08.07.2013 12:40

Kůstky jsou vrženy (14. týden)

 

Na hrozbu blízké, možná nevyhnutelné smrti si zvykl rychle, na Poppyinu zradu nikoliv, stejně jako ho neopustilo ani paranoidní podezření, že za tím stojí Brumbál. Sledoval starého čaroděje v následujících dnech velice pečlivě a zejména se zaměřil na jeho reakci, když mu oznámil svůj úmysl nenechat Pomfreyovou, aby se o něj dál starala. Nejdřív to bylo upřímné překvapení, posléze vystřídané starostlivostí a naléhavý výslech, ve kterém se ředitel hnal po odpovědi na otázku proč Po krátké úvaze mu řekl všechno, až samozřejmě na své podezření ohledně jeho intervence do celé záležitosti. Ředitel se tehdy zamyslel, prohraboval si dlouhou dobu svůj plnovous, než prohlásil, že si s lékouzelnicí o tom promluví, a pak vyjádřil podporu a obavu ohledně Severusova zdraví a porodu. Neřekl nic ve smyslu, aby odpustil Pomfreyové její zradu – přinejlepším selhání – a zase se s ní jako hodný chlapec usmířil. To byla změna vůči jeho dřívějšímu přesvědčování, že se má Severus se všemi mít rád, a získal si tím část lektvaristovy ztracené důvěry.

Kdo mu, k jeho vlastnímu překvapení, zbyl jako úplně nejdůvěryhodnější, byl Potter. V minulosti ho podezíral, většinou právem, z mnoha lotrovin a obviňoval z nevychovanosti a lehkovážnosti, tentokrát však věděl s jistotou, že s tím nemá nic společného. Viděl do toho kluka jako do křišťálové koule. Jeho překvapení, když mu řekl o komplikacích způsobených jizvou, bylo zcela opravdové. Jistě jeho to jako Jistě ho to jako léčitele v lékouzelnickém zácviku a člověka úzce se zajímajícího o mužské těhotenství mělo napadnout, jenže prostě nenapadlo. Byl na to moc nevšímavý. Nedala se v tom najít zákeřnost.

Snad právě proto, a i přes jeho selhání, se rozhodl považovat od teď Pottera za svého jediného lékouzelníka a Léčitele. Stalo se to nejnemožnější na světě, včetně mužského těhotenství, a to to, že Severus Snapem vložil špetku důvěry v někoho s příjmením Potter. Ba co víc, vložil důvěru i v jeho lektvarové schopnosti... tak trochu. Kromě přímého testu, kdy kluka donutil namazat se mastmi od Poppy, ho také za svého vzdáleného vedení – stál mezi dveřmi studentské laboratoře a nahlížel dovnitř na to, co Potter dělá – instruoval při provádění několik základních lektvarových testů. Kdyby je v té chvíli někdo viděl, tak by si nejspíš pomyslel něco o bláznech. Nebylo důležité, co by si kdo pomyslel, hlavně že získal své výsledky a ty ho upokojily. Nebylo třeba se mastem vyhýbat, ať pocházely od kohokoliv.

Proto si teď, jako každé ráno, důkladně roztíral jednu z mastí po břiše. Pomáhala, zklidňovala a zbavovala jak svědění přímo v oblasti tvořícího se porodního švu, tak nepříjemného pnutí a pocitu suchosti na zbytku rostoucího břicha. Bez ní by se nejspíš zbláznil, protože košile, byť hedvábná, ho na porodním švu dřela skoro až do krve. Oblečení všeobecně začínal být trochu problém.

Kalhoty byly skvělé, padly za každých okolností, i když měl dojem, že je snad každý den stáhne na bocích o něco míň, ovšem s košilí, vestou a kabátcem byly potíže. Košile ještě šla, vždy mu byla volná, takže ji zapnul i přes vyklenuté břicho, ovšem vesta a kabátec... zjistil, že vesty se bude muset nejspíš zcela vzdát. Sice mu z obchodu dorazila nová, dobře padnoucí i na jeho pupek, ale když si ji oblékl a kabátec na ni, tak připomínal špekáček i přes veškerá dodatečná opatření a úpravy. Nechal ji ve skříni.

S kabátcem jako takovým už problém nebyl. Byl ušitý z látky s neznatelným proužkem směrem dolů, dle jeho vlastního návrhu přidali o pět knoflíčků více a zmenšili je, takže tvořili dlouhou linku od krku až po dolní okraj a na bocích byli falešné záševky. To, dohromady s delší délkou sahající mu bez břicha až do půli stehen, tvořilo optický klam, díky kterému nebylo břicho vidět. Jistě, když se na sebe podíval z boku, tak se oblina pod oblečením nedala přehlédnout, jenže z boku ho zakrýval jeho dlouhý vlající plášť. Ten naštěstí nový nepotřeboval a nejspíš během těhotenství ani potřebovat nebude. I teď se do něj mohl s klidem zabalit a ještě mu zbylo na obou stranách dostatek látky.

A v neposlední řadě mu byla zima. Ledové počasí ho nutilo vkládat si na všechno své oblečení zateplovací kouzla, přestože teploty venku ještě nespadly pod minus pět stupňů. Taktéž se začal, pokud při sobě neměl velkou šálu a rukavice, vyhýbat jakémukoliv pobytu venku nebo chození podloubím hradu.

O neutuchající sexuální potřebě znepříjemňující mu život asi tak desetkrát denně ani nemluvě. Nikdy, s nikým a nijak. Možná by konzultace se zkušeným lékouzelníkem, kterého beztak neměl, byla k něčemu, a možná také ne. Spíš to viděl jen na rady typu, aby myslel na něco jiného nebo věnoval víc času sám sobě. Problém byl, že on dost často nemyslel vůbec na sex, při řvaní na vyděšenou prvačku nebyl důvod, to se prostě jen jeho penis rozhodl, že právě v tu chvíli začne tvrdnout. Kdyby měl partnera, dalo by se to považovat klidně i za požehnání, kdo by nechtěl mít takovou sexuální výdrž a apetit, jenže on byl sám a muset se zastavit na profesorských toaletách nejen kvůli močení, ale i kvůli honění bylo hrozně ponižující. Vůbec nezáleželo na tom, že to nikdo neví.

Ve všem jeho nynějším utrpení mu bylo nepřekonatelnou útěchou stále častěji se objevující a intenzivnější reakce jeho dcery. Dalo by se říct, že spolu vedli čilý rozhovor po celý den, i když se převážně týkal jídla. Mluvil k ní, pokud ho samozřejmě nikdo nemohl slyšet, a ona mu odpovídala v záchvěvech souhlasu nebo nesouhlasu. Jistě, racionálně věděl, že je to nejspíš všechno jen jeho zdání, jeho dcera neměla dost vyvinutý mozek, aby cokoliv z dění chápala, ale stejně to byl nejvíc utěšující pocit, jaký ve svém životě měl. Miloval to.

Natáhl si na sebe plášť, zkontroloval svůj vzhled v zrcadle skříně a spokojen, jak jen to bylo v jeho stavu možné, se vydal na snídani. Dnes se se svým dítětem shodli na sladkém jídle, takže čokoládové vafle se třemi druhy sirupů a pudinkem byly přesně to pravé pro započetí úspěšného dne. Tedy, byl by úspěšný, kdyby hned po vyšplhání schodů ze sklepení nenarazil na Brumbála potichu si rozprávějícího s Dracem Malfoyem.

Zastavil se na vrcholku schodiště a pozoroval ty dva, jak spolu rozmlouvají stranou hlavní chodby, částečně skrytí za brněním. Mladý Malfoy něco rozzlobeně šeptal, mával rukou a potřásal hlavou, takže mu dlouhé blond vlasy neustále padaly do očí. Nechával si je nejspíš narůst po vzoru svého otce, ale ještě neměly tu správnou délku na sepnutí do ohonu, tím pádem často připomínal rozčepýřeného Nebelvíra. Třeba teď určitě.

A Brumbál, nakloněný k němu do neobvyklé blízkosti, přikyvoval a tu a tam něco řekl napůl úst. Vzhledem k tomu, že Severus neslyšel, co si povídají, usoudil, že ředitel jejích rozhovor pojistil protiodposlouchávacím kouzlem. Museli se tedy bavit nejspíš o něčem velice závažném. Podezřívavě si ty dva proto měřil. Nesnášel, když se kolem něj dělo něco, o čem nevěděl, zvláště v poslední době ho to štvalo víc a víc. Nejen kvůli Poppyině zradě, ale také díky faktu, že bez pozice špeha se k němu nedostaly prakticky žádné informace. Už neposlouchal dlouhé, leč poučné, i když trochu teatrální proslovy Pána zla, takže neznal jeho plány a zároveň nebyl Brumbálem zván na každé jednání Řádu. Nebyl přínosný, protože nemohl jít do boje, stejně jako nemohl špehovat a vlastně pro něj mohlo být potencionálně nebezpečné opouštět pozemky školy.

Teď když viděl ředitele a Malfoye, jak se spolu tajně baví, pocítil svou neužitečnost plnou silou a štvalo ho to tak strašně moc, že začal skřípat zuby. Zatoužil je prostě načapat při jejich tajném domlouvání. Vykročil k nim, nebo se spíš pokusil připlížit, jenže to by nebyl Brumbál, aby si ho zavčas nevšiml. Modré oči jen tak zlehka bleskly, pak zvedl ruku a jediným gestem Draca umlčel. Mladík se ohlédl za sebe, podíval se přímo na Severuse a jeho obličej se stáhl do jedné z jím bravurně ovládané masky 'já jsem Malfoy a nikdo na mě nemá'.

„Jak jsme si řekli, Draco, měl bys více dbát na své prefektské povinnosti,“ řekl Brumbál nahlas, až to slyšela celá chodba, nejspíš právě nepozorovaně zrušil obrany kolem nich.
„Budu se snažit nedávat Potterovi důvod si stěžovat,“ odvětil Draco, avšak stále při tom koukal přímo na Severuse. „Nashledanou pane,“ rozloučil se s ředitelem, načež se konečně odvrátil, protáhl se kolem starého čaroděje a rychle zmizel chodbou.

Vyprovodil Draca podezřívavým pohledem. Proč musel nějaký spratek vědět víc než on? Jelikož Brumbál se s ním jistě tak zaujatě, a rozzlobeně z Malfoyovy strany, nebavil kvůli prefektským povinnostem nebo spíš kvůli jejich naprostému nedostatku u blonďatého mladíka. Vlastně ani v dobách jeho rozmařilého otce nebyl horší sedmák prefekt než právě Draco Malfoy. Měl o chod své koleje asi takový zájem jako o fungování mudlovské dopravy. Nebýt skutečnosti, že Draca znal, tedy spíše více méně znal od dětství a že je jeho otec Smrtijed, tak už by dávno Brumbálovi navrhl Draca zbavit prefektského statusu.

„Krásné ráno Severusi. Jak se ti dnes daří?“ přivítal se s ním ředitel běžným dotazem.

„Dobře,“ odpověděl tak jako vždycky, odpověděl by tak i kdyby to nebyla pravda, „O co šlo s Dracem Malfoyem?“
„Ach, ale o nic zajímavého. Jen se mi doneslo, že je poněkud laxní, pokud se jedná o jeho prefektství, tak jsem si s ním o tom popovídal a on mi slíbil, že se polepší. Je to hodný chlapec,“ dodal s tak přesvědčivým úsměvem, až měl Severus dojem, jestli se čirou náhodou Brumbál dnes ráno nenapil matoucího lektvaru. Mladý Malfoy nebyl hodný chlapec všeobecně, nehledě vůbec na to, že byl Novicem v řadách Pána zla už jen čekajícím na poslední pečetící úkol, po kterém přijme Znamení zla na své předloktí. Někdo takový nemohl být hodný a starý ředitel si to o něm jistě nemohl myslet.

„U takového jednání jsem měl být. Draco je žák mé koleje a mám za něj odpovědnost,“ ne, rozhodně se nevtíral, měl přeci pravdu.

„Nebylo třeba tě tím rozčilovat a unavovat,“ usmíval se ředitel přesně tím stylem, kdy mu chtěl člověk dát do zubů, „Mluvil jsem s Poppy... hned několikrát o vašem sporu...“

Severus pevně stiskl zuby. Tak přece jen to bylo tady, teď mu začne starý čaroděj vnucovat, jak se musí s lékouzelnicí usmířit a že ona to vlastně vůbec nemyslela zle. Typické a nejen v případě, že v tom měl sám prsty.

„Uznává, že k tobě měla být hned otevřená,“ řekl kupodivu Brumbál a pomalu vykročil chodbou k Velké síni, „a chtěla by se ti za to omluvit, pokud jí to dovolíš. Já doufám že ano, opravdu... měl bys její omluvu přijmout, Severusi.“
„Už ji nechci za lékouzelnici,“ zavrčel, kráčeje pomalu po ředitelově boku. To bylo jeho poslední slovo. Asi ano, reagoval přehnaně, jenže tady šlo o něj a o jeho dítě, tak chtěl všechno vědět hned, a ne se to muset dozvídat nějak postupně, až to takzvaně začne být aktuální. V tom lepším případě. V horším byl prostě jen obelhán starou šílenou ženskou fanaticky uctívající každý život.

„K tomu tě ani nenutím a ona na tom netrvá. Chápu, že se cítíš zrazený a nechováš k ní takovou důvěru, jakou by měl pacient ke svému lékouzelníkovi chovat,“ řekl opět k Severusově údivu. „Proto mi pro tebe dala pár jmen lékouzelníků specializujících se na tvůj stav. Všichni ovšem žijí v cizině,“ podotkl se skepsí v hlase a podal mu pergamen.

Bez řečí ho přijal, rozvinul a četl si jména, včetně krátkých životopisů. Bylo to sepsáno hodně kostrbatým, tudíž nepříliš čitelným písmem, tak příznačným pro všechny lékouzelníky, ale zároveň to bylo celkem podrobné. S velkou nelibostí shledal, že z deseti jmen pouze čtyři někdy odrodili muže. To bylo příliš málo, zejména když jeden z nich byl z Polska. Země přes půl světa kdesi v necivilizované pustině... někým takovým by se rodit nenechal, ani kdyby dotyčný přijel sem. Určitě ještě používal při porodu zaříkávání ke starým bohům.

„Také jsou všichni dost staří,“ podotkl jen tak mimochodem Brumbál.

Úkosem na něj pohlédl a pak se podíval na data narození lékouzelníků na pergamenu. Ani jeden z nich nepřekročil stovku, pravda, jeden teoretik se jí ve svých devadesáti dvou letech blížil, přesto pořád nebyl tak starý jako Brumbál.

„Při vší úctě, pane, nikomu tam není ani sto let,“ zamručel směrem k řediteli.

„Ne, ale nejmladšímu je sedmdesát dva. Někoho tak starého bych už na sebe nenechal šahat, pokud chceš znát můj osobní názor,“ konstatoval stále tak bezstarostným hlasem.

Upřeně se na něj podíval, tedy tak jak to šlo při chůzi, a přimhouřil oči, jak se snažil za jeho slovy a tónem najít podtext. Nevěřil, že by tam nebyl, přece nemohl stodesetiletý muž tvrdit, že devadesátník je starý. No i když, když šlo o Brumbála mohlo být možné všechno.

„Však vás k tomu nikdo nenutí, pane řediteli,“ odvětil na to tedy neurčitě, sroloval pergamen a vsunul ho do rukávu. „Ještě si o nich samostatně něco zjistím. Zatím lékouzelníka nepotřebuji, když mám Léčitele, až nastane čas na jeho akutní pomoc, tak si jsem jistý, že někoho kvalifikovaného už budu mít vybraného.“
„Ovšemže budeš a je to Albus; kolikrát ti to budu připomínat, chlapče?“ důrazně zvedl obočí.

„Není to vhodné, když jsou kolem studenti,“ řekl a snažil se přitom nemračit. Jistěže byl poctěn nabídkou tykání, jenže pro něj to platilo, pouze pokud budou v soukromí, dost dobře si neuměl představit, jak Brumbála oslovuje jménem před celou třídou. Jakoukoliv ze sedmi stupňů.

„Ty jsi velice tvrdohlavý mladý muž,“ povzdech si teatrálně ředitel. „Na snídani tě nedoprovodím, pokud to nevadí. Už jsem tam byl hned dvakrát a myslím, že další jídlo by nesvědčilo mému žlučníku,“ zastavil Severuse pohybem ruky, stoupl si před něj a bez ostychu mu začal upravovat hábit na ramenou. „Ty se ale dobře najez, hlavně zdravě a drž se v teple. Byl jsem venku, teploty zase klesly a blíží se k nám ledová bouře. Cítím to v kostech.“
„Ano, pane,“ zamumlal, čelisti pevně stištěné k sobě, jak útrpně snášel Brumbálovu péči. Přesně tohle byl důvod, proč prozatím nechtěl nikomu o svém těhotenství říct. Oh ano, těšila ho představa, jak se budou Nebelvíři kroutit a svíjet ve snaze mu ve všem vyhovět, protože je jediný těhotný muž v Anglii a oni budou mít výčitky svého přebujelého svědomí za to, jak se k němu během posledních měsíců – kdo ví možná i let – chovali. Jenže zároveň neměl tohle milé přátelská gesta moc v oblibě. Ideální by bylo, kdyby si mohl sednout na trůn nebo ke kotlíku a Nebelvírští by mu v předklonu nosili vzácné dary a líbali by podlahu, po které kráčí, to vše pokud možno bez nevyžádaných doteků a šišlání.

„Mohu?“ požádal Brumbál a naznačil pohyb k břichu.

Měl chuť vykřiknout, že to zcela určitě nemůže, ovládl se samozřejmě a jen mírně couvl dozadu. Natolik, aby to bylo ještě slušné a nevypadalo to, jako kdyby před starým čarodějem chtěl prchnout. To vlastně chtěl, už beztak tu s ním strávil postáváním na větrné chodbě víc času, než plánoval, bylo mu chladno a měl hlad.

„Na veřejnosti to není dobrý nápad,“ svedl svou nechuť k osahávání břicha na skutečnost, že stáli uprostřed rušné chodby. Všichni žáci ze Zmijozelu museli projít právě tudy, takže se po nich už beztak ohlíželi. Zejména Zmijozely znervóznilo, když ředitel jejich koleje a ředitel celé školy stáli na hlavní chodbě k jejich kolejním místnostem. Měli totiž k nervozitě obvykle důvod, protože pokud vůbec nebyli na straně Pána zla nebo k ní neměli blízko, tak se přinejmenším věnovali rozsáhlým mimoškolním aktivitám nespadajícím do příručky 'Jak být poctivý a čestný Bradavický student'.

„Nejspíš máš pravdu,“ přitakal ředitel.

Oddechl se. Předčasně.

„Půjdeme tady stranou,“ rozhodl Brumbál a aniž by se Severuse na cokoliv ptal, ho vstrčil do výklenku okna zakrytého dlouhými zelenými závěsy. Nemohl se tak zákeřnému útoku bránit, protože ho rozhodně nečekal a hlavně měl starý kouzelník překvapivou sílu, jakou by u něj v jeho věku a při tělesné konstituci nikdo nečekal. Ocitl se díky tomu v nepříjemné blízkosti starého muže stejně jako v nepříjemné, ba až kompromitující situaci, kdyby je tu čirou náhodou někdo načapal.

Nejvíc frustrující na tom byla reakce jeho dcery. Ta se s největší pravděpodobností rozhodla, že být blízko 'dědy' Albuse je naprosto úžasně věc, takže začala v Severusově břiše vesele jiskřit a hřát, vysílajíc ke svému otci samé pozitivní emoce. Ještě víc se jí podle všeho líbilo, když Brumbál následně položil ruku na vyklenuté břicho.

Nemohl udělat víc než frustrovaně vydechnout, sevřít zuby a nechat se osahávat. Počítal tiše vteřiny, kdy zatínal ruce v pěst a zase je povoloval, zatímco Brumbál zlehka klouzal rukou tam a zpět, blažený úsměv na tváři. Vypadal, jako kdyby upadl do extáze dědečkovské něhy, s jakou nepohlížel ani na ty nejmenší a nejnevinnější prváčky potácející se první den školy po Bradavických chodbách. Sledoval starého čaroděje, stejně jako vnímal svou dceru a nechápal, prostě ne. Jeho když se někdo dotýkal, tak to bývalo spíš v negativním slova smyslu, to až v poslední době měli ti dva jeho kvoční bratři potřebu na něj sahat nebo se k němu naklánět bez toho, aby se to dalo považovat za útok. Nejhorší, za co se mu jeho zmijozelské já vysmívalo, bylo, že to vlastně nebylo špatná. Dokonce ani teď ne, když tu sál opřený o chladnou zeď a dovoloval starému kouzelníkovi dotýkat se jeho břicho.

Víc se uvolnil a bezděčně ho napadlo, že by se vlastně mohl cítit sexuálně zneužitý starým mužem. To mu na tváři vyvolalo potutelně pobavený úsměv.

„Cítím to... je to jako tep srdce a je to podobné jako moje...“ Brumbál to nedořekl, naopak konečně stáhl ruku pryč.
„Jako vaše co... Albusi?“ zeptal se zvědavě Severus. Něco ta poznámka musela znamenat, protože ředitel obvykle neříkal věci jenom tak pro zábavu nebo protože mu přišly na rty.
„Je to podobně silné jako má magie,“ dořekl, jenže to bylo něco úplně jiného, než chtěl skutečně říct.

„To jste říct nechtěl, když jste se...,“ tentokrát neměl šanci doříct Severus, protože závěs po jeho boku se prudce odsunul, jak ho někdo trhnutím potáhl po kovové tyči vysoko nad jejich hlavami. Zaskřípalo to a zavrzalo, až to znělo jako děsivý úvod pro něco ještě děsivějšího.

Gift.

Stal tam s výrazem vítězného zadostiučinění, jenž mu ovšem rychle spadl z obličeje, když spatřil, koho to za závěsem načapal. Poté se krátce mihlo zmatení následované záští vůči Severusovi. Když to viděl, musel potlačit nutkání vytáhnout hůlku a vrazit její hrot Giftovy do oka. Tedy samozřejmě by bylo snazší ho tou hůlkou proklít, když už by ji měl venku, jenže taková lobotomie po ránu by mohla být zpestřením Severusova jinak většinou nudného dne.

„Omlouvám se, pane řediteli... kolego,“ krátce na oba kývl. „Když jsem zpoza závěsu zaslechl hlasy, tak jsem si myslel, že tu nachytám pár zmijozelských při lumpárnách, netušil jsem, že vy... jste tady.“

Nadechl se k poznámce o tom, že by Gift neměl raději slídit kolem Zmijozelů, protože jak známo hadi mají rádi krysy a dávají si je k obědu, jenže Brumbál byl merlin žel o jedinou vteřinku rychlejší a vůbec svými slovy nepomohl zbavit situaci její trapnosti.

„Ach, to jste ani nemohl tušit, když jsme se Severusem potřebovali trochu soukromí opravdu nečekaně,“ řekl vesele, jako kdyby vůbec nevnímal ten dvojsmysl.

Možná taky skutečně, ve svém pokročilém věku netušil, jak to mohlo vyznít. Gift, a Severus samozřejmě také, ten nechtěný podtón pochopili okamžitě. Oči bývalého profesora Obrany se rozšířily pomalu do velikostí camrálu a začal jimi těkat z jednoho muže skrytého za závěsem k druhému.

„Měli jsme něco naléhavého k vyřízení,“ vypadlo z něj a málem se vzápětí něčím praštil po hlavě. Těhotenství na něj muselo mít zhoubný vliv, když on, dvojitý agent a lhář co by říkání nepravd mohl vyučovat, plácl takovou do nebe volající pitomost.

„To jsem netušil. Nechtěl jsem vyrušovat,“ začal Gift couvat, samozřejmě utvrzený ve své mylné domněnce.

„To přeci vůbec nevadí, Olivere, jestli chcete, tak se k nám můžete klidně přidat. Naléhavé záležitosti je vždy nejlepší řešit okamžitě a v co největším kolektivu,“ pravil přátelsky starý čaroděj, dokonce při svých slovech otevřel náruč, jako kdyby chtěl Gifta obejmout a vtáhnout k nim do výklenku.
„Ne, ne... jsem si jistý, že to spolu vyřešíte,“ stahoval se bleskurychle Gift, skoro jako kdyby mu hořelo za zadkem. Ještě nikdy snad Severus nikoho neviděl tak rychle zmizet chodbou jako právě tohoto bystrozora a že už před ním utíkala hromada žáků. Byl to sice neskutečně zábavný pohled, přesto to neutišilo jeho doutnající zlost na Brumbála. Ten stařec si neuvědomoval, jaké pomluvy bude teď profesor lektvarů roznášet po celém hradě a že se to pravděpodobně dostane až na ministerstvo.

Mrštně se protáhl kolem Brumbála... tedy chtěl se mrštně protáhnout, jenže s jeho rychlostí a obratností to bylo od početí opravdu marné. Málem zakopl o vlastní hábit, takže z výklenku spíš vypadl, než aby vyšel. Jestli se jeho nešikovnost bude stupňovat, což vzhledem k rostoucímu břichu asi bude, tak vbrzku předvede žákům nevídanou podívanou; strašlivého profesora Snape rozpláclého na zemi uprostřed Velké síně. Ta představa ho ještě víc rozčílila.

„Víte vy vůbec, co si teď Gift pomyslí?!“ obrátil se prudce na Brumbála, jenž za ním vyklouzl hbitě zpoza závěsu.
„To naprosto netuším, drahý chlapče. Co by si měl pomyslet?“ měřil si Severuse modrým pohledem. „Dva profesoři si potřebovali v klidu popovídat, tak se uchýlili do výklenku. To je snad logické,“ pomrkával, neškodnost sama.

Došlo mu to. Brumbál si dělal srandu jak s Gifta, tak z něj samotného a jistě se uvnitř hurónsky smál bystrozorovu úprku stejně jako Severusově nynějšímu rozhořčení nad celou situací. Nesnesitelný starý dědek, co na sebe rád poutá pozornost a oplývá, jak vidno, směsicí sadistického a perverzního humoru. Zamračil se proto na ředitele a přitáhl si pevně hábit k tělu.

„Jsem rád, že se tak dobře bavíte, ale já to myslím vážně,“ temně na Brumbála nahlížel, ne že by to tedy mělo nějaký účinek, „Každý ví, že jste gay, o mně se to povídá, až vyjde na povrch má indispozice a jestli Gift rozšíří fámy... a já si jsem jistý, že se dostanou alespoň k několika uším na Ministerstvu... někdo by si to mohl špatně vyložit.“

„A to by snad bylo tak katastrofální?“ povytáhl starý kouzelník mírně obočí, čímž donutil Severuse k ještě hlubšímu zamračení. „Naopak zastávám názor, že je to docela dobrý nápad.“

„Co prosím?!“ vydechl šokovaně. Opravdu mu tu Brumbál nabízel, aby... co vlastně? Spolu začali chodit?
„Já se nikdy na otce neptal, Severusi, protože tuším, kdo jím je. Je to nejspíš některý z tvých kolegů... a ne!“ zvedl ruku, „Nemusíš mi to říkat, neptám se ani teď a je mi to vesměs jedno. Věděl bych to rád, to nepopírám, ale na tvém stavu ani na hrozbách, které tě čekají, to nic nezmění. Veřejnost však bude mít jiný názor, až se to rozkřikne. Všichni kolem se tě nebudou ptát na nic jiného a ty jim jednou prostě budeš muset dát jasnou odpověď,“ naklonil hlavu malinko na stranu a zajel si rukou do vousů. „Tvá geniální mysl jistě nadnese, jaké výhody by to pro tebe i pro ni mělo, kdybych ji uznal za svou.“
Měl pravdu, Severusův mozek se rozeběhl. Až vyjde těhotenství najevo, tak přijde mnoho otázek ohledně druhého otce. Do teď na ně nemusel odpovídat, protože Brumbála to nezajímalo, Potter prostě nenapadlo a Pomfreyová neměla důvod se ptát – na druhém otci v případě mužského těhotenství nezáleželo, dítě bylo malým klonem svého nositele – tak se ani neptala s diskrétnosti související s jejím povoláním. Diskrétnosti a mlčenlivosti až příliš velké.

Na otázku ohledně druhého otce si tedy bude muset připravit odpověď. Dost těžko bude říkat, že je to parchant poslaný Pánem zla, aby ho svedl a oplodnil, protože Mistr potřebuje supernovu moci v podobě dítěte z magického těhotenství, aby ho mohl vysát, jako se vycucává šťáva z citronu. To by vzbudilo všeobecné znepokojení. Říct, že dítě je někoho neznámého, by zase ze Severuse dělalo děvku, co dá každému, kterou on rozhodně nebyl. Mefistofelovi bláhově důvěřoval, špatně to dopadlo a znovu už tak drastickou chybu nikdy neudělá. Takže nechat kolonku druhého otce nepopsanou rozhodně nebylo řešení, přesto Brumbál...

Rychle to zvažoval. Byl vlivný, nejvlivnější v kouzelnickém světě společně s Pánem zla. Ve skutečnosti se celá anglická kouzelnická společnost točila kolem jeho sporu s Pánem zla, přičemž po Mistrově smrti zůstane pouze Brumbál, kdo bude mít v kouzelnickém světě vlivné postavení. A Potter nejspíš, to však bylo momentálně podružné. Dále měl starý kouzelník peníze, nesmírné množství peněz. Během skoro dvou desetiletí, co se znali, od něj zaslechl o domě v Godrikově dole, usedlosti ve Francii, malém domku někde ve východní Evropě a bytu na Příčné. To byl výčet Severusovi známých nemovitostí. Také ho mnohokrát slyšel pronášet věty jako 'hodím si to do některého z trezorů' značících, že má víc než jeden. Měl tedy i majetek movitý v podobě hromady galeonů. V neposlední řadě o něm dřív jako o případném opatrovníkovi také přemýšlel, jen ho zavrhl a nebyl si přesně jistý proč. Nejspíš prostě proto, že to byl Brumbál, osobnost natolik zvláštní, laskavá a zároveň nebezpečná, až si nebyl jistý, jestli by jí svěřil život svého dítěte. Na druhou stranu však nedávno trochu změnil názor a přijal starého čaroděje víc jako možnost. K tomu ho hned napadlo, že vlastně nemusí přemýšlet, jestli by mu dítě svěřil zcela, stačilo by, kdyby ho Brumbál zapsal jako své a tím pádem mu odkázal veškerý svůj majetek a jméno. A pak... pak by stačilo porazit Pána zla, zůstat naživu a počkat, až Brumbál umře. Bylo to morbidní, leč pravdivé, protože starý kouzelník byl už jednoduše starý, přestože sto deset let nebylo ještě krok nad hrobem.

Takže ano, bylo by výhodné, kdyby si veřejnost myslela, že je dítě Brumbálovo, tím by nebylo zdiskreditováno ani podezřením z démonizace kvůli svému původu ani škraloupem na jeho otci páchnoucím po laciné voňavce jako děvka. Mělo by svým jménem úctu, také by mělo majetek, mělo by vlastně všechno potřebné ke spokojenému a přepychovému životu.

„Věděl jsem, že ti to dojde,“ usmál se Brumbál. Nečetl Severusovi myšlenky, ne přímo to nemohl, ale rychle odhadl, kam se Zmijozel tělem i duší při řešení problému dopracuje.

„Nikdo by nevěřil, že je skutečně vaše,“ vznesl argument.
„Diskutabilní. A i kdyby nevěřili, pak na tom nezáleží. Jméno má moc, dokáže snadno umlčet,“ řekl naprostou pravdu pravdoucí, s dobrým jménem a hromadou peněz se člověk dostane všude.

„Umlčí jedny hlasy, ale rozeřve jiné. Všichni by mě obvinili, že jsem vás do něčeho vmanipuloval, a vy byste byl za senilního starce. Vidím ty titulky od Holoubkové... 'Podvedený Brumbál! S kým si jeho mladý milenec pořídil dítě? Přečtěte si na následujících dvaceti stranách... Pak hromada spekulací, kde by otcem byl třeba, co já vím, bývalý ministr Popletal, i když jsem ho, ke své velké radosti, viděl jedině na obrázku v novinách.“
„Mýlíš se, věř mi. Možná mi už není dvacet, ale na dítě bych se ještě vzmohl,“ zablýskl vesele bílými zuby.

Zamračil se. Slova starého kouzelníka v něm vyvolala nepříjemné zamražení v zádech blížící se odporu. Nechtěl vědět nic o Brumbálově sexuálním životě, zejména pokud nějaký existoval ještě teď potom, co muž překročil stovku. Mílovým krokem ji překročil. Představa, kterak by se starce on sám dotkl, mu opravdu způsobila žaludeční nevolnost. Všechna ta stařecká svraskalá kůže, skvrny jistě všude na těle, ohavný škrábající plnovous možná plný drobků... náhle si nebyl jist, jestli by raději nežil s pověstí děvky.

„Já si to ještě rozmyslím, každopádně děkuji za... zvláštní a lákavý návrh,“ samozřejmě poděkoval, mocný a silný čaroděj mu navrhl stát se právním otcem jeho dítěte, to si zasloužilo patřičnou vděčnost.

„Dobrá, pokud by sis o tom chtěl někdy promluvit, tak víš, kde mě najdeš. Teď už opravdu musím jít a hlavně...“ pozvedl prst ve výzvě.
„Se mám držet v teple a dobře jíst,“ dokončil za něj s malým úšklebkem. „Budu, slibuji. Mějte úspěšný den... Albusi,“ použil opatrně jeho jméno.

„To ty také chlapče, to ty také,“ popřál mu ředitel a vzdálil se chodbou, kupodivu zpátky ke Zmijozelu.

Zamyšleně ho vyprovodil pohledem. Takto podané, s přihlédnutím ke všem úskalím budoucnosti, by bylo výhodné svést otcovství na Brumbála, jen kdyby se díky tomu s ním netáhla pověst gerontofila. Vzhledem k průměrnému dosahovanému věku kouzelníků okolo sto dvaceti byly svazky mezi starším a mladším poměrně běžné, jenže společensky přijatelný věkový rozdíl byl třicet nebo čtyřicet let, jejich věkový rozdíl byl víc jak sedmdesát. Nejspíš zcela mimo chápání většiny lidí a odporující zavedeným společenským konvencím. I když, Severus sám často odporoval tomu, co bylo běžné, včetně toho že byl těhotný.

Přemýšlel o Brumbálově podivné nabídce během snídaně, kdy ani netušil, co jí, jen že toho snědl hodně, ostatně jako vždycky. Pokračoval v uvažování i během výuky. V některých třídách to bylo snadné, stejně jim musel zadat nečekaný test, jinak by se ti spratci neučili, jinde se merlin žel musel na výuku soustředit. Jednou z takových tříd byli šesťáci Nebelvíru a Mrzimoru. Měl naplánovanou praktickou výuku zastíracích kouzel a nechtěl ji rušit. To by se nikdy nikdo nic nenaučil, kdyby kvůli svému přemýšlení anebo stavu měnil neustále rozvrh práce v hodinách. Neměl rád učení, nesnášel všechny ty kobylky valící se Bradavickými chodbami, ale měl jistý smysl pro povinnost, takže když už jednou byl učitel, tak se snažil do miniaturních mozků svých žáků něco vtlouct, i kdyby k tomu měl použít kladivo.

Vplachtil jako vždy do učebny, celkem ho bavilo tím děcka mučit, a od katedry sjel přítomné pohledem. Mrzimorští vypadali hodně nervózně jako pokaždé, když se mělo něco zkoušet v praxi. Někteří z nich byli poměrně nadaní, takový průměr, vůči Severusovi samozřejmě jen ubohoučké snažení, jen byli tak neskutečně nejistí, až jim div hůlky nepadali z rukou.

S nebelvírskými to bylo lepší, nejspíš také proto, že tu bylo několik příslušníků Brumbálovy armády, tedy vlastně víc než několik, a mladá Weasleyová. Ta byla nebezpečná už svým původem. Takovou megeru, přímo otisk matky, by mohl Fenixův řád vyslat do Smrtijedských řad a ona by dělala z Mistrových přisluhovačů šváby jen pohledem. Snad to bylo tím, že zestárla, možná Severusovým stavem nebo faktem, že při praxi z Obrany se mluvilo víc než při míchání lektvarů, každopádně získal dojem, že má Weasleyová ten správný kastrační hlas, co z heterosexuálních mužů dělá eunuchy. Skvěle jím popoháněla své méně zdatné spolužáky, když se jim něco nedařilo, a jak si všiml, tak ho častou používala na Pottera, zejména když na něj volala přes celou Velkou síň, aby si k ní při jídle přisedl. Skoro mu bylo v té chvíli toho kluka líto, opravdu jen skoro.

„Dnes si vyzkoušíme základní zastírací kouzla. Jejich seznam a nevýhody jste měli vypracovat za domácí úkol a jako vždy to bylo žalostné,“ složil si ruce na prsou. „Jímá mě obava, že jediné, co dokážete zastřít, je vaše nesmírná hloupost a neschopnost. Inu lepší než nic, alespoň se zařadíte mezi zástupy průměrných a vaši rodiče z vás budou mít radost, jak skvěle se vám daří,“ semkl znechuceně rty, když procházel pomalu mezi lavicemi. „Nejdříve vám ukážu, jak se vyvolává jednoduché zastírací kouzlo prvního typu, poté se o něj pokusíte i vy. Dávejte ovšem pozor na výslovnost, jinak se zastřete nezrušitelně a vězte, že já rozhodně nebudu patřit k těm, kdo vás budou hledat po škole. Jestli pro zraky ostatních, včetně toho mého, zmizíte nadobro, tak poděkuji Merlinovi, Morganě i Prozřetelnosti a půjdu si dát sklenku na oslavu. Nuže...“ pronesl teatrálně. Líbila se mu představa teď zmizet a vzápětí se objevit na druhé straně třídy. Vždycky bylo vtipné zahrávat si s něčím vnímáním.

Vytáhl svou hůlku, zlehka s ní mávl a neverbálně vyvolal základní matoucí kouzlo. Čekal sice šokované pohledy a povzdechy, jenže z úplně jiného důvodu než kvůli spršce barevných jisker formujících se do podoby motýlů.

Zkusil to podruhé, rázněji a soustředil se na kouzlo. Tentokrát z toho nebyly jiskry, nýbrž záplava levitujících barevných okvětních plátků tryskajících z jeho hůlky a honících se kolem třídy jako ve vzdušném víru. Pocítil záchvěv zoufalství, možná i paniku smíšenou se zlostí. Všichni, celá třída ho sledovala, jak se ponižuje hned po tom, co jim udělal takové kázání. Nejen že koukali, dívky se zdály unešené a odkudsi slyšel nadšené povzdechy, zatímco z chlapecké části se začal ozývat smích.

„Ticho!“ zasyčel na všechny. Ještě posbíral dost autority k jejich umlčení, ovšem jen do chvíle než mávl hůlkou potřetí, tentokrát vyslovil zaklínadlo nahlas, a z jejího hrotu začaly vyletovat roztomilé malé obláčkové rybky. Tehdy už vybuchla půlka třídy v hlasitý smích a druhá v tiché chichotání a rozkošnické vzdychání. Aby toho nebylo málo, tak se lístky ve vzduchu začaly formovat do květin a vodních vln, takže jiskřící motýli měli kolem čeho poletovat a oblačné rybky, kde plavat a poskakovat. Byl to obraz namalovaný malým dítětem milujícím květiny, motýly, ryby a vodu. Teplo rozlévající se mu v břiše při pohledu na tu vzdušnou hrůzu mu jasně řeklo, kdo to má na svědomí.

Věděl, že by jeho magické schopnosti mohly být narušené, stejně jako se defakto těšil na možnost přístupu k moci dítěte, jen doufal, že k tomu dojde o něco později. K obojímu. Chtěl se vyhnout ponížení v podobě incidentu, jako byl tento. Až bude veřejně známé jeho těhotenství, pak mu bude každý odpouštět manýry i kolísání magie, jenže teď to bylo nepřípustné.
„To je taková nádhera...“ vzdychla jedna Mrzimorka a docela bezostyšně chňapla po obláčkové rybce, jež jí prolétala kolem hlavy. Ryba se jí v ruce rozplynula v obláček kouře a zmizela, na což se dívka smutně zamračila. Severusovi to zvedlo krevní tlak a nahnalo do krku knedlík zdušené zlosti. Nepřipadalo v úvahu připustit vlastní chybu, museli za to moct žáci a ta holka v první řadě.
„Odebírám třicet bodů Mrzimoru za vaší tupost, provokaci a drzost,“ zavrčel vztekle na náhle vyděšeně pobledlou šesťačku, „Kdo z vás je za to odpovědný?“ syčel vztekle, přičemž v duchu spíš zuřil sám na sebe. „Tohle je útok na učitele. Za to vás čeká vyloučení. Vás všechny!“ trochu zvýšil hlas. „Postarám se, že už nikdy ani jedna vaše tupá hlava neprojde Bradavickou branou. Rozumíte mi? Tohle si odpykáte! Každému z vás odebírám po třech bodech!“ zavrčel na ně a z celé třídy se ozvalo šokované zalapání po vzduchu. Bylo to po třiceti bodech každé koleji a Mrzimorským ještě těch prvních třicet navíc. Ve tvářích Nebelvírů se zračil potlačovaný vztek, mladá Weasleyové funěla jako rozzuřený býk, zatímco Mrzimorští se nemohli rozhodnout, jestli začnou kolektivně brečet nebo budou jen tak civět šokovaně do prázdna.

„Hodina končí. Vypadněte a nelezete mi už na oči. Ven!“ zařval, skutečně zařval a celý magický výjev nad jeho hlavou zeleně vzplanul. I jeho samého stálo hodně úsilí se prudce nepřikrčit ve strachu. Naštěstí nebyl oheň pravý, byla to jenom iluze tak jako samotný pohádkový výjev. To však jen málokomu ze třídy došlo, skoro všichni se před ohněm kryli pod lavicemi nebo si alespoň na hlavu, jako naprostí hlupáci, dali učebnici. Zelená záře jim všem pročísla a zelektrizovala vlasy. Pár žákům kromě vlasů stály také chlupy na svetrech, ale to bylo asi tak všechno, co oheň udělal. Severuse samotného se pak ani nedotkl, dokonce i jeho vlasy zůstaly viset zplihle podél obličeje jako předtím.

Rozhostil se krátký okamžik ticha přerušovaného statickým prskáním ve vzduchu, přičemž se ze stropu dolů snášel jemný prach šedé barvy. Pak se rázem všichni pohnuli. Vyskočili ze svých židlí, až jich několik popadalo, chopili se svých knih a brašen a jako obrovská rázová vlna se vyřítili z učebny ven ovšem všichni hezky podél zdí, jak se nechtěli dostat moc blízko Severuse. Někdo statečný za sebou zavřel dveře nebo možná zapadly průvanem.

Osaměl. Prach se ještě pořád snášel podobně jako sníh za oknem a dostával se mu do pusy. Ani on nebyl skutečný, bylo to jenom reziduum živočišné magie vířící ve vzduchu. Chvějivé na jeho kůži a teplé v jeho břiše. Po zádech mu přebíhal mráz, podobně jako když se po dlouhém boji zhroutil kdesi v bezpečí daleko od bystrozorů a lízal si své rány. V břiše pak pocítil prázdnotu, naprostou a absolutní prázdnotu, jako kdyby dny neměl v puse jediné sousto. Žaludek se mu až bolestivě sevřel. Bezděčně si na něj přitiskl ruku. Znal pravý význam slova 'hlad', jen si ho nikdy nespojil s mírumilovným odpolednem v Bradavické škole. Teď byl ten hlad tak obrovský, až mu bránil přemýšlet o zradě jeho vlastní magie a jediné, co mu poroučel, bylo najít jídlo.

Měl dvacet minut čas, než bude muset jít na další hodinu. Celých dvacet minut a byl příhodně v učebně kousek od kuchyně. Skřítci nebudou rádi, když jim tam vtrhne, ale jsou to jenom skřítci, tak mu nemají co poroučet.

Rychle vyšel z učebny a hnaný hladem spěchal chodbou kolem vchodu do Mrzimorských kolejních místností dál až ke kuchyni. Hluk práce, stejně jako štěbetavého hovoru ho uvítal, jakmile vstoupil dovnitř. Do nosu ho uhodil pach vaření. Hlasy skřítků utichly, práce ustala a všechny ty ušaté potvory se na něj obrátili. Zkřivil obličej do povýšeného úšklebku, dávaje jim tak najevo svou nadřazenost před tím, než na ně promluví. Kupodivu k tomu se nedostal. Jeden skřítek odtáhl židli u stolu, řešeno pro lidi, zřejmě kdyby tu byl lidský kuchař, druhý začal prostírat a skřítka vytahovala z trouby pečené maso určené nejspíš k obědu. Ostatní, kteří neměli doslova plné ruce práce třeba tím, že je mají ponořené ve dřezu se špinavým nádobím, mu začali ze všech koutků kuchyně přinášet různé druhy jídla. Nemusel jim nic říkat, stačilo si jenom sednout a jíst.

 

°°0°°

 

 

Nesnášel vážení hráčů, upřímně a bytostně ho nesnášel. Probíhalo před každým zápasem a za celou dobu co hrál famfrpál, se mu napoprvé podařilo na minimální váhu pro svou věkovou kategorii dosáhnout jen dvakrát. Dvakrát! Z tak stovky vážení, kdoví jestli ne víc. Vždycky měl o kilo až dvě méně, než mít měl, a Hoochová mu pokaždé udělala přednášku o dobrém stravování vhodném pro mladého muže jeho věku. Jakoby snad mohl za svou nízkou váhu nebo malou víšku. On jedl, jedl hodně, nemohl za to, že to prostě nestačilo a jídlo se v něm kdesi ztrácelo, místo toho aby se vrazilo do tukových zásob. A navíc na sobě po incidentu v Prasinkách skutečně vypozoroval nezdravou hubenost. Dva dny poté se sám sebe lekl, když prošel jen v ručníku kolem zrcadla. Jako kdyby se jeho tělo splasklo a k tomu se mu to nikdo z kamarádů nebo Ginny neuráčil říct. Naštěstí se stačilo párkrát hodně najíst, aby dostal váhu i oblost těla na přijatelnou míru, jenže to určitě pořád nebylo těch zatracených padesát pět kilo, co musel ke své výšce jako chytač minimálně mít. Určitě to bude padesát tři nebo padesát čtyři a půl, to je úplně nejlepší výsledek ze všech. Prokleté půlkilo, co člověka drží daleko od koštěte a famfrpálového zápasu. Hoochová v tom totiž byla naprosto nekompromisní a návrh, že si pod jejím dozorem všije do výstroje zátěž, jí nebyl po chuti. Že by si tím prý porušil těžiště.

Nezbývalo tedy nic jiného než podvádět, a to za zády i vlastního týmu. Nejdřív se při zácviku u Pomfreyové – opět se nenápadně načalo téma Snapem, aby jí mohl říct jedině to, že je lektvarista v pořádku – zvážil na tamní váze, aby shledal, že má opravdu o jedno kilo méně, než by měl mít. Kilo nebylo moc, to se dalo dohnat snadno. Něco si strčit do trenek jako zátěž. Třeba magicky stlačenou bowlingovou kouli, jenže ta by se mu mohla při jeho štěstí nečekaně rozepnout přímo při vážení a on opravdu neměl zájem skončit se třemi kily namačkanými vedle penisu. Tuto variantu proto rychle zavrhl.

Druhá, snadná, byla se pořádně napít. Má-li o kilo méně, pak do sebe těsně před vážením musí dostat litr, možná litr a kousek obyčejné vody a všechno by to mělo být v pohodě. Logicky si na pomoc nemohl přivolat ostatní hráče, stejně jako se nemohl tahat se džbánem vody od hradu až do šaten pod tribunou. Jeho jedinou záchranou byl Dobby ve své oddanosti.

„Dobbymu se to nezdá,“ řekl skřítek starostlivě, ovšem poslušně podal další sklenici vody.

„Taky se mi to nelíbí, ale nemůžu nic jiného dělat,“ znechuceně začal pít. Žaludek už měl plný vody, stejně jako močový měchýř a začínal si připadat jako houba. To v sobě ještě jeden celý džbán neměl.

„Možná by měl Harry Potter víc jíst,“ navrhl skřítek a převzal si sklenku, co mu Harry právě vrátil.

„Ještě ty s tím začínej,“ ušklíbl se na skřítka a zase si vzal vrácenou sklenku tentokrát naplněnou poslední dávkou vody. Obrátil ji do sebe rychle a málem se z toho pozvracel. Musel pevně sevřít čelisti, zatnout pěsti a počkat, než se jeho rozbouřený žaludek uklidní. Litr vody ve vnitřnostech nebyl vůbec žádný med, naopak mu to způsobovalo podivný třas po celém těle.

Zvedl se ze záchodového poklopu a musel se opřít o stěnu, jak se mu žaludek opět zhoupl. V duchu se uchechtl. Jestli se takhle cítil Snape, když v prvních týdnech zvracel, pak se už vůbec nedivil jeho věčné podrážděnosti a odmítání jakéhokoliv jídla. Také by momentálně nechtěl vidět ani kus chleba.

Vyšel z toalet a usilovně se snažil nevrátit se vymočit. Nesměl. Musí v sobě tu vodu udržet během celého vážení, jinak to bylo všechno zbytečné. Vycucané kilo půjde dolů, to zaprvé, a zadruhé pokud hned odběhne na záchod, tak to bude Hoochové určitě jasné. Byl tedy rozhodnut to statečně vydržet jako pravý Nebelvír, jen netušil, jak hrozně to bude obtížné, když se k tomu snažil budit naprosto normální dojem. Ono by přeci jen hopkání na jedné noze, překřižování kolen nebo mačkání si rozkroku mohlo vzbudit jisté otázky, v lepším případě by se všichni sháněli po jeho duševním zdraví. Pohvízdávání jednoho zmijozelského hráče byla Harryho smrt.

„Harry Potter,“ vyvolala profesorka létání a trenérka jeho jméno a on nadšeně poskočil kupředu. „Svléknout do trenek a šup na váhu. Však už to znáte.“
„Jo, jo, jasně...“ zamumlal, ale to už ze sebe rval oblečení jako divý. V seznamu byl skoro poslední, po něm byli už jen tři lidé, včetně Rona, takže čím rychleji se svlékne, tím rychleji bude propuštěn a bude si moci odběhnout na záchod. Shodil ze sebe oblečení na velkou hromadu.
„Nějak nedočkavý se nám ukázat v prádle, Potty,“ zabroukal jemně posměšným hlasem Malfoy opírající se o nedalekou zeď. Zůstal tu pravděpodobně jen proto, aby si mohl z Harryho utahovat a popichovat. Jako kdyby jim pořád bylo pět a jako kdyby o sobě vzájemně nevěděli, co jsou zač.

Vrhl po Malfoyovi krátký pohled. Kdyby tak hrozně nespěchal na záchod, tak by se s ním pohádal až do krve, takhle jen mlčky vyskočil na váhu a obrátil se zády. Váha se pod ním zhoupla a měřidlo velikosti se samo spustilo, až se dotklo seshora jeho hlavy. Zády při tom stál přitlačený na studené kovové desce, což ho ještě víc nutilo do močení. Doufal, že to ustojí, rozhodně by nebylo ani trochu vtipné pustit si do trenek metr od Draca Malfoye.

„Sto šedesát osm a přesně padesát pět kilo a dvě deka navrch. Gratuluji, pane Pottere, výjimečně se vám podařilo dosáhnout na dostatečnou váhu hned napoprvé,“ pochválila ho Hoochová. „Oblečte se a můžete jít.“

Donutil se pomalu slézt z váhy, pomalu se obléknout a pomalu vyjít z místnosti. Venku se pak rozhlédl chodbou, jestli někdo nekouká, než sprintem vyrazil k záchodům a rychle vběhl dovnitř.

O chvíli později, už uvolněnější, i když pořád s žaludkem na vodě, vyšel ven, aby v šatně zjistil, že mu Ron mezitím utekl. Jak dlouho mu jindy trvalo se obléct, tak dnes to stihl bleskově a nejspíš už prchal na večeři do hradu. Jistě, kam taky jinam, když se podávali sýrové vdolečky s dýňovou omáčkou. Pokroutil nad kamarádem hlavou a začal se pozvolna balit do slupek oblečení, hlavně do teplého svetru od paní Weasleyové. Hábit si přehodil přes rameno, stejně jako šálu, zbytek nějak narval do kapes kalhot. Tak podivně obalený se vydal chodbou k východu.

Už z dálky si všiml otevřených dveří dívčích šaten. Uvažoval, co tu Ginny nebo Tina dělají, když se děvčata vážila už ráno. Možná si tu jedna z nich pro něco byla, pokud Ginny, tak by mohli jít na jídlo rovnou spolu, dívku by to určitě potěšilo. Zamířil proto ke dveřím a ještě než vůbec mohl pohlédnout dovnitř, si hlasitě odkašlal.

Neodpověděl mu nikdo, tak opatrně nakoukl. Konec konců Tinu už polonahou viděl a Ginny byla jeho dívka, tak by snad nemuselo vadit, když by ji viděl jenom v prádle. Uvnitř místnosti se mu však naskytl zajímavější pohled než holka v prádle. Tina seděla na zemi v kruhu vykresleném z něčeho červeného, o čem se obával, že je krev, a zaujatě studovala hromadu peří, kamínků, kostí, pařátů a klacků ležící před ní na zemi. Byla tak zaujatá, že si Harryho ani nevšimla a nejspíš také neslyšela to odkašlání.

„Divný, moc divný. Už zase…“ zamumlala si černoška pod nos, pak shrábla odpad ze země do sáčku, zatřásla jím, šeptajíc při tom podivná slova a obsah sáčku opět vyhodila na zem. Kůstky, klacky a kamínky se složily do přesně stejného obrazce jako předtím. Ať dělala cokoliv, nejspíš se tohle stát nemělo, protože Tina se opět zamračila a zkusila celý postup znovu se stejným výsledkem. To ho zaujalo.

„Ahoj. Co to děláš?“ zeptal se.

Tina se podle všeho trochu lekla, s trhnutím ramen totiž zvedla hlavu, když však uviděla Harryho, tak se přátelsky usmála, odhalujíc své zářivě bílé zuby tak kontrastující s černou pletí.
„Hej, Harry...“ pozdravila, pokud to tedy měl být pozdrav. „Věštím. Chtěla sem se zeptat předků na pár... drobnůstek, ale nejsou dneska moc sdílní. Už jsem házela kůstky všude po hradu i mimo něj a udělala krvavý ochranný kruh proti temným silám a stejně mi vychází pořád to samé,“ znepokojeně se zamračila na rozhozený nepořádek na zemi a potřásla hlavou.

„Aha, a co ti vychází?“ zeptal se více méně ze slušnosti. Jedna věc byla přímá proroctví, sám byl jednoho svědkem a další se ho přímo týkalo. Těm byl ochotný věřit. Něco jiného bylo věštění z kávové sedliny nebo třeba z mraků. Hledání budoucnosti v rozhozených odpadcích se rovnalo tomu, co předváděla profesorka Trelawneyová na svých hodinách.
„Moc. Velkou přicházející moc,“ odpověděla mu Tina ponurým hlasem, jaký od ní neslýchal. Nikdy tedy nebyla z těch, co se na celé kolo smějí, spíš se tak potácela životem a bradavickými chodbami, zároveň ji doposud neviděl tak zasmušilou. Ale co mohl vědět, třeba tohle byl její normální stav, vždyť ji vůbec neznal. Na klidu mu to ale rozhodně nepřidalo, protože její předpověď se až znepokojivě blížila právě Tabitusově věštbě.

Vešel do místnosti, hodil si na zem své věci a kecl si na ně. Držel se mimo krvavý kruh, ve kterém dívka seděla, a jen se tak naklonil nad vyhozené věci na podlaze. Viděl v tom vzor, už předtím ho vypozoroval, ale smysl mu nedával žádný. Věštění z kůstek se v Bradavicích neučilo nebo alespoň ne v době, kdy ještě chodil na hodiny Jasnovidectví.
„Co je to za moc?“ vyptával se.

„To nepovím. Není to obrázek, abych se na něj koukla a věděla... jen že...“ šťouchla do jednoho klacíku prstem, „je to tady trochu zvláštní. Řeknu ti vážně dost... kdybych věštila u zkoušky, tak řeknu, že ta moc teprve přijde, ale takhle mezi náma... myslím, že už tu nějakým způsobem je.“

To dokonale odpovídalao skutečnosti. Snapeovo dítě tedy už defakto bylo, sice velké asi jako pomeranč, ale existovalo, a přitom tu nebylo, protože se ještě nenarodilo.

„A dál? Je tam ještě něco?“

„Hmm... čtyři světový strany,“ ukázala na tři obrazce skutečně rozestavěné podle světových stran vedle toho hlavního. „Strany, které po moci touží a vztahují k ní ruce.“
„Hned čtyři?“ vydechl. Vskutku nehezká představa čtyř protivníků, ze kterých musel být jeden jistě Voldemort. Jen čert věděl, jaký další 'Temný pán' byli ti ostatní. Nějací další pošahaní černokněžníci s touhou ovládnout svět, podrobit si mudly a každého, kdo se jim postaví do cesty, zabít.
„Tak, tak,“ pokývala hlavou. „Tady je nenávist... je to temný stín... natahující spáry po moci ve snaze ji chytnou a zneužít.“
„To je jasně Voldemort.“
„Kdo?“ zvedla k němu tázavý pohled.

„Voldemort. Neznáš Voldemorta?“ podivil se, pak mu ale došlo, že ona toho vážně o zdejším kouzelnickém světě mnoho neví a jméno jí tedy nejspíš zvlášť nebude jasné. „Určitá skupina lidí mu říká Pán zla a veřejnost ho nazývá 'Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit'. Temný kouzelník řádící tady u nás a zabíjející každého, kdo se mu skutečně postaví. Chce ovládnout Anglii, pak svět a podrobit si všechny mudly. Určitě jsi o něm něco musela zaslechnout.“
Přikývla.

„Četla jsem o něm, hodně ho taky propíraj v novinách a,“ naklonila hlavu na stranu, „slyšela jsem, že jsi vyvolený ho zabít. Tenkrát, jak si mě poslal do knihovny si tě vyhledat, sem to vážně udělala a našla sem toho o tobě vážně hromadu. Zlatý nebelvírský chlapec, co se postavil bezejmennému chlápkovi.“

„To budu já,“ souhlasil s jemným úsměvem, zároveň se uvnitř uchechtl označení Voldemorta jako 'bezejmenný chlápek'. To kdyby slyšel, tak by se nejspíš nezdráhal Tinu natáhnout na skřipec, pálit železem a mučit cruciatem. Zároveň to bylo rozkošně ironické, tolik se lidé báli jeho přezdívky, až jeho skutečné jméno opravdu zapadlo a on se stal zcela bezejmenným. Tuto skutečnost si nejspíš Voldemort neuvědomoval a jistě by ho nepotěšila, kdyby ano.

„Je to divný,“ zkonstatovala Tina, což bylo všechno, co k Harryho osudu řekla. Zvědavě na ni koukal. Bylo zvláštní, jak laxně se k celé věci postavila, ale příjemné. Žádné litování ani nábožné poklonkování či naopak znechucení a hněv. Prosté flegmatické přijetí. Otázkou bylo, co si o tom skutečně myslí a co jenom dává najevo. Váhal se jí zeptat. Teď to stejně nebylo důležité, víc ho zajímaly ty čtyři strany.
„Jo, to občas je,“ souhlasil s tím, že je jeho život divný, a znovu se podíval na obrazec na zemi. „Co ty zbylé tři... strany?“

„Aha... jasně, zajímá tě, co je tam vrženo,“ pokývala hlavou a též se nad kůstkami sklonila. „Tady je moudrost, natahuje přátelskou ruku a touží chránit moc, běda ale když bude odmítnuta... A tady, to je strach,“ poklepala na pár kůstek. „Vidíš ty tři klacíky, jak tvoří vězení? Strach nechce moc ovládat nebo ji vlastnit, chce ji zavřít, protože může být nebezpečná.“
„Tvrdíš, že je ta moc nebezpečná?“

„Né, to netvrdím. Nejeví se mi jako zlo, ale někdo jiný si to myslet může... asi. Lidé se hodně bojí,“ to bylo prostě konstatování. „A tady nakonec je láska. Silná, vášnivá... ale když se koukneš tady... to značí, že je sebezhoubná.“

S tím měl své osobní zkušenosti. Kdo jiný v jeho okolí by mohl říct, že jeho rodiče zemřeli doslova pro jeho přežití. Všichni ostatní měli otce nebo matky, co tvrdili, že by za své děti položili život, jeho rodiče to udělali doopravdy. O tom, že někoho milovat vás může přivést do naprosté záhuby, ani nepochyboval.

„Je tam ještě něco?“ Natáhl ruku, jako kdyby se chtěl kůstek dotknout. Zachrastilo to, kůstky, klacíky a kamínky se zachvěly a vyletěly po zemi pryč z kruhu kolem Tiny. Několik ho praštilo do složených nohou, až to skutečně zabolelo. Tak velkou rychlostí se pohybovaly. Jediné, co z věštících propriet zůstalo v kruhu, bylo jedno černé stračí brko. Lehčí než kamínky, klacky nebo kosti, a přesto se ze svého místa ani nehnulo, jako kdyby bylo k podlaze přilepené.

Strnul. Zvedl oči od pírka k Tině. Ta se nesmírně zamračila, až se jí na čele udělaly dvě hluboké vrásky podobné kaňonům.

„Smrt,“ řekla prostě. „To značí, že ti Smrt stojí za zády a kráčí po tvém boku.“

Zkřivil ret do hořkého pousmání. Nebylo to ani zdaleka poprvé, co mu někdo zvěstoval blízkou smrt. Taková Trelawneyová to dělala desetkrát do roka, pokaždé hezky na začátku měsíce, i kdyby to znamenalo, že si ho bude muset odchytnout někde na chodbě a přede všemi ho ponížit tím, jak vykřikuje na celý hrad o strašném nebezpečí, jež se k němu blíží. Bylo to však poprvé, co na něj věštecké pomůcky skutečně i pro jeho oko viditelně zareagovaly. Nejen viditelně, i hmatatelně, noha, do které ho praštila kost z kuřete, ho rozhodně bolela. Nemohl popřít, že to je zvláštní, přesto...

„Nejsi první, kdo mi vyvěštil blízkou smrt,“ podotkl.

„Blízkou smrt?“ překvapeně k němu vzhlédla. „Já ti ale nevěštím blízkou smrt, chlape, já říkám, že ti jde Smrt v patách. To je něco jinýho. Vlastně...“ pohlédla za Harryho rameno, „kdybys věřil starejm legendám, tak Smrt, ta Smrt s velkém S, ti právě teď stojí za zády.“
Nemohl si pomoct a prudce se obrátil. Neviděl nic, jen skříňky ze dřeva postavené jedna vedle druhé podél zdi a na bílo natřenou stěnu, po níž tančily stíny z loučí visících v rozích vysoko u stropu. Kdyby tu byl člověk sám v noci, pak by to mohla být scéna jako z hororu, ale takto těsně před večeří a v přítomnosti dvoumetrové černošky to nebylo ani trochu strašidelné. I kdyby tam Smrt stála, pokud vůbec existovala, pak ji prostě neviděl a necítil strach z její přítomnosti.

Obrátil se zase zpátky.

„To bylo jak ze Záhady Blair Witch.“
„Odkud? Oh, myslíš ten mudlovský film? Ten je khůlovej!“ zazubila se vesele, zdálo se, že si s nějakou přítomností Smrti, proroctvím nebo samostatně se pohybujícími věšteckými předměty ani moc starostí nedělá. „Jdeš teď na večeři? Že bychom šli spolu...“ navrhla, načež vytáhla hůlku – to bylo snad poprvé, co ji viděl ji použít – a mávnutím si k sobě přivolala rozházené kosti. Opravdu vypadala klidná, klidnější než on, což bylo znepokojivé.
„Jdu,“ přikývl. „Ty se nebojíš té věštby ani znamení, že tu je Smrt?“
„Hele,“ shrábla kůstky, kamínky, klacíky a peří zpátky do vaku, „předci občas říkají zvláštní věci a taky ta věštba není vlastně zlá. Neříká 'za týden nastane konec světa', no ne?“ pokrčila rameny. „A Smrt... ta je tu s námi pořád. Víš, kolik je tu starých učitelů? Za každým z nich může kdykoliv přijít. Taky; ona přeci není zlá, jen tě vezme za ruku a odvede k předkům. Netuším, proč se jí tolik lidí bojí.“

„Myslím, že se nebojí smrti jako spíš umírání. Já se bojím umírání,“ doznal se. Zemřít mu nepřišlo děsivé, ač si nebyl jistý, jestli věří v kouzelnický Avalon, tak byl rozhodně přesvědčen o existenci něčeho dalšího. Jeho víc děsilo umírat, snad proto kolikrát ležel na zemi, hleděl do nebe a krvácel, zatímco se ho ostatní snažili zachránit. Třeba v loňském roce, kdy mu Voldemort udělal dle jeho názoru z vnitřností kašičku. To bylo strašné, umírat, ne zemřít. V okamžiku, kdy trpíte bolestí a věříte, že už není záchrany, je smrt již vysvobozením.

„Asi to je možný,“ přitakala, „Večeře? Mám hrozný hlad!“

„Večeře,“ souhlasil a vyhoupl se na nohy, což mu připomnělo, že se mu začalo znovu chtít na záchod. „Jen si ještě odskočím... počkáš?“

Přitakala a skutečně počkala, než si odskočil, potom se společně vydali přes zamrzlé a zasněžené pozemky zpátky k hradu. O věštbě z Tininých kostí už se nebavili, kdykoliv se totiž sešli dva famfrpáloví hráči a neměli na probírání školu, tak se rozhovor vždy stočil k hraní. Tak se tomu stalo i tentokrát.

Po příchodu do školy si vyslechli lamentování od Filche, kde se tak toulají dlouho a teď mu šlapají na čerstvě setřenou podlahu. Neměli na to co říct, konec konců neporušili školní řád, tak co by se starali o řeči starého, i když strašidelného a nevrlého školníka. Když pak dorazili k jídlu a on viděl jaké porce si Tina dává na talíř, mu došlo, jak špatný nápad to s tou vodou asi byl. Žaludek měl jakoby propláchnutý a neochotný cokoliv trávit. Přestože by měl chuť na jídlo, tak si netroufl na nic víc než na šlehačkový dort, který byl jako zákusek. To, že moc nejedl, mu vysloužilo zamračený pohled od Hermionu, ale hodně času na vyslechnutí Ginny. Výjimečně také měla něco zajímavého, protože vyprávěla o Snapeovi a jeho nehodě v učebně. Vlastně o tom mluvili úplně všichni, protože Nebelvír kvůli tomu přišel o neuvěřitelné množství bodů, čímž se dostal daleko za Zmijozel a Havraspár, hůř už na tom byl jenom Mrzimor.

Jeho z hlediska bodů historka moc nezajímala, rozčilovala ho ztráta druhého místa, ale víc se strachoval o Snapea. Podíval se na něj, jak seděl v celé své rozzlobené temnosti nad prázdným talířem. V poslední době vzácný pohled, kdy lektvarista nejedl, jindy totiž chroupal a žvýkal pořád něco, alespoň ovoce, když nic jiného nablízku nebylo. Beze snahy, jen jedním mrknutím, se podíval na muže podruhé, tentokrát na jeho auru. Neviděl nic znepokojivého, ale obraz se trochu změnil. Už nevedly modré a fialové nitky jen z bubliny magie k magické podstatě dítěte, teď to bylo částečně i naopak. Několik tenkých pramínku moci, dobře viditelných i přes půlku Velké síně, se nesměle plazilo vzhůru po modrých silných pramenech a vpíjelo se do Snapeovy magické podstaty dlící pod jeho hrudní kostí. Tam občas problesklo cosi rudého a zase to zmizelo. Zvláštní to bylo, nebezpečné nebo špatně rozhodně nikoliv. Naopak, jeho léčitelské nadání se tetelilo blahem, když nazíral na nové propletení magie. Pociťoval teplý klid, zadostiučinění a hrdost. Ano, on byl hrdý na Snapea a na to, jak skvěle jeho dítě prospívalo přes všechny problémy, jakými společně prošli.

Jestli si s dnešní ztrátou kontroly magie, přirozenou pro těhotenství, bude Snape dělat večer starosti, tak ho bude moci ujistit, že dítě i on jsou naprosto v pořádku a bude to moci říct s hrdostí a štěstím, které opravdu cítil. Jak tak přemýšlel o Snapeovi, poslouchal Ginny a její první neurčité plány na Vánoce a zároveň se pokoušel konverzovat s Ronem a Hermionou o učení, si ani neuvědomil, že do sebe nalil další tři velké sklenice vody, prostě jen tak z nudy a roztržitosti, kdy se potřeboval něčím zaměstnat. Všiml si toho, až když musel po cestě do sklepení opět na záchod. Opět v duchu Snapea politoval, protože běhat stále na toaletu bylo vyčerpávající.

Symbolicky zaklepal na lektvaristovy dveře a vpadl dovnitř. Obklopilo ho velké horko, jaké v poslední době u Snapea doma panovalo často. Před dvěma dny si mezi řečí stěžoval na chladné bradavické chodby, tak se asi rozhodl se doma vařit ve vlastní šťávě, aby to vyrovnal.

„Fuj, tady je jak v peci,“ zanaříkal místo pozdravu a už ze sebe stahoval svetr, v tílku mu tu bude lépe, zvláště při cvičení. „Jaký jste měl den?“ vypálil malinko provokativní otázku na Snapea sedícího za pracovním stolem. Však se mu také za to dostalo odpovědi v podobě jednoho z patentovaných temných pohledů.

„Výtečný. Skoro se mi podařilo upálit půlku šestého ročníku. Škoda promarněné příležitosti zbavit se dvaceti tupých hlav,“ řečeno to bylo jako vtip, Harry však poznal Snape za poslední tři měsíce natolik dobře, aby v tom zaslechl vážný podtón. Alespoň doufal, že ho zaslechl.

„Slyšel jsem,“ přešel ke stolu a opřel se o ně rukama naproti lektvaristovi. „Nedělejte si s tím starosti. Takové věci se prostě v těhotenství stávají, tedy většinou jsou to drobnosti spíš než celé vzdušné zámky, ale vy konec konců nejste normální těhotná žena,“ malinko víc se naklonil. „Nic s vámi ani s dítětem není. Dnes při večeři jsem se díval a všechno je, jak má být. Alespoň moje léčitelské nadání si to myslí.“

„Nemám obavu, že se mnou něco je, jen jsou podobná selhání kompromitující,“ přešel na vážný tón, zaklonil se a složil si ruce na prsou. Obvykle to dělal, jak Harry vypozoroval, když buď nehodlal něco probírat, rozhovor mu byl nepříjemný nebo chtěl budit dojem nedostupnosti. V posledním případě si k tomu většinou stoupl nejlépe hodně blízko člověka a narovnal se, protože pak byl vyšší než spousta lidí v jeho okolí. Teď mu byl rozhovor nejspíš nepříjemný.

„Nikdo z toho nepozná vaše těhotenství,“ namítl. „Všichni to budou přikládat a přikládají údajné lektvarové nehodě na začátku roku.“

„Nezáleží na tom, čemu to budou přikládat,“ mírně zakroutil hlavou, zvedl se a odsunul závěs před gramofonem, „podstatná je samotná nevyváženost mé magie. Dnes jsem vyčaroval iluzi pár motýlů, ryb a květin a stejně tak iluzorní oheň. Příště to všechno může být skutečné. Třeba váš kamarádíček Longbottom nebo jeho šílená manželka mě vytočí svou donebevolající neznalostí nebo podstrkováním bájných zvířat do písemky a já je spálím na uhel. Nechci strávit zbytek svého těhotenství zavřený v zadržovací cele bystrozorského oddělení, aby mě pak odvezli do Azkabanu jako odsouzence za vraždu.“
„Vy byste nikoho nezabil,“ řekl pevně a ani nemusel zachytit Snapeův temný pohled vržený přes stůl, aby mu bylo jasné, jakou to zase plácl pitomost. Lektvarista byl tím, čím byl; Smrtijedem. Jenom bláhový blbec by si myslel, že to spočívá pouze v sezení u stolu a debatování s Voldemortem. Byla to stejně scestná představa, jako že Smrtijedi pouze zabíjejí, mučí a znásilňují. Každý do jednoho měl jistě na svých rukou zločin nebo přímo něčí krev, tedy ani Snape jistě nebyl výjimkou, ale v jeho případě to teď bylo jiné. On byl prostě... byl členem Fénixova řádu, Brumbál ho podporoval a byl těhotný, takže už ani nebyl skutečným Smrtijedem, spíše byl psancem skrývajícím se v Bradavicích podobně jako sám Harry. Všechna ta obvinění, která vůči němu vznášel ještě v minulém roce, včetně viny za smrt rodičů, Siriuse a všech možných nevinných, se během posledních měsíců loňského roku a těch prvních letošního kamsi vytratila s velkým přičiněním jeho léčitelských schopností a Snapeova těhotenství.

Ne, když řekl, že by lektvarista nikoho nezabil v návalu vzteku, tak to byla pravda, a ne hloupost. Dřív mohl být Snape zabiják, také mohl být vraždy schopný i dnes, ale pouze předem promyšlené vraždy podnícené něčím složitějším, než je pouhý hněv. Ochranou svého dítěte například. Možná bylo od Nebelvíra a zachránce kouzelnicého světa scestné takto nahlížet na vraždu, ale on to prostě dělal. Možná to byla ta zmijozelská špetka, díky které se potencionálně mohl dostat i do hadí koleje.

„Ne proto, že se vám zblázní magie. Vy jste velice... kontrolovaný. Je to správné slovo? Ani kdybyste měl zlost, tak ji nepustíte ven a nepustíte z uzdy ani svou magii,“ prohlásil velmi přesvědčeně. Už byl svědkem Snapeova hněvu, nefalšovaného hněvu – alespoň si to myslel – a nikdy se nikomu nic nestalo lektvaristovou rukou.

„Nejsem ani z poloviny tak, jak jsem býval. Obávám se, že ani Nitrobrana není dostatečnou zárukou kontroly v případě magického těhotenství,“ krátce se odmlčel, když vkládal do gramofonu desku. „V odpolední volné hodině jsem si nechal přinést několik starých románů pojednávajících o mužském těhotenství a tam jsou popisovány celé vesnice vypálené spontánní magií těhotného čaroděje.“
„Najednou věříte ve staré příběhy a romány,“ neodpustil si poznamenat. „Když jsem vám přednesl Tabitusovu věštbu, tak jste nad tím ohrnoval nos, zato teď...“
„To je tisíc let stará báje, já četl dvě stě let staré romány. Ten rozdíl snad vidíte i vy?“ zeptal se podmračeně stojící si za svou pravdou.

„Vidím, ale vy na rozdíl ode mě nemáte k podpoře pravdivosti těch románů žádné další indicie,“ odpověděl a skousl si hned ret. Bylo mu jasné, jak se mu Snape vysměje, pokud teď vytáhne Tinino věštění z kůstek. Taky by se sám sobě vysmál být na lektvaristově místě.

„Nepovídejte; jaképak máte indicie?“ už jen ten dotaz donutil Harryho se cítit jako něco podřadného, a to ještě nemluvil o Tinině předpovědi.

„Když vám to řeknu, tak se stejně budete smát a váš názor to nezmění, takže budu raději mlčet,“ rozhodl se nepouštět se do rozhovoru o proroctví.

„V tom případě nechápu, proč o tom začínáte, vyjma vaší potřeby neustále naprázdno klapat pusou a odčerpávat tak z místnosti drahocenný kyslík planým tlacháním,“ řekl Snape, tak mu to stejně dal pořádně sežrat, i když nic neřekl. „Předpokládám, že mě opět chcete dohnat k hloupému mávání rukama a nohama... jdu se převléct,“ nečekal na odpověď a vykročil ke dveřím ložnice.

„Co hodláte tedy dělat se svou nekontrolovanou magií?“ zavolal za ním, zdálo se mu, že to nedomluvili, a přitom si lektvarista klidně odcházel

„Nad tím jsem uvažoval celý den a dospěl jsem k názoru, že nic. Pokud někoho prokleji, tak nejhorší, co se mi může stát, je ztráta místa zde v Bradavicích. O to jsem stejně nikdy nestál, takže nezapláču. Jestliže někoho zabiji, pak budu doufat v Brumbálovu lásku vůči mé dceři, která ho přiměje mě nevydat bystrozorům,“ mírně cukl rameny, jako kdyby jimi pokrčil. „Přežil jsem už všechny ty odpornosti těhotenství jako nevolnosti, záchvat žravosti, melancholii i jsem si zvykl na potencionální blízkou smrt, tak neztratím nervy, když se začne blýskat na lepší časy.“
Nechápavě se zamračil. Snape vydal frustrovaný povzdech.

„Pottere, když už čtete knihy, tak tak čiňte celistvě a zapamatujte si vše podstatné, co v nich je, jinak je to marná ztráta času. Výkyvy magie v mužském těhotenství znamenají vstup do období silnějšího propojení magických podstat, tím pádem budu mít brzy přístup k velké části magické síly mého dítěte. Dovedete si to představit?“ v očích se mu mocichtivě zalesklo. „Všechnu tu nádhernou, horkou a jiskřivou moc v mých rukách? Budu, alespoň na krátký okamžik, stejně silný jako Brumbál nebo Pán zla. Neříkejte mi, že byste se na takovou sílu netěšil a nebyl pro ni ochotný s klidem překonat cokoliv.“
„Nemám zájem o moc, jakou má Brumbál, a nechci skončit jako Voldemort, takže ne, neudělal bych pro získání jakkoliv velké moci vůbec nic, protože po ní netoužím. Děkuji pěkně, nechte si ji vy,“ odmítl a myslel to vážně. Několikrát ho napadlo, jaké by to bylo umět lusknout prstem a porazit každého, kdo se mu postaví do cesty, jenže pak se podíval na všechnu tu spoušť, co po sobě Voldemort zanechal kvůli stejné tužbě, a otřásl se odporem. Dělo se tak ještě před tím, než objevil své schopnosti, poté už to byla skoro nepředstavitelná myšlenka ublížit nevinným. Moc nebylo něco, co on by chtěl.

„Pak jste hlupák, přesně jak jsem už mnohokrát říkal,“ řekl na to Snape, obrátil se a zmizel konečně v ložnici.

Možná v tom měl lektvarista pravdu, přeci jen velká moc by pomohla zničit Voldemorta, jenže on měl také pravdu, velká moc korumpovala a bylo jenom štěstí, že Snape ji bude mít pouze dočasně. Ne, nestal by se z něj druhý Temný pán, tím si byl Harry jistý, ale byl by to pěkně nesnesitelný všemocný černokněžník. Snape měl totiž ke své smůle nejspíš víc morálky, než si sám uvědomoval. Za to mohlo být mnoho lidí vděčných, protože jim díky tomu lektvarista zachránil život.

Když byl Snape vedle, tak vykonal obvyklé přípravy. Pár mávnutími odsunul jídelní stůl ke stěně, vyčaroval položku na cvičení a už si stihl i sundat boty. Když se k nim skláněl, tak ho nepříjemně zatrnulo v lýtku. Promnul si ho. Byl to podobný pocit jako po náročném tréninku nebo dlouhém zápasu. Netušil, z čeho to má, když dnešní jeho největší fyzická aktivita bylo vážení, kdy se musel prošlápnout cestou plnou sněhu od hradu k tribunám a zase zpátky. Hlavně doufal, aby nedostal křeč. Naposledy kvůli ní proseděl celý zápas na lavičce, než ho přešla a mohl v následujících deseti minutách chytnout zlatonku. Tehdy Nebelvír se Zmijozelem vyhrál s pouhým rozdílem dvaceti bodů, a to je setsakra málo. Jeho tým měl špatný den.

„Jaké mučení jste si na sebe dnes připravil?“ promluvil mu Snape těsně za zády, až nadskočil leknutím. Prudce se po lektvaristovi obrátil.

„Vás hodně baví se lidem plížit za zády, že?“ nebyl to ani tak dotaz jako konstatování. „Chtěl bych něco na procvičení stehen. Budeme spolu spolupracovat, pokud to tedy nevadí.“

„V drtivé většině případů mi vadí už jen vaše pouhá přítomnost, ale jsem ji ochotný tolerovat. Též jsem ochotný tolerovat spoustu pitomostí týkajících se těhotenství, jež na mě vymyslíte. Až moje trpělivost překročí mez, vězte, že to poznáte,“ složil si ruce na prsou a mírně pozvedl obočí. „Čím začneme?“

„Základním protažením jako vždycky,“ odpověděl.

Snape neřekl nic, jen si vyzul papuče – poprvé, když je viděl, tak nevěřil, ale ano, strašlivý lektvarista vlastnil jedny obyčejné tmavě hnědé papuče – a bez řečí se připravil ke cvičení. Bylo vlastně docela zvláštní, jak snadné to s ním bylo. Opravdu jen málokdy protestoval proti něčemu, co pro něj připravil, vlastně jen ve dvou případech. Ten první večer, kdy spíš ze srandy navrhl břišní tanec, a podruhé když navrhl obrovské nafukovací míče, jinak vše ostatní snášel jedině s křivými obličeji.

Jejich starý známý a společný oblíbenec Bowie hrál v pozadí a Harry kromě toho, že se v duchu ušklíbal nad představou, že příští týden by mohl Snapea vyfotit, jak dělá pukrle, uvažoval o kůstkové věštbě z dívčí šatny. Nepociťoval děs, strach ani přílišné znepokojení, spíš se zaujetím dokola omílal v hlavě slova o nenávisti, moudrosti, strachu a lásce. Kromě nenávisti mu to moc nedávalo smysl a dřív než se k něčemu dopracoval, nebo než se rozhodl přeci jen o tom se Snapem promluvit, došlo na druhou část cvičení.

Když lektvaristovi vysvětloval, v čem spočívá nácvik držení rovnováhy a posílení stehen, tak se opravdu začal mračit víc než jindy, když se mu něco nelíbilo. Kromě toho měl v očích jasně vepsanou nedůvěru. Kupodivu chápal, čeho se muž obává. Cvičení spočívalo mimo jiné ve vložení důvěry v partnera, kdy jste se spouštěli do podřepu a zároveň jste se nechali přidržovat od druhého člověka. Nebylo to nebezpečné. Stáli na měkké podložce, a i kdyby Snape spadl na zadek, tak by si neublížil, jenže ta samotné představa někomu důvěřovat byla znepokojující i pro Harryho. On se alespoň utěšoval myšlenkou, že když bude padat, tak to nějak ustojí. Přeci jen v jeho věku by bylo divné, kdyby to nedokázal.

„Nemusíme to dělat, pokud nechcete,“ řekl, když viděl prohlubující se vrásky kolem mužových rtů.

„Nechci, ale musím. Dává to smysl, že si musím uvědomit své těžiště a posílit obratnost. V poslední době kudy chodím, tudy si zakopávám o cípy hábitu,“ připustil neochotně.

„To se dá vyřešit snadno; pořídíte si nějaký míň rozevlátý,“ navrhl bezelstně.

„Oh samozřejmě, aby se na mě z boku každý podíval a viděl, jaký mám bachor,“ zavrčel Snape podrážděně. „Dejte mi ruce a přestaňte se vykecávat.“
Mírně pokrčil rameny a uchopil Snapeovy nastavené ruce. Bylo to příjemné, takové elektrizující a uklidňující zároveň. Tak jako pokaždé, když se ho dotkl, si nebyl jistý, jestli za to můžou jeho léčitelské schopnosti nebo se za tím snad skrývá něco jiného. Vždy to bylo příjemné. Třeba tenkrát před týdnem, když mu vzal tvář do dlaní, aby ho utěšil. Nikdy o tom nemluvili, sám se na to snažil moc nemyslet, ale i tak se mu k tomu čas od času myšlenky vrátily. Na strniště na kůži, tvrdou bradu v rukách a pocit, že tak je to přirozenější než být s Ginny. Cítil to i teď, když svíral lektvaristovy chladné ruce.
„Nemáte mozoly na rukách,“ podotkl, zatímco si trochu zacouval, aby měli víc místa. „Jednou jsem vám je vyléčil... na jedné ruce... pamatujete si to vůbec?“
„Ovšemže si to pamatuji,“ odvětil Snape neurčitě, mírně se rozkročil dle instrukcí a vypadal najednou hrozně vzdáleně, uzavřeně, jako kdyby se snažil u tohoto druhu cvičení nebýt. Jak sledoval jeho strnulou tvář, tak si říkal, že to možná byla chyba nutit ho provádět něco, kde mu musí důvěřovat. Teď už se to asi nedalo zrušit, protože lektvarista byl odhodlaný pokračovat až do konce, jak už to on měl ve zvyku.

Snad právě kvůli vzájemné nedůvěře to nebylo ani z poloviny tak uvolňující, jak by mělo být. Alespoň on to tak cítil. Vlastně spíš měl dojem, že se mu svaly zejména na nohou nepřirozeně napínají, když musel Snape držet, a to na něm ani v nejmenším nevisel plnou vahou, spíš se jen tak zlehka opíral. Doufal že se lektvarista necítí stejně, nechtěl by mu ublížit. Zrovna o tom uvažoval, pevně drže Snapea za ruce, když mu lýtko sevřela křeč. Bolelo to strašně, až vyjekl a samozřejmě udělal první reflexivní věc; pustil mužovy ruce. To ale stejně nezabránilo pádu na obrovskou hromadu. Nejdřív dopadl Snape na zadek do měkké podložky a po něm už se k zemi řítil i Harry.

Nemohlo tomu zabránit, sevřená noha ho prostě neudržela, zvládl jen dát ruce před sebe a zabránit tomu, aby se na ležícího těhotného muže nerozplácl jako pytel brambor. Tvrdě dopadl na koleno, jak si vzápětí uvědomil, až nebezpečně blízko Snapeova rozkroku. Tak tři centimetry a už mu drtil intimní partie. Naštěstí to byl jediný potencionální úraz, protože se mu podařilo zastavit pád rukama, takže teď byl v podivné pozici nad Snapem přímo ležícím na zemi.

Dívali se vzájemně do očí z neuvěřitelně malé vzdálenosti a Harry by přísahal, že v černých hlubinách lektvaristových očí je nefalšované leknutí. To by také odpovídalo faktu, že dlouhé vteřiny nebo snad hodiny nebyl odstrčen, svalen na podlahu ani mu muž neplival do obličeje vodopád nadávek. Prostě jen ležel a vzhlížel.

„Jste v pořádku?“ zeptal se a sám se také zatím neměl nijak moc ke vstávání. Hlavně kvůli lýtku momentálně tepajícímu bolestí odeznívající křeče, ale také proto že to vlastně bylo příjemný být Snapeovi tak blízko. Mohl podvědomě cítit dítě, ten příjemný teplý pocit, jaký ho zachvacoval vždy, když se dostal dost blízko, tak proč by se ho vzdával, když nemusí.

„Budu, až ze mě slezete,“ zavrčel Snape konečně a pomyslně uhnul hlavou, co nejdál to šlo.
„Proč? Mě se to takhle líbí,“ odpověděl veselým tónem, ani sám netušil, proč to řekl. Nejspíš protože to byla pravda. A pravda, jak známo, muže jako je Severus Snape šokuje, protože nejen že se jeho oči rozšířily, odhalujíce tak jeho překvapení, on se dokonce uvolnil a přestal se odtahovat.
„Co plácáte, Pottere?“ vydechl polohlasně, už přeci jen s náznakem zlosti v hlase. Rychle se vzpamatoval, jak se zdálo.
„Líbí se mi být tak blízko dítěti,“ zazubil se překvapenému a naštvanému muži do obličeje. „Jí se to nelíbí?“ Položil ten dotaz více méně jen tak pro formu, stejně už věděl jistě, že ta malá ho má ráda a vždycky na něj reaguje. Udělala to i teď, když sáhl dolů mezi jejich těla a položil ruku na vyklenuté břicho. Vzepřel se na nohách, jen aby mohl shlédnout dolů a vnitřním zrakem pohlédnout na zářivou rudou kouli, která se právě divoce roztepala v reakci na jeho dotek. Cítil, jak se mu tvář roztahuje do blaženého úsměvu. Mohlo být něco krásnějšího než právě tento pohled? O ničem nevěděl. Šťastné teplo jím prostupovalo až do morku kostí. Mohl by takto setrvat klidně věčně, nehledě na bolavou nohu nebo na fakt, jak divně to musí vypadat.

„Slezte... teď! Hned!“ cedil Snape nebezpečně tichým hlasem, rukou se vzepřel proti Harryho hrudníku a tlačil ho od sebe dál.

Nechtěl, ale musel se převalit na bok, jinak by ho ze sebe lektvarista nejspíš tvrdě odstrčil. Stejně se to neobešlo bez bolesti. Lýtko se opět sevřelo, až měl dojem, že mu jeho vlastní svaly rozdrtí kost. Uniklo mu bolestné zasténání. Chytl se za nohu, pevně ji držel a tiskl, jak se snažil křeč zastavit. Sice moc dobře věděl, že to k ničemu nebude, jenže to byl reflex.

„Au... au... moje noha... zatraceně!“ kvílel si tiše, i když samozřejmě dost nahlas, že to Snape prostě musel slyšet, když seděl kousek od něj. Tedy vlastně už neseděl, postavil se na svůj stav s překvapivou mrštností a teď stál nad ním, ruce složené na prsou.
„Co skučíte, Pottere?“ položil asi ten nejhloupější dotaz, jaký od něj kdy slyšel.

„Co asi myslíte?!“ štěkl nazpátek. „Hrozně mě baví se tu válet a pokoušet si urvat nohu od těla... mám křeč!“

„To je důvod, proč jste mě málem zabil? Sedněte si na pohovku. Něco vám na to přinesu,“ zabručel Snape, než se obrátil a ztratil se opět v ložnici, jen předtím zapomněl říct, jak se má asi tak dostat na pohovku, když na nohu nemůžu stoupnout.

Cesta to byla zajímavá, nejdřív po čtyřech k židli, zvednout se po ní a pak odhopkat k pohovce, na kterou padl vyčerpáním. Noha se mu zas a znovu svírala v bolesti. Tiše klel, zatímco si lektvarista dal vedle asi šlofíka, jelikož mu trvalo neskutečně dlouho, než se zase objevil ve dveřích s dózičkou krému. Mezitím si alespoň Harry mohl zanadávat sám na sebe. Bylo celkem jasné, co se stalo, hodně vody, žádné jídlo a cvičení k tomu. Sůl mu z těla vyplula ven, a to způsobilo křeče svalů. Jako kdyby to nevěděl, on sportovec a lékouzelník v zácviku. Příště si bude muset do toho litru vody přidat ještě pár lžic soli, jinak dopadne stejně. Podvádět se prostě musí umět, což on podle všeho zatím pořádně neuměl.
„Vmasírovat do nataženého svalu,“ řekl Snape a podal mu dózičku, sám si pak sedl na kraj křesla a zamračeně sledoval Harryho počínání.

Nekomentoval jeho temný pohled, jen si vykasal kalhoty a bez většího zkoumání, čím se to vlastně maže, si začal obsah dózičky vtírat do nohy. Vonělo to celkem pěkně, jako eukalyptus, tedy žádné hnusné lektvarové smrady a na kůži to také příjemně hřálo. A rozhodně to bylo lepší než masti, kterými mu Ron mazal natažené svaly po zápasu. Zjevně tedy Snapeova vlastní výroba.

„Můjty světe, Pottere, vy jste vážně případ!“ vykřikl lektvarista a vyskočil z křesla. „Říkal jsem vmasírovat do nataženého svalu, ne to nanášet na kůži v tenké vrstvě jako mudlovský make-up. Kůži na noze v křeči nemáte. Dejte mi to, než vyplácáte všechny mé zásoby,“ zase mu vytrhl dózičku z ruky. „Nohu opřít o stolek, nehýbat se a nefňukat, nejsem na vaše stěžování zvědavý,“ zavrčel, když si pomalu klekal na zem k Harryho nohám.

Nejistý tou situací opřel chodidlo o hranu kávového stolku. Přeci jen strašný lektvarista, jeho těhotný učitel klečící u jeho nohou byla bizardní a velice znepokojivá představa. Z nějakého nespecifikovaného důvodu to část jeho já identifikovala jako zakázaně provokativní. Nad tím se musel zarazit, jelikož slova 'provokativní' a 'Snape' v jedné větě byla neuvěřitelná kombinace. K hlubšímu uvažování se nedostal. Snape nabral trochu masti, rozetřel ji v dlaních a pak se jemné, obratné ruce dotkly jeho lýtka. Pevně stiskly, až si musel skousnout dolní ret, aby nevykřikl bolesti. Lektvarista byl ve své masáži nemilosrdný, postupoval po směru svalu nahoru a dolů. Hnětl, stlačoval, třel a intenzivně masíroval. Pomáhalo to. Teplo z masti prostupovalo kůží do svalu, snad až ke kostem. Rozpouštělo křeč, jako se rozpouští kostka ledu, a ten příjemný pocit se Harrymu rozlinul do celého těla v podobě úlevy. Tentokrát to nebyla reakce jeho léčitelského já, nebo spíš jen částečně, tohle byla blaženost z příjemného doteku. Rozkoš z rukou zručně klouzajících po jeho noze. Teplé chvění stoupalo od lýtka přes koleno, přes stehno až k pánvi. Mrazilo to v zádech, v druhém stehně i...

Prudce otevřel oči. Ani sám netušil, kdy je zavřel, zato si moc dobře uvědomoval příznačný pocit tlaku ve slabinách těsně před tím, než se vzrušil. Málem z toho vyletěl z kůže nebo alespoň nakopl Snapea do čelisti. Včas se opanoval, než došlo k nějakému vážnému zranění a jen rychle stáhl nohu z mužova dosahu. Snad prudčeji než bylo nutné, ale prostě musel. Nemohl se přeci vzrušit z toho, že mu Snape masíruje nohu. To bylo zvrhlé, divné, bylo to špatné na mnoha úrovních a v mnoha smyslech toho slova.

„Říkal jsem, že se nemáte vrtět. Ještě jsem neskončil, tak tu nohu vraťte zpátky,“ vyzval ho Snape, dokonce mu drapnul po kotníku. Musel před ním rychle uhnout a pro jistotu si ještě přetáhnout nohavici přes lýtko.

„Ne... to je... ehm... dobré.. chci říct; už to nebolí,“ blekotal, přičemž cítil, jak mu do tváří stoupá červeň. Sklonil raději obličej k zemi v předstírané snaze pořádně si urovnat nohavici. Moc to nepomáhalo proti rozpakům, protože cítil Snapeův temný pohled, jak se na něj silně upírá. V puse mu z toho vysychalo, nebo to možná bylo z nedostatku soli, to nedokázal určit, bylo to ale jednoduše nepříjemné.

„Jak myslíte,“ odvětil lektvarista prostě, opřel se o pohovku a za její pomoci, s trochu těžkým nádechem se zase zvedl z podlahy. Bylo to skutečně úleva, když nebyl tak blízko, alespoň si mohl začít namlouvat, že počínající vzrušení nemělo a nemá vůbec nic společného se samotným Snapem, nebo se zajímavým pohledem na něj, jak klečí na zemi, nýbrž je to prostý reflex dehydratovaného těla na uklidňující mast a masáž. To bylo celé.

„Doufám, že si uvědomujete, jak to začíná být směšné?“ otázal se Snape a Harry k němu rychle zvedl vyplašený pohled v obavě, že lektvarista něco postřehl. „Vy se tu máte starat o mě, místo toho mi tu jednou usnete na pohovce, podruhé se na mě zhroutíte a nakonec vám musím masírovat nohu, neboť bych se vás asi nezbavil, protože byste se nedostal po svých zpátky do věže. Tak si představujete plnění svých léčitelských povinností?“

Upřímně si oddechl. Jestli šlo jen o tohle, tak je to dobré. Kdyby Snape nějak, nejspíš svým šestým smyslem nebo pomocí Nitrozpytu, zjistil o divných pocitech, jež ho ještě před pár minutami svíraly, byl by z toho pořádný trapas. Co by si asi pomyslel on, nebo někdo jiný, kdyby se dostalo na veřejnost, že se téměř vzrušil v přítomnosti gaye. Možná by mohli poukazovat, že to něco znamená, ale neznamenalo. Ne, mohla za to jeho dehydratace.

„Nemůžu za křeč své nohy,“ hájil se chabě, ve skutečnosti mohl a moc dobře to věděl.

„Oba víme, že můžete. Pokud chcete podvádět, Pottere, naučte se to pořádně a hlavně tak, abych to nemusel být já, kdo vás zachraňuje.“

„Já nevím, o čem mluvíte,“ zapíral taktéž nedůvěryhodně.

„Nedělejte ze mě hlupáka,“ nahlížel na něj povýšeně. „Dnes bylo vážení hráčů před zápasem a my dobře víme, že na padesát pět kilo byste se vlastní vahou nedostal. Vypil jste velké množství vody; litr a půl? Dva? A vypláchl jste si z těla minerály, což jak předpokládám, víte, způsobuje křeče zejména dlouhého svalstva.“

„Nemůžete vědět, kolik vážím,“ namítl, zároveň s tím se začal v konverzaci rychle ztrácet. Neměl vůbec žádné argumenty, jak se bránit. K čertu.

„Jako lektvarista dokážu váhu odhadnout a vaše rozplácnutí se na mých prsou mi poskytlo dostatečný vzorek k posouzení. Máte tak padesát tři a půl nebo padesát čtyři nanejvýš. Je to tak?“ mírně povytáhl obočí.

„Nejde něčí váhu odhadnout z toho, když na vás spadne, a navíc nemáte důkazy, že jsem podváděl,“ mračil se na něj, opravdu neochotný připustit svůj podvod.

„Máte pravdu; nejde,“ zacukaly mu koutky. „Stačí to však na vyloudění přiznání.“
„Já jsem se vám k ničemu nepřiznal!“ vykřikl.
„Ach, pane Pottere, čím hlasitěji zapíráte, tím víc mě ujišťujete v mé pravdě,“ už rozhodně vypadal pobaveně. „Chcete-li v tom pokračovat; vaše věc, já alespoň vím, že mohu svým žákům povolit o jeden podvod víc, aby to bylo vyrovnané.“
„Teď jste se přiznal, že vaše kolej podvádí!“ vykřikl a ukázal na Snapea prstem. Ten se tím zdál nanejvýš tak pobavený, rozhodně ne rozhořčený obviněním nebo snad obávající se trestu. S naprostým klidem přešel ke svému křeslu a sedl si na něj. Když se takto vzdálil a mluvili o úplně něčem jiném, tak se Harrymu dařilo skvěle zasklívat incident udál se před pár minutami. Tak to totiž bylo nejlepší, potlačit to, protože to je bezpečný způsob vyrovnání se s neznámým.

„Ovšemže podvádí, jsou to Zmijozelové a hadi mají v krvi být zákeřní,“ potutelně se usmíval a rukou si bezmyšlenkovitě přejížděl po břiše, jak to míval často ve zvyku. „Není otázkou, zdali tak činí, ale jak dobře svůj podvod provedou a zakryjí.“
„Máte jim v tom bránit,“ upozornil Snapea.
„Možná, ale proč bych to dělal?“ opřel se lokty o křeslo a sepnul prsty do stříšky. „Chci vyhrát stejně tak jako oni nebo jako vy. Bez podvádění nemívají Zmijozelští valné šance na vítězství, zejména když vy jste chytač,“ přiznal s nespokojeností a hořkostí v hlase. „Jen usměrňuji jejich násilnické tendence říkající jim, aby váš tým přiškvařili ke košťatům ohňovou kletbou. Víc ani dělat nemohu, protože ve své touze po úspěchu půjdou i proti mému zákazu, ač to pro ně pak má následky.“

„Předpokládám, že když bych si byl stěžovat u Brumbála, tak na mě nejdřív napráskáte ten podvod s vodou a pak se stejně vyvlečete nějakou úskočnou lží nebo tvrzením, že nemám důkazy, že?“ byl to dotaz jen napůl, spíš se jednalo o předestření toho, o čem věděl, že by se skutečně stalo.
„Co to vidím? Jiskřička intelektu nesměle se tetelící ve vaší prázdné lebce?“ posmíval se mu Snape, právem. „Pro jistotu, kdyby jiskřička zhasla, vám odpovím. Klidně si můžete jít stěžovat, ale nebude vám to k ničemu platné. Ještě sedm měsíců nad vámi mám moc a mé slovo platí. Vězte, že si ten čas hodlám užít a kompenzovat si tak těhotenské nesnáze.“
„Dovedu si to živě představit,“ zamručel mrzutě a přitáhl si chodidla na pohovku. „Začnete u dalšího zápasu, co? Řeknete Hoochové, co jsem udělal...“
„Už jednou jsem vám říkal, ať mě nepovažujete za hlupáka. Kdybych Rolandě cokoliv řekl, tak by vás samozřejmě vyloučila ze zápasu, ale zároveň by pečlivé kontrole podrobila i moje družstvo, a to by jistě nevyvázlo bez červené karty. Dosáhl bych jedině zrušení zápasu a k čemu to?“ mírně potřásl hlavou. „Jeden den bez učení znamená volno i pro profesory, nejen pro žáky, a navíc já mám sledování famfrpálu vážně rád, proč bych si ubíral vlastní potěšení.“

„V tom případě vás opět převálcujeme.“
„Nepodceňujte zmijozelské družstvo, můžou vás nečekaně překvapit,“ mírně odhalil zuby, vypadal skoro šelmovsky, když tohle dělal.

„Nějakou zákeřnou kletbou vrženou do zad? Já vím, taky si je pořádně kryji,“ důrazně pozvedl obočí a zároveň ho trochu mimo napadl zvláštní dotaz. „Vy hrajete? Tedy, vím, že teď už asi ne, ale dělal jste rozhodčího, to znamená, že jste dřív hrát musel.“
„Neznamená,“ řekl. „Moje občasné soudcování nemá nic společného s tím, jestli jsem hrál nebo mám famfrpál v oblibě, je to otázka věku. Stejně stará jako já je tu Sinistrová, jenže ta neví o famfrpálu vůbec nic. Pak sůva z věže, ta též nic neví o sportu jakéhokoliv druhu a ještě si nevidí ani na špičku nosu... leda tak že by průběh zápasu věštila z křišťálové koule. Tím pádem zbývám jenom já a Hoochová, i když už ani ona, ač sportovkyně, se několik hodin na koštěti necítí. Víte vůbec, že je jí přes šedesát?“ zeptal se asi jen tak pro formu.

„Šedesát? Hoochové je šedesát?“ jen kulil oči, protože to by do ní nikdy neřekl.

„Ano, někdy teď nedávno překročila šedesátku... rok nebo dva zpátky. Ředitel jí uspořádal jednu ze svých proslavených narozeninových oslav,“ znechuceně se ušklíbl, na slavení tedy asi nebyl.

„Nevěřil bych, že je jí tolik,“ stále jen kroutil hlavou nad touto novou informaci. „Takže vy jste nikdy nehrál?“ vrátil se k původnímu tématu, ještě totiž nedostal odpověď.

„Jednou.“
„V jakém roce a na jakém postu? Zajímalo by mě, jaké měl tehdy Zmijozel výsledky,“ zajímal se živě o Snapeovu famfrpálovou kariéru.

„Neříkal jsem jeden rok, ale jednou,“ opravil ho důrazně. „Ve třetím ročníku, na postu chytače. Tehdy bylo celé zmijozelské družstvo vyřazeno kvůli podvodu, až na kapitána, který o tom překvapivě neměl prý žádné zdání. Křiklan, tehdejší ředitel Zmijozelu, mu u Brumbála vymanil půlhodinový odklad, během kterého si směl sehnat nové družstvo. Vytáhl mě z tribun, protože jsem tehdy byl nejhubenější z celého Zmijozelu a zároveň schopný se udržet na koštěti, nacpal do dresu, co mi byl o dvě čísla větší, vrazil do ruky koště a strčil na hřiště. S ostatními vybranými hráči jsem se ani neznal, netušil jsem, jak umějí létat nebo odrážet, dokonce ani to podle čeho je vybral. Spojovala nás však jediná myšlenka; nenechat ty zatracené Mrzimorské vyhrát.“
„Nedovedu si představit, že bych neznal své družstvo a nemohl se spolehnout na to, co udělají, nebo jestli mi pomohou a budou mě bránit,“ pokroutil nevěřícně hlavou. „Kdo zvítězil?“
„Přirozeně my. Po osmnácti minutách jsem chytil zlatonku a zápas skončil 180:30,“ pravil hrdě a měl na co. Osmnáct minut byl skvělý výkon, jaký by od mrzutého lektvaristy věčně zalezlého v podzemí a oblečeného do tuny látky ani nečekal. Asi za to také mohla jeho značná výška, pro chytače nevhodná, ale konec konců ve třinácti letech mohl být drobný stejně jako Harry ve stejném věku. Někdy se lidé od dětství hodně změnili, třeba Neville, který zhubl a vytáhl se do překvapivé výšky.

„Tak to klobouk dolů, osmnáct minut je skvělé. Divím se, že si vás s takovým výkonem nenechali v týmu,“ řekl, když si uvědomil, že to byl Snapeův jediný zápas, což znamenalo, že byl buď vyloučen, nebo sám odešel.

„Nepřipadalo v úvahu, abych v něm byl. Jednou to původní družstvo i všichni čistokrevní ve Zmijozelu snesli. Jestliže měli na výběr mezi kontumační výhrou Mrzimoru a nečistokrevným v týmu, dali přednost nečistokrevnému. Ale mít ho tam trvale?“ ušklíbl se. „Podle zmijozelských týmových stanov nesmí být v družstvu ani žena, natožpak nečistokrevný, o mudlorozených ani nemluvě. Všichni hráči musejí mít doložený čistý původ a patřičné postavení, na jejich schopnostech ani moc nezáleží. Co nemají v obratnosti a talentu, doženou silnou nebo podvodem.“

Vlastně by ani nepoznal, že Snape není čistokrevný, ač to moc dobře věděl. Choval se jako skutečný čistokrevný čaroděj, včetně jisté nesnášenlivosti vůči mudlorozeným a nadržování čistokrevných. Ve škole v jeho dobách zřejmě všichni o jeho původu věděli a dnes to svým dětem neřekli snad ze strachu z lektvaristy. Už jen samotný post lektvaristy znamenal, že vás snadno otráví, co teprve když je zároveň černokněžník a Smrtijed. Jistě kvůli tomu všichni mlčeli. Docela zajímavé a vtipná ukázka pokrytectví zmijozelských, když jednou ho nenechají hrát kvůli jeho krvi a o pár let později si netroufnou proti němu ani ceknout.

„Není moc fér někoho vyhodit kvůli jeho původu, zejména když má talent,“ podotkl.

„Neměl jsem talent, jen jsem na rozdíl od ostatních nebyl naprosto neschopný. A život není fér, to už jsme si snad řekli, Pottere,“ krátce se obrátil k hodinám v rohu. „Dvě hodiny vašeho času právě uplynuly a já mám na práci něco lepšího, než chytat hroutící se puberťáky a ošetřovat jim nohy, takže je myslím načase, abyste šel.“
To se stávalo docela často, že si spolu povídali a náhle ho Snapem přerušil a vyhodil, jako kdyby snad nemohl přetáhnout společný čas o pár minut, než domluví. Bylo to vážně k naštvání, kdyby toho byl v případě lektvaristy schopný, takhle jen s povzdechem položil nohy na zem a zkusmo zatlačil chodidlem bolavé nohy do země. Další křeč nepřišla, stejně jako se nedostavilo moc bolesti, jen nepříjemný tlak v lýtku podobný tepání. Při vstávání doufal, že to půjde bez nehod a naštěstí šlo. Sice na nohu kulhal, když si šel pro boty, ale přinejmenším už nemusel hopkat po jedné.

„Až dorazíte do pokoje, dejte si něco slaného nebo se zkuste zeptat mudlorozených spolužáků, jestli u sebe nemají minerály a vitamíny v prášcích. Co si pamatuji, něco takového by měli mudlové mít,“ doporučil mu, kupodivu se zdálo, že s nad i se zájmem, Snape.

„Jo, mají, tablety rozpustné ve vodě,“ přitakal a natáhl na sebe svetr, jinak by venku zmrzl. „Chcete si dnešní vynechanou hodinu nahradit, nebo...“
„Počká to do příštího týdne,“ odmítl Snape. „Hlavně už jděte.“
Jistě, jak jinak, lektvarista chtěl, aby už zmizel, tak to bývalo často. Ne že by se jeho mrzutostí kdy nechal zastrašit, ale vždy mu to bylo líto. V jeho přítomnosti se cítil dobře, dnešních pár okamžiků v přímém kontaktu s dítětem ten dobrý pocit ještě znásobilo, a nerad se ho vzdával. Kdyby mohl, klidně tu zůstane i spát... zarazil se a pocítil rozpaky. Ve světle dnešní podivné reakce na Snapeovu masáž bylo přání zůstat tady přes noc přinejmenším nevhodné i na uvažování, natožpak aby to řekl nahlas třeba jen sám sobě před zrcadlem. Potlačil to společně s rozpaky do koutku mysli.

„Dobrou noc, profesore... dobrou mimi,“ usmál se na Snapeovo břicho. „Vážně už bysme jí měli vymyslet jméno,“ nadnesl jen tak mimochodem, protože ho to napadlo, usmál se i na Snapea a vyšel ven do chladné chodby.

 

 

18. Člověk, co nemívá štěstí ~o~ 20. Famfrpálová odměna