11. kapitola

Obrana proti... (7. týden)

Pomalu kráčel středem Mordredovy ulice v Godrikově dole. Pod šupinami na svých chodidlech cítil kamennou dlažbu, chladivou díky pokročilé době. Všechno kolem poklidně spalo. Netušili, že je tu, přímo v jejich středu, nahlíží jim do oken a ochutnává jejich vzduch. Nepřišli by na to, ani kdyby se jeden z nich probudil, vyhlédl ven oknem a spatřil ho. Takoví nešťastný bezvýznamný človíček by byl jeho přítomností tady tak zděšený, že by ze sebe nevydal ani hlásku. Proto ani nepotřeboval zakrývat svou zdejší přítomnost, bohatě postačily hvězdy skryté za mrakem a měsíc v novu.
Tma byla jeho společník, zima už méně. Mávnutím hůlky vrhl na svůj hábit ohřívací zaklínadlo. Teplo z pláště se mu hned přijemně zakouslo do těla, přilákalo také Nagini, která se mu proplazila ze strany pod hábitem, až se svým tělem dotkla jeho nahé nohy.
„Zima... hlad a zima. Dej mi najíst, dvounohý,“ zasyšela směrem k němu.
„Najdi nám maso a sílu, má drahá společnice, a budeme hodovat,“ rozkázal jí přátelsky. Ona nebyla jeho sluha, byla součástí jeho duše, byla jeho královna a láska. To, co k ní cítil, se blížilo milování víc, než cokoliv jiného.
Nagini na něj mrkla jedním okem stejně rudým, jako bylo to jeho, prosmýkla se mu pod nohama a rychle vyrazila za vůní nejsilnější magie a nejlepšího masa v okolí. Uměla vždy najít kořist tak dobrou, že dokonale vyhovovala jim oběma. Následoval ji proto s naprostou důvěrou v její úsudek. Závisel na ní jeho život, dokud jeho plán nedozraje a jeho síla se nenavrátí. O tom, že čas běží a on potřebuje víc energie, ho dnes a denně přesvědčovala bolestí sevřená ruka. Po dnešku ale, alespoň na chvíli, bude toho utrpění ušetřen.
Had se zastavil před dvěma domy, zvedl hlavu a začal se váhavě naklánět ze strany na stranu. Přistoupil k ní zezadu a položil své společnici ruku na hlavu. Okamžitě se pod jeho dotekem uklidnila. Její trojuhelníková hlava se vzepřela pod jeho dlaní, jak se k němu Nagini přilísala.
„Oba kameny ukrývají sladké jídlo. Nemohu se rozhodnout,“ postěžovala si.
„Tak necháme rozhodnout náhodu... rozpočítáme to,“ vycenil zuby v úsměvu a jeho hlas přešel plynule z hadí řeči do té lidské, ztlumené jen na pouhý téměř slyšitelný šepot, „En-ten-tý-ky dva špa-lí-ky. Čert vy-le-těl z e-lek-tri-ky. Bez klo-bou-ku bos, na-tlou-kl si nos,“ s každou slabikou ukázal střídavě na jeden nebo na druhý dům, nakonec to vyhrál ten s malovaným štítem a dětským košťátkem pohozeným v zahradě.
„Máme vítěze,“ zabroukal a Nagini se mu lásklplně otřela o tvář, pak se spustila zpět na zem a bleskově se připlazila až ke dveřím. Netroufala si dál, dobře si vědoma toho, že by mohla narušit bezpečnostní kouzla. Cítila je na dálku stejně, jako on sám.
Pomalu přešel za ní, plášť jen tiše zašustil když se otřel o několik schodů vedoucích na zápraží. Přejel rukou těsně nad dřevem, sledujíc ubohou, slabou magii vloženou na vstupní dveře. Jediný dotek hůky postačil k jejímu naprostému odstranění. Kliky se ani dotýkat nemusel, pohnul s ní pohybem prstu. Dveře se před ním neslyšně otevřely, vpouštějíc jeho a jeho společnici dovnitř na hody.
Nagini vklouzla do domu a okamžitě mu zmizela z dohledu, jak se vydala na průzkum. Její zvědavá povaha mnohdy překonávala i její hlad. Jen se shovívavě usmál. Byla jen o málo mladší než on, přesto byla v mysli stále dítětem. Navzdory její inteligenci, skoro až lidské, nemohla dosáhnout jeho potencionálu. Nechal ji jejímu osudu, jistě se v domě chvíli zabavi, a tiše vystoupal nahoru. Za prvními dveřmi, na které narazil, byl dětský pokoj, poznal ho podle zářícího jména, obklopeného přeskupujícími se barevnými hvězdičkami. Amelie. Hezké jméno. Dívčí a roztomilé, jakoby princeznovské.
Přejel po něm prsty, hvězdy zhasly stejně jako nápis. Vzpomněl si na svůj dětský pokoj v domově, také měli na dveřích jména.Většinou dvě na papírové kartičce, zastrčené za kus skla přibitého na dveřích.
Ty časy tam strávené byly krásně zábavné. Tehdy poprvé poznal, jak snadné je lidi kolem sebe ovládat pomocí strachu. Báli se ho tam všichni, včetně vychovatelek. Dokázal jediným pohledem způsobit takové bolesti, že se nikdy už neodvážil ho trestat, něco mu zakazovat nebo naopak přikazovat. On byl ten, kdo vládl celému sirotčinci, ne ta ubohá staré můra s krucifixem na krku.
Sevřel kliku, zlehka ji otevřel a vklouzl do dětského pokoje. Dívenka s vlasy barvy slámy, nejspíš nebyl si už jist, jak vidí barvy obyčejní lidé, spala na své růžové postýlce. Tak nevinná. Malá a něžná. Směšná. Natáhl se po ní, jeho chladná ruka se přitiskla na drobná ústa a pevně je stiskla. Oči barvy trávy se na něj vyděšeně podívaly, jen na chvilku, pak přitiskl hrot hůlky na její čelo a tichým 'Imperio' ji získal plně do své moci. Její oči získaly skelný nádech člověka na pokraji snů a její doposud napnuté tělo se dokonale uvolnilo.
„Vstaň a pojď,“ vyzval ji na své poměry měkkým hlasem a ustoupil od postýlky.
Sklouzla z postele dolů, nazula si botičky a pak si na sebe dokonce vzala dětský župánek. Mohlo jí být osm možná devět let, čerstvě před nástupem do školy. Vzhládla k němu nahoru, jako kdyby čekala na další příkaz. Její oči byly bezstrachu když ho uchopila za ruku, tak jak to malé děti přirozeně dělají, a vydala se s ním chodbou k ložnici svých rodičů. Cítil její ručku ve své, měkkou, lidskou, teplou... bylo docela zábavné hrát si na zloděje. Bylo by to zábavné, i kdyby se dostavili četníci. I Nagini, která se jim právě proplazila kolem nohou a šťouchnutím otevřela dveře manželské ložnice, by jistě ocenila hraní s bystrozory na honěnou.
Vešli za ní a k posteli Ameliiných rodičů. Otec byl hubený a matka měla zrzavé vlasy, víc si z nich nikdy nezapamatoval. Nebral vůbec v potaz, kým jsou, jaké žijí životy nebo jak vypadají, jeho jen zajímalo, který z nich dvou je magicky silnější. Vztáhl k nim proto ruku, skoro se jich dotkl, aby zjistil, že muž má rozhodně větší nadání než jeho žena. Vždyť byla moták, uvnitř ní bylo jen churavé, slabé magické jádro, které mu neposlouží ani jako zákusek po hlavní jídle. I její dcera se svou malou nevyvinutou a neustálenou podstatou by byla chutnější.
„Ty dvě jsou pak tvé, má drahá, já chci samce,“ zasyčel k Nagini, klouzající právě pod pokrývkou manželů směrem nahoru. Viděl jen obrysy jejího těla a slyšel její chabou odpověď. Nepátral po tom, co řekla, beztak neměla na výběr ,než poslechnout jeho příkaz.
„Probuď tatínka, dítě,“ požádal měkce holčičku po svém boku.
Neváhala a začala se svým otcem třást. Nejdřív zlehka, když se pořádně neprobouzel, jen cosi zamručel za spaní, tak s ním zatřásla pořádně. Tehdy teprve procitl. Ospale se zadíval na svou dceru.
„Co je, Am?“ zamručel, to byla přibližně jeho poslední slova, než zkameněl hrůzou při pohledu na muže, stojícího nad jeho postelí. Jen němě otvíral pusu, ani se nehnul, nepokusil se vzbudit svou ženu nebo sáhnout po hůlce na stole. Pro jistotu ji stejně jedním pohybem své hůlky naprosto zničil. Výbuch probral ženu. Prudce se posadila na posteli.
„Co...,“ ztichla ve stejném šoku jako její manžel.
„Jestli vydáte jediný hlásek, tak ona zemře,“ vyjádřil se velice jasně, rukou při tom přejel dívence po vlasech.
Přestože byl přesvědčen, že ho uposlechnou, stejně na ně uvrhl umlčovací kletbu. Dobře udělal. Nagini si přesně ten okamžik vybrala, aby v čele postele vyklouzla zpod peřiny, takže žena začala němě ječet. Neměla hlas, ten jí vzal, přesto otvírala pusu, drápala se z postele, až spadla na zem, kde se zamotala do do pokrývek. Muselo to probrat jejího manžela, jen těžko říct jestli k útoku nebo útěku. Pohnul se z postele směrem k němu. Nedal mu šanci udělat, co zamýšlel. Sevřel ho pod krkem a srazil zpět do peřin. Nezabolelo to jen muže, ale i jeho samotného. Rána na ruce se otevřela, krev a hnis se z ní vyřinuly ven, vytékaly z rukávu a tekly muži po krku. Ženu slyšel někde vedle lůžka chrčet, pravděpodobně už byla dávno stištěná v pevných Nagininých smyčkách.
Vzteklý z bolesti zasyčel a zatnul nehty do holého lidského krku tak pevně, až prosekl kůži. Musel se ale ovládat. Nesměl ho zabít dřív, než od něj získá jeho moc.
Přitiskl hůlku na jeho prsa a ze rtů mu v tichém šepotu sklouzlo zaklínadlo. Vpíjelo se do mužovy hrudi se silou kyseliny, způsobující podobnou bolest. Muž sebou začal na posteli svíjet, neměl však šanci se osvobodit. Jakmile se sonda pevně uchytila jeho magické podstaty, tak jen ochable dopadl na postel. Jeho svaly byli ochromeny silnou křečí, jeho kosti se ohýbaly, jak z nich byla magie násilně vytahována.
Pustil ho, už nebylo třeba ho držet a zvedl ruku, až se mu rukáv svezl k lokti. Rána byla zlá. Bolestivá. Černá až hnijící, také páchla po smrti. Infekce postupovala nezadržitelně směrem k lokti a žádný přísun magie mu nedal dost síly ji vyléčit. Dokázal ji nanejvýš udržet v přijatelném stavu, více méně zabránit jejímu rozlézání po celém těle. Kdyby nebyl tak mocný a schopný, tak už by ho tato ohavná magická infekce jistě dávno zahubila. Takhlel pro něj byla jenom přechodným stavem, který se vyřeší hned, jak se jeho plán přiblíží konci.
Odvrátil se od své ruky i od muže, třesoucího se v horečce na posteli, a pohledem vyhledal Nagini. Její ocas byl vidět za postelí, těžké oddechování a šustění šupin třoucích se o koberec, to vše doplněné o mlaskání a sání dávalo vědět, že do sebe zrovna loutá svůj dnešní oběd. Přešel kolem nohou postele a stanul nad svým hadem. Z tlamy už Nagini koukaly jenom ženiny bosé nohy s namodro nalakovanými nehty.
„Jak se teď dostaneš bez pomoci domů?“ zeptal se s jemným posměškem své společnice, ta po něm jen vrhla pohled rudým okem a prudce zasála, čímž vtáhla nohy do sebe. Přemlela čelistmi, dokud jí opět nezapadly na svém místo, což vydalo nechutný mlaskavý zvuk, a mezitím se obrovská bublina na jejím těle pomalu stěhovala směrem dozadu, jak mrtvola žena putovala jejím trávicím traktem.
„Já se o sebe postarám, dvounohý,“ informovala ho pohrdavě. Byla občas neskutečně nevychovaná,

ale alespoň byla věrnější a lepší společnicí než všichni jeho Smrtijedi dohromady.
„Předpokládám, že budeš chtít vzít zákusek s sebou,“ podotkl a kývl hůlkou k dívence, stojící bez pohybu, beze strachu a prakticky i bez mrkání přesně tam, kde ji opustil po svém posledním příkazu.
„Malé, sladké mládě, bude dobrá. Chci si jí dát později,“ souhlasila s jeho nabídkou. Jak jen mohl pochybovat, že by řekla ne.
Jen nad ní pokroutil hlavou. Její nenasytnost v jídle se rovnala jeho nenasytnosti po moci a vědění. Moci. Ano, skoro by zapomněl na vlastní potravu. Vrátil se k muži. Ten už se ani nesvíjel, necukal, jen strnule ležel a v jeho hrudi přes látku pyžama jasně tepala vyrvaná, přetvořená a ke konzumaci vhodná magická podstata. Stačilo se jen natáhnout, utrhnout ji a sníst. Přitiskl hrot hůlky na jeho hruď, pomalu, pomaličku vytáhl ven svou magickou sondu, teď obalenou jako jablko v županu do magie nyní už prakticky mrtvého muže a zvedl ji přichycenou na hrotu hůlky vysoko před obličej. Přetékala, jiskřila a přelévala se přesně jako kapka vody na konci stébla. Zvedl ji výš, nad zakloněnou hlavu a otevřel ústa široce dokořán. Cítil, jak i jeho vlastní čelisti vyklouzly snadno ze svého místa, poskytujíc mu obrovský záběr v případě, že by nechtěl spolknout nehmotnou magickou podstatu. Pomalu do sebe spustil zářící kapku, oklepl ji z hůlky a pevně zavřel ústa, aby ani záchvěv magie nezmizel v nenávratnu.
Polkl.
Cítil jak mu podstata klouže tělem a s ní se mu do všech končetin rozlilo neuvěřitelné teplo. Skoro, opravdu jen skoro, zahřálo jeho jinak studenou kůži na teplotu té lidské. Doslova mu to prozářilo celé tělo. Rána na ruce zareagovala na příval magie okamžitě. Stáhla se, částečně zacelila a co zůstalo otevřeno, se pokrylo černým strupem. Infekce o pár centimetrů ustoupila, příliš málo na to, aby se to dalo považovat za úspěšnou léčbu. Ne, potřeboval víc, něco silnějšího, co ještě nebylo dosažitelné. Ale už brzy...
Zhluboka se nadechl. Musel být trpělivý, nic neuspěchat a postupovat podle plánu, protože jinak by to mohlo pro něj opět znamenat roky čekání, než se navrátí k moci. A on už nechtěl čekat. Tak dlouho strávil ve společnosti Matičky Smrti na pomezí mezi tímto životem a nekonečnými lesy sirén, že toho příliš mnoho promeškal.
„Pojď, mé dítě..,“ nabídl dívce ruku, ta se ho okamžitě chopila a vzhlédla k němu velkýma očima, „Pojď, dostaneš něco sladkého, než na tebe dostane má drahá Nagini chuť. Hmm, máš ráda skákací pendreky? Já je myslím měl dříve velmi rád, v minulém životě. To je tak dávno, že ty si to nemůžeš pamatovat,“ vykročil s dívkou směrem ke dveřím, jen se krátce ohlédl po své společnici, aby ji zavolal, „Nagini pojď, už není třeba se tu zdržovat.“
Odešli. Všichni tři. Do venkovní tmy. Po celou dobu držel dívenku za ruku, Nagini jim i přes naplněný žaludek ladně klouzala po boku, dokud se společně neztratili mezi stromy na okraji Godrikova dolu. Nikdo neslyšel lupnutí, když se přenesl pryč, to až ráno sousedka z vedlejšího domu našla otevřené dveře a nahoře v ložnici hrozivě zkroucenou, profialovělou mrtvolu muže. Tehdy se do té doby tichým domem poprvé rozezněl křik čiré hrůzy.

°°0°°

Piřšel na způsob, jak se zbavit toho, že ráno vyhodí do záchodu kus svých vnitřností. Stačilo se probudit a hned něco sníst. Za tímto účelem si nechal od skřítků připravit celou krabici čokoládovo ořechových sušenek, které měl položené na nočním stolku, přičemž jim pohrozil, že jestli tam uvidí jenom špetku zázvoru, tak je za uši vyvěsí do průvanu místo vlajky na astronomickou věž. Sušenky mu pak přinesl Dobby, Potterův svobodný skřítek chodící pokaždé v nové a nové kreaci oblečení, vybočujíc tak z řady stejně jako jeho majitel.
Grangerová rychle přešla na kouzelnickou módu, sukně po kolena, blůzky s volánky a sáčka, trochu jako ve třicátých letech, zato Potter se tahal po hradě v džínách a triku doslova křičícím 'jsem mudla' nebo alespoň 'jsem mudlorozený'.
Bylo mu z toho do pláče. Doslova. Kdykoliv ho viděl na chodbě, tak pocítil beznaděj z toho, co si to vůbec pořídil za léčitele a ještě se mu uvázal kouzelnickou smlouvou. Ta beznaděj se prohlubovala, prostupovala celou jeho bytostí a začala mu našeptávat, že je úplně jedno, co si pořídil za léčitele, stejně se o dítě nebude umět postarat. Z beznaděje se stal smutek a ze smutku, merlin ho chraň, opravdový pocit, že bude brečet.
Měl ho i teď, když seděl na kraji postele a ukusoval své sušenky. Sám ve svém pokoji, bez přátel, bez rodiny, které by řekl o svém těhotenství, i bez toho zatraceného Pottera. Samozřejmě že nebrečel, to si zakázal už jako malé dítě, přesto se nedokázal zbavit tlaku za očima, který se většinou rozšířil dozadu do krku a udělal mu tam dusivý knedlík.
Spolkl ho a vstal. Měl dnes ještě moc práce, včetně toho, že měl mít opět Potterovu třídu. Minulý týden jim zadal písemné testy, aby zjistil, jaké jsou jejich znalosti. Až na Grangerovou, Pottera, Weasleyho a překvapivě Longbottoma byli všichni naprosto neznalí teorie obrany, zvládali leda tak vyjmenovat, které štítové zaklínadlo použít proti jaké bojové kletbě, jenže v tom nespočívala veškerá znalost obrané magie. Byla tu zastírací kouzla, kouzla k ochraně domů, mudlorepelentní kouzla, matoucí kouzla, ve své podstatě každé zaklínadlo, na které si člověk vzpomněl, se dalo využít v boji. To také hodlal sedmáky učit.
Tedy až po tom, co si zjistí, jak jsou na tom s praktickou částí Obrany. V Potterově třídě byla nadpoloviční většina studentů z Nebelvírů zároveň členy Brumbálovy armády a aktivně se účastnila boje o Bradavice v loňském roce. Viděl je tenkrát bojovat, střílet dobře mířené kletby ze střech stejně jako pozvednout hůlku proti samotným nepřátelům tváří v tvář. Věděl, že v tom jsou relativně schopní, přesto se ani jeden z nich nesetkal se skutečným Smrtijedem. Ne, to co viděli v loňském roce, byly masy zlotřilých zločinců, sloužících Voldemortovi spíše pro peníze, navíc to byli pouhé tři desítky lidí. Jistě, s podporou deseti cvičených Smrtijedů a Pánem zla v zádech, byly i tři desítky lidí pro vyděšené studenty a zmatený personál víc než dost velká zátěž, pořád to ale nebylo to, s čím by se mohli setkat do budoucna.
Potom uvidí, jestli se vůbec dá se slavnou Brumbálovou armádou pořádně pracovat.
Na snídani se došoural se vší důstojností, ,jakou mu díky bolesti nepřirozeně vzpřímené záda mohla poskytnout. Nějak divně ležel, když v noci nemohl spát a převaloval se, a nejspíš si uskřípl nerv v krku. Opravdu skvělé. Za pár měsíců ho čeká pravidelné utlačení nervů v bederní oblasti a dnes už má ochutnávku v podobě bolavého prvního až třetího obratle.
Zasedl si na své místo a ani si nevšiml, že se na něj Gift dívá ještě hůř než obvykle, hlavní příčinou bylo, že i přes bolest zad měl momentálně hrozný hlad. Ale opravdu hrozný a bylo mu docela jedno, co si k jídlu dá. Příjemná změna od minulého týdne, kdy nebyl schopen jíst nic kromě vločkové kaše a ani nic cítit, pokud to nechtěl v nejbližší době vyzvrátit do záchodu. Chuť k jídlu mu poskytovala možnost nabrat pětikilový váhový úbytek, kterého si na začátku týdne při pravidelném vážení všiml. Pět kilo. Tolik za týden shodil jen když perně pracoval v lektvarové laboratoři prakticky bez jídla.
Sjel pohledem po dnešní nabídce. Vejce se slaninou, palačinky, opečené tousty, dva druhy polevy, kompotované ovoce vhodné na palačinky a studené hovězí. Na to poslední jako na jediné neměl chuť. Chvíli váhal, pak v duchu pokrčil rameny a oddal se své žravosti.
Nejdřív si na talíč naložil palačinku, na tu elegantně položil hromádku vajec se slaninou a zakropil to dávkou čokoládové polevy. Nakonec to všechno zabalil do palačinkového trychtýřku a pustil se s chutí do jídla. Ať si kdo chtěl říkal co chtěl, přesně takhle to bude nejlepší. Druhý chod pak budou ovoce na toustu a možná přeci jen to maso, to je totiž zdravé a plné bílovin.
„Pane kolego,“ oslovila ho opatrně Prýtová, „je všechno v pořádku?“
„Jistě, proč by nemělo být?“ odpověděl jí neutrálně, nač na ni být vzteklý, když jen zahajuje nudnou, leč normální konverzaci u snídaně. Už na to byl zvyklý, kdyby se vztekal za těch šestnáct let pokaždé, když na něj ráno někdo promluvil, tak by nedělal nic jiného.
„Právě jste si dal vejce na palačinku a zalil je čokoládovou polevou,“ informovala ho, jako kdyby to snad nevěděl. Změřil si ji proto chladným pohledem.
„Vím. To je snad zakázáno jíst palačinku s vejci?“ otázal se předstíraně mile, dávajíc jí tak najevo, že rozhodně nestojí o přádnášku ohledně stravování.
„Vlastně je to bulharská tradice,“ ozval se Brumbál, „Nevšimla jste si, že ctihodný profesor Karkarov se také často ráno hostil palačinkami s vejci a polevou? Já jsme od něj ten zvyk pochytil a když vidím, že nejsem sám a už to nemusím skrývat,“ významně pozvedl na Severuse obočí, „tak si dám hned taky.“
Následně mohl už jen v mírném šoku sledovat, jak ředitel bez mrknutí oka nakládá na svou palačinku hromadu vajec, polévá je jahodovou polevou, balí a pak se do nich statečně pouští. Ba co hůř, usmíval se při tom a skoro i vypadal, že mu to vážně chutná. Chápal u sebe, že má podivné chutě, o ženách živících se kyselími okurkami namáčenými ve sladkém želé slyšel celé historky, ze kterých se mu i teď zvedal žaludek, proto si racionálně uvědomoval ,že jeho jídlo musí být pro ostatní odporné. Přesto, nejen že to Brumbál snědl dvěma kousnutími, on si začal nandávat další porci.
Zamračil se na starého čaroděje. Když on takhle, tak mu to vrátí něčím dalším nechutným, takže ano, další Severusův chod se skládal z toustu přikrytého plátkem masa a silnou vrstvou nakládaných třešní bez pecky. Ředitel ho okamžitě, opět jako kdyby to bylo normální, napodobil a dál se usmíval od ucha k uchu. Tuto komickou scénu sledovali všichni kolegové u stolu s pozvednutým obočím nebo dokonce s otevřenou pusou. Hagrid totiž jakou dobu zapomněl donést svůj sendvič s kusem kýty do pusy, takže seděl s pusou dokořám a jídlem kousek od ní,

zatím co Severuse s Brumbálem upřeně sledoval. Asi by vzbudili ještě větší údiv, kdyby se Severus stačil dostat k smíchání čaje s brusinkovou limonádou a šlehačkou. To mu ale nebylo dopřáno, protože dorazili sovy s Denním věštcem po jehož otevření nastal ve Velké síny nebývalý ruch. I ředitel přestal vtipkovat a začal se mračit.
Něco se stalo, nejspíš Smrtijedský útok, a vyjmečně o něm Severus nevěděl předem ani slůvko. Rychle sebral napůl slepé sůvě z věže její noviny, které jí přinesla opelichaná sova neurčitého druhý a spíše menšího vzrůstu v mnohém hodně podobná své majitelce. Roztáhl Věštce na první straně a hned viděl, co vzbudilo ten rozruch. Mrtvé zdeformované tělo muže nalezené v rodinném domě v Godrikově dole. Jeho manželka a dcera byly nezvěstné. Znamení zla sice nad domen nebylo spatřeno, přesto se bystrozoři jednoznačně domnívali, že se jedná o útok Smrtijedů. Bez Znamení zla to nebyl útok Smrtijedů, v žádném případě ne. Bylo to něco horšího. Neviděl fotografii, ale dokázal si představit co je myšleno pod slověm 'zdeformované'. Už to totiž jednou viděl a byl to zážitek, na který nikdy nezapomene.
Otřásl se.
Stejně tak věděl, kam se poděly žena s dcerou. Dávno už nebyly naživu, ani doufání Holoubkové, že je nakonec někde objeví přinejmenším živé, je rozhodně nemohlo vzkřísit. Skončily pravděpodobně jednou z nejohavnějších smrt,í jakou může člověk skončit, včetně umučení cruciátem. Po tom z vás zbyla alespoň mrtvola k pohřbení, ne jenom hromada páchnoucích hadích výkalů.
Zachvěl se. Běhal mu z té představy po zádech mráz, hlavně když si uvědomil ,že tak hrozným způsobem skončila... osmiletá dívka. Začalo se mu špatně dýchat, oči ho pálily a v břiše cítil magické chvění. Dítě bylo stejně rozrušené jako on. Nikdy ho novinové články nepřiváděly k slzám, zvláště ne ty, kde byla popsána něčí smrt, jenže tady šlo o malou holčičku. Takovou, jaká možná vyroste z toho malého parazita co má uvnitř.
Hodil noviny zpátky před Trelawneyovou, která je nejspíš stále hledala někde na zemi, kam si myslela že jí spadly, a prudce vstal. Musel odsud pryč dřív, než se skutečně rozbrečí jako malá holka. Protáhl se za Giftem, vyrazil mu přitom z ruky jeho noviny, a rychle vyběhl na chodbu. Samozřejmě jen tak, aby to vypadalo nanejvýš jako urychlený odchod. Nepobíhal po chodbách jako nějaký nezvedený student. Zabočil na profesorské toalety, kde se pro jistotu zavřel v kabince. Opřel se o její dveře zády, hlavou složenou v dlaních a dlouhými nádechy se uklidňoval. Musel sáhnout po své nitrobraně, kdy svůj smutek a úzkost pomalu přesouval myslí hlouběji a hlouběji, jako když hrajete škatulata hejbejtese. Natlačil ho do krabice, uzavřel, pomyslně zalepil lepící páskou a zastrčil pod postel do nejtemnějšího kouta. Vše to byl jen mentální obraz, představa toho, co by se smutkem a lítostí nad smrtí dítěte rád udělal, kdyby byl hmotný. Metoda koncentrace, kterou on pro sebe považoval za nejsnažší. Ne rozpitvávání, jak to dělával Brumbál, ale potlačení.
Když o deset minut později vycházel z toalet ven, tak byl zase docela v pořádku. Klidný, žádná lítost, jen vědomí, že včera večer byla zabita rodina v Godrikově dole, což ho zajímalo stejně, jako kdyby zemřela rodina krys tady na hradě.
„Nebelvírští ho viděli minulý týden zvracet přímo na hřišti,“ dohlehl k Severusovím uším hlase Wilsona z Havraspáru, „Přestal vařit lektvary, náhle mu dali Obranu a viděl jsi ,jak v posledním týdnu vypadal? Já bych řekl, že má nějakou vážnou nemoc, možná je prokletý a nedá se to zrušit. Protože podívej, léta se o Obranu snažil, ale Brumbál mu ji dal až teď a k tomu všechny ty divné příznaky... určitě umírá.“
„Ujišťuji vás, pane Wilsone,“ stanul mu za zády v celé své příslovečné strašlivosti, „že se v nejbližší době nechystám odebrat na Avalon, což vám s radostí dokážu dnes odpoledne, od tří hodin do pěti, kdy se spolu sejdeme na školním trestu u mě v nové učebně, kde budete přepisovat Plathonovy spisy v řečtině. Budu se na vás těšit po celí zbytek doby, kdy budeme odloučeni,“ zabroukal mu skoro až do ucha, když se k němu naklonil a pak se zle usmál na Kingovou, zkušeně sekundující Wilsonovi ve vyděšeném výrazu. Ona, bohužel – pro ni nejspíš naštěstí – nic neřekla, tak neměl za co ji potrestat, ještě by si pak stěžovala u Kratiknota kdyby ji také přizval k přepisovaní. Však on jí jistě bude Wilson vyprávět.
Zase s o trochu lepší náladou je opustil. Přešlo ho to asi po pěti krocích, co se ještě dalšího povídá o jeho náhlém přesunu do pocize učitele Obrany a jeho lehké indispozici na famfrpálovém hřišti. Šeptanda byla nejhorší ze zbraní studentů. Mohli člověka ponížit stejně snadno, jako mu klidně zlomit vaz jeho kantorské kariéry. Za jeho působení se to nestalo, ale před padesáti lety tu byl obrovský skandál, kdy jedna studentka rozšiřovala po hradě, že spí s profesorem a dokonce s ním čeká dítě. Školní rada tomu uvěřila, vyhodila ho a on se pak oběsil v nejvyší věži. Jeho duch ještě pořád po hradě kroužil, nesnášenlivý vůči mladým děvčatům, které taky staršil na záchodcích, v šatnách nebo umývárnách, když tam byly samy. Takhle skončit nechěl, proto se také rozhodl, že řekne pravdu. Přirozeně pravdu jak ji znali profesoři, nikoliv skutečnou pravdu. Říkat jí prvákům by bylo zbytečné, nechá si to pro Potterovu třídu, ti to zaručeně roztroubí dál.
Zastavil se v chodbě a přejel si rukou po břiše. Za prvé měl zase hlad, nebo spíš stále, a za druhé se mu chtělo hrozně na záchod, opět. V duchu si povzdechl a vyrazil zpátky k toaletě.

°°0°°

Jako jediný si přečetl článek bez zděšeného vydechování. Žaludek, vnitřnosti a hlavně srdce měl sevřené strašlivou představou toho, co se jistě muselo udát v domě, i když přesně nevěděl co to bylo. Jen jednoduše nedokázal odhodit svůj vnější klid, který Ron i Snapem popsali jako merlinorovný. Kdoví proč se pak důkladně infromoval proč se to říká a pochopil, zejména teď. Merlin, na smrt prokletý, prý přešel pole zmasakrovaných Artušových i Morganiných vojáků, podal čarodějce truchlící nad mrtvým tělem syna svou hůlku a řekl jí, že chce být poslední obětí v té nesmyslné válce, tak ať ho zabije. Dovedl si sám sebe představit, jak přesně to dělá, pokud by si myslel, že by to Voldemortovi zabránilo dál zabíjet. Jen pochyboval, že by se Voldemort smiloval tak, jak to učinila Morgana, a místo zabití by ho  dotekem vyléčil  z kletby. No, alespoň se díky přečtení té legendy dozvěděl, proč je Morgana stále vzývána jako velké léčitelka, ač je zároveň často považována za temnou čarodějku.

Odložil noviny na stůl a překryl je svým talířem. Doufal, že po něm nikdy nebude chtít odpovědi, protože je neměl. Nevěděl co a proč dělají Smrtijedi nebo Voldemort, nebyl přece v jejich kruhu. Tam byl Snape... Snape, ohlédl se po něm co dělá. Zrovna vstával a rychle mířil pryč.

„Omluvte mě,“ zamumlal spíš k Ginny, než k ostatním a vyskočil. Jestli se udělalo lektvaristovi špatně, tak u toho chtěl být. Vyběhl na chodbu a rozhlížel se, jestli ho neuvidí. Na hlavní koridoru nebyl, tak zabočil za roh do chodby obvykle používané profesory. Tam ho naštěstí uviděl, vycházel z toalet a s chutí se pustil do jednoho Havraspára. Ulevilo se mu, když ho viděl v pořádku, nejspíš prostě jen šel zase na záchod, jak to dělal v poslední době nadměrečně často, a Harry se pouze zbytečně bál.

Jakmile to vypadalo, že Snape končí s přednáškou ke klukovi, raději se stáhl za roh chodby. Moc dobře věděl, jak lektvarista hrozně nesnáší když ho má pořád za patami a když Harry kontroluje všechno, co dělá. Stejně se kontroly nevzdal, jen to dělal tak, že ho Snape neviděl nebo si, snad, myslel, že prostě jen postává opodál. Počkal až muž odejde a až pak se vrátil do Velké síně, spíš jen proto, aby vyzvedl své kamarády a vyrazili na první hodinu. Hlavní tématem rozhovoru byl samozřejmě novinový článek.

„Měli bychom obnovit BA,“ navrhoval Ron, zrovna když se dostávali k učebně přeměňování, „Obrana je jako každý rok naprosto k ničemu. S Giftem jsme alespoň dělali nějaká kouzla, Snape nás nutí psát testy.“

„Dal nám jediný všeobecný velký test a ještě řekl, že ho dává proto, aby zjistil, co všechno víme. Nic to nevypovídá o jeho dalším stylu výuky. Ono je totiž běžné, když dává profesor svým studentům testy, naopak je neobvyklé, pokud si s nimi přátelsky povídá,“ informovala ho s mírným sarkasmem Hermiona.

„Ty už se ho zase zastáváš,“ zamračil se na ni zrzek, „Každý rok je víc a víc jasné, co je zač. Ne! My víme s jistotou, co je zač,“ důrazně pozvedl obočí, „a ty přesto pořád tvrdíš,že je snad světec.“

„To jsem nikdy neřekla!“ bránila se dívka.

„Pravda, Rone, neřekla to,“ zastal se jí Harry, „Víme co je zač, víme co je všechno zač a nikdy se ještě žádné naše podezření pořádně neprokázalo. Možná už je načase ho přestat podezřívat z veškerého zla na škole. Víš, co jsme si říkali? Poslední rok klidu, pak se teprve můžeme začít skutečně bát a dělat si vrásky.“

„Já vím, jenže zase tři mrtví a kolik nezvěstných... Harry, to je... mám strach, že příště uvidím v novinách naše Doupě,“ povzdechl se a dopadl na židli v učebně.

„Doupě je dobře chráněné. Bezpečný dům, jinak by mě tam Brumbál nepustil,“ ujistil ho o bezpečnosti a posadil se vedle, za sebou slyšel, jak si sedá Hermiona, „Daří se nám neklepat se strach už několik týdnů, budeme to zvládat dál. Na truc všem, co mu posluhují a mají ve škole zvědy. Dovedete si představit jeho vzteklý škleb, až se dozví, že Harry Potter s kamarády si vůbec nic nedělá z jeho útoků. Určitě mu to poleze na nervy.“

„Takhle to nefunguje,“ zamručel Ron.

„Ne, funguje to takhle,“ řekla Hermiona a následně se zářivě usmála, „Nasadíš si úsměv, dobrou náladu a ukážeš jí lidem. Tak se chováš, když na tobě někdo závisí nebo na tebe někdo spoléhá,“ dodala už vážněji, natáhla ruku a položila ji Ronovi na rameno.

V tu chvíli začal mí tHarry zase dojem, že je tu trochu jako páté kolo u vozu. Kdyby už dívka neseděla, tak snad poruší své nepsané tradice mít kolem sebe schopné lidi a přesune se někam dál, aby těm dvěma poskytl soukromí. Takhle jen odvrátil hlavu k oknu a vyhlédl z něj na šedé mraky postupující po obloze, nevšímaje si při tom, jak po sobě jeho kamarádi vrhají dlouhé, skoro až tklivé, pohledy. Umírající lidé, přátelé, co se mají rádi, cítil se proto osamněle a taky žárlil. Bylo tomu tak, moc nebo ne, štěstí z toho, že se přátelé milují nebo ne, prostě žárlil. Měl sice Ginny, jenže Ginny ona byla prostě ona, to bylo vše, co se k tomu dalo říct. Prázdnota uvnitř, kterou cítil pokaždé, když byl s ní, se stále nezmenšovala. Dnes, pod tlakem článku v novinách, měl dojem, že je snad ještě o něco větší. Zároveň mu docházelo, že jediné chvíle, kdy ji necítí, je, když je v přítomnosti Snapea s dítětem. Nejspíš to bylo tím, že tehdy ho celého pohltilo léčitelské nadání.

V podobných myšlenkách se ztrácel celý den. Během vyučování Přeměňování i pak během Dějin, to se mu ani nepodařilo usnout nebo třeba jen upadnout do stavu podobného katatonii, v jakém se obvykle nacházeli všichni studenti. Hodina volna, naprosto nesmyslně vložená před Obranu byla přibližně stejně  tak chmurná. Částečně ho z toho dostala jen Hermiona, která naléhala,  aby se konečně začal společně s ní a Ronem učit. Seděli proto všichni tři na chodbě na zemi a šprtali se jako blázni. Proč zrovna tam nepochopil, jen mu do mozku doputovalo něco v tom smyslu že Hermiona zkouší novou metodu koncentrace, spočívající v chladném vzduchu a velkém přísunu kyslíku z otevřeného okna. Výsledek byl takovéý, že se ona učila skvěle a on s Ronem se klepali jako ratlíci, že jim div zuby nedrkotaly.

O článku oni tři nemluvili, i když kolem nich určitě probíhala živá debata. Poznal to podle toho, jak se na něj lidé dívali. Ne jako na blázna sedícího na zemi, v kouzelnickém světě to byl ještě vrchol duševní stability, ale úplně jinak. S očekáváním nebo výčitkou. Jako kdyby se měl teď sebrat a utíkat do Godrikova dolu vyšetřit, co se tam stalo. Nebylo to v jeho silách pomoci lidem, co tam zemřeli, nebyl k nim lhostejný, jen ho smutek nad smrtí jiných tak zmáhal, až se to zdálo být lhostejností. Ve studené chodbě, kde sedě,l se místo skutečného učení věnoval tomu, že čmáral na strany svého pergamenu geometrické tvary, čtverce a trojuhelníky. Jedinou takovou malou jiskrou bylo zvonění, zvoucí je do učebny Obrany. Doufal, že Snapeova přítomnost by mu mohla přinést trochu světla.

Vešel do učebny a jako minule se skoro zarazil na místě. Ohavná scenérie, co lektvarista nastavil přesně tak, že ji každý po příchodu hned uviděl, měla prostě takový vliv i na člověka, co neviděl ani jednu z neodpustitelných poprvé a jen na obrázku. Zvláště nechutný byl poškozený mozek v lihu trůnící na poličce a občas se přesouvající, když pod ním člověk třeba moc rychle přešel. Když to viděl prvně v minulém týdnu, tak se bál že to Nevilla tvrdě zasáhne, i se ho pokusil varovat před tím, než kamarád vešel dovnitř. Bylo to zbytečné. Mladík došel bez mrknutí oka až k protější zdi, zvedl hlavu a dlouze se díval na mozek, pak jen potřásl hlavou a řekl 'Konečně vím, co jim udělala'. To bylo vše, co k tomu řekl a teď, když procházel Harrymu po boku, se dokonce po mozku nebo obrazech ani nepodíval. Prostě se šel posadit na své místo.

Podíval se po Ronovi s Hermionou co oni na to. Ti oba odtrhl pohled od obrazu – také je hned upoutal – a podívali se na Nevilla, pak jen mírně pokrčili rameny. Neville se s tím zřejmě vyrovnával po svém s pravou sílou lva a pokud si nepřišel pro pomoc, tak ji nejspíš nepotřeboval. Nebo ji nacházel u své ženy, což by bylo nejspíš nejlepší.

Žáci si posedali na své místa a tiše vyčkávali příchodu profesora. Někdy byla učebna Obrany oblíbené místo, například když učil Remus, Tonksová nebo ostatně Gift, jindy byla zajímavá, když učil Moody, biť falešný a pak byla také děsivá a stísněná, například v případě, že jí ředitel svěřil do rukou Snapeovi. Všichni očekávali, že to bude jako o lektvarech, také se jim v první hodině očekávání splnilo hned tím velkým testem a Snape rozhodně nedával najevo že by chtěl jejich očekávání změnit.

Nestalo se tak ani dnes, když s posledním zvoněním vplul do třídy s příslovešným vláním pláště a znechuceným pohledem profesora, naprosto zklamaného všemi žáky, sjel celou třídu. Hodil na stůl stoh pergamenů až to zadunělo, opřel se o katedru a temně na ně shlížel. Někteří se přikrčili, jiní jen dělali, že oni nic, pár jich Snapeovi čelilo hrdě, už přece nebyli děti, a jediná výjimka si dlouze ulehčeně povzdechla. Harry. Jak kolem něj lektvarista prošel, tak ho ovanul známý pocit tepla zahánějícího chmury a setrvával i teď, když byl muž na druhé straně místnosti, jen se proměnil prostě jen v příjemný pocit. Bylo to fajn.

„Zklamání. Toto jediné slovo ani zdaleka neobsáhne, co jsem zažíval při čtení vaši prací,“ promluvil Snape do hrobového ticha učebny a důrazně poklepal hubeným prstem na stoh pergamenů, „Neschopnost vaše i předešlých profesorů Obrany proti černé magii se na úrovni vašeho vzdělání těžce podepsala. Zjistil jsem, že nemáte ani základy, což je naprosto otřesné,“ narovnal se, prudce, až se znovu zachytil katedry, a nadechl se. Harry byl nejspíš jediný, kdo si toho všiml, vzhledem k tomu jak byli ostatní vyděšení. Trochu znepokojeně proto muže sledoval.

„Nemá to ani cenu známkovat, jak je to ubohé,“ pokračoval, jako kdyby se nevolnost nikdy nedostavila, a jedním mávnutím hůlky proměnil jejich práce v prach, „Dnes si vás pro to raději vyzkouším z praxe, ať alespoň vím, kdo má základní schopnost se ubránit a kdo by zemřel na místě. Předtím ale,“ vydal se na pomalou obhlídku třídy, ke komu přistoupil, ten se trochu odtáhl, běžná reakce na Snapea, „chci vyjasnit a popřít několik stupidních fám kolujících po škole o mé osobě a faktu, že učím Obranu místo Lektvarů. Zajisté vás všechny zklamu když řeknu že zcela jistě neumírám. Naopak se těším dobrému zdraví a plánuji zůstat naživu ještě neméně osmdesát let. Stejně tak zklamu lačné obdivovatelky zlata; můj trezor v bance není naditý galeony od podlahy po strop, takže rozhodně nemám dost financí na to, abych podplatil ředitele Brumbála, nehledě na to, že ředitel touží po věcech, jež nikdo na světě nevlastní a proto si je zpravidla sám vyrábí. Pravda je taková,“ zavířil v prudkém obratu uprostřed mězi lavicemi a tentokrát to vybral bez problému, „že jsem prováděl náročný lektvarový experiment, během kterého mi vybuchl kotlík do obličeje. Ano, beze studu přiznávám že mi vybuchl kotlík, stalo se tak během vyvíjení lektvaru, u něhož by drtivá většina z vás nepochopila postup přípravy základní směsi, natož aby ji někdo byl schopen namíchat. Na to jsou vaše mozky příliš malé a omezené,“ došel ke katedře, u které se zastavil a sklouzl po třídě ledovým pohledem, „I tak by snad i méně inteligentnímu mohlo dojít, že přísady ve zmíněném lektvaru byly vysoce toxické a při výbuchu se dostaly do mého těla. Vážné a trvalé následky to mít nebude, jak jsem říkal, hodlám se zde ještě pár desítek let zdržet, přesto se musím vyvarovat veškerého vaření a míchání lektvarů v následujícím téměř roce, aby mé tělo všechny toxiny zpracovalo a vyloučilo. Jakákoliv jedovatá látka, zejména ty pocházející z vaši kotlíků, by mohla mít neočekávaný dopad. To je jediný a pravdivý důvod, proč nyní místo Lektvarů vyučuji Obranu proti černé magii,“ odmlčel se, ponechávaje studentům čas, aby se po sobě začali nejistě dívat.

Harry naopak sledoval výhradně Snapea. Chvíli skoro i uvěřil, že to co říká je pravda, přestože znal pravý důvod jeho přechodu k Obraně, tak přesvědčivě to znělo. Včetně nevyjádřené výhrůžky, že jestli budou roznášet další pomluvy, tak jim za to lektvarista utrhne ruce a vystřihne jazyk z pusy.

„Ještě jedna věc,“ promluvil Snape po chvíli nastálého ticha, „jestli někoho z vás právě napadlo, že by mohl vyzkoušet, jaký neočekávaný dopad by na mě mělo přijít do kontaktu s nějakým lektvarem, tak vězte, že toto,“ ukázal důrazně na tři obrazy znázorňující Neodpustitelný, „by se pro vás stalo vidinou klidného a vytouženého Avalonu. Provedl bych vám neskutečné věci, pak bych vás zabil, vzkřísil v podobě zombie a ty věci vám provedl znovu. A jestli si myslíte, že mrtví už necítí bolest, tak se šeredně mýlíte,“ pár žáků ve třídě mu snad uvěřilo, nebo možná je vyděsila jen samotná vidina, protože se zdáli trochu pobledlí, „Teď můžeme konečně přejít k výuce. Vezměte si erární hůlky a ukažte mi, co dokážete.“

Přistoupil ke stěně, poklepal vlastní hůlkou na zámek, čímž ji odemkl a pak ji otevřel dokořám. Několikrát už skříň s Bradavickými hůlkami viděl, zase ne ale tak často, aby ho to vždycky nepřekvapilo. Přeci jen k soubojům muž proti muži se v hodině dostali zřídkakdy, vzhledem k tomu, jaké měli profesory, a proto byl pohled na fochy naplněné hůlkami opravdu fascinující. Asi nejen pro něj, protože nikdo se nijak ochotně nezvedal z místa.

„Na co čekáte? Až vám snad ty hůlky rozdám sám ještě s věnováním?“ zeptal se Snape sarkasticky, obočí mu vyletělo nahoru. To bohatě stačilo k tomu, aby se celá třída urychleně, leč spořádaně, přesunula ke skříni vybrat si hůlku nejvíc podobnou té svojí. Byli nacvičeni už z lektvarů, že Snape nesnese, když se budou o věci přetahovat nebo se předhánět, takže se seřadili do řady a rychle, leč pečlivě si jeden po druhém vybírali.

Harry si stoupl až dozadu, dokonce až za všechny mrzimorské a také hodně daleko od svých přátel. Učinil tak úmyslně, stejně věděl, že pro něj tam vhodná hůlka není, brko z fénixe bylo příliš vzácné, tak nechtěl někomu jinému sebrat hůlku, co by mu pomohla k dobré známce nebo se dokonce něco naučit. Jenže to by nebyl Snape, aby si ho nevšiml.

„Co děláte tam vzadu, pane Pottere?“ zeptal se, přičemž zahradil Ronovi přístup ke skříni, „Pojďte sem dopředu a vyberte si hůlku. Nehodlám pak poslouchat vaše výčitky, že jsou vaše výsledky mizerné, protože jste neměl vhodné nástroje. Nu... tak pojďte.“

„Myslím, pane, že jedno, jestli si vyberu jako první nebo jako poslední,“ namítl, ovšem to už byl téměř u Snapea, „Na půdě školy jsou nenajvýš tak dvě hůlky z brkem fénixe, jednu vlastním já a druhá není na půjčování, protože visí ve vitrína na třetím patře. Je fuk, jakou jinou si vyberu, nikdy to nebude ono.“

Zkoušel to  několikrát, zejména na Hermionino naléhání a s Ronovou podporou, ale prostě jeho hůlka byla jeho hůlka. V něčem byla jiná, tedy kromě faktu že v sobě měla vzácné jádro. S ostatními mohl čarovat, jenže to bylo jako vést rozhovor s Dracem Malfoyem, vzájemná nesnášenlivost, neprojevená kletbou jen proto, že ani jeden nechtěl přijít o končetiny.

„Nesmysl,“ utřel ho lektvarista s obvyklým pohrdáním, „Jako obvykle připisujete sám sobě větší důležitost, než máte. Vyberu vám vhodnou hůlku sám,“ obrátil se k fochům, chvíli četl malé nápisy na jejich přední straně, než vytáhl jeden úplně dole a z něho vylovil hůlku, kterou pak Harrymu strčil do ruky, „Tady. Pero z hypogrifa, fénixově je to nejspíš nejblíž z těch, co tu máme. Vhodný by byl také zelený irský fénix, ten je rudému ohňovému jako bratr, jenže to je příliš drahé jádro, než aby ho měly školní hůlky. Takže, zkuste ji pořádně v ruce,“ vyzval Harryho.

Podíval se dle rozkazu na hůlku, ona se podívala na něj. Zamračil se na hůlku a ona se nevrle ušklíbla vstříc. Ozbrojené příměří bylo uzavřeno alespoň pro tuto hodinu, jak to bude příště, to jenom merlin ví. Jestli dnes nepředvede i na sebe nadprůměrný výsledek, tak se nejspíš hůlka nebude jen kysele tvářit, ale popálí ho nebo pohryže. I s tím už se setkal.

„Je to dobré, pane,“ ujistil Snapea, že tohle jde.

„Když to říkáte... beztak jistě bude váš dnešní výkon nenajvýš tak uspokojivý,“ znovu si musel prosadit svou arogantní povahu, nehledě na to, že to na mladého nebelvíra nemělo valný vliv, „Další!“

Ustoupil sice stranou, přesto se držel spíš blíž Snapea. Nedělal to proto, že by ho tu chtěl před něčím chránit, jen chtěl teplou úlevu, kterou mu jeho blízkost přinášela. Navíc, když se člověk odprostil od vzteku vůči němu a nebyl středem jeho zájmu, tak byla někdy docela sranda poslouchat, jakými komentáři častuje ostatní. Zejména dnes se zdálo, že skutečně perlí takovým tím způsobem kdy víte jistě, že vás uráží, jenže to dělá s takovou noblesou a klidem, až si přestáváte být jistí , jestli je to vážně urážka nebo tak spolu lidé mluví normálně.

Hůlky byli zanedlouho rozdány, jednu si vzal i Snape. Ron po Harryho boku si nervozně pohrával s tou svou, jež mu, jak se zdálo, také moc nepadla. Ne že by to kohokoliv zajímalo, snad kromě Hermiony, znepokojivě si prohlížející, co z hůlkou vyvádí za věci. Přehazoval ji v ruce, otáčel mezi prsty, poklepával si s ni do dlaně... jestli hůlka do té doby nebyla nervozní až hrůza, tak teď už určitě byla.

„Deset kroků je délka této učebny,“ řekl Snape zatím co kráčel na druhou stranu učebny zanechávaje třidu stát kolem katedry, „Ideální pro hůlkové souboje a přesně k tomuto účelu byla také učebna postavena,“ obrátil se k nim čelem, zlehka rozkročený, hůlku připravenou a zároveň jednu ruku za zády, „Vyberte si libovolnou kletbu, samozřejmě vyjma Neodpustitelných, a vrhněte ji na mě s veškerou silou, které jste schopni. Do toho... jeden po druhém.“

Okamžitě byl proti takové hlouposti, jakou tu lektvarista předváděl. Kdyby nedokázal některou s kleteb odrazit a ta ho zasáhla, tak by to dozajista ublížilo dítěti. I pouhý pořádné experiarmus vás mohlo poslat proti stěně jako kus vrženého hadru. Nemusel by nic vědět o těhotenství nebo mužském těhotenství, aby mu bylo jasné, že rána do zad či do břicha by mohla být pro dítě smrtelná.

„Nemůžeme na vás vrhat kletby, to je příliš nebezpečné, pane,“ řekl dřív, než se stačil někdo odhodlat a splnit Snapeúv přikaz, „Kdybychom vás zasáhli, tak je to porušení školních pravidel a navíc bychom vás mohli zranit.“

„Ne, že by na tom někomu záleželo,“ zamumlal kdosi, kudpodivu nikoliv Ron, nýbrž někdo z Havraspáru. Skoro se neubránil nutkání obrátit se a dotyčného alespoň vyhledat pohledem, aby ho mohl počastovat pohoršeným zamračením.

„Za mluvení, aniž byste byl tázán, vám odebírám pět bodů, pane Pottere,“ jistě je odebral s rozkoší vzhledem k tomu, jak mu blesklo v očích, „K vašim planým obavám; pochybuji že je tu někdo, kdo by mi vzal hůlku i kdybych jen tak nečině stál a nechal na sebe vrhat expelliarmus bez sebemenší snahy se bránit. Mimochodem, když už jste tak předstoupil, tak máte před všemi ostatními přednost. V soubojích jste po celých Bradavicích vyhlášená hvězda, tak mi ukažte, co umíte.“

Neochotně postoupil dopředu o dva kroky, aby měl rozmach pro pohyb hůlkou i pro případné ustoupení v obraně. Jen tak zlehka zvedl svou hůlku, promnul ji v prstech a váhal. Nemohl na Snapea jen tak vrhnout kletbu, vždyť byl těhotný a mohlo by to ublížit dítěti. Byl si jist, že v souboji by mu dokázal vzdorovat stejným způsobem a stejně efektivně jako u jiných Smrtijedů, jeho výcvik jistě nebyl lepší a snad ani sám Snape neměl nějaký extrémní talent na bojovou magii. To by pak nejspíš nedělal lektvary, že? Takže byl lektvarista nejspíš tak dobrý jako Malfoy senior, což byl nejlepší bojovník, jakého kdy Harry viděl. Ať tak či tak, nezáleželo na tom. Nemohl proti němu skutečně použít kletbu.

„Expelliarmus!“ vyrhl kletbu zdánlivě proti Snapeovi, místo toho jí bravurně namířil těsně vedle jeho hlavy, takže mu proletěla kolem spánku, zlehka zvedla vlasy a roztříštila se o holou zeď za jeho zády. Zvláštní bylo, že lektvarista se ani nepokusil pozvednout hůlku k obraně nebo vyčarovat štít, prostě jen stál a díval se Harrymu zpříma do očí. Pak mu došlo, co udělal, on si prostě přečetl mladíkův úmysl neublížit mu a nezasáhnout ho a podle toho se také zachoval. Bylo to vůbec možné?

„Směšné,“ odfrkl si Snape, „Nelepší z bojovníků na škole, hrdina a Zlatý chlapec a přitom není schopen trefit se do stojícího muže o váze osmdesáti kilo. Jestli to takhle bude pokračovat, tak nejspíš večer zapláču nad vaší ubohostí. Další!“ mávnutím ruku poslal Harryho pryč.

Poslechl, ač se mu moc nechtělo a nejradši by se tam vrátil, když viděl jak po Snapeovi vrhají kletby všeho druhu. Celou dobu byl jako na trní. Byla pravda, že se nikdy nikdo nedostal přes žádnou lektvaristovu obranu, vlastně se zdálo, že se k tomu nikdo ani nepřiblíži, ale stejně to bylo znervozňující. Stokrát mohl muž neverbálně vyvolat štít prakticky ještě před tím, než útočící student dokončil svou kletbu, stejně on stále viděl ten okamžik, kdy štít selže, celé Snapeova magie se zvrtne, kletba ho zasáhne a on skončí prokletý a omlácený o zeď v leže na studené podlaze. Při té představě ho mrazilo v zádech. Jedinou útěchou mu bylo, že je tady a kdyby se něco zvrtlo, tak okamžitě zasáhne. Určitě by za takových okolností dokázal zachránit i dítě, nejen Snapea. Snad.

Kdyby se víc soustředil i na něco jiného než je obrana těhotného muže, tak by si mohl všimnout jak dobří jeho přátelé jsou. Zejména Neville s Ronem, s klidem by mohli jít na bystrozora. Dobrá byla také Lenka za tiché podpory svého manžela a nakonec ani Hermiona nedopadla nejhůř. To ale moc nevnímal. Stejně tak si nebral k srdci, jak se Snape vysmívá jeho kamarádům. Ron má prý obě ruce levé, Neville by nesestřelil ani šišku ze stromu, Lenka by se měla vrátit k plotně jako spořádaná manželka, Cho že prý ani nebude komentovat, protože má jen jedny nervy a Hermiona by se měla jít zahrabat s takovým výsledem do knihovny a pokud možno už z ní nevylést do dovršení sta let. Na ostatní neměl lepší připomínky, s nikým nebyl spokojen. Možná tak jediný, kdo by jeho jemným sítem prošel by byl Harry, kdyby se nerozhodl že riziko úhony dítěte je moc velké, na to, aby se předváděl.

Zvonek, k jeho velké úlevě, ukončil hodinu před tím, než stačil Snape pořádně dokončit proslov o mamlaství všech žáků sedmého ročníku a vyzvat je k dalšímu praktickému cvičení. Tím pádem pro dnešek snad už další riziko pro dítě nehrozilo. Byl z toho uvnitř tak roztřesený, že když se pohnul ke svým věcem, pohozeným u nohy židle, tak ho brněliyvšechny končetiny od toho, jak strnule stál.

„Pamatujete, jak jsem si stěžoval na psaní písemek?“ zašeptal Ron když se všichni tři skláněli pro své tašky, „Tak to beru zpátky, tohle bylo děsivé, hrozné a skvělé zároveň. Nečekal bych, že Snape vůbec přistoupí na praktické cvičení.“

„Já naopak ano,“ namítl Hermiona, „Je tím čím je, bojová magie je mu jistě blízká,“ významně pozvedla obočí a podívala se na Harryho, „Co myslíš ty?“

„Že to bylo poučné,“ zvolil opatrně, říct nebezpečné by asi v jejich přítomnosti neměl.

Byla to od něj asi moc slabá reakce, ale co, měl své důvody proč neskákat radostí a jednou až je kamarádi poznají, tak pochopí. Dřív nebo později k tomu dojde, pokud bude svědomitě dodržovat povinnosti Snapeova léčitele, což mimo jiné teď znamenalo jít muži pořádně vyčinit za tak nebezpečné vyučovací metody.

„Pane Pottere, vy tu počkejte,“ zavolal na něj Snape kupodivu jako první, což mu opravdu přišlo vhod. Nemusel alespoň mít pocit, že porušuje podmínky jejich smlouvy v tom smyslu, že se moc stará a dolézá, jak by to nazval lektvarista.

„Počkáme venku,“ řekl Ron, Hermiona souhlasně kývla, ještě mu věnovali pohled, než se oba rychle vzdálili ven za svými spolužáky. Určitě se ho pak venku zeptají, co mu Snape chtěl, tak si bude muset vymyslet výmluvu, pro teď bylo podstatné vynadat lektvaristovi za to, jak ohrožuje svoje dítě.

Přistoupil ke katedře a dal výrazem najevo, že chce říct něco velice důležitého. Přinejmenším doufal, že to tak vypadá, nejspíš ne, protože Snape měl spíše typicky znechucený výraz než netypicky znechucený, objevující se většinou ve chvíli, kdy mu Harry domlouval ohledně dítěte.

„Pane...“
„Můžete mi říct, co to mělo dnes znamenat, Pottere?“ přerušil ho dřív, než stačil cokoliv říct.
„To bych se vás mohl zeptat taky,“ odpověděl zamračeně, „Nechal jste po sobě celou hodinu metat prokletí. Mohlo se vám něco stát, nejen vám. Jak mám dodržet dohodu, když mi to tak hrozně stěžujete? Nemůžu jen tak uprostřed hodiny vyskočit a začít se o vás bát, víte, jak by to vypadalo?“
„Přesně tak stupidně jako dnes. Jste považován z nejschopnějšího bojovníka na škole, což jste také několikrát dokazoval přímo na bitevní poli. Každý očekával, že pokud mě vůbec nepřemůžete, tak se alespoň trefíte a způsobíte mi potíže. Místo toho jste se rozhodl ničit školní vybavení... a moje vlasy,“ dodal se zavrčením a prohrábl si bezděčně mastné prameny na straně kde ho těsně minula kletba.
„A kdybych se trefil, prorazil váš štít a zasáhl vás, tak byste skončil rozpláclý na zdi. Něco takového bych neudělal za žádných okolností,“ namítl prudce, to jak Snape přistupoval ke svému stavu, ho momentálně vytáčelo.
„Nebuďte směšný...,“ pohrdavě zvedl koutek rtů, „V souboji na život a na smrt, uprostřed zápalu boje, bych byl ochoten přiznat, že byste mě možná a pouhou náhodou dokázal trefit do nechráněného místa, ale v klidném prostředí, obráceni tváří v tvář... nemáte ani tu sebemenší šanci,“ řekl s výsměchem, „Já bojoval o svůj život v době, kdy vy jste ještě ani nebyl na světě. Můžete mít jisté nadání, ale moje zkušenosti ho stonásobně převáží.“
„Zapomínáte na svůj stav. Víte, že vaše magie může začít fungovat špatně. Klidně se mohlo stát, že vám docela vypoví službu, třeba jen na chvíli, pak by ani vaše obrovské zkušenosti k ničemu nebyly,“ trochu zvedl hlas, spíš ze strachu než ze zlosti.
„Opět nepodložený předpoklad, že bych se o sebe nebyl schopen v takové chvíli postarat. Stále zas a znovu děláte tu samou chybu, Pottere. Podceňujete mě,“ složil si bojovně ruce na prsou a zvedl hlavu, shlížejíc tak na Harryho z vrchu, „Vím, jakou kletbu použijí ,dřív, než ji stačí vyslovit. Kdybych měl třeba jen pocit, že se nedokážu bránit, tak stačím uhnout stranou. Na rozdíl od vás, pošetilých nebelvírských hrdinů, mám vyvinutý pud sebezáchovy. Nepouštím se do věcí, ve kterých mohu přijít k úhoně, pokud k tomu nemám zásadní důvod.“
„Jako třeba se vytahovat?“ nadhodil, „Chtěl jste prostě nám všem ukázat, že na to máte. Jim, aby si nemysleli že se budou dál v hodinách Obrany flákat a mně, abych čirou náhodou nebyl moc starostlivý, že? Zklamu vás. Nepovedlo se. Oni se nikdy neflákali a já jsem starostlivý dál.“
„Zacházíte příliš daleko, Pottere,“ přimhouřil oči, „Pořád jste ve třídě, nikoliv v mých pokojích, takže tady vám body budu s radostí odebírat stejně, jako vám bez mrknutí oka zadám za vaší drzost trest.“
Měřili se vzájemně neústupným pohledem. Snape by za žádných okolností nepřiznal, že se snaží dělat dojem ani třeba to, že potřebuje pomoc. Harry na druhou stranu zase nehodlal ustoupit ve své snaze chránit lektvaristu, zejména pak jeho dítě. Tento souboj nemohl mít vítěze a tím pádem ani poraženého, mohl tu být jeden rozumnější, který nechá druhého vyhrát bez boje, protože je to tak pro něj bezpečnější.
„Ani na okamžik to s vámi nebudu mít snadné, že jo?“ zeptal se o poznání méně naštvaně. Nedokázal se na Snapea dlouho zlobit a hlavně to vzdal právě proto, že to škodilo dítěti a nikam to nevedlo. Nevzdával se ale zcela, to by nebyl nebelvír, spíš se jen tak stáhl.
„To v žádném případě.“
„Tak fajn. Nemyslete si, že mě tím odeženete, jsem nebelvír, já se nevzdávám a nezaleknu se žádného nebezpečí,“ řekl důrazně.
„A já zmijozel a týraní nebelvírů mi přináší obrovskou rozkoš,“ odpověděl stejně a přidal trochu své příslovečné temnoty do hlubokého hlasu, kterým to pronesl.
Harry ho sledoval, chvíli se mu dařilo se ovládnout a pak se začal tiše smát. Raději si přikryl rukou pusu, tak to nevypadalo až tak nevychovaně. Jenže to vypadalo ještě nevychovaněji. On si ale prostě nemohl pomoct. Když nedostával při každé příležitosti na Snapea vztek, tak mu teprve začalo docházet jak vtipný umí lektvarista být při tom, kdy vás uráží až vám rudnou uši studem nebo vzteky.
„Co kdybyste místo pochechtávání se konečně zmizel za svými potrhými kamarádíčky. Lezete mi na nervy,“ zavrčel a mávnutím ho poslal pryč, přičemž se ostentativně obrátil zády.
Smích ho trochu přešel, vlastně docela a zůstal stát na místě, sledujíc lektvaristova nahrbená záda jak muž sklízel ze stolu nějaké papíry co si s sebou přinesl. Vypadal klidně, i po celou hodinu, dalo by se říct že z něj klid doslova cítil, to až teď když ho sledoval mu docházelo že je až moc velký. Možná, když se hodně usilovně díval, viděl strnulost v zádech a v krku.
„Pane?“ ozval se.
„Co, Pottere?“ jen se po něm krátce obrátil přes rameno, než zaklapl desky s papíry a zase se odvrátil.
„Chci se na něco zeptat, jen mě za to nezabijte, protože tu otázku nesnášíte, takže...“
„Ano,jsem v pořádku,“ odpověděl mu dřív než ze sebe stačil vypravit to podstatné, „Na to jste se chtěl zeptat, že ano? Mám oteklé nohy, všechno mě bolí, žaludek mám jako na vodě a přeležel jsem si krk, když jsem v noci nemohl pořádně spát, protože mi bylo horko. To je ve zkratce výčet mých momentálních obtíží. Máte nějaký recept, pane léčiteli?“ zeptal se s pozvedlým obočím, spíš pohrdavě, samozřejmě jak jinak.
Zamrkal, pohlédl na Snapea vnitřním zrakem a sjel jím po celé jeho auře. Dítě spočívalo dole mezi boky, klidné a pomalu tepající, kdyby to bylo možné, tak by řekl, že právě spí. Lektvaristova magie byla celistvá, proudimenší la přirozeně a neobvykle intenzivně zejména v oblasti trupu, to sice byla novinka, ale neměl z toho špatný pocit, tak to nejspíš bylo normální. V oblasti krku a také na pravé ruce v zápěstí byly uzlíky magie, značící zánět. Nic, s čím by si neporadil jediným dotekem ruky. Konečně by mohl muži ukázat, jak jeho schopnost funguje a že vůbec funguje, měl z něj totiž celou dobu dojem, že jeho schopnosti považuje za zbytečné a neovládlé. Teď mu mohl dokázat, jak moc se mýlí.
Vztáhl ruku, dokonale ponořen do touhy léčit, a skoro se mu podařilo muže dotknout, kdyby ten v poslední chvíli prudce neuskočil stranou, jako kdyby čekal ránu nebo jinou bolest. To donutilo Harryho zamrkat a vytrhlo ho to ze soustředění.
„Co to děláte, Pottere?“ zasykl Snape, jeho ruka při tom nebezpečně svírala erární hůlku odloženou na katedře. Snad se opravdu nebál od útoku Harryho. Nic takového v poslední době nenaznačil, alespoň neměl dojem že by to udělal. Nejspíš to bylo v tom jeho zákazu dotýkání, který upřímně nechápal. Jistě, nebyli si tak blízcí, jako si byl třeba on s Hermionou, ale pro pána, nikdy nechtěl Snapea objímat nebo s ním ležet v posteli. Chtěl mu nanejvýš tak držet vlasy při zvracení nebo mu pomoct vstát, kdyby to potřeboval. To nepřekračovalo meze slušnosti.
I když možná je překračoval jeho léčitelský dotek. Nejspíš zcela určitě, protože v té situaci a jakmile se dostal do stavu jistého tranzu, prostě nedbal na to, kde se člověka dotkne. S trochou znepokojení si uvědomil, že by klidně Snapeovi sáhl mezi nohy, kdyby získal dojem, že má muž například zánět močového měchýře. Takže pravda, kdyby chtěl něco takového udělat, tak předešlé včasné varování by asi bylo na místě.
„Omlouvám se, jen jsem vám chtěl pomoct s tím krkem a rukou,“ naznačil mírným pohybem ruky k jeho pravému zápěstí. Snape vypadal malinko zmateně, když se na svou ruku podíval, jako kdyby na ní chtěl najít hlubokou řeznou ránu nebo otevřenou zlomeninu.
„Nic s rukou nemám a s krkem pomoc nepotřebuji. Přejde to samo,“ odmítl jeho pomoc, přinejmenším ale stáhl prsty z hůlky.
„To asi ano, ale já bych vám to vyléčil během půl minuty.“
„Najednou můžete,“ odsekl, stále tak tvrdohlavý v tom nenechat si pomoct.
„Tohle je něco jiného. Je to nemoc, zranění, zatím co zvracení a nevolnosti jsou přirozená reakce těla na váš stav. Já přesně nevím, jak to funguje, jen prostě poznám co vyléčit můžu a co ne. Takže kdybych mohl... alespoň vám na ruce ukážu, že to není nic, co bych neovládal nebo čeho byste se měl bát,“ nadhodil, docela dobře si vědom toho, že tohle Snapea donutí k reakci. Stačila jediná hodina s ním k tomu, aby bylo všem jasné, jak moc je lektvarista ješitný člověk. Nikdo mu nesměl říct, že něco nedokáže nebo že se něčeho bojí. Zapůsobilo to i teď.
Přimhouřil oči, chvíli si Harryho prohlížel, než natáhl svou ruku ve skoro blahosklonném gestu nějakého krále nebo dokonce samotného císaře. Uměl tím gesten vyjádřit něco ve smyslu 'ty malý hlupáku, tak si tedy hraj'. Kupodivu se tím muži povedlo opravdu Harryho donutit myslet si, že to nedělá pro něj, ale že je to jenom jakýsi jeho vlastní rozmar, za který by se měl stydět. S takovým přístupem ke svému nadání se opravdu zatím nesetkal. Všichni většinou žasli, i když šlo jen o vyléčení zatrhlé kůžičky na prstě.
Vzal Snapeovu ruku do své. Už před týdnem, když se jí poprvé dotkl, ho překvapilo, jak hrubá je. Tak hrubou a občas i mozolnatou ruku s vystouplými kolouby by spíš čekal u zedníka nebo u bylinkáře, protože Neville měl přesně takové ruce, u lektvaristy ani ne. Sice pracoval rukama, jenže v hlíně ani maltě se nehrabal. Napadlo ho, že když už bude v tom léčení, tak ho zbaví i těch mozolů.
Položil dlaň na zápěstí, vlastně se jí pokusil přikrýt co největší plochu ruky, a mírně se soustředil. Ostře to zabodalo v zápěstí, asi tak, jako když příliš dlouho psal a chytla ho křeč. Jeho ruka mírně zazářila, krátce, ale dýl, než kdyby šlo jen o povrchové zranění, a to bylo vše. Šlo to snadno, jako vždycky, žádná námaha nebo vyčerpání, jen teplý pocit na dlani, jak skrz ní proudila jeho léčitelská moc.
Stáhl ruku zase zpět, ale nepouštěl tu Snapeovu. Držel ji poměrně pevně, prohlížel si svou práci na jeho kůži a pak zvedl oči k jeho obličeji. Vypadal... fascinovaně. To bylo nejlepší slovo vystihující mužův výraz, s jakým shlížel na svou ruku. Ani se jí kvůli svému zaujetí nesnažil odtáhnout pryč. Rysy mu díky jeho fascinaci

změkly. Nebyl krásný, jistěže ne, byl to přeci muž a o tom jiný muž nemohl říct, že je krásný, každopádně to byl ale pěkný pohled. Kdyby takhle lektvarista vypadal běžně, tak by nebyl nejméně oblíbeným učitelem na škole. Asi by si nezískal pověst milovaného učitele, leč by nikdo neuvažoval, ve vší vážnosti, o tom, že ho otráví.
Lektvarista svou ruku stáhl k sobě, přerušil kontakt, a začal si své zápěstí prohlížet a zkoušet, jak se hýbe. Tehdy už neměl ten měkký výraz, vrásky kolem rtů a očí se mu opět prohloubily, stejně jako se mu ve tvářích udělaly hluboké stíny. Opět byl zamračeným profesorem.
„Dokud jste ji nevyléčil, tak jsem ani netušil, že s ní něco mám,“ připustil s neochotou v hlase, „Vypadalo to, že je pro vás snadné určit problém a zbavit se ho bez většího výdeje magie.“
„No ano, u malých zranění určitě, horší je to u větších věcí,“ malinko se zamračil, „Víte, říkám si, je vážně divné, že za mnou lidé nechodí po stovkách, abych je vyléčil. Vědí to všichni, přesto si neřeknou ani o to, abych jim pomohl s pořezaným prstem. To jdou raději na ošetřovnu. Kdybych chtěl vážně každému na hradě pomoct, tak bych ho nejspíš musel nahánět po chodbách.“
„Jistěže za vámi nechodí,“ řekl to, jako kdyby Harry zase neznal něco základního a za to si zasloužil výsměch, „Přijít za léčitelem a požádat ho o vyléčení je ta největší urážka, jaké by se vůči vám mohli dopustit. Pouze léčitel sám má právo rozhodnout, kdo je hoden jeho doteku a kdo nikoliv. V minulosti to kouzelníky i mudly stálo život, pokud se něčeho tak nehorázného dopustili. Ne všichni léčitelé byli tak lajdáčtí při používání své moci jako vy, a rozhodně ne všichni jejich následovníci byli ochotní strpět takovou urážku jejich pána.“
„Neumím si představit, že bych někomu ublížil, jedno, jestli by mě urazil,“ nesouhlasil všeobecně s tím, že by vůbec bylo možné léčitelskou magií někoho zranit. Ta představa v něm uvnitř vzbuzovala nepříjemné chvění a silný odpor.
„To proto, že jste srdcem a duší nebelvír,“ ano, řekl to s dávkou odporu, „Možná nemáte slabost v podobě strachu, za to máte něco stokrát horšího. Milosrdenství. Jste schopní zastavit úder vlastního meče pár milimetrů nad hrdlem úhlavního nepřítele, v minutě mu odpustit všechny křivdy jež se na vás dopustil a nabídnout mu ruku přátelství. To je vlastnost, která vaše plémě kosí po stovkách,“ složil ruce na prsou a pevně semkl rty, „Kdybyste se narodil do hadího hnízda, tak by vám rychle došlo, jak svou moc využít k ovládání druhých. Pochopil byste, že stejně snadno jako dokážete dotekem vyléčit můžete tím samým dotekem i zranit.“
„Nemohu. Umím jenom léčit,“ stále nesouhlasil. Nejenže mu ta představa přišla děsivá, byl si téměř jist že nemá moc ublížit. V tom přeci jeho nadání nespočívalo, bylo tu proto, aby lidem pomáhal, ne aby jim škodil.
„Jak neskutečně se mýlíte, Pottere. Nejspíš vám to na mysli ještě ani nepřišlo, ale vaše moc se dá i obrátit. Ano, je to tak, můžete nemoc nejen vyléčit, stejně tak ji dokážete dotekem na člověka uvrhnout. Copak neznáte legendy o smrtonosné Morganě, která v mládí, dřív než se dala na pokání, chodila od vesnice k vesnici a zůstávali po ní nemocní a umírající?“ tázavě povytáhl obočí.
„Ale ano, znám. Myslel jsem, že je prostě jen proklela nebo otrávila, nikdy mě nenapadlo...,“ odmlčel se. Začalo mu docházet, že by se měl víc zajímat o staré legendy, protože i v těch je mnoho informací. Základy věděl. Mocný Merlin bojující s neméně mocnou Morganou, v mládí považovanou za nejtemnější čarodějku své doby a později pak uctívanou jako velkou léčitelku. Nedávno se dozvěděl, že její první léčitelský čin bylo uzdravení Merlina, když se jí vzdal, což taky považoval za úplně první projev její moci. Do té doby všechny špatné skutky přikládal nesmírně mocné magii, včetně toho, že byla proslavená roznášením morových ran. Teď po Snapeových slovech mu to sice dávalo smysl, přesto stále nevěřil, že on sám by toho byl schopen.
„Proto nechcete, abych na vás sahal? Bojíte se, že obrátím svou moc proti vám..,“ to druhé nebyl ani tak dotaz, jako konstatování.
„Držet si odstup od někoho, kdo vás dokáže zabít dotykem prstů není strach, Pottere, to je racionální obava.“
Něco mu říkalo, že by Snapeovi nevysvětlil, jak moc je taková varianta nemožná. Neudělal by to ani kdyby nebyl lektvarista těhotný, vzhledem k tomu, že to bylo asi tak možné, jako že měsíc spadne z oblohy.
„Jak myslíte, pane. Můžu se vám podívat na ten krk, nebo to považujete za moc nebezpečné?“ zeptal se, ano, se sarkasmem, když ho může běžně používat Snape, tak co by nemohl on.
Chvíli se zdálo, že lektvarista váhá, snad právě kvůli tónu jeho hlasu, pak mirně přikývl a jedním pohybem si odsunul vlasy ze zátylku. Sice by bylo nejlepší, kdyby si i obrátil, aby Harry vůbec viděl, kam sahá, ale alespoň se vůbec nechal ošetřit.
Sáhl dozadu za mužův krk. Narazil na límec zvedající se až k okraji vlasů. Jak mohl někdo nosit něco tak nepohodlné jako vysoké škrobené límce, ještě v několika vrstvách, to nechápal. Nechápal ani důvod. Naštěstí nezáleželo na tom, kolik vrstev látky ho dělí od holé kůže. Položil ruku zhruba tam, kde odhadoval že je největší problém a soustředil se.
V krku mu luplo, dokonale to cítil ostrou bodavou bolest mezi obratli a k tomu ještě strnulost. Stejně tak teplo ve svých dlaních, po kterém následovalo Snapeovo uvolnění. Ruku zase odtáhl a sledoval jak muž hýbá hlavou ze strany na stranu. Dovedl si představit jaké je to úleva zbavit se bolavých svalů na krku, zejména teď, když v jeho vlastních přetrvávalo lehké napětí a vzpomínka na bolest.
„Je to lepší?“ zeptal se a potlačil nutkání protřít si vlastní krk.
„Přijatelné,“ odvětil Snape, „Už vás nebudu potřebovat, takže můžete jít.“
V duchu si to přeložil jako poděkování, Snape tětotiž nikdy nahlas neděkoval, alespoň ho to neviděl dělat upřímně. Občas ano, například s Umbridgeovou mluvil před dvěma roky velice uctivě, děkoval jí a vlídně ji zdravil – na své poměry vlídně, samozřejmě. Až posléze se ukázalo že s ní vlastně až tak dobré vztahy neměl, rozhodně nahlas neprojevoval lítost nad její ztrátou jako někteří žáci jeho koleje.
„Zastavím se zase večer,“ neptal se na povolení, bylo to konstatování a chtěl se obrátit, když mu něco došlo, „Co mám říct Ronovi s Hermionou? Musím si mít výmluvu, proč jsem se tu tak dlouho zdržel.“
„Neumíte si vymyslet jednoduchou lež, Pottere?“ povzdechl si a pohodil hlavou, až se mu prameny vlasů svezly přes tvář, „Řekněte jim, že jsem k vám měl přednášku ohledně nevhodnosti lhaní a o tom, že nemáte údajně ode mě vyřizovat studentům sprosté vzkazy.“
Zamateně zamrkal. Nepamatoval si že by kdy vyřizoval vzkaz, až na... vyprskl smíchy. Crabbe si podle všeho šel stěžovat svému kolejnímu řediteli nebo se ho nedejbože šel zeptat, co tím Snape myslel. Dovedl si Crabbea živě představit, kterak klepá na dveře těhotného lektvaristy zrovna ve chvíli, kdy dotyčný visí přes okraj záchodové mísy a zvrací a následně se nesmírně dobře naladěného muže táže, o že tco po něm chce a proč.
Neubránil se dalšímu záchvatu smíchu.
„Vám opravdu přijde vtipné, když za mnou chodí mí vlastní žáci a ptají se mě, proč po nich chci, aby masturbovali?“ přimhouřil Snape zlobně oči.
Jeho zlost nebyla moc platná, Harry vyprskl smíchy podruhé a musel si zase přitisknout ruku na pusu, jinak by ho venku stojící Ron s Hermionou mohli slyšet a to by vážně nevysvětlil, jaktože se směje při rozhovoru se Snapem. Nedalo se to, slyšet muž pronášet taková slova a tónem. jaký měl...
„Ne, jistěže ne... jenže vy a... pardon...,“ nedokázal přes nezadržitelný záchvat nelogického smíchu cokoliv říct.
„To vás snad tak pobavilo slovo masturbace? Jestli ano, vraťte se do mateřské školky, protože tady zjevně nemáte co dělat. Dospělí inteligentní lidé se nebojí nazývat věci jejich pravými jmény,“ řekl a, světe div se, zdálo se, že je přinemenším lehce pobavený. Možná.
„Ne, tedy ano... když to řeknete vy... ne, jen jsem si představil,“ dlouze se nadechl, aby mohl normálně promluvit, „Jak Crabšenkovi s vážnou tváří říkáte, že jste mu ten vzkaz vážně poslal a dodáváte, že by měl masturbovat za vítězství ve válce. A že.. on by vám věřil a poslechl vás.“
„Nepřijde mi na tom nic zábavného,“ zamručel Snape natolik neútočně, že to mělo jediný účinek; Harry se chechtal dál. Ta představa byla příliš dokonalá, aby se ji jen tak vzdal. Opravdu, už dlouho se tak nezasmál, proto bylo tolik paradoxní, že za jeho výbuch smíchu mohl právě Snape. Vlastně už jen to že mu byl přítomen, se počítalo mezi kuriozity.
„Tak to už by snad stačilo!“ zahřímal Snape po zřejmě hodně dlouhé době podle jeho naštvaného hlasu.
V ten okamžik Harrymu sklaplo. Smích ho přešel v jediné vteřině. Mít co dočinění s naštvaným lektvaristou, ba co víc, s těhotným naštvaným lektvaristou, vážně nechtěl. Už vůbec ho nechtěl skutečně rozlobit. Dokonale se uklidnil před tím, než znovu promluvil.
„Omlouvám se, pane, nemyslel jsem to tak. Můžu už tedy jít?“ naznačil rukou ke dveřím.
„Jistě. Běžte. Nechci vás ani vidět.“
„Uvidíme se večer,“ rouzloučil se, než se obrátil na podpatku a rychle opustil místnost, kdyby třeba Snapea napadlo dát mu za jeho vtipkování trest nebo odebrat body. Vůbec bylo zvláštní, že to neudělal. Nakonec ho snad vážně pobavilo, co Harry říkal, nebo byl prostě mimo z těhotenství. Jedno, co z toho to bylo, smát se s jinak mrzutým lektvaristou vlastně nebylo tak špatné. Nejsilněji si to uvědomil, když za sebou zavřel dveře a zase přišel o ten příjemný pocit tepla.
Kamarádi, stojící opřeni o protější zeď, se ho samozřejmě ptali, co tam tak dloho dělal. Řekl, jak si vystřelil z Crabbea a že se to doneslo Snapeovi. Jak už bylo obvyklé, Ron se smál s ním a pochválil ho za dobrý vtip, Hermiona předstírala rozhořčení, ale koutky ji cukaly v úsměvu.
Vystačil si s tím málem až do večera, zvláště když to řekl ještě pár dalším lidem v Nebelvíru. Rozptýlilo to atmosferu ohledně článku, ať se venku dělo cokoliv, tady v Bradavicích

se všichni cítili bezpečně a věřili si, že i kdyby něco přišlo, tak oni se tomu z hradeb postaví. Proto se smáli. Smál se s nimi, ale jen, dokud si večer nelehl. Pak ho opět přepadl pocit hluboké samoty společně se záchvěvem viny, kdy ho napadlo, že možná, přeci jen mohl těm mrtvým pomoci.

°°0°°

Už chápal, proč studenti tak moc nesnáší školníka, dostat se kolem něj ven z Bradavického hradu byl vážně nadlidský úkol. Nebyl by však tím, kým byl, aby se mu nepovedlo proklouznout ven na nádvoří a zadním východem směrem k lesu. Šel rychle, neměl času nazbyt. Sice nepředpokládal, že by ho někdo v Bradavicích sháněl uprostřed noci, jenže člověk nikdy nemuževědět, jaké nepředvídatelná situace nastane. To by pak musel vysvětlovat, kde byl. Neměl zájem, aby se kdokoliv dozvěděl o jeho noční vycházce a ani o tom, co venku dělá. Získat si naprostou důvěru všech, udržet roli, to bylo hlavní. Takový byl jeho úkol a on se ho zhostil s příkladností jemu vlastní.
Dostal se za hranice školních pozemků, zastavil se a vytáhl z brašny, přehozené přes rameno, křišťálovou kouli velikosti slepičího vejce. Hvězdy se jen občas podívaly skrz mraky, měsíc byl tenký srpečkem, přesto koule jasně odrážela neexistující světlo. Spíš to vypadalo, že to světlo vychází přímo z ní.Podržel ji mezi prsty, hůlkou poklepal na její hladký povrch a zašeptal zaklínadlo. Koule se okamžitě rozzářila ještě intenzivněji, ožila v jeho rukách vlastním životem a zlehka mu vyklouzla z prstů, aby se vznesla na úroveň jeho obličeje. Chvíle se zachvávala, načež se uklidnila a její jas se stal stálým. Spojení bylo navázáno.
„Navázal jsem kontakt s oběma objekty. Zaujal jsem k nim postoje podle rozkazu. Nehrozí vyzrazení mého utajení, dokonce ani Brumbál nemá podezření. Konec hlášení.“
Koule krátce rudě zazářila, než zhasla docela. Chytl ji v pádu do ruky. Nedostal odpověď, ani ji nečekal, spojení bylo jen jednostranné. Obrátil se a rychle zamířil zpátky do hradu, než si někdo všimne, že zmizel.
 

10. Neznalost neomlouvá ~o~ 12. Přijetí odpovědnosti