05.12.2014 18:50

Starkův člun byl i přes svou velikost na vodě opravdu nenápadný. Přestože nad nimi Loki na hřbetě své chiméry dokonce přeletěl, nevěnoval jim sebemenší pozornost. Budili jednoduše dojem někoho, kdo si se západem slunce přijel užít pár pěkných okamžiků na moři nebo ulovit nějaké ryby. A přesně to také zamýšleli. Tichou akci, zatímco skutečný nenápadný povyk, jak to nazval Stark, se odehrával daleko od nich, na místě, kam je Marciano poslal. Pro tu jistotu, kdyby se s Lokim domluvili, a čistě jako strategické cvičení, beztak bylo na tento měsíc v plánovaném rozvrhu. Největší odpovědnost ležela na jejich bedrech, v momentu překvapení, který měli vůči Lokimu, a to zatím vycházelo dobře, i přes opomenutí na jeho straně, ale nejen na jeho, protože ani nejmodernější počítače v S.H.I.E.L.Du si nevšimly podobnosti mezi kamenem v přívěsku a ukradenou Slzou. Alespoň jim to přinášelo jistotu, že Loki ví, jak vylovit asgardský artefakt z moře a má k tomu moc, což znamenalo také jistotu toho, že mu musí ten artefakt hned vzít. Jistoty byly dobrou věcí, i když byly nebezpečné.

„Zajímalo by mě, jestli vůbec tahle loď něco vydrží,“ podotkla Natasha, přičemž se celkem pohodlně opřela o zábradlí a pohlédla malým dalekohledem k molu, kde zrovna Loki jednal s Marcianem.

„Mně se líbí,“ ohodnotil to Clint, trochu mimo téma, a napil se z plechovky coly, kterou držel v ruce.

„Nepij toho moc, nebo se ti zase bude třást ruka,“ napomenula ho Natasha, když si toho všimla.

„Ještě nikdy se mi ruka netřásla,“ ohradil se dotčeně, ale nepodíval se na ni, směřoval pohled výhradně na molo.

„Phm,“ odfrkla si Natasha, ale víc to nekomentovala, možná i proto, že se Steve postavil vedle ní a zahleděl se stejným směrem jako jeho společníci.

Nevypadalo to na velkou ztrátu času. Sotva dvě minuty rozhovoru, než Loki vyslal svou chiméru do vzduchu. Steve k ní ostražitě vzhlédl a sledoval, jak pozvolna krouží nad přístavem, jako kdyby na něco čekala. Nejspíše na povel k útoku od svého pána a ten mohl přijít kdykoliv, protože Loki mohl být přes půl ostrova vzdálený a jeho zvíře by ho slyšelo, takže ani velikost celého zálivu nebyla dost. Navíc se s Marcianem ani tak daleko nechystali. Jejich loď se vzdalovala poměrně pomalu, klouzala po vlnách a nesměřovala podle všeho nijak daleko od pobřeží. Možná dokonce i na dohled, když jste měli dobré oči, tak blízko byl, možná celá staletí, asgardský, potencionálně nebezpečný artefakt.

Jemně se zamračil.

Povel nemusel Clintovi dávat, sám bez jediného slova stočil kormidlo za Marcianiho lodí a pozvolna se přiblížil do bezpečné vzdálenosti, kdy ještě vypadali jako turisté na výletě, ale zároveň už byli dost blízko pro rychlý zásah. Byli připraveni na spoustu věcí - Natasha dotekem zkontrolovala své pistole, Barton si nahodil luk a on sám posunul nohou štít doposud opřený o okraj člunu, kde nemohl být vidět -, ale svým způsobem na magii nebyli připraveni nikdy. On stále ještě nebyl připravený ani na to, že Loki jedním pohybem ruky zvedl z mořské hladiny obrovskou vlnu, která se téměř převalila přes Marcianovu loď, a tím je potopil bezmála dřív, než se vůbec kdo dokázal v příběhu někam pohnout. To se však nestalo, ač se moře v blízkosti lodi nepravděpodobně vzdouvalo a houpalo, samotná vlna zůstala nehybná a pak dalším Lokiho mávnutím zmrzla v ledový jazyk. Led. Tak hrozně nesnášel led, dokonce ho neměl rád ani v cole, do které mu ho ve všech rychlých občerstveních vždycky chtěli nasypat celou hromadu. Proč jen to musel být zrovna led? Oheň by taky nebyl nic pěkného, ale alespoň by kolem něj nebyla ta neskutečná zima prosakující do každého póru v těle. Vnitřně se trochu otřásl, navenek by to nejen nebylo vhodné, ani toho nebyl schopen. Ne všechno bylo na roli supervojáka opravdu super.

„Už víme, jak Mojžíš otevřel oceán. To se v katolických školách nebude líbit,“ komentoval Clint, k Natashině i jeho jisté nelibosti, další Lokiho počínání.

Asgarďan mávl rukou, s lehkostí, jako kdyby to nic nebylo, si přivolal další vlnu a na jejím zamrzajícím hřbetě se nechal vynést do vzduchu. Potom, se stejnou lehkostí, s jakou ovládal samostatné vlny, nechal rozestoupit mořskou hladinu. Voda se bouřila, točila v kruzích a vyháněla vlny do víru kolem Marcianiho lodi. Ve skutečnosti by bylo přesnější říct vířící vodní stěny. Stoupající a klesající jako lochneská dráha v lunaparku, a přesto k jejich člunu připlouvaly jen o málo silnější vlny, než jaké byly, když začal Loki čarovat.

„Dá se přes to dostat,“ konstatoval Clint stáčeje loď víc k pevnině, kde nejspíš musel vidět místo, kudy by mohli proplout.

„I na téhle lodi?“ rýpla si Natasha trefně.

Barton jí věnoval dlouhý, neurčitý pohled, než mírně pokrčil rameny.

Mělo by ho asi uklidnit, že je Clint ochotný to zkusit, jenže on byl ochotný zkusit všechno, i když bylo téměř jasné, že umře. Takže mu to na klidu spíše ubralo, ovšem druhou možností, jak se k Lokimu dostat, bylo vzduchem, což by momentálně zvládl jenom Stark s Thorem, pokud si nezavolají posily. A Thorovým úkolem mělo být zastavit Lokiho chiméru, což neudělal. Jeho postava se přehnala od pobřeží těsně následovaná Iron Manem a zmizela za stěnou z vody. V duchu tiše zaklel, nemohl ale říct, že by to nečekal, přesto alespoň doufal, že se bude moci na Thora spolehnout. Jenže on samozřejmě šel přímo po svém bratrovi, místo aby se alespoň snažil splnit úkol, který si dokonce sám vybral - chytnout Lokiho zvíře. Teď na to byl přímo skvělý okamžik, protože chiméra přistála na střeše žluté budovy na břehu a čekala tam, všechny tři hlava napnuté k víru. Nejspíš vyčkávala rozkazů svého pána... otce? Nebyl si jistý, co z toho je správný výraz.

Loď se pod nimi povážlivě zakymácela a zároveň se z nebe začal snášet slaný déšť. Jeho kapky byly studené, smíšené s kroupami a kousky ledu. Zvedl štít nad sebe, ale i nad Natashu, které stála vedle něj. Mírně děkovně pokývla, žádný protest, protože jak se přibližovali k vířící vodní stěně, bylo houpání silnější a ledu přibývalo, dokonce bylo několik ker roztříštěno klouzající přídí jejich lodi. To donutilo Clinta loď trochu zpomalit. Ostré drásání ledu na jejích bocích nebyl vůbec příjemný zvuk.

„Toho ledu přibývá, možná...“ nadnesl, když ještě víc zpomalili.

„Podívejte,“ přerušila ho Natasha upozorněním a ukázala k nebi.

Podíval se přes okraj štítu a spatřil chiméru, jak letí jejich směrem. V prvním okamžiku ho napadlo, že si jich všimla, nebo byla vyslána právě za nimi, jenže ona je ve vysoké výšce minula a zamířila rovnou k městu. To bylo zlé, to bylo hodně zlé. Teď byly posily nejen variantou, nýbrž nutností, jelikož to zvíře mohlo zpustošit městské ulice. Okamžik na to, co mu ta myšlenka proběhla hlavou, se z víru vynořil Thor a vydal se stíhat chiméru. Alespoň že se teď, byť trochu opožděně, ujal svého úkolu, jenže to zároveň znamenalo, že tam někde za vodní stěnou plnou ledové tříště stál Stark proti Lokimu naprosto sám.

Ostatní napadlo to samé, Clinta zcela určitě. Přidal totiž opět na rychlosti, nehledě na to, jaký zvuk plný třeskání kovu o led to vydávalo. Rychle si díky tomu připadal jako na Titaniku, těsně před jeho potopením, k čemuž by nemuseli mít daleko, když nebude mít člun dost silný trup a některá z větších ker ho prorazí. On sám by k břehu jistě doplaval, co Clint s Natashou, vzhledem ke studené vodě, to opravdu netušil, ale tak jako tak to všichni brzy zjistí, jelikož se k nim vodní stěna překvapivě rychle blížila. Stále před nimi, stoupající vysoko do nebe a jindy zase prudce klesající dolů, dost aby mohl vidět Starka peroucího se s Lokim doslova na pěsti. Musel se mu snažit sebrat Slzu, nebylo totiž jiného vysvětlení pro tak nebezpečný tah jako dostat se do Asgarďanovi bezprostřední blízkosti. Nevyplatilo se mu to. Při dalším klesnutí vody ho viděl na zádech uvězněného v Lokiho sevření.

„Kapitáne Rogersi, pan Stark bude potřebovat vaši pomoc,“ zaznělo mu ve sluchátkách, nebo nejspíš všem, protože i Natasha naklonila hlavu na stranu, jak se zaposlouchala.

„Vidíme to, Jarvisi, a jsme na cestě,“ odpověděl počítači a zapřel se o hranu zábradlí, protože Clint právě prudce stočil loď, aby byli k přicházející vlně s ledem čelem. Člun přes ledovou kru nadskočil a nejspíš jen štěstím se nepřevrátil.

„Musíte si pospíšit, pane. Lokimu se podařilo poškodit oblek a dostat se svou magií dovnitř, díky čemuž klesá vnitřní teplota. K tomu nebyl konstruován. Většina užitých mikročipů vydrží teploty maximálně mínus pět stupňů Celsia. I když sám pan Stark krátkodobě odolá teplotám nižším, jakmile dojde k poškození obvodů obleku, nebude se moci bránit,“ řekl Jarvis a bezesporu to znělo naléhavě.

„Za jak dlouho k tomu dojde?“

„Teplota je nyní tři stupně nad nulou a rychle klesá, odhaduji čtyřicet sekund, než bude oblek vážně poškozen.“

Ohlédl se po Clintovi, který jen zakroutil hlavou.

„Tak rychle se tam nedostaneme.“

„Rozumím, pane, nicméně to již není aktuální. Situace se dramaticky změnila,“ odvětil Jarvis zlověstně, i když jeho tón zůstal prakticky nezměněný.

„Jarvisi, co se-“

Jako první přišla oslepující zelená záře, vzápětí ji následoval hlasitý výbuch doprovázený tříštivým zvukem lámajícího se ledu a hučením obrovských, ženoucích se mas vody. Celá ta pomyslná, nejspíše by se dalo říct magická, bublina se rozepnula do stran ženouc před sebou vodu. Obrovské množství vody. Rozhodně nebyli dost daleko na to, aby se jich vlna nedotkla, ovšem snad natolik, že by mohla ztratit na síle předtím, než narazí do trupu jejich lodi. Blížila se k nim rychle, vysoko zvednutá. Přidřepl a přitiskl se k trupu lodi, Natasha udělala vedle něj to samé. Ledová voda je konečně zasáhla plnou silou. Odporně ledová, aby byl k sobě upřímný, a rozechvívající celé tělo až do morku kostí. Všechno měl v jediném okamžiku mokré a studené, ten pocit dokonce přemohl i obavu z nebezpečně se kymácející lodi, jejíž pohyb téměř poslal Natashu po palubě někam pryč. Natáhl k ní ruku a zachytil ji dřív, než se stačila sklouznout po mokrém ledovém dřevě. Voda kolem nich proudila s hlasitým hřmotem klesajícím na své intenzitě stejně rychle, jako se samotná vlna rozplynula v oceánu.

Nastalo ticho.

Pár vteřin překvapivého ticha přerušovaného jen obvyklým hlukem z nedalekého města, a právě ty využil k tomu, aby se vyhoupl opět na nohy, Natashu při tom vytáhl k sobě. Oba pohlédli na náhle opět téměř dokonale klidný oceán posetý krami, na kterém se houpala Marcianova nepoškozená loď; ale Tonyho nebo Lokiho nikde neviděl. Voda je nejspíš oba pohltila do své temné náruče. Počkal jeden nádech, jestli se Stark nevynoří, ale když tak neučinil, bylo zřejmé, že byl jeho oblek poškozen. Byl někde pod vodou, klesající k hlubinám, pokud vůbec přežil výbuch, a zároveň s touto myšlenkou, která proběhla Stevevou hlavou, se Marcianova loď dala do pohybu. Sklouzl pohledem k hladké hladině a pak na vzdalující se loď. Na její palubě se cosi zlatě lesklo. Truhla ze zlata, stříbra a bronzu. To rozhodlo.

„Za nimi,“ rozkázal bez zaváhání.

Nepřišlo žádné odmítnutí ani protest, Clint bez řečí stočil člun a plnou rychlostí vyrazil za Marcianovou lodí, jen Natasha po něm vrhla krátký, možná i nesouhlasný pohled, ale mlčela. Ještě jednou se podíval po klidné hladině, kde nejspíš zmizel Stark, a vyslal tichou modlitbu, aby přežil, jen chvíli, než se jim podaří Marciana dostihnout. Nechat jednoho z nich tak blízko smrti, kdoví jestli ne již mrtvého v hloubce oceánu, bylo těžké, neměl však na výběr. Asgardský artefakt, po kterém Loki pátral, musel být zajištěn za každou cenu, takový byl rozkaz a tak to bylo logické a správné. Jeden život musel ustoupit před životy mnoha, zvláště těch bezbranných a nevinných. Už jen riziko, že by se nejspíš nebezpečný obsah truhly dostal do nepravých rukou, bylo dost na to, aby obětoval Starkův život, přesto by si v tuto chvíli nepřál nic víc, než být na jeho místě. Nebo mu alespoň moci dát možnost výběru. Věřil však, že ví, co by si právě teď sám zvolil, už jednou to udělal, v duchu tedy tiše požádal za jeho odpuštění, kdyby se pro něj nedokázali vrátit včas.

„Clinte...“ nadnesl polohlasně, víc nemusel.

„Vezmu si je,“ kývl Barton a stočil loď k Marcianově.

Jejich člun byl menší, rychlejší a modernější, snadno proto dohnal větší loď a začal se k ní z boku přibližovat. Trup k trupu, blíž, než bylo Macrianovi a jeho mužům po chuti. Dva z nich na povel svého velitele vytáhli zbraně. Jejich střelba byla chaotická, vlastně sotva mířená, jen jednou jedinkrát musel zvednout štít, aby odrazil jedinou zbloudilou kulku. Natasha po jeho boku se dokonce ani neobtěžovala vytáhnout zbraň, jen vklouzla do kabiny za Clintem, kde od něj převzala kormidlo.

Zručně ho stočila ještě kousek blíž k Marcianově lodi, dost blízko, aby se Clint mohl vyhoupnout na zábradlí a zlehka přeskočit na druhou loď, potom kormidlo prudce otočila na druhou stranu, obraceje loď zpátky směrem k místu, kde Stark předtím zmizel pod hladinou. Přes hukot motoru a šumění vody za svými zády Steve ještě slyšel křik, nadávky a další střelbu, i koutkem oka zachytil rozruch na palubě. Pak i to zmizelo z jeho zorného pole a vlastně i z jeho mysli. Clint věděl velmi dobře, co má dělat, a bylo nemožné, aby proti němu měli Marcianovi lidé šanci. Nemusel se o to starat, na něm s Natashou bylo pokusit se najít Tonyho. Pokud to ještě bude možné. Jak dlouho byl vůbec pod vodou - možná přes minutu? Nejenže se za tu dobu zcela jistě mohl utopit, zvláště pokud byl jeho oblek poškozen, mohl se také dočista ztratit. Lidské tělo bylo malé a i v obleku byl Tony pro mořské proudy lehký, takže ho mohly odnést kamkoliv.

„Starku! Jarvisi!“ zkusil zavolat.

Ve vysílačce to zachrastilo, což by se dalo nazvat dobrým znamením.

„Jarvisi!“

„Kapitáne Rogersi,“ odpověděl mu konečně Jarvis, „pan Stark potřebuje pomoc. Oblek, chrch, příliš pošk-ozen, nedostanu ho na chrrk, ale mohu vás navigova-vat. Musíte... vylovit.“

„Chytej,“ zavolala Natasha, která to bezesporu také slyšela, a hodila po něm jeden z těch počítačů na zápěstí. Pravděpodobně její vlastní. Zároveň mu tím dala jasně najevo, kdo půjde tam dolů pro Starka. Ne, že by s tím nesouhlasil, jistěže půjde on, to on z nich dvou dokázal přežít ve studené vodě a na dost dlouho zadržet dech, ale stejně mu představa chladu nepříjemně sevřela vnitřnosti. Nedbal na to, připnul si počítač k zápěstí a vyskočil na zábradlí. Udržel se na něm zlehka, přestože se loď stočila na stranu, jak Natasha hledala to správné místo. Pak konečně zastavila.

„Měl by být někde tady dole.“

Kývl. Nemusela se obtěžovat mu to říkat, rudá tečka na jeho monitoru mu to oznámila dřív. Zhluboka se nadechl a jedním skokem vklouzl do ledové vody. Obklopila ho. Studící skrz kůži a maso až na kost, navíc temná a neprostupná, plná zvířeného bahna. Zmocnil se ho stejně nepříjemný pocit, jaký měl těch pár minut, než byl na dalších několik desetiletí sevřen svým ledovým vězením. Bylo to nepříjemné. Opravdu hrozně moc nesnášel studenou vodu, zvláště když se do ní musel ponořit. Za tohle Starka najde, i kdyby byl třeba zapadlý na dně nejhlubší propasti oceánu, a pak ho přiměje mu za záchranu života zaplatit pivo.

Naštěstí se Stark jistě nenacházel tak hluboko, kam až sahal nejhlubší příkop v oceánu. Vlastně byl jen pár desítek metrů pod ním, alespoň to mu hlásala tečka na monitoru jeho příručního počítače. Zabral, mířil přímo za nosem. Hlouběji pod vodu, kde ubývalo již tak sporého světla z reflektorů lodi a přibývalo chladu. Ani Steve toho příliš neviděl, spíš jen stíny a špinavou vodu těsně před obličejem. Mohl se řídit jen navigačními informacemi zářícími na jeho ruce, až dokud to neuviděl.

Světlo.

Nepatrná záře v dobře známém modrém odstínu Starkova obloukového reaktoru tak pyšně vystaveného na hrudi Iron Man obleku. Ten pohled mu dodal na skutečné jistotě, že se potápí tím správným směrem, spíš než počítače, které vždy považoval za tak nespolehlivé. S novým přívalem energie vyrazil za světlem přes všechnu tu špinavou, zčeřenou vodu. Rychle kupředu, až jeho ruce konečně narazily na hladký povrch obleku a on před sebou uviděl jeho jasné rudé a zlaté barvy. Přejel prsty po zlatém kování, přes modrý reaktor až konečně nalezl Starkovu paži, kterou pevně uchopil, zároveň i sevřel jeho hrudník a vydal se s ním směrem vzhůru k vodní hladině.

Nebylo to úplně snadné. V obleku nebyl Tony zrovna nejlehčí ani tady, kde ho nadnášela voda, a jeho bezvládné ruce v kovových rukavicích narážely do Steveových zad, ale i tak sveřepě pokračoval nahoru k matným odleskům oranžového světla lodního reflektorů.

Konečně rozrazil hladinu, nadechl se vzduchu a také k sobě vytáhl Starka. Až tehdy si všiml, že zlatá maska na jeho tváři zcela chybí, nejspíš byla silou odervaná, a lodní světlo kreslí na jeho smrtelně bledé tváři strašidelné žluté odlesky. Už teď neměl sebemenší pochyby, že přes promodralé rty nepřechází žádný dech, ani nepotřeboval slyšet, že se Stark nepokusil trhaně nadechnout, jak by to udělal každý, kdo se konečně dostane z vody.

„Steve!“ upozornila ho Natasha na letící záchranný kruh připoutaný na laně.

Kruh dopadl na hladinu jen kousek od něj, přitáhl si ho k sobě rukou, vděčný, že ho tu má, a přehodil přes něj obě Starkovy ruce a pak na něj přenesl také kus váhy jeho v železe obaleném těle. Ani on by nedokázal bezvládného Iron Mana v plné zbroji dostrkat po hladině k lodi a ještě ho z ní bez pomoci vytáhnout. Na to byl příliš těžký, toaž společnými silami s Natashou se jim ho podařilo dostat k boku lodi a pak i přetáhnout přes zábradlí na její palubu, kam ho složili tak šetrně, jak jen u něčeho tak velkého a těžkého bylo možné.

Poklekl ke Starkovi a pokusil se kolem kovového límce protáhnout ruku k jeho krku, kde se snažil nahmátnout puls. Poslechnout si srdce by sice bylo spolehlivější, jenže k tomu se teď těžko někdo dostane. Jestli byl oblek opravdu tak poškozený, možná z něj budou muset Tonyho vyštípat, ostatně by to nebylo poprvé, kdy se některý z plechů zohýbal tak, že normální cesta, jak ho dostat ven, prostě nebyla možná. Téměř vždy to dělával pouze Jarvis, schopný dostat Starka z jeho obleku za pomoci svých ovládaných robotů, někdy si k asistenci přizval Bruce, jenže kde byl vůbec Jarvis teď? Nebyl si jistý, jestli existoval v obleku, nebo byl jeho program zabudován někde úplně jinde a s oblekem zůstával spojený pouze na dálku. Každopádně teď by ho tu potřeboval stejně jako vnitřní senzory samotného obleku, které by mu řekly, jestli je Stark vůbec naživu. Nedýchal a na hrdle mu nedokázal nahmatat pulz.

„Je mrtvý?“ zeptala se Natasha s jasnou obavou vepsanou v hlase, zároveň s tím si přidřepla na druhou stranu.

„Doufám, že ne.“

Zaklonil Starkovi hlavu dozadu tak, jak mu jenom oblek umožňoval, doufaje, že to bude dost, ucpal mu nos a otevřel pusu. Nadechl se, sklonil a vdechl mu do úst. Učil se resuscitovat už v armádě před sedmdesáti lety a při vstupu do S.H.I.E.L.Du své znalosti obnovil a rozšířil, jenže se ještě nikdy nepokoušel oživovat někoho, kdo byl uzavřený v plechovce, takže si ani nemohl být jistý, jestli se mu hrudník pohnul a jak hluboký byl vdech. Přesto svoje počínání zopakoval ještě několikrát, než vzhlédl k Natashe, která to vše sledovala bez jediného slova nebo pohybu. Nevypadala, že by přišla s něčím lepším, nebo vůbec doufala, že Stark není mrtvý, její tvář byla ve skutečnosti temná a zasmušilá.

„Kapitáne, prosím pokračujte,“ zaznělo mu v uchu a ve stejnou chvíli se mu Starkův oblek pod rukama pohnul. Zarachotil, zaskřípěl a rozzářil se, také se mu pohnuly prsty a z otevřeného otvoru kolem límce na něj dýchlo teplo. Když už nic jiného, nejspíš byl zpátky alespoň Jarvis.

„Jarvisi?“

„Ano, pane, jsem to já. Prosím, pokračujte v resuscitaci, zatímco já budu rozehřívat tělo pana Starka. Jsem přesvědčen, že je zde až padesáti osmi procentní šance na jeho přivedení k životu,“ odpověděl mu Jarvis na otázky, které dokonce ještě ani nepoložil.

„Nemyslím si, že je ještě naživu, Jarvisi. Byl pod vodou několik minut,“ namítla Natasha.

„Byl pod vodou přesně sto devadesát osm vteřin,“ opravil ji počítač, „nicméně ještě předtím, než se ponořil pod hladinu, u něj došlo prudké hypotermii hraničící svou rychlostí s kryogenním procesem. Existuje vysoká pravděpodobnost, že se jeho srdce a dýchání zastavilo dřív, než se stačil dostat pod vodu, a jeho krevní oběh byl výrazně zpomalen. To mohlo zajistit zachování mozkových funkcí. Prosím, pokračujte s resuscitací,“ řekl Jarvis velmi pevně.

Krátce ulpěl pohledem na Natashe, který mírně přikývla, pak se opět sklonil ke Starkově vousaté a popálené tváři. Další hluboký nádech chladného nočního vzduchu a hluboký vdech do jeho úst. Mohl to dělat vlastně nekonečně dlouho, pokud by chtěl, necítil sebemenší únavu. Jeden vdech za druhým, přesně jak Jarvis chtěl, dokud... něco vlažného se dotklo jeho tváře, jak se naklonil kupředu. Vypadalo to jako jemný výdech a po něm následoval stejně mělký vdech. Stark dýchal, pomalu, téměř neznatelně, ale docela sám.

„Jarvisi, on dýchá?“ zeptal se pro ujištění.

„Potvrzuji, pane. Srdeční činnost i dýchání byly obnoveny, ale nebylo by moudré ho v následujících třech hodinách vyjímat z obleku. Nastavil jsem program, který by měl postupně zvedat teplotu a tak minimalizovat buněčný rozpad,“ informoval ho Jarvis.

„Beru na vědomí,“ řekl, zatímco obracel Starka na bok. „Clint?“ zeptal se.

„Zkontroluji... Vdova volá Hawkeye. Jaká je situace?“

„Objekt zajištěn, mířím k pobřeží. Co Stark?“ dostalo se jim oběma odpovědi znějící ve sluchátkách.

„Znáš ho - téměř umře pro trochu naší pozornosti,“ dopověděla mu Natasha s jemným úsměvem.

„A pro polibek od Kapitána Ameriky,“ dodal s úsměvem, hlavně proto, že ho Stark nemohl slyšet a tak si z něj nebude moci utahovat.

Natasha se po něm trochu překvapeně podívala, potom se však široce usmála.

„Popová hvězdička,“ utrousil Clint, než přerušil spojení.

Ulehčeně se zasmál a položil ruku na Tonyho mokré vlasy. Byl stále v bezvědomí, nebylo to tak dobré jako posledně, kdy téměř umřel při záchraně světa, ale alespoň byl naživu a jeho kůže už nebyla na dotek tak smrtelně chladná jako ještě před chvíli. Opatrně ho ještě trochu přesunul, aby ho nemusel podpírat, a tehdy se ve Starkově ruce cosi modře zalesklo. Rozevřít prsty obleku šlo trochu ztuha, ale stálo to za to. Na rudém kovu ležel modrý krystal stále ještě z části sevřený ve zlatém zbytku rozlámaného zlatého kroužku, nejspíš náramku. Zvedl ho z Tonyho ruky a podíval se přes něj na Natashu.

„Je to..?“ zeptala se.

„Ano, je to jedna ze Slz velké matky,“ odpověděl jí a podíval se na kámen zblízka. „Vypadá to, že se nám ta naše vrátila zpět do rukou...“

„... a Loki má stále tu druhou,“ dokončila za něj. „Doufejme, že s jednou nebude moci napáchat škodu, ať je, kde je,“ podotkla a krátce se zahleděla na oceán. Potom se zvedla. „Budu u kormidla.“

Přikývl a opřel se zády o svůj štít. Neměli sice zdání, kde Loki je, což by asi nenazval vítězstvím, ale měli tu zlatou bednu, měli jednu Slzu a všichni byli naživu. Jejich poslední mise rozhodně proběhla podle jednoho z těch lepších scénářů, sice ne nejlepšího, ale ostatně nemusel mít pokaždé všechno.

 

14. část

oo0oo

Epilog