pana Pottera, pana Weasleyho a slečny Grangerové?“ zeptal se ředitel, putuje po všech tvářích v místnosti.
„Chtějí sepsat petici s žádostí o zrušení nebo upravení zákona Zlatých rukou,“ řekla McGonagallová, zřejmě kdyby to někdo nevěděl a poslušna zvyku Nebelvírů komentovat zřejmé.

„Já chci rovnou říct, že s takovou snahou nesouhlasím,“ ujala se slova Pomfreyová, „Na tom zákoně je založena má žaloba, nehledě na to, že by to výrazně ovlivnilo postoj lidí k panu Potterovi, a to nemohu jako lékouzelnice připustit. Je mou tradiční povinností starat se o Léčitelovo blaho.“

„O žalobu bych se, madam, nebál,“ řekl Weasley překvapivě suverénně. „Na příští týden je naplánované první slyšení, to je moc dobře, protože v prvním slyšení nikdy nic ze stolu nesmetou, to by jim novináři nežrali, a protože budou chtít jít domů na svátky s klidným srdcem, tak to bez odkládání poženou do druhého slyšení. Vidím to tak, že na leden nebo začátek února naplánují výslechy svědků a zainteresovaných stran v průběhu druhého slyšení a do konce školního roku to třetím slyšením uzavřou ve váš prospěch. Tím jsem si jistý. Podívejte...“ vstal, nejspíš se mu špatně sedělo nebo chtěl dát svým slovům váhu. „Dneska ráno mi přišel spis vašeho případu... vůbec by se mi neměl dostat do ruky, já vím... já vím,“ zamával neurčitě rukou, „ale prostě dostal. Chtěl jsem vědět, jestli by vás naše petice nějak poškodila. Vím, že kdybychom sebrali podpisy před uzavřením vaší žaloby, tak ano, protože máte všechno sestavené velmi precizně a provázaně. Zároveň díky tomu vím, že nemůžete prohrát. Máte za sebou moc velkou podporu rozhněvané veřejnosti podnícené taky starými tradicemi ohledně Harryho zapojení do celé věci. Starostolec si nemůže ve válečném stavu dovolit ztratit podporu lidí. Odsoudí ho zcela určitě.“
„Pokud vy nezpochybníte nemorálnost Douglesova jednání svou vlastní žádostí o zrušení zákona Zlatých rukou. Když Léčitel o něco takového zažádá, pak dá veřejnosti jasný signál, že s Douglesovým chováním souhlasí nebo přinejmenším ho neodsuzuje,“ namítl, ač si stokrát říkal, že se do toho nebude plést. Jeho zmijozelsky pracující mysl a dcera ponoukající ho k aktivitě mu to prostě nedovolily.

„Na to jsme také mysleli, pane, že ano Rone?“ obrátila se Grangerová na přikyvujícího Weasleyho.
„K petici připojíme jasné návrhy pro ministerstvo v případě, že by ji přijalo, a tak každý, kdo ji dostane do rukou, bude vědět, oč přesně se snažíme. Tady...“ vytáhl z brašny pohozené na zemi pergameny a začal je rozdávat, vyjma tedy Grangerové a tichého Pottera. „Jasně formulované požadavky v právnické mluvě, ale stručně řečeno chceme zmírnit tresty za požádání Léčitele o pomoc. Už by to nebyl trest smrti s možností odvolání ústy samotného Léčitele, nýbrž doživotní vězení v Azkabanu stále s možností odvolání Léčitelem a ještě by z tohoto pravidla byli vyjmuti na smrt nemocní kouzelníci a příslušníci jejich úzkého rodinného kruhu. Tím dáme veřejnosti jasně najevo, že nesouhlasíme s Douglasovým chováním, ale zároveň si myslíme, že všichni nemocní si zaslouží Harryho péči.“
„Já to stále chci zrušit zcela,“ přihlásil se Potter konečně o slovo unaveným hlasem a prohrábl si rezignovaně vlasy. I když to bylo nepříjemné, tak měl Severus právě touhu zeptat se ho, co mu hergot je, že vypadá takhle. Jistě, věděl o tom drobném problému s jeho nevyhraněností, jenže copak to někoho mohlo poslat až na pokraj zhroucení? Tak si prostě na deset minut sedne do kouta a rozhodne se, jestli buď je gay, nebo není, případně jestli má homoerotické potřeby stejně jako heteroerotické a tím pádem je podobojí. Další možnost tady neexistovala. A když už se jednou rozhodne, ať podle toho jedná. Jaké pak s tím týrání sám sebe po dlouhou dobu. Tím přidělává problémy sobě a hlavně i Severusovi.

„Tím na sebe jedině přivoláte vlnu malomocných ubožáků,“ zavrčel místo strachování se. „Proč myslíte, že byl zákon Zlatých rukou vůbec sepsán? Kdyby se vám ho podařilo zrušit, tak se k vašemu prahu pohrnou desítky, ba stovky nemocných kouzelníků z celé Británie a vzájemně si budou vrážet nože do zad, jen aby se k vám dostali jako první. Na to jste, předpokládám, nikdo z vás nepomyslel?“ zeptal se a rozhlédl po tvářích v okolí. Jistě, ti tři se tvářili překvapeně, těm to nedošlo, McGonagallová byla zamyšlená a Pomfreyová souhlasně přikyvovala. Jediný, kdo si to tu uvědomoval hned od začátku, byl podle všeho Brumbál, protože poklidně seděl, nevyvedený Severusovým prohlášením jakkoliv z míry a bezděčně si natáčel na prst pramínek vousů.

„Jak vidím; ne,“ potřásl hlavou. „Absolutní zrušení toho zákona je absolutní pitomost. Chcete si hrát na milosrdného, dobrá, ale nic víc než zmírnění trestu se nepokoušejte. Jinak si koledujete o stanové město kolem Bradavic.“

„Přeci jen se domnívám, kolego, že v dnešní době jsou lidé rozumnější než v minulosti a pochopili by úskalí moci pana Pottera,“ nadnesla smířlivě McGonagallová.
„Stejně jako tenkrát v Prasinkách?“ důrazně jí připomněl, jak se tam na Pottera vrhli. „Váš otec byl obchodník a vaše matka pracovala jako soukromá učitelka přeměňování, že?“
„Ano, ale nechápu, jak moji rodiče souvisí...“
„Hodně,“ přerušil ji. „Nikdy jste nepoznala beznaděj bídnosti. Když si člověk myslí, že je na dně, tak ho zdraví rozum i ohleduplnost opouští.“

„Právě proto nepodporuji změnu zákona Zlatých rukou. Vy moc dobře, že pacient je mi vším, jenže plně se oddat léčení a ani jednou nepomyslet sám na sebe je pro každého lékouzelníka i léčitele zhoubné. Narušuje to jeho úsudek i vztah s pacientem,“ hlásala rázně Pomfreyová. „Nesouhlasím s tou peticí.“
„V tom případě zapomínáte na jednu drobnost,“ řekl Potter odtažitým hlasem, takovým, jaký u něj Severus slyšel jen během bojů v loňském roce. Byl pro neznalé až překvapivě autoritativní, ten druh projevu, co říct mu ne, by byl smrtelný hřích, přestože s dotyčným nesouhlasíte. Přes všechny urážlivé přívlastky, jakými ho častoval ve své mysli i přímo nahlas, tohle byl typ jednání, nad kterým se vždy zastavil žasnoucí, jak se v tak malém, hubeném těle bere tolik autority.
„Já se rozhodl zákon změnit, tak ho změním. Už nechci dostávat dopisy jako ten od paní Longbottomové, kde mi lidé nabízí všechen svůj majetek a jsou ochotní nechat se popravit, jen když pomůžu jejich na smrt nemocným milovaným. Můj dar má přinášet milosrdenství, nikoliv strach,“ postavil se, opřel rukama o Brumbálův stůl a podíval se na starého čaroděje s neohrožeností a pevností, jaké si vůči řediteli troufla jen hrstka lidí. „Pomůžete mi s tím?“ vyzval přímo jeho, ne ostatní, ale Brumbála samotného.

Ředitel naklonil hlavu na stranu. Jistě nebyl zastrašený Potterovou tvrdostí, spíš přemýšlel podle toho, jak se v následujícím okamžiku jeho modré oči mírně zaleskly.
„Nepomůžu Harry,“ řekl s náznakem lítosti v hlase. „Moje politické postavení mi to momentálně neumožňuje a ani by to nebylo korektní vzhledem k tomu, že jsi stále můj student. Vypadalo by to, jako kdybych protěžoval Nebelvír. Ale!“ zvedl jeden svůj hubený prst, „pokud ti jde jen o mou osobní podporu; pak ji rozhodně máš. Tvá snaha o změnu zákona je jako dloubat hořícím klacíkem do vosího hnízda a taková odvaha se mi líbí. Naše zákony jsou zkostnatělé, nepřizpůsobené přicházejícím změnám,“ bleskl pohledem po Severusovi. „Všem, které my dva očekáváme a na které se připravujeme. Takže jestli toto považuješ za krok směrem k nim...“
„Ano, považuji, proto jsem si také přizval na pomoc profesora Snapea,“ odvětil Potter velice vážně.

Přimhouřil oči, sleduje ty dva s podezřením. Cosi spolu kuli, tedy vyjma jejich společné péče o dítě. Tohle bylo ještě něco jiného, co se týkala jeho samotného a zároveň to ředitel a Potter považovali za celosvětově důležité. Takové byla jen jedna jediná věc, hloupá pověst pro bláhové tupce o příchodu Albionu, která se údajně měla týkat jeho dcery. Nemohl uvěřit, že tomu přesvědčení podřizují své politické kroky. Tedy Potter je tomu přesvědčení podřizoval, doufal, že Brumbál nikoliv.

Doufal marně.
„Pak už ti mohu jen popřát hodně štěstí a doporučit na čelní místo seznamu sehnat někoho s politickou mocí alespoň se blížící té mé,“ navrhl smrtelně vážným hlasem, jako kdyby se hodlal řídit Potterovým názorem.

Ano, kluk právě projevil záchvěv vůdcovství dokonce natolik silný, že zapůsobil i na Severuse. Samozřejmě jen vnitřně příjemně zahrál na tu správnou strunu, navenek by se mohl kluk strhat vzteky a stejně by mu nevyhověl. Jenže to neznačilo, že má pravdu, když věří ve stará proroctví a myslí si, že ve jménu jejich naplnění změní svět. Bylo to tak... hloupě odvážné, až to bylo skoro obdivuhodné. Pro dítě vesele se tetelící souhlasem se vším, co tu bylo řečeno, rozhodně.
„Malfoy,“ promluvil s frustrací nad prohrou s vlastním dítětem a přesvědčením. „Jestliže se chcete pustit do měnění zákonů, k čemuž potřebujete dostatečnou podporu, tak svou petici předložte Luciusi Malfoyovi.“

„Malfoy nám asi stěží s něčím pomůže, leda tak bychom chtěli dobrovolně strčit hlavu na špalky a on by byl náš kat. To by nám pomohl důstojně se nechat setnout,“ odfrkl si Weasley s jasnou dávkou nenávisti vůči Malfoyům. Ne že by mu to Severuse ve své podstatě neschvaloval, jen mu nedocházelo, jak může být ten kluk tak hloupý.

„Malfoy je politik a vždy jím bude bez ohledu na jeho mimopolitické postoje a věrnost,“ všichni v místnosti věděli, o čem je řeč. „Bude v tom vidět několik výhod. První a hlavní; vlastní čtyřicet procent akcií Sv. Munga. Když nebude jeho vyhozenému řediteli hrozit trest smrti, ale pouze vězení, tak prohřešek, kterého se Dougles dopustil, bude v očích veřejnosti menší a tím méně nedůvěry padne na nemocnici. Čím méně nedůvěry, tím větší dary od spokojených pacientů a tím větší marže pro něj. Ze stejného důvodu se bude rád ukazovat ve společnosti Léčitele, byť je to Harry Potter nebo svým způsobem právě proto, že je to Harry Potter. A, v jistě neposlední řadě, to bude považovat za způsob, jak vás deptat. Vítězství tak jako tak přinese zástupy nemocných žádajících si vaši péči. Budete se zaobírat jimi místo jiné své činnosti, a to je vždy dobré.“

„Ano, jenže on bude chtít strávit s Harrym čas, třeba před oběktivem nebo v osobním jednání, a to je moc velké riziko. Nemůžeme nechat Harryho v jedné místnosti samotného se Smrtijedem,“ řekla Grangerová na plná ústa.

„Pan Potter nikdy nebude sám,“ narovnala se Pomfreyova hrdě do celé své výšky. „Nesouhlasím s jeho počínáním ohledně zákona, ale stále jsem lékouzelnice a uznávám staré tradice. Mě a pana Pottera váže pouto společné minulosti Léčitelů a lékouzelníků a mou povinností je ho následovat i chránit před nebezpečím. Smrtijedy nevyjímaje.“

„To nebude vůbec třeba. Malfoy nezkřiví Potterovi jediný vlas na hlavě,“ usadil je obě, jak alespoň doufal, místo toho rozpoutal ještě větší bouři.

„Jasně že ne, jenom ho zamorduje, narve do pytle a dotáhne Vy víte ke komu,“ ušklíbl se Weasley.

„Nebo se mu jinak pokusí ublížit,“ přitakala McGonagallová.
„Co kdybychom vůbec neuvažovali o mém povídání s Malfoyem mezi čtyřma očima, hmm?“ povytáhl Potter obočí, hlas stále tak autoritativní jako předtím, jen už ne tak zhrublý odhodláním. „Když budu mít na výběr, tak si s ním ani nepotřesu rukou, pokud na výběr mít nebudu, budu za zády svírat hůlku a narvu mu ji i s nějakou ohavnou kletbou rovnou do chřtánu. Už vím, jak bojuje, a to, že unikl z Oboru záhad, byla jen nešťastná náhoda. Jestli se mi ještě někdy dostane pod ruku, prokleju ho až do sedmého kolene,“ počkal, jestli na to někdo něco řekne, když ne, tak se obrátil na Severuse. „Jak mu máme dát vědět?“
„Složitě, velice složitě. Je to komplikovaný proces, jaký s obtížemi zvládá i pak ředitel,“ ušklíbl se, když to říkal. „Vezmete podpisovou kopii petice, obálku a pečetící vos. Petici ohnete, vsunete do obálky, tu zapečetíte, přivážete sově k noze a pošlete ji na Malfoy Manor s dodatkem výhradně do rukou pána domu. Myslíte, že něco tak propracovaného zvládnete?“

Za zády uslyšel tiché uchechtnutí, jak Brumbál ocenil jeho jízlivost, zároveň viděl záblesk úsměvu přelétnuvší po Potterově tváři. Nečekal, jak silně to zapůsobí na jeho dítě, které náhle vyslalo vlnu teplého štěstí nahoru po páteři k jeho mysli. Musel se hodně snažit, aby si nepoložil ruku na břicho, jak mu právě velela touha se dotknout dítěte. Nepříjemná to tužba, kterou si osvojil bez toho, aby chtěl nebo věděl, kdy přesně vznikla.

„To by neměl být problém, pane, jen jestli se to k Malfoyovi vůbec dostane,“ řekl Potter, už ne tak autoritativně jako spíš snad vlídně, stejně tak se Severusem mluvil, když společně trávili večery a čirou náhodou si povídali.
„Pokud v dopise nepošlete bombu hnojůvku, jed nebo smrtící kletbu, pak jakýkoliv dopis projde ochranami Manoru a dostane se do třídírny. Když na obálku jako odesílatele napíšete sebe, jistě se ocitne na stole pána domu ještě před snídaní. Jsem přesvědčen, že manorští skřítci budou dostatečně obeznámeni se situací,“ odpověděl mu stejným tónem, na sebe tedy neobvykle klidně a dcera mu za to odpověděla spokojením zachvěním. Byla dnes výjimečně mnoho výřečná, vlastně výřečnější než kdy doposud.

Díval se na Pottera a on mu pohled oplácel. Prostý pohled, žádné čtení myšlenek ani snaha je zakrýt. Dokonce nebyla u kluka ani jeho předešlá nervozita, když se teď o půl kroku přisunul blíž, takže k Severusovi už musel vzhlížet se zakloněnou hlavou. Vlastně se tím dostal do neslušné vzdálenosti, v jaké by u sebe profesor a žák neměli být, jenže ani jeden se nechystal ustoupit. Severus hlavně z principu, že prostě nebude před Potterem ustupovat, a kluk nejspíš protože ho blízkost dítěte uklidňovala. Několikrát to během jejich společného času zdůrazňoval, nebo spíš o tom vyloženě básnil. Jak ho zaplavují pocity euforie a magického tepla, když je dost blízko.

„Tak to bychom měli, přátelé a spiklenci,“ přerušil Brumbál ten podivný okamžik ticha mezi nimi a povstal. „Jednu podpisovou kopii by bylo záhodno poslat Luciusi Malfoyovi a na druhou můžete začít sbírat podpisy. Řekl bych, abyste ji předložili už teď, ale obávám se, že zde žádný popis neseženete.“
„Profesorko McGonagallová, vy nás nepodpoříte?“ obrátila se Gramgerová automaticky na svou kolejní ředitelku.

„Ovšemže vás podpořím, slečno Grangerová. Odjakživa jsem proti trestu smrti v jakékoliv formě, včetně mozkomořího polibku, ale merlinžel nevyhovuji kriteriím. Nemám status čistokrevné čarodějky,“ jemně se usmála na náhle rozpačitou dívku.
„To jsem upřímně netušila. Profesore Snape...“ nabízela to hned jemu alespoň obezřetně.
„Jsem ochotný vám občas poradit, ale nechci, aby kdekoliv figurovalo moje jméno,“ odmítl více méně slušně, jen si při tom dal záležet, aby vypadal dostatečně odmítavě.

„Váš podpis by nám pomohl... do budoucna rozhodně,“ nadnesl Potter a jeho pohled sklouzl k Severusově břichu, dávaje tak najevo, co má na mysli.

„Moje stanovisko je neměnné.“ Založil si ruce na prsou.

„Že nedostanete můj podpis, je doufám zřejmé?“ zeptala se Pomfreyová symbolicky a vstala. „Za svým rozhodnutím si plně stojím a muselo by se stát něco zásadního, abych názor změnila.“

„My to chápeme, madam... já to chápu a nevadí, nějak se obejdeme i bez vašeho podpisu,“ ujistil ji Potter, přičemž se usmíval. Být Severus na jeho místě, považuje to za zradu. Lékouzelnice neustále vyhlašovala, jak je nutno vážit si Léčitelů, jak ona sama ho skoro až uctívá a přesto se mu teď stavila na odpor. Do chvíle než otěhotněl, neměl Pomfreyovou ani rád ani nerad, prostě ho jednou ročně otravovala svým lamentováním nad jeho životosprávou, když byl na povinné prohlídce. Byla rekvizita ošetřovny, kus interiéru, co mluví, chodí a mává hůlkou. Hodně otravný kus interiéru. To až v poslední době ji začal vnímat také jako ženu s hlavou tvrdší než ocel, co si jde za svým, ač jsou lékouzelníci obvykle považováni za změkčilé.

„Jsem ráda... Stejně by mě zajímalo, jak jste se tak snadno a rychle dostali ke složce mé žaloby?“ tázavě se podívala na Weasleyho.
„No madam... lidé se Weasleyovým často posmívají, že mají hodně dětí, ale kdo může říct, že má bráchu na ministerstvu, u Gringottů, ve vílí komunitě, u krotitelů draků i v soukromém podnikatelském sektoru?“ zablýskl Weasley řadou svých bílých zubů v samolibém úsměvu. „Taky si nás nikdo nevšímá, když se plížíme kolem. Kdo by si všímal Weasleyových...“

„Ano, pan Weasley, veřejně vytahujte všechna své esa v rukávu a pokud možno je osviťte baterkou. Vaši nepřátelé jsou totiž většinou starší, tak mají slabý zrak a je slušné jim v jejich věku vyjít vstříc,“ ujel mu další z jeho sarkasmů, i když si vážně přísahal, že se bude držet zpátky. Vážně. Někde si to určitě během debaty v ředitelně řekl, jinak by tak dlouho nevydržel být v klidu v jedné místnosti s takovou hromadou Nebelvírů.

„Co je to baterka?“ vypadlo ze zrzavého kluka samovolně, což už nevydržela ani McGonagallová s Pomfreyvovou a začaly se tiše pochechtávat. Největší odezvu to pochopitelně vzbudilo u Brumbála a též u Pottera, jenž poklepal kamaráda na rameno.

„Prosím tě, Rone, běž dopsat tu petici, ať ji můžeme poslat, a Hermiona ti vysvětlí, co je baterka,“ poslala zbylé dva ze strašlivého tria pryč, zatímco se obrátil k Severusovi. „Mohl bych s vámi ještě na moment mluvit... o samotě,“ dodal a významně se podíval na McGonagallovou a Pomfreyovou.
„Půjdu s vámi a vy mi objasníte, jak přesně si představujete sbírání podpisů. Chtěla bych se do vaší iniciativy víc zapojit,“ říkala McGonagallová, když s Weasleym a Grangerovou kráčela ke dveřím z ředitelny.
„Pokud mě omluvíte pánové,“ kývl lékouzelnice, aby následovala odcházející kolegyni stejně jako dva studenty. Dveře se za nimi zavřely a on osaměl jen s Potterem a Brumbálem. Dobrá příležitost nakousnout téma, proč by se neměli řídit proroctvím hlásajícím spásu v podobě jeho dcery, včetně toho, že by jim mohl důrazně připomenout, jaké ironicky jízlivě sarkastické geny po něm dívka zdědí. Jenže Potter se nezdál být nijak nakloněn hádání, zase značně znervózněl a uhýbal pohledem, přičemž bezhlesně požádal ředitele o soukromí.
„Půjdu si támhle do rohu popovídat s Fawkesem,“ oznámil Brumbál, když už vstával, naprosto bezstarostně se přesunul k fénixově bidélku na druhé straně místnosti a začal si se zvířetem tiše povídat.
„Nuže, Pottere?“ nadnesl pozvedaje obočí, ruce složené na prsou. Jestli se mu tu chce kluk svěřovat se svými osobními pocity ohledně intimního problému, jenž ho trápil, tak mu nejspíš práskne dveřmi ředitelny před nosem. Nemínil se s ním o tom bavit. Nebyla to jeho věc a podivná fascinace tímto tématem, nutící ho stále dokola uvažovat o Potterovi, mu byla nanejvýš nepříjemná, takže se jí snažil ze všech sil zbavit.
„Já bych pane...“ přešlápl z nohy na nohu a povzdechl si. „Chci si vzít na příští týden volno. Být s přáteli, s Ginny a víte... ta smlouva mezi námi... obával jsem se, že kdybych vůbec nepřišel, tak by se mi mohla začít mstít, ač to nemyslím zle. Chci říct, že ji nechci zrušit a budu tady, kdybyste mě potřeboval, jen brzy budou svátky a já si prostě před nimi chci odpočinout.“

„Má společnost vás tak unavuje?“ nedokázal zabránit dotčení loudícímu se hlasu stejně jako nespokojenému zamražení v oblasti žaludku. Tolik večerů strávil s Potterem, snášel ho se zatnutými zuby, jen aby ten kluk utekl, protože si není jistý, jestli je gay nebo ne. Bylo to zase tady; opětovné narušení jeho příjemného stereotypu a klidu kvůli tomuto nerozhodnému hlupákovi.

„To jsem neřekl!“ vykřikl s ještě silnější dotčeností, než jakou cítil Severus. „Jsem s vámi rád, vlastně s nikým nejsem radši než...“ zarazil se, nejdřív zrudl a pak zbledl, ale pohledem neuhýbal. „Jen potřebuji pár dní pro sebe.“

„Budiž tedy,“ svolil neochotně. „Přizpůsobím tomu svoje plány, ale pouze od teď až do začátku nového roku, pak očekávám, že se zase vrátíte, kam patříte. Po novém roce už nepůjde těhotenství skrývat a já, stejně jako naše smlouva, požaduji vás po svém boku, až budu čelit veřejnosti. Tak jsme se dohodli, takže pokud nechcete smlouvu zrušit...“
„Nikdy nebudu chtít smlouvu zrušit. Nevím, co bych si bez té malé počal,“ s něhou v očích shlédl na Severusovo břicho. „Až si vyřeším některé věci... a oslavím Vánoce, se k vám určitě vrátím. Slibuji. Máte mé čestné slovo Nebelvíra a Harryho Pottera, jestli to pro vás něco znamená,“ zvedl pohled nahoru, upřeně se mu podíval do očí a nechal svou myslí nejspíš záměrně proudit naprosté přesvědčení o svých budoucích činech. „Když jste k tomu dítěti... přišel, tak jsem vám slíbil, že vás budu chránit a starat se o vás, ať si svůj život vyřeším jakkoliv, tohle platí.“
Naklonil hlavu na stranu. Nedalo se pochybovat o upřímnosti Potterových slov, jenže upřímnost neznamená, že svým slibům také dostojí. A už vůbec to neznamená, jak se bude na jejich partnerství tvářit veřejnost, jestliže si svůj život vyřeší přikloněním k homosexualitě. Ale dobrá, pořád tu byla zástěrka jediného Léčitele v Británii, která by snad mohla stačit, ještě kdyby navíc přijal Brumbálovu nabídku. Všeho však do času, nejdřív ať se kluk uklidní, potom se uvidí. Znepříjemňovat život bude Severusovi tak jako tak, protože i když to Potter ještě nevěděl, ta malá, co se právě rozvalovala v jeho břiše, k němu přilnula a Severusovi něco říkalo, že odtáhnout ji od Pottera nebude snadné. Měla nepříjemně svérázné názory už teď, před narozením, a jestli bude jako on sám, což určitě bude, tak se jich bude zuby nehty držet.

„Pak mohu jen doufat, že svůj život vyřešíte k mé spokojenosti,“ řekl neutrálně jako uklidnění, více méně. Mělo to jiný účinek, než čekal, kluk k němu zvedl zelené oči rozšířené, že zabíraly půl jeho obličeje, následně zrudl a uhnul pohledem kamsi stranou a hlasitě si odkašlal.
„Jistě... ehm. Na shledanou po Vánocích, pane,“ ujistil zmateného Severuse a rovnou se i rozloučil. Než si stačil pořádně ujasnit, co to Potterova reakce vlastně měla znamenat, tak už byl moc daleko na Nitrozpyt a zády, takže ani z tváře by nic nevyčetl. Rychle se loučil s Brumbálem a pak se, věren svému zvyku nic nedělat s rozmyslem a pomalu, vyřítil ven z ředitelny. Sledoval, jak se za ním dveře vlastní silou zabouchly a zámek v nich zaklapl, když ředitel zlehka pohnul prstem, aby otočil klíčem.

„Co na to říkáš, Severusi?“ zeptal se Brumbál po cestě za svůj stůl.

„Zajímá vás můj názor, i když jste se už rozhodl Pottera podporovat?“ otázal se a sám se také posadil. Křeslo ho objalo do své měkké polstrované náruče, jako kdyby ho chtělo spolknout, a bylo příliš nízké. Získal dojem, že má své zvětšující se břicho nahňácané někde v plicích. Nebylo to ani trochu příjemné. Zkracovalo mu to dech, přesto statečně seděl a protahoval si bolavé nohy.

„Nerozhodl jsem se ho podporovat. To jsem snad jasně naznačil, když jsem řekl, že mu nemohu dát svůj podpis. Považuji jeho snahu o změnu zákona v dnešní politické situaci za pošetilou, zároveň chci ponouknout jeho tužbu být viděn. Dřív jsem ho bránil, Severusi... bránil jsem ho před všemi těmi novinářskými a politickými hyenami, jenže nastal čas, kdy už to dělat nemohu,“ opřel se v křesle a propletl si prsty kdesi ve vousech. „Je plnoletý, silný kouzelník s výjimečným nadáním; musí zaujmout své místo ve společnosti, a když se rozhodne, že k němu patří i politika, tak mu nebudu bránit. Nepouštím ho z rukou snadno, ale musím. Každý správný opatrovník musí najít moment, kdy už opatrovaný jeho péči nepotřebuje. To si dobře pamatuj, chlapče, až tvá dcera dospěje do určitého věku, tak ji musíš nechat jít její cestou a naplnit osud, jenž jí náleží nebo jenž si zvolí.“
„Nebude z ní Albionská panna, i kdyby to proroctví bylo pravé. To je mé poslední slovo a nemíním se o tom s vámi hádat. Jestli si tomu chcete s Potterem pošetile věřit a řídit se tím; vaše věc. Já to považuji za pověrčivost,“ zavrčel, nelíbilo se mu, že chtějí jeho dceru nacpat do jakési imaginární formy.

„Je to naše víra a přesvědčení, Severusi, a nebudeme ti ho vnucovat, pokud ho nesdílíš. Možná jednou změníš názor a možná ne, až čas nám všechno ukáže,“ pravil starý čaroděj velice smířlivě. Bylo to podezřelé, protože on nenechával lidi jen tak věřit, čemu chtějí. Dlouho se tvářil, že je to fuk a pak vám obrátil náhled na svět vzhůru nohama.

„Ano, jen čas ukáže, do čeho mě budete chtít vmanipulovat,“ zamručel.

„Och, za koho mě máš, můj drahý chlapče? Já bych tě přeci do ničeho nenutil,“ usmíval se Brumbál jako neškodný pohádkový dědeček, následně zvážněl. „Byl bych rád, kdybys Harryho vedl v jeho prvních politických krocích, tedy pokud tě to nebude příliš unavovat. Vždy si za něj přebíral odpovědnost a chránil ho, tak by bylo pěkné, abys tak činil dál, ale jen když to nebude navzdory tvému stavu.“
„Nebude. Dokud ho nemusím vytahovat ze sluje Pána zla, mě dohlížet na něj neunavuje, neplánuji však se toho účastnit veřejně. Nemám čistý štít ani jméno, které ho vyleští, abych mohl vstoupit do politiky. Jediným trumfem v rukávu je má dcera a tu nechci...“ odmlčel se, jak měl asi tak vysvětlit, že během těch měsíců přehodnotil své názory na těhotenství. Od jeho dobrého využití proti nepřátelům a jako vyděračský prostředek na Brumbála se dostal k touze dítě ochránit před vším zlým, včetně toho, co pro něj nachystá veřejnost a Pána zla.

„Chápu to,“ přikývl Brumbál. „Nikdo nechce své dítě zatahovat do války, tebe nevyjímaje. Není to nic, zač by ses měl stydět,“ předklonil se, až si ruce opřel o stůl. „V zájmu tvého dozírání na Harryho se tě chci zeptat, jestli nevíš, co ho trápí? Všiml jsem si, že byl dnes velmi zamlklý a nervózní. Pokoušel jsem se s ním promluvit, jenže mně odpovídal velice vyhýbavě a to mi dělá starosti. Obvykle se mi se svými trápeními svěřuje, tak mě zajímá, jestli jsi i tentokrát za vrbu nevybral tebe.“
„Proč bych se já měl starat o Potterovo soukromí nebo být jeho vrbou?“ odvětil. Neměl důvod ani potřebu vyprávět řediteli o včerejší konverzaci s tím klukem ani o tom, k čemu mladík nejspíše dospěl. Nebyla to Brumbálova věc, přestože by si nejspíš myslel opak.

„Trávíš s ním každý večer už měsíce. Bylo by s podivem, kdybyste se nespřátelili.“
„Nebylo, ale pokud vás zajímá, co mu je, vím jen něco o jeho partnerských problémech s mladou Weasleyovou. Nic konkrétního, pouze se občas zmínil, že si moc nerozumí,“ odpověděl vyhýbavě, přesto pravdivě.

„Ach ano, mladí lidé tak intenzivně prožívají své problémy s láskou,“ přikývl Brumbál, zřejmě mu to tedy stačilo. „Půjdeme společně na malou svačinu do Velké síně?“
„Už jsem se bál, že se nezeptáte,“ řekl a s přispěním opěrky křesla i hrany stolu se zvedl z nesmyslně nízkého měkkého křesílka. Jeho záda stejně jako nohy se ozvaly v protestu nepříjemným zabodáním. Stát bylo ale stále příjemnější než sedět s břichem pod bradou, plícemi utištěnými a žaludkem rozmačkaným na kaši.

Dlouze se nadechl.

„Bolí záda?“ otázal se ředitel zcela zbytečně. Loupl po něm proto temným pohledem.

„Bolí mě úplně všechno a netuším, proč každý tvrdí, že těhotenství je nejšťastnější období života. Žaludek mi totiž pravděpodobně za chvíli vyleze ven pusou,“ přejel si na důkaz svých slov po břiše.

„Oh, tak to dnes vynecháme něco těžkého. Co zelenina? Ta je zdravá,“ navrhl Brumbál už kráčející ke dveřím. Následoval ho. Zelenina ke svačině. Potter je gay, co se snaží změnit tisíc let staré zákony. Žaludek má Severus namačkaný na hltanu. A Lucius Malfoy k večeru dostane dopis s peticí.

Svět se zbláznil.

 

20. Famfrpálové odměna ~o~ 22. Více Zmijozelů chytíš na med než na ocet

  • Lituji Severuse. Jen tak si v poklidu sedí, opravuje písemky, skoro zapomene na skutečnost, že mu Potter otravuje život a pak přijde taková strašná atomovka zrovna když se snaží dutohlavému druhákovi v poznámce patřičně vysvětlit, že kouzlem které v písemce zmínil jako obrane, by si nejspíš usekl hlavu.
  • Potter zažívá krizi identity, protože nemáme na jeho vnitřní a vnější coming out deset let jeho života, příběh musí pokračovat dál, představme si že je extrémně statečná a všímavá osobnost, co to dobře zvládá... relativně dobře.
  • No ano, Lucius nebyl uvěznět, to je právě to špatné na AU, že si nikdy patřičně nevzpomenete na všechny odchylky od kánonu, abyste je zavčas někam napsali.
  • Existuje takové pořekadlo podle kterého, kdo lže, tomu zplesniví jazyk. Otázkou je, jestli to funguje i u čarodějů, pokud ano, je s podivem, jaktože nemá Brumbál plesnivé už i vousy a celí obličej.
  • Vaše staré komentáře se nikam neztratili pouze jsem přidala novou blueboard knihu. Pokud se podíváte na předešlou kapitolu všechny je tam najdete včetně všech mých odpovědí. ;-)
  • Ještě jednou připomínám, že u úvodky Veritas je už ke stažení 11. až 20. kapitola a to ve formátech Office, Word a PDF (ulož.to) a ve formátu Word přímo zde na stránce.
  • Za betování děkuji Adelaine.
  • Za komentáře děkuji Bobo, mathe, Agnes, Klara, Benny, Lucia, Sitara, Dujko, bacil, thoinetke, samba, belldandy, xinef a TruTru. Budu se těšit na vaše další komentáře a pokud nechcete komentovat, alespoň prosím zahlasujte v anketě. Děkuji.
 

Miniaplikace

Komentáře