15. kapitola

Alternativa (11. Týden)

Angláni měli divné jídlo a také zimu. Byl začátek listopadu a kdosi u stolu už vyhrožoval sněhem. Na začátku listopadu sníh, kde to teď žila? Doma byla jako malá nadšená, když nasněžilo alespoň kolem štědrého dne, tady v Skotsku, zdá se, sněžívalo tolik, až byli všichni zasypáni. Bude si muset mámě do Londýna napsat o teplejší rukavice a taky o svetry. V tom, co měla na sobě, jí v chladných hradních chodbách byla hrozná kosa, hlavně kdy tu jako pitomec musela pobíhat v krátké školní sukni. Zvažovala dokonce možnost chodit na jídlo brzo, nosit džíny a před vyučováním se chodit převlékat.

„Rodiče mi k vánocům slíbili sobolí kožich, tak jsem zvědavá jestli ho vážně dostanu,“ promluvila příhodně Levandule, jedna z místních 'slečinek', jak jim říkala doma.

„Kožich by se mi taky šik,“ ozvala se, jen co zaslechla zmínku o pořádném zateplení, „Taky bych si o něj mohla říct mámě a nosit ho,“ zauvažovala nahlas.

„Na školních pozemcích není povoleno nosit kožešiny a ani na vycházkách do Prasinek. Tam je předepsána výhradně uniforma,“ informovala je Hermiona, sedící o pár míst dál. Byla dobrá a tím pádem nesnesitelná Prefektka a Primuska, měla totiž uši všude a jestřábí zrak k tomu ,drápy jako afgánské černá kočka. Koho do nich uchvátila, ten si zaručeně odnesl školní test a nemilosrdně odebírala body i Nebelvíru. Zato Ron, druhý Primus, byl naprosto v pohodě a všechny prohřešky řešil domluvou.

„Se bojej, že by chtěl někdo studenty seštípnout?“ zeptala se, přehlížejíc docela snad přes malinkaté hlavičky děvčat až k Hermioně.

„Cože to?“ vypadalo zmateně z Levandule.

„Ne, nebojí se, že by je okradli, ale studenti musí udržovat dobrou pověst školy a kožešiny jsou moc vyzývavé,“ odpověděla jí primuska, která na rozdíl od Levandule dobře pochopila, o čem Tina mluví. Jako jedna z mála, společně s Harrym, byla schopna snadno identifikovat rozdíly v řeči.

„Ahá, tak to pak jo,“ přitakala zamyšleně, nějak jí nešlo na rozum, co je až tak vznosného na školní uniformě a naopak co je tak nemorálního na kožešině, „Škoda, dneska by se na vycházku do Prasinek hodil alespoň teplý rolák.“

„Rolák si pod hábit vzít samozřejmě můžeš, nechceme aby studenti umrzli. Nebo si zatepli oblečení kouzlem,pokud tě to nesvědí,“ doporučila jí Hermiona s laskavým úsměvem. To se jí zase muselo nechat, přísná byla, ale také milá a docela pěkná. Vlasy měla rozhodně parádní, takové, že by si do nich s radostí zabořila prsty. Jistěže se to vlasům divokého anděla, sedícího u Zmijozelského stolu. rovnat nemohlo, přesto to byla pěkná představa.

„Zateplím si svůj teplý rolák,“ usmála se, přišlo jí to jako dobré řešení.

„Hlavně si zatepli na příště famfrpálový zápas dres, hrajeme proti zmijozelu,“ připomenul se jí Ron, zřejmě ponouklý jejich debatou o oblečení. Bylo zázračné, jak se dokázal od oblečení dostat k famfrpálu, opravdu. Milovala sport, stejně se jí nedařilo ho vidět úplně všude, jako právě Ronovi.

„A dobře natři koště. Budeme lítat vysoko, tam je takové hnusné lezavé vlhko co člověku ulupuje prsty na nohou a ničí košťata,“ otřesl se Harry inspirovaný narážkou svého kamaráda, „Taky by sis měla navoskovat rukavice. Nevím jak to bylo u vás, ale tady budeš muset pod chrániči nosit ještě jedny rukavice jinak ti umrznou ruce a takové obyčejné vlněné rukavice v chrániči podkluzují. Stačí ale trochu pokapat voskem a hned je to lepší.“

„No dík za radu,“ ušklíbla se. Bože, bude si kapat na rukavice vosk, jinak jí spadnou chrániče a nebo nebude nosit druhé rukavice, to jí pak zase pro změnu přimrznou chrániče k ruce. Nádherné počasí, opravdu. Zatoužila se vrátit domů, kde sice byla v zimě zima, zato však sněžilo až v prosinci a famfrpál se hrál v krytých halách.

„Prosím o pozornost,“ zavolala z čela stolu profesorka McGonagallová, „Za hodinu je odchod do Prasinek, proto pomalu dojezte a spořádaně se odeberte převléct a připravit do Nebelvírské věže... řekla jsem spořádaně!“ zopakovala okamžitě, protože se půlka stolu okamžitě zvedla s úmyslem na kolej utíkat jako o život.

Její slova zapůsobila, všichni okolo stolu se trochu uklidnili a vydali se k východu relativně spořádaně. Tina do sebe strčila poslední sousto podivného dýňového koláče s kořením, co z domova neznala, a také vstala. Málem při tom narazila do profesorky, protože ta jí přešla těsně za zády a naklonila se směrem k Hermioně.

„Vezměte si seznam žáků s povolením k vycházce a zkontrolujte, že se nikdo z Nebelvíru nebude pokoušet dostat do Prasinek bez patřičného povolení od rodičů,“ s těmi slovy vložila Hermioně do ruky papír.

„Ano, madam, postarám se o to,“ přikývla vážně Primuska.

„Vy, pane Pottere, pojďte se mnou,“ pokynula McGonagallová Harrymu, ten jen vydal krátký povzdech, než se bez řečí zvedl a následoval profesorku k východu. Jen se při tom na chvíli otočil, aby udělal na své přátele posunek v podobě dalšího povzdechu a trochu pozvedlých očí.

„Půjdu s nimi,“ řekl Ginny, když to viděla a odběhla za vzdalující se dvojicí.

Tina viděla, jak se ti tři kousek od dveří z Velké síně chvíli dohadují a pak společně odchází pryč. Zauvažovala nad tím, proč jde asi Harry s profesorkou někam pryč, když ostatní směřují do Prasinek. Věděla o školním trestu u podivína Snapea, který spolužák absolvoval vlastně každý den večer, jiné tresty snad neměl. A vůbec, proč by se Ginny dobrovolně hlásila také k trestání? Ani loajalita zamilovaných nebyla tak velká.

Uvědomila si, že stojí a civí do prázdna, až když hluk kolem prakticky utichl, protože se Velká síň vyprázdnila od téměř všech, kteří měli povolen výlet do Prasinek. Z nebelvírů tu byl vlastně jenom Neville, čekající na svou manželku, shrabávající si u Havraspárského stolu do brašny stohy pokreslených papírů. Ti dva byli taky zvláštní dvojka. Jediný manželský pár na škole – už to samo osobě jí přišlo divné, doma se nikdo za školní docházky obvykle neženil – a k tomu oba trochu podivíni. Takovým tím dobrým způsobem. On byl laskavý bylinkář s neustále špinavýma rukama, jemným úsměvem ve tváři a melancholií v očích, zatím co ona byla zasněná víla s podivným vkusem na šperky a hrozně pěknýma očima. Byli hodně sami pro sebe, skoro se až stranili ostatních, což byla podle Tiny docela škoda, protože vypadali fajn.

Odvrátila od nich pohled i myšlenky a pospíšila si na pokoj. Dorazila jako poslední, takže spolužačky už byli prakticky oblečené, jen se soukaly do rukavic. Nabízeli, že na ni počkají, s díky odmítla. Nedělalo jí problém starat se o sebe sama a taky věděla, že jí to zase bude hrozně dlouho trvat. Natahala na sebe půlku kufru, přinejmenším se tak cítila, když si na svůj tlustý svetr nasoukávala školní hábit. Ještě že měl dost velké rukávy jinak by se skrz nevešel. A ještě že uměla přebarvit svetr na černo, sob s parožím, ověšeným světýlky, by vypadal k červené kostkaté sukni asi vážně divně. Ne že by černý sob ověšený černými světýlky byl o moc lepší. Jen netušila, do čeho se obleče až bude zima, asi ještě přihodí famfrpálové chrániče.

Vyzbrojena proti vlhkému venkovnímu chladu dorazila na nádvoří, kde se kontroloval seznam studentů s povolením. Prošla, všechny papíry měla v pořádku, jak jinak, a ještě si od Hermiony vysloužila jeden sladký úsměv v její chladem mírně zrudlé tváři. Byla rozkošná když se takhle tvářila.

Nekochala se pohledem na Hermionu dlouho, dělala se za ní fronta, tak si pospíšila cestičkou směrem k Prasinkám a dohnala Deana, který po ní kráčel ještě s několika dalšími chlapci z jiných kolejí. Ani u všech neznala jména, vlastně u nikoho kromě Deana, ale nevadilo to. Spojilo je okamžitě společné téma; nominace na mistrovství ve Famfrpálu. Spekulovali o tom, který anglický tým se dostane do nominace a který vypadne. Ještě všechny zdejší týmy moc neznala, věděla však už, že její americký oblíbenec to má dávno prohráno na plné čáře, takže fandila Anglii tak nějak všeobecně. Přeci jen, když už tady žila tak by mohla podporovat jejich týmy.

Rozdělili se hned na první křižovatce, kluci mířili k Taškáři a ona se vydala směr Medový ráj ve vidině doplnění dávky cukru pro dnešek a nakoupení obrovských zásob na předzápasové obžerství. Loudala se směrem k obchodu a tak jako poprvé i dnes se zastavila jakmile vešla na malé náměstí uprostřed Prasinek. Stál tam pomník. Vysoký, oválný z lesklého kamene, u jehož vrcholku byl vlys dvou stříbrně zářících dlaní. Znak léčitelského doteku. Dole pak byl seznam deseti jmen obyvatel Prasinek, padlých zde v minulém roce. Když tu stála poprvé, nemohla se rozhodnout, jestli chtěl někdo oslavit příchod nového léčitele nebo spíše uctít památku mrtvých. Mohlo to být klidně obojí a poznat se to nedalo ani podle květin, svíček a vonných tyčinek u paty pomníku.

Dívala se na pomník a chvíli koketovala s myšlenkou, že by připojila také jednu svíčku nebo alespoň zapálila ty které dohořely, pak jí to začalo připadat hloupé. V době, kdy se stalo to neštěstí ,byla daleko, ty lidi neznala ani tento svět a nebyla si proto jistá, jestli by to bylo vhodné. Dospěla k názoru, že asi ne a vykročila opět k Medovému ráji.

U jeho vchodu stál profesor Snape, tedy spíš stál u výlohy a, co mohla Tina soudit, pozoroval, jak se tam dělá cukrová vata. Když kolem procházela, tak jí muž věnoval jeden ze svých temných pohledů. Rychle si pod ním pospíšila do tepla prodejny. Někdy, když se na člověka díval přes clonu černých vlasů, vzbuzoval vážně strach. Vypadalo to, jako kdyby mohl nahlížet přímo do hlavy a trestat vás i za pouhé myšlenky. Byl vážně děsivý. Raději se s ním venku moc nezdržovala a vešela rychle do obchodu.

Strávila v Medovém ráji nádhernou půlhodinu, možná víc, tím, že plnila košík všelijakými sladkostmi. Ven pak nakonec vyrazila s taškou naditou až k prasknutí, vtipné na tom bylo, že si jí všechna ostatní děvčata v krámě nevraživě prohlížela. Ano, patřila k těm, co mohly sníst cokoliv a stejně nepřibrala. Zrovna při odchodu se pustila do pytlíku karamelek všech příchutí.

Jen co vyšla ven, opět narazila na Snapea, nejspíš se ani nehnul od výlohy během doby, co byla uvnitř. Kdyby byla hodně troufalá, řekla by, že vypadá jako ta chudá děcka před cukrárnou, co nemají na to, aby si koupili dorty a proto čekají až budou moct někoho okrást. Pochybovala ale, že by profesor neměl na koupi sladkostí v Medovém ráji, přesto k němu opatrně přistoupila.

„Dobrý den, profesore,“ pozdravila a on k ní obrátil své temné oči, „Nechcete karamelku?“ nabídla svůj pytlík s cukrovinkami.

Chvíli, asi tak jednu vteřinu se zdálo, že si vážně vezme, potom místo toho zkřivil obličej do znechuceného výrazu člověka, vidícího na své botě psí hovínko. Tím hovínkem byla pravděpodobně teď Tina. Ne, zcela určite jím byla. Za normálních okolností si koukali do očí, teď měla dojem, že na ni nahlíží z výšky nejméně jedné hlavy navíc.

„Od Nebelvíra bych si nevzal nic k jídlu ani kdybych byl na smrt vyhladovělý. To bych si raději snědl vlastní ruku než riskovat, že moje vlasy změní barvu nebo se nafouknu do rozměrů vzducholodě,“ zavrčel na ni.

„Nemyslela jsme to zle,“ pípla polohlasně hrdlem ztaženým nervozitou.

„Vy, slečno Normanová, radiji vůbec nemyslete, Klobouk vás přiřadil do Nebelvírů a Nebelvírům je myšlení životu nebezpečné. Teď pokračujte v chůzi,“ mávnutím ruky ji poslal pryč.

Ani se nepokoušela znovu se obhajovat a rychle téměř utíkala pryč. Zrovna teď byl Snape strašidelnější než některé hispánské gangy v jejím rodném městě. Vlastně si byla celkem jistá, že i jejich bosové by před Snapem prchli z města, kdyby se tam čirou náhodou profesor objevil. Zcela určitě by Snape nepotřeboval k jejich trvalé eliminaci plné auto zbraní, ale stačilo by mu pár mávnutí hůlkou.

Nejspíš by, i po pytlíku karamelek na klidnění, zamířila zpátky k hradu kdyby na náměstí nespatřila anděla, jak stojí u pomníku a vzhlíží k němu. Pansy – tak se její divoký anděl jmenoval – měla složené ruce na prsou, hlavu zvednutou a hypnotizovala znak rukou na vrcholku sloupu. Ve svém zamračeném zamyšlení, kdy špulila dolní ret, byla naprosto nádherná. Při tom pohledu se Tina rozbušilo srdce vzrušení stejně jako pokaždé, když dívku viděla například na chodbě nebo v jídelně bavit se s kamarády u zmijozelského stolu. Vzdálenou a nedostupnou, jak už byla řádně poučena. Nebelvíři, tedy ona, se prý se Zmijozeli nekamarádí. Nejspíš to byla pravda, nevraživost profesora Obrany ,se kterou se setkala před pár minutami, toho byla zářným důkazem, jenže i tak se pomalu přesunula vedle Pansy. Mohla by tu s ní chvíli stát a dělat že se také dívá na pomník nebo by mohla zkusit své štěstí a nabídnout jí karamelku. Případně by mohla...

Sjela dívku pohledem, hledala nějaké téma, kterým by mohla začít. Něco, co by měly společného, protože fráze jako jak jí jde škola nebo kterému týmu fandí byly trochu, řekněme ohrané. Ne že by npříklad pochválení jejího oblečení bylo kdoví jak kreativní.

„Hezké boty,“ vypadlo z Tiny, jakmile si všimla velice nepředpisových vysokých kozaček z temně hnědé hadí kůže na Pansyiných nohách.

Anděl se k ní pomalu obrátil a sjel ji od hlavy až k patě hodnotícím pohledem hnědých očí. Zčervena pod ním. Pansy ještě víc ohrnula ret a nakrčila nos. Vypadala tak roztomile k sežrání až se z toho Tině tajil dech a vysychalo jí v puse.

„A ty máš naprosto otřesný svetr,“ usoudila Pansy.

„Díky,“ přijala to jako lichotku, ani nevěděla proč, a zářivě se usmála.

„Hmm, zajímavé,“ zabručela dívka a znovu sjela Tinu pohledem, „Máš čas na jeden drik, malá nebelvírko?“

„Klidně i na dva. Půjdeme ke Třem košťatům na ležák?“ souhlasila okamžitě. Do teď ani nedoufala, že by se s ní Pansy tak lehce bavila, ba co víc, že by jí někam pozvala.

„To je pro staré patrony, my půjdeme na druhý konec města k Prasečí hlavě,“ rozhodla Pansy.

Netušila, co je ta Prasečí hlava zač a bylo jí to srdečně jedno i když to brzy poznala. Taková zaplivaná malá putyka plná podivných existencí. Na podobná místa se chodila toulat s partou. Nebála se a i kdyby, tak být s Pansy by zahnalo všechen její strach.

°°0°°

Kráčel ruku v ruce s Ginny Prasinkami směrem ke Třem košťatům a byl upřímně překvapen, že je doprovází jenom McGonagallová. Kdyby Smrtijedi vážně zaútočili, ona sama by je asi stěží porazila. Nejspíš se, k jeho velké úlevě i nadšení, konečně počítalo s tím, že se bude bránit sám. Po všech těch letech, kdy se mu dařilo unikat Voldemortovi mimo jiné také díky vlastní hůlce a magii, si už vážně konečně mohl někdo všimnout, že není bezbranný malý kluk.

„Někdy si představuji, že je to jenom románově dramatické,“ promluvila polohlasně Ginny, zřejmě aby ji neslyšela McGonagallová, kráčející o dva kroky před nimi, „Tvá ochrana myslím. Namlouvám si, že to všichni jenom přehání a tobě doopravdy nic nehrozí.“

„Však také ne,“ povzbudivě se usmál, „Podívej, jsem venku, nikde žádní Smrtijedi ani mozkomoři. Je to dokonale bezpečné.“

„Oba víme, že není,“ konstatovala dívka zasmušile.

Nevěděl si rady s její náladou, tak jí jen pevněji stiskl ruku. Všeobecně si většinou připadal, že všechno dělá špatně když jde o ně dva a Ginnina nervozita v posledních dnech tomu ještě víc napovídala. Netušil, co jí přelétlo přes nos, každopádně mu to vadilo. Kdyby to trvalo dva, tři dny, tak by si řekl že jde o ženské věci – taková Hermiona byla v té době jako sršeň, neradno ji dráždit i hlasitým dýcháním – jenže přes týden? To už bylo trochu moc. Doufal, že se to časem nějak vyřeší, jelikož vážně netušil ,jak se zachraňují partnerské krize.

Profesorka McGonagallová se po nich krátce ohlédla, nejspíš je slyšela nebo prostě proto, že dorazili ke dveřím Třech košťat. Mírně pozvedla obočí, otevřela jim dveře a zároveň sama vešla dovnitř. Bylo to trochu hloupé ,když jim takhle přidržovala dveře, ale což, chtěla Harryho chránit a tohle byl asi způsob, jak to dělala. Rozhlížela se totiž po lokále, jako kdyby hledala nájemné vrahy v kápích.

„Remus Lupin by měl čekat vzadu v salónku s ostatními,“ pokynula rukou přes lokál a sama se vydala k zadní části.

Skutečně, jen co nahlédl otevřenými dveřmi dovnitř, už na ně Remus mával od zadního stolu. Nebyl sám, u stejného stolu s ním seděla také Hermiona s Ronem. Celá parta hezky pohromadě. Usmál se, líbilo se mu to, protože to vypadalo na příjemně prožité odpoledne. Lidé kolem dokonce ani moc nekoukali, jen si trochu šeptali, když vešel. Bývávalo to i horší. Mohli po něm třeba něčí házet, jako spolužáci v druhém, čtvrtém a pátém ročníku. Či ho osočit ze zrady jako v roce loňském. Takže to vlastně bylo všechno fajn.

„Musím jít, mám dozor nad žáky. Pozdravujte ode mně Lupina,“ pousmála se na ně McGonagallová a obrátila se k odchodu.

„Vidíš? Žádné ztráty na životech,“ promluvil k Ginny, když kráčeli ke stolu. Dívka přikývl a usmála se na něj, jen to nevypadalo moc povzbuzeně.

Pozdravili se s Remusem, jedno lehké objetí kolem ramen si vyžádala i Ginny. Po usazení už jim Rosmerta s úsměvem na tváři sama od sebe nesla bublající máslové ležáky a vítala Harryho jako starého známého. Vždycky ji měl rád, byla laskavá, vtipná a trochu od rány. Podle Rona měla také pěkná prsa. Občas, jako třeba teď, se na ně podíval zvažujíc, jestli je s ním něco špatně, když má dojem že jsou docela normální.

„Přinesl jsem ti ty knihy, jak jsi chtěl,“ přerušil Remus jeho nenápadné okukování barmanky a z bezedných kapes svého pláště přehozeného přes židli vytáhl stoh knih zabalených v papíru.

„Už zase knihy?“ vykřikl s předstíranou tetrálností Ron, „Harry, kamaráde, nejsi ty nemocný?“

„Ne, kamaráde, někteří lidé prostě jen objeví kouzlo vzdělávání se,“ ušklíbl se.

„A co je to za knihy, že se tak nadšeně vzděláváš?“ zajímala se hned Ginny a přitáhla si balíček k sobě dřív, než jí v tom stačil zabránit. Nechtěl, aby se tu knihy o těhotenském cvičení vytahovaly jen tak na veřejnosti. Výmluva o úkolu od Pomfreyové byla sice skvělá a aktuální, přesto měl dojem, že je to až příliš na hraně. Moc blízko vyzrazení Snapeova stavu.

„Neměli bychom je tu vytahovat, jinak se ještě ušpiní,“ pokusil se to zachránit, udělal i pohyb, jako že jí knihy vezme, pozdě. Už rozvázala uzel a rozevřela papír.

„Vykrmujeme maminku... Jak si hodit do pohody pánev... Sto a jeden cvik pro šťastná záda,“ předčítala názvy na knihách a Harry toužilsložit si zoufale hlavu do dlaní, „Na co potřebuješ knihy pro těhotné?“

„Projekt u Pomfreyové,“ odpověděl starou známou lží.

„To sis vymyslel kvůli tomu mužskému těhotenství?“ připomněla mu Hermiona tu neblahou zkušenost s knihou i večer ,kdy lektvaristovi řekl – poněkud opožděně – o jeho stavu. Nechtěně tak zacházeli do míst, kam se pouštět nechtěl a proto také nechtěl ty knihy na veřejnosti vytahovat.

„Mužskému těhotenství?“ povytáhl Remus obočí, „Pročpak tě to zajímalo?“ obrátil se na Harryho.

„Našel to v knize a děsně ho to překvapilo. Neville vyprávěl, jak z toho byl úplně v šoku,“ odpověděl za něj Ron, veliceiniciativní vždy, pokud šlo o to někoho zesměšnit na veřejnosti.

„Já z toho byl nanejvýš MÍRNĚ překvapený, rozhodně ne v šoku,“ zavrčel podrážděně a zabavil Ginny ty knihy. Sice nedoufal, že by tím debatu zažehnal, ale snad alespoň by ji mohl zkrátit na nezbytné minimum.

„Nedělala bych si z něj srandu, Rone,“ zlehka do něj dloubla Hermiona, „Pamatuješ sebe, jak si byl šokován mou kulmou na vlasy? A to jsi ani neviděl, jak ji používám když v Bradavicích nefunguje elektřina. V mudlovském světě nejsou těhotní muži, tady nejsou kulmy na vlasy. Navíc, jak by ses choval ,kdybys viděl těhotného muže?“

„Dobrá, to bych byl možná taky trochu překvapen jako z té kulmy,“ připustil neochotně zrzek.

„Já bych třeba byla nejdřív překvapená a pak by se mi to líbilo,“ usoudila Ginny, „Víte co; těhotný muž je u nás v Anglii už neexistující věc, je to skoro až bájné jako vidět volně žijícího jednorožce.“

„Dobrá připomínka. Také bych byl nejdřív překvapený a pak bych tomu muži asi vzdal úctu, načež bych začal věřit v prastará proroctví,“ pousmál se Lupin.

„V jaké proroctví?“ to ho samozřejmě okamžitě zaujalo. Znal těhotného muže a proroctví byla hnusná věc, co jemu celí život znepříjimnila. Jestli se nějaká věštba potencionálně týkala také Snapea s dítětem, tak jí rozhodně chtěl znát.

„Hodně staré proroctví říkající, že v květu umírajícího roku našeho věku přijde nesmíně mocné dítě, přinášející věk nový. Éru míru, prosperity, lásky a moci. Tvořitelka Země prý otevře ústa a vdechne všem čarodějům na světě jejich plnou moc a všem mudlům uvědomnění. Nadejde sága Albionu,“ bylo to trochu jako kdyby něco recitoval, „Na začátku tisíciletí to prorokoval Tabitus a proroctví se nejspí váže k příštímu roku.“

„Proč k příštímu roku? A co to má společného s mužským těhotenstvím?“ položil Ron stupidní otázky, zatím co se Harry už v duchu dopočítal znepokojivého odpovědi na ně.

„To je prosté. Budeme mít rok 1999, podle kouzelnického počítání času poslední rok dvacátého století, tady věku, ve kterém Tabitus žil a nazýval ho svým. Květ, to je zcela určitě jaro, možná léto. A není mocnějšího dítěte než dítěte zrozeného v magii mužského těhotenství,“ osvětlil Remus přesně podle Harryho očekávání, „Pokud na britských ostrovech v tento okamžik žije těhotný muž, pak by se tato stará věštba mohla týkat právě jeho a jeho dítěte, pokud by měl termín na jaře nebo v létě.“

Tak to je pěkně v prdeli, pomyslel si v tu chvíli. Snape byl těhotný a ba co víc měl termín nejen na jaře, ale přímo v květnu. Květ – květen, to by nedošlo jen naprostému idotovi. Podle toho, co Remus říkal mohla být lektvaristova dcera nějakou spasitelkou kouzelnického, ba možná i mudlovského světa. Jistě, měl o tom své pochybnosti, on měl vždy pochybnosti, jen byly menší, než by je měl před dvěma roky a ještě víc se zmenšovaly, když si uvědomil co mimino už teď dokázalo. Pohnout hradem, vytvořit novou místnost, tomu se říká velký úspěch.

Ještě doufal v možnost, že je to všechno jenom obrovský pitomost. Ten Tabitus mohl být pořádný šarlatán, tahající peníze a úctu od lidí ve svém okolí. Takových falešných proroků a věštců byla plná kouzelnická společnost, ta mudlovská ostatně také. Prorokové se dříve, podobně jako léčitelé, těšili velké úctě, nejspíš právě do doby, než si spousta pitomců řekla, že by na tom mohli vydělat.

„Ten Tabitus... jeho věštby se splnily?“ zeptal se opatrně, nechtěl budit dojem, že ho to až moc zajímá.

„Tato věštba byla pokud se ví jeho první a poslední,“ odpověděl Remus k jeho nesmírné úlevě, „Upadl do tranzu uprostřed náměstí a celé tři hodiny stále dokola opakoval věštbu o příchodu velkého dítěte. Takovému stavu se říká Vnuknutí Prozřetelnosti, prý ho může zažít každý čaroděj. Tvrdí se, že sama Prozřetelnost sestoupí na zem a položil svou dlaň na něčí čelo, aby dala najevo své záměry. Většinou se takové proroctví plní záhy, toto se nesplnilo, tak se z něj spíše stala legenda, než aby ho vůbec ještě někdo uznával.“

Nemohl říct, že další vlkodlakova slova byla opětovným uklidněním. To, že někdo slova věštce neuznával, protože chvíli trvalo, než se věštba naplnila, nutně neznamená že nemá potencionál se naplnit. Nevěřil tomu zcela, pořád zastával názor že vládci svého osudu jsou si sami lidé, přesto byl odhodlaný se tím zabývat, zejména pokud to shledá i Snape zajímavím.

„Každopádně na tom nezáleží, věštba se nemůže splnit, tady u nás už není muž, který by mohl počít,“ uzavřel to Remus.

„Ne, to vskutku není,“ přitakal mu a také už se k tomu nehodlal vracet.

Nikdo další už se též na nic nezeptal, nejspíš je to nezajímalo, ani neměli důvod bádat nad tím. Rozhovor se stočil k různým tématům, všechny hodně zajímala Tonksová a její stav, s tím si také vystačili dlouho. Jediný, kdo trochu pozvedal obočí byl Ron, Harryho to na chvíli odvedlo od myšlenek na Snapea a věštbu. Pak se na chvíli přešlo k famfrpálu, to zase pro změnu nebavilo holky, tak se začalo diskutovat o učení. Všichni se dlouho a úzkostlivě vyhýbali tématu válka a činnost Řádu, přesto se nakonec propracovali i k tomu. Během té krátké výměny informací byli k sobě naklonění nad stolem a mluvili tiše. Remus je informoval rychle – všechny, neposlali Harryho na záchod nebo tak něco. Mluvil o faktu, že Voldemort je neobvykle klidný, prý až moc, jako kdyby na něco vyčkával, jedině Harry věděl nebo alespoň tušil na co. Také všechny varoval před Giftem, prý že se ministerstvo pokouší o výzvědné operace, čemuž se málem zasmál, když to slyšel. Nebyl jediný, i Ronovi podivně cukaly koutky, Hermiona vypadala rozpolcená mezi nedůvěřivostí a pobaveným úšklebkem a Ginny se nepokrytě hihňala. Vlkodlak je všechny přísně napomenul, že prý si nemají z ministerských psů dělat srandu, protože se najde pár schopných. Hned jim všem trochu sklaplo, vždyť Tonksová byla také zaměstnancem ministerstva.

Povídáním se jim čas rychle nachýlil, venku už se sešeřilo a bylo načase se zvednout. Udělali to všichni neochotně, zvláště proto že nevěděli, jak to bude s dalším Prasinkovým víkendem. Mohlo se za tu dobu, celý měsíc, stát cokoliv od útoku Voldemorta na Harryho až po plné propuknutí války. Nikdo nevěděl co bude, nikdo o tom nepolemizoval, ale všichni si to uvědomovali.

Sbalil si své věci, tedy knihy mu vzala Ginny, protože měla tašku jako správné holka a nabídla se, že je vezme. Bylo to malinko ošemetné, byla přeci jen děvče, takže by neměla nic těžkého tahat, jenže to platilo spíš v mudlovském světě. Tady si Ginny jedním mávnutím hůlky tašku nadlehčila a bylo hotovo.

Opět v příjemném rozhovoru o blížících se vánocích vešli do lokálu a v tu chvíli všichni strnuli. Ostatní asi proto, že se před nimi rosprostřel výjev jako z evakuace nemocničního oddělení. Všude kolem byli zranění, prokletí, postižení, někteří dokonce v takovém stavu že se ani sami nehýbali a někdo další se o ně staral. Pohled to byl bezesporu strašný pro normálního člověka, natožpak pro léčitele.

Harryho zrak, ten skutečný, se zastřel jako kdyby měl padnout v mdlobě na zem, a jeho vnitřní oko se ve stejnou chvíli doslova vytřeštilo na všechno to utrpení kolem. Byl to jako blesk. Lidé byli blesky. Její aury, pestrobarevné a polámané, ho pálily do mozku. Nitro, doposud ukolébané povídáním s přáteli, jako kdyby prasklo a vylila se z něj zapálená krev. Nikdy, ani v nejhorších nočních můrách, si nedovedl představit, že by mu léčitelské nadání způsobilo tolik vnitřní bolesti. Vidět zraněného přinášelo znepokojení, touhu ho léčit a sdílet jeho bolest, nikdy to ale samo o sobě nebylo zraňující,jako teď. Dokázal dlouhé okažiky jen stát, bez pohybu, než malátně vykročil k ženě kousek od něj. Na tváři měla obvazy zakrývající jí oči.

„Harry, kam jdeš...?“ pokušila se ho zadržet Ginny, sevřela mu i zápěstí, ale on se vykroutil a pokračoval dál.

Poklekl k ženě, vzhlédl k ní a ona shlédla jakoby k němu. Muž po jejím boku se prudce nadechl, když Harry zvedl ruku a položil jí slepé na zohavenou tvář. Cítil její bolest tepající mu v očích podobně, jako kdyby si do nich kapku po kapce vpravoval kyselinu. Vnímal jako kdyby se její obličej pokrytý popraskanými černými vředy otiskl na jeho vlastní tvář.

„Co se jí stalo?“ zašeptal, říkal to více méně sám pro sebe, dostalo se mu ale odpovědi.

„Přepadli ji, léčiteli. Prostě na ulici v Londýně a nalili jí na tvář žravý lektvar. Zachránila si život jen tím, že skočila do blízké fontány. Nadosmrti ji to zohavilo a připravilo o zrak. Mou ubohou Lorelai,“ dotkl se ženina ramena, „Ničím se neprovinila, jen se narodila v rodině mudlů.“

Mudlorozená. To byl jediný důvod, proč ji přepadli a ublížili jí. Neměla čistou krev, nevyhovovala Voldemortovým vysokým standardům na čaroděje a za to si podle jeho přívrženců zasloužila zemřít strašnou smrtí. Jeho hněv nemohl ani v zdáleně dosahovat hlubokého soucitu, léčitelské milosti, jakou k ní vzplanul. Nebylo okamžiku zaváhání když pokládal na její obličej i druhou ruku a nechal magii proudit svou kůží do její tváře. Ostrá bolest se ještě zhoršila, nejspíš překonala hodně z bolesti, kterou kdy cítil a pak se vytratila do tepání v jeho vlastním obličeji. To když oddaloval ruce od její vyléčené tváře.

Za zády uslyšel sborový výdech úžasu, také hlasy svých přátel mluvící spolu i s Rosmertou o přivolání bystrozorů, kteří všechny ty zraněné lidi odvedou. Nevěnoval jim pozornost, jen vztáhl ruce k obvazům a začal je ženě odmotávat z tváře. Jedna vrstva, druhá, třetí, čtvrtá... všechno to šlo, pryč dokud neodhalil zavřené oči.

„Podívejte se na mě,“ vyzval ji polohlasně.

Otevřela oči. Zmateně mrkala, rozhlížela se a pak upřela pohled hnědavých očí přímo na Harryho. Chvíli se bál, že se mu to nepovedlo, že třeba stále nevidí, jenže v ten samý okamžik, kdy se chtěl zeptat, propukla ve vzlykavý pláč. Netušil, jak se to stalo, náhle klečela na kolenou před ním, skloněná skoro až zkroucená s hlavou téměř u země a líbala jeho zablácenou botu.

„Děkuji... při Merlinovi, děkuji... Velký Léčiteli... Mistře Milosrdnosti..,“ blekotala mu do jeho hábitu.

Otevřel pusu, ale nestačil nic říct. Její muž, nebo to byl možná přítel či bratr, to nepoznal, se mu vrhl po rukou a začal ji s pláčem střídavě líbat jako smyslů zbavený. Harry jen zavřel pusu a nedokázal ze sebe vypravit jediného slova. Pomohl ženě zachránit zrak stejně jako tvář, protože žravý lektvar i při nejlepší péči zanechával na těle stopy, jen byl šokován jejich chováním. Úctou tak hlubokou, až z toho pocítil cosi dusivého v krku.

„Ne... přestaňte...,“ rozkázal chabě, zatím co se vyprošťoval z jejich sevření.

Podařilo se mu vstát a odpotácet se o dva kroky dozadu, kde ho chytly čísi ruce. Známá barva vlasů, jež mu probleskla v koutku oka, ho ujistila že tím, kdo ho drží je Ron. Pevně Harryho svíral pod rameny a nedovolil mu upadnout.

„Jdeme odsud, dřív než se k tobě vrhnou další,“ zašeptal mu kamarád do ucha.

„Ne, musím jim pomoct,“ odmítl rázně a vyprostil se i z jeho stisku. Nemohl tu ty lidi nechat trpět nebo je zase poslat domů. Bylo jich sice moc, příliš na to, aby je všechny vyléčil, ale jeho léčitelský instinkt radil pokusit se pomoci alespoň těm nejvíce nemocným. Třeba ten chlapec sedící v rohu. V jeho hrudníku viděl černé uzly bez magie, ze kterých jeho podvědomí usoudilo, že se jedné o rakovinu. Mudlorozený nebo dvojí krve postižený mudlovskou nemocí, se kterou si lékouzelnictví nedokáže poradit.

Odstrčil Remuse, pokoušejícího se mu zahradit cestu. Jeho cílem byl ten chlapec a nevěnoval pozornost přátelům, jímž se nelíbilo, co dělá. Bylo nejspíš jejich štěstím že se ho nikdo nepokusil zadržet a místo toho vypukli v další rozčílený rozhovor. Mohli by mu překážet v práci kdyby se motali kolem, takhle to bylo lepší.

Přidřepl si k chlapci. Jeho matka natáhla ruku, snad jako kdyby se snažila Harryho dotknout, potom už jí zbývalo se jenom rozbrečet. Přitiskl ruce na chlapcův hrudník a vytáhl svou mocí z jeho plic rakovinu, zatím co jeho vlastní hrudník se svíral v dusivých kleštích. Nakrátko přímo ztratil dech, než i tato bolest odezněla a proměnila se v mravenčení pod hrudní kostí. Stáhl ruce, vymanil se z ženina ubrečeného objetí a šel dál.

Žena s prokletím, ničícím jí nervy v končetinách. Prokletí zrušili ale nervy nebyli u Munga schopni nahradit. On pomohl, její rány byli ještě dost čerstvé. Muž se střevy poničenými vadným lektvarem. Neutralizovali ho, ale nedokázali dát vnitřnosti zcela do pořádku. Harry to dokázal. A další a další, jedna jeho část nepohlcená léčením a únavou z něj, jen žasla, kolik věcí vlastně lékouzelníci nejsou schopní vyléčit. Jeho pozašívala madam Pomfreyová tolikrát, až získal dojem, že lékouzelnictví je naprosto dokonalé a všechno zvládne, teď viděl, že to ani zdaleka není pravda. Jediný, kdo mohl mnoha lidem pomoci byl jenom on, Léčitel. Nevnímal proto svou únavu, ani nemohl, protože zraněné aury lidé byly svazující, a léčil dál, i když se mu svět před očima houpal a měl dojem, že ztrácí veškerou sílu třeba jenom žít. Nepřestal ani když se ho Remus s Ronem pokoušeli odtáhnout, to je jenom odstrkoval a někoho z nich podle krvavé pachuti v puse nejspíš i kousl. Nepomohlo ani Ginnino a Hermionino naléhání, kdy jeho dívka skoro až propukala v pláč, jak ho prosila, aby přestal. Copak nechápali, že to nejde? Byl uvězněn v okovech své vlastní moci a nedokázal je ze sebe setřást.

„Pane Pottere!“ vykřikl někdo za jeho zády.

Ten hlas poznával a hlavně tady vůbec neměl být. Obrátil se proto od mladíka, mluvícího španělsky, který měl ruce napůl sežrané nějakým parazitem, a za sebou spatřil madam Pomfreyovou. Co ta tady dělala a hlavně ve své lékouzelnické zástěře bez teplého kabátu nebo alespoň svetru. Nepatřila sem. Hlava se mu zatočila také z toho, že ho napadlo jestli není lékouzelnice jen nějaká jeho halucinace a tvrdě upadl zadkem na podlahu.

„To by stačilo, Mistře Léčiteli,“ řekla mu přísně Pomfreyová když ho chytala kolem zad a pomáhala mu na nohy, „Nemůžete jim pomocit všem. Nesmíte. Musíte okamžitě přestat a jít se mnou.“

V protestu otevřel pusu, ale zjistil, že hrdlo ho od něčí bolesti bolí tak, že nemůže řádně promluvit. Proto jen zamítavě zakroutil hlavou. Trochu, pokusil se o to, jenže i za krkem ho od něčího zranění bolelo. A navíc ho upoutaly úředně oblečené postavy, rojící se všude kolem a odvádějící jeho pacienty ven do studeného večera.

„Jdeme odsud, Léčiteli,“ zašeptala mu lékouzelnice do ucha ,postrkujíc ho někam někam dozadu, pak se odtáhla a zvedla hlas takže ji slyšela celá místnost, „Za tohle ponesete následky! Ministerstvo a bystrozorské oddělení ví, že ve škole žije léčitel, ví, kdo to je a mělo mu poskytnout patřičnou ochranu! Každý hlupák by předpokládal že se něco takového stane! Neschopná bystrozorská chásko! Mohlo ho to zabít!“ křičela, asi na někoho konkrétního, každopádně jeden z uniformovaných mužů s odznakem přímo na svrchním plášti se na ni díval a snažil se při tom zároveň budit dojem, že tu vůbec není.

Už neprotestoval, když ho obklopili přátelé a lékouzelnice ho postrkovala kamsi dozadu za bar. Jak se ho dotýkalo víc lidí, hlavně zdravých lidí, a jak byl vytažen z místnosti plné nemocných, tak jako kdyby jeho vnitřní zrak stejně jako léčitelská energie ochably a na jeho hlavu dopadla skutečná únava. K tomu všechna ta bolest, tepající snad v každém kousku jeho těla včetně vnitřních orgánů.

Ani netušil, jak nebo kdo, ale někdo ho zatáhl do zelených plamenů krbu a on vypadl ve známém prostředí Pomfreyiny kanceláře. Překvapivě stál, stále podpírán něčíma rukama a byl veden vedle na ošetřovnu. Tam už to znal, už z dálky viděl první čistou postel. Ani už ho nemuseli ty ruce strkat, sám iniciativně se potácel k posteli. Padl na ni, jako sražeý poryvem větru, zkroutil se do klubíčka a přitáhl si do sevření pokrývku.

Poslední,co vnímal, než usnul, bylo, jak ho někdo přikrývá druhou pokrývkou.

°°0°°

Musel za tím otravným spratkem jít až na ošetřovnu, jinak by mu jeho malý spratek v břiše nedal nikdy pokoj. Dozvěděl se o tom, jaké hovadiny Potter zase vyváděl, samozřejmě až když se vrátil z Prasinek. Strávil ve vesnici celý den, převážně pobíháním v listopadovém chladném vzduchu a naháněním studentů až od Prasečí hlavy, včetně Pansy, co se tam nejspíš chystala miliskovat s Normanovou. Následně všechny studenty před odchodem spočítat, znovu zkontrolovat, že mu nikdo neutekl, spočítat je s Minervou podruhé při vstupu do hradu a až pak se dozvěděl o klukově incidentu v hostinci U Třech košťat.

Veškerá mrzácká chátra z celého kouzelnického a kdo ví jestli ne i nekouzelnického světa si nějak dala echo a stáhla se do hostince rovnou pod nohy velkému panu léčiteli. Ten samozřejmě neměl na práci nic jiného, než se okamžitě pustit do horečného léčení, které ho málem stálo život. Jako už tolikrát předtím i teď se Potter ukázal jako naprosto, ale naprosto nezodpovědný malý pitomec.

Severus by to přešel, nechal by ho vyležet na ošetřovně a řádně si na něm smlsl, až se spolu opět uvidí, jenže to by nemohlo být jeho malé dcery. Magická podstata v jeho břiše začala dělat doslova kotrmelce hned ,co k ní doputovala Brumbálova slova, že je Potter na ošetřovně a pravděpodobně den nebo dva tam ještě pobude. Dítě začalo ke svému otci okamžitě vysílat naléhavou žádost, aby šel kluka navštívit, otravovalo několik hodin, během kterých byl Snape nejméně tucetkrát močit, dostal škytavku a hrozné pálení žáhy. Pak už to nevydržel a rázným krokem zamířil k ošetřovně.

Proto tu teď byl. Stál z větší části zakrytý zástěnou mezi ošetřovnou a lůžkovou částí a sledoval kluka, sedícího na posteli, obklopeného jeho nebelvírskými kamarádíčky, včetně vlkodlaka. Děcka měla být už dávno na koleji, protože se chýlilo k večerce, ale vzhledem k tomu, že jim tu Pomfreyová dovolila sedět, tak nejspíš měli i od ředitele posvěceno toulání po chodbách v pozdních hodinách. A pak samozřejmě Grangerová s Weasleym byli Primusové, mohli si dovolit chodit venku kdykoliv, pokud měli uznatelný důvod. Potterova návštěva by jím jistě byla.

Sjel kluka pohledem. Vypadal bledě, vyčerpaně ovšem bez viditelných zranění a mírně se usmíval. Vypadal prostě jako vždycky, stejně tupý výraz jen doplněný o křídově bílou barvou obličeje. Zvedl ruku ke svému břichu a přejel po něm prsty.

„Vidíš, ty hloupá? Nic se mu neděje a přestaň mě otravovat snahou vnutit mi lítost vůči Potterovi. Proti takovým intervencím jsem imunní,“ zabručel tichounce ke svému břichu.

Obrátil se na podpatku, rád, že už se mu z toho nemotá hlava, a rychle vyrazil z ošetřovny dřív, než si ho čirou náhodou někdo všimne. Dítě bylo uklidněno a jeho potíže se vytratily stejně rychle, jako se objevily, zůstávala po nich jen hořká pachuť trávících šťáv na horním patře. Bude si muset několikrát vyčistit zuby, než se mu jí podaří dostat pryč. A opravit nejméně dvě desítky testů, než zcela dostane z hlavy myšlenky na zraněného Pottera.

Po schodech sešel rychle, pevně se ovšem přidržoval zábradlí. Už to jednoduše nebylo jeho povlávání po hradě, kterým s oblibou děsil studenty. Mohl za to krátící dech stejnou měrou jako prostá líná únava, pohlcující jeho končetiny, zejména takhle k večeru. Jednu z mála výhod těhotenství mělo; chodil spát brzo a vstával tak akorát, takže měl leckdy i osm hodin spánku. Tolik odpočinku neměl ani jako dítě, vlastně nejspíš v dětských letech se zrodila jeho chronická nespavost, protože ležel tichounce pod peřinou a poslouchal, kdy se zezdola ozve halasící a nadávající otec vracející se z hospody, a stejně napjatě pak poslouchal ,jestli se potácí do svého pokoje nebo do jeho pokoje, aby ho zbil. V takovém prostředí si člověk nevypěstuje lásku ke spánku, protože kdykoliv zaspí, tak může být nemile probuzen kopancem do ledvin, který ho pošle obličejem napřed dolů z postele.

Bez povšimnutí minul Parkinsonovou, bylo mu jedno, jestli si chce dát druhé kolo s Normanovou, její svědomí čistokrevné čarodějky se zmijozelskými kořeny si jí jistě najde a vytrestá jí za muchlování se s nebelvírkou

Zašel do svých pokojů, pevně za sebou zavřel a rovnou zamířil do koupelny. Na ty testy nebude mít nakonec sílu, spíš tak na rychlou hygienu a do postele, alespoň se natáhnout, když už ne rovnou spát. Plášť hodil po cestě napůl přeložený přes křeslo a oblečení ze sebe stahal v ložnici. Nechal ho na posteli, co bude špinavé, skřítci za dobu, co se bude sprchovat, jistě odklidí. Posledního kusu se zbavil už v koupelně a rovnou pod teplou sprchu.

Měl rád ten pocit vody hladící jeho tělo, jen si musel dávat pozor, aby nebyla moc teplá. Dřív se sprchoval ve skoro horké vodě, zejména proto, že potřeboval ze sebe smýt všechny ty lektvarové smrady, jenže před týdnem málem omdlel, když v teplé vodě strávil moc času. Jeho tělo nebylo tak odolné, jako než otěhotněl a všeobecně si dělalo co chtělo, to mu však nebránilo si sprchu pořádně užít. Víc než si jen užít její očištujícíúčinky. Sklouzl rukou po prsou, dolu po mírně se vyklenujícím břichu až k černému porostu mezi nohama. Sevřel svůj penis, pevně a zkušeně a začal po něm klouzal rukou. Žádné složité představy, žádné prodlužování rozkoše, jen prostá vzpomínka na neurčitý tvrdý penis v jeho zadku a tvrdé pohyby jeho ruky, prohlubující jemné vzrušené brnění mezi stehny až k erekci. Rychlá ruční práce, pár tahů, záchvěv rozkoše, technicky zcela určitě orgasmus a tiché vyvrcholení do proudu sprchy. Nebyla by to ani pořádná podívaná pro publikum, kdyby tu nějaké měl, jen jednorázové a uspěchané uspokojení jeho nedávno znovuobjeveného libida.

Na pár nádech ůse opřel o stěnu za sebou, vděčný, že má vanu vstrčenou do výklenku v koupelně. Nádech. Výdech. Utišit tlukoucí srdce a nechat uklidnit mírně se chvějící končetiny, pak sáhl po mýdle. Ještě spěšně pořádně umýt, než vyleze ven a pevně se zabalí do županu.

Přejel si namydlenou dlaní po podbřišku a trochu se zarazil. Pod prsty jasne cítil rýhu vedoucí po spodní části jeho břicha. Na dotek byla jako jizva jen o něco měkkčí, možná spíš jako tekutinou naplněný otlak. Necítil bolest, jedině tak malé nepohodlí, když se toho dotýkal.

Znovu si po tom místě přejel, aby zjistil, odkud kam ta nepatřičná jizva vede. Byla relativně krátká, jen tak nad stydkou kostí možná ani to ne, přesto nemohlo být pochyb o tom, co to je. Porodní šev. Tvořil se zhruba od konce prvního trimestru a jeho řádné vytvoření v dostatečné délce podél celého podbřišku od jedné pánevní kosti k druhé, bylo naprosto nezbytné pro hladký porod. Právě zde během kontrakcí popraskala kůže stejně jako magický i plodový vak, aby dítě mohlo vyjít ven.

Věděl samozřejmě, že se porodní šev objeví, to bylo nevyhnutelné, stejně ho to teď trochu zaskočilo a připomnělo mu to skutečnost, že za pár měsíců bude mít na několik hodin otevřené břicho. Jestli kdy dřív uvažoval o takové situaci, tak obvykle předpokládal, že mu to udělají kolegové Smrtijedi, on si pak bude zastrkávat vnitřnosti holýma rukama do těla a pokoušet se s nimi v dlaních prchnout ze zajetí. Přes teplou vodu se zachvěl nepříjemným zamrazením z toho hnusného uvědomnění.

Nechtěl už pod sprchou trávit ani o minutu navíc, jedině mu to připomínalo existenci jeho porodního švu, takže se rychle opláchl od pěny a vylezl z vany.

Župan zakryl jeho tělo, neviděl tedy ani své vyboulené břicho ani jizvě podobnou rýhu na podbřišku. Byla to docela úleva. Opřel se o umyvadlo a pohlédl na svou tvář. Vypadal vážně lépe, než kdy dřív. Vrásky se mu vyrovnaly, věčné kruhy pod očima od nevyspání zmizely a rty už nebyly jen tenoučká nevýrazná linka, byli to rty. Pravda ne buclaté, měkké rty svádějící k líbání jaké měl například Potter, každopádně už opravdu vypadaly jako rty.

Nakákl na kartáček pastu, strčil ho do pusy azačal intenzivně třít zuby. V posledním víc jak týdnu ho neskutečně bolely dásně, také krvácely a pokaždé když uplivl pěnu do umývadla, byla růžová skoro až rudá. Další z mnoha a mnoha radostí těhotenství. Vyplachování vodou pak už bývala skoro až utrpení, které zmírnil jedině výplach vlažným heřmánkem. Začal nesnášet tu stahující chuť protože ji měl na jazyku dvakrát denně. Dnes taky.

Už oblečený v pyžamu a ještě zabalený do županu si po cestě ke knihovně vzal ze stolu sklenici vody a pokusil se pachuť z jazyka spláchnout. Jak stál u stolu a znovu si kloktal před tím, než doušek polkl, tak ryba v akvárku položeném na desce připlavala ke sklu a začala ho oždibovat. Chtěla nakrmit tak jako pokaždé, když se přiblížil. Cpala by se pořád podobně jako on.

S mírným povzdechem odložil sklenku a ze šuplíku vytáhl skleněnou nádobku s granulkami. Při sypání ho jako už tisíckrát předtí napadlo ,že měl tu rybu rovnou vylít do záchodu, jen co ji sem přinesl, jenže to by mu jeho dcera pravděpodobně ještě dlouho neodpustila. Musel se, chtě nechtě, o karase starat a pokaždé, kdy sem přišel Potter,předstírat že mít na stole akvárium je ta nejpřirozenější věc. Však se také kluk nikdy nezptal, jak se sem dostalo.

Kdosi zaklepal na dveře.

Severus se obrátil od krmení ryby a zamračil se přes stěnu na otrapu, co ho ruší uprostřed noci. Rozhodl se ho ignorovat, buď si bude dotyčný myslet, že tu není, případně že spí ,nebo, to by každý považoval za nejpravděpdobnější možnost, že ho vůbec nezajímá, co po něm kdo chce.

Zaklepání se ozvalo podruhé a potom také potřetí.

Stejně otravný býval jedině Potter v prvním měsící plnění jejich smlouvy. Tehdy se ještě pokoušel kluka zbavit alespoň na jeden večer, což se mu samožřejmě nevedlo. Jenže Potter ležel na ošetřovně, tedy to dozajista nemohl být on, a jediný další stejně neodbytný byl Brumbál případně McGonagallová pokud by hořela střecha hradu.

Nechal rybu o hladu, došel ke dveřím a na kousek je pootevřel. Nemýlil se, stál za nimi Brumbál s jemným úsměvem na tváři plným optimismu a zakrývajícím starosti, zračící se mu v modrých očích. Přišel si sem tedy nejspíš popovídat. Proč, ptal se Severus sám sebe, měl starý čaroděj dojem, že zrovna on je tím nejlepším posluchačem.

„Dobrý večer, Severusi. Doufám, že neruším,“ promluvil přívětivě.

„Dobrý večer, pane řediteli. Zrovna jsem se chystal jít spát,“ ne, chystal si jít lehnout a číst, jenže jak jinak dát Brumbálovi najevo že rozhodně ruší.

„Nevypadáš vůbec unaveně, tak bys mi snad mohl věnovat minutku,“ začal se starý kouzelník nenásilně vemlouvat.

„Nejsem už oblečený,“ zamručel.

„Pokud mohu soudit, tak jsi,“ nenechal se zastarašil a konstatoval po zběžném pohledu skrz škvíru ve dveřích na Severusovu oblečení.

„Nejsem vhodně oblečený na vaší návštěvu,“ nevzdával se ani on.

„Ani mi nepřijde,“ pozvedl obočí, „Kalhoty máš, vršek máš, dokonce i župan a papuče. Jsi ustrojen naprosto dostatečně.“

„Vy se nenecháte jen tak vystrnadit?“ dotaz to byl jenom napůl, jistěže se nenechal Brumbál vyhodit, když si usmyslel někde být.

„Za koho mě máš, chlapče? Pokud o mou návštěvu nestojíš, stačí to jen na rovinu říct,“ předstíral rozhořčení, opravdu jen předstíral a jen hloupý by to nepoznal.

Neochotně ustoupil stranou a, skrytý za dveře v případě, že by šel nějaký student, vpustil starého čaroděje do svého příbytku. Určitě to nebylo poprvé, jenže i tak to neviděl úplně rád. Jako kdyby nestačili každodenní Potterovo otravování, jestli si ještě zvykle Brumbál chodit na večerní návštěvy, tak se bude vážně muset někam odstěhovat.

Pevně za návštěvníkem zavřel dveře. Když se pak otočil od zámku, ani se nepodivil, že ředitel už sedí na pohovce. Potter si to drze dovoloval také, u Brumbála se to alespoň dalo odůvodnit jeho pokročilým věkem, to i v případě, že by nevěděl o tom, v jak dobré kondici starý muž je. Přešel ke křeslu, tam už byl zvyklý z času tráveného Potterem, a pevně zabalen do županu, se posadil do měkkého polstrování. Sledoval společníkovu poklidnou tváře přes clonu vlhkých vlasů a nechal ho, ať začne s mluvením první, když se tak nehorázně vetřel dovnitř.

„Jak se cítíš?“ začal Brumbál konverzaci obvyklým dotazem.

„Normálně. Trochu unaveně, ale normálně,“ odvětil obvyklou formulí. Mohl by si stěžovat na krvácení dásní ,jenže k čemu by mu byla ředitelova lítost. Také mohl oznámit, že se mu začal objevovat porodní šev, to by starého muže jistě velice zajímalo, jenže to byla Severusova osobní věc a nehodlal jí jen tak někomu vykládat. A navíc stejně věděl, že se to k Brumbálovi nakonec dostane. Bude o tom musel říct Poppy, která ho jistě bude chtít hned vyšetřit a pak to všechno pravděpodobně vyslepíčí Potterovi, pokud se vůbec Severus nerozhodne mu to oznámit, předcházeje tak šeptandě v tom jejich malém kvočna kroužku.

„Poppy mi řekla, že jsi byl navštívit Harryho. To od tebe bylo milé, i když on by byl asi raději, kdyby sis s ním promluvil a ne ho jen pozoroval ode dveří,“ řekl Brumbál, takže podle všeho Severuse přeci jen někdo na ošetřovně viděl.

„Potter se zapletl do toho incidentu během mého dozoru v Prasinkách. Bylo mou povinností učitele jít zkontrolovat, jak se mu daří, když se mu to stalo v době, kdy odpovědnost za jeho zdraví ležela na mých bedrech,“ odůvodnil to logicky. Jistěže, na kteréhokoliv jiného studenta by se z vysoka vykašlal, ještě by mu dodatečně uložil trest nebo odebral body, kdyby byl například zraněn ve rvačce, k Potterovi ho vyhnala jeho dcera se svým neustálým otravováním. Nebyla to jeho volba.

„Ovšemže,“ přikývl Brumbál s nepříjemným zalesknutím v očích, naštěstí to trvalo jen krátký okamžik než zase zvážněl, „Hlavně si neklaď za vinu, že si ho neohlídal, byla to má neopatrnost a lehkovážnost, co Harryho ohrozilo. Nepočítal jsem s frustrací našeho národa, která dožene ty ubohé lidi až do krajnosti. Nebo to snad byla jejich neznalost, ve které si neuvědomili, že by mohli svým počínáním Harryho zranit,“ zasmušil se, „Ne, je to má vina, měl jsem víc tlačit na ministerstvo aby chlapci poskytlo bystrozorskou ochranu. Trochu by to odradilo Smrtijedy a zcela určitě udrželo na uzdě veřejnost. Obával jsem se ale, že by Harry nesouhlasil a všechno by se tím ztížilo. Budu si s ním muset promluvit. Pokusit se ho přesvědčit, že je to pro jeho dobro, jen se obávám že se k tomu nepostaví ani tak moc dobře. Už není malý kluk, je to dospělý muž a má nebelvírsky vlastní hlavu.“

„Je to lehkovážný spratek, co si neváží úsilí vašeho, mého a celého Řádu,“ shrnul to do jedné výstižné věty. Nač na Pottera plýtvat dlouhými proslovy. Možná, ale jen možná byl občas snesitelný, to ho však nečinilo o nic míň nezodpovědným nebo hazardujícím se svým životem. Dnes navíc nebyl snesitelný ani trochu a to s ním Severud dokonce ani neměl možnost prohodit dvě slova.

„Tvůj břitký humor někdy vystihne část podstaty věci,“ dal mu Brumbál kupodivu trochu za pravdu, „Harryho chování bývá opravdu nepromyšlené a jde hodně proti proudu, ale to je přesně to, co na něm máme rádi, že ano?“

„Nemám na Potterovi rád nic,“ odmítl takovou hloupou teorii, jedno že při tom pocítil v břiše nesouhlasné zachvění magie.

„Ovšemže nemáš,“ přitakal ředitel, tentokrát bez jiskry, prostě jenom ustoupil a nehádal se, „Ale konečně zpět ke důvodům, proč jsem přišel; zaprvé ti mám od Harryho vzkázat, že zítra rozhodně přijde a nemáš si o něj dělat starosti.“

„To jsem z toho celý nadšený,“ utrousil polohlasně.

„A pak by mě zajímalo, co si říkal mým návrhům na dětský pokoj?“ dokončil, co chtěl říct, aniž by si všiml Severusova krátkého přerušení.

Skoro zaúpěl v přízračné bolesti. Ještě ten den, co Poppy oznámila téměř s jistotou, že dítě je holčička, za ním ředitel přišel ne jen s časopisy, ale rovnou se složkami nacpanými různými kompletními návrhy vybavení holčičkovského pokoje. Některé byly jen složené z toho, co bylo běžně prodejné a k dispozici v každém obchodě pro mimina na Příčné, našlo se tam ovšem i několik výlučně Brumbálových návrhů jak nábytku, tak výmalby nebo koberců. Všechno, by se to muselo nechat udělat na zakázku, což by nejen vzbudilo neuvěřitelnou pozornost, ještě by to bylo nehorázně drahé. To druhé by sice nejspíš nebyla Severusova starost, ředitel byl pohádkově bohatý a ochoten věnovat tomu dítěti i vlastní ledvinu, ovšem to první se ho týkalo hodně.

A všeobecně jistě nebylo nutno podotýkat, že všechny návrhy do jednoho připomínaly nechutně sladké cukrové dorty nacpané do malinkého pokoje a přetvořené do zdánlivých podob nábytku při zachování kopečků sladké polevy. Vychovávat v tom dítě by znamenalo, že se do deseti dnů zblázní a odvezou ho na uzavřené psychiatrické oddělení nemocnice Svatého Munga. To, že to bylo všechno v růžové barvě, jistě také netřeba zmiňovat.

Nemohl si žádný návrh vybrat, tak doufal, že když je založí a nepřivede na ně řeč, tak starý čaroděj třeba časem zapomene. Jak bláhová byla jeho naděje. Nezapomněl. Naopak, hodlal to nejspíš sáhodlouze probírat a mučit tím Severuse až na samou hranici snesitelnosti. Musel se z toho nějak vymluvit.

„Ještě jsem je neměl čas všechny prohlédnout a najít ideál,“ zamručel svou lež tak věrohodně, jak jen to přes zhnusením stažené hrdlo šlo.

„Tobě se žádný nelíbil?“ zeptal se Brumbál evidentně zklamaný a nasadil takový výraz, až to v člověku vzbuzovalo dojem, že právě kope do slepého, beznohého a podvyživeného štěněte.

„Ne, jen jsou všechny velice... nápadíté, originální, neotřelé... U Merlina, vypadá to jako všechno jako obrovské cukrovinky!“ nevydržel to a vybuchl, „Dneska jsem strávil chvíli u Medového ráje a tamní příprava cukrové vaty vypadala méně sladce, než vaše návrhy. V něčem takovém dítě nebudu vychovávat, to bych se z toho do týdne pomátl. Navíc nevidím důvod, proč bych se už teď měl starat o pokoj. Jsem sotva na začátku druhého trimestru, mám ještě celý půlrok, než se děcko narodí, a to že se tu už objevil pokoj neznamená, že ho musím honem rychle zařídit.“

Jeho výbuch hněvu po Brumbálovi sklouzl jako kapka po okně nebo hloupý student na Filchem naleštěné podlaze vstupní haly a starý čaroděj se jen ještě víc usmál, jako kdyby Severusova zlost byla naprosto nepodstatná. Zaskřípal zuby. Takové chování ho vytáčelo ještě víc než pořádný krvavá hádka.

„Pokud se ti moje návrhy nelíbí není to problém,“ pravil bezstarostně Brumbál a vstal, Severus doufal že k odchodu, „Můžeme se na pokoj společně podívat a něco vymyslet. Vždyť si mi ho ani pořádně neukázal, tak jak mě mohlo napadnout něco, co by se ti líbilo?“

Doufal marně, že ředitel odejde, neměl to zcela zjevně ani v nejmenším v úmyslu. Vstal jedině proto, aby mu dal najevo, že chce vidět pokoj a neptal se při tom, jestli ho chce Severus vidět také, nebo dává přednost neznalosti. Rozhodně ho detailně vidět nechtěl. Vešel dovnitř poprvé a naposledy v den kdy se tu objevil, pak dveře zavřel a ani dovnitř nenahlížel. Nechtěl si připadat jako nastávající matka, snažící se zahnízdit. Nikým takovým nebyl.

„Ukážeš mi pokoj své dcery,“ požádal ho Brumbál.

Jak mohl odmítnout. Albuse Brumbála, ředitele Bradavic nemůžete jen tak poslat k čertu, i když vám leze na nervy. Tedy samozřejmě můžete, ale buď vám to není k ničemu nebo se o vašem vzdoru ani neví, protože zničehož nic zmizíte v propadlišti dějin. Lidé jako Severus, kteří jsou mu nejblíž a ještě navíc jsou těhotní, nemají moc možností jak se proti Brumbálovím rozmarům bránit.

Semkl pevně rty, vstal, přitáhl si župan, že se do něj skoro až zakuklil a vykročil ke dveřím. Opravdu nestál o to prohlížet si čtyři prázdné stěny jen proto, že starý čaroděj si chce hrát. Přesně tak smýšlel, když bral za kliku a otvíral dveře. Snad právě proto ho tolik překvapilo, co za nimi viděl.

Místnost byla stále prázdná, jenže už nevypadala jako nedodělaná stavba těsně před kolaudací, teď už jen stačilo přinést nábytek a koberec a bylo by to všechno dokonalé. Na stropě byly výrazné dřevěné trámy s dřevořezbou stejně jako v každém rohu. Zdi se skvěli jemně starorůžovou. Podlaha už nebyla jakési forová prkýnka, nýbrž do tmava nalakované bytelné parkety. Celé to vypadalo pevně, jako skutečné zázemí podobně, jako to měl rád i Severus sám. Možná ti co ho neznali, by řekli, že je to pro dítě až moc těžké, jenže on podle toho, jak se mu dcera v břiše magicky zachvěla, poznal, že přesně takhle se jí to líbí.

Aby jeho úžas nad vybavením nebral konce, na zdi proti dveřím bylo akvárium. Přinejmenším to tak na první pohled vypadalo, na druhý už bylo jasné. že se jedná o magický průzor pod hladinu Černého jezera, zrovna tam totiž proplavalo hejno ryb, nevyskytujících se nikdy jinde než právě v bradavickém jezeře. Nebyl nijak obrovský, zato se táhl přes větší část stěny. Neměl by jeho existencí být tak překvapený, ostatně Zmijozelské kolejní místnosti je měly také, jenže on si schválně vybral pokoje kde nebyly. Nesnášel všechnu tu vodní havěť v jezeře, obří olihní počínaje a poslední mřenkou konče. Nepotřeboval se na to dívat každý den, ovšem jeho dítě, zdá se, mělo úplně jiný názor.

„To je naprostá nádhera!“ zaradoval se Brumbál protahující se mu kolem zad.

Souhlasil by s ním, nebýt toho okna. Ostatní interiér vyhovoval jeho představám o pokoji, včetně té barvy. Růžová byla tradiční pro děvče, neměl problém se trochu tradic držet, zároveň si nemyslel, že je třeba natírat stěny cukrovou vatou, jak to měli rodiče často ve zvyku. Opravdu, dokonce i Draco Malfoy měl v dětství stěny svého pokojíku natřené podivně sladkou zelenou, které Severusovi vždycky asociovala mudlovské radioaktivní záření. Něčeho takového chtěl svou dceru ušetřit za každou cenu.

„Ten průzor je skutečně působivý“, pokračoval v nadšení ředitel, jako kdyb si vůbec nevšiml, kterak se k němu Severus blíží opatrně jako kočka na lovu a s nelibostí sleduje ryby proplouvající za magickým sklem.

„Schválně jestli je oboustranné,“ polemizoval starý čaroděj a už ťukal na sklo.

„Ještě aby někdo viděl dovnitř,“ zabručel mu v odpověď a raději se posunul někam do stínu rohu, kde ho nemohla zvířena, případně jezerní lid, sledovat jen v pyžamu, co měl na sobě. On na druhou stranu viděl všechno a se znepokojením zaregistroval, že po Brumbálově zaťukání se hejno odplouvajících rybek obrátilo a směle si to zamířilo zpátky přímo k místu, odkud k nim zřejmě doléhaly podivné zvuky. Začeli se rojit kolem čarodějova prstu, dál poklepávajícího na sklo.

„Ale vy jste ale krásné rybičky... takové malinké a barevné... no podívejme se na vás... ,“ žvatlal starý muž na rybky, jako kdyby to byl roztomilé malé děti, přitom to byla slizká ohavnost žijící ve smrdící vodě.

„Neříkejte mi, že je to vážně oboustranně průhledné?!“ zděsil se upřímně, přičemž se ještě víc stáhl do stínu za svými zády. Opravdu neměl zájem, aby je sem přišla okukovat obří oliheň.

„Domnívám se, že ano,“ přitakal ředitel, „Nejspíš se úplně stejné okno nachází na skalním masívu v Černém jezeře v místech, kde přiléhají hradní sklepení a katakomby. Dnes je už tma, ale zítra si obléknu plavky a půjdu se podívat. Stejně jsem měl pod vodu namířeno, kvůli otužování, tak to můžu využít i trochu prakticky. Dejme tomu v pravé poledne? Oběd si necháš poslat a já tu na tebe zaťukám, jestli se uvidíme.“

Měl dojem, že se mu ztrácí barva z obličeje, jak hrůzou bledne. Nejen že mu sem budou nahlížet ryby, případně vodní národ, ještě uvidí v pokoji své dcery Albuse Brumbála v plavkách. Jen stěží si mohl představit na pozemcích školy něco strašlivějšího, snad ještě kdyby přistihl Pottera s někým v intimní chvilce, to by možná bylo horší.

„Ano, pane řediteli. Budu tady,“ vypravil ze sebe proti své vůli.

„V tom případě je konečně načase, abys mi říkal Albusi, když už mě uvidíš ve spodním prádle,“ prohlásil Brumbál konverzačním hlasem, jako kdyby právě nenabídl Severusovi tykání a nenaznačil, že nebude mít plavky, nýbrž jenom prádlo. Nejspíš netušil, že tím v jeho hlavě vyvolal neskutečný obraz sebe v červených minislipech. Nevěděl, kde se v něm tak perverzní myšlenky berou, jaktože nabývají jasných kontrur a obrysů, každopádně si je rozhodl vyhnat z hlavy.

Opanoval se. Narovnal v zádech a nasadil zdvořilý výraz, přinejmenším doufal, že takový momentálně je, nějak si po všech těch šocích a svém těhotenství nebyl jist, jak dobrý je v přetvářce.

„Bude mi ctí, Albusi,“ pronesl formálnim tónem s mírnou úklonou.

Jeden z nejmocnější čarodějů světa mu právě nabídl tykání a to musel ocenit dostatečně uctivě. Nezáleželo na tom ,že mu to Brumbál navrhl, zatím co ťukal na rybky za oknem a měl při tom na sobě kanárkový hábit, světle růžové kalhoty se sakem, béžovou vestu a košili s fižím, pořád si zasloužil pokoru. On si toho opravdu vážil, což bylo asi vyvoláno tím, že měl vždy jistou slabost pro silné muže. Nemuseli být ani tak mocní, jako prostě silní v něčem a nějakým tím správným způsobem. Tím vzrušujícím způsobem. Ne že by ho Brumbál vzrušoval, ale byl mocný.

Nezdálo se ale, že by si ředitel jeho projevu úcty nějak všiml, prostě přešel od rybek k dřevěnému obložení v rohou a přejel prsty po dřevořezbě rybek na něm. Usmíval se při tom až zasněně. Severus získal z pohledu na něj dojem, že tu staví pokojík pro vlastní dítě a teď si tu spřádá vzdušné zámky o balachýnech na stropě a lehkých závěsech na stěnách. Nebylo to poprvé, co z něj tento dojem měl, veskutečnosti po celé ty měsíce, co byl těhotný, k jeho dítěti Brumbál přistupoval jako kdyby bylo jeho vlastní. Stále ještě mu dceru nechtěl svěřit do rukou, přesto kdyby nebylo zbytí pak mocný čaroděj jako on by ji přinejmenším uměl ochránit o něco lépe než Weasleyovi. Od původního plánu dát ji do péče Molly se teď malinko naklonil k myšlence svěřit ji do péče Brumbálovi... tedy teď už Albusovi.

„Navrhuji sem vzít co nejdřív Harryho a pak nám oběma předestřeš svou minimalistickou vizi,“ promluvil opět ředitel, podle předpokladu na původní téma a projev úcty ani nezmínil „Společně by se nám mohlo podařit vymyslet něco zábavnějšího, než jen dřevěnou postýlku, židli a přebalovací pult. Děti potřebuji barvy, hračky, zvuky... musíš je hodně zaměstnat.“

„Houpací křeslo,“ skoro Brumbála přerušil vyjevením své myšlenky, „Uvažoval jsem o houpacím křesle. Uvědomuji si, že bych v něm vypadal jako blb, jenže děti všeobecně prý houpavý pohyb uklidňuje, takže by to mohlo být praktičtější než běhat po místnosti tam a zpátky s dítětem v rukách.“

Uměl si velice dobře představit situaci, kdy dítě odmítá spát a místo toho nutí své rodiče nosit ho po celém bytě jako pytel brambor a začne řvát pokaždé, když se ho pokusí vložit do postýlky. To byla skoro až legendární průpovídka, jež se k jeho uším dostala aniž by chtěl, stejně jako kyselé okurky ve sladkém želé. Třeba ale nakonec nebyla pravdivá, z těcho okurek se mu zvedal žaludek a to byl schopen sníst cokoliv, co mu spadlo na talíř.

„Oh, děti houpání doslova zbožňují! Znal jsem takové, co bez houpání neusnuly a klidně se nechaly houpat i při jídle. Jestli chceš pro dceru houpací křeslo, pak bych věděl o jednom opravdu nádherném. Staré, kvalitní práce z dobrého magického dřeva, polstrované a krásně vyřezávané. Má i tmavší barvu, takže by se sem skvěle hodilo,“ navrhovla hned nadšeně, „Co na to říkáš?“

„Zní to dobře,“ uznal, „U takového kousku mi ale dělá starosti cena. Nemám výrazně omezený rozpočet, přesto však nehodlám utrácet mění za věci ,které bych mohl koupit levněji a byly by stejně dobré. Nemůžu dítě rozmazlovat od jeho prvních dnů, to bych se brzy dopracoval až na mizinu. Malé děti možná ne, ale ta cháska, co ji den co den učím, je nenasytná. Nabídnete jim prst a oni vám ukousnou celou ruku.“

„Děti nejsou piraně, jsou to jenom děti,“ pousmál se Brumbál, „To křeslo by tě nestálo nic. Majitelé nepotřebují peníze, mají jich dost a určitě ho raději darují, než ho nechat hnít na půdě domu. Některé věci si zaslouží být používány.“

Váhal jen okamžik, než přikývl. Bylo mu naprosto jasné, že křeslo nejspíš koupí ředitel sám, z vlastních peněz a pak bude předstírat, že ho nic nestálo. To ovšem neznamenalo, že on ho odmítne. Nebyl poctivý, hodný Nebelvír co by si zadarmo nevzal ani bonbon, jen se o tom, že je to dar, nesmělo nahlas mluvit. To by se pak styděl, že se neumí sám o sebe postarat. Takhle to bylo v přijatelných mezích pro oba.

„V tom případě souhlasím bez námitek,“ řekl to ještě nahlas, aby si rozumněli.

„Skvělé! Takže já tě už nechám odpočívat a rovnou napíšu dopis, že bychom o to křeslo měli zájem,“ nepřestával zářit, když to říkal, „Krásné sny, Severusi, a opravdu se pořádně vyspi. Žádné ponocování, to škodí dítěti.“

„Budu se snažit,“ odvětil popravdě, se spaním nebude mít problémy. Možná, pokud si nebude představovat Brumbála skotačícího ve spodním prádle vlnami s některým příslušníkem vodního národa žicícího v Černém jezeře. Nebo, nedej merlin, s obří olihní.

Pohnul se směrem ke dveřím, aby Brumbála vyprovodil, ale ten zvedl ruku v majestátním gestu odmítnutí. Automaticky se zase stáhl do svého bezpečného stínu a pozvedl obočí.

„Umím se vyprovodit sám,“ ujistil ho starý čaroděj.

„O tom nepochybuji, jen to neděláte moc často,“ utrousil více méně neutrální poznámku, vždyť to byla naprostá pravda. Lidé mu obvykle přidržovali dveře, když ve své barevné vznešenosti kráčel třeba chodbami Ministerstva.

„Severusi... mám rád tvůj smysl pro humor,“ prohlásil Brumbál se smíchem v hlase. Pranic si podle všeho nedělal z lektvaristova popichování, jen se na něj znovu vlídně usmál a opravdu se sám vyprovodil ke dveřím.

Severus ho následoval jen kousek, vyhlížel mezi futry dětského pokoje, dokud za sebou starý čaroděj nezavřel dveře. Pak teprve vyšel do pokoje a sám zaklapl vchod do pokoje za svými zády. Nemínil nechat vodní národ nahlížet mu přes otevřené dveře až někam do obýváku. Po cestě do ložnice ještě sebral knihu, aby ji beztak nečetl, protože usnul sotva si přehodil přes nohy peřinu.

°°0°°

Když si uvědomil, jak dlouho v tomhle domě nebyl, jen žasl, že to tu nebylo sežráno magickými červotoči a magimoly. Konzervační kouzla na nábytek uvrhnutá měla omezenou dobu působení dokonce i když je vyčaroval on sám. Nic nebylo zcela věčné, nic, ani co prošlo rukama Albuse Brumbála. Ve skutečně zejména ta neměla dlouhého trvání, proto tolik překvapení. Možná sem chodil bratr, zkontrolovat stav domu a obnovit konzervační kouzla.

Přejel dlaní po botníku za dveřmi. Necítil nic jiného než svou vlastní moc. Po Aberforthovi tu byly jen velice staré stopy nejspíš ještě z jejich mladických let., rozmyté, vytrácející se a překryté jeho vlastní magií. Bratr tu tedy rozhodně nebyl již mnoho desítek let. Také co by dělal v domě jejich dětství tak vzdáleném od hlavního dění v Londýně a ještě vzdálenějším od Bradavic. Godrikův důl byl pro Aberfortha prakticky druhý konec světa při jeho neskutečné konzervativnosti smíšené s leností a bránící mu třeba jen myslet na cokoliv vznešenějšího, než byli ženy a alkohol. Moc prostě nebyla všechno.

Stáhl ruku z kusu nábytku. Přemýšlení o svém bratrovi se chtěl vyvarovat a k tomu tu byl za jiným cílem než jitřit své vzpomínky. Chtěl dát staré věci naplněné nepěknými vzpomínkami zcela nový domov a poslat jí cestou osudu daleko lepšího, než jakého se dostalo jemu.

Svižně vyběhl po schodech do druhého patra, bez váhání zamířil ke dveřím na půdu a schodištěm nahoru až do prachem naplněného podkroví. Svými kroky ho vířil víc a víc, až si nakonec po dvou nebo třech kročejích musel vytáhnout kapesník a dát si ho před pusu, jinak by asi nedělal nic jiného než kašlal. Procházel půdou křížem krážem. Hůlkou nadzdvihával nepořádek poházený všude kolem a nahlížel pod něj, jak hledal staré houpací křeslo. Našel. Bylo až úplně vzadu, zahrnuté starými peřinami, dekami a polštáři pokrytými zčernalými skvrnami od krve. Jak příznačné, že křeslo ve kterém jako malý usínal, bylo zakryté ložním prádlem na kterém zemřeli jeho otcové. Ironií bylo i to, že si myslel, že to povlečení bratr dávno spálil ve snaze zbavit se starých vzpomínek. Případně nechal propadnout do prázdnoty, podle toho, jestli by si chtěl ohřát ruce nebo ne.

Bez mrknutí oka jedním mávnutím poslal povlečení pryč, kamsi do kouta, kde ho snad už nikdo nikdy nenajde ani hledat nebude. On ho tam rozhodně hledat nebude. Pokud se sem ještě vrátí, tak si zapamatuje, kam nemá chodit. Teď bylo podstatné to houpací křeslo. Vypadalo neporušené, nebylo ožrané moly ani červotoči a nebyly na něm ani otisklé černé skvrny. Povlečení na něj tedy někdo naházel až potom, co krev zaschla.

Dalším mávnutím ho vznesl do vzduchu. Tím pohybem se z něj opadalo množství prachu. Donutilo ho to se rozkašlat, až se i křeslo levitující ve prostoru otřásalo. V duchu si spílal, že už dávné nevynalezl nějaké kouzlo na odstranění prachu. Teď by se mu hodilo.

Jen co se prach trochu usadil, tak vyčaroval kolem křesla silněší stagnační kouzlo, které uchovalo nehybným i prach na polstrování. Jediný způsob, jak křeslo dostat pryč z půdy aniž by se udusil. Odlevitoval ho před sebou po schodech do patra, pak dolů do přízemí a nakonec ho protáhl krbem až do své pracovny. Tam ho složil, aby zjistil, že s ním bude ještě hodně práce než bude použitelné. Nebude stačit použít jen čistící kouzla, tím by se mohlo křeslo poškodit, bude ho muset nechat umýt starým dobrým způsobem; ručně.

Na rameno mu dopadla mírná tíže a do šatů se mu známně zaryly ostré drápy.

„Přinesl sis kus rodného hnízda?“ zacvrlikal mu Fawkes do ucha

„Ano, přinesl jsem to pro Severuse a jeho dítě. Krása, že ano?“ mírně pootočil k fénixovi hlavu. Jeho hlas byl samozřejmě lidský, Fawkes rozumněl lidské řeči naprosto bez problému, to normální lidé nerozeznali v jeho trilkování slova. Pro ně to byl jenom zpěv, stejně jako zpěv kanárka. A mudlové ho dokonce vůbec neslyšeli. Často litoval jak mudlů, tak i kouzelníků a ovšem i Fawkese samotného. Jeho nejspíš ze všech nejvíc. Kouzelníci považující jeho hlas za pouhý zpěv, měli mnoho přátel se kterými si mohli popovídat, fénix měl jenom jeho, vodní národ a kentaury. Nikdo jiný široko daleko nebyl, kdo by mu rozumněl.

„Pro tvory bez křídel, jak jsi ty? Asi ano,“ přitakal fénix, trochu víc se naklonil a otřel se sametovým peřím o Brumbálovu tvář, „Těším se, že přijde další, kdo bude sdílet můj zpěv. Je tak málo tvorů tvého druhu, co mi rozumí.“

„Nemáš ani tušení, jak hrozně se těším i já,“ odpověděl mu, načež mu zabořil nos do peří na krku. Fenix zacvrlikal, tentokrát ne slova, ale prostý trilek radosti a přivřel se spokojeným povzdechem oči. Křeslo stojící před Brumbálem se pomalinku rozhoupalo tak, jako když byl starý čaroděj ještě dítětem, jen v něm nikdo neseděl.

Zatím.

14. Pokojíček odený v růžové ~0~ 16. Přísně tajná setkání v lektvaristových pokojích