04.07.2013 13:24

V chodbě, kterou šli po tom, co vystoupili z výtahu, byl už mnohokrát. Znal to tu vlastně jako své boty, protože sem chodil pravidelně na prohlídky, nahlásit se, že stále žije, ale také zkusit štěstí ohledně práce, protože jen přes tohle Oddělení směli vlkodlaci hledat zaměstnání. Byli tak pod kontrolou, že kontrolovanější už nikdo jiný být nemohl. Asi to bylo tím, že jedině vlkodlaci byli natolik chytří, aby se někdy v budoucnu postavili proti kouzelníkům.

Stejně tak dobře znal i ošetřovnu, na kterou ho zavedli, dokonce mu byla známá i mladá lékouzelnice, která dělala jeho poslední kompletní prohlídku. Byla to slušná, mladá žena, která měla podle Remusova názoru v hlavě ideály o tom, že by mohla vlkodlakům pomoci. Dnes ale vypadala přešle, jako kdyby jí trápila dlouhá nemoc. Tou nemocí bylo zřejmě celé to cejchování, kterého se musela nedobrovolně účastnit.

"Ach, dobrý den, pane Lupine," pozdravila ho úzkostným hlasem a pohled jejích hnědých očí těkal k zástěně, za kterou podle stínu někdo stál. Podíval se tím směrem také a pocítil podivné zamrazení vzadu na zátylku, stejně jako se mu do nosu dostal povědomý ostrý pach. Hned věděl, že v místnosti není jediným vlkodlakem.

"Dobrý den, slečno Cooperová," odpověděl ji, aniž by odtrhl pohled od vlkodlaka za zástěnou, kterého se podle všeho žena bála. Nechtěl raději ani vědět proč, protože když se člověk odhodlaný vlkodlakům pomáhat, jednoho z nich bojí, pak je to opravdu zlé.

"Přišel jste," neurčitě se podívala na dva bystrozory po jeho boku, "kvůli označení, že ano? Takže se tu posaďte a... vy, můžete jí. Já to už zvládnu," snažila se odehnat bystrozory pryč. Remus ji bez řečí poslechl, přeci jen sezení nikomu neublíží.

"Raději tu zůstaneme a přesvědčíme se, že je všechno v pořádku," nehodlali se vzdálit.

"To je dobrý, já si ho tu pohlídám," promluvil vlkodlak za zástěnou a v ten okamžik by se v Remusovi krve nedořezalo. Znal ten hlas, protože ho už od útlého dětství strašil ve snech. Častokrát se kvůli němu probouzel s křikem z noční můry, brečel a volal matku. Jedno jak byl tenkrát malý a že by si neměl vzpomínat, on si pamatoval.

A zuřil.

Musel pevně stisknout zuby, aby nezačal vrčet jako divoké zvíře. Ruce sevřel v pěst, protože jinak by jimi rozdrásal zástěnu na malé kousky, jen aby se dostal na zrůdu na druhé straně. Musel odvrátil pohled stranou, protože ho nechtěl ani vidět.

"Dobře, tak se tu bavte," souhlasil bystrozor a oba vyšli ven, aniž by se po Remusovi třeba jen ohlédli.

"Remus Lupin," pronesl pomalu Šedohřbet, který se právě vynořil zpoza zástěny, "Vidím, že jsi od našeho posledního setkání opravdu hodně vyrostl. Je z tebe krásný kluk."

Pomalu k vlkodlakovi obrátil pohled. Nepamatoval si jeho tvář, jen jeho hlas, ale znal ho z fotek jak těch azkabanských tak těch, které měl k dispozici Řád. Vysoký, rozložitý muž, který vypadá jako šelma, i když je v lidské podobě.

"Fenrir Šedohřbet," odpověděl mu stejně, dech se mu přitom zadrhával v hrdle. Daleko raději by následující minuty strávil něčím jiným, než debatou. Třeba by bylo velice veselé vzít kovovou tyč, která držela zástěnu a narvat ji staršímu vlkodlakovi skrz vrcholek hlavy až do žaludku.

"Ty si mě pamatuješ?" ptal se s potměšilým úšklebkem, na to dokázal Remus jen přikývnout, "To je tak... nádherné setkání."

"Vy se znáte?" trochu nechápala Cooperová, těkaje mezi nimi pohledem. Teď už věděl, proč a koho se bála. Každý se starého vlkodlaka děsil už jen když ho viděl, protože z něho sálalo skutečné zlo a páchl po lidském mase.

"Dá se říct, že jsem Remusův otec," prohlásil s hrdostí Šedohřbet, jakoby nakazit malinké dítě byl nějaký hrdinský čin. Přesně tak to říkal i tenkrát. Pamatoval si to, když zavřel oči, tak si dokázal vybavit jeho chraplavý hlas, jak mu do ucha šeptá, že ho vysvobodí z ubohosti lidství a dá mu velký dar. Místo toho dostal jen bolest.

"Ne, můj otec je Edward Lupin, ty si jen... zvíře," odplivl. Přesně to Šedohřbet byl, jen zvíře, šelma, sloužící Voldemortovi. Když to říkal, tak si začal jasně uvědomovat, kam až prohnilost ministerstva zašla, když hledaný zločinec mohl klidně vstoupit do budovy Ministerstva a nikdo se nad jeho přítomností nepozastavoval.

"Taková zášť, štěně," zavrčel, až vycenil zuby. Remus mu bezděky odpověděl stejně, jedno jak nelidské a proti jeho přesvědčení to bylo. Nikdo mu nebude říkat, že je štěně a nikdo na něj nebude beztrestně vrčet a cenit zuby, to prostě nesnesl. Mohl se stokrát chovat jako člověk, být skvělý čaroděj, ale toho, že je vlkodlak, se zbavit nemohl. Přinášelo to sebou jisté zvláštnosti, jako neschopnost přijmout, když si na něj takhle někdo vyskakuje.

"Táhni k čertu!" oplatil mu zavrčení, hlas zhrublý hněvem. Tohle vůbec nevypadalo dobře, vlastně se spíš zdálo, že se tu strhne boj dvou vlkodlaků a Remus si vůbec nebyl jist, že by za takových podmínek byl vítězem. Položil si ruku na stehno, kde ho opět začala pálit hůlka od Harryho, jeho pojistka proti naprostému uvěznění.

Šedohřbet kupodivu odpověděl na jeho nadávku hlasitým smíchem. Chraplavě štěkavým, jaký si člověk představí právě u vlkodlaka. Nereagoval na něj. Ovládl se. Překonal běsnícího vlka v sobě, tak jak to udělal už tisíckrát předtím. Donutil své lidské já převzít veškerou kontrolu. Dokonce se po Šedohřbetovi ani neohlédl, jen se podíval po tiché lékouzelnici, které jejich výměnu sledovala z povzdálí, asi v obavě, že se strhne víc než jen hádka. Věnoval jí jeden povzbudivý úsměv, aby se tolik nebála. Oplatila mu ho a pomalu se posadila na židli, tak že k němu měla dobrý přístup.

"Vyhrňte si prosím levý rukáv a obraťte ruku dlaní vzhůru," nakázala, zatím co připravovala magický cejch. Vypadalo to trochu jako pečetidlo. Dřevěný kruh s držadlem a kovem na spodní straně. Vlastně, skoro jako dětské razítko, kdyby to už na pohled nebylo zlé. Člověk nemusel být cvičený ve vyciťování magie, aby vnímal, že značkovač má v sobě temnou magii. Zamyslel se nad tím, jestli to lékouzelnice vnímá nebo ne. Měla by, když to den co den bere do ruky.

"Levé předloktí?" promluvil, zatím co si vyhrnoval rukávy, "To není moc inovativní, ne? To už tu jednou máme, pokud se nemýlím?" upřel pohled na Šedohřbeta, "Jenže on nikdy nebyl příliš kreativní, už jen ty jeho cíle jsou stokrát ohrané." Byla to záměrná provokace, kdo jiný by mohl o cejchu něco víc vědět, než Šedohřbet. Vyděšená lékouzelnice jistě ne, ta měla do Smrtijeda nebo Voldemortova přisluhovače hodně daleko.

"Ty nevíš, co povídáš!" zavrčel vkodlak v počínajícím rozzlobení a pomalu přešel za Remusova záda, aby ho vyděsil, "Nedovedeš si představit, co se ti teď stane," naklonil se mu k uchu, takže se mohl dobře vysmívat, "Budeš jenom jeho, padneš mu k nohám, protože nebudeš moci jinak. Co na to řekne tvůj páníček? Asi bude brečet jako malé děcko... ubožák jeden!"

"Padnu mu k nohám?" zeptal se a obezřetně sledoval, jak lékouzelnice doteky hůlky připravuje cejch, "To znamená co?"

"To znamená, že ti bude poroučet, ty hloupé štěně. Jen on a už nikdy nikdo jiný, ani vlkodlačí láska proti síla cejchu nepomůže," prozrazoval Voldemortova tajemství se sadistickým nadšením v domnění, že Remus je bezbranný a za pár okamžiků se stane jedním z označených vlkodlaků. Šedohřbet asi neslyšel přísloví 'neříkej hop, dokud nepřeskočíš', protože jinak by s vychloubáním a chválou na genialitu svého pána počkal, dokud se rozžhavený cejch nepřitiskne na Remusovo předloktí. Takhle mu dal víc, než v co doufal. Předpokládal, že by se tu mohl porozhlédnout, možná se zeptat na něco lékouzelnice, teoreticky ukrást cejch pak utíkat jako, nebo spíše vyloženě o život. Tohle bylo daleko lepší.

"Skvělé," protáhl s uštěpačností, ve kterou se změnil jeho vztek, "To je víc, než v co jsem doufal. Věděli jsme," pomalu vklouzl rukou do kapsy, lékouzelnice na něj upřela vyplašený pohled a strnula uprostřed pohybu, "že v tom celém má prsty, alespoň se teď nemusíme namáhat zjišťováním podrobností."

"Co?" nechápal Šedohřbet. Jak byl zlý a ohavný vlkodlak, tak měl asi mozek velikosti knedlíčku do polévky a přibližně i stejné konzistence.

Remuse pevně sevřel ruce hůlku. Okamžitě pocítil, že ho pálí do dlaně svou magii, nadšeně ochotná spolupracovat při čemkoliv, k čemu se vlkodlak chystal. Ten pocit mu dodal klidu, věděl, že sice nebude jako skutečná hůlka, ale byl si jist, že mu dnes pomůže.

Prudce se vymrštil na nohy, až se židle zřítila dozadu a donutila Šedohřbeta uskočit o krok ke zdi. Neváhal ani okamžik, nehodlal mu dát možnost vytáhnout hůlku, a rychlým pohybem zápěstí proti vlkodlakovy poslal zástěnu. Šlo to snadno, zástěna se zvedla a smetla protivníka tak prudce, až ho připlácla ke zdi a pak společně dopadli na zem. Toho také hned využil. Dalším pohybem zástěnu kolem vztekle řvoucího muže pevně zamotal, propletl a dokonce zpřehýbal její kovovou konstrukci, až ho do ní zabalil jako do kokonu. Věděl, že mu nebude trvat dlouho dostat se ven, ale muselo to stačit.

"Je mi to líto, ale musíte jít se mnou," oznámil lékouzelnici ve stejný chvíli, kdy ji chytl za předloktí a zvedl ze židle tak opatrně, jak jen to bylo možné. Nehodlal ji ublížit, ale věděl, že když půjde s ním tak na něj nebudou vrhat tolik nebezpečné kletby a navíc by ho mohla provést nouzovým východem, o kterém věděl, že jich je v budově hned několik.

Žena neprotestovala, ani se nepokusila ukořistit svou hůlku ležící na stole. Remus zaváhal, že by si ji vzal, ale na první pohled ho doslova odpuzovala, na rozdíl od jeho ubohé náhrady, která mu padla do ruky skvěle. Raději bude čarovat s ní, než aby v hůlce lékouzelnice narazil na vlas víly a nakonec ji v prostřed boje musel zahodit, protože by se z ní čadilo jako z komína.

"Bombarda!" vykřikl a namířil hůlku na dveře. Kouzlo fungovalo lépe, než by čekal. Nejen že to vyrazilo dveře, navíc to sebou vzalo i pořádný kus zdi a jak ošetřovna tak chodba se naplnila šedým prachem, který všechno dokonale zastínil. Viděl nalevo v chodbě postavy, kteří by mohly být bystrozory jež ho sem zavedli, ale neměl čas to zjišťovat. Chtěl svou hůlku zpět, ale nemohl se zdržovat jejich honěním.

Ač mu to bylo nepříjemné, musel za sebou ženu vytáhnout do chodby násilím a vléct ji směrem k výtahu, protože, zdálo se, nebyla šokem schopna spolupracovat. Nevzpírala se aktivně, prostě jen klopýtala, padala, kašlala a zakopávala o vlastní nohy. Přitáhl ji až k sobě, objal kolem pasu a táhl ji takhle, protože to šlo daleko lépe, než ji za sebou vléct.

Nestačili ani dorazit k výtahu, když se z něho vyhrnuli bystrozoři. Někdo musel spustit poplach, na který, jak se zdálo, byla zde reakce prakticky okamžitá. Jeden z bystrozorů vrhnul po Remusovi kletbu, nepokoušel se ji odrazit, jen sebou i ženou práskl o zeď, jak uskočil na stranu.

"Schodiště," vydechla lékouzelnice, překvapeně se na ni podíval, "Nouzové schodiště. Tam!" Ukazovala k jedněm dveřím. Krátce se jí podíval do očí a ona mu pohled oplatila. Nevěděl, jestli jí má věřit, ale byl si jist, že výtahem se nikam nedostane a že ze směru odkud přišel, se k němu ženou další bystrozoři. Neměl šanci uniknout bez její pomoci, to věděl, jen ho překvapilo, že mu ji sama nabídla.

"Veďte," nařídil.

Ani neváhala v tom, aby ho poslechla a rozeběhla se ke dveřím k nouzovému schodišti. Rychle ji následoval, vrhaje po pronásledovatelích kletby bez toho, aby se díval, jestli je zasáhl. Za jiných okolností by neměl velký problém se s nimi vypořádat, ale nepravá hůlka kterou držel v ruce nefungovala stejně dobře, jako ta pravá a navíc pro jistotu pronášel zaklínadla nahlas, což mu ubíralo potřebné desítky vteřin, které měl jindy jako výhodu.

Náhle aktivní a statečná žena ho vtáhla do dveří, prudce je za ním zabouchla a zajistila řetízkem. Z druhé strany do dveří narazilo několik kouzel, nejspíš také nějaké tělo, ale dveře držely.

"V budově se nedají používat velkoničivé kletby jako je bombardo, nedostanou se sem," vysvětlila, pak jí pohled padl na hůlku, "Alespoň hůlkou se nedají používat," dodala.

Když to řekla, byl rád, že svou náhražku nevyměnil ze její skutečnou hůlku, protože nějaká velkoničivá kletba by se mu v budoucnu možná mohla ještě hodit. Například k tomu, aby vyhodil do vzduchu schodiště, která mu stoupalo za zády.

"Jak se odsud dostaneme?"

"Nijak," zakroutila hlavou, "Tohle schodiště sice vede ven na Whitehall, ale východ už určitě bude obsazený a pokud ne, tak na nás budou čekat venku. Klidně se ukážou mudlům, ještě nikdy jsem neviděla, že by o nějakého vlkodlaka stáli tak, jako o vás. Sakra!" zaklela vztekle, "Mají tu o vás celou obrovskou složku!"

"Tomu se ani nedivím," upřímně ho to ani nepřekvapilo, "Je mi jedno, že tam budou, veďte mě ven."

"Fajn," přitakala s jistou neochotou, ale okamžitě se rozeběhla po schodech nahoru. Remus ji následoval, šlápl na první schod a pohlédl nahoru na snad donekonečna se táhnoucí schodiště nad jejich hlavami. Museli tam být stovky schodů, které se před nimi tyčily jako nezdolatelná hora. Alespoň on měl takový dojem, vzhledem ke své bolavé noze.

Věděl, že není jiná možnost, takže se rozeběhl za ženou. Nikdo z nich nemluvil, na to jim nezbýval dech, ale oba se ve stejný okamžik zastavili, když zezdola uslyšeli výbuch následovaný hlasy a běžícíma nohama po schodišti. Někdo buď přinesl výbušný prášek nebo měl při sobě neautorizovaný magický předmět, kterým dveře vyrazili.

"Pevně se chyťte zábradlí, tohle bude asi houpat!"

Cooperová ho poslechla, doslova se přicucla k železnému zábradlí, zřejmě věděla k čemu se chystá. Napřáhl hůlku, aby vyslovil zaklínadlo, ale nedostal se k tomu. Bílý blesk neskutečné intenzity sklouzl po jeho hůlce a okamžitě odpálil schodiště pod nimi. To se začalo za strašlivého lomozu hroutit dolů, zatím co to, na kterém stáli, se rozhoupalo, div že je to oba neshodilo do kamenného pekla pod jejich nohama. Oblak dusivého prachu jim vybuchl do tváří, přidusil je a vehnal jim slzy do očí.

Oba se rozkašlali, ale lékouzelnice byla první, které se z šoku vzpamatovala. Drapla ho za ruku a táhla nahoru po schodech v upřímné snaze ho odsud dostat. Bleskově ji následoval, doufaje, že až vyběhne o několik další pater nahoru, tak se dostane z dusivého kouře. Slyšel odzdola křik, steny, také nadávky, ale toho si nevšímal, soustředil se na schodiště. Jeden schod. Druhá schod a další a další v nekonečné cestě slibující, že poběží do schodů až do konce věků nebo dokud nepadnou žízní.

"Tady! Tady je to!" vykřikla lékouzelnice, když dorazili k dalším dveřím, "Je to cesta... přímo ven... na ulici. Budou tam... určitě, ale dveře," rozkašlala se, takže se musela chvíli odmlčet, "se otvírají jen ven," vypravila ze sebe udýchaně, dokonce se opřela rukou o stěnu.

"Dobře," potřásl hlavou, na nic lepšího se momentálně nezmohl, protože měl z běhu do schodů plíce v jednom ohni a pravá noha byla z části paralyzovaná bolestí. Poslední tři schody na ni kulhal, jak už ji nedokázal v koleni pořádně ohnout.

Podíval se na rozcuchanou ženu, které pod bílým nánosem prachu prosvítal rudý obličej člověka po maratónu a kapičky potu vnášely špínu do látky její bílé košile. V očích se zračilo odhodlání říkající, že mu je ochotna dál pomáhat, ale to nebylo možné. Nesmělo na ni padnout podezření, že mu pomohla dobrovolně. Nejen že by ji dozajista vyhodili z práce, to by byla jen drobnost, klidně mohla skončit v Azkabanu nebo ještě hůř v rukou Smrtijedů. Nevěděl, kam až tohle spiknutí sahá.

"Je mi to líto," prohlásil upřímně, když se konečně vydýchal a podařilo se mu narovnat se, "Musím to udělat. Nesmějí mít podezření, že jste mi pomáhala."

"Co chcete..." nemohla svůj dotaz dokončit, protože ji k zemi poslal pečlivě mířený a odměřený pravý hák do čelisti. Natáhla se na zem napůl v mdlobách, z koutků rtů jí tekla krev a cosi mumlala, co se nedalo rozluštit.

Remusovi se udělalo nevolno. Nikdy ani nepomyslel na to, že by uhodil ženu, natož aby to skutečně udělal, jenže teď musel být za zlého sadistického vlkodlaka. Musel jí ublížit viditelně, ale ne tak, aby se to nedalo spravit, což u kouzel nikdy nebylo jisté. Na roztržený ret bude stačit máznout trochu masti a je po problému, bez toho, aby měla nějaké následky.

"Omlouvám se," zamumlal znovu směrem k ležícímu ženskému tělu, načež se otočil čelem ke dveřím, připraven na vřavu, která by ho za nimi mohla čekat. Prudce je otevřel a vykročil ven do svitu poledního slunce.

Nikde nikdo nebyl. Žádný bystrozor, který by se ho snažil chytnout, jen spousta mudlů chodících tam zpět, několik z nich se na něj obrátilo. Díky tomu se rozhlédl a zjistil, že právě vylezl ze záchodové budky. Tedy spíš, že stojí v jejich dveřích jako naprostý idiot, takže se nedivil, že se na něj mudlové dívají.

Vykročil ven a rychle se vydal ulicí pryč, hůlku stále v ruce, ale skrytou v rukávu, aby ji nikdo neviděl. Byla velká chyby spoléhat se, že když ho hned za dveřmi nepřekvapili, vzdali se jeho pronásledování.

Kletba vržená do jeho zad ho překvapila. Svou prudkostí mu nejdřív vyrazila dech a poslala ho k zemi, takže se jen tak tak stačil opřít rukama, než se jeho obličej střetl s chodníkem. Až pak si uvědomil, že se mu z místa kousek napravo od páteře rozlévá až mrazící horkost, jakoby mu na kůži, ale také svaly, někdo naléval tekutý dusík. Nebyla to prosté útočná kletba, která člověku něco udělá, tohle bylo právoplatné zakletí s dlouhodobým účinkem. Ani si nechtěl představovat jakým.

Klesl na bok v prudkém návalu ohnivé bolesti, která mu rozervávala pravý bok. Společně s tím se mu před očima začalo zatmívat, přesto dokázal zaměřit na přibližující se muže s napřaženými hůlkami, kteří opravdu ani v nejmenším nedbali na to, že jsou všude kolem překvapení a vyděšení mudlové. V jejich čela pak běžel Šedohřbet cenící ostré zuby, jak byl napůl proměněný. Remus by nedal nic za to, že to byl právě on, kdo na něj kletbu seslal.

Nehodlal se jim ale vydat na milost, ještě byl dost při vědomí a při síle, aby se odsud dostal. Pevně sevřel hůlku v obou rukách, soustředil se jako ještě nikdy při přenosu a veškerou svou touhu po přežití zaměřil na Doupě, jediné místo, kam se mohl dostat.

Svět se mu zatočil takovou rychlostí, až měl dojem, že se nikdy nezastaví. Pak ucítil, jak dopadl do závěje sněhu, který mu prudce ochladil doslova hořící bok. Nebyl si jist, jestli je tu celý, nebo mu po cestě něco upadlo, natolik byl jeho mozek naprosto ochromen kletbou a horkou bolestí.

Zaslechl ženský výkřik, který ho přinutil otevřít oči a obrátit hlavu. Viděl Molly, jak se k němu žene přes vymetený dvorek mávaje hůlkou.

Ten pohled ho potěšil, takže se usmál, pak ho objala temnota.

 

°°0°°

 

Křiklan ho poplácal zlehka po zádech a spokojeně se usmál. Vždycky byl po hodině nadšený z toho, jak Harrymu šly lektvary a neminul den, aby ho za to nepochválil. Naštěstí nebyl jediný, koho chválil, taky Hermionu a ještě jednoho ze Zmijozelu. Mohl se tak chlácholit slovy, že za jeho úspěchy nestojí jen Princova učebnice.

"Počkáte moment, pane Pottere," požádal ho profesor, to už si dával věci do tašky.

"Ano, ehm, určitě," souhlasil okamžitě. Ještě nepřišel na strategii, jak se lektvaristy zeptat na viteál a přitom čas běžel. Asi se bude muset poradit s Albusem, protože se cítil naprosto neschopně.

Mávnutím se rozloučil s Hermionou a zase si odložil tašku na zem, podle všeho chtěl profesor dokonalé soukromí, jelikož se momentálně zaobíral jiným žákem. Povzdechl si a opřel se zády o stůl, z věčného sezení v lavicích ho boleli nohy. Letos vážně nedělal nic zajímavějšího, než učení se a výuka nitrozpytu u Albuse, obě činnosti přitom provozoval v sedě. Trochu zatoužil, aby se něco stalo a on si zase mohl zaběhat po Bradavických chodbách.

"Tak už jsem tady u vás, chlapče," zase se usmál, dokonce dal Harrymu ruku kolem ramen, "Vím, že moje otázka bude trochu indiskrétní, ale po škole tu kolují jisté zvláštní zprávy, ve kterých se říká, že máte velmi unikátní vztah." Oči mu nadšeně jiskřily, jakoby v Harryho vztahu – ať tím myslel jakýkoliv – byla vidina výdělku nebo skvělého lektvaru.

"Vztah, pane?" poněkud nechápal, narovnal si brýle a naklonil hlavu na stranu, "Opravdu nevím o čem to tu konkrétně mluvíte."

"Inu, říká se že prý máte poměr s vlkodlakem," vysvětlil na rovinu, "Samozřejmě to není moje věc a nemyslím si nic špatného, je v tom čistě vědecký zájem. Zajímají mě konkrétně vlkodlačí sliny."

Takže vztah s Remusem měl na mysli. Jistě, samozřejmě, zejména Romilda byla skvělá drbna, takže roznesla Ronovu neurčitou poznámku po celém hradě. Pár dalších nenápadně ujetých slůvek, například jako jeho prohlášení že má rád velká chlupatá zvířata s drápy, za které si mimochodem od Hermiony vysloužil znechucený pohled, tomu asi dodalo všeobecnou korunu. Jak se na to díval učitelský sbor, ke kterému se to samozřejmě také dostalo, nevěděl. Ti důležití, jako Brumbál, McGonagalovaná a Snape to už věděli a ani jeden neřekl nic proti tomu, že o tom Harry mluvil takhle veřejně, takže předpokládal, že je to v pořádku po všech stránkách.

"Chcete, abych Remusovi řekl o trochu slin?" ujistil se, jestli náznak pochopil správně, profesorův úsměv mu řekl, že ano, "Předpokládám, že myslíte v době úplňku, až bude přeměněný, je to tak? Nebo i normální sliny?" ptal se hlavně proto, že by si tím mohl Křiklana naklonit a Remusovi by jistě neuškodilo trochu naplivat do ampulky. Kdyby se přeci jen zdráhal, tak mu udělá velké oči a řekne, že je to jeho přání, ale věděl, že vlkodlak se zdráhat nebude. Nikdy se nezdráhal splnit cokoliv, co Harry chtěl a čím déle a více spolu byli, tím bylo jasnější, jak moc je vlkodlačí nutkání vyhovět silné.

"Přesně, přesně," pokýval hlavou, "Musí to být v jeho proměněné formě a přirozeně bez Vlkodlačího lektvaru nebo uspávadla," Harry si hned uvědomil že tenhle požadavek je trochu problém, "ale to snadno vyřešíte Vlkodlačím úvazem."

 

Předcházející - Následující