12. kapitola

Přijetí odpovědnosti (8. týden)

Nezapnul pásek, lépe řečeno nemusel ho zapínat, kalhoty mu držely jenom na knoflících. To se mu ani trochu nelíbilo, znamenalo to totiž, že ztloustl v bocích nebo mu dokonce vyrostlo břicho. Bez košile, jen v kalhotách, se na sebe nejdřív podíval zepředu. Neviděl nic, dál měl břicho hladké... počkat, hladké, nikdy neměl břicho hladké, vždycky ho měl propadlé, to znamenalo, že se mu snad vážně zvětšilo. Čekal, že k tomu dojde mnohem později.

Znepokojeně se na sebe podíval ze strany. Tak nebylo skutečně nic vidět. Jeho břicho plynule navazovalo na žebra, která byla překvapivě málo výrazná. Když se na sebe podíval, odmysliv si svůj jiný stav, tak vlastně vypadal jako normální muž jeho výšky. Vždy měl o deset, někdy i o patnáct kilo méně, než co by lékouzelník, a konec konců i obyčejný člověk, považoval za ideální váhu. Párkrát za život, zejména v prvních letech po pádu Pána zla, se mu povedlo přibrat dokonce nad ideální váhu, tehdy ale neztloustl rovnoměrně po celém těle, jedině se mu udělal malý tukový mozol na břiše. Ten se ovšem rychle ztratil, jen co zase začal vynechávat jídla, například kvůli práci nebo prostě jen proto, že neměl chuť.

Teď, když se prohlížel, dospěl k názoru, že rovnoměrně přibral. Nic co by se dalo považovat za tloušťku, možná to ani nebyl tuk, ale jen voda, každopádně to bystrým okem bylo patrné. Propadlé tváře se mu vyrovnaly, ramena získala oblejší tvar proti předešlým vystouplým kloubům. Zápěstí vypadala jako zápěstí, ne jako ruce kostry potažené pergamenovou kůži, a nejvíc se to podepsalo na prstech. Dřív měl prsty víc než jen vyzáblé, opravdu vzhledem k jejich nepřirozené délce a bílé barvě s nádechem do žluta připomínaly holé kosti. Klouby na nich byly tak vystouplé, až to vyznívalo nepřirozeně. Nejednou se setkal s názorem, že se jeho ruce podobají mozkomořím pařátům. Teď vypadaly jako skutečné prsty se vší tou přirozenou lidskou buclatostí.

„Hmm, dobře, kdyby to zůstalo celou dobu takhle, tak bych to – škyt!“ jeho samomluva přešla ve škytnutí a na patře ucítil pálení. Nejen na patře, zdálo se, že tentokrát sice žaludek zůstane v jeho těle, zato trávicí šťávy si vyšly hltanem na procházku. Od žaludku, přes jícen až k hornímu patru měl pocit, že má na kůži kyselinu.

Frustrovaně vydechl. Když se zbavil jednoho příznaku těhotenství – utlumil zvracení a nevolnosti – tak se objevil zase další, neočekávaný a zákeřný. Pálení žáhy. Nedalo se vyřešit lektvarem za normálních okolností, on měl ve svém stavu navíc výrazně omezený sortiment lektvarů stejně jako kouzel, které na něj mohla být užita. Nehledě na to, že by si musel pro lektvar dojít k Poppy, přiznat, že se necítí naprosto báječně a nechat se vyšetřit. Na to neměl náladu.

Natáhl si košili a zatímco ji zapínal, došel do své laboratoře přes dveře za dlouhými závěsy. Jen co vstoupil, ho ovanul známý pach. Směs různých destilátů, konzervačních látek, ale také jemný zápach mrtvého masa, společně s vůní bylinek a pomalu se rozplývajícím pachem lektvarů, které tu ještě nedávno připravoval. Zhluboka se nadechl. Scházelo mu to. Tiché bublání kotlíky, cinkání skleněných baněk, kapání tekutiny v destilačních přístrojích... ruch lektvarové laboratoře podobný zpěvu. Nejspíš nikdo nerozuměl té písni lépe než on. Muset o ni být ochuzen na celých devět měsíců mu náhle přišlo jako největší utrpení ze všech, nehledě na všechny jeho těhotenské potíže.

Pomalu zamířil ke své skříňce s přísadami spíše pevného charakteru, jako různé druhy kovů, nerostů, drahých kamenů, ale například i trus zvířat. Byl si totiž jistý, že v jedné z přihrádek má také jedlou sodu, starý osvědčený způsob, jak se zbavit pálení žáhy. A opravdu; v dřevěné krabičce měl celou zásobu jemného bílého prášku s typickým pachem. Stačilo se jen natáhnout pro čistou odměřovací lžičku a dát si jednu dávku dozadu na jazyk, to proto, že chuť byla odporná a zároveň se tím zvýšil účinek.

Pomohla skoro okamžitě. Žáci si dnes mohli říkat jedině 'Zaplaťmerlin', protože kdyby se někdo dostal do spárů Severusovi s pálením žáhy, tak by ho ta žáha asi začala pálit taky a zároveň by to považoval za nejmenší ze svých problémů.

Uložil sodu, kam patří, lžička automaticky putovala do nádoby s pomůckami určenými k vyvaření, jen se k tomu vyvařování zřejmě nějakou dobu nedostane, a pak neochotně opustil místnost. Ještě se ohlédl, když za sebou zavíral dveře a náhle ho napadlo, o kolik věcí ještě v životě bude kvůli tomu dítěti ochuzen. Jako kdyby nestačilo, že se s ním bude muset tak dlouho tahat v břiše, ještě se pak bude muset uskromňovat. Zamračeně si přejel rukou po břiše.

Napadlo ho, jestli mít dítě má vážně tak velký smysl či význam, aby sám sebe omezoval.

°°0°°

„Mám hotovo!“ oznámil hrdě, jen co vstrčil hlavu do kanceláře madam Pomfreyové.

„Půjdu si to zkontrolovat,“ odpověděla ona a už vstávala zpoza stolu.

Jemně se usmál. Nebral si to osobně, lékouzelnice byla nesmírně metodická a pečlivá, až nad tím člověk mohl jen žasnout. Její nátura se pak nejvíc odrážela na kanceláři. Vše tu bylo velice pečlivě umístěno tak, aby to dohromady budilo příjemný a útulný dojem. Spíše subtilní stůl na tenkých prohnutých nohách, za ním malé kožené křesílko a před ním prázdný prostor s kobercem světlé barvy znázorňujícím kvetoucí a rostoucí strom na světlém pozadí. Podél stěny hned za dveřmi, která byla mimo jiné od půlky z jednostranně průhledného skla, byla dlouhá pohovka taktéž světlé barvy a na stěnách byla knihovna a na jedné také kartotéka složek studentů bývalých i součastných, pečlivě uzamčená mnoha kouzly a ještě svazkem klíčů, který při sobě lékouzelnice nosila snad i do postele.

Líbilo se mu tu. Klidně by v kanceláři trávil víc času, kdyby nemusel pracovat převážně při úklidu ošetřovny i lůžkového oddělení. Vlastně nedělal prakticky nic jiného, než že uklízel, čistil, leštil, napařoval a omýval. Párkrát byl za tu dobu, co se tu učil, také u diagnostikování nebo léčení pacientů, jenže ne všichni ho tam chtěli. Všiml si, že starší čistokrevní spolužáci k jeho přítomnosti při vyšetřování přistupují... no, nejspíš by řekl s podivnou úctou. Na chodbě, když ho potkali, tak normálně pozdravili, zato když stál Pomfreyové po boku a sledoval, co dělá, tak se chovali stísněně. Někdy tak moc, že odešel pryč. Malé děti tu kupodivu byly méně, než by čekal, zejména prváci. Asi byly tak vystrašené, že se nepouštěly do nebezpečných věcí, to jen on jako malý neznal strachu a musel vyvádět vylomeniny.

Trochu zamyšleně šel za Pomyfreyovou a sledoval, jak kontroluje jeho práci na diagnostickém lůžku. Vypadalo to, že je spokojená, protože se usmála a pokývala hlavou.

„To by bylo pro dnešek všechno, pane Pottere. Vedl jste si jako vždy dobře,“ pochválila jeho práci, nikdy tomu nebylo jinak, přesto věřil, že mu říká pravdu.

„Díky. Takže já už půjdu, mám schůzku s Ginny, tak...“ naznačil rukou směrem ke dveřím.

„Vy tu dnes nezůstanete?“ zeptala se překvapená lékouzelnice, on na to jen tázavě pozvedl obočí. „Profesor Snape se má stavit na první prenatální vyšetření. Myslela jsem, že o tom víte vzhledem k tomu, že se tak velmi staráte o jeho stav.“

Přešlápl z nohy na nohy a zamračil se. Docela naštvalo, že mu Snape neřekl o něčem tak důležitém, jako je vyšetření. Přirozeně věděl, že s dítětem ani s lektvaristou samým nic není. Věděl ale, že to bude nejspíš právě Pomfreyová, kdo bude muže rodit, takže bylo jasné, že bude chtít vědět všechno a sama si to zkontrolovat. Navíc – neubránil se úsměvu – dneska už by mohla lékouzelnice použít kouzlo ke zviditelnění fyzické podoby miminka. Něco jako mudlovský ultrazvuk, jen co pochopil tak trojrozměrné. On sám neměl možnost dítě nikdy vidět, vnímal a viděl jen jeho auru, to, jak fyzicky vypadá, vidět nemohl. A rozhodně by to vidět chtěl.

„Nic mi o tom neříkal, nejspíš zapomněl nebo si myslel, že to nepotřebuji. Já bych to ale rád viděl, víte, jak se provádí diagnostika u nenarozeného dítěte. Kdybych tu tedy mohl zůstat...“ mírně rozhodil rukama v nevinném gestu.

„Já proti tomu nic nemám, pokud nebude mít ani profesor Snape, tak nevidím problém,“ svolila bez váhání.

„Dobrý den,“ vstoupil jim do rozhovoru tichý dívčí hlas ozývající se zpoza Harryho zad. Obrátil se po něm a uviděl dívku, jež mu byla hodně povědomá. Pár okamžiků mu to trvalo, než si uvědomil, že je to ta, co mu na začátku školního roku pomohla najít Snapeovy dveře. Teď stála ve dveřích, oblečená do školní uniformy s pevně staženou kravatou, jak už měli Zmijozelští ve zvyku, a rukou zvednutou nahoru. Nemusel by být léčitel, aby rozpoznal popáleniny na její paži. Mrkl, podíval se na ni vnitřním zrakem a hned poznal, že se jedná o toxickou popáleninu nejspíš z nějakého lektvaru. Stále ho ještě měla na kůži, v malé míře, nejspíš smytý, ale měla. Bylo zvláštní, že nebrečela, muselo to hrozně bolet. Tedy, nejspíš brečela, oči měla rudé od pláče, ale teď se jen trochu třásla.

„Ach zlatíčko, copak se ti to stalo?“ zareagovala k jeho hanbě tentokrát první lékouzelnice, správně by to měl být on, kdo se teď vrhá k dívence. Však to také napravil tím, že se protáhl kolem Pomfreyové spěchající k dívce a byl u ní dřív. Klekl na jedno koleno a opatrně ji vzal za loket zraněné ruky, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Dívka na něj překvapeně koukala, zřejmě nečekala, že se jí bude věnovat zrovna on. Usmál se na ni, doufal, že vlídně, protože se nezdálo, že by to ocenila. Spíše se zamračila a potáhla nosem.

„Popálení od lektvaru nebo nějaké ingredience, jen neurčím od čeho,“ zamračil se na ránu. „Smyté, nejspíš, ale nestačí to, musíme to nějak zneutralizovat, než to vyléčím.“
„Provedeme diagnostiku a hned ti ulevíme od bolesti,“ ujistila dívenku madam Pomfreyová, zároveň se podívala na Harryho. „Nechám to pro tentokrát na vás.“

„Jasně, tak pojď...“ znovu se na malou zmijozelskou dívku usmál, než vstal a došel k ošetřovacímu lůžku. Mávnutím hůlky ho dal dost nízko, aby si na něj mohla sednout. Mohl ji nejspíš nahoru vysadit, ale nebylo jí přeci pět. On ve svém věku upřímně nesnášel, když se k němu lidé chovali jako k malému dítěti, i když z pohledu zpět stále ještě v té době byl dítětem.

Dívka to asi ocenila, kdo ví, neřekla nic, jen znovu potáhla a vyskočila na okraj lůžka. Zamračila se, když ji zase zvedl do výšky, ale ani tak nepromluvila. Zřejmě nebyla moc velkým řečníkem. Vzhledem k její tichosti si s ní trochu nevěděl rady, prváci se sice sedmáků často trochu báli, ale až tak zakřiknutí nebývali ani Mrzimoři. Radši se jí tedy na nic neptal, jak za pečlivého dohledu lékouzelnice namířil hůlkou na její ruku a vyřkl diagnostické kouzlo, přičemž ještě stihl svým vnitřním zrakem zhodnotit celou holčičí auru. Kromě rány na ruce si všiml i dalších zranění a nebylo jen jedno. Nejednalo se o nic velkého, nanejvýš tak o modřiny, ale stejně, kdo si a jak udělá modřiny na zádech nebo nahoře na nadloktí. On sám věděl o jediném způsobu, jak přijít k modřinám nahoře na rukách, když vás někdo chytne za paži, cloumá s vámi nebo vás někam táhne. Kolikrát jen takové schovával pod dlouhým rukávem trika nebo neustále nataženou mikinou. Daly se skrýt před zraky jiných, před jeho vnitřníma očima však nikoliv.

„Neředěná testrálí moč...“ odhadl okamžitě podle barvy a chvění diagnostického kouzla. „Jak ses k něčemu takovému dostala?“ byla jeho automatická otázka.

Testrálí moč se používala jak do lektvarů, povětšinou způsobujících nepěkné věci, tak nejvíce jako ředidlo nebo čistící prostředek. Byla žíravá, dobře odstraňovala rostlinné a živočišné usazeniny z věcí a skvěle se hodila na vypalování plevele mezi dlaždicemi tady na hradě. Sice páchla, pach se ale dal překrýt různými přísadami nebo zcela neutralizovat při filtraci. Každopádně do rukou jedenáctiletému dítěti nemělo nic tak nebezpečného přijít.

„Byla to nehoda,“ zamručela dívka, konečně nějaká reakce.

„Hmm, nehoda? Jasně,“ nevěřil jí ani slovo. „Tak fajn, tu ruku ti neutralizujeme a já tě pak vyléčím, jen se snaž do budoucna nehodám vyhýbat.“
„Dojdu pro neutralizační lektvar,“ řekla doposud mlčící lékouzelnice, usmála se na dívenku a pak se zvláštně podívala na Harryho, opět. „Pak si na chvilku promluvíme, pane Pottere,“ dodala, než se urychleně vzdálila ke skříňce s léky.

Jakmile se obrátila k nim zády, tak zvedl ruku a dotkl se dívčiny paže. Dítě pod jeho dotekem trochu strnulo strachy, jen byla holčička natolik Zmijozel, že se nehodlala projevit jako slaboch, co se bojí. Opět se usmál, útěšně, jak doufal, a použil svou moc. Bylo to snadné, jednalo se jen o modřiny, které pod jeho teplým zářivým dotekem zmizely okamžitě, přesto se mu zvláštně sevřel žaludek, když na okamžik pocítil pichlavou bolest na vlastní ruce, ale také na boku a na zádech. To by trochu zvláštní, obvykle se musel míst dotknout jednotlivě, aby je mohl vyléčit, dnes to zavzal jako celek.

Zmateně se odtáhl. Buď to bylo nízkým věkem holčičky, tedy její malou vahou a malým tělem, nebo se jeho schopnosti rozvíjely a sílily. V druhém případě by to nejspíš bylo dobře, jen si nedovedl představit, kam až by jeho schopnosti zašly tímhle tempem.

„Jak jsi to...“ chtěla se zeptat holčička, ale nedokončila větu, jen stiskla rty a uhnula pohledem. Napadlo ho, že nejspíš nemá dovoleno mluvit, když není tázána. Nevěděl, proč mu to přišlo na mysl, asi to mělo co dělat s faktem, že i on byl od dětství vychováván tak, že nesmí mluvit s dospělými, pokud oni nepromluví na něj, něco po něm nechtějí nebo se ho na něco neptají. Vůči dívence určitě už musel být velký dospělý.

„To já prostě umím, stejně snadno pak vyléčím i tvou ruku,“ přislíbil jí, víc neřekl, to už za ním totiž stála lékouzelnice s připraveným lavorem a lektvarem v malém skleněném flakonku.

„Dej ruku nad lavor a já ti ji poleji. To by mělo zcela odstranit pálení líp než voda, a pak deset minut počkáme, než tě budeme moci uzdravit,“ řekla to sice jako příkaz, přesto však dost jemně. Dokázala udržet rovnováhu mezi přísností a něžností, zejména když šlo o menší děti.

Dívka chvíli váhala, než dala ruku nad nádobu a ucukla, když se první kapky lektvaru dotkly její popálené kůže. Nedůvěřovala, jak se zdálo, tomu, že jí Pomfreyová nechce ublížit, a byla překvapená, když skutečně neublížila. Když lektvar spláchl zbytky testrálí moči z její ruky, takže ji to jistě muselo přestat pálit, tak se jenom usmála a protáhla si ruku. Tehdy sykla bolestí, na několika místech jí kůže trochu popraskala a začala krvácet. Ani tentokrát se nerozbrečela.

„To nic není, za chvíli to bude dobré. Jsi statečná... ééé... já se ani nezeptal, jak se jmenuješ,“ dokončil nejistě a cítil, jak červená pod přísným pohledem lékouzelnice. První bylo zeptat se pacienta na jméno, pokud ho lékouzelník neznal a pokud nebyl dotyčný v bezvědomí nebo kritickém stavu vyžadujícím okamžitou pomoc. Dívka nebyla ani jedno, popálenina na ruce se nedala považovat za zranění ohrožující život.

„Samanta Evansová,“ prozradila mu dívka svoje jméno, docela překvapivé.

„To je náhoda! Moje máma se taky jmenovala Evansová... možná jsme příbuzní,“ nemyslel si, že jsou, ale proč to Samantě neříct. „Půjč mi ruku, já ti ji vyléčím.“
Vzal ji za ruku a chtěl její zranění vyléčit, když mu lékouzelnice jemně sevřela zápěstí. Nechápavě se na ni podíval. Jestli pro její lektvary bylo potřeba dlouhotrvající působení neutralizéru, tak on si byl jistý, že už teď by dokázal Samantinu ruku uzdravit.

„Můžete na chvíli...“ zadržela ho.

Chtěl jí odpovědět, že jen vyléčí Samantinu ruku, pak že si klidně mohou promluvit, jenže lékouzelničin výraz se zdál být skutečně neústupný. Omluvně se podíval na svou malou pacientku a ustoupil s Pomfreyovou několik kroků stranou, kde si spolu mohli promluvit.

„Nemůže to počkat, než jí pomůžu?“ zeptal se hned a kývl hlavou za sebe k trpělivě čekající Samantě.

„Ne, to vskutku nemůže,“ odvětila Pomfreyová, načež trochu sklonila hlavu, což ho moc nepotěšilo. Nejspíš zase chtěla začít s tím svým 'mistře léčiteli', co mu šlo tak hrozně na nervy. Od chvíle, kdy mu Snape vysvětlil, proč za ním lidé nechodí pro pomoc, ho to štvalo dvakrát tolik. Po tom, co dneska viděl modřiny na dívčině ruce, tak nejspíš třikrát tolik.

„Nemohu rozhodovat o tom, koho se rozhodnete vyléčit a koho ne, jen si myslím, že jí byste léčit neměl,“ řekla k jeho naprostému šoku. Chtěla po něm, aby nepomohl malému dítěti. Copak to se slučovalo s její lékouzelnickou přísahou a vůbec s celou její povahou.

„To nemyslíte vážně, že ne?“ zamračil se. „Je to malé dítě, pomůžu jí od bolesti okamžitě místo toho, aby tu musela kdoví jak dlouho sedět s mastí na ruce.“
„Řekl jste to správně. Je to malé dítě, ty si rychle zvykají na pomoc ostatních, stejně jako se jejich magie dá snadno deformovat,“ trochu si povzdechla, její výraz získal nádech smutné únavy. „Podívejte, nebudete tu pro ni každý den v následujících letech a ona se jistě ještě mnohokrát zraní. Její ruka je jen drobnost, něco, na co si musí člověk v životě a ve škole prostě zvyknout. Pokud vyléčíte každou záděru na hradě svou mocí, pak se lidé stanou přecitlivělými a jejich vlastní magie přestane reagovat při přirozeném léčení jejich těla. To je jedno z úskalí života vedle léčitele. Lidé si rychle fyzicky i mentálně zvyknout na naprostý komfort a pak přijde šok, když se jim nedostane odstranění bolesti a vyléčení zranění během pár vteřin,“ krátce pohlédla na dívku. „Kdyby byla zraněná vážně, tak neřeknu ani slovo, ale takhle...“ zase se podívala na Harryho. „Rozhodnutí je ale samozřejmě na vás.“

Na rty se mu hrnuly protesty, zejména chtěl poukázat na její věk a taky na fakt, že ruce nejsou jediné zranění. Jenže, měla pravdu v tom, že lidé si snadno zvykají. On si také v Bradavicích vždycky zvykl na pohodlí, jaké pak bylo jeho nemilé překvapení, když se vrátil domů k Dursleyovým nebo nahlédl do světa války s Voldemortem. A její další zranění? Nemohl si pomoct, ale nedokázal o něm Pomfreyové říct. Věděl, že by měl, jen měl dojem, že hlavně neví, co se stalo, a pak že by si Samanta nepřála, aby to s kýmkoliv probíral. Nejdřív zjistí, odkud měla modřiny, ostatně také kde a jak se dostala k testrálí moči, a pak si nejspíš promluví se Snapem. Byla to jeho studentka, jestli jí někdo ubližoval, tak ostatní Zmijozelští, protože Mrzimoři a Havraspáři se od zmijí drželi dál a Nebelvíři by zase neublížili dítěti. Snad. Jestli se dozví, že to byl někdo z jeho koleje – pokud to vůbec někdo byl – tak si ho najde a prokleje ho do bezvědomí. A pak nekope Rona s Herminou jakožto nejstarší z prefektů nebelvírské koleje.

„Tak dobře, ale chci se o ni postarat sám,“ svolil, že svou moc nepoužije, ač se v něm vůči tomu všechno bouřilo.

„Pokud jste si jistý, že ovládnete léčitelský dotek, až jí budete natírat spáleninu, pak samozřejmě nemám nic proti. Zdálo se mi, že jste jí padl do oka,“ povzbudivě se usmála.

„Ani bych neřekl...“ zamumlal ohledně toho padnutí do oka, donutil ji říct dvě slova, to bylo vše. „Budu se snažit ovládnout se, nějak se to musím naučit kontrolovat a bohužel to není jako mávání hůlkou, které si můžu zkoušet kdykoliv. Jen se mi nelíbí, že zkušebním materiálem jsou lidé a malé děti.“
„To se nelíbí ani lékouzelníkům když procházejí kurzem u Munga. Nezbývá nic jiného, než se přes to přenést,“ zlehka ho poklepala po rameni. „Jděte si pro mast, už je připravená u skříňky, a pusťte se do léčení.“

Poslechl Pomfreyovou a došel si ke skříňce na léky pro dózu s mastí na chemické popáleniny, pak se vrátil k dívce poslušně sedící na vyšetřovacím lůžku. Vyhoupl se vedle ní ze strany, kde měla zranění, a přitáhl si její ruku k sobě. Bylo těžké nepokusit se ji hned vyléčit, jako kdyby překonával něco tak samozřejmého jako dýchání, přesto se mu podařilo to prozatím potlačit, když začal opatrně roztírat první vrstvu masti.

„Myslela jsem, že mě zase vyléčíš rukou,“ podotkla Samanta, podle všeho už daleko jistější. „Tohle docela bolí,“ konstatovala, i tentokrát překvapivě odolná vůči bolesti. Býval taky takový v jejím věku, na nic si nestěžoval a u žádného zranění nedal najevo bolest. Napadlo ho, že možné nejde jen o šikanu tady na škole, třeba ji týrají i doma.

„No jo, s madam Pomfreyovou jsme se dohodli, že to takhle pro tebe bude lepší,“ když to říkal, došlo mu, jak stupidně to zní. „Víš, někdy je ta delší a bolestnější cesta lepší, než krátká a jednoduchá,“ doslova citoval Brumbála majícího k němu v loňském, předloňském a vůbec ve všech letech, co chodil do Bradavic, všelijaké moudré proslovy na toto téma.

„To je hloupost,“ usoudila Samanta velice rozumně. „Když jde něco snadno, tak se to snadno má udělat.“
„Na Zmijozelku docela prozíravé. Co já vím, tak vy všichni děláte první poslední, abyste za vším viděli háček. Znám třeba jednoho velice, ale velice zmijozelského Zmijozela, který si nechce nechat pomoct, protože co kdybych ho chtěl... já ti nevím, třeba mu ukousnout hlavu,“ tiše se uchechtl, když si sám sebe představil, jak uhryzává Snapeovi hlavu. „Za vším hledá samé háčky, nikomu nevěří ani slovo a chová se děsně odtažitě. Prostě Zmijozel.“
„Hmmm, to vypadá jako profesor Snape,“ usmála se, následně ale zbledla. „Neřekneš mu to, že ne? Že jsem něco takového řekla.“
„Ne, jasně že ne, ještě by mi udělil školní trest za to, že ho považuji za starého mrzouta a ještě to vnucuju jeho žákům,“ přislíbil jí, usmál se a pak se na chvíli rozhostilo ticho. Bylo nepříjemné zejména proto, že mluvení mu pomáhalo se rozptýlit. Takhle, bez rozhovoru, cítil, jak se mu magie tlačí do rukou a tepe mu v hrudi, stejně tak ať se snažil jakkoliv, nebyl schopný pořádně přepnout do normálního vidění. Pořád jako kdyby mu klouzala směrem k barevným aurám lidí okolo.

Rozhodl se, že mlčet prostě nebude, chtěl vyzpovídat dívku z jejího zranění a teď na to přesně byla pro oba ta nejlepší doba. On se rozptýlí a něco zjistí, ona mu nebude moct utéct a snad se bude cítit bezpečně, když tu seděli spolu jen oni dva.

„Řekneš mi, jak si ti stala ta nehoda?“ zeptal se a krátce na ni pohlédl, jak se tváří. Odvrátila od něj částečně hlavu a sevřela rty.

„Nijak.“

„Fajn, chápu, nechceš mi to říct. A co ty modřiny na rukách?“ položil další dotaz.

„Jaké? Žádné nemám, klidně se můžeš podívat,“ tohle bylo hodně zmijozelské.

„Myslím ty, co jsem ti vyléčil,“ upřesnil, ač tušil, že to nebude mít smysl.

„Nevím, o čem mluvíš,“ nakrčila nos a zvedla hlavu, trochu se tím snažila napodobit postoj některých svých starších, čistokrevných spolužáků.

„Hezké, lhát už v jedenácti letech. Přeci jen budeš Zmijozel,“ zamručel si pro sebe, „Hele, tak jo... řekneš mi alespoň, proč s tebou nepřišel nějaký starší žák nebo třeba jeden z prefektů?“

Samanta zaváhala podobně jako tenkrát, když se jí ptal, které dveře jsou Snapeovy. Bylo dobré sledovat, jak se pomalu ale jistě přiklání na stranu toho mu všechno povědět. Tedy alespoň mu povědět o tom, proč přišla sama.

„Nemohla jsem žádného prefekta najít, jen pana Malfoy, ten řekl, že je mu to jedno a slečna Parkinsonová zase neměla čas, tak mě sem poslala samotnou. Prý už nejsem malý skrček, abych všude potřebovala doprovod, a to má pravdu. Umím se o sebe postarat sama,“ zamračila se s dávkou bojovnosti, jako kdyby se s ní snad chtěl Harry hádat.

„Pan Malfoy a slečna Parkinsonová, jo?“ povytáhl obočí, „Tak jim říkáte? Hezké, já je tedy znám spíš pod jména Malfoyovic fretka a Pacina Parkinsonová.“
„Asi by se jim nelíbil,o že jim tak říkáš.“
„Mně se zase nelíbí, když mi říkají 'brejlatá nebelvírská opice', nemůžeme mít vždycky jen to, co se nám líbí,“ pravda byla, že v poslední době mu tak už nikdo neříkal, zato všechny ty roky předtím... „Asi si s freťákem a Pacinou popovídám, až je příště uvidím. Porušili povinnosti prefekta. Když za ním přijde zraněný žák, tak mají udělat všechno pro to, aby mu pomohli, a mají ho hned dovést na ošetřovnu. Ne nechat chodit samotné po celém hradě. Nejsou tu jen od pořádání pravidelných měsíčních schůze školního senátu a přecpávání se tamním jídlem,“ domazal poslední část kůže na její ruce a odložil mast na stranu. „Počkáme tak dlouho, dokud to nezmodrá a pak to setřeme. Měla bys mít ruku jako novou.“
„Z tebe by byl dobrý prefekt,“ usoudila Samanta prohlížející si svou ruku, „alespoň myslím. Já taky byla prefekt, tedy v mudlovské škole jsme měli ministra třídy a já se jim v loňském roce v prvních volbách stala. Rodiče si mysleli, že bych mohla i letos, učitelky taky, jenže mi přišel dopis z Bradavic a já se dostala sem a...“ odmlčela se.
„Ty jsi mudlorozená, což?“ usoudil, že nebude dvojí krve podle toho, jak mluvila o Bradavicích. „Já jsem skoro čistokrevný, oba moji rodiče byli čarodějové, ale vyrůstal jsem mezi mudly, aniž bych věděl, že jsem čaroděj. Taky to byl vážně šok sem přijít v prvním roce. Časem se to zlepší. Věci kolem pochopíš, uvidíš.“
„O to nejde,“ zakroutila hlavou. „Nemám problém s kouzly. Vždycky jsem věděla, že kouzla existují i to, že je umím dělat. Byla to zábava. Třeba když jsme skákala doma z garážové střechy na trávník, jen abych mohla chvíli letět. Víš, potřebovala jsem k tomu pořádný rozběh a dost vysoké místo,“ usmála se, trochu při tom zdravou rukou naznačila střechu. „Máma s tátou mi nevěřili, že dovedu lítat, báli se, že si zlomím nohu, taky jsem si ji jednou zlomila, ale stejně to bylo super. Tady v Bradavicích to taky mělo být super, všechny ty krásné věci, co jsem viděla už od návštěvy Příčné ulice, jen kdyby... kdyby mě klobouk nezařadil do Zmijozelu,“ posmutněla. „Nechápu, proč tam jsem. Všichni jsou tak protivní, divně se po sobě dívají... Nelíbí se mi tam. Ptala jsem se profesora Snapea, jestli bych nemohla jít jinam, a on mi řekl, že jsem hloupá mudla, co si neváží toho, do jaké vážené společnosti se ve Zmijozelu dostane.“

„To zní přesně jako on,“ utrousil.

„A nejde jenom o moje spolužáky i ostatní jsou takoví. Ne k sobě, třeba vy u nebelvírského stolu se pořád smějete, ale na mě se nikdo nesměje. Ani jménem mi neříkají, jenom 'hej ty Zmijozelko'. Někdy mám dojem, že mě nenávidí jen kvůli zelené barvě, co nosím,“ povzdechla si a zamračila se.

Bohužel nemohl říct, že se mýlí. Bylo to tak, jedno, kolik vám bylo let, pokud jste se dostali do Zmijozelu, tak s vámi nikdo pořádně nepromluvil. Od vzestupu Voldemorta před mnoha a mnoha lety vzniklo nepravdivé, leč všemi uznávané pravidlo, že jeho stoupenci vycházejí výhradně ze zmijozelských řad a že jsou nejvěrnější ze všech. To samozřejmě nebyla pravda, každý, kdo něco věděl o skutečné válce, měl jasnou představu, kdo všechno se k němu přidává a odkud pochází. Měl stoupence ze všech kolejí, i takové, co nestudovali v Bradavicích, nýbrž na menších školách třeba v Irsku. Stejně tak měl zastánce za kanálem nebo za oceánem. Říct, že každý Zmijozel je zlý černokněžník sloužící Voldemortovi, bylo moc velké zjednodušení, i když si musel k vlastní hanbě přiznat, že tomu názoru občas podléhal také.

„Proč jsem se dostala do Zmijozelu?“ zeptala se buď vzduchu, nebo Harryho, on se jí na to mohl pokusit odpovědět.

„Možná proto, že si mi tu vedla v jedenácti letech dlouhou a smysluplnou řeč,“ navrhl s jemným úsměvem. „Nebudu ti lhát, venku je válka a ten, kdo ji rozpoutal, chodil do Zmijozelu. Má i mnoho zastánců právě mezi lidmi z vaší koleje... proč...? no, to je trochu složitější. Nejspíš v něm vidí něco jako návrat svého otce či podobnou pitomost, nad tím přemýšlet nemusíš. Faktem je, že ostatní proto hodili všechny Zmijozelské do jednoho pytle. Zapomínají, že dřív to tak nebylo a přehlíží to i přes to, že jim to každý rok Moudrý klobouk připomíná. Ty jsi ukázka skutečného Zmijozela, uvědomělého a chytrého. A to je fajn...“ odmlčel se, sám udivený tím, kdy získal až tak velký nadhled. Už v loni se mu podařilo přijmout i výjimečně dobré čaroděje ze Zmijozelu zejména takové, co jim pomáhali bránit hrad, mluvit ale o Zmijozelských dobře bylo trochu něco jiného.

Na Samantu to ale zapůsobilo. Vypadala, že přemýšlí, zatímco si drbala nervózně koleno těsně pod okrajem sukně.

„Udělal mi to jeden náš čtvrťák,“ pohnula rukou. „Ukradli mi sešity, dělají to často. Většinou je vezmou do některé lektvarové laboratoře a zapálí mi je, nebo třeba hodí do žíraviny. Tentokrát mi řekl, že mi je vrátí, když jim ukážu, že nejsem slabá mudlovská šmejdka. Chtěla jsem svoje sešity zpátky a nechtěla jsem, aby si o mně mysleli, že jsem slaboch, tak jsem souhlasila. Polili mi ruku něčím z lahve, že prý když vydržím bolest, tak mi učebnice vrátí. Nevrátili. Vyhodili je z okna.“

Byl v šoku. To nebyla jen šikana mudlorozeného, to bylo regulérní mučení. Nikoho duševně zdravého by nenapadlo nalít dítěti na ruku kyselinu, přinejmenším nikoho, koho by za duševně zdravého považoval on. Jestli se tak strašné věci ve Zmijozelu dělaly, pak se nedivil tomu, jací z něj vycházeli čarodějové. Bylo mu jen záhadou, že to Snape takhle nechá. Zrovna on. V živé paměti měl stále svého otce, jak mladého lektvaristu věší hlavou dolů a sundává mu na veřejnosti oblečení. Věřil, že pokud se člověku stane něco tak zlého, pak bude za práva dětí bojovat, ne že nechá žáky jemu svěřené týrat ostatními.

„Kdo to byl? Řekni mi jména, musí být potrestáni. Za tohle je čeká vyhazov ze školy,“ stěží potlačil hněv, musel sevřít pěsti, jinak by do něčeho bouchl.

„To nemůžu. Když to udělám, tak... prostě nemůžu,“ zakroutila vehementně hlavou. „Neudělám to.“

„Nemůžeš si to nechat jen tak líbit. Půjdeme spolu za ředitelem, ne za ředitelem koleje, ale za Brumbálem. Všechno mu povíš a uvidíš, že ti pomůže. On to tak nenechá,“ naléhal dál, musel s tím přeci něco udělat.

„Neměla jsem ti vůbec nic říkat a nikam nepůjdu,“ trvala si na svém.

Měl sto chutí se na ni rozkřiknout, aby nebyla slaboch, co si nechá všechno líbit. Statečnosti měl dost, když šlo o Voldemorta, ovšem v jiných věcech byl slabý. Nemusel se ani zamýšlet, aby mu bylo jasné, že být na jejím místě, tak by se zachoval stejně. Neřekl by nikdy nikomu nic, nejspíš by to neprozradil ani sobě samému, kdyby byl v podobné situaci jako Samanta. To ale neznamenalo, že nepotřebuje pomoct, přinejmenším se o to musel pokusit , až přijde Snape. Když ho donutí se na její ruku podívat, pak by se v lektvaristovu – také vzhledem k jeho stavu – mohlo trochu hnout svědomí.

„Dobře, tak... dobře, jen, už prostě jen... nedělej ze sebe Zmijozelku,“ ztichl, to vyznělo hrozně špatně, ne, spíš hloupě. To nebyla rada, jak se vyhnout týrání od spolužáků. Na to nebyla žádná rada, nikdy, v žádné škole. Nemohla si pomoct sama.

„Hmm,“ zamručela neurčitě, nebyla už po jeho výbuchu oprávněného hněvu ochotná se s ním bavit. S tím se nedalo nic dělat. Jedině tak zůstal vedle ní taktéž mlčky sedět, což k ničemu nevedlo. Zrovna když zvažoval, že vstane a půjde to probrat s Pomfreyovou, snad by dokázala dívce rozmluvit její postoj, se prudce otevřely dveře a Snape si vplul na ošetřovnu docela bez klepání. Tvářil se ještě hůř než obvykle, někde, asi tak na pokraji mezi naprostý znechucením životem a touhou vraždit. Jeho to neodradilo. Seskočil z lůžka... a tím veškerá jeho rozhodná rozzlobenost na Snapea prostě končila. Zarazila se o teplý pocit na hrudi a dál už se nedostalo skoro nic. Proklel se v duchu za své jen občas užitečné schopností a přeci jen se to pokusil vyřešit. Možná za pomoci Pomfreyové, jenže ta mu někam zmizela. Jestli zase šla do skladu na chodbě, tak tam bude nejmíň dvacet minut.

S povzdechem se chtěl vydat za Snapem, ale vzhledem k tomu, že tu byli jenom oni dva sedící na vyšetřovacím lůžku, tak bylo jasné, že si jich lektvarista všiml. Ba co všiml, upřel na ně svou momentální zlobu, ať vzešla z čehokoliv. Převířil přes místnost, prakticky doslova vzhledem k tomu, jak se mu plášť dnes obzvlášť vzdouval a stanul nad nimi.

„Co tu děláte, Evansová?“ vyštěkl na Samantu a ta se okamžitě přikrčila pod temným pohledem a aurou rozzlobenosti.

„Nic, pane... už... už jdu,“ vykoktala a měla se k odchodu. Harry jí zastavil rukou pevně přitištěnou na rameno. Dívka k němu vzhlédla vyplašenýma očima, zcela zjevně tady zůstat nechtěla, Harry byl ale rozhodnutý pokusit se její problém řešit. Měl tu Snapea, už necítil vztek, díky kterému by na něj vrhal sprosté nadávky, tak by to jít mohlo.

„Přišla sem s popálenou rukou. Prý jí to udělali dva její spolužáci ze čtvrtého ročníku. Naschvál jí na ruku nalili testrálí moč a ještě k tomu jí zničili sešity,“ dalo by se říct, že okamžitě napráskal, co se stalo, Snape jenom zvedl obočí a Samanta vypadala, že se poběží někam schovat.

„Vskutku, pane Pottera? A vy jste teď její mluvčí nebo rytíř na bílém koni? Není pro vás přeci jen trochu mladá...“ byl ve formě, kdy člověka rád sprostě urážel, to jest naložený tak, že nebylo moudré ho dráždit. „Co mi k tomu řeknete, Evansová? Je pravda, co pan Potter povídá, nebo zase začal bláznivě blouznit?“

„Stala se mi nehoda, pane. Byla jsem v laboratoři bez dozoru a vylila si na ruku něco z lahvičky. To je všechno, pane profesore,“ zalhala Samanta, jednoznačně, každý by to na ni poznal, i on.

„To není pravda. Spolužáci jí vzali sešity, chtějí po ní, aby dokázala, že je Zmijozelka tím, že jí polili ruku testrálí močí a nakonec jí sešity vyhodili z okna. Cituji přesně to, co mi řekla,“ pokoušel se dál, ale jaksi to nevyznívalo tak naléhavě, jak by chtěl, když se nedokázal rozzlobit. Vážně to momentálně bylo až k pláči frustrující.

„Máte k tomu co říct, Evansová? Je cokoliv z toho pravda?“ zeptal se Snape znovu a dívka jenom zakroutila hlavou. „V tom případě tu dál nemusíte sedět, určitě máte co dělat. Až mast zmodrá, tak ji opláchněte a buďte ráda, že jste z lezení do laboratoře bez dohledu vyvázla jen se zraněnou rukou. Nebýt žákyně mé koleje, tak vám odeberu tolik bodů, že by nad tím zaplakali ještě vaši pravnuci. Teď mi zmizte z očí, nemám nervy dívat se na něco tak ponižujícího a trapného, jako je ufňukaný Zmijozel. Běžte!“ vykázal ji rázným gestem z ošetřovny, až stačil Harry jen zamrkat.

„Ano, pane,“ pípla dívka a prakticky vyběhla z ošetřovny, div že při slézání z lehátka nezakopla o vlastní nohy. Udělal dva kroky, aby ji zastavil, jenže to už se za ní zavíraly dveře. Malé děti byly tak neskutečně rychlé, člověk jenom mrkl a byly pryč. Možná ji na chodbě chytne Pomfreyová a přivede zpět, to byla jediná naděje.
„Necháte ji jen tak jít, i když mi výslovně řekla, že ji spolužáci týrali? Copak s tím nic neuděláte?“ obrátil se na Snapea, teď by se vážně rád rozzlobil. Tedy on se zlobil, i trochu zvýšil hlas, ovšem proti vzteku, který cítil úplně hluboko uvnitř, to nebylo nic.

„Je mudlorozená, nemá ve Zmijozelu moc přátel a nikdo se o ni nezajímá, takže nejspíš jen roznáší vymyšlené historky určené k připoutání pozornosti. Nesmíte každému děcku hned uvěřit, co blábolí,“ odmítl ho Snape chladně.

„Nebo mám pravdu a vaši žáci jsou tyrani.“

„Máte věrohodný důkaz podporující její tvrzení? Máte dalšího svědka, taktéž věrohodného, toho údajného tyranského skutku?“ ptal se Snape.

Na to nemohl nijak řádně odpovědět. Důkaz byla její popálená ruka, tu nejenže vyléčil, ještě navíc to nebyl důkaz, že k úhoně nepřišla svou vlastní vinou. Kromě její vlastní výpovědi při činu jistě nebyli svědci, na to si Zmijozelští vždy dávali pozor. Pokud by byli, tak už byli jistě dávno vyděšení až k smrti. To si dovedl živě představit. Možná by tak mohl najít ty dva tyrany a prolít jim hrdlo veritaserem, jenže na malé děti se veritaserem nesmělo používat.

Dokázat tedy nemohl vůbec nic.

„Uvědomujete si, že vaše dítě by se také mohlo dostat do Zmijozelu mezi takovéhle lidi?“ zkusil to tímhle způsobem, což bylo tak ohavné, až proti tomu velká část jeho já hlasitě protestovala.

„Nezkoušejte na mě citové vydírání, Pottere, já se nenechám manipulovat,“ přimhouřil šelmovsky oči. „Navíc, nemáte naprosto žádný důkaz, že jí cokoliv její spolužáci provedli. Nejspíš skutečně lezla, kam nemá, a skončila s poraněnou rukou. To vidím dnes a denně.“

„Víte, někdy nedokážu uvěřit, jak moc velký jste parchant,“ řekl to tak nepřirozeně klidně, ke své vlastní zlosti, až to vyznělo skoro směšně. Nebylo ani trochu divu, když se Snape pobaveně ušklíbl.

„Tohle je vlastně docela rozkošné, Pottere. Můžu vám říct, cokoliv se mi zlíbí a vaše reakce bude sotva poloviční. Vadilo mi to, teď v tom nacházím zálibu. Hmm, nejspíš krátkodobé opojení mocí nad Zlatým chlapcem,“ veskrze neřekl nic až tak urážlivého, jenže ten jeho tón.

Nadechoval se k odpovědi, přestože ještě úplně nevěděl, jak ji zformuloval. Toužil mu říct, že je víc než jen parchant, nýbrž že je parchant podílející se na týrání dětí a zároveň to prostě nešlo. Opravdu to bylo hrozně frustrující podívat se na něj, na Snapea, a cítit se tak dobře, i když racionálně víte, že by si lektvarista zasloužil do zubů. Naštěstí ho z jeho nesnází s vyjadřováním vysvobodila Pomfreyová, která právě vešla s dřevěnou bednou plnou lektvarů ze skladu.

„Výborně, profesore, jsem ráda, že už jste tady... kde je slečna Evansová?“ zeptala se, aniž by dokončila větu a pátravým pohledem sjela přední část ošetřovny, pak i lůžkovou část. „Pane Pottere? Vřele doufám, že šla jenom na toaletu.“

Snapeovi mírně zacukaly koutky. Čekal, stejně jako Harry na to, jak lékouzelnice v nebližší době vystartuje na mladého léčitele, že nechal pacientu jen tak odejít. Měla samozřejmě naprostou pravdu, neměl nechat Samantu jít a místo hádání se se Snapem se ji měl snažit dostihnout. Udělal chybu, tak si za to zaslouží vynadat.

„Pustil jsem ji. Nechtěla sedět na ošetřovně, měla ještě úkoly, tak jsem jí řekl, aby počkala až mast zmodrá, pak ji smyla a vrátila se, pokud by jí nebylo dobře nebo ruka nebyla zhojená,“ řekl, přičemž si uvědomil, jak hrozně lže. Kryl nejen skutečnost jak se dívce stala její 'nehoda', tak i fakt, že s tím Snape zřejmě nehodlal nic dělat a místo toho ji poslal bez řádného vyslechnutí pryč ještě se slovy, která jí jistě ublížila. S neblahým pocitem si uvědomil, jak málo to má společného s jeho reakcí na těhotného muže. Daleko víc to souviselo s faktem, že se rozhodl Samantinu situaci, která se dívce stala, řešit sám na vlastní odpovědnost, , a to nejspíše tak, že ty čtvrťáky najde a řádně jim vyčiní. Mísila se v něm jeho nebelvírská bojovná povaha, zmijozelská pomstychtivá špetka ženoucí ho například za smrtí Lestrangerové a léčitelské odpovědnost vůči pacientovi. Dohromady to, jak moc dobře věděl, byla pěkně výbušná, tím pádem nebezpečná kombinace.

Toho, jak moc lhal, si byl samozřejmě moc dobře vědom i Snape. Kupodivu neřekl pravdu nejspíš proto, že by měl u lékouzelnice také vroubek, ostatně byl to on, kdo Samantu propustil, zároveň se přestal i ušklíbat.

„Víte, že respektuji váš názor, pane Pottere, ale nemůžete propouštět mé pacienty. Mám za ně odpovědnost, vy ne, alespoň co se týče právní stránky. Příště než někoho pustíte z ošetřovny, počkejte na mé výslovné svolení.“

„On nikdy nečeká na svolení. Nemá na to dostatečné vychování,“ přisadil si Snape. Ne že by Harry od něj čekal zastání, jen doufal v projevení mlčenlivé solidarity vzhledem k tomu, že kvůli němu – tedy ne kvůli němu, ale to muž nevěděl – lhal lékouzelnici přímo do očí.

Na lektvaristovu poznámku Pomfreyová neřekla nic, jen po něm krátce střelila pohledem, načež zase promluvila na provinilého mladíka.

„Pro tentokrát to nechám být, pak si po večeři slečnu Evansovou zkontroluji, teď tu máme jiné milé povinnosti,“ přešla k vlídnému tonu, což Snapea zjevně nepotěšilo, protože se po Harryho boku znatelně napnul. „Dneska už bychom se mohli podívat na miminko. Jak nám krásně roste a jak vypadá. Těšíte se?“

„O nic takového nemám zájem. Proveďte základní magickou prohlídku a dejte mi něco účinnějšího na pálení žáhy, než je jedlá soda. Nehodlám tu strávit celé odpoledne.“

„Nemyslím si, že to bude tak snadné,“ zakroutila lékouzelnice hlavou. „Jste v osmém týdnu, to znamená, že musíme provést prohlídku celého těla, prohlídka plodu je naprosto nezbytná a také už si musíme popovídat o těhotenském cvičení a začít plánovat, od kdy budeme pořádat lekce péče o miminko.“

Koukali na ni oba dva. Dělala, jako kdyby měl Snape už břicho velikosti skákacího míče, místo toho na něm nebylo znát nic. I když... možná když stál takhle proti světlu, tak měl plnější tváře, což ale klidně mohl být jen optický klam díky tomu, že ho přehnaně sledoval. Těhotenství na něm každopádně nebylo vůbec fyzicky znát, nevědět to, tak by se Harry ani nedohadoval, že by v takovém stavu mohl Snape být, přesto už teď hodlala Pomfreyová snad pořádat kurz, jak správně přebalit mimino.

„Nepřijde vám to trochu brzo?“ zeptal se nejistě, jemu přišlo víc než brzo.

„Naopak. S posilováním zádových a břišních svalů je třeba začít zavčas, ještě dřív než začne růst bříško,“ nesouhlasila Pomfreyová, přičemž z nějakého pro něj nepochopitelného důvodu začínala skoro šišlat. Byla jak ti doktoři v reality show říkající těhotným ženám 'maminky', podle něj ještě horší výraz pro matku byl 'těhulka', nenarozeným dětem 'mimísci' a narozeným dětem 'mimča' nebo 'prckové'. Ubozí manželé takových žen většinou na doktory koukali podobně jako právě teď on se Snapem.
„Moje zádové svaly jsou dokonale v pořádku,“ zavrčel na ni lektvarista.

Nedalo se nesouhlasit. Vždyť Snape byl jediný člověk, kterého kdy viděl chodit tak neskutečně vzpřímeně, až to vypadalo, že vážně spolkl pravítko. K tomu ten plášť a vlasy spadlé do tváře, skrz které prosvítaly nepřirozeně tmavé oči. Vše dohromady to byl základ jeho temného vzezření, to a takové drobnosti, jako že uměl číst myšlenky a byl skutečný, nefalšovaný černokněžník.

„To si povíme, až se svléknete a já si je budu moci prohlédnout.“
Lékouzelnice uměla být až překvapivě odolná vůči Snapeově nevrlosti, ostatně ona byla odolná vůči nevrlosti kohokoliv, a když šlo o pacienty, tak se stavěla na odpor i Brumbálovi nebo komukoliv jinému, kdo jí stál v cestě. Jedinou výjimkou bylo, když on použil svou moc, tehdy respektovala vše, co řekl a nejspíš i co by udělal, naprosto bez výhrad. Tím ho občas dost znejišťovala, vždyť měla stokrát víc zkušeností než on.

„Já čekám, Pottere,“ přerušil jeho úvahu o Pomfreyové.

„Na co?“ zeptal se nechápavě, za což si vysloužil jeden z mnoho Snapeových pohledů, díky kterým si každý připadal jako malinká štěnice těsně před zašlápnutím.

„Až odejdete,“ objasnil. „Nebo si snad myslíte, že se tu hodlám svlékat před vámi?“
„Určitě nemáte nic, co bych už neviděl,“ vypadlo z něj bez přemýšlení. „Tedy chtěl jsem tím říct... že... oh, k čertu, to vždycky vyzní blbě. Jsem léčitel a nejsem tu od toho, abych vás očumoval, jasné? Ani nebudu dělat tajné fotky a pak je rozvěšovat po škole, nebo třeba jen povídat, co tu uvidím. Za celou dobu, co se o vás starám, jsem ani jednou nikomu nic neřekl, ne? Tak není důvod, abyste se přede mnou nemohl svléct.“
„Nesnáším lékouzelníky a léčitele ještě víc,“ zareptal. „Zamkněte dveře, ať sem nevpadne nějaký usmrkaný nebo popálený student. Nemám zapotřebí vytvářet další fámy o mém stavu a nechat je kolovat po škole.“

To bylo až překvapivě snadné. Snape prostě jen počkal, dokud Pomfreyová neotočila třikrát klíčem v zámku a ještě navíc ho nezajistila kouzlem, potom s nevrlým výrazem zmizel za látkovou zástěnou. Dobrovolně, další přemlouvání nebylo třeba. Byl neskutečně zkrotlý, až se Harry divil. Předpokládal, že si bude víc stát za svým a nejlépe ho tak vyhodí za dveře osobně. Třeba se na něm vážně podepsalo to těhotenství.
„To šlo nějak dobře,“ prohodil k lékouzelnici potichu.
„Určitě v tom bude háček,“ odpověděla mu malinko podmračeně a skutečně měla pravdu.

O chvíli později se zpoza zástěny vynořil Snape, který ale ani v nejmenším nebyl svlečený. Jistě, oproti tomu, jak ho vídal Harry jindy, byl docela nahý, vždyť měl jen kalhoty, košili a boty, jenže i to bylo moc. Základem lékouzelnictví není magická prohlídka aury, ale hlavně vizuální prohlídka těla pacienta. Jak Pomfreyová říkala stokrát; nejdřív se podívejte na tělo, pane Pottere, a pak až na magii. Nebývalo to pro něj snadné, přirozeně chtěl zjišťovat všechno jenom pomocí svého vnitřního zření, přesto se to snažil naučit, stejně jako se učil nepoužívat svou moc k léčení. Šlo to, těžko, ale šlo.

„Co jsem říkala...“ pronesla Pomfreyová s povzdechem. „Jak vás mám prohlédnout, když na sobě máte košili? Alespoň tu si prosím svlékněte. Potřebuji vidět svalstvo na vašich zádech, jestli nemáte na těle pigmentové skvrny...“

Lektvarista se podíval na Harryho, dlouze, na což mu mladý léčitel odpověděl opatrným úsměvem. Zjevně to byla jeho přítomnost, co lektvaristovi vadilo, takže se snažil budit neškodný dojem, skoro se až ztratit. Tedy ne že on by se mohl někdy ztratit, ani při své výšce a hubenosti to nešlo. I tak Snape zřejmě shledal, že je to tedy přijatelné, že tu Harry je, protože začal rozepínat košili. Trvalo to dlouho, opravdu. Musel na ní mít snad tisíc miniaturních z dálky se perleťově lesknoucích knoflíčků v ještě menších dírkách. Kdyby tohle měl na sobě Harry, tak by pro něj bylo oblékání a svlékání neskutečný horor. Bohatě mu stačilo muset se pětkrát týdně oblékat do košile s kravatou, to pak rád školní uniformu vyměnil za obyčejné tričko. Snape musel mít tedy v knoflíčkách nějakou zvláštní úchylku. Konečně Snape dorozepnul poslední knoflíček a rozhrnul košili, načež krátce zaváhal, než ji stáhl z ramen.

Říct, že je lektvarista hubený, by asi zcela nevystihlo situaci, byl nesmírně hubený až na hranici vyzáblosti. Taková kostra potažené kůží a na určitých místech také masem. Dokonale by se k tomu hodilo břicho ve tvaru lavoru, to se ale nekonalo. Spíš bylo, jako kdyby ho někdo vzal z normálního muže jeho vzrůstu a plácl ho na kostlivce obaleného kůží. Zajímavé bylo, že i přes hubenost a bledost nebudil nezdravý dojem. Byl prostě ten typ člověka, co vypadá vyhuble, i když do sebe cpe jídlo, až se mu za ušima dělají boule, a přesto přibere sotva pár kilo.

Trochu postoupil dopředu, aby si při své krátkozrakosti mohl Snapea blíž prohlédnout. Byl Smrtijed, jistě tedy bojovník, přesto nesl na těle pouhé tři jizvy. Dvě na ramenou, jedna na každém. Byly hodně bledé, zcela určitě od černé magie, ale dobře zaléčené. A jednu hodně výraznou ztrácející se z větší části pod krajem kalhot. Vypadala jako od řezu nožem, na rozdíl od zbylých dvou se musela přinejmenším delší dobu hojit bez magické pomoci, proto také zůstala jasně viditelná a navíc vůbec nevypadala, že by byla od magie.

Jediným dalším zohyzděním bylo jeho Znamení zla černající se na levé ruce. Bylo zřetelné jasně. Nikdo by ho nepřehlédl, jen lékouzelnice ho prostě ignorovala. Ani se na něj nepodívala. Buď ho vídala často, nebo ji prostě nezajímalo, případně uměla profesionálně zakrýt jakékoliv emoce. On sám na to neměl žádný názor. Věděl, co je Snape zač i že se věnuje špionáži, nebo nejspíš věnoval, takže k tomu neměl co říct.

„Potřebujete, abych se vám prošel po místnosti jako modelka na mole, nebo vám to takhle stačilo, Pottere?“ zeptal se chladně lektvarista a složil si ruce na prsou. Nevyznělo to tak strašlivě, když neměl oblečení, jen bylo patrné, jak se mu napnuly svaly na rukách, ale i tak to donutilo Harryho z nějakého důvodu silně zrudnout až na konečcích prstů. Odvrátil hlavu stranou.

„Nechtěl jsem vás okukovat,“ zamumlal prakticky tak, že ho nemohl nikdo slyšet, nejspíš ani Pomfreyová stojící po jeho boku.

„Tak se na vás podíváme,“ řekla lékouzelnice a přistoupila ke Snapeovi. „Ruce podél těla prosím, mírně rozpažit.“

Snape ji beze slova poslechl, nadšeně sice nevypadal a měřil si Harryho temným pohledem, přesto to nijak nekomentoval. Kupodivu neječel, ani když mu lékouzelnice přejela rukama po pažích, jen se zdálo, jako by se mírně zachvěl a následně odvrátil hlavu stranou. Harry to celé sledoval, jen si netroufl se třeba jenom pohnout. Byla to tak napnutá a zároveň neuvěřitelná situace, až měl dojem, že když se třeba jen hlasitě nadechne, tak ho buď lektvarista prokleje do třetího kolena, nebo někde něco vybuchne. Zároveň s tím, jak stále intenzivněji sledoval strnule stojícího muže, začal pociťovat napětí v celém těle. Chvějivé, přebíhající po zádech od shora až dolů pod pas. Zejména to bylo nepříjemně příjemné. Uvažoval, jestli je to součást jeho moci, nebo prostě jen nervozita, či něco úplně jiného.

„Vidím, že jste od poslední prohlídky výrazně přibral,“ pochvalovala si Pomfreyová.

„Deset a půl kila,“ řekl lektvarista neutrálně, až bezbarvě.

„Deset kilo proboha k čemu?“ neudržel se přes veškerá svá nepomyšlená předsevzetí, že nepromluví. „Vždyť vypadáte jako špejlička teď, jak jste vypadal předtím.“

„To bylo dost netaktní, pane Pottere,“ napomenula ho lékouzelnice. „Nikdy tímto způsobem nekomentujeme pacientův vzhled, to by vám snad mělo být přirozeně jasné.“
„Ano ale... dobře, omlouvám se, jen že jste hubenější než já ve svých nejhorších letech,“ řekl a skutečně si to i myslel, i když to byl spíš optický klam. Přestože už byl prakticky dospělý, tak Snape byl stále snad o dvě hlavy větší. Rozhodně mu nemohl stanout těsně tváří v tvář, aniž by musel zvednout oči a nepředpokládal, že to bude kdy jinak. Zatímco ostatní, například Ron, přibyli za rok do výšky klidně i pět centimetrů, on s bídou tři.

„Horších letech? V tom případě bych rád ty vaše horší léta viděl, Pottere, když to dnes nevypadá moc valně,“ vrátil mu to Snape i s úroky, jen to znělo přibližně stejně útočně, jako předtím Harryho údiv nad jeho postavou.

„To je jen váš názor. Vlastně jsem poslední dva roky vyhrál anketu o nejhezčího kluka na škole, přičemž poprvé jsem byl nejmladší kluk, který to vyhrál za posledních deset let,“ zamračil se, když si na to vzpomněl. „Pak jsem musel přetrpět pusu od každé holky z Nebelvíru. Bylo to vážně strašné... ehm, no, to je jedno.“

Netušil proč o té pitomosti teď plácal nervózním hlasem, každopádně to zaujalo jak Snapea, tak podle všeho i Pomfreyovou, protože oba na něj divně koukali. Zejména lektvarista si ho teď měřil od hlavy až k patě, jako kdyby byl nějaký exponát v muzeu, až si začal připadat dvakrát tak trapně než do té chvíle. Zároveň to byl vážně výkon donutit Harryho zčervenat pod pohledem černých očí vzhledem k tomu, že byl lektvarista do půl těla nahý.

„Dovedu si živě představit, jaké utrpění je dostat polibek od šedesáti osob ženského pohlaví,“ neřekl to jako vtip, nýbrž jako fakt. Jistěže, pro něj to možná vážně bylo nepříjemné muset se líbat jakýmkoliv způsobem se ženou vzhledem k tomu, že byl... gay. Bylo to zvláštní, ale až do teď si tak silně neuvědomil, že je vlastně Snape homosexuál. Samozřejmě to věděl, někdy v koutku mysli to měl pořád, to až teď mu to plně došlo. Nejen že viděl polonahého Snape, on viděl polonahého gaye. Znovu měl dojem, že se zbarvil do odstínu rajského jablka, také k tomu pocítil potřebu se otočit, jako kdyby teď musel muži poskytnout větší soukromí, než kdyby to byl skutečný chlap. Tedy on byl chlap, ale kdyby to byl chlap, co nemá rád jiné chlapy. Bylo to divně složité, znervózňující a zajímavé. To poslední v sobě rozhodně popřel. Nebylo to zajímavé, prostě to jen existovalo. Tečka.

„S dovolením jedna taková osoba tady stojí s vámi,“ podotkl Pomfreyová, ovšem nezdála se být ani trochu uražená, spíš se jí jemně chvěly koutky v úsměvu. „Teď se mi ohněte, ať vidím obratle a svaly.“
I tento příkaz bez mrknutí oka Snape splnil, ba co víc, iniciativně si položil ruce na kolena. Vypadal, že je nacvičený v tom, co má dělat. Zjevně to tedy nebyla jeho první prohlídka. Když se nad tím zamyslel, tak jeho první prohlídka to byla nejen z pohledu léčitele, ale i tak všeobecně. Nikdy se nenechával vyšetřovat u lékouzelnice, pokud neměl zranění. Jestli ho prohlížela v těch dlouhých intervalech, kdy byl v bezvědomí, to netušil, neptal se a ptát se nikdy nebude.

„Pomalu nahoru, ať se vám nezatočí hlava,“ doporučila Pomfreyová jen co mu prsty zkontrolovala páteř, to Snape samozřejmě neudělal.

Narovnal se prudce, až musel ukročit stranou, jak se mu zatočila hlava. Harry se pohnul směrem k němu, stejně jako lékouzelnice zvedla obě ruce, kdyby potřeboval zachytit. Místo toho se jim za nabídnutou pomoc lektvarista odvděčil zlým pohledem. Oba se raději zastavili v jakékoliv snaze pomoci mu. Těžko říct, jestli to ocenil, alespoň na ně přestal zle nahlížet a posadil se na lehátko.

„S tou magickou prohlídkou rychle. Nemám na to celé odpoledne,“ řekl ještě nevrleji než obvykle a bez vyzvání si hodil nohy nahoru, aby si na lůžko lehl. Vážně se zdálo, že to dělá dnes a denně. Stejně tak se chovala i Pomfreyová, když se beze slova přesunula k němu a zlehka si vyvolala jeho auru. Za tichého mumlání zaklínadel si prohlížela to, co on viděl neustále, stačilo se jen správně podívat. Proto ani moc nestudoval, jak vypadá magie v podání kouzla. Přešel Snapeovi za hlavu, nebo se o to pokusil, ale vysloužil si zamračení. Nejspíš byl moc blízko a pak; každý věděl, že se nemá k lektvaristovi přibližovat zezadu, protože je paranoidní a na každého studenta, který to udělá, řve dobrou půl hodinu.

„Chodíte na prohlídky často od té doby, co jste těhotný?“ zeptal se, kupodivu si uvědomil, že dotčeně. Když muž odpoví, že ano, tak mu to bude líto. Léčitelská zodpovědnost ho nabádala být u Snapea zejména a právě při jakémkoliv lékouzelnické magii.

„Nechodím na prohlídky vůbec,“ zavrčel Snape v odpověď. „Rozhodně ne dobrovolně, nýbrž kvůli Ministerstvu kouzel. Požaduje lékouzelnické prohlídky všech profesorů v Bradavicích minimálně jednou ročně.“
„Proč?“ vyhrkl okamžitě.

„Vy musíte neustále pokládat stupidní otázky, že ano, pane Pottere?“ znělo to jako povzdech nad jeho tupostí. „Ministerští šašci se jednoduše chtějí ubezpečit, že všichni profesoři jsou duševně zdraví a fyzicky způsobilí vykonávat profesi, kde jsou v kontaktu s dětmi.“

„Je to správné opatření, protože zdravotní stav čaroděje se také podepisuje na jeho magii a naopak výkyvy magie se podepisují na jeho zdravotním stavu. Profesor s nezdravým jádrem a magii není dost schopný starat se o žáky. Nehledě na to, že každý čaroděj by se měl minimálně jednou ročně nechat prohlédnout lékouzelníkem. Merlinžel tak málo kdo činí, takže se pak do naší péče dostanou například s otravou nebo kletbou, kterou už je těžké sejmout, pokud se plně rozvine,“ řekla pedantským tónem Pomfreyová, potom mávnutím zrušila auru nad Snapeovým tělem. „Teď je čas podívat se na miminko.“
V místnosti se dva lidé rozzářili štěstím z té představy, Snape nebyl jeden z nich. Nevypadal ani trochu nadšený z pomyšlení, že uvidí své dítě, spíš to vypadalo, jako kdyby se chystal na trhání zubů. Bude muset být nadšený za oba, což mu nedělalo ani ten sebemenší problém. Naopak, už hodně dlouho nepocítil tak velký příval energického štěstí jako teď. Bylo celkem jedno, že s tím dítětem nemá společný ani střípek magie nebo kapku krve, bylo to prostě senzační.

Pomfreyová si zamnula ruce, doslova, protože si promnula hůlku mezi dlaněmi a pak jedním složitým mávnutím a řadou slov vyvolala nad Snapeovým břichem trojrozměrný obraz dítěte. Tedy, spíš to byla téměř průsvitná koule růžové barvy, ve které se vznášelo cosi malého asi jako jahoda nebo možná vajíčko koroptve, taktéž růžové barvy, jen podstatně sytější. Bylo to tak malé, že se musel naklonit částečně nad lektvaristovo tělo, aby to viděl.

Pak žasl.

Věděl, že dítě už má v tuhle dobu nohy i ruce, ale vidět to na vlastní oči, trojrozměrně a prakticky v reálných barvách bylo naprosto něco jiného. Obrázky v knihách, nebo konec konců zvětšený mudlovský ultrazvukový obraz proti tomu nebylo nic. Měl skoro dojem, že by se klidně mohl natáhnout a přímo se toho dítěte dotknout. Pokusil se o to, jen tak pro zajímavost. Ruka mu logicky prošla skrz, byla to jen světelná iluze, nic hmotného, přesto to bylo úžasné.

„To je paráda,“ ohodnotil polohlasně ten nádherný výjev.

„Souhlasím,“ přikývla lékouzelnice s úsměvem. „Navíc všechno vypadá v pořádku, alespoň z mého pohledu lékouzelnice. Dítě je přesně tak velké a vyvinuté, jak být má. Co vy, pane Pottere, máte špatný pocit nebo jiné léčitelské vjemy?“
„Ne-e, všechno je v pořádku,“ znovu mávl rukou do obrazu a od Snapea se ozvalo podrážděné zavrčení. „Já jen žasnu. Podívejte se, pane, má už ručičky, nožičky a přísahám, že vidím obličej. Úplně malinký a nejasný, ale je tam. Vy se na to nepodíváte?“
„Budu jeho obličej vídat možná následujících sedmnáct let, alespoň dle zákonných stanov, nepotřebuji ho vidět teď,“ zamručel lektvarista, pohled při tom upíral do vysokého stropu. Byla to jeho ostentativní ignorance, kterou projevoval, například když na něj na chodbě mluvil neoblíbený student, zejména pokud chtěl dovysvětlit látku nebo s něčím pomoct. To dělal v lepším případě, v horším si takového ubožáka začal všímat a ten pak litoval, že se pokusil na cokoliv zeptat.

V tomhle případě to ale mělo být jinak. Dítě, Snapeovo dítě, potřebovalo pozornost svého otce, ať by byla jakákoliv. Ne ostentativní ignorování, nýbrž skutečný zájem.

„Za jeden pohled vám to stojí. Kolikrát za život tohle člověk uvidí? Koukněte se alespoň ze zvědavosti,“ ponoukal ho prozatím opatrně k pouhému jednomu pohledu. Byl si jistý, že až se lektvarista koukne, tak už se dívat nepřestane. Vždyť to přeci nešlo nedívat se na něco tak úžasného. Když si uvědomil, kolik doposavad viděl smrti, tak tohle všechno to utrpení vyvážilo. Pak že jeden zachráněný život není dost velká náhrada za sto zmařených.... no, možná ne, ale jedno nenarozené dítě ano. Takže to Snape prostě musel vidět.

„Doufám, že já to uvidím jenom jednou,“ zabručel, leč vzepřel se na loktech a podíval se na své vlastní břicho.

Iluze se trochu pohnula, zhoupla, zachvěla, než se zase ustálila. Bylo to, jako když se pohne kamera při přímém přenosu, takže to nejspíš vážně byl doslova vteřinka po vteřince život dítěte uvnitř Snapeova těla. O to to bylo ještě víc fascinující. Zdálo se, že i pro samotného lektvaristu, protože nevydal žádné znechucený zvuk, jeho tvář nebyla stažená odporem nebo třeba zlostí a už vůbec neutrousil štiplavou poznámku třeba ve stylu, že má to dítě oči vypoulené jako žába. Jen se tak opíral o ruce a tiše se díval.

Nikdy ho neviděl tak zaraženého. Nejblíž tomu byl v několika málo případech, poprvé když promluvil při souboji Hadím jazykem, podruhé když se dozvěděl o Voldemortově návratu a potřetí v loňském roce ve chvíli, kdy korigoval útok žáků pomocí výbušných lektvarů házených z věží. Ve všech případech by to Harry nazval uvědoměním. Poprvé připomínka bývalého pána, pak jeho návrat a nakonec nejspíš fakt, jak moc málo Voldemortovi na něm a jeho věrnosti záleží, když se ho ani nepokusí přivolat. Tak to přinejmenším ve všech případech vnímal on sám, když se díval na Snapea. Co to bylo dnes, to si nebyl jistý.

„Mohla bych se blíž podívat na plod pro zjištění pohlaví, ale nebylo by to zcela spolehlivé. Za týden, za dva už si budu jistá. Takže?“
„Nepotřebuji ho znát,“ odpověděl ji Snape pořád tak zaražený, přesto ho lékouzelničina slova více méně dostala ze šoku, ve kterém byl. „Už jsme tu skončili?“

„Za mě určitě. Chtěla jsem sice ještě probrat cviky na posílení zad, ovšem pokud spěcháte...“
„Ano, spěchám,“ přerušil ji a shodil nohy z lůžka, div že tím do Harryho nestrčil. Společně s tím se růžová iluze sama rozplynula, jako kdyby ji tím prudkým pohybem rozehnal. Sklouzl dolů z lůžka a tehdy mu mladý léčitel uhnul automaticky úplně z cesty.

Nemusel by být genius k tomu, aby mu došlo, že je lektvarista opět z něčeho naštvaný a to docela dost, přitom by to mělo být naopak. Viděl své dítě, to by mělo člověka přeci neskutečně potěšit. Neviděl nic, co by na tom bylo k naštvání, tedy vyjma samotného uvědomění, že to malé jednou vyroste a budete kvůli tomu mít břicho jako balón. To nejspíš nebylo to, co Snapea pálilo, jelikož to by jistě okomentoval. Nebyla by to ostatně první ani poslední připomínka jeho, dle vlastních slov neblahé budoucnosti v následujících měsících.

Mohl jen sledovat, jak muž zachází za zástěnu a uvažovat při tom, co ho naštvalo tentokrát. Že by třeba to, jak se nad ním nakláněl? Možné bylo všechno. U něj člověk vlastně nikdy přesně nevěděl, kdy mu začnete jít na nervy, za což si vzápětí většinou dotyčný vyslouží nějakou ohavnou poznámku. Tentokrát žádnou Harryho nepočastoval, takže že by to nebylo ani tohl?.

Nic ho nenapadalo, ani když se Snape zase vynořil, už plně oblečený, jen si dopínal jeden knoflíček na rukávě. Vzhlédl od něj k mladému léčiteli, ve tváři už zase jednu ze svých ledových masek zakrývajících všechno, co se skutečně dělo v mužově hlavě.

„Předpokládám, že mě dnes večer zase budete znepříjemňovat život. Pokud ano, tak si laskavě vezměte nový brk, ten váš hrozně skřípe a mně to jde na nervy,“ oklepl neviditelné smítko z hábitu, ledabylý v pohybech i v řeči. „A ta věc, o které jsme mluvili před půl hodinou... postarám se o ni k naší společné spokojenosti.“

Pochopil okamžitě, jen netušil proč zrovna teď Snape vytahuje incident se Samantou. Považoval to za pro něj uzavřenou záležitost, když tak jasně řekl, jak málo ho zajímá osud malé mudlovské šmejdky v jeho koleji. Teď, jak se zdálo z podtónu jeho slov, obrátil názor o sto osmdesát stupňů. Hodlal s tím něco dělat, a když lektvarista chce udělat někde paseku, pak to opravdu stojí za to. Mohl jen zalitovat, že u toho nebude moci být.

„Na nesmysl s cvičením zapomeňte. Nehodlám se toho účastnit,“ vrhl krátký pohled na lékouzelnici. „Merlin s vámi,“ dodal jen tak pro formu, stejně nečekal, jestli mu na to Pomfreyová odpoví. Slušnost prostě nebyla jeho silnou stránkou. Jednoduše zavířil svým dlouhým pláštěm a okamžik na to už za ním jenom klaply dveře ošetřovny.

„Co to bylo?“ zeptal se bezděčně jen tak do prostoru, spíš to bylo pro něj samotného, než aby to bylo určené Pomfreyové.
„Tuším, že si právě uvědomil své těhotenství,“ přesto mu na to lékouzelnice odpověděla. „Viděla jsem to už mnohokrát právě na první prohlídce dítěte. Maminka už dávno ví, že čeká dítě, dokonce se i vhodně stravuje nebo přemýšlí nad pokojíkem, přesto pak najednou zažije šok, když své dítě uvidí poprvé v celé kráse, byť jen přes magické nahlížecí okno. Člověk si teprve v ten okamžik uvědomí, že tam uvnitř je skutečně nový malý človíček se vším všudy,“ jemně se na Harryho usmála. „Otcové většinou zažijí dvakrát takový šok, to znamená, že profesor Snape zažil ten šok hned natřikrát.“

Sám si nedovedl představit, že by něco takového zažil. Tedy, dnes to byl trochu šok, svým způsobem ano, přesto on měl naprosto jasnou představu, že rudá magie, kterou vidí, je prostě nový člověk. Fakt, že viděl jeho končetiny a malou hlavu, to uvědomění jen posílilo. Pro Snapea to tedy musel být šok vidět jasný, bezmála hmatatelný důkaz svého těhotenství. Nejspíš. Sám Harry netušil, jak by se s takovým důkazem srovnal, být na Snapeově místě, díky čemuž ho něco napadlo.
„Dá se předem zjistit, jestli čaroděj může otěhotnět?“ zeptal se bez zaváhání, už si trochu zvykl na to, že lékouzelnice nikdy jeho otázky nepovažuje za pitomé.

„Je na to testovací lektvar, ano. Bezbarvá směs, po přidání krve zmodrá, pokud může kouzelník počít, v opačném případě zůstane čirá.“
„Dá se ten lektvar běžně namíchat, nebo jsou potřeba zvláštní ingredience? Případně umí ho někdo tady u nás namíchat?“

„Nejsou třeba zvláštní ingredience, ale chce to určitou zručnost a zkušenost, protože je dosti složitý. Z mladých lektvaristů to nikdy žádný nezkoušel, alespoň se o tom v lékouzelnickém prostředí nic neví a ti starší... inu, když je někomu sto třicet, tak přeci jen nebývá při plné sile,“ řekla to velice kulantně. „Kdybychom ho potřebovali, pak bych nejspíš sjednala namíchání někde v Evropě a dopravu sem. Poslední případ mužského těhotenství, před třiceti lety, byl zaznamenán ve střední Evropě, takže bych se obrátila nejdřív tam. Proč vás to zajímá?“

„Jen tak... napadlo mě, jestli třeba někdo jiný není jako Snap... profesor Snape... to je fuk,“ rozebírat to nemělo cenu, nebylo to podstatné. Nebyl tu žádný lektvaristův příbuzný, na kterém by se to případně dalo vyzkoušet, tedy co věděl. Nešířily se ani pomluvy o tom, že by měl sourozence či něco podobného.

Vzhledem k tomu, že opět trochu pozapomněl na Ginny, nehledě na fakt, že měl famfrpálový trénink, tak se co nejrychleji rozloučil s Pomfreyovou a spěšně se vydal vyhledat přítelkyni. Měl to u ní zase trochu nahnuté, dokud se jí nesvěřil s vyprávěním malé Samanty. Šokovalo ji to, rozzlobila se a chtěla jít za ředitelem. Uklidnil ji slibem, že to večer při trestu probere se Snapem, což byla také pravda, a pak už je čekal trénink. To jim snad oběma vyčistilo hlavu.

Harrymu určitě.

°°0°°

Tlouklo mu srdce a špatně se mu dýchalo od chvíle, kdy vyrazil z ošetřovny. Nenalhával si, že to je jenom těhotenská únava, tohle byl poctivý úzkostný záchvat. Sám ho doposud nikdy nepoznal, ovšem od Lily, v dobách, kdy ještě byli přátelé, věděl docela přesně, jak to vypadá. Tlak na prsou, nemožnost se pořádně nedechnout, potřeba se schoulit do pevného klubka. Nejhorší na tom bylo, že se to nedalo překonat silnou vůle. Musel se na své krvavé stezce za pomstou svým vlastním žákům na chvíli zavřít v laboratoři, což nejspíš někomu zachránilo život.

V dobře známém prostředí, v pachu sice strašném, protože tu předtím nejspíš zkoušeli prváci, přesto však příjemném, se konečně mohl uklidnit a nadechnout. Svůj původní plán vrazit do zmijozelské místnosti a vynutit si něčí přiznání, urychleně přehodnotil. To by bylo příliš nebelvírské chování. Ne, jednoduše se zeptá malé Evansové, co se stalo, z ní si vynutí pravdivé přiznání a pak donutí ty výtečníky se omluvit. Nic totiž neponíží Zmijozela tolik, jako omluva mudlovskému šmejdovi.

Do Zmijozelských místností už přišel dokonale klidný. Pohyboval se tam, jako kdyby chtěl prostě jen provést inspekci. Žáci si ho všímali, jistě, dělali však, že oni nic neudělali, zejména pokud v té chvíli pracovali na něčem na hraně školního řádu. Viděl pár těch, co starším ročníkům psali práce, například, jenže proto tu teď nebyl. Dokud nebude ty práce dostávat na stůl on, což nedostával, tam mu to je srdečně jedno. Když kolegové nepoznají, kterak je někdo šidí, tak mají smůlu oni.

Vyhledal Evansovou, nebo spíše se informoval, že je ve svém pokoji, a šel si s ní promluvit. Šlo to celkem snadno, povolila po deseti minutách a s potlačovanými slzami mu řekla všechno. Zmocnil se ho nepochopitelný záchvat zlosti, ještě nepochopitelnější než fakt, že se vůbec zabýval tou malou mudlou, nebo skutečnost, že neměl odpověď, proč to vůbec udělal.

Přivolal si všechny tři malé tyrany, kteří dívce ublížili, donutil je kleknout na zem před její nohy a omluvit se. Pohled na ty tři vyděšené a ponížené tváře chlapců, co si doposud mysleli, s jakým nadšením podporuje jejich nenávist k mudlorozeným, byl neskutečně uspokojivý. Nejen pro něj samotného, také pro dítě chvějící se v jeho břiše jako malá tetelící se kulička tepla.

Nakonec, aby jejich ponížení bylo úplné, sehnal fotoaparát a dívka si je mohla vyfotit, jak tam klečí. Udělala to s radostí. Viděl příznačný vítězný lesk v jejích hnědých očích. Mudlorozená nebo čistokrevná, klobouk ji zařadil správně, byla Zmijozelkou. Přestože v ní nespatřoval potencionál páchat zlo, jako v mnohých svých čistokrevných žácích, tak v ní viděl tu správnou pomstychtivost, která by jí mimo jiné mohla pomoci k vrcholu.

Fotek jí nechal udělat pět, pak je poslal po skřítkovi k expresnímu vyvolání. Vrátil se za pouhých patnáct minut, které se jistě pro klečící chlapce musely protáhnout na desítky hodin, a to s pěti pěknými, pohyblivými fotografiemi. Ty pak patřičně rozdal, jedna pro malou Evansovou. Jednu magicky připevnil každému z tyranů na jeho učebnici lektvarů. A jednu si nechal pro svou potřebu.

Mohlo se to zdát jen malým trestem, on si však byl jistý, že to bude stačit. Všichni, před kterými učebnice vyndají při hodině, uvidí na fotografie je tři, jak klečí před mudlorozenou. Takové ponížení jim nadobro zničí letošní rok a rozhodně si netroufnout Evansové znovu ublížit vzhledem k tomu, že sám ředitel koleje u jejich ponížení byl. Není nutno vždy odebírat body, udělovat tresty nebo žáky vyhazovat ze školy.

Nakonec všechny, včetně dívky, zavázal slibem mlčení až do konce jejich školní docházky. Nikdo nebude vědět s jistotou proč, jak nebo kdy byli ti tři vyfoceni. Jistě, spousta žáků se domyslí, ale co na tom záleželo. Pak už jen ty tři vyprovodil až dolů do společenské místnosti, čímž se vyhnul jakémukoliv projevu díku od Evansové.

Když odcházel ke své práci v pokojích, tak cítil zadostiučinění. Jeho prvotní zlost a úzkost jako kdyby byla ukojena ochranou malé mudlorozené žačky. Bylo to zvláštní, ale nepovažoval to za úplně promarněný čas. Později ho totiž napadlo, že tohle, přesně to, co udělal, by mohl být příslovečný otcovský instinkt chránit dítě. Jestli ano, nemuselo by to s ním být nakonec tak marné. A s Potterem také ne. Když mu večer předhodil na jeho domácí úkoly fotografii, tak si ji zblízka prohlédl, pak vzhlédl nahoru, přikývl, fotku zastrčil do své knihy a vrátil se k psaní.

Měl v sobě tedy alespoň špetku Zmijozela, i když škrábal vlastní úkoly místo na deskách na koleni, na krku měl napůl rozvázanou kravatu a nervózně ukusoval konec brku, až pak všude kolem plival kousky peří. Vlastně, byl Nebelvír, byl Potter, ale když byl potichu, tak byl trochu snesitelnější.

11. Obrana proti... ~o~ 13. Panenka