15.07.2013 00:01

Famfrpálová odměna (15. týden)

 

Něco ho probudilo neobvykle brzo ráno, což od početí znamenalo před šestou. Přísahal by, že to něco byl pohyb v břiše, který tam nepatřil. Nebylo to kručení žaludku, ani přesouvání plynů nebo dceřino magické chvění, tohle byl nefalšovaný pohyb. Ohmatal si břicho ze všech stran, dlaní nevynechal jediný centimetr, přesto nic necítil. Ne pod rukama, v těle ale ano. Když byl potichu, pomalu mělce dýchal a ani se nehnul, tak to s jistotou cítil. Neznatelné, ale bylo to tam. Tak... tak zvláštní, neobvyklé, nepatřící do jeho těla, a přesto přirozené. Také trochu rozptylující, dokonce i když už pohyb znovu necítil. Musel na něj totiž myslet, na skutečnost, že se jeho dítě se hýbe.

Jistě, věděl, že je živé, věděl, že je to dívka, viděl ji, jak sebou cuká na magickém ultrazvuku, jenže to bylo něco docela jiného než to vnímat ve svém vlastním těle a svými vlastními smysly. V jistém slova smyslu ujišťující o existenci živého dítěte uvnitř jeho zvětšujícího se břicha. Lepší a intenzivnější důkaz než chvějivá magie. A to už si myslel, že dítě plně přijal. Zároveň s tímto ujištěním přišel v následujících hodinách nepokoj, když už další pohyb necítil. Logicky si to odůvodnil; dítě bylo malé, přesouvalo se z místa na místo v magické bublině a těhotenském vaku, jako když plave ryba. Ranní pohyb nastal náhodou, když se plod chvíli zdržel na jednom místě, 'poskakoval' tam po vaku a teď už zase někam odplaval. Jenže to neutěšilo jeho myšlenku, jestli se dítěti třeba něco nestalo. Každý věděl, že když se dítě v těle matky přestane na dlouho pohybovat, tak to znamená jeho vážnou nemoc nebo ještě spíše smrt. Utěšovat se mohl morbidní myšlenkou, že jakmile zemře jeho plod, on sám bude zřejmě rychle následovat a vzhledem k tomu, že se necítil špatně, dítěti nic nebylo. Jenže i tak to zaměstnávalo jeho mysl víc, než by mělo, zejména protože neměl co dělat. Učilo se jen dvě hodiny dopoledne a odpoledne pak měl být zápas, díky čemuž měl před obědem ještě přes hodinu času na přemýšlení a hlavně roztržitost.

Třeba teď stál u kartotéky ve sborovně a dočista nevěděl, co si z ní chtěl původně vytáhnout za papíry. Něco mu chybělo.. ach ano, záznamové archy na známky. Vytáhl si jich celý štos, sroloval je a zastrčil do rukávu. Obrátil se k odchodu, když do místnosti vstoupila McGonagallová s Pomfreyovou.

„... Doporučila jsme jí klid na lůžku, takže se nemůže účastnit zápasu,“ říkala zrovna lékouzelnice, nejspíš chtěla ještě něco dodat, jenže to si všimla Severuse a odmlčela se, pohled upřený přímo na něj. Bylo to poprvé od jejich roztržky, co se setkali, ale věděl, že Potter k ní stále dochází na doučování a podle všeho na lékouzelnici nezanevřel ani kvůli jejímu chování.

„To je ovšem nemilé,“ zasmušila se McGonagallová, načež se obrátila na Severuse. „Rolanda chytla skřetí chřipku. Viděla jsem ji, je celé zlatá, má horečku a kašle, Poppy tvrdí, že bude nejméně dva týdny na lůžku. Nemáme na dnešek rozhodčího. Ujmete se toho?“

Odvrátil pohled od Pomfreyové a podíval se na profesorku přeměňování. Za jiných okolností by byla jeho odpověď automaticky ano, jenže ve svém stavu soudcovat nemohl. Samotný let na koštěti byl nežádoucí a byla to jedna z prvních věcí, kterou mu lékouzelnice vtloukala do hlavy. Náhlé změny výšky, tím pádem tlaku, také rychlost a všeobecné vyčerpávání těla bylo pro dítě nebezpečné. I když by se při soudcování jenom vznášel, tak by seděl třeba i desítky minut – nepředpokládal že hodin, na to byli Malfoy a Potter moc dobří chytači – na koštěti ve studeném řídkém vzduchu vysoko nad zemí.

„S lítostí musím odmítnout. Soudcování famfrpálového zápasu je neslučitelné s mou otravou ze začátku roku,“ odpověděl svým způsobem pravdivě a zahlédl, jak si Pomfreyová upřímně oddechla.

Zamračil se na ni. Copak si ta zatracená ženská myslela, že by souhlasil a ohrozil tak své dítě? Na rozdíl od ní za celou dobu neudělal nic, co by mohlo jeho dceři ublížit, a velice dbal na své osobní zdraví, možná i víc než bylo třeba. Zároveň dělal i něco tak šíleného, jako že pil mléko a včera si dokonce nechal od skřítků udělat jogurt s ovocem. Takové věci nikdy dřív nejedl a teď je do sebe soukal jen proto, že byly pro dítě zdravé.

„Nechápu, jak se může otrava lektvarem křížit s létáním na koštěti?“ zeptal se Gift rozvalující se na pohovce pod oknem. Musel chodit do Nebelvíru, jinak to Severus neviděl, protože nikdo jiný než lvi se nedokázal vyvalovat, kdekoliv byla měkká a volná plocha. Pokud ovšem vůbec chodil do Bradavic, mohl také studovat v některé irské nebo anglické škole, což by odpovídalo faktu, že si takového nechutně nesnesitelného chlapa nevšiml už během studií. Ještě tu byla možnost, že se jím stal až s bystrozorským výcvikem. Ať tak nebo tak, lezl mu strašně na nervy už jen svou přítomností ve škole, o špiclování pro ministerstvo ani nemluvě, jen zatím nevymyslel zcela účinnou metodu, jak ho nechat vyrazit. Ale on na něco časem určitě přijde. Teď se k bystrozorovi obrátil čelem a nasadil slušný tón, v jeho případě to znamenalo spíše výsměch než skutečnou slušnost.

„S tím si nedělejte starosti, kolego, nikdo po vás nebude chtít porozumět vysoké lektvarologii. Naštěstí vám pro učení těch tupých hlav postačí být jen o malinko inteligentnější než oni, což nepovažuji za příliš obtížný úkol ani pro vás,“ pravil veskrze mile, to jen Gif kdoví proč začal skřípat zuby. „Dovolte mi, pokud vás to ovšem zajímá, vysvětlit, jak se může křížit otrava lektvarem a létání na koštěti. Je to prosté; některé výjimečně obtížné lektvary, jaké s oblibou vařím, reagují na změny tlaku a k těm, jak je vám jistě známo, dochází mimo jiné při změnách výšky. Právě takovým lektvarem jsem byl zasažen, tím pádem je více nežli pravděpodobné, že by jeho reziduální stopy v mém těle mohly reagovat na let na koštěti. Pochopeno nebo mám použít kratší věty a jednodušší slova?“

„Děkuji, i moje malá inteligence na to stačila,“ zavrčel Gift a pomalu se zvedl z pohovky, ruka mu přitom automaticky spočinula na hůlce. „Spíš by mě zajímalo, jak se tak brilantnímu lektvaristovi vůbec mohlo stát něco tak nesmírně ponižujícího jako výbuch kotlíku?“
Sevřel čelisti i rty a narovnal se. Nebude před bystrozorem couvat, není žádný zbabělec a strach tepající kolem žaludku byl jen jeden z mnoha nežádoucích následků jeho těhotenství. Nebyl skutečný, pouhá iluze strachu.

„Každému lektvarovému mágovi vybuchují kotlíky,“ vložila se jim do počínající hádky McGonagallová. „Profesor Snape je nejlepší ze všech lektvaristů, jakého jsem za svůj život poznala, a vězte, že kohokoliv jiného by ta drobná nehoda nejspíš stála život, zatímco on vyvázl pouze s otravou,“ krátce kývla na Severuse. „Vaše debata ohledně lektvarů je sice zajímavá, ovšem neřeší náš problém s rozhodčím pro dnešní zápas. Jestli žádného nevybereme, pak budeme muset zápas zrušit. Vy, profesore Gifte, byste se toho nemohl ujmout?“ zeptala se bystrozora, měníc tak dokonale téma a zazdívajíc předchozí hádku.

Netušil, jestli jí za to má být vděčný nebo se cítit dotčeně, když mu nedovolila pořádně Gifta urazit. Asi spíš to druhé, přeci jen kdy se mu naposledy naskytla možnost se s někým hádat a na někoho štěkat. Dřív mu to mocnými doušky dopřával Potter, jenže ten už tři měsíce sotva zvedl hlas, když s ním mluvil, natožpak aby tak rozkošně štěkal, když spolu mluvili, jak tomu bývalo dřív. Rozkošně? Kde se v jedné jeho myšlence vzal Potter a slovo 'rozkošně' dohromady?

„Rád budu soudcovat,“ řekl Gift, krátce se na McGonagallovou usmál, pak se zase nevraživě zahleděl na Severuse. S radostí mu oplácel stejně, beztak si ta bystrozorská ministerská krysa nezasloužila ani jediné vlídné slovo.

„Výtečně, takže dnešní zápas se přeci jen konat bude,“ zaradovala se Minerva, načež bleskla pohledem po Severusovi. „Vsadíme si na vítězství?“ zeptala se konverzačním hlasem, přesto s dávkou arogance příznačné jak pro ni samotnou, tak hlavně pro rozhovory o famfrpálu. Alespoň od Potterova nástupu si byla až příliš jistá vítězstvím Nebelvíru v každém utkání, kterého se ten kluk účastnil.

„Šetřete si galeony na nové kartáče, myslím, že jsem na pohovce viděl chuchvalec šedých chlupů,“ odmítl její sázku, už se nesázel, stejně vždycky prohrával. Potter byl tak dobrý, až se z toho člověku dělalo špatně, když byl jeho protivníkem. Dávno už se vzdal naděje na famfrpálový pohár, dokud tu ten kluk bude studovat, to však neznamenalo, že se vzdal veškeré snahy nakopat své hráče, aby Nebelvíru alespoň uštědřili pár pořádných ran.

Obešel Gifta, jenž mu zastoupil cestu, bez povšimnutí přešel i kolem Poppy a nechal tam tu skupinku otravných profesorů, ať se baví o famfrpálu. Jeho momentálně táhlo něco jiného; chuť na jahody se šlehačkou. Měl čas, tak si je mohl dát a v tuto chvíli byly zajímavější než Potterovo blízké vítězství. „Až je sníme, tak půjdeme zkontrolovat naše hráče, jestli jsou připravení,“ promlouval tiše k břichu, zatímco kráčel chodbou od sborovny.

„Profesore Snape,“ zavolala na něj Pomfreyová.

Ignoroval ji. Nejen že s ní nechtěl mluvit, naposledy když ho volala, po něm chtěla podpis té stupidní žaloby, co už beztak dávno zapadla v byrokratickém bordelu na ministerstvu. Samozřejmě se tak stalo účelově. Takže nechat se zlákat k rozhovoru starou lékouzelnicí bylo jedině nepříjemné a rozčilující. Jenže ona se nenechala odradit něčím tak prostým, jako bylo ignorování. Dohnala Severuse, srovnala s ním krok a chvíli ho doprovázela mlčky. Nejspíš to byl souboj vůlí, kdo promluví jako první, jestli on, aby ji vyhodil, nebo ona, aby se nejspíš omluvila.

Samozřejmě že vyhrál, ani koutkem oka se na ni nepodíval, dokonce i když promluvila jako první.

„Slíbila jsem si, že počkám, než mi dovolíte se vám omluvit, ale myslím, že to nedokážu. Omlouvám se, jestli jsem svou neupřímností, která ale nebyla záměrná, ve vás vzbudila vůči mně nedůvěru. Připouštím, že jsem o případných komplikacích věděla už dlouho a měla jsem vám to říct okamžitě, jak mě to napadlo, jenže jsem se obávala vaší reakce. Bylo a je toho na vás mnoho, takže jsem chtěla ulehčit...“
„Já nejsem malé dítě!“ zasykl a zastavil se na místě. „Nepotřebuji chránit a nepotřebuji, aby přede mnou někdo skrýval pravdu jen proto, že by mi mohla ublížit. Jsem už za svůj život zvyklý, že pravda bolí. Vypadám snad, že jsem se strachy z... vyřešení mého stavu zhroutil?“ naklonil se nad ni. „Umím se vyrovnat s hrozbou smrti, jedno odkud nebo jakým způsobem přichází. S čím se ale nerad vyrovnávám, je zrada.“

„Když jsem uvažovala jak a kdy vám to říct, tak jsem nikdy nepřemýšlela, že si mé váhání můžete vyložit jako zradu,“ vzhlížela k němu smutnýma očima z bezelstné a přitom vyrovnané tváře. „Ztráta vaší důvěry mě mrzí a mám velkou obavu o vaše zdraví, když nejste pod neustálým dohledem zkušeného a plně vzdělaného lékouzelníka. Chovám velkou důvěru ve schopnosti pana Pottera, jež jsou opravdu úžasné, ale je toho zatím tolik, co neví.“

Mlčky ji sledoval. Musel vědět, jak moc své jednání a slova myslí upřímně. Nedělal to, ne úmyslně a kupodivu ho ani nenapadalo příliš často někomu nahlédnout do mysli. Nitrobrana a Nitrozpyt šly ruku v ruce a on se obojí naučil spíše pro vlastní ochranu, než kvůli dalším výhodám, jež to skýtalo. Tentokrát a v případě Pomfreyové se tedy rozhodl udělat výjimku z nepsaných pravidel, když pohlédl do jejích očí a přejel zlehka po strunách její mysli. Neobjevil žádný fanatismu, vždyť tam nebyl, ani když se před dvěma týdny ve zlém rozešli, našel jen obavu, přetrvávající, leč lehký pocit rozhořčení nad jeho reakcí a touhu se usmířit. Jenže i tak...

Zakroutil hlavou.

Nechtěl se od ní dočkat dalších nečekaných odhalení pravdy ve chvíli, kdy to bude nejméně čekat nebo chtít slyšet. Neměl rád překvapení, zvláště pokud se týkala jeho zdraví nebo zdraví jeho dítěte. Jeho dítě... začala se v něm chvět, jako kdyby ho ponoukala k opačnému rozhodnutí. Její záliba v lékouzelnici, stejně jako v Potterovi a Brumbálovi, mu byla už dávno známá, jenže copak to na situaci něco měnilo? Nejspíš ano, protože sám sebe přistihl při mírném přikyvování, aniž by vůbec věděl, kdy se rozhodl souhlasit s přijetím omluvy.

„Nechci vás za lékouzelnici... prozatím... ale máte mé svolení konzultovat s Potterem,“ povolil tedy toto. Jeho podivná, nepochopitelná důvěra v Pottera byla jedna věc. Nedovzdělanost toho kluka zase věc druhá.

„Děkuji,“ kývla lékouzelnice s měkkým úsměvem na tváři a ulehčením v očích. „Promluvím si s panem Potterem a také mu doporučím, aby vás prohlédl, protože...“
„Nepotřebuji jednu prohlídku týdně. Cítím se dobře,“ přerušil ji. „Ostatní také nechodí pořád k lékouzelníkovi, nevidím důvod, proč já bych měl.“
„Z mnoha důvodů. Jste muž, váš věk už není zcela ideální, trpíte celoživotní podvýživou a vaše mimopracovní aktivity jsou náročné na vystavení nepříznivým vlivům, a tím nemyslím pouze vaření lektvaru,“ velice kulantně poukázala na jeho Smrtijedství. „Musíte uznat, že potřebujete větší dohled, než je obvyklé.“
Byly to racionální důvody, pravda, jenže jemu bylo dobře. Vlastně dnes ráno mu bylo víc než dobře, když cítil pohyby své dcery.

„Netrpím podvýživou,“ ohradil se mručivě proti tomuto nařčení.

„Při poslední prohlídce v loňském roce jste měl ke své výšce sto osmdesáti centimetrů jen něco málo přes šedesát kilo, a to ještě považuji za dobrou váhu. Pamatujete na dobu těsně po vašem nástupu, kdy jsem vám jednou navážila pouhých padesát tři kilo?“ významně pozvedla obočí. „Tehdy jsem žasla, že se udržíte na nohách. Jedině vaše silná magie vás udržovala zdravého a více méně bez následků, ale to se teď změnilo,“ přešla přesně v ten lékouzelnický tón, jakým člověka s oblibou zprdávala, když se neřídil jejími nařízeními. „Uvědomujete si, jaký velký zápřah to pro vaše jádro je, udržet vhodné podmínky uvnitř těla? Je to, jako kdybyste se snažil po celých devět měsíců udržet ve vzduchu skříň. Neustále to odčerpává vaši magii a vy musíte dostatečně jíst, abyste ji doplnil,“ pro změnu se vlídně pousmála. „Je pravda, že teď máte krásných sedmdesát kilo, jenže to není ani tak vaše váha, jako váha...“

„Já vím,“ přerušil ji dřív, než stačila vyslovit, čí je to váha. Drtivá většina z toho, co přibral od počátku těhotenství, byla váha rostoucího dítěte a tekutiny kolem něj, jen málo co byl jeho vlastní příbytek. Proto se mu také tak dobře dařilo těhotenství skrývat. Kdyby začal tloustnout, natékaly mu tváře a buclatěl po celém těle, tak by si brzo někdo všiml, že jinak vyzáblý Severus Snapem se stává pořádným tlouštíkem.

„Vím, že to víte, ale hlavně jestli z toho vyvozujete závěry,“ opět to byl její nesnesitelně káravý hlas.

„Nejste má lékouzelnice, takže to není vaše starost,“ umlčel ji svými slovy. Působily vážně skvěle, protože to zahrálo na její strunu viny.

„Pravda, to nejsem,“ mírně přikývla, „Je jím pan Potter, já jsem pouhý konzultant, ale stejně doufám, že dáte na moje rady. Inu, už vás nebudu zdržovat, určitě chcete jít na oběd,“ mírně ustoupila dozadu. „Jestli se přijdete podívat na zápas, tak se dobře oblečte a zateplete si šaty, venku je opravdu chladno,“ poradila mu to, co ostatně říkali všichni, jako kdyby měl venku umrznout. Nebyli na Sibiři, a dokonce i tam byly těhotné ženy, které dítě ve zdraví odnosily. Nesnesitelní Nebelvíři a nesnesitelní lékouzelníci či léčitelé. Vážně nesnesitelní.

„A přeji dobrou chuť u oběda,“ dodala ještě.

Odpověděl jí stejně, i když neurčitě a obrátil se k odchodu. Cítil se hrozně, ale hrozně divně. Tak dlouho se na Pomfreyovou zlobil, aby její omluvu přijal během pár minut. To jistě nevzešlo z jeho hlavy, v té pořád byl pocit hořkosti z nedůvěry vůči lékouzelnici, to vzešlo z hlavy jeho dcery. Zcela určitě odtamtud. Slyšel o rodičích, co si je jejich dítě omotalo kolem prstů a zdálo se, že on se k nim připojil ještě dřív, než se vůbec jeho dcera narodila. Asi mu za chvíli bude ze sebe špatně, jestli to takhle půjde dál. Ale to až za chvíli, potom, co si dá ty jahody se šlehačkou.

 

°°0°°

 

Rád by vyjádřil podporu Nebelvírskému týmu, jenže jako ředitel a hlavní soudce v případě sporů, musel být zcela nestranný. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než svůj oblíbený tým povzbuzovat tajně; vzal si na sebe dnes červené spodky se zlatě vyšitým nebelvírským lvem. Byl se svou nenápadnou a nikým nezjištěnou podporou spokojen, protože přeci nezáleží na tom, jak hlasitě své názory křičíte, důležité je, jestli jsou hluboko ve vašem srdci. Zejména jedná-li se o životně důležité otázky jako fandovství ve famfrpálu.

Na zápas se těšil, věřil ve vítězství Nebelvíru a rozradostnila ho i Poppyina zpráva, že ji Severus vzal na milost. Svět se toho chladného odpoledne, kdy kráčel s Minervou směrem k famfrpálovému hřišti, zdál opravdu nádherný. Příroda mrazivě praskala, závěje sněhu podél cesty se nádherně leskly a slunce vykouklo skrz mraky, aby hřálo do tváří. Čí nitro by se nad takovou nádherou nezatetelilo štěstím.
„Odporně ledové počasí,“ zavrčel Severus jdoucí hned z druhé strany jak profesorka přeměňování. Byl zachumlaný do svého hábitu, kolem krku černou šálu a na rukou zateplené kožené rukavice.

„Člověk aby začal nosit palčáky jako pětileté dítě,“ stěžoval si mladý lektvarista dál, když tu kolem něj prošla Pomona vedoucí za loket Sibylu. Mladá věštkyně na sobě skutečně měla palčáky, zároveň v ruce zabalené do fialové vlny svírala zlatě se lesknoucí zrcátko, kterým házela prasátka na všechny strany. Při pohledu na něj upřímně zapochyboval, jestli se vůbec jedná o magický předmět, to však Sibyle nebránilo vůbec v ničem.

„Vidím... ano, je to tak... s naprostou jistotou vidím dnešní vítězství Mrzimoru!“ vykřikla věštkyně.

„Já to říkal; jen pětileté děti a mentálně retardovaní,“ utrousil lektvarista polohlasně.

„Drahá přítelkyni, dnes však hraje Nebelvír proti Zmijozelu. Nejspíš se díváte na špatný zápas,“ zaslechl ještě Pomonu, jak nenápadně upozorňuje věštkyni na její omyl, a pak se ty dvě vzdálily natolik, že neslyšel, co si povídají.

„Chtěla bych říct, že věřím v dnešní vítězství Mrzimoru, jež nastane přesně ve chvíli, kdy některý z žáků spadne Sibylle na její vševidoucí zrcátko z blešího trhu v Prasinkách,“ připojila svou štiplavou poznámku také Minerva.

Jemně se tomu pousmál. Existovalo jen pár věcí, ve kterých se hlavy tradičně znepřátelených Bradavických kolejí shodli, podceňování Sibylyných věšteckých schopností mezi ně rozhodně patřilo. Neměli tak docela pravdu. Věštkyně byla Prozřetelností skutečně políbená, jen vkládala víc důvěry do věšteckých pomůcek než do vlastního vnitřního spojení se svou bohyní. Věděl to s naprostou jistotou, vždyť jí hleděl do tváře, když se k ní Prozřetelnost sklonila a pošeptala jí do ucha své slova o Tomově a Harryho společném osudu. A nebyla to jediná známka toho, že k ní vyšší síly promlouvají.

Minulý týden za ním sama přišla do kanceláře se strachem ve tváři a vyprávěla mu, jak se před mnoha týdny poprvé probudila z podivného snu, jenž ji od té doby noc co noc rušil klidný spánek. Potom začala z objemných sukní vytahovat štosy pergamenů pokreslených od strany ke straně splývajícími obrazy. Vyzpovídal ji důkladně, zjistil, že její sny začaly v době, když Severus otěhotněl, a pak ji s ujištěním, že se na vše podívá, poslal zpátky do její věže.

To také skutečně udělal, strávil sám jednu bezesnou noc skládáním obrazů na papírech, dokud neobjevil souvislost. Tři jasné výjevy. Strom. Berla. A koruna. Tři z mnoha symbolů Albionu. Strom života a poznání. Berla velkých čarodějů, kterou naposledy vlastnil sám Merlin. A Koruna všech králů. Nemohla být náhoda, že se Sibyle zdály sny právě teď a tak dokonale souzněly s Tabitusovou věštbou. Nebral to na lehkou váhu. Proto také Severusovi učinil nabídku stát se právně druhým otcem. Jestliže mladý lektvarista pod srdcem skutečně nesl Albionskou pannu předurčenou svým zrozením přivést na svět mír, pak by měla mít čisté, vážené a vznešené jméno, a čí jméno než jeho vlastní by bylo dostačující? O žádném nevěděl.

„Nebo jí na hlavu,“ neodpustil si malou poznámku Severus a zastavil se, dávaje Albusovi s Minervou přednost ve šplhání do schodů k sedadlům na tribuně. Jemně se na mladíka usmál a pokynul mu rukou.

„Až po tobě, Severusi,“ vyzvala ho, aby šel jako první hned za Minervou. „Trvám na tom,“ dodal, když viděl, jak se lektvarista nadechuje k protestu. Mladík sice nic neřekl, ale použil jeden ze svých temných pohled říkajících, že nepotřebuje pomoct ani dozor při cestě do schodů. Jistěže nepotřeboval, jenže Albus byl klidnější, když mu ho mohl poskytnout. Vidět Severuse vzápětí pomalu stoupat po prudkém dřevěném schodišti vzhůru a vědět, že stojí přímo za ním a mohl by ho v případě potřeby zachytnout, pro něj bylo velice uklidňující. Rád dohlížel na zdraví svého chlapce i jeho holčičky.

Svižně, na svůj věk určitě, vyběhl schody nahoru a podstrčil svůj polštář pod lektvaristovo pozadí dřív, než si mladý muž stihl sednout. Udělal to tak bleskurychle a zároveň nenápadně s nevinným výrazem ve tváři, že se proti tomu neměl Severus jak ohradit. Dost těžko mohl vyskočit a začít křičet, aby si vzal ten polštář zpátky, protože on přeci není žádná těhotná rozmazlená slečinka. Mohl tedy na Albuse jen krátce nevrle pohlédnout, zavrtět se a opřít o opěrku za zády. Byli společně až nahoře, takže to mohli všichni udělat s klidem, aniž by se museli bát, že jim někdo při horlivém fandění vyrve vlasy nebo něco převrhne na hlavu.

Minerva hned vytáhla zateplenou lahev čaje s rumem, nebo spíše to byl většinou rum s čajem, a jala se nalévat do třech pohárku levitujících před ní. Bylo jejím dobrým zvykem pohostit Albuse a ředitele koleje, proti které Nebelvír hrál, něčím teplým na zahřátí v zimě a naopak něčím studeným v létě, tak při dlouhých zápasech – ne že by jich od Harryho nástupu bylo mnoho – nemuseli hned ze začátku posílat skřítky pro pití nebo jídlo a často jim právě její láhev vydržela na celý zápas.

„Já nebudu. Děkuji,“ odmítl Severus pití dřív, než stačila nalít čaj do třetí sklenky.

„Ani jeden hrneček?“ dotázala se slušně.

„Ani jeden,“ odmítl podruhé a trochu se posunul, aby mohla Minerva podat již naplněný hrnek Albusovi.

„Děkuji, Minervo. Jestli po Severusovi zbude, tak si rád dám přídavek,“ vlídně se na ni usmál, hned se napil příjemně teplé, sladké a zároveň alkoholicky štiplavé tekutiny ve svém hrnku, která se svou silou a průrazností opravdu dala za čaj označit stěží. Nádherně to pasovalo k atmosféře famfrpálového zápasu. Všechno bylo, jak mělo být, Severus po jeho boku, hrnek teplého pití v rukou a pěkné počasí. Den se opravdu vydařil a zápas mohl začít.

Mírným pokývnutím dal znamení, že se celá ta veselice může odstartovat.

Předklonil se na svém sedadle, samozřejmě tak, aby to ještě bylo důstojné vzhledem k jeho postavení, a shlížel na plochu dole na hřišti kde za hlasitého křiku a potlesku nastupovali obě mužstva. Jak už to tak bývalo, když hrál Nebelvír proti Zmijozelu, tak se hráči ještě nevznesli ze země a už po sobě jejich fanoušci začali házet věcmi a pokřikovat ne zrovna vlídná slova. Pro dnešek měl dozor Filius se Sinistrovou, takže oba vyskočili ze svých sedadel a jali se nejvíc řvoucí fanoušky rovnou perzekuovat odebráním bodů jich kolejím nebo přímo vyhozením z tribun. Šlo jim to velmi dobře, nechal je tedy v klidu dělat jejich práci a soustředil se výhradně na zápas.

Zase se opřel, jakmile košťata vzlétla a pravá podívaná se začala odehrávat nahoře.

Od prvního okamžiku měl Nebelvír k jeho obrovskému, leč nevyjádřenému nadšení značně navrch. Byli rychlejší a mrštnější, což těžkopádné zmijozelské dost zaskočilo. Nebylo ani divu, vyjma Draca Malfoye byli všichni na hraní famfrpálu až zbytečně rozložití a těžcí, takovou nevýhodu Nebelvírští neměli. Harry vybral svůj tým velice dobře. Mladá Weasleyová byla mrštná, snadno se proplétala mezi soupeřovými hráči a elegantně přihrávala míče, zatímco Tina Normanová měla obrovský švih v ruce. Právě slečna Weasleyová se zbytkem týmu vynesli camrál do odlehlých koutků hřiště, kde už čekala Normanová a odpálila ho přímou ranou na branky.

Několikrát tím pořádně zmijozelským zmátli hlavu, protože obvyklou taktikou bylo vést míče rovnou a přímo na bránu, ne ho pohazovat po celém hřišti a odpalovat z nejvzdálenějších míst. Jediný, kdo na to hned přišel, byl Draco, jenže ten svým řevem z vysoké výšky, kde vyhlížel zlatonku, nebyl schopný svůj tým korigovat a popostrčit ke správné taktice. Když to jeho spoluhráčům došlo, tak už bylo dávno pozdě na zachraňování situace, protože Nebelvír vedl o třicet bodů. Jedinou záchranou pro Zmijozel by bylo okamžité chycení zlatonky, jenže ta se, potvůrka, někde schovávala a Albus tomu byl velice rád. Tímhle tempem jeho Nebelvíři nasbírají dost bodů na to, aby vyhráli i bez chycení zlatonky.

Být opravdu pověrčivý člověk, řekl by si, že to zakřikl, protože přesně ve chvíli, kdy si spokojeně pomyslel, jak se zápas dobře vyvíjí pro jeho hráče, se odkudsi nad hřištěm přímo zhmotnila zlatonka a vesele se tam tetelila, poletujíc jeden metr k chytačům a jeden metr zase zpátky. Potvůrka malá je sváděla, jako levný chlapec láká bohaté pány. Na dosah, a přesto nedostupná, když za ni pořádně nezaplatíte.

Oba chytači si jejích svodů všimli a vrhli se střemhlav do zápasu pod svýma nohama. Tribuny se zvedly v povzbuzujícím řevu jak pro Harryho, tak pro Draca a zbytek zápasu byl prakticky zapomenut. Ostatní hráči by si klidně mohli dát kávu, teď když se dva nejlepší chytači posledních dvaceti let hnali neskutečnou rychlostí přes hřiště za statečně prchající zlatonkou.

Narovnal se v zádech, stejně prudce zareagovali i Severus s Minervou, všichni nadšení vidinou skvělého souboje dvou vynikajících hráčů.

Sledoval, jak zlatonka dovířila k tribunám, prohnala se nad hlavami havraspárských, rychle jako blesk klouzala nad hlavami mrzimorských. Blížila se. Blížila se sem k profesorským tribunám a klesala stále níž nad hlavy diváku. Rozhodla se své lovce setřást tím nejnebezpečnějším způsobem ze všech; donutit je přestat ji stíhat v obavě o zdraví diváků. Zrádná malá zlatá věc blížící se k nim. A dva bojem poblouzení chytači, kteří se jí nehodlali vzdát. Klesali nad hlavy vyděšených diváků div, že košťaty neometali čepice z hlav. Tímhle tempem než dorazí k profesorským tribunám, budou košťaty drhnout o dřevěné podlahy a všechny smetou na zem. A ani on nevěděl s jistotou, jestli se ti dva vzdají nebo alespoň jeden z nich, protože právě oni byli těmi nejzavilejšími nepřáteli ve škole, ač to tak být nemuselo. Tak jako v životě i na košťatech do sebe nalétávali a pokoušeli se toho druhého vychýlit z kurzu, nehledě na plašící se diváky.

Zvedl ruku a položil ji Severusovi nízko na záda.

Zaznamenal, že se pod jeho dotekem mladý muž prudce napnul, pokusil se i odtáhnout, jenže neměl kam, a zároveň cítil jeho pichlavý pohled plný rozhořčeného hněvu na spánku. Nevšímal si ho. Sledoval souboj chytačů a zvažoval co udělat, když se přiblíží příliš a nebude to vypadat, že se jeden z nich vzdá.

Zlatonka i její lovci sklouzli nad hlavami zmijozelských.

Vychýlit zlatonku z kurzu by bylo nerozumné, jistě by se po ní oba chlapci vrhli a došlo by ke zranění. Stejně tak nemohl použít kouzla ani na ně samotné, protože to by vyvolalo paniku a někdo by se mohl zranit. Odpískání zápasu také nepřipadalo v úvahu, opět panika a pak by se každý ptal, co se stalo a proč byl zápas přerušen, nehledě na to, že Harryho s Dracem by to nemuselo v jejich souboji zastavit. Nebylo tedy jiného východiska než se vrhnout k zemi.

Zlatonka proletěla nad hlavami nebelvírských s chytači v zádech a proletěla těsně před Albusovou hlavou. Jen to tak zacinkalo a zašumělo, jak se mu mihla před obličejem, zato blížící se Draco byl daleko hlasitější.
„Draco!“ zaječel Harry strhávající své koště stranou, jak se snažil brzdit dřív, než vletěl nad profesorské tribuny. Zmijozelský chytač ho však buď neslyšel, nebo nevnímal, nebo možná ani vnímat nechtěl. Jeho cílem byla pouze zlatonka. Albusovým cílem byl Severus.

Strhl ho prudce na zem a zakryl tělem právě včas, protože těsně nad jeho zády proletěl Malfoy a koštětem zametl sedačku, na které ještě pár okamžiků předtím seděli. Nad hlavou slyšel jeden výkřik, Harryho sprostě nadávajícího latinsky. Kousek od něj Minevřin, když profesorka přeměňování také padla na zem a rukama si kryla hlavu. A pod sebou slyšel jen zafunění a prudký nádech.

„Severusi?“ zeptal se mladíka, zatímco ho pomalu pouštěl z provizorního sevření.

„Ano... dobré... pane,“ vydechoval prudce Severus, rukou ho odstrkoval a tvářil se... nadšeně. Jeho oči jiskřily přívaly adrenalinu, jak u něj nevídal často. Tvář měl stále vyrovnanou, kontroloval se, ovšem právě černé hlubiny jeho očí ho prozradily. Žádný strach, ani špetka, jen nadšení skoro podobné tomu z boje.
„Jste v pořádku?“ zavolal na ně shora Harry.

„Ano! Leťte odsud, Pottere!“ zaječel na něj Severus okamžitě, dobře si vědom, že ta otázka byla mířená hlavně na něj. Albus zvedl pohled, jen aby viděl, jak Harry prudce obrátil koště směrem nahoru a vystřelil k nebi, obloukem nad hřištěm a prudce dolů směrem k Dracovi stále stíhajícímu zlatonku.

Opřel se o zábradlí nad dolními sedadly a vytáhl se do stoje. Takové psí kusy přeci jen už nebyly pro něj, v zádech mu prasklo a koleno ho pekelně zabolelo, to mu však nebránilo sledovat průběh zápasu stejně jako pohledem kontrolovat Severuse. To druhé hlavně.

Mladý lektvarista se čiperně vyhoupl na nohy, opíral se rukama o zábradlí a nakláněl se trochu kupředu. Ve tváři měl svůj klidný výraz, ale oči měl doširoka otevřené a jiskřící. Dech rychlý, přerývaný a tváře rudé. Vypadal dychtiví na výsledek, stejně jako Minerva stojící vedle něj. Ta se nakláněla ještě víc, svírala zábradlí jednou rukou a druhou mávala v neurčitých gestech rukavicí. Vypadala stejně pocuchaná jak Severus, jenže ona nebyla těhotná a nehrozilo riziko, že se jí něco stalo.
„Severusi, je ti dobře?“ zeptal se šeptem těsně u jeho ucha.

Mladík ucukl hlavou stranou, jen tolik, aby viděl Albusovi do tváře a prudce se nadechl. Takhle zblízka mohl vidět, jak mu na krku rychle tepe žíla. Po tvářích mu, přestože bylo pod nulou, klouzaly krůpěje potu. Už viděl Severuse rozohněného z mnoha důvodů, nejčastěji kvůli Harrymu a o něco méně častěji také kvůli famfrpálu, jenže jen občas byl až tak vyvedený z rovnováhy. Něco mu říkalo, že všechny ty emoce nevycházejí jen z něj, nejspíš za nimi bylo i dítě, jež čekal. Pamatoval si na své dětství, vlastně mládí, když otec čekal jeho sestru. Tehdy ho také dokázalo pohnout k extrému všechno, i ta nejnepatrnější věc a nejobyčejnější slovo.

„Ano... je... oběma,“ vyrážel Severus v odpověď mezi prudkými nádechy, hlas ztišený na nezbytné minimum. „Podívej... cítíš to?“ zeptal se, chytl Albuse za ruku a přitiskl si ji na břicho. Nízko, takže jejich intimní dotek byl skrytý za zábradlím tribuny a za hlavami kolegů sedících pod nimi, a i kdyby nebyl, tak nikdo nevěnoval pozornost tribunám, všichni sledovali dění na hřišti.

To jen Albus měl na práci něco tisíckrát zajímavějšího než zápas. Pod rukou cítil magické chvění, přímo vodotrysky energie prýštící ze Severusova břicha. Skoro až nechápal, že to nikdo kolem nevidí. Například alespoň Minerva, která by snad mohla... ne, nejspíš ani ona nebyla dost mocná, aby na dálku cítila magii nenarozeného dítěte, protože jinak by už dávno o Severusově stavu věděla. Ten výjimečný pocit si mohl vychutnávat jen on sám a cítil se proto nesmírně uspokojeně. Dívenka své nadšení vysílala přímo k němu. Všechny prsty, dlaň, zápěstí i kus předloktí mu v přívalech magie zdřevěněly. Nepohnul by jimi, ani kdyby se chtěl odtáhnout. Zbytek paže a také rameno zachvátilo chvění.

Sklopil pohled na svou ruku, někam do tmy za dřevěným zábradlím, kde bylo Severusovo břicho. Intenzivně teď zatoužil moci vidět to co Harry. Cítit bylo úžasné, to ano, ale vidět to muselo být ještě neuvěřitelnější. Všechny ty barvy, tóny, výbuchy a blesky, které kreslila jeho fantasie při doteku... Dal by teď za minutu pohledu na dítě léčitelským zrakem deset let svého života.

Do ucha ho s prudkostí uhodily radostné výkřiky a pískání rozhodčí píšťalky oznamující konec zápasu.

„Ano!“ vydechl prudce Severus a uhodil dlaní do zábradlí. Jak se pohnul, tak Albusova ruka sklouzla z jeho břicha. Bylo to nepříjemné ztratit tím pocit blízkosti silné magie, její laskající dotek, ale dovolilo mu to vrátit se do reality. Obrátil se k hřišti, kde se Draco vznášel se zlatonkou vysoko zvednutou nad hlavou a Harry se dole za asistence nebelvírského týmu sbíral ze země. Nevypadal vážně zraněný, stál na vlastních nohách a odmítal pomoc ostatních.

Tribuny se bouřily, zmijozelští vyvolávali Dracovo jméno, zatímco většina ostatních křičela, že to byl určitě podvod a mladý Malfoy Harryho knokautoval. Nemohl posoudit, jestli mají pravdu, nesledoval hru, protože byl zaměstnaný Severusovou dcerou. Bude muset z případného sporu nějak elegantně vybruslit, aniž by přiznal, že Dracovo vítězství vůbec neviděl, a zároveň nesmí budit dojem, že nadržuje Nebelvíru. Možná... pro jednou by mohl nechat Zmijozel vyhrát.

„Teď lituji, že jsem se s vámi přeci jen nevsadil, kolegyně,“ obrátil se Severus na Minervu.
„Já jsem naopak ráda... Výborný závěr dobré hry... gratuluji, Severusi,“ napřáhla k němu ruku v upřímné gratulaci, i když ve tváři měla lítost a rozčarování nad nebelvírskou prohrou.
„Máte pravdu. Děkuji,“ přijal její ruku a pevně stiskl.

„Já také gratuluji Severusu k vítězství tvých hráčů,“ popřál mu také.

„Děkuji... teď mě omluvte, jdu za svými hráči,“ řekl Severus a protáhl se těsně za Albusovými zády. V minutě už byl na schodech z tribun a zmizel mu z dohledu. Vypadalo to, že mu vítězství dodalo pořádnou dávku energie, až mu mohl jen závidět.

Nebelvír sice prohrál, ale Albus svým způsobem zvítězil. To, co mu Severus dovolil, ba co dovolil, sám o to požádal, bylo víc než vítězství ve famfrpálu. Mohl se dotknout magie té malé a mladý lektvarista byl ten, kdo mu ruku položil na své břicho. Naprosto dobrovolně a bez vyzvání. Cítil se skvěle, jako dědeček v očekávání a nemyslel si, že by mu to cokoliv dnes mohlo pokazit.

 

°°0°°

 

Dnešní zápas se nejspíš zapíše do historie jako nejhorší letošního roku a to přitom pro Nebelvíry začal tak slibně. Jejich strategie, kdy spoléhali na Tininu sílu, vycházela dokonale. Hloupí zmijozelští žáci jen tupě zírali a jedinému, komu to podle očekávání došlo, byl Malfoy, jenže ten své mužstvo stěží zvládal, když se dostali do hráčské ráže.

Harry se celou dobu spokojeně vznášel ve vzduchu a sledoval, jak na tabuli naskakují body pro Nebelvír zajišťující pomalu ale jistě jeho vítězství, i kdyby nechytl zlatonku – s tím ovšem ani nepočítal. Kdy on ji nechytl, aniž by to zapříčinila nehoda? Byl nejspíš příliš sebejistý, protože když se celý zápas zvrtl, tak to prostě nezvládl. Jeho obava o Snapea převážila snadno nad hráčským zápalem a při svém složitém manévru, kdy se snažil střemhlavým letem k zemi uzmout Malfoyovi zlatonku těsně před nosem, byl až příliš nesoustředěný. Nebylo divu, že skončil rozpláclý na zemi jako sestřelená husa. Všechno ho z toho pádu bolelo, nejspíš bude mít po celém těle modřiny a bylo jen s podivem, že si nic nezlámal. Velké štěstí ho brzy opustilo, když celý jeho tým začal protestovat proti Malfoyově úspěchu, protože ho prý shodil, když se přetahovali o zlatonku. Nedovolené bránění a agresivní manévr, to byly argumenty podpořené Malfoyovým nízkým přeletem nad profesorskými tribunami. Pravda, za to by ho nejraději nakopal do koulí, ale věděl jistě, že Zmijozel v tomto případě nepodváděl. Fretka získala zlatonku poctivě. Jenže copak to mělo cenu říkat rozhořčenému Ronovi a ukřičené Ginny strachující se o jeho život. Když se Weasleyovi pustili do sporu, pak se svého stanoviska drželi zuby nehty až do krve nepřítele. Proto se to nejdřív řešilo řevem na Malfoye a zmijozelský tým, pak řevem na Gifta a nakonec požadavkem, aby je rozsoudil ředitel.

Harry celý spor sledoval z lavičky, kde mu Pomfreyová ošetřovala odřené zápěstí a hřbet ruky, jediné krvavé zranění na jeho těle. Také mu dala vypít lektvar na posilnění a urychlující hojení podlitin. Ještě mu dala mast, aby si všechna zranění co nejdříve důkladně namazal. Bude muset někoho požádat o pomoc, protože na záda, kde měl nejvíc modřin, si prostě nedosáhne.

„Dnes jsem mluvila s profesorem Snapem a svolil, abych s vámi konzultovala jeho stav,“ řekla Pomfreyová, měli chvíli času, než se týmy rozhodnou, kdo všechno vletí Brumbálovi do kanceláře, včetně toho, že se do sporu právě připojil také Snape s McGonagallovou.

„To je skvělé,“ zaradoval se, konečně dobrá zpráva. Od jejich sporu, o kterém sám nevěděl co si myslet, se cítil občas nejistě, když se Snapem mluvil o jeho těhotenství. Ani zdaleka nebyl tak zkušený a znalý jako lékouzelnice. Chtěl se k ní jít několikrát poradit, jen nechtěl zradit lektvaristovu důvěru. Zároveň přesně nevěděl, co si myslet vůbec o důvodu hádky a rozporů mezi lektvaristou a lékouzelnicí. Chápal Snapeovo rozhořčení nad tím, že mu hned neřekla o rizicích jeho stavu, sám nesnášel, když mu lidé kolem neříkali pravdu nebo před ním chtěli něco důležitého skrýt, nesouhlasil však s jeho domněnkou, že to udělala Pomfreyová schválně. Spíš jen netušila, jak mu to podat, aniž by ho tím rozrušila nebo naštvala nebo... vyděsila? Nebyl si přesně jistý, jak by Snape zareagoval. Navenek nejdřív asi nijak, na to se příliš kontroloval, ale uvnitř by to v něm jistě rozpoutalo bouři. Kdo by se nebál umírání, že ano. Ať by byla jeho reakce jakákoliv a lékouzelničiny úmysly čisté či nikoliv, snažil se do toho neplést. Jeho starostí vycházející z léčitelského já bylo zajistit Snapeovo zdraví, to se mu dařilo stejně, jako ho dokázal vyvést z melancholické nálady. To bylo nejdůležitější, proč, co a jak se stalo, bylo už podružné.

„Pane Pottere...“ kráčela k němu rychle McGonagallová se Snapem po boku a oběma týmy v zádech, Gift celé procesí ukončoval. „S profesorem Snapem a profesorem Giftem jsme se shodli, že námitky nebelvírského týmu probereme s ředitelem a on rozhodne, jestli je vítězství platné,“ řekla, když stanula nad Harrym, za jejími zády se ozvalo odfrkávání od Zmijozelských a zlobné mumlání od Nebelvírů, „Cítíte se dost silný na to nás doprovodit do ředitelny?“

„Nebylo by snazší ho nechat tady vyfňukat a vůbec to neřešit?“ ozval se Malfoy, kterému však nebyla věnována pozornost ani Snapem. Všichni čekali, co Harry řekne, tak se postavil a protáhl si záda. Nehezky mu v nich zapraskalo.

„Je mi dobře, madam, klidně půjdu, i když si myslím, že je to zbytečné,“ řekl vážně, nemyslel si, že by bylo nutné tím ředitele obtěžovat, ale jestliže už se všichni profesoři shodli, pak neměl moc šance jejich rozhodnutí zvrátit.

„Dobrá,“ přikývla McGonagallová, „Kapitáni půjdou s námi a ostatní hráči se vrátí převléct do šaten,“ její slova vyvolala další vlnu nevole.
„No tak, uklidníme se. Na vaše pořvávání taky nikdo není zvědavý!“ přehlušil je rázně Gift.
„Na to vaše také ne,“ utrousil Snape polohlasně a trochu se odklonil, jako kdyby ho Giftův křik bolel v uších. Buď ho nynější profesor Lektvarů neslyšel, nebo záměrně ignoroval. Každopádně jeho výkřik uklidnil obě družstva, takže se mohl Harry s Malfoyem vydat za profesory k řediteli.

Po cestě k hradu a pak chodbami zjistil, že začíná kulhat. Nejspíš mu postupně otékala bolestivě naražená kyčel, takže se omezovala její hybnost, taky si pravděpodobně zablokoval krk a v neposlední řadě ho štípalo na pravé straně uvnitř kolem žeber. Neměl je jistě zlomená, ale naražená určitě pořádně. Bylo by pro něj snazší, kdyby se to vyřešilo na hřišti než v ředitelně, jenže spoluhráči – konkrétně tedy Ron a Ginny – by to nikdy nepřekousli, kdyby nevynesl konečný verdikt ředitel.

Když docházeli k ředitelně, předpokládal, že na Brumbála budou čekat nebo se s ním někde potkají, jaké potom bylo jeho překvapení, když ho zastihli sedícího za stolem, jako kdyby tam byl po celý zápas. Nebylo mu jasné, jak se ředitel vůbec tak rychle dostal do hradu, nebo sakra kudy, když po jediné přístupové cestě prošli společně se všemi diváky vracejícími se ze zápasu. Moc to neřešil, jen si s radostí sedl na křeslo a vyslechl McGonagallovou tlumočící námitky jeho týmu, sledoval přikyvujícího Brumbála a znechuceně se tvářícího Snapea.
„Co nám k tomu řekneš, Harry?“ obrátil se ředitel konečně i na něj.
„Bylo načase, že se mě taky někdo zeptal na názor,“ neodpustil si podotknout, trochu se při tom narovnal na křesle. „Je to jednoduché, pane, Malfoy chytil zlatonku a vyhrál. Nevím, proč jsme museli jít přes celé pozemky a hrad až sem do ředitelny, místo aby se to vyřešilo na hřišti.“
„Trocha úcty vůči řediteli by neuškodila, pane Pottere,“ zavrčel na něj Snape.

„Omlouvám se, pane,“ řekl hned vzápětí.

„Já s Potterem souhlasím. Vyhráli jsme, tak co tu řešíme,“ připojil se Malfoy zamračeně stojící opodál. Od začátku roku byl méně výbojný než dřív, spíše se jen tak mdle plížil kolem a snažil se Harrymu nekřížit cestu. Nezasvěcený člověk by to považoval za vyspělé chování, on však věděl, co za tím je; Malfoyova budoucí či možná už současná kariéra Smrtijeda. Tušil, že budit v takovém postavení příliš pozornosti by mohlo být nebezpečné.
„Je dobře, že jste se shodli, ale námitky již byly vzneseny a já chci vyslechnout tvůj úhel pohledu, Harry,“ vyzval ho ředitel s vážnou vlídností. Povzdechl si, vážně netušil, proč to tu řeší.
„Tak dobře,“ přikývl, „Po tom, co Malfoy udělal ten nebezpečný manévr nad vaší tribunou, jsem ztratil zlatonku z očí. Vyletěl jsem nahoru a vrhl se směrem k Malfoyovi, protože jsem předpokládal, že se žene za ní a bude ji mít tak metr před nosem. Pokusil jsem se mu ji ukradnout při prudkém klesání, ale Malfoy byl o pár vteřin rychlejší. Chytl zlatonku a začal brzdit, také stočil koště stranou a pak do mě narazil bokem. Moje koště se dostalo do vývrtky. Zkrotit se mi ho podařilo až těsně nad zemí, zavadil jsem jím o trávu, díky tomu se vychýlilo z dráhy a já z něho spadl. V té době už jsem brzdil, takže se mi nic nestalo,“ krátce pohlédl na Draca trochu se mračícího po jeho boku. „Rozhodně můžu říct, že Malfoy do mě nevrazil naschvál. Nechtěl mě tak vyšachovat ze hry. Naopak, když stočil koště stranou tak mi nejspíš zachránil žebra, protože dostat násadou do těla... fhůů! To by byla vážně pecka!“

„Tak jsem to viděl i já,“ souhlasil s ním Gift.

„Ač to nerada přiznávám, tak i já viděla to samé,“ přitakala i McGonagallová.

„Ode mne snad někdo čeká, že nebudu souhlasit s vítězstvím Zmijozelu?“ přidal se souhlasně k jeho vysvětlení i Snape.

„V tom případě ani já nevím, o čem tu diskutujeme,“ řekl Brumbál. „Námitky nebelvírského týmu označuji za nepodložené a nevyhovuji jim. Plně uznávám dnešní vítězství Zmijozelu. To je vše...“ ukončil debatu na toto téma. „Vaši spoluhráči už budou nejspíš u vás na kolejích, jestliže ne, tak se tam brzo ukážou. Minervo... Severusi, doprovoďte prosím chlapce, ať se nám nikde sami netoulají,“ pokynul jmenovaným učitelům a tím tento naprosto nesmyslný rozhovor skončil. Konečně.

Rozlámaně se zvedl z křesla. Sedat si do té na první pohled pohodlné mučící pasti byla velká chyba. Namožené svaly a podlitiny se v měkkém polstrování krásně rozležely i za těch pár minut, co v ředitelně strávil. Za pohyblivé schody byl vděčný, protože by mu cesta dolů trvala asi věčnost a na to by tu nikdo neměl trpělivost. Venku se kulhavě vydal za McGonagallovou.
„Hej, Pottere!“ zavolal na něj Malfoy, obrátil se k němu. „Mohl jsi mě podrazit a říct, že jsem podváděl, ale neudělal si to.“
„Nemusíš mi děkovat,“ odvětil, načež si povzdechl, když viděl, jak se Malfoy ušklíbl.

„To jsem ani neměl v úmyslu, spíš jsem ti chtěl říct, že jsi promarnil šanci na vítězství bez práce,“ řekl Zmijozel hlasem jako vždy podbarveným arogancí jemu vlastní, jenže to jaksi nebylo ono. Podíval se na něj důkladněji, včetně prohlídky jeho magie, ale neobjevil nic. Možná to bylo jen jeho únavou, ale prostě se mu Malfoy zdál málo Malfoy. Byl to on, o tom nepochyboval, žádný podvodník nebo tak něco, jenže něco s ním nebylo stejně jako během minulých let. Mohla na něj dopadnout tíha Smrtijedství? Ano, mohla, Draco byl slabší a ubožejší než jeho otec, nebylo vyloučeno, že ho posluhování Voldemortovi ničí. Dobře mu tak. Neměl se přidávat na stranu vraždícího násilnického maniaka.

„Pojďme, pane Pottere,“ vyzvala ho McGonagallová, nenápadně naznačila objetí kolem ramen, jako kdyby ho chtěla postrčit chodbou pryč dřív, než se s Malfoyem pohádá. To neměl beztak v úmyslu, tak ji bez protestů následoval. Za sebou ještě uslyšel, jak se chce Gift bavit se Snapem o průběhu zápasu, zejména o nebezpečném manévru nad tribunami. Skoro profesora lektvarů politoval; když se vznášel nad profesorskými tribunami a ptal se lektvaristy, jestli mu něco není, tak bylo zřejmé, že se mu Malfoyův zákrok líbil. Bylo tedy pravděpodobné, že Giftovy námitky proti němu zamete pod koberec a profesora lektvarů roznese na kopytech sarkasmu. Zároveň litoval, že u toho nemůže být.

U vchodu do nebelvírské věže se rozloučil s McGonagallovou a také se jí omluvil za prohru. Už nevypadla zklamaně jako ještě před půl hodinou, naopak měla jeden ze svých bojovných výrazů, jako obvykle mívala, když šlo právě o famfrpál, a prohlásila, že to nevadí, prý není nic ztraceno a Nebelvír opět bude mít famfrpálový pohár na konci roku v rukách. Potěšilo ho to, věřil v to samé. Kéž by toho samého názoru byli i ostatní hráči.

Jen co vstoupil dovnitř, už je viděl, jak spolu diskutují u ohniště. Vypadali všichni čerstvě po koupání, Tina měla dokonce vlasy mokré a zplihlé podél obličeje. Jak se k nim belhal, uvažoval, jestli v nich šla od tribun a nachladila se, nebo jestli si je umyla až na hradě. Myšlenka docela mimo, přicházející k němu možná od jeho léčitelské stránky starající se o zdraví lidí v okolí.

„Tak jak to rozsoudili?“ vypálil hned Ron, ani ho nenechal sednout. Ne že by o to stál, chtěl si hodit věci do pokoje a naložit se v prefektské koupelně do bazénu.

„Uznali vítězství Zmijozelu, samozřejmě,“ odpověděl, věda, že to se nikomu líbit nebude.

„To snad né! Vždyť Malfoy tě shodil z koštěte!“ rozčiloval se Dean okamžitě.
„Neshodil, jen do mě omylem narazil a stalo se to až potom, co chytl zlatonku,“ řekl poklidně, na rozčilování neměl sílu.
„To se mi moc nechce věřit,“ zabručel Ron.
„Byl jsi tam nahoře ty nebo já?“ vystartoval na něj, nedokázal si pomoct. „Není to jeho tvrzení proti mému, Rone. Já také říkám, že mě neshodil úmyslně. Nehody se prostě stávají dokonce i při hře se Zmijozelem. Nerad to říkám, ale je to tak.“

„Fajn, ale nemusíš na mě kvůli tomu hned vyjíždět,“ odvětil kamarád zamračeně, dotčenost v očích.
„Máš pravdu. Promiň,“ zvedl omluvně ruku, byl prostě jen unavený. „Jdu se svléct a vykoupat,“ oznámil, ukončuje jakoukoliv další diskusi na téma jejich dnešního neúspěchu a odbelhal se ho nahoru alespoň si sundat chrániče. Zítra je bude muset donést do skříňky v šatnách, z toho byl celý šťastný. I když si modřiny dnes namaže, zítra tam ještě budou a natažené svaly budou bolet desetkrát víc než teď. V takovém stavu se bude brodit sněhem a zimou jen proto, že někdo nesouhlasil s výsledkem a tudíž se kvůli tomu musel táhnout v plné výstroji až do hradu. Nádhera. Jestli mu někdo bude vyčítat jeho mrzutost, bude moct říct, jaké všechny racionální důvody k tomu má.

Vyšel ven z ložnice a málem se srazil s Ginny, jež tam na něj čekala.

„Ukaž, já ti to vezmu,“ zlehka mu sebrala z rukou hromádku jeho oblečení, ručník a vůbec tak všechno, co si s sebou bral. „Chtěl jsi jít do prefektské koupelny, že?“ zeptala se a on mírně přikývl. „A zjistil sis heslo?“

„Uhm, nezjistil. Budu se muset Rona zeptat,“ řekl, když si uvědomil, že heslo pro tento týden opravdu nezná. Naposledy vlastně prefektskou koupelnu využil po posledním zápasu, kdy ho tam vzal Ron, aby si důkladně odpočinul.

„Nebudeš, já ho znám a doprovodím tě,“ usmívala se Ginny, zlehka ho vzala pod loktem a vykročili společně ke koupelnám.

Výjimečně její přehnaná péče nebyla nepříjemná, naopak mu vyhovovala. Nemusel dávat pozor na cestu, ani se strachovat, jestli si vzal všechno s sebou. Ona to určitě už zkontrolovala, včetně toho, že si nezapomněl třeba jednu ponožku – to se mu stávalo běžně – takže mohl být docela v klidu. Ani o heslo se nemusel starat, když došli ke dveřím koupelen. V klidu vešel dovnitř, pustil se její ruky a hned si stáhl svetr z těla, rád, že se zbaví propoceného oblečení. Po něm následovalo také triko rovnou jedním vrzem s tílkem, až tehdy, když už byl do půl těla nahý a někde mezi svlékáním si stihl skopnout boty, mu došlo, že tu nejspíš není sám. Rozhodně neslyšel Ginny se loučit nebo odcházet, a to zaručeně vešla za ním.

Obrátil se a ona tam prostě stála, pohled upřený přímo na něj. Krev mu vystoupila do tváří. Bez rozmyslu se tu před ní svlékal, aniž by si vůbec vzpomněl, že tu je. Na tom nebylo něco v pořádku. Netušil přesně co, jen si říkal, že kluk by přeci měl vědět, že jeho dívka ho sleduje při striptýzu.

„Uhm... promiň... já jsem..,“ neurčitě se snažil ze sebe něco vymáčknout a tisknul si zmuchlané triko na prsa.

„Mně to nevadí,“ prohlásila Ginny zdánlivě sebejistým hlasem, ale zrudlé tváře a to, jak si kousala ret, ji prozradilo. Přešlápl z nohy na nohu, nevěda, co by asi tak měl teď říct nebo udělal. Mohl se tu před ní svléct? Tvrdila, že jí to nevadí, jenže co když jí to pak vadit bude? A chce se před ní vůbec svlékat? Ta poslední otázka mu velice vrtala hlavou. Ne, rozhodně neměl potřebu svléct se před Ginny, zároveň ale nebyl úplně proti tomu. Racionální já mu říkalo, že stud je sice na místě, jenže s Ginny chodil, líbali se, dotýkali a dělali spoustu věcí, co páry dělají, tak bylo nasnadě, že přejdou i k něčemu fyzičtějšího. K dotýkání se na holé kůži a k sexu. Ta myšlenka mu zamrazila nízko pod pasem.

Teď si dvakrát tolik nebyl jistý, jestli se chce svlékat. Ginny jeho dilema vyřešila za něj. Pomalu, trochu zdráhavě, a přesto s nebelvírskou odvahou a odhodláním, přistoupila až k němu. Její ruce se zvedly, zlehka mu vzaly triko a hodily ho stranou na hromadu k botám. Stál tam před ní jen v kalhotách, vystavuje svou nahou hruď jejímu pohledu. Putovala po jeho hrudi zkoumavým a zároveň zálibným pohledem a skousávala si rty. Cítil se z toho spíš nesvůj, nervózní, než vzrušený. Dobrá, když následně zvedla ruce a přejela mu jimi po prsou, tak mu to vyslalo do rozkroku příjemnou vlnu.

„Ginn... Giny... myslím, že by... asi bychom neměli... chci říct...“ slyšel sám sebe příšerně žvatlat, proto se ani nepodivil tomu, co vzápětí udělala.
„Šššš!“ přitiskla mu prst na rty. „Já ani nechci... zatím, ale myslím, že by ses mohl naložit do vody a já ti namasíruji záda. Co ty na to?“ navrhla mu s jemným úsměvem. „Než se svlékneš a zalezeš si do bazénu, tak si támhle stranou stoupnu a otočím se,“ dodala ještě.

Váhal. Rozhodně ji nehodlal do ničeho nutit, ani ho to nenapadlo a tohle navíc nucení nebylo. Sama to navrhla a jemu se to zdálo přijatelné. Napustí si hodně bublinek, takže nebude nic vidět a masáž zad by se mu vážně líbila. Jen si říkal, jestli je to tak v pořádku. Možná... asi ano, byli přeci spolu, tak záleželo jen na nich, co budou dělat.

Polkl.

„Tak dobře,“ souhlasil tedy nakonec, načež sledoval, jak Ginny skutečně poodešla stranou ke dveřím a obrátila se k němu zády, poskytujíc tolik potřebné soukromí. Ještě chvíli váhal, než otočil kohoutky u bazénu, úplně všemi kohoutky, aby se vana lépe a rychleji napouštěla, a stáhl ze sebe kalhoty a slipy. Voda napouštějící se velice rychle byla až po okraj, než se popasoval s veškerým svým zbývajícím oblečením, takže klidně mohl vstoupit do bazénu a ponořit se do něj až po prsa. Na těle voda příjemně hřála, na mírně vzrušeném penisu dráždila. Snažil se od něj odpoutat pozornost. Nemínil se tu celou dobu potýkat s erekcí. To by bylo docela hloupé, alespoň měl ten dojem.

„Už můžeš...“ zavolal na Ginny.

Opřel se o mramorovou hranu vany. Slyšel za sebou, jak tam dívka něco dělá, trochu se ale obával obrátit se. Co když si to rozmyslela, svléká se a bude si chtít vlézt k němu. Taková myšlenka se mu úplně nezamlouvala, nebyl připravený být s nahou holkou ve vaně. Celkem bohatě stačilo, že je sám nahý a v jedné místnosti s Ginny. Když se pak v jeho zorném poli objevila holá dívčí noha, tak obava zesílila. Naštěstí se Ginny k něčemu takovému neuchýlila, jen si sundala boty a ponožky, aby si mohla sednout za něj a spustit nohy do vody po obou stranách jeho těla. Snadno mohl vidět její bledou pihovatou kůži na lýtkách, kolenou a kousku stehna. Zároveň někde za sebou tušil její tělo naklánějící se nad něj. Jeho tušení bylo brzy posíleno polibkem vtisknutým na temeno hlavy.

„Nevadí ti to?“
„Uhm ne,“ vypravil ze sebe, vlastně při tom ani netušil, na co se ptá. Nejspíš na to, jak sedí, možná na pusu, co se mu snesla do vlasů, případně na něco úplně jiného, co třeba předtím půl hodiny vysvětlovala a on to jenom nevnímal.

„Uvolni se,“ požádala ho, její hlas při tom zněl hluboce a trochu rozechvěle. Měl tendenci se jí zeptat, jestli jí třeba něco není nebo jestli se jí nechce brečet. Často, když měla slzy na krajíčku, tak se tak podivně hluboce nadechovalo. Tohle bylo podobné. Nakonec se na nic nezeptal, jen se dlouhými nádechy násilně uvolnil, podobně jako se uvolňoval, když se v okolí někdo zranil a jeho léčitelské já toužilo hned zasáhnout.

Ginniny ruce se snesly na jeho ramena a začaly masírovat. Bylo to příjemné, jen si při tom říkal, jestli bude dávat bedlivý pozor na modřinu rýsující se mu ze strany na paži. Zároveň mu také přeskočily myšlenky ke Snapeovi. Konkrétně k tomu večeru, kdy mu lektvarista rozmasírovával křeč v noze. Jeho dotek byl hrubý, zároveň však zkušený a rozhodný, zatímco Ginniny prsty ramena spíše hladily, než tvrdě hnětly. I když byla jemná masáž příjemná, musel si s naprostou jistotou přiznat, že Snapeův pevný stisk byl o něco lepší. Z něho mrazilo v zádech, z Ginnina se mu chtělo spát.

Naklonil hlavu na stranu, kde se obličejem střetl s čímsi měkkým a teplým. Matně si uvědomoval, že je to dívčino stehno, také mu bylo jasné, že by na něm asi ležet neměl, protože to není moc vhodné, ale chtělo se mu tak moc spát, že to ani nevnímal. Oči se mu samy zavřely.
„Harry... no tak, Harry, nespi mi tu!“ třásla mu Ginny po pár vteřinách spánku ramenem.
„Já nespím...“ zabručel s povzdechem a rozlepil víčka, zjišťuje že špatně vidí. „Co... kde mám brýle?“ tázal se hned, jak pocítil nepřítomnost známé tíhy na nose.
„Tady,“ strčila mu brýle na nos. „Sundala jsem ti je, jakmile jsi začal chrápat a slintat mi na koleno.“

„Aha... díky a promiň... že jsem usnul,“ měl potřebu se jí omluvit, přeci jen zalomil to, zatímco měl hlavu mezi jejíma nohama.

„To nic, miláčku,“ zabroukala Ginny, když se k němu skláněla pro krátký polibek. „Začínají se mi rozpouštět nohy, ty už musíš být celý rozmacerovaný; měli bychom vylézt,“ navrhla a rovnou to také udělala.

Bylo načase, pěna se začala podezřele rychle rozpouštět, jako kdyby ho chtěla zákeřně před dívkou odhalit v jeho nahotě. Měl trochu pocit opakování toho samého zážitku, jenže tentokrát tu nebyl jenom s duchem, takže by to asi bylo o něco trapnější a podivnější.

Vyčkal, dokud si Ginny neosušila hůlkou nohy a zase se k němu nepostavila zády, až pak vyklouzl z vody. Sám se utřel ručníkem, stále při tom dívku nenápadně pozoroval, co dělá. Nervózně přešlapovala z nohy na nohu a sledovala strop nad svou hlavou, jako kdyby se přemáhala v touze otočit se k němu. Zvažoval, jestli je tomu tak, nebo se mu to jenom zdá. Jestli to první, pak to znamenalo, že o něj má zájem. To bylo rozhodně příjemné. Velice. Olízl si rty. Náhle začal mít jen samé nemravné myšlenky, jako jaké by to bylo, kdyby se ho dotýkala nebo vzala jeho penis do pusy. Kdokoliv, kdyby to udělal. Cítit tu touhu intenzivně, na což nebyl moc zvyklý. Obvykle když přemýšlel o sexu, tak se to netýkalo konkrétního člověka. Teď vlastně také ne, ale Ginny byla nejbližší, takže to asi vyvolala ona. Kdo také jiný.

Odkašlal si a potlačil ty myšlenky. Raději se začal přehrabovat hromadou čistého oblečení ve snaze najít slipy. Ty však nenacházel. Tak přeci jen si něco zapomněl a Ginny mu to nepřipomněla. Výborně, teď si bude muset natáhnout džíny na mokrý, holý a částečně vzrušený rozkrok. To bude skutečně slast pro masochistu. Znechuceně se ušklíbl, koketuje s myšlenkou, že půjdu zpátky do Nebelvíru v ručníku kolem pasu.
„Pro merlina Harry! Ta záda vypadají strašně!“ vykřikla za ním Ginny.

Obrátil se přes rameno. Ginny stála kousek od něj a sledovala jeho záda. Jen se trochu naklonil, takže sám sebe viděl ve velkém zrcadle nad umyvadly, a musel uznat, že má rozhodně pravdu. Před půl hodinou jeho záda stejně jako ruka nejspíš nevypadaly tak strašně, ale v teplé vodě se modřiny krásně vybarvily, takže se teď fialověly přes půlku jeho zad stejně jako na celé vrchní části pravé ruky. Vypadalo to, jako kdyby mu nějaký šílený abstraktní malíř silnou štětkou potřel záda zářivými odstíny fialové, rudé a modré. Na mudlovské výstavě moderního umění by to mělo velký úspěch.

„Docela jo,“ připustil. „Ve věcech bych měl mít od Pomfreyové mast, jen doufám, že jsem ji nikde nezapomněl.“

„Najdu ji. Sedni si a já ti ta záda namažu. Sám si tam stejně nedosáhneš.“

Přikývl a posadil se. Tiše Ginny sledoval, jak se přehrabuje v jeho věcech, dokud nenašla ve starých kalhotách strčenou dózičku od Pomfreyové. Neřekl nic, ani když k němu přistoupila, trochu se naklonila a začala mu záda natírat. Byl už zvyklý na jemnou štiplavou bolest vsakující se masti proti podlitinám. Na co nebyl zvyklý, byly Ginniny něžné doteky. Masáž ve vodě byla trochu něco jiného, než když mu rukou sklouzla až k okraji ručníku a natírala mu modřinu nebezpečně nízko pod pasem.

Nedokázal tomu zabránit. Po zádech mu přeběhlo zachvění jasně mířící do slabin. I kdyby se stokrát silně soustředil na něco jiného, nedokázal by zabránit svému penisu začít tvrdnout a svým myšlenkám odbíhat k touze cítit něčí teplou ruku mezi stehny. Pokusil se to potlačit, jenže efekt byl přesně opačný. Toužil po uvolnění ještě víc, zároveň co uvažoval, kde se v něm ta náhlá potřeba bere. Možná prostě jen sexuální nevybití, protože když se nad tím zamyslel, došlo mu s velkým překvapením pro něj, že si ani nepamatuje, kdy si ho vyhonil. Tolik práce, tolik povinností, tolik úplně jiných emocí než sexuální potřeba. Tolik...

Chytl Ginny za ruku, kterou mu natírala paži, přitáhl ji k sobě a políbil na překvapením otevřené rty. Tlumeně vyjekla, když si ji přitáhl za pas ještě blíž. Dózička s krémem dopadla na zem. Na ramenou cítil Ginniny drobné dlaně s prsty pevně zatnutými do kůže, jak udržovala rovnováhu v předklonu nad ním. Zapletl jí prsty do vlasů a přitahoval ji blíž k sobě. Druhou rukou jí sevřel rameno a zatlačil. Chtěl, aby byla níž, buď aby si klekla, nebo mu sedla na klín. Na to, co zvolí, mu celkem nezáleželo, jen bylo její teplé tělo příliš daleko na to, aby mohl využít jeho měkkost a uvolnit pnutí ve slabinách. V duchu, nahlížejíc na své počínání jakoby z dálky, sám sebe trochu nepoznával. Nechoval se hrubě, alespoň v to doufal, jenže to nebylo ani jeho tiché přikyvování, s jakým obvykle k Ginny přistupoval.

Nerozeznal, jestli se jí to líbí, nebo ji to jen překvapuje, každopádně klesla na kolena před něj. Mezi jeho roztažené nohy, takže se tentokrát mohl on sklonit k ní. Takhle to bylo dobré. Ne když ona byla nahoře... dotýkala se ho... stahovala ho k sobě na postel. Sklánět se nad ní, mít navrch, bylo uspokojující. To mu hnalo krev do těch správných míst. Za to mu to bralo i tu špetku rozumu, která by mu řekla, co by teď asi tak měl zhruba dělat. Instinkty samozřejmě hovořily jasně, morálka byla zásadně proti. Těžké dilema pro mozek postrádající dostatek krve.

„Harry...“ zašeptala Ginny odtrhující se od jeho rtů. Vyřešila jeho dilema, když mu prsty sklouzla po prsou až na břicho. Vzal to jako jasný signál, že chce pokračovat, proto ji jemně uchopil za ruku a přitiskl si ji přes látku ručníku na svůj napůl ztvrdlý penis. Vzhlédla k němu ne se strachem, to, co viděl v její tváři, bylo jednoznačně překvapení.
„Dělej...“ požádal ji nebo rozkázal, i když úplně přesně nevěděl, co po ní chce. Nejspíš prostě aby se ho dotýkala. Teď hned potřeboval ulevit od pulzujícího vzrušení.

Poslechla ho. Mírně se chvějícíma rukama rozhrnula ručník. Studený vzduch ovanul jeho horkou kůži, ne však na dlouho, protože Ginny, poslušna jeho nevyslovenému přání, sevřela jeho penis v ruce. Prudce se nadechl. Tohle bylo přesně to, co právě potřeboval. Co chtěl.

Opřel se rukou o mramorovou lavici a druhou vpletl Ginny do vlasů. Vyložila si to po svém a pro něj rozhodně příjemně. Naklonila se kupředu, její horký dech ho zahřál na vnitřní straně stehna a pak vsunula jeho penis do pusy. Horké, vlhké blaho obklopilo jeho erekci, vysílaje mu do těla slastné vlny. Vtiskl si Ginninu hlavu do rozkroku ještě víc, celkem nedbaje na její mírné protesty a snahu se trochu odtáhnout. Dokonala se ztrácel v tom žádoucí pocitu bez toho, aby uvažoval, s kým tu je. Jeho svět se smrskl na blažené pocity ze sání a olizování penisu. Nic jiného nebylo. Možná pár minut možné déle, ani na čas si nevzpomněl.

Jeho zrychlený dech přešel v tiché steny, jak se pocit blaha násobil. Sevřel Ginniny vlasy v obou rukách, už dávno to nebyla dívka, kdo by udával rytmus přírazů, ale on sám. Nebránila se, jen se vzpírala rukama o jeho kolena ve snaze nenechat si penis vklouznout až do krku. To bylo přesně to, co by si přál, ale nemusel to mít. Ne, rozhodně stačilo to, co dostával. Rozkoš mu sevřela slabin, on si skousl rty a vyvrcholil do Ginniny pusi. Uvolnění mu přeběhlo po těle jako záchvěv zimnice.

Dlouze vydechl, pustil zrzavé vlasy ze svého sevření a napůl klesl dozadu na lavičku, předloktími opřenými o její mramorový povrch. Oddechoval, sleduje nad sebou strop pomalovaný výjevy lesní zvěře. Koutkem oka zachytil dívku, jak vstala a urychleně se přesunula k umyvadlu, aby si vypláchla pusu. Přivedlo ho to zpátky do reality, protože Ginny se nijak zvlášť nadšeně netvářila a už vůbec ho netěšilo, když viděl s jakou zanícenou intenzitou se zbavuje... slušně by řekl, pozůstatků jeho samého.

„Ginn...?“ oslovil ji jemně, přičemž si konečně přitáhl ručník zpátky na svůj odhalený rozkrok. „Dobrý?“ další opatrný dotaz.

„Jasně... určitě,“ odpověděla a teprve se otočila, nesmělý úsměv na tváři. Dlouho, nebo snad nikdy ji neviděl přijít takhle o řeč, stejně jako o svou Weasleyovskou ohnivost. Napadlo ho, že možná něco udělal hodně špatně. Třeba ji donutil... no, k sexu ne, přeci jen vykouřila mu, a to není sex, to je spíš takový vyšší stupeň jejího oblíbeného muchlování. Ale stejně, třeba to bylo víc, než co plánovala nebo chtěla. Nejspíš by měl teď udělat nějaké vstřícné gesto.
Vstal, přidržuje si ručník, přitáhl si ho kolem pasu a došel k ní, aby ji hned objal kolem pasu. Naklonil se k ní, spojil jejich rty a dlouze, vláčně ji políbil. Snažil se, aby to vyznívalo jako poděkování a uklidnění, doufaje, že to je to správné pro tuto chvíli. Odtáhl se, až když ucítil, že se mu v náruči uvolnila a slyšel její tlumený povzdech.
„Ach Harry... miluji tě,“ zašeptala. Přitáhla si ho pevně k sobě, hlavu položila na jeho hrudník a schoulila se mu v náručí.
„Já tebe taky,“ odpověděl automaticky. Ještě silněji než před chvílí kolem ní ovinul paže, až bylo s podivem, že ji dokázal v náruči opravdu tak krásně skrýt. Zabořil si bradu do jejích zrzavých vlasů. Držel ji, objímal, jako se objímají dva zamilovaní lidé. Pohled mu sklouzl stranou. Viděl sám sebe a Ginny v zrcadle, jak jsou spolu a vypadají vlastně docela šťastně. On spokojený po tom, co mu příjemně vykouřila, a ona schoulená v jeho ochranitelské náruči. Zamračil se na svůj odraz. Všechno bylo tak naprosto dokonalé, přesně podle pravidel a předpisů. Všechno to bylo...

Bylo to hrozně, ale hrozně špatně.

°°0°°

Využil chvíle nepozornosti všech, když nastupovali na pojízdné schodiště u ředitelny, přitáhl si Malfoy k sobě za rukáv a šeptem mu nařídil, aby si pokusil po cestě do Zmijozelu promluvit se Snapem. Chtěl po něm zjistit, co spolu ředitel a lektvarista kují, protože ani trochu nevěřil, že by spolu skutečně měli poměr. Brumbálovi bylo sto dvacet nebo kolik, ten by se už jistě na nic nevzmohl a Snape, ač ne příliš velký krasavec, nevypadal na gerontofila, ani se k řediteli Bradavic nechoval příliš intimně. I když se člověk snaží ututlat poměr, tak některé doteky, pohyby, pohledy, jež vrhá na svůj protějšek, ho prozradí. Nic takového u těch dvou nevypozoroval, jen fakt, že Brumbál stíhá lektvaristu starostlivými, spíše otcovskými pohledy. Kuli něco jiného a Malfoy by to mohl zjistit.

Moc ochotně se netvářil, vlastně se na Olivera podíval zhnuseně a ještě si otřel rukou rukáv zpoceného dresu, jako kdyby mu tam nanesl něco odporného. Přesto snad rozuměl tomu, co po něm chce a hodlal to splnit. Vřele v to doufal, jelikož se mu nelíbila představa, jak bude šaškovat při jejich pronásledování sklepními chodbami, aby zjistil, co si povídají, a přitom nevyslechne nic užitečného nebo zajímavého.

Dole se se Snapem krátce zapovídal o Malfoyově chování, čistě jen aby zachoval krytí. Samozřejmě, zákrok jaký mladý Zmijozel provedl, byl nebezpečný a na hranici pravidel, jenže Oliver měl tady na práci něco důležitějšího než hlídat chování Malfoye. Pokud by se ovšem netýkalo jeho Smrtijedké kariéry, to by ho pak zajímalo.

Od lektvaristy si vyslechl štiplavé nadávky, které mu s radostí vrátil. Nesnášel toho Smrtijeda. Byl slizký, ironický, sarkastický, na pohled nevábný. Někdo, kdo by měl hnít v Azkabanu, ne vyučovat malé děti, přestože část z nich, jako Malfoy, sama nebyla bez viny. S drzým, panovačným klukem, jako byl mladý Zmijozel, se ještě dalo pracovat, mohl se změnit a hodlal se kát, proto také pomáhal ministerstvu, ale Snape měl svůj osud zpečetěný. Osobně se bude po válce zasazovat o jeho doživotní uvěznění minimálně, ne-li o mozkomorův polibek.

Nechal Snapeovi za pravdu při jejich hádce, vyčkal, dokud lektvarista s Malfoyem nezmizí za rohem, potom se zakryl jednoduchým zastíracím kouzlem a potichu je následoval. Dlouho šli mlčky, jako kdyby mladý Zmijozel zapomněl na jeho rozkaz, než konečně promluvil.

„Brumbál se o vás nějak moc zajímá, pane,“ řekl Malfoy směrem k lektvaristovi.

„Nijak víc než obvykle,“ odvětil mu muž svým, pro něj typickým hlasem podobným trochu šepotu.

„Chránil vás vlastním tělem,“ namítl mladík.

„Padal k zemi před vaším útokem na zlatonku a náhodou mě vzal s sebou,“ nepřipustil Snape, že by se o něj Brumbál nějak víc strachoval a ani Gift si nebyl jistý, jestli vůbec k nějaké ochraně došlo. Neviděl to při zápase tak jasně a lektvarista svá slova říkal s naprostým klidem, takže mohla být pravdivá.

„Já viděl něco jiného,“ zastavil se Malfoy a donutil tak zastavit Snapea. „Není to jen dnes při zápase. Po celý letošní rok nad vámi drží ochrannou ruku a já nevěřím, že jde jen o nějakou hloupou lektvarovou otravu. Zběhl jste?“ zeptal se bez okolků, až se Oliver podivil jeho přímosti.

Snape udělal dva pomalé kroky směrem k Malfoyovi. Nevěděl, co mohl mladík v mužově tváři vidět, protože jeho očím byla skryta zástěnou mastných vlasů, ale donutilo ho to zacouvat dozadu směrem ke zdi. Mohl jediným pohledem vyvolat lektvarista v mladém Malfoyovi skutečný strach? Nejspíš ano, podle toho jak se mladík tvářil.

„Co přesně myslíte tím zběhnutím?“ promluvil Snape tichým hlasem tak poklidně, jako kdyby se ptal na dnešní obědové menu.

„Vy to moc dobře víte,“ pravil razantně Malfoy, narovnal se a pohnul mírně kupředu, odhodlaný lektvaristovi vzdorovat. „Celé měsíce jsem vás neviděl na setkáních, nesetrváváte v našich řadách a neplníte zadané úkoly. Skrýváte se tady v Bradavicích a nevystrčíte nos pomalu ani do Prasinek. Zradil jste našeho pána!“

„Vážil bych slova, pane Malfoyi, a ještě více bych vážil, komu je vmetáváte do tváře,“ nahnul se kupředu, Malfoy opět zacouval, až tentokrát vážně narazil zády do zdi. „Má věrnost, duše i tělo vždy patřilo a patřit bude jedině jemu a vaše nařčení bych si mohl vzít osobně. Já totiž...“ krátce se odmlčel, zvedl hlavu, takže mu vlasy sklouzly z tváře a pohlédl chodbou směrem, kde stál Oliver skrytý za brněním, „umím plnit mistrovi rozkazy lépe než kdokoliv jiný a jsem hrdý na to, kým jsem,“ vypadalo to, jako kdyby nemluvil směrem k Malfoyovi, ale k němu, jenže to nebylo možné.

Snape nemohl Olivera vidět. Byl zakrytý za brněním, pod zastíracím kouzlem, jež ho činilo neviditelným ve stínech chodby, a nevydal jediného zvuku, včetně toho, že sotva dýchal. Prošel výcvikem elitního bystrozora jako nejlepší ze všech. Věděl, jak se skrývat, ale přesto jako kdyby ho lektvarista viděl. Přebíhal mu z toho mráz po zádech.

„A jaké jsou vaše rozkazy?“ vyplivl Malfoy hlasem vyšším než obvykle. „Sedět v Bradavicích a tloustnout?“

„Moje rozkazy,“ zavrčel lektvarista, hlavu otočil zpět k mladíkovi a opřel se rukou vedle jeho ramene, „jsou setrvat zde a dávat pozor na Brumbála s Potterem. Tak také činím. Dokud si Mistr nebude přát jinak, tak činit budu, a jestliže si nepřeje mou přítomnost na setkáních, pak kdo jsem já... a kdo jste vy... abychom zpochybňovali jeho přání.“
„Můj názor se nemění, myslím, že jste zradil,“ vzdoroval mladík přiškrceným hlasem.

Snape se prudce pohnul, přišpendlil Malfoy ke zdi rukou přitištěnou na klíční kosti a naklonil se k němu, až se jejich nosy skoro dotýkaly. Kdyby nemusel udržet utajení, pak by zasáhl, protože lektvarista vypadal, jakoby byl kousek od toho, než mladému zmijozelovi přitiskne hůlku k srdci a vyšle neodpustitelnou kletbu.

„Už nikdy nic takového neříkej, chlapečku,“ zašeptal Snape, skoro jako kdyby chtěl k Malfoyovi promluvit jako otec k dítěti. „Nebudu snášet tvé plané osočování ze zrady. Jsi až příliš troufalý. Možná se ti zdám jako hodný strýc jen proto, že jsem tě párkrát viděl, když jsi byl děcko, ale nejsem jím. Nezáleží mi na tvém blahu, a jestliže mě naštveš, tak ti ukážu, co to znamená být jeho nejvěrnějším. Rozuměli jsme si?“
Malfoy pokýval hlavou, jak jen mu to zeď za zády dovolovala. Vypadal upřímně vyděšeně, musel tedy opět ve Snapeově tváři vidět něco, co mu nahánělo hrůzu. Jeden Smrtijed vyděšený druhým Smrtijedem. Docela legrační situace, kdyby zároveň nebyla tak nebezpečná.

„Výborně. Teď zmiz!“ sykl, zlehka sevřel mladíka pod krkem za okraj dresu a postrčil ho chodbou.

Oliver se ani nedivil, když toho Malfoy využil k urychlenému ústupu, ale bylo mu líto, že se veskrze nic nedozvěděl. O lekvaristových rozkazech už dávno věděl, vždyť za všechny ty roky od Toho, jehož jméno nevyslovujeme neměl Snape jiných nařízení než hlídat Brumbála a Pottera. Jeho spíš zajímaly aktivity, kterým se lektvarista věnoval v Řádu než ve Srmrtijedských řadách, i když pravda, že jeho vyhýbání se Smrtijedským setkáním – nebo fakt, že ho tam On nechtěl – byla nová a trochu zajímavá informace. Každopádně chtěl víc vědět o Brumbálovi a jeho krocích. U Něho měli jiného špiona.

Musel se víc stáhnout do stínu, protože Snape z nějakého důvodu vykročil pozvolna chodbou zpět ke schodišti ze sklepení. Postupoval pomalu, krok za krokem, hlavu mírně nakloněnou stranou a jeho oči propátrávaly okolí. Získal z jeho chování neblahý dojem, že o něm muž ví, proto se opatrně přesunul k závěsu a skryl se do jeho stínu. Bylo to bezpečnější než brnění. Udělal dobře, protože Snape došel až k místu, kde před chvílí stál, nahlédl za brnění a hlasitě se nadechl, jako kdyby čichal. Připomínal ohaře na lovu, včetně toho, že se předkláněl před sebe a rukou přejížděl po a nad brněním, jako kdyby z něj mohl něco vycítit.

Pak se prudce obrátil, pohled černých očí upřený přímo na Olivera. Ten strnul uprostřed nádechu. Věděl, že teď by ho Snape mohl spatřit, kdyby se pohnul třeba o milimetr, pokud však vydrží jen povrchně dýchat a nepohnout ani prstem na noze, tak bude dál zastřený stínem závěsu a nedostatkem světla v chodbě.
„Nepotřebuji vás vidět, abych věděl, že tu jste... Olivere,“ promluvil Snape k jeho naprostému šoku přímo na něj. „Cítím vás... vaši aroganci a lacinou vodu po holení. Doporučuji vám dělat něco jiného než mi slídit za patami, než pro vás bude pozdě. Nemůžete se mi rovnat intelektem, vzděláním ani mocí, tak se mi kliďte zpod nohou dřív, než vás rozmáčknu jako hmyz. Přeji krásný večer, Olivere,“ pozdravil s předstíranou slušností, obrátil se, až za ním černý hábit zašuměl jako voda a za pár okamžiků už se jeho záda ztrácela v hloubi chodby vedoucí ke Zmijozelu.

Prudce vydechl. Ne, nebylo možné, aby ho Snape viděl nebo o něm věděl. Možná tak nanejvýš si to odvodil, což nebylo ani trochu překvapující, ale důkazy neměl. Ne že by Smrtijed potřeboval důkazy dřív, než se ho pokusí zabít nebo jinak odstranit z cesty. Bude si muset dávat velký pozor na to, co pije, nebo ještě lépe požádat o místo na druhé straně stolu.

Sejmu ze sebe zastírací kouzlo, už nebylo nutné ho dál udržovat, a pomalu se vydal zpátky do svého pokoje, jen mu v hlavě pořád zněla Snapeova slova. Působila, ač si to nerad přiznával, děsivě i na něj. Chlad, jenž z nich čišel, dával znát, že je Snape schopný naprosto čehokoliv, pokud se rozhodne dosáhnout svého cíle.

Zatracený odporný slizký Smrtijed. Lidé jako on by měli být zavření už v dětství, aby nemohli páchat škodu, nebo by měli být rovnou popravováni. Snape byl nejhorší havětí, s jakou se mohl člověk setkat. Nemilosrdný, ohavný a neschopný jakéhokoliv dobrého citu.

 

°°0°°

 

Do kontroly ochran kolem dveří se pustil, jen co za ním zapadla klika. Gift ho sledoval. Byl si tím jist, cítil jeho přítomnost v chodbě a vnímal, jak se za ním někdo plíží. Za nitrozpytcem se nelze jen tak plížit, aniž by si vaší přítomnosti všiml, zvláště pokud jsou jeho smysly i mentální bariéry citlivější díky těhotenství. Navíc ten Giftův smrdutý hnus, co si patlal na tváře, byl všude kolem brnění jako odér stoupající ze sírových hřídel. Nedal se přehlédnout.

Stejně tak tu byl Draco; mladý horlivý Smrtijed odhodlaný odhalit jeho zradu nebo... ministerský špicl v řadách Pána zla. Ano, i touto variantou se vážně zabýval, když kmital hůlkou v gestech kouzel proti odposlechu a tiše šeptal formule. Byla příliš velká náhoda, že byl Gift s nimi, když se Malfoy vyptával na Brumbála a jeho spojení s ním. Podařilo se mu kluka řádně vyděsit, to dokázal dobře, protože stačilo být upřímný a připomenout mu, kým je, ale to neznamenalo nic. Oba, Malfoy i Gift tady kolem byli, slídili pro ministerstvo a možná i pro Pána zla a oba byli nebezpeční pro něj a jeho dítě.

To byla jediná logika, jež pro něj zůstala, když opět vyšel do chodby a tentokrát zkontroloval zastírací kouzlo kolem svých dveří i z venku. Iluze dvou, z nichž si nemůže člověk vybrat, zřejmě už nestačila, stejně mu sem lezl každý, včetně toho, že se dovnitř dostal Potter ten první večer před několika měsíci, jenže hrad mu nedovolil vyčarovat nic účinnějšího. Jeho vlastní vůle byla proti naprostému zakrytí čehokoliv, jako kdyby vnucoval svým obyvatelům svou všemilující náturu.

„Taky bys mi s tím mohla pomoct,“ zamumlal směrem ke své dceři, od které však nedostal žádnou valnou odpověď. Zdálo se, že ji nadšení z vítězství Zmijozelu absolutně vyčerpalo a teď spí jako zabitá. Bezděčně uvažoval, jestli vůbec takto malé děti skutečně spí nebo jestli se nachází v jakémsi změněném stavu vědomí někde na pokraji mezi bdělostí a kómatem. Zajímalo by ho totiž, jaký má vlastně názor na Gifta, protože v jeho případě se nikdy nijak nevyjádřila, když se dostal s bystrozorem do kontaktu. Reagovala na Pottera, velice intenzivně a nadšeně, stejně tak i na Brumbála a Pomfreyovou, ale jiní lidé jako kdyby pro ni neexistovali.

Zastrčil hůlku do rukávu.

Víc už svůj pokoj zajistit nemohl bez pomoci někoho, kdo by dokázal vstoupit do magického vlnění samotného hradu, a to byl pouze Brumbál. Tím pádem jediní lidé, kteří se nyní mohli propracovali skrz jeho obrany, by bylo těch pár profesorů a žáků na stejné magické úrovni jako on nebo někdo výš. Tak silné štíty kolem pokojů neměl ani v těch prvních hektických a nebezpečných týdnech po návratu Pána zla. Ovšem tehdy záleželo jen na jeho vlastním životě a žádný z žáků ještě nebyl v Jeho područí, dnes tu však byla jeho dcera a půlka jeho koleje byla na straně Pána zla.

Zamračil se na dveře.

Nebyl zcela spokojen, ale dostatečně aby se uklidnil a zase zaujal postoj profesora vítězné koleje. Jak bylo zvykem, ve Zmijozelu se konala oslava, na kterou byl přirozeně také pozván. Obvykle se tam zdržel tak půl hodiny než odešel. Bylo jasné, že před učitelem, dokonce ani před Severusem, nemohli Zmijozelští vytáhnou lahve a pořádně se opít. Neměl důvod jim kazit radosti jejich mládí, byli to přece jeho žáci. Situace by byla jiná, kdyby to byli Nebelvíři, na které má dávat pozor. To by klidně vydržel postávat v rohu jako strašlivá výhružka vyloučením ze školy po celou oslavu, dokud by to nepřestalo ty malé spratky bavit.

Tak tomu bylo i dnes; předstíral přípitek s týmem, potřásl si s neochotou s nimi rukou a zanechal tam všechny jejich osudu. Vrátil se do svého pečlivě zabezpečeného pokoje, kde si pustil hudbu a vzal knihu. Jedno volné odpoledne bylo vítané i pro něj, protože si mohl natáhnout bolavé nohy na pohovku a nic nedělat.

 

19. Kůstky jsou vrženy ~o~ 21. Jak se dá změnit můj svět?