16.08.2013 00:05

Mávnutím hůlky odstranil řetězy navěšené kolem římsy krbu. Už když se tam objevily, tak Severus vrčel jako vydrážděný pes, že nesnáší Vánoce, proto bylo dobré je teď, skoro dva týdny po jejich skončení, odstranit. Stejně jako zbylou výzdobu, kterou rozvěsil po jejich společných pokojích, aby jim dodal trochu sváteční atmosféry.

Byla pravda že jeho manžel měl ohledně svátků celou řadu řečí a jízlivých poznámek, přesto se mu zdálo, že se baví, když společně seděli u profesorského stolu a povídali si s ostatními. Zašel dokonce tak daleko, že Nevillovi dovolil, držet ho během hovoru za ruku a navíc ho i palcem hladil po hřbetu, zatím co si vyměňoval s ředitelem Brumbálem názory na vánoční strom. Severus ho chtěl přirozeně po skončení svátků obřadně zapálit, ředitel, taktéž přirozeně, nesouhlasil. Stejně bylo zajímavé, jak mohl Severus s Brumbálem mluvit tak otevřeně, beze strachu a se svou přátelskostí, která se tedy rovnala uštěpačným poznámkách. Sám Neville se zmohl jen na zabreptání pozdravu a pár odpovědí, při kterých byl červený až za ušima. Mluvit s ředitelem byla pro něj čest a zároveň ho to uvádělo do rozpaků. Naštěstí mu dal starý čaroděj rychle pokoj, asi proto, že viděl v jakém stavu mladík je, takže se mohl v klidu bavit s profesorkou Prýtovou, která vedle něho seděla.

To byla ale minulost, teď se mu do příjemných vzpomínek míchal strašný incident s Katie Bellovou a obava o Severuse, který odešel už před několika hodinami. Nemusel se ptát kam šel, záblesk bolesti a to, jak si sevřel předloktí už mu napovědělo, že manželovy kroky zamíří k Voldemortovi. Zažil to už několikrát od začátku jejich společného soužití, ale vždy se Severus vrátil nanejvýš za dvě hodiny a vždy v dobrém stavu. Pravda, několikrát vypadal značně přešle, nechtěl, aby se ho Neville dotkl, ale po tom, co si vzal několik svých lektvarů a vyspal se, tak to zase všechno přešlo. Předpokládal, že ho tehdy Voldemort mučil, nebo přinejmenším že zažil něco ošklivého, ale pohled, který se na něj upřel přes clonu vlasů, když se jen pokusil to téma otevřít, ho přesvědčil o tom, že je nutno vždy mlčet a ani se nepokoušet vyptávat.

Výzdoba byla pryč, nezůstala po ní ani jehlička z malého stromku, který stál v rohu místnosti. Posadil se do křesla, jeho křesla, a schoulil se, takže si mohl strčit nos do jeho opěradla. V lektvarových hodinách a vlastně po většinu času Severus – to si Neville byl schopen přiznat – příšerně páchl směsicí lektvarových přísad, ovšem jakmile se vykoupal a umyl si vlasy, tak krásně voněl. Měl pěnu do koupele a šampon vlastní výroby, kde byla jedna ingredience, kterou za merlina nemohl Neville po čichu poznat a to většinou květiny a rostliny poznal hned. Jeho manžel ji vmíchal i do sady koupelových vod, solí a mýdel, které dal Nevillovi k narozeninám, ale na vlastním těle to nebylo stejné, jako čichat ji ze Severusovy kůže.

S povzdechem zavřel oči a usnul.

Netušil, jak dlouho spal, nebo co přesně ho probudilo, jen se náhle vymrštil div že nespadl z křesla dolů. Zmateně se rozhlédl po místnosti a chvíli mu trvalo, než si uvědomil kde vlastně je, protože si ještě stále nezvykl probouzet se jinde, než v posteli v Nebelvírské věži.

"Severusi?" zavolal tázavě do ticha, nikdo mu však neodpověděl. Stočil pohled k hodinám, které zrovna hlásaly 'čas pro tvrdý spánek', to znamená že se od 'čas pro lektvary' dodstaly přes 'čas pro společné chvíle' a 'čas jít spát' až k tvrdému spánku. Muselo tedy uběhnout nejméně pět hodin. Dohromady tedy šest hodin od chvíle, co Severus odešel, venku už jistě bylo dávno po půlnoci.

Zmocnil se ho při těch počtech nefalšovaný strach. Nikdy se tak dlouho nezdržel. Co když se mu něco strašlivého stalo? Co když někde leží zmučený Voldemortovým cruciatem? Co když je někde zraněný? Co když je... co když je... mrtvý? Při poslední myšlence mu udělal žaludek salto v břiše a omlátil se o dolní žebra, takže bolel.

Vyskočil z křesla na nohy a zůstal stát. Netušil, co by měl teď dělat, jestli má jít za Harrym, podívat se na ošetřovnu nebo zamířit za ředitelem. Poslední možnost se mu zdála ze všech nejlepší, vždyť co by mohl udělat Harry? A kdyby byl Severus na ošetřovně, tak by poslali alespoň skřítka, aby ho přivedl. Určitě bude muset jí za ředitelem.

Natáhl si na sebe sako, aby nepobíhal po chladných chodbách jen v košili, a dokonce si ho zapnul, dbalý Severusových slov, že jeho manžel nesmí chodit jako hastroš nebo lehká holka. Pak už se rozeběhl směrem k ředitelně, jedno, že ho může chytit Filch. Za tohle prostě nevěřil, že by dostal školní trest nebo mu nějaký učitel odebral body, vždyť tu přeci šlo o jeho manžela, který riskoval život pro záchranu celého kouzelnického světa. Takže i kdyby odebrali, tak komu záleží na pitomém poháru.

Zastavil se před chrličem a najednou nevěděl co tu vlastně vůbec dělá. Vždyt neznal heslo, neměl tedy jak se do ředitelny dostat. I kdyby ho znal, tak nevěděl, jestli tam vůbec Brumbál je. Nejspíš spal, jako každý slušný člověk touhle dobou, ve své pohodlné posteli.

V duchu si nadal do hlupáků tak sprostě, že babička by mu za to jistě dala pohlavek a to ho pleskla jen párkrát za celý jeho život. Vlastně, Severus by ho za takové sprostoty asi také potrestal pohledem a dlouhým proslovem o tom, jak by se měl chovat. Občas byl otravný.

"Co tady pohledávš takhle v noci?" ozval se za ním z obrazu jeden z bývalých ředitelů Bradavic.

"Já jsem, pane," nejistě na něj pohlédl, protože se muž na obraze netvářil nijak přívětivě, inu Black, "potřeboval bych mluvit s ředitelem. Je to naléhavé... jde o... profesora Snapea. On... se ztratil," volil opatrně slova, protože nevěděl, co všechno obraz ví. Ten se zdál ovšem velmi dobře informovaný, protože se velmi zasmušil.

"Albus je ještě v pracovně, zajdu tam a řeknu mu o tobě," s těmi slovy zmizel za hranou rámu, zanechávaje Nevilla v čekání.

Netrvalo to kupodivu moc dlouho, když uslyšel, že chrlič za jeho zády ustoupil stranou. Předpokládal, že se Black vrátí i s heslem, tohle bylo daleko lepší. Rychle vyběhl po schodech, jedno že mu ujížděly pod nohama, a zaťukal na dveře, vyčkávaje na 'Dále' které se okamžitě ozvalo.

Vstoupil do ředitelny, vlastně teprve podruhé za svůj život, protože nikdy neprovedl nic, proč by tu měl být a nebyl u ředitele tak oblíbený, jako Harry.

"Ach chlapče, pojď dál a posaď se," vyzval ho starý čaroděj a pokynul rukou ke křeslu naproti přes stůl. Neville zakroutil hlavou, že si sedat nepotřebuje a krátce pohledem zalétl ke spícímu fenixovi na bidélku. Byl prostě krásný, i přes starosti, upoutal jeho pozornost.

"Jen jsem chtěl.. víte pane, já se omlouvám, že ruším... Ale Sever... profesor Snape se nevrátil domů. Dělám si o něj starosti, protože...," slyšel, jak mu hlas přeskakuje, předzvěst toho, že by mohl začít koktat, což nesnášel, "vím, kam šel, tak se o něj bojím."

"Já vím, že se ještě nevrátil," pronesl Brumbál s povzdechem. Jistěže věděl, byl to přeci Brumbál a ten ví úplně všechno.

"Také si o něj dělám starosti, že je tak dlouho pryč," připustil vzápětí docela beze studu, "Čekám tu na něj, víš?" pousmál se. Smozřejmě že čekal na Severuse, proč by to taky jinak v tuhle dobu byl. A proč ho vlastně překvapovalo, že ví, kam jeho manžel šel, když právě pro něj u Voldemorta špehoval. A co se vlastně u toho zlosyna mohlo teď dít? Zase mu v hlavě naskakovaly strašlivé představy, ale tentokrát v nich ne vždycky byl jeho manžel ten mučený. Zachvěl se při myšlence, že byl možná vyslán na nějakou smrtijedskou akci, takže právě vraždí bezbrané mudly. Udělalo se mu z toho nevolno a rozechvěla se kolena, takže přeci jen přijal pozvání k sednutí si.

"Pane," oslovil po chvilce sezení ředitele, který na něj celou dobu hleděl pronikavýma modrýma očima, "myslíte, že on je teď někde... venku?"

Jak se má člověk zeptat, jestli je jeho manžel někde venku, mučí, zabíjí a možná třeba znásilňuje. Na to asi nebyla ta správná slova nebo věty, nejspíš by asi v ani nejlepší kouzelnické manželské poradně nevěděli rady.

"Těžko říct," kupodivu pochopil starý čaroděj bez vyptávání, "Severus nikdy nebyl aktivní Smrtijed, on je spíše v druhé linii. Tom... Voldemort si váží jeho mozku, nikoliv jeho svalů a schopností v boji, které jsou, merlinžel, docela malé. Obvykle ho na mise neposílá, pokud se ptáš na tohle," krátce se odmlčel, "Že se ještě nevrátil může znamenat jedině, že nemá dobrou náladu a vylévá si ji na svých Smrtijedech."

Zaplavila ho úleva i další hrůza. Takže Severus momentálně nikoho nemučil, ani to nedělal často v minulosti, to bylo víc než uklidňující. Jenže to, že zrovna mohl někde trpět pod Voldemortovou hůlkou, mu veškerý klid samozřejmě vzalo.

A pak ho napadla ještě horší varianta. Co když se přišlo na to, že pracuje pro Řád a teď momentálně, nejen že trpí pod kletbami, ale navíc bude brzo mrtvev. Možná ho pak Voldemort třeba naporcuje a začne posílat Brumbálovi jako výstrahu pro ty, kteří by ho ještě chtěli zradit. Nebo ho možná předtím ani nezabije a bude ho porcovat zaživa.

S tím, jak jeho představivost pracovala na plné obrátky, stále víc a víc bledl ve tváři. Dokonce cítil jak se mu nad horním rtem, v lehkém strništi které stačilo za den vyrůst, perlí pot.

"Myslíte, že ho mohl odhalit?" zašeptal hrůzou přiškrceným hlasem.

"Ne, to si nemyslím," chlácholil ho Brumbál, dokonce upřímně, ve tváři měl jemný úsměv, "Pravděpodobně jen...," krátce se zarazil, naklonil hlavu na stranu, jakoby poslouchal, "Právě se někdo přiletaxoval do vašich pokojů. To musí být určitě Severus."

Ředitel se zvedl a přešel ke krbu, kde se zastavil a pokynul Nevillovi, aby šel k němu. Samozřejmě, chtěl se dostat do jejich pokojů pomocí krbu, protože přeci jen přes celý hrad od ředitelny ke sklepení to bylo docela dost daleko. Nedokázal ani pořádně poděkovat, když přešel k Brumbálovi a zahleděl se do zelených plamenů. Jeho mysl dokázala jen tvořit další a další hrozivé představy o tom, co je tam na druhé straně čeká. Vždyť jeho manžel se ze setkání nikdy nevracel za pomoci letaxu.

Na místo dorazil jako druhý, proto to, co viděl, byl starý čaroděj, jak si zvedá Severuse z podlahy do náruče. Zacházel s ním opatrně, jako s malým dítětem, přesto přitom lektvarista několikrát hlasitě, bolestně zasténal, jako člověk, kterému sebemenší dotek způsobuje to nejhorší utrpení. Dokázal na to celé dlouhé sekundy jen hledět, sledovat, jak ředitel odhrnuje pramen černých vlasů a neslyšně něco šeptá.

Pak se k ním vrhl.

"Severus. Pro merlina, Severusi!" šeptal, když padl na kolena na zem. Do nosu ho uhodil pach moči, smíšený s potem, krví a hnijící hlínou. Udělalo se mu z toho na zvracení, jak strašný ten smrad byl. Pach naprostého ponížení, utrpení a neschopnosti se bránit. Pevně stiskl rty k sobě, do očí mu vrhkly slzy, o kterých nevěděl, jestli pochází od zlosti nebo bolesti duše, a dotkl se Severusovy tváře. Jeho víčka se prudce zvedla a odhalila temně hnědé, ba až černé oči, které se na něj upíraly částečně zastřeně, ale zároveň v nich probleskoval stud.

"Cruciatus," promluvil polohlasně Brumbál, "Musíme ho svléct, umýt a uložit, to všechno bez kouzel. Každá další magie ještě zhoršuje bolesti, kterými teď trpí. Budeš mi muset pomoct, chlapče," zvedl k Nevillovi oči, které byli stejně zoufalé, jako ty mladíkovy. Odrážela se v jeho tváři totožná bolest a nesmírný soucit s mužem, ležícím na zemi.

"Dob-ře," odpověděl rozechvěle. Ruce se mu třásly, když jimi uchopil štíhlé tělo a pokusil se ho přitáhnout si do náruče, tak, aby mohl svému manželovi pomoct vstát na nohy. Doufal, že s pomocí se bude schopen dopravit do koupelny, protože nést ho by samozřejmě nedokázal. Severus mu ale nedovolil ani tu pomoc, protože se rukama poměrně silně zamřel proti jeho tělu, jak ho od sebe odstrkoval.

"Ne," zakroutil hlavou, "Ne... on ne... nesmí mě vidět... pošli ho pryč, Albusi!" naléhal hlasem ochraptělým pravděpodobně od křiku, nebo naopak od jeho zadržování. Neville nechápal, proč mu nesmí pomoci, dokud neuviděl rudé skvrny studu, které se na bledé pleti objevily. Severus prostě nechtěl, aby ho viděl bezmocného, rozbolavělého a pomočeného. Jenže jemu to nevadilo. Příjímal svého manžela takového, jaký byl, s veškerými jeho bolestmi, náladami, uzavřeností stejně tak i touhou být nad všemi povýšený.

"Moje ruka, Severusi... Nedokážu ti bez ní pomoci," zdálo se, že mu ředitel domlouvá, ale Neville nechápal, co tou rukou myslí. Možná byl Brumbál zraněný, proto nemohl pomoct, ale na tom nezáleželo, podstatné bylo, přesvědčit Severuse, že mu musí pomoci.

"Miláčku," dovolil si ho takhle oslovit, protože jedině tak na sebe upoutal všechnu jeho pozornost, a sevřel mu jemně tvář v dlaních, "Pamatuješ? Zažil si cruciatus od samotného... Pána zla. Máš právo vřískat zavřený v polstrované cele u sv. Munga a ty ses přitom jenom pomočil. Měl bys být hrdý na svou sílu, ne se za to stydět," parafrázoval slova, které mu řekl sám jeho manžel, "Pamatuješ? To si mi řekl a měl si pravdu. Prosím, prosím, dovol mi se o tebe postarat," skoro škemral za to, co považoval za přirozené. Tak to přeci mezi lidmi, kteří se milovali, chodilo, že se o sebe navzájem starali. Proč by to měl být vždy Severus, který se stará o něj, bylo přirozené, že tomu tak bude i naopak.

Ve smrtelně bledé tváři se zračila několik dlouhým okamžiků nerozhodnost, než Severus pomalu zvedl ruku a položil ji Nevillovi kolem ramen. Konečně mu mohl pomoci se postavit na nohy. Nebylo to tak těžké. Do teď si nikdy plně neuvědomil, jak je vlastně jeho manžel štíhlý, skoro kostnatě vyhublý, a proto na svou výšku poměrně lehký. Až dnes, když svou plnou váhou při vstávání, dopadl na jeho ramena, mu to se záchvěvem obav došlo. Zároveň mu to i ulehčilo, protože dokázal udržet Severuse poměrně snadno na nohách.

Jeden krok. Druhý krok. Opatrně, pohyb za pohybem ho vedl směrem k ložnici a koupelně, a snažil se přitom nevnímat prudké nádechy bolesti, které slyšel u svého ucha. Pohledem zavadil o Brumbála, který k Severusovi přistoupil z druhé strany a jemně se dotkl jeho zad. Ten pouhý dotek způsobil, že se muž v Nevillově náruči prudce napnul dalším záchvěvem utrpení. Nechtěl být na ředitele zlý, ale musel ho poslat pryč. Museli to zvládnout jen oni dva, bez pomoci strarého čaroděje.

"My... pane, my to zvládneme." Doufal, že to neřekl moc neuctivě, to by nechtěl. Věděl, že Brumbál chce jen pomoct, snad si dokonce ani neuvědomuje, že přidělává Severusovi bolesti.

"Ano, máš pravdu, chlapče. Vy to zvládnete," odsouhlasil ředitel a ustoupil o krok dozadu, v jeho očí se v ten okamžik mihlo cosi zvláštního, "Vy už to od teď vždy zvládnete," dodal podivnou to větu a to něco, se ještě prohloubilo. Vypadalo to, jako hluboký smutek člověka, který právě přichází o něco důležitého. Neville to nechápal a nechtěl to ani řešit, protože Severus byl momentálně přednější.

"Severus má lektvary, které mu pomohou. Donesu je z jeho laboratoře a nechám tady na stole," řekl ještě Brumbál, pak se obrátil a skutečně zmizel ve dveřích do lektvaristovy laboratoře.

Opatrně ho provedl ložnicí do koupelny, kde zaváhal, jak dál. Musel ho někde posadit nebo alespoň opřít, jinak ho nedokáže svléci. Nakonec usoudil, že zaklopená záchodová mísa bude muset stačit, takže tam svého manžela opatrně složil.

"Teď tě svlékneme," informoval ho hlasem, který se mu, jak to sám slyšel,, stále chvěl. Severus na to odpověděl neurčitým zvukem, podobným zasténání stejně jako jedné nadávce v japonštině. Nepoptával se po tom, co z toho to bylo.

Rozepínal jeho oblečení a ztahoval jednu vrstvu za druhou, pričemž ho víc a víc pálilo v očích lítostí a v nose štípal nepříjemný pach. S každým kouskem látky, který padl na zem, se zdálo že pach moči a potu je silnější, jak se dostával k tělu. Upřímně se mu z toho zvedal žaludek, ale ani náznakem nehodlal dát najevo, že se mu to hnusí. To by nikdy nemohl udělat po tom, co Severus byl schopený to vydržet také. Navíc musel po celou dobu manžela přidržovat za rameno a různě si ho opírat o tělo, protože nedokázal příliš držet rovnováhu. Oči měl zavřené, jako kdyby spal, jen chvění víček a poskakující ohryzek prozrazovaly, že se prostě jen snaží soustředit na něco jiného, než co se dělo v místnosti.

Konečně stáhl i spodky, které byly dokonale provlhlé, a odhodil je na hromadu. Sjel pohledem po Severusově těle, tentokrát bez jediné známky zalíbení nebo vzrušení, kontroloval totiž se vší starostlivostí ,jestli není zraněný.

Bledou kůži měl posetou vybarvujícími se modřinami, které si musel podle tvaru udělat omlacováním se o podlahu. Krev, jejiž pach Neville cítil, pocházela z rozedřených prstů na rukou, jakoby jimi předtím hodiny bez rukavic hrabal v hlíně. Jeho svaly byly v několika místech nepřirozeně napnuté, zauzlované, jako když si člověk při sportu natáhne třeba lýtko. Jiná větší zranění na těle neměl, o jeho mysli nemohl soudit, ale vypadal nepřirozeně letargicky. Ani jedinkrát za starostlivou prohlídku se neušklíbl s tím, že na něj nemá tak zírat.

Nedokázal potlačit povzdech duševní bolesti, když opatrně opřel Severuse dozadu o zeď a zvedl se, aby šel napustil vanu. Nevěděl, jak teplou má vodu nařídit a pochyboval, že mu manžel odpoví, takže se rozhodl, že příjemně teplá s pěnou k uvolnění svalů by mohlo být to pravé. Ano, určitě potřeboval, aby nepřirozeně napnuté svaly povolily ještě předtím, než půjde spát, jinak by se ráno nehnul. Navíc pěna silně voněla, takže by měla zaručeně přerazit pach moči s potem, i když ten by se měl smýt. Přesto, jistota je jistota.

"Půjdeme do vody, miláčku," šeptal, když znovu Severuse zvedal

"Dokážu to sám," promluvil Severus poprvé od chvíle, kdy ho Brumbál zanechal v Nevillově péči, "Nejsem mrzák," v tomhle už byl záchvěv manželova starého já, kterému neuměl odporovat, takže si jeho ruku sundal z ramen.

Lektvarista toho hned využil, pevně se opřel dlaněmi o vanu, přehodil nejdřív jednu a pak druhou nohu přes její okraj, načež do ní pomalinku klesl. Neville ho byl po celou dobu připraven chytit, ruce jen pár centimetrů od kostnatého bledého těla, které se lehce chvělo námahou. Až teď, když byl Severus ponořený ve vodě, bezpečně v sedu a vypadal že se uvolnil, si dovolil hluboce vydechnout a také se posadit. Na zem vedle vany.

Sledoval svého manžela, jak má hlavu zvrácenou dozadu skoro v pravém úhlu, opřenou o hranu vany a jeho hrudník se zvedá v pomalém rytmu, až to skoro vypadalo, že medituje. Možná že to tak skutečně bylo. Věděl, že je skvělý nitrozpytec, sám mu to několikrát dokázal, a ty přeci často meditují, protože jsou schopni ovládat své tělo, své bolesti, své emoce. To je jedna z výhod, pro kterou si Severus, dle Nevillova názoru, také zvolil umění nitrozpytu jako jednu ze svých hlavní vědeckých disciplín.

Dech muže ve vaně byl tak pomalý, až skoro dostal strach, jestli mu nic není. Proto si klekl na kolena a pomalu vztáhl ruku k jeho ramenu. Pár okamžiků předtím, než se ho stačil dotknout, se otevřely Severusovy oči docela dokořán a s veškerou svou silou se na něj upřely. Donutilo ho jak ucouvnout, tak zrudnout a následně zblednout, jako vždycky, kdy se nemohl rozhodnout, jestli se před ním stydět nebo se ho obávat.

"Neville," povzdechl si, zvedl pomalu ruku z vany, uchopil ho za zápěstí a přitáhl si jeho dlaň na prsa a položil ji přesně na místo, kde mu bylo srdce. Nechal ruku přesně tak, kam mu ji manžel položil, jen se trochu naklonil dopředu a opřel si druhou o kraj vany, aby si na ni mohl položit bradu. Nevěděl, co by měl momentálně dělat nebo říkat, protože pro utišení bolesti a ponížení zřejmě neexistovala správná slova. Vlastně, jemu se často nedostávalo výrazů, prostě nebyl tak zběhlý v řeči, jako Severus.

Sledoval jejich spojené ruce, složené na Severusově hubeném hrudníku, a bězděky si všiml, jak se jejich prsteny lesknou, když se k sobě dostanou tak blízko, jako teď. Když se prakticky dotýkají. Světlo se odráželo od jednoho, dopadalo na druhý a pak se zase vracelo. Bylo to krásné a romantické, až mu to na tváři vyvolalo melancholický úsměv. Severus neřekl nic, ten měl oči zavřené a nejspíš by si toho nevšiml, ani kdyby se díval.

"Měl bych jít pro tvoje lektvary," prolomil přesto po chvilce ticho.

"Ne," zamítl milovaný manžel rázně, "Zůstaň tady," to už byl bezmála rozkaz.

Poslechl ho na tak dlouho, jak jen to bylo možné, ale časem bylo nutné Severuse donutit vylézt z teplé vody ven, dřív než se docela rozpustí. Pomohl mu jen tak, jak si lektvarista řekl, snad jen o chloupeček víc, když dával bedlivý pozor, aby nespadl z postele při natahování kalhot. Donesl mu lektvary ležící na stolku ve vedlejší místnosti. Severus je do sebe obrátil všechny prakticky najednou, přičemž Neville ani netušil, co je to zač. Mohlo to být všechno od lektvaru proti bolesti přes svalový relaxant až klidně po jed. V duchu si zas a znovu vynadal za svou neznalost, kdy nebyl schopen rozeznat lektvary podle konzistence ani třeba pachu ne. Manžel mistra lektvarů a on ví houby o hlavní zájmu milovaného muže.

Pomohl mu do postele. Sám si k němu také vlezl. A pak se zeptal proč. Proč ho Voldemort zmučil. Severus dlouho neodpovídal, jen hleděl do stropu jedním z těch ztracených pohledů, které míval, když o něčem usilovně přemýšlel. Pak v odpovědi řekl jen jediné slovo, ze kterého Nevilla zamrazilo, hlavně proto, že pocítil zlost a nenávist ke špatné osobě. Tím slovem bylo jméno.

Potter.

 

Předcházející - Následující