07.03.2013 19:47

Obranný reflex

 

Cítil se divně. Nebylo mu špatně, to vůbec ne, ani na sobě nepozoroval příznaky žádné počínající nemoci či opožděné následky nějakého prokletí. Jak prohlídka, tak série kouzel byly stále v pořádku. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že něco není, jak má, přesto... Přesto tu byl divný pocit, který neuměl vysvětlit. Pronásledoval ho všude, kudy šel, a vyvolával v něm dojem, že není sám. To bylo extrémně zvláštní, jelikož on byl sám po celý svůj život. Samozřejmě nemluvil tu o samotě jakožto stavu, kdy kolem nejsou lidé, ale o samotě jako duševním rozpoložení. Teď tu samotu necítil a nebyl si jistý, jestli je to příjemné nebo děsivé.

Každopádně se ten podivný pocit snažil zakrýt ještě větší zlostí na všechno kolem sebe, včetně duchů, takže dokonce i ti raději zalézali do zdi, když svižně rázoval k ředitelně. Heslo bylo „kávová broskvička“, takže raději ani nezkoumal, co to je, protože se mu z toho udělalo podivně mdlo a asociovalo mu to věci, které by asi nemělo. A z cesty nahoru měl taky divný dojem, skoro jako kdyby měl za chvíli cítit závrať. Nikdy se výšek nebál, nebo jako třeba pohybu na koštěti. Snad jedině že by to přicházelo s věkem. Copak byl ale tak starý, aby už měl stařecké problémy? Nebylo mu ani čtyřicet, i když pravda, tělo měl asi zhuntovanější než leckterý osmdesátník. Třeba takový Brumbál ve svých sto letech čupr hoch. Divně ho při té myšlence zamrazilo v hrudi, jako kdyby něco říkalo, že Brumbál je sice zdravý a čilý, ale zůstal sám, bez blízkých přátel a bez rodiny. Na rodinu nikdy nepomyslel, na vlastní rodinu, jako na partnera a případné potomky, i když třeba ne z jeho krve.

„Vím, že jsem tě sám spěšně zavolal, ale klepat je myslím i v tomto případě slušnost,“ probral ho ze zamyšlení Brumbálův hlas.

„Co prosím?“ zeptal se a rozhlédl. Překvapeně zjistil, že stačil během přemýšlení vyjet schodištěm ke dveřím ředitelny a vstoupit bez klepání.

„Ach, omlouvám se, pane řediteli, byl jsem zamyšlený,“ mírně pokývl v omluvě. „Chtěl jste mě vidět?“
Starý čaroděj si ho změřil dlouhým pohledem svých modrých očí podobných dvěma ledovým plamínkům. Pokaždé, když se na Severuse takhle díval, tak z toho měl stejný pocit jako s Pánem zla, jen v tom nebyla agresivita. V obou případech to jednoduše znamenalo, že se vám dotyčný snaží asi z drobků na klopě vyčíst všechno, co se vás týče, včetně toho, co jste měli k snídani. A ne, nepotřebovali k tomu nitrozpyt, stačilo jim jen pozorování.

„Ano, chlapče, posaď se tady,“ pokynul mu ředitel ke křeslu a počkal, až si Severus sedne, pak pokračoval. „Pověz mi, jak se má Tom?“ dotázal se konverzačním hlasem, jako kdyby se neptal na počínání jednoho z nejnebezpečnějších a nejmocnějších čarodějů na světě.

Severus se neubránil ušklíbnutí. Mohlo by to vypadat jako arogance ze strany starého čaroděje, jenže on nebyl ten, který se měl bát, že ho Pán zla zaživa naporcuje. Byli si mocí nejspíš zcela vyrovnaní, jejich souboj by skončil smrtí vyčerpáním jednoho z nich, a navíc Brumbál na Pána zla z nějakého důvodu často pohlížel, jako kdyby byl stále jeho studentem. Nějaká profesionální deformace.

„Nic se nezměnilo. Jeho rozkazy jsou, alespoň co se mi doneslo, udržovat pozice a pomalu infiltrovat. Další podobnou akci jako loni rozhodně uspořádat nechce, přinejmenším já o tom nic nevím,“ zdůraznil, taky samozřejmě nevěděl všechno. „Setkání byla během prázdnin jen dvě. Jedno těsně potom, co jsem se zotavil, a teď před dvěma dny. Zdál se osobně, že je klidný a pokud to ode mě není troufalé, tak mám dojem, že vypadá, jako kdyby na něco čekal. Trpělivě čekal.“

„Hmm, zajímavé,“ zabručel Brumbál, prohrabuje si vous. „Bylo by dobré zjistit, jestli jeho čekání nesouvisí s podivnými zmizeními lékouzelníků na celém světě,“ Severus nad jeho slovy tázavě pozvedl obočí. „Neslyšel jsi o tom? Ach, jistěže ne, byl jsi na dovolené a nesleduješ světové zpravodajství... Ve státech po celém světě zmizely k dnešnímu datu dvě desítky nadaných lékouzelníků. Nikdo, až na mě, si to prozatím nedal dohromady ani v tom nevycítil Tomův rukopis.“
Mezi Smrtijedy nebyl žádný lékouzelník. Velkou část zranění z boje dokázal zahojit sám Severus pomocí lektvarů a mastí, natolik ovládal léčivé lektvary a lékouzelnickou diagnostiku. Část zranění zhojil sám Pán zla. Bylo to tak, pokud byl Smrtijed zraněn, pak se mu dostalo péče i od samotného Mistra. Schopných věrných neměl moc, nemohl si dovolit je ztrácet. A ta část zraněných, se kterou si neporadily spojené síly Severuse a Pána zla, prostě zemřela, jelikož tak to v boji chodí. Všeobecně však nebylo moc zraněných.

Proto bylo otázkou, z jakého důvodu by Pán zla vůbec lékouzelníka potřeboval. O Potterově nadání samozřejmě věděl. Výměna informací musela probíhat oboustranně, takže Mistr se musel dozvědět o dění v Bradavicích a Fénixově řádu, zvláště pokud se jednalo o něco tak výjimečného. Rozhodující bylo, kolik mu Severus těch informací předal. Takže tu byla možnost, že se jedná o Pottera, jenže každé malé dítě vědělo, že léčitelská magie a lékouzelnická magie spolu vlastně nemají nic do činění. Obojí léčilo, ale každé jinak. Zatímco lékouzelník se jen pokoušel přimět magii kouzelníka, aby sama zregenerovala tělo, tak léčitel zranění vyléčil svou vlastní, kterou nechal pronikat do těla zraněného kouzelníka. Lékouzelnictví působilo výhradně na čaroděje, omezeně na motáky, léčitelství působilo i na mudly. Lékouzelník mohl většinu kouzel přerušit, pokud byl vysílený, léčitel musel uzdravování dokončit nebo klidně sám zemřít společně s pacientem. Proto, i kdyby člověk zmučil, zabil a rozpitval stovky lékouzelníků, tak o podstatě léčitelské magie by nezjistil nic.

Pán zla to musel jistě vědět, z toho důvodu musel být účel unášení lékouzelníků úplně jiný. Snad by připustil, že se jedná o výzkum, přeci jen Mistr byl tvor veskrze zvědavý a jeho touha po nových vědomostech byla stejně neukojitelná jako po moci. Jenže pak se zase nabízela otázka, proč by ho k tomu experimentu nepřizval. Nikdo ze Smrtijedů na tom se vzděláním nebyl tak dobře jako Severus, vždyť už od doby, co si pamatoval, také lačnil po vědomostech a v okamžiku, kdy se dozvěděl, co Pán zla požaduje od těch, kteří chtějí vstoupit do řad Smrtijedů, jeho touha po vědění ještě vzrostla. Byl také nejpilnějším ze všech Mistrových učedníků, to i teď kdy se přiklonil na Brumbálovu stranu. Přeci jen, ředitel Bradavic byl sice stejně mocný a vzdělaný jako Pán zla, ale na rozdíl od něj považoval drtivou většinu svých vědomostí za nebezpečné a odmítal je předávat dál. Proto Severus nadále přijímal lekce a radostně poslouchal vše zajímavé, o čem Pán zla mluvil.

Takže ne, o experimentu jistě nemohla být ani řeč. Přizval by ho. Určitě. Pokud by se to netýkalo osobně Pána zla, pak by byl jistě opatrnější a nikdy by nikomu nic neřekl. Jakou nemocí by ale mohl trpět nejmocnější černokněžník světa, když dokonce jeho tělo ani nebylo skutečným smrtelným tělem?

„Jeho rukavice,“ uvědomil si náhle a řekl to i nahlas. „Všiml jsem si jich už na konci minulého školního roku těsně po tom, co se pokusil obsadit Bradavice. Začal nosit dlouhé bílé rukavice, tedy pokud jsou to rukavice. V jeho případě si nejsem zcela jistý, jestli to, co vypadá jako hábit, je skutečně hábit, nebo jeho součást, každopádně má ruce pokryté něčím bílým, na dotek jemným jako hedvábí. A hřeje to, na rozdíl od jeho rukou, které byly studené a šupinaté. Mohl by tím něco zakrývat. Například ránu, jež mu zasadil Potter. Jen mě zaráží, že by ji nedokázal vyléčit pouhým pohybem prstu.“
„Jeho tělo není tělem člověka, spíš na mě budí dojem mrtvého vycpaného hada,“ navázal Brumbál přirozeně a pohybem toho prstu, o kterém Severus mluvil, si přivolal šálek čaje od křesel postavených u krbu. „Jestliže je jeho tělo skutečně nemrtvé, podobě jako tělo zombie, pak nemá schopnost se regenerovat ani pomocí magie. Možná tak magie nekromanta, pokud by nějakého měl, jenže tím by byl nanejvýš Pettigrew a i o tom pochybuji,“ odmlčel se, jako kdyby nad něčím přemýšlel, než odvrátil pozornost od míchání čaje a mírně se na Severuse usmál. „Nebo je to proto, že ho zranil právě Harry. Jejich vzájemné propojení může být hlubší a intenzivnější, než se nám může na první pohled zdát. Stejně tak je možné, že neléčitelné zranění na tělo muže, ke kterému chová hlubokou nenávist, mohla být první ukázka jeho léčitelských schopností. Léčitelé většinou ani nemyslí na to, že by svou mocí mohli ublížit, ale tak jako každé nadání je to dvousečná zbraň. Opravdu rozhněvej léčitele a můžeš se těšit na pěkné vředy po celém těle. Ve všech případech,“ poklepal prstem na hrneček a z toho se hned zvedl obláček páry, jak ho zahřál na přijatelnou teplotu, „by se mohl snažit vyléčit a proto unáší lékouzelníky.“

„Tomu by napovídalo, že o tom neřekl nikomu ze svých věrných. Nemůže si dovolit před žádným Smrtijedem ukázat slabost,“ přitakal Severus.

„Budeme muset dávat velmi dobrý pozor na jeho další aktivity. Pokud neuspěje u lékouzelníků, tak by ho mohlo napadnout, že Harry je ten pravý, kdo ho vyléčí. Musíme chlapce dvakrát tak chránit,“ mínil ředitel a trochu se napil čaje.

Nastalo ticho. Neměl, co by k Brumbálově názoru řekl. I když to bylo frustrující, tak Potter prostě byl jedinou zbraní proti Pánovi zla, a jakožto takový musel být chráněn za každých okolností, zejména za těch, kdy se dostal do nebezpečí vlastní vinou. A těch bylo na Severusův vkus stále příliš. Člověk by si myslel, že se po té události s kmotrem, prašivým Blackem, alespoň trochu poučí, místo toho dokázal v následujícím roce dvakrát hodit za hlavu všechna pravidla bezpečnosti a vrhnout se na pomoc takzvaným nevinným. Nejdříve vyrazil na zteč proti Pánovi zla a jeho několika přívržencům, obléhajícím Bradavický hrad a sotva se vylízal ze zranění utrpěných v boji, se zase vrhl na pomoc lidem v Prasinkách. V druhém případě alespoň nebyl dost rychlý a nevzpomněl si na to, že čarodějové se umějí přenášet dokonce i bez toho, aby se to učili, takže se ani do střetu se Smrtijedy nedostal. Bohatě si to však pak vynahradil tím, že se málem zabil, když zachraňoval prostého, obyčejného a naprosto bezvýznamného civilistu. Kdyby to byl alespoň jeho spolubojovník, to by snad Severus pochopil, nešlo mu ale na rozum, jak může někdo chovat tak intenzivní cit k cizinci, aby to aktivovalo jeho léčitelské schopnosti.

Nejednou ho proto napadlo, že o svých schopnostech Potter věděl ještě předtím, jen čekal na příležitost, kdy je předvede na veřejnosti a pořádně se s nimi pochlubí. Stal se totiž díky tomu ještě milovanější, než když byl jenom Chlapec, který přežil. Teď byl doslova mesiášem, a jak se Severus po návratu do Anglie od Brumbála dozvěděl, že samotný ředitel nemocnice u Munga žádal, aby Potter přišel, jak říkal, na inspekci, protože je to prý jeho povinnost jakožto léčitele. Copak byl Potter cvičená opička? Nebyl. Byl to jen hloupý kluk toužící po pozornosti, jelikož mu ji jeho mudlovští příbuzní nedávali. Měl se přes to přenést, Severus taky neměl jednoduché dětství, a přestat na sebe poutat pozornost riskováním života. On tu taky nebude pořád, aby mu neustále zachraňoval jeho zlatou kůži.

„Zemřel Zachariáš, jeden můj starý známý,“ promluvil po chvíli mlčení Brumbál. „Zahynul při útoku na Prasinky, ale já se o tom dozvěděl až před třemi dny. Mám dojem, že je to má vina. Čas od času za mnou zašel s nějakým svým novým objevem a zrovna v té době mi psal, že v jižní Africe narazil na několik zajímavých věcí.“
„O tom nic nevím. Říkal jsem vám, že důvod útoku na Prasinky neznám, jedinou variantou tehdy byl prostě vztek Pána zla, který si potřeboval vybít. Kdo vůbec byl ten Zachariáš?“ zeptal se, pravda, trochu neuctivě, jenže copak na tom mrtvému záleželo, jak se o něm mluví? Byl mrtvý, duch nebyl, tak mu to mohlo být srdečně jedno.

„Historik. Jeden z nejlepších, jaké jsem poznal,“ mírný úsměv naznačoval, že patřil k těm lidem, co se s Brumbálem přátelí pro přátelství, ne pro jeho moc. „Měl objektivní názor a zároveň byl fascinovaný nejstaršími druhy magii z dob, kdy čarodějové sotva začali používat hůlky. Nebyl jediný, kdo se tím zabýval, ale jediný, kdo skutečně rozuměl mentalitě nejstarších čarodějů a jejich touze splynout s přírodou.“

„Vy se domníváte, že jeho práce a přítomnost v Prasinkách mohla být důvodem útoku?“

„Těžko říct. Dovedu si představit, že by Toma zajímaly věci, které Zachariáš studoval, ostatně co ho nezajímá, že ano? Jen si neumím představit, jak by se staré vědomosti daly využít v dnešní době. Každý čaroděj už jako dítě přeci musí cítit, jak moc je nám už magická podstata země vzdálená a že čím více se jí snažíme přiblížit, tím více nám uniká,“ znělo to jako povzdech nad skutečností, že ani on jí není schopen dosáhnout. „Nebo to také mohla být náhoda. Za vším nesmíme vidět skryté plány našich nepřátel. Občas také zasáhne prozřetelnost.“
„Ano, občas ano,“ připustil, ač si zatím nebyl vědom žádné skutečné náhody ve svém životě. Všechny činy jeho nebo činy druhých vedly určitým směrem a měly své následky. Prostý princip akce a reakce. Tenká vlákna navázaných událostí, jako perly na provázku, se daly sledovat celá desetiletí dokonce ještě před jeho narození. K tomu si byl jist, že jich nepochytil ani polovinu ze skutečného propletence ústícího do tohoto okamžiku, kdy sedí v křesle naproti Brumbálovi a opět dumá nad svým pomalu, ale jistě promarněným životem.

Bodlo ho dole v břiše, nízko pod pupíkem. Bezděky si tam přitiskl ruku. Nejednalo se o skutečnou bolest jen o pocit, jako kdyby se v něm něco zachvělo. Ani to nebylo nepříjemné, jen divné. Promnul si to místo. Nejspíš vypil moc kávy a málo normálních tekutin, takže ho teď trápí ledviny nebo tak něco.

„Je všechno v pořádku, Severusi?“ otázal se Brumbál s jasnou starostí v hlase.

„Ano, jistě,“ odpověděl a narovnal se dost prudce, jelikož zjistil, že se nahrbil a ani o tom nevěděl. Nikdy, za žádných okolností, neseděl uvolněný, natožpak schoulený, jak to předváděl teď. Nehodlal ani v nejmenším dávat tímto způsobem najevo svou slabost, možná tak nanejvýš kdyby byl na smrt nemocný, a kdoví jestli tehdy. Jemu nic nebylo, to Brumbál si myslel opak vzhledem k tomu, jak na něj nahlížel. Tak, jako kdyby se snažil proniknout hluboko do jeho podstaty a něco odtamtud vykoukat. Už se proti takovému sledování chtěl ohradit, když se po jeho boku zhmotnil skřítek. Hrozně se lekl a to nikdy lekavý nebyl. Podařilo se mu rychle ovládnout první reflex sebou cuknout, přesto teď hleděl na uklánějící se dobré stvoření s divoce bušícím srdcem. Nejdřív závrať na schodech a teď strach bez příčiny. Možná mu nakonec přeci jen něco bylo.

„Profesor Oliver Gift právě dorazil. Odo přišel oznámit, jak pán ředitel chtěl,“ pronesl skřítek s úklonou.
„Kdo je do háje Oliver Gift?“ zavrčel Severus, vzápětí si uvědomil, jak stupidně to znělo. „A neříkejte, že profesor Obrany, to mi také došlo, já se ptám, co je to zase za panáka?“

„Profesor Gift je vítaná výpomoc, kterou nám poslalo ministerstvo,“ řekl Albus, jako obvykle se zdál být nadšený, že přijde nový učitel. Severus jeho nadšení rozhodně nesdílel.

„Další Umbridgeová. Nádhera!“ zhnuseně si odfrkl.

„Sice s Brouskem nesdílíme stejné názory na strategii v boji proti Voldemortovi, ale není tak paranoidní, aby nám sem posílal profesory na výzvědy,“ pravil ředitel smířlivě. „Naopak jsem to byl já sám, kdo ho požádal, jestli by nenašel někoho, kdo by se místa učitele Obrany ujal. Jako důkaz mé dobré vůle. Poslal nám pana Olivera Gifta, mladého nadaného bystrozora,“ přesunul pozornost na skřítka a usmál se. „Řekni profesorovi Giftovi, aby sem za námi přišel, až si prohlédne své pokoje. Chci ho představit alespoň jednomu členovi učitelského sboru, když všichni ostatní dorazí až zítra.“

„Odo pana profesora přivede,“ skřítek se znovu uklonil a zmizel.
„Takže bystrozor a ty ho hned chceš představit zrovna mně,“ zdůraznil, jasně narážeje na své Smrtijedství. „Jsem si jistý, že spolu budeme mít mnoho společného a jistě si padneme do noty.“
„Ale no tak, Severusi... buď hodný,“ spíš ho napomenul jako malé dítě včetně toho, že měl ten laskavě přísný výraz. Vysloužil si za to od lektvaristy další znechucené odfrknutí.
„Být hodný? Copak jsem pes, abych panáčkoval a vrtěl ocasem na povel a dostával za to od vás sušenky? Navíc, já jsem vždycky hodný, to učitelé Obrany mě nesnáší a útočí na mě, ne já na ně,“ odsekl.
„Nepovídej. A kdopak tě nesnášel?“ prohlédl si ho přes okraj brýlí.

„No promiňte, Quirell se mě pokusil zabít.“
„Byl to ve skutečnosti Voldemort a nepokusil se zabít jen tebe.“
„Lockhart neustále poukazoval na moje oblečení, na můj vzhled, a dokonce byl tak troufalý, že přebarvoval moje věci do pestrých odstínů,“ připomněl tuhle neblahou vzpomínku, kdy měl co dělat, aby vrátil do původního stavu svůj hábit přebarvený na růžovo.

„To od něj sice bylo neomalené, ale měl pravdu v tom, že by ses neměl oblékat tak děsivě. Trochu oživení v podobě barev by ti prospělo,“ prohlásil Brumbál se šibalským leskem pod brýlemi a Severus mohl jen šokovaně zalapat po dechu.
„To si snad... Lupin se mě pokusil sežrat! Opakovaně!“ zdůraznil prudce.

„Remus nemůže za svou nemoc, je stejnou obětí jako ty,“ pokáral ho nazpět.

„Moody mi nadával do odporných černokněžníků a verbálně mě napadal i před studenty.“ Pomalu už mu docházeli učitelé Obrany, na které by si mohl stěžovat.
„Ve skutečnosti to byl Skrk mladší domnívající se, že jsi zrádce Pána zla, takže to od něj bylo pochopitelné,“ neodpustil si to připomenout.

„Umbridgeová se mě pokoušela svést, neustále mi do obličeje vystavovala své vnady a jednou, když jsme byli sami v kabinetě, se mě téměř pokusila políbit,“ vytasil se se svým trumfem, o kterém tedy nikdy nechtěl mluvit, jenže když už se pustit do dokazování, že ho nemají učitelé Obrany rádi, tak aby to stálo za to.

„V takovém případě bych spíš litoval Dolores než tebe, vždyť je jen málo věcí horších než neopětovaný cit,“ řekl to s takovou vážností a zároveň i s trochou pohnutí v hlase, až Severus na chvíli zaváhal, jestli by vážně neměl bývalou profesorku obrany litovat za to, že nepoznala, jakému pohlaví dává přednost. Naštěstí ten okamžik rychle pominul a vystřídala ho ještě větší zlost, než jakou měl předtím.

„Pak můžu být za ni jen rád, že si určitě našla v Zapovězeném lese nějakého pěkného kentaura,“ spíš tak zahuhlal pod nos, opravdu naštvaný z toho, že ho Brumbál neustále dokáže překecat, ať se snaží jak se snaží. Málokdo měl nad Severusem navrch a kdo měl, ten ho hrozně štval.
„Jestliže našla, pak jsem za ni šťastný,“ usmál se, vážně to vypadalo, že to myslím doopravdy. „Ještě ti zbyla Tonksová. Proti té máš také výhrady?“
„U té snad postačí, že si vzala vlkodlaka a má s ním štěňata. Jako kdyby neznala pojem antikoncepční lektvar. To ani nemluvím o tom, z kolika průšvihů jsem ji za její život vytáhl, včetně těch, kdy ještě studovala na škole. Vděčí mi za to, že vůbec prošla pokročilými lektvary a dostala se do bystrozorského výcviku,“ pokračoval ve výčtu, teď už mu nezbyl nikdo, takže jestli i tohle Brumbál nějak vyvrátí, tak bude v háji.

„Nymfadořino těhotenství je požehnání v době války, ostatně to je zrod nového života vždy, a tvoje zásluhy na její výchově a vzdělání ti nikdo neupírá,“ pousmál se. „Naopak, Severusi, musím říct, že jsi jeden z nejzdatnějších profesorů lektvarů, které znám. Na žáky jsi sice přísný, občas až moc, ale z tvých rukou vzešlo několik skvělých lektvaristů pracujících teď třeba u Munga.“

Jako odpověď vydal jen znechucený zvuk. Nepotřeboval, aby mu Brumbál lichotil nebo ho snad ujišťoval o tom, že je dobrý v tom, co dělá, moc dobře věděl, že je výborný, to jen ostatní to neuměli ocenit. Někteří uznali, že jim pomohl stát se tím, čím jsou, ale většinou jim to trvalo rok. Ne že by o nějaké jejich uznání stál, stejně nikdy nebyli skutečně významnými a neměl důvod na ně být hrdý.
„Vždy se zastáváte jen těch ostatních. Kdy už konečně přiznáte, že jediný, kdo se na místo učitele Obrany hodí, jsem já? Já bych dokázal to hloupé prokletí zlomit, nejsem takový neschopný nýmand a zbabělec jako všichni, co tu byli doposud,“ nehodlal se vzdávat toho, že by snad jednou Brumbála donutil dát mu jeho vytoužené místo, a kdy byla lepší doba než teď.
„O tom už jsme mluvili, Severusi. Nebuď jako malé dítě, co si dupe nohou a vynucuje si svá zdánlivá práva,“ pod následným Brumbálovým přísným pohledem jen semkl v protestu rty. „Tvůj nový kolega je za dveřmi, tak ho pěkně pozdrav a přestaň se tak nevrle ksichtit.“

Sotva to ředitel dořekl, tak se ozvalo zaklepání a po něm dovnitř nahlédl mladý muž zhruba tak Severusova věku. Když vešel, tak se ukázalo, že je o něco vyšší a rozložitější v ramenou. Přestože měl tvář, dle Severusova názoru, spíš dětskou, kulatou a rámovanou hnědými vlasy, trak se tvářil tak sveřepě, že mu to dodávalo na jakési vojenské děsivosti. Postojem, stejně jako střídmým oblečením neutrálních barev a střihu budil jasný dojem bystrozora, doslova křičel, že jím je ještě dřív, než promluvil.
„Dobré odpoledne,“ pokývl hlavou k Brumbálovi, na Severuse, který přirozeně zůstal sedět, nebude přeci dávat někomu najevo úctu, když si to nezaslouží, vrhl muž letmý, ale ostrý pohled. „Přál jste si mě vidět, pane?“ řekl to skoro po vojensku, vážně tak typický bystrozor, že se Severus prostě neubránil znechucenému nakrčení koutků rtů.

„Dobré odpoledne, dobré, profesore Gifte,“ zaradoval se ředitel a to už se ke Giftovi vrhal s rukama rozevřenýma, jako kdyby ho chtěl obejmout. „Ani si neumíte představit, jak rád vás tu vidím a vítám jako novou posilu našeho sboru,“ stiskl zaskočenému bystrozorovi ruku nejspíš jedním ze svých patentních sevření, kdy člověk nestačil žasnout, jakou sílu může mít muž v letech.

„Já jsem také rád, že jsem dostal místo tady v Bradavicích,“ odvětil Gift, ano, stále zaražený a znovu se podíval na Severuse.

Tentokrát už ten pohled nebyl jen ostrý, byl vyloženě nevraživý. Opětoval mu ho se stejnou silou, ba co víc, přidal do něj svou přirozenou zášť vůči bystrozorům. Neštvali ho jen proto, že byl Smrtijed a mnohokrát před nimi musel prchat, lezli mu na nervy už ze své samotné podstaty. Omezené tupé hlavy plnící nesmyslné příkazy svých neméně omezených nadřízených. Jistěže on sám také plnil příkazy, ale příkazy mocných, inteligentních a vzdělaných mužů, proti kterým byl i vrchní bystrozor jen mentálně retardovaných šváb.

„Pojďte, představím vás hned jednomu z vašich kolegů. Toto je profesor Snape, náš lektvarista,“ pokynul Severusovi, aby se zvedl, což také lektvarista neochotně učinil. „Severusi, profesor Oliver Gift.“

V následujících okamžicích se oba muži měřili, načež Brumbál vrhl po Severusovi svůj významný pohled jasně říkající, ať podá svému kolegovi ruku. Dal najevo veškerou svou neochotu to udělat, když vztáhl ke Giftovi ruku a potřásl si s ním na pozdrav. Opětováno mu to bylo zhruba stejně.
„Jsem poctěn, že vás poznávám, profesore,“ pronesl zdvořilostní frázi asi tak zdvořile, jako kdyby říkal, že mu má profesor obrany políbit pozadí.

„I já jsem rád, že vás poznávám,“ dostalo se mu odpovědi ve stejném duchu. „Víte, že už jsem toho o vás mnoho slyšel a četl? Zejména v bystrozorských spisech.“
Severus zúžil oči. Věděl, že na Ministerstvu o něm mají pěkně tlustou složku, koneckonců ji viděl, když se řešil jeho případ, jenže měla být zapečetěná. To znamenalo, že se do ní nemohl jen tak někdo podívat. Potřeboval by k tomu souhlas vrchního bystrozora nebo rovnou ministra kouzel. Mladý bystrozor to pravděpodobně myslel jako projev nadřazenosti, něco v tom smyslu, že na lektvaristu ví úplně všechno, místo toho ale naznačil jednu ze dvou variant. Buď je sám zločinec, co se vloupal do zapečetěné složky, nebo ministerstvo provádí šetření týkající se Severuse. V obou případech to značilo jediné; bude si muset dát na nového profesora Obrany pozor. Opět.

„V tom případě jste ve značné výhodě, protože já o vás v životě neslyšel,“ pustil jeho ruku a pohrdavě si ho změřil. „Nejspíš tedy nebudete čekatel na Merlinův řád ani bystrozorské vyznamenání za statečnost ve službě.“

Gift se prudce nadechl a jeho čelisti se k sobě sevřely, jak značilo napnutí ve svalech na krku. S neuvěřitelnou škodolibou radostí sledoval, jak se jeho kolega profesor uvnitř vzteká.

„Moje kariéra je teprve v začátcích a jsem si jistý, že i pobyt tady v Bradavicích mi pomůže,“ prohlásil s profesionálním klidem.
„Jistěže pomůže,“ vložil se do toho rychle Brumbál nejspíš proto, že Severus se nadechoval k další bravurně mířené střele do černého. „Profesorský post v Bradavicích se bude ve vašem životopise vyjímat. Už jste si prohlédl svou novou učebnu a popřemýšlel o případných změnách v učebním plánu?“

„Zatím ne, pane, právě jsem se k tomu chystal,“ vrhl další pohled na Severuse, čistě jen tak proto, aby dal najevo, jak moc ho lektvarista štve. Nemohl udělat nic lepšího, Severus se totiž v tu chvíli tetelil sadistickým nadšením z toho, že někoho může trápit.
„Skvělé, takže skřítek vás dovede do vaší nové učebny a já tam za vámi za chvíli přijdu, jen potřebuji ještě něco domluvit s profesorem Snapem... Odo!“ zavolal skřítka, ten se samozřejmě okamžitě zjevil po jeho pravici a zvedal k němu oddaně své velké oči. „Doprovoď profesora Gifta do jeho učebny, rád by se podíval na její vybavení.“
„Jak pán poroučí,“ uklonil se Odo a odcupital ke dveřím, které před Giftem úslužně otevřel. Pán nový profesor měl samozřejmě přednost, proto mu skřítek uctivě pokynul šedou rukou a uklonil se až k zemi.

„Také bychom pár takových potřebovali do sboru,“ podotkl profesor Obrany s jemnou dávkou humoru v hlase.

„Kde je ministerská politika rovnoprávnosti?“ nadhodil Severus nazpět, dobře si vědom, jak na to Gift zareaguje.
„Je to domácí skřítek, ne víla nebo skřet. Ti se v novém zákoně o zrovnoprávnění stále neberou jako inteligentní bytosti. Vždyť jsou to domácí skřítkové,“ s jistou dávkou opovržení se podíval na tvora v úkloně stojícího u dveří, „ani nemají potenciál se o sebe starat sami.“
„Takových výroků bych se zdržel, pokud budete mluvit s váženým panem Potterem nebo slečnou Grangerovou, jeho nejlepší přítelkyní,“ opět to pronášel se škodolibostí. „Měl byste totiž vědět, že pan Potter se přátelí s jediným svobodným skřítkem na Britských ostrovech a slečna Grangerová založila SPOŽÚS, neboli Společnost pro Podporu Občanské a Životní Úrovně Skřítků. Pokud se nepletu, tak pan Potter je tam tajemníkem.“

Odpor se v Giftových očích změnil na nevíru s trochou hněvu.
„To si děláte srandu, že ano? Nějaký vtípek na nováčky ve sboru. To znám, bystrozoři to dělají pořád, takže si nemyslete, že vám na to skočím,“ bojovně si založil ruce na prsou.
„Ujišťuji vás, profesore Gifte, že profesor Snape si dělá srandu opravdu jen zřídkakdy,“ opět se do toho vložil Brumbál, zdálo se, že stále tak neuvěřitelně trpělivý s jejich pošťuchováním, až to bylo k nevíře. „Takový školní spolek u nás skutečně existuje a má dokonce i moje oficiální posvěcení. Je to zajímavá myšlenka, navíc pro děti je prospěšné, když se druží a pracují na společných projektech. Nechtěl jste si jít prohlédnout učebnu?“ zeptal se sugestivně, to už Gifta nenápadně postrkával ke dveřím z ředitelny.
„Ano, to chtěl. Děkuji, pane řediteli, že jste mě sem přijal,“ poděkoval ještě nový profesor Obrany, potřásl si znovu s Brumbálem rukou a pak už byl celkem neomaleně, i když si to nejspíš neuvědomil, vystrčen na chodbu. Ředitel za ním okamžitě pevně zavřel dveře, načež se s pozvednutým obočím obrátil na Severuse.
„Co přesně si představíš pod mou žádostí, abys byl na někoho hodný?“ zeptal se konverzačním hlasem.
„Že ho nemám během prvních pěti minut proklít do bezvědomí,“ odpověděl Severus a bojovně si složil ruce na prsa, v jeho případě to rozhodně vypadalo efektněji než v případě bystrozora.

„Ach, Severusi...“ povzdechl si jako otec, co neví, co si má počít se svým dítětem. „Víš, kolik úsilí mě stojí každý rok hledat nového učitele Obrany? Nikdo to nechce vzít, protože se všichni bojí Tomova prokletí a jeho hněvu. Profesor Gift má příznačné jméno. Je pro nás darem.“
„O tom nepochybuji, že má příznačné jméno, už teď je jedem na mém jazyku a v mých žilách a to jsem ho ještě ani pořádně nepoznal,“ zareagoval na druhý význam mužova jména.
„Tady jsme ve staré dobré Anglii ne v Německu, proto mluvíme anglicky,“ odvětil Brumbál.

„To je úhel pohledu, já mám německé předky, tak si můžu mluvit Německy. Také je to jeden z mnoha jazyků, kterými vládnu,“ byla v tom špetka pýchy, jako ostatně vždycky. „Teď, pokud pro mě nemáte další podnětnou přednášku ohledně lingvistiky, tak bych se rád odebral do svých pokojů. Chci ještě namíchat pér lektvarů, mimo jiné další dávku vlkodlačího séra, než se do klidných chodeb hradu nažene ta zvěř.“

„Ne, nemám pro tebe další přednášku a musím se vydat za profesorem Giftem. Užij si své míchání, Severusi,“ popřál mu to upřímně s tím svým jemným úsměvem, kdy se člověk na něj nemohl zlobit za to, že ho celých předcházejících třicet minut rozčiloval až na pokraj vzteku. Nedokázal to ani Severus, rysy obličeje mu trochu změkly a on přikývl.

„A vy si to užijte s tím svým dárečkem,“ neodpustil si jedno malé popíchnutí, když proplul kolem Brumbála ke dveřím, odměnou mu za to bylo tichý zvuk podobný smíchu, který vydal starý čaroděj. Kolik let tu byl Severus profesorem, tolik se s Brumbálem občas škádlili. I když k mocnému čaroději choval patřičnou úctu, z nějakého důvodu to tak prostě přirozeně vyplynulo z jejich vzájemného vztahu. Snad to mělo co do činění s jejich homosexualitou, kdy některé vtipy nebo narážky vnímali jinak než ostatní lidé. Netušil, ale líbilo se mu to víc, než poklonkování před Pánem zla, i když v jeho případě zase oceňoval sdílnost vědomostí. Kdyby ti dva mohli být v jediné osobě oplývající jen tím nejlepším z nich, pak by nebyli pro Severuse jen nejlepším přítelem, ale možné i nejlepší partnerem.

Zarazil se v myšlenkách, to už stál na chodbě, takže se i zastavil vprostřed kroku. Nechápal, kde se v něm v poslední době zas a znovu berou myšlenky na trvalé zakotvení u rodinného krbu. Nikdy nad ničím takovým neuvažoval, neměl důvod ani rodinný vzor, ke kterému by se upínal. Otec alkoholik a tyran, matka ukřičená semetrika s extrémistickými názory, ostatní rodina veškerá žádná, nepočítal-li otcovy milenky, se kterými se občas vídal po matčině smrti, když dorazil na prázdniny domů. Pokaždé to byla nějaká jiná, většinou primitivka se stejnými zájmy jako otec – alkohol, cigarety, nadávání na politiku a válení u televize. Nic z toho mu nedávalo v dětství zrovna moc nadějí na to, že by byl rodinný život něco úžasného.

Pokroutil nad sebou zhnuseně hlavou a řekl si, že alkohol nealkohol, musí si dát něco k pití. S touto myšlenkou vyrazil rázným krokem ke svým komnatám.

 

°°0°°

 

Ta věc se Snapem mu nedala spát, doslovně. Přistihl se, že když leží v posteli a dívá se na chrápajícího Rona na vedlejším lůžku, tak se mu do podvědomí vkrádá obrázek lektvaristy s rudou koulí magie v břiše. Ve chvílích, kdy na to myslel, nepociťoval nutkavou potřebu ho vyhledat a léčit, jako když by se jednalo o nemoc, a zároveň stále zas a znovu pociťoval vzdálenou teplou spokojenost. Ať o tom racionálně přemýšlel z jakékoliv strany, emocionálně mu vycházelo, že je Snape těhotný, což znamenalo, že se nejspíš zbláznil. Jeho bláznovství dosáhlo vrcholu, když se skoro Hermiony a posléze Remuse zeptal, jestli je možné, aby čaroděj čekal dítě.

Jistěže to možné nebylo. Nebyl hlupák, základní školu absolvoval a jasně si pamatoval na hodinu přírodovědy, kde se učili, že je třeba vaječníků, vajíčka a dělohy, aby mohl plod vzniknout. Ano, ano, samozřejmě spermie, to už byla ale v tomto případě věc podružná, Snape prostě nemohl mít vaječníky, vajíčka ani dělohu, pokud tedy nebyl skrytá žena.

To byla také prozatím pracovní teorie, pokud by vůbec přiznal, že je Snape fakt těhotný. Prostě si myslel, že je to žena, je těhotná a pije mnoholičný lektvar, aby vypadala jako muž. Jen jak bylo možné, že se plod udrží v mužském těle, když se po vypití mnoholičného mění i vnitřní rozložení orgánů? A jak je možné, že vůbec funguje, vzhledem k tomu, že by fungovat neměl? Navíc, jak by bylo možné, že by neviděl barevné chvění náležící k lektvaru? Snape byl mistr lektvarů, tak to mohl nějak vyřešit.

Ať byla pravda kdekoliv, neměl na ni Harry asi mozkové buňky nebo mu v přemýšlení bránily emoce, jež se při myšlenkách na Snapea rodily v jeho hrudi. Někdy upřímně, do hloubky duše nesnášel své léčitelské schopnosti. Za chvíli díky nim bude mít rád umaštěného bastarda ze sklepení.

I teď, když si balil věci, na něj myslel. Vlastně si vzpomněl na lektvaristu proto, že ač už mu bylo sedmnáct a mohl klidně čarovat, stejně si svých pár kousků oblečení do kufru naskládal ručně. Prostě se cítil líp, když si mohl na věci sáhnout, než když mával hůlkou a ony dělaly, co chce. Byl si jist, že by se mu Snape za takový přístup vysmál do obličeje.
„Jak jde balení?“ zeptala se od dveří Ginny a vplula dovnitř, aby se rovnou přivinula k Harryho boku, ruku zlehka položenou kolem jeho zad.

„Už to skoro mám,“ přeložil teplý svetr od paní Weasleyové a položil ho na vršek všech ostatních věcí. Byl tak velký, že zakryl celý kufr. Zaklapl nad ním víko, zajistil ho a stáhl kufr dolů z postele na zem. Kufr pro něj byl stále dost těžký, proto pořád používal kolečka, hold Harry neměl velké svaly a byl spíše, než jen hubený, skoro až moc hubený. Jeho dívce to ale podle všeho nevadilo, protože si v klidu položila hlavu na jeho neširoké rameno.

„Dole se diskutuje o tom, jak tě dopraví na nádraží,“ podotkla Ginny se smíchem v hlase říkajícím, že ji ta debata musela hrozně pobavit.

„Co proboha zase vymysleli?“ zeptal se napůl žertem, napůl opravdu v obavě, co je napadlo tentokrát. Cesta na košťatech s několika Pottery byla vážně otřesná a následně i směšná, když se nestalo nic jiného, než že Fred měl špatné koště, neubrzdil to a proletěl střechou Doupěte. Jistě si i všichni ostatní pak museli připadat stejně trapně jako on, když se ohlížel po té strastiplné cestě a třel si bolavé místo na hlavě, kde mu Hermiona sadisticky vyrvala pořádný pramen vlasů do mnoholičného lektvaru.
„Moody navrhuje, že bychom začarovali další mudlovská auta, vytvořili konvoj, dopravili tě do Londýna a pak to vzali mudlovskou dopravou na nádraží,“ svěřila mu nejnovější plán ohledně jeho převozu. Neubránil se úšklebku, když to slyšel.

„Co takhle, kdyby mě deportovali do Somálska, udělali mě tam prezidentem a chvíli nechali uležet. Pak bych se vrátil na ostrovy jako delegát OSN, unesli by mě jako příslušníci IRA, měsíc drželi bez jídla, zatímco druhá skupina by se převlékla za rychlou zásahovou jednotu, vysvobodila by mě a pak teprve dopravila na nádraží,“ vykonstruoval svůj vlastní plán. „Vždyť to vážně začíná být směšné po těch Potterech na začátku prázdnin,“ objal ji kolem pasu a přitáhl si ji před sebe.

„Kdybys to viděla, když jsme letěli ve formaci nad Londýnem. Vážně jsem se modlil, abychom nepotkali nějakého normálního čaroděje na nočním proletu. Víš co?“ pustil ji a přesunul ruce na její ramena. „Půjdu za nimi a řeknu jim, že nechci, aby pořádali takové opičárny. Je mi sedmnáct, můžu čarovat a už za mě nikdo nerozhoduje,“ rozhodl se rázně a tak také učinil.

Vzal Ginny za ruku a společně sešli dolů do přízemí, kde se v jídelně či snad to byla kuchyně, konala porada Řádu. Bylo tu zase dost lidí, oba manželé Weasleyovi, Remus naštěstí bez Tonksové, jinak by se Harry nemohl dobře soustředit ani dělat machra, Moddy a Ron s Hermionou, kteří už byli členy na jeho vkus moc dlouho vzhledem k tomu, že on jím stále nebyl.
„Harrymu se to nebude líbit,“ říkal zrovna Ron. „Víte, co dělal, když jsme ho vezli sem.“
„Pan Potter tu není od toho, aby se mu něco líbilo nebo nelíbilo, musí prostě jen poslouchat rozkazy,“ odpověděl mu na to Moody nesmlouvavě.

Zamračil se, když to slyšel. Copak byl voják nebo něčí malé dítě, aby musel dělat, co mu jiní rozkazují? Chápal, že chtějí jen jeho bezpečí, a byl jim za to vděčný, zároveň ale chtěl, aby s ním přestali zacházet jako s malým nebo jako s cenným nákladem.

„A od kdy přesně že to musím poslouchat vaše rozkazy?“ zeptal se od dveří, pustil Ginny a vešel sebevědomě do místnosti. „Nejsem dítě ani váš podřízený bystrozor.“

„Nemusíš poslouchat ničí rozkazy, Harry, ovšem měl bys dát na dobře míněné rady,“ promluvil Remus a nejspíš i pokračoval, jenže to vnímal jen okrajově, protože Moody k němu po slovech protestu obrátil pohled a odhalil tak svou zraněnou tvář.

Pošuk měl, jakožto vysloužilý bystrozor, sto a jedno zranění, včetně toho, že mu chyběla noha, oko a nějaké ty prsty na rukách i na druhé noze. Měl také jeden obrovský šrám jasně viditelný a táhnoucí se přes oční důlek s magickým okem. Teď měl ale kromě toho pod tím okem jasnou spáleninu pokrytou černým strupem, jak se kůže z puchýře sloupla a zůstalo po ní holé maso, po nějakém čase zatvrdlé do černavé hmoty. Bylo celkem s podivem, že dokázal mluvit bez toho, aby krvácel.

„Co se vám stalo s tváří?“ zeptal se Harry, jenže to už automaticky přeladil na Pošukovu auru, ze které mohl zjistit rozsah i příčinu zranění. Viděl chvění magie kolem strupu stejně jako v samotném strupu. To druhé nepatřilo Moodymu, mělo jinou barvu a bylo smíchané s tupými a bezbarvými odstíny léčivých lektvarů a mastí. Bylo tedy zřejmé, že jde o temnomagickou kletbu, po těch zůstávaly jizvy a nedaly se zahojit jedním mávnutím hůlky či potřením hojivou mastičkou. Někdy mohlo být léčení dokonce i na mnoho měsíců.

„Drobná potyčka s pár špatnými kouzelníky, proti kterým vás chceme, i přes vaše protesty, chránit. Nic, co bych nezvládl, ale zůstane mi po nich památka v podobě další apartní jizvy,“ vysvětlil s jasnou hrdostí v hlase, se kterou Harry nesouhlasil.
„Nesmysl,“ řekl rázně a vysloužil si za to nesouhlasné pohledy. „Jizvy vůbec nejsem hezké. Já nenávidím každou, co mám na těle, tu na čele ze všech nejvíce. Ukažte mi to.“
Přistoupil dvěma kroky k vysloužilému bystrozorovi, bez ptaní a navzdory tomu, že před ním muž ostražitě odtáhl hlavu, položil ruku na jeho ránu. Nebylo to tak snadné jako v případě Ginny, kdy stačil jeden krátký dotek k vyléčení. Tady musel trochu zapojit sílu a soustředění, přesto trvalo sotva půl minuty, než ruku odtáhl, odhaluje tak Moodyho zcela zhojenou tvář. S jizvou sice nic udělat nemohl, nemohl ani nechat Pošukovi dorůst končetiny, protože to byla stará zranění, kolem kterých byla už magie v proudění ustálená a nenarušitelná, ale mohl ho zbavit alespoň této bolesti.

Z léčení se mu udělalo trochu nevolno, svět se před ním párkrát zhoupl a na vlastní tváři cítil spalující horko, přesto se ani nezachytil stolu. Nechtěl, aby se na něj zase sesypali s dotazy, jestli mu něco není.

Nebylo, naopak se, přes veškeré osobní nepohodlí, cítil skvěle, když viděl, jak Moody zvedl ruku a s upřímně překvapeným výrazem si přejížděl po hladké tváři. I v ostatních to vzbuzovalo vždy jakousi posvátnou úctu, když někoho vyléčil. Tedy míval ten dojem, třeba teď, když se na něj tak zvláštně dívali a paní Weasleyová měla něžný výraz na tváři.

„On se vážně člověka jen dotkne a ze všeho ho vyléčí?“ dokázal ve starém bystrozorovi vyvolat údiv, snad i záchvěv vděčnosti.

„Ne ze všeho, zranění musí být čerstvé a některé nemoci vyléčit nedokáže bez toho, aby si sám ublížil, ale jinak ano, stačí, když se tě dotkne,“ přitakal Remus a rozhlédl se. „Myslím, že tu není nikdo, koho by alespoň jednou z něčeho nevyléčil. Mně spravil artrózu v nohou.“
„Já si zase pustil na nohu motorku, když jsem ji opravoval,“ přidal se Arthur Weasley.
„Popálenina od hrnce, když jsme nemohla najít hůlku a zapomněla jsem na chňapku,“ přidala se jeho žena.

„Jenom pořezání o papír... hodněkrát,“ zmínila Hermiona své zranění a Harry se musel potutelně usmát. Léčil jí pořezané prsty tolikrát, že už se ani neuvědomoval, jak takové říznutí o papír může bolet. Nějak to v jeho hlavě splynulo do neurčitého pocitu na ruce.

„Škrábanec o zip,“ jen tak mimochodem dodala Ginny.
„A mě spravil zlomenou nohu, když jsem spadl ze stromu,“ Ron se ušklíbl, „a pak se mi z toho vyzvracel na klín. Nechutné.“
„Nestěžuj si, nemusel si strávit celou noc fňukáním, když by ti noha srůstala díky kostirostu. A laskavě si uvědom, že to bylo, jako kdybych si ji v tu chvíli zlomil sám. Nic pěkného,“ zavrčel na něj nazpět, tohle tu kamarád rozhodně rozpitvávat nemusel, a zvláště ne před Pošukem a Ginny.

Ohlédl se po dívce, ale ta spíš, než aby tím byla znechucená, vypadala dojatě, jako kdyby vyzvracet se na kalhoty jejího bratra byl kdovíjak hrdinský čin.

„Takže to teď děláte místo boje proti Pánovi zla? Pobíháte po světě, dáváte útěchu nemocným a hojíte raněné?“ od úžasu Moody snadno přešel k opovržení, že Harry nestačil ani překvapeně zamrkat. S takou reakcí se zatím nikdy neshledal.
„Myslím, že takhle bys o tom mluvit neměl, Pošuku. Harryho moc je nesmírně laskavá, a co ve válce potřebujeme víc než útěchu,“ nesouhlasila s ním okamžitě Molly.

„Dokáže vyléčit člověka, který by měl být mrtvý. Loni jsem to viděla na vlastní oči,“ připojila se Ginny s přirozenou bojovností, s jakou od chvíle, co spolu začali chodit, přistupovala ke každému, kdo si proti němu troufl cokoliv říct. Včetně vlastních bratrů. Bylo to příjemné a zahanbující zároveň, proto nikdy nic neřekl.

„O tom už jsem slyšel. Uprostřed boje, s nebezpečím v zádech, se místo obrany pustil do zachraňování polomrtvého a skončil na týden na bradavické ošetřovně. A to je právě důvod, Pottere,“ obrátil své zdravé oko na Harryho, zatímco magickým putoval po místnosti, „proč potřebujete naši ochranu a musíte poslouchat, co vám řekneme. Protože zatímco vy se budete zaobírat umírajícím Smrtijedem, co se vám předtím pokusil ustřelit hlavu Avadou, tak my budeme ti, co vás budou chránit.“
„Taková situace nemůže nastat,“ pustila se do obrany tentokrát Hermiona ještě předtím, než se stačil sám ohradit. „Léčitele musí s pacientem spojovat soucit a já upřímně pochybuji, že by Harry soucítil s někým, kdo se ho pokusí zabít.“

Skousl si ret, až to zabolelo. Nerad by to řekl nahlas, ale když už měl soucit a cit pro Snapea, umaštěnce, kterého nenáviděl od prvního dne ve škole, tak co by náhle, zcela proti svému racionálnímu já, nemohl vzplanout city i vůči zraněnému Smrtijedovi. Ač to bylo znepokojivé, dokázal si takovou situaci představit.

„Já mám podobu člověka, co se ho pokusil zabít, a přesto se mnou měl dost soucitu, aby mě vyléčil,“ nesouhlasil Moody. „Klidně bych i teď mohl zase být odporný černokněžník, co se vetřel do vašeho středu. Ti parchanti mě dostali jednou, mohli by podruhé.“
„Nemohli, viděl bych to. Měl byste druhou auru a tu má jenom Remus, jenže u vlkodlaků je to normální,“ odporoval mu Harry automaticky, on sám přeci nejlépe věděl, jak vypadá aura člověka, když je pod mnoholičným lektvarem, viděl to nedávno. „Je jedno, jaké vznesete námitky, prostě říkám, že už nebudu slepě poslouchat vaše příkazy a účastnit se vašich plánů bez toho, abych věděl, do čeho jdu. Je mi sedmnáct, zodpovídám za sebe sám i v boji se orientuji a všichni moc dobře víte, že jsem na obranu a bojovou magii vážně dobrý.“
„Nebuď tak vzdorovitý, mladý muži, všichni tady, co tu jsou, prakticky do jednoho pro tebe nasadili své životy a za to bys jim měl ukázat vděčnost,“ napomenul ho pan Weasley otcovským tonem.
„Jen ho nech, Arture, jen ať nám tedy řekne, jaký by byl jeho plán,“ mávl rukou starý bystrozor a sepnul prsty na břiše. „Nu, prosím, pane Pottere, ohromte nás.“
Srdce mu vynechalo dva údery, jak se mu prudce zvedl krevní tlak a srdce to nezvládlo včas dohnat. Viděl rudě pokaždé, když se k němu takhle někdo choval a okamžitě vklouzával do nálady, ve které se hádal se Snapem až do krve či za hranici slušnosti.

„Mám jeden oslňující plán, který svou složitostí překoná vše, co byste jen mohli vymyslet,“ odsekl sarkasticky. „Jestli tu jde o to, jak mě zítra dostat na nádraží, tak co kdybychom byli tak troufalí a prostě se přenesli? Jeden mě vezme za ruku, druhý vezme moje zavazadlo a během pár vteřin jsme u přepážky.“
„To je sice snadné, jenže mudlové to uvidí,“ konstatovala Hermiona, zrádkyně jedna.

„Mudlové nevidí nikdy nic, a když to někdo uvidí, tak se holt bude pár let léčit na psychiatrii. To už není naše starost,“ pravil nemilosrdně, aby se za sebe hned uvnitř zastyděl, i tak ale pokračoval. „Hlavní je, že něco tak primitivního nebude Voldemort čekat. Myslí si, že zase provedeme nějakou složitou operaci, jako když jste mě převáželi sem, jaké pak bude jeho překvapení, když to uděláme, prostě jako kdybych byl normální sedmák. Je to Zmijozel, většina Smrtijedů je, budou za tím vidět lest a budou opatrní.“
„Ve své podstatě to má myšlenku. V jednoduchosti bývá krása a my bychom skutečně měli přestat přemýšlet o tom, že on přemýšlí o tom, jak my přemýšlíme o tom, že on přemýšlí. Tak se dostáváme do logické smyčky,“ souhlasil s ním Remus a Harry zase pro změnu nechápal, o čem mluví, u prvního 'přemýšlení' se jeho mozek zasekl a dál už nepracoval. „Předložil bych tuto jednoduchou strategii Brumbálovi, jaký on na to bude mít názor.“

„Můžeme se směle dohadovat, co na to řekne. Od loňského roku, kdy se s Potterem tak sblížil, o něm mluví ještě dvakrát tolik než dřív,“ projevil názor Moody, neomaleně jako po celou dobu.

„Tím chceš říct, že zpochybňuješ Brumbálův názor?“ zeptala se bojovně paní Weasleyová a její ruce okamžitě putovaly v boky do postoje říkajícího, že si s ní nemá vysloužilý bystrozor moc zahrávat.

„Řekl bych, že takové věci bychom před dětmi řešit neměli,“ nadhodil Weasley, což byla samozřejmě chyba.

„My už dávno nejsme žádné děti,“ ohradil se proti tomu Ron, přesně jak Harry očekával. „Jestli sis nevšiml, tak je nám tu všem už sedmnáct. Jedině Ginny ne a ta by vůbec měla odejít.“
„Proč bych měla odcházet?“ vystartovala pro změnu dívka, „Mám o Harryho strach jako každý a záleží mi na jeho bezpečí, možná dokonce víc než vám všem dohromady, takže mám rozhodně právo tady být.“

„Takovým hádáním nic nevyřešíme. Musíme se uklidnit a hlavně spoléhat na Brumbála,“ snažil se vlkodlak o smířlivý tón a zároveň vyhovění všem, což mělo také očekávaný účinek.

„Při vší úctě, kterou k vám chovám, Remusi, vy se neustále snažíte hodit odpovědnost jen na pana ředitele,“ pro změnu se pustila Hermiona do Remuse, který z toho byl rozhodně dost překvapený.

Harry to všechno sledoval naprosto nevěřícně. Ani jeden z nich ho nejspíš před pár minutami neslyšel, když rezolutně řekl, že nebude dělat nic, co mu jiní nařídí. Do těch jiných se počítal i Brumbál. Proč by měl mít výjimku, když už každý dávno věděl, že není neomylný. Měl starého ředitele rád, nikomu nedůvěřoval víc, přesto se nechtěl nechat jeho rukou postrkovat ze strany na stranu jako věc.

Ne, nikdo v místnosti to nepochopil, dokonce ani Ginny ne, když ji viděl, jak se s ostatními hádá o tom, co je pro něj nejlepší a vůbec si neuvědomuje, že stojí půl metru od ní. Vzdal to. Buď byli hluší, nebo byl on neviditelný, v tom lepším a slušnějším případě. Obrátil se k nim zády a vyšel ven před Doupě nadýchat se čerstvého vzduchu. Nabíral ho plné plíce, vůni léta a přicházejícího deště. Vzhlédl k nebi. Nebylo jasně modré, už ho pokrývaly mraky, ale slunce stále jasně zářilo a z východu se blížil temný stín mračna hlásajícího bouřku.

Netušil, že na to samé slunce se v tu samou dobu dívá jeho největší nepřítel.

 

°°0°°

 

S povzdechem nastavil svou tvář slunci. Cítil, že se blíží bouřka, jenže ne bouřka moci, ale ta skutečná vlhká bouřka, kdy se setmí, padá z oblohy voda a slunce zajde. Neměl rád, když slunce zacházelo, pokaždé měl totiž dojem, že se jeho tělo zpomalilo na samou snesitelnou mez. Kdyby mohl, pak by západ slunce jednoduše zakázal, jenže takovou moc neměl ani on. Pro teď si ještě mohl užívat teplých paprsků na svém těle a zapomenout na ostrou řezavou bolest v ruce. V posledních dnech totiž zesílila, jako kdyby magii v ráně cítila, že našel způsob, jak ji obelstít, a bouřila se.

Teď, když se k ní jeho myšlenky stočily, vystřelila svůj ostrá šíp celým nadloktím až do ramene. Zasyčel slovo v hadím jazyce, které by si na hrob jako vzpomínku vyrýt asi nenechal. Zajel rukou do rukávu a sevřel své předloktí, až se ostrá bolest změnila v tupou tepající a zároveň pod dlaní pocítil vlhkost vlastní krve plné magie. Znovu sprostě zasyčel.

Jak on nenáviděl Pottera. Tak hluboce a intenzivně, že to bylo jako mít v hrudi zarytou ocel. Jedině smrt toho kluka ji mohla vyrvat ven a poskytnout mu tak trochu úlevy. Toužil ho chytnout pod krkem, rvát holýma rukama jeho vnitřnosti a pak si zatančit na jeho rozedraných ostatcích. Místo toho všeho měl jen nepříjemné čekání na to, jestli jeho plán vyjde nebo ne.

Pustil své předloktí, tepavá bolest přešla v nepříjemný tlak a krize byla zažehnána. Jedním mávnutím ruky, jako by přetáhl přes svou hnisající šupinatou ruku dlouhou rukavici končící někde ve ztracenu v jeho objemných rukávech. Druhou si dal i na druhou zdravou ruku, to aby to nevypadalo, že cosi skrývá, ale spíš jako jeho nový módní výstřelek. Když byl ještě člověk, jak si matně vzpomínal, tak občas na sebe oblékl zvláštní věci. Vždy elegantní, vždy vzbuzující respekt, ale zvláštní, třeba jako kabát z vydělané obří kůže, která vypadala prakticky jako lidská. Tehdy vzbudil děs. A ty vzpomínky... byly kdesi v jeho podvědomí... myšlenka a vzpomínka na sen... na představu toho, že ho bavilo být něčím odlišený od ostatních a bavilo ho se dobře obléct.

Přešel od okna směrem k neustále chladné posteli, do které nikdy neměl potřebu si lehnout. On totiž dávno neznal rozkoš jakékoliv postelové aktivity, ať už to byl prostý spánek nebo milování se ženou. Přejel po hladném sametu vrchní pokrývky prsty a koutkem oka zachytil svou siluetu v černém hábitu, jak se odráží v zrcadle toaletního stolku.

Napřímil se a podíval se na svůj obraz zcela. Pohled na hadí obličej v něm nevzbuzoval odpor ani nadšení, byla to prostě jen schránka pro jeho mysli. I tak ho napadlo, že až dokončí své druhé vzkříšení, pak se mu nejspíš navrátí jeho podoba taková, jaká by byla, kdyby nikdy nezemřel. Vypadal tehdy jako mladý Salazar Zmijozel, rodinná podoba byla podle něj tak nápadná, že bylo s naprostým podivem, jak mohli být tak slepí všichni ti profesoři v Bradavicích den co den stojící mu tváří v tvář. Až tak obrovští hlupáci tam snad neučili. Nejspíš však ano, jediný, kdo si tehdy jeho nápadné podoby všiml, byl Brumbál a Šedá dáma, patronka Havraspáru. Na rozdíl od Brumbála, ona za ním přišla, aby mu sama řekla, čí je nejspíš příbuzný. Prozrazovala mu to tak, jako kdyby to nevěděl. Málem se jí tehdy vysmál do očí.

Zvedl ruku, naposledy si prohlédl svůj odraz a pak luskl prsty. Zrcadlo se roztříštilo na velké střepy, ty se vletu rozpadly na menší, ty na ještě menší až k zemi dopadl jen skleněný prach lesknoucí se ve slunečních paprscích jako kaluž vody.

 

1. Jednoduchý svazek ~o~ 3. Všechno při starém