13. kapitola
Panenka (9. Týden)
Blackův dům. Doufal, že už ho po smrti toho psa nikdy zevnitř neuvidí, opak byl pravdou. Jakmile se zjistilo, že Potter má veškerá, nepopiratelná i magicky nezlomitelná práva na výhradní užívání domů a veškerého majetku větve Blackovy rodiny, v jejíž čele stál Sirius Orion Black, tak zase všechny porady a celý štáb nastěhoval zpátky. Prý to bylo bezpečné místo. Bylo, ale zároveň ohavné, páchnoucí místo, ještě horší než jeho vlastní dům. Ten byl mudlovský, po magické stránce neškodný, tady se převalovala zlá temná magie z jednoho rohu místnosti do druhého.
I když tady v modrém salónku to bylo o něco lepší, dokonce i zdejší modré vybavení nebylo tak špatné. Vlastně, překvapivě působilo na Severuse uklidňujícím dojmem a to i přes veškerou nervozitu, jakou pociťoval.
Pán zla ho už velice dlouho nepovolal. Když to počítal, byli to vlastně už víc jak měsíce kdy byl on osobně povolán. Poslední týden, kdy se mu konečně více méně ulevilo od zvracení a nevolností, sledoval své Znamení zla s neskutečnou úzkostí. Nebylo normální, že nebyl předvolán. On i Brumbál očekávali, že to udělá Pán zla co nejdříve, aby ho mohl mít vedle sebe během těhotenství, ale jak se zdálo opak byl pravdou.
„Severusi,“ oslovil ho starý čaroděj od dveří.
„Pane řediteli,“ pozdravil nazpět a automaticky se postavil v projevu úcty.
„Klidně seď, chlapče,“ usadil ho Brumbál mávnutím ruky.
Uposlechl ho docela rád, z neustálého stání ho bolely nohy a dostával do nich křeče. To bylo dost nepříjemné, zejména když korzoval po třídě a prohlížel obsahy sešitů nebo prací. Vřele doufal, že by to mohlo, stejně jako zvracení a nevolnosti, časem zmizet, něco mu ale napovídalo, že záda a nohy ho budou v následujících měsících bolet víc a víc.
Poposunul se po sedačce až do rohu, díky čemuž poskytl řediteli dostatek prostoru se vedle také usadit a zároveň měl sám soukromí. I když byl Brumbál asi jeden z nejpřijatelnějších lidí, co znal, nedokázal mu být příliš na blízku. Asi hlavně proto, že to byl prostě Brumbál.
„Pořád ještě nic?“ zeptal se ředitel s pozvedlým obočím.
„Ne. Vypadá to, jako kdybych vůbec nebyl jedním z jeho Smrtijedů. Nejen že on sám mě nepovolal, ani se mi neozval nikdo z mých souputníků. Například Lucius Malfoy mi psával pravidelně, za poslední dva měsíce od něj nepřiletěla jediná sova,“ sezení mu sice bylo příjemnější, přesto teď nervózně vyskočil na nohy a začal přecházet, „Mám dojem že chce, abych to dítě nejdřív porodil a pak si mě až zavolá s tím, abych mu ho předal. Přitom by bylo snazší lapit mě hned a nechat mě to dítě donosit někdy v jeho područí.“
„Naopak si myslím, že to by bylo velice obtížné,“ nesouhlasil s ním Brumbál, „Sice to vypadá jednoduše, jenže on tě zná, Severusi. Nenávidíš vězení ať už skutečné nebo zlatou klec. Kdyby tě zavřel, třeba i na Malfoy Manor v těch nejlepších pokojích, tak by ses opakovaně pokoušel o útěk a jsem přesvědčen, že pokud by se ti to nepodařilo, mohl bys vyvést něco neuváženého,“ podíval se na Severuse přes okraj svých brýlí, „Jsme tu jenom mi dva, takže si nebudeme nic nalhávat; raději by sis probodnul srdce, než aby ses nechal zotročit a zavřít. Museli by tě přikovat ke zdi nebo držet pod kouzly, obojí by ohrozilo dítě nebo dokonce vyvolalo potrat. On chce to malé v celku, zdravé, možná bude i ochoten počkat, než bude tvůj potomek starší a až pak se ho pokusí unést a vysát jeho moc. Naopak mi přijde zřejmé, že tě nechá dítě donosit v klidu a bezpečí Bradavic, až pak začne podnikat patřičné kroky.“
„Nedovolím, aby se mu moje dítě dostalo do spárů, to ho snad raději vlastnoručně zabiji,“ prohlásil bojovně a naprosto upřímně. To byl jeden z důvodů, proč už na začátku chtěl vypít interupční lektvar místo toho, aby si dítě nechal. Po čase, i když přesně nevěděl kdy, trochu změnil názor. Teď, když byl rozhodnut nechat dítě přinejmenším se narodit, tak by udělal cokoliv, včetně jeho usmrcení, aby zabránil tomu, že se dostane Pánu zla do rukou. Vysátí magické podstaty je nejstrašnější smrtí, jakou může kouzelník zažít, ještě horší je, když to přežije a stane se z něj pokřivený moták. Nepřipustí něco tak strašného pokud jde o jeho krev a jeho potomka.
„Já vím, chlapče, moc dobře to vím a jsem tomu rád,“ mírně se pousmál Brumbál, za což si od Severuse vysloužil překvapený pohled.
„Vy byste mě nechal to dítě zabít?“ zeptal se nevěřícně. Do teď byl ředitel tak bojovný a odhodlaný, co se týkalo obrany nenarozeného něčeho, co čekal, proto se s tím jeho poslední slova tak moc neshodovala.
„Ne, ovšemže ne, ale v tvém podání...,“ trochu se odmlčel, „Máš zvláštní způsoby, jak někomu projevit pozitivní city, jedním z nich je, že je pro tebe snesitelnější jeho smrt než jeho utrpení a proto raději tu smrt nabídneš z vlastní ruky. Velice Zmijozelské.“
Znechuceně pozvedl oči k nebi. Brumbál dělal, jako kdyby se tu v záchvatu pláčet rozplýval nad fotografií dítěte z ultrazvuku, on tu místo toho polemizoval o skutečném nebezpečí pro svého potomka. Bylo to víc než relevantní.
„Myslím to smrtelně vážně. Jeho mlčení mě vždy děsilo víc než křik a vrhané kletby. Mlčení znamená, že má plán, strašný plán, a my nevíme jaký,“ zase se posadil na pohovku, postávat vážně nebylo příjemné, „Nemáme ani způsob, jak to zjistit, vzhledem k tomu, že jsem byl vyčleněn ze Smrtijedského kolektivu skoro jako kdybych měl lepru a mor, nebo ještě hůř syfilis. Co budeme dělat?“
„Dnes se účastníme porady Řádu a pak se uvidí. Naše situace je velice delikátní, budeme se muset rychle orientovat v tom, co přijde. Pro tebe je však hlavní mít klid a nesnažit se vyřešit problémy, jež řešení momentálně nemají. Až Voldemort zaútočí, budeme se bránit,“ natáhl ruku a zlehka ji položil na Severusovu, „Tvoje priorita je dítě a tvé zdraví. Což mi připomíná; jak se to malé má?“
Hádat se by nemělo smysl, když Brumbál usoudil, že by něco neměl vědět nebo že by se o něčem nemělo mluvit, tak se nemluvilo. Dovedl si vést svůj vlastní monolog i ve chvíli, kdy na něj ostatní křičeli nebo mu nadávali a ten monolog byl většinou o naprosté ptákovině, jako počasí nebo světové trendy v úpravě plnovousů. Proto to rovnou vzdal a raději přijal změnu tématu směrem k jeho těhotenství.
„Přijatelně,“ odtáhl ruku zase pryč, „pokud mohu soudit podle sebe. Už mi není po ránu hrozně zle, nezvracím každou hodinu, nemotám se po chodbách jako opilec, ale zároveň se necítím 'zázračně', 'velkolepě' ani 'zářivě'. Těmito všemi výrazy, a mnohými dalšími neméně stupidními, mě vy tři častujete skoro každý den.“
„Je to tak, vypadáš velkolepě zářivě zázračně,“ zablýskl Brumbál zuby mezi plnovousem a v očích mu spíš potměšile zajiskřilo, byl si moc dobře vědom toho, jak tím Severuse přivádí k šílenství, „Nebyl by to názor jen nás tří, ale všech, to mi můžeš věřit. Protože těhotenství ti vážně...“
Z haly ho přerušil křik staré Blackové doprovázený dalším křikem a tlučením hole do rámu. Nebylo pochyb, Pošuk Moody se právě dostavil na poradu a jako obvykle se pustil do hádky s tou 'černokněžnickou mrchou co by jí chytl za její hnusnou paruku a odvláčel jí vlastnoručně do Azkabbanu, kdyby byla ještě naživu'. Jediný, kdo dovedl Pošuka odvést o neproduktivního hlasitého rozhovoru, byl Brumbál.
„Půjdu se pozdravit s Alastorem,“ konstatoval s mírným povzdechem, když už vstával z pohovky, „A, Severusi... pokud dnes přijde řeč na fakt, že od tebe dlouho nebyly informace, pokusím se ostatním přiměřeně sdělit že už pro nás neděláš zvěda, takže to nezkaž žádnými poznámkami nebo křivými obličeji. Nechci, abychom se zbytečně hádali.“
„Dobře, budu se chovat slušně,“ odpověděl s dávkou sarkasmu, nad kterou starý čaroděj jen zakroutil hlavou s unaveným výrazem, než tam Severuse nechal bez dalšího hádání sedět.
Z haly za chvíli uslyšel Pošukův nadšený hlas, když se s Brumbálem vítal, načež bylo slyšet, jak odchází a pak i to, jak se stará Blacková trochu uklidnila. Buď ji po cestě přikryli nebo jí prostě šli z očí. To většinou stačilo, nevšímat si jejího urážlivého mumlání a prskání. Nechápal, proč každý, komu řekne 'mudlomilná špíno', má hned potřebu se s ní dávat do hovoru nebo jí odpovídat. To je přesně to, co chce, pohádat se. On jí tu radost nedopřál nikdy a to ani dnes, když procházel halou do jídelny. Nazvala ho sice krvezrádným humusem a mudlofilním hlupákem, jenže to nebylo nic proti jiným urážkám, co za život slýchal, tak co by se rozčiloval.
Bez mrknutí oka za sebou zavřel dveře do chodby, tlumíc tak ježibabiny nadávky a prošel chodbičkou do jídelny. Pár lidí už tam sedělo u stolu, konkrétně Arthur s Pastorkem a McGonagallová. Pozdravil je kývnutím, vybral si židli blízko hořícímu krbu a usadil se na ni, protože tam bylo příjemně teplo. Neschopnost se pořádně zahřát byl jeden z jeho největších těhotenských problémů, tedy hned po pálení žáhy a neustálé potřebě chodit močit. To poslední zejména nepředčila ani celodenní nevolnost spojená se zvracením. A hlad. Další jeho nepřítel. Za dob, kdy byl ještě zdráv a bez budoucího potomka v břiše, si často na jídlo celý den nevzpomněl, dnes mu stačilo jen na chvíli pustit myšlenky z otěží a už uvažoval, co by kde našel k jídlu. To se dělo i teď, naštěstí tu na stole ležela mísa se sušenkami, mísa s ovocem a mísa s malinkatými obloženými houstičkami. Všechno to vypadalo neskutečně láhavě, až se mu sliny v puse sbíhaly.
Natáhl se nejdřív po sušenkách, po zralé úvaze však si vzal mísu s ovocem a mísu s bagetkami. Sušenky byly kalorické a výživově prázdné, on nechtěl ztloustnoust stejně jako neměl v úmyslu dopovat své dítě prázdnými cukry. Ovoce bylo zdravější.
Pustil se do obložené houstičky. Byla čerstvá, křupavá, nejspíš ji pekla sama Molly, šunka byla nakrájená na tlusté plátky a zelenina byla čerstvá, to vše položené na másle ne na žádném dresinku. Dohromady prostě ideální kombinace na zahnání jeho momentálně jen malého hladu. Bez mrknutí oka se mu podařilo během pěti minut do sebe dostat tři bagetky a bylo mu úplně jedno, jak divně se na něj všichni dívali. Pokus se jim to nelíbí jejich starost, on má svůj hlad.
„Mohl bys mi prosím podat ten talíř? Také bych si ráda vzala,“ požádala ho McGonagallová zrovna když se pouštěl do čtvrté. Podíval se na ni přes své jídlo. Nejraději by ji poslal k čertu, jakmile si jídlo vzal, bylo jeho, jenže to by se tu na veřejnosti skutečně neslušelo.
Zlehka mávl hůlkou a poslali jí talíř přes stůl rovnou před nos, takový byl on gentleman, jen při tom nezapomněl tvářit se ne moc přívětivě.
„Možná bychom to neměli jíst,“ podotkl Arthur sedící vedle Minervy a beroucí si společně se starou kouzelnicí také jednu bagetku, „Mám dojem, že to tu Molly připravila hlavně pro Tonksovou, když teď jí za dva.“
„Tonksová snad potřebuje, aby ji živili cizí? Ach, vlastně proč se divím, její manžel je nezaměstnaný vlkodlak.,“ ušklíbl se. Měl nádhernou představu vyhublé těhotné Tonksové v malé chatrči kdesi v lese u nezapálaného krbu, bez čisté vody a po boku s jejím milujícím Remusem Lupinem. Želmerlin věděl, že to není reálné. Jeden čokl, na kterém vlkodlak roky parazitoval jako blecha, svému nejlepšímu příteli odkázal byt v mudlovském centru Londýna. V kouzelnickém světě spodina společnosti, vlkodlak a těhotná bystrozorka bez kariéry, zato v mudlovském spali vedle milionářů. Severus jen nestačil žasnout, jak je vůbec možné, že Lupina v tom jeho ohavné ošoupaném kabátu pustí přes vrátnici. Možná si o něm hloupí mudlové mysleli že je excentrický výstřední milionář.
„Remus je velice vzorný otec a manžel, dokonce pro Tonksovou každý den chodí na ústředí,“ zastal se ho okamžitě Pastorek.
„Jistě, protože se nudí ve svém vyžebračeném luxusním bytě. Můžeme se jen dohadovat, co všechno udělal, než se Black rozhodl odkázat mu takový byteček,“ s radostí si ještě přisadil. Už za Blackova života měl jisté pochyby o tom, jestli je zcela a úplně jen na ženy, jak se často dělal a jak ho viděli ostatní. Mohl to být jen šestý smysl, prostě měl dojem, že některé jeho blízké známosti jsou až moc blízké, třeba s Lupinem. Vždyť si byli vzájemně neustále za patami.
„Na jeho místě bys snad takové dědictví odmítl jen kvůli hloupím pomluvám?“ zamračil se Arthur.
„Já bych se hlavně do jeho situace nedostal. Nelákají mě skoro náctileté hubené holky, kterým bych mohl být otcem a se kterými bych měl pak dítě,“ sice v podobné situaci byl, jenže to nemělo s touto debatou nic společného, „Vida, my o vlku a vlk za dveřmi,“ dodal, vzhledem k tomu že se právě otevřely dveře a vešel Lupin.
„Zdravím. Probírá se něco důležitého?“ vyslal na všechny mírný úsměv, načež ustoupil stranou a vpustil dovnitř svou ženu, přirozeně jí při tom typicky nebelvírsky podržel dveře.
To, co vešlo, Severuse značně zneklidnilo. Mladá žena byla podle jeho názoru obrovská, to měla přitom rodit až v lednu, teď byl konec řijna. Takže byla v kolikátém tak měsící? Pátém nebo šestém? Břicho se jí už teď jasně rýsovalo pod halenkou a kalhoty měla zapnuté pod ním, což ho ještě zvýrazňovalo a navíc ty její tváře.... Neviděl jí od loňska, kdy odešla ze školy, tehdy byla ještě štíhlá s hubenýma rukama, teď byla oplácaná na bocích, obličej měla nafouklý až k prasknutí a prsa se jí dmula div že knoflíky neodletovaly. Přibrala tak dvacet kilo. Pokud takhle bude vypadat také, asi zešílí. Na postavě mu sice nikdy až tak moc nezáleželo, přesto představa, že ztloustne do ženiných rozměrů, byla doslova děsivá.
Prudce se postavil. Musel odsud na chvíli pryč, daleko od toho nosorožce, připomínajícího mu jeho vlastní stav. Mimoto po celém hroznu vína a třech předešlých sklenkách šťávy potřeboval opět na záchod. Tím si také svůj útěk mohl v duchu obhájit. On otitiž neutíkal od své chmurné budoucnosti, nýbrž se šel jenom vymočit. To je normální, to dělá každý.
„Omluvte mě,“ zamručel a rychel vyrazil ke dveřích, přičemž se logicky střetl s Tonksovou.
Stále mu přímo v cestě se svým obrovským břichem a tvářemi jako křeček. Uhnul doprava, ona ho ve stejnou chvíli následovala. Uhnul doleva a ona se pohnula s ním. Zle se na ni zamračil, ona se stáhla, vykročil vpřed směrem doprava a ona se pokusila protáhnout po jeho levé ruce. Už to skoro bylo, jen si zaryl trochu stůl do kyčle, udělal dva kroky a málem sebou hodil na zem. Plášť se mu totiž prudce stáhl směrem dozadu, jak na něj Tonksová šlápla. Bohužel ho měl připevněný knoflíky k saku, takže se mu límec hrubě zaryl do krku. Zabolelo to až zachrčel. Ve stejný okamžik se ozval křik a praskání látky, to když ta šílená holka padala pod tíhou vlastního těla a rvala při tom jeho na míru šitý hábit z drahé speciální vlny.
Zatím co on se potácel dozadu a do strany bez pomoci, tak Pastorek vyskočil a zachytil Tonksovou do náruče. Jemu nikdo nepomohl, místo toho narazil břichem na hranu stolu. Bolelo to, strašně to bolelo. Magická podstata v něm se zachvěla, stejně jako se zachvěl i on. Srdce se mu prudce rozbušilo, dech zkrátil v očekávání dalšího přívalu bolesti. Přemýšlel, jestli tak malý úder mohl dítěti ublížit nebo dokonce vyvolat potrat. Kdyby k jednomu z toho došlo, nejspíš by cítil bolest, bálení, píchání, magickou nerovnováhu, cokoliv. I když vyčkával nekonečně dlouho, vnímal jen odeznívající bolest po samotném úderu, ne další ostrý příval.
Strach se změnil ve zlost. Byla to vina Tonksové, jen a jen její. Kdyby normálně obešla celý stůl nebo kdyby se alespoň nemotala, tak by mu nešlápla na hábit a málem by nezabila jeho dítě. Byla to zatracená potrefená a zbouhnutá slepice, nic jiného. On s ní neměl soucit jen proto, že byla ve stejném požehnaném stavu.
„Doro, pro merlina, nestalo se ti nic?“ vykřikl mu kdesi za zády Lupin a už se kolem něj rval, až Severuse opět natlačil na stůl. Musel se oběma rukama bránit, jinak by si tvrdou desku zaryl do zasaženého místa.
„Myslím, že je v pořádku,“ uklidňoval všechny náhle znepokojené Pastorek zatím co ji ukládal na židli. Díval se na to a zlost se změnila v záchvat vzteku. On málem přišel o nejvyjmečnější věc v životě všech tady kolem a jediný, komu dostane jejich péče, je ta stupidní vlkodlakova fena. K tomu ještě přišel o svůj hábit.
„Ty zatracená nešikovná náno!“ zavrčel na ni, bez ohledu na to, jak vyplašeně se na něj kvůli tomu podívala, „Nemůžeš alespoň jednou v životě dávat pozor kam šlapeš a kudy strkáš to svoje obrovské břicho?! Podívej, co si mi udělala s hábitem!“ Trhnutím ho zvedl z podlahy, aby si vůbec sám prohlédl obrovský roztržený otvor v jeho dolní části.
„Já se omlouvám, opravdu jsem nechtěla, profesore Snape,“ zablekotala překvapená Tonksová oslovující ho tak, jako když byla ještě jeho žačkou.
„Je mi jedno, co si chtěla, hloupá holko! Tohle si zaplatíš. Pošlu ti parádní účet za můj drahý hábit, který, přísahám při merlinovi, budeš se svým ubohým vlkodlačím polobezdomovcem splácet po zbytek svého bídného života!“ On neječel, ač to tak mohlo znít, on naopak mluvil tiše, spíš jen syčel jako vydrážděné kobra a pouštěl na těhotnou ženu všechen svůj hněv.
„To by stačilo, Snape!“ zahradil mu Lupin ochranářsky cestu ke své manželce a položil Severusovi ruce na ramena.
Nesnášel, když se ho lidé dotýkali. Proč to dělal, když to všichni věděli. Proč to dělal, ta odporná parodie na člověka, zvíře uzavřené v lidské kůži. Zlámal by mu hnáty mávnutím hůlky, kdyby tu nebyli další tři zatracení ochranářští Nebelvíři, kteří by se do něj okamžitě pustili. Prokleli by ho, nebo seslali alespoň mdloby, což by všechno ublížilo dítěti. Přinejmenší by mohlo.
„Dej ze mě ty špinavý pracky pryč...,“ zavrčel a s posledním slovem zprudka strčil do Lupinovy hrudi.
Muž to nečekal, žádný čaroděj obvykle nečeká fyzický útok od jiného čaroděje, proto zavrávoral o dva kroky dozadu. Tím poskytl Severusovi dostatek času i prostoru se prudce obrátit a prakticky vyběhnout z místnosti. Ani prát se s Lupinem nemohl, nemusel by být vlkodlak, aby Severuse přepral. V souboji na hůlky jen málokdy narazil na čestného soupeře, ovšem v pěstním souboji byl ztracený. Slabý, hubený, teď navíc těhotný. Přavděpodobně by po první úderu skončil obličejem na zemi.
Vyběhl po schodech do druhého patra, kde byla jediná pro něj přijatelná koupelna a zavřel se tam. Otočil klíčem. Nemyslel si, že se za ním vlkodlak požene v touze se pomstít, to byla hloupost, chtěl se ale podívat na své břicho a nemínil se tu nechat přistihnout polonahý.
Shodil plášť, rychle rozepl knoflíky kabátce, vesty a pár knoflíků košile, jen aby mohl zajet rukou na své břicho. Stále se nemohl pyšnit obrovským břichem, do toho měl ještě daleko, ale když se svlékl, tak už mohl jasně vidět vypouklinu mezi boky. Na pohled by se ještě stále dala považovat na tuk, na dotek už samozřejmě ne. Nebyla měkounká a podajná jako voda, spíš tužší a hlavně dokonale pravidelná. Na dotek na jednom místě cítil štiplavou bolest, naštěstí nepřecházející dovnitř. Byl si jist, že bude mít od nárazu na břiše modřinu, dělaly se mu teď totiž hrozně snadno, ale neměl špatný pocit. Naopak se zdálo, že magie v jeho břiše, teď už opět klidná, se ho snaží utěšit. Nemohl by to popsat jako skutečnou emoci, jenom jako příjemný teplý pocit v břiše.
Oddechl si. Bylo docela výhodné, když vám dítě sama řekne, jestli mu něco není, zároveň by bylo zajímavé zjistit, jestli to tak mají i těhotné čarodějky nebo je to specialita jeho mocného potomka. Tonksové se na to rozhodně ptát nebude, ta má u něj teď obrovský vroubek a ten hábit jí skutečně nechá zaplatit. Může vděčit nejspíš jenom svému stavu za to, že ji už rovnou neproklel, jen co ho málem porazila na zem. Vztekat se na ni mohl bez ohledu na její těhotenství, ale kletbu by nepoužil, ani kdyby sám těhotný nebyl. Uměl páchat různé věci lidmi považované za zvěrstva, měl však své meze. Neproklínal těhotné ženy a malé děti, jedno, jak moc obojí nesnášel.
Zase si dozapnul košili, urovnal a zapnul si si i kabátec. Naštěstí byl už dřív na jeho hubeném těle hodně volný, proto ho nemusel se zvětšujícím se břichem nechat přešívat nebo si šít nový. Přesto už teď začal uvažovat o novém střihu, protože se mu látka mírně vlnila jakoby nad břichem. Nejspíš si pořídí něco delšího, s ještě víc knoflíčky, možná mírně kontrastní barvy k látce a hlavně s předstíranými záševky v pase. To vše dohromady by ještě tak na dva měsíce mohlo jeho přibývající břicho zakrýt, když na to bude vždy nosit svů dlouhý plášť a nebude se k nikomu stavět bokem. V duchu si vypočítal, že o těhotenství bude muset říct všem někdy kolem Vánoce nebo začátku ledna, tedy přesně v době kdy bude Tonksová před rozsypáním.
Trochu se na sebe ušklíbl do zrcadla. Pro ty tupce, teď obskakující mladou nastávající matku dole v kuchyni, to bude neskutečný šok. Všichni ti Nebelvíři s přebujelým svědomím se mu určitě vrhnou k nohám s omluvou na rtech. Bude to zábava. Dnes ale ještě ne, i když by to bylo zábavné taky. Prostě nechtěl, aby to kdykoliv věděl, dokud se to bude dát zakrýt, protože přes veškerý strach, co před chvílí zažil, i přes nadšení z toho, jak budou vykulení, si nepřál mít za sebou četu starostlivých pitomců. Dva a Brumbál mu bohatě stačili.
Na svůj plášť použil reparo, látka se zacelila a díra zmizela. Na tom však celkem nezáleželo, věci spravené reperem neměly takovou pevnost a mohly se opět rozpadnout na místě předchozího poškození a konkrétně jeho hábit naprosto ztratil magickou odolnost vůči lektvarům. Pro teď, a následující měsíce, to samozřejmě stačilo.
Natáhl si ho, upravil a vyšel ven z koupelny. Tentokrát místo do Tonksové málem zašlápl zdejšího skřítka. Měl takové strašné jméno, dobře se hodící k jeho ohavnému zevnějšku. Karikatura? Ne, Krátura! To bylo to jméno, hodně asociuící karikaturu na skřítka, kterou skutečně tohle stvoření ve svém vysokém věku a ohavném špinavém povlaku bylo.
„Co chceš?“ zavrčel na skřítka. Nikdy se s nimi nepřátelil, ač tedy proti nim zároveň nic neměl ve smyslu že jsou to nelidé. Byli prostě jen otravná havěť, pohybující se všude kolem, tento zejména, když tu tak stál a vzhlížel k Severusovi obrovskýma očima.
„Krátura ví. Krátura chce pánovi sloužit,“ prohlásil skřítek a hluboce se uklonil.
Tak trochu nevěřil vlastním očím. Nepamatoval si jméno zdejší skřítčí havěti, to ne, ovšem pamatoval si ,jak kolem ten tvor brousil a trousil nadávky na mudlorozené, polokrevné, podivné netopíýy, páchnoucí lektvaristy a dalších mnoho přízvisek pro Severuse, které se nejspíš naučil od své dávno mrtvé majitelky dole na obraze v hale. Případně se to ona naučila od něj, to se nedalo rozpoznat.
Teď změnil názor nesjpíš kvůli jeho těhotenství. Jako každý skřítek ho musel vidět, ti v Bradavicích to věděli hned a poznali,oč se jedná. Krátura byl možná dost starý na to, aby si i pamatoval jak vypadá mužské těhotenství, případně mohl navštívit se svými majiteli cizinu, kde byli těhotní muži ještě celkem nedávno. Co ho vedlo k potřebě slouži těhotnému muži bylo celkem zřejmé. Na těhotenství musel být člověk čistokrevný, opravdu a nefalšovaně čistokrevný, pokud to Pán zla nezařídil jinak, a také patřičně mocný. Průměrný kouzelník nebyl schopen plod udržet. Z toho si musel Krátura vyvodit, že je Severus mocný čistokrevný čaroděj, takže se k němu choval stejně uctivě jako k Brumbálovi a možná o krapet víc, přeci jen uvnitř Severusova těla rostl nesmírně mocný malý kouzelník.
„To je sice pěkné, ale teď mi zavázíš v cestě,“ zabručel, na něj se nezlobil, byl jen bezvýznamná část interiéru, a tak se bez ohlédnutí protáhl kolem malé postavičky.
Cítil sice v zádech Kráturův pohled, ale samozřejmě se po něm neohlížel. Od něj nebezpečí nehrozilo, nesměl ublížit žádnému kouzelníkovi bez ohledu na to, jestli ho miloval nebo ho nenáviděl. Skřítčí pocity, myšlenky a názory byly bezpředmětné, magie vázající je ke kouzelníkům byla nekompromisní.
Prošel rychle chodbičkou zpátky k jídelně, předpokládal, že už porada buď rovnou začala, nebo se čeká jenom na něj. Ani v jednom případě ho to netížilo. Neměl co říct a že na něj ostatní čekají? Jejich věc, neprosil se je o to, tak co by se tím zatěžoval. Opřel se do pootevřených dveří a v tu chvilí se zarazil.
„Je teď pod velkým tlakem,“ řekl zrovna Brumbálm omluvně.
„To jsme všichni, přesto se vzájemně nenapadáme. K čertu! Ječel na Doru, na těhotnou ženu. Mou těhotnou ženu. To si nemůže dovolovat, Albusi,“ rozčiloval se zrovna Lupin, „Dávno jsem si zvykl na jeho mrzutou až nesnestitelnou povahu, vím, že je občas nepředvídatelně agresivní, jenže všechno má své hranice. Nebudu tolerovat, když bude napadat mou těhotnou manželku!“
„Ač nerada, budu se muset Severuse zastat,“ ozvala se McGonagallová, „On tvou ženu nenapadl, Remusi, on na ni jenom byl trochu víc Snapeovsky hrubý a já jsem si jistá, že k fyzickému útoku by se nikdy neuchýlil. To ty si spíš napadl jeho,“ byl si jist, že v tuhle chvíle se Lupin naježil jako mořský ježek, „Znáš ho už od dětství a víš, jak nesmírně úzkostlivě reaguje, pokud někdo naruší jeho osobní prostor, nebo se ho, nedej merlin, dotkne. Ty si mu dal ruce na ramena, byl si těsně u něj, to je v jeho očích jasný útok a myslím, že můžeš být rád za to, že zareagoval jen fyzicky a nevytasil se s hůlkou.“
„Nic mi neudělal, Remi. Myslím si spíš, že si neví rady s těhotnou ženou, jak se má ke mně chovat, chápeš. Vždyť si viděl, jak byl v šoku, když jsem vešla do místnosti. Viděl on vůbec někdy těhotnou ženu?“ zeptala se Tonksová, což vyloudilo na Severusově tváři, skryté za dveřmi, úšklebek, „Víte, třeba kvůli jeho orientaci... možná nikdy neviděl ženu ani nahou... nejspíš všeobecně nezná moc mladých žen, ne že by to byla omluva, že byl hrubý, ale přesto... Nic se mi nestalo, tak nevím, proč to tu rozebíráme.“
„Já vím, že ti nic neuděla, jenže on se chová, jako kdybychom stále byli v Bradavicích a nenáviděli se. S tím musíme něco udělat. Vím, že bych o tom neměl mluvit takhle za jeho zády, ale...“
„Taky že nemluvíš,“ přerušil Lupinovu řeč starý bystrozor, „Jestliže chceš o něm mluvit za jeho zády, tak se nejdřív dobře přesvěč, že se vážně otočil a nepozoruje tě škvírou mezi dveřmi, že je to tak Severusi Snape?!“ zvýšil trochu hlas.
Jistě, Pošuk ho viděl svým okem pravděpodobně i skrz dveře. Nebyly dostatečně magicky pojištěné, jen prosté ochrany proti požáru a základním odposlouchávacím kouzlům, nic, co by zastavilo jeho magické oko.
Nasadil povýšený výraz, protože on Severus Snape si přeci nebude dělat nic z toho, že o něm mluví za jeho zády. Otevřel dokořám a ještě ze dveří sjel všechny přítomné pohledem. Bylo tu všechno, co zbylo z úzkého kroužku Fénixova řádu. K sestavě, se kterou tu seděl, se připojila jeno mračící se Molly a samozřejmě manželé Lupinovi, Brumbál a Moody, to bylo vše. Mladší členové nebyli pozváni.
„Není. Ono už jen doufat, že se ke komukoliv z vás zcela otočím zády, je opovážlivé spoléhání na milosrdenství z rukou Paní Prozřetelnosti,“ odvětil a vešel s klidem do místnosti, „Teď; začneme probírat něco podstatného nebo se dál budete věnovat vzájemnému fňukání si na ramenou, protože jsem na vás hrozně zlý, ošklivý a vůbec jsem parchant?“
„Já bych rozhodně přešel k důležitejším věcem, jako je boj proti Voldemortovi,“ vložil se do toho Brumbál, přičemž si Severuse změřil přísným pohledem, „Posaď se tady, Severusi,“ vyzval ho ještě dodatečně a mávnutím ruky vysunul židli po svém boku.
Neprotestoval a posadil se,, pro změnu si při tom nevšímal skoro až uhrančivého pohledu od Molly. Ona byla velká ochranitelka dětí, takže bylo přímo nasnadě, že si ho po odchodu z porady vezme stranou, jen aby se s ním pohádala na téma, jak se má chovat k těhotným ženám. Bylo jen s podivem, a díky ředitelově autoritě, že už to neudělala rovnou, nebo spíš že se nepusila do McGonagallové, když stará profesorka Severuse bránila.
„Nejdřív chci vědět víc o práci Zachariáše Trumpa. Remusi?“ pobídl stále se napjatě tvářícího i chovajícího vlkodlaka, aby mluvil.
„Ano... jistě, takže,“ bylo zřejmé, že se násilím uklidňuje, jak se předkláněl nad stolem a opíral se lokty o desku, „Získat si důvěru tamních obyvatel podle mého zdroje není příliš snadné, přesto se tam Trump těšil velké oblibě. Jeho hlavním zájmem bylo studování nemrtvých, lépe řečeno vztahu staré magie a nemrtvých. To je vše. Víc už nechtěli domorodci vyzradit bez obřadu přijmutí do jejich kmene, který můj zdroj nechtěl absolvovat a oni mu ho ani přímo nenabídli. Obávám se, že dál už tudy cesta nevede.“
„Nevadí, i tak jsme se toho dozvěděli víc než dost. Tom se odjakživa nesmírně zaobíral smrtí, skoro až obsesivně. Děsila ho stejnou měrou jako fascinovala a stal se nesmírně mocným nekromantem. Prastará magie spjatá se smrtí... to je přesně to, co by ho zajímalo,“ usoudil zamračeně Brumbála rukou si prohrábl plnovous.
„Chce si postavit armádu nemrtvých?“ napadlo samozřejmě hned Pošuka.
Severus se neubránil odfrknutí. Pán zla se nezajímal o smrt kvůli využití nemrtvých k boji, on toužil po tom, zajistit si vlastní nesmrtelnost. Že se naučil vzkřísit nemrtvé a používal je k boji, byl jen vedlejší efekt. Prosté využití prostředku jež mu spadly do klína.
„On už armádu má. Smrtijedy, přívržence, žoldáky ze všech zemí a také nemrtvé v libovolném počtu. Jedním nekromantským obřadem jsem ho viděl vzkřísit dva tucty nemrtvých. Takhle snadno,“ luskl prstem, „Stará magie sloužící pouze k povolání zombie a jejich využití by ho zajímala jedině v případě, že by dokázala v jediném obřadu vzkřísit všechny mrtvé na světě. O něčem takovém by byly nesmrtelné legendy a navíc by to potřebovalo nesmírný zdroj magické energie. Ještě větší, než má on.“
„Pak chce najít účinější způsob, jak žít věčně, než štěpit svou duši,“ odhadla věcně Molly.
„To budeme předpokládat, ač nemůžeme zjistit pravdu,“ přitakal ředitel.
„Snape by mohl něco vyzvědět,“ navrhl Pastorek k Severusově velké nelibosti.
Krátce se obrátil na Brumbála, jestli už teď hodlá oznámit jeho stažení z tajné výzvědné mise. Tvářil se naprosto neutrálně, ani nenaznačil, že by chtěl promluvit, takže prozradit nic zatím nechtěl. Nechal v tom Severuse koupat samotného. Výborně.
„To je Mistrova osobní věc a já mu nejsem tak blízký, aby se mi svěřoval. Naštěstí,“ neodpustil si dodat. Opravdu nechtěl vědět nic ze soukromí Pána zla, jelikož už toho beztak věděl víc než dost. Vidět ho mazlit se s Nagini postačilo na noční můru do konce života, zvláště pokud měl člověk bujnou fantasii.
„Jistěže a někdo se tu bojí na cokoliv zeptat,“ utrousil Pošuk. To snad ani nebyl hodno odpovědi. Moc rád by viděl starého bystrozora, co by dělal náhle stanuvší před Pánem zla. No, i když on by nejspíš vytáhl z kapsy otvírací nůž a vrhl by se na Mistra holýma rukama s bojovým pokřikem na rtech. Nedostal by se ani přes osobní stráž a pokud čirou náhodou ano, tak by ho černokněžník chytl pod krkem jako psa, zvedl do vzduchu a zlámal by mu vaz stiskem prstů.
„Toto téma odsuneme stranou, zajímá mě, co Brousek?“ to byla otázka mířená na Pastorka.
„Je opatrnější, než kdy dřív. Za poslední měsíc na něj byli uspořádány dva atentáty, jeden byl přímo výbuch v jeho pracovně. Naštěstí byl tehdy v zadní soukromé zabezpečené místosti, ale vykopávali jsme ho tři hodiny. Jen stěží se nám to podařilo dostatečně ututlat,“ bystrozor se zamračil.
„Nepodařilo se vám ho ututlat ani z poloviny tak dobře, jak si myslíte. V mém oddělení to vědí všichni,“ podotkl Arthur.
„Toho jsem se obával,“ zachmuřil se opět Pastorek „Čím víc lidí si bude myslet, že je ministr v ohrožení, tím spíš si budou přát otevřenou válku. Tu nechcem nikdo. Každopádně... Merlin žel, ten atentát ještě víc podnítil jeho nesouhlas s našimi metodami. Podle něj by neměli amaterští ignoranti pod velením starého blázna vůbec strkat nos do války a o vše by se mělo postarat Ministerstvo.“
„Pcha!“ odfrkl si Moody, „To jsme viděli celé ty roky, jak se staralo. Ani nebylo ochotno připustit, že se ten sviňák vrátil a teď by nám chtělo rozkazovat. Ať mi vleze na hrb! Na ten nahoře u krku... ten pod lopatkou mě bolí.“
„Má to pro nás i jisté výhody, Alastore. Přinejmenším je tu menší pravděpodobnost, že se ministr dostane pod Imperior. Brousek byl skvělý bystrozor, uměl si krýt záda a v ohrožení to bude dělat dvakrát intenzivněji,“ prohlásil Brumbál.
„Jen aby si je pak nekryl před námi,“ konstatoval Lupin.
„To si nemyslím. Milým přístupem se člověk dostane všude,“ odvětil mu na to starý čaroděj tak vážně a zároveň s úsměvem, až se mu dalo skoro věřit. No, kdyby samozřejmě byl Severus důvěřivý typ člověka, což nebyl.
Momentálně přestával být i soustředěný. Sám neměl příspěvky do debaty, snad jen občasné ironické poznámky se mu rojily v hlavě, ale nevypustil je z pusy ven. Docela rád by už odešel co nejdřív, pokud to bude možné. Stoupající a klesající intenzita hlasů, jak se vždycky o něčem ostatní dohadovali, se pro něj začala měnit v příboj uklidňující jeho smysly. Chtělo se mu z toho samou nudou spát, taky měl už zase hlad, opět potřeboval na záchod a nakonec měl nepříjemný pocit na břiše v místech, kde se mu nejspíš dělala pořádná modřina.
Zachytil přes tu nudu snad jen zprávu od Tonksové, že podle ní pořádá ministerstvo výzvědné akce. V první řadě se tomu v duchu usmál. Oni by v úzkém kruhu kolem Pána zla nevyzvěděli ani, co se bude druhý den podávat k obědu. Drtivá většina bystrozorů neměla dostatečný intelekt dokonce ani na odpolední konverzaci u čaje s obyvateli Malfoy Manor, natožpak na to, aby je přelstili a něco z nich vytáhli. Jediní dva... no, při hodně dobré vůli vůči Tonksové tři... kteří byli dost chytří, seděli u tohoto stolu a ve své podstatě ani jeden nebyl v postavení, že by se mohl dostat do výzvědné jednotky.
A pak ho napadlo, že možná nejde o výzvědy u Pána zla, nýbrž o zjišťování informací ohledně plánování Fenixova řádu. První jméno na seznamu podezřelých z takové kulišárny byl samozřejmě Gift. Že má dávat pozor na Brumbála bylo zřejmé, jen si Severus nikdy nemyslel, kam až zajde bystrozorská hloupost. Jak by si někdo mohl předpokládat,, že by snad ředitel přehlédl Giftovy pravé úmysly. Mohl je sice popírat, to však neznamenalo že je nezná. A ještě spíš, kdo by si mohl myslet, že by cokoliv dostal z Brumbála. Ten by nejspíš v leže na skřipci, s rozžhavenými bodci v těle a po stovci cruciátu, vyprávěl vtipy nebo veselé historky ze svého života.
Zvážil, jestli Gifta vytáhnout teď nebo až později. Varianta později se mu zdála bezpečná, mimo jiné proto, že uvažoval, jak moc má bystrozor sledovat i jeho samého. V takovém případě by se mohli dostat opět k tématu těhotenství, případně toho, jak na to zareaguje ministerstvo, až se do dozví, a to se tady probírat nedalo.
Přitáhl si talíř se sušenkami a bylo mu srdečně jedno, jak se na něj Molly mračila. Sušenky tu byly pro těhotné, on těhotný byl, tak si dával sušenky. Naštěstí nebyly zázvorové, ale čokoládové, ořechové a se sušeným ovocem. Chroupal jednu za druhou, bezmyšlenkovitě a bez zájmu o kradmé pohledy svých spolustolovníků. Tak Severus Snape jedl sušenky, zažalujte ho za jeho lidství a odsuďte na sto let do Azkabanu.
„Snape by si možná mohl přestat plnit břicho sušenkami a říct nám, co vyzvěděl na posledním Smrtijedském setkání, ať tu nemlátíme hubou naprázdno jenom my,“ přerušil jeho degustaci Moody.
Zvedl hlavu od talíře a zamračil se. Neměl samozřejmě žádné informace, který by jim podal a Brumbál ho v tom nejspíš nechá opět vymáchat. Oklepal si ruce od drobečků a zrovna chtěl promluvit, když ho přeci jen ředitel předběhl.
„Severus už nadále není aktivním Smrtijedem. Nebude se účastnit setkání ani vyhledávat Voldemorta. Shodli jsme se na tom, že pro něj začíná být špehování příliš nebezpečné,“ oznámil to Brumbál všem takovým způsobem, jako kdyby mluvil o sobotním počasí, dokonce si při tom ukradl ze Severusova talíře sušenku.
Tak, bylo to venku, teď bylo otázkou, jestli začne křik nebo ne. Více méně se lidé kolem stolu tvářili spíš... chápavě? Bylo to vůbec možné? Před hodinou mu tu spílali, jaký je strašný, když si dovolil trochu zvednout hlas na těhotnou ženu a teď mu nenadají do zbabělých slizkých zmijozelů, protože se rozhodl přestat chodit líbat Pánovi zla nohy? Pochopil by to, kdyby znali skutečnou příčinu, jenže o ní neměli ani tušení.
„To je dobře, bylo to příliš nebezpečné,“ promluvila nakonec Molly, žena, která ho nejspíš tak jako tak za chvíli ještě dodatečně sjede za tu Tonksovou.
„Obávám se, že z toho budou velké komplikace, ale chápu to. Muset lhát Voldemortovi do očí je nesmírně těžké,“ připojil se Lupin, pro změnu muž, na jehož manželku křičel.
„Já myslel, že odpadneš dřív, slečinko, ale což... pár let si to zvládnul, budiž ti to na břehu velkého jezera připsáno k dobru,“ dodal i Moddy více méně bodře.
Ostatní se souhlasně připojili s menší poznámkou a Severus z toho získal dojem, že nejen Potter je tupec, nýbrž že je to vážně nějaká Nebelvírská nemoc. Určitě musela postihovat každého, kdo třeba jenom prošel kolem obrazu Buclaté dámy. Byl proto neskonale rád za svou prozřetelnost, které ho nikdy tak blízko Nebelvírské koleje nevedla, dokonce ani na studiích, kdy se přátelil s Lily, ne.
Po všeobecném přijetí faktu, že už nebude zvědem, byla porada ukončena k radosti nejspíš všech. Zůstal sedět, dokud se nezvedla Tonksová, další srážku s tím obrovským tělesem riskovat nechtěl, a počkal dokonce i než se odbelhal k odchodu Moody. Zároveň se však snažil nezaplést teď do rozhovoru s Brumbálem, ne, pokud budou řešit Gifta, tak až na půdě školy. Naštěstí se zdálo, že starý čaroděj to vidí zhruba stejně.
Následoval všechny do haly, kde se zastavil více méně jen proto, že se mezi nimi nechtěl tlačit ke krbu. Větší část odcházela totiž dveřmi, protože buď krby neměli nebo je měli zabedněné, to zejména Pošuk, a přenášet se z domu ven nešlo. Vzhledem k tomu, komu dům patřil, by to Potter, snad i s doprovodem dokázal, domy si pamatují své majitele, jenže všichni, co byli na poradě, zde byli pouhými hosty a tak k nim také dům přistupoval.
„Pán, omluví Kráturu,“ zamumalalo mu někdu nohou a cítil i lehké zatahání za hábit.
Sklopil oči a před sebou viděl skřítka. Svíral cosi zabaleného v bílém hadru, velké oči upřené oddaně vzhůru. Neobvyklý výjev, v případě tohoto skřítka, tak moc, až si toho rychle všimli všichni ostatní a věnovali podivné dvojici pozornost.
„Co chceš?“ zavrčel, nervozní z toho že se na ně dva všichni dívají. Nestačil Kráturovi rozkázat, aby o jeho stavu pomlčel. Bylo by to, mírně řečeno, trapné, kdyby jeho velké tajemství vyšlo na světlo díky starému, hloupému skřítkovi.
„Krátura má pro pána dárek. Hledal, moc hledal, než našel... špinaví, špinaví vetřelci to určitě schovali... Krátura to našel. Ano, ano, našel.“ Začal rozbalovat bílý hadr.
Ať bylo uvnitř cokoliv, Severus si byl jist, že to nechce, také netušil, jak všem zvědavým nebelvírům v okolí vysvětlí, proč ho má nevrlý skřítek tak rád, a hlavně ho popadla strašlivá předtucha toho, co by od Krátury mohl dostat. Něco pro dítě. Třeba chrastítko, hromadu šatiček, nebo...
Panenka. To, co Krátura přinesl, byla panenka. Velká asi jako Severusovo předloktí. Porcelánově bílá pleť, jen zlehka obarvená do růžova na tvářičkách. Černé vlnité vlasy dosti podobné vlasům větvi Blaků, vlastnící dříve tento dům, možná i někomu z té rodiny původně patřily. Oči byly velké a modré, hodně kontrastující s černými vlasy. Šaty pak měly mnoho odstínů tlumených barev spíše do béžova a výšivkami ve zlatě. Přes veškeré kanýrky, mašličky a stužky to bylo veskrze vkusné. Přesně takové, jaké se dřív dělaly panenky, než přišla éra mluvících nesmyslů, létajících slonů a bouchajících bomb hnojůvek. Stará, porcelánová panenka, určená pro nejčistokrevnějšího z čistokrevných, pro Blacky.
„Pán ji bude brzy potřebovat... moc brzy,“ řekl Krátura, velice opatrně ji vymotal z posledního záhybu látky a v obou rukách, kupodivu čistých, ji podával nahoru Severusovi.
Nemohl příliš dlouho váhat. Buď se na skřítka rozkřičí, co to dělá, nebo si tu panenku vezme. Ještě, než zvážil u obou možností všechna pro a proti, si uvědomil že už ji svírá v ruce. Látka pod jeho prsty byla jemná, bylo zřejmé že je to kvalitní staré hedvábí, a panenka samotná byla lehká, přestože byla celá z porcelánu. Nejspíš tedy byla pojištěna kouzly na odlehčení, bezesporu také proti rozbyií a opotřebení. Magie ho jemně brněla na kůži. Výdrž magie by ho měla zajímat, možná sto, stopadesát let spočívala na panence a ještě se nerozplynula, přesto na zkoumání kouzla ani nepomyslel. Z jednoduchého důvodu. Ta panenka byla krásná.
Zvedl si ji blíž k sobě, uchopil pevně oběma rukama a díval se na ni. Jemné rysy, něco mezi dětskou buclatou tvářičkou a tváří ženy, byly něčím uchvacující. Pro jeho dítě zcela určitě, protože se mu začalo uvnitř tetelit jemným, teplým magickým chvěním. Emoce dítěte se musely nějak přenášet, protože se cítil rozněžněle, což bylo opravdu nechutné. On nikdy nebyl něžný vůbec k nikomu, ani k mužům, se kterými spal. Slušný, celkem pozorný, ochotný se aktivně zapojit, nežný ne. Nebyl takoví ani vůči zvířatům. Kdyby mu roztomilé malé kotě vlezlo na klín, drapl by ho za krk a hodil ho na zem. Jenže tahle panenka nebyl jeho milenec ani smradlavé zvíře, byla to krásná hračka pro jeho dítě a tomu se to líbilo.
„Krátura vybral sám... mnoho dalších je nahoře, ale tahle je nejhezčí.... je pán s Kráturou spokojen?“
Svými slovy ho skřítek vyrušil z tiché fascinace hračkou v rukách. Zvedl hlavu a spatřil, jak na něj všichni koukají. Uvědomoval si, jak moc bizardně musí vypadat, on temný lektvarista, a přitom svírající dětskou porcelánovou panenku. Hodit ji teď po skřítkovi by byla ta patřičné reakce, jakou by od něj všichni očekávali, jenže přesně to udělat nemohl. Panenka byla prostě... chtěl ji. Hrozně moc ji chtěl a zároveň musel zachovat důstojnost.
Narovnal se z mírného předklonu, do kterého se dostal, když si panenku přebíral a zpražil skřítka přezíravým pohledem.
„Je to přijatelné,“ řekl a mávnutím ruky ho poslal pryč.
Skřítek byl dobře vychovaný, zvyklý i na bezeslovné příkazy, takže se uklonil až špinavými svěšenými ušisky skoro vytřel podlahu a zacouval někam do stínu.
Severusovi zůstala v rukou panenka, která jako kdyby najednou vážila kilo. Připadal si přistižený při něčem nemravném a to byla situace, do jaké se nikdy nedostal. Zároveň to bylo směšné, držet v rukou hračku, byť panenku, nemělo s nemravností nic společného. Za tím si rozhodl stát, takže nasadil lhostejný výraz,zatím co vzal panenku do jedné ruky, opatrně na předloktí, aby se neponičila a následně se tvářil, jako že je to úplně přirozené věc.
„Proč ti právě dal Krátura tu panenku?“ zeptal se pan všetečný Lupin.
„Copak já vím?“ odvětil lhostejným tonem, „Nejspíš se konečně dočista zbláznil. Nejsem jeho majitel, abych zjišťoval, co mu je. Kdybych byl, tak už jsem ho dávno nechal jednoduše popravit. Nic nedělá, jen nadává a posmívá se těm, co se snaží udělat z této barabizny místo obyvatelné alespoň pro prašivé psy.“
„Hezké. Já mám k majiteli domu z nás všech hned po Harrym nejblíž a mně nic Krátura nikdy nedal. Když jsem ho požádala o vodu, tak přinesl rezavý humus z kohoutku ve sklepě,“ zamračila se Tonksová, „Ty ho chceš popravit a on ti nosí panenky. Hodláš si ji nechat?“
„To bys neměl,“ připojil se k ní Atrhur, aniž by nechal Severuse nějak odpovědět, „Všechno, co zůstalo v domě, je Harryho.“
„Máš snad dojem, že stojím o dětské hračky?“ zavrčel na něj.
Stál, hrozně moc o tu panenku stál. Už dlouho po ničem netoužil tak strašně, jako po ní. Klidně by si ji nechal, přestože to byla krádež, jenže to by tu nesměli stát všichni ti stupidní nebelvíři a koukat na něj. Jindy byli lvi tak tupí, že kolem mohlo proklusat stohlavé kentauří stádo a oni by ani nezvedli hlavu od jídla, ale když člověk potřeboval, aby byli hluší a slepí, tak najednou viděli všechno.
Rozhlédl se. Někam tu panenku položí, třeba na stolek u dveří a pak, až budou všichni ve svých domovech, se přiletaxuje zpět a zase si ji vezme. Nikdo nic nebude vědět. Když si na ni někdo příště vzpomene a čirou náhodou to spojí s ním, prostě jen řekne, že vůbec nemá zdání, o čem to mluví. Krátura přeci klidně mohl tu panenku zase někam zahrabat, kdo mu dokáže, že si ji vzal.
Přistoupil ke stolku a velice neochotně se natáhl, aby na něj tu panenku položil, když tu se objevila kostnatá stará ruka a sebrala mu jeho drahocenný pohlad v hedvábí přímo z jeho sevření. Prudce zvedl hlavu a setkal se s Brumbálovýma modrýma očima, plnýma jemného pobaveného jiskření.
Zamračil se na něj.
Starý čaroděj držel ve svých rukou Severusovu panenku. Bezostyšně mu ji uzmul, aniž by se na cokoliv ptal a teď začal ustupoval pozadu do bezpečné vzdálenosti. Dobře dělal. Lektvarista začínal mít nutkavou potřebu po panence zase drapnout a vzít si ji zpátky. Co si vůbec starý čaroděj dovoloval brát mu jeho věci.
„Dohlédnu na její uložení na místo, kam patří,“ pravil Brumbál s úsměvem, který by mu Severus nejraději smazal z obličeje dobře mířeným pravím hákem.
„Je mi to srdečně jedno,“ řekl opět lhostejně, ještě lhostejněji než předtím, a ustoupil zase někam mimo hlouček hlučných nebelvírů předstíraje při tom, že ho ani trochu neštve, jak starý čaroděj svírá panenku na ruce a povídá si potichnounku v rohu s Molly.
Složil si ruce na prsou, odvrátil od panenky násilím zrak a podíval se na východ. Moody už se vyplížil ven, řádně a nahlas předtím všechny pozdravil, než se kousek za prahem s prásknutím přemístil pryč. Pravděpodobně o páru ulic dál, kde se pojistí několika protisledovacími kouzly, vezme to dalším přenosem na kraj Londýna a pak možná k sobě domů. Merlin věděl, co potřeboval k ukojení své paranoi.
Další šli vlkodlakovi. Ti to vzali pěšky, že prý se Tonksová ráda projde. To by tedy setsakra měla, nejlépe klusem, aby shodila všechna ta zbytečná kila, ze kterých Severusovi pořád přebíhal mráz po zádech. Navíc, jestli se bude ještě chvíli ta ženská nadouvat i jinde než v břiše, tak nejspíš pukne. U toho by rozhodně být nechtěl.
Po vlkodlakových odešel Pastorek a kupodivu ho hned následovali Weasleyovi, což znamenalo že přednáška na téma slušného chování k těhotným se asi konat nebude. Merlin žel, tak se těšil až pořádně pozuráží Molly. Mohl by si na ní zchladit žáhu za to, jak ho Brumbál okradl. Panenka v ředitelových rukou ho prostě štvala, proto bez pohledu prošel kolem starého čaroděje a zašel zase do modrého salónku, kde byl jeden z mála funkčních krbů a hlavně jediný propojený s Bradavicemi.
„Snad si mě tu nechtěl nechat, chlapče,“ ozval se mu Brumbál za zády přesně ve chvíli, kdy už měl v ruce nádobku s letaxem. Málem po starém čaroději tu nádobku rovnou i hodil.
Moc dobře si uvědomoval, jak nesmyslný, skoro až trapný je jeho hněv ohledně hloupé pany, jenže se nedokázal ovládat. Připadal si jako ty hysterické těhotné ženské, vyžadující po ostatních výhody jen kvůli svému stavu. Tak hluboko přeci nechtěl klesnout, tak jak se mu to stalo?
„Počkal bych na vás,“ odpověděl a obrátil se.
„To doufám, zvláště proto, že sis u mě něco zapomněl,“ usmál se ředitel ,natahujíc k Severusovi ruku s hračkou.
Přimhouřil oči. To mu ji snad teď Brumbál dává, když si ji předtím tak bezostyšně přivlastnil? Jenže on si jí nehodlal vzít. Raději by si ukousl ruku, než aby to udělal, což asi bude muset protože cítil pnutí v ramenou a v paži, jak se už už natahoval pro panenku. Raději skřížil ruce na prsou a pevně zatnul prsty do látky svého hábitu. Nepotřebuje panenku. Nechce panenku. A i kdyby ji potřeboval a chtěl tak si může koupit deset tuctů vlastních, nepotřebuje přijímat Brumbálovy milostivé dary.
„Nechápu proč mi ji dáváte. Ani zdaleka ji nepotřebuji, navíc kdoví, co v ní je všechno za nemoce po všech prašivých Blakcích, kterým prošla rukama. Ještě bych něco chytil, nebo nedej merlin, moje dítě. Nejlepší by bylo ji spálit,“ ledabylým gestem mávl k hořícímu krbu přičemž se dětská podstata v jeho břiše nespokojeně zachvěla, ba až mu způsobila nepříjemné zabodání v podbřišku. Ignoroval ji. Nebude plnit přání partýdenímu děcku. Tím by svou dceru nebo syna rozmazlil ještě dřív, než vůbec vyjde na svět.
„Samozřejmě že ji nepotřebuješ a už vůbec ji nechceš, protože si se po ní lačně nedíval a nechtěl si mě usmažit pohledem, když jsem ti ji vzal,“ řekl Brumbál s nechutným sarkasmem, už chápal proč ho kvůli tomu lidé nemají rádi, „Ach Severusi... to, že se ti líbí dětské věci, je naprosto v pořádku a nikdo si kvůli tomu o tobě nebude myslet, že jsi slaboch. Prostě si tu panenku vezmi. Jak říkal Krátura, bude se ti určitě už docela dost brzo hodit.“
Váhavě, přes veškerá své předsevzetí, vztáhl ruku a převzal si hračku od starého čaroděje zase zpět. Magická podstata v něm zaplesala, on s ní. Držet v ruce hloupou dětskou hračku bylo stejně skvělé, jak vzácnou lektvarovou přísadu, nový exeplář do jeho sbírky kuriozit nebo povedený experimentální lektvar v křišťálovém flakónku. Nepamatoval si ani z dětských let, že by ho hračky tak silně braly za srdce. On vlastně moc hraček ani nemíval, co si pamatoval. Pár dřevěných, když byl hodně malý a otec byl ještě převážně tak střízlivý, že je byl schopen vyrábět. A pak malou lektvarovou laboratoř pro děti, to zase pro změnu v době, kdy ještě měli pár galeonů nazbyt na koupi kouzelnických hraček. Po čase nebyl ani střízlivý otec ani galeony či libry na rozdávání.
„Je to trapné takto se chovat,“ promluvil, oči skloněné k panence ve svých rukách, „Nechtěl jsem být tím tupým šišlajícím rodičem, co dělá na své dítě stupidní škleby. Takové chování v očích jiných hraničí s mentální retardací... v mých s ní hraničí... a přesto se takovým otcem stávám. Je to nechutné.“
„Nesmysl Severusi. V žádném případě se nestáváš šišlajícím rodičem, naopak si velice... svůj, pokud tě to potěší,“ nesouhlasil s ním ředitel mírným hlasem.
„Takže jsem spíše ten druhý typ rodiče?“ zvedl oči od panenky, „Mám na mysli chladné sochy, neschopné projevit lásku svým dětem rozumným způsobem, proto využívají faktu, že mají hodně peněz a kupují spousty nesmyslných dárků v domnění, že tím dítěti vynahradí naprostou absenci výchovy a péče.“
„Ani takovým rodičem se nestáváš,“ zakroutil Brumbál hlavou.
„Pak už zbývá jen jediný typ, těžko říct, jestli nejhorší,“ trochu se ušklíbl, „Domácí tyran, co raději rozdává facky než dárky a myslí si, jakou službu tím dítěti nedělá. Vždyť jak nejlépe svého potomka připravíme na krutý svět než tím, že mu jeho temnou tvář ukážeme co nejdřív.“
„Rodiče nelze dělit do kategorií, už vůbec ne do těch tří co si tu předestřel,“ prohlásl vážně starý čaroděj a přistoupil k Severusovi tak blízko, až to bylo na hranici, „A i kdyby čirou náhodou dalo, tak ty si najdeš svůj originální způsob, jak dítě vychovávat. To přeci děláš vždycky? Jdeš jinou cestou, než jakou si zvolí ostatní, i kdyby to mělo být přes neposekané pole a trním. Už jen tvá obava o to, jakým rodičem budeš, z tebe dělá dobrého rodiče,“ usmál se, položil Severusovi ruce na předloktí, krátce povzbudivě stiskl a pak ho pustil, „A ta panenka se bude tvé dceři určitě líbit.“
Podíval se na panenku, zamračil se a zase vzhlédl. Chtěl tu hračku tak moc, až si neuvědomil, že jeho dítě může být kluk a ten co by dělal s panenkou? Pokud to tedy nebude zženštilý malý gay už od kolébky, to pak bude určitě nadšený z dlouhovlasé panenky. I když byl sám homosexuál, tak z takové představy ho trochu polil mráz. Nebude se umět postarat o normální děvče nebo chlapce, jak by se asi tak postaral o malého kluka, co se chová skoro jako holka nebo, nedej merlin, naopak. To už pro něj byla příliš složitá situace zejména vzhledem k tomu, jak moc byla reálná. Jakmile se jednou homosexualita v rodině vyskytla, pak bylo zaručeno, že se objeví znovu. To byla zřejmá a dávno potvrzená věc.
„Ne, nebude, pokud je to chlapec. Ti si s panenkami nehrají.“
„Noo, já, když jsem byl malý, tak...“
„Normální chlapci si s panenkami nehrají,“ opravil se dřív, než se ředitel rozpovídal o svém dětství, „Takoví chlapci co si rádi s holčičkami hrají na doktora, protože se jim můžou při tom koukat pod sukýnky, ne ti chlapci, co tancují po pokoji na Everybody od Backstreet Boys.“
„Já bych se toho nebál, pokud ti Krátura přinesl panenku, pak čekáš holčičku,“ řekl chlácholivým hlasem.
„Napůl šilený nejméně sto let starý skřítek mi dal panenku a vy z toho usuzujete, že to bude děvče? Dovolte, abych tomu raději nevěřil a nechal zjištění pohlaví na madam Pomfreyové,“ projevil svou nedůvěru tak kulantně, jak dokázal, ještě mohl říct, že je Brumbál blázen, když věří Kráturovi jediné jeho pošahané slovo.
„Jak myslíš,“ přitakal ředitel s úsměvem, „Mně jeho úsudek stačí. Skřítci mají neobvyklou schopnost jednoduše vědět věci, o kterých čarodějové nemají ani potuchy. Měl bys začít přemýšlet o pokojíku pro děvčátko, dobře ti radím, když to říkám. Můžu ti pomoct, jestli chceš. Už jsem ti to přeci navrhoval.“
Zářivě se na Severuse usmíval a jemu se v hlavě vynořila hrozivá představa pokojíku, jak by ho vyzdobil Brumbál. Do něčeho takového by ho nevtáhl ani párem volů, v žádném případě by tam neuložil své dítě. Ne, ať si zdánlivě moudří radí ,co chtějí, jeho holčička – pokud to bude holčička, – dostane prostou dřevěnou postýlku a nanejvýš se tak sníží k vymalování stěn v jemně starorůžové barvě jen, aby opravdu bylo znát, že tam žije dívka. A zženštilému chlapečkovi by se to taky mohlo líbit. Avšak pokoj v Brumbálově stylu by se nelíbil nikomu, opravdu nikomu, a pokud by se čirou náhodou Severusově dítěti líbil, tak by si snad raději strčil hůlku do pusy a vystřelil si Avadou mozek z hlavy.
„Budu na to pamatovat,“ ubezpečil starého kouzelníka naprosto lživě, „Můžeme už jít? Z postávání v chladu začínám mít křeče v nohou.“
„Jistě, půjdeme do mé pracovny a ještě probereme tu Tonksovou,“ řekl ředitel a pokynul rukou ke krbu.
Neubránil se odfrknutí. Jak jen by mohl zapomenout na vážný rozhovor o tom, jak se správně chovat k ostatním těhotným lidem v okolí. Teď, když měl v rukou svou panenku, ho bude muset absolvovat bez patřičného rozhněvání pohánějícího jeho sarkasmus. Dokud bude moci probírat vlásky panence, tak bude fuška udržet s Brumbálem krok při rozhovoru a patřičně vyjádřit své znechucení nad mladou nastávající matkou, jejím neschopným manželem, nevrlým Moodym a vůbec nad všemi ,kterými pohrdal.
Urovnal panence šatičky a vykročil za Brumbálem ke krbu.
°°0°°
Rychle sbíhal po schodech do sklepení. Dneska měl neustále zpoždění, opět. Ke Snapeovi ovšem pozdě přijít nesměl, to by totiž znamenalo hrozný rámus. Nedochvilnost, zejména na jejich společné dvě hodiny, byla pro lektvaristu jako osmý smrtelný hřích, devátý pak byla neschopnost v lektvarech a desátý drzost u studentů. Existoval také jedenáctý, dvanáctý, třináctý až asi třicátý, ale ty už se daly porušovat bez skutečného pokání.
Doběhl ke dveřím a bez vyzvání vpadl dovnitř. Chvilku byl překvapen,že ho nesklátilo nějaké strašlivé bezpečnostní kouzlo, nastavené na bolestivé usmrcení každého nevítaného návštěvníka. Pak nad tím v duchu pokrčil rameny, možná to Snape přenastavil tak, aby to jeho pustilo, a navíc slyšel z koupelny chramostejlení. To mohlo znamenat že lektvarista zase zvrací nebo tak něco. Jeho kroky proto vedli přes ložnici rovnou ke koupelně. Zaklepal.
„Profesore, je všechno v pořádku?“ zavolal přes dveře.
Ozvalo se třesknutí tříštěného skla doplněné o nadávku, načež se dveře před Harrym prudce rozletěly dokořán, div že nespadl obličejem do střepů na podlaze koupelny. Nad tím neštěstím stál Snape s rozepnutou košilí a hrozně naštvaným výrazem ve tváři.
„Nádhera Pottere, nejen že mi vlezete bez pozvání až do ložnice, ještě jsem kvůli vám rozbil svou poslední dávku masti proti podlitinám. Od teď budu pokaždé tři týdny trpět jako pes, plný modřin a podlitin, protože další dávku si ve svém stavu nemůžu namíchat,“ vyletěl na Harryho okamžitě.
„Na co jste...,“ otázku ani nedokončil, než by se dobrali odpovědi, na co potřeboval mast, tak by tu zestárli. Stačilo jenom mrknout a podívat se na lektvaristu pořádně, aby uviděl jasnou podlitinu na jeho břiše, která se krásně rýsovala do tvaru hrany stolu. Nebylo to v žádném případě poprvé, co se muž o něco uhodil. Jak se zdálo, těhotenství mu narušovalo motoriku, protože od doby, co spolu trávili čas, ho viděl neméně stokrát se o něco praštit. Nejčastěji o roh stolu, opěradlo židle, kliku na dveřích nebo o dveře samotné. Případně byl tak nemotorný vždycky, jen to uměl dobře zakrýt. Ne, to nebylo pravděpodobné, byl to Snape doslova se vznášející po chodbách ve svém vlajícím plášti a Smrtijed, ti obvykle nebývali nešikové.
„Co jste zase dělal...?“ povzdechl si napůl tázavě, nemyslel ani se neptal, jednoduše popošel až ke Snapeovi a položil mu ruku na břicho.
Nepříjemný záchvěv bolesti na vlastním břiše, jako kdyby se právě sám praštil, jeho ruka krátce zazářila a pak bylo po všem. Bylo to rychlé, jen modřina, která se během pár vteřin ztratila, přesto nedokázal ruku dát pryč. Naopak s ní popojel víc do středu, pod pupík na rýsující se vybouleninu nad Snapeovými kalhotami. Nemohl si pomoct. Rozlévalo se mu z toho doteku po těle příjemné teplo, vyvolané blízkým kontaktem z dítětem. A pak ještě něco. Mražení v zádech z uvědomění, že se právě dotýká mužova břicha. Holé kůže v místě, kde se nikdy nikoho nedotkl. Bylo to příjemné a zároveň to vzbuzovalo nervozitu.
„Přestaňte mě osahávat, Pottere“ zavrčel Snape, uchopil jeho ruku za zápěstí a odstrčil ji pryč, „Jestli vám Tonksová dovoluje jí hmatat na břicho jen proto, že je těhotná, tak vás ujišťuji, že já vám to nikdy nedovolím. Nejsem něčí kotě na tahání.“
Červeň mu zalila tváře. Sklopil hlavu k zemi a odkašlal si. Tohle bylo vážně hodně trapné, když si dovolil dotknout Snapea tak jakoby to udělal u Tonksové, co však na to bylo ještě trapnější, byla jeho nenadálá příjemná reakce nepodobná prostému štěstí z přítomnosti dítěte.
„Omlouvám se. Počkám vedle, než...,“ naznačil neurčitě rukou, dnes se mu asi nebude dařit moc často dokončovat věty. Obrátil se na podpatku a rychle se vzdálil zpátky do obývacího pokoje.
Dnes tu neměl žádné učení, byla sobota večer a někdy si člověk musí dát od úkolů pokoj, proto si s sebou vzal jeden z mnoha klasických kouzelnických románů který ještě neměl možnost si přečíst. Za roky, co žil v kouzelnické společnosti se často setkával s frázemi, kterým nerozuměl, protože neznal místní literaturu a tak se to rozhodl letos dohnat. Přeci jen, nechtěl skončit jako domorodec z Afriky co neví, kdo to byl Romeo a Julie, tedy to vlastně nevěděl ani Ron, než mu to vysvětlil, ale to bylo něco jiného.
Přesto že tu měl co číst a měl by si začíst číst se vydal na obhlídku pokoje. Čistě jen tak z nervozity a nudy, stejně věděl, že už tu všechno viděl. Až tak moc toho tady nebylo protože, jak se zdálo, Snape moc nelpěl na krásných či zajímavých věcech, nebo na věcech všeobecně. Na knihách určitě, taky na alkoholu, jak se dalo vypozorovat z baru plného nerůznějších značek – musel jen doufat, že nepopíjí, to by nebylo zdravé pro dítě – ale jinak nic zajímavého, až na... na křesle, na Snapeově křesle, kam si seda,l když se čirou náhodou pustili do nějakého rozhovoru, byla panenka. Taková ta stará porcelánová, nebo možná byla nová, nebyl si přesně jist. Tak už to v kouzelnickém světě bývalo. Zatím co venku mezi mudly frčely k narozeninám přenosné přehrávače hudby, tak tady děti psali, že chtějí minigramofony a minigramofonové desky. Takže ta panenka klidně mohla být výstřelek moderního hračkářství, což ale nic neměnilo na faktu, že tu vůbec byla.
Zvedl ji z křesla a začal si ji prohlížet. Vlasy měla jemné, skoro jako kdyby se dotýkal Ginniných, nevypadalo to jako umělohmotná napodobenina jakou měly mudlovské panenky. Celá byla z porcelánu, podle zvuku, který vydala při poklepání, musel být ten porcelán docela tenký. Šaty hedvábné, plné krajek a mašliček.
Otáčel ji v ruce a jaksi nevěděl, co si s ní počít. Našel panenku v pokoji Severuse Snapea. Teď už ho asi nepřekvapí nic včetně Voldemorta vyskakujícího z jeho narozeninového dortu a zpívajícího mu narozeninovou písničku. Na druhou stranu to znamenalo jednu báječnou věc, vlastně dvě. První byla, že si nejspíš lektvarista vážně začal užívat své těhotenství, když pro dítě nakupuje věci a druhá; jeho dítě byla holčička. Na to se dalo říct jenom 'páni!'.
Holčička. Snape bude mít malou holčičku. Pocítil jistou nejistotu. Do teď nepřemýšlel nad pohlavím dítěte, prostě to byla malé rudá zářivá koule uvnitř Snapea a pak mrňavoučké mimino velikosti jahody pohlaví neurčitého. Teď, když se nad tím zamýšlel, měl najednou obavu z děvčete. S klukem by mohl hrát famfrpál, mohli by společně sbírat karty z čokoládových žabek a vůbec tak být jako chlap s chlapem, jenže s holkou... Za kamarádku měl jenom Hermionu, v poslední době trochu Tinu a také tu byla Lenka, jenže věděl že ani jedna z nich není prototyp holky, jako byla třeba Levandule. Hermiona byla knihomol, Lenka byla regulární blázen i podle kouzelnických měřítek a Tina se chovala spíše jako kluk. Jasně, malé prvňačky mu nevadily, bavit se s nimi uměl, asi měl rád děti tak nějak všeobecně, jenže mít rád děti a celkem si s nimi rozumět není to samé jako mít doma dítě. Netušil, jestli by byl schopen svému dítěti třeba plést copánky. No, nejspíš by to zvládl spíš než Snape. Ano, určitě by to zvládl, přeci jen Ginny vlasy také česal, tak co by nemohl dceři.
Po krátkém zaváhání dospěl k názoru že holka nebo kluk, stejně je to jedno, protože obojí je to úžasné.
„Jak vidím našel jste svou panenku,“ řekl Snape, blížící se od dveří do ložnice. Už byl zase celý oblečený, zvládl to v rekordní rychlosti na to kolik měl na sobě knoflíků. To se nedalo neobdivovat.
„Počkat, jakou mou panenku?“ nechápavě koukl na lektvaristu a pak na hračku ve svých rukách. Stále ji svíral a důkladně si ji prohlížel, což tedy mohlo vypadat jako když si s ní chce hrát, ale to rozhodně nechtěl. On si zatraceně z panenkami nikdy nehrál. Rychle ji zase posadil zpátky na křeslo.
„Haha, moc vtipné,“ zamumlal podmračeně.
„To říkají jenom lidé bez smyslu pro humor,“ prohlásil Snape, přičemž to vypadalo jako kdyby se pod tou svou ledovou maskou pobaveně usmíval, „Myslím to vážně. Ta panenka je jednoznačně vaše, protože pochází z domu Blacků a je tím pádem vaším majetkem. Vidíte, už si nemůžete stěžovat, že jste nikdy neměl vlastní hračky.“
Zamračil se na něj. Jistě, Snape narážel na jeho vzpomínky z dětství, co se v nich bezostyšně prohraboval v pátém ročníku. Tehdy viděl mnohé z toho, co mělo zůstat skryto před každým dospělým v okolí a... neudělal nic, jistě, co by také od něj čekal. Zase pocítil vůči lektvaristovi příval hněvu, umírající někde v jeho hrudi.
„To byla podpásovka,“ řekl a dřepl si na pohovku, svou knihu si hned přitáhl na klín a dělal, že Snapea nevnímá, „Nechcete se přiznat, že jste pro svou dceru koupil panenku, vaše věc. Já bych se vám za to neposmíval, tak se vy nemusíte posmívat mně. Myslel jsem, že přes to už jsme se dostali.“
Jen co to vypustil z pusy už se chtěl pořádně zmlátit knihou. Dostali se přes co? Přes vzájemné urážení? Asi ano, ne však svou vlastní zásluhou nýbrž řízením osudu, který dal Harrymu do vínku podivnou schopnost a Snapeovi ostatně také. Přivedlo je to dohromady, nezvolili si že budou spolu, prostě se to jen tak nachomýtlo.
„Vy vážně nemáte smysl pro humor, Pottere,“ skoro si povzdechl Snape a posadil se na své křeslo, panenku si kupodivu položil na klín, „Ta panenka je opravdu z domu Blacků. Dnes po poradě za mnou přišel ten váš skřítek, Krátura se myslím jmenuje, a přinesl mi ji s tím, že je pro dítě. Je to ale domácí skřítek, nic nevlastní a nemůže rozdávat váš majetek, takže je ta panenka dál ve vašem vlastnictví. Vzal jsem ji s sebou, ale chci od vás svolení, že si ji mohu pro své dítě nechat. Nejsem zloděj, abych si bral bez dovolení cizí věci.“
„Aha,“ vypadlo z Harryho překvapeně, zejména proto, že Snape zdá se o panenku vážně stál, „Jasně, nechte si ji. Berte to třeba jako součást Siriusova dědictví, víte co... on v závěti řekl že si každý může z jeho majetku vzít cokoliv do dvou tisíc galeonů, takže...“
„Já se do toho 'každý' nepočítal, což mi přijde velice nespravedlivé vzhledem k tomu, že on v mé závěti uvedený byl, dokud byl ještě naživu.“
„Vy jste napsal Siriuse do své závěti?“ zeptal se překvapeně.
„Ano,“ přikývl lektvarista a v očích mu potměšile blýsklo, „Měl jsme pro něj připravenou krabici krvežravců posvátných uložených ve stázi. Po otevření by na něj naskákali. Škoda že na to nikdy nedošlo, určitě by se pobavil stejně jako já, když si to představuji.“
„Pochybuji, že by se někomu líbilo sundávat si brouky, přisáté k obličeji,“ zamračil se Harry.
„Kdo říkal, že by je měl přisáté na obličeji?“ pozvedl tázavě obočí, „Nicméně jsem přesvědčen, že jemu by se to skutečně líbilo. Lupin by byl jistě smíchy bez sebe, až by mu pomáhal ty brouky sundávat. Míním to bez ironie, nikdy ho nic nepobavilo víc, než když Black nebo Potter dostal za vyučenou.“
„To si nemyslím. Byli to jeho nejlepší přátelé,“ nesouhlasil. Nedovedl si představit že by Remus třeba jen řekl křivé slovo proti Siriusovi, natož aby se mu posmíval.
„Myslíte nebo ne, je to pravda. Nezapomínejte, že je znám oba déle, než vy jste naživu a vím, co jsou zač,“ opřel se poklidně do křesla, jako kdyby mu nevadilo se o tom bavit, „Neprováděli pobertoviny jen ostatním, ale i sobě navzájem a vždycky jim to přišlo ohromně vtipné. Pravda, mohli-li týrat jiné považovali to za nejzábavnější, ovšem spokojili se sami se sebou.“
„Myslíte, když nemohli týrat vás?“ zeptal se a okamžitě pocítil nepříjemné bodnutí v hrudi. To bylo velice sprosté se tak Snapea zeptat, cítil se za to provinile, alespoň jeho část, druhé se to líbilo protože mu vrátil ty hračky.
„Z nevyžádané návštěvy mého soukromí jste zdá se získal milý dojem o mé osobě, Pottere. Nebyl jsem ubohá oběť týrání silnějších spolužáků, nýbrž jejich rovnocenný soupeř. Muž proti muži jsem jim mohl všem klidně vzdorovat, proto také vždy útočili alespoň ve dvou a ze zálohy,“ trochu ohrnul rty v záchvěvu vzteku až mu byly vidět zuby „Za každý jejich stupidní vtípek následovala patřičná odplata. Nebyla to šikana, ale regulérní školní válka. Nebo si snad myslíte, že moje ponížení u jezera zůstalo nepomstěno?“ zkřivil jeden ret v úšklebku, „Oni mi stáhli kalhoty před cizími lidmi a já se postaral o to, že si je nějakou dobu nechtěli stáhnout ani sami před sebou.“
„Co jste jim udělal?“ zeptal se trochu znepokojený.
„Podal jsem jim lektvar na dočasnou změnu pohlaví, takže Bradavice měli na týden čtyři nové žačky. Slečny Potterovou, Blackovou, Lupinovou a Pettigrewovou. Nutno podotknout, že Červovi to slušelo víc v ženském těle, to až do té míry, že jsme se s ostatními shodli, že by měl zůstat ženou až do konce života,“ pobaveně se mu zablýsklo v očích, „Být tlustý oškliví kluk vzbuzuje jen odpor, být tlustá a ošklivá holka vzbuzuje lítost. Měl by lepší život.“
Jednalo se o jeho mrtvého otce a kmotra a o Remuse, přesto představa jich tří v ženském těla ho nutila se začít smát. Chvíli se to snažil potlačit, upřímně nechtěl špinit jejich památku tím, že se jim bude posmívat, pak to ale nevydržel a začal se hihňat. Smát se tomu před Snapem bylo vlastně snadnější, než by člověk řekl.
„Asi můžu být jen rád, že to bylo dočasné, jinak bych tu teď neseděl,“ zazubil se.
„Pravda, ovšem pochybuji, že by někdo v této místnosti litoval vašeho zmizení,“ vrátil mu to bleskově Snape a vyvolal na Harryho tváři další úsměv, „Takže zpět k tématu; mohu si tu panenku nechat pro své dítě nebo nikoliv?“
V první chvíli chtěl ze srandy říct že jen v případě že si bude se svou dcerou s tou panenkou hrát, jenže pak získal dojem, že to Snape nemyslí jako zábavné popichování. Naopak, držel panenku neobvykle pevně, podobně svíral každou přísadu, když předváděl v pokročilých lektvarech postup přípravy. Vypadalo to, jako kdyby o ní upřímně stál a kdokoliv mu ji vezme, bude strašně trpět. Kupodivu to nebylo ani z poloviny tak vtipné, jak by se mohlo nezúčastněnému zdát. Jistě, strašlivý lektvarista Severus Snape hrající si s panenkou byl směšný, ovšem těhotný muž pomalu se vyrovnávající se svým stavem a faktem, že se bude starat o dítě a činící tak první krůčky právě přes panenku... no to bylo něco docela jiného.
„Jasně, určitě. Chcete to nějak oficiálně?“ zeptal se a lektvarista pozvedl obočí, „Tak fajn... já Harry Potter vlastník té panenky vám ji předávám. Stačí to?“
„Naprosto,“ přikývl Snape, „a děkuji vám, pane Pottere.“
Překvapeně zamrkal. Už tu spolu trávili večery dlouho a ještě nikdy mu lektvarista nepoděkoval. Neuchýlil se k tomu ani když mu držel vlasy při zvracení, nosil jídlo, nutil ho jíst, prostě nikdy. Vždy jen vrčel, odmítal pomoc, kterou pak vzápětí rozmrzele až vztekle zase požadoval a nikdy se neuráčil říct ani dík napůl koutku úst. Tohle bylo dokonce plnohodnotné poděkování.
„Cože jste to právě řekl?“ zeptal se napůl stále překvapený, z části taky škádlivě.
„Co co jsem řekl?“ odpověděl mu na to otázkou, ač musel moc dobře vědět, oč se jedná.
„Poděkoval jste mi. Zcela dobrovolně, bez ředitelova přísného pohledu jste poděkoval mě, Harry Potterovi, chlapci, kterého z hloubi duše nesnášíte. Cítíte se dobře?“ vyptával se s předstíranou starostlivostí, a na táhl ruku aby mu jakoby zkontroloval teplotu.
„Jsem naprosto při smyslech a ano, poděkoval jsem vám. Na rozdíl od vás, drzý malý spratku, mám základní vychování a vím, kdy se má prosit nebo děkovat,“ zamračil se a uhnul před rukou, to udělal upřímně s odporem k dotekům, „Právě jste mi daroval umělecký předmět za dvacet až pětadvacet tisíc galeonů, to si bezesporu zaslouží alespoň poděkování.“
Harrymu poklesla čelist. Dřív se v cenách moc nevyznal, teď už věděl, že průměrný plat v kouzelnickém světě je okolo sedmi tisíc, ti, co se měli, dostávali osm až devět, třeba bystrozoři nebo Bradavičtí profesoři, a příslušníci Starostolce měli patnáct až dvacet. To znamenalo že právě Snapeovi daroval panenku, stojící tolik co jeden ministrův plat a to už bylo co říct. Neměl strach o své úspory, přeci jen naposledy, když se díval na výpisy ze všech svých účtu, mu oči přecházely z nul, přesto by rád byl předem informován, že jen tak mírnic týrnix rozdává drahé věci. Tedy, pokud mu samozřejmě Snape o té ceně nelhal, i když netušil, proč by to dělal. Zeptat se ale musel.
„Nevěřím, že má panenka tak velkou cenu,“ napadl jeho tvrzení.
„Nevěříte? Tak se na to podíváme...,“ řekl Snape, opatrně obrátil panenku hlavou dolů a odhrnul jí vlásky, odhalujíc vlys na její hlavičce, „Panenka byla vyrobena roku 1860, je na zakázku, vyráběl ji sám Florencio Mattelo...“
„Jako ta mudlovská společnost Mattel?“ vyhrkl.
„Jeden ze zakladatelů Mattel je jeho motácký potomek, ano,“ přitakal Snape a pokračoval v určování původu panenky, „Už jen to, že se ujal její výroby znamená, že bude drahá, tato je navíc vyrobena podle tradic. To znamená, že šaty jsou ušité z šatů její původní majitelky a vlásky jsou také její. Jsou to tedy skutečné lidské vlasy řečeno polopaticky pro váš malý mozek,“ obrátil panenku zpátky a urovnal jí jedním tahem ruky vlásky, „Vzhledem k tomu, že dřív se panenky pojmenovávaly po svých majitelkách, zejména pokud byly vyrobeny tradičním způsobem, tak dle jména vylisovaného na hlavičce odhaduji, že majitelkou byla Elladora Blacková.“
Přešel rodící se poznámku o tetičce Elladoře, stínající skřítky, a přešel rovnou zpět k rozhovoru o panence.
„Takže ta panenka je starožitná, vyrobená nějakým známým hračkářem a unikátní, je to tak?“ otázal se a Snape mu odpověděl důrazně pozvedlým obočím, „V tom případě; příště až si vyberete u mě v domě nějakou drobnost, mohl byste mě nejdřív informovat o její ceně, než vám ji dám?“
„Nemohl, kdybych to udělal, tak už mi ji nebudete ochoten dát,“ odpověděl mu Snape s třeskutě zmijozelskou upřímností, na kterou se toho nedalo mnoho říct.
„Jo, takovou odpověď jsem čekal,“ zamručel si pro sebe.
„V tom případě nechápu, proč jste se ptal,“ opáčil lektvarista svým sladkým tonem, který v člověku snadno vyvolal naprosté znechucení životem.
„To by mě taky zajímalo,“ povzdechl si, „Hele... je mi fuk, co si z domu vezmete, jen se nepokoušejte protáhnout skříně krbem, myslím že to by nešlo,“ trochu se ušklíbl té představě a pak se ušklíbl ještě jednou díky otázce, co se mu tlačila na rty, „Jak to, že toho vlastně víte tolik o panenkách? Snad jsem právě neodhalil tajný koníček strašlivého Snapea...?“
„Můj koníček to rozhodně není, Pottere,“ zamračil se jak to uměl jenom on, „ale jiní Smrtijedi mají zvláštní záliby. Například Lestrangeová sbírá starožitné panenky a mrzačí je. Čím je panenka starší s o to větší radostí ji zničí. Stříká jim vlasy, vydlabává oči, seškrabuje rty a zatlouká špendlíky do prsou a mezi nožičky. To o mnohém vypovídá.“
Nechápal, o čem to vypovídá a váhal, jestli se má zeptat. Z takového prostého dotazu klidně mohla být mnohahodinová přednáška zasahující do oborů, kterým vůbec nerozuměl či nikdy ani rozumět nepotřeboval, jako v tomto případě. Nezajímalo ho nic, co se týkalo Bellatrix Lestrangeové, vyjma její pomalé smrti ve zdech Azkabanského vězení, případně klidně rychlé smrti jeho hůlkou. Jestli mrzačí panenky, tak ať, hlavní je, aby to na svobodě dělala co nejkratší dobu.
Proto také dlouho nic neřekl. Mlčení se protáhlo do nepřiměřené délky, pak do trapné až se z něho stalo tíživé ticho dopadající na všechny. Tedy, na Snapea asi ne, protože ten se prostě jen zvedl jako kdyby vůbec nezáleželo na tom, že se jejich rozhovor dostal do slepé uličky a odešel i s panenkou ke knihovně. Bez jediného slova udělal mezi knihami mezeru a tam panenku vložil, hezky dozadu, takže nebyla od dveří vidět.
Když panenku uložil, tak se jako vždy přesunul ke svému psacímu stolu, za který se usadil k hromadě úkolů a prací. Prostě tak jako vždycky, když Harryho třeba celé dvě hodiny ignoroval, než mu přesně na čas oznámi, že má vypadnout. Zatím co lektvarista si z jejich přerušeného rozhovoru nedělal nic, tak Harry se cítil trapně. Dlaně se mu začaly potit, jak je třel o kalhoty. Takhle by konverzace neměla končit, určitě ne ta mezi nimi dvěma. Z nějakého důvodu mu to vadilo dvakrát tolik, než kdyby byl na Snapeově místě někdo jiný.
„Takže to je holka? Čekáte holku a proto ta panenka?“ napadl ho spásný nápad zeptat se na pohlaví dítěte. Vysloužil si za to letmý chladný pohled přes clonu černých mastných vlasů. Nebyl dobrý nápad zase otevírat pusu, vůbec ne.
„Ale, copak to slyším? Pan Potter opět našel svůj jazyk po tom, co mě tak hezky nechal vymáchat v trapnosti mého proslovu? Zase ho spolkněte a otevřete si ten laciný román,“ mávl rukou ke knize, co si Harry přinesl.
„To zní jako dobrý nápad,“ uznal se zamručením a skutečně se chopil své knihy. Měl se raději zeptat co tou pitomostí o panenkách Snape myslel a bavit se o té hnusné Smrtijedce. Všechno bylo lepší, než tu muset další hodinu a půl sedět v trapném tichu a marné snaze se začíst. Zase z toho bude mít zkažený celý večer, jako pokaždé, když se na lektvaristu naštval a nedokázal to díky svému léčitelství patřičně vyjádřit přímo jemu do očí.
„Nevím,“ ozvalo se od stolu po neskutečně dlouhé době kdy Harry jen koukal připitomněle na stránky knihy. Zvedl ke Snapeovi hlavu a spatřil ho, jak škrabe něco na pergamen před sebou, jako kdyby vůbec nikdy nepromluvil. Takže to asi byla halucinace co slyšel. Zase sklonil hlavu.
„Nevím, jakého je moje dítě pohlaví, ale nechám Poppy příští týden udělat test. Chcete u toho být?“
Zase po hlase zvedl hlavu. Tentokrát už mu muž věnoval pozornost. Byl dál skloněn nad svým stolem, jen už nepsal, nýbrž si Harryho měřil zvláštním dlouhým pohledem. Takovým tím, co člověk přesně neví, co se skrývá za nekonečnou temnotou černých zorniček. Někdy to vyvolávalo nepříjemné chvění, jindy, vlastně zřídka kdy, zase jemný úsměv na tváři.
„Rád,“ přitakal a usmál se ještě víc.
Tím bylo trapné ticho pro dnešní večer nadobro přerušeno. Jejich společný čas uběhl rychle, možná až moc rychle, protože Harry nebyl vůbec připraven na odchod, když mu Snape oznámil, aby mu zmizel z očí.