07.11.2014 17:12

Sledoval obrazovku kamery z výslechové místnosti. Byl na ní Fabia Marciana, nejspíš jeden z mála lidí, obyčejných lidí bez superschopností nebo rozsáhlých zločineckých plánů, který se vůbec kdy podíval do výslechové místnosti S.H.I.E.L.Du. Rozhodně se ale nezdál být nějak vyvedený z míry tím, kde se nachází, ani způsobem, jakým ho do centrály dopravili – Natasha s Clintem omráčili jeho bodyguardy, když vycházel z jednoho klubu, chytli ho, strčili do auta a dovezli až sem.

Seděl poklidně na dřevěné židli, sveřepě povýšený výraz v očích i na tváři, a v klidu čekal. Vypadal, že pro něj vlastně není nic zvláštního sedět v jakékoliv výslechové místnosti, a nejspíš ani nebylo, podle toho jak dlouhý byl seznam podezření z trestných činů, pro které byl vyšetřován a leckdy i zadržen, a rovnou z nich i obviněn. Nikdy mu nic neprokázali, ovšem na policii musel strávit dohromady možná i několik let svého života.

„Ten chlap vypadá jak kus velkého, bíle omítnutého koňského hovna,“ ohodnotil Fury.

Dalo by se říct, že měl ředitel tak trochu pravdu. Marciano opravdu téměř odpovídal rčení - širší než delší, zvláště když to podtrhnul obrovským bílým oblekem a rudou kravatou, která z obleku čněla jako výstražné znamení na všechny strany. Kdyby tady byl Stark, určitě by neopomněl okomentovat, že měl pravdu, a to hned nadvakrát. Nejenže Marciano nosil bílý oblek, on i jezdil i bílým autem, alespoň z jednoho takového ho Clint prý vytáhl.

„Chce vypadat větší, než je, proto taky ta křiklavá kravata. Zvířata to dělají pořád a jde jim to líp než jemu,“ ohodnotila Natasha stroze. „Uděláme to tiše nebo hlasitě? Já chci hlasitě, už dlouho jsem nemohla pořádně do něčeho praštit. Je to zábava.“

„Vezměte si to jako narozeninový dárek, Romanovová,“ svolil Fury.

„To je milé. Kdybych sepsala data narozenin všech svých identit a vyvěsila je na tabuli v jídelně, dostanu pokaždé takový dárek?“ zeptala se Natasha a vyklenula zvědavě obočí.

„Data narození většiny vašich identit jsou tajná,“ zahučel Fury.

„Mně je říct můžeš. Budu ti dávat dárky,“ ozval se tiše Clint z druhé strany sledovací místnosti.

„Tobě, Hawkeyi? Nikdy,“ zablýskla jeho směrem úsměvem.

„Zkusil jsem to.“ Mírně pokrčil rameny.

„Potřebuju ale tebe, Steve, někdo musí dělat hodného poldu,“ obrátila se k němu s natěšeným leskem v očích.

„Rozumím. Po S.H.I.E.L.Dovsku?“ zeptal se na oplátku a usmál se jejím směrem.

„Vždycky a jedině tak.“

Přikývl. Nebylo to poprvé, co si s Natashou rozdělili role na hodného a zlého, a ta kladná padla na něj. Byl v ní už celkem jako doma a vlastně se ani nejednalo o roli v pravém slova smyslu, jednoduše jen navrhl to, co by navrhl bez ohledu na úlohu, která mu byla dána. Tak to hodlal udělat i tentokrát, když vstupoval do výslechové místnosti a poprvé se naživo střetl s Fabiem Marcianem.

Pohlédli si do očí. Trvalo jen chvíli, než si ho zločinec ocenil jako neškodného, protože se pohrdavě ušklíbl a pohodlně se opřel na židli. Na jeho úšklebek Steve odpověděl zdvořilým kývnutím, se kterým za sebou zavřel dveře, a pak přešel ke stolu.

„Dobré odpoledne, signore Marciano. Jsem Steven, ale můžete mi říkat Steve, a jsem tu, abychom si promluvili o jedné delikátní záležitosti,“ začal s veškerou slušností, i když si to muž před ním rozhodně nezasloužil. Na seznamu jeho zločinů se pro Stevovy oči zvláště vyjímala kolonka s obchodem se zbraněmi, které byly dováženy do chudinských čtvrtí New Yorku, kde se jimi pak zabíjely děti uvězněné v ganzích. Něco takového jednoduše nebyl schopen přehlédnout a už vůbec ne odpustit.

„To si určitě promluvíme, hlavně o tom, kde je můj právník. Bez něho už neřeknu ani jedno slovo,“ odpověděl mu Marciano a založil si své mohutné ruce na prsou.

„Právníka bych neočekával, signore Marciano. Tady nejste na policejní stanici, ale v prostorách velitelství S.H.I.E.L.Du, kde neplatí zákony Spojených států... Popravdě někdy pochybuji, jestli tu vůbec platí konvence etického zacházení s vězni, a opravdu mě to trápí,“ ztrápeně se zamračil, „ale zcela určitě ne ve vašem případě. Někdo, kdo se spolčí s jedním z deseti zločinců považovaných za nejnebezpečnější pro Zemi, si rozhodně nezaslouží, aby s ním bylo zacházeno eticky. Jste zrádce, pane Marciano, a nejen zrádce Spojených států amerických, ale i celého lidstva. A tak s vámi také budeme zacházet. Zůstanete tady, bez nároku na právníka, bez nároku na obhajobu... ztratíte se v našich podzemních celách, o kterých dokonce ani já sám netuším, co všechno skrývají za temná zákoutí, a v nich zůstanete až do konce svého života.“ Opřel se o stůl a naklonil blíž k Marcianovi. „Nikdo vás nebude postrádat. Nikdo nad vaší ztrátou nezapláče. Nikdo ani nebude tušit, kde by vás mohl hledat. Víc než to - vaše jméno, vaše minulost, vše, co odporného jste ve svém zločineckém životě vykonal, jednoduše zmizí. Vaši lidé,“ nahnul se ještě trochu víc dopředu, „se po vás možná budou chvíli shánět, jenže nakonec i oni budou mít pochybnosti, jestli jste vůbec žil a byl tím, za koho vás měli. Bude to, jako kdyby nikdy neexistoval nikdo se jménem Fabio Marciano.“

Nechal svá slova vyznít do ztracena a napjatě sledoval mužovu reakci. Svým zdokonaleným sluchem mohl jasně slyšet, jak Marcianovo srdce začalo tlouct rychleji, pulzující tepna na jeho krku téměř hučela krví, a drobná kapka potu mu stékala podél linie vlasů a vsávala se do jeho vysokého límce. Měl strach, opravdu ho měl, a byl nervózní z představy, že by odsud nikdy nemusel vyjít ven.

„Nemusí se to však stát,“ dodal mu naději, dokonce i jemný úsměch nechal, aby mu zahrál na rtech. „Stačí, když mi řeknete, kde máme hledat artefakt, který máte nalézt pro Lokiho, a pomůžete nám Lokiho chytit - a my vás jednoduše necháme jít. Bez řečí, bez toho, abychom uvědomili policii. Odejdete hlavním vchodem a už nikdy se sem nevrátíte. Jako kdybychom se nikdy nepoznali.“

Na jednu chvíli byl přesvědčen, že by mohl Marciano spolupracovat bez Natashiných donucovacích prostředků, téměř se zdálo, že už otevírá pusu, aby pravdivě odpověděl, jenže pak se pohyb jeho tlustých rtů změnil a z hrdla se mu vydral posměšný smích.

„Hezké, moc hezké, Capitano Americano,“ smál se a ukázal prstem na Steva, „ty a tvoji nadřízení jste sledovali hodně gansterských filmů s hodným a zlým poldou. Mám je taky rád, docela dost se u nich nasměju, a vaše podání zlého poldy, který je vlastně hodný, se mi vážně dost líbí. Měl byste za něj dostat Oscara.“

„Já nejsem zlý polda, který je vlastně hodný, já jsem ten hodný polda, který vám nabízel tu jednoduší cestu,“ odvětil poklidně a ustoupil stranou.

Jako na povel se otevřely dveře a v nich stanula Natasha. V tu chvíli na ní bylo opravdu mnoho zlověstného, přestože se netvářila nijak zle, měla jenom svůj obvyklý, poklidný výraz, skrze který se dalo jen těžko odhadnout, co si myslí. Možná právě v tom byla její děsivost - v neproniknutelné a zároveň průsvitné masce nasazené na jinak jemné a přitažlivé ženské tváři, a v tom děsivém, křivém úsměvu, který si neustále pohrával s jejími rty.

„Ona je ten zlý polda,“ řekl a pokynul k pomalu se přibližující Natashe hlavou.

Marciano ji sledoval velmi obezřetně, jak se přiblížila ke stolu, nespouštějíc z něj pohled a nemrkajíc, stejně jako se o to pokoušel on. Nakonec neuspěl a uhnul očima ke Stevovi.

„Ženská? Chcete mě vyděsit ženskou v upnuté kožené kombinéze? Pcha! Vypadá jako jedno z mých děvčat,“ odfrkl si, zakrývaje pohrdáním evidentní strach, který mu tepal srdcem jako o závod a spouštěl další pramínky potu po masitém krku. „Někdo takový mi strach nenažene.“

„Nemáte se jí bát, máte se jí upřímně svěřit,“ odpověděl poklidně. „To je totiž její schopnost. Lidé se na ni podívají a touží se jí celé hodiny zpovídat ze všeho, co vědí, a někdy i z toho, co nevědí.“

„Tak na mě její superschopnost nefunguje,“ odsekl Marciano.

„To je možné, občas se najdou i lidé, kteří jsou extra odolní,“ pokýval hlavou vážně, „pro ten případ si osvojila moderní i klasické výslechové metody KGB.“

Viděl, jak se Natasha rychle pohnula, uhodila hranou kolene do stolu a poslala ho proti stěně, a pak mrštně uchopila Marciana za jeho dlouhou rudou kravatu dřív, než stačil stůl s třesknutím narazit do zdi. Pro něj to bylo jasně zřetelné, určitě by dokázal zadržet stůl napůl cesty ke zdi, kdyby se mu zachtělo, ale v očích normálního člověka se to muselo stát během téměř nepostřehnutelného okamžiku, tak rychlé byly Natashiny pohyby. A děsivé, podle výrazu, který se objevil na Marcianově najednou bledé tváři. Musel si myslet, že teď už je možné všechno, když na něj Natasha shlížela z několika centimetrů, stále ten svůj nehybný výraz v obličeji. On sám a jeho muži se nejspíš stokrát setkali se smrtí, jenže, což Steve někdy nerad přiznával, ani ten nejstrašnější a zároveň prostý New Yorský zločinec se nejspíš nemohl rovnat v počtu mrtvých na svém kontě zrovna Natashe... nebo, kdo ví, nejspíš také Clintovi. Ale to byla jejich minulost, neměnná a dávno zapomenutá, vhodná jenom ke strašení zločinců, jakým byl Fabio Marciano.

„Je to zrovna tam, kde se Hudson vlévá do zálivu,“ odpověděl Marciano na dříve položenou otázku, div že se při tom nepřetrhl. „Dám vám přesný souřadnice, kde to je, ale ven to nedostanete. Fakt že ne. Už jsem to se svejma lidma zkoušel, ale nejde to.“

„Proč ne?“ promluvila konečně i Natasha a trochu uvolnila stisk kravaty.

„Netušim, nikdo to neví. Jsou tam nějaký pekelný řetězy, který se objevěj pokaždý, když jsme se to pokusili zvednout na loď. Jeden z mejch lidí na to sáhnul a spálilo mu to ruku.“

Natasha se obrátila na Steva a vyslala výmluvný pohled. Přikývl. Už bylo zřejmé, proč Loki chtěl jejich Slzu - potřeboval se zbavit kouzel, která vázala asgardský artefakt k mořskému dnu, a nejspíš mu k tomu nestačila jeho magie. Podle Thora by ale k ovládnutí moci Slzy potřeboval ne jednu, ale dvě.

„Řekl jste už Lokimu, kde má tu věc hledat?“ zeptal se.

„Ne. Měl pro mě něco udělat a neudělal...“

„Zabít Starka?“ přerušil ho jen tak mimochodem krátkým dotazem.

„Ne... a ano, měl moje hochy dostat k němu, jinak nic víc. Nedokázal to, jen se chvástal, a pak je všechny stejně zavřeli. Po tom, co to tak podělal, se mi už neozval. Kdyby jo, našel bych si ho a zastřelil. Přišel jsem kvůli němu o své nejlepší muže,“ zavrčel. Když už ho Natasha tak pevně neškrtila, přešel jeho strach ve zlost.

„To by se vám nejspíš nepovedlo,“ okomentoval neurčitě, načež se opět opřel o stůl. „Loki se vám určitě ozve a bude chtít, abyste mu řekl, kde se ten asgardský artefakt nachází. Až to udělá, řeknete mu, že souřadnice předáte osobně, a sjednáte si s ním schůzku, nejlépe přímo na místě. Ideálně mu nabídnete pomoc při vyzvednutí artefaktu ze dna. Pak nám dáte vědět. My na něj budeme čekat a zadržíme jak jeho, tak artefakt. Ve chvíli, kdy ho budeme mít v rukách, o vás S.H.I.E.L.D. ztratí zájem a vy budete moci dál pokračovat ve vašem... obchodování. Dohodnuto?“

„Když tohle udělám, zabije mě ve chvíli, kdy vás uvidí,“ odsekl Marciano.

„Dokážeme vás ochránit,“ ujistil ho se vší vážností.

„Jasně! Jako ste před lety chránili celej New York!“

„Jak myslíte, signore Marciano,“ řekl, dávaje do hlasu i nějakou zkroušenost, potom kývl k Natashe, „agentka vás odvede do vaší cely... možná se za pár desetiletí uvidíme.“

Bez zájmu se odvrátil, zanechávaje zločince v Natashině péči. Dovedl si moc dobře představit ten hrozivý obličej, který na něj musela udělat, když ho Marciano okamžitě zastavil.

„Tak dobře!“ vykřikl za Stevovými zády a přiměl ho se obrátit. „Dám vám ty souřadnice, jestli se teda chcete pokusit tu věc vytáhnout ven, jen mi dejte kus papíru a pero. A Lokiho vám taky pomůžu chytnout.“

Obrátil se k němu zpět a pousmál se.

„Věděl jsem, že se dohodneme.“

„Piš,“ vybídla ho Natasha a strčila mu před nos svůj mobil. Marciano si ho převzal a skutečně do něj ochotně vyťukal souřadnice, než ho opět předal zpátky jeho majitelce. Ruce při tom měl trochu roztřesené, ale jeho zrak přesto na jeden dlouhý, neslušný okamžik spočinul v rozepnutém výstřihu kombinézy.

Steve vrhl na Marciana zlý pohled, ruce si složil na prsou a důrazně, i když nenápadně, si odkašlal. Zaúčinkovalo to okamžitě, mafián uhnul očima stranou a dobře udělal - kdyby si toho všimla Natasha, mohla mu klidně, na rozdíl od něj, vydloubnout obě oči jediným hmatem. Vlastně mu Marciano dlužil za zrak, třeba si to u něj jednou vybere i s nepěknými úroky. Zasloužil by si to za své zločiny maskované vznosným slovem 'obchod'.

Natasha ještě krátce zkontrolovala svůj telefon, než mírně kývla jeho směrem a dala mu tak znát, že mají, co potřebují. Vzal to na vědomí, ale nemínil dávat Marcianovi žádnou útěchu. Když si tu pár minut nebo klidně i hodin pobude ve strachu, určitě mu to neublíží. Nechal ho tam tedy sedět a bez dalších slov vyšel ven. Natasha ho následovala naprosto potichu, jako kdyby snad ani neexistovala. To až když se za nimi zavřely zvukotěsné dveře, začala se smát. Tázavě se na ni podíval.

„Vždycky mi přijdou tihle rádoby zločinci tak zábavní,“ uniklo jí další uchechtnutí a prohrábla si v bezstarostném gestu vlasy, které si právě rozpustila z pevného drdolu, ve kterém vstoupila do cely. „Jsou zvyklí na obyčejné policisty a jejich legální prostředky k získání informací a umějí na sebe navzájem dělat zlé obličeje, ale stačí, když si jen trochu bouchnu, a žádný mi neřekne ne. Ach... vaši američtí zločinci jsou stejně změkčilí jako všechno ostatní.“ Znovu se lehce zasmála, než její smích přešel v jemný úsměv, se kterým mu poklepala na rameno. „A ty se někdy chováš téměř jako ten nejsladší muž na světě, když se mě pokoušíš chránit, Steve,“ dodala s úsměvem, než zmizela ve dveřích vedlejší místnosti, kde na ně čekal Fury a ostatní.

Přes tvář mu přeběhla horkost krátkého ruměnce, za který se proklel, protože musel nepatřičně dlouho počkat, než Natashu následoval. Proto ve chvíli, kdy tam vešel, už Natasha s Clintem a Furym hleděli na obrazovku se satelitní mapou. Zpoza zad jim na monitor nahlížel také Stark, který se po něm obrátil, jen co vešel do místnosti. Očekával od něj reakci nejspíš ve smyslu neuvěřitelného šoku z toho, že by někdo jako Steve mohl lidem vyhrožovat, nebo se je třeba jen pokoušet vyslýchat, místo toho jeho směrem Stark jenom kývl s čímsi jako uznáním ve tváři. Byl tím překvapený, další záchvěv toho příjemného roku, kdy byla po Starkově boku Pepper, a jejich vzájemné interakce se nezdály tak křečovitě směřující do pekla pokaždé, když se potkali.

Vypadalo to, jako kdyby Starka střet s Lokim a jejich nynější problémy zklidnily. Oceňoval to, jen si nebyl jist, jak dlouho to vydrží, mohl jen doufat, že navždy. Za takových okolností by nakonec mohl se Starkem... Tonym?... i dobře vycházet. Konečně, po víc jak dvou letech. Skutečně by si to přál, neměl rád, když se nedokázal s lidmi domluvit, nebo pokud ho někdo bezdůvodně nesnášel.

„Bude trvat hodinu, než jednotky potvrdí, jestli tam vůbec něco je,“ řekl Fury netrpělivě, což znělo jako skřípání tupé pily o dřevo někde hluboko v jeho hlase. Takové skřípání nikdy nebylo dobré.

„Moje satelity jsou vám k ruce, stačí říct Jarvimu, ale jestli je to menší jak dva na dva metry a hloubš jak třicet metrů pod vodou, stejně vám práci neurychlí. Na něco je pořád potřeba být dost blízko... ale s tím do budoucna určitě něco uděláme,“ dodal Stark s pousmáním.

„Marciano lže,“ řekla Natasha. „Zcela určitě nám nechce pomoci Lokiho skutečně chytit, ne proto, že by mu na něm záleželo, ale proto, že chce ten asgardský artefakt sám. Myslí si, že když se po něm shání někdo jako Loki, bude to něco mocného a zajímavého, co by mohl použít pro sebe, nebo alespoň prodat. Je to vypočítavá, malá krysa. Takže ty souřadnice budou tak jako tak nejspíš falešné.“

„Ověřit je ale musíme,“ zamručel Fury stále stejně nespokojeně.

„Je vlastně jedno, jestli jsou pravé nebo falešné, jediný, kdo zná přesnou polohu toho asgardského artefaktu, je Marciano. Loki za ním tedy přijde tak jako tak, a vzhledem k tomu, že Marciano sám nedokáže tu bednu z mořského dna vyzvednout, bude chtít využít Lokiho stejně jako my - k jejímu vytažení. Na takové uvažování je Marciano dost chytrý, jen nechápe, jak moc nebezpečný Loki je.“

„Steve má pravdu. Marciano si myslí, že prostě Lokiho střelí do týla, až ho nebude potřebovat,“ souhlasila s ním Natasha.

„Budeme ho sledovat,“ navrhl Clint.

„Je dost chytrý, aby se před setkáním s Lokim zbavil veškeré elektroniky, a nás poslal na jiné místo. Klidně to udělá ve velkém stylu i s dvojníkem, jen aby si pohladil ego,“ namítla Natasha. „Obechcat agenty S.H.I.E.L.Du i asgardského boha a ještě získat něco, co může prodat, je pro něj vrchol zločineckého umění.“

„Hej, lidi, nemáte o něm moc vysoké mínění?“ ozval se Stark. „Jasně, je to vážně senzační modelový mafián, včetně pořádného pupku ze špaget a zlatých prstenů natažených na alkoholicky oteklých rukách, ale, zatraceně, v téhle místnosti snad stojí jeden z nejchytřejších lidí na planetě. Kdo by nevěděl, koho myslím, tak samozřejmě sebe,“ objasnil ve vší skromnosti a poklepal si rukou na prsa. „Sledovat ho bez takových podřadností, jako je zapnutý mobil, je pro mě samozřejmě maličkost, a kamerový systém města si taky klidně můžete nechat pro sebe, protože já mám tohle!“ vykřikl dramaticky a vytáhl z kapsy lahvičku s prstenem, na jehož pečeti byla sada malých bodců.

„Hodláš Marciana nadrogovat?“ vyslovil Steve první myšlenku, která mu při pohledu na takovou věc proběhla hlavou. Vlastně druhou. Ta první byla, že se ho Stark chystá otrávit, ale to by byla opravdu velká hloupost jen vyslovit. Každopádně přesně k tomu podobné prsteny sloužily, alespoň v jeho době, dalo se jimi totiž poměrně nepozorovaně vpravit do těla jed nebo silnou drogu. Ty, které měly osten dost dlouhý a široký, se daly používat také jako zbraň k paralyzování nepřítele, když se jimi člověk trefil do správného místa za krkem. Podle Stevova mínění opravdu odporný druh zbraně.

„Nebo snad otrávit,“ dodala Natasha, jejíž myšlenky asi mířily stejným směrem jako Stevovy.

„Ne, proč bych ho měl zabíjet nebo nadrogovat?“ zamračil se Stark nechápavě.

„Protože k tomu obvyklé podobné věci slouží,“ přidal se i Fury za Clintova mírného přikyvování.

Zřejmě tu všichni měli zkušenosti s tím, jak člověka nenápadně zabít, jen Stark to viděl jinak.

„Aha,“ podíval se na svou lahvičku, „tak on už někdo něco takového vymyslel? Nevadí, najdu jiný způsob, jak to dostat do těla... třeba aerosol... ne, to už je vlastně pepřák... mast? Hmm, cukr do čaje? Léky na srdce? Všechno už tu bylo...?“

„Starku!“ sykl ředitel důrazně. „Přestanete blábolit a řeknete nám, co to je?“

„Člověka tu nejen přerušují a nedostane se mu řádného uznání, ještě ho tu okřikují,“ zabručel Stark uraženě, ale znovu pozvedl lahvičku nahoru. „Říkám tomu Světluška. Je to jenom pracovní název, s Jarvim pracujeme na něčem originálnějším a údernějším. Určitě něco vymyslíme, až to bude hotové. Prozatím Světluška; nejmodernější sledovací štěnice, která už se nedává do auta, pod oblečení nebo na tělo, nýbrž se vpravuje rovnou do těla, kde ji zaručeně nikdo nenajde. Hodí se pro nenápadné sledování dětí, seniorů, domácích zvířat, manželky, obchodního partnera nebo klidně teroristy na druhém konci světa, a to všechno hezky z pohodlí vašeho domova a od,“ vytáhl svůj mobil, „mobilního telefonu nebo tabletu.“

„Proč mi to zní jako propagační řeč z televizního spotu?“ zeptal se Clint polohlasně.

„Protože to je propagační řeč z budoucího televizního spotu. Už teď si ji zkouším. Lidé prostě milují můj hlas a úsměv,“ zareagoval Stark okamžitě. „Až to pořádně odzkouším a užijou si s tím vojáčci všechny ty svý sledovací legrácky, hodlám to vážně uvést na trh. Asi nejspíš pro ty zvířata, protože čipy si prý ty chlupaté příšery umí vytáhnout, ale to je fuk...“ potřásl hlavou a ušklíbl se, jako kdyby se zbavoval nějaké nepěkné vize. „Kde sem to... jasně! Na hrotech těch bodců jsou stovky tisíc nanobotů vysílajících specifických signál zachytitelný jen když ho znáte, a stěží něčím stínitelný... Což sice není až tak velká novinka, vlastně to dělají všichni nanoboti, protože právě pomocí takových signálů se dorozumívají. Já jsem ale našel způsob, jak využít vodivosti těla k zesílení signálu natolik, aby se dal zachytit na víc než metrovou vzdálenost od pokusného objektu nakaženého nanoboty, což bylo až doposud maximum. Moji nanoboti pokryjí celý New York a ještě pořádný kus vody kolem,“ zaklepal lahvičkou a jeho oči se rozzářily nadšením. „Zkusíme to, děcka? Funkčnost zaručena Tonyho geiniálním mozkem™.“

„Dělat z náhodných kolemjdoucích zločinců pokusné králíky pro Stark Industries a společnosti přidružené k S.H.I.E.L.Du?“ zamračil se ředitel. „To je představa, která... se mi vážně líbí,“ přes tvář mu krátce probleskl úsměv, než přešel v jeho obvykle přísný výraz, „ale jen dokud nemusím likvidovat následky.“

„V klidu, kapitáne Hooku. Ti nanoboti za sedmdesát dva hodin přestanou fungovat a tělo je nakonec vyloučí. Nezbudou po nich za měsíc ani stopy,“ ujistil ho Stark suverénně o tom, že nehrozí nebezpečí odhalení.

„Jestli je to účinný, spolehlivý a i pro Lokiho nezjistitelný způsob, jak Marciana sledovat, jsem pro,“ podpořil Starkův nápad, hlavně proto, že se mu vážně líbil. Trvalo mu nějaký čas začít důvěřovat moderní technologii, ale pokud už byla na prvním místě v důvěryhodnosti nějaká technika, tak právě ta Starkova. Sebevíc byl Stark sám sebou, byl geniálním vědcem a vynálezcem.

„Přesně jak říká vojáček.... díky za podporu, Ameriko... nejde jen o Marciana, ale i o to, co by mohl zjistit Loki, a těch vašich děsně nenápadných černých aut by si určitě všiml.“

„Tak dobrá, Starku, budeme si hrát s vaší hračkou,“ svolil Fury.

„Skvělé,“ zaradoval se Stark a hned otevřel lahvičku, odkud prsten vylovil a navlékl si ho na ruku. Svrchu vypadal, díky své zlaté barvě a malému diamantu, téměř jako zásnubní prsten, nebo, když už nic jiného, tak jako drahý a přiměřeně nápadný doplněk přesně takového zhýčkaného miliardáře, jakým Stark pro všechny kolem byl. Kulaté pečetidlo s hroty pak směřovalo dolů, skryté prsty a dlaní.

„Kde se s ním můžu nenápadně setkat a potřást si s ním náhodou rukou?“ zeptal se s nadšením. „Myslím, že to bude jeden z nejlepších šedesáti... ne, ne... padesáti zážitků mého života, hned někde za nocí strávenou s... A to už by stačilo, slíbil jsem jí, že pomlčím. Takže?“

„V hale u výtahu to bude ideální. Náhodné setkání vraha a jeho oběti... Hrajeme si na gansterské filmy?“ povytáhl Fury obočí nad svým opáskovaným okem.

„Trochu ano,“ připustil Stark, což ředitel okomentoval okem pozvednutým k nebi a mávnutím rukou, kterým buď odháněl celé hejno much, nebo rozpouštěl provizorní poradu.

O tom, kdo se ujme Marcianova vyprovázení z budovy, se ani nemuseli domlouvat, u Clinta to bylo hodně nepravděpodobné a Natasha kolem jen vrhla jeden ze svých významných pohledů. Samozřejmě, že to zbylo na Steva, s povzdechem tedy tuto povinnosti přijal.

„Vezmu to delší cestou přes zadní výtahy. Máš tři minuty dostat se do haly a předstírat, že jsi právě přišel... nebo, že něco děláš... nebo se snažit vypadat tak nenápadně, jak to jen jde u člověka oblečeného jako Kenn od panenky Barbie,“ řekl směrem ke Starkovi a prostě si nemohl odpustit poznámku na jeho zbytečně křiklavé oblečení.

„Hej! Nejlepší materiál z kolekcí největších světových módních jmen! To nemůže být špatné, i kdyby to na sobě mělo roztomilé růžové medvídky okusující perníková srdce,“ ohradil se, nicméně ne skutečně dotčeně, dokonce mu při tom zacukaly koutky a vrhl na Steva pobavený pohled přes okraj svých brýlí.

„To doufám nikdy neuvidím,“ utrousil ještě jeho směrem, načež za sebou zavřel dveře od místnosti a vyrazil chodbou zpět za Marcianim.

Ten už na něj netrpělivě čekal, zpocený jako myš a také stejně tak páchnoucí. Někdy své zbystřené smysly opravdu proklínal, třeba teď, když musel Marciana doprovázet do výtahu. Malé, prázdné místnosti, kde dokonce mohl dobře slyšet jeho dech a bijící srdce, stejně jako hlasité polykání, které se ozývalo častěji a častěji, jak pomalu klesali dolů. Muž nepromluvil, ani se nehnul a nedal třeba jen výrazem v obličeji znát strach nebo snahu utéct, ale ve skutečnosti se bál. Bylo možné, vlastně spíš pravděpodobné, že před normálním člověkem, který by na něj třeba mířil zbraní, by svůj strach zakrýt dokázal, ale ne před schopnostmi supervojáka. Stejně tak dobře si Steve uvědomoval, podle hlubokého a hlasitého výdechu, jak se Marcianovi ulevilo, když se před nimi otevřely dveře výtahu a odhalily ne temnou betonovou chodbu evidentně vedoucí k celám, nýbrž halu budovy S.H.I.E.L.Du, naplněnou lidmi v oblecích spěchající tam a zase zpět. Stejně ale musel zločince trochu popostrčit rukou opřenou na lokti, aby ho přiměl vystoupit ven z výtahu, v tak silném úlevném šoku byl.

„Bílej Fabio!“ zahlaholil Starkův hlas.

Bylo to celkem s podivem, ale milionáři se skutečně podařilo objevit se odnikud a vypadat naprosto přirozeně, jak nim se zářivým úsměvem kráčel v ústrety, ruce rozpřažené v přátelském gestu.

„Stark...!“ sykl Marciano, okamžitě přecházející z úlevy k upřímné zlosti, ve které se jeho masivní nozdry prudce roztáhly a každý chloupek na těle se se mu zježil. Zvláště ty dlouhé černé vzadu na býčí šiji vyčuhující nad bílým propoceným límcem.

„Mně bylo hned jasný, že si to ty, kámo! Podle toho apartního bílýho saka. Ukaž...?“ sáhl Stark bez rozpaků na Marcianovo sako a začal za něj popotahovat, jak si ho prohlížel. „Kvalitní práce. Vážně parádní a dobře sedí. Kde šiješ, kamaráde? Taky bych si tam dal něco ušít. No tak, nebuď skoupý na slovo a něco pěkného mi řekni. No co? Co? Plácnem si, kamaráde.“ Zvedl ruku v pozvání k plácnutí.

„Nejsem tvůj přítel, Tony Starku, a nikdy nebudu,“ zavrčel mafián. To, jak stál a jak se mu napínaly čelisti, dávalo jasně znát, že by rád ke svým slovům přidal nadávku nebo výhružku brutální smrtí.

„Ale no tak, nebuď takový kakabus, kopretinko,“ ukázal zuby v širokém úsměvu a pak drapl Marciana za ruku, kterou mu začal intenzivně třást bez ohledu na to, jak se mu zločinec snažil vytrhnout. Většina lidí by to do Starka neřekla, ať už kvůli jeho chování nebo zhýralému životu, ale on měl na obyčejného člověka překvapivou sílu. Rovným dílem za to mohla tvrdá práce při kování mechanických součástek jeho strojů a, překvapivě, také boxování, kterému se rekreačně věnoval. Marciano vlastně neměl šanci se vysmeknout jak ze sevření jeho ruky, tak z objetí, do kterého si ho Stark proti jeho vůli přitáhl. Marcianovi nezbývalo nic jiného než s vrčením na rtech držet.

„Ani nevíš, jak rád tě konečně poznávám... vážně, že jo. Opravdový italský mafiánský boss, co se mě snaží zabít. To je pro mě taková čest!“ ukázal na svou hruď v dramatickém gestu. „Jako rovný rovného. Jako mafián mafiána. Vždyť to prakticky znamená, že jsme bratři!“ vykřikl Stark dramaticky, nejspíš i nepředstíraně. „Tak to se musíme pozdravit po našem.“

Než se stačil Marciano třeba jen slovně ohradit, už mu Stark zajel přes rameno rukou až k týlu a pevně stiskl. Jestli v tu chvíli muž cítil, jak mu drobné ostny z prstenu prošly kůží a zabodly se mu do masa, nedal to na sobě znát, snad proto, že ho Stark vzápětí k sobě dokonce přitáhl ještě blíž a vlepil mu na každou tvář mlaskavý polibek, nad kterým Steve trochu zamrkal. Do takových krajností to vážně nebylo třeba hnát, že by musel Stark mafiánskému bossovi oslintat obě tváře a nakonec dokonce i rty. Nad tím už se nedalo jen mrkat, nýbrž uskočit dozadu a odplivnout si na zem, přesně jak to udělal Marciano. Dobrá, to odplivnutí by Steve vynechal, ale stejně...

„Tohle tě přijde draho, Starku,“ prskal Marciano.

„Nezdráhám se zaplatit jakoukoliv cenu. Nikdy,“ oplatil mu Stark širokým úsměvem, vytáhl zpoza košile sluneční brýle a nasadil si je na oči.

Mafián zle zavrčel a postoupil o půl kroku dopředu. Steve ho zadržel jen krátkým dotekem na paži.

„Východ je tímto směrem, signore Marciano,“ ukázal mu na dveře.

„Tam už dojdu sám,“ odsekl muž popuzeně a vykročil patřičným směrem.

Nechal ho jít. Hala byla sice poměrně rozlehlá, ale ve své rozlehlosti také přehledná, a zrovna tento muž v bílém saku se v ní mohl ztratit jen těžko, nehledě na skutečnost, že on opravdu nebezpečný nebyl. A samozřejmě téměř hmatatelně cítil Bartonovu přítomnost kdesi nahoře nad svou hlavou. To byla další pojistka, kdyby chtěl Marciano dělat problémy, i když vlastně neměl jak.

Založil si ruce na prsou. „Tak co? Máš ho?“ zeptal se Starka po svém boku.

„Je přímo na mé dlani,“ ujistil ho a pozvedl svůj mobil, kde skutečně na mapě blikala drobná rudá tečka pohybující se směrem od budovy S.H.I.E.L.Du. „Nemůžu ho ztratit, ani kdyby se rozhodl zavřít do svého trezoru nebo do protiatomového krytu.“

„Ale?“ zeptal se, jelikož rozhodně v jeho hlase slyšel nějaký dovětek.

„Hmm, jen uvažuji, jestli jsem se už nahoře neměl zmínit, co se stalo po těch sedmdesáti dvou hodinách s pokusným želé,“ nadhodil s opatrností a ledabylostí zároveň.

„A co se s ním stalo?“

„No... tak trochu... začalo vybuchovat, jak ti nanoboti zkratovali, ale jsem si jistý, že to se Marcianovi nestane,“ zamával v ujištění rukou. „U toho želé byla obrovská koncentrace nanobotů na jeden milimetr čtvereční. Taková, jaké v lidském těle ani nejde dosáhnout, ovšem i tak asi svému oblíbenému mafiánovi způsobím pěknou bolest hlavy a svalů.“

S dlouhým útrpným povzdechem si promnul obličej. „Hlavně to prosimtě neříkej Furymu, ano?“ požádal ho mumlavě do vlastní ruky.

„Rozkaz, kapitáne Kirku!“

 

°°0°°

 

Voda zurčela po mechem, plísní a řasami pokrytých cihlových stěnách a hučela v podobě smrdutého potoka nesoucího odpadky jen z půlky naplněným vydlážděným korytem. Stoka. Přesně to byl ten správný výraz pro místo, kde se s Bellusem ukryli, i když, co věděl, to bylo podle midgarďanů pouze odvodňovací podzemní koryto pro hlavní park tohoto jejich ostrova, vskutku originálně nazvaného Central park. Ale to označení stoka bylo přesnější, natolik přesné, že vážně netoužil vidět skutečnou městskou stoku.

„Isä! Bojí se. Isä!“ zavolaly na něj všechny tři Bellusovy hlavy vyděšeně.

Nejspíš se zase lekl myši, mývala, nebo něčeho podobného, prostě obyčejného zvířete, které se potácelo stokou a hledalo žrádlo. Jeho chlapec sice vážil jako deset volků a hlav s ostrými zuby měl víc, než kterékoliv jiné zvíře v celém vesmíru, ale stále byl vyděšeným, malým dítětem bojícím se občas každého nočního stínu míhajícího se v okolí.

„Děsí tě jen šumění větví stromů, běhající stíny a chrastění vodou nesených kusů dřeva. Nic nebezpečného, dítě,“ odpověděl, ale neobrátil se k němu, protože vyhlížel ven do smrákajícího se parku. Jen sáhl dozadu a zasunul ruku pod kovový obojek. Odpovědí mu byl dlouhý úlevný povzdech, a pak se hranatá dračí hlava pomalu přesunula někde nad jeho zády a také vyhlédla ven.

Zaklonil hlavu dost na to, aby viděl na šupinatou hlavu a krk, a hlavně na jizvy v koutcích tlamy a nepřirozené prohlubně na krku, kde se kyselina prožrala Bellusovým hrdlem. Bez rozsáhlé léčitelské péče se tkáň řádně nezhojila. Zamračil se. Tlama sice už mohla opět chrlit plameny a byla téměř v pořádku, jenže jizvy, které se jí udělaly, a tři vypadlé zadní zuby, už nikdo nevyléčí. Ponese si to jako památku na návštěvu Midgardu několik příštích staletí svého života; kdo ví, možná se Bellus dožije i tisíce let, i když to se zatím žádnému Lokiho zvířecímu dítěti nepodařilo. Přesto, stovky let s jizvami... trýznitelé, kteří Belluse tak zranili, za to jistě jednou zaplatí, a pokud ne oni, tak jejich potomci, ale nestane se tak dnes, ani to dnes nehodlal začít plánovat. Již byl rozhodnut, co udělá. Zariskuje, přestože se to jeho povaze nepodobalo, a jednoduše udělá krok kupředu bez znalosti jeho následků. Pro svůj cíl, pro získání síly, kterou tak toužil navrátit do své náruče, byla nejistota, kterou to přinášelo, jenom drobnost.

Sáhl pro mobilní telefon; trocha ztracené hrdosti při rozhovoru s Midgarďanem byla také drobnost. Beztak z něj nezbude nic, co by mohlo o Lokim cokoliv říct nebo si třeba jen pomyslet.

„Nyní buď potichu, Bellusi, ano?“ požádal své dítě a vyťukal na hladké obrazovce jediné telefonní číslo, které kdy znal a znát se vůbec obtěžoval; ne že by měl někdy jinou příležitost používat tento midgardský způsob komunikace.

Vyčkal skoro šest zvonivých zvuků z přístroje, po kterých už to chtěl vztekle položit, než zahučení oznámilo, že bylo spojení navázáno, a Marcianův hlas plný hněvu se ozval dřív, než se vůbec stačil nadechnout k promluvení.

„Ty zatracená, malá fretko!“ zaječel na něj drze Midgarďan. „Uříznu ti koule a narvu do krku a pak ti uříznu i hlavu! Všichni moji muži kvůli tobě padli do pasti a ty se opovažuješ mi ještě volat?! Zbude z tebe mršina na dně oceánu, jen počkej, až tě najdu!“

K uším se mu hrnuly plytké a nesplnitelné výhružky, které měly být nejspíš protkané vztekem, ale namísto toho v nich slyšel obavu až strach. Byl tam kdesi hluboko a přesto dost zřetelný i přes modulaci hlasu skrz midgardský přístroj. Rozhodně dost zřetelný pro boha lží, i když možná ne pro prostého smrtelníka. Mírně se nad tím ušklíbl, protože velmi dobře věděl, co to znamená. Marciano ho zradil, udal S.H.I.E.L.Du, těm samozvaným ochráncům tohoto světa, které dokázal tak snadno obelstít a vzít si od nich, co chtěl. Neviděl v tom tedy skutečný problém, ale... zvedl pohled k Bellusovi, jenž ho sledoval nejméně čtyřmi ze svých šesti očí, u hadí hlavy si nebyl jistý, jestli se dívá na něj, nebo ven... Znamenalo to, že bude muset své dítě vyslat splnit úkol, který mu určil, a vystavit je tak riziku, že už se nikdy neuvidí.

Škleb mu z tváře spadl. Jak byl Midgarďan doposud jenom nezajímavá bytost, kterou obětuje, teď se jeho smrt zdála být obohacena o jisté zadostiučinění.

„Já dohodu splnil. Tvoji muži byli pouze stejně neschopní jako všichni Midgarďané. Dej mi to, co mi náleží,“ vyzval ho nebezpečně klidně, jako kdyby v sobě dusil hněv, což nebyla pravda. Skutečný vztek necítil ani okrajově.

„Pcha! To mě ani nenapadne, mrtvolo! Tu bednu si nechám jako odškodnění za ztrátu mých mužů!“ odsekl Marciano, evidentně neochotný spolupracovat.

Neměl v první řadě čas na debaty s tímto podřadným pozemšťanem, o chuti se pak nedalo ani mluvit. Zvláště pak se tím nehodlal zabývat přes midgardské přístroje. Stiskem hovor ukončil a pak mobil rovnou zahodil do stoky, která ho líně začala odnášet pryč. Nemohl za Marcianem přijít osobně, ač moc dobře věděl, kde je, to by totiž znamenalo nechat zde Belluse samotného v neznámém prostředí. Jako malé dítě by se mohl vyděsit a udělat něco neuváženého - jako vyběhnout ven do parku a začít děsit kolemjdoucí. Ne, to nepřipadalo v úvahu, nebyl ale problém promítnout svou iluzi klidně až do Marcianovy ložnice, stačilo jen sledovat cestu, kterou se táhl signál mezi přístroji rovnou k němu.

Zavřel oči, opřel se o Bellusovo tělo a protáhl svou iluzi skrze prostor přímo na stůl v nějaké hospodě. Nebádal důkladněji, co to bylo za místo, vnímal jedině pach jídla, kterému se říkalo pizza, a také za sebou zaslechl zvuk, jak někdo upustil na zem ne jeden kus keramického nádobí, ale nejspíš hned několik, a obohatil tento zvuk vyděšeným výkřikem. Stejně vyděšené, téměř vyplašené, byly i oči mužů usazených kolem kulatého stolu, které se na něj zespoda upíraly. Sjel je všechny pohrdavým pohledem. Vypadali směšně, jak se tu před ním krčili, podobní myším skrývajícím se před kočkou, i když sami sebe v pýše považovali za nebezpečné zločince. Právě ta pýcha, jak moc dobře věděl, bude tím, co je přiměje vytáhnout zbraně a začít po něm střílet. Těžko by mu mohli cokoliv udělat, ale vyšlo by najevo, že tu ve skutečnosti není a je jen iluzí, která jim nemůže ublížit. Jediným pohybem ruky si tedy vyčaroval iluzi dlouhého kopí a napřáhl ho proti hrdlu tlustého Midgarďana dřív, než jeho pohůnci stačili vytáhnout zbraně. Dával si při tom moc dobrý pozor, aby určitě hrot nevedl příliš blízko jeho krku, jelikož i tím by se mohl prozradit. Vytvoření hmotné iluze na tak velkou dálku bylo v momentální situaci nad jeho síly, když musel svou pozornost dělit mezi dění ve stokách, hlídání Belluse a rozhovor s Marcianem a jeho muži.

Reagovali přesně, jak očekával. Nevytáhli své zbraně a Marciano ztuhl uprostřed pohybu, dobře si vědom toho, že - pokud by to kopí samozřejmě bylo skutečné - stačilo jen málo, a hrot by mu prošel krkem skrz naskrz jako háček rybí tlamou.

„Mám dost her, smrtelníku, a mám dost i tvé snahy mě podvést a obelstít,“ promluvil tiše, avšak dostatečně důrazně, aby se každému smrtelníkovi v okruhu pár set koňských kroků na zádech zježily všechny chlupy. „Byl jsem dosti milostivý, když jsem se tebou, nízký tvore, vůbec zabýval. Teď dodržíš dohodu!“

Pozemšťan hlasitě polkl, jeho oči zakmitaly po místnosti, jako kdyby hledal záchytný bod nebo někoho, kdo by mu pomohl. Zvláště jeho pohled putoval za Lokiho záda, odkud byl slyšet stoupající a klesající šum ulice. Vyhlížel snad někoho venku? Možná dokonce S.H.I.E.L.D., který klidně mohl celé zdejší dění sledovat a čekat, až se tu objeví, aby ho mohli polapit. Nepodařilo by se jim to, jeho skutečné tělo bylo na druhém konci ostrova.

„Dobře,“ vydechl Midgarďan až příliš rychle a ochotně, „není třeba se přeci rozčilovat a vyhrožovat, no ne? Máš... určitě pravdu v mejch chlapech, většina až tady na ty,“ máchl rukou kolem sebe, „jsou to líná budižkničema. Ne dost rychlá na tvůj plán se Starkem a jeho hlídačem.“

Mírně naklonil hlavu na stranu. Nedalo se říct, že by byl jenom podezřele vstřícný, z něho podvod kapal na zem jako bahno z hlupáka toulajícího se močálem. Neměl šanci své kluzké zablácené stopy nijak zakrýt.

„Já sem podstivej chlap, pomůžu ti s tvým problémem a možná z toho budeme mít jednou něco oba. Ruka ruku myje, je to tak? A přátelství mě hřeje u srdce,“ podlézal mu Marciano.

Rozhodl se tedy přistoupit na jeho hru a nechal iluzi kopí rozplynout ve prospěch nejen méně výhružného postavení, kdy si přidřepl na Midgarďanovu úroveň, ale i úsměvu, jenž mu věnoval. Bylo vidět, jak se muž okamžitě uvolnil, přesvědčený o tom, že mu věří. Hloupý malý podvodníček, byl jako myška doufající, že zaskočí hadovi v tlamě, až ji bude polykat.

„Jaký návrh pro mne máš, Fabio?“ zeptal se jemně, doufaje, že by mu mohl Midgarďan sám navrhnout pomoc, jakou potřebuje, a strčit hlavu do smyčky, aniž by mohl někdo tvrdit, že to byl jeho plán. Samozřejmě to budou tvrdit tak jako tak, ale svědomí bylo prevít, bylo rádo posvěcené hloupostí ostatních. Tak to bylo totiž vždy zábavnější a on si dokázal humor udržet ve většině napjatých situací.

„Pučím ti svou loď,“ odvětil Marciano okamžitě.

Neušklíbl se, i když opravdu hodně chtěl. Ano, dokonale to vyhovovalo jeho potřebám, a zároveň věděl, že je to past nachystaná na něj. Neměl sice v úmyslu sarkofág otevřít na oceánu, jenže proč nevyužít příležitosti, když bude mít Midgarďana a jeho muže dokonale po ruce k obětování, a navíc své nepřátele naservírované dost blízko, že je tak bude snadné zničit. Nebo také obětovat.

„Takováto vstřícnost hřeje mé srdce, příteli. Jak vidno, spory mezi námi jsou zbytečné, neboť mi nabízíš přesně to, co bych si mohl přát, a já ti rád něco daruji na oplátku,“ odpověděl mu přátelsky. „A jako další důkaz své vstřícnosti, ponechávám souřadnice ve tvých rukách a budu ti důvěřovat, že mě dopravíš, kam třeba,“ naklonil se trochu blíž, dost blízko na to, aby přiměl Marciana ztuhnout. „Věřím, že mne nepodvedeš, tak jako ty věříš mně, že mám klíč k získání a otevření sarkofágu. Je to tak?“ zeptal se stále stejně přátelsky.

Uznával, byl risk ponechat souřadnice v Marcianových rukách, ale spoléhal na jeho chamtivost, ve které se jistě už pokusil sarkofág neúspěšně vyzvednout z moře, a přesvědčení o vlastní chytrosti, díky kterému se určitě pokusí obelstít boha lsti. Takový už smrtelníci byli.

„Ano, to je,“ přitakal Midgarďan. „Víš, kde je Monroeovův nákladový dok? Je to kousek od skladišť, kde si předtím bydlel, a je tam taková obrovská žlutá budova.“

Přikývl, věděl, o jakém místě je řeč, a i kdyby ne, dokázal by pozemšťana snadno najít jinými způsoby.

„Tak u ní se zítra za soumraku sejdem. Budu mít loď, ty dodej způsob jak dostat bednu z vody, a pak se uvidí, jak se dohodneme.“

„Budu tam, Fabio, ale nenech mne čekat. Nemám to nikterak v oblibě,“ dodal s jemnou výhružkou, věděl však, že nutnost čekat bude tím nejmenším příkořím, kterého se ještě od tohoto Midgarďana dočká. Koutky mu při té představě samovolně zacukaly v drobném ušklíbnutí, kterému se tentokrát nebránil, a vystavil ho před ostatními na odiv, předtím než přitáhl svou iluzi zpět do stoky pod Central parkem.

Tam už na něj netrpělivě čekal jeho chlapec, starostlivě skloněný, že při plném procitnutí cítil sliny z psí hlavy kapající mu na rameno. S odporem se odtáhl a automaticky je z šatů setřel, čímž si jenom zašpinil ruku a slizkou tekutinu z ní musel oklepnout na zem.

„To je odporné, Bellusi. Kolikrát jsem ti kázal, abys na mne neslintal?“ napomenul ho, ale znělo to spíše jako povzdech, navíc jeho slova neměla takovou váhu, když si vzápětí přitáhl k sobě dračí hlavu a přitiskl si čelo na její čumák.

Pravdou bylo, že mu běh událostí, jak se odvíjely do teď a jak vypadaly do budoucna, v mnoha ohledech nepřinášel radost. Muset se rozhodnout, komu dá přednost, bylo těžké, protože Bellus, jehož měl teď u sebe, měl, ať Loki chtěl nebo ne, menší hodnotu dokonce i v jeho srdci. Jediné, na co se mohl v případě svého syna spolehnout, byla ta hloupá sentimentalita a milosrdenství z rukou jeho strýce Thora, anebo štěstí, ve kterém Bellus splní svůj úkol nezraněný a dospěje až k jeho naprostému konci.

„Bellusi... dítě moje,“ povzdechl si podruhé a odtáhl se, aby viděl potomkovi do očí, „zítra večer musíš splnit svůj úkol. Až ho dokončíš, setkáme se na našem místě. Víš, kde to je?“

„Ano, isä,“ přitakala hadí hlava.

„Dobrá. Nespěchej, dej pozor, aby tě nikdo nesledoval. Já počkám, dokud nedorazíš,“ slíbil, přestože to nebyla pravda - mohl čekat jen tak dlouho, dokud to bude bezpečné, ale to Bellus nepotřeboval vědět, nepochopil by to. „Ale ať se stane cokoliv, jedno si pamatuj, tvůj isä tě miluje, ano? Stvořil jsem tě a to je to největší boží dílo, jaké lze vykonat.“

Bellus souhlasně zamručel a jeho tlamy se usmály, alespoň na té psí to bylo jasně viditelné a dost také na dračí, jen ta hadí mívala většinou pořád ten samý výraz. Úsměv mu oplatil.

„Dobře a teď mi dej pusu... ale neslintat!“ dodal významně, než se natáhl trochu víc nahoru, aby se k němu mohl Bellus sklonit a nakonec mu přeci jen oslintat obličej.

 

10. část

oo0oo

12. část