1. kapitola

Tři do páru

Toho dne se ráno opravdu vydařilo, určitě co se počasí týče. Nad městem se sice vznášela mlha, která ho halila prakticky neustále, ale slunce si v ní paprsky hrdinně proklestilo cestu až do našeho okna a zaťukalo nám na sklo. Otevřel jsem mu a vpustil jak světlo, tak i teplo a kupodivu docela čerstvý čistý vzduch do našeho věčně nějakým smradem, ať s doutníků, cigaret a dýmek, nebo chemikálií, prosyceného příbytku.
Opřel jsem se o parapet a vzhlédl do běžného šumu ulice. Na rohu postával chlapec s prodejem novin, prakticky před našimi dveřmi zase květinářka a naproti se zrovna, k mému neskonalému štěstí, dnes poprvé otevřel malý krámek s cukrovinkami. Vím, že bych neměl takové věci vůbec jíst, protože po sladkém se tloustne, ale každý má svoje slabosti v lepším případě je to jen jídlo. Což mě přivedlo na myšlenku, kde je můj přítel.
Určitě se nevyplížil před úsvitem z domu, to bych ho slyšel, protože jeho plížení většinou znamená, že vzbudí celí dům, to by opravdu musel nechtít, aby někdo z nás věděl, že není doma, takže je jistě ještě zalezlí v posteli a do oběda ho neuvidím. Mrzelo mě to, dokonce tak moc, že jsem uvažoval o návštěvě jeho pokoje.
Ano, naše vzájemné vztahy překročily už před časem linii přátelství a přiklonily se spíše k oblasti milenectví, ale ne natolik abych si dovolil vtrhnout mu do pokoje.
Jako kdyby slyšel moje myšlenky, vynořil se Holmes ze dveří svého pokoje. Už v kalhotách, košili a vestě, učesaný, dokonce oholený, ale se svým starým otrhaným županem, na kterém se od včerejška zčistajasna udělala obrovská díra na levém lokti. Už teď jsem viděl paní Hudsonovou. jak spráskne ruce, až nám přinese snídani a hned bude Holmese, přes jeho četné slovní, ale i fyzické protesty nutit župan sundat, aby mu na něj mohla přilátat další záplatu. V poslední době ho svěřoval do její péče s ještě většími scénami. Když jsem se ho ptal proč, svěřil se mi, že podezřívá paní Hudsonovou z plánovaného atentátu na jeho oblíbený župan doplněnou něčím ve smyslu, že se při praní už úplně rozpadl. Vůbec jsem se naší bytné nedivil, že už mu ho chce vyhodit, kdyby to bylo na mě, tak už by dávno letěl do krbu, jenže tohle bylo jen mezi Holmesem a paní Hudsonovou.
Už mezi veřejemi vrhl na otevřené okno znechucený pohled, ze kterého jsem si zhola nic nedělal a naopak okno otevřel ještě víc. Aby mi dal najevo svou nespokojenost, přešel ke krbu, odkud si vzal včerejší cigaretoví nedopalek, kde bylo sotva na dvě potáhnutí a ten si zapálil. Musel jsem ho obdivovat, že dokáže hned po probuzení kouři, aniž by se mu zvedl žaludek.
"Dobré ráno... Sherlocku," pozdravil jsem ho usedaje ke stolu, kde už byly připravené ranní noviny.
"Dobré ráno Johne," odpověděl stejně. Konec cigarety mu povážlivě olizoval prsty, ale on se své zástěrky, proč nepůjde blíž k oknu, prostě nechtěl vzdát. Nakonec mu ale nic jiného nezbývalo, jinak by mu vzplanula ruka, takže hodil malinký hořící kousek do vyhaslého krbu. Župan za ním jen zavlál, jak rychle došel, skoro doběhl k oknu a prudce ho zabouchl.
"Proč musíš po ránu větrat?!" nechal svou ranní mrzutost rozvinout mým směrem.
"Protože je to zdravé. Londýnský vzduch sice není zrovna nejlepší, ale leckdy se mi lépe dýchá u továren než tady u nás doma."
Odfrkl si a sedl na svoje místo u stolu, ze kterého si, bohužel dřív než jsem mu v tom stačil zabránit, vzal zvonek a začal jím zvonit jak na kostele.
"Paní Hudsonová! Paní Hudsonová!" volal, že ho jistě slyšela i květinářka před domem, "My už máme hlad!"
"Sherlocku proboha! Nech tu dobrou ženu se po ránu trochu rozkoukat," prosil jsem ho v zájmu zdraví naší bytné, bez které bychom jistě nepřežili ani týden a nadobro se utopili ve špinavém prádle. Nenechal toho, naopak se zdálo, že ještě přidal na razanci.
Ozvalo se tlumené zaklepání loktu na dveře, které se hned na to otevřely a dovnitř vešla paní Hudsonová s podnosem se snídaní.
"Vždyť už jdu!" vrátila mu stejně ostrým tonem, ne že by byla neslušná, naopak v jejím slovníku bylo víc "děkuji", "prosím" a "omlouvám" než v tom mém a já se za to dost často styděl, ono jenom už věděla, jak se na Holmese musí.
Jako nejlepší akrobatka balancovala mezi hromadami novin, jednou převrženou židlí, stohem na sebe naskládaných encyklopedií, které držely jen zázrakem, jak už byly nahnuté na stranu, až k našemu stolu, na který podnos položila. V patách jí šla dívka tak dvacetiletá, tedy na služtičky, občas se u nás objevovaly i stěží třináctileté, hodně stará, ale na kráse jí věk neubral. Vždyť byla v rozpuku mládí, nejlepším věku na vdávání. Kolem spíše kulatého, ale pravidelného obličeje jí spod čepce visely dvě dlouhé kadeře zlatavých vlasů a ruce, které svírali podnos s čajovou konvicí, ač byly poznamenané prací, měly zvláštní, jemný skoro vílí tvar.
"Dobré ráno," usmála se na mně mile, úsměv jsem jí opětoval stejně jako spíše jen rty naznačení pozdrav, bylo totiž naprosto jasné, že má plné ruce práce s Holmsesem.
"Tady to máte pane Holmesi," obrátila na se přítele, tentokrát bez pozdravu, a vyskládala věci na stůl, "ale když jste se toho tak dožadoval, bylo by záhodno to také sníst," peskovala ho za nedojedené jídlo ještě dřív, než ho skutečně nedojedl. Razila zřejmě heslo že prevence je lepší než léčení samotné nemoci.
"Já to sním paní Hudnosová," zastrčil si sněhobílý ubrousek za límeček, "a vy mi za to prozradíte, proč to nebohé děvče vláčíte s postele, když sotva dorazila a to dokonce až z Essexu. Je to sice sousední hrabství, ale pro dívku cestující samotnou je to vyčerpávající výlet." Mrkl koutkem oka na naší novou služebnou, taky jsem se na ni obrátil, ale nepřipadalo mi, že by byla unavená nebo vypadala po cestě. Paní Hudsonová na ní také upřela pohled, což způsobilo, že dívka mírně zrůžověla. Urychleně položila konvici na stůl a udělala pukrle. Na svůj věk se mi zdála docela nesmělá, skoro až zakřiknutá, ale je pravda, že naše bytná, když na to přišlo, měla schopnost připravit svými dlouhými proslovy o řeč snad i politiky. Nechce se mi říct, že by byla vyloženě drbna, ale neměla do ní daleko.
"Jak víte, že právě dorazila a odkud je?" zeptal jsem se.
"Nehledě na fakt," začal nakukovat pod sotva z půlky zvednuté poklopy na talířích, "že tu kolem půl páté ráno dělali hluk, jakoby se stěhovala celá kavalerie, má za pravím uchem kapičku bláta, jaké najdete jen u nádraží, dostalo se jí tam zřejmě když jí nějaký ohleduplný drožkař pokropil vodou z louže. Vzhledem k tomu že si ho ještě neumyla musí být tedy čerstvé," ukořistil si jeden extra propečený toust, na který jsem měl zálusk já vzhledem k tomu, že po mě blýskl očima si toho byl moc dobře vědom, "To že je ze Essexu usuzuji podle jejího neobvyklého přívěsku v podobě prvosenky. Je to sice květina bezesporu pěkná na pohled a rozmanitá, navíc čaj z jejích květů léčí kašel, ale přívěšky v jejím tvaru se nejčastěji vyrábějí a prodávají právě v Eseexu pro které je typická."
"To je sice pravda, ale mohla si tam přívěsek pouze koupit a být odněkud jinud," argumentoval jsem proti jeho dedukcím.
"To jistě mohla, ale oba víme, že paní Hudsonová má příbuzné právě v Essexu," usmál se přívětivě na naší bytnou, která potichu stála ohromena jeho dedukcemi, "a tady naše nová pomocnice v domácnosti je bezesporu příbuzná paní Hudsonové, že?"
"Ano, Susan je moje neteř," souhlasila udivená bytná i já jsem byl jako vždy okouzlen jeho dedukcemi, "Jak jste to poznal? To jsme si snad tak podobné?" Přitáhla si neteř blíž k sobě a začala si jí prohlížet, jakoby hledala nějaké výrazné rodinné rysy.
"Ale vůbec ne," popřel Holmes, který si během toho co mluvil a my jen tupě civěli nandal pořádnou porci snídaně, "ovšem má v uších vaše náušnice. Služce přijaté na výpomoc byste s těžkým srdcem svěřila zástěru, sukni či blůzku, kdyby nebylo zbytí, ale rodinné šperky nikdy." Skutečně až když to řekl, všiml jsem si, že dívce opravdu v uších visí náušnice, které jsem vídával na naší bytné.
"Jako vždy skvělé Holmesi," pochválil jsem ho. Krátce na mě zvedl potěšený pohled.
"Jen drobné raní cvičení," odvětil, jakoby to nic nebylo, "Potřebujete ještě něco?" obrátil se na bytnou s netrpělivostí, kterou jsem víc než dobře chápal. Snídaně byla naše a nikdo nás nesměl ochudit o společné chvilky.
"Ne, jen jsem vám chtěla představit Susan," trochu jí postrčila dopředu, div nám ta ubožačka nenarazila do stolu, "Bude tu teď vypomáhat, ale jen nějaký čas než nastoupí do učení. Stane se z ní švadlena," řekla to s patřičnou hrdostí a důrazem mým směrem. Tak docela jsem v tu chvíli nechápal, proč to říká zrovna mě, ale usmál jsem se, jak mi kázalo vychování.
"Tak to gratuluji," řekl jsem Susan trochu doufaje, že mi odpoví něčím víc, než červenáním se a nesmělým úsměvem a světe div se, stalo se.
"Děkuji, doktore Watsone," odpověděla příjemným, jemným hlasem, takovým tím tichým co by člověk mohl poslouchat roky a vlastně by mu nikdy nešel na nervy.
Vyčkal jsem, dokud se ty dvě nevzdálí z místnosti, tedy dokud paní Hudsonová svou neteř nevystrká ven, a teprve pak jsem se pustil do jídla, už bez jakékoliv naděje, že by na mě zbylo nejchutnější sousto. Když už Holmes jedl, tak v takových porcích, až se člověk, zejména lékař, divil, že s toho nemá trvalé a vážné zažívací potíže.
Krátce jsem od jídla zvedl oči k činnosti, kterou Holmes opravdu uměl a já ho při ní rád pozoroval. Otevírání vajíčka na měkko. Dokázal drobnou lžičkou s chirurgickou přesností oddělit vrchní část skořápky, takže ani kapička nepřišla nazmar. To mě vždycky skořápka popraskala a žlutobílý obsah se někudy vylil ven, nejlépe na ubrus navzdory tomu, že musel překonat gravitaci.
"Myslím, Johne, že spáchám zločin," pravil ledabylým tónem stále skloněný nad svým vajíčkem.
"Už zase?" odpověděl jsem stejně nezaujatě. Kdyby se sečetly tresty za všechny zločiny, které Holmes, potažmo i já, spáchal, tak by se do konce života z vězení nedostal. Scotland Yard měl velké štěstí, že Holmes svůj geniální mozek směřoval k řešení zločinů, nikoliv k jejich páchání.
"Ano," pozvedl ke mně oči, "Spáchám vraždu z vášně." Aby dodal svým slovům dramatičnost, na kterou si tak potrpěl, prudce vrazil lžičku do právě otevřeného vejce, takže obsah skořápky vystříkl i na mě.
"Zbláznil si se?" vykřikl jsem pobouřený, protože bílek se dostal až na můj hrudník. Neodpověděl, tenhle dotaz nečekal. Chtěl, abych se zeptal, jaký by měl motiv.
"Dobrá," začal jsem při utírání svojí potřísněné vesty, "jaký by si měl k zločinu motiv?"
"Prostá žárlivost na naší novou služebnou."
Šokovaně jsem se na něho podíval. Poklidně si vyškraboval ze skořápky zbytky vajíčka, které v ní zůstali, ukusoval k tomu opečený toust namazaný máslem a tvářil se jako bychom se bavili o počasí.
"Proč bys měl žárlit na Susan?" otázal jsem se naprosto vážným hlasem, bez sebemenšího humorného podtónu jakým jsme doposud mluvili. Snažil jsem se přijít na to, jestli si ze mě Holmes skutečně jen střílí, nebo pod vtipem skrývá něco hlubšího, jako třeba opravdovou žárlivost. Nevěděl jsem zhola nic o tom jaký je ve vztazích, protože jsem nikdy nezažil, že by nějaký měl.
"Například proto, že si jí viděl jednou a už jí říkáš jménem?" navrhl pořád tak ledabyle, "Nebo proto, že se ti jí paní Hudsonová snažila vnutit."
"Jménem jí říkám, protože její příjmení neznám a bylo by myslím trochu nevhodné mluvit o ní jako o "tamté"," mávl jsem rukou v neurčitém gestu, "A nikdo se mi jí nepokoušel vnutit. U všeho všudy Sherlocku mysli! Vždyť mě je čtyřicet a jí dvacet, mohl bych být její otec," zavrhoval jsem tuhle hloupou představu razantně a vehementně.
"Spoustu starých, bohatý londýnských gentlemanů si bere mladé, pohledné dívky. Jsou toho plné noviny." Zručným hmatem otevřel jedny noviny na straně se svatebními oznámeními a podstrčil mi je pod nos.
"To je sice možná, ale já nejsem bohatý," odstrčil jsem je staranou, abych se dostal na svou snídani, "a navíc už jsem zadaný," zabručel jsem, nepopírám, s trochou zdráhavosti. Pořád mi připadalo zvláštní mluvit o Holmesovi jako o svém partnerovi. Styděl jsem se za to, protože se zdálo, že on s tím problém nemá, ale nedokázal jsem se prostě zbavit všech zábran. Možná to byla právě má vina, že jsme prozatím zůstali jen u polibků.
"Ano?" tázavě pozvedl obočí, trochu posměšně, ale přitom posunul svou ruku blíž k mojí, přes pomyslnou čáru dělící stůl na dvě poloviny. Byl to kupodivu většinou on, kdo udělal první krok.
"Jistě," zamračil jsem se na něj uražený nad tím, že se tak ujišťuje. Vložil jsem svou dlaň do jeho a nechal jí tam po celou snídani, přestože jednou rukou se špatně jedlo.

*

Pěkné počasí trvalo až do pátku do rána, což mě přivedlo na myšlenku udělat si piknik. Někde mezi kopci kde by na člověka vrhal stín les a do dálky se táhla obilná pole a louky s pasoucími se krávami by to bylo sice příjemnější, než v parku uprostřed města, ale musel jsem slevit ze svých požadavků. I tak se mi nepodařilo Holmese vylákat ven. Nejdřív se jen ošíval, vymlouval, že by mohl přijít klient a nakonec rovnou rozbalil svoje chemické náčiní a začal jím smrdět do celého bytu, takže jsem vzdal přemlouvání, tak i dýchání těch odporností a společně Gillem jsem vyrazil ven. Gill, jsem pojmenoval štěně buldoka, které mi Holmes koupil při nedávné události s ukradenými vládními dokumenty, díky které mě ještě teď bolelo rameno a měl jsem na něm ránu po kulce. Rána se hojila dobře, pásku už jsem nepotřeboval, akorát to vypadalo na docela slušnou jizvu, která se přidá k mapě mého těle, kde je podobných jizev víc, než je zdrávo pro obyčejného doktora.
Až k polednímu jsme tedy s Gillem vyrazili do parku obtěžkáni malým piknikovým košem.
Štěně si vesele poskakovalo, trhalo mi vodítkem a pletlo se jak mě tak ostatním pod nohy. Už jsem si na to zvykl, ale stejně jsem doufal, že tohle období přehnané aktivity bude mít Gill brzy za sebou a stane se tím poklidným, tichým buldokem, na kterého jsem byl zvyklý, protože jinak bych ho snad v domě ani nesnesl.
Teprve až po hodině sezení na lavičce v praku mi došlo, že asi vypadám jako starý mládenec na lovu děvčat, protože několik starších párů se na mě pohoršeně podívalo, zatím co mladých dívek jdoucích většinou s matkou, nebo ve skupince se po mě ohlíželo a chichotalo se. Nechtěl jsem ani v nejmenším vzbudit v nikom takový dojem, protože to nebyla rozhodně pravda. Jistě, pohled na ženy korzující po parku lahodil mému oko, jenže jak už jsem řekl Holmesovi, byl jsem zadaný a já jsem velmi věrný člověk. Nikdy bych svého partnera, Holmese, nepodvedl.
Prostě jsem byl moc starý na to, aby to nevypadalo divně, že tu sedím, ale zase příliš mladý abych si mohl jít jen tak sednout na lavičku a nadýchat se čerstvého vzduchu.
Uklidil jsem pár vyndaných věci zpátky do košíku a chtěl se vydat k domovu, jenže místo pod lavičkou, kde se Gill uložil do stínu k polednímu spánku, bylo prázdné. Zamrazilo mě. Nechápal jsem, jak se mohl utrhnout, když byl pečlivě přivázaný, dokonce mě napadla tak nereálná myšlenka, že ho někdo ukradl, což bylo směšné, když jsem ho měl připoutaného pod nohama. Přidřepl jsem na zem a zjistil, že psisko překousalo kožený řemínek, takže se mohlo vesele vydat na procházku.
„Gille!“ začal jsem tedy volat, doufaje, že i tady venku na svoje jméno uslyší. Doma mu to šlo velice dobře, ale pořád to bylo ještě zvědavé štěně, které když se zatoulá, tak se nadobro ztratí a úplně zapomene na jakýkoliv výcvik.
Za stálého volání jsem prošel snad celý park, jen zázrakem jsem nepotkal žádného policistu, který by mi navrch uložil pokutu za to, že nechávám psa volně pobíhat po parku, a skončil tam kde, jsem začal, na lavičce.
Zase jsem se posadil už smířený s faktem že Gilla nenajdu. Bylo mi s toho skoro do pláče, ne snad kvůli němu samotnému, to bych oželet dokázal, ale kvůli tomu, že pro mne byl symbolem Holmesovi náklonnosti. Proto pro mě měl dvojí důležitost, ne jen jako domácí mazlíček, ale i připomínka toho, že nejsem sám.
„Doktore Watsone.“ Zvedl jsem hlavu po hlase a uviděl Susan, která k mé neskonalé radosti držela v náručí Gila, tedy vlastně byla jeho mohutným tělem z části zavalena.
„Susan!“ vykřikl jsem a vyskočil na nohy. Skoro bych jí objal, kdyby mi v tom Gill nebránil. Radši jsem jí jeho váhy zbavil, což mi přišlo adekvátní k objetí.
„Kde jste ho našla?“ ptal jsem se a drbal to neposedné, hryzavé psisko za ušima, „A co tu vlastně děláte?“ Sjel jsem pohledem její sváteční oblečení, které mi hned vnuklo myšlenku, že Holmes měl pravdu a naše bytná se opravdu snaží mi Susan dohodit.
„Vlastně se támhle popelil pod keřem,“ ukázala k jednomu nízkému keříku, kde jsem se skutečně nedíval, „Tetinka si myslela že byste mohl chtít společnost když už jste tu tak dlouho a sám.“
„To je od ní pozorné,“ odpověděl jsem co nejvíc neutrálním hlasem. Holmes měl pravdu, teď už to bylo jasné. Položil jsem Gilla na zem, přidřepl k němu a pokoušel jsem se uhryzané vodítko přivázat k obojku, což byl přímo nadlidský úkol, jelikož pes sebou šil, jakoby měl v kožichu celou armádu blech.
„Já vám s ním pomůžu,“ nabídla se podle hlasu opravdu hodně pobavená. Odpustil jsem si uštěpačnou poznámku, Susan nemohla za chování a plány svojí tetičky, takže nebyl důvod na ni být příkrý. Jenže nebyl ani způsob jak vynadat paní Hudsonové, protože dostávat se s ní do debaty na téma mého soukromého života jsem rozhodně nechtěl.
„Děkuji,“ usmál jsem se na ni, když taktéž přidřepla na zem a pevně chytla psa zkušeným hmatem člověka, co to nedělá poprvé. Určitě vyrůstala někde na statku, kde pomáhala se zvířaty.
„Nemyslete si o mě, že jsem hloupá.“
„Co prosím?“ zeptal jsem se zmateně a zvedl hlavu od uvazování uzlu na kůže, tedy nic snadného, „S dovolením co vás vede k názoru, že si něco takového myslím?“
„Nemyslela jsem že si to myslíte, myslela jsem že si myslíte že...,“ dokonale se do toho zamotala. Nakrčila přitom roztomile nos, takže její tvář získala dokonale zmatený výraz.
„Došlo mi, že se tetinka snaží mě dohodit vám nebo panu Holmesovi,“ vymáčkla se nakonec, přestože trochu zrůžověla, zněla docela suverénně. Zato já jsem byl na rozpacích, když jsem to zrovna od ní slyšel tak přímo, hlavně proto že jsem nevěděl, jak se vykroutit kdyby v této debatě pokračovala dál, nebo se nedej bože chytla tetina plánu.
„Podívejte Susan,“ začal jsem opatrně, pohled raději zase sklopený k uzlování, „jste velmi pohledná dívka, to musí připustit a říct vám to, jenže,“ konečně se mi podařilo přivázat vodítko tak abych si byl jist že se neutrhne, „moje žena zemřela docela nedávno a navíc už jsem si našel někoho s kým rád trávím čas.“
Doufal jsem, že jsem to řekl natolik obezřetně, slušně a zároveň jasně, aby se neurazila a přitom pochopila, že opravdu nemám zájem.
„Já to chápu, ale vysvětlete to tetince.“
Byla to mnohem suverénnější, osvícenější a hlavně inteligentnější žena, než se na první pohled zdálo. Vlastně kdybych neměl Holmese, zaujala by mě nejen vzhledem, ale i osobností. Nikdy jsem neměl rád domácí puťky, které se zabývají jen tím, jak vypadá jejich dům a koho ze sousedů pozvou na večeři a koho ne. Myslím, že na to, aby s takovou ženou vydržel, mám příliš dobrodružnou povahu.
Usmál jsem se na ni a nabídl jí ruku, abych jí pomohl vstát.
„Doufám, že to nebude třeba,“ přehodil jsem si vodítko do pravé ruky ke košíku a nabídl jí rámě, krátce zaváhala, jestli ho má přijmout, ale nakonec se do mě zavěsila, „Odejdete na učení, takže plány vaší tety budou nadobro překažené vzdáleností a tím, že budete mít spoustu práce.“
„Jistě, bude ze mě švadlenka,“ řekla to s hořkostí a znatelně povadla. Vypadalo to, že jí tohle povolání není zrovna po chuti.
„Dělala byste raději něco jiného?“ dotázal jsem se zvědavě. Gill už se zase pletl pod nohy a já byl jen rád, že jsem si ho dal do pravé ruky, v levé bych ho společně s košíkem určitě neudržel.
„Vlastně už jsem od malička chtěla být doktor jako vy,“ začala s nadšením, „Nutila jsem tatínka utrácet jmění za knihy o anatomii, nemocech a všelijaké naučné slovníky. Potom umřel a maminka rozhodla, že budu dělat něco užitečného, čím si můžu vydělat na živobytí a kde se skutečně uplatním.“
Už jsem o doktorkách slyšel, bylo jich pomálu a převážně se vyskytovali za oceánem ve spojených státech, ale osobně jsem se s žádnou ještě nesetkal. Medicína, stejně jako většina vědeckých oborů, bylo zaměstnání, ve kterém dominovali muži. Já osobně bych v některých medicínských oborech ženy uvítal. Například v porodnictví by to bylo lepší, protože od nepaměti, vlastně dodnes, u porodu pomáhaly ženy a možná by se mnohé, které dají přednost porodní bábě, svěřily do rukou nějaké šikovné doktorky.
„Já myslím, že medicína je něco čím si vyděláte na živobytí,“ ujistil jsem jí rozhodnutý jí podpořit, pokud by skutečně chtěla zkusit jít studovat. Věděl jsem, že by to neměla lehké, jenže, kdo to lehké má.
„Jenže to není něco, co může dělat žena.“ tentokrát mě z jejích slov trochu zamrazilo, protože z nich bylo znát skoro odpor k jejímu ženství, něco co jsem s postupem času u mnohých žen pozoroval a docela mě to děsilo. Snad to bylo naší dobou nebo naopak tím jak se měnila, že to, co dříve bylo považováno za pozitivum, se teď stávalo nějakou přítěží.
„Dělají to i ženy,“ ujistil jsem ji, „tak není důvod, abyste to nezkusila i vy.“
„Watsone!“ byli jsme přerušeni Holmesem, který se k nám blížil po ulici svižným krokem a už z dálky na mě volal.
„Tohle je nějaká hra kdo dřív najde Watsona?“ zavtipkoval jsem, když k nám dorazil. „Protože pokud ano, Susan už vyhrála.“
Nelíbil se mi pohled kterým Susan sjel, nebyl vyloženě nepřátelský, vlastně vůbec, ale byl hodně podobný těm, kterými stíhal někoho, koho podezříval ze spáchání zločinu a snažil se najít důkaz o jejich vině. Nepříjemně zvědavý co proniká až do morku kostí.
„To vidím,“ koutek mu škubnul v drobném úsměšku, „což se nám docela hodí. Vezme Gilla a ty věci domů a my můžeme vyrazit do muzea.“ Tentokrát se usmál naplno.
„Do muzea? Teď?“ ptal jsem se trochu zmateně. Občas ho popadala nevysvětlitelná potřeba trávit hodiny mezi prastarými věcmi. Ne že bych si nerad prohlížel třeba egyptské artefakty, ale nepotřeboval jsem nad tím strávit celý den.
„Holmesi nemohlo by to...,“ snažil jsem se s toho nějak vyvléct, ale neměl jsem šanci. Nehodlal o tom ani diskutovat a raději skoro zbaběle utekl na druhý chodník, div ho přitom na silnici nesrazila drožka.
„Ta honem Watsone!“ mával na mě holí z druhé strany ulice a netrpělivě poklepával nohou. Někdy jsem opravdu nesnášel, jak se chová.
„Omlouvám se Susan,“ bylo mi trochu trapně, když jsem jí podával vodítko a koš, „Musím jít za ním.“
„Já to chápu,“ usmála se. Opravdu to byla milá a zajímavá žena až jsem krátce zalitoval, že jsem jí nepoznal dřív. Ovšem jediný pohled přes ulici mě přesvědčil o tom, že jsem získal tu nejzajímavější osobu, jaká na světě žije.
„Co ta náhlá touha jít se kochat prastarými, rozpadajícími se vázami?“ zeptal jsem se jen, co se mi podařilo dostat se přes ulici. Na rozdíl od Holmese jsem neměl potřebu kličkovat zběsile mezi drožkami a doufat, že mě nic nesrazí a že to přežiji. Já si počkal, než si silnice trochu volnila.
„Mají tam novou egyptskou sbírku,“ prozradil mi se skoro dětským nadšením, „Třeba se tam setkáme s někým, koho postihla faraonova kletba.“
„To ale ani zdaleka nevysvětluje, proč jste se vzdal svých chemických pokusů a rozhodl se kulturně vzdělávat,“ podotkl jsem.
„Zjistil jsem, drahý Watsone, že bez vašeho každých deset minut se opakujícího hudrování, že to strašně smrdí a ptaní se jestli nejsou výpary jedovaté mě míchání chemikálií ani trochu nebaví.“
Usmál se tak široce, že to na jeho tváři spíše připomínalo ďábelský škleb, zato já se mírně zamračil. Podezřívavě jsem si ho prohlédl, jak skoro poskakoval po chodníku, překypující energií a dobrou náladou. To nebylo samo sebou a rozhodně za to nemohla vidina nových muzejních exponátů. Muselo zatím být ještě něco víc.
„Po čem jdeme tentokrát?“zeptal jsem se bez okolků.
„Znáte mě už víc než dobře. Začínáte být nebezpečný,“ blýskl po mě očima plnýma pobavení a naklonil se ke mně tak že mi mohl prsty přejet po ruce. Rozechvělo mě to, stejně jako jeho slova. Věděl jsem, že ho neznám ani trochu, že mě každým dnem něčím překvapí a právě proto jsem ho někdy až nábožně následoval kamkoli.
„Snad jen trochu Sher... Holmesi,“ opravil jsem se. Bylo mi proti srsti říkat mu jménem na veřejnosti. Připadalo mi, že by si tak každý všiml změny našeho vttahu z přátelského na něco víc, protože jediný, kdo mu říkal křestním jménem, byl jeho bratr.
„Tohle mi přišlo dnes ráno v poště.“ Strčil mi před nos ruku v rukavici z jemné kůže, přestože bylo teplo, ve které mezi prsty svíral fotografii. Převzal jsem si ji od něj a podíval se na tváře tří mužů, tedy spíše mladíků tak osmnáctiletých, oblečených v tenisových úborech a vesele se smějících do objektivu. Nejprve jsem se chtěl zeptat, kdo to je, ale pak mi jeden z obličejů přišel hodně povědomí. Chvíli jsem si ho zaujatě prohlížel, než mi došlo, kdo to je.
„Ale to je přeci Norton!“ vykřikl jsem překvapeně. Byl o hodně mladší a hubenější, ale byl to určitě on.
„Správně,“ kývl rozvážně můj přítel, „Zkuste uhodnout, kdo nám tu fotografii poslal,“ pobídl mě. Když říkal „uhodnout“ myslel samozřejmě, abych odesílatele vydedukoval, ovšem snížil moje naděje tím, že mi ani nedal obálku a to už byli beztak dosti mizivé. Obracel jsem fotografii v rukou, ale kromě několika číslic a písmen na přední straně v rohu, které byly zřejmě nějakým identifikačním znakem fotografa, který fotku vyvolával, případně pořídil, jsem nenašel nic. Pozvedl jsem k Holmesovi zrak s tím, že to vzdám, ale on si poklepal na svůj orlí nos, naznačujíc mi, že jsem ještě k ohledání důkazu nepoužil všechny smysly. Proto jsem si k fotografii přičichl. V první chvíli jsem necítil nic, ale po chvilce se mi do nosu dostala jemná vůně dámské voňavky. Stěží postřehnutelná, ale byla tam. Když jsem zvážil, kdo měl co dočinění s případem Nortonovi smrti a měl dostatek kuráže a drzosti přímo nás kontaktovat, vyšlo mi jediné jméno.
„Irena Adlerová,“ usoudil jsem.
„Správná dedukce, Watsone,“ pochválil mě a krátce mi stiskl rameno, „Naše drzá zlodějka je natolik přesvědčená o své neomylnosti, že si se mnou zdá se hodlá živě korespondovat v domnění, že nemám možnost jí vystopovat. To se hluboce mílí a já ji jednou dokážu jak moc, ale prozatím mě více zajímá pravá totožnost tajemného pana Nortona.“ Poklepal dlouhým prstem na obličej na fotografii, kterou jsem stále držel v ruce.
„Nemyslím, že nám poskytuje nezištnou pomoc, spíše si s námi chce hrát jako kočka z myší,“ připomněl jsem mu, i když by to mělo být jasné všem, zejména muži jeho intelektu.
„To bezesporu. Ale někdy je myš mazanější než kočka,“ prohlásil naprosto vážně, jakoby to bylo nějaké prastaré čínské moudro, „Teď si tím nebudeme kazit společné chvíle,“ fotografie mi z ruky zmizela, jakoby tam nikdy nebyla a zamířila do Holmesovi kapsy tak rychle, že jsem to sotva stačil postřehnout. Ruce měl rychlé jako útočící kobra a velmi obratné. Kdoví proč mi myšlenka na jeho dlaně a prsty nahnala červeň do tváří a dokonce jsem cítil, jak mi zahořeli uši. Odkašlal jsem si.
„Ne, to nebudeme,“ souhlasil jsem hlasem zadrhávajícím se mi v hrdle. Podíval se na mě koutkem oka a já měl zase dojem, že ví víc o mých vnitřních hnutích, než já sám.
 

Následující