Podoba

 

Troufala si tvrdit, že ví o Vulkáncích všechno, nebo přinejmenším víc než kterákoliv jiný člověk, ostatně byla ženou jednoho z nich. Veděla tedy moc dobře, že mají mnohem větší sílu než lidé, už jí ale nedošlo, že větší sílu bude mít i ještě nenarozené dítě.

Hekla, když jí malý opět nakopl slezinu nebo nějaký jiný orgán, o kterém ani nevěděla, že ho má. Když s tím začal, tak jí několikrát napadly opravdu nepěkné myšlenky o tom, co s ním udělá, až ho dostane ven, malý kupodivu přestal. Když se to opakovalo několikrát, došlo jí, že to není její výhra. Telepatické schopnosti se u Vulkánců začaly objevovat sice až v dvou, nebo třech letech, ale bylo běžné, že má matka se svým nenarozeným dítětem spojení. Sice si ničeho takové přímo nebyla vědoma, ne způsobem, jakým to cítila se Sarekem, přesto bylo možné, že tu něco takového existovalo, proto nechtěla svoje dítě už od útlého dětství vystavovat svým hrubým emocím.

Došourala se k pohodlnému dvousedáku a za pomoci opírání se o starožitnou lampu, opěrky ruky a zapření se o kávový stolek se jí podařilo se usadit. Měla dojem, že břicho jí skončilo někde pod nosem.

Nestačila si ani zvednout nohy nahoru, když se z haly ozval téměř neznatelný hluk, jak se její manžel vrátil z práce. Kdyby se jí právě teď nepodařilo usadit se, určitě by ho běžela – v poslední době spíše přikolíbala – pozdravit, takhle mu jen vyslala všechny svoje nadšené emoce z toho, že je zpět. Dovedla si ho živě představit, jak škubl hlavou, když ho její emoce zaplavily a pak se mu jemně zvedl jeden koutek úst v potěšeném skoro-úsměvu.

"Jak se cítíš?" zeptal se hned po vstupu do místnosti a utkvěl na ni zvědavým pohledem téměř černých očí, ve kterých byl zároveň záblesk starostlivosti. Všimla si, že když byli doma, byli jeho oči až po okraj naplněné teplem a emocemi, i když by to Sarek nikdy nepřiznal, a na veřejnosti pak nasazoval upervulkánce, kterému se mu ve tváři a v očích nezračí vůbec nic.
"Jako almara," odpověděla starým "příslovím", na které si vzpomněla před chvílí, když ukládala miminkovské věci do skříně.
"Almara?" nejdřív mu jedno obočí vystoupalo až po ofinu a pak se obě svraštily v přemýšlení, jak se snažil vzpomenout na smysl tohoto slova řečeného ve standardu, "Co nebo kdo je to almara?" vzdal to a zeptal se.
"Vlastně ani nevím," připustila. Nikdy almaru neviděla, tak mu to nemohla popsat a vysvětlit.
"Když nevíš, co to je, tak proč se k tomu přirovnáváš? To je nelogické" přešel k ní a posadil se na volnou část pohovky. Její ruka okamžitě putovala do jeho. Na počátku jejich manželství se Sarek pokoušel dodržovat všechna ta přísná a propracovaná nařízení, jak se k sobě mají manželé chovat na veřejnosti a jak v soukromí, ale Amanda byla neoblomná a dál je zas a znovu porušovala svými lidskými přáními, až to vzdal a přizpůsobil se.
"Vím, že je to nějaký velký kus nábytku, asi něco jako skříň, ale nikdy jsem to neviděla," vysvětlila.
"Tím spíš. Cožpak může být žena, bezesporu velmi pravidelných linií obličeje a proporcí, jakoliv podobná nějakému hranatému kusu nábytku?"

"Sareku, ty si nenapravitelný romantik!" vykřikal a začala se od srdce smát. Chtěl jí polichotit, to věděla, cítila to, ale rozesmát ji v plánu neměl. To byl malý bonus navíc.

Smíchem rozvibrovaná bránice, ale bohužel nebyla dobrý výsledek, protože jí okamžitě přepadl nezvladatelný záchvat kašle. Hrdlo a plíce se jí stahovali v křečích, jak se snažili do plic natáhnout víc vzduchu chudého na kyslík.
Jejím manžel u ni byl během okamžiku a přitiskl jí na obličej kyslíkovou masku, které byly položené snad na každém možném místě, kam se ještě dokázala dokolíbat. S vděčností v očích natáhla vulkánský vzduch přes filtry v masce a obohatila si ho o několik procent kyslíku. Kašel skoro okamžitě přešel jen v pochrchlávání.
"Neměla by ses smát. Nezapomínej, že vulkánský vzduch je řídký a dítě ti tlačí na bránici, defakto i na plíce," připomínal jí přísně její manžel, ale ona se prostě nedokázal tvářit kajícně. Smích byl její přirozeností. Smála se hodně dokonce i na člověka, byla takovím smíškem rodiny, tak proč to teď měnit.
"Jsem vpořádku," ujistila ho a položila mu dlaň na ruku, ve které svíral masku. Bylo to lidské uklidňující gesto. Navíc, když ho tu měla tak hezky po ruce, vtiskla mu pusu na tvář.
"Jako vždy podceňuješ svůj zdravotní stav," odložil masku, vstal ze země na které klečel a vrátil se na své místo, "Tak jako první měsíc zde, kdy si spadla ze skály a ani mi to neřekla."

"Nic se mi nestalo," argumentovala a aby odvedla jeho pozornost od vážného rozhovoru k nějakému banálnějšímu a rozptýlila ho, položila mu nohy na klín.
"Měla jsi naštíplou kost v paži. Kdybych neomaleně a nechtěně nenarušil tvoje soukromí v koupelně a neviděl to, kdo ví, jestli by sis jí nechla dát ošetřit." Naneštěstí Vulkáni dokážou dělat dvě věci najednou, takže Sarek dokázal pokračovat ve vážném rozhovoru na téma jejího zdraví a zároveň se pustil do jemné masáže jejích chodidel. Bez téhle jeho péče by se asi posledních pár týdnu nepostavila na nohy, jak moc jí bolely. Ale jeho jemné, ale silné ruce a prsty, které věděly, kde stisknout, jí vždy od bolesti pomohly. Vysvětloval jí, že je to něco ohledně nervových zakončení a stimulace krevních řečišť, tedy něco na zůsob akupunktury u lidí, ale prováděné jen prsty. Moc mu nevěnovala pozornost, ostatně jako většinou, když se jí něco pokoušel vysvětlit. Ne, že by jí to nezajímalo, jen nedokázala udržet pozornost při jeho sáhodlouhém a únavném výkladu.
"Dobrá, připouštím že jsem občas trochu neopatrná na své tělo a zlehčuju svá zranění. Spokojený?" napodobila zdárně jeho pozvědnutí obočí. Nenechal se tím zastrašit a vrátil jí to.
"Nadmíru spokojený," odsouhlasil jí. Potlačila nutkání se zase začít smát jako malé holka a raději se plně soustředila na téměř laskající doteky jeho ruky. Palcem jí přejížděl po chodidle, nahoru a dolů v žlábku mezi dvěma svaly.
Tiše si povzdechla a podložila si záda a hlavu velikým polštářem, na kterém se s oblibou rozvalovala. Ticho, podbarvené neznatelným šuměním větru doléhajícího k nim přes stěny, horké ruce na jejích chodidlech a pocit klidu a bezpečí ji pomalu ukolébaly do spánku. Ruku nechala přehozenou přes břicho. Pro dnešek se uklidnil i jejich malý syn, ukolébaný přítomností celé rodiny.
Sarek vzhlédl od své příjemné povinnosti starat se o ženu, a podíval se na poklidně spící Amandu. Usmál se, zlehka, jen koutky rtů se mo zvedly nahoru. Opatrně se vysoukal zpod Amandiných nohou, položil je na pohovku a podložil malým polštářem, aby podpořil její krevní oběh a zabránil jejich otékání.
Zasunul neposlušný pramínek vlasů pod látkovou čelenku na jejím čele a po krátkém zaváhání jí opatrně políbil na čelo.

***

Došoural se ke kajutě a vešel dovnitř. Bolelo ho snad úplně všechno, i to co ho reálně ani bolet nemohlo. V puse měl jakoby posledních několik dní jedl sušené ptačí výkaly a oči ho pálily jakoby v nich měl nasypanou sůl, ale i tak byl rád, že se mu podařilo prchnout z ošetřovny. Podařilo se mu to jen proto, že McCoy na to byl ještě hůř než on a proto měl službu jiný lékař. Ovšem ani vážný stav milému doktorovi nezabránil, aby na odcházejícího Kirka nemímal paddem, na kterém byla celá řada nadmíru barvitých výrazů, jak to kdysi trefně nazval Spock, a spoustu výhružek, co Jimovi udělá, pokud se okamžitě nevrátí do psotele. Doporučil doktorovi Boirovi, aby dal svému pacientovi sedativa, kdo ví jestli uposlechl.

Doplazil se k posteli a padl na ni, jelikož ho už bolavé nohy odmítaly nést. Pozvolna se položil, z bolavých nohou skopl boty a položil si je nahoru. Přesně v ten okamžik se ozvalo u dveří zapípání, že někdo přišel. Kdyby ho tak nebolelo celé tělo, vstal by a šel návštěvníka uvítat do obytné části kajuty, takhle jen zavolal:

„Vstupte!“
Syčení mu oznámilo, že ho dveře uposlechly a návštěvníkovi se otevřely a fakt, že nikoho neslyšel vejít mu napověděl, že je to Spock.
„Doslechl jsem se, že jsi odešel z ošetřovny,“ řekl místo uvítání Vulkánec. Vzhlédl k muži, který se nad ním tyčil jako sám bůh pomsty a ve tváři, které rozhodně neměla vůbec žádný výraz, se mu zračila obava, rozladěnost a přísnost. Uchechtl se tomu.
„To ty taky,“ vrátil mu to odhodlán se prát, „a zpátky mě jít nedonutíš, jedině že bys mě nesl, na cestu přes několik palub mě moc bolí nohy,“ předešel Spockově důrazné žádosti, aby se vrátil, která by jistě během okamžiku následovala. To jak se jemně nazelenalé rty pevně stiskly k sobě, značilo že se Spock zlobí.

„Musíš si, Jimme, uvědomit že potřebuješ řádnou péči, ještě pár hodin na té poušti.....“

„A mohlo by to pro mě mít vážné následky,“ dořekl za něj a mávl rukou, „Já vím, já vím. Zato ty, jak se zdá, si dokonale zdravý,“ konstatoval očividné.
„Jistěže jsem. Pocházím přeci z pouštní planety, pro mne tamní prostředí nebylo tak zničující,“ posadil se bez vyzvání na postel, což Jimm víc než oceňoval. Moc dobře si pamatoval, kolik síly ho na počátku, když se ještě se Spockem prakticky neznali, stálo donutit Vulkánce, aby se během jejich rozhovoru tady v kajutě posadil. O ostatních věcech, které přišly potom, ani nemluvě.

„Vlastně jsem návštěvu té planety shledal docela osvěžující, tepelné podmínky na lodi mi většinou nevyhovují.“

„Jedině ty se rád ztratíš na poušti,“ zakroutil nevěřícně hlavou, pak se mírně rozesmál, načež jeho smích přešel v zasípění a kašel, „Au!“ přitiskl si ruku na krk, „bolí mě krk,“ postěžoval si, dobře si vědom toho, že to zní trochu jako malé dítě. Někdy bylo chovat se dětinsky docela prospěšné.
„To je dehytratací. Máš zanícené a oteklé průdušky a horní patro. Zvyším vlhkost vzduchu, to by ti mělo ulevit,“ prohlásil a pokusil se vstát, jenže Jim ho zadržel tím že mu hodil nohy na klín. Vulkáncovy ruce se na nohy okamžitě zaměřily a začaly je jemně masírovat. Proč se někdy choval Spock takhle, byl tak něžný a přesto stojický Jim moc nechápal a zatím ani nevěděl, kdy je povoleno projevovat Vulkánovi náklonost, ale moc se tím ani nezabýval. Kdyby musel dodržovat celý ten složitý kodex vzájemného mileneckého soužití Vulkánců, asi by si musel dělat poznámky na ruce, aby na něco nezapomněl. Vnést do toho něco málo lidskosti bylo mnohem snažší.
„To ať tě ani nenapadne,“ varoval ho přísně, „Mám tu nastavenou vhkost a teplotu, která vyhovuje mým knihám, kdybys ji zvýšil, tak by se zvlnily.“ Pokynul hlavou k malé poličce, obsahující asi tři desítky knih vázaných v různých vazbách od opravdu starých v kůži až po nové v nepromokavých vazbách lesknoucích se skoro jako sklo.
Spock pozvedl obočí.
„Krajně nelogické,“ prohlásil, „Tvoje kajuta má být pohodlná pro tebe, proto máš možnost nastavit si v ní optimální podmínky. Nemá vyhovovat nějakému předmětu, nehledě na to, jak moc je starý či vzácný. Věci jsou věci. Jsou nahraditelné, ty a tvoje pohodlí ne.“

Znovu se zasmál, tentorkát už mu to záchvat kašle nezpůsobilo, zato to zapříčilo, že Spockovo obočí bezmála zmizelo pod ofinou.
„Jenže moje spokojenost a tím i pohodlí závisí na tom, aby moje knihy, které mám rád, byly v pořádku,“ vysvětlil měkce, stále pobavený Vulkáncovým chováním. Hlavně mu nevěřil, moc dobře věděl, jak Spock lpí na své loutně a na několika další osobních věcech.

„Musím to zopakovat. Nelogické.“ Tentokrát to byla ale provokace, podle lesku v tmavých očích se to dalo snadno poznat.
„Jsem nelogický člověk a jsem tomu rád, zelenokrvá příšero,“ nasadil proti útok a'la McCoy.
„Někdy je podoba mezi nelogickými činy lidí až zarážející. Zejména u tebe a doktora McCoye podobné shody často pozoruji,“ podotkl rádoby neutrálním hlasem.
„To je taky důvod, proč jsme s Kostrou přátelé. Mimochodem, to mi připomíná,“ potutelně se usmál, „když jsem odcházel z ošetřovny, McCoy nemohl stále mluvit a pravděpodobně nebude moct ještě tak dva dny.“
Vulkánovo obočí opět vyšplhalo nahoru po čele.
„To je myslím vskutku dobrá zpráva,“ prohodil opět jen tak naoko nezaujatým hlasem, ale jiskřičky pobavení v očích ho nemilosrdně prozradily.
„Myslel jsem si to!“ vykřikl se smíchem. Další záchvat kašle a sípání mu sevřel hrdlo v bolestném stisku, jakoby mu skrz něj někdo prosypával skleněné střepy. Ruku si tiskl na pusu, dokud se kašel neuklidnil.
„Donesu ti vodu.“

Přikývl, mluvit si totiž momentálně netroufal a ušklíbl se na Spockova mizející záda. Jestli tohle nebyla nefalšovaná starostlivost a strach, pak už nic. Nezáleželo na tom, co Vulkánec říkal, jak se choval, Jimm měl už tu čest dotknout se jeho mysli a poznat ho líp než leckdo jiný, takže na něj řeči o neschopnosti citů a emocí moc neplatily.
Spock objednal v replikátoru sklenici vody pokojové teploty, i když věděl, že se na ni Jim bude tvářit a bude si stěžovat že do ní chce led. On ale věděl, že led by mu jen přitížil, nejen co se týče kašle, ale celkově při přehřátí organismu. Vrátil se k posteli a zjistil, že sklenice už teď nebude třeba, protože Jim usnul. Odložil sklenku na stolek a natáhl se přes spící mužské tělo pro přikrvýku, kterou pak Jima přikryl. Zůstal nad ním skloněný, ruce opřené podél jeho hlavy. Cítil potřebu se usmívat, dokonce jí chtěl dát prostor, ale někdy jeho obličejové svaly, zvyklé na až přehnanou kontrolu, odmítly spolupracovat, tak jako teď. Chtěl si nad tím povzdechnout, ale ani to nešlo, tak se jen sklonil a políbil Jima na čelo.

 

KONEC

 

Poznámka autorky: Pamatuje si někdo jak jsem se zařekla psát Spirk? Kecala jsem, aniž bych o tom věděla. Jen doufám že jsem alespoň zhruba vystihla jejich charaktery. No pokud se to nebude líbit a nebo nebude ohlas, tak se na to vykašlu.

 

Komentáře

---

Charaktery jsou vystižené více, než dobře. Chladná odtažitost na povrchu ukrývá žár v srdci, který odhalí jen těm, co jej hledají a umí roznítit.

Děkuji

Nevím jestli moc nepřeháníš... :-)
Ale je to tak, chladnost na povrchu a oheň uvnitř v duši kam nemá nikdo moc přístup.

Přidat nový příspěvek