Neznalost nepřítele - 2. kapitola
"Typy si myslí, že by měl být pán opatrný," strachovala se skřítka, když pozorovala svého pána, jak se chystá sundat z kamen hrnec s polévkou.
"Nejsem tak neschopný, abych neuměl sundat jídlo ze sporáku," odpověděl jí její pán a jal se si natahovat chňapky, aby si nepopálil ruce.
"Ona neříká, že je pán neschopný. Ani si to nemyslí, to by se hned potrestala. Jen si myslí, že by pán měl použít hůlku," naléhala dál, přešlapujíc na místě, jak se snažila nevystřelit ke svému pánovi a nezačít mu pomáhat. To nutkání bylo poznat podle toho, jak se jí roztahovaly nozdry a uši se chvěly, velmi silně.
"Asi máš pravdu, úplně jsem na ni zapomněl," připustil, že přeci nemusí tahat hrnec rukama. Zase si hezky chňapky sundal, uklidil je a z rukávu vytáhl hůlku. Zlehka jí mávl, hrnec se vznesl a dolevitoval na prkýnko, položené uprostřed stolu. Dalším mávnutím kolem něho vytvořil zateplovací kouzlo, aby jeho obsah nevystydl a usmál se. Šlo mu to líp, než kdy očekával, že bude. Kromě obyčejného 'balit, které používal, když si balil kufry v Bradavicích, žádné domácí kouzlo nezkoušel a že jich v tomhle domě bylo třeba obrovské množství, vzhledem k tomu, v jakém byl stavu.
Zrovna když připravoval příbory se od dveří ozval zvonek. Koukl na hodiny, hlásající jak mudlovský, tak i kouzelnický čas. Podle mudlovských hodin bylo po deváté večer, podle kouzelnických byl 'Čas ke společné večeři'. Tak jako tak tu touhle dobou neměl nikdo co dělat.
"Dodělej to," nařídil skřítce, která už se toho beztak chopila, a sám se vydal ke dveřím. Byl zvědav, koho to sem mozkomoři nesou a zároveň odhodlán poslat ho, odkud přišel, protože jídlo a sex byly jediné dvě činnosti, které donutily jeho manžela vylézt ze sklepní lektvarové laboratoře a tak se ani o jednu z nich nehodlal připravit.
Otevřel dveře a zůstal překvapeně stát, pohled upřený na ženu, která za nimi stála. První, co ho napadlo, bylo, že Bellatrix přežila roztrhání vlkodlakem díky nějaké černé magii, pak si odbarvila vlasy a změnila barvu očí. Tak moc byla rysy obličeje, postavou, výškou i výrazem žena na prahu podobná mrtvé Smrtijedce. Hned mu ale došlo, že to musí být jedna z jejích sester, vzhledem k blond vlasům zřejmě Narcisa Malfoyová.
Stejně překvapeně jako on hleděl na ni, ona pozorovala jeho. Dokonce jí krátce z tváře spadla chladná maska aristokratky a žena zamrkala, jakoby se ujišťovala, že mladík stojící ve dveřích je opravdu skutečný. Pak se rychle ovládla a vztyčila hlavu.
"Dobrý večer," pozdravila odměřeným hlasem, "Chtěla bych mluvit se Severusem Snapem," spíš oznámila, než aby žádala o setkání a jednoduše prošla kolem Nevilla dovnitř, jakoby to bylo naprosto přirozené, že lidem vtrhává do domu když se zrovna chystají k večeři.
Ani ji nepozdravil, jen za ní zavřel dveře a upřeně ji sledoval. Věděl, že to není Bellatrix, vražedkyně, která zmučila jeho rodiče, ale ta podoba byla tak jasná, že pohled na Narcisu Malfoyovou v něm probouzel záchvěvy hněvu. Dokonce tak silné, ža měl nutkání vytáhnout z rukávu hůlku a ženu ohavně proklít.
"Inu, já čekám, až ho zavoláte," pobídla ho tónem, jako kdyby mluvila se sluhou nebo nějakým podřadným hmyzem, kterého rozmázne podpatkem své drahé boty. Rozhněvalo ho to ještě víc, než její podoba se sestrou. Sevřel ruce v pěst a zle se zamračil, načež se nadechl, aby na ni vyplivl něco nepěkného a pak ji vážně vyhodil, ale nedostal k tomu šanci.
"Neville Longbottome, kolikrát jsem ti říkal, že nemáš...," hřímal blížící se hlas Severuse Snapea, který umlkl, jakmile muž prošel dveřmi do chodbičky, "Narciso?" podivil se upřímně, dokonce zapomněl, že chtěl nadával Nevillovi za to, že pustil někoho do domu.
"Severusi," obrátila se na lektvaristu a začala Nevilla naprosto ignorovat, jakoby tam nebyl, "Tak ráda tě vidím, drahý příteli," rychle k němu přešla, v gestech i kroku jistou naléhavost, "Mohu s tebou mluvit...?"
S každým jejím slovem ji nesnášel ještě víc, momentálně taky proto, že měla zřejmě k Severusovi blízko, když jí dovolil, aby mu tykala a navíc se ho bezmála dotkla, jakoby byli víc než přátelé. Nikdo se nesměl jen tak dotknout Severuse Snapea, ten si dokonce ani nepotřásal rukou a Nevillovi trvalo pět měsíců, než mohl poprvé on sám iniciovat dotek, bez toho, aby na něj jeho manžel vyletěl jako čertík z krabičky.
"Jistě, pojďme do knihovny," souhlasil prostě a pokynul ženě ke knihovně, která byla zároveň i obývací pokoj.
"Já myslím, že ne," že něco řekl, si uvědomil až když slyšel vlastní hlas a okamžik na to ho polil studený pot. Severus na něj upřel temný pohled, ve kterém se zračila jak zlost, tak i nevíra, že si vůbec něco takového dovolil. I Neville sám byl občas překvapen tím, co všechno v posledním roce dokázal a jak byl statečný. Napovrchu byl daleko silnější než dřív, ale uvnitř byl přeci jen ten vyplašený kluk, který spadl z koštěte na první hodině létání a nepamatoval si někdy ani kam si zul boty.
"Co, prosím?" protáhl jeho manžel, jasná známka toho, že v příštích minutách vybuchne ve vodotrysku urážek, jízlivostí a decentně zabalených nadávek. To ale Nevilla nezastavilo, nečelil by tomu poprvé, navíc byl dnes rozhodnutý vyhodit Narcisu Malfoyovou ven na dlažbu do počínající průtrže mračen, ať se děje, co se děje.
"Říkám," nervozně si olízl rty, "že to asi nepůjde. Protože... jsem už dal večeři na stůl a stydne," vychrlil první věc, která ho napadla a byla pravdivá. Už dávno si nedovoloval pokoušet se Severusovi lhát, moc dobře totiž věděl, že to jeho manžel prostě pozná, i kdyby byla ta lež tisíckrát dobře vymyšlené a řečená.
"Tak na ni použij zateplovací kouzlo, jsem si jist, že to nebude dlouhý rozhovor, je to tak, Narciso?" obrátil se na ženu po svém boku.
"Ne, nebude to dlouhý rozhovor," přitakala bezbarvým hlasem. S těmi slovy považoval Severus celou věc za uzavřenou, protože se klidně obrátil k Nevillovi zády, i když věděl, že to mladík hrozně nesnáší. Návštěvnice o něm nevěděla nic, takže následovala Severuse dvěma kroky ke dveřím knihovny.
"To je mi jedno," ozval se znovu, pevnějším hlasem, "Já nechci, aby byla tahle žena v našem domě," vyjasnil své přání, které se do teď pokoušel projevil hodně zaobaleně. Sotva dořekl, utkvěli na něm dva pohledy. Naštvaný a temný, ten Severusův a Narcisin překvapený, asi ještě nikoho neviděla takhle s lektvaristou mluvit.
"Nemáš právo rozhodova,t kdo bude nebo nebude v mém domě," zasyčel a zdůraznil přitom slovo 'mém', což jistě udělal záměrně, protože už se o tom, co je čí a jestli je tu Neville vůbec vítán, bavili, sice neúspěšně, ale alespoň se navzájem nezabili.
Musel tedy vědět, že to mladíka naštve, vlastně že ho to naštve velmi mnoho. Musel i vědět, že když se Naville opravdu rozlobí a je v širokém okolí nějaká nebezpečná rostlina, tak se zaručeně stane něco špatného. Proto bylo k nepochopení, když tak překvapeně hleděl na to, jak se zelené úponky ovinuly kolem Narcisina bělostného hrdla a štíhlých zápěstí.
"Ani se nehni, Cisso!" nařídil rázně lektvarista, jakoby se snad Narcisa snažila hýbat. Ve skutečnosti strnula jako pod Petrificus totalus přesně v okamžiku, kdy se zelený stonek ze kterého tu at am vyrůstal drobný lístek, obtočil několikrát pevně kolem jejího krku. Nedusila se, naopak velmi rychle a intenzině dýchala, až to vypadalo, že jí popraskají knoflíčky na sáčku.
"To, co ti drží ruce a krk je dusivka bažinná. Jestli uděláš prudký pohyb," společně s tím, jak to vyslovoval opatrně vytahoval svou hůlku, "tak stiskne a během chvilky ti rozdrtí jazylku na prášek. Neville...," promluvil klidně na mladíka, jako zaříkávač koní ale zároveň napřáhl hůlku proti lehce se pohybujícím stonkům, "mohl bys laskavě uvolnit Narcisu ze stisku té dusivky."
"Spal tu kytku! Spal ji, Severusi!" zasípěla polohlasně Narcisa, což nebyl vůbec dobrý nápad. Její slova Nevilla rozlobila ještě víc, než ženina samotná přítomnost, to jak se k ní Severus choval nebo, že zase začal hádku o jejich společné soužití. Nikdo, naprosto nikdo, dokonce ani jeho manžel, nesměl sáhnout na jeho milované rostliny. Zejména ne na Patricii – to bylo jméno té dusivky bažinné, která právě láskyplně obímala Narcisu – protože tu nosil celé měsíce v kapse jako malé semínko, potom jí vyčaroval skleník a bral si ji dokonce i do ložnice, dokud se před týdnem nepokusila Severuse uškrtit ve spánku.
"To bych znovu neříkal, být tebou," poradil opět lektvarista, jelikož viděl, jak se další úponek pomalu sune po ženině pasu a za její hlavou se zvedají desítky malých, klapajících tlamiček, připravených svou kořist začít okamžitě porcovat, jakmile vydechne naposledy.
"Neville, opakuji, pusť Narcisu!" řekla podstatně rázněji než předtím a blesk po svém manželovi ostrým pohledem černých očí, který říkal, že bude mít problém, pokud to neudělá. Dřív by to asi byl školní trest, co teď, to vlastně sám Neville nevěděl a bylo mu to jedno.
"Pustím ji, ale jen proto, aby odsud odešla," zopakoval svoje přání.
Zdálo se, že oba, jak Severus tak uvězněná žena, uvažují o jeho požadavku. Z jeho hlediska neměli moc na výběr, ale každé prodlení Narcisina odchodu ho rozčilovalo, takže dusivka svírala svůj stisk pevněji a pevněji. To že začala žena ztrácet dech a jejich ruce od zápěstí dolů trochu pobledli, jak se v nich utlumil krevní oběh, asi rozhodlo.
"Půjdu... já půjdu," pronesla urychleně. Zdálo se, že i na Malfoyovou, rozenou Blackovou, postačí trochu ji přiškrtit, aby byla pokorná a zdvořilá.
Když byl rozčilený, šlo to snadno někoho zatáhnout do záhonku, obalit listím nebo nechat porůst trávou, ale když to měl odvolat, musel se na to soustředit. Zamračil se přímo na květináč a vyslal k Patricii příkaz, aby pustila ženu, kterou svírala. Dusivka pomalu obrátila všechny své hlavičky směrem k Nevillovi, chvíli jimi kývala ze strany na stranu jako přemýšlející kobra a pak pozvolna, neochotně začala stahovat zelené úponky ze své lahodné kořisti, na kterou už se těšila.
Narcisa uskočila na druhou stranu chodby, zády ke zdi, přesně v tom okamžiku, kdy dusivka přestala svírat její hrdlo. Jen tak tak se stihly stáhnout úponky i z jejích zápěstí, aby je nepotrhala.
"Co to... bylo?" třela si rukou hrdlo, na kterém měla rudý otlak, "Cos to udělal, kluku?" obrátila modré oči na Nevilla, který jaksi nevěděl, jak jí odpovědět, jen se na ni zamračil.
"Myslela sis, Cisso, že si vezmu jen tak někoho?" odfrkl pohrdavě Severus, hůlku už schovanou, a složil si ruce na prsou, "Neville je jediným z mála dendromágů, které vůbec v Anglii najdeš. Díky tomu je naprosto dokonalým manželem pro lektvaristu, jako jsem já. Neexistuje rostlina, řasa, houba dokonce ani plíseň, která by pod jeho rukama nevzkvétaly a některé rostliny, jako je dusivka, plní jeho příkazy na počkání," krátce pohlédl na dusivku po své levici, která sebou neklidně šile stejně jako Neville, "Měla bys jít," pobídl ji raději.
Narcise se dlouze zadívala na mladého Severusova manžela, který jí pohled oplatil celkem beze strachu, protože přece jen měl ve svých rukách životu nebezpečnou rostlinu, a pak se vydala rychle ke dveřím. Oba muži ji následovali, přičemž lektvarista vrhal na Nevilla neurčité, rozhodně však temné, pohledy.
"Sbohem, Cisso," rozloučil se s ní, dokonce jí i dveře podržel. Návštěvnice mu nepoděkovala, ani nepozdravila, jen si natáhla na hlavu kapuci pláště a vyšla do deště, který se hustě snášel z oblohy.
I když pršelo, zůstali oba krátce ve dveřích, jak sledovali vzdalující se záda. Neville byl opravdu rád, že se té ženské zbavil. Nemohl říct, proč ji nesnáší, věděl, že je to nespravedlivé, ale nedokázal si pomoct. Možná nebyl dost nebelvír, aby uměl odpouštět a nemstít se.
"Idiote!" zavrčel Severus a práskl dveřmi, "Co si myslíš, že asi teď udělá, když ví, jakou máš vyjmečnou schopnost?" zeptal se příkře, ruce složil na prsou a měřil si svého manžela s obavou skrytou za zlostí.
"Ty myslíš, že to řekne... ty víš komu?" zeptal se a hned si uvědomil, že to byl vážně pitomý dotaz a to ani nemusel vidět, jak se Severus pochmurně zatvářil. Cítil, že bledne snad i na rukách. Jedna věc byla potýkat se se Smrtijedy, něco jiného bylo být v hledáčku samotného Voldemorta a to podle toho, jak Severus mluvil, bylo možné. Beztak už se do něj jednou dostal, když Pán zla hledal toho, kdo by ho mohl porazit. Vyvázl tenkrát jen o chloupek, ovšem odnesl to Harry.
"Ano, jistě, že mu to řekne," odpověděl chladně, "On rád sbírá všechny zajímavé, nadané a mocné kouzelníky. Je to takový jeho koníček," hořce se ušklíbl, "Kdyby to neudělala ona, musel bych to udělat já, protože, ač to možná nevíš, to jak dobře si počínáš v hodinách bylinkářství, nezůstává bez povšimnutí a já nejsem jediný ze školy, kdo to k němu může donést... Říkal jsi něco o večeři?" dokončil, jakoby předtím nemluvili o Voldemortovi. Dělal to tak často, jakoby náhle přepnul z jedné myšlenky na druhou. Už si na to zvykli.
"Jo, že je na stole," odpověděl polohlasně a pak už jen sledoval, jak Severus odchází do kuchyně.
Přijal fakt že je jeho manžel Smrtijed už dávno. Den co den viděl černé znamení na jeho ruce, jasnou připomínku toho, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. Dřív byl jeho svět jen "nenávidím Voldemorta se Smrtijedy a stojím za Harrym", dnes už to nebylo tak snadné. Věděl, že jednou nastane ten osudný okamžik, kdy si bude muset vybrat mezi láskou a tím, co si mysle, že je správné, jen doufal, že to nebude příliš brzo.
Povzdechl si a vydal se také do kuchyně.
Poznámka autorky: No ano, Neville je prostě nebelvír a nemá rád nejspíš všechny sestry Blackovi - chudák Andromeda si to nezaslouží, snad se s ní nikdy nesetká.
Za komentáře děkuji: Hiroko von Rabersdorf, belldandy, Bobo a mathe. Těším se na vaše další komentáře a pokud nechcete komentovat tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.