Podmíněný život - 2. kapitola
2. Podmínkou je bolest
Probudil se s úsvitem. Ne snad proto, že by byl zvyklí v tu dobu vstávat, prostě se jen tehdy probudil, aby se pak několik hodin ještě mohl válet. Ve válení, nicnedělání a jezení byl on prostě král, dokonce oficiálně kamarády korunovaný, kteréžto místo ukradl Siriusovi. Ten byl ve všech těchto disciplínách až jako druhý.
Dnes ale vstal chvíli po tom, co otevřel oči. Tentokrát totiž nebyl v bytě sám, takže bylo nutné udělat snídani poživatelnou i pro člověka. Přeci jen, lidé si nedělají omeleto tak, že si nacpou pusu slaninou a pak ji prolijí nevařenými vejci, aby to spláchl celou konvicí kávy. Tak se můžou stravovat jen vlkodlaci.
Sice se hodně snažil, aby Draca nevzbudil, ovšem ani jeho zvířecí mrštnost a tichost mu k ničemu nebyla. Mladík jakoby měl nějaký vnitřní alarm, který ho upozornil že se něco v jeho okolí pohnulo, takže vyskočil vylekaně z gauče tak rychle, až sebou sekl na zem. To vše doprovodil vyděšeným výkřikem.
"Klid! Uklidni se!" snažil se ho zklidnil, když se ho, zmítajícího se jak klubko hadů, pokoušel vyprosti zpod deky, do které se zamotal. Sevřel mu pevně právě osvobozené ramena a donutil ho přestat bojovat s imaginárním nepřítelem. Dvě šedavé doširoka otevřené oči se upřeli přímo na Remuse, snad poprvé za dobu co ho měl v opatrovnictví, a zároveň mohla jasně slyšet jeho zrychlený dech, překotně tlukoucí srdce i splašené tepání krve v žilách.
"Omlouvám se." Oči se zase sklopili na podlahu, tak jak byli doposud.
"Nic se nestalo," ujistil ho a pomalu pustil, jelikož jasně cítil jak je mladík napnutý, když se ho dotýká, "Jen noční můra, ze které jsem tě ještě probudil vyděšením. Divím se, že si je neměl celou noc. Pokud si vůbec spal," dodal, jasně si vědom, jak se Draco ještě víc odtáhl, jakoby se snažil něco skrýt.
"Koupím ingredience na Bezesný spánek a připravím ti pár lahviček," přislíbil. Bylo pro něj snazší a levnější nakoupit ingredience, možná i ve velkém, a pak lektvar vyrobit sám.
"Děkuji." Nemohl se ubránit úsměvu, když tohle slůvko slyšel z Malfoyovích úst. Automaticky pronesené omluvy kterých se mu doposud dostávalo, byli něco, co už od mladíka slýchal na škole. Zato poděkování pronesené v tonu s opravdovým vděkem, to bylo něco docela jiného.
Postavil se a nabídl Dracovi ruku, doufaje že ji přijme a dovolí mu pomoct při vstávání. Chvíli to trvalo, než se přeci jen hubená, bledá ruka vtiskla do té Remusovi a mladík se nechal vytáhnout do stoje.
Krátce jeho dlaň podržel ve své v gestu podpory a vděčnosti, že mu Draco dovolil se ho, byť takto nepatrně, dotknout. Časem by to možná moli dopracovat i k tomu obětí, které všechno vždycky zlepší. Draco svou dlaň z Remusovi ale vytrhl s nesmírnou prudkostí, jak si zřejmě projev přátelské podpory vyložil jinak a špatně.
Díky tomu měl starší muž zase potřebu se mu omluvit, ovšem neudělal to, jelikož by pak začal plácat a vysvětlovat, což by se zvrhlo jen v dlouhý, trapný monolog, při kterém by se na něj mladý Malfoy ani pořádně nepodíval.
Snídaně, stejně jako večeře uplynulého dne, proběhla v naprostém mlčení a Dracových z části marných pokusech přenést si džem na noži z lahve na chleba. Remus ho přitom pozoroval koutkem oka, uvažujíc, jestli si mladík neumí chleba namazat kvůli tomu že byl v Azkabanu, nebo to vždy dělal hůlkou, takže to bez magie neumí, případně že mu to dělali jiní. Zamýšlel se nad tím, jaký to asi byl pro chlapce šok když z přepychu a toho, co jeho rodiče považovala za správnou cestu výtěztví, se náhle propadl do Azkabanské špíny k mozkomořím tlamám věčně lačnícím po čerstvých, šťastných myšlenkách a vzpomínkách.
"Dnes vybereme peníze a pak vyrazíme na nákupy," mluvil zatím co odkládal talíře do dřezu, "Nedám ti to, nač si byl zvyklí než si skončil v Azkabanu..."
"Nechci to," přerušil ho Draco polohlasně, dost důrazně na to, aby se k němu Remus obrátil a dlouze si ho prohlédl.
"Dobře," přikývl, "Tím lépe. Nebudu muset hodinu čekat, než ti vezmou míry na hábit," obrátil to celé ve vtip, na který se mu ale bohužel nedostalo valné odpovědi. Povzdechl si a raději zase zmlkl, veškerou svou pozornost věnoval umývání nádobí.
°°0°°
Vzít ven Draca mu trochu připomínalo Hagridův pokus vzít do civilizace svého bratra. Nebylo to snad o tom, že by se mladík pokusil sníst nějaké postarší paní jejího psa, jako to udělal Hagridův bratr, ale cosi podivně znepokojeného co z mladého Malfoy vyzařovalo a jak se na něj lidé dívali, tomu bylo hodně podobné.
První zastávkou byla banka, kde bylo nutno vyplnit nesmyslné množství papíru a předat je skřetovi. Ten pak vydal pár lesknoucích se mincí, na které Remus jen s povzdechem pohlédl.
"Z toho mu mám opatřit komplet nové oblečení...," postěžoval si jen tak sám pro sebe, zároveň pohlédl na Draca, který se sklopenou hlavou stál po jeho boku.
"Neee," protáhl skřet za pultem typicky skřípavým hlasem, "Můžete si ty peníze nechat a jeho zahrabat do škarpy." Aby dodal svým slovům váhu, tak prudkým pohybem zaklapl dřevěná, želez obitá dvířka na okýnku v přepážce.
Skřetí byli mrzutí a nesnášeli i příslušníky vlastního druhu, ale všeobecně se otevřeným projevům nesnášenlivosti a násilí vyhýbali, pokud člověk nepočítá draky hlídající některé trezory.
Draco po jeho boku sebou trh, jak dřevo narazilo o kámen, nevydal ale ani hlásku na protest proti tomu co řekl.
"Pojď," nedotkl se ho, jen rukou naznačil, což bohatě stačilo, aby se mladík pohnul, "Nevšímej si toho. Časem to přejde, lidé zapomenou." Ač to říkal, nebyl si tím tak jistý. Nevěděl o žádném jiném Smrtijedovi, který by se dostal na svobodu a který by byl tak propíraný ve Věštci, jako Malfoyovi.
"Měli bychom se dát vyfotit," promluvili, když přešli pár metrů od banky směrem k obchod s oblečením, "Starý vlkodlak a válečný hrdina na procházce a nákupech s usvědčeným Smrtijedem. To by se mělo pro budoucí generace zachovat jako tragikomický obraz lidské společnosti."
"Když myslíte, Remusi." Zřejmě by neřekl ne, ani kdyby na tom závisel jeho život.
"Stavíme se tady a já nakoupím ty ingredience na Bezesný spánek." Opřel se do dveří, když si uvědomil že Draco zůstal stát metr od obchodu a nevypadá to, že by chtěl jít dál.
"Co je?" zeptal se mladíka, upřímně zvědaví na jeho odpověď.
"Já... musím tam?" zeptal se polohlasně. Remus se jen stěží ubránil jemnému úsměvu, který mu prozářil obličej. Bylo to poprvé, co nějak projevil vlastní názor, dokonce aniž by se na něj ptal. Přesto, že by rád odpověděl tak, aby to Draca potěšilo, tak nemohl.
"Nemůžu tě tu nechat bez dozoru. Mám za tebe zodpovědnost."
"Já neuteču. Slibuji." Vypadal a mluvil upřímně, stejně tak výmluvné byli i pohledy, které vrhal na štít obchodu s přísadami do lektvarů, obojí bylo natolik přesvědčivé, že Remus mírně přikývl v souhlasu.
"Budu ti věřit." Uvědomoval si že je to velký risk, jenže jednou z podmínek, jak Draca přizpůsobit novému životu bylo i to, že mu někdo projeví důvěru. A kdo jiný by dokázal být dost důvěřiví, než Remus.
Vešel do prodejny, zanechávaje tedy mladíka stát venku na ulici. V zádech ho z toho mrazilo a něco mu jasně našeptávalo, že vidí Draca naposledy a bude z toho mít oplétačky se zákonem, nenechal se tím ale zviklat a dopřál chlapci pocit že je mu důvěřováno. Navíc sledovací kouzlo které na něj bystrozoři uvalili bylo velmi spolehlivé, to jen Remus by musel vysvětlovat co dělal, že mu utekl.
Do malého košíku vyskládal z regálů předem navážené suroviny v pytlíčkách, zatím co v hlavě počítal, kolik to bude stát a co budou moci ještě nakoupit. U pokladny byl, narozdíl od banky, uvítán širokým úsměvem lékouzelnice, které tam obsluhovala. Znali se od vidění, protože si sem Remus chodil pravidelně pro lektvary proti bolesti nebo pro ingredience na ně. S těžkým srdcem se vzdal části peněz co dostali z fondu, nastrkal si pytlíčky do kapes a vyšel ven.
Vlastně ani nebyl překvapený že tam Malfoy nenašel stát, jak mladík slíbil. Byl sice často důvěřiví, nikoliv však hloupí, aby očekával že se mladík nepokusí utéct.
"Měl by sis na tu svou důvěřivost nechat udělit patent, nikdo totiž nemůže být větší idiot, než ty, drahý Remusi," zabrblal si pod vousy, jak měl ve zvyku. Lidé, kteří dlouho žijí sami, často mluví se sebou nebo s domácími mazlíčky.
Výkřik a hlasy z hloučku opodál okamžitě upoutali pozornost jeho zamyšlené mysli, která bádala nad tím, kde začít Draca hledat. Rychle se vydal tím směrem a, jelikož díky své ne moc velké výšce neviděl co se uprostřed hloučku děje, se protáhl mezi lidmi, aby spatřil skoro až groteskní pohled, kdyby to ve skutečnosti nebylo tak špatné.
Draco ležel na zemi, kryl si hlavu a kvílel jako meluzína, zavřená v hodně malém komíně, zatím co kolem něj poskakovala stará čarodějka s velkou, dubovou holí, která do ležícího mladíka hlava nehlava tloukla, zatím co sprostě nadávala. Co na tom bylo nejhorší, byli lidé, kteří jen stáli a pozorovali to, někteří dokonce s radostí ve tváři.
"Hej!" S výkřikem se Remus vrhl na mezi stařenu a Draca schouleného na zemi. Zadržel poslední rozmach hole, kterou následně ženě vytrhl z ruky a hodil ji stranou.
"Zbláznila jste se?!"
"Zabil mého syna!" zašermovala mu žena s křikem před nosem, "Zaslouží si taky umřít!"
"On nezabil vůbec nikoho," odpověděl jí klidně, zatím co uchopil mladíka za lokty a zvedl ho na nohy. V obličeji měl několik ran ze kterých tekla krev a jasných, rudých podlitin, které se za pár hodin zbarví do zářivě fialové barvy.
"Je to Smrtijed! Proradný a odporný Malfoy! Má hnít ve vězení... zatím co ho žerou mozkomoři, místo toho... aby se procházel mezi slušnými lidmi!" vyrážela ze sebe rozzuřeně.
Remus jí neodpověděl, co by taky řekl, když to byla částečně pravda. Smrtijedi byli povětšinou odsouzení na doživotí nebo na tolik let, že to bylo prakticky doživotí. Nikdo nepřežije třicet let v Azkabanu, ani v tom nejmírnějším křídle. Navíc Remus se nikdy nehádal rád, nepovažoval hádky za smysluplné.
"Jdeme." Ať to mladík chtěl nebo ne, dal mu ruko kolem ramen, aby ho mohl chránit před případným dalším úderem hole a provést ho davem někam pryč.
"Paktuješ se Smrtijedy! Jsi hnusný, vlkodlačí zrádce!" zavřískala za nimi stařena.
Remuse nepřekvapilo že tohle řekla, ani to o zrádcích ani to o vlkodlacích, vždyť ho také po válce též řádně proprali v novinách. Co ho ale překvapilo, byl pohyb který udělal Draco, vypadalo to totiž, že kdyby ho Lupin nesvíral pevně kolem ramen, tak by se otočil a na stařenu vrhl. Přesně tak vztekle a bojovně se napnuli svaly jeho ramen, když uslyšel ženina slova.
Na krátký okamžik Remuse napadlo, že by ho mohl pustit a snad poprvé v životě si užít, jak někdo veřejně, před davem z ulice brání jeho čest, místo toho, aby dělal že není, jak to měli ve zvyku jeho přátelé z dětství, pak se ale včas zastavil a zastavil i Draca. Oba by měli jen problémy, kdyby mladík někoho napadl nebo dokonce zranil, jedno že by to bylo prakticky v sebeobraně. Smrtijedi neměli žádná práva.
°°0°°
Naposledy promíchal směs na kamnech, zhasil oheň a nalil jí do misky, pak mávnutím hůlky zchladil, aby nebyla horká, ale naopak studená. S miskou a kusem obvazu přešel k pohovce, na které seděl zbitý Draco.
"Štěstí že jsem stihl nakoupit bylinky, takže jsem mohl připravit hojiví lektvar. Zvedni trochu hlavu, ať tam můžu," vyzval ho, zatím co máčel obvaz ve modrém obsahu misky. Draco jeho příkaz poslechl a narovnal se. Lupin mu přiložil, teď modrý, obvaz na ránu nad okem a krátce podržel. V prstech přitom cítil jemné mražení lektvarové magie, která právě léčila mladíkovu kůži.
Když si byl jist, že lektvar působil dost dlouho, tak setřel krev a hadřík znovu vymáchal v lektvaru. Kůže nad okem už byla scelená a po zranění zůstala jen tenká, růžová linka na kůži. Stejně postupoval i u dalších zranění a přejel obvazem i po fialovějících modřinách.
"Když mně ta žena nazvala zrádcem…,“ krátce se odmlčel, "Chtěl si mě bránit."
"Nechtěl," zamítl mladík, aby si to vzápětí rozmyslel a odpověděl přímo, "Nejste zrádce. Já nejsem zrádce."
"Jsi Smrtijed," připomněl mu a výmluvně sklouzl pohledem k jeho předloktí, kde bylo pod košilí skryté Znamení zla.
"Nejsem zrádce," zopakoval mladík pevně, zahleděl se Lupinovi do tváře a zároveň mu v očích krátce vzplanula bojovnost a namyšlenost kterou tak dřív mohl člověk vídat každý den. Oplácel mu pevný pohled, načež mírně kývl.
"Máš pravdu."
Ve skutečnosti opravdu nebyl Draco zrádce. Stál na druhé straně, ale po zatčení se nesnažil nikoho udat ani se nesnažil vykroutit z trestu tvrzením, že ho Voldemort očaroval. Prostě jen mlčel nebo pravdivě odpovídal na otázky, když byl pod vlivem Veritasera. Možná to bylo tím že nevěděl co říct nebo neměl co říct, ale vyšlo to nastejno, nebyl zrádcem své strany.
"Sundej si košili, chci ti ošetřit i další zranění," požádal ho věcným tonem. Nechtěl, aby si Draco myslel něco špatného vzhledem k tomu, kdo byl on sám. Kupodivu se ale zdálo, že si mladík nic nemyslí, protože bez průtahů rozepnul košili a stáhl ji z ramen. Ruce si složil do klína.
Pozvedl k mladíkovi oči, které doposud upíral do misky na hadřík, který v ni vyplachoval. Kůži měl bledou, dobře pod ní byli vidět kosti díky tomu jak byl hubený, ale všeobecně musela být tenká jak pergamen, protože byli jasně vidět i pletence fialových žil. Na někom ošklivém, pokřiveném, jako byl třeba Snape, byla takové kůže snad největší vadou, na Dracovi byla prostě jen zvláštní. Ne krásná, ale budící zvláštní nutkání se jí dotknout. Nutkání rychle překoná a obrátil svou pozornost výhradě na obrovskou podlitinu na boku, která měla jasný tvar hole. Nejdřív ji několikrát otřel lektvarem, aby zmírnil bolest a odstartoval hojení, až pak se jí dotkl. Mladík se pod tím dotekem zachvěl a zavřel oči.
"Jen chci zkontrolovat žebra, jestli je nemáš zlomená," vysvětlil svoje počínání, i když se mu nezdálo že by se Draco vysloveně chtěl odtáhnout. Spíš ho už jen překvapovala skutečnost, že se ho někdo chce dotknout a dotýká.
"Otec jí to tam nechal zavřít," promluvil mladý Malfoy do ticha místnosti ve kterém se Lupin usilovně soustředil výhradně na kontrolu žeber a ne na jemnou strukturu kůže. Hodně mu připomínala kůži ptáků, která je v živočišné říši snad nejtenčí ze všech a nejjemnější.
"Komu a co?" otázal se, vítaje konverzaci, která odváděla spolehlivě jeho myšlenky.
"Té lékouzelnici z obchodu."
"Tak proto si tam nechtěl jít," nebyl to dotaz, ale konstatování, "Protože si se bál, že se k tobě bude chovat stejně, jako ten skřet v bance." Ani tohle nebyl dotaz, přesto se mu dostalo odpovědi v podobě malého kývnutí.
"Takové je ale skutečnost. Spáchal si zločin a nechal jiné je páchat, za což přichází trest," už v jeho slovech nebyla zášť, jakou by do nich dal ještě den předtím, "Často se říká, že bolest, ponížení a ztráta všeho na čem i záleželo je jediným správným způsobem k vykoupení a očištění duše od všeho zlého." Ač to říkal z jistotou staršího a moudřejšího, nevěděl jestli je to pravda.
"Na druhou stranu utrpení pro které není důvod je často tím, co zažene člověka na špatnou cestu. Nejhorší je, když takové bolest přijde v okamžiku, kdy má volit."
Uvědomoval si, že to co říká je spíš jen plané mletí pusou, hlavně se ale snažil udržet konverzaci, když už ji mladík začal. Nakonec se to ale nepovedlo, protože podle všeho se jeho společník zase ponořil do mlčení, které bylo pro něho příznačné.
Remus potlačil povzdech, nad tím, že sice je s někým, ale stejně je to jakoby byl sám. Pečlivě a rychle zároveň dokončil Dracovo ošetření a sklidil lektvar.