Světlo v písku

 Prudce otevřel oči. Nemohl se soustředit, což ho tak vnitřně rozčilovalo, že to jeho roztěkanost ještě zhoršovalo. Kdyby měl stejné problémy jiný mladík jeho věku, tak by jednoduše šel za otcem neb za matkou a jeden z nich by mu pomohl svým vedením nabrat potřebnou koncentraci k meditaci. Ale to on nemohl, on si nemohl dovolit před otcem přiznat i tu sebemenší skulinku v dokonalém vulkánském sebeovládání. Učitelé říkali, že je lepší než všichni ostatní chlapci ve třídě, jenže i to bylo pro Spocka málo. Pořád v sobě cítil plamínek lidství který nedokázal zadusit.

Sfoukl svíčku stojící před ním v ozdobném stojanu a mírně naklonil hlavu na stranu, jak se k jeho citlivému sluchu dostala ozvěna hlasů z haly. Oba hlasy byli sotva postřehnutelné, což znamenalo že otec mluví s jiným vulkáncem, kdyby mluvil z matkou, slyšel by každé její slovo. Spockovi se zdálo, že vulkánci šeptají, zatím co lidé křičí, nebo alespoň matka, protože ta mohla promluvit na druhé straně domu a on jí přesto v pokoji dokonale slyšel, jak ho volá.

Vyhlédl ven z okna. Na obzoru byl žluto hnědý opar, značící pomalu se blížící písečnou bouři, a tu a tam probleskl fialovo-modrý záblesk bouře, která už teď probíhala ve vyšších sférách atmosfery. Moc nebezpečný čas.

Vstal a uhladil si pomuchlané šaty. Nikdy nedokázal vypadat tak upraveně jako jeho otec, nebo ostatní chlapci jeho věku. Asi to bylo proto, že nemá tak dobře koordinované pohyby jako oni. Další z nevýhod jeho lidství.

Vyklouzl neslyšně ze svého pokoje a pomalu sestupoval po schodech, sluch pečlivě našpicovaný, kdyby se blížila jeho matka. Možná nedokázal být tak upravený jako ostatní, ale uměl se skvěle plížit a být nenápadný. To bylo totiž to, co dělal po celý svůj život, snažil se splynout s okolím, stát se součástí davu, aby už mu nikdy nevěnoval tak velkou pozornost.
Doslova se přicucl k stěně vedle dveří do haly, kde otec hovořil s Satekem, sousedem od vedle, jak říkala matka.
"Je pryč už sedm celých dva hodiny. Senzory ho přes elektromagnetické rušení nemohou najít. Jedinou možností je vyslat pátrací týmy," říkal zrovna Satek.

"Souhlasím, ale je nás málo. Město už bylo evakuováno, zůstali tu jen ti, co mají vlastní zabezpečené domy," připoměl otec. Spock se mírně zamračil. Někdo se ztratil a to jen pár hodin před bouří. Copak nerespektoval zákaz vycházení? Nebo ho přehlédl?

"Zapojíme do pátrání i mladé. Můj syn už se nabídl, že se také zúčastní. Je důležité, abychom ho našli co nejdříve, je to ještě dítě," Byla zmínka o jeho synovi od Sateka úmyslná provokace, nebo prostě jen konstatoval fakt, to nedokázal Spock poznat, ale nehledě na svou nevědomost ho to naštvalo. Jeho uším to znělo, jakoby pochyboval o jeho spůsobilosti pomoc při pátrání.
"Za deset minut budu u severní brány," přislíbil otec, "jenom informuji svou ženu."
Satek kývl, rozloučil se a opustil dům. To byl signál pro Spocka, aby se přihlásil do pátrací skupiny, nehodlal zůstat doma, když Sarekův syn půjde.

"Otče," oslovil svého otce a předstoupil před něj, zatím co pohledem zachytil matku, která se neslyšeně vynořila z kuchyně, "Chci také pomoci s pátráním."

"Poslouchat za dveřmi je krajně nezdvořilé," řekl místo odpovědi otec a přísně na něho shlédl. Spock si založil ruce za zády, kde sepjal pevně prsty a ovládl počínající rozezlení na otce, které se mu rodilo v hloubce mysli.
"Neposlouchal jsem za dveřmi, jen jsem přišel dolů, ty jsi hovořil se Satekem, tak jsem nechtěl vyrušovat," nebyla to úplně pravda, ale také to nebyla lež, "Neodpověděl si na mu žádost," dodal drze, nedokázal si pomoci.
"Nemyslím, že bys byl užitečný." Spock semknul rty a ještě víc sevřel ruce, nesměl dát najevo vůbec nic.
"Protože jsem napůl člověk?" pozvedl obočí, hlas se mu mírně chvěl, slyšel to, "Protože nejsem stejně silný a obratný jako Satekův syn? Složil jsem Zkoušku stejně jak on," informoval ho s těžko potlačovanou zlostí.
"Ano složil a já jsem za to na tebe hrdý, to ale nemění nic na faktu, že jsi nikdy neprošel pouští," pokračoval neústupně otec, "Stejně tak se nemění skutečnost, že jsi opravdu slabší a méně výkonný než čistokrevný vulkánec. To je genetika a popírat ji by bylo nelogické."

"Já se v okolní poušti vyznám víc než kdokoliv jiný," nedal se ani Spock. Nehodlal se vzdát, nechtěl zůstat doma jako žena a muset pak čelit dalšímu výsměchu spolužáků, kteří by jeho neúčast přisuzovali slabosti pocházející z jeho lidství.
"Nezúčastníš se, je to příliš nebezpečné. To je mé poslední slovo. Debata tímto končí." Obrátil se za jemného šustění látek hábitu a, aniž by věnoval Spockovi ještě třeba jediný pohled, odešel do kuchyně. Matka na něho krátce pohlédla, mírně se usmála smutně a konejšivě, a potom následovala otce.

Spocka zůstal stát sám uprostřed místnosti jako socha z kamene. Pomalu pootočil hlavu k velkému pozemskému zrcadlu, které v hale viselo, a podíval se na svůj odraz. Byl drobnější než jeho spolužáci, kulatější v obličeji a co bylo nejhorší, měl i menší uši. Jednou mu dokonce řekli, že vypadá jako děvče. Bylo to tak potupné.

Sevřel ruku v pěst, nehodlal se nechat ponižovat, když tomu mohl zabránit. Vyslal jeden pohled ke dveřím do kuchyně, potom vzdorovitě pozvedl bradu a vyběhl do svého pokoje.

Rychle našel nejvhodnější oblečení do volné pouště, takové, co chrání před sluncem, ale tělo se v něm nepřehřeje. Byl rozhodnut vyrazit ven a pomoci s hledáním, i přes otcův zákaz. Už ho stejně nemusel poslouchat, nebyl malé dítě, podle zákonů už byl plnoletý a mohl za sebe rozhodovat sám.
Seběhl zpět do haly, kde zrovna otec vycházel ze dveří a matka se sním loučila. Vypadala hodně ustaraně, skoro jakoby otec odcházel spíše do bitvy než na pečlivě proplánované pátrání.

Jen co se za otcem zavřely dveře, matka zamířila přes halu měrem ke schodišti, Spockovi došlo, že jde nespíš za ním uklidnit ho. Nestál o to, ani kdyby nebyl odhodlan odejít.

Stačilo několik rychlých pohybů prstů přes panel, ovládající silové pole oken, aby ho vypnul, potom proskočil ven a dopadl na kamennou verandu.

Natáhl si kápi přes hlavu až do obličeje a rozeběhl se městem k severní bráně. Už teď mu do tváře přes silové pole kolem města foukal vítr a prach v ulicích vířil v drobných tornádech. Až silové pole vypnou, bude to mnohem horší. Tuny písku se přeženou přes město, dokonale ho zasypou, aby pak vihřice, která člověka lehce zvedne ze země, všechen písek zase popohnala dál, zanechávaje město zase dokonale čisté. Už to za svůj život zažil mnohokrát.

U Severní brány bylo rušno. Spock napočítal třicet osm vulkánců a tři vulkánky. Svého otce viděl obklopeného třemi muži, jak rozdává příkazy. Ujal se velení, jak už bylo jeho zvykem, a všichni ho bez zaváhání poslouchali. Sám Spock věděl, že jen stěží, jako vulkánsko lidský míšenec, bude mít někdy takovou úctu, jako jeho otec a ke své hanbě mu to záviděl.

Zahnal podobné myšlenky, teď na ně nebyl čas ani prostor, a zamířil k místu, kde se rozdávala voda, jídlo, komunikátory a skenery. Hodlal si vzít jednu sadu a rovnou vyrazit. Jít po vlastních stezkách, které znal jen on sám a důvěřoval jim víc, než zmapovaným koridorům.
"Tebe na seznamu nemám, Spocku," podotkl Stren. Spock k němu vzhlédl a pozvedl obočí. Dokonale ovládl svůj obličej, nehodlal před Strenem, jedním z mladíků, kteří ho šikanovali, ukázat třeba jen záchvěv lidství.
"Tak jsem se na něj právě zapsal," odpověděl poklidně a strčil si do vaku komunikátor, potom ho pevně zatáhl, aby se mu do něj nedostal písek a skener připnul na opasek kalhot, kde bude hábitem chráněn před pískem.
"Už zase porušuješ otcova nařízení," reagoval na to mladý vulkánec.

"To konstatuješ nebo se ptáš?" odvětil Spock a už se na něj znovu nepodival, nepovažoval ho hodného za pohled, "Nedokážu to rozeznat když používáš standard."
"Používám standard, protože nevím, jestli bys vulkánštině porozumněl, když jsi napůl člověk," naklonil se k němu Stren tak blízko, že zasahoval do jeho osobního prostoru. Spock posílil mentální bariery, jen jen dokázal, ale i tak skrz ně prosakovala Strenova nenávist a zášť jako odporný sliz.
"Opravdu? A já myslel, že ho používáš proto, že si nejsi jist rodným jazykem," odpověděl chladně. Věděl že z něho samotného nemůže druhý vulkánec cítit nic, na to byly jeho mentální bariery příliš silné a Stren neměl dost vyvinuté telepatické schopnosti.
"Nahlásím tě," oznámil mu to jako výhrůžku smrtí. Vysloužil si od Spocka jeden nezaujatý pohled a mírně pozvednuté obočí.
"Národ mojí matky má pro tvoje chování nadmíru barvitý, leč velmi výstižný termín – rektální speleologie," použil jednu z nadávek, kterou častovala matka zejména politické kandidáty, "Pokud nevíš, co to znamená, použij lingvistickou databázi," poradil mu ještě a zanechal ho tam v šoku stát. Sám s pocitem nelogického zadostiučinění vykročil ven z města.

Jen co opustil bezpečí štítu, udeřil ho do tváře horký vítr, který mu z kůže vysával všechnu vhkost. Přetáhl si přes obličej vysoký límec, na oči nasadil ochranné brýle a kápi stáhl hluboko do obličeje, takže zpod ní sotva vykukovaly černé brýle.

Vytáhl skener, zapnul ho a pohlédl na zmatené údaje. Horký písek ho štípal do odhalené ruky, ale nevěnoval mu pozornost, přestože už mu na kůži udělal stovky drobných zelenavých teček.

Postupoval proti stále se zrychlujícímu větru, už nebylo vidět dál jak na tři metry přes stále větší množství písku letícího vzduchem. Dech se mu sám zpomalil, cítil, jak horký vzduch prochází až na dno plic, kde se několik vteřil zdrží, než znovu projde plícemi a pak ven. Doposud nikdy nepoužil svoje dokonalé přispůsobení místním podmínkám.

Zastavil se. Skener dokonale vypověděl službu, údaje, které ukazoval, nedávaly pražádný smysl a nedalo se z nich ani nic odhadnout a stala se ještě jedna, daleko horší věc. Spock si uvědomil, že se ztratil.

Nikdy se neztratil, nikdy ani neslyšel o Vulkánci, který by se ztratil. Nehledě na to, že když byl třeba hluboko v poušti Vulkánec, vždy věděl, odkud přišel a že jde rovně. Mohl za to šestý smysl kterým, stejně jako pozemští ptáci, cítili elektromagnetizmus planety, takže se řídili podle něho. Jenže magnetická bouře ve stratosféře jeho smysl dokonale zmátla.

"Pomóc!"

Výkřik byl tak jasný a hlasitý až ho z toho zabrnělo v uších. Zoufalství, které z něho čišelo, nenechalo chladného ani vulkánce. Ucítil bodavou bolest v boku, jak se jeho srdce najednou splašeně, naprosto proti všem jeho snahám, rozeběhlo.
"Pomóc!"

Tentokrát to bylo snad ještě zřetelnější a hlavně se dal jasně určit směr. Zadržel dech a s dlouhým výdechem se soustředil na rychlý tlukot srdce. Podařilo se mu ho sklidnit, ne o tolik, o kolik si přál, ale dost na to, aby už ho nebolely boky a necítil, jak mu tepe žíla na hrdle.

Rozvrhl si priority, nejdříve najít toho, kdo volá o pomoc a pak hledat cestu zpět, případně nějaký úkryt. Byl přesvědčen, že než se ztratil, byl někde blízko hory.

Brodil se pískem, zachumlaný do svého hábitu, dokud div nezakopl o schoulené tělo, skryté za písečnou dunou.

Přiklekl k tělu schoulenému do klubíčka, nastavujíc záda větru, a pohledem při tom zachytil, že ať to byl kdokoliv, docela vynalézavě nastavil svůj objemný zpevněný batoh proti větru,tak že se za nim mohl skrýt a zároveň se přes něj dělala malá duna. Do silné bouře ochrana naprosto neúčiná, ale do větru ženoucího písek, to bylo docela výhodné.
Obrátil člověka obličejem nahoru a přejel těsně nad ním skenerem. Ani tentokrát nebyly údaje valné, i přes sotva deseticentimetrovou vzdálenost, která čidlo dělila od skenovaného oběktu. Centrální obvody a kalibrace byla zřejmě naprosto zničená. Probojoval se rukou přes utaženou šálu až nahmatal horkou kůži na krku, kde se pokusil najít tep. Nalezl, silný, pravidelný, přesto byl mladík v bezvědomí nebo možná v teplotním šoku.

Hlavní bylo ho probrat. Spock ho sice mohl nést, ale pokud byl přehřátý, což zřejmě byl, nebyl pro něho bezvědomí za téhle situace ideální. Otázkou bylo, jak ho přivést k vědomí.

Nejjednodušší, co Spocka napadlo, bylo proplesknout ho, což taky hned udělal, ale bez valného výsledku. Mladík se ani nepohnul, jakoby mu to bylo docela jedno, co se děje z jeho tělem.

Napadla ho i druhé alternativa, dokonale bláznivá, nelogická, nebezpečný a odporující mnoha vulkánským kodexům. Od vulkánského léčitele vyslechl, že člověka v hlubokém bezvědomí nebo dokonce lehčím komatu, lze přivést zpět pomocí splynutí myslí. Udělat mezi niterným světem nevědomého a realitou most pomocí vlastního vědomí. Třeba k tomu byly dostatečně silné telepatické schopnosti, které Spock měl, ale také výcvik a zkušenost, což bylo něco co mladý vulkánec tak trochu postrádal.

Jenže neviděl jinou alternativu.

Na okamžik soustředění zavřel oči a zbavil svou mysl pečlivě vybudovaných bariér. Okamžitě ucítil prudkou přítomnost chaotického lidského vědomí, ale také vzdálené vystrašené vědomí několika zvířat.

Přiložil prsty, trochu zdráhavě, na telepatické body v mladíkově tváři. Aniž by odříkal formuli, cítil jeho vědomí a emoce daleko silněji, až to bylo děsivé, ale ne nepříjemné. Olízl si rty a odhodlaně se nadechl, aby pokračoval, když ucítil, jak se mladíkova mysl prudce vzedmula a s ní se pohnulo i tělo.

Cítil zblízka zemdlelou mysl byla jedna věc, ale ucítit ji, jak se probouzí k životu, jak se emoce rozviřují ještě silněji a jak myšlenky vybuchnou v chaotickém ohňostroji bylo, jako dostat elektrický šok.

Uskočil stranou, takže se rozplácl do písku, jak široký tak dlouhý.

Srdce mu zas splašeně bilo, dýchal rychle a přerývaně a vevnitř v mozku ho štípalo tisíc ohnivých mravenců. Všechno to zatlačil na pozadí a raději se zase vyšplhal na nohy, aby se mohl věnovat pokašlávajícímu mladíkovi.
"Jsem tady. Všechno bude v pořádku" ujistil ho sotva si k němu zase přiklekl. Kdyby tam ležel vulkánec nebylo by třeba to říkat, ale tohle byl člověk, který potřebuje verbální uklidnění.

"Já vím," zaskřehotal mladík přes hučení větru a natáhl ke Spockovi paži. Ten zaváhal, nechtěl a zároveň chtěl znovu pocítit dotek té zmatené mysli.

Sevřel napřahovanou ruku a vytáhl mladíka na nohy. Jeho paži si přehodil přes rameno, skoro celá váha mladíkova těla se mu opřela do boku a do ramena. Podepřel ho v pase, jinak by upadl, a vykročil s ním směrem, kde si myslel, že budou hory.

"Musíme si najít úkryt," zakřičel do větru, nehledě na to, že se mu okamžitě do úst dostal písek. Jestli ho jeho společník slyšel, se nedalo poznat, neodpověděl, ale poslušně se sunul dál. Společně jim to šlo daleko pomaleji, než předtím samotnému Spockovi, protože člověk nebyl tak přizpůsoben pohybu v písku a horkém vzduchu.

I tak se před nimi zanedlouho objevil temný obrys něčeho, co mohla být skála a skutečně. Ani ne po deseti krocích do ní vpodstatě narazili.

Jednou rukou podpíral mladíka a druhou jel porozpálené hornině,jak hledal větrem vymletou dutinu, kde by se mohli skrýt. Jeho ruka narazila na okraj a zároveň nejasně viděl temný oblouk vysoký jemu sotva po ramena.

"Budeme muset na všechny čtyři!" promluvil znovu, i když nevěděl, jak moc ho mladík, který se sotva s pomocí držel na nohou, vnímá. Klesl proto na kolena a stáhl ho s sebou. Dovnitř ho musel doslova nastrkat, jinak by se tam ten člověk sám nedostal. Tlačil ho před sebou dva a půl metru, ale námaha se vyplatila.

Nebyla to jenom větrem vymletá dutina ve skále, nýbrž vchod do jeskyně, kterou dokonce vytvořil vodní zdroj, což poznal okamžitě, když vlezl do volnějšího prostoru. Na kůži totiž ucítil vlhkost, která se mu do ní, jako do houby, sama vpíjela. Zároveň na stěnách fosforeskovaly světle zelené řasy, které by bez vody nepřežily.

Stáhl si kápi, sundal brýle a shrnul vysoký límec. Dlouze a hluboce se nadechl. Nepěkné chraplavé zakašlání přerušilo jeh požitkářský okamžik.

Jelikož jeskyně nebyla dost vysoká na to, aby se postavil a neohnul si při tom krk v pravém úhlu, musel se ke kašlajícímu mladíkovi doplazit po čtyřech.

"Tady je voda," vytáhl láhev z vaku a přiložil ji k rozpraskaným rtům, "Pij po malých douškách, jinak budeš zvracet," nařidil mu, zároveň naklonil lahev tak, aby z ní tekl opravdu jen malý pramínek vody.

Teprve teď když se všude kolem nehnala masa písku mohla si mladíka kteréh zachránil lépe prohlédnout. Bylo mu tak třináct možná čtrnác pozemských let, nebyl nijak zvlášť vysoký ani podle lidských měřítek, vlasy měl slámové barvy a jak krátce postřehl hnědé oči. Matka by asi řekla že oříškové.

Když usoudil že měl napoprvé dost,odtáhl mu lahev od rtů. Kupodivu se nedočkal záporné reakce, vlastně se na něho mladík mírně usmál.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se, nemohl mu přeci říkat "hej ty", zejména když to vypadalo, že tu společně strávi přinejmenším noc.
"Jim," odvětil šeptem. Přikývl, že jeho jméno vzal na vědomí, potom vytáhl z vaku světelný válec a zatřásl jím, aby se aktivovala chemická rakce. Místnost ozářilo nenásilné nažloutlé světlo.

Na člověka příliš teplá ruka sevřela jeho zápěstí.

"Já skoro nic nevidím," zamumlal Jim s obavou v hlase, "Jen světlo a tvou siluetu," upíral na Spocka oči a zoufale se snažil zaměřit. Vulkánec mohl slyšet, jak se člověku strachem rozbušilo srdce a přes dotek jeho ruky to cítil stejně jasně, jakoby to byla jeho vlastní emoce. Vymanil se z nežádoucího sevření. Mentální bariery, kterých se zbavil, aby mohl provést splynutí se ještě znovu nezpevnily tak, jako byly před tím, o to intenzivněji všechno cítil.
"To bude popálená sítnice od slunce, nic, co by hodina v očním regenerátoru nespravila," ubezpečil ho, ještě dřív, než se nad něj naklonil a zblízka se podíval do krví podlitých očí. S jeho slovy se sklidnil jak tep, tak strach v Jimově mysli.

"Dobře," kývl mladík, napětí z jeho těla spadlo a Jim se zase uvolněně opřel o kameny.

"Ty se nebojíš?" podivil se Spock nahlas, dřív, než si stačil rozmyslet co říká, "Lidé se bojí ztráty zraku, byť dočasné."
"Hodina v regenerátoru to spraví," zopakoval po něm a mírně se při tom usmál, "Navíc já se nebojím ničeho," dodal přesvědčeným tónem.

"To už mi došlo, když jsi se zachoval tak nelogicky, doslově hloupě, že jsi ignoroval zákaz opouštění města a těsně před bouří, bez dostatečného vybavení, vyrazil do pouště," vytkl mu okamžitě.

"Byla to zábava," řekl to se smíchem, nebo se spíše o smích pokusil. Vyšel z toho záchvat dusivého kašle. Spock ho sledoval, jak sebou škube v mírné křeči hrudníku, ale nic neudělal. Ani nevěděl co, měl sice základy první pomoci, to samozřejmě, ale musel by je upravit pro člověka.

"Jak se jmenuješ, vulkánče?" zeptal se Jim, když se pořádně vykašlal.
"Jak víš, že jsem vulkánec?" odpověděl otázkou. Jakmile přišlo na téma jeho původu, reagoval prudce, nebo jak by řekla jeho matka, vyskakoval jako čertík z krabičky.

Člověk se usmál, byl to milý nekonfliktní úsměv, takový ten, co dokonce ani na vulkánu neudělá velký povyk, protože si ho všimnou jen ti, kterým je určen. Natáhl k Spockovi ruku, dřív než stačil Vulkánec ucuknout, dotkl se jeho nahoru vyklenutého obočí konečky prstů, pomalu přejel po spánku a obkroužil špičatý tvar uší.

Lidský dotek nebyl tak nepříjemný, jak očekával, vlastně horká kůže přejíždějící po boltci jeho ucha byla uklidňující.
"Jsem S... Sarek," netušil, proč neřekl svoje skutečné jméno, ale nějak mu nešlo přes rty. Nechtěl, aby tenhle pozemšťan zjistil, že je nějaký míšenec, přál si, aby si ho představoval jako hrdinného vulkánského zachránce. Jen co mu pošetilá myšlenka o něm samotném jako hrdinovi probleskla hlavou, rychle ucukl. Mohlo se stát, že by něco z jeho myšlenek skrz dotek prosáklo do Jimovy mysli, i když bylo nepravděpodobné, že by to považoval za cizí myšlenku, spíše by to přijal za vlastní směšnou představu.

"Všichni máte zvláštní jména," zamumlal pozemšťan. Objal si rukama tělo a přitáh si nohy k tělu, takže ze sebe udělal malý balíček látky, ze kterého vykukovala slámová hlava.

"Je tu chladno," postěžoval si.
"Během bouře může teplota klesnout až k bodu mrazu," informoval ho neutrálním hlasem, sám neměl z chladu obavy, byl si jist, že sem se nedostane, "Ještě se napij," vnutil mu do ruky láhev.

"Na Vulkánu mráz?" zeptal se překvapeně a poslušně upil z lahve. Na to, že musel mít žízeň, byl dost disciplinovaný, aby ani teď, když už bylo líp, do sebe nenalil celou láhev.

"Dokonce i Vulkán, stejně jako většina známých planet, má polární ledové čepičky. Nacházejí se za takzvanou klimatickou linií," vysvětlil, zdálo se mu totiž, že to mladíka opravdu zajímá, jelikož naklonil hlavu na stranu a upřel na něj trochu skelný poloslepý pohled.

"Nechápu." Jim mu vtiskl ke stehnu lahev, asi ho ta vyzýval, aby se taky napil, ale Spock lahev opřel o stěnu. Neměl vůbec žízeň.

"Namaloval bych ti to, kdybys viděl." Přelezl ke stěně a také se o ni opřel. Skrz látku ucítil vlhkost, která z ní sálala.
"Tak ukaž," vpodstatě mu nařídil Jim a podstrčil mu dlań před obličej. Vulkánec zpočátku nevěděl, co po něm vlastně chce, došlo mu to až za chvilku. Váhavě zvedl ruku a prstem na lidské dlani vykreslil ovál. Nebyl s ním spokojen, proporčně to neodpovídalo tvaru Vulkánu, ale jako ilustrační výkres to muselo stačit. Kousek pod vrcholkem každé strany oválu udělal dva půlkruhy.

"Klimatické linie. Za nimi teplota prudce klesá až k pólu, kde je několik stupňů pod nulou," pustil se do vysvětlování, "Vznikly díky sklonu planety a rotaci planety."
"Aha," zamumlal, tentokrát už to neznělo tak zaujatě, spíše jakoby se do toho nutil. Spock s lítostí jeho ruku pustil. Líbilo se mu, že ho konečně někdo poslouchá, dokonce si možná i váží jeho znalostí, ale teď se ukázalo, že tomu tak není.
"Je mi zima," zopakoval už podruhé za krátkou chvíli a celý se roztřásl v zimnici. Musel utrpět teplotní šok, jak z horkého písku přešel do chladu jeskyně, navíc byl určitě přehřátý. Teď bylo důležité uchránit ho před chladem.

Zdráhavě se přisunul blíž a položil mu ruku kolem ramen, čímž ho částečně zabalil do vlastního hábitu. Jim k němu pootočil hlavu a překvapeně zamrkal, vypadal při tom jako probuzený sehlat. Koutek Spockových úst sebou jemně cukl, jakmile si to ale uvědomil, rychle se opanoval a potlačil i ten sebemenší záchvěv náklonosti nebo dokonce veselí.

"Zahřeji tě," odpověděl na jeho zmateně tázavý pohled. Dostalo se mu odpovědi v podobě pomalého kývnutí a do dlaně mu vklouzla Jimova horká dlaň. Nejdřív se z jejího stisku chtěl vyprostit, odporovalo to vulkánským zásadém někoho držet za ruku, ale po krátké úvaze dospěl k názoru, že vzhledem k situaci by to mohl přehlédnout. A to zejména proto, že mu dotek nebyl skutečně nepříjemný, snad byl nadmíru rušivý, ale nepříjemný ne. Navíc lidé se povzbuzovali držením a tenhle mladík povzbuzení potřeboval.
"Můžu tu zemřít na přehřátí organismu že?" ozvalo se mu po delší době u ucha, kam si Jim položil hlavu, tiché zašeptání. Spock sebou trochu cukl, jak ho to překvapilo, byl ztracený někdy ve svých vlastních myšenkách a na realitu svým způsobem zapomněl.
"Bouře se za noc přežene, potom zavoláme pomoc a oni nás odsud dostanou," pokusil se o cosi, co by se dalo nazvat chácholením.
"Vydržím tak dlouho?" pokračoval ve vyptávání a v hlase se mu chvělo něco, co by vulkánec nazval ironií. Pozemšťan byl zřejmě fixován na vlastní smrt.

"Nevidím důvod proč ne." Neuměl ho nijak utěšit, kdyby tu byla matka, tak by Jimovi zazpívala, vyprávěla mu nějaký příběh nebo by si s ním nezávazně konverzovala, ale Spock nic z toho neovládal.

"Chce se mi spát." Teď to znělo skoro jako zafňukání. Nikdy nepochopil, že se lidé nerozpakují dávat i před cizinci najevo svoje nejniternější pocity.
"Spánek není pro tebe dobrý," trochu s ní zatřásl, protože se mu zdálo, že usíná, "Tak... něco mi povídej," vyzval ho. Nevěděl o jiném způsobu, jak ho udržet vzhůru, než s ním mluvit, i když netušil o čem.
"Co?" houkl mladík.
"Cokoliv. Třeba čím budeš, až budeš dospělý." Na to se ho zeptal jeden lidský psycholog, ke kterému ho rodiče vzali, když byl ještě hodně malý. Netušil, proč tam byl, nebo čí to byl nápad, pamatoval si jen, že doktor s ním mluvil jako s mentálně retardovaným a podstrkoval mu kýčovitě barevné hračky, které neměly žádný skutečný význam, kromě toho, že hrály a hýbaly se.

"Chci vstoupit do flotily, stát se nejmladším kapitánem a velet na Enterprise," odvětil s naprosto jistotou v chraplavém hlase, "Viděl jsi někdy Enterprise? Je nádherná!"
Spock se zamyslel. Viděl zmíněnou loď v rámci výuky o historii flotily, byla to nejnovější vesmírná loď třídy Constitution, nejmodernější a nejlépe vybavená, ovšem že by byla "nádherná", toho si vulkánec nevšiml. Byla to prostě jen loď.
"A co ty?" vyrušil ho z rozvažování o tom, proč by měla být Enterprise nádherná.
"Já půjdu ve stopách svého otce," odpověděl frází, kterou používal sám Sarek, když s ním mluvil o jeho pokrocích ve vzdělání, ale také o duševní disciplíně. Vždy opakoval, jak moc je důležité následovat rodiče a držet se tradic.
"Neříkáš to moc nadšeně," podotkl Jim a trochu víc se ke Spcokovi přitiskl. Jeho tělo se mírně chvělo v zimnici, přesto se nezdálo, že by člověku nějak ubíralo na klidu a veselí.

"Nepociťuji nadšení ani jeho opak, jsem Vulkánec. Necítím nic." Podařilo se mu při téhle lži nepohnout ani svalem, ale bylo to obtížné.

"Chceš něco vědět? Já cítím hodně věcí," odtáhl se, takže Spockovi pohlédl do obličeje, "Chceš vědět, co teď cítím?" Přes tvář mu přeběhl další nenásilný úsměv. Spock zaváhal, něco mu říkalo, že nechce vlastně vědět vůbec nic, ale Jim nesměl usnout, takže krátce kývl, doufaje, že to při své slepotě přehlédne. Bohužel nepřehlédl.

"Zamiloval jsem se do tebe," řekl se smíchem v hlase. Zalapal po dechu, čekal cokoliv, ale tohle rozhodně ne.

"Vznášet obdobná prohlášení je nevhodné a navíc nelogické. Známe se pouhé čtyři hodiny, za tu dobu si ani člověk nemůže vytvořit citovou vazbu," odporoval chabě.

"Než umřu, chci udělat jednu věc," nedbal jeho protestu Jim. Položil Spockovi dlaň na tvář, ten strnul, ale neuhnul, dokonce ani když k němu pozemšťan přiblížil obličej. Zadržel dech v očekávání toho, co Jim udělá.

Suché, rozpraskané rty se dotkly jeho tváře, pomalu po ní sklouzly až ke rtům, na kterých se zastavili. Cítil, jak se proti němu Jim přitiskl, jak se pokoušel prohloubit polibek. Vnímal pohyb jeho rtů, vlhkost jeho slin i dotek špičky jazyka. Vnímal neurčitnou potřebu, která sálala z mladíka, dokonce měl dojem že ucítil i záchvěv sexuálního vzrušení, ale tím si nebyl jist, protože ho nikdy sám nepoznal.

Všechno si to dokonale uvědomoval, dokázal si představit je dva, přitištěné k sobě v šeré jeskyni, ale nedokázal na to odpovědět. Znal význam polibku, ale nechápal ho. Neměl pro něho nádech zakázaného nebo tajemného, byl to prostě fyzický projev náklonosti který praktikovali lidé a za určitých specifických okolností i Vulkánci. To bylo vše.
Jim se odtáhl, rukou, která doposud spočívala na Spockově tváři, přejel po nazelenalých vulkáncových rtech a usmál se.
"Děkuji za záchranu života," zašeptal a pak se tichouce zasmál, Spock měl dojem že v jeho smích je trochu nepříčetnosti, "Poprvé jsem se líbal a rovnou z vulkáncem. To je tedy něco!" Položil si hlavu zpátky na Spockovo rameno a dál se chvilku tiše smál.

Vulkánec nevěděl, co teď udělat, jestli nějak odpovědět, ohradit se proti jeho počínání nebo dělat, že se nic nestalo. Z nedostatku zejména odvahy se to rozhodl ignorovat.
"Slyšel jsem tě volat o pomoc," řekl aby začal nové téma hovoru.
"Já o pomoc nevolal," zamumlal mladík v odpověď, zdálo se že už nemůže mluvit a vzdaloval se. Spock to cítil, jak člověk v jeho objetí klouže do nevědomí a možná ještě dál.
"Jime!" oslovil ho a trochu s teď už nehybným tělem zatřásl, "Jime slyšíš mě? Nesmíš spát! Musíš se probudit!" skoro na něj křičel, ale nemělo to význam. Člověk se ani nepohnul.

***

Cítil jak koberec pod jeho botama pruží. Byl úplně nový, prošlo po něm jen pár desítek techniků, teď on a před ním několik důstojníků. I vše ostaní bylo zbrusu nové, lesklé, čisté bez jediného škrábance. Prošel kolem místa, kde si pamatoval, že byla nezlikvidovatelný skvrna od fázerového výstřelu, teď se tam ale leskla nová deska.

Prošel kolem kolem seřazených vyšších důstojníků, kromě něj a pana Scotta byli i oni noví. Samé jemu neznámé tváře a on byl neznámý jim. Víc než neznámý, on byl nepřístupný, moc dobře to věděl. Věděl jak na ostatní působí. Chladně, stoicky, dokonce povýšeně.

Uplynulo už deset let od doby, kdy se v jedné temné jeskyni rozhodl, že se stane důstojníkem flotily a za tu dobu na sobě hodně zapracoval. Nebylo člověka, věty nebo situace, které by ho donutila projevit emoce jinak, než jen zaujatě pozvedlým obočím. Vystavěl si kolem sebe skořábku z ledu a kamene, po které klouzaly bez povšimnutí všechny pohledy a šepot, který kolem sebe slýchal. Podařilo se mu dokonce i uklidnit vlastní niterné vědomí, až na jedinou jiskru, kterou nikdy neuhasil a které se vázala ke staré vzpomínce.

A ta jiskra právě teď hrozila že vzplane v požár.

Postavil se před dveře, aby mohl pozdravit svého nového kapitána. Uniformu bez poskvrnky, bez jediného záhybu, dokonalou, jakoby ji právě oblékl.

„Pozor! Kapitán na palubě!“ zavelel, jen co se dveře se zasyčením rozevřely.

V nich stál on. Byl starší, byl vyšší, svalnatější, vlasy měly tmavší odstín, ale oči byli stále stejně oříškové, jako když je viděl poprvé. Byl jiný a stejný zároveń, byl to Jim z jeskyně, kterého zachránil před písečnou bouří, ale byl to i kapitán James T. Kirk nový velící důstojník Enterprise.

„Pohov,“ mávl ledabyle rukou. Hned bylo jasné, že volí spíše přátelskou metodu velení, než striktní dodržování všech protokolů. Spock se tomu nedivil.
„Žádám o povolení vstoupit na palubu,“ usmál se na vulkánce.
„Povolení uděleno,“ kývl mírně, „Vítám vás na Enterprise, kapitáne Kirku. Nadporučík Spock váš první a zároveň vědecký důstojník,“ představil se v rychlosti a měl dojem, že se při tom šlape na jazyk. Srdce se mu rozbušilo tak, jako před deseti lety, kdy se poprvé střetly jejich mysli, byť neúmyslně a dokonce aniž by o tom Jim věděl.
„Spock?“ zopakoval a čelo mu zbrázdily vrásky přemýšlení, zatím co si Spocka důkladně prohlížel, „Nesetkali jsme se už někdy?“ zeptal se zvědavě.
„To si nemyslím, pane,“ odvětil a srdce mu vypovědělo službu, tedy měl ten dojem, samozřejmě věděl, že dál bije jak má, „Pravděpodobně jste se setkal s jiným vulkáncem. Zdáme se lidem podobní.“ Lhal s takovou jistotou a lehkostí, až se sám sobě divil. Kdyby byl věřící, musel by se dnes za svou lež důkladně pomodlit, takhle si jen nařidil, že stráví více času meditací.
„Asi... je to možné,“ kývl Jim, ale nezdálo se. že by tomu úplně věřil, „Hrajete šachy?“ zeptal se zcela mimo předešlé téma.
„Jistě, kapitáne. Ovládám několik desítek pozemských her,“ kýl na souhlas.
„Výborně, tak si je spolu někdy zahrajeme. Opravdu mi chybí kvalitní šachový protivník,“ poklepal Spocka po rameni a vyrazil chodbou pryč.

KONEC

Poznámka autorky: Mám tam určitě nějaké technické nepřesnosti, něco jsem si vymyslela a tak, ale berme to jako básnickou licenci. Minule jste mě s komentáři docela potěšili, na to že je to fandom co nikdo moc nečte a nepíše, doufám že tomu tak bude i nyní.