3. kapitola

Okamžik v našem pokoji

Do městečka, kde se měla konat tajná schůzka, o tom jak byla tajná se dala jenom polemizovat vzhledem k tomu, kolik lidí v tomhle zapadlém koutku světa zničehož nic vylezlo z vlaku, jsme dorazili těsně před půlnocí. Když jsem se rozhlížel po pro mě v ten okamžik hodně chmurném okolí, napadlo mě, že není vůbec divu, kolik podobných schůzek končí krachem, když se odehrávají na takovýchto místech.
O pokoji v hotýlku, kde jsme se ubytovali, se nedalo říci, že je to prostorné apartmá, přestože ho apartmá zvali. Navíc tu byli v jedné ložnici dvě lůžka, což má do apartmá hodně daleko.
Nebylo to ve skutečnosti tak strašné, to jen moje chmurná nálada potemňovala celý svět a vůbec mi na náladě nepřidával Holmesův nepřístupný výraz, který se nevytratil snad ani ve spánku. Nepokoušel jsem se s ním mluvit, nic by se tím nezměnilo a já neměl náladu na hádky.
Zachumlal jsem se do peřin s pocitem  že jsme staří manželé  co se právě pohádali. Taková přirovnání mě nenapadla poprvé, protože opravdu se náš vztah ustálil na čemsi hodně podobném právě manželství. Já extrovertní a spolehlivá ženuška, co se stará o praktické věci a Holmes jako podivínský a mizantropní manžel, co vysedává v chmurném nicnedělání doma u krbu. Tahle představa mi vykouzlila na tváři hořký úsměv, se kterým jsem také usnul.

*

Probudil jsem se až pozdě k polednímu. Po vyhrabání se z peřin a rozhlédnutí se skrz otevřené okno do krajiny jsem si musel přiznat, že moje znechucení tímto místem bylo opravdu způsobeno jen mou špatnou náladou a noční tmou. Ve skutečnosti to bylo malebné městečko, uvězněné ve svěráku dvou poměrně hlubokých řek, kde barvami hrálo každé průčelí domu a bylo do dálky obklopeno poli s obilím, končícími v lesích, nebo se vytrácejícími do luk. Prostě venkovská idylka. Na nějakém takovém místě, i když blíže Londýnu, jsem si těsně po svatbě plánoval, že nakonec zakotvím na stáří s Mary, teď mě napadlo že bych mohl něco podobného udělat i z Holmesem. Stejně už se jednou zmínil, že by nebylo špatné se, až mu mozek přestane sloužit, o čemž jsem pochyboval, že se někdy stane, přestěhovat někam mimo hlavní dění. Šel bych s,ním, protože jsem neznal jiné místo kde bych se cítil lépe, než po jeho boku.
Sešel jsem dolů na snídani, kde jsem se krátkým kývnutím pozdravil s oběma našimi včera čerstvými známými a v rohu zahlédl muže ve vycházkové uniformě, který byl zřejmě jeden ze dvou důstojníků hlídajících dokumenty. Nenápadně jsem ho pozoroval, aby zjistil jestli je má u sebe, ale neviděl jsem žádný kufřík, ani vyboulenou kapsu. Buď byli tak malé, že se nedaly postřehnout, nebo je už předali další osobě.
Hostinský mi sdělil, že Holmes odešel časně z rána, aniž by si dal snídani, což dobrého muže zjevně pohoršovalo a rmoutilo. Patřil jistě k těm, co dbají na to, aby si jeho hosté dali jak polévku před jídlem, tak zákusek po něm a všechno snědli.
Ujistil jsem ho, že to je u mého přítele naprosto běžné a že pokud bude mít dobrou náladu, vyjí mu půl spíže. Hostinský se tím zdál nanejvýš potěšen.
Po výborné snídani jsem se vydal na obhlídku městečka. Chtěl jsem vědět, jak to tu vypadá, zmapovat si terén, kdyby k něčemu došlo abych se tu alespoň trochu vyznal. Zdaleka jsem neměl paměť na místa jako Holmes, abych za jednu prohlídku znal všechny ulice, ale zase nejsem ta hloupý, abych se nedokázal trochu orientovat, když to jednou projdu.
Během cesty jsem narazil na několik nenápadných mužů. Nevím, jestli to bylo mnou a tím že mi Holmes léta vštepoval cit pro podrobnosti, byť jen z malým úspěchem, nebo byli skutečně tak nešikovní, ale já věděl hned, že nejsou odsud.
Do hotýlku jsem se vrátil, když byl čas akorát tak na pozdní oběd, vyběhl jsem do patra k našemu pokoji zvědav, jestli se už Holmes vrátil nebo jestli ještě courá po městě. Byl už v pokoji.
Seděl v křesle a na stole před ním stála velká a docela vysoká papírová krabice s otvorem ve víku. Zvědavě jsem na ni koukal, ale on místo o ní začal o našem případu.
„Prošel jsem si okolí, zjistil, že přes počet placených zaměstnanců Koruny je jištění žalostně nedostatečné. Za neustálého urážlivého remcání sira Comtona a neochotné pomoci pana Nortona, zajištěné telegramem od mého bratra, jsem obhlédl místo schůzky a koupil vám dárek,“ shrnul, co celý den dělal. Postrčil po stole krabici mým směrem.
„Co jste zjistil?“ zeptal jsem se, usedaje na židli proti němu.
Přitáhl si krabici ještě o kousek blíž. Nebyla moc těžká, ale zdála se na dotek teplá a hlavně jsem měl dojem, že uvnitř něco zakňučelo. Podezřívavě jsem pohlédl na naprosto neutrálně se tvářícího Holmese.
„Vcelku nic zajímavého,“ zamluvil to. Jeho oči planuly zvědavostí, ale ne nad případem, ale nad mou reakcí na to, co mi dal. Kdybych nevěděl, že nemá sklony ke kanadským žertíkům typu vyskakující čert z narozeninového dárku, nýbrž k daleko propracovanějším a většinou děsivějším vtípkům, skoro bych se bál tu krabici otevřít. Takhle jsem víko odklopil naopak se zvědavostí okořeněnou jen malou špetkou nedůvěry.
Stačil mi jediný pohled dovnitř, aby moje brada putovala k zemi.
„Co říkáte na můj dárek?“ dychtivě se naklonil přes stůl jako bych právě já byl jedním z důležitých bodů našeho případu, pravděpodobně samotná vražedná zbraň. Svědek ne, protože ti bylí podle Holmese nespolehliví.
„To je...,“nezmohl jsem se v překvapení na příliš slov, ale cítil jsem jak se mi koutky začínají zvedat v připitomělém úsměvu. Kdo by se taky nesmál, hledíc do dvou obrovských v povislé kůže skrytých hnědých očí štěněte anglického buldoka. Vytáhl jsem toho sotva chodícího tvora na svět a položil si ho na hrudník, nehledě na moje sako, nebo košili.
Miluji zvířata, zejména psy a vím, že se v jejich blízkosti měním na naprostého idiota, jenže co na tom. Každý máme něco, co nás rozněžní.
„No, ty jsi ale,“ zvedl jsem kňučící štěně do vzduchu abych se koukl co je to zač, „chlapák,“ dokončil jsem vesele a zase si ho vrátil do náručí. Byl jsem z toho malého tvora a faktu, že mi ho dal Holmes, tak nadšen, že jsem skoro zapomněl na skutečnost, že už se zase věnujeme něčemu jinému než případu.
„Spíš než nakupováním psů jste se měl věnovat tomu, na čem pracujeme,“ zabručel jsem káravě, dojem ale asi kazilo to, že jsem hladil štěně po hřbetě se vším tím nadšením z jeho existence a teplou láskou, která se mi okamžitě, co jsem ho spatřil, objevila v prsou.
„Však já se věnoval, ale chtěl jsem vás zároveň potěšit.“ Najednou vypadal zchlíple jako zmoklý pes, což u něj nebylo zrovna obvyklé. Nad příčinou jeho podivného chování v posledních dnech jsem si lámal hlavu víc, než nad čímkoliv v celém svém, troufám si už říct dlouhém životě, jenže jsem na nic nepřišel. Prostě nemám deduktivní schopnosti jako Holmes, ale zato mám víc pochopení pro city jiných.
„A víc než potěšil,“ řekl jsem mu milým hlasem, aby si nemyslel že jsem nevděčný, přidal jsem vřelé poděkování: „Moc vám děkuji.“
Zřetelně pookřál, dokonce se zvedl, obešel stůl a přidřepl u mého místa, aby si pohladil štěně.
„V to jsem doufal, Watsone.“ Jednu ruku mi položil na rameno a druhou jezdil po hřbetě chlupatého tvora, který se mi natahoval přes rameno, rozhlížeje se po světě, který pro něj byl tak neznámý. Holmes se mírně usmíval asi nad neskonalou zvědavostí štěněte a jeho ruka ho hladila ve stále delších a delší tazích, až narazila na tu mojí. Zastavil se, dlaň částečně přikrývající mou ruku, šedé oči ke mně vzhlédly v jasném dotazu na něco, o čem jsem si nebyl jist, že chápu. Posunul dlaň ještě o kousek níž, takže teď překrývala celou ruku až po zápěstí.
Stále na mě upíral oči s tou samou otázkou, na kterou jsem nedokázal odpovědět, když jsem jí v té době nerozuměl. Už jsem se nadechoval, abych se tedy přímo zeptal, když se rozletěly dveře a do našeho pokoje bez zaklepání, nebo slušného pozdravu vletěl nějaký mladík, skoro chlapec v prostých šatech, takže nejspíš místní výpomoc na polích.
„Pan Holmes?“ těkal mezi námi očima.
„Co je?“ Vztyčil se Holmes do celé své výšky a mezi obočím se mu udělala vráska, tušil, že se stalo něco nemilého. To jsem ostatně tušil i já, ze zkušenosti jsem totiž věděl, že kdykoliv někdo takto vletí do našeho pokoje, nese špatné zprávy, nejčastěji o nalezení nějaké mrtvoly.
„Mám vám vzkázat od pana... pana Nortona,“ smekl z hlavy čepici, „že za vsí našli mrtvého důstojníka. Prej už budete vědět, oč kráčí.“ Oči měl z té zprávy navrch hlavy, což mne nepřekvapilo, v takovémhle městě nemají mrtvolu každý den jako my v Londýně.
„To bohužel víme,“ zahučel Holmes tiše, „Rychle Watsone, než ti ignoranti stačí zvalchovat celé místo činu, takže z něho nic nevyčtu ani já,“ pobídl mě způsobem typickým pro okamžiky, kdy jsme spěchali na místo činu a bryskně se protáhl kolem mladíka, popadnul ho přitom za rozhalenku košili a táhl ho dolů, aby mu ukázal cestu.
Běžel jsem za nimi, jen jsem u recepce strčil štěně hostinskému do rukou se slovy, aby se o něj postaral, než se vrátím.
Přesně jak jsem očekával, čekal nás sprint přes půl městečka, kdy mě a chlapce Holmes už znalý směru poháněl k větší rychlosti. Myslím, že na světě by se nenašel mrtvolou nadšenější člověk než Holmes, zvláště když se jednalo o mrtvolu někoho důležitého.
Na místo činu jsem doběhl celý udýchaný, vlastně nejen já, ale i mladíček, který si rovnou dřepl u cesty. Můj přítel dokázal snadno zchvátit i vesničana v nejlepší kondici.
Naše místo činu se nacházelo na kraji městečka až za posledním domem. Tak, jak už to bývá, se nad mrtvolou sešla celá hromada lidí, včetně sira Comptona a pana Nortona, taky stařík, který byl zřejmě místní lékař, vyplašený muž v policejní uniformě a snad půlka obyvatel městečka, která přišla okukovat něco tady tak vzácného, jako bylo tělo ležící vprostřed cesty. Muž měl na hrudi už z dálky patrnou krvavou skvrnu prosakující rozervaným oblečením.
Podle výrazu venkovského lékaře mi bylo hned jasné, že se neví rady se střelným zraněním, které já jsem pozval už ze tří metrů. Byl zvyklý nanejvýš tak na to, že jeden opilý lovec druhému do pozadí vžene pár broků. A už vůbec ho neuklidnilo a na jistotě mu nepřidalo, když ho Holmes začal od mrtvoly odhánět, lamentoval a spílal všem v okolí.
„Kdy se konečně kompetentní lidé naučí, že na místo vraždy se nesmí vtrhnout jak do hospody nejnižší kvality!“ stěžoval si, nedbaje ukřivděných výrazů pánu Comptona a Nortona. Takové věci ho prostě nikdy nezajímaly.
Stanul nad mrtvolou, od které už úspěšně odehnal i vyplašeného doktora, s rukama založenýma v bok. Shlížel na ni jako sup na mršinu, akorát že on se nechystal zahryznout do těla mrtvého, ale do masa jeho vraha.
„Watsone,“ pobídl mě po chvilce potřebné k prohlídce mrtvého. Chápal jsem, co po mě chce.
Přidřepl jsem k mrtvému důstojníkovi. Můj první odhad byl správný, jak podle stavu oblečení, tak podle těla bylo znát, že byl zastřelen a to z poměrně velké blízkosti.
„Je vůbec kompetentní k ohledání mrtvoly?“ zeptal se sir Comton. Měl jsem ho rád čím dál tím míň, vlastně bych si troufl tvrdit že jsem ho nesnášel.
„Jsem jeden z oficinálních koronerů Scotland Yardu. Stačí to?“ odvětil jsem z uštěpačností. Jen něco zabručel, ale stáhl se, takže jsem se vrátil k tělu.
„Zastřelen a to hodně z blízka, přesto nevidím ohoření na oblečení.“
„Támhle,“ ukázal Holmes kousek za má záda. Otočil jsem se a spatřil roztrhané cosi, co možná byla kdysi kožená taška.
„Ztlumení výstřelu?“ nadhodil jsem napůl tázavě. Jen přikývl a nic víc neřekl. Když to nenačal on tak i já mlčel o faktu, že vrah musel ruku se zbraní vstrčenou dovnitř, takže si ji popálil od horkých plynů, valících se z hlavně.
Rozhalil jsem mu šaty a trochu stiskl okolí rány, vyvalila se z ní už mírně zhoustlá krev, ale pořád dostatečně tekutá, aby tekla. Tělo bylo ještě teplé.
„Řekl bych že není mrtev ani půl hodiny. Tělo je naprosto čerstvé,“ vzhlédl jsem na Holmese i na ostatní z povzdálí nahlížející pány, „Někdo musel alespoň něco slyšet, nebo vidět,“ podotkl jsem, ale nezdálo se že by se svědci hlásili po desítkách. Možná zdejší lidé chtěli mít svůj klid.
Přítel si mě změřil trochu jako bláhového blázna a obrátil se ke Nortonovi.
„Ta věc,“ řekl to skoro se znechucením, „je předpokládám v bezpečí, když vás nemusí doktor křísit.“ Řekl to s takovou dávkou znechucené ironie a nadřazenosti že Nortonovi zrudly uši jako peskovanému školákovi před učitelem.
„Má je druhý ze strážců,“ odpověděl popravdě, „Ten, kdo je má v držení, nesmí opustit bez doprovodu hotel,“ dodal na vysvětlenou.
Detektiv přikývl, obešel tělo a vydal se směrem pryč z vesnice, pomalým, skoro procházkovým krokem. Chvilku jsem váhal, nejistý, jestli mám tělo předat vyděšenému důstojníkovi místní policie a jeho neméně vyděšenému kolegovi doktorovi a vydat se za Holmesem, nebo tu mám zůstat a zajistit patřičné zacházení. Nakonec jsem dospěl k názoru, že co mohl můj přítel z mrtvoly vyčíst už vyčetl, takže další poničení důkazů už nehrozí a Comton s Nortonem už také nebyli malí, aby nedokázali zajistit jeden převoz mrtvoly.
Rozběhl jsem se za Holmesem.
„Kam jdete?“ zeptal jsem se hned, protože mě to zajímalo. Vypadal totiž že má jasný cíl, nebo že alespoň zná cestu.
„Sledujeme stopy,“ ukázal dlouhým prstem k zemi. Zastavil jsem se, prohlížeje důkladně trávu, teprve až po delší době jsem spatřil v hlíně otisk boty. Sklonil jsem se k ní, jelikož jsem si jí chtěl pečlivě prohlédnout. Temný stín mi padl na záda.
„Nuže?“ zeptal se tichounce na moje poznatky.
„Pánská bota velikost čtyřicet šest, poměrně velká. Špička vtisknutá hlouběji než pata, tedy běžel. Pravá noha,“ naznačil jsem dlaní stočenou doprava, kde stopa je, „stočená ven, čili se ohlížel, jestli ho někdo nesleduje.“
„Správně,“ pochválil mě se sotva postřehnutelnou pýchou v hlase. Skoro jsem se začervenal blahem, sice už bylo více méně pravidlem že takové snadné věci, jako je rozpoznávání stop zvládám, ale jeho pochvala mě vždycky dodala sebevědomí víc, než cokoliv jiného.
„Myslíte že je to Adlerové nebo ten neznámý, před kterým vás varovala?“ Nedodal jsem že o existenci neznámého mám jisté pochybnosti.
„Jsou to mužské stopy,“ skoro mě napomenul, „takže budou jistě neznámého.“
„Mohla se převléct za muže. Nebylo by to poprvé,“ argumentoval jsem.
„To jistě, ale vybrala by si boty alespoň o tři čísla menší, dokonce i kdyby mě chtěla zmást. To z čistě praktických důvodů. V botách, které by jí byly nejméně o pět čísel větší, by neudělala krok, už vůbec by nemohla běhat,“ vysvětloval trpělivě, „Věřte mi, že jsem to už jednou zkoušel a málem jsem se zabil.“ Musel jsem samozřejmě uznat že má pravdu, vycpávky nedokážou kompenzovat takový rozdíl.
„Co jste vyčetl z mrtvého?“ pokračoval jsem v rozhovoru, když jsem ho dohonil.
„Buď útočníka znal, nebo jím byl překvapen.“
Najednou se zarazil, jakoby vrazil do betonové zdi. Obočí se mu nespokojeně nakrabatilo, viděl něco co já ne a rozhodně ho to ani v nejmenším nepotěšilo.
„Stopa tu končí, dál je napůl bažina.“ Šlápl do hlíny před sebou. Kolem podrážky se mu vyvalila voda, skoro mu natekla do boty a následovalo jí zelenkavé bahno. Sice se nepotopil úplně, zcela určitě by se dál dalo jít bez obav, že člověk skončí navždy ztracen v hlubinách močálu, ale když odtáhl nohu zpátky na pevnou zem, jeho stopa se naplnila vodou a okamžik na to i novým bahnem. Které skoro hned zase ztuhlo. Dokonce na stopu připlulo i pár drobných trsů ojedinělé trávy.
„Musíme se vrátit s nepořízenou.“ Obrátil se na patě a vracel se zase loudavým tempem do hotelu. Dokonce ani já jsem nepoznal, jestli je neúspěchem rozladěn, nebo ne, přesto jsem pro jistotu  na zpáteční cestě rozhodl mlčet. Hlavou mi vrtalo, proč běžel zrovna z vesnice, vždyt´ nemohl vědět, jestli nenarazí na skutečný močál, který ho pohltí.
„Z vesnice se blížili lidé, i když se všichni tváří, že nic neviděli ani neslyšeli, ve skutečnosti je rána přilákala,“ odpověděl mi na otázku.
„Už mi zase čtete myšlenky,“ zabručel jsem.
„Nečtu. Tuhle logickou otázku by si položil každý průměrně inteligentní člověk,“ odvětil a přidal do kroku. Urazilo mě, že naznačoval že bych mohl mít inteligenci menší než průměr, ale už jsem na to byl zvyklý. Dokázal jsem se s poznámkami podobného ražení, kterých se mi od něj dostávalo habaděj, už poprat.
Nechal jsem přítele jí nahoru jako prvního, sledujíc jeho nahrbená záda, od pultu než mi hospodský přinesl moje štěně. Bylo rozespalé, když mi ho přádával, takže ho musel dobře nakrmit.
Vyšli jsme nahoru a zastihli Holmese, už bez saka a vesty sedět na své posteli. Lokty měl opřené o kolena, bradu zase v dlaních. Hleděl na obraz na zdi, zátiší s květinami a ovocem, jako na tu nejzajímavější věc.
Přisedl jsem si k němu, nechávaje štěně popopelit se u našich nohou. Položil jsem mu ruku na napnuté zápěstí. Udělal jsem to trochu zdráhavě, protože jsem si nebyl jist, jestli nezareaguje jedním ze svých výbuchů, ale nestalo se. Naopak ke mně otočil hlavu až nepřirozeně pomalu.
„Necítím se zrovna nejlépe, Watsone,“ odpověděl na otázku, kterou jsem pokládal jen očima a starostlivým výrazem. Napadlo mě, že zase bere drogy, roztěkanost by tomu napovídala.
„V jednom ze svých zápisků jste psal, že můj mozek je jako hodinový strojek, do kterého nepatří city, protože by působily jako písek který zadrhne ozubená kolečka,“ skoro odcitoval jednu krátkou pasáž o jeho intelektu, kterou jsem o něm kdysi napsal. Spustil ruce do klína „Měl jste v tom naprostou pravdu.“
Myslel jsem, že jsem pochopil o čem mluví.
„Holmesi, znám ten pocit být fascinován ženou, kterou nemůžete mít a věřte mi, že většina takových citů s časem upadne do spánku. Pravda,“ připustil jsem, „z toho spánku se mohou probudit, když se s ní opět setkáte. Pak nezbývá, než proti nim bojovat chladným rozumem a logikou. To jsou zbraně, které vy ovládáte bravurně,“ stiskl jsem mu zápěstí o něco důvěrněji, „Irena Adlerová je zlodějka a vyděračka to je nutné si uvědomit.“
„O ni nejde,“ opáčil.
Už jsem se nadechoval k dotazu, o koho se tedy jedná když ne o ni, protože právě jen ona mi připadala jako vhodná kandidátka na Holmesovu lásku, nebo tedy cit lásce podobný, když jsem byl umlčen. Nešlo ani tak o fakt, že mě zase nenechal nic říct, ale způsob jakým to udělal.
Políbil mě na ústa, tedy téměř na ně.Nebyl to polibek vyloženě vášnivě milenecký, ale ani přátelský.
Jeho teplé, trochu suché rty se dotkly koutku mých úst, kde spočinuly o něco déle, než je vhodné.
„Holmesi...,“ vydechl jsem šokovaně, když se vzdálil. Šedé oči v nepřirozeně klidném obličeji se na mě úzkostlivě upíraly, jak čekaly na mojí reakci.
„Proboha, co to děláte?!“ do hlasu se mi kromě šoku vkradla i jistá dávka naučeného odporu, kterého teď lituji, protože jsem si mohl odpustit mnoho bolesti.
„Nic,“ odpověděl hlasem tak klidným a odtažitým, jaký používal, když mluvil například se zločinci. Zamrazilo mě z toho kdesi hluboko u srdce. Vykroutil se ze stále pevného stisku mé ruky a povstal.
„Jdu ven... Někam,“ neurčitě pokynul rukou. Ztracený, bezradný a smutný. Zoufale jsem ho chtěl nějak utěšit, jenže jakákoliv slova mi vázla ve vyschlém hrdle.
„Holmesi,“ vzmohl jsem se na oslovení, až když už jeho plášť zavlál ve dveřích, které za sebou s třísknutím zabouchl.
Teď jsem si připadal ztracený i já.

Předcházející - Následující