23.11.2014 20:04

Jak tak sledoval zatmívající se nebe a rozbouřený oceán, věděl s jistotou, co jednou napíše do svých pamětí, nebo co bude chtít, aby do nich zapsal Jarvis - nesnášel kouzla. Jakákoliv kouzla, od těch asgardských až po mávání hůlkou v Harry Potterovi. Kromě jiného proto, že on nic takového udělat neuměl ani s celým svým Ironmanským oblekem a satelity na oběžné dráze, i když na tom usilovně pracoval. V technologii kontroly počasí byl obrovský potenciál.

„My se k němu přiblížíme na bezpečnou vzdálenost. Vy zasáhněte, teprve až tu věc vyloví z vody. Chceme ji dostat do rukou S.H.I.E.L.Du, ne nechat povalovat na mořském dně. Rozumíte?“ připomněl Rogers plán, se kterým souhlasil a dávno počítal.

„Jasně, kápo,“ odpověděl čistě jen pro Rogersův vnitřní klid a vznesl se do vzduchu, kde měl lepší výhled.

Loki nebyl zas tak daleko od pobřeží, vlastně zdatný olympijský plavec by asi snadno doplul tam a zpátky, což znamenalo, že Tony by se utopil po deseti metrech, ale stejně byl dost daleko, aby si ho musel přiblížit, pokud chtěl sledovat jeho urputný boj. Vodní stěna, střídavě se zvětšující a klesající kolem lodi i Lokiho samotného, mu výhled také zrovna neulehčovala. Bylo tedy opravdu s podivem, jak dokáže Thor cokoliv vidět, protože rozhodně vypadal, že toho vidí až moc podle toho, jak zatínal ruku kolem Mojmíru a mračil se. Jeho vousatý obličej připomínal piráta rozhlížejícího se z přídě své lodi.

„To je špatné, to je velmi špatné,“ zamručel Thor a hrozivě pozvedl Mojmíra.

„Co, svalovče?“

„Barva těch řetězů; je to Všeotcova magie. Jestliže je něco připoutáno k mořskému dnu otcovou magií, musí to být vskutku nebezpečné. Jen nerozumím...“ ztichl uprostřed věty.

Na Thorovi nebylo moc věcí, které by ho skutečně štvaly. On byl vážně pohodový typ člověka, co rád pil a mluvil o velkých dudách, ale jeho dramatické pauzy v řeči rozhodně byly něčím, za co by mu dal rád pěstí přímo do nosu. Nejspíš si při tom Viking připadal děsně chytře, když půlku svých myšlenek neřekl nahlas, jenže to bylo prostě k vzteku.

„Jen nerozumíš čemu?“ zeptal se, pravda trochu příkře.

„Je čas,“ dostalo se mu velmi nesmyslné odpovědi předtím, než máchl kladivem a vznesl se do vzduchu.

„Zatracená práce!“ zaklel a rychle ho následoval.

Boční vítr byl silný a přicházející zdánlivě odnikud, protože obloha i moře bylo, až na to jediné místo kolem Lokiho, klidné skoro až nepřirozeně, a jak se rychle přibližoval k vířícímu oceánu, zesiloval až moc. Také slaný déšť dopadající na brnění nebyl zrovna příjemný. Až se tu pěkně vykoupe v moři, a on si byl jistý, že se v moři vykoupe, bude moci oblek klidně vyhodit do popelnice jako odpadky, jelikož z něj všechnu tu sůl nikdy nedostane. Mapy zůstanou navždy, zažrané do jakési neviditelné atomární vrstvy a nevyleštitelné ani superčističi vlastní výroby. Další vroubek, který si u něj Loki udělal. Zatraceně větší vroubek než tvoření vodního minitornáda kousek od pobřeží Manhattanu.

Prolétl závojem vody, teď už se obleku v duchu prostě vzdal a začal ho oplakávat, a sklouzl v oblouku směrem vedle Thora, který právě do hučení větru a mas přesouvající se vody všude kolem nich zakřičel Lokiho jméno. Nemusel by se ani ptát svých doktorů přes hlavu, aby věděl, že to nebyl dobrý nápad. Zrovna Thorův hlas asi nebude tím, co maniakální bůh lží a intrik teď rád uslyší, a vlastně i kdykoliv jindy, když vzal v potaz, kdo ho spoutaného a s roubíkem a také s hanbou na krku naposledy odtáhl ze Země. Proto ho vlastně ani nepřekvapila vysoká vlna vody plná lesknoucích se ledových střepů a bodců dost velkých, že by člověka prošpikovaly skrz na skrz a vytrhly mu hezky zadem vnitřnosti.

Výpočty, které mu oblek a Jarvis v krátkém momentu poskytli na obrazovce, byly naprosto jasné. Nemělo cenu se před tím snažit uhnout, hrdě tedy vodě s ledem nastavil záda, připravený na náraz, který také přišel. Desítky kusů ledu, tvrdých jak beton, se mu opřely do zad. Tříštily se o kov obleku, zatímco ho vlna nesla na svém hřbetě. Neměl žádné relevantní údaje z ničeho, snad vyjma teploty, která podle všeho klesala od deseti stupňů k mínus třiceti, což bylo vlastně sotva možné, jenže čert věděl, co všechno magie dokáže. Kromě způsobení pořádných pár modřin, které už teď cítil, jak se mu tvoří na zádech i dalších částech těla, mu naštěstí prozatím zůstaly všechny kosti v celku. Negratuloval si za to, Iron Mana přeci nemohla porazit jediná rozbouřena vlna, byť jím právě třískla o ledovou plochu oceánu, která se tam zjevila prostě jen tak z čistého nebe.

Sklouzl se po ní, dál unášen vodou, ale zároveň podivně drhnoucí, jako kdyby se snažil jet po pískem posypané dětské klouzačce. Přesně šest metrů, než se prudce zastavil a voda s ledovou tříští se přes něj přelila, zanechávajíc ho, k jeho obrovskému překvapení, napůl zamrzlého v ledu.

Celé jeho levá noha s levým bokem a levou rukou byla zcela pod ledem, spolu s pravou nohou od špičky až do půli stehna. Zamrzlý měl také kousek zad. Jen pravá ruka vyčnívala ven, plně pohyblivá, a hlava, proto naštěstí mohl otáčet krkem. Zbytek byl zcela uvězněn v ledu odolávajícímu dokonce i síle obleku.

Byl přilepený na zamrzlé mořské hladině jako moucha na chemické mucholapce.

„Do prdele,“ zaklel polohlasně.

Bylo to nepříjemné, ale mohl se odsud dostat, jen mu to chvilku zabere. Roztavení ledu samo osobě nebyl takový problém, horší bylo, že si při moc silném výboji ze zbraní nejspíš poškodí vrchní plášť vlastního obleku. Bude muset postupovat opatrně a pomaleji, než bylo zdrávo, vzhledem k tomu, co se podle hluku dělo opodál. Thor tam lámal buď Lokiho kosti, nebo obrovské kusy ledu; přes loď stojící mu ve výhledu neviděl nic.

Natáhl ruku nejdříve k vlastnímu rameni, dvě ruce toho víc roztaví, a začal s odmrazováním svého ledem zabetonovaného těla. Šlo to pomalu, zatraceně pomalu. Led se netavil, spíš se rozpadal v jakousi viskózní břečku, odpadával dolů, kde na ledové ploše oceánu znovu pomalu zamrzal. Stokrát v duchu proklel magii.

„Jarvisi, můžeme rozmrazit moje nohy pomocí trysek?“ zeptal se jen tak mimochodem, i když tušil, jaká bude odpověď.

„Vzhledem k okolnostem je tu sedmdesát tři a půl procenta velká pravděpodobnost, že by došlo ke zpětnému rázu, který by vám amputoval obě dolní končetiny, pane,“ shrnul to Jarvis věcně a bez okolků. „Samozřejmě to i tak můžete zkusit. Zvážím-li vaše technické znalosti, měl byste být schopen vytvořit si plně funkční robotické nohy.“

„Ach, baby, ty prostě víš, jak hrozně zbožňuji tvůj humor. Zvláště v kritických situacích,“ ocenil s drobným úšklebkem, pokračuje se svou úmornou prací stejně pomalu jako předtím. Už měl celé rameno venku.

„Jsem si toho plně vědom, pane Starku,“ opáčila UI úslužně. „Z obleku dostávám řadu zajímavých dat k vyhodnocení. Zdá se, že má tento led vyšší hustotu, než je obvyklé, a také je jeho bod tání deset stupňů. Bude obtížné se dostat ven.“

„Nepovídej? Vážně? To by mě nikdy v životě nenapadlo,“ zavrčel a, naštěstí, se právě dostal k zápěstí. Led kolem jeho ruky povolil dostatečně na to, aby stačilo jednou trhnout a měl k dispozici další malou letlampu k tavení toho magického ledu.

Přesunul se okamžitě k nohám.

Pospíchal. Třeskot rozbíjeného ledu sice přestal, ale přešel v hlasitý hovor, kdy na sebe oba bratři ječeli jako šílení v řeči, které Tony nerozuměl, i když si byl docela jist, že slyšel něco hodně podobného latině a řečtině.

„Co říkají?“

„Nemám dostatek kontextově zařazených slov pro vytvoření překladového algoritmu a tím poskytnutí simultánního překladu, pane,“ oznámil mu Jarvis.

„Stačilo říct, že jim taky nerozumíš,“ odpálil nazpět. „Co takhle jenom ťuknout? Třeba něco jako že se Loki vzdává a prosí o svůj podělaný život?“

„To zcela určitě neříká ani jeden z nich.“

„Zatraceně... nechceš otevřít google překladač?“

„Zkusím to, pane. Jsem si jist, že s ním mi překlad půjde daleko lépe,“ řekl Jarvis svým poklidným hlasem, ze kterého ale sarkasmus přímo odkapával a plnil oblek až po okraj.

A pak do jeho obleku začalo něco tiše, ale velmi opravdově cvrnkat. V prvním okamžiku byl zmatený, tak moc se zabral do tavení ledu kolem své nohy – už mu zbývala jen půlka holeně, chodidlo a druhé chodidlo – že se ani pořádně nerozhlížel kolem. Kromě Lokiho tu nebylo nic, co by mu mohlo ublížit, což se koneckonců i teď potvrzovalo, protože zvuky byla střelba z nějakých pistolí přicházející z lodi.

„To si ze mě děláte prdel?!“ zavolal přes rameno na mafiány na lodi, ani otočit se k nim nemohl, aby dal svým slovům váhu. „Jsme na stejné straně, chlapi. Copak nevíte, že se ten božskej magor zase pokusí ovládnout svět... nebo, co já vím, znesvětit všechny naše panny? Strčte si tu svou střelbu někam!“

Dvě kulky ještě kleply do plátování, než střelba ustala. Buď jim došla munice, nebo jim opravdu jeho slova stačila k vymluvení té pitomosti, jako byl pokus zastřelit Iron Mana devítkou. Dokonce i s jednou nohou v ledu byl odolný proti takovému útoku a klidně by si tu mohl dát šlofíka.

„Zaznamenám to jako historicky první případ, kdy váš takt skutečně někoho přiměl spolupracovat,“ podotkl Jarvis vesele, radost sama, že může provokovat.

„Oh, haha. Náhodou, můj ostrovtip donutí spolupracovat každého... Kam letí?“ přerušil sám sebe dotazem, když viděl Thora stoupajícího vírem nahoru.

„Mám vypočítat jeho trajektorii, pane?“

Obrátil oči v sloup. Věděl, že tentokrát to Jarvis myslí z větší části vážně, a o to to bylo ještě absurdnější, také z toho důvodu, že už se mu podařilo uvolnit i druhou nohu a po rychlém zkušebním testu, jestli se mu ten proklatý magický led nedostal do trysek, se vznesl do vzduchu. Teď už si mohl zjistit Thorův směr sám nebo, ještě lépe, vypálit Lokimu díru do hrudníku. Což také s radostí udělal, sotva se ten parchant k němu otočil jen z části čelem, a s uspokojením pak sledoval, jak dopadl na vlastní ledovou kru a ztěžka se z ní zvedal. Docela dobře se tím bavil, i když samozřejmě Loki byl, podle zlého výrazu na tváři a vyceněných zubů, které mu ukázal, docela jiného názoru.

„Překvápko, bože. Mě se jen tak nezbavíš, zvlášť když spolu máme nevyřízený účty,“ ušklíbl se vesele jeho překvapení.

Loki mu nijak neodpověděl, ne slovně, zato z jeho ruky se směrem k Tonymu modře zablesklo. Uhnul před výbojem, ten proletěl kus od jeho ruky a narazil do vodní stěny stále ještě vířící kolem nich. Téměř okamžitě v ní kus ztuhl na led, který byl roztříštěn další přívalem vody a nesen pryč, což na chvíli zcela zastavilo víření. Konečně dobře viděl oceán těsně kolem nich, obrovskou ledovou kru, ve které spočívala uvězněná loď, a na kterou se přelévaly vlny z okolí. Také mohl vidět blížící se loď s vodní kavalerií. Nejspíš do teď zůstali mimo dosah, neschopní se s malým, civilním člunem dostat přes obrovskou stěnu, která je od Lokiho dělila.

Zatraceného Lokiho, který byl... modrý? Překvapeně zamrkal a přiblížil si Asgarďanovu zle se mračící tvář. Tak ho ještě nikdy neviděl a Thora už vůbec ne. Modrá kůže, zcela hladká skoro jako sklo nebo led a zároveň na několika místech... nejlepší slovo bylo asi vyřezávaná nebo zvrásněná v pravidelných obrazcích. Vědec v něm křičel po podrobném prostudování něčeho tak zajímavého, i když bylo jasné, že na to prostě není čas ani prostor.

„Netrefil ses, zlato,“ pokračoval ve veselém škádlení, odváděje i svou mysl od vědeckého zaujetí, „teď to zkusím já.“

Vystřelil po něm, ovšem jeho rána byla snadno zachycena zeleným štítem, který před sebou Loki vyčaroval jediným mávnutím ruky a jen se za jeho částečně průsvitnou stěnou potměšile ušklíbl.

„Hloupý smrtelníku! Tys pořád ještě nepochopil, kdo já jsem?“

„Šmoula na steroidech?“ zeptal se nevinně a pomalu se snažil dostat k Lokimu z boku a hlavně ho odvést od lodi.

Celkem to fungovalo, jelikož se za ním Asgarďan opravdu obracel, sleduje ho štiplavým pohledem rudých očí. Trochu dětinsky strašidelné, jako halloweenská lebka s krvavýma svítícíma očima. A velmi, velmi nepříjemným ledovým paprskem, který Tonyho málem znovu zasáhl. Uhnul před ním jen taktak, ale stejně si neodpustil veselý úšklebek.

„Fakt, chlape, měl bys to přestat brát. Podívej se na sebe. Víš vůbec, že se ti po tom scvrknou varlata? No vážně, budou malinkatá jako oříšky,“ naznačil prsty velikost lískového ořechu. „Zase chápu, tobě by to možná ani nevadilo, co? Konečně bys měl jasno, jakého jsi pohlaví.“

„A pak bych odpovídal tvým představám o mně, pravda?“ zabroukal lstivý bůh poněkud lascivně a rozhodně s velkou dávkou sarkasmu.

Tentokrát vážně litoval, že nikdo nemůže vidět jeho obličej pod helmou, jelikož se mu přes něj přehnal vítězoslavný úsměv, když v krátkém momentu Lokiho nepozornosti, následovaném hned poté, co promluvil, střelil toho bastarda rovnou do prsou. Už podruhé. Za to si připisoval spoustu plusových bodů a slíbil si celý vagon chlastu.

„Touché, Sněhurko.“

Bral to jako celkem zábavné plýtvání časem, jenže jak se zdálo, Loki svoje letecké výlety a klouzání se po ledu nevítal jako zpestření chmurného dne. Naopak, v jeho tváře se objevil vztek, když tentokrát zásah vyrovnal daleko dříve a sklouzl se k okraji ledové kry už po nohách. Jeho rudé oči... ne, teď už byly zelené, nebo alespoň jedno z nich bylo na chvíli zelené, stejně jako kusy kůže na obličeji a rukách se mu střídavě zbarvovaly do bledého odstínu kysnoucího mléka a té zářivě modré. Vypadal jako dalmatin, co se nemůže rozhodnout, jestli bude černobílý nebo bíločerný. A rozhodně to nebyl dobře naladěný pejsek, podle toho, jak se oceán za Tonyho zády zvedl jedním Lokiho pohybem ruky vzhůru a pohybem druhé ruky se zformoval ve vlnu plnou ledových ostnů, která se na něj řítila. Uhnul jí, jen nohy mu opláchla, a v širokém kruhu se znovu pokusil protivníka oblétnout, jenže se mu do cesty postavila další vodní stěna. Nebylo to tak, že by se vír vrátil, vlastně to spíš vypadalo, že s ním Loki hraje jakýsi druh pin-pongu a střílí si ho z místa na místo.

To se mu ani trochu nelíbilo, nebyl ničí hračka a zvláště ne tohohle bastarda. Už si s ním do teď pohrával víc než dost.

Obrátil se čelem k jeho rozšklebené tváři střídající barvy jak světýlka na vánočním stromku. Honit se tu nehodlal nechat. Zároveň bylo jasné, že se k nim přes vlny vzdouvající se kolem nich ostatní nedostanou, a od pár schovaných gangsterů někde uprostřed lodi by se kloudné pomoci nedočkal, ani kdyby je opravdu přemluvil ke spolupráci. Nezbývalo mu nic jiného, než se s Lokim vypořádat sám, tedy spíš to zkusit, a to znamenalo sebrat mu jednu z máminých slz. Nemusel je hledat moc dlouho, velice jasně, zeleně a modře, zářily na Asgarďanových zápěstích a lákaly k tomu, aby je Tony urval hezky i s Lokiho rukama.

Po krátké rozvaze, asi tak pětivteřinové, kdy vyloučil všechno včetně vykoupení jedné slzy za všechen svůj majetek, přistoupil k nejlepšímu svému plánu, který vždycky fungoval - frontálnímu útoku. Nadlétl si nahoru do dostatečné vzdálenosti a tak vysoko, že k němu musel Loki zvednout hlavu, a pak se prudce vrhl dolů jeho směrem. Nejdřív se mnohobarevné oči – přísahal by, že teď kromě zelené a rudé zahlédl také modrou a směsici všech tří, ale jistý si nebyl – roztáhly v úžasu nad takovou odvahou, či snad drzostí, ale rychle se opět stáhly v nebezpečně zářící štěrbiny vrhající pomyslné blesky. Zato z jeho rukou už létaly skutečné blesky, zelené a modré, jak se snažil Tonyho sestřelit. Vyhýbat se jim byla zábava, svým způsobem. Miloval ty staré 2D hry, kdy člověk mačkal jen dvě tlačítka a uhýbal s plochou napodobeninou raketoplánu před letícími meteority. Tohle bylo vlastně skoro to samé.

Uhnout. Uhnout. Otočka a přímo na Lokiho z pravé strany. Nezdálo se, že by Asgarďan takový útok tělo na tělo vůbec očekával. Využil momentu překvapení a obratně ho chytl nejen kolem pasu, ale hlavně za zápěstí ruky, kterou doposud všechno kolem sebe mrazil. Jelikož ho při tom nabral plnou rychlostí řítícího se náklaďáku, nebylo ani s podivem, že společně letěli několik metrů a skončili pádem na zem. Alespoň že byl ten parchant dole a Tony si neudělal další nepěknou promáčklinu do svého obleku, nebo nezamrzl jako brouk v jantaru. Také mohl díky tomu Lokiho dobře držet vahou svého obleku, která kupodivu účinkovala, když přitlačil nepřítele k zemi svým kolenem vraženým v hrudníku.

Loki při tom vydal chrčivý zvuk, trochu jako dušení, ale hlavně určitě vztek, zvláště nad tím, jak se Tonyho prsty zaklesly pod náramek na jeho zápěstí a zatáhly. Šlo to těžko, kov vypadající jako prosté zlato se sotva pohnul pod silou obleku, a přitom mělo stačit málo a z tenkého proužku zlata by v jeho rukách zbyla jenom pomačkaná hromada úlomků. Síla, s jakou mu kov odolával, ho zaskočila. Snad to byla jeho chvilka nepozornosti, ale náhle se ocitl pod Lokim. Nadále svíral jeho paži, tu se mu podařilo ubránit, i když se Asgarďan hodně snažil ji z jeho sevření vytrhnout, druhou ruku pak zvedl proti Lokiho hrudi. Byl si jistý, že výstřel z takové blízkosti pěkně zláme žebra i jemu, jenže těžko měl jinou možnost, jak se zbavit zatraceného boha lží, který měl najednou až moc velkou sílu. Příliš velkou. Dost velkou na to, aby sevřel Tonyho zápěstí a oddálil jeho ruku od svého hrudníku. Silně proti jeho ruce zatlačil, až to skřípělo.

„Rozdrtím tě jako korýše skrytého ve své schránce,“ zasykl Loki.

„To měla být výhružka, nebo prostřih ze Spongeboba v kalhotách? Promiň, nepoznal jsem to a ty rozhodně vypadáš na typ, co miluje kreslené filmy... jestli rozumíš,“ řekl bezstarostně a vážně zauvažoval o zabudování pohyblivého obočí do hledí helmy. Teď by se mu fakt hodilo zahýbat významně obočím a mrknout.

Asgarďan zřejmě nerozuměl, ani rozumět nehodlal podle velmi zlého bojechtivého výrazu, kterému musel čelit. A podle modrému stínu, podobnému ruce, který se mu plazil po pažích v tenkých provazcích, ovíjel jeho tělo, proplétal se mezi nohama, až je znehybnil a hlavně mu sevřel krk. To bylo nepříjemné, přestože přes skřípající ocel svého obleku nemohl to silné objetí smrtonosného modrého světla vlastně cítit. Kontrolky začaly blikat a upozorňovat na klesající teplotu pláště obleku.

„Pane, dochází k namrzání obleku,“ přidal se také Jarvis starostlivě, jako kdyby to neviděl a vlastně i necítil. Nešlo o skutečnou zimu, jen nepříjemný chlad, jako když lenošil v létě venku na balkoně a náhle se odkudsi přihnal větříček, který mu pročísl nohavice plavek. Zatraceně nepříjemné. Tentokrát alespoň věděl, jak se nepříjemné zimy zbavit i jinak, než utéct do tepla, musel jenom sundat Lokimu z ruky náramek, protože to právě z něj a skrze Asgarďanovy prsty se modrá ledová vlákna šířila a omotávala se kolem Tonyho jako kokon. Dobrou zprávou bylo, že ač jeho oblek opravdu zamrzal, byl v něm schopný vyletět až do vesmíru, a takovou zimu určitě Loki vyprodukovat nedokáže, což si sám začal nejspíš rychle uvědomovat, když Tony neustupoval ani nepovoloval svůj stisk. Vlastně nepovolil ani snahu vzepřít se Asgarďanově ruce svírající mu zápěstí.

„Pakliže mne chceš urážet, Midgarďane, dívej se mi při tom zpříma do očí,“ poučil ho Loki povýšeně a pět silných modrých vláken, dokonale kopírujících jeho prsty, se vydalo na pouť po Iron Manově masce.

Tady sranda končila. Jestli mu Loki masku sundá, a podle skřípění kovu to vypadalo, že ano, potom to bude mírně řečeno problém. Vlastně to bude spíš velké hovno přímo na jeho obličeji, ale co už, nebude to poprvé a jak doufal ani naposledy, co se postaví nějakému nepříteli s holým zadkem. Do teď vždycky přežil, občas jen o fousek, ale pořád dýchal. Zrovna tenhle bastard rozhodně nebude tím, kdo ho konečně dorazí a odešle na pravdu boží.

Obrazovky zablikaly, jak do nich přestávaly přicházet signály a energie, načež zhasly docela. To už bylo jasné, že je po masce. Zaskřípělo to a zalupalo, jak se kov pod ledovými prsty ohnul, a pak už se Tony konečně nadechl okolního vzduchu. Jednou se s Brucem vsadil, že doletí pro sníh na ledovou tříšť až na severní pól. Dokázal to a samozřejmě v tu chvíli neodolal tomu sundat si masku a nadechnout se pravého, čistého vzduchu. Málem se tehdy udusil zimou, stejně jako teď. Obláček páry se mu vznesl od rtů rovnou do Lokiho modrého obličeje, na kterém se srazil v kapky. Ty okamžitě zmrzly a spadly mu zpátky za krční plášť obleku a pak studivě někam dál společně s chladem z okolí pomalu si razícím cestu doposud teplým vnitřním prostorem brnění. Otřásl se zimou.

„Nechceš trochu přitopit? Nějak zimou modráš.“

„Zbytečná provokace. Již dávno jsem se smířil se svým původem a v tomto okamžiku ho shledávám velmi užitečným k mému pobavení. Vyzkoušíme, jak dlouho vydržíš ledový dotek mé magie, než tvé maso začne chladem praskat a olupovat se z kostí,“ vyhrožoval Loki.

Naprosto netušil, o jakém původu to bůh lži mluví, pokud to vůbec nebylo jenom žvatlání pomatené mysli. Zato až moc jasně věděl a uvědomoval si, jak se modré prsty vsunuly pod okraj obleku. Nebyl si jist, jestli se ho skutečně dotkl, ale na hrdle ho něco zaštípalo. Ostře, spíš jako plamen hořáku při sváření jeho milovaných aut, když jím náhodou smekl příliš blízko své ruky nebo jiné části těla. Donutilo ho to ostře vydechnout mezi zaťatými zuby. Ale to nebylo na tom všem nepříjemné, daleko víc ho zasáhl chlad, který se náhle rozprostřel v jeho obleku. Rozklepalo ho to zimou, až se mu zuby do teď pevně zatnuté rozechvěly a začaly o sebe drkotat.

„Teplota uvnitř obleku začíná klesat, zvyšuji intenzitu vyhřívání,“ zazněl mu v uších Jarvisův hlas, alespoň že audio část obleku na jeho uchu ještě fungovala.

Dokonce fungovalo i zvyšování teploty, protože zima trochu ustoupila, nebo možná už přicházelo na řadu to pověstné teplo, které všichni popisovali při nástupu hypotermie. Nuda. Umrznutí bylo nudné, člověk si jen sedl někam na bobek a jednoduše usnul, aby se už neprobudil. Pro Tonyho nebylo děsivější varianty smrti, než zemřít ve spánku, a teď se mu stejně jevilo i to zapráskané umrznutí.

„B-budeš se muset víc s-snažit, S-sněhurko moje roz-zmilá, p-pořád ještě ž-žiju,“ vypravil ze sebe provokativně přes drkotající zuby, získávaje tím snad čas vymyslet, co by měl udělat. Jeho snaha zlomit náramek kolem Lokiho ruky se stále setkávala s neúspěchem. Cítil, že se kov pod jeho rukou ohnul, nebo spíš měl ten dojem, bez přístrojů si nebyl jist, jenže to stejně nestačilo k jeho zlomení. Nemohl se ani pohnout. Loki stále neúnavě držel jednu jeho ruku ve své, ani jedinkrát nezakolísal a se stejným odhodláním, stejně velkou silou držel také jeho nohy mezi svými stehny a pod svým tělem.

„Nemám, kam spěchat. Jsem trpělivý a mocný muž,“ téměř zabroukal Loki a sklonil se k němu blíž, téměř to vypadalo, že se hodlá Tonyho tváře dotknout svým nosem. Mohl cítit chlad, který z něho sálal, ještě ledovější, než modrá ruka šátrající mu pod kovovým oblečení. A jeho dech... ten vlastně neexistoval. Zdálo se, jako kdyby Asgarďan prakticky přestal dýchat a změnil se v pohyblivou ledovou sochu vysávající svou přítomností z jeho těla všechno teplo, dokud se mu na vousech nevytvořily ledové krystaly, jejichž praskání bylo až nepříjemně zřetelné. Počkat, to nebylo jenom praskání ledu v jeho vousech, nýbrž i zlata pod jeho rukou. Ještě se ten kroužek nezlomil, ale neměl k tomu daleko.

„Pane, vnitřek obleku není konstruován pro zvládání tak nízkých teplot, brzy začne docházet k výpadkům a nakonec i k jeho naprostému selhání,“ oznámil mu Jarvis do toho praskání a zároveň tím na Lokiho tváři vyvolal úsměv, jak ho nejspíš ten modrej grázlík slyšel.

Nasadil nefalšovaný úsměv playboye z Malibu, předtím než promluvil.

„Tak v-vidíš, z-zlato. Za chvilku fakt umr-rznu. Jestli si chceš ještě p-připomenout naše famóz-zní společné chvilky v posteli a moji s-super k-krásu, je načase mě napos-sledy políbit,“ zahrál o čas, který tak nutně potřeboval. Jen chvilku, malinkatou chvilku a bude to. Jen doufal, že se Thor nemýlil, protože jestli ano a jestli se zjeví v té zatracené Valhalle jako správný padlý bojovník, tak si zaskočí na Asgard nakopat svému ještě žijícímu božímu kamarádovi prdel. Tehdy už se nebude muset bát, bude totiž mrtvý, a mrtvoly jak známo znovu umřít nemůžou.

„Bude mi potěšením, Anthony,“ vydechl Loki v předstírané vášni a ukázal při tom řadu jako jehly ostrých, nelidských zubů, „neboť jak se traduje, polibek od bytosti, jakou jsem já, ze smrtelníka i Asgarďana vysaje i tu poslední kapičku životadárného tepla. S radostí to vyzkouším na tobě.“

Stačil se sotva nadechnout, když se Lokiho rty skutečně setkaly s jeho; a to bolelo. Studily tak moc, až to pálilo jako rozžhavená ocel. Cítil cosi teplého stékající ho mu po bradě, první myšlenkou byly sliny jednoho z nich, pak mu ale došlo, že je to krev z jeho praskajících rtů. Krev, která byla ničím proti čemusi ledovému, co si prodralo cestu skrze sevřené zuby až do jeho hrdla a hlouběji. Bylo to něco pronikajícího dovnitř… nebo možná naopak, táhnoucího z něj ven veškeré teplo, přesně jak Loki vyhrožoval. Vysávalo to z něj život. Cítil, jak mu zamrzají ruce, dech se mu zpomaluje, hltan odmítá poslušnost a ve střevech mu zimomřivě reje kus do špice obroušeného ledu. To nebyla jen hypotermie, byl doslova zaživa zmrazován zevnitř a nemohl s tím nic dělat, protože už nedokázal pohnout hlavou, aby se od Lokiho alespoň pokusil odvrátit. Jediné, co zvládl, bylo ze všech sil sevřít ruku.

Prasklo to. Tiše, neznatelně, možná to byl jenom klam, ale stejně trhl... a pak to prasklo znovu. Hlasitě, nebo možná nakonec stejně tiše, nebyl si tím vůbec jistý. Před očima se mu točily stovky pestrobarevných kruhů a v uších hlasitě hučela jeho napůl zmrzlá krev. A voda. Ledová voda plná kusů ledu, do které začal klesat. Ani netušil, jak nebo kdy se to stalo. Byla prostě náhle všude. Přes kruhy viděl světlo, zelené zářící světlo někde nad sebou nebo kolem sebe. Možná tak byla prostě jenom zelená voda. Nebyl si jistý. Jen stěží dokázal uchopit souvislou myšlenku, tak pomalu jeho jindy geniální a bleskurychlý mozek právě pracoval. I tak poslední, co ho napadlo, než ho zcela obestřela temnota, bylo, že líbat Lokiho byl, je a vždy bude hrozně špatný nápad.

 

12. část

oo0oo

14. část