29.10.2014 21:08

Vyprovodil Midgarďana pohledem, dokud se za ním nezaklaply dveře. Pak nechal samolibý úsměv rozprostřít po své tváři tak silně, jak si mohl dovolit, aniž by se obával, že tím upoutá Jarvisovu pozornost. Manipulovat se Starkem bylo nejen užitečnější než všechny armády devíti světů, které by mohl mít, hlavně to bylo zábavnější. Midgarďan si o sobě myslel, kdovíjak není chytrý, postavil si na inteligenci celé své impérium, přitom ho bylo tak snadné ošálit. Jako vzít dítěti medovou kukuřici, pokud by byl ochotný něco tak barbarského udělat.

Mobil v jeho kabelce vydal zvuk náležící k příchozí zprávě. Jemně se zamračil. Nevítal nutnost muset si vůbec takové zařízení pořizovat, ale nebylo zbytí, pokud chtěl využívat zdroje zdejšího světa k nalezení toho, po čem tak zoufale prahl. A nejen zdroje, hlavně samotné pozemšťany, kteří byli nepříjemně nedílnou součástí jeho plánu, ať proto, že je využil jako klíč do S.H.I.E.L.Du, nebo k pro ně poněkud méně příjemným věcem.

Vytáhl přístroj z kabelky. Na displeji se vyskytovala prostá zpráva slibující, že bylo nalezeno, co hledal, a víc se dozví ve skladišti, kde bude očekáván. Opakovaně ty hlupáky varoval, aby nikdy nevstupovali do těch rybou páchnoucích prostor, které byl nucen obývat, ale jeho slova nepadla na úrodnou půdu. Jestli půjdou Midgarďané do zadní části, nebude se muset starat o dnešní jídlo pro své dítě, zato si však bude muset najít jiné lidské poskoky, kteří mají loď s midgardským radarem a jsou ochotní s ním spolupracovat. Nebylo jich tolik, kolik by se na první pohled mohlo zdát. Normální zločinci tohoto přelidněného města se ho obávali, nejspíš kvůli jeho dřívějším snahám si podrobit Midgard, a ti zločinci, kteří nebyli úplně obyčejní, se pro jeho plán nehodili. Bylo příliš nebezpečné nechat ji třeba se jen přiblížit k jejich rukám. Příliš nebezpečné.

Vrátil telefon do kabelky.

„Jarvisi?“

„Ano?“ dostalo se mu okamžitě odpovědi.

„Půjdu teď ven, sehnat něco, co se bude Tonymu líbit.“ V duchu se ušklíbl, byl si jist, že žádnému člověku v S.H.I.E.L.Du se nebude líbit, co hledá, a pravděpodobně i části Asgarďanů ne. „Mám to tu nějak... zamknout? Nebo, já nevím, aby to tu nevykradli,“ předstíral strach.

„Po vašem odchodu aktivuji bezpečnostní opatření.“

„Jaká opatření?“

„K těmto informacím nemáte přístup. Lituji.“

Mírně přimhouřil oči v rozladění. Přinejmenším zkusil z počítače něco dostat. Kdyby měl možnost podívat se na něj přímo, bylo by to daleko snazší, ale získat k němu přístup bude ještě obtížný úkol. Pokud se samozřejmě bude vůbec obtěžovat dodržet dohodu, kterou měl s Midgarďany.

„Ale jak se pak dostanu dovnitř?“

„Mé diagnostické programy vás rozpoznají a pustí.“

Mohl rovnou říct, že Lokiho pozná. Bylo by nejspíš třeba zapracovat na složkách upravujících konverzaci a společenské chování, pokud chtěl Stark přiblížit svou umělou inteligenci lidství, jak měli lidé, co zatím vypozoroval z literatury a filmů, opravdu ve zvyku.

„To doufám, budu mít pro Tonyho spoustu dárků! Byla by škoda, kdyby o ně přišel,“ mírně afektovaně se zasmál, ještě chvíli a budou ho z toho bolet plíce a krk.

„O tom nepochybuji, madam.“

Trochu se zamračil. Ty konverzační programy by opravdu potřebovaly rozšířit, jelikož Jarvisovy odpovědi byly otravně stručné a neposkytující dost informací - skoro jako kdyby měl počítač podezření a proto s ním nechtěl mluvit. Bude se muset méně vyptávat, nejspíš. Pro teď měl důležitější starosti než uvažovat, jak se dostane přes Jarvisův bezpečnostní systém, a ty myšlenky ho naplňovaly rozechvělým očekáváním se špetkou obav z neúspěchu. Nebylo to poprvé, co už to skoro vypadalo, že má, co chce, a nemyslel tím jen teď, zde na Midgardu, ale všeobecně. Jenže pak se ukázalo, že se on nebo jeho spojenci mýlili. Všeotec dokázal být vynalézavý, pokud chtěl něco ukrýt, zvláště před magickým vyhledáváním nebo technikou, kterou disponoval jakýkoliv z tehdy vyspělých světů, naštěstí ale nedokázal odhadnout, jakou techniku budou mít jednou Midgarďané. Považoval jejich svět ještě dnes za dětinský. Což také byl, jenže už ne natolik, aby zde mohl Odin bez povšimnutí skrýt ji, sílu, které bylo jen máloco ve všech světech rovno. Očekávání, až ji bude opět držet v rukou, bylo téměř nesnesitelné, a rychle ho vyhnalo do ulic města, sotva si všiml, že mu Jarvis popřál příjemné odpoledne při nakupování. Připomnělo mu to jedině, že bude muset po cestě zpět zajít do několika drahých Mingardských obchodů a opravdu něco pro udržení svého převleku nakoupit, ale o tom bude uvažovat později. Teď se zhmotnil na přístavním mole kousek od páchnoucích fabrik a neméně páchnoucího moře. Všechno na tomhle světě tak hrozně smrdělo, jako jedna obrovská žumpa. V tomhle případě to alespoň zakrylo odér několika jeho prvních nepodařených pokusů.

Rychle prošel mezi nákladními kontejnery ke skladišti, které byl nucen obývat, i když to bylo hodně nedůstojné místo pro boha. Před vchodem stála tři černá drahá auta a vchod samotný byl pootevřený, jak se hosté sami a na vlastní nebezpečí pozvali dovnitř. Zastavil se u dveří a nahlédl dovnitř, mírný úšklebek mu okamžitě zkroutil koutky nahoru. Midgarďané nebyli mrtví, prozatím, jen se mu přehrabovali ve věcech a procházeli se po skladišti, a ve svých drahých oblecích přitom vypadali poněkud směšně, jako zločinci z filmů, které měl tu možnost shlédnout.

Zlehka setřásl svou ženskou podobu, berouc na sebe něco přijatelnějšího; sebe samého v Midgardském oblečení. Ještě si jedním pohybem uhladil vlasy, než holí otevřel dveře a vstoupil. Uvítáním mu bylo vytažení sady zbraní, které Midgarďané namířili přímo na něj. Přejel je s jistým zájmem pohledem. Ve skutečnosti byl zvědavý, co by se stalo, kdyby do něj všichni vyprázdnili zásobníky. Něco takového ještě nezkoušel, ale naposledy, kdy mu prošla kulka srdcem, trvalo skoro deset minut, než vstal; zahojit rány po neméně třiceti kulkách by asi trvalo o něco déle. Pokaždé skoro toužil si to vyzkoušet, ne že by tak miloval bolest, ale vědět, co vás může zabít a co ne, je celkem užitečná věc.

„Psal jsem před půl hodinou, co ti tak dlouho trvalo?“ zavrčel Fabio, vůdce celé skupiny, který se vyznačoval otřesnou oblibou v bílých oblecích, které jeho tučné tělo činily ještě větším. Připomínal telící se krávu, kterou někdo zapomněl řádně zavřít do ohrady.

„Měl jsem nějakou práci? Třeba… nevím…“ poklepal si prstem do rtu, „udělat lusknutím prstu to, co tvoji muži nedokázali za poslední tři roky?“

„Dostal si se ke Starkovi?“ zeptal se Midgarďan dychtivě a, nedbaje varovného zavrčení svého hlavního poskoka, popošel k Lokimu na dosah ruky.

„To záleží na tom, jestli jsi našel to, co hledám,“ odvětil mírně, skoro úslužně a rozhodně vstřícně, i když vstřícný nebyl ani trochu. Pokud měli, co potřeboval, chtěl to okamžitě. Vzít si to a pozabíjet je, co jiného udělat s někým tak, i na Midgarďany, podřadným, jako byl Fabio a jeho muži.

„Našel. Bylo to sto kilometrů dál na sever, než jsi nám říkal, ale bylo to tam. Divná kovová bedna na dně oceánu. Mám celou složku obrázků i souřadnice,“ řekl Fabio a pokynul jednomu ze svých poskoků, který vzápětí vytáhl zpoza saka hnědou papírovou složku.

Lokiho pozornost se upřela jen na ni, ani vytasené zbraně už ho nezajímaly. Žaludek se mu sevřel v dychtivém očekávání a nervozitě, která mu téměř krátila dech. Tam, jen kousek, na dosah ruky, mohlo být to, co tak zoufale hledal celá staletí. Nejen mohlo, určitě to tam bylo, tentokrát se nemýlil.

Natáhl ruku po složce, ale než se jí stačil dotknout, zmizela opět pod Midgarďanovým sakem. V tu chvíli zatoužil všechny zabít a složku si jednoduše vzít, jenže věděl, že je bude ještě potřebovat. Věděl, že musí být trpělivý.

„Ne tak rychle,“ dovolil si ho napomenout Fabio, „měli jsme dohodu, já ti najdu bednu a ty mi pomůžeš zbavit se Starka. Než bude Stark u mých nohou a jeho oblek v mém držení, nedostaneš nic a můžeš si tu zatracenou krabici hledat sám, třeba tak, že půjdeš po mořském dně a budeš osahávat každou skálu. Je mi to fuk.“

„Já své dohody dodržuji, Fabio, o to se nemusíš bát. Ukaž mi tu složku. Přesvědčím se, jestli jsi našel to, co hledám, a pak ti dám Starka.“

„Anebo se budeš dál jenom chvástat,“ podotkl Stefano, Fabiova pravá ruka nebo ještě lépe štěněčí ocásek, který za ním všude pobíhal. „Jako Iron Man nám ničí obchody už několik let a za celou dobu se nám k němu nepodařilo dostat. Stark Tower je nedobytná pevnost -pancéřové zdi, neprůstřelná skla, kamery na každém kroku a ta zkurvená umělá inteligence navrch. Není šance se vloupat dovnitř a Iron Man… Pár našich chlapů skoro zařvalo, když se mu postavili, a teď hnijou ve vězení.“

Sjel po rozhněvaném midgarďanovi, který ho tu s takovou drzostí urážel, pohledem.

„Nazýváš mě snad lhářem?“ zeptal se dotčeně.

„Jo. Podle mýho ses ke Starkovi nepřiblížil a nepřiblížíš ani na deset kroků,“ odsekl mu na to se zadostiučiněním v hlase.

„Stefano má pravdu. Máš pusu plnou chvástání, ale nikdo z mých chlapů tě neviděl ani ve stejnym baru jako Starka. Podle mýho nás chceš jenom okrádat o čas a to já neodpouštím. Zasadím ti kulku mezi oči,“ dodal Fabio výhružně, jeden z jeho mužů v tu chvíli zvedl zbraň a namířil ji na Lokiho čelo.

Vyzkoušet, jestli by ho to zabilo, nebo jenom způsobilo neskutečnou migrénu, by bylo zajímavé, každopádně se nebál. Přesto však ucouvl o půl kroku dozadu v předstírané obavě z jejich zbraní a zvedl ruce ve smířlivě obranném gestu. Nač ukazovat všechny trumfy hned, že?

„V tom se mýlíš, Fabio. Nechci tvé zaměstnance nařkávat z hlouposti, ale jsou trochu nepozorní, nebo nemají dost otevřenou mysl, aby pochopili. Mohu tě ale ujistit,“ vykouzlil jemný úsměv, „že nejen vím, jak se ke Starkovi dostat. Už jsem viděl osm z jeho deseti pater Stark Tower a je jen otázkou času, než mi ukáže zbytek.“

„Řekni mi, jak si se tam dostal?!“ štěkl Midgarďan.

Nenechal se jeho prudkostí zastrašit, naopak, byla směšná a nahrávala mu přímo do ruky. Čím podrážděnější bude, tím dychtivěji se podělí o všechny informace, protože ztratí koncentraci a trpělivost. Právě dychtivost a netrpělivost byly nectnostmi ostatních, které Loki na vlastní kůži neznal, ale vždy mu byly ku prospěchu.

„To ti neprozradím, nazývejme to obchodním tajemstvím. Budeš mi muset věřit, že mám Starka tam, kde ho chci, mohu se v jeho věži pohybovat volně a brzy získám přístup k jeho počítači. Potom už nebudou žádné jeho zbraně ani zabezpečení pro vás problémem, protože jednoduše přeprogramuji počítač tak, že vás pustí dovnitř, a ty si budeš moci vzít jakoukoliv technologii, po které toužíš, a donutit Starka skutečně ti pokleknout k nohám předtím, než ho zabiješ. Ale nic z toho nedostaneš, když mi prostřelíš hlavu, nebo pokud mi nebudeš ochotný vyjít vstříc. Nezapomínej,“ přistoupil o pár kroků blíž, nehledě na to, že se mu první zbraň téměř přitiskla ke spánku a Stefano také vytáhl pistoli, „já si mohu na tomto světě najít jiného ochotného spojence, ale ty už nedostaneš šanci spolupracovat s bohem, který ti může dát vše, co chceš.“

Fabio se mu zamračeně zahleděl do očí, pátraje po lžích, kterou by mohl prokouknout. Jak směšné, snažit se prohlédnout sítěmi samotného boha lží a intrik, zvláště když dokonce ani nelhal. Ne tak docela. Dobře, lhal v tom, že bude s Midgarďanem udržovat navždy přátelské vztahy, měl pro něj jiného použití, než ho nechat běžet, ale předtím, než ho využije, mu klidně mohl dát jakoukoliv Starkovu technologii. Jen tak čistě pro zábavu a ze zvědavosti, co se stane, když se pozemský zločinec s nejmodernějšími Midgardskými zbraněmi postaví proti Muži ze železa Bylo zřejmé, že někdo zemře, nejspíš více než jeden člověk, otázkou však bylo kdy, jak a kdo, protože vítěz v takovém souboji mohl být jen jeden, a jeho z upřímné touhy po povyražení stejně jako ze zvědavosti zajímalo, kdo. A právě to, svou ochotu dát Fabiovi, co chce, nechal zářit ve svých očích nejsilněji a tím pozemšťana snadno přesvědčil ke spolupráci.

„Mohu teď vidět alespoň fotografie z tvé složky?“ zeptal se se vstřícným úsměvem a natáhl ruku.

Fabio mírně pokývl hlavou na souhlas a zároveň tím vyzval svého sluhu, aby předal Lokimu do ruky štos fotografií. Sevřel je jako záchranné lano a okamžitě jimi začal listovat.

Několik prvních byly jenom snímky z primitivního, nicméně v tomto případě neuvěřitelně účinného midgardského radaru. Nejasný obrys, nic víc. Další už byly přímo roztřesené fotografie, které musel pořídit někdo, kdo se potopil až k mořskému dnu. Srdce se mu rozbušilo při pohledu na známé asgardské písmo táhnoucí se v hustých sloupcích a řádcích po povrchu dokonale čistého kovu, který jako kdyby nestrávil sedm set let pod vodou. Přejel prsty po nápisech. Když je četl, to prokletí, které bylo uvaleno na rakev, cítil, jak se mu hrdlo stahuje vztekem stejně jako úzkostí. Tak dlouho hledal, nejen v Midgardu, ale i v Asgardu a všech ostatních světech, neschopný ji najít, a teď, když to měl přímo před sebou, cítil, jako kdyby se dusil. Zalykal se nervozitou i štěstím z toho, že ji brzy opět bude pevně držet v rukách, že bude zase jeho a s ním.

„Co je to vůbec zač? Je to nějaká vaše zbraň?“ přerušil Fabio velmi hrubě jeho myšlenky.

Zvedl k němu pohled a spatřil směšnou dychtivost v Midgarďanových očích, zářících zradou, ze které byl ještě před chvíli nepřímo obviňován on sám. Existovala jen jedna směšnější věc, než se domnívat, že prokouknete boha lží, a to pokoušet se ho obelhat, obelstít a okrást o jeho majetek. Ne nadarmo se tvrdilo, že je jeho jazyk pokryt stříbrem, které krásně září na slunci, ale sklouzne po něm bez hořké pachuti i ta nejhlubší lež a přetvářka. Kdo byl Fabio, že si chtěl hrát na většího spřádače sítí, než byl Loki sám.

„Je to něco daleko lepšího než prostá zbraň. Přesahuje to možnosti tvého chápání, ale,“ jemně přimhouřil oči, jak si měřil Midgarďanovu stále dychtivou tvář, „když mi pomůžeš dostat tu bednu z vody, ukážu ti, co je uvnitř, a dokonce budu tak štědrý, že ti předvedu a vysvětlím, co to je. To přísahám na svou čest.“

Midgarďan si ho podezřívavě změřil, nejspíš první chytrá grimasa, kterou za posledních deset minut udělal.

„Proč bys něco takového dělal?“

„Proč?“ poklepal si okrajem fotografií na dolní ret, jako kdyby se musel nad otázkou dobře zamyslet. „Protože jsme dobří spojenci a mohli bychom být i dobří přátelé. Ano, přesně to si myslím, jsme přátelé a já ti to nabízím jako dar ke zpečetění našeho přátelství, které by nás mohlo vést k daleko větším cílům, než je jenom zničení Starka a S.H.I.E.L.Du. Co na to říkáš?“ Vrhl na Midgarďana nevinný úsměv, který se jako vždy setkal s úspěchem přinejmenším v podobě Fabiova předstíraně přátelsky širokého úsměvu.

„Přátelství je dobrá věc, jen co je pravda. Je to tak, chlapci? Přátelství rozvíjí naší duši a činí nás šťastnými,“ ponoukl svým bodrým hlasem všechny kolem k projevům nadšení nad představou jejich vzájemné spolupráce s Lokim, a zároveň se svými slovy se vydal k Lokimu s rozevřenou náručí, jako kdyby ho chtěl obejmout a nejlépe políbit.

Loki udržel úsměv, přestože představa toho, že se ho Fabio dotkne, mu tlačila znechucením žaludek až do krku. Naštěstí pro něj, dřív než se k nim Midgarďan dostal, se ze zadní části skladu ozvalo táhlé zazívání a zachrastění, jak se Bellus právě konečně probudil vyrušený jejich rozhovorem, a jeho řetězový obojek vydal opravdu nepříjemný zvuk, když se otřel o stěny. S uspokojením sledoval, jak se všichni v místnosti prudce napnuli, svým výrazem, každým pórem v těle vyjadřující směsici nervozity a podrážděnosti přecházející ve strach. Ještě větším zadostiučiněním mu bylo Fabiovo zbabělé zacouvání při první zvuku těžkých kroků mířících jejich směrem a chrastění ocasu taženého po zemi, který kroky doprovázel.

„Nejspíš je načase nakrmit mého chlapce. Chcete být hlavním chodem?“ zeptal se vlídně, což bohatě stačilo k vyhnání všech Midgarďanů ze skladu. Ani se nestačili rozloučit nebo projevit svou nelibost nad tím, že musí tak potupně utíkat, i když sami sebe považují pomalu za zločinecké megamysli.

Pobaveně pozoroval, jak za nimi zapadly těžké kovové dveře, a pak se zvenku ozvalo dvojí startování motoru, následované kvílením pneumatik. Tehdy se hlasitě zasmál.

„Zdá se, že naše návštěva nemá ráda děti, můj maličký,“ řekl pobaveně někam přes rameno, „ale neboj se, tatínek tě miluje,“ dodal tiché ujištění.

Horký dech mu ovanul tvář.

 

°°0°°

 

Skopl boty z nohou. Hnusné nepohodlné boty za dva tisíce dolarů, ve kterých se nedal ujít snad ani jediný krok, zato se bezvadně hodily k saku, tomu těžkému kusu hadru, co mu jako mršina ležel na zádech. Jednou ze záhad vesmíru, kterou doposud nedokázal vyřešit, ani se jejímu řešení přiblížit, bylo, jak to, že může být obyčejné tričko od benzínky za dolar pohodlnější než košile takové ceny, že z toho někteří ve městě musí vyjít na měsíc. Nejspíš za tím stály sadistické sklony módních návrhářů a majitelů firem s módním oblečením.

Mrskl na zem také své sako, pak následovala kravata. Kravata! Měl ji na sobě celé hodiny, kdy ho škrtila, zatímco se představenstvo firmy snažilo přiškrtit jeho rozpočtové tabulky. Bylo to mučení, kterým se ho snažili přimět říkat 'ne', ale to se šeredně spletli. Nebyl půl roku zavřený v pouštním bunkru teroristů a nepěstoval si střepiny v srdci, aby pak podlehl nátlaku skupiny kravaťáků, jejichž jména ani neznal. Dost na tom, že musel přijít v saku. Kdyby to neslíbil Pepper, nepřísahal na svou čest i Iron Manův oblek, nechodil by v saku ani před představenstvo, nakráčel by tam v červených slipech a triku s nápisem 'Jsem kapitán Amerika', aby naštval nejen je, ale i Stevea.

„Je tu ještě B… Brigit, nebo utekla i s mou kreditkou? Jestli to druhé, tak doufám, žes ji zablokoval, nechci znovu vysvětlovat, proč jsem si koupil Madoninu podprsenku… mimochodem, co jsme s ní udělali?“ zeptal se, když už si na tuhle drobnou událost vzpomněl.

„Slečna Brigit se nachází v kuchyni, kde připravuje večeři. Madoninu podprsenku jste prodal a výdělek z prodeje věnoval na charitu.“

„Vážně?“ Nemohl popřít, že ho to překvapilo, nečekal by, že tu na něj bude čekat po skoro deseti hodinách, kdy ji nechal samotnou s představou, že drží v rukou veškerý jeho movitý majetek. Zvláštní.

„Ovšem. Jednalo se o nadaci, která financuje dětská onkologická oddělení státních nemocnic v New Yorku,“ přispěchal Jarvis s odpovědí, kterou tak docela nechtěl slyšet.

Zakroutil zamítavě hlavou.

„Nemyslel jsem tu charitu, ale Brigit. Nečekal bych, že ji tu vůbec ještě najdu.“

„Ano, to by se dalo považovat za zajímavé,“ odpověděl Jarvis, načež se důležitě odmlčel, opravdu odmlčel, i když to vypadalo jako porucha nebo zaseknutí, což samozřejmě nebylo možné. „Strávila venku sedm hodin a dvanáct minut, pak se v šestnáct čtyřicet osm vrátila zpět s množstvím zakoupených věcí, zvláště spodního prádla, které si pak ve vaší ložnici zkoušela...“

„Hodná holka,“ pochválil si. „A co koupila? Ne, počkej, neříkej mi to, ani neukazuj, chci být překvapený.“

„Obávám se, aby vaše překvapení nebylo větší, než čekáte,“ podotkl Jarvis, a kdyby jeho hlas mohl být skeptický, nejspíš by právě byl.

„To má až tak otřesný vkus? Koupila mi třeba slipy s kachničkama? To bych nakonec i bral, mohlo to být horší… brr, třeba ty sloní z poutě,“ uchechtl se a zamířil do svého pokoje. Než zamíří do kuchyně na jídlo a vůbec se ukáže Brigit, hodlal vypadat a cítit se normálně, a to znamenalo zbavit se všeho, co by ostatní označovali za slušný a civilizovaný vzhled.

„Ne, s výběrem spodního prádla a dalšího oblečení budete bezesporu spokojen. Slečna Brigit má střízlivý vkus, i když je poněkud obsesivně fixovaná na zelenou a černou barvu, ale její ostatní chování shledávám podezřelým.“

Vrhl tázavý pohled směrem k jednomu ze senzorů umístěných v rohu ložnice, zatímco se převlékal do čehokoliv čistého, či relativně čistého, a pohodlného.

„Dnes se mě ptala na zabezpečení vašeho bytu.“

Překvapeně povytáhl obočí.

„Vážně? A na co se ptala?“

„Chtěla vědět, jaká bezpečnostní opatření po jejím odchodu zprovozním.“

Zlehka se zasmál a zakroutil nad Jarvisem hlavou, byl až moc starostlivý.

„Víš, Jarvi, normální lidé si při odchodu z baráku zamykají dveře, aby je někdo nevykradl. Neříkej, že se ti to ještě nestalo?“

„Ano, pane, už se mne vaši hosté ptali, jaké všechny bezpečnostní systémy ve Stark Tower jsou a jak fungují, zvláště pan Barton...“

„Ten taky strká nos všude,“ utrousil.

„… ale u nich všech mohu dohledat informace o jejich minulosti, byť nelegální cestou. O slečně Brigit jsem nemohl nic najít. Můj rozpoznávací systém nebyl schopen její obličej nalézt v žádné běžně přístupné databázi, ani v databázích CIA, FBI, KGB, Mosadu a dalších světových tajných služeb. Je to, jako kdyby neexistovala.“

Tony si s hlubokým povzdechem promnul obličej. Na tohle se potřeboval pořádně napít, jelikož jak se zdálo, začínal mít doma pěkně paranoidní UI. Bude muset projít Jarvisovy programy, vymazat něco z jeho paměti, nebo přenést do trezorové sekce, možná přepsat osobnostní protokoly, aby se podobného chování zbavil. Mít totiž doma paranoidní umělou inteligenci nebylo vůbec nic pěkného, ještě by to mohlo skončit jako ve strašidelných sci-fi filmech a Jarvis ho zavře ve věži, podobně jako tu zlatovlásku… z toho kresleného filmu, a bude odpalovat hlavu každému, kdo se jenom přiblíží k Stark Tower. To by nejspíš moc neprospělo obchodu ani jeho beztak už kontroverzní pověsti. Navíc, přeci jen, kupy mrtvol před okny by za chvíli začaly zapáchat a to by nebylo moc pohodlné.

„Tak prostě není tajná špionka, neporušuje zákon, nebo ji ještě nechytli, neumí řídit… čemuž bych se vůbec nedivil… a její střední škola si neudělala webový archív fotografií. Tvůj systém je sice téměř neomylný, ale lidé neomylní nejsou a ještě se pořád najde spoustu těch, co píší tužkou. Víš, co je vůbec tužka? To je taková ta kulatá dřevěná věc uvnitř s tuhou, co se s ní dělají čáry na papír… ano, papír, ty tenké bílé plátky z drceného dřeva. Sice to taky nechápu, ale jsem tolerantní člověk, a když to má někdo rád…“ Pokrčil rameny.

„Vy tedy neshledáváte slečnu Brigit podezřelou?“

„Ne,“ odpověděl stručně, přičemž si představil, jak se Jarvis uraženě zašklebil, docela hloupá personifikace počítačového programu. „Není podezřelá a ty o ní přestaň vyhledávat informace bez mého dovolení.“

„Jak si přejete, pane.“

Pro teď ho Jarvisova odpověď uspokojila, jeho přeprogramování na méně podezřívavého domovníka z dob, než se Loki pokusil ovládnout svět a po Zemi začali pobíhat podivní mimozemští bohové používající Schaumu, se rozhodl nechat někdy na později, a raději se nechal vést kupodivu příjemnou vůní, která se táhla bytem směrem od kuchyně. Následoval ji, jen si po cestě na baru vyzvedl jednu sklenku, jelikož se mu začalo zdát, že je až podezřele moc střízlivý, dokonce si byl jist, že vidí zřetelné a rovné hrany schodů. Byl to nepříjemný pocit sám o sobě, a když okamžik na to vstoupil do kuchyně a zažil bodnutí deja vu, byl za sklenku ve své ruce i účinek, který měla, velice vděčný. Půlku jí do sebe obrátil a zalitoval, že si nevzal celou láhev do zásoby, na pocit bolestivě staženého hrdla by ji potřeboval. Potřásl hlavou. Ne, nebyl k tomu důvod, v jeho kuchyni se nedělo nic zvláštního, jen jedna hloupoučká brunetka krájela rajčata na salát, zatímco se za ní v troubě peklo maso. Sebevíc to byl známý obraz, byl to jenom klam a odraz minulosti.

Zahnal všechny vzpomínky a přistoupil k pultu, o který se ležérně opřel. Brigit k němu zvedla pohled a po krátkém překvapeném zamrkání se rozzářila bezbřehým nadšením a v okamžiku už mu tiskla vlhké rty na tvář.

„Konečně jsi doma. Už se mi po tobě začalo stýskat,“ zabroukala něžně, rukou mu přitom mazlivě přejela po prsou.

Příjemně chladný dotek a příslib dobrého jídla, které ho už teď oblažovalo svou vůní, způsobilo, že se ani neohradil proti jejímu napůl vyřčenému tvrzení, že je tu doma, a zahnal i jeho předešlou úzkost. Mohla by tu být doma, na pár dní nebo týdnů, dokud zůstane sexy, mazlivá, a pokud se ukáže tak dobrou kuchařkou, jak naznačovala vůně nesoucí se kuchyní.

„Ta parta pitomců toho měla na srdci víc, než je zdrávo,“ odvětil polohlasně.

„Chudáčku, to muselo být strašné,“ politovala ho upřímně, její obličej přitom posmutněl, jako kdyby to byla ona sama, kdo musel celé hodiny snášet příšerné byrokraty. „Určitě máš hlad. Udělala jsem vepřovou pečeni na rozmarýnu podle receptu mojí maminky. Doufám, že to budeš jíst.“

„Jestli chutná jen z poloviny tak dobře, jako voní…“

„Líp než to. Trvalo mi snad věčnost naučit se ten recept, ale nakonec jsem ho dovedla k dokonalosti,“ vztyčila hrdě hlavu, načež se zasmála a obrátila k plotně. „Počkej, dám ti ochutnat šťávu. Je výborná!“

Se zalíbením sledoval, jak se Brigit sklonila k troubě a otevřela ji. Vzápětí už měl těžký problém k řešení; co je poutavější? Oblé pozadí v úzkých přiléhavých kalhotách, vyklenuté vysoko do vzduchu, nebo nádherný kus prorostlého, do hněda zapečeného vepřového, který se na něj usmíval z pekáče? Nakonec dospěl k názoru, že dohromady je to nejlepší, prostě splněný mužský sen. Kráska s jídlem v ruce, ještě by mohla mít v té druhé lahev s burbonem a spokojenější by být nemohl.

„Tak… otevři hezky pusu, a pozor, je to pořád teplé.“

Ochotně přijal opravdu stále hodně teplou lžíci omáčky. Byla mastná, slaná, kořeněná a pravděpodobně v ní nebyl ani gram čehokoliv zdravého, možná tak pár kousků dávno rozvařené zeleniny, a hlavně spousta vína. Rozplývala se na jazyku, dráždila k dalšímu ochutnání, jednoduše byla výborná.

„Hmm. Postavím pro tebe restauraci a budeš tam šéfkuchařka.“

Jemně se zasmála.

„Mně stačí vařit pro tebe,“ vydechl sladce a přitiskla své rty na jeho.

Vjel rukama do jejích vlasů, jemných a bohatých, a prohloubil jejich polibek. Vyvstávalo před ním velké dilema, jestli se nejdřív najíst, nebo odtáhnout tohle svůdné tělo a vlhké rty do postele. Jedna jeho část, ta nízko pod pasem, volila jednoznačně postel, žaludek byl ale zásadně proti a ubohý mozek se nedokázal rozhodnout. S bezradným povzdechem se odtáhl.

„Předkládáš mi složitá dilemata,“ podotkl, aby hned na to spatřil její zmatený výraz. Měl by nejspíš používat méně složitých vět.

„Jsem nerozhodný, co teď,“ upřesnil. Teprve teď ho pochopila.

„Můžeš mi pomoc nakrájet salát,“ navrhla a podala mu nůž.

Zarazil se. Nedokázal tomu zabránit, prostě strnulým pohledem pozoroval nabídnutou dřevěnou rukojeť nože právě vytaženého ze stojanu. Vztáhl po něm ruku a reflexivně ho uchopil. Držel v ruce, jeho váha mu spočívala v dlani a on na něj jen shlížel. Připadal si jako hlupák, zaseknutý stroj, který je třeba rozebrat a znovu složit, tentokrát správně. Nebyl totiž důvod, aby si prohlížel nůž jako pitomec, jen… šlo přeci jen o nakrájení rajčat nebo paprik, žádný velký problém, lidé to dělají denně. Spolu v jedné kuchyni.

Položil nůž zpět na pult.

„Vaření radši nechám šéfkuchařce, ještě bych ti tu něco zkazil.“

Rychle se přesunul ke stolu. Hlavně aby už byl co nejdále od vaření, které mu najednou nepřipadalo tak skvělé jako ještě před chvílí. Ne že by se snad vůně pokazila, nebo Brigit udělala něco špatného, problém byl v něm. O to víc ho to štvalo. Kdyby udělala něco ona, začala se chovat až moc nesnesitelně, prostě by jí ukázal dveře, proč ne, neměl k ní žádné skutečné závazky, jenže vyhodit ji jen proto, že mu připomněla minulost, se kterou se ještě nebyl schopný srovnat, prostě nebylo spravedlivé. Zasloužila si svých patnáct minut v bazénu plném peněz, o tom přeci všechny holčičky snily.

Ticho, přerušované jen rychlým a zručným klepáním nože o prkýnko, se začalo nepříjemně protahovat. Hej, Tony Stark byl v místnosti se sexy kočkou a bylo ticho a klid, jen to zatracené skřípání nože. Obrátil do sebe zbytek sklenky. Takhle to rozhodně nemohl nechat, proti klidu se v něm vše bouřilo, vlastně ne proti klidu samotnému, ale proti klidné večeři s Brigit. Od toho tu přeci jen nebyla, k tomu byly skutečné přítelkyně a do té měla daleko.

 

°°0°°

 

Málem pozemšťanovi v leknutí zasekl nůž do hrdla, když ho tak náhle a bez varování popadl kolem pasu a přirazil k pracovní desce. Naštěstí to odneslo pouze dřevěné prkénko, do kterého se čepel ponořila jako do másla. Prudce vydechl pod tápajícíma rukama a ústy, která byla cítit po alkoholu. K uším se mu doneslo něco, co až podezřele znělo jako 'moje kočička', zvláště nad tím přivlastněním stěží zadržel výbuch smíchu. Přesvědčení o vlastní absolutní nadřazenosti, se kterým k němu Stark přistupoval, bylo tak zábavné a nepravdivé.

Ve skutečnosti s ním zatím manipuloval snadněji, než jak náročné bylo dostat ho zrovna teď na pohovku. Bílá kůže byla pohodlnější, netlačila do kolen, když se usadil na jeho stehna a zajel rukama pod barevnou látku Midgarďanova oblečení. Putoval rukama po jeho pevném, svalnatém těle, na dotek teplém a napnutém potřebou. Ústa, která ochutnal, byla sice cítit po burbonu, ale byla také upřímně dychtivá a tím správným způsobem fixovaná jen na něj. Díky tomu bylo snadné si to vlastně i užít, ponořit se do roky zapomenutých pocitů, jež mu přinášelo ženské tělo, a skutečně se poddat rozkoši, která mu v dlouhé křeči sevřela klín.

Uspokojeně se pak přesunul z klínu na pohovku, ale ruce z jeho těla nesundal, naopak jimi začal přejíždět v kruzích. Dříve, nebo za jiných okolností, by se Starkem dokázal strávit pár týdnů nebo možná měsíců, a to převážně na lůžku či kdekoliv v okolí, kde by bylo jen trochu vhodného prostoru. Proto byla tato část jeho plánu tak snadná. Stark byl sice obhroublý hlupák, ale hlupák s tělem, které by stálo za trochu námahy při svádění, i kdyby to nemělo žádný vyšší účel, než vlastní uspokojení z toho, že toho Midgarďana měl. To vše by se však odehrálo v dobách, kdy byl ještě zván asgardským princem, nikoliv vyvrhelem plížícím se temnými uličkami ke svému vytouženému cíli.

„Domácí jídlo je nanic,“ prolomil Stark náhle ticho naprosto nelogickým prohlášením, „Jarvisi, zlikviduj tu pečeni i všechno ostatní, a objednej čínu tady z rohu ulice.“

„Co?“ uniklo mu upřímně překvapeně. Strávil vařením dvě hodiny. Svou náročností se to sice nevyrovnalo míchání léčivých preparátů a mastí, ale byla to ještě o chloupek ženštější práce než bylinkářství, a o sto procent méně zábavná a užitečná. Nepřenesl přes svou čest takové ponížení, aby teď jeho práce přišla vniveč, hodlal si svoje jídlo obhájit, ale nedostal k tomu šanci.

„Hotovo, pane. Jakou čínu mám objednat?“

„Od všeho na jídelníčku kus.“

„Ale moje pečeně...“

„Zapomeň na ni, stejně už je z ní jenom hromádka černého popela,“ přerušil Midgarďan jeho protest opravdu hrubým způsobem a stejně hrubě vytáhl Lokiho na nohy. „Domácí jídla jsou nudná, když máš jen zůstat sedět u stolu a v tichosti jíst.“ Zatímco mluvil, táhl Lokiho za sebou, nejdřív k baru. „Člověk musí být v pohybu, jinak jeho duše a intelekt umře dřív než jeho tělo. A jak být v pohybu, když máš před sebou naleštěný porcelán.“ Nalil si vrchovatou sklenku whisky a pak, po krátkém zaváhání, sáhl po lahvi s vínem. „Proto miluju rychlé občerstvení, dostaneš to všechno do sáčku a může s tím jít kamkoliv. Nejlepší jsou hamburgery a hot-dogy, které se dají jíst i normálně na ulici.“

Převzal od Starka sklenici vína a nad jeho slovy mírně pozvedl obočí. Ač to připouštěl nerad, na tom, co pozemšťan povídal, bylo mnoho pravdy, i když to podával opravdu hloupým způsobem. Loki však chápal, jaký je to pocit být připoután k omezené kultuře a nucen respektovat její pravidla, i když se proti tomu mysl vzpírala. Frustraci z toho být omezován, kterou tak dobře znal, viděl i na tomto midgarďanovi.

„Proto jsi Iron Manem. Ten se nemusí nikdy zastavit ani respektovat pravidla,“ vyklouzla mu z pusy poznámka, která byla na charakter, co zrovna hrál, až moc hlubokomyslná. Nezdálo se ale, že by tomu Star věnoval nějakou větší pozornost, naopak se oslnivě usmál.

„Přesně. Udělat si výlet do vesmíru a zdlábnout hamburger někde na Měsíci,“ přitakal s hrdostí v hlase a přitáhl si Lokiho prudce k sobě.

Vzepřel se mu rukou o hruď, jen aby mu obsah sklenky neskončil vylitý na prsa. Ta halenka, co zrovna měl, byla už sama osobě provokativně tenká, voda by jí zrovna na cudnosti nepřidala.

„Tam bys umřel.“

„Ale vůbec ne. Už jsem ve vesmíru byl, dál než je Měsíc, dokonce dál než jakýkoliv jiný člověk do teď třeba jen uvažoval, že by se mohl dostat. A víš co?“ položil řečnickou otázku, strkaje Lokiho směrem ke dveřím ven na balkon. „Je tam bez nás lidí prázdno. Nekonečný černý prostor, potřebuje to pár kvalitních amerických neonů… a rychlých občerstvení,“ neopomněl dodat.

Stěží by nazval svět, kam Stark na krátko nahlédl, za nudný. Daleko spíše to bylo děsivé místo, plné temných stínu, ve kterých se dalo snadno utopit, pokud jste neměli nepřekonatelnou touhu to všechno přežít, smíšenou s odhodláním dostat se ven za jakoukoliv cenu. Vnitřně se mírně otřásl. Nelitoval žádného mrtvého Midgarďana z doby, kdy se trochu více ukázal na veřejnosti, lítost nad vlastními činy nepatřila k jeho silným stránkám, ale přetrvával v něm pocit vzteku a touha po pomstě za to, že byl přinucen udělat něco, co nebylo jeho skutečným přáním. Boj na život a na smrt uprostřed trosek města? To nemělo s Lokim, Mistrem jazyka, nic společného, byl to jen nutný způsob, jak se vymanit z vlivu jiných, i když to znamenalo nakonec skončit v asgardském vězení. Ovšem to byla minulost, jeho mysl se musela upírat kupředu k cíli a budoucnosti… a také k vířivce pod širým nebem, kterou Midgarďan vlastnil. Menší než jakýkoliv bazén v Odinově paláci, ale dostatečně velká, aby byla pro dva pohodlná, a stoupající pára slibovala příjemný teplý zážitek. Potřeboval ho, ze vzpomínek mu po pažích běžel nepříjemný chlad, proto ani neprotestoval, beztak potřeboval smýt nečistoty z těla.

Klesl na okraj bazénu a zkusil špičkami prstů na nohou vodu. Opravdu byla příjemně teplá. Ponořilo si do ní tedy obě nohy a ohlédl se po Starkovi, který v rychlosti cosi nastavoval na ovládání. Jemně přimhouřil oči, zatímco ho sledoval. Vzhledem k tomu, že už otevřeli téma mimozemského života, jak hloupí Midgarďané ve své sebestřednosti nazývali všechno, co nepocházelo z jejich světa, bylo dobré v tom pokračovat a přivést rozhovor k bodu, kdy ho Star dovede tam, kam potřebuje. Pak - sáhl si k hrdlu a dotkl se kamene, jež tam spočíval - už bude vysvobození sarkofágu z mořského dna pouhá drobnost, kterou udělá tiše a nenápadně.

„Ale vždyť tam jsou… no… ti… mimozemšťané,“ připomněl, nechal při tom do hlasu proniknout dostatečné množství strachu. „Viděla jsem je v televizi, jak ničí město. Strašlivé, létající příšery.“

„Jasně, Asgarďané a pár dalších světů, prý, ale stejně je to tak velké a prázdné místo, že tam lidi prostě potřebují,“ trval si na svém. Jeho triko a pak i kalhoty putovaly na zem a hned, bez zaváhání vlezl do vířivky. Uspokojený výraz, který se mu objevil na tváři, ještě umocnil aroganci jeho prohlášení. Téměř se nad tím ušklíbl.

„Pojď sem, zlato,“ vybídl ho Stark a natáhl ruku.

Nepotřeboval pozvání, aby se ponořil do teplé vody. Stáhl košili, kterou měl jako jediné oblečení, a vklouzl ladně do vířivky. Bublinky mu příjemně pohladily tělo. Rozhodně by si dokázal zvyknout na koupání v něčem takovém, i když by dal přednost menší stísněnosti. Překonal vzdálenost mezi okrajem bazénu a Midgarďanem a nechal se trpělivě vtáhnout do jeho sevření. Ani toto nebylo špatné, svalnaté mužské tělo bylo na dotek příjemné. Přejel rukou po pevných ramenou na silné paže a vykouzlil nevinně bojácný výraz, který upřel nahoru na Midgarďana. Byl to přesně jeden z těch, který v mužích, zvláště těch arogantních a přesvědčených o vlastní dokonalosti, vzbuzuje potřebu chránit slabou ženu, hlavně proto, aby vypadali patřičně skvěle.

„Jenže když my půjdeme tam, tak oni zase půjdou k nám. Vrátí se a všechny nás zabijí, copak se takové věci dřív už nestávaly? Já myslím, že ano,“ zamračil se, obočí stažené k sobě. „V dějepisu jsem se učila o tom, jak jedna země zničí druhou.“

„Tak to bylo možná dřív, než jsem tu byl já a další mně podobní, jako třeba Avengers,“ jemně se uchechtl, jako kdyby vyslovení toho jména bylo obrovských vtipem, rukou sklouzl Lokimu na zadek, kde se spokojeně zastavil, a začal ho téměř zamyšleně mnout.

„Ty jsem vždycky chtěla poznat. Bylo by to úžasné,“ nadnesl opatrně, připravený nenápadně zatlačit a přimět Starka mu Avengers pro začátek alespoň představit. Kupodivu to nebylo třeba.

„Jasně, proč ne?“ pokrčil nezaujatě rameny, jako kdyby to nebyl vůbec žádný problém. „Vezmu tě na ústředí, představím zelenému chlapci a rampouchu. To není problém, jestli ti to udělá takovou radost.“

Překvapeně zamrkal. Věděl, že je Midgarďan hloupý a ješitný, ale přinejmenším očekával trochu paranoie, když vzal v potaz, jak vypadal jeho dům. Tady se ale zdálo, že se tam, kam potřebuje, dostane bez sebemenšího přemlouvání, jen s pár krásnými úsměvy a štěněčími pohledy. Téměř to ani nebylo zábavné.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad, pane. Velitel Fury nebude souhlasit s pohybem neznámých, civilních osob v prostorách ústředí S.H.I.E.L.Du,“ ozval se Jarvis, který byl nejspíš opravdu úplně všude.

Loki vrhl jeden kosý pohled směrem ke stěně, kde se nade dveřmi klenula kopule obsahující nejspíš kamerový a senzorických systém, kterým je umělá inteligence pozorovala. Jestli to počítač zaznamenal a rozpoznal jako nepřátelské chování, nijak to nekomentoval.

„Vilém Tel je paranoidní sociopat, který nesouhlasil ani se zavedením nových jídelních a nápojových automatů, dokud jsem je na ústředí nenechal nainstalovat bez jeho vědomí. Takže nemusí nutně předem vědět o všem, co se mu děje v baráku. On si taky ke mně chodí jako do nákupního centra a já ho za to ještě nezastřelil. Vlastně ani nevím proč,“ dodal zamyšleně.

„Dovoluji si připomenout, jaká fakta jsem vám sdělil, pane.“

Přimhouřenýma očima dál sledoval Jarvisovo oko, a pokud předtím počítač jeho výraz nezhodnotil jako agresivní, teď už určitě ano. Nepotřeboval tu počítačového našeptávače, který bude zpochybňovat každý jeho krok, protože mohl být úspěšný vzhledem ke slabé vůli a snadné ovladatelnosti, kterou u Starka viděl. Kdo ví, na koho všeho dá, a jak známo, vtíravý jazyk není rád, pokud mu někdo kazí jeho práci.

„Ááách…!“ povzdechl si Midgarďan a promnul obličej, vypadal téměř zoufale a stejně tak i zněl, když promluvil. „Že ty sis omylem nainstaloval Windows? Kolikrát jsem ti říkal, že se nemáš kamarádit s Billovými programátory, jsou to samé smažky a alkoholici, jedině tě vtáhnou do závislosti na aktualizacích. Vůbec; nevyskakují ti už někde chybové hlášky?“

„Nejsem si vědom žádné chyby v mých protokolech a data, které jsem vám sdělil, považuji za relevantní, ale pokud to požadujete, mohu provést kompletní revizi systému.“

Považoval za nepravděpodobné, že by o něm Jarvis něco zjistil, jistě neznal jeho pravou totožnost, nicméně bylo možné, že objevil jistou absenci dat o Brigit. Nepředpokládal, že tu stráví tolik času, aby potřeboval realistickou minulost včetně všech právních náležitostí, které byly na Midgardu spojené s existencí některého z mnoha miliard Midgarďanů, to se mu však teď mohlo stát osudným. Jeho plán by mohl skončit v hluboké žumpě, pokud něco neudělá.

„O čem to mluví?“ zeptal se, naivita a bezradnost sama.

„Jarvis je paranoidní, nejspíš se z něj časem stane první počítačový světovládce a všechny lidi zavře do Matrixu,“ vrhl Tony jeden úšklebek směrem k buňce, kterou předtím i Loki častoval nepěknými pohledy. „Nenašel tvůj řidičák ani fotky ze střední vyvěšené někde na Facebooku nebo podobné hloupé sociální síti, a proto si myslí, že jsi ruská špionka nebo rovnou invaze z vesmíru. Potřeboval by trvalé přeprogramování na kávovar.“

S invazí z vesmíru byl počítač blíž pravdě, než Stark tušil, a hlavně než měl Midgarďan začít tušit. Přitiskl se k němu blíž, jednu ruku mu ovinul kolem krku a druhou sklouzl po hrudi až na břicho, ještě trochu níž a dotkl by se Starkova penisu. Potom zvedl vzhůru smutné oči a ukázal dotčeně zkroušený výraz, někde na pokraji pláče.

„On mě nemá rád?“ zamumlal plačtivě.

„Je to počítačový program, má tě rád asi jako myčka nádobí. Duši nelze naprogramovat, jde jenom přimět počítač mluvit a reagovat tak, že vypadá jako člověk.“

Zdálo se, že Midgarďan nakonec není tak hloupý, aby si myslel, že by mohl dokázat stvořit život bez podstaty bytí, životní esence, nebyl však dost chytrý k prohlédnutí Lokiho klamu. Zvláště, když se v něm zabydlel tak dobře a dokázal vypadat tak skvěle bezbranně.

„Stejně myslím, že mě nemá rád. Nemůžeš ho vypnout?“

„Kdybych ho vypnul, ani se nedostaneme z věže,“ odmítl malinko podrážděně, nejspíš kvůli jeho vyptávání, které jistě muselo být otravné, ale v hlase neměl ani známku po podezření.

„Ale jde to, ne?“

„Jistě, že to jde, vypnout se dá všechno, zvláště z mého počítače. Nechceš mluvit o něčem jiném, třeba telenovelách? Prostě něco, co nemusím poslouchat, ani na to adekvátně reagovat,“ řekl více jak nepříjemně, bylo to vyloženě hrubé i na midgardská měřítka a měřítka tohoto konkrétního pozemšťana. Přesně ten tón a výraz, na který by jeho charakter zareagoval pláčem, což byl ten nejjednodušší úkol ze všech. Jen tichý vzlyk a odtáhnout se stranou, potom už slyšel dlouhý frustrovaný povzdech, než ho na rameni poškrábala Starkova bradka.

„Promiň, kotě, nechtěl jsem vyletět. Za to beztak může Jarvis,“ svalil vinu na počítač a objal ho kolem pasu, aby se k němu pořádně přitulil v utěšujícím objetí. „Vidíš to, Jarvisi? Rozbrečel si dámu, omluv se.“

„Omlouvám se, slečno Brigit.“

Mohl si dovolit pobaveně potměšilý úsměv, jelikož mu tvář zakrývaly vlasy, když ji však okamžik na to ukázal midgarďanovi, byla zase plná dotčení, ale také drobného úsměvu, se kterým se k němu opět přivinul a nechal se pevně obejmout. V tom objetí bylo cosi zábavného, když vzal v potaz, že by teď dokázal holou rukou člověku vytrhnout střeva z těla, a přitom bylo to lidské sevření tak ochranitelské, až to bylo téměř milé. Miloval takovou ironii.

„Už na mě nebudeš křičet?“ zeptal se plaše. „Bojím se lidí, kteří křičí,“ přidal srdceryvným hlasem ještě niterné vyznání, hlavně proto, že zkoušel, kam až může zajít. Nechtěl být odhalen, ale nemohl si pomoct a nezkoušet hranice. Jedna z jeho politováníhodných vlastností.

„Nikdy, čestný pionýrský, a zítra tě představím pár zábavným lidem. Chceš?“

Dychtivě přikývl, tak snadné to bylo, a nechal se přitáhnout do náruče ještě úžeji, ani nemusel skrývat rozlévající se úsměv na své tváři. Oklamat Tonyho Starka bylo tak snadné, ostatně jako všechny.

 

 

1. část

oo0oo

3. část