Nerozhodnost lásky - 9. kapitola
Bral schody u Třech košťat po dvou, a v neviditelném plášti to šlo vážně blbě. Měli Prasinkový víkend, mimo jiné se měli dnes poprvé sejít všichni, kteří se toužili také v Obraně něco naučit, ne jen poslouchat Umbridgeovou a její pošetilé hlouposti a dokola opisovat texty z knihy. A Hermiona s Ronem si mysleli, že by to mohl být on, kdo by se měl ujmout vyučování, nebo to alespoň ostatním nabídnout.
Taky to tedy na jejich přesvědčování udělá, ale tím se bude zabývat až odpoledne, kdy měli všichni spiklenci sraz u Prasečí hlavy. Teď se momentálně snažil nepozorovaně protáhnout kolem uklízečky a dostat se ke dveřím pokoje, kde by podle dopisu měl být Remus. Musel být opatrný, nikdo ho nesměl vidět sem přicházet a Remus prý bude zapsaný pod falešným jménem, a proto taky ten plášť.
Zastavil se u dveří s patřičným číslem a chtěl zaklepat, jenže ty se před ním samy otevřely. Tedy, Remus mu je otevřel a pokynul rukou dovnitř.
Potichu vklouzl do pokoje a shodil ze sebe plášť. Nečekal na nic, vrhl se Remusovi kolem krku a s polibky nešetřil. Potřeboval cítit, že je tu milovaný muž s ním, jen pro něj, a vždy tu bude. Chtěl někde utišit neutuchající zlost, kterou v poslední době měl, a věděl, že právě milencovo objetí je to pravé místo. Tiskl se k němu, jako by se do něj chtěl vpít a Remus mu to oplácel stejně. V jeho dotecích byla podivná zoufalá naléhavost, ještě silnější než ta Harryho.
Odtáhl se a pátravě pohlédl vlkodlakovi do tváře.
Zdál se být bledý, bledší než kdy jindy, dokonce než kdyby byl včera úplněk, což nebyl. Tváře měl propadlé od toho, jak byl hubený. Rty tenké a rozpraskané. Budil dojem někoho velice nemocného, tak bylo jen přirozené, že se o něj Harry začal bát.
"Není ti něco?" zeptal se spíš opatrně, už vypozoroval, že neustálé ptaní na zdraví Remuse trochu rozčiluje. Však se ho taky na to ptal každý minimálně jednou měsíčně. On sám si to většinou odpouštěl, jemu taky vadilo furt jenom opakované, jestli je všechno v pořádku a tak, ale dneska byl vlkodlakův vzhled vážně na pováženou.
"Ne... ne, není," trochu se zadrhl, skoro jako kdyby lhal nebo tak něco. "Jen jsem od Siriuse chytl skřetí chřipku a na rozdíl od něj jsem ji přechodil. Možná bys měl zkontrolovat, jestli ještě někde nejsem zlatý," dodal vyzývavě.
Harry se tiše zasmál. Jak jen by mohl takové nabídce odolat. Měl na Remuse celé dopoledne a rozhodně si ho hodlal užít. Přitáhl si ho k dalšímu polibku, který přešel v hlazení, laskání a nakonec milování. Užíval si každý dotek, každý polibek, každý pohyb milence ve svém těle. A společně s tím z něj vyprchávalo napětí a podrážděnost, jež ho tak dlouho trýznily. Bylo to tak uvolňující moci vykřičet v extázi všechno, co cítil, ven. Nemuset se starat o to, co si myslí ostatní, jak před nimi vypadá. Být prostě sám sebou, zatímco se miluje s mužem, který je pro něj vším.
Po milování byl unavený, ale nechtěl spát. Chtěl být s Remusem, všechno mu říct, svěřit se s tajemstvími, která měla být zachována, jenže on je potřeboval někomu říct. A komu jinému než vlkodlakovi, jenž by to nikdy nikomu neřekl, zvláště pokud mu Harry zdůrazní, že má pomlčet.
K tomu, aby se probral k životu, navrhl Remus koupel, což se mu velice zamlouvalo. Souhlasil bez váhání a nechal se opečovávat.
Nejdřív vlkodlak napustil vodu, pak do ní přidal hromadu voňavých bublinek, které ještě kouzlem znásobil, a nakonec Harrymu pomohl dovnitř. Přitáhl si ho na hruď, do objetí, a pustil se do masírování mladíkových rukou. Ač nikdy nebyl na obrovské bublinkové koupele, prostě nebyl zvyklý a nějak se nikdy nedokázal ve vaně uvolnit, dnes mu to prostě přišlo vhod. Jen se tak líně povalovat v pevné, ochranářské a laskavé náruči milovaného a milujícího muže.
"Hmm, netlačím tě?" zeptal se po chvilce.
"Jsi lehký jako pírko. Možná až moc," Remus si prostě neodpustil dodat.
Trochu se zavrtěl. Nesnášel, když někdo poukazoval na jeho nízkou váhu nebo třeba na množství – podle všeho nedostatečné – jídla. Nebyl žádný vyhladovělý chudáček. Jak ho ta připomínka naštvala, tak ho i probrala z příjemného blouznění. Znovu se pohnul a cítil, jak se mu vlkodlakova žebra opřela o jeho vlastní. Kde přišel k tak vystouplým kostem? zeptal se sám sebe. Během milování si toho vůbec nevšiml, byl ponořený do slastí, které mu zastíraly úsudek příjemnou mlhou. Proto až teď si všiml, že je Remus také hodně hubený, skoro by se dalo říct vychrtlý. Za normálních okolností tedy nebyl zrovna buclatý, ale obvykle se mu nedala nahmatat nejdolnější žebra.
"To říká ten pravý," zahučel malinko podrážděně. "Jsi tenký jak párátko a navíc mě dloubeš žebry do zad," říkal to jako vtip, ale ve skutečnosti měl o milence obavu.
"Promiň. Chceš si lehnout čelem? Nebo mám vůbec vylézt ven z vany?" ptal se místo toho, aby nějak komentoval svou vyhublost.
"Ne, jen zůstaň, jak jsi, takhle se mi to líbí," zamítl jeho návrh, jelikož určitě nenaznačoval, že chce pryč z Remusova objetí. "Chci, abys mě držel a nepouštěl," poprosil ho, přestože se trochu styděl za svou žádost. "Mám totiž dojem, že jedině ty mi rozumíš a jedině tobě nevadí, že nejsem pořád veselý a milý Harry. Hermiona s Ronem mi poslední dobou několikrát řekli, že se chovám divně, jenže oni prostě nechápou, jak mě to všechno štve. Ale úplně všechno. Umbridgeová... Brumbál... Snape a Neville..."
"Brumbál a Snape s Nevillem?" zeptal se překvapeně.
"Jo, jde o to, že..." odmlčel se, nechtěl tu rozebírat skutečnost, že s ním prostě ředitel nemluví a nejspíš se na něj za něco zlobí, ač nevěděl za co. "Vadí mi, že mi nesmíte nic říct, ale už se s tím pomalu začínám smiřovat. Jen jsem to musel hodit na někoho zodpovědného. A Neville se Snapem... jo, to je další šílenost mého života," ušklíbl se. "Nebudeš tomu věřit, ale Nev se zamiloval do Snapea. Spíš teda tvrdí, že ho miluje, což mi vážně přijde pošahaný. Nejhorší na tom je, že ho v tom musím podporovat, protože jsem jeho kamarád a nechci mu do očí říct, že je blázen, pokud ho vůbec napadlo, že by o něj mohl mít ten umaš... že by o něj mohl mít Snape zájem," opravil se, jelikož si vzpomněl na nedávné vzpomínky, jež zahlédl v lektvaristově myslánce. "Co ty si o nich dvou myslíš? Ale upřímně, ne tak že mi budeš dávat za pravdu, protože jsem tvůj druh."
"Upřímně?" zopakoval Remus. "Bude to znít zvláště, ale ti dva by se k sobě hodili. Jak jsem poznal Nevilla, tak je to velice trpělivý, klidný a tichý mladík, takový, co by dokázal Severuse snášet. A taky si myslím, že potřebuje jasné vedení, pokud jde o vztahy. A Severus? Ten zase potřebuje někoho, kdo snese všechny jeho urážky bez toho, aby vybuchl a vrhl po něm kletbu. Jde totiž o to, že pokud jsi dost trpělivý, tak časem Severus prostě přestane být jízlivý a krutý. Jen to chce čas."
Mlčel. V první řadě proto, že kdyby promluvil, tak by asi začal nadávat na Snapea a Nevilla a taky nadávat Remusovi, že se úplně zbláznil, když si něco takového myslí a říká to. A pak také proto, že věděl, že k sobě mají Remus a Snape poměrně blízko, což by jistě vytáhl, a tím by porušil nevyslovený slib, který si dal potom, co viděl v lektvaristově myslánce obraz svého Remuse, svého otce, matky a Siriuse. Pokus Snape nikdy nikomu neřekl o týraní u Dursleyových, tak Harry udrží jeho tajemství o šikaně v dětství. Nemluvě o tom, že se to týkalo i jeho otce a on se zatím nesrovnal s tím, že by mohl být jeho táta tyran.
"Vy jste se Snapem nakonec přátelé, což?" nečekal na odpověď, věděl, že by byla kladná. "Tak mi, zase úplně upřímně, řekni, jestli mám Nevillovi rozmlouvat milovat Snapea, anebo ne."
"Těžko někomu rozmluvíš lásku, ale chápu, jak to myslíš. Pokud by došlo na věc, tak já si myslím, že Severus sice má své mouchy, ale je to prostě jenom člověk. Ne démon z pekla ani upír. Jednoduše jenom člověk a určitě není jediný otravný, sarkastický a veskrze nesnášený člověk na světě. Jestli s ním bude Neville spokojený, pak kdo jsme my, abychom mu v tom bránili?"
Měl samozřejmě pravdu, on ji měl ostatně vždycky, jak už se stačil Harry přesvědčit. Malinko pokýval hlavou. Sice pochyboval, že by z toho podivného párku bylo někdy něco víc než jen Nevillovo zlomené srdce, ale vnitřně se připravil na přijetí čehokoliv. Vlastně to nebylo až tak obtížné, jak si představoval.
"Chystáme se založit soukromé hodiny Obrany," změnil téma trochu náhlým oznámením, následujícím po delší době mlčení. Během té mu stačil milenec namasírovat i druhou ruku a teď se přesunul k ramenům. Buď se to někde učil, nebo měl prostě gryf v ruce, každopádně to bylo příjemné. Teď se však masírující ruce krátce zastavily a v Remusově strnulosti byla cítit jistá obava.
"To bude přesně obnášet co?" zeptal se opatrně, nejspíš tak, aby to znělo konverzačně.
"Abych byl upřímný, to ještě nevím," připustil jisté nedostatky jejich plánu. "Ve škole je pár lidí, co si myslí, že potřebujeme do budoucna víc, než umět, jak si pojistit dům proti zlodějům. Napadlo nás... tedy Hermionu to napadlo... že bychom se scházeli a zkoušeli v praxi nějaká kouzla. Experiarmus, protego... a další. Ještě to ale není vymyšlené a kdoví, jestli nás bude dost, aby to mělo vůbec cenu."
Dobré bylo, že se Remus s každým slovem uklidňoval a uvolňoval, až se nakonec s výdechem, znějícím trochu jako hluboké zavrčení přecházející ve vrnění, vrátil k masáži.
"To je dobrý nápad," jen díky uvolnění bylo jisté, že to myslí vážně. "Válka se jednou dotkne všech a umět se bránit, člověku alespoň dodá trochu pocitu bezpečí."
Natočil se stranou natolik, aby Remusovi viděl do tváře a zamračil se. Nechtěl nikomu dodávat jen pocit bezpečí, chtěl lidi naučit se skutečně bránit, mít možnost postavit se přisluhovačům Voldemorta a přežít.
"Já je naučím bránit se, nejen jim dát ten pocit," řekl podrážděně až natolik, že vlkodlak sklopil provinile oči. Nebo to prostě byl jeho přirozený reflex, pokud se na něj druh zlobil, to nepoznal, protože v poslední době se mu pohledem vyhýbalo hodně lidí. Z mnoha různých důvodů.
"Samozřejmě že je naučíš se bránit," ujistil ho smířlivě Remus a zlehka ho políbil na tvář.
"Ale?" dotázal se prudce a odtáhl se stranou ještě víc, teď chtěl mluvit, ne se muchlovat.
Vlkodlak si povzdechl a opřel se víc ve vaně. Najednou vypadal hrozně unaveně, jako kdyby ho i mluvení přímo fyzicky bolelo, přesto se pustil do odpovídání.
"Schopnost postavit se nepříteli není otázka vědomostí," řekl něco, co Harry nechápal, on se občas topil v tom, že neví a ne že se bojí bojovat. "Obyčejní lidé prostě ztuhnou, když na ně někdo útočí, a nebo utíkají. To je strach, instinkt, prostá lidskost. Lidé jako ty... já... Sirius... Ron... Hermiona... ti všichni v sobě mají něco navíc, co brání ztuhnutí a vyděšenému útěku. Těm ostatním to není možno mít za zlé, jsou to jen lidé a my jsme," trochu mu zacukaly koutky v úsměvu, "hrdinové a rytíři na bílých koních."
"To sice ano, ale přeci se bude každý alespoň snažit bránit, když už nemá kam utéct," oponoval, jak si nedovedl představit, že se prostě normální lidé schoulí do klubíčka v rohu a s pláčem umřou.
"I kdyby, tak v případě Smrtijedů jim to nebude moc platné," podotkl, trochu se zarazil, než s dalším dlouhým povzdechem pokračoval: "Smrtijedi jsou elita, líp se to říct nedá. Jsou to čarodějové nadaní. Někteří vyloženě na bezmyšlenkovité zabíjení či boj, jiní mají své rozsáhlé znalosti v jiných oborech."
Jako Snape na lektvary, domyslel si Harry v duchu, ale nahlas neřekl nic. Nehodlal s Remusem probírat Snapeovo smrtijedství.
"Co je ale hlavní, všichni jsou to silní čarodějové. Patří do té třetiny kouzelnického národa, která je mocná, takže vůči ní nemají obyčejní čarodějové moc šancí."
"Nezabrání mi to je učit. Lepší mít malou šanci než žádnou šanci," rozhodl se rázně.
"Já vím, že ne," prohrábl mu vlhkou rukou vlasy a smutně se usmál, jak to uměl jenom on, až by ledy tály. "Jen na sebe hlavně dávej pozor a zbytečně nic neriskuj. Už tak trnu strachy, co se ti může kdy stát a že tě nedokážu ochránit. A stýská se mi, když jsi tak daleko," následoval povzdech, jeden z mnoho, který už dnes Remus vydal, a pak si vlkodlak zabořil nos do jeho rozčepýřených černých vlasů. "Miluju tě, Harry, víc než si vůbec umíš představit. Pamatuj na to, ať se stane cokoliv."
Objal ho rukou kolem zad a pocítil při tom trochu nejistoty. Přiznání lásky mu vždy dělalo problém, i když to vůbec nebylo poprvé, co to od Remuse slyšel. Dnes v tom byla však ještě navíc i jakási zoufalost, kdy se mu zdálo, že se s ním milovaný muž loučí. Nechápal, proč by tomu tak mělo být.
"Remusi, sakra, řekni mi, co ti je?" zeptal se s náhlou prudkostí, jež ho prostě přemohla. Musel vyzvědět, co s jeho milencem je, i kdyby se tu měli pohádat.
"To... já..." snažil se Remus odpovědět, přičemž se v něm jasně odehrával vnitřní boj. Jako kdyby jen za tu chvíli ještě víc zešedl, skoro až k smrtelné bledosti a zrychlil se mu dech. Musel sám sebe překonávat, bránit si, říct Harrymu pravdu, jinak to nemohlo být.
"Já nemůžu Harry... nesmím ti to říct... dopadlo by to zle, kdybys to věděl, tak mě prosím nenuť," přešel ve škemravý tón. "Snažně tě prosím, neptej se mě na to. Musel bych ti nakonec odpovědět a pak bych litoval."
Nadechl se, jak se chtěl rozzlobit, ale raději pomalu vydechl ve snaze se uklidnit. Nejspíš se to týkalo Řádu, možná nějakých informace o Voldemortovi, které mu Remus nesměl říct, ale trápily ho. Jistě to bude něco takového, však taky co jiného? Nebude na něj tlačit, protože nechtěl, aby se jeho milovaný vlkodlak cítil jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Uvězněný mezi naprostou oddaností vůči němu a oddaností vůči Brumbálovi.
"No tak fajn, už se nebudu ptát," spíš tak zabručel, nespokojenost a vzteklost z něho zcela neodešla. "Pojď ke mně a líbej mě," navrhl s jemným úsměvem změnu nejen tématu, ale i jejich vzájemného postavení.
Remus toho plně využil. Vrhl se na něj se vší svou vlčí vášnivostí, stejně jako úlevou z toho, že nemusí nic říkat a tím pádem se Harry rázem ocitl převalený do vody. Vlasy se mu namočily, pěna se převalila přes okraj vany a on se rozesmál. Normálně by měl strach, kdyby se tak náhle ponořil až po krk do vody a ještě ho drželo silné mužské tělo, jenže s Remusem se cítil naprosto v bezpečí.
On ho chránil. On ho miloval. On by ho nikdy nezradil.
Poznámka autorky: Kapitola je hodně krátká, vím, na svou omluvu říkám že v příští se stane zásadní zvrat a já to nechtěla dělit na půlku. To abyste si to lépe zažili.
Za betování děkuji Adelaine.
A za komentáře potom těmto lidem: Mekare, Bobo, mathe a belldandy. Těším se na vaše další komentáře a pokud nechcete komentovat tak prosím alespoň klikněte v anketě, děkuji.