3. kapitola
Nové informace
Už ten den odpoledne jsem zavítal na pitevnu. Smrad z mrtvol byl ještě horší, než jsem si pamatoval. Sice jsem si pod nos natřel mentolovou mast a ještě dal roušku přes pusu, stejně jsem musel třikrát přestat a jít se nadýchat čerstvého vzduchu ven za dveře.
Kdyby první mrtvou nějaký dobrosrdečný pohřebák alespoň symbolicky nenabalzamoval, tak mi jí po měsíci v zemi a předtím ještě cestě ve vlnách Temže mohli z dřevěné bedny, honosně se zvoucí rakev, klidně vylít na stůl. Tahle ještě stále držela a dokonce bylo na teď už splasklém těle vidět i zranění způsobené mučením. Jediný pohled na její spodní žebra mi jasně napověděl, že byla zabita stejnou ranou nožem, ba možná přímo tím samým. Navíc se mi i podařilo, po prozkoumání pomocí mikroskopu, nalézt druhou dírku v uchu.
V její noze jsem pak našel něco moc zajímavého. Kus kovu přišroubovaný ke kosti po tříštivé zlomenině. Vkládat při těžkých zraněních kostí kovové pláty na zpevnění a v podstatě nahrazení kosti byla nová metoda, která nesla jistá rizika, zejména velké riziko pooperačních komplikací. Přestože se povrch kovu pokrýval tenkou vrstvou zlata, které mělo zabránit reakci železa, spoléhal lékař a pacient vlastně jen na to, že se podobný implantát zapouzdří a nezhnisá.
Dobré na to ale bylo, že každý kousek se musel jednotlivě vyrobit na míru a ručně, takže bylo jen pár lidí, kdo podobné věci vyráběl a navíc žádný z nich nikdy neodolal tomu, aby svoje dílo podepsal stejně jako malíř vkládá své iniciály na obraz. Stejně tak málo bylo i chirurgů, kteří si na podobný zákrok troufali.
Obojí poskytovalo slušné vodítko k určení ženiny totožnosti a to byl krok kupředu.
U druhé oběti jsem měl práci o poznání snazší. V chladu sklepení pod nemocnicí se proces hnití prakticky zastavil a smrad polevil. Ani tak jsem ale nemohl říci o moc víc, než přímo na místě činu, snad jen částečně s politováním konstatovat, že už není panna.. Voda smyla absolutně všechno, nebylo se čeho chytit.
Nakonec jsem jen s několika důležitými informacemi, zato pachem hniloby a formaldehydu nasáklého snad včetně spodního prádla, vyrazil domů.
Holmes už na mě netrpělivě čekal, jeho přecházení jsem slyšel, už když jsem si věšel kabát.
„Nuže?“ vrhl se na mě dřív, než jsem za sebou stačil zavřít dveře obývacího pokoje. V krátkosti a jen v základních faktech, tak jak to měl rád a nejlépe dokázal zpracovat, jsem mu vyložil, co jsem zjistil.
Nevyptával se na žádné podrobnosti, jen se stočil do rohu pohovky, odkud se zamyšleně zahleděl do krbu. To byl signál, že se můžu jít vykoupat a obléct si nějaké čisté, voňavé oblečení.
Do pokoje jsem se vrátil skoro po hodině, v o malinko lepší náladě a s novou energií, která ze mne ale hned prakticky vyprchala, když jsem uviděl, že Holmes se za celou dobu snad nehnul. Posadil jsem se na druhou stranu pohovky, netroufal jsem si totiž jít blíž a rušit tak jeho přemýšlení, a vyčkával, jestli promluvím. Kupodivu jsem nemusel čekat ani moc dlouho.
„Mezi tím, co jsi se koupal, donesl poslíček vzkaz od Lestrada, kreslíř prý už vytvořil portrét naší druhé oběti, který teď porovnají s fotografiemi pohřešovaných a vyvěsí do novin,“ pomalu ke mně pootočil hlavu, „Nechtěl bych být rodiči nebo snoubencem, který se dozví jak jejich milovaná dcera či snoubenka zemřela.“
„Není to přeci tvoje vina, co se té dívce stalo,“ když o svých pocitech tak otevřeně začal, chopil jsme se příležitosti a začal ho chlácholit.
„Ne, ale moje vina bude, když nenajdu toho vraha a osobně pak nezkontroluji, že mu provaz zlomil vaz,“ odpověděl příkře a zase se odvrátil k plamenům.
Váhal jsem co teď dělat, nedokázal jsem totiž poznat, jestli přemýšlí nad případem, nebo se utápí v sebelítosti. Nadechl jsem se a sebral odvahu, abych se přisunul až těsně k němu a položil mu obě ruce na ramena. Mírným trhnutím pootočil hlavu, ale ne dost, abych mu viděl do očí.
Jemně jsem mu sevřel ramena a začal je masírovat. Dělával jsem to Mary, když byla vyčerpaná staráním se o ukřičené a rozmazlené děti zbohatlíků, nebo jí bolela hlava.
Několikrát jsem stiskl pevné provazce svalstva, táhnoucí se po jeho ramenou a upínající se ke krku. Cítil jsem zvláštní pocit uspokojení, že se ho mohu dotýkat a zároveň napjatého očekávání, jestli se uvolní a poddá mé péči, nebo vytrhne.
Napětí ramenou se pod mými prsty zmírnilo, stejně tak se zklidnil i jeho dech a celkově strnulost štíhlého těla, které se zároveň opřelo o moje ruce.
Předklonil hlavu a naprosto se oddal mým dotykům a masáži. Přitáhl jsem se blíž, takže jsem se hrudníkem dotýkal jeho zad. Kdyby neměl nohy zvednuté nahoru a kolena přitištěná k hrudníku, objal bych ho kolem pasu, takhle jsem si musel vystačit s masírováním jeho ramen, krku a kousku zad.
Jakoby přečetl moje myšlenky, uvolnil sevření, kterým si objímal kolena a přehodil si nohy ležérně přes polstrovanou opěrku. Celou vahou těla se tak opřel o můj hrudník. Ruce mi automaticky sklouzly až na jeho vklenuté břicho a žebra, rýsující se pod dokonale padnoucí košilí.
Jak jsem se k němu tiskl, cítil jsem jak mi srdce divoce buší proti hrudní kosti a zároveň jsem ho slyšel i v uších. Zátylkem se mi opřel o rameno, takže jsem mohl cítit jeho vodu po holení a šampon na vlasy. Oči pod zavřenými víčky se mu pohybovaly v bdělém snu.
I tak se zdál dokonale klidný, na rozdíl ode mne. Já panikařil, protože takhle blízko jsme si ještě nikdy nebyli. Myšlenky se mi sami rozběhly nepatřičným směrem a do hezký představ se mi proti mé vůli vkrádaly citáty z knih o anatomii člověka a obrázky.
„Sherlocku,“ vyslovil jsem tak potichu, až mi to znělo bázlivě.
Napnul se, jen co uslyšel můj hlas, nebo spíše tón.
„Myslím, že je čas na večeři,“ pronesl tiše, aniž by otevřel oči. Snadno, doslova jako když se ještěrka prosmekne mezi kameny, se vymanil z mého objetí a odtáhl ten kousíček, jaký to ještě šlo. Dlouze jsme si pohlédli do očí a ani jeden z nás netušil, co teď říct. Nakonec to jako vždy vyřešil Holmes, beze slova vstal a odešel si sednout ke stolu.
V tichosti jsem se najedl, zatím co on jen seděl, hleděl z okna a dělal mi mlčenlivého společníka. V tu chvíli mi to tak vyhovovalo nejvíce, stejně bych si neporadil s žádnou debatou, která by mohla vzniknout.
*
K zvratu v případu došlo o dva dny později, kdy se podařilo zjistit totožnost obou žen. První jsme odhalili právě podle kovového implantátu v noze. Jeho výrobce jsme našli podle iniciál na implantátu, ten nám poskytl jméno chirurga kterému ho prodal, který si snadno vzpomněl na jméno ženy, které ho před dvěma lety vložil do nohy. Byla to Kristina Hamsterová, její otec shodou okolností vlastnil obchod se zvířaty a potřebami pro ně a zmizení své dcery hlásil zhruba před dvěma měsíci. Druhý oběť byla Ebony Hollystrová, dcera drobného obchodníka na burze.
Dohodli jsme se s Holmesem, že každý navštíví jednu z rodin pozůstalých, na mě vyšel právě otec Hamsterové.
Horší už bylo přesvědčit Lestrada, aby nám to vůbec dovolil. Mojí pomoc jakž takž i uvítal, když jsem mu argumentoval , že jako lékař nesděluji člověku smrt blízké osoby poprvé, pro Holmesovu účast jsme ovšem neměli valné argumenty. Naštěstí vzal inspektor zdraví rozum do hrsti a přiznal si, že bez Holmese zřejmě tenhle případ nevyřeší, takže mu i takovouhle přímou účast povolil. Choval se jakoby to od něj byla nějaká blahosklonnost, ovšem tím Holmese jen pobavil.
O tom zvláštním okamžiku na pohovce jsme spolu nemluvili a nezdálo se, že by to naše vztahy nějak narušilo, i když co já jsem mohl vědět. Když se Holmes zažral do případu leckdy nevnímal nic jiného.
Nic sztoho ale neznamenalo, že mi to nevrtalo hlavou. Vlastně jsem se tím užíral po celou dobu , kdy jsem bděl, při cestě přes půl města k domu pana Hamstera nejvíce. Nepadlo mě totiž, jaké by to bylo teď náhle o Holmese přijít, tak jako on přišel o svou dceru.
Stanul jsem před dveřmi do obchodu které byly zároveň i jediným přístupem do přízemního bytu za ním, tak jak už to v podobných případech bývalo. Strážník Pettison, který byl oficiálním vyslancem Scotland Yardu, se postavil vedle mě a vzhlédl někam nahoru k zataženému nebi.
„Je těžké slyšet, že váš nejbližší už není,“ prolomil jsem ticho, poprvé od vzájemného pozdravu.
„Jo, to určitě je, ale jít to říct taky není nic moc,“ opáčil. Musel jsem mu ,přes sobeckost s jakou to řekl, dát zapravdu. Zažil jsem obojí, takže vím, o čem mluvím.
Pokynul jsem Pettisonovi , aby šel první, z čehož byl zjevně naprosto nadšený, jak se dalo usuzovat z jeho zamračeného výrazu.
Vystoupil po dvou schůdcích a za zvuku zvonkohry nad dveřmi vešel, já jsem mu byl v patách. Obchůdek, ve kterém jsem se ocitl byl malý, nijak přepychový ale útulný. V několika klíckách tu byli křečci a morčata a ve dvou akvariích rybičky. Jinak po policích stály pytle zs různým zrním, několik klecí na kanárky a další drobné ptactvo. Zvláštností však bylo, že v rohu místnosti byla velká, kulatá klec, která se používala k chování velkého ptactva, jako jsou papoušci. Pod ní byla velké cedule hlásající, že je to ruční výroba právě samotného majitele obchodu.
„Pánové si budou přát?“ otočil jsem od prohlížení jedné klece po hlase ,který s posledním slovem prakticky odumřel, „Bože ona je mrtvá...,“ zašeptal padesátník za pultem a svezl se na stoličku, co tam stála. Rychle jsem přistoupil k muži, přidřepl a položil mu ruku na rameno.
„Jsem doktor Watson a tohle je strážník Pettison,“ představil jsem nás oba, „Jste pan Hamster?“
Muž pokýval souhlasně hlavou.
„Když se ten den nevrátila domů, věděl jsem hned ,že už se nevrátí nikdy,“ mumlal si pro sebe. Stiskl jsem mu rameno v gestu povzbuzení.
„Je mi to skutečně líto,“ snažil jsem se mluvit tak konejšivě, jak jsem dokázal. Hodně mi pomohlo to, že už jsem lidem smrt oznamoval, i když vražda mladé dívky byla něco jiného než přirozené úmrtí osmdesátiletého dědečka.
„Ona byla hodné děvče, pomáhala v krámě, nikdy se nikde netoulala. Byla tichá jako její matka. Moje malá holčička.“ Složil si hlavu do dlaní.
„Co přesně se odehrálo v den, kdy zmizela? A kdy to bylo?“ ozval se poprvé za celou dobu Pettison a měl raději zůstat potichu. Bylo neetické a naprosto surové pokládat tyhle otázky jen pár okamžiků potom, co se otec dozvěděl o smrti dcery.
„Stalo se to dvacátého druhého června. Ona... my jsme zavřeli krám,“ pokoušel se Hamster odpovědět na otázku, „a ona povída,la že ještě rychle skočí tady o dvě ulice dál pro pečivo k večeři než jí zavřou a pak už se prostě nevrátila domů. Ráno jsem pak volal policii.“
„Proč až ráno?“ vyptával se strážník dál naprosto bez okolků.
„Já nevím. V novinách jsem četl že se má vždycky počkat, než někoho nahlásíte jako pohřešovaného.
„Hmm,“ zamručel Pettison a cosi si zapsal do bločku, který právě vytáhl z kapsy, „A jaký jste měl se svou dceru vztah?“
„Já... já myslím že dobrý,“ zamumlal zmatený muž, „Občas jsme se pohádali, ale bylo to moje jediné dítě. Miloval jsem jí.“
„Myslíte, nebo víte?“ Už jsem toho měl dost, jak se k tomu muži choval.
„To by snad stačilo, strážníku!“ obořil jsem se na něj a právem. Chápal jsem, že jen koná svou povinnost, stejně tak mi bylo jasné, že mu to ani trochu není po chuti, jeho výraz tomu napovídal, ale o to víc by se měl snažit dbát na city pana Hamstera.
„Pokládám jen základní otázky, doktore Watsone!“ odvětil docela klidně na to, jak jsem vyjel, kdyby byl na jeho místě Lestrade, tak už by mě v zubech vynášel na ulici s tím, že mu kazím auru tvrdého a úctyhodného inspektora.
„Já to chápu,“ vstal jsem, vzal Pettisona za loket a odvedl kousek stranou, „Moc dobře to chápu, to mi věřte, ale chce to trochu ohleduplnosti. Tohle není zločinec, nýbrž oběť,“ domlouval jsem mu o poznání mírněji.
Z nějakého důvodu se nepřirozeně dlouze a zamračeně podíval za má záda na muže, sedícího za pultem, než pomalu souhlasně kývl.
„Dobrá. Mou povinností bylo vlastně jen sdělit mu, že jeho dcera mrtvá a zeptat se, kdy a jak se ztratila. To jsem udělal, ostatní otázky nám může zodpovědět později, až se dostaví na stanici,“ ukončil nakonec výslech.
„Děkuji,“ usmál jsem se na něj vděčně, „Mohl byste počkat venku? Chtěl bych se ještě pana Hamstera na něco zeptat... profesionální zájem.“ Sice to ode mne bylo trochu pokrytecké, když jsem Pettisona vyhnal a teď sám budu pokládat otázky, ale nehoda, která se dívce stala a způsob, jakým jí léčili, dráždil mojí zvědavost na nejvyšší míru.
„Hlavně mě v tom slunci nenechte stát celou věčnost,“ povzdechl si. Musel se v té policejní uniformě hrozně potit, pochybuji totiž, že byl jako můj přítel který dokázal chodit i v létě v rukavicích.
„Nenechám. Nebojte,“ ujistil jsem ho a vrátil se za Hamsterem.
„Mohu se vás ještě na něco zeptat?“ znovu jsem si dřepl, abych mu viděl do tváře, „Chápu, že jste teď otřesený, ale prováděl jsem posmrtné ohledání vaší dcery,“ schválně jsem nepoužil slov „pitva“ kdykoliv ho lidí slyší, vybaví se jim, zcela správně, otvírání hrudníku, řezání a přebírání se v orgánech, „a nemohl jsem si nevšimnout její nohy. Co se jí stalo?“
„Ach,“ trpce se usmál, „Asi před... teď už to bude skoro tři roky, jí na nohu spadlo kladivo. Bylo to moc ošklivé zranění, lékař říkal, že už nebude nikdy chodit bez hole, ale pak se objevil jiný. Nabídl, že jí dá do nohy kov, prý je to nějaká nová metoda, která s sebou nese riziko, ale nejspíš jí umožní zase chodit. Souhlasili jsme. Všechno dopadlo dobře, kulhala, ale hůl nepotřebovala, jen jednou za čas musela jít do Oxfordu na lékařskou fakultu se ukázat. To byla podmínka, kterou si kladl za to, že nás to nebude nic stát.“
Přesně něco takového jsem očekával. Nehoda v domácnosti nebo střet s drožkou, obojí mohlo skončit podobným zraněním.
„Děkuji, že jste mi to řekl a přeji upřímnou soustrast,“ na rozloučenou jsem mu pevně, soustrastně sevřel ruku. Opětoval mi sevření, ovšem pozdrav už ne. Zdálo se, že je ztracený někde předaleko v místech, kde byl ještě stále se svou dcerou. Zadoufal jsem, že se z toho brzy dostane.
Ani po cestě zpátky jsem si s Pettisonem moc nepopovídal, nepatřil k řečným lidem a ani nebylo o čem mluvit. Mnohem víc jsem byl natěšený na zprávy od Holmese, na které jsem si ale musel počkat, jelikož můj přítel ještě nebyl doma, když jsem dorazil.
Vrátil jsem domů až víc jak hodinu po mě, s otráveným výrazem na tváři a roztrženým rtem.
„Co se ti stalo?“ zeptal jsem se, sotva vešel do dveří a už mířil k němu, abych se podíval na krvavou ránu.
„Dostal jsem ránu od snoubence Ebony Hollystrové, jakéhosi pana Andersona“ odpověděl mi, když jsem ho usazoval na pohovku, kupodivu se ani nebránil, přestože mu muselo být jasné, že ho budu ošetřovat. Neměl z lékařů jako takových, ani z jehel, nebo čehokoliv co se týkalo medicíny, strach, ale měl tendenci svoje zranění zlehčovat. Jen párkrát se mi podařilo ho donutit zůstat v posteli, když se popral a i tenkrát to bylo jen proto, že opravdu nemohl stát na nohou.
„Jak se něco takového stalo?“ ptal jsem se od psacího stolu, z jehož zásuvky jsem vytahoval desinfekci a gázu. Věděl jsem s jistotou, že tam obojí má, stejně jako jsem věděl, že v kožené pouzdře vedle lahvičky desinfekce je injekční stříkačka. Holmes bral drogy, bral je, už když jsme se poznali, bera je nadále, i když už jen občas a vždy je brát bude, nehledě na to, kolik vrásek na čelo mi to přidělalo. Alespoň dodržoval stále stejné dávkování a zásady hygieny.
„Poté co jsme její rodičům a snoubenci, který se v domě zdržoval už od jejího zmizení, sdělili, že je Ebony mrtvá... csss!,“ - přisedl jsem si vedle něj na pohovku a navlhčenou gázu jsem mu přitiskl na ret. Omluvně jsem se usmál - „Sdělili, že je Ebony mrtvá, jsem se naprosto logicky vzhledem k celé situaci zeptal ,jestli spolu měli intimní poměr. Jen co jsem to vypustil z pusy, vrazil mi pěstí, až jsem padl na zem a myslím, že by do mě bil dál ,kdyby ho Lestrade nezadržel. Výjímečně mu vděčím přinejmenším za to, že mám obličej vcelku.“ S tvrzením, že má obličej vcelku, jsem vzhledem k velikosti rány nesouhlasil, ale nechal jsem si to raději pro sebe a vyzval ho, aby pokračoval.
„Když se situace trochu uklidnila, Lestrade se zeptal znovu na to samé a zároveň pohrozil tím, že by mohl být vzat do vazby, když nebude spolupracovat, z něho vylezlo, že s ní intimní poměr měl. To zas pro změnu neunesl její otec a praštil Andersona.“ Překvapeně jsem povytáhl obočí a osušil ránu tentokrát kouskem gázy bez dezinfekce.
„To vypadá na italskou krev,“ zamumlal jsem.
„A to ještě není všechno!“ zvedl prsty, „Lestrade se je pokusil od sebe odtrhnout, jenže tím se akorát zapletl do rvačky. Nervy paní Hollystrové to nevydržely a ta nebohá žena padla v mdlobách, ze kterých jsem jí neúspěšně křísil, než nás Hollystr všechny, včetně Andersona, vyhnal z domu. Lestrada o něco slušněji, ale mě doslova vyhodili za práh a mé věci letěly až na silnici. Povoz mi rozjel klobouk. Navíc mají uřvaného Žaka,“ dodal ještě s pobaveným úšklebkem
Rozesmál jsem se při představě Holmese, jak kličkuje mezi povozy a drožkami a sbírá svoje věci, navíc ještě stíhanému pokřikem velkého opeřence.
„Tak u toho bych chtěl být!“
„O tom nepochybuji,“ souhlasil přítel skoro se smíchem, „Navzdory tomu že jsem s Hollystrovými a s Andersonem prohodili jen pár slov, podařilo se mi zjistit pár věcí. Anderson je levák a nosí pečetní prsten na pravé ruce.“
„Takže je to náš vrah?“ propadl jsem okamžitě planému nadšení, že jste u konce případu a zrůda páchající tak strašné vraždy bude brzy dopadena, ale Holmes zakroutil hlavou.
„Nic takového jsem netvrdil, pouze jsem zkonstatoval jistá fakta,“ napomenul mě, němě mi tak připomínajíc, že je třeba nejprve shromáždit všechna fakta a pak teprve tvořit teorie.
„Já si myslím, že jejich smrt musí mít nějakou souvislost s tím, že byly obě ve spolku svobodomyslných žen. To přeci nemůže být náhoda. Pokud se o tom Anderson dozvěděl...,“ argumentoval jsem, nevzdávaje se hned své teorie. Nemusel jsem mít pravdu, o to tady vlastně ani nešlo, ale Holmesovi pomáhalo v přemýšlení, když jsem mu odporoval.
„Nemyslím, že o tom věděl, kdyby ano, jistě by o tom řekl svému budoucímu tchánovi.“
„O postelových hrátkách s jeho dcerou mu neřekl.“
„To je něco jiného,“ trval na svém, „Když šlo o sex, její osvícenost se mu hodila, ale není typ muže jako ty. Nechce mít doma ženu, která samostatně myslí, na to je příliš nadutý a povýšený.“
Vzdal jsem se, protože Holmes ustoupit nehodlal a logicky mi argumentoval.
„Skutečností ale je, že oba, jak snoubenec tak otec oběti, reagovali dost prudce,“ promluvil po chvilce znovu, obraceje svou pozornost spíše k psychologii člověka.
„To mohlo být způsobeno nekorektním dotazem, který si přednesl,“ připomněl jsem mu, že se dopustil jistého fau pax.
„Ale musíš uznat, že to byl naprosto logická otázka.“ Položil mi ruku na stehno, což mi připomnělo můj nedávný sen. Rychle jsem podobné myšlenky zaplašil.
„Logický jistě byl, ale ohleduplný zrovna ne,“ pokračoval jsem ve stejně lehkém duchu, v jakém on začal, „Zeptat se na něco takového v soukromí je ošemetná věc, natožpak v přítomností rodičů snoubenky.“
„Jenže nebyla jiná možnost jak zjistit, jestli byla oběť ještě panna, když se dostala do rukou našeho vraha.“ Vstal a začal nervózně přecházet po místnosti. Už tam měl vyšlapané cestičky v koberci.
„V jednom máš ale jistě pravdu; jejich smrt opravdu souvisí s tím, že patří ke spolku Madam B.. To opravdu nebude pouze náhoda, přesně jak si říkal. Možná...,“ klesl do svého křesla, opřel se a složil ruce do stříšky. Mezi obočím se mu udělala vráska, „to spáchal někdo tomu spolku blízký,“ zamumlal.
„Když vezmeme v potaz, že byli obě zřejmě znásilněny, tak to jistě nemohla spáchat žádná žena,“ řekl jsem dřív, než jsem stačil zvážit jaký účinek, by to na něj mohlo mít.
„Navzdory přesvědčení, které o mě máš, nejsem hlupák a tohle vím taky,“ odsekl prudce. Dokonale mě to umlčelo a zarazilo. Byla to totiž jasná narážka na náš vztah a hlavně na fakt, že zatím nedošlo k ničemu intimnímu. A taky, což způsobilo, že jsem se hluboce zastyděl, komentování jedné mé ne zrovna vhodné myšlenky. Už dříve, ještě než mezi námi dvěma vznikl vztah jiné než přátelské povahy, mě napadlo že Holmes při své misantropické a veskrze uzavřené povaze možná nikdy nepoznal ženu. Netušil jsem, jak mohl tentokrát moje myšlenky odhadnout, když jsem si dával vždy pozor, abych o takových věcech neuvažoval pokud byl on poblíž. Měl jsem už svoje zkušenosti.
Nadechl jsem se, abych něco řekl, nejspíš abych se omluvil a pokusil se to nějak vyřešit, jenže jsem k tomu nedostal příležitost.
„Poprvé za svůj život lituji, že nejsem žena,“ povzdechl si už zase klidný, alespoň takový budil na mě dojem, „Mohl bych získat víc informací.“
Měl pravdu, i já už jednou nebo dvakrát pomyslel, o kolik by bylo všechno jednoduší, kdyby byl žena. Nemuseli bychom náš vztah skrývat, naopak bychom o něm řekli našim přátelům a známým, aby se mohli radovat s námi. Dokonce bychom se mohli vzít a založit rodinu, i kdy jsem si nedovedl představit někoho s Holmesovou povahou, jak vychovává dítě.
„Nepřišla by ti vhod procházka?“ Zvedl jsem hlavu za hlasem. Holmes stál nade mnou a podával mi ruku. Nevěděl jsem, kdy vstal a přešel ke mně, ale na tom nezáleželo. Jeho nabídka byla nesmírně lákavá, tak jsme jeho pozvání přijal.