23.11.2014 19:56

Nesnášel čekání, a proto raději všude chodil pozdě - lidé pak čekali na něj. Když Tony musel čekat, zkracoval si tu nebetyčnou nudu něčím zajímavým, od práce na autech počínaje, přes rozšiřování Jarvisova programu i návštěvy barů, až k obyčejnému sledování porna a honění. Jenže to všechno se dalo dělat jen u něj doma, rozhodně ne na ústředí S.H.I.E.L.Du pod dohledem několika zamračených tváří a s dusotem nohou přecházejících mu pořád za zády. Ani si v klidu nemohl na mobilu zahrát svou oblíbenou hru a rozptýlit své myšlenky od všech důvodů, proč čekal, až Loki udělá další krok. Naštěstí čekání trvalo jen den a pár hodin, než se konečně dala tečka na jeho mobilu do pohybu, a on zjistil, že je Marciano, zcela nepřekvapivě a neoriginálně, poslal přesně opačným směrem, než kam sám zamířil.

Alespoň tu hru mohl dohnat teď, zatímco v bezpečné vzdálenosti a dost vysoko klouzal nad městem a sledoval Marcianiho auto – černé, i když mu Clint sliboval velké bílé fáro. Ještě před tím, než ji zapnul, zkontroloval v postraním holografickém panelu Thora, který ho následoval. Přeskakoval elegantně z jedné budovy na druhou za použití svého kladiva, jako kdyby se pod ním nemíhaly stovky aut, a baráky, které používal jak trampolínu, nebyly nejméně padesátipatrové. Prostě ze sebe zase dělal velkého frajera. Až tu s Lokim skončí a dostanou ho do cely kamkoliv hodně daleko od New Yorku, vyzve Thora k závodu. Vylepšil své trysky a dodal jim takový výkon, o kterém byl přesvědčen, že Asgarďana rychlosti určitě porazí, i s deseti jeho kladivy.

„Míří Marciano stále k Monroeovu přístavu?“ zazněl mu v uších Rogersův hlas dřív, než se stačil rozhoupat k zapnutí hry. Dnes tedy nejspíš ovládání motorky pomocí pohybů očí nevyzkouší.

„Podle mých výpočtů se Monroeovův nákladní přístav stále zdá na osmdesát tři procent pravděpodobným cílovým místem signora Marciana,“ odpověděl za něj Jarvis úslužným hlasem.

„Jak říká Jarvis - za nosem až do zdi.“

„Dobrá, přiblížíme se k němu na bezpečnou vzdálenost,“ řekl kapitán, jeho hlas byl při tom mírně zastřen šuměním moře, jak člun, na kterém se vezl, nabral rychlost.

Konkrétně to byl Tonyho motorový člun, který podle všeho náležel k jeho jachtám nebo alespoň k jedné z nich, a do Clintových zručných řidičských nebo možná mořeplaveckých rukou ho vložil jen kvůli krytí. Nenápadné čluny S.H.I.E.L.Du nápadně vyčnívaly z moře jako pták z nedopnutého poklopce, takže by si jich zaručeně všimnul i slepý. Jen to mělo tu nevýhodu, že nejspíš o svůj člun přijde dřív, než si ho stačil vůbec prohlédnout, protože Barton měl při přebírání klíčků – opravdových startovacích klíčků z kovu – v očích takový příznačný maniakální lesk, jaký míval předtím, než rozflákal helikoptéru o nějaký vysoký věžák. Za chvíli si tedy bude moci svůj člun prohlédnout alespoň z dálky.

Následuje Marciana zabočil nad ulice, kde nebyl provoz tak silný a které směřovaly k přístavu. Jak se k němu rychle blížili, provoz se ještě zmenšil a odklonil směrem k trajektům a mostům, tedy úplně jinam, než kam mafián mířil. Nakonec se ulice mezi vysokými budovami zcela ztratila. Ty přecházely ve staré činžovní domy, pak parky a nakonec parkoviště a skladovací haly ne nepodobné těm, které nedávno navštívili. Sledoval auto i mezi nimi, zůstával tak nenápadný, jak jen mu to jeho přístroje dovolovaly, až nakonec přistál na střeše budovy, ze které měl dobrý výhled na mafiána právě vystupujícího z auta. Dřepl si za okraj střechy. Tichý dopad za jeho zády dal znát, že ho Thor následoval a přistál kousek opodál. Ještě si to zkontroloval zadními senzory, než ho konečně viděl přidřepávat vedle něj.

„Nenalézám svého bratra nikde v okolí,“ oznámil Viking, jen co se dostal na doslech.

„Taky sem ho neviděl, ale může být nějak... začarovaný,“ naznačil neurčitě.

„Není. Necítím jeho blízkost,“ odmítl Thor.

„Vy už se můžete i vyčuchat na dálku?“

„Ne, i když Loki má vskutku specifickou vůni, jež zanechává ve svých stopách i na všem, čeho se dotkne. Vyznívá jako jinovatka a zmrzlá hlína.“

Vůně zimy, sněhu, po kterém se člověk klouže ze svahu, to Tony až moc dobře znal a pamatoval si to. Kdyby to šlo, nejspíš by právě praštil hlavou do vnitřku své helmy, protože práskat helmou do kovového okraje střechy postrádalo jakýkoliv význam. Teď rozhodně nebyl čas přemýšlet o jeho vůni ani ničem, co ta myšlenka asociovala, byli tu přeci jen kvůli tomu, aby toho bastarda zavřeli do skleněné bedny a hodili napříč vesmírem někam hodně daleko.

„Chtěl jsem tím říct, že bych Lokiho nalezl, i kdyby byl skryt magií. O tom jsem přesvědčen.“

„Takže je to zatím jen mezi geniálním pozemšťanem... a jinými pozemšťany, co vypadají jako gangsteři z šedesátkových filmů. Zatraceně, pořád mě ještě ty jejich obleky a manýry dostávají. Budu se z toho muset vypít,“ povzdechl si.

„Na něco tě pozvu, příteli. Jako jediný jsi ochoten držet se mnou krok,“ poplácal ho Thor po zádech, až to třesklo, div že to mafiány dole nevyrušilo z jejich rozhovoru.

Jemně se uchechtl. S Thorem mohl stěží držet krok i ten největší alkoholik, a tím, přes veškerá tvrzení bulvárních plátků, pořád ještě nebyl, i když se o to zarputile snažil půlku života. Jen tak mimoděk ho napadlo, jestli má jeho oblíbený mafián problémy s alkoholem. Jak tak odsud sledoval jeho oteklé ruce máchající směrem ke střechám, tak to tak rozhodně vypadalo. Mávl i jejich směrem, vysílaje muže k budově vedle té, kde s Thorem seděl, ale nevypadalo to, že by si jich všiml. To by jistě udělal daleko větší rozruch, než aby vyslal jediného muže s puškou.

„Mám dojem, že hodlá Lokiho odstřelit, až se tu objeví. Jedna kulka doprostřed čela,“ podotkl a poklepal si na předek masky.

„Midgardskou zbraní, co z ní létají kulaté kousky kovu?“ ujišťoval se Thor trochu hloupě, tak mu na to jenom přikývl. „To je velmi nerozumné. Loki vskutku nebude nadšený, až se s tou zbraní shledá.“

„Jo, mrtvoly nebývají nadšené ze své smrti,“ přitakal.

„Nemyslím, že by ho mohla vaše zbraň usmrtit, příteli,“ namítl Viking. „Daleko spíše ho rozhněvá taková zrada od jeho spojence, a pak zde nastane velmi krutý boj, zvláště pokud Loki získá to, co hledá. Jistě to bude něco, co umí užívat ve vlastní prospěch. Je třeba zabránit útoku na mého bratra,“ řekl Thor přesvědčeně a svůj názor zjevně nehodlal s nikým diskutovat.

Ne, že by mu to zrovna Tony chtěl vymlouvat, ale stejně ho musel následovat, když se Thor zvedl a jednoduše přeskočil z jedné střechy na druhou - tu, kam se z druhé strany šplhal Marcianyho muž. Asgarďan se tam samozřejmě dostal dřív, než se vůbec chlap vyškrábal po žebříku nahoru, a už ho tam očekával, aby mu sebral zbraň. Tony se k nim dostal právě včas, aby stačil Thora zadržet, než dotyčnému jednou ranou vyrazí všechny přední zuby.

„Počkej! Nemlať ho, Thore.“

Viking jeho směrem pozvedl nechápavě obočí, zato mužův výraz vypadal skoro vděčně. Nebylo ani divu, napřažená pěst někoho se sto kily ve svalech byla opravdu děsivá.

„A ty,“ ukázal na chlapa, „opakuj po mně: 'Ó, náhlý déšť již zvířil prach a čilá laň teď běží s houfcem gazel k úkrytům.' A hezky srozumitelně.“

„Ó... náhlý déšť již... co-co?... prach a laň teď běží s ehk ga-zel k úkrytům,“ vybreptal muž poslušně.

„Máš to, Jarvi?“

„Ano, pane, a je to dostačující. Napojím se na jeho mobilní telefon a budu v pohotovosti, pokud by se po něm signor Marciano sháněl,“ ujistila ho UI.

„Super,“ kývl a obrátil se na Thora, „teď ho můžeš zmlátit.“

Rána, vyslaná s Thorovým souhlasným zamručením, dopadla na zločincovu tvář a ten se okamžitě odporoučel k zemi i do říše snů. Jen zběžně zkontroloval jeho životní údaje, byly naprosto stabilní a silné i přes pořádnou ránu do hlavy, a pak se obrátil k dění dole. Marciano a jeho muži tam prostě stáli a čekali, lépe řečeno Marciano seděl na rozkládací židli, kterou pro něj připravili, a ostatní stáli kolem něj. Vypadalo to jako vyčkávání na příchod superhvězdy, to by se tomu zatracenému parchantovi určitě líbilo, kdyby věděl, kolik lidí ho vyhlíží - Clint s Natashou a Rogersem na lodi, Marciano a tři muži tady dole a on s Thorem na střeše. Fakt, tolik novinářů leckdy nečekalo u východu z klubů ani na něj. Už jen za tohle si Loki zasloužil shnít v cele.

Přisedl si opět vedle Thora, ale dění tam dole nevěnoval moc velkou pozornost. Jestli budou muset čekat, tak ten čas vážně nehodlal strávit napjatým zíráním na skupinu sice dobře vypadajících a oblečených gangsterů, ale kteří tam jen tak stáli a posedávali a koukali v dál v očekávání příchodu svého zapráskaného boha. Ovšem na to Thor měl asi jiný názor, protože zůstal ve strnulé pozici a číhal jako obrovský medvěd sedící na kameni v řece a chytající lososy; jednou to viděl na nějakém přírodovědném kanálu.

Opřel se hlavou o hranu střechy a znuděně aktivoval spojení s člunem.

„Hola, námořníci. Tady u nás je klid a všichni čekáme na příchod mocného Lokiho. Jak to jde u vás?“

„Tenhle člun má bar. Zajímá mě, co všechno má ta jachta, co k němu patří,“ ozval se mu kupodivu Clint.

„Asi všechno to ostatní, co na člunu schází. Ani nevím, na svojí jachtě jsem nikdy nebyl,“ zamyšleně se zamračil. „Co si tak vzpomínám od ostatních, bývají tam hlavně polonahé kočky, takové ty parádní pyramidy z šampusových sklenek a občas někdo přepadne přes palubu.“

„Máš něco, co jsi nikdy nepoužil? Proč?“ vložil se jim do hovoru vždy otravný kapitán Správňák.

„A proč ne, když si to můžu dovolit?“ pokrčil rameny, i když mu bylo jasné, že to na druhé straně linky nikdo nemůže vidět. „Mám spoustu věcí, které jsem nikdy nepoužil, a navíc na cizích jachtách je to vždycky zábavnější. Měli byste třeba vidět tu Hefovu, králíčci z Playboye nejsou tím jediným luxusním, co tam má, i když po počítačové stránce by to tam měl trochu doladit. Fakt že jo. Pak mu nebudou novináři pořád vykrádat sprostá videa z počítače a děvčata nebudou posílat moje fotky, jak zvracím z paluby na moc blízko proplouvající rybářský člun,“ zamyšleně zabubnoval prsty o zem. „Měl bych se za Hefem zastavit. Neviděl jsem ho od doby, co mi v hrudi vypučel ten můj elektronický dáreček.“

„Ve společenské rubrice novin o něm byl nedávno článek. Psalo se tam, že daroval nějaké dívce prsten s diamantem, což si ona mylně vyložila jako zasnoubení. Myslím, že je docela kruté dávat ženě prsten, pokud si ji nechci vzít, pořád je to ještě v našem světě důkaz manželského svazku... tak trochu, většinou.“

„Já zírám, Panenský kapitán ví, kdo je to Hugho Hefner,“ uchechtl se pobaveně a jasně slyšel z druhé strany nespokojené zamručení od Rogerse, který dával najevo, jak hrozně tuhle svou přezdívku nesnáší. „Ale jo, chudák holka... zase, je to Hef, rozdává blyštivé věci na potkání všem, kdo mají míry devadesát šedesát devadesát a plus v těch správných místech. Myslím, že žije podle hesla, že nejlepší přítel ženy je diamant, jen škoda, že to ty zlatíčka pořád ztrácí. Jedné daroval takový velký přívěsek na krk... vypadlo to jako sklo, ale ve skutečnosti to byli diamanty, a...“

„Sakra!“ přerušil ho Rogers natolik sprostě, že to od něj opravdu neslýchal. „Ten přívěsek! Zelený přívěsek, co měl na krku Loki, když byl převtělený na ženu! Myslel jsem, že je to jenom ozdoba, něco z těch obchodů s korálky a sklem, co jich jsou plné obchodní domy, jenže ve skutečnosti to byla druhá Slza.“

Narovnal se, veškeré myšlenky na Hefa a jeho děvčata šla okamžitě stranou, jak se snažil vybavit si, o čem to Rogers mluví. Jeho vzpomínky se objevovaly nejdřív matně, krátké zmatení v baru, když se podával na... kámen. Opravdu, velký krystal, o kterém si myslel, že je to skleněné cetka, a který neustále spočíval Lokimu na krku. Nosil ho všude, do postele, do koupelny, měl ho v kuchyni i ve vířivce. Jenže byl zelený. Přelévající se podle toho, jak na něj dopadlo světlo.

„Ten byl ale zelený,“ vstoupila jim do toho Natasha.

„Ano, ale to, jak byl velký a vybroušený přesně odpovídá. Věřte mi, mám paměť na detaily,“ zamítl její postřeh Rogers.

„Anthony?“ oslovil ho Thor, který si určitě, i přes své napjaté sledování dění dole, musel jeho nečekaného pohybu všimnout.

„Počkejte, zapnu hlasitý odposlech... vážně, Thore, nauč se nosit vysílačku,“ zamručel směrem k Vikingovi, pak ale přepojil kanály, aby bylo slyšet, o čem se baví. „Kapitán Amerika si myslí, že má Loki i druhou Slzu. Ve své ženské podobě nosil na krku velký zelený krystal, na první pohled vypadající jako sklo, ale podle Rogerse má stejnou velikost i tvar jako Slza.“

„Zelený, pravíte,“ zopakoval Thor a zamračil se, „pak je tu jistá možnost, že to jest druhá Slza, která už přešla v Lokiho vlastnictví, neboť magie mého bratra je ostře zelená a blyštivě zlatá. Jestliže tomu tak skutečně je, stává se nebezpečným bez ohledu na svůj nynější cíl nebo obsah zapomenutého sarkofágu na dně oceánu, o němž tu jednáme.“

„Mluvíme tu o nebezpečně nebezpečném, nebo neporazitelně nebezpečně nebezpečném?“ zeptal se jen tak pro ujasnění.

„Nikdo není neporazitelný, existují jen špatní válečníci,“ prohlásil Thor pevně.

„Jak se tedy staneme těmi dobrými válečníky, kteří Lokiho porazí?“ zeptal se Rogers, smířlivě, jak to on uměl, kdyby náhodou vzhledem k Vikingovým vyhraněným názorům na čest, odvahu a válku vznikla zase nějaká ta potyčka. Tony to výjimečně oceňoval, tenkrát dostal od Thora omylem loktem do prsou a pak měl celé týdny ovázaný hrudník kvůli prasklému žebru.

„Když Všeotec bojoval na Jotunheimu a přišel o jednu ze Slz, nebyl schopen její moc na dálku využít. Snad by tedy mohlo být postačující mému bratrovy oba krystaly vzít, než nadělá skutečnou škodu. Nevím to však s jistotou, přátelé.“

„Změna plánu?“ zeptal se Clint.

„Ne,“ odmítl Rogers okamžitě, „pořád máme moment překvapení, strategicky výhodnou pozici a možnost, jak zadržet Lokiho a tak i získat věc, kterou chce vylovit z moře. Spolu s rizikem se úměrně zvýšila nutnost ho zastavit...“

„Nerad vás přerušuji, kapitáne Rogersi, ale snímače obleku zaznamenaly vzduchem se blížící předmět,“ upozornil je vždy naprosto bdělý Jarvis.

Úkosem pohlédl na obrazovku na pravé straně, kde mu UI promítla přibližující se objekt a ještě ho zvětšila dost na to, aby viděl, že je to skutečně Loki letící k nim od západu na hřbetě své chiméry. Vypadalo to trochu jako scéna z Nekonečného příběhu; od teď už se nikdy na pohádku svého dětství nikdy nepodívá, a jestli to bude tímhle tempem pokračovat, zvláště při setkávání s mimozemskými bohy, nejspíš bude muset vyškrtnout půlku své sci-fi a fantasy filmové databáze.

„No, jak tak na to koukám, oslavenec se už blíží na párty a je jedno, že nemáme nachystaný dort,“ zhodnotil situaci a nastalé souhlasné ticho mu bylo jasnou odpovědí.

 

°°0°°

 

Lehkým tahem za řetěz pobídl Belluse, aby obkroužil volné prostranství, na kterém stáli Midgarďané, a se škodolibým potěšením sledoval, jak se vyděšeně ohýbali a sahali po zbraních. Bylo to jako naklepávat kýtu před tím, než ji hodíte na horoucí kámen a upečete krásně do křupava. A tato definice Marciana a jeho poskoků byla krutě pravdivá, vskutku, kdyby ji někomu znalému řekl nahlas, nejspíš by se rozesmál, tedy pokud by měl vůbec smysl pro humor. Nějak tušil, že spoustě Asgarďanů i Midgarďanů by to vůbec směšné nepřišlo, včetně jeho vlastního bratra.

Bellus se snesl k zemi, Loki seskočil z jeho hřbetu a vykročil zvolna k pomalu vzpamatovávajícím se pozemšťanům. Pohledem při tom nenápadně sledoval okolí, hledaje náznak přítomnosti ochránců Midgardu anebo Thora. Ne, u něj nehledal náznaky, byl si jistý, že tu jeho nevlastní bratr někde kolem je, jen ho nedokázal vidět ani slyšet; a to nebylo dobré. Od doby, co se spolčil s Midgarďany, začal, zdá se, až nepěkně mnoho vynikat v umění se skrýt, které mu dříve bylo cizí.

Semkl trochu podrážděně rty.

Potřeboval se dostat alespoň k otevření sarkofágu. Až z něj vystoupí ven a nakrmí se na Marcianim a jeho mužích, nebude problém střetnout se s Thorem a tou skupinou Midgarďanů, kterou s sebou tahal, a probojovat se skrz jejich řady. A pak pryč z tohoto světa, alespoň na nějaký čas, dokud nebude bezpečné se sem případně vrátit. Za sto, možná dvě stě let, možná později, možná dříve. To bylo vše, co plánoval a chtěl udělat, ale teď mu bylo víc jak dříve jasné, že mu to Thor neumožní, přestože nebude jeho milovaný Midgard ohrožovat. Příliš.

„Jsem potěšen tvým brzkým příchodem, Fabio. Snad jsi na mě nečekal příliš dlouho, příteli?“ promluvil k Midgarďanovi laskavě a stanul v bezpečné vzdálenosti, nevyvedený z míry zbraněmi ani pohledy Marcianových mužů, kteří těkali od jeho podle nich podivného oblečení k Bellusovi a zase zpět.

„Ne,“ zavrčel v dopověď a obezřetně vzhlédl k jeho malému chlapci. „Co je to za zrůdnost?“

Bellus ostře zavrčel v nelibosti nad tak ohavným označením, které pro něj Midgarďané měli. Loki zvedl ruku a tím ho umlčel, na tváři se mu zároveň usadil potměšilý úsměv, se kterým zformoval svá slova.

„Toto je Bellus, můj syn,“ odpověděl prakticky pravdivě. Stvořil Belluse od prvotní buňky, čekal na jeho příchod se strachem i radostí, vlastnoručně ho týdny krmil z lahve a měsíce opatroval. Bez ohledu na asgardské zákony se to podobalo mateřství nebo otcovství víc než cokoliv jiného.

„Syn... to je... tvůj syn?“ vydechl Marciano, upřímně znechucený a v šoku.

Lokiho úsměv ještě zesílil. Miloval, když mohl každého kolem sebe touto malou téměř ne lží dovádět k šílenství, znechucení, bezbřehému úžasu a někdy i strachu.

„Byla to divoká noc,“ mírně se uchechtl, „avšak nevyrovná se noci, kdy přišel můj chlapec na svět. Vskutku, osm kopyt Sleipnirových bijících mi do vnitřností déle než rok jsem považoval za největší utrpení, teď vím, že se to nevyrovná třem hlavám, kdy jedna chrlí oheň.“

Marciano i jeho poskoci zbledli, jeden vypadal téměř zeleně, jak si nejspíš velmi detailně představili, o čem mluví. Nezdráhal se jim za jejich znechucené obličeje vysmát. Ani po stovkách a stovkách let, kdy si zvláště z Midgarďanů tropil žerty tvrzením, že skutečně porodil různá zvířata a prapodivné tvory, ho prostě nepřestalo bavit, jak se při takovém prohlášení tváří. Ono bohatě stačilo sledovat, když o jeho dětech slyšeli nebo četli, i to bylo k popukání.

„Jsi démon rodící monstra,“ odplivl si Marciano, nejen obrazně ale i skutečně.

Snad by se pro tu slinu dopadnuvší mu k nohám mohl urazit, ve skutečnosti ho to ještě víc rozesmálo. Kdyby jen Midgarďan tušil, jaké všechny tvory už za svůj život vytvořil, vždyť se na tomto světě nevědělo ani o desetině z nich, i kdyby sečetl všechny zkazky, které se ho týkaly.

„S rozením naprosto souhlasím, o monstrech bych s tebou vedl při. Dle mého názoru jsou všechny mé děti nádherné, silné a mocné,“ s úsměvem se k němu přiblížil, sleduje, jak Midgarďan odolává touze ustoupit dozadu. „A démon? Prakticky vzato: ano. Mé skutky vykonané na Midgardu od pradávných dob, kdy jsem sem prvně vstoupil, jsou ve většině vašich náboženství a kultur připisovány zlým bohům, zlovolným démonům a vrtkavým božstvům s překvapivě zábavným smyslem pro humor. Včetně Satana samotného,“ dodal měkce, moc dobře věděl, že Marciano věří v tu hloupou knihu jménem Bible, co v ní bylo tolik popisů zkázy a nechutností midgardského světa, až se to dala označit za příručku, jak vytvořit tu nejděsivější midgardskou apokalypsu vůbec. Prostředky by k tomu měl, pokud by se chtěl inspirovat, neboť to, že mu připisovali satanské skutky, vlastně nebylo tak daleko od pravdy, jak se mohlo zdát.

Pozemšťan na něj zle shlížel, natolik děsivě, jak jen Midgarďané děsiví být mohli, což nebylo moc, a vyvolával tím na jeho tváři další těžko potlačitelný úsměv.

„Vzhledem k tomu, že jsem démon, bychom teď mohli přejít k obcování.“ Nechal svůj pobavený úsměv spadnout. „Kde máš loď?“

„Jak chceš vyzvednout tu bednu ze dna?“ opáčil mu na to Marciano otázkou.

To jeho věčné vyptávání už začínalo být otravné.

„Tady,“ uvolil se odpovědět a pozvedl ruce, odhaluje dva zlaté náramky a v nich vsazené Slzy, „magické asgardské nástroje, které mohu ovládat pouze já. Pro tebe, jakožto Midgarďana bez jediné krůpěje magické krve v žilách, by neměly žádný význam, pokud bys náhodou uvažoval o tom, že mi je ukradneš. Tvá loď... kde je?“

Ještě před tím, než Marciano vykročil ke břehu a pokynul Lokimu, aby šel za ním, střelil pohledem nahoru ke střeše jednoho ze skladišť. Nepodíval se stejným směrem, ale už si byl jist, že právě tam se nachází buď další jeho muži, nebo vojáci S.H.I.E.L.Du spolu s Thorem.

Drobným gestem k sobě přivolal dračí hlavu, která se mu okamžitě sklonila přes rameno a pohlédla na něj svým zeleným okem.

„Je čas na tvůj úkol. Buď opatrný a nezklam mne, můj milý,“ řekl mu v asgardském jazyce, kterému samozřejmě nikdo v okolí nemohl rozumět, i kdyby při tom nešeptal.

Bellus vypustil obláček páry na souhlas a jediným mocným mávnutím křídel, které rozvířilo prach a rozcuchalo Lokimu vlasy, se vznesl. Prohrábl je rukou a shrnul dozadu, než následoval Midgarďana na jeho malou loď. Ignoroval ruku, kterou mu s velkou nevolí nabídl jeden z Midgarďanů, a seskočil z mola na palubu. Pod nohama ucítil její vratkost. Bylo to jako nasednout na asgardskou loďku nijak nepojištěnou kouzli nebo technologií a určenou jen k malým vyjížďkám kousek kolem pobřeží. Pojal obavu, jestli se vůbec na pár kusech poslepovaného dřeva, jež měl pod sebou, dostane k cíli a hlavně, jestli loď přežije samotné vyzvednutí sarkofágu nad hladinu. Věděl s jistotou, že i s kameny na jeho zápěstích to nebude nic snadného, pokud vůbec budou fungovat, jak mají.

Přejel prstem po zeleném kameni na svém pravém zápěstí a ten se mu rozezněl v krvi svou písní. Zvukem ujištění, že je v jeho plné moci, ochotný pro něj udělat cokoliv. Věřit tomu ale bylo nesnadné, přestože to ještě zvyšovalo riziko neúspěchu. V magii si musel být člověk jistý tím, co dělá, a jaké bude mít jeho kouzlo dalekosáhlé následky - jinak se mu mohlo snadno vymknout z rukou. Musel vnutit sám sobě důvěru v jejich moc.

„Tahle loď má naviják dost silný na vytažení pěti set kilo. Na tu bednu by to mělo stačit,“ zavolal na něj Midgarďan skrze vítr a hučení motoru a přerval tak jeho úvahy.

Jemně pozvedl obočí v přezíravém gestu.

„Tvoje stroje nebudou potřeba,“ odmítl jeho pomoc. Nic midgardského nemohlo přervat řetězy a magii, kterou Všeotec připoutal sarkofág k mořskému dnu, o nepatrném navíjecím zařízení na zádi lodi ani nemluvě. Sotva by takovou zátěž vytáhlo, i kdyby nebyla pokryta vrstvou pevně svázané magie.

Marciano zavrčel tichou nadávku ve svém rodném jazyce, kterou přirovnal Lokiho k hloupému oslu. Úkosem pohlédl jeho směrem, mlčel však, přestože by si za podobnou nadávku za jiných okolností každý vysloužil čepel vraženou do hrdla nebo srdce. Nemohl si ale dovolit Midgarďana zabít dřív, než ho dostane k sarkofágu. Stejně nezůstane urážka nepomstěna, stačilo jen počkat a spojit příjemné s užitečným. Jen chvíli, tím si byl jist, cítil to stále silněji, jak míjeli bóje hlásající zvětšující se hloubku pod nimi a jak se vzdalovali od pobřeží. Byla to nepopsatelná jistota, jakou vnímal, už když do tohoto města vstoupil poprvé, tenkrát ještě s myslí a magií rozjitřenou Tesseractem. Rytmus, pravidelný jako nádechy a výdech spáče, a srdce bijící kdesi v pozadí. Tady, přímo tady, pod jeho nohama, téměř na dohled od pobřeží, odděleno od stovek tisíc midgardských životů pouze nepatrným pruhem vody. Zdálo se být skoro k neuvěření, jak to, že přežilo město tak dlouho jen pár metrů od ní, od síly, jež by ho mohla tak snadno dočista pohltit.

Loďka zastavila a cáknutí na zádi znamenalo, že byla kotva ponořena pod hladinu. Krátce přehlédl pohledem Marcianovy poskoky, jak pracují, a alespoň mohl shledat, že jsou své práce dostatečně znalí, aby tu nikoho rovnou neutopili; potom už obrátil veškerou pozornost k hladině vedle lodi. Nejdříve se naklonil přes zábradlí a pokusil se prohlédnout oceánem skrz až tam na dno, kde spočíval sarkofág. Nemohl nic vidět, toto místo nebylo jako křišťálová zátoka na Asgardu, naopak, voda se jevila špinavá a nezdravá, plná odpadu a midgardské chemie. Ale nejspíš ani bez ní by hloubkou nedohlédl až k tomu, po čem tak prahl.

„Mělo by to bejt dvacet metrů od nás. Je to tak?“ zavolal Marciano na muže v kabině.

Ozval se krátký hovor, než se jeden z nich vynořil a odsouhlasil jeho slova. Vnímal ten rozhovor jen okrajově, i kdyby mu to neřekl, teď už znal místo docela přesně, stačilo se jen dostat dostatečně blízko.

Vyhoupl se na zábradlí, pak přeskočil na střechu kabiny. Ignoroval jak Marcianův rozzlobený výkřik, tak hluk pod svýma nohama, kde se Midgarďané nejspíše plašili. Nezajímalo ho to. Střecha byla totiž ideálním místem, odkud mohl vést svá kouzla. Byl od smrtelníků pod sebou dost vzdálený, aby je nemohl náhodně zranit, pokud by se samozřejmě všechno nepokazilo, a také potřeboval kolem sebe dostatek prostoru. Hodlal tu přesouvat tisíce litrů mořské vody, na to bylo potřeba ji někam odsunout, přidržet ji daleko od sarkofágu, a pak ho teprve vyzvednout.

Zvedl ruku se zeleným krystalem. Skrz něj by teoreticky měla jeho magie proudit tak, jak byl zvyklý, a proto chtěl začít právě jím, aby pocítil, co to vůbec znamená mít v družení Slzy velké matky. Zdálo se to být bezpečnější, než pokoušet ledově modrou moc obepínající jeho druhé zápěstí.

S největší opatrností, jako neplavec poprvé vstupující do vody, nebo mladičký učeň magie, se natáhl po vodním živlu ve svém okolí a zlehka jej sevřel ve svých prstech. Cítil, jak se jeho magie stokrát znásobila ve výbrusech krystalu, než konečně sklouzla po jeho prstech a sevřela ne pár pramenů vody, po kterých se natahoval, nýbrž celou obrovskou vlnu, která se prudce zvedla do výšky. Loď se pod takovým náporem povážlivě zakymácela, rozhodně dost na to, aby se Midgarďané rozkřičeli zlostí a strachem. Nevěnoval jim sebemenší pozornost, sám měl dost práce s tím, že se nad ním vzpínala vodní vlna, se kterou nevěděl, co by si měl počít. Zachvátila ho nejistota. Nečekal až tak velkou sílu a cítil, vnímal v každém kousku svého těla, jak ztrácí nad vším kontrolu. Moc se z něj valila ven na všechny strany a nepřitahovala vodní živel jen z oceánu, nýbrž i z nebes, kde se mračna začala nepravděpodobně slévat jedno do druhého a téměř zahalila klesající slunce.

Teď už Marciana a jeho muže zachvátila panika a Loki neměl daleko k opravdovým obavám. Dokázal vlnu udržet nad lodí, nemohl ale zabránit dalším a dalším všude v okolí, aby se vzdouvaly a narážely do trupu chatrné bárky. Ta, nebýt pojištěna jeho dřívějšími kouzly, nejspíš by se již převrátila zcela. Vlna nad jeho hlavou se naklonila o nepříjemný kus blíž. Musel to zastavit, vrátit do původního stavu nebo ovládnout jinak... snad přetvořit. Ano, to by mohl. Zmrazit vodu uměl už jako batole, vždyť to bylo jeho druhu přirozené nadání.

Zvedl druhou ruku. Nestačil ani vyslat myšlenky správným směrem a vlna nad jeho hlavou se zaskřípěním ztuhla v obrovský ledový rampouch. Hleděl na její lesk a náhle ho napadlo, jak neuvěřitelně je to vlastně snadné. Přirozené. Nemusel se ani snažit živel ovládat, on mu sám vycházel vstříc tak silně a intenzivně jako nikdy. V tom byla podstata zdánlivé ztráty kontroly; příliš mnoho po kontrole prahl.

Tvář mu prozářil úsměv přecházející rychle ve smích. Vydral se mu ze rtů a odrazil se svou zvonivostí od návěsu ledu nad jeho hlavou. Čiré pobavení nad tak úžasnou silou, svíranou pevně v rukou, které dokonale odplavilo jeho předešlé nejistoty a rozpaky. Téměř na jeden krátký okamžik v opojení nadšením zapomněl, proč tu je. Rychle si to však připomněl, dobře si vědom toho, že i Slzy velké matky jsou proti tomu, co bude za pár okamžiků mít, naprosto bezvýznamné, téměř malicherné. Nechal opojení vyprchat a mávl rukou.

Voda se pod jeho příkazem zvedla, natáhla se k němu a ve chvíli, kdy na ni stoupl, se změnila v led nesený oceánem směrem vzhůru. Nahoru, nad střechu lodě, dost vysoko, aby mohl na hladinu pohodlně shlížet a natáhnout nad ni ruku. Pod tím prostým gestem, jediným přáním, se voda rozestoupila od sebe, pukající jako rána s rozvířenými okraji. Její masy se přesouvaly na stranu, sbíraly se několik desítek metrů od něj a stahovaly se kolem lodi ve vzdouvajícím se víru. Pomalu, zoufale pomalu, téměř náprstek po náprstku, se začalo objevovat mořské dno. Nejdříve vystupující ostré hřebeny poseté nesčetným množstvím zelených řas, následované písčitým a kamenitým dnem, na kterém se něco konečně zalesklo. V prvním okamžiku se to i jeho oku zdálo jenom jako další do hladka vyleštěný kámen, pak však vířící voda odplavila bahno, písek i řasy a on spatřil, co tak dlouho hledal.

Sarkofág ukrývající mocnou sílu, jeho milovanou sílu. Byl to její hrob, zplátovaný ze zlata, stříbra a mědi a ovinutý tlustými řetězy Odinovy magie, vrostlými do samotného mořského dna. Nic, co bylo uvnitř, se nemohlo dostat ven, stejně jako se nikdo nemohl dostat dovnitř. Ten pohled... ta myšlenka... vzbudila v něm vztek téměř přecházející v zuřivost. Samotné pomyšlení nebylo tak hrozné, ovšem spatřit věčný hrob a být svědkem dalšího Všeotcova tyranství, mu dralo z úst vzteklé zavrčení. Nebe nad jeho hlavou se začalo zlobit společně s ním, jak masy vody, vyrvané z oceánu, do sebe narážely a spouštěly dolů slaný déšť.

Zatnul zuby, nenechávaje průchod dalšímu zavrčení, a natáhl se po řetězech. Zaklesl do nich magii velmi pevně, propletl ji skrze každé oko, na které dosáhl, a trhl. Zahřímalo to. Zatřáslo mořským dnem a zpěnilo vodu vířící kolem nich, ale přesto se nic nestalo. Proklatá pouta se ani nepohnula, sebevíc se je snažil vyrvat z kamene, jenž je pevně objímal ve své náruči. Ani zlatá rakev pod nimi se neposunula ani o jediný centimetr. Tak jako všechna Odinova kouzla, i toto se právě jevilo naprosto nezlomným, jenže Loki sem nepřišel pro neúspěch. Nepřipouštěl ho. Rozhodně ne teď, když se dostal tak daleko, až cítil tu sílu, která se k němu skrze víko sarkofágu natahovala.

Vztáhl k řetězům i druhou ruku a modrou magií s rudými záblesky pevně ovinul samotnou rakev. Pokud ji tak nedostane ven, třeba se mu ji alespoň podaří rozlámat, vyvrátit její víko a otevřít ji násilím. Byla to ta poslední, krajní možnost, kterou nechtěl riskovat. Rozhodně ne dokud se nepokusí sarkofág vyrvat z pevného stisku Všeotcovy magie bez porušení.

Zabral podruhé, dávaje do toho veškerou sílu, kterou v sobě měl. Po tvářích mu stékala vlhkost, která mohla být deštěm, ale krůpěje klouzající mu po zádech byl jeho vlastní pot. Horký a pak chladný, měnící se v drobné krystalky ledu, které cítil na kůži jako bodavé jehly. Klouzaly mu teď už i po tvářích. Daleko hustěji, protože to nebyl jen jeho pot, ale i voda mrznoucí na jeho kůži. Modré, nepřirozeně hladké kůži, která se ve vlnách objevovala na jeho rukách a opět přecházela v jemně smetanový odstín. Dech se mu zrychlil a hrdlo bolestně stáhlo.

Vlny změn se šířily po celém jeho těle i vnitřnostmi. Nebyla to bolest, ne skutečná, nefalšovaná bolest, jen nepříjemný pocit horka střídaného chladem. Nebo snad naopak? Možná žádný z těch pocitů skutečně neexistoval. Nedokázal to uchopit, či se jenom pokusit udržet jednotnou formu. Nemělo to cenu zkoušet, dokud obě příchuti jeho magie proudily z jeho těla ve stejný okamžik. Mísící se, sílící, dokud...

Objevil se ohnivý záblesk a třesk, jak první magický článek praskl. To však neznamenalo, že byl sarkofág propuštěn z vázání řetězů. Byl to však začátek, který dodal Lokimu další sílu a odhodlání pokračovat. Vydoloval ze svého nitra všechno, co v sobě ještě měl. Rval silněji, než co si pamatoval. Už ani nevnímal svou podobu, slyšel jen tlukot svého srdce a úpění natahovaného řetězu, dokud neprasklo další oko. Slyšel to však jen vzdáleně, spíš to znělo jako lupnutí v jeho vlastních uších, ale další záblesk mu jasně řekl, že to byl skutečně článek řetězu. A pak další. Začaly se trhat jako spředené z tenkých nitek, ne z nejmocnější magie devíti světů. Praskaly a lámaly se, dokud zcela nepovolily v jediném náhlém křupnutí a oslnivém výbuchu rudých a bronzových plamenů, které vybuchly vysoko do nebe. Vynášely s sebou i zelenou a modrou, jak se ohněm odervaná Lokiho magie v obláčcích zeleného kouře a modrých krystalů nechala táhnout vzhůru. Právě to ho ochránilo před náhlou ztrátou kontroly při tak obrovském magickém přepětí, jež bylo bez sebemenšího varování přerušeno.

Potácivě to ustál, nepouštěje to, co pevně svíral zabalené ve své modře se lesknoucí náruči. Sarkofág. Byl volný. Naprosto a dočista volný. Už ho nic nevázalo k mořskému dnu, nic nebránilo tomu odklopit jeho víko a vypustit sílu zpět na světlo, kam patřila. A hlavně mu nic nebránilo vzít si ji s sebou.

„Bratře!“

Téměř nic, opravil se v duchu a ohlédl se přes rameno. Thor, jeho milovaný nevlastní bratříček, překonal s lehkostí vír, v jehož oku bouře byli bezpečně skrytí, a mířil plnou rychlostí k němu následovaný Mužem ze železa. Párek nepříjemností, na který čekal celou dobu, jenže teď se mu samozřejmě pletli do cesty v ten nejméně vhodný okamžik, kdy měl doslova plné ruce. Navíc nikde neviděl zbytek slavných ochránců, takže na něj mohli snadno zaútočit ze zálohy přesně ve chvíli, kdy se bude věnovat Thorovi se Starkem. Mít tak jedinou minutu navíc a stihnout alespoň složit sarkofág na palubu lodi; teď to bude muset udělat a zároveň se bude muset bránit.

Natáhl pravou ruku po sarkofágu, uchopil ho a zvedl, zatímco druhou, nyní uvolněnou, napřáhl proti Thorovi. V moři nebylo lepší obrany než ledu, zvláště když jste Ledový obr a trochu zmrzlé vody není problém. Pro něj rozhodně nebyl, s uspokojeným úsměvem sledoval, jak se voda pod jeho mocí vzepřela, doslova ledově vzkypěla a v obrovské mrznoucí vlně, plné ledových krystalů vybroušených do ostrých ran, si razila cestu k jeho nepřátelům. Mrazila všechno, co jí přišlo do cesty, včetně mořské hladiny, která hlasitě praskala a skřípěla, jak tuhla a obepínala nedalekou loď.

Thor nastavil proti ledové vlně své kladivo, ale Muže ze železa to sevřelo téměř nepřipraveného. Chopilo a vrhlo stranou někam za loď, kde dočista zmizel a znovu už se nevynořil. Na rozdíl od Thora.

Ten s třesknutím dopadl na ledový povrch zmrzlého moře nezraněn, jen se voda v jeho vousech a vlasech a na oblečení změnila v ledové krystalky a vločky, a všechno se z něj začalo sypat, jak postupoval směrem k němu. Nejen sypat, ledový vítr, který poháněl okolní vír a zároveň jím byl násoben, odnášel zmrzlou vodu z Thorových vlasů a dotvářel tak obraz vskutku epického bojovníka. Hořký smích mu nad takovou vizí unikl ze rtů. Opět to byl on, jeho starší bratr ve vší dobrosrdečnosti, vznešenosti a všech těch dalších hloupých vlastnostech hrdinů, který k němu kráčel se sveřepým, avšak také prosebným, až téměř zlomeným výrazem. Hloupý, hloupý Thor, doufající, že Lokiho zastaví po dobrém.

Plánoval mu tu naději rychle zmařit. Nehodlal se teď a tady usmiřovat, zvláště když v rukou držel další důkaz Odinova zvěrstva, jež mu bolestivě obepínalo srdce. Sedm staletí čekání a teď by mu měl Thor ve své hloupé spravedlivosti bránit? To nedovolí.

Mávl rukou a ledový hřeben si prodral cestu skrz zamrzlé moře jen kousek od Thora. Téměř ho zasáhl, jenže ruka vedoucí Mjolnir byla o pár sekund rychlejší a ledové ostří se roztříštilo dříve, než vzniklo. Mávl tedy rukou podruhé, tentokrát už ne ve snaze Thora zasáhnout, nýbrž ho uvěznit v kruhovém, zastřešeném vězení z ledových bodců a obřích kvádrů, které vykvetly na zmrzlé hladině. Věděl, že ho to na dlouho nezastaví, ale nedokázal udělat víc, i když by mohl zvednout led přímo pod Thorem a rozmačkat ho na krvavou kaši jako myš v kolesu mlýna. Jenže toho nebyl z mnoha důvodů schopný, ani k tomu nebyl ochotný, hlavně pro hněv, jenž by se snesl na jeho hlavu, kdyby zabil jediného Odinova syna. V žádném ze světů by nebylo úkrytu, až by král Asgardu oblékl svou zbroj a v zuřivé touze po pomstě vyjel z městských hradeb. Pro Thora by to udělal. Pro Thora by zemřel i zabíjel. To Loki věděl s jistotou, násobenou tímto okamžikem, a ač si myslel o Všeotci mnohé, věděl, že mu nemůže vzdorovat. Rozhodně ne sám. A právě to hodlal v nejbližší době napravit, ale potichu, v klidu, ne v nynější bojové vřavě.

Obrátil se zpět k rakvi stále se volně vznášející v poutech jeho magie a pomalu, opatrně ji přenesl na palubu. Vyděšení Midgarďané pobíhající po lodi před sarkofágem, stejně jako před jeho magií, naštěstí uskočili včas, dřív než stačila dopadnout na dřevěnou palubu a rozhoupat loď. Ne že by mu na nich tak záleželo.

„Loki!“ dolehl k němu Thorův hlas přes veškeré hučení větru a vody a zvuk tříštěného ledu pod silou Mjolniru značil, že se již dostal ze svého vězení.

Obrátil se k němu právě ve chvíli, kdy jeho bratr dopadl na stejný ledový hřeben, kde stál on sám. Teď už vypadal docela jako sněhulák, ledovou tříští byl pokrytý od hlavy k patě a zatřepáním hlavy, podobně jako velký pes, si ji vysypal alespoň z vlasů a vousů. Nemohl nic jiného, než se ušklíbnout nad tou scenérií.

„S mou hlubokou lítostí pravím, bratře, tys vskutku nebyl dnes přizván. Jak můžeš zřít, mé ruce i mysl uhýbá od věnování pozornosti tobě,“ pokynul rukou k lodi a hlavně sarkofágu. „Prosím přijmi mou omluvu a věz, můj poštovní holub zná místo tvého prodlévání.“

„Nemohu ti dovolit uvést toto město v ohrožení!“ zahřímal Thor a ukázal na něj Mjolnirem.

„Jako by snad má pozornost spočívala jen na tomto světě!“ zasykl nazpět. „Tys jediný, kdo je jím posedlý. Midgard skloňuješ ve všech pádech, cožpak tvůj zrak nevidí tu marnost? Zde nepřebývají bohové! Ne! Hleď - to my jsme bohové, vyšší a silnější, jak tato bídná havěť.“

„Naše božství je jen klam, bratře,“ zakroutil hlavou, téměř se to zdálo být nešťastné gesto. „Tato představa obestírá tvou mysl jako šílenství. V jejím jménu přinášíš zmar a trýzeň všem, a já tě zastavím. Umem slova či ostřím meče. Mým přáním však není tě zranit, proto tě žádám - vzdej se, Loki, a předej mi dobrovolně tu schránu.“

„Vzdát se? Však nás od kolébky neučili nikdy neskládat ve válce zbraň?“ zeptal se smíchem v hlase, stejně jako s ironií, která ho právě rozesmála.

„Já s tebou válku nevedu,“ namítl Thor, „má snaha se upírá jen k tomu tě zastavit, než otevřeš sarkofág a na tento svět vpustíš cosi vskutku zlého.“

„Zlého, pravíš? Máš vědění o obsahu sarkofágu, sic tvá mysl jen kreslí obrazce zloby a zmaru v mých činech?“

„Zřel jsem, jak praskají otcova pouta. Se samotnou zemí spjal by jen zlovolnou moc, jež nepatří do ničích rukou. Tvých, mých, midgardských, ani Všeotci samotnému. Nemůžeš ji mít. Nedovolím to,“ vedl si svou se stále stejným hloupým přesvědčením o vlastní pravdě.

Hlasitě se mu vysmál do obličeje.

„Cožpak ty zde vskutku nevidíš další Odinovu lež a úskok?“ zeptal se, ne nevěřícně, byl si jist, že slepec jako Thor nevidí a nechápe. „Tam uvnitř se v pravdě skrývá velká moc, ale její nebezpečnost rovná se té naší. Uschováno jest tam pouze to, jenž dříve spájelo nás v jedno stejně silně, jak domnělé pouto bratrské. Přemýšlej, Thore. Jednou jedinkrát ve svém životě užívej to, co ti existence samotná nadělila, a možná seznáš pravdu. Třebas i pochopíš můj plán a necháš mne odejít beze ztrát na životech, protože věz, pokud mi budeš bránit, teprv ukáži svou moc a začnou po stovkách zmírat tvoji milovaní midgarďané,“ postoupil o dva kroky kupředu, v téměř naléhavém gestu. „Nech mě jít, bratře, a já společně s tím, co je uvnitř sarkofágu, opustím tento svět a již se na něj nevrátím. To ti mohu odpřísáhnout na svou čest.“

„Tvá slova nedávají mým uším smysl, bratře, a tvé přísaze se zdráhám věřit. Příliš mnoha lží jsem se od tebe v posledních letech nadál, proto mne nemůžeš žádat o neoplacenou důvěru. Jestliže nitro sarkofágu neskrývá temnotu, jež by mohla ublížit komukoliv živému, odevzdej jej do rukou ochránců tohoto světa a sám vzdej se asgardské spravedlnosti i Všeotcově soudu. Pakliže říkáš pravdu a Všeotec sezná tvou důvěryhodnost pravou, společně otevřeme sarkofág a možná i získáš k užívání, co v něm prodlévá.“

„Nehodlám čekat dalších dvě stě let, i kdybych třeba jen koutkem mysli věřil v Odinovu milost. Ničím jist jsem si ve svém životě nebyl více, než činy Všeotcovými, až by do svého držení dostal tuto schránu. Znovu by ji skryl, poslal do temných končin, kde ani mé dlouhé prsty nenahmátnou pravdu a kam světlo nedopadne svým leskem,“ odmítl Thorovu bezpředmětnou nabídku, prakticky ani nedávala smysl. „Nedostalo se mi od tebe milosti a pochopení, v něž jsem doufal. Nedáváš mi tedy jiných cest na výběr.“

Sáhl po píšťalce a zvedl ji ke rtům. Hvizd, který vyšel z jejího těla, zněl jistě i Thorovým uším jako bojová píseň. Stoupající a klesající v rytmu dupajících nohou vojska a dávající Bellusovi jasné znamení. Udělat to bylo těžké, ten výběr ho ničil, snad právě proto bylo téměř úlevou pustit píšťalku ze rtů. Ještě pořád existovala naděje, že se Bellusovi nic nestane a on bude tam, kde má být, přesně v ten správný čas. Spoléhat však s jistotou na to nemohl.

„Cos to spáchal, bratře?“ zeptal se Thor, i když bylo jasné, že velmi dobře tuší. Poznal hloubku hvizdu a muselo mu být jasné, komu je povel určen.

„Vykročil jsem stezkou, jež jsi pro mne vyvolil. Větry nyní nesou Belluse nad městské ulice, ve kterých rozpoutá v pravdě neskutečné peklo. Jeho úkolem je ničit a zabíjet jako splašený býk. Nyní budeš muset volit ty, zdali já stojím za více než stovku midgardských životů. Co je ti milejší, Thore?“ zeptal se s jemnou výzvou.

„Nevěřím, Loki… nevěřím, jaké krutosti ses vůči svému synovi dopustil. Cožpak nevíš, jak to skončí? Ochránci tohoto světa se ho nebudou zdráhat zabít, pokud ohrozí jejich lid. Odvolej ho!“ řekl to téměř jako rozkaz.

„Ne, neodvolám. Zvážil jsem dobře, do jakých nebezpečenství jej posílám, i s jeho smrtí jsem srozuměn. Jestli bude zabit; budiž tedy. Má mysl v doufání maluje obraz jeho mrtvého těla s tlamami zbrocenými krví nepřátel, jenž rozerval po stovkách, než naposledy vydechl. Však oba víme, kdo z nás dvou ještě může zastavit potoky rudé krve hrnoucí se ulicemi tohoto midgardského města. Pověz tedy, co uděláš?“

Sledoval, jak se Thorova tvář stáhla v hněvu nad volbou, kterou mu dal. Mohl tu buď zůstat a pokusit se ho zadržet, nebo následovat Belluse do ulic New Yorku. Tady a teď nešlo nikomu o život, nanejvýš tak Marcianovi a jeho mužům, zato jeho syn by mohl zabít desítky, možná i stovky lidí a tisíce jich připravit o domy a majetek. Thor se nerozhodoval dlouho, protože ho jeho útlocitné srdce, stejně jako přebujelá čest, hnalo jen jedním jediným směrem, bez možnosti se vůbec zamyslet nad smyslem. Roztočil své kladivo a vzápětí už zmizel v temném, rozbouřeném nebi; jen popraskaný led a hromady ledových střepu, po něm zůstaly.

Konečně se mohl vrátit ke svému sarkofágu. Mávl rukou směrem k bouřícímu oceánu a stále odhalenému dnu. Voda se začala pomalu vracet zpět, takže se vír kolem počal zmenšovat. Za chvíli už bude možné s lodí odplout, alespoň dost daleko od...

Ostrá rána ho uhodila do prsou, pálila a jiskřila mu na kůži a poslala ho směrem vzad. Instinktivně vyslal proud magie, který vodu za ním proměnil v led, takže dopadl zády na tvrdý, hladný povrch a sklouzl se po něm několik koňských délek, než se mu konečně podařilo se zastavit. Rozkašlal se. Vyražený dech a zlámaná žebra ho na chvíli ochromila, ne bolestí samotnou nebo tím nepříjemným pocitem, jak se kosti okamžitě začaly zase skládat k sobě, ale tím překvapením, kterého se mu dostalo. Převalil se na bok, vzepřel se na rukách a pomalu vstával. Bolelo to, stejně jako naražená záda. Vyprskl na zem spršku krve, modré i rudé. Ta rudá zmrzla přesně ve chvíli, kdy se dotkla povrchu ledu, modrá se zformovala v nepřirozeně kulatou kaluž a téměř umělecky se při tom oddělila od své rudé souputnice.

Otřel si krev ze rtů a konečně se zcela zvedl, aby se mohl postavit čelem svému nepříteli. Proklatému Muži ze železa vznášejícímu se nad lodí, s rukou napřaženou směrem k němu.

„Překvápko, bože. Mně se jen tak nezbavíš, zvlášť když spolu máme nevyřízený účty,“ ušklíbl se Stark.

Vztekle vycenil zuby a pozvedl ruku.

 

11. část

oo0oo

13. část