28.11.2014 20:29

Nebylo mu po vůli ponechat své přátele v bitvě s Lokim už v prvním náčrtu strategie, musel však seznat, že je jediný z nich, kdo se mohl bratrově zplozenci rovnat silou, následovat ho vzduchem a domluvit mu mírově, než to dítě napáchá škodu a způsobí smrt nevinných. Bylo to dítě, na tlamách mu byla vidět naivita a v očích naprostá oddanost svému otci, když se snesl na betonový břeh veza Lokiho na svém hřbetě. Někdo takový píseň boje, kterou mu Loki poslal, uposlechl bez přemýšlení o následcích, i kdyby byl stokrát chytřejší, než byl pravděpodobně Bellus. Pořád měl blíže ke zvířecí říši než k té asgardské a midgardské, byl tedy jen hloupým dítětem oddaným svému otci, který měl černé úmysly. Nic, co by se stalo, tedy nebyla Bellusova chyba. Ne, byla Thorova. Bylo strategicky špatným rozhodnutím ignorovat jejich plán a nechat bratrovo dítě opustit bitevní pole, jenže to, co páchal Loki sám, se jevilo v tu chvíli o tolik nebezpečnější. Byl hloupý, naivní a zvyklý se stýkat s bratrovými zplozenci tak často, že je téměř ignoroval a považoval jen za chundelaté kamarády. Zapomněl i na to, jaký strach a respekt přinesl na Midgard před nespočtem let malý Fenrir, a to byl pouhým vlkem velikosti koně, nikoliv tříhlavou chimérou.

Přeletěl nad vybetonovaným nábřežím plným plochých kamenných budov a hned narazil na Bellusovu stopu. Hořící automobily, zapálené stromy a ohněm ožehnuté silnice. Vyděšení smrtelníci, kteří vyhlíželi ze svých úkrytů ven. Z dálky pak k němu doléhal hluk, křik a třesk, jak do sebe midgardská vozidla narážela. Bylo zřejmé, že se Lokiho dítě nezastaví a bude ničit bez jasného úmyslu tam, kam ho vzdušné proudy zanesou. Zde, blízko pobřeží v parcích a mezi neobývanými budovami, nemohl nadělat tak velkou škodu a ohrozit tolik nevinných životů, jako až se dostane hlouběji do centra města. Tam byly tisíce lidí, proudících po kamenných ulicích, jezdících ve svých automobilech tam a zpět a obývajících vysoké budovy, kde jich na jednom místě mohli být stovky.

V mysli se mu vykresloval obraz neuvěřitelné zkázy, jež by mohl Bellus napáchat. Musel ho tedy zastavit dřív, než se dostane hlouběji mezi budovy.

Nabral rychlost a směřoval přímo za zvukem ničení, tak dlouho, dokud před sebou neuviděl samotného Belluse krájejícího vzduch mohutnými pohyby křídel a chrlícího oheň na vše kolem sebe. Bez rozdílu, zdali to byla živá bytost nebo jenom trčící dopravní značka. Nebyla jiná možnost, než ho dostat na zem, protože kdyby pokračoval ve svém zkázonosném letu, nadělal by jistě více škody, než když ho Thor stáhne na ulici.

Využil výhody své velikosti, větší rychlosti i mrštnosti a snadno se dostal nad chiméru. Hadí hlava se k němu zvedla a zasyčela. Byla ze všech nejobratnější, mohla by ho zasáhnout. Bude se muset snažit zachytit Bellusův obojek co nejobratněji, protože mu podle ostrých, jedem zbrocených zubů bylo jasné, že by bylo velmi zlé, kdyby ho kousla. Věděl, odkud tato část Belluse pochází, a byl si jist smrtonosností jedu i pro Asgarďany. Ze všech tří hlav byla jistě nejnebezpečnější. Vyhnul se jí tedy, jak jen dokázal, a dopadl na šupinatá záda, kde zaklesl prsty do řetězového obojku na prostřední hlavě. Hadí čelisti po něm okamžitě vystřelily ve snaze ho kousnout. Vrazil mezi ně Mjolnir. Nebylo to zrovna ohleduplné, bolest, kterou viděl v korálkových očích hadí hlavy, tížila jeho srdce i svědomí, nebylo však jiné volby. Kousnutí by mohlo znamenat smrt, a ač nechtěl Lokiho zplozenci ublížit, nehodlal ani zemřít. Také věřil v Bellusovo pochopení. Poté se hadí hlava opět stáhla a uhnula stranou před zbraní, která jí skutečně mohla ublížit, zanechávajíc Mjolnir vlhký od svých slin a pokrytý jedem. Nebezpečný i pro něj.

Tělo pod ním se zazmítalo, jak se ho Bellus namísto plného útoku pokusil setřást. Smýkl s ním ze strany na stranu, křídly přitom téměř narážel do okolních vysokých budov. Nenechal se shodit z jeho hřbetu, dál pevně svíral řetěz, neoblomný ve svém počínání, zatímco vyčkával, co mělo přijít a přišlo. Tvor se obrátil hřbetem dolů a Thor mu sklouzl z šupin. Dál se však držel řetězu, nohy vyvěšené ve vzduchu a čelisti pevně sevřené. Za jiných okolností, na Asgardu a při letu nad širokým mořem, které ho obklopovalo, by to byla vlastně zábava moci nohama brázdit mořskou hladinu. Tady se ovšem k jeho chodidlům dostaly až nebezpečně blízko střechy midgardských automobilů, jak s ním Bellus pomalu klesal níž a níž. Prvních několik využil k opoře, u dalších už to nešlo a jeho nohy proto projely střechou jako dobře nabroušený nůž máslem. Bylo to docela dost nepříjemné, téměř bolestivé, jak se pozemský kov lámal a ohýbal o jeho holeně, ale dalo mu to šanci Belluse trochu zpomalit, a také ho to donutilo klesnout až k cestě.

Využil toho a zaklesl se Mjolnirem do litého, černého dláždění ulice, kterému lidé říkali asfalt. Kladivo do ulice zabředlo velmi pevně, přilnulo k ní tak, jako když matka svírá své dítě, a nepohnulo se ani o jediný centimetr. Nepustil ani obojek. Stále ho pevně držel svou božskou silou, přestože tvor ho rval dál po cestě a nahoru k nebi. Ze všech tří tlam se ozýval zlobný křik, syčení a vrčení, jak se nad ním Bellus zmítal. Silná křídla bila do země, jeden z drápů na jejich konci ho několikrát zasáhl do zad, ale ani to ho nepřimělo pustit nebo jenom vzhlédnout. Dýchal pomalu, oči téměř zavřené. Ve skutečnosti nechtěl vidět, jak se mu ten ubožáček snaží vysmeknout, jen ho slyšet dávivě se zalykat, když se řetěz zařezával do chlupatého psího krku. Už to stačilo, aby se Thorovi nepříjemně sevřelo hrdlo v dusivém pocitu. Neznal Belluse samotného, viděl ho sotva pár minut na záznamu, znal však všechny ostatní bratrovy děti a věděl, jak ušlechtilé, i když občas nebezpečné, bytosti to byly. I přes své nedávné činy Loki nikdy nezplodil nic skutečně zlého. Všechny jeho děti byly mazlivé, hravé, laskavé, krásné svým vlastním způsobem a hlavně mírumilovné, i když měly na stovku zubů, ostnatý ocas, tři hlavy, kyselinu místo krve nebo cokoliv, čím mohly být smrtonosné. Věřil, že Bellus je také takový, a proto mu slyšet jeho steny přinášelo bolest a byl veskrze rád, když ustaly; hlasitý třesk lámaného kovu a praskajícího skla mu prozradil, že tvor padl na auta za jeho zády. Čekal ještě, poslouchal rychlý, hlasitý dech, než konečně pustil železný obojek, vytrhl Mjolnir z asfaltu a obrátil se k Bellusovi čelem.

Ležel rozpláclý v tom, co zbylo z automobilu, jen částečně se mu už podařilo zvednout na přední nohy a trojice očí Thora sledovala s obrovskou záští a vztekem. Neuhnul před ním pohledem, ani nezacouval, neměl z něj strach, vždyť to bylo jenom hněvající se dítě. Nedokázal si pomoci a tvář mu projasnil úsměv, když Belluse sledoval. Byl to vskutku bratrův mistrovský kousek, rozkošný, krásný, smrtící a velmi majestátný, přinejmenším takový bude, až neohrabanost štěněčích nohou nebude Bellusovi bránit ve vstávání a dračí rohy se konečně stočí také nahoru, jak by to správně mělo být.

„Nemám v úmyslu s tebou bojovat, dítě,“ promluvil na Belluse vlídně. Odpovědí mu bylo vyfouknutí páry z nosu dračí hlavy a pohled jiskrného hadího oka. „Slyš, mé jméno je Thor Odinson, jsem princem asgardským a také jsem bratr tvého otce-“

Dál se nedostal. Z dračí hlavy vytryskl mohutný plamen mířený přímo na něj. Pozvedl Mjolnir, jeho magie po něm sklouzla a vystřelila ven v záblesku, který se srazil s ohnivým proudem. Hukot ohně se mísil s jiskřením jeho blesku a vzduch byl během okamžiku naplněn těžkým pachem kouře a příznačným brněním, které mu zvedalo chlupy na těle a rozechvívalo kovové trosky z midgardského vozidla. V místech, kde se oheň střetával s jeho blesky vznikala směsice obojího, přelévající se, kroužící, ozařující ulici jindy prosvícenou lampami a vířící v barevných záblescích a ohnivých jazycích tavících na co dosáhly, nejspíš včetně Thorových bot, kdyby se dostala tak daleko. S tím ale nepočítal, věděl, že jejich přetahování dlouho nevydrží, a hodlal být vítězem i přes mohutnou sílu, která se proti němu skrze kladivo tlačila a téměř ho přinutila ucouvnout o krok zpět. Pevně se rozkročil a nepovolil. Vydržel dlouhých deset nádechů, než konečně Bellusovi došly síly a bublina ze směsice ohně a blesku praskla. Obličej mu okamžitě ovanula rázová vlna plynů. Byla dost vřelá na to, aby mu ožehla obočí a vousy, avšak ne dost na spálení kůže nebo cokoliv víc. Stačilo mu zamrkat, aby vyhnal z očí ten nepříjemný, vřelý pocit.

Zato Bellus, teď už pevně stojící na všech čtyřech, hlasitě oddechoval a měřil si Thora nejen rozzlobeným, ale také trochu bojácným pohledem. Nechal tedy kladivo pomalu klesnout k zemi a usmál se. Dítě sebou ze strachu trhlo vzad. Neuměl v úmyslu ho děsit, proto opatrně přistoupil o několik kroků kupředu a snažil se vypadat co nejméně nebezpečně. Všechny páry očí ho při jeho obezřetném postupu velmi napjatě sledovaly. Musel být nyní velmi opatrný, nevyplašit ho, když se zdálo, že je ochoten alespoň na krátko svůj útok zastavit.

„Klid, malý, ode mne nepřijde žádná další bolest ani rána,“ ujistil ho měkce, načež pod jeho nohou něco skleněně křuplo.

Zvuk prořízl napjatou atmosféru mezi nimi a hadí hlava okamžitě zaútočila. Ohnat se po ní Mjolnirem byl bojový reflex, který nedokázal potlačit, zvládl jen zmírnit sílu před samotným dopadem na šupinatou hlavu. I tak psí hlava zavyla a dračí po něm vrhla další plamen. Uskočil stranou, dost daleko, aby ho ohnivá smršť nemohla zasáhnout, ale ne příliš. Neplánoval dovolit Bellusovi získat prostor pro další vzlet, nebo začít ohrožovat nevinné Midgarďany v okolí. Tomu druhému se zapřísáhl zabránit za každých okolností, i za cenu Bellusova života. Což nechtěl, samotné pomyšlení na to ho rmoutilo, raději by ho však zabil osobně, než nejen ohrozil midgardské bojovníky, ale hlavně jim poskytl možnost Belluse lapit. V tom měl Loki pravdu, jeho zplozenec byl asgardským bojovníkem a ti vždy raději zemřeli, než padnout do rukou nepřítele, byť Midgarďané nebyli jeho skutečnými nepřáteli. Musel na něco přijít. Na něco, aby přiměl malé dítě vyslechnout jeho slova.

Snadno rozetl bleskem další ohnivý útok, pak přeskočil smýkající se ocas, který vzápětí roztříštil skleněnou desku v nedalekém obchodě, a nakonec uhnul před útočící šupinatou tlamou plnou jedu. Odhodlání stejně jako síla, se kterou mu Bellus vzdoroval, bylo obdivuhodné, ne však dostatečné k rovnocennému souboji. Jeho neohrabanost a nekoordinované útoky bijící jeden přes druhý snadno Thorovi dovolovaly kroužit kolem něj, nedovolit mu pohnout se z místa a zároveň uhnout pokaždé včas, aby nebyl zasažen žádnou z na něj mířených ran. Mohl to dělat dlouho, možná i několik hodin, dokud by Bellus nepadl vyčerpáním k zemi, jenže to by ztratil příliš mnoho drahocenného času. Tam, v dálce nad mořem, bouře černající se nepřirozeně na jinak modrém nebi hlásala, že stále probíhá boj s Lokim. Správně tam měl být a doufal, že by mohl Belluse přimět k rozumu dřív, než se jeho přátelům v jeho nepřítomnosti něco stane. Nebo Lokimu.

Bellus překročil pomyslný kruh, který kolem něj vytvořil. Zvedl tedy Mjolnir a udeřil s ním do země kousek od nakročené tlapy. Dost blízko, aby vyšlehnuvší blesk projel drápem a nohou, ne však tak, aby ji zasáhl. Tvor ustoupil dozadu a vztekle potřásl psí hlavou, s vrčením při tom vycenil zuby. V té chvíli se pohnul jeho obojek a odhalil cosi malého, rudé barvy, přivěšeného v místech, kde to dřív zakrývaly dlouhé černé chlupy. Zdálo se to být nějakou drobnou plátěnou hračkou, jakou vídal u midgardských dětí ve vozíčcích, když se s Jane procházel po městě. Bellusova hračka. Něco, co mu musel dát Loki, nejspíš sám vplést do kovových řetězů a ponechat jako památku. Milovaný předmět přinášející štěstí v bitvě, stejně jako jemu přinášel štěstí pruh látky z oblečení, které mu před mnoha lety věnovala jeho Jane. Přijít o něco takového bylo velmi bolestné, to věděl s jistotou a také cítil výčitky svědomí, když ho díky tomu napadl jediný způsob, jak upoutal dětskou mysl dost na to, aby ho Bellus alespoň na pár okamžiků poslouchal.

Vykročil vpřed, nezastrašený ohnivou vlnou, kterou od sebe Mjolnirem s lehkostí odrazil. Nenechal se zasáhnout ani hadí hlavou a před útokem psí, vedeným na jeho ruku, jednoduše uhnul. Dost rychlý, aby stačil proklouznout pod hrdly všech tří hlav a popadnout při tom hračku. Trhl a serval ji z železného obojku. Z dosahu všech tří tlam se dostal okamžik na to.

„Přestaň, dítě!“ zavelel a zvedl hračku před sebe, to bylo potřetí a naposledy, kdy ho oslovil, pak už byl rozhodnutý jednat, pokud ho Bellus nevyslyší. „Mám tvou hračku a ponechám si ji až do svého posledního dechu. Mluv se mnou, nebo bojuj na život a na smrt. Jak volíš?“

Viděl váhání v celém postoji čtyřnohého těla, v tom, jak se všechny tři hlavy ztuhle vypjaly vpřed a upřely svůj zrak na rudou látku v Thorových rukách.

„Vrať! Bellusova hračka!“ zanaříkala psí hlava. „Moje! Vrať, je to moje! Isä dal Bellusovi!“

„Vím a navrátím, pakliže mne vyslechneš bez přerušení,“ odpověděl vážně, s příslibem a se ctí na jazyku.

Viděl váhání ve všech třech párech očí, dalšího útoku se však nedočkal. Z nozder dračí hlavy vystoupalo několik malých obláčků páry, vypadaly skoro jako projev váhavosti, a po nich následovalo mírné zamručení psí hlavy. Hadí se k nim připojila, když se přestala výhružně kývat a její dlouhý krk se prohnul. I Thor uvolnil svůj postoj, připravený vyjednávat.

„Děkuji, Bellusi,“ řekl jemně a trochu se uklonil hlavou, na což mu bylo odpovědí podivně nejisté mručení. „Jak jsem pravil, mé jméno je Thor, jsem princem asgardským a bratrem tvého otce. Jsem také tvým strýcem, ty a já, jsme jedna krev a jedna rodina, proto přísahám na svou čest, z mých úst neuslyšíš jediného křivého slova či lži a klam. Tak se ti zavazuje Thor Odinson!“ Zvedl hrdě hruď a Bellus při pohledu na něj nejistě přešlápl z nohy na nohu. Vypadal jako dítě ještě víc než před pár okamžiky, malé, ztracené a vyděšené dítě, které má velmi nejasný úkol, při kterém může ale snadno zemřít. Jak hleděl ze své výšky vzhůru na Belluse, zmocňovala se ho nejistota, co má dělat dál, co má říct. Matka vždy tvrdila, že z něj jednou bude dobrý otec, jenže to zkoušel už mnohokrát a vždy neuspěl, zatímco jeho bratr vychoval na stovku svých zplozenců a všichni ho milovali, ctili a následovali až do svého posledního dechu. Přesto teď postoupil opět o několik kroků kupředu s odhodláním vetkaným do každého pohybu.

„Tento zmatek, bezuzdné ničení a ohrožování bezbranných Midgarďanů není řešením. Zastav svůj hněv, dítě, nemá žádný smysl, jen vede tvé kroky k záhubě a to já nechci. Nemohu připustit tvou smrt, jsi má krev a tu nelze popřít. Proto tě žádám, neohrožuj svůj život bez skutečného důvodu,“ řekl opatrně, moc dobře si při tom uvědomoval, že přímo odporuje Lokiho rozkazům, jenže právě o to šlo. Musel Bellusovi vysvětlit, že příkaz jeho otce není správný a že se mu musí vzepřít.

„Isä přikázal. Bellus hodný chlapec,“ zavrčela psí hlava.

„Ano, jsi velmi hodný chlapec a věrný bojovník,“ přitakal bez zaváhání a samozřejmě bez špetky lži na jazyku, vše, co říkal, také cítil, „ale rozkaz, který ti tvůj otec udělil, jednoduše není správný. On se mýlí v tom, jak smýšlí o zdejším světě a lidech, a to zkresluje jeho úsudek. Nekáže ti správně.“

„Ty velký lhář! Mluvíš řečí isä a lžeš. Bellus má zničit zlé,“ zasyčela hadí hlava.

„Isä miluje Belluse! Mlč! Mlč, lháři!“ dodala rozzlobeně ta poslední.

„Jaké zlé, dítě?“ zeptal se naléhavě a ukázal svým kladivem na stranu, kde se v budově, za roztříštěným sklem krčili ve stínech skrytí lidé. Nejen muži, ale i ženy a možná i nevinné děti - nejspíš tam jen tak přišli posedět v krčmě, podle převrácených stolů a rozbitého nádobí. Ani jeden z nich neměl tu odvahu byť jen vystoupit ven ze svého úkrytu, natož aby zaútočili na tvora, jakým byl Bellus. I on si to určitě musel uvědomovat, zřít pravdu, kdy chtěl masakrovat bezbranné obyvatele tohoto města.

„Pohleď kolem sebe, na jejich vyděšené tváře, jak se před tebou ukrývají. Žádný z nich nenese zbraň ani zlobu, jenom strach. Jsou to prostí mužové, nevinné ženy a malé děti,“ pravil, to poslední Belluse zaujalo, jelikož pohled jeho hlav se velmi silně upřel na něj; byla to šance, snad. „Děti jako ty, jež rodiče milují stejně vroucně, jako tvůj otec miluje tebe.“

„Nejsou jako Bellus. Nikdo není Bellus,“ namítla psí hlava, ovšem v jejím hlase i postoji cítil nejistotu.

„V mém domově, a tedy i tvém, existuje mnoho různých ras a roztodivných tvorů. Trpaslíci, kamenní obři, mořské panny, kentauři. A také tam prodlévá nespočet tvých bratrů a sester, ať už ještě stále dýchajících nebo již navždy spících v kamenných mohylách, které jsme pro ně s tvým otcem navršili.“

Nejistota se jasně změnila ve váhání. Bellus přešlapoval z jedné nohy na druhou, vyfukoval obláčky kouře a tiše syčel a vrčel dohromady. Nepodobalo se to útěku, spíš se ještě víc přiblížil malému, ostýchavému dítěti, když nepatrně přikročil kupředu, hlavy skloněné do Thorovy výšky.

„Mnoho Bellus?“ zeptala se hadí hlava a začala se při tom ostražitě kymácet.

„Ano, tvoji bratři a sestry...“ nemohl si pomoct a zasmál se, jak vzpomínky udeřily do jeho mysli s plnou silou. „Podobáš se Fenrirovi, když byl ještě štěnětem. Jeho rozesmátou zubatou tvář vidím vskutku pokaždé, když na svém oři vyjedu do lesa. Byl to vpravdě bystrý lovec, žádný jelen ani kanec před ním nemohl prchnout, tělo tak obrovské a vznosné, až jej Midgarďané nazvali polykačem slunce. Jak bláhové přízvisko! Vždyť byl i do posledního svého výdechu jen hravým štěnětem,“ smích pronikal jeho hlasem společně se smutkem nad Fenrirovou ztrátou. „Blahé to paměti vidím obrazy nás dvou s Lokim, jak mu házíme klacky na asgardských loukách a on se po nich s jásotem vrhá.“

Velký šupinatý ocas zachrastil a začal sebou smýkat ze strany na stranu. V prvním okamžiku sevřel Thor Mjolnir pevněji, obával se, že je to předzvěst útoku, pak mu však došlo, že Bellus jenom vrtí ocasem jako pes a tak podivné zvuky to vydává, protože je to ocas dračí a ne psí. Zasmál se tomu z plných plic, vesele, skoro až nadšeně. Bylo to tak roztomilé, až měl touhu vrhnout se k dítěti před sebou a pořádně ho obejmout kolem krku. Povalit ho na záda a podrbat jeho chlupy pokryté černé břicho. Troufnout si něco takového by ale bylo moc, ovšem přistoupit o dalších pár kroků mohl, aniž by se veselé vrtění zastavilo.

„Chtěl bys házet klacky, dítě?“ zeptal se vlídně, když ho konečně pobavený smích přešel.

„Ano... ano... Bellus rád klacky!“ zvolal v prvním okamžiku svou psí hlavou, potom ovšem strnul a vrtění ocasu ustalo. Zastavil se tak, až vypadal jako zasažený bleskem z Mjolniru, a odhalil zuby na všech třech hlavách.

„Klam! Lež! Chceš odvést od isä! Lháři!“ zavrčela podezřívavě dračí hlava.

„Bellus miluje isä! Isä je isä!“ dodala razantně psí.

Zamračil se. Přestával se ve zmatené dětské mluvě a činech vyznávat, přesně, jak se mu stávalo vždy, když se s některým dítětem setkal. Zatoužil mít po svém boku matku, ta by se zcela jistě vyznala v nesmyslných dětských slovech, byť by byla vyslovena v bolestných horečkách. Nebo možná sladká Jane, ta by dokázala Bellusovi porozumět a vysvětlit mu, co se mu snaží říct. Jenže ani jednu z nich po svém boku neměl, aby mu přispěchaly na pomoc s radou, jen svůj vlastní úsudek. Nejistě sevřel a povolil ruku kolem Mjolniru a zamítavě zatřásl hlavou. Nehodlal přeci Belluse nikam odvádět, ledaže by to myslel jako odvedení jeho věrnosti od Lokiho, což byl možná jeho záměr. Nechtěl přimět tohle dítě přestat důvěřovat svému otci, jen také začít důvěřovat jemu a dělat svá vlastní rozhodnutí. Ano, v tom spočívalo vše.

„Nikdo tě nemůže nutit vzdát se cti být poslušen svému otci, dítě,“ promluvil, jistý si tím, že míří správným směrem. „Tvůj otec je moudrý, je proti tobě prastarý, jeho znalosti jsou nesmírné, jeho schopnosti ctěné mnou i mnohými jinými, avšak to mu nepropůjčuje neomylnost. I sám Odin, otec veškerenstva a král asgardský, se může mýlit, ač je právě on nejmoudřejší ze všech. Já,“ položil si ruku na prsa, „jsem to pochopil již dávno a ani nepatrný zlomek úcty a lásky k němu se neskutálel z mého srdce. V tom spočívá být sám také moudrý, zralý na to pohlédnout do svého srdce, vyslyšet svou čest a konat dle ní, když se cítíš být tažen otcovou vůlí proti vlastnímu přesvědčení. Podívej se kolem sebe a rozhodni se sám, jestli jsou to nepřátelé, jak pravil tvůj otec. Zda jsem já tvůj nepřítel.“

Napětí sevřelo každý kus jeho těla, právě se rozhodovalo o tom, jestli bude Bellus žít, nebo padne jeho rukou. Nedokázal poznat, co se dítěti honí hlavou ani jak chce volit. Neútočilo ani nevyhrožovalo, jen se nejistě kolem sebe rozhlíželo všemi páry očí. Hlava psí vypadala velmi nešťastně, váhavě jako věrný honič, jemuž dal pán zmatené povely. Druhá hlava, ostražitě a váhavě syčící, se sklonila dolů, skoro jako kdyby se chtěla skrýt. Pouze poslední z nich stále vypadala hněvivě. Pára stoupající z nozder byla pravidelně obohacena ohnivým zajiskřením na pyscích. Přesto, jak shlížel na Belluse, viděl prostě jen zmateného, malého chlapce, který naprosto netušil, co by měl dělat. Ve skutečnosti připomínal Lokiho, když byl ještě malý a dokázal se ztratit i v palácových zahradách. Tehdy ho pokaždé našel schouleného u stromu, jak volá jeho jméno. Jen záblesk vzpomínek dávno minulých, které ho však přiměly vykročit vpřed. Tvor před ním trochu ustoupil, nechal ho ale přijít až k němu, téměř na dosah. Vděčně se na něj za to usmál a natáhl ruku k jeho obojku. Tehdy Bellus ucukl, jako kdyby se bál, že ho uhodí. Nedbal na to, beze strachu opět přivázal hračku na obojek a nevšímal si při tom jak horké páry proudící mu nebezpečně blízko hlavy, tak slin kapajících z psí hlavy nebo záblesku hadích šupin, jež měl nebezpečně blízké svého ramene.

„Je to tvé, Bellusi,“ řekl a ruku opět oddálil. „Bez ohledu na tvou volbu bylo nečestné uzmout tvůj majetek, zvláště, byl-li to dar z lásky od tvého otce. Odpust mi můj úskok.“

Ustoupil o půl kroku dozadu, pouze natolik, že viděl do očí všech tří hlav, které se k němu skláněly. Ani jedna na něj již neshlížela se záští či hněvem, nyní byly všechny zmatené a vyděšené. Horký vzduch vydechovaný dračí hlavou mu ovanul tvář, jak se k němu naklonila blíž a začala ho důkladně očichávat. Nepohnul se, zachovával klid, i když měl ruku kolem Mjolniru sevřenou, dostatečně pevně připravený na vše.

„Voníš jako isä,“ řekla dračí hlava k jeho překvapení.

Po tolika letech, kdy nebyl Loki po jeho boku, mu musela bezesporu jeho zvláštní ledová vůně vyvanout z oblečení, i z vlasů a vousů. Stejně tak jiskření bratrovy magie, dřív ulpívající na nespočtu Thorových věcí, se muselo za ten čas vytratit. Bellus z něj nemohl Lokiho cítit, přesto cítil, a dokonce ho to přivedlo k tomu, aby sklonil psí hlavu až k Thorovým prsům a šťouchnul do nich nosem. Zapomněl na své úvahy o Lokiho pachu, stejně by se nedobral odpovědi, a položil ruku do černých chlupů. Jejich struktura mířila od jemné dětské srsti k hrubosti, ne nepodobné některým zámeckým honicím psům kříženým s vánskými vlky, a byla příjemná na dotek. Teplá, skoro jako Fenrirova. Nemohl si pomoci, bylo mu jedno, jestli ho to bude stát všechny údy a budou mu muset znovu narůst, bez rozmyšlení se smíchem postoupil vpřed a prudce Belluse objal kolem širokého, napůl šupinatého krku. Cítil, jak pod ním tvor ztuhl, ale nedbal toho, ještě víc ho sevřel a stáhl dolů, aby ho podrbal na břiše až tam, kam jen mohl. Trvalo to několik tepů srdce, kdy pod ním Bellus zůstával napnutý, než se konečně uvolnil a některá z hlav se dotkla jeho ramene.

Thor se znovu zasmál do jeho srsti.

 

13. část

oo0oo

15. část