01.07.2013 00:05

Člověk, co nemívá štěstí (13. týden)

 

Hned po probuzení jí spolužačky nadšeně upozornily na sníh, přesněji říkaly, že trochu nasněžilo. Při pohledu skrz okna pokoje pochopila, co si pod tím Angláni představují. Půlmetrovou sněhovou pokrývku kam jen oko dohlédlo. S pootevřenou pusou sledovala tu bílou nadílku, jakou vídala jen při vánočních prázdninách slavených na horách. Zároveň si zazoufala, protože na sebe neměla nic dost teplého, a navíc když zamračeně změřila svůj odraz v zrcadle při čištění zubů, zjistila, že vybledla. Kůže, vlasy, oči... všechno to z hořké čokolády za poslední dva týdny přešlo v barvu mléčné kávy. Vypadala strašně.

Odpoledne, kdeyž vybíhala po schodech ze sklepení, zaslechla cosi o menší sněhové přeháňce. Už tušila zradu a nemýlila se. Za obrovskými okny v přízemí se sypal sníh v nepřetržitých provazcích, zvětšuje tak bílou peřinu nejméně na dvojnásobek. Jestli tohle byla mírná přeháňka, pak doufala, že chumelenice se tu nikdy nedočká. Za takových okolností to tu muselo vypadat jako na Severním pólu, když Santa není doma; hromady zachumlaných skřítků, jen ona by mezi nimi vyčnívala.

Po konci vyučování si jen hodila učebnice do pokoje a zamířila si to s dopisem pro matku do sovince. Také doufala, že už tam bude mít k vyzvednutí balíček s teplým oblečením. Opravdu už by se jí hodil, jenže máma byla holt máma, práce byla vždy na prvním místě a Tina se úspěšně držela v těsném závěsu. Její práce... v posledních dvou dopisech o ní podivně často mluvila, něco v tom smyslu, jak je to složité, ale že je úspěšná. Také projevovala podivuhodný zájem o Harryho, ředitele a strašlivého profesora Snapea. Nechápala, proč se matka ptá, ale popsala tak nějak všechno, co se k ní doneslo o těch třech.

Otevřela si dveře do sovince a málem narazila do Pansy. Dívka jejích snů stála mezi dveřmi jen tak v uniformě, nesmyslně zavázanou silnou šálu kolem krku a na tváři výraz podobný bouřkovým mrakům.
„Ahoj,“ pozdravila ji, dobře si vědoma toho, jak se jí na obličeji rozšiřuje přitroublý výraz.

„Uhni. Zavázíš mi v cestě,“ zavrčela Pansy, strčila do ní ramenem a protáhla se pryč.

Narazila bokem do futer, bolelo to, ale to bylo bezpředmětné. Nedávalo jí smysl, proč se k ní její anděl tak zle chová po tom, co si rozuměly nad pitím u Prasečí hlavy. Strávily tam celý den. Smály se i si vážně povídaly. Tedy Tina hodně povídala o Americe, starých kamarádech a famfrpálu, zatímco Pansy upíjela máslového ležáku s přimhouřenýma očima, výraz ve tváři, který Tinu způsoboval příjemně mrazil v zádech, ji sledovala a pečlivě poslouchala. Měla dojem... ne byla si jistá, že k sobě našly malou cestičku. Celý ten společný den sunula ruku po stole, pomalu a opatrně, až se dotkla Pansyiných prstů s dlouhými nehty, a tak setrvala na hranici mezi skutečným dotekem a iluzí doteku. A anděl se neodtáhl, jen dál mhouřil oči a špulil rty.

Proto nedokázala pochopit, proč se k ní Pansy od té doby chová tak hnusně. Přehlíží ji na chodbách, nereaguje na nesmělé pozdravy, ani neodpovídá na dlouhé pohledy. Jako kdyby nikdy žádné Prasinky nebyly. Bylo to tak skličující. Cítila se odstrčená a zrazená. Co udělala během toho dne, že si zasloužila až tak obrovský trest. Nebo to snad mělo něco společného s tou hloupou mezikolejní válkou? Všichni nenáviděli Zmijozely a jejich kolejního ředitele, zatímco Nebelvíři byli nejlepší, protože měli Harryho Pottera. To bylo tak dětinské a nesmyslné. Nerozuměla tomu ani nechtěla rozumět.

Se smutně skloněnou hlavou vešla do sovince, pozdravila se se sovami a jednu slušně požádala, jestli by neodnesla dopis matce. Sova decentně zahoukala a nastavila nožku, aby jí na ni mohla Tina přivázat psaní, pak už jen mávla křídly a ztratila se ve vikýři. Ještě z okna zkontrolovala, jak jde sově letět v řídce se snášejícím sněhu, když zjistila, že dobře, tak se šla podívat do své přihrádky na balíky. Našla tam jeden, ale byl rozbalený. Někdo ho drze roztrhl, takže to bylo vidět, a cosi z něj vytáhl. Otevřela ho zcela a zjistila, že to byla nejspíš souprava oblečení. Teplý svetr, rukavice, obrovské chlupaté klapky na uši... a šála, která chyběla. Všechny věci byly laděné do fialové barvy, přesně takové, jakou měla ta šála, co měla na Pansy na sobě, když na sebe narazily ve dveřích. I když se to zdálo neuvěřitelná, její anděl jí prostě vykradl balíček.

Spravedlivě rozhořčená, ač šlo o Pansy, rychle seběhla schody a vyběhla na chodbu s balíčkem jen tak v rukách. Překvapilo ji, když uviděla dívku, jak se i s tou ukradenou šálou na krku s klidem opírá o dveře nedalekých dívčích záchodků. Být zlodějkou utíká, seč jí nohy stačí rovnou do zmijozelské kolejní místnosti, kam se nikdo bez hesla nedostane. Pansy byla tak drzá a tak odvážná, že se nebála konfrontace. To bylo příjemně vzrušující i přesto, že neměla svou šálu. Stupidní šála. Čert ji vem. Pansy byla zatraceně sexy, když tam tak stála, drze arogantní výraz na tváři a pohrávala si s korálky na koncích třásní visících ze dotyčného kusu oblečení. Ten pohled ji odrovnal. O rozhořčení se mohla už jen pokoušet. Daleko raději by k sobě dívku prostě přitiskla a políbila ty její pohrdavě zkřivené rty.
Rychle přešla ke dveřím na toaletu, stanula před Pansy a nahlédla na ni z vrchu. Tedy, skutečně pohlížela ze své skoro o hlavu větší výšky, jenže to mělo pramalý účinek. Anděl byl stejně pořád nějakým záhadným způsobem všem kolem nadřazený, včetně samotné Tina. Mohla se jedině tak smrsknout pod pohledem hnědých očí a nahrbit záda při jeho síla a tíze.
„Ukradla jsi mi šálu,“ obvinila dívku chabě, asi tak, jako kdyby jí spíš oznamovala, jaké je venku počasí.
„Co tě dovedlo k takovému drzému nařčení, malá Nebelvírko?“ sjela ji Pansy dlouhým pohledem, z kterého se Tině rozklepala kolena. „Musíš mít pořádné důkazy, než někoho nařkneš z krádeže...“
„Ty máš mou šálu na krku,“ další věta řečená hlasem sice rozechvělým, ne však rozhořčeným nad krádeží.

„Tahle?“ pozvedla Pansy dlouhý konec šály. „Ta je odjakživa moje; copak nevidíš, že se mi barvou hodí k očím?“ naznačila něco, čeho si Tina nevšimla a nezajímalo ji to, viděla prostě jen ty oči. „Ale budiž, zkusíme, jestli by se hodila i k tobě,“ když to říkala, její koutky cukaly.

Sledovala ji. Nadechla se. A Pansy jí přehodila šálu kolem krku, oba konce pevně uchopila a trhla dolů. Nezbývalo jí nic jiného než se předklonit. Roztrhaný balíček s oblečením jí vypadl z prstů a ona své volné ruce obtočila automaticky kolem dívčina pasu. Byly si tak blízko. Mohla cítit kořeněný Pansyin dech na své tváři, vdechovat jeho vůni a ochutnávat jeho vlhkost. Vysílalo jí to nádherné mražení po zádech.

Překonala tu neskutečnou vzdálenost pěti centimetrů a uchvátila rudé horké rty. Chutnaly sladce. Přitáhla si Pansy pevně do své náruče, až cítila její měkká ňadra, jak se tisknou proti jejím vlastním. Vklouzla jazykem do žádostivě otevřených rtů a polykala dívčiny tiché vzdechy. Bylo to dokonalé. Menší, jemnější a měkčí tělo skvěle zapadalo do její pevné náruče. Mohla ji chránit, nosit na rukou a plnit jí každé přání.

V naléhavé touze po větším kontaktu udělala krok vpřed. Zakopla o balík ležící na zemi, zapotácela se a narazila do Pansy s větší silou, než chtěla. Dveře jejich prudké vzplanutí nevydržely, zhouply se směrem do místnosti a ony dvě málem spadly na podlahu umývárny. Merlinžel je to obě až příliš probralo. Odtrhly se od sebe a udýchané si hleděly do očí. Dveře se za jejich zády znovu zhouply a zavřely se, oddělujíce je od rušné chodby.

Zvedla ruku k Pansyině divoké a nyní trochu se červenající tváři. Přejela po ní svými prsty, aby ucítila jemnou kůži bez jediné poskvrnky a kupodivu i bez líčidla. Její ruce, zhrublé od létání na koštěti, skoro až znesvědcovaly tu sametovou krásu. Náhle si připadala nepatřičně být tu s Pansy, ona, která jí jistě nesahala ani po kotníky.
„Pan... já...“ nevěděla, co by měla říct, zmohla se jen na tiché blekotání.
„Sklapni, ty hloupá Nebelvírko, a líbej mě,“ utnula ji dívka stejně tiše, zato však velice rázně a prudce zatahala za šálu, jež je stále spojovala.

Stačila se jen nadechnout, než byla její ústa znovu pohlcena polibkem. Výčitky či váhání se rozplynulo, bylo jen vytoužené horké tělo v její náruči. Přitiskla Pansy proti zdi, opřela se do polibku a její ruce se vydaly na objevnou pouť po oblých křivkách zmijozelské dívky.

 

°°0°°

 

Jeho den začal, jak jinak, napnutě v oblasti rozkroku. Bylo to nejspíš proti všem poučkám o mužích a jejich sexualitě, ale on chtěl, aby se raději v plné síle vrátily ranní nevolnosti než tohle. Ty se alespoň daly zajíst sušenkou a většinou ho, alespoň v posledních týdnech, neobtěžovaly po celý den. Zato tvrdý penis už nedokázal zahnat ani nejhnusnější představou na světě. Zatvrzele stál, neochotný se nechat utišit jinak, než rychlou ruční prácí. To by ještě přežil, bylo to samozřejmě příjemné, kdyby ho jeho menší otravné já, jak mu začal stupidně přezdívat, neobtěžovalo i během dne. Přistihl se, jak lačně hledí na pozadí party havraspárských hráčů kráčejících jen v dresech po chodbě a jeho tělo při tom rozhodně velice pozitivně reaguje. V duchu tiše úpěl, když se zabaloval do svého dlouhého pláště a rychle mizel chodbou pryč. Když nastoupil, občas míval takové menší nepříjemnosti při kontaktu se skoro stejně starými chlapci – tehdy by za chlapce, při zpětném pohledu, označil i sám sebe – ale s přibývajícími roky a násobícím se znechucením tou nevychovanou cháskou je naprosto přestal vnímat jako potenciální sexuální partnery. Teď se nejspíš jeho tělo kvůli těhotenství rozhodlo dělat mu ze života peklo tím, že je zase začne přijímat jako pěkné zadky, chtivé ruce a chutná ústa. Nesnášel své tělo a proklínal svou dceru za nepříjemnosti, co mu působí.

A počasí si na něm zjevně chtělo také smlsnout, protože nasněžilo nejméně třicet centimetrů a on měl mít zrovna dozor venku. Brodil se každou přestávku sněhem a pokoušel se všechny, včetně sedmáků a prefektů, vyhnat od stavění sněhuláků a koulovaček. Probojovávat se sněhem, táhnout za sebou plášť a ještě pořád na někoho křičet přes celé nádvoří ho neskutečně unavovalo a celý se při tom zpotil. Hrozně rád by si dřepl na lavičku vedle Prýtové, která s ním měla také službu, a klidně by i pletl ponožky jako ona, jenže to by se některý ze studentů jistě zranil nebo by se vůbec nedostavili na vyučování. Nakonec přeci jen nemusel odsloužit všechno. Přišel totiž Brumbál vyšňořený do malinového kabátu s kožešinou na rukávech, kolem krku a dolním okraji a řekl Severusovi, aby si vzal volno, že se o děti postará sám. Sice navenek vypadal prostě jen jako šílený ředitel Brumbál milující sníh, ovšem v očích měl jasně vepsanou obavu. Nebylo zbytí, i kdyby se chtěl dál bořit sněhem, neměl šanci. Nechtěl, s radostí toho nechal. Odbrodil se pod střechu a ještě se naposledy otočil, aby viděl, jak ředitel barví sněhové koule na stovky odstínů a pouští se do uspořádání sněhové bitvy. Nepotlačoval nutkání přejet si s povzdechem rukou přes tvář. Strávil půl dne drezurováním divé zvěře a jejím klidněním, aby Brumbál přišel a v minutě jeho snažení docela zlikvidoval.

Odvrátil se od bizardní scenérie starého čaroděje hrajícího si s dětmi na koulovanou a vydal se směrem k ošetřovně. Měl se tam sice stavit až k večeru, jenže teď měl volnou chvíli a chtěl si to rovnou odbýt, když už tam nutně musí. Pomfreyová ho na ošetřovnu tahala nadměrně často, vlastně měl dojem, že snad každý druhý týden. Ještě že z něj jako mudlovští doktoři nevysávala hektolitry krve, protože to už by byl dávno jako vycucaný od upíra.

Když dorazil, lékouzelnice se ho prostě jenom ujala bez upozornění na předčasný příchod a jako vždy ho vyzvala k tomu, aby se svlékl. Už to ani nekomentoval, zejména dnes ne, na to byl příliš unavený a frustrovaný reakcemi svého těla. Také se modlil, aby si hormony neudělaly své zrovna během prohlídky.

Za zástěnou se chvíli potýkal s kalhotami. Přišly mu zrovna včera z Evropy a byla to speciální vymoženost pro těhotné, kterou měli kupodivu na požádání i v mužském provedení. Vypadalo to prostě jako kalhoty, včetně knoflíčků v poklopci, ale na bocích to mělo šněrování a hromadu přebývající látky speciálním kouzlem natěsnané do tenkého proužku. Stačilo jen povolit šněrování a velikost kalhot, zejména v oblasti břicha a boků, se změnila. Podle prospektu měly vydržet nejméně na celý druhý trimestr, jinak prý firma vrací peníze. Tak byl zvědavý, jestli to bude fungovat, i když to nebyl domácí produkt. Ničeho takového v mužském provedení by se tady v Anglii prostě nedočkal.

Povolil kalhoty, vytahal z nich košili a nechal je povolené. Věděl s jistotou, že Poppy bude zajímat porodní šev, však tu také mimo jiné proto byl. Bez řečí si lehl na lůžko, zavřel oči a nechal Pomfreyovou pracovat. Nejdřív série kouzel, po kterých mu opatrně prohmatala břicho, až nakonec skončila u opasku kalhot, kde kupodivu zaváhala. To ho probralo ze soustředění na úplně jiné věci, než jsou ruce na jeho těle. Jistě, lékouzelnice byla žena, jenže jen Merlin věděl, jak by mohlo reagovat na dotyk. Otevřel oči, trochu se nadzdvihl na lokti a tázavě pozvedl obočí.
„Mohu vám trochu stáhnout kalhoty?“ zeptala se lékouzelnice.

„Pokud se nebojíte, že na vás skočí mozkomor...“ utrousil.
„To byla opravdu dětinská poznámka,“ zamračila se na něj.
„Já nejsem ten, kdo cudně váhá, když rozepíná poklopec,“ zavrčel nazpět.

Semkla pevně rty, načež uhnula pohledem a konečně dokončila započatý pohyb. Stáhla mu kalhoty opravdu jen tak nutně, jak musela, aby viděla rýhu v jeho kůži. Nejdřív ji zkoumala pohledem, pak hůlkou, kdy cítil brnění v podbřišku a až nakonec po ní přejela prstem. Zachvěl se při tom doteku. Bylo to skutečně nepříjemné, ještě víc než když to ve sprše udělal sám.
„To už nedělejte.“ Jednou rukou jí jemně, leč pevně sevřel zápěstí a druhou si zase natáhl kalhoty až k pupíku. Prohlédla, co měla a jak musela, nebyl důvod jí dovolovat sahat na porodní šev víc, než bylo naprosto nezbytně nutné.
„Bolí to?“ zeptala se Pomfreyová s obavou.

Posadil se za opory obou rukou, dávno už to nešlo jen tak zatnout břišní svaly a vyhoupnout se do sedu. Sklouzl z lůžka na zem a hned si začal dozapínat horní knoflíky poklopce.
„Nebolí, jen je nepříjemné, když se toho dotýkáte. Je to podobné, jako když...“ bezděky se dotkl jizvy na svém boku, „se dotýkáte čerstvě zhojené rány po mudlovské operaci. Vím, že kdybych zatlačil, tak to bude bolet, a proto je to tak nepříjemné,“ popsal své pocity, ostatně jako jeho lékouzelnice by to měla znát, jak mu bylo jasné.
„To zní velice logicky,“ přikývla. „Viditelný šev je jenom část celé porodní cesty, zbytek prochází všemi vrstvami kůže do břišní dutiny a také skrz magický i fyzický těhotenský vak. Protržení porodního švu předčasně by bylo osudné. Vaše tělo vás nepříjemným pocitem upozorňuje, že máte dávat pozor.“
„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ neodpustil si mírně jízlivou poznámku.

„Vím, že je vám to jasné, jen chci rekapitulovat fakt, protože tak na sebe možná začnete dávat pozor,“ trochu se na něj zamračila. „Takže, pokud jste byl do teď tak neskutečně neopatrný a pokoušel se zvedat nebo nosit těžké věci jako kotlíky, tak toho musíte nechat.“
„Kotlík jsem neviděl už roky,“ postěžoval si.

„To je moc dobře,“ pochválila Pomfreyová. „Stav vašeho břicha mě přivádí k mastem, které jsem pro vás připravila... jděte se obléct, já pro ně zatím dojdu.“

Zamračil se na její vzdalující se záda. Neměl rád, pokud na sebe měl patlat něco, co nevyrobil, nebo to měl nedej bože dokonce pít. Když neviděl každou přísadu před zpracováním, při zpracovávání a při vhazování do kotlíku, nemohl si být jistý její kvalitou. Stejně tak nemohl plnohodnotně posoudit lektvar, pokud nebyl přítomen jeho výrobě. Jistě, samozřejmě, Pomfreyová měla rozšířené lektvarové vzdělání zaměřené na léčivé lektvary, jenže pořád nebyla lektvaristka mistrovské úrovně jako Severus.

Zašel za zástěnu a pustil se do oblékání, uvažuje při tom, kolik testů bude muset na masti provést, než si bude jistý její bezpečností. Bylo jich hodně, nadpoloviční většinu musel eliminovat, protože buď nemohl zacházet s přísadami, nebo se při testu mohly vypařovat toxiny. Pak ho napadlo, že nejsnazší bude test na nedobrovolném dobrovolníkovi, aneb Potter se jistě rád přihlásí jako pokusná krysa. Co by pro Severuse s dítětem neudělal. Dopnul si kabátec a přejel rukou po svém břiše, jak se na něm snažil látku urovnat. S nelibostí zjistil, že už to vážně nejde, krabatila se, ať se snažil jak se snažil, nakonec to tedy vzdal a uznal, že je načase kromě kalhot koupit i zbylé kusy oblečení.

Vyšel zpoza zástěny a znepokojeně se podíval na celou řadu tělní kosmetiky pro těhotné vyskládanou na vyšetřovacím lůžku. Jen tak od pohledu odhadoval, že kromě různých druhů mastí, je tam také mýdlo – to vypadalo koupeně – a víc jak jedna lahev šamponu, pěny do koupele a nebo snad něčeho sprchového – též koupené. Pomfreyová se nejspíš pomátla, jestli si myslí, že tohle všechno bude používat. Bohatě si na celé tělo, včetně vlasů, vystačil s mýdlem speciálně vyráběným s příměsí dekontaminačních a neutralizačních látek vhodných k mytí právě pro lektvaristy. Používal ho celý svůj život, i matka ho jím myla, když byl docela malý, to jen s otcem na pár let přešel k obyčejnému mudlovskému mýdlu. Ale pořád to bylo pouze mýdlo, ne arzenál chemických zbraní, jaký mu tu předkládala lékouzelnice.

„Co to má být?“ zeptal se, potlačuje nutkání štítivě ukázat na lahvičky rozložené na desce.

„Kosmetika pro těhotné,“ odvětila prostě Pomfreyová, jako kdyby to bylo zcela normální. „Už jen skutečnost, že nevaříte lektvary, výrazně zlepšila stav vaší pleti a vlasů,“ v ten okamžik se na ni Severus zle zamračil, leč ona si z toho nic nedělala a pokračovala dál. „Těhotenství na obojí mělo prozatím také dobrý vliv. Ten může pokračovat, nebo se to všechno prudce zhorší. Dobré je tomu předcházet vhodnou kosmetikou, a to nemluvím jenom o striích. Jako první je tu tonikum na obličej, které...“
„Já si na obličej nehodlám dávat žádné tonikum,“ přerušil ji prudce, nezajímalo ho, k čemu se ty věci používají, přes práh jeho pokojů se stejně nedostanou. „Uznávám, že mast proti striím je užitečná a jsem ochoten ji používat, všechno ostatní je zbytečné plýtvání materiálu, mých peněz a mého času,“ nevrle se podíval na lahvičky. „Co vůbec jste; lékouzelnice nebo podomní prodejce kouzelnické kosmetiky?“

„Snažím se vyjít vstříc všem potřebám vašeho těla a co nejvíc vám vaše těhotenství zpříjemnit. Toto k tomu patří,“ pokynula rukou k mejdlíčkům, co ho jimi chtěla zahrnout.
„Nepatří. Mě to obtěžuje. Odjakživa se děti rodily i bez toho, aby na sebe matky patlaly kila výtažků z bylin a hrdlem prolévaly vitamínové koktejly. Moje dítě se narodí, i když se budu živit jen chlebem a vodou, takový je zákon přírody,“ složil si ruce na prsou v neústupném gestu. „Co je na strie? Zbytek si tu klidně nechte a prodávejte to žačkám. Vyděláte si.“
Lékouzelnice mu pevně pohlédla do očí, on jí pohled oplatil stejně. Ani jeden z nich se nehodlal vzdát svého přesvědčení zakořeněného hluboko v jejich instinktech. Pomfreyové radily starat se o Snapea a jemu zase, že všechny ty lahvičky jsou odpornost sama, co se k jeho kůži nesmí přiblížit ani na pět metrů. Vzdala to samozřejmě Poppy, to byla její profesionální povinnost. Odvrátila pohled, natáhla se a z dóziček s mastmi vybrala dvě s na první pohled doma dělaným obsahem.

„Zašla jsem do lékouzelnické sekce v Národní knihovně na Příčné a vyhledala si dva staré recepty na masti vhodné pro muže. Tato,“ vzala do ruky jasně červenou mast, „se používá každé ráno na tak velkou oblast kůže na břiše, jak je nutné, a okamžitě si na ni můžete vzít oblečení. A tato,“ pozvedla modrou mast, „se používá večer. Nanést pouze na porodní šev v tenké, ale zřetelné vrstvě a nechat deset minut vstřebat na vzduchu, potom se už můžete normálně obléct. Doporučovala bych to dělat například při čištění zubů nebo holení, kdy můžete zůstat...“
„Já si poradím,“ utnul ji zavrčením a vytrhl jí mastičky z rukou dřív, než mu navrhla, aby zůstal stát nahý před zrcadlem a čistil si při tom zuby. Nejspíš to tam skončí, jevilo se to jako nejjednodušší varianta, ale to nemusel s Pomfreyovou probírat.

Otevřel nejdřív jednu a po ní i druhou dózičku. Obě důkladně očichal. Jeho citlivý nos rozeznal všechny ingredience bez sebemenších pochyb, tedy pokud fungoval správně. Ještě měl v živé paměti, jak se pozvracel kvůli pachu voňavky Grangerovic holky. To, že by na někoho vyvrhl oběd kvůli kolínské, se mu už dlouho nestalo, takže snad už byl jeho čich zase v normálu, nanejvýš tak o něco citlivější na pachy jídla, protože co se podává ve Velké síni, byl bez předešlého zjišťování schopný po čichu odhadnout z třetího patra. A většinou na to dostal hroznou chuť.

Dózičky zase zazátkoval. V mastech nebylo nic, co by mohlo ohrozit život dítěte nebo jeho, vzájemné kombinace se také nejevily jako toxické a nebylo to ani nic převratně léčivého. Jen látky k změkčení kůže, lepšímu prokrvení, pár antibakteriálních směsí... prostě nic zajímavého, ale přesto to nejdřív vyzkouší na pokusném králíkovi.

Strčil je do kapes hábitu, tam budou v bezpečí stejně, jako bývaly lektvary v dobách, kdy je ještě nosil při sobě, a svůj plášť si na sebe natáhl. Urovnal si látku na ramenou. Zase se cítil bezpečně, když měl na sobě své oblečení.

„Pokusím se udělat si večer a ráno dost času,“ slíbil jak lékouzelnici, tak sobě. Strie se sice daly dodatečně léčit, přesto nechtěl, aby jeho břicho v těhotenství připomínalo mapu vodních toků.

„Neberte péči o porodní šev na lehkou váhu,“ řekla vážně Pomfreyová. „Mám totiž obavu, že by ve vašem případě mohly nastat jisté komplikace při jeho vzniku.“
Znepokojeně se k ní obrátil.

„Jaké přesně komplikace?“

„Jde o vaši mudlovskou jizvu. Přetíná linii, kudy by měl správně porodní šev vést, a já se obávám, jestli nezasáhne do jeho správného vývoje,“ malinko se zamračila. „Pamatuji si velice dobře, když jste navštívil jako dítě mou ordinaci a já viděla, jakou hroznou paseku vám mudlovští lékouzelníci udělali v břiše. Bylo to barbarské, jak vás uvnitř sdrátovali. Copak je pro ně pacient hadrová panenka, kterou sešívají bez ladu a skladu?“ pokroutila hlavou. „Udělala jsem tehdy vše pro navrácení vašeho těla do původního stavu, jenže rány už byly z větší části zhojené a otevírat je bylo v případě dítěte příliš nebezpečné. Nyní si vyčítám, že jsem to neudělala, jenže tehdy u vás nic nenasvědčovalo schopnosti počít dítě. Pro normálního muže není jizva problém, zakrýt se dá jednoduchým kouzlem a život nebo zdraví neohrožuje. Ve vašem případě je to problém, kterému musíme věnovat zvýšenou pozornost.“
„Abych to shrnul; vývoj mého porodního švu se prostě zarazí o jizvu?“ shrnul lékouzelničina slova v jednoduchém dotazu na který očekával jednoduchou odpověď.

„Může se to stát,“ přikývla.

„Proč se o tom dozvídám až teď?!“ zasyčel zlostně. Jak se mohla Pomfryová opovážit před ním zatajovat tak důležitou informaci a on si byl jistý, že to věděla už dávno, možná ji to napadlo ve chvíli, kdy se rozhodl si dítě nechat. Jeho jizva byla přeci pořád na tom samém místě a šev se tvořil také vždy na podbřišku přesně ideálně tak, aby se dalo dítě snadno vyjmout. Byl to přirozený proces dobře popsaný v každé podrobnější knize o mužském těhotenství. Nemohla se vymlouvat na neznalost, takže by ho zajímalo, co za obhajobu si připravila.

„Do teď nebyl důvod se tím znepokojovat. Během těhotenství je důležitý klid a doposud byla pro vás a pro vaše dítě jiná rizika,“ chabá a nedostačující výmluva v Severusových očích. „Navíc to ani teď není něco, čeho byste se měl obávat. Zatím nevíme, jestli to skutečně bude problém, jen to musíme mít na zřeteli.“

I když se o to určitě usilovně snažila, tak ho neuklidňovala ani v nejmenším. Spíš naopak, byl stále rozčilenější a zároveň začal cítit jasnou obavu přecházející ve strach.

„Co uděláte, když k tomu dojde? V takovém případě se vyvine tak polovina švu, což nestačí. To mě hodláte rozkrájet?“ vlastně to byl dotaz jen napůl, bylo mu to veskrze jasné, protože jiná varianta neexistovala. Jeho břišní dutina prostě musela být nějakým způsobem otevřena, aby se dítě dostalo ven. Bez porodního švu byl jedinou variantou ostrý nůž.

„Ano, v takovém případě bych dokončila otevření břicha ručně. Ale opět, nemusíte mít obavu,“ zvedla v uklidňujícím gestu ruku. „Prováděla jsem císařský řez několikrát a vím, co mám dělat, abych neublížila dítěti ani vám. Znovu opakuji; není třeba se znepokojovat, dokud si nebudeme jistí, že opravdu nastanou komplikace. Zatím je všechno naprosto v pořádku, až nebude, tak vás o tom okamžitě informuji.“

„Okamžitě informujete? Jako jste to udělal právě teď?“ postoupil krok k Pomfreyové a ona se prudce narovnala jakoby neochotná ustoupit. „O té jizvě jste mi měla říct už před dvěma měsíci hned, jak jsem se rozhodl si to dítě nechat, jenže jste to neudělala, protože jste se bála, abych opět nezměnil názor. A vy víte, že bych to udělal,“ zasyčel naklánějící se blízko k ní. „Nevystavil bych se riziku, že do mě někdo bude řezat nožem. Teď... teď,“ ztišil hlas ještě víc, „už mi můžete přeci říct cokoliv. Nemohl bych se bránit, ani kdybyste mi oznámila, že mě porod zabije, což se také pravděpodobně stane. Rozřežete mi břicho na kusy a já vykrvácím, protože přesně takový je můj život. Cokoliv se může pokazit, se pokazí, jestli jizva může narušit vývoj porodního švu, zaručeně se to stane. Mou krev a smrt máte na svých rukách.“

„Co naznačujete, není pravda. Nic jsem vám nezatajovala, abych vás donutila si dítě nechat, jen jsem nepovažovala za nutné vás zbytečně děsit. Udělala jsem to, co každý správný lékouzelník, zejména když jedná s problematickým pacientem. K tomu,“ krátce zaváhala, „nebyla a nejsem si přesně jistá, že bude mít jizva na vaše zdraví vliv. V dobách, kdy se psali knihy o mužském těhotenství, byla mudlovská medicína ještě v plenkách a neprováděli se operace, jako byla ta vaše. Jen nechci nic přehlédnout.“
„Pcha! Jste jenom sotva vzdělaná obyčejná ženská, co nemá ani zdání o tom, co potřebuje těhotný muž nebo jaká rizika mu hrozí. Akorát si hrajete na neuvěřitelnou a nepřekonatelnou velkou lékouzelnici,“ nejraději by ji teď chytl za límec, jenže to byla žena a k násilí vůči ženě by se nikdy nesnížil. „Chcete si na mně udělat jméno, je to tak? Hmm? První lékouzelnice po stu letech, co odrodila muže, co na tom, jestli nepřežije. Jako mrtvý už alespoň nebudu moci vypovídat o vašem diletanství.“
„Jestliže nedůvěřujete mně nebo mému úsudku, pak vyhledejte jiného lékouzelníka. Je to vaše nezadatelné právo zvolit si, kdo se o vás bude starat,“ říkala to sice klidně, jenže ona celá vypovídala o přesném opaku. Hmatatelně z ní vnímal její rozhořčení, zlost, ukřivděnost, ale také obavu, smutek ze ztráty a všechny ty emoce, co člověk má, když přichází o něco milovaného. Bylo to tak silné, až to v něm dusilo plameny jeho vlastní zlosti a klíčící nenávisti. Neotvíral svou mysl přes nitrozpytecké nadání, nebo si toho nebyl vědom, přesto to vnímal. Postavil mezi sebe a sklíčenou Pomfreyovou svou pevnou skleněnou zeď, díky které se svět za ní zdál jenom jako televizní vysílání. Lékouzelnice neměla právo na to, aby se na ni přestal zlobit a nic na tom neměnilo ani teplé chvění v jeho břiše pokoušející se ho utišit. Zatajila před ním zásadní informaci ohrožující jeho život, kdyby totiž věděl, že mu může těhotenství ublížit, tak by si dítě nikdy nenechal. Neustoupil by tlaku samotného zárodku, Pottera, Brumbála, Pomfreyové, společnosti... nebo čert vem, co ho přesvědčilo neukončit těhotenství hned, jak se o něm dozvěděl.

„To také udělám, nebo se vůbec vykašlu na lékouzelníky. Mám léčitele, to mi stačí. Vy,“ ukázal na ni prstem, „se věnujte svým stupidním žalobám a už se ke mně nikdy nepřibližujte.“

Nečekal na její další obhajobu, nezajímala ho, jednou ho zradila a nic, co řekne, nemůže tu zradu smazat. Prostě od ní nechtěl nic slyšet. Musel odsud pryč. Snažil se to udělat důstojně, jak jen to šlo, a nevšímat si při tom Pomfreyové, jež za ním něco volá a posléze studentů vrhajících na něj znepokojené pohledy. Severus Snape řítící se chodbou obvykle znamenal předzvěst něčeho zlého pro ně, tentokrát, a vlastně jako mnohokrát předtím, když ho jeho těhotenství nutilo dělat hlouposti, to věstilo bolest jenom pro něj. Na schodech se skoro přerazil o cíp vlastního hábitu, dveře za sebou zabouchl příliš hlasitě a pojistil je proti vpádu příliš zbrkle. Ani to ho nezbavilo obavy... ne obavy, strachu. Měl skutečný strach. Nefalšovaně se bál. On, muž, který špehoval pro Brumbála tolik let a ještě déle dělal Smrtijeda, se bál něčeho tak směšného, jako jsou komplikace při porodu. Cruciatus nebo Azkaban proti tomu jistě byly strašlivějšími utrpeními. Věděl to, jenže prostě nechtěl umřít jen proto, že mu jedna zrádná lékouzelnice nedala na výběr.

Chodil po pokoji tam a zpět mezi nábytkem. Několikrát se uhodil do ruky nebo do stehna, ale bolest ho vůbec nezastavila ani nepřerušila jeho stupňující se úzkost. Nesnášel se za svou ponižující hysterii víc, než by vůbec dokázal slovy vyjádřit, jenže mu to bylo k ničemu. Ať se snažil ovládnout jakkoliv silně, prováděl dechová cvičení nebo sahal do hloubky své nitrobrany, nedokázal to v sobě potlačit. Potřeboval by odsud pryč. Prchat daleko. Od Pomfreyové, Brumbála, Pottera, Pána zla i od svého těhotenství. Ztratit se za obzorem, kde už by ho nikdo nenašel. Jenže to nešlo, jediné místo dál od chodeb hradu než jeho ložnice, byl dětský pokoj.

Vrazil do něj a zůstal stát kousek za dveřmi. Jemu samotnému se neulevilo, ale dítě v jeho břiše pocítilo bytostné nadšení při pohledu na ryby prohánějící se za průhledným magickým oknem vedoucím pod hladinu Černého jezera. Výjimečně byl rád, že cítí co ona, protože tady mohl volně dýchat. Pomalu za sebou zavřel dveře, přešel k protější stěně a opřel se zády o dřevěné obložení kolem okna. Jeho ruka sama sklouzla k břichu. Dnes by se dcery nevzdal, i když ho její zrození nejspíš bude stát život. Už si totiž nedovedl představit, jaké to je, když ji v sobě nemá a najednou, na jen ironický a směšný okamžik, si pomyslel, že je to vlastně dobře, když zemře dřív, než opět pocítí nefalšovanou samotu.

Vydechl a zavřel oči.

 

°°0°°

Prožil s Ginny příjemné chvilky nad učením. Skutečným učením, ne krycím jménem pro muchlování. V její společnosti bylo učení příjemnější než za Hermionina dozoru nebo Ronova naštvaného brblání, kolik jim toho zase učitelé nadělili. I přesto sledoval skoro toužebně hodiny oznamující večeři, protože poté mohl jít za Snapem a užívat si přítomnost jeho a mimina. Jeho nadšení bylo trochu pokaženo, když ho Ginny nakonec dostrkala do postele, zatáhla za nimi závěsy a hladově ho začala líbat. Neměl vesměs nic proti a chápal, co po něm chce, posunout se na další metu, jenže copak to šlo, když ho pokaždé násilně vyrušila z myšlenek na něco úplně jiného, než je sex a pak ho přikryla svým tělem, takže neměl úniku. Ovšemže se dostavilo vzrušení, příjemné mražení pod pasem a šimravý pocit, jak se jeho mírně ztvrdlý penis otíral o oblečení, ale nedostavila se touha obrátit Ginny pod sebe a... inu, prostě do ní proniknout. Necítil to a sváděl to zejména na pocit stísněnosti, který měl často, když ho vtiskla do postele nebo do pohovky. Dokonce měl občas chuť ji ze sebe shodit, když to udělala. K něčemu takovému se nikdy neuchýlil, maximálně se vykroutil zpod jejího těla. Přeci jen byla dívka, jeho dívka, nedokázal si ani představit, že by se k ní choval hrubě.

Stejně tak i dnes pomalu začal myslet na vyvléknutí se z její náruče – zejména když její ruka začala nebezpečně klouzat k opasku jeho kalhot – když je přerušil Ronův hlas od dveří oznamující, aby se přestali muchlovat a šli na večeři, protože na ně nebudou s Hermionou čekat. Zatvářil se sice zkroušeně, když Ginny opouštěla neochotně jeho náručí, ale v duchu si oddechl. Nebyl si vůbec, ale vůbec jistý, co udělá, pokud bude dívka dál tak tlačit. Nejspíš nic, bude to tiše snášet, jen nebude šťastný. Její přístup se mu prostě nelíbil.

U večeře ignoroval studenské zvedající se od večerního vydání Věštce. Sice to zase znamenalo, že je v novinách, ale co by s tím asi tak měl dělat? Vypálit redakci DV? To by se jedině dostal do Azkabanu a Holoubková by si stejně založila jiné noviny nebo by se přinejmenším jinde uchytila. Při jídle se pak přeci jen dozvěděl, oč jde, Starostolec prý přijal žalobu a první jednání se mělo konat v prosinci. Docela ho to rozzlobilo. Doufal, že se to jen tak rozplyne, bude to smeteno ze stolu, vyzní do ztracena, ne že se tím opravdu bude někdo zabývat. Proti snaze Pomfreyové zajistit ochranu soukromí pacientů neměl vůbec nic, i jeho štvalo, co si ředitel Munga dovolil, jen by klidně mohla vynechat ten zákon Zlatých rukou vztahující se přímo na úpravu právního vztahu mezi Léčitelem a ostatními. Ten zákon si totiž vypůjčil z knihovny, přečetl a vůbec se mu nelíbil. Pochopil z něj hlavně to, že Léčitele staví skoro na roveň boha, a to se mu prostě nelíbilo.

Druhá věc, co mu nedodala při jídle klid, byla Snapeova absence u profesorského stolu. Nebyl jediný, komu to dělalo starosti, protože Brumbál pravidelně vrhal podmračený pohled k postraním dveřím pro profesory. Když se lektvarista neobjevil ani ke konci jídla, tak se k němu ředitel obrátil s otázkou v očích. Odpověděl mu přikývnutím. Bylo jasné, že se půjde za Snapem podívat.

Kamarády opustil ještě u vstupních dveří do Velké síně a hned si to zamířil do sklepení. U dveří do Snapeových pokojů byl ve skutečně rekordním čase, tak silně ho jeho obava poháněla. Těhotný muž měl mít dnes vyšetření, Harry na něm výjimečně nebyl s ním a nevěděl proto, jestli se něco nepokazilo. Kdyby to bylo něco akutního, Pomfreyová by za ním jistě přišla nebo poslala Dobbyho. Mohlo se tedy třeba stát něco méně vážného, o čem by s ním nechtěla lékouzelnice mluvit. Když byl při vyšetření, znamenalo to logicky Snapeův souhlas s tím, že bude všechno vědět, ovšem když nebyl, jistě přišlo Pomfreyové logické tajit průběh vyšetření a jeho výsledky.

S klepáním se zdržoval více méně jen symbolicky, rovnou vešel dovnitř do neobvykle ztemnělého pokoje. Ani za normálních okolností tu samozřejmě nebyla záplava světla, nepřítomnost oken dělala své, obvykle ale u stropu hořel velký lustr, svícen na stole a samozřejmě plápolal v krbu oheň. Dnes nehořelo nic voskového, jen ten krb žhnul mírným plamínkem, a proto byla také v místnosti dost velká zima.

Musel si chvíli přivykat temnotě, než pořádně rozeznal shrbenou siluetu muže v černém schouleného na pohovce před krbem. Hned potom uviděl sklenku v jeho rukou. Byla s nožičkou, na víno a obsahovala cosi temně rudého. Doufal, že to není alkohol.

„Pane?“ oslovil Snapea opatrně, přistoupil k muži a trochu se k němu naklonil. „Proč tu proboha sedíte potmě?“ zeptal se, nakláněje se dost, aby cítil, jestli z něj táhne alkohol. Netáhl, to ale ještě neznamenalo, že nedrží v ruce sklenici vína, spíš jen to, že ho zatím moc nevypil.

„Pottere...“ zvedl k němu lektvarista pohled očí žhnoucích odrazem rudých uhlíků v krbu. „K temným myšlenkám patří temné prostředí.“

Nevěděl, jak na to odpovědět, proto si z nedostatku jiných možností a v neschopnosti poskytnout skutečnou útěchu, jen přisedl blízko ke Snapeovi. Výjimečně se od něj muž neodtáhl, jen přehmátl sklenku do vzdálenější ruky. Harry se zamračil, přimhouřil oči a prohlédl si ho. Neviděl nic, co by jeho léčitelství považovalo za nebezpečné, i když pravda, že se trochu změnila aura v oblasti lektvaristova podbřišku. Táhla se v ní tenká krátká linie silně zářící magie prostupující až směrem k magické bublině kolem dítěte poklidně a bezpečně spočívajícímu uvnitř mužova břicha. Identifikoval to jako porodní šev, naprosto normální součást mužského těhotenství. Takže Snapeovi nic nebylo, tedy nic, co by mohlo souviset s lékouzelnictvím a jeho těhotenstvím. Nejspíš.

„Nevím, co se vám stalo, ale nemůžete tu proto sedět potmě, v zimě a pít... doufám, že to není víno, že ne?“ zamračil se na sklenku jako na svého největšího nepřítele.

Trochu to upoutalo Snapeovu pozornost, protože se obrátil a podíval se přes clonu vlasů na Harryho jedním z těch pohledů, kdy vás dokázal duševně změnit ve štěnici. Statečně mu to oplácel, dlouhou dobu, než kupodivu uhnu pohledem směrem ke krbu sám lektvarista.

„Je to jen brusinková šťáva,“ odpověděl polohlasně, bez obvyklé agrese i síly.
„Proč ji pijete z vínové sklenky?“ zeptal se.

„Alespoň na chvíli jsem si chtěl připadat jako muž, ne jako nervózní prvorodička,“ dostalo se mu zamručené odpovědi.

Tohle nebyl Severus Snape, jak ho znal, a že už z něj poznal mnohé. Viděl jeho zlost, jeho nefalšovanou nenávist, zamyšlenost, zklamání, vztek, nepříčetnost i veselí a smích. Tohle vypadalo jako zcela nová, málo odhalovaná část mužova já pojmenovatelná jako zasmušilost, depresivnost nebo dokonce melancholie. Co si počít s mrzutým lektvaristou plivajícím štiplavé poznámky už věděl. Dokázal se potýkat se Snapem vybuchujícím vzteky a čelit mu bez sebemenší obavy. Líbil se mu veselý Snapem, co dělal podivné vtipy, když společně cvičili. Neuměl se správně potýkat s depresivním těhotným lektvaristou, přitom mu tak hrozně chtěl pomoct. Z podstaty svého léčitelství zatoužil mu ulevit od bolesti, ač byla duševní.

„Pane... profesore...“ chtěl i použít jeho jméno, místo toho mu sevřel zápěstí. „Co se stalo?“

„Nic,“ odsekl lektvarista a stáhl svou ruku pryč, „a nesahejte na mě pořád, Pottere.“
„Neříkejte, že nic. Depresíte tu u skoro vyhořelého krbu a pijete brusinkovou limonádu z vínové sklenky. To je setsakra divné a něco to znamená. No tak, vždyť víte, že neumím moc hádat,“ žádal ho o vysvětlení trochu zoufalým hlasem. Kdo se dokázal ve Snapeovi vyznat ten by od Harryho dostal metál.

„Pane?“ oslovil ho po dlouhé době ticha, nepomohlo to. Lektvarista se jenom napil ze své sklenky, natáhl si trochu víc nohy a dál mlčel. Byla to dokonalá ukázka jeho schopnosti ignorovat nepříjemný hmyz v podobě studentů nebo vlastně kohokoliv, kdo by po něm něco chtěl. V Harryho případě to nebyla obvyklá reakce na provokaci, jeho totiž Snape vyslyšel – a s radostí se pohádal – za jakýchkoliv okolností a kdekoliv. Dokázal se vždy, už jen tím, že byl Harry Potter, dostat dost blízko, aby se s lektvaristou mohl poštěkat. Až do dneška.

Zamračil se na něj. Jestli Snape takhle; v tom případě na něj půjde s něčím, co ho zaručeně vybuzeruje k reakci. Něčím, z čeho se mu bude točit hlava odporem. Například vypočtení všech nebelvírských vítězství ve famfrpálu, kolejních drbů kdo s kým chodí, nebo...

„Myslím, že Ginny se mnou chce... no, však víte,“ začal úspěšně rozebírat svůj osobní život, až se sám divil, jak mu to jde bez uzardění, „a já se kvůli tomu cítím divně. Ne že bych...um, nechtěl, to jen její... přístup je hodně... divný? Vážně, protože jsem si vždycky myslel, že by to snad měl být kluk, kdo...“
„Pottere! Mě nezajímá váš sexuální život, tak buď zmlkněte, nebo rovnou vypadněte!“ zavrčel na něj Snape, přesně podle očekávání nesnesl rozebírání Harryho osobního života. Podařilo se mu ho rozpovídat.

„Zmlknu, když mi řeknete, co se vám stalo... a netvrďte mi znovu, že nic! Nebo vám začnu vyprávět o Ronových problémech s uhry,“ vyhrožoval zcela upřímně, i takový kalibr by na lektvaristu v případě nutnosti vytasil.
„Jste naprosto nesnesitelný a otravný Nebelvír!“ řekl to někde mezi zasyčením a povzdechem, pak se znovu napil a ztichl. Tentokrát to bylo ovšem jiné, nebylo to neochotné mlčení smíšené se snahou Harryho ignorovat, tohle bylo váhavé mlčení. Vyčkával.

„Nejspíš se nedočkám spatření své dcery,“ promluvil konečně, stejně klidně jako předtím a neodvrátil oči od doutnajících uhlíků v krbu.

Harry byl opět zmatený. Znovu, skoro až zoufale se na Snapea zahleděl. Nic se nezměnilo, stále neviděl nic podezřelého nebo nebezpečného. Auru měl muž klidnou, vyrovnanou, při bližším pohledu si všiml drobného narušení v puse, nejspíš lehká paradentóza a také několika modřin na rukou a na jednom stehně. Se vším by si poradil během pár minut a ani v nejmenším to neohrožovalo Snapeův život. Potlačil touhu se teď hned natáhnout a začít ho léčit, místo toho upnul své nadání k ještě hlubší prohlídce. I přes lektvaristovu nechuť ho pevně uchopil za ruku, takže se mu nemohl vytrhnout, a intenzivně vnímal jeho stav. Takto, při tělesném kontaktu, ještě více cítil jeho zasmušilost smíšenou s jakousi depresivní rezignací, vnímal také intenzivně dítě, jeho tepající poklidnou magií, ale nemoc žádnou necítil. Snad, kdyby se soustředil, by mohl svým nynějším dotekem vyléčit Snapeovi modřiny, k jinému léčení ho moc nenabádala.

„O čem to mluvíte? O Voldemortovi a jeho snaze získat vaše dítě? Bojíte se, že si pro vás přijde už teď, zabije vás a tu malou vám vezme, nebo co?“ říkal to, co ho právě napadalo. „To je přeci hloupost. K čemu by mu byl malinký, nevyvinutý plod. Jestli chce její moc, tak ta ještě ani není plně rozvinutá, takže by mu k ničemu nebyla. A já vás oba před ním ochráním.“
„Nemluvím tu o Pánovi zla,“ prudkým trhnutím opět vysvobodil svou ruku, „ale o svém podělaném dětstvím mezi mudly a o následcích, které mělo,“ krátce se podíval na nechápajícího Harryho, načež dlouze frustrovaně vydechl. „Má matka byla čarodějka, otec je mudla. Ona zemřela, když jsem byl ještě dítě, takže mě vychovával Tobias Snape po mudlovském způsobu, v mudlovské čtvrti a mezi čistokrevnými mudly. Když mi bylo dvanáct... před nástupem do druhého ročníku... jsem měl jistou... nehodu. Stručně řekněme, že jsem upadl ze schodů tak nešťastně, až jsem si způsobil vnitřní krvácení. U Munga by mi dali doušek lektvaru, dvakrát mávli hůlkou a mohl bych jít ještě ten den zdravý domů, jenže můj otec mě k Mungovi neodvezl. Jako mudla, naprostý, čistokrevný mudla stupně nula, by nemocnici nenašel, dokud by mu ji neukázal nějaký čaroděj, takže udělal to, co každý mudla; zavolal záchranku. Odvezli mě rovnou na sál, otevřeli a zalátali po mudlovsku. V tu chvíli mi nejspíš zachránili život, to je pravda, ale po probrání jsem se měl dostat do péče lékouzelníka, ne strávit zbylý měsíc a půl prázdnin ležením v mudlovské nemocnici.“
„Proč jste k Mungovi tedy pak nešel?“ zeptal se zmateně. Chápal jednání Snapeova otce, který nemohl svého syna dostat do kouzelnické nemocnice, když by ji nebyl schopný sám najít, ale lektvarista, i přes svůj nízký věk, nemocnici viděl. Stačilo ho naložit do auta nebo nést v náručí a on by sám řekl, kam ho má otec vzít.
„Protože Tobias kouzelníkům nevěří a nikdy nevěřil,“ prostá, jasná odpověď. „Po probrání jsem měl bolesti, nesměl jsem se hýbat, ovázali mi celé tělo jak mumii a ještě se mi rány špatně hojily. Prosil jsem otce, aby mě k Mungovi vzal, jenže on byl přesvědčený, že v nemocnici se o mě postarají lépe, a tvrdil, že na péči u Munga bychom neměli,“ hořce se ušklíbl. „Byl jsem dítě, netušil jsem, že je v kouzelnickém světe lékouzelnická péče pro všechny zdarma. A i kdybych to věděl... prostě jsem se k lékouzelníkovi dostal až tady v Bradavicích, hned první den po příjezdu. Vašeho otce totiž samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než po mně na uvítanou hodit hrst svrbivého prášku. Dostala se mi na nezhojenou ránu a já si ji rozdrásal do krve. Díky tomu jsem skončil v Poppyině péči a ona, jak se mi dnes dušovala, dělala vše pro to, aby mně vrátila orgány a tělo do původního stavu ještě před mudlovským léčením. Nepovedlo se jí to. Nebyla dost pečlivá a důsledná, prý kvůli mému věku, a mě to teď v dospělosti nejspíš zabije.“

Mudlovskou operaci si snadno spojil s velkou jizvou na Snapeově boku. Stejně tak chápal, že to mohlo mít následky. Za dobu, co se od Pomfreyové učil, pochopil, jak důležitý je čas v případě léčby zranění. Stejně jako on nebyl schopný napravit případné škody způsobené špatně zhojenou ránou, tak to nedokázalo ani lékouzelnictví. Jakmile kost, maso, orgán nebo kůže srostla, jak nemá, pak by ji musel lékouzelník narušit mechanicky a znovu nechat srůst pod dozorem kouzel a lektvarů. Něco takového byl pro organismus velký šok, takže se to provádělo jen v nejnutnějších případech, kdy špatně zhojené zranění mohlo potencionálně ohrozit zdraví nebo život pacienta.

Jen tedy přesně netušil, v čem je problém. Mohlo jít zranění tak do hloubky, až poškodilo orgány, díky čemuž byl během těhotenství ohrožen Snapeův život? Neměl ten dojem a byl přesvědčen, že jeho léčitelské schopnosti by mu něco tak závažného ukázaly. Viděl i nemoci či zranění, která nemohl vyléčit, nebyl důvod, proč by mu tentokrát jeho vnitřní zření něco zatajilo.

„Fajn, rozumím. Operovali vás mudlové, když jste byl dítě, zhojilo se to bez péče lékouzelníka a máte po tom tu obrovskou jizvu na břiše. Ale nerozumím, proč by vás to mělo ohrozit na životě nebo jak by to mohlo ublížit dítěti. Ať si vaši auru prohlížím jakkoliv intenzivně, nevidím žádnou vážnou nemoc, jen paradentózu a pár modřin. Jestli máte po starém zranění vnitřní jizvy, tak pro vás prozatím nejsou nebezpečné, a proto je nevidím jako problém,“ doufal, že dost obhájil svou nevědomost a jen tím Snapea pouze nerozčílil. „Našla Pomfreyová něco, co mému pocitu odporuje?“

„Ta jizva sama o sobě, hlupáku,“ zavrčel Snape, v očích se mu podrážděně blýsklo. „Jestli jste četl jen jedinou knihu o mužském těhotenství, musíte vědět, že protíná oblast, kudy obvykle vede porodní šev. Mě to nenapadlo, nevěnoval jsem jí pozornost, dokonce ani když se šev začal objevovat, ale Pomfreyová si myslí, že by mohl narušit jeho tvorbu. Řečeno jasně i pro váš malý mozek; šev se o jizvu zasekne, tím pádem nebude dost dlouhý pro přirozený porod a bude se muset dokončit uměle. Porodník, v jehož rukou se ocitnu, mi bude muset rozříznout břicho jako při císařském řezu. Při mém neskutečném štěstí mě postihne akutní porucha srážlivosti krve a já vykrvácím dřív, než se dítě dostane na svět. Zemřu při porodu svého jediného potomka. Jak komické,“ podíval se do sklenky podobně, jako se nahlíží na hladinku vína. „Vždy jsem si představoval svou smrt přicházející z rukou Pána zla nebo Smrtijedů v podobě kleteb, možná nějakého mučení a pro zpestření brutálního znásilnění, kterým mi dají najevo svou nadřazenost nad špinavým, nečistokrevným zrádcem. Místo toho vykrvácím v posteli při porodu. A všechno je to Poppyina vina!“ obvinil Bradavickou lékouzelnici.

„Není to její vina. Byl jste dítě a provádět operace nebo složité lékouzelnické zákroky u dětí je nebezpečné. Nemohla tušit, že jizva bude někdy skutečný problém,“ odporoval Snapeovi, protože věděl, že lékouzelnice jistě udělala vše, co bylo v jejích silách.

„Ale mohla mi hned říct, že ta zatracená jizva může narušit vývoj porodního švu!“ vykřikl. „Měla mi to říct před tím, než jsem se rozhodl si dítě nechat. Musela to věděl nebo ji to přinejmenším napadlo hned po tom, co jsem učinil rozhodnutí, ale neřekla mi to, protože mě chtěla donutit to dítě odnosit. Možná jí to nařídil Brumbál... byl by to jeho styl, zatajit informace na dost dlouho, aby pak s nimi člověk nemohl pracovat,“ prohrábl si vlasy, jeho hlas, celý jeho zevnějšek křičel jediné slovo; paranoia. „Kdybych věděl, že mě těhotenství ohrozí na životě, tak bych si to dítě nenechal. Když si mám zvolit mezi nevinným životem cizího a tím svým, pak je má volba jasná. Já jsem na prvním místě.“
Snape to ani nemusel říkat nahlas, Harrymu to bylo jasné. Pro každého Zmijozela, i pro těch pár dobrých, pokud by se jim tak dalo říkat, byl jejich vlastní život přednější. Nepochyboval o tom. A děsila ho paranoia, se kterou lektvarista mluvil o svém těhotenství. Obviňoval Pomfreyovou a Brumbála, že se proti němu spikli. To byl nesmysl. Dávno si nedělal iluze, že by byl starý ředitel neškodný kouzelný dědeček, přesto nevěřil, že by chtěl úmyslně ublížit právě Snapeovi. Byl přece členem Fénixova řádu, a to něco znamenalo. Ať to byla pravda nebo ne, lektvarista tomu zřejmě věřil a mohl by udělat něco nepředloženého. Z toho se mu sevřelo hrdlo.

„Vy chcete... chcete tu malou...“

„Nemůžu,“ přerušil jeho pokus vyjádřit se, „a nechci. I kdyby chtěl, nemám na to prostředky. Jistě interrupční lektvar by ji zabil, to je nevyhnutelné, ale těhotenství už zašlo příliš daleko. Do šestého týdne se magie rozpadne bez následků, tělo absorbuje plod a orgány ještě nezměnily místo. Já už jsem dál. Kdybych si lektvar vzal, pak bych potřeboval rozsáhlou lékouzelnickou pomoc, abych vůbec přežil tak obrovský magický i fyzický šok, a možná ani to by nestačilo. Jakmile se plod usadí, jeho smrt je smrtí nositele. Takže prostě zemřu. Ať udělám cokoliv, ať se rozhodnu jakkoliv, bude to znamenat mou smrt a já nikdy nebudu moci...“ zadrhl se mu hlas, nadechl se chrčivě přes stažené hrdlo, „vidět jednu z mála dobrých věcí, co jsem kdy stvořil. A hlavně k čertu, nechci umřít!“ Obrátil do sebe sklenku džusu podobně jako panáka whisky. Jistě to nemělo stejný účinek. Frustrace na Snapeovi byla přímo hmatatelná. Jeho deprese, smutek... jeho strach? Před časem mu lektvarista řekl, aby si nepletl obavu se strachem, protože to není to samé. Jistěže nebylo, to se jen tak říkalo 'neměj z toho strach', lépe to znělo. Jen ti, kteří poznali skutečný strach, věděli, jak moc je od obav vzdálený. I on to věděl, vnitřně ano, jen prostě neuměl být v řeči tak precizní jako Snape. Byl snad lepší ve slovech útěchy, jen ji neuměl správně nabízet mrzutému lektvaristovi.

Přisunul se k němu, vztáhl ruku, nejdřív aby ho vzal za paži, jen se, sám nevěděl jak, dostal k jeho ramenu. Odhrnul bokem ruky stranou vlasy, takže kromě ramene v černém hábitu odhalil i bledou tvář s nepatrným černým strništěm. Místo toho, aby stiskl rukou právě jen to rameno, ji přesunul výš a dlaní spočinul na bledé kůži. Teď strniště nejen viděl v mdlém světle krbu, už ho i cítil pod dlaní. Byl to podivně známý pocit a naklonit se ke Snapeovi bylo zvláštně přirozené.
Nadechl se vzduchu mezi nimi. Čekal příval nadávek za další nevyžádaný dotek, místo toho muž pootočil hlavu natolik, aby si hleděli do očí a tím svou tvář vtiskl do Harryho dlaně. Cítil v jejich kontaktu, pohledu i napětí mezi nimi víc intimnosti, než když před hodinou ležel s Ginny v jedné posteli a její ruce mu putovaly po těle.

„Nedovolím, aby se to stalo,“ prohlásil pevně, netušil, jestli myslí komplikace při porodu, Voldemorta se Smrtijedy, nebo obojí. „Máme dohodu, pamatujete? Budu stále s vámi a postarám se o to, že si budete moci pochovat svou dceru. Nejen to, vychováte ji, budete se dívat, jak absolvuje školu, najde si manžela a bude mít hromadu dětí. To vám přísahám na svou nebelvírskou čest,“ prohlásil slavnostně, volnou ruku přitištěnou na srdci.

„Co chcete udělat pro splnění tak obrovského slibu? Nemáte na to prostředky,“ promluvil chraplavě, jako kdyby poslední hodiny strávil pláčem. Do této chvíle tak nezněl, zaručeně ne.

„Jakto že nemám? Jsem Léčitel a budu s vámi po celou dobu vašeho...“
„To vám nedovolím,“ mírně uhnul hlavou, ne však natolik, aby zcela přerušil kontakt kůže s kůži. „U mého porodu nebudete, já nechci, abyste mě tak viděl.“

„Dobře, na tom nezáleží, tak budu venku na chodbě. To je dost blízko... když se vám něco stane, ve chvíli budu u vás a pomůžu vám. Od toho tu pro vás jsem,“ podařilo se mu mluvit jemně a měkce se při tom usmívat.

„Proč bych vám to měl věřit, když mě už týdny nejste ochotný zbavit ani hloupého zánětu dásní,“ když to říkal, ještě víc se odtáhl. Tentokrát už skoro přerušil jejich dotek. Harry mu to nemínil dovolit. Zachytil jeho tvář i druhou rukou. Pevně, tak, aby se mu zaručeně nemohl vysmeknout, s výdechem uvolnil svou moc a zaměřil ji na Snapeovy dásně. Ve vlastní puse se mu dásně nepříjemně napnuly, zabrněly a v puse skoro až cítil pachuť krve, potom vše zmizelo, když jemná záře jeho dlaní ztratila na intenzitě.

„Stačí si jen říct,“ pravil jemně. „Snažím se co nejvíc ignorovat drobné bolesti ostatních, tak občas něco přehlédnu, ale u vás...“

Chtěl dokončit, že u Snapea bude pro příště dávat větší pozor a nebude potlačovat své schopnosti, jenže to by nesměl muž přerušit jeho slova tím, že se prudce odtáhl, jako kdyby se náhle spálil. Sklonil hlavu a vlasy mu zakryly tvář. Vytvořil tak pro něj příznačný dojem temné nedostupnosti, skrz který Harry nedokázal prorazit něžně, mohl mu jedině říct něco ostrého, jenže to nechtěl. Neviděl důvod, proč už beztak depresivního lektvaristu ještě víc tlačit ke dnu.

„Děkuji, Léčiteli, ale i to není důkaz splnitelnosti vašeho slibu,“ řekl, hlas zastřený tím, jak skláněl hlavu na prsa.

„Jsem Harry Potter, moje slovo platí a o to, jak ho dodržím, se nemusíte starat.“
„Své jméno považujete za záruku?“ bleskl po něm pohledem, ve kterém se mihl starý dobrý Snape. „V poslední době mám spíše dojem, že jste malý prohnaný a prolhaný zmetek. Už pěkně dlouho konáte za zády svých přátel bez projevu sebemenší výčitky. To není příliš čestně nebelvírské.“
„Děkuji,“ odpověděl a roztáhl rty v upřímném úsměvu.
„To měla být urážka,“ utrousil Snape, přesto mu mírně zacukal jeden koutek.
„Od Zmijozela je to ve skutečnosti největší poklona za všech,“ dál se usmíval. „Co kdybychom zatopili v krbu a pustili se do cvičení nebo si třeba jen povídali. Můžete mě zavalit informacemi z Lektvarového věstníku pro Velmistry nebo zkoušet z Lektvarového učiva sedmého ročníku. Je mi to jedno, hlavně když tu nebudete zasmušile sedět a přemýšlet o... nevím o čem,“ dokončil neurčitě, nechtěl rozebírat Snapeovu teorii o spiknutí. Uznal, Pomfreyová měla o potencionálním nebezpečí říct všem dřív, Harrymu také, a také jí to řekne při první příležitosti, ale nemyslel si, že by to od ní byla zákeřná snaha donutit Snape porodit magické dítě. Ani od Brumbála ne, dítě, jež Snape čekal, jistě miloval a způsob, jakým o lektvaristu pečoval, byl až otcovský. Viděl je spolu a nevěřil, že by ohrozil mužův život. Ne, nejlepší bude, když se tím nebudou dnes společně zaobírat a začnou dělat něco, co odvede Snapeovy myšlenky jinam.

„Dobrá... budeme cvičit,“ souhlasil Snape nijak ochotně, ale vlastně ani neochotně, spíš jen rezignovaně. Sice to nebyla nejlepší reakce, ale alespoň to byla nějaká reakce.

„Super, jdeme na to!“ nadšeně vyskočil na nohy a napřáhl k lektvarisovi ruku.

Ten ji nepřijal, ani to nečekal, bylo to jen zvavé gesto, pomalu vstal a zamířil směrem k ložnici. Mlčky, bez omluvy, tak ho Harry znepokojeně sledoval.

„Kam jdete?“ zeptal se pro jistotu.
Snape se zastavil, ohlédl se přes rameno a pozvedl jedno obočí. Jeho výraz značil nevěřícnost nad mladíkovou stupiditou. Tohle už byl starý dobrý Severus Snape přivádějící všechny k šílenství jen svým temným pohledem.

„Vypil jsem skoro dva litry brusinkové šťávy, tak kam myslíte, že asi jdu? Navíc se musím převléct,“ řekl a zmizel v ložnici.

Vrátil se za delší dobu, už oblečený do cvičebního, ale ne moc v náladě. Několikrát se ho Harry pokusil rozptýlit nějakým vtipem nebo rozmluvit třeba o hudbě, která právě hrála; bez valného účinku. Měl nevítanou možnost důkladně si prohlédnout Severuse Snape bez smyslu pro ironii, bez touhy sarkasticky odsekávat a vlastně všeobecně bez nálady na mluvení, které jinak bylo jeho hlavní zbraní. Doufal, skoro se až modlil k Merlinovi, aby to lektvaristu brzy přešlo, protože být s ním v jedné místnosti se rovnalo sezení u obrovské černé díry pohlcující všechny příjemné emoce, včetně stále přetrvávajícího teplého pocitu z přítomnosti dítěte.

Měl dojem, že se do Nebelvírské věže vrátil se stejnou depresí, jakou měl Snape, možná s ještě větší, a nemohl kvůli tomu usnout. Ve spánku ho pak rušily noční můry neurčitých tvarů a nespecifické hrozivosti. Nic, co by neznal, přesto to bylo nepříjemné.

 

°°0°°

 

Sibyla prudce otevřela oči. Neviděla prakticky nic, jen rozmazanou skvrnu trámů jejího pokoje a měsíční svit procházející oknem. Potřebovala své brýle ležící na nočním stolku, jenže byla tak ztuhlá dozníváním svého snu, že se nedokázala pohnout. Tak jako pokaždé za posledních přesně třináct týdnů si nepamatovala, co přesně viděla ve svém snu, jen si byla jistá, že to bylo nesmírně důležité. Viděla to zas a znovu pokaždé, když jen na okamžik zavřela oči. Cítila, jak k ní někdo, snad samotná Prozřetelnost promlouvá, jenže její hlas byl příliš nejasný a vzdálený.

Zavřela oči. Stíny na stropě ji obtěžovaly v jejím přemýšlení. Zároveň měla žízeň, hroznou žízeň. Poslepu natáhla ruku dolů z postele, uchopila lahev sherry, jež tam vždy stála, a přinesla si ji nahoru na postel. Nad špuntem se musela hodně sklonit, aby ho viděla a mohla ho vytáhnout ven. Povedlo se. Zhluboka si přihnula alkoholu, stékal jí pálivě hrdlem a sladce ulpíval na jazyku. Dala si několik mocných doušků a hned se jí v hlavě začalo rozjasňovat. Jeden záblesk za druhým. Bílé šaty. Dřevěná berla. Zlaté hroty na koruně. Lidé, tolik lidí v obrovském davu. Nechápala své vidění, dokonce ho ani nedokázala pořádně popsat. Prozřetelnost si s ní snad zahrávala, když jí nedala jasné znamení. Copak tolik let nebyla její věrnou služebnicí přinášející mezi bezvěrné její vůli a slovo.

Odložila lahev na zem, natáhla se pro brýle a nasadila si je. Zamrkala. Nijak zvlášť to její zrak nevylepšilo, ve skutečnosti se den za dnem blížila naprosté slepotě. O to víc se otevíralo její vnitřní oko, jen kdyby obrazy, které od Prozřetelnosti dostávala, byly jasnější.

Pomalu, opatrně a celá rozlámaná vstala z postele. Její kroky zamířily ke stolu pokrytému věcmi na věštění, ovšem také hromadami papírů, které v posledních týdnech nakreslila. Útržků toho, co viděla. Nepotřebovala k tomu mít skutečný zrak, aby zanesla své vidění na obrovský kus pergamenu určenému k malbě, stačilo jen si sednout za stůl, srovnat po hmatu okraj papíru s krajem stolu a přiložit tuž na jeho horní roh. Pak už to šlo samo, jen zavřít oči a obkreslit doznívající vizi rýsující se před jejím vnitřním okem.

Bílé šaty přecházející v hůl, ostny koruny podobné horám a neznatelné tváře v davu bouřícímu se pod korunou jako oceán.

 

17. Albionská panna cvičí jógu ~o~ 19. Kůstky jsou vrženy