Nerozhodnost lásky - 15. kapitola
Díky mnoha starostem se mu celkem úspěšně podařilo zakrýt šok z toho, že Neville spí se Snapem a akceptovat to… No asi proto, že neměl moc výběr. Naučil se to dělat u mnoha závažných věcí, tak proč by ne i teď u něčeho, do čeho mu vlastně vůbec nic není. Jediné, co mu to připomínalo, byl sám Neville, který ho poslední pár dní zpovzdálí pozoroval, a několikrát to vypadalo, jako by se s ním snažil promluvit, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.
Dnes už toho měl akorát tak dost. Počkal, až Ron půjde do prefektské koupelny na jednu ze svých hodinových koupelí – byl to cvok, Harry by v teplé vodě nikdy tak dlouho nevydržel, ruce by se mu nejspíš rozpadly – a pak si odchytl Nevilla přímo ve chvíli, kdy se připravoval ke spánku.
„Víš, jestli mi chceš něco říct, tak mi to prostě řekni. Ať je to cokoliv, já se nebudu zlobit,“ oslovil ho.
Výraz přistiženého zloděje, který se kamarádovi objevil na tváři, vyvolal v Harrym upřímnou obavu.
„Ale podle toho, jak se tváříš, je to asi něco, kvůli čemu se zlobit budu,“ dodal podmračeně, ač si nedovedl představit, za co by se na přítele zlobil. Snad jedině, že by mu chtěl Neville oficiálně oznámit, že chodí… spí… je… nebo, jak by se to dalo říct, se Snapem. To by mu asi moc příjemné nebude, to uznával.
„Ne… ne, já doufám, vlastně jsem jen chtěl… uh, nic, byl to špatný nápad,“ pokoušel se vykroutit, což Harryho ještě víc nabudilo k naléhání.
„Neve, no ták!“ řekl trochu podrážděně, ale jen malinko. „Víš, že nesnáším, když přede mnou lidé něco tají, a zrovna u tebe jsem si myslel, že to nemáš zapotřebí. Vždycky jsem tě považoval za nejupřímnějšího člověka, co znám,“ trochu mu polichotil, i když pravdivě. Nedovedl si představit, že by zrovna on dokázal úmyslně zalhat, nanejvýš tak zarytě mlčet a odmítat prozradit cokoliv, co by věděl, ale to je trochu něco jiného.
„Když mně právě došlo, jak je to hrozně hloupé,“ povzdechl si kamarád a kecl si na postel trochu jako hromádka neštěstí, „Je to… no… trapné… A myslím, že vůbec… ach, dobře, tak dobře. Můžu se tě zeptat na něco hodně osobního?“ upřel na Harryho své světlé oči s nebývalou lačností po informacích.
Zaváhal. Co asi tak nejstrašnějšího a nejosobnějšího by Neville mohl chtít vědět? Podle toho, že vypadal spíš rozpačitě, jako kdyby chtěl mluvit o něčem osobním, se to netýkalo Dursleyových, navíc o těch něco málo věděli jen Ron s Hermionou, Ginny a nejspíš dvojčata. Pak samozřejmě Remus, ale to bylo něco jiného, on nebyl jen kamarád. Takže ne, o poměry, v jakých vyrůstal, rozhodně nešlo. Mohlo se to týkat Voldemorta, ale to by nebyl Neville tak v rozpacích. Poslední věcí, značně znervózňující to myšlenka, byl sex. Chtěl po něm snad kamarád radu ohledně sexu? To se brzo dozví.
„Hmm ano, nejspíš můžeš,“ souhlasil opatrně, dávaje si šanci vycouvat.
„Ech dobře, to je vážně… chtěl jsem se zeptat, jestli si někdy…,“ odmlka, při které se Neville nervózně ošil a Harry se k němu nedočkavě naklonil v touze konečně se dozvědět, co z něj vypadne, „s někým byl. Jako chápeš, BYL… v noci… v posteli, jako že… sex,“ vymáčkl se nakonec.
V duchu si oddechl, ale jen na chvilku. Pořád nechtěl mluvit o Snapeovi, a už vůbec nechtěl mluvit o Snapeovi provozujícím sex. Jen ta představa byla znepokojující, ne, vlastně byla docela děsivá. Asi tak, jako když si budete snažit představit, jak vypadá sex běhnic. Nejspíš by se vám z toho zvedl žaludek.
Na druhou stranu ale trochu chápal, proč přišel Neville za ním, pokud potřeboval radu. Kdo kromě něj měl široko daleko nějakou tu postelovou zkušenost se starším mužem? Nikdo, o kom by věděl. Jen mu bylo záhadou, co by od něj chtěl kamarád vědět, co by ho jeho starší milenec nenaučil. Možná nebyl lektvarista žádný seladon, vlastně jím nebyl zcela jistě, ale nemohl být bez alespoň základních zkušeností, i kdyby je kvůli své povaze a vzhledu nasbíral v Obrtlé u tamních prostitutů. Nemohl být panic, zcela určitě ne… nejspíš… možná. Ani o tom raději nechtěl uvažovat a jen se v duchu otřásl, jak tu myšlenku zaháněl. Soustředil se na Nevilla a jeho problém, pokud nějaký měl. Buď ho teď pošle i s ním do háje, což by si nezasloužil, nebo to jednoduše překousne.
Povzdechl si.
„Ano, už jsem měl sex,“ odpověděl překvapivě bez většího studu a zároveň si bezděky vzpomněl na Remuse se Siriusem. Kdyby jen Neville tušil, že nejen že měl sex, ale rovnou že se dvěma staršími a značně zkušenými muži. To by se teprve divil.
„Se vším všudy, jako že i s…“
„Jo, ten taky,“ vyhrkl dřív, než to kamarád nějak pojmenuje, jakkoliv. „Úplně všechno, co tě jen napadne… tedy jako ne nějaké divné věci, prostě ty normální… všechny… a s mužem, jen aby to bylo úplně jasné.“
„Uf, jo… tak to bys mi mohl říct, jak někoho, víš, svést?“ dotázal se velice podivně.
Nevěděl, co by si měl přesně pod tím pojmem představit. Jestli tu šlo o randění, tak s tím měl své zkušenosti, když randil s Cedrikem, pak už to nebylo randění, ale pokradmé plížení a tajné scházení se. Možná o to právě Nevillovi šlo. O to, jak se plížit chodbami a mít ty nejlepší muchovací plácky. Jenže opět si nedovedl představit, že by o nich Snape nevěděl, nebo že by se vůbec byl ochoten muchlovat se na veřejnosti s rizikem, že bude objeven.
„Svést?“ zeptal se proto zmateně.
Neville si povzdechl, sklonil hlavu, pohled upřený k zemi a nervózně začal šoupat nohama. Přestože byl jak vyšší, tak silnější než Harry, teď vypadal docela dost zranitelně a velice nejistě a neškodně.
„Jsem v trochu zvláštní situaci,“ začal Neville konkrétněji a opatrně. „Vím o sexu všechno potřebné a taky… některé věci už jsme i dělali, ale… ehm, mám dojem, že buď jsem extra ošklivý anebo tak hrozně nešikovný ve svádění, že nechce… dělat ty další věci.“
Zamrkal. To chtělo podrobný rozbor celého proslovu. Vyrozuměl, že tedy už něco dělal, pod tím si představil líbání a nejspíš také honění, možná kouření. Fajn, tuhle část pochopil. Celkem i pochopil, že to něco dalšího by měl být anální sex. Co mu nebylo jasné, byl důvod, proč by Snape nechtěl… Zachvěl se, zase byl u představy souložícího lektvaristy. Už se toho asi nadosmrti nezbaví a pořád ho to bude strašit v nočních můrách vedle Voldemortovy hadí tváře a záblesků smrtijedských setkání, případně hned vedle té děsivé obří mrkve, co ho minulý týden honila ve snu a syčela na něj hadím jazykem, že ho sní.
A hlavně, pořád nevěděl, co po něm Neville chce.
„Budu mluvit za sebe a řeknu, že rozhodně nejsi ošklivý, spíš naopak. Kdybys nebyl kamarád…“ nechal nevyřčeno. Neville to dobře chápal, tak nač to říkat nahlas. Pak se zaměřil na tu druhou věc: „A jak někoho svést vážně netuším, ani přesně nevím, co tím myslíš. Jestli jde o to, jak někoho dostat do postele, tak já to u svého přítele dělám jednoduše tak, že ho obejmu a políbím. Nedovedu si představit situaci, kdy by mi řekl ne.“ Kterýkoliv z nich, dodal si v duchu. „To jsem ti asi moc nepomohl, co?“
„Moc ne,“ připustil Neville, přesto se vděčně usmál. „Stejně ale děkuji. Hloupě jsem si myslel, že je na to nějaký… trik, ale asi je to prostě v tom, že jsem… to jednoduše já,“ řekl to tak, jako kdyby to znamenalo všechno. Chápal to, cítil se stejně. Tak, jako on sám byl chlapec, který přežil, tak Neville byl takový moula ročníku. Obojí to byla nesmyvatelná známka.
„Nebo je to v tom, že je to idiot,“ neodpustil si Harry poznámku, ovšem rychle omluvně zvedl ruce, když viděl, jak po něm kamarád blesk rozzlobeným pohledem. „Promiň, prostě si jen myslím, že jedině hlupák by tě nechtěl.“
„Ach, když to říkáš…“ nedal se přesvědčit, ale alespoň už nevypadal naštvaně. Zároveň se zdálo, že už nic víc neřekne, takže Harry začal zvažovat, jak se odsud dostat. Prostě vstát bylo neslušné a čekat na Rona se mu nechtělo, to by tu taky mohl vysedět důlek. Jedinou možností bylo vymluvit se na učení, kterého bylo vždycky dost.
„Jaké to vlastně je?“ vypadlo náhle z Nevilla opět s dávkou dychtivosti v hlase, navíc se k tomu začervenal.
„Hm, co? Ach aha… TO,“ v první chvíli nevěděl, nač se ptá, pak jak odpovědět.
Jednoduché by prostě bylo říct, že je to skvělé. Cítit někoho horkého hluboko ve svém těle. Slyšet vzdechy za zády nebo u ucha a vědět, že jste to vy, kdo tu rozkoš způsobuje. Všechno to bylo prostě nádherné. Věděl, že to má jistě co dělat s tím, že měl dosud sex jen s někým, kým byl milován a koho miloval. Kvůli tomu byla odpověď na Nevillovu otázku obtížná, neboť si totiž nebyl vůbec jistý, jestli Snape kamaráda skutečně miluje. Pochyboval, že je lektvarista tak intenzivního a vřelého citu vůbec schopen. Za takových podmínek by nemusel být sex tak strhující, protože Snape by mohl Nevilla jednoduše využít jen jako těsný horký otvor k uspokojení. Nač ale kamarádovi kazit naděje.
„Skvělé,“ usmál se, „Prostě senzační… někdy trochu… no… upocené, ale všeobecně skvělé. Mohl bych to dělat znovu a znovu a znovu… Teď už asi říkám víc, než bych měl.“
„Trochu,“ připustil Neville a začal se jemně pochechtávat. „Trochu moc víc, než bys měl, ale je to hezká budoucnost… pokud vůbec někdy s někým… hmm,“ zase ta nejistota a povzdech. „A bylo to takové i poprvé?“
Logický a očekávaný dotaz. Potřásl nad ním hlavou a v duchu se trochu uchechtl, povídali si tu spíš jako dvě holky, ale co už. Byli dva mladí homouši, tak co by si nemohli povídat jako ženské. Příště můžou vytáhnout ze skříně neonová tílka, vysoké podpatky a zatancovat si macarenu. To aby byli styloví.
„Poprvé to bylo nejdřív trochu… divné, ale normální. Jako že… tak to bylo prostě správně. Všechno pasovalo, kam mělo… Nezní to perverzně?“ zeptal se spíš sám sebe, protože pak pokračoval: „Pokud se ptáš na to, jestli to bolelo, tak vůbec. Bylo to jen trochu nepohodlné… pak ráno myslím,“ úplně ztichl.
Vážně to bylo k nevíře, že tu právě s někým probírá svůj první sex a kupodivu se necítí tak na rozpacích, jak si myslel, že bude. Snad to bylo tím, že to byl Neville, nebo se jednoduše odnaučil okolo milování tancovat ve slovních kličkách a se studem. Hermiona by nejspíš řekla, že dospěl. Nesouhlasil by, pořád tu byli lidé, jak Brumbál, se kterými by si o sexu nepovídal nikdy. Až toho bude schopný, tak teprve bude dospělý. Nebo zvrhlý, to záleží na úhlu pohledu.
„Jako že sis nemohl v klidu sednout?“ zeptal se Neville opět polohlasně, přičemž jen stěží potlačoval smích, červenání vzdal, měl už dávno tváře jako rajská jablka.
„Tak něco,“ přitakal, snažil se při tom mluvit vážně, „ale možná to bylo tím, že mi to jednou za noc nestačilo,“ teď už se začal hihňat stejně jako kamarád.
Byli k sobě naklonění, pochechtávali se jako blázni nebo holky nad módním časopisem a přesně tak je našel spařený Ron, který právě vešel dovnitř. Slyšeli, jak dveře zaskřípěly, takže se oba obrátili, aby spatřili zrzavého chlapce se splihlými vlasy, jak si je podezřívavě, ba až obezřetně prohlíží.
„Vy jste se zbláznili, ožrali nebo vás při něčem ruším?“ zeptal se opatrně.
„Ale…,“ poplácal Nevilla po zádech. „Probíráme tu klučičí záležitosti, však víš… který famfrpálový hráč má nejhezčí zadek, kde nakoupit nejkvalitnější šminky anebo kde sehnat trenky s prostřihem vzadu.“
Ron předvedl přímo hororový obličej, za který by se nemusela stydět lecjaká prsatá herečka béčkového krváku.
„Velká léčitelko Morgano! Kam jsem to vlezl!“ spráskl ruce v teatrálním gestu.
Po tom už nikdo nevydržel, Neville se skroutil v záchvatu smíchu a složil hlavu do dlaní, Harry se mu opřel o záda a dusil smích v kamarádově kašmírovém svetru. To Ron dal svému huronskému výbuchu smíchu všechen prostor a jistě tak vyděsil všechny sovy široko a daleko.
°°0°°
Sirius po jeho boku jen stěží potlačil potřebu zívnout, nakonec stejně zívnutí skryl ve hřbetu ruky. Remus se snažil nesmát se svému unavenému druhovi, ani nepropadat v záchvat, jak je rozkošný, když je unavený. Sám se trochu potutelně usmál, ač se na setkání Řádu právě domlouvaly důležité věci. Byl prostě rád, že má Siriuse a Harryho při sobě, že se cítí lépe, stejně jako že je ještě schopný svého staršího druha utahat tak, že si ještě před večeří protírá unavené oči. Něco takového pohladí ego snad každého muže, zejména takového, co měl v poslední době dojem, že bude potřebovat litry povzbuzujícího lektvaru, aby se vůbec na něco vzmohl.
Ale teď už to bylo dobré. Natáhl se a propletl své prsty se Siriusovými. Ač měli ruce položené na stole, tak to vzbudilo jen malou pozornost, snad jen Tonksová na ně vrhla veliký okouzlující úsměv, plný nadšení z jejich vztahu. Ona jednoduše byla taková. Každá nová známost byla tématem k hodinové diskusi s Molly a v případě Remuse a jeho dvou druhů to vystačilo zřejmě hned na několik takových rozhovorů.
"Tím pro dnešek, myslím, končíme," rozhodl konečně Albus, už také bylo načase, protože Molly začínala poposedávat, jak měla nutkání vyskočit a jít něco uvařit. Instinkt matky pluku.
"Snapeová už pro nás nic nemá?" ozval se Sirius, jelikož on si jednoduše nemohl odpustit alespoň jednu provokaci denně.
"Ne, nic zajímavého nevím," odpověděl Severus mdle, bez špetky sarkasmu nebo potřeby začít Siriuse ponižovat a urážet.
Remus se na lektvaristu zadíval. Po celý večer vypadal muž jakoby myšlenkami úplně jinde. Jak obvykle putoval pohledem od jednoho člena Řádu k druhému, jako kdyby se jim snažil zavrtat do mozku, tak dnes hleděl do svého hrnku kávy a vypadal zamyšleně. Dokonce mluvil, spíš jen když byl tázán nebo osloven, to jindy měl štiplavou poznámku snad ke každému hlášení nebo slovu kohokoliv, s výjimkou samotného Brumbála.
"Tak k čemu jsi sem vůbec chodil? Klidně jsi mohl zůstat zalezlý ve svém sklepení a udusit se odpornými lektvarovými výpary, nikomu z nás bys nechyběl," využíval Sirius situace, kdy se zdálo, že je Severus podezřele bezbranný a útočil s narůstající agresivitou. Normálně by se Remus hotovil k tomu, aby svého druha ochránil před případným střetem na hůlky, jenže jak tak koukal na Severuse, tak mu bylo jasné, že od něj se dnes stěží dočká nějaké reakce.
"Alespoň pro jednou byste si mohli své spory nechat pro sebe," utnul rozvíjející se konflikt Brumbál dřív, než by se přeci jen mohl Severus začít nějak bránit. Bylo to řečeno dostatečně přísně, se špetkou podrážděnosti, aby to všechny v místnosti zchladilo jako studená sprcha. Starý čaroděj byl v poslední době více a více napnutý, jak se vyhrocovala situace v Bradavicích.
Nedivil se mu. Albus dokázal snášet hodně, jeho laskavost neznala mezí, a pokud se člověk odvážil zaútočit přímo na něj, pak se často neměl ani k obraně, pokud to nebylo nezbytně nutné. Když ale někdo ubližoval jeho dětem, jak nazýval studenty v Bradavicích, tak se brzy střetl s jeho hněvem. Tentokrát byla v jeho středu Umbridgeová. Další jeho starostí byl Harry, u kterého Remusovi nejednou za poslední dny kladl na srdce, aby s ním byl stále ve spojení, staral se o jeho blaho a ochraňoval ho. Jako by snad mohl vlkodlak dělat něco jiného, než svému druhovi sloužit k jeho absolutnímu štěstí.
"Odcházím, Albusi," Severus povstal, následně utkvěl dlouhým pohledem na Remusovi. "Potřebuji s tebou mluvit. Počkám v přijímacím salonku," nebyla to žádost o setkání, ale prostě oznámení. Takový Severus byl. Očekával, že lidé udělají, co řekne, a proto to také často udělali.
Setkání skončilo jeho dramatickým odchodem, kdy zavlál pláštěm a málem vyrazil Pastorkovi z ruky hrnek, protože chudák bystrozor nestačil uskočit z cesty. Někdy byl Severus víc než neomalený, jako teď.
Židle zaskřípaly, jak lidé vstávali. Molly se odebrala do kuchyně, táhnoucí za sebou Tonksovou, jež nestačila včas uprchnout, a byla proto zaangažovaná do vaření večeře. Ostatní se z toho vyvlékli bryskním odchodem, tím, že mají něco na práci, či pospíchali a Remus byl jednoduše v Siriusově moci, takže se od něj nemohl odtrhnout. Však si ho také druh pevně držel za ruku, jako kdyby se ho už nikdy nechtěl pustit a vrhal nepříjemné pohledy ke dveřím, kterými odešel Severus.
"Co ti Srabus chce?" zeptal se prudce.
I přestože byla jeho slova naplněná dávkou rozčilení, byl Remus rád, že o tom začal a nebude to muset být on, kdo se bude opatrně vymaňovat ze Siriusova pomyslného sevření. Nikdy totiž nebyl rád, když se musel ať už od Siriuse nebo od Harryho vzdálit. Většinou ho utěšovalo to, že jsou oba jeho milovaní v bezpečí.
"Nejspíš mi chce něco ohledně vlkodlačího lektvaru," odvětil, předpokládaje, že přesně proto s ním chce lektvarista mluvit. "Trochu teď experimentujeme. Severus chce vytvořit účinnější lektvar, který by například působil i několik měsíců. Je to relativně bezpečné, rozhodně to není něco, co by mě ohrožovalo na životě. Naopak poslední vzorek byl vážně moc dobrý," ubezpečil Siriuse o bezpečnosti a dodal i trochu nadnesené oznámení o zlepšení. Nejlepší bude, když si bude přítel myslet, že se experimenty daří k plné spokojenosti všech. Byl příliš netrpělivý na to, aby pochopil, že lektvarologie není jako čarování, kde se povede skoro každé kouzlo, pokud je na to člověk dostatečně mocný a má jen špetku inteligence. Tohle, umět lhát a nelhat zároveň, byl um každého správného vlkodlaka, jenž se musí starat o druha.
"Tak fajn…" zabručel Sirius neurčitě. "Ale jestli ti bude třeba jen špatně, tak s tím skončíš, rozumíš?" To byl jednoznačně rozkaz. Sirius se uměl vyžívat v tom, že svému vlkodlakovi rozkazoval, za což se na něj Remus samozřejmě nezlobil, spíš ho to někdy pobavilo.
"Samozřejmě," přislíbil, jak jinak taky, a přitáhl si druha k dlouhému polibku na uklidnění. "Budu v příjímacím salonku, kdybys mě potřeboval," dodal ještě před odchodem, přidal úsměv a vykročil k salonku.
Severus už tam na něj dávno čekal, postával u okna a vyhlížel ven. Tak jako všechna okna v domě, i tohle bylo očarované, ukazovalo Příčnou ulici, která byla na druhém konci města. Moc pěkná práce precizní stavitelské magie.
"Jsem tady, Severusi," oslovil ho zpovzdálí, aby ho nevylekal. "Potřebuješ se mnou mluvit o lektvaru?"
"Ne, o lektvar nejde," odvětil oslovený, aniž by se obrátil. Ještě chvíli to trvalo, než Severus konečně odtrhl pohled od Příčné ulice a přes rameno se podíval na Remuse. Zase vypadal tak zasmušile, že k němu vlkodlak vykročil s úmyslem pokusit se ho utěšit nebo rozptýlit, to podle toho, co ho trápilo.
První, co tedy musel udělat, bylo dostat to ze Severuse ven, což bude, jak dobře věděl, velice složité. Lektvarista byl vždy skoupý na slovo, v případě soukromých problémů – tohle rozhodně vypadalo na něco soukromého – se podobal mlčenlivé mramorové soše. Dobrým znamením však bylo, že vůbec Remuse požádal o rozhovor.
"Jen jsem se tě na něco chtěl zeptat," řekl a zcela se obrátil. I skutečnost, že se hodlá na něco ptát, byla na pováženou. On se nikdy neptal, protože měl rozsáhlé vědomosti, a co nevěděl, to si vyhledal v knihách, aby nemusel před nikým přiznat neznalost. To by mu ego nedovolilo.
"Ať je to cokoliv, tak rád odpovím. Neposadíme se na to?" ptal se jen tak pro formu, sám už si sedal do křesla a ukázal na druhé po pravé straně.
Zvolil křesla proto, že pohovka byla moc 'intimním' místem vzhledem k tomu, že sedící od sebe nedělilo dřevo, a dobře udělal. Severus přešel k druhému křeslu a mlčky se do něj posadil. I na sebe seděl lektvarista nepřirozeně rovně, kolena přitištěná k sobě a ruce položené na stehnech. V ten okamžik Remusovi připomněl uzavřeného mladíka s prořízlou pusou, kterým byl za jejich studijních let.
"Chci od tebe radu ohledně Nebelvírů a jejich chování. Neznám, kromě tebe, žádného Nebelvíra, se kterým bych mohl skutečně mluvit, a u kterého jsem si jistý, že to nebude roznášet dál," začal opatrně, podle všeho vyčkával, co na to Remus řekne.
"Chápu. O všem, co mi řekneš, mám mlčet," jemně se pousmál a přikývl. Nebylo to vůbec poprvé, co mu někdo svěřil tajemství a žádal ho o mlčenlivost. Vlastně to dělali lidé až nepříjemně často, protože měl jednu z těch tváří a povah tichého muže.
"Přesně tak," přikývl, až mu mastné prameny sklouzly do tváře. "Zajímalo by mě, jak Nebelvíři nahlížejí na pomstu. Dejme tomu, že máš skutečného Nebelvíra, ne krysu jako Pettigrewa nebo někoho s temnými kořeny, jako má Black," tady zaváhal, opět vyčkávaje, co Remus řekne, ten však neřekl nic, protože věděl, že Sirius jednoduše má v krvi černou magii a je jeho součástí. "Myslím tedy skutečného Nebelvíra s veškerou dobrosrdečností, přátelskostí, odvahou, čestností a svědomím. Prostě prototyp hrdého bradavického lva. Byl by někdo takoví schopný zabít z pomsty?"
Nad tou otázkou se musel zamyslet. Nejdřív to pojal na sebe a dospěl k názoru, že ne, on by se pomstít nedokázal. Uměl si představit, že rozerve hrdlo každému, kdo se pokusí ublížit některému z jeho druhů, ale nejspíš by to neudělal dodatečně. Ne, rozhodně, kdyby mu přinesl Harryho nebo Siriusovo mrtvé tělo – při té představě se zvíře v něm zachvělo skoro v hrůze – tak by se nevydal na krvavou stezku v cestě za pomstou. Osobně by se nejspíš zhroutil.
Nahlédl na to z Brumbálovy strany. Ani u něj si nedovedl představit, že by prostě šel a zabil, ovšem měl dojem, že v případě, že by starý čaroděj opravdu toužil po pomstě, tak by dokázal vymyslet ještě něco horšího, než je pouhá smrt. A ostatní jeho přátelé? Ty si stejně jako sebe dokázal představit v roli impulsivních střel, co zasáhnou v návalu smutku a zlosti všechny, kteří ublížili jejich milovaným. Rozhodně však ne jako plánující zabijáky. Přesto nemohla být jeho odpověď jednoznačně záporná.
"Řekl bych, že by záleželo na člověku a na situaci. Každý je schopen zabít, pokud na tom záleží život jeho nebo někoho, koho miluje víc než sebe. Ale jen málo je těch, co v sobě dokáží hněv dusit a roky živit, přičemž plánují pomstu končící vraždou." Severus se při jeho slovech zamračil. "Je mnoho lidí s vlastnostmi, které si tu popsal… nemusí to být Nebelvíři, nebo dokonce ani čarodějové… a je mnoho různých situací. Takže vždy existuje možnost, že i člověk čestný a se svědomím, jak bys řekl přebujelým, v sobě dokáže najít dost temnoty, aby se někomu krvavě pomstil."
Poznámka autorky: No jo no, je to rozdělené uprostřed rozhovoru. Něco jsem ještě chtěla říct, ale jsem nemocná a mám myšlenky jinde, snad jen bych ráda připomněla že těm chuligánům je patnáct let a v tomto věku je největší zábava kdo domočí dál nebo se umí líp podepsat do sněhu. Nedělejme si o našich hrdinech plané iluze že jsou to nadlidé. :-D
Za betování děkuji yellow.
Za komentáře děkuji: belldandy, Bobo, Adelaine, Casiopea a xinef. Pokud si nepřejete komentovat tak prosím alespoň hlasujte v anketě. Děkuji.
PS: Zapomněla jsem yellow poděkovat za obetování, ale to nebylo úmyslně. Nechci její podíl na povídce nijak zatajovat, prostě mi to v noci při vkládání vypadlo. Tak se jí tímto omlouvám.