Podmíněný život - 1. kapitola
1. Podmíněný život
Naprosto nechápal proč souhlasil, to se mu ale u Harryho stávalo často. Nikdo o tom nemluvil, ale každý věděl, že on dostane co chce a kdy on chce. Mlčenlivě se spekulovalo o tom, jestli za to může pouze Potterovo charisma a nebo nějaký druh magie, který v sobě objevil.
Vlastně to ale bylo jedno, protože Remus nehodlal splnit Harryho očekávání a nehodlal být na Draca hodný. Skutečnou zášť za něco, co mladý Malfoy udělal, by v sobě nenašel, cítil jen zlost nad tím že mladý kouzelník přežil, zatím co Sirius a mnozí další jeho milovaní zemřeli. Za to si zasloužil být potrestán.
Rázným tahem doplnil do posledního políčka svůj podpis, čímž stvrdil, že za Draca a všechny jeho činy na svobodě přebírá odpovědnost, a pak předal listiny postaršímu muži za přepážkou. Ten je převzal, krátce přejel pohledem, přikývl a pak se obrátil na bystrozory stojící u dveří.
"Dojděte pro něj," vyzval je mávnutím ruky, aby následně upřel dlouhý zkoumavý pohled na Lupina, "Nečekal bych, že se válečný hrdina bude chtít starat o usvědčeného Smrtijeda."
Remus se nadechl, jak v sobě potlačil touhu zavrčet něco v tom smyslu že se o něj starat nechce, a pak se jemně usmál. Svou vždy vyrovnanou masku, i přes vření uvnitř v těla, dokázal udržet už bez mrknutí.
"Znám mladého Malfoye už ze školy a jak jistě podle dokumentů víte, nebyl usvědčen z žádného jiného zločinu, než příslušnosti ke Smrtijedům. Proto mu taky byla udělena podmínka." Jinými slovy si bravůrně zahrál na samaritána, který chce napravit vězně, co má snad ještě naději.
Trojí kroky a klapnutí dveří ho upozornilo na to, že se bystrozoři vrátili zpát i s vězněm. Zatlačil do pozadí touhu se otočit a jedním skokem se vrhnout k mladíkovi, kterého tušil za svými zády, aby ho mohl zardousit a obrátil se k němu s klidnout tváří. Pohled, který se mu naskytl, byl pro něho krátkým zadostiučiněním.
Draco ze své, kdysi štíhlé postavy, ztratil několik kilo, takže vypadal spíš vyzáble, pod modrýna očima se mu prohloubily fialové kruhy, o který Remus ze zkušeností se Siriusem věděl, že hnedtak nezmizí a celkově, ač byl vykoupaný a v čistém oblečení, vypadal jako zbitý pes.
"Pane Malfoy," oslovil ho formálně, jelikož nevěděl, jak jinak mu říkat, a přistoupil blíž k němu, "Je to... zajímavé vás zase vidět a navíc v téhle situaci. Víte, kdo jsem?" zeptal se, když spatřil, jak na něho mladík vyjeveně kouká, snad jakoby ho ani neznal.
"Remus Lupin," odpověděl prajednoduše hlasem ochraptělým ze střídání křiku a dlouhého mlčení. Lupin přikývl, spokojený, že ho Draco alespoň poznává, už se totiž začal obávat, že mu vzpomínky na něj Mozkomoři vysáli z hlavy. Sice nevěřil, že jeho hodiny ve škole byly nejšťastnější vzpomínkou, ale mozkomorům stačilo už jen to, že se člověk ve své vzpomínce cítil bezpečně. Pak ji z radostí a chutí pozřeli.
"Převzal jsem za vás odpovědnost během podmínečného propuštění," pokračoval dál s vysvětlováním toho, do jaké situace se dostal, "Budete bydlet u mně, vaší hůlku budu mít já a v následujících několika měsících s ní nesmíte čarovat. Když utečete nebo uděláte cokoliv, co vám já neschválím, tak vaše podmínka propadá a vrátíte se zpátky do Azkabanu. Rozumíte tomu?"
"Ano, pane," dostala se mu odpovědi okamžitě, bez zaváhání nebo jediné špetky arogantního protestu, který u něho dříve znal. Remus to ocenil jemným úsměvem, spíš nuceným, než potěšeným a kývl na bystrozory na znamení toho že za Draca přebírá odpovědnost. Bez toho aby si všimal, kde je Draco, shrábl papíry z pultíku a vykročil ke dveřím.
"Ehm pane Lupine...," oslovil ho polohlasně úředník, když už měl Lupin ruku na klice. Obrátil se za ním, zachytil jeho výmluvný pohled a sklouzl zrakem na Malfoye, který dál stál naprosto bez hnutí na místě.
"Proč tam tak stojíte, pane Malfoy? Jdeme," vyzval ho a máchl rukou směrem ke dveřím. Mladík se při tom prudkém pohybu trochu nakrčil, jakoby očekával že po něm Lupin vrhne kletbu, aby se následně zase narovnal a rychle vykročil za Remusem.
"Ano, pane," dodal ještě utomaticky, když za starším mužem spěchal.
Ani nadále si ho Remus moc nevšímal, jen naladil kousek ucha na to, aby sledoval tiché kroky, které za ním šly. Nevysvětloval kam jdou, když vstoupil do krbu, jen očekával že Malfoy tam půjde za ním, což taky udělal. Remus si byl jist, že mladík nebude tak hloupý, aby se pokusil o útěk přímo tady na ministerstvu. Zato očekával, že se pokusí utéct, jen co se dostanou do jeho bytu, proto ho také předem dobře pojistil, tak, aby se z něj nikdo bez jeho svolení nedostal ven. Ano, bylo to trochu jako vězení, ale Lupin si byl jist, že jeho malý byt na Příčné je daleko pohodlnější, než azkabanská cela metr a půl na metr a půl a s dírou do podlahy místo záchodu.
Vystoupil z krbu ven a rovnou se vydal ke svému stole, jakoby se nc nedělo a jakoby měl plnou důvěru v to, že Draco neuteče. Zároveň ho ale bedlivě sledoval pohledem.
Bylo pro něho proto nemilé překvapení, když mladík jen vystoupil z krbu a zůstal stát na rohoži před ním, jen pohledem sledujíc okolí.
"Můžete si to tu projít," vyzval ho, když se nezdálo, že by se Draco chystal pohnout, "Je to jedna místnost, támhle kuchyně," mávl rukou k rohu, kde se krčily kamna, stůl a dřez se skříňkou, "tady obývací pokoj," mávl někam směrem k Dracovi, obsahujíc v tom gestu jednu pohovku, krb a knihovnu na zdi" a tady ložnice, "pokunul rukou na protější stranu, než byla kuchyně, kde stála poměrně velká postel, "Koupelna je společná na chodbě, stačí ale se jen ocáknout v lavóru. Já to tak dělám pořád a kouzlo svěžosti na vás sešlu klidně dvakrát denně, když vás to potěší."
"Ano, pane." Kývl Draco mírně hlavou. Lupin přimhouřil oči. Pocítil nepříjemné zamrazení vzteku nad tím, jak se Draco chová a že podle všeho umí jen tyhle dvě slova. Čuchal v tom nějaký švindl a přetvářku. Rozhodl se nechat mladíkovi prostor k tomu, aby se řádně projevil v celé své zmijozelské podlosti, kterou jistě zdědil po otci. Proto se bez dalších slov posadil za stůl, rozhodnutý předstírat, že na něčem pracuje a Malfoy je mu docela ukraden. Konec konců by mezi tím mohl dodělat to daňové přiznání pro Harryho, které tak ochotně slíbil udělat, aniž by si uvědomil, že zdanit jeden unikátní hábit vlastní výroby a pár srpců je o mnoho snazší, než zdanění celého trezoru v bance, dvou domů a dvou pozemků, nemluvě o dvojím Harryho přijmu, jedna z hraní fanfrpálu a jednak z učení ve škole.
Zatímco proškrtával snad tucty políček a vypisoval sloupce čísel, sledoval sluchem a občasným pohledem Draca. Dlouhou dobu mladík jen stál u krbu, než se, obezřetně jako plachá kočka, vydal do kuchyně. Podařilo se mu vzít si sklenku z poličky tak tiše, že by člověk ani nevěřil, že je to možné, pak si do ní pomalu natočil vodu.
Když vyprázdnil obsah sklenky, tak se ještě chvíli zdržoval v kuchyni, lépe řečeno koukal z okna na hemžící se život Příčné ulice, načež se vrátil do obýváku, kde zamířil přímo ke knihovně. Lupina to trochu udivilo, protože nikdy neměl dojem že by se mladý Malfoy nějak zvlášť zajímal o čtení, teď se ale zdálo že ho knížky přímo fascinují. Přímo se jich nedotýkal, jen několikrát zvedl ruku, jakoby chtěl nějakou sundat a jeho rty se bezhlesně pohybovaly, jakoby si hláskoval názvy knih.
Remus zvedl hlavu a upřel na něj větší pozornost. To, co Draco dělal, mu bolestně připomnělo Siriuse v těch měsících, které společně strávili v jeho domě po tom, co se vrátil z Azkabanu. Tehdy se Sirius prakticky znovu učil číst. Ne že by nedokázal složit písmena do slov a říct ty slova, ale jejich význam mu unikal.
Lupina napadlo, jak zle na tom vlastně Draco je. Díky skutečnosti, že mu kromě Smrtijedství nebyl dokázan žádný zločin a sám Harry se za něj přimluvil, byl umístěn do křídla s menší ostrahou. Což znamenalo místo pěti mozkomorů na chodbu jenom jednoho. Proto očekával, že to Malfoy zvládl docela dobře, což se zdálo že snad i ano, jen kdyby teď nezačal hláskovat hřbety knih.
"Nesahej na to!" vykřikl, zároveň i vyskočil od stolu, když spatřil Dracovu ruku, jak se natahuje k fotografii na krbu. Byl na ni sám Remus v Siriusově objetí a prakticky v polibku, jak je Hermiona zachytila jen několik týdnů před tou nešťastnou nehodou.
Jeho výkřik zapříčil přesně to, čemu chtěl zabránit. Draco se lekl a rukávem zavadil za kraj rámečku, takže fotka dopadla na zem a sklo na ní se s třeskotem rozsypalo na několik ostrých střepů.
Zároveň se stalo něco neočekávaného.
Draco, jakmile viděl co se stalo, padl na kolena a obtočil si ruce kolem hlavy, jakoby si ji chtěl chránit před údery, zároveň se začal kolébat zepředu dozadu.
"Omlouvám se. Omlouvám se. Prosím ne. Prosím," mumlal stále dokola monotolním hlasem mluvící hračky, která umí jen dokola opakovat několik nahraných vět.
Otevřel pusu a zase ji zavřel. Několik dlouhých vteřin, dokázal jen tupě zírat na Draca, který se choulil na zemi, jako zvíře čekající dopad pánovy hole. Netušil, že takhle někdy mladého Malfoye uvidí, vlastně nečekal že tak uvidí vůbec někoho. Vlčímu kousku uvnitř něj se to líbilo, ten vrčel blahem, nad tím že mu někdo prokazuje tak naprosto jasně a otevřeně podřazenost, ale lidské část která převládala pocítila nával lítosti.
Přešel rychle, ale ne příliš, aby ho nevyděsil, k mladíkovi na zemi a pomalu si vedle něj přiklekl.
"To je dobré, Draco," natáhl ruku, kterou se mu pokusil položit konejšivě na záda, ale když se ho jen dotkl, vydal chlapec zvyk, podobný stenu, takže ruku zase odtáhl, "Vlastně... vlastně se nic nestalo. Jen se rozbilo sklo. To se dá spravit, podívej." Zvedl rámeček, sebral jeden ze střepů a vrátil ho na jeho místo, načež vytáhl hůlku.
"Podívej se, Draco," vyzval ho o něco velitelštějším hlasem, když mladík dál koukal schouleně do země. Musel chvilku počkat, než se k němu a k fotce v jeho ruce, zvedly šedomodré oči.
"Reparo!" Nemusel by to vlastně říkat nahlas, ale měl dojem, že mladík potřebuje osvěžit základy, pokud má kdy zase dostat hůlku a moci ji používat. Skle se s jemným zapraskáním zcelilo tak, že na něj nebyla ani jediná šmouha.
"Nezlobím se na tebe za to, že se ta fotka rozbila, jen už nechci, abys na ni sahal. Rozumíš mi?" Musel se trochu naklonit, aby mohl mladíkovi pohlédnout do očí, ale stálo to za to, protože to byla jediná možnost jak s ním navázat kontakt a dát důraz svým slovům.
"Ano, pane," odpověděl naučeně. Remus už se smířil, že z něho nic moc víc nedostane, tak se ani nesnažil. Zároveň ho opustila všechna zášť, se kterou si mladíka bral do opatrovnictví. Teď když ho tu před sebou viděl, tak zranitelného a neschopného se o sebe postarat, pochopil, jak hloupá to byla nenávist. Draco nemohl za Siriusovu smrt, nemohl za rozpoutání války, nemohl za činy svého otce a Remus začal pochybovat jestli vůbec měl vliv na svůj život a předurčení stát se Smrtijedem.
Přisedl si na podlahu vedle Draca, který už se tolik nechoulil, ale ke vstávání se taky neměl.
"Pane Malfoy... Draco," slovil ho už jménem, když stejně přešel k neformálnímu tonu, "Omlouvám se," začal rovnou a pokračoval, nevšímaje si krátkého, nevěřícného pohledu, kterého se mu dostalo, než mladík zase sklopil zrak, "Úkolem ručitele podmínky je pomoct vězni se zařadit zase do společnosti. Harry mně požádal, abych se stal tvým ručitelem, já to přijal a chci ti opravdu pomoct. Teď už ano. Předpokládal jsem že si se nějak vyhnul... nevím, Azkabanskému režimu, protože si Malfoyi, ale teď vidím, že tomu tak není. Nechci ti ublížit." Na poslední slova dal dostatečný důraz. Počkal chvíli, jestli mu na to Draco nějak odpoví, ten ale jen dál hleděl neurčitě do země, takže se Remus s povzdechem postavil a položil fotku na její místo na krbu.
"Máte rád muže?" Uslyšel náhle z podlahy u svých nohou. Sklopil pohled k mladíkovi, ten se na něj ale nedíval.
"Měl jsem rád jen jednoho muže," odvětil. Samozřejmě mu bylo jasné, jak to Malfoy myslí, chtěl přesto, nebo právě proto, zdůraznit že city choval jen k jedinému muži a to k Siriusovi. Okamžik na to se zarazil, když si uvědomil jak sobecky chtěl ukazovat na to, koho miloval a že byl milován, přičemž si neuvědomil, jaký jiný význam mohla mít Dracova slova.
"Nedotku se tě, pokud máš na mysli tohle," dodal měkkce, konejšivě, "Ani nikomu jinému nedovolím, aby se tě dotkl," znovu klesl do podřepu na zem, "V Azkabanu... ublížili ti tam v tomhle smyslu?" zeptal se. Odpovědí, která se mu vůbec nezamlouvala, bylo to, že Draco odvrátil hlavu ještě víc. Remus se nadechl, aby ho dál konejšil, jenže zjistil, že neví, co by měl říct.
"Je mi to líto." Na víc se prostě nezmohl. Přeci jen o tom, jak zacházet se znásilněnými, nikdy nic nečetl ani to nezažil, v duchu si ale slíbil, že to napraví.
Vstal, zanechávaje Draca na zemi, kde seděl, a přešel do kuchyně. Dospěl k názoru, že momentálně nejlepší, co by mohl udělat, je dát mladíkovi najíst a přemýšlet o tom, jak se k němu má vlastně chovat, což bylo něco, nač mu myšlenky nepřišly, když se vztekal nad vlastní slabostí, že podlehl Harryho nátlaku.
Kdyby byl mladík sám Harry, nebo někdo koho Remus znal a miloval, tak by věděl že objetí zažene mnohou bolest a vlídné slovo je dobrý lék. Jenže Draco byl vlastně cizí a jediná jejich setkání byla v hodinách a občas na chodbě, kde ho, tenkrát pyšný zmijozel, stíhal opovržlivým pohledem.
Když začal míchat vařečkou guláš, tak s potěšením zaznamenal že se Draco zvedl a potichu přesunul ke stolu. Sice se nepustil do prostírání, ale to mu Remus bez mrknutí oka odpustil, když si uvědomil že delší dobu asi jedl mladík jen lžící nebo možná rukama.
Večeře proběhla tiše, což Remus vlastně ocenil a přijal, protože sám nebyl zvyklý moc mluvit. Stejně tak bezeslova se odehrál i zbytek večera, který Draco strávil stáním u okna, ze kterého s nadšením malého dítěte, vyhlížel ven.
Když přišlo na přetřes spaní, Remus už měl jasno v tom, že spaní na zemi u postele, kterým chtěl Draca ještě ráno ponížit, nebude to pravé. Ustlal mu proto na gauči, který sice nebyl pohodlný, ale lepší než podlaha. Zároveň mu dal i nějaké své pyžamo a pak odešel na chodbu, aby se mohl Draco převléct.
"Zítra budou peníze z rehabilitačního fondu, tak půjdeme něco nakoupit," ujistil Draca, který stál opodál v Remusově pyžamu. Bylo mu velké a to značně, zejména tedy do šířky, a vypadal v něm, díky své přirozené bledosti, podpořené vězením, jako smrťák na nemocenské.
"Ano, pane."
"Remus... prostě jenom Remus, dobře?" Cítil se víc, než špatně když mu říkal "pane", ne pro to samotné slůvko, ani ne proto, co vyjadřovalo, ale díky tomu, že se to jisté části jeho já líbilo.
"Ano... Remusi." Bylo tam zaváhání, ale uposlechl příkazu bez řečí. Remus si nebyl jistý, jestli nedosáhl přesného opaku, než co zamýšlel, když ho žádal, aby mu říkal jménem. Samotný fakt, že ho mladík poslouchá byl nepříjemně uspokojivý.
V prvním chvíli chtěl Malfoyovi vysvětlit, proč nechce, aby byl tak povolný, nakonec to ale nechal být přinejmenším na ráno nebo možná na dobu neurčitě vzdálenou a přesunul se sám do postele.
Vyčkal než se mladík uloží, pak mávnutím hůlky zhasl a zahleděl se do stropu. Z okna až k nim proudilo světlo z ulice, které dělalo na omítce zdi mnoho neurčitých vzorů.
"Ne," ozvalo se po chvíli do ticha místnosti.
"Co ne?" otázal se nechápavě, šeptem, i když to bylo zbytečné.
"Odpověď je ne." Remus se nemusel moc zamýšlet nad tím, na co to je odpověď. Ve vzduchu visela jen jediná nahlas nezodpovězená otázka. A z odpovědi na ní se staršímu muži kdoví proč ulevilo na prsou.
Obrátil se na bok, čelem k Dracovi, protože jeho instinkty sledovat potencionálního nepřítele převládl, a po chvili zavřel oči, aby se oddal spánku.