Nedostupnost přátelství - 6. kapitola
09.09.2012 20:24
"Dobře, dobře," zagestikuloval. "Jsem všetečný tvor, stačí ti to?" nakrčil nos a oči mu jasně planuly raráškovskými plamínky. Bez přemýšlení ho objal kolem ramen a přitáhl si ho hezky k sobě, aby mu mohl rukou prohrábnout rozježené vlasy. Dřív to dělal často, jak u Jamese, tak i u Siriuse a vlastně tím nemyslel nic víc, než projev přátelství podbarvený vlkodlačí zálibou v mazlení. Nebo tomu snad bylo jinak?
Pustil ho, ač se Harry nebránil ani nenaznačil třeba jen napnutím svalů, že by mu to bylo nepříjemné. To sám Remus usoudil, že by si to možná neměl dovolovat po tom, o čem spolu mluvili.
"Nechceš teď být všetečný spíš ohledně vlastního intimního života, když ten můj už byl na veřejnosti dost proprán?" zeptal se s jasným účelem svými slovy dostat Harryho do rozpaků a ani se tím netajil.
"Ehm ano," odkašlal si, nervozita sama. "Asi tu mám jednu otázku... co čekáš. Um, už jsem se knižně trochu informoval, ale z praxe... prostě mě zajímá... jestli to bolí?"
"Bolí co?" otázal se už klidný, věcný. "Anální sex? Neschopnost dosáhnout orgasmu? Vykloubená čelist? Pokousaný penis?"
S každým jeho dotazem bledl mladík víc a víc, až vypadal, že ho pravděpodobně nepozorovaně vysál upír, který se navíc stačil ještě odplížit. Krve by se v něm nedořezal snad ani Rozparovač.
"Ty chceš, abych držel celibát, že ano," zamumlal přiškrceným hlasem.
"Nechci, beru to vážně," ujistil ho zcela upřímně, opravdu ho nehodlal zbytečně děsit, jenže Harryho otázka byla dost vágní. "Ale dobře, budu odhadovat, co myslíš. Takže odpověď je, že nevím, nikdy jsem to osobně nezkoušel být – budeme tomu říkat dole. Jsem dominantní, ale zatím si nikdo nestěžoval, že bych mu způsobil bolest, a bolest by to působit nemělo. Poprvé by to mohlo být zvláštní, snad nepříjemné, ale všeobecně platí, že pokud není bolest zamýělená, pak je špatné, když sex bolí."
"Uhm," zabručel souhlasně. "A nějaké praktické rady?" spíš tak zamumlal ke svým botám.
Remus si povzdechl a usoudil, že tohle bude ještě dlouhý, jistě také vtipný a vzrušující, rozhovor, na který by si měli sednout.
°°0°°
Ještě teď měl dojem, že se u něho střídá smrtelná bledost a jablečná červeň. Určitě tomu tak bylo, protože proč jinak by na něj všichni tak divně civěli, když kráčel po chodbě k obrazu Buclaté dámy. I když, v jeho případě a v poslední době zejména, nebyly upřené pohledy nic nového, uklidňoval se, přesto si bezděky krátkým pohledem zkontroloval, jestli třeba nemá otevřený poklopec. Nebo něco horšího. Ne, nic horšího ani vykukující prádlo se nekonalo, takže se hned cítil klidnější.
Vešel do společenské místnosti a hned zamířil k místu u krbu, kde už seděl Ron a cosi usilovně zapisoval do sešitu na svých kolenou. Nejspíš, podle Hermionina nevraživého pohledu, to byl úkol z přeměňování, který měli mít do zítřka hotový. Harry, vzhledem k tomu, že esej spadala svým termínem do týdne, kdy měl úkol s drakem, ho mohl mít až týden následující, což znamenalo, že se na to ještě ani nepodíval.
"Ahoj, Harry!" pozdravila ho vesele Hermiona.
"Díky Merlinovi, Harry!" zaradoval se Ron dvojnásob, protože jeho příchod věstil, že se možná nebude muset tou esejí pár minut zabývat. "Jaké bylo setkání s profesorem Lupinem?" vyzvídal informace, žádaje pohledem, aby jich bylo co nejvíc.
"Řekl mi víc, než jsem potřeboval vědět," podotkl a posadil se do pohodlného křesla s vysokým opěradlem. "Začínám vážně uvažovat, že vstoupím do kláštera, protože tam je alespoň bezpečno."
"Tomu věřím, kamaráde," ušklíbl se Ron, kupodivu jen s jemným náznakem rozpaků. "Pamatuji si, když mi tyhle věci táta vysvětloval o mých třináctých narozeninách. Myslel jsem, že se hanbou propadnu, a to to určitě nevzal tak... tak obšírně, jako Lupin."
"Ó, ano! Byl nesmírně obšírný, šel na to zezadu i zepředu," souhlasil s předstíranou vážností. Lepší bylo si z toho dělat srandu, než muset takový vážný rozhovor absolvovat znovu. Jeho slova měla kýžený účinek, oba dokázali udržet chladnou tvář jen malou chvilku, než se rozesmáli.
Nikdy by tomu nevěřil, že s ním bude Ron, někdo, o kom si myslel, že by ho mohl za vztah s Cedrikem trochu odsoudit, vtipkovat o homosexuálním sexu. Jak se zdálo, všechno, co mu Remus a Hermiona tvrdili, byla pravda. V kouzelnickém světě to prostě nevadilo, dokonce ani někomu, jako byl Ron, ne.
"Můj ty smutku," zakroutila hlavou Hermiona a pozvedla oči k nebi, kde hledala nějakou záchranu. "Vy jste ale případy. A pak, že holky jsou slepice," odfrkla si, bohužel její poznámka neměla takovou váhu, v jakou doufala, protože současně s jejími slovy se z rohu, kde seděla skupina páťaček, ozval výbuch smíchu a všechny dívky si ukazovaly na Harryho.
"Dobře, tak některé holky jsou slepice," opravila vzápětí svůj předešlý výrok a pokrčila rameny na znamení toho, že to tedy popírat nebude, ale ona že mezi ně nepatří.
"Tohle se mi poslední týden stává pořád," zamručel Harry, kterého smích okamžitě přešel. "Co za tím zase hergot je?"
"Možná je to tím, že jsi byl s Cedrikem v jeho pokoji," připomněl mu Ron tuhle drobnost. "A vůbec, jsem uražený, že jsi mi o tom neřekl a to nejlíp předem. Podrobnosti sice znát nemusím, ale jako kamarádovi ses mohl zmínit," nasadil předstíraně uražený výraz.
"Ani žádné podrobnosti nejsou, jen jsme si povídali," lhal, jako když tiskne, ale kdo mu dokáže opak, když tam byli s Cedrikem sami. "A stejně to nevysvětluje, proč se pořád chichotají."
"To je snad jasné, jak to, že ti to nedošlo?" řekl jeho zrzavý kamarád nevěřícným hlasem. "Určitě si představují... jak ty s Cedrikem... já si to radši představovat nebudu, nebo se propadnu hanbou," zase se snažil nesmát.
"Hlavně to berou jako velkou romanci," usoudila spíš věcně Hermiona, vrhli na ni nechápavé pohledy. "Představují si Cedrika, jak pro Harryho získá pohár a pak mu ho vkleče podává společně s vyznáním lásky. Bradavice vyhrají v každém případě, ty přijmeš pohár tří kouzelníků místo zásnubního prstenu, odcváláte na jednorožci do západu slunce, abyste mohli společně šťastně žít až navěky."
"A jinak to mají holky v hlavě v pořádku?" zeptal se Ron velmi neomaleně. "Harry nepotřebuje, aby pro něj někdo získával pohár, on to zvládne dost dobře sám."
"Pokud mě někdo nebo něco dřív nezabije," neodpustil si poznámku sám šampion Nebelvíru a šampionsky a statečně se při tom vůbec netvářil. "A navíc je ten příběh pěkná blbost, protože Cedric je poctivý, až to bolí, a nehodlá se mnou dokonce ani diskutovat o tom pitomém vejci."
"Na tom bys měl zapracovat, když zatím nemáš ani to nejmenší zdání, k čemu je," připomněla mu, že se na vejce od jeho prvního otevření ani nepodíval. Na druhou stranu to Harry nebral tak vážně, přeci jen, bude to ještě chvíli trvat, než bude další úkol.
°°0°°
"Utopím se. Neutopím se. Utopím se. Neutopím se," mumlal si pro sebe, zatímco odtrhával kousky velikého listu, který měl v ruce. Teoreticky by se utopit neměl, v kapse ho přeci hřála lahvička se žaberníkem, ale praxe byla většinou něco úplně jiného. Zahodil orvaný list stranou.
Pohlédl k jezeru a přitáhl si hábit blíž k tělu, přesto se však zachvěl. Nikdy neměl vodu moc v oblibě, ve sprše, vaně, dokonce v prefektské koupelně to bylo vždycky jen jemné zachvění v žaludku předtím, než se pohodlně uložil do teplé náruče, ale bradavické jezero, na první pohled studené a nehostinné, bylo něco strašidelného. Asi to mělo co do činění s jeho tetou, která ho jako malého strkala pod studenou vodu, když nesplnil správně její příkazy.
"Můžu si přisednout?" zeptal se Remus, který se nad ním náhle objevil. Vzhlédl k němu a usmál se, protože na vlkodlaka se prostě nedalo neusmívat. Měl jednu z tváří, které vzbuzují v lidech důvěru.
"Jasně," souhlasil hned a mávnul rukou na lavičku vedle sebe.
"Máš už připravenou strategii?" zeptal se hned, jakmile se usadil, zároveň si také přitáhl hábit těsně k tělu.
"Uvažoval jsem nejdřív o bublinkovém kouzlu, ale nakonec jsem našel něco lepšího," krátce se rozhlédl, jestli kolem nikdo není. Nebyl, všichni už byli zřejmě na tribunách u jezera, a navíc do blízkosti šampionů se nemohl přikrást jen tak někdo. Sáhl do kapsy a vytáhl ven lahvičku se žaberníkem, kterou hned Remusovi podal k nahlédnutí.
"Žaberník," zjistil samozřejmě hned a zlehka převalil lahvičku v rukou, "Moc dobrý nápad. Je to ale vzácná bylina, profesor Snape musel být jistě zdráhavý, když jsi ho o ni žádal," řekl, zároveň ke svým slovům přidal pohled, který jasně říkal, že ví úplně všechno a Harry by neměl nic zapírat.
"On tak nějak neví, že jsem si ho od něj půjčil," doznal se jen s malými rozpaky a docela dobře odolával vyčítavému výrazu, který staršímu čaroději přeběhl přes tvář. "Řekneš mu to?"
"Ne, neřeknu. On není můj přítel a ty nejsi můj student," vrátil mu lahvičku. "Přesto bys mu možná měl dodatečně říct, že sis od něj žaberník... vypůjčil."
"Teoreticky jsem to nebyl já, ale Dobby, kdo ten žaberník vzal, takže by se měl spíš omlouvat on," vytasil se se svou chabou obranou. "Což považuješ za hodně ubohou výmluvu, že ano?"
"Tak nějak," souhlasně přikývl. "Přesto je hlavní, že jsi našel způsob, jak se s úkolem vypořádat. Žaberník funguje spolehlivě, ale má samozřejmě omezenou dobu působení. Musíš se dostat na hladinu dřív, než jeho účinek vyprchá."
Ozval se gong, oznamující, že tohle kolo Poháru právě začalo, a účastníci se mají dostavit na břeh jezera, aby mohlo být odstartováno.
"Remusi..." Chtěl říct něco v tom smyslu, že se bojí vody a že to špatně dopadne, ale nic takového nevyslovil. Místo toho se natáhl, objal pevně staršího muže kolem krku a na pár krátkých okamžiků mu položil bradu na rameno. Cítil, jak mu bylo objetí oplaceno neméně silně, možná dokonce s větší intenzitou, než do něj vložil sám Harry. Cítil vůni Remusovy vody po holení, nebo co to bylo, stejně tak zvláštní pach připomínající psa, kterého si všiml už v loňském roce, ale až dnes pro něj měl vysvětlení.
Bez toho, aby nad tím přemýšlel, se trochu odtáhl a vtiskl krátký polibek na Remusovu tvář. Byl tak letmý, že se dal snadno zaměnit se zdáním nebo jen s přátelským naznačením polibku. Přesto oba věděli, že se Harryho rty skutečně dotkly Remusovy hladce oholené tváře. Pohled, který si vyměnili, byl jednoznačný a vědoucí.
Pustil ho z objetí a shodil hábit, pod kterým už měl jenom trenýrky a tílko, což mu sloužilo místo plavek. Ještě se krátce na Remuse pousmál, než se obrátil a rozeběhl k jezeru.
°°0°°
Nechápal, proč všechny jeho úkoly musí tak zapáchat. Draci zapáchali, bradavické jezero zapáchalo a ani jeden ze smradů nemohl dostat pryč ze svých vlasů a těla. Cedric sice tvrdil, že nic necítí, ale asi neměl takové smysly jako Harry, protože ten hnilobu cítil víc než jasně. Nehádal se ovšem a přijal mínění svého přítele, že voní po čokoládě a vanilce. Kde by k takové vůni přišel, to neměl ani zdání, pravděpodobně měl Cedric nějaké halucinace z toho, že zapíjel se svými kamarády z Mrzimoru své vítězství.
"Pottere!" ozvalo se zasyčení, jediné varování předtím, než ho silná ruka drapla za límec a vtáhla do postraní chodby. Brýle mu tím rychlým pohybem skoro spadly z nosu, takže si je musel narovnat, a to bohužel jen proto, aby se ujistil, že skutečně stojí tváří v tvář Snapeovi. Zvážil, že se rovnou omluví za ten žaberník, pak ho ale napadlo, že metoda zatloukání bude účinnější.
"Chcete se nechat zabít, kluku hloupá?" zavrčel a strčil Harrymu před nos něco, co byly zřejmě noviny. Dal je ale tak blízko, že obrázek, co měl mladík pravděpodobně vidět, byl jen rozmazanou pohybující se šmouhou a blikajícím černým pruhem představujícím nápis.
"Takhle nic nevidím," zabrblal naštvaně, odtáhl hlavu a zároveň svými slovy donutil lektvaristu, aby rukou trochu ucouvl dozadu. Díky tomu viděl obrázek už naprosto jasně. Byl na něm on sám, jak se prudce vrhá kolem krku Remusovi, po čemž následoval letmý polibek, a hned vedle byla fotografie Cedrika svírajícího zlaté vejce. Článek pod fotografiemi hlásal něco o tom, že mladý šampion a hrdina kouzelnického světa Harry Potter, spí ve dvou postelích a pentluje mezi dvěma muži. Pohledným, charismatickým Cedrikem, který mladého hrdinu bezesporu miloval, a nebezpečným vlkodlakem, kterého museli k Harrymu táhnout jistě jen nízké vlčí pudy. Samozřejmě článek nezapomněl připomenout, že vlkodlaci jsou vysoce sexuálně aktivní tvorové a že Lupin dozajista spoutává mladého Nebelvíra svým chtíčem a nutí ho k nepředstavitelným věcem.
Pozitivní na tom článku bylo asi jen to, že Holoubková konečně přišla na to, kolik je Harrymu skutečně let.
"To si dělá srandu," zamumlal nevěřícně, když prolétl písmena očima. Věštce nečetl už dlouho, a jak viděl, bude s tím muset okamžitě začít, když o něm Holoubková rozšiřuje takové hovadiny.
"Vřele doufám, že ano," sykl Snape, kterému do toho nebylo vůbec nic, ale zřejmě se hodlal angažovat. "Možná, že do Poháru jste svoje pitomé jméno nehodil, ale jestli si zahráváte s vlkodlakem, tak jste ještě větší tupec, než jsem si kdy myslel."
Zamračil se na něj a spolkl první peprnou nadávku, která se mu drala na rty. Přeci jen by nebylo nejlepší, říct svému profesorovi do obličeje, že je úchylný slídil, pravděpodobně se ukájející nad historkami o něm a Remusovi, kterému není nic do jeho osobního života.
"Do toho vám nic není... pane," tohle mu ale do obličeje říct mohl.
"Merlinžel, mi do toho něco je," složil si ruce na prsou, noviny ponechávaje v Harryho rukou. "Jsem váš profesor, a jakožto takový musím sledovat, jestli nejste v mravním ohrožení. Jestli vás někdo nezneužívá nebo jinak netýrá. A vztah s o dvacet let starším vlkodlakem bych rozhodně za mravní ohrožení označil."
Nevraživě si muže před sebou měřil. Kde byl Snape se svým týráním všechny ty roky, co ho u Dursleyových zavírali do přístěnku, nechávali hladovět, bili a jinak mu ubližovali. Tehdy se měl zajímat, dneska mu do toho nic nebylo. Nehodlal se k tomu vyjadřovat, tak jen tiskl rty k sobě, až ho začaly brnět a zbělely.
"Nu?" povytáhl černé obočí. "Nic neřeknete, abyste vyvrátil domněnku mou a momentálně půlky kouzelnického světa? Nebo mám snad zavolat ředitele a oba zainteresované pány, abychom si promluvili společně?"
"Co vlastně chcete?" vyplivl vztekle. Nechápal, proč tu vůbec se Snapem mluví o tom, s kým chodí, nebo proč na tom lektvaristovi záleží.
"Chci, abyste se přestal scházet s tím prašivým vlkodlakem," odpověděl prostě. "Už žádná ta vaše dostaveníčka v Zapovězeném lese. Už žádné Lupinovo toulání kolem pozemků Bradavic, jen aby vás mohl jen na chvilku vidět. Hleďte si vašeho mrzimorského prince a nepoohlížejte se jinde."
Nevěřil vlastním uším, hlavně proto, že mu připadal Snape spíš žárlivý, než prostě jen naštvaný. Jako by chtěl, aby se držel dál od Remuse proto, že o něj má sám zájem. Nedovedl si dost dobře představit, že by mohli být ti dva spolu, bylo tu ale to vlkodlakovo přání, aby se nikdy nevyptával na jméno muže, kterého miloval. Bylo snad možné, že by Remus miloval... ne, to jistě ne. K něčemu takovému by se přeci nesnížil.
"Pro vaši informaci, je to jenom moje věc, s kým jsem. I kdybych si chtěl vydržovat dva muže, tak vy mi do toho nemáte co kecat." Sotva to vyslovil, napadlo ho, že by se teď měl radši propadnout hlouběji než do sklepení k lektvarové učebně, protože jeho slova byla bezmála perverzní a probouzela v něm představu jeho s Remusem a Cedrikem v jedné velké, kulaté, mrzimorské posteli. Jen co si tu představu ustálil v hlavě, přešel od studu k vzrušení, šířícímu se podél jeho páteře, a od něho zase zpátky ke studu, nutícího ho přešlápnout rozpačitě z nohy na nohu a zčervenat se.
Snapeovy oči se zlehka rozšířily, narovnal se, jako kdyby spolknul pravítko, a na krátký okamžik to skoro vypadalo, že je taky v rozpacích. Uhnul pohledem stranou a promnul si kořen nosu, pak znovu promluvil mnohem klidnějším hlasem, který by člověk, neznalý jeho povahy, mohl snad považovat za vlídný. Člověk znalý věděl, že Snape nemluví vlídně nikdy.
"Pottere," promluvil pozvolna. "Odložme naši vzájemnou nevraživost a vy poslouchejte má slova. Vlkodlaci jsou nebezpeční, a to nejen za úplňku. Možná, že se Lupin tváří jako poklidné jehňátko, ale pod tím roztomilým, vlídným zevnějškem stále dřímá šelma. Vlkodlačí láska je nesmírně zhoubná, nejen pro samotného vlkodlaka, který po milované osobě touží, ale i pro objekt jeho zájmu. Řeči o propojení duší jsou jen fámy pubertálních dětí a výmysly plátků, jako je Denní věštec, ale zuřivá vlkodlačí žárlivost je fakt. Vím, o čem mluvím. Byl jsem jí svědkem."
Zakroutil zamítavě hlavou. Nevěřil na nějakou vlkodlačí žárlivost, to v první řadě a v druhé, si odmítal připustit, že by o tom Snape něco věděl. Ne, prostě ne a stokrát ne. Jedno, co lektvaristova slova naznačovala, Harry prostě odmítal uvěřit, že by Remus Lupin byl schopný třeba jen deset minut přátelsky mluvit s umaštěným bastardem, jako je Snape.
"Znovu opakuji, že vám do toho nic není, a teď mně omluvte, pane, musím jít za svým přítelem." Protáhl se kolem černého pláště a rychle vyběhl do hlavní chodby vedoucí k jídelně. Nebyla to jen výmluva, jak se dostat od Snapea, opravdu si musel s Cedrikem promluvit o fotce a článku, který byl na stranách Věštce v jeho rukách. Nehodlal se omlouvat, neviděl důvod, ale chtěl prostě vědět, že to jeho přítel správně pochopí a nebude si myslet nic špatného. Vždyť taky nic špatného neudělal, jen objal svého přítele a snad ho i nepatrně políbil, to přeci neznamenalo, že by ho Remus přitahoval.
Dobrá, tak ho přitahoval, ale to zase neznamenalo, že by s ním Cedrika podvedl. Harry necítil, že by byl takový zloduch a zrádce, který by byl něčeho takového schopný. Po příchodu do Velké síně ale zjistil, že tenhle názor má asi jako jediný, vzhledem k pohledům a šeptaným slovům, většinou neznějícím moc přívětivě, které k němu ze všech stran doléhaly. Od Zmijozelského stolu, kolem kterého procházel, jasně zaslechl Malfoye, jak říká: „Potter je jen malá konkubína, co podrží všem.“ Stálo ho hodně přemlouvání své pravačky, aby nesevřela hůlku a nevmetla Zmijozelovi do obličeje ohavnou kletbu.
V obavě přistoupil k Cedrikovi, natáhl se a položil mu ruku na rameno, aby ho tak upozornil na svou přítomnost. Okamžitě se mu ulehčilo, když se k němu mladík obrátil s milým úsměvem na tváři, který nepovadl, ani když viděl Harryho. Naopak se natáhl dozadu, objal ho kolem pasu a tahem donutil, aby se posadil vedle něho. Jeho sousedi se posunuli, i když několik jich na Harryho zamračeně pohlédlo.
"Co tě k nám přivádí tak zrána, princi?" zeptal se usměvavě, ruku stále kolem jeho pasu. Dokázal ho hladit po boku, vlastně skoro po kyčli, a zároveň druhou rukou nabodávat plátky šunky na svém talíři.
"Denní věštec," řekl prostě a přidržel Cedrikovi příslušnou stránku nad talířem, takže si ji mohl dobře prohlédnout a přečíst. To také udělal. Oči mu kmitaly ze strany na stranu po řádcích textu stále rychleji společně s tím, jak se prohlubovala vráska mezi jeho obočím, až nakonec zakroutil hlavou.
"Nevědí, do čeho píchnout," zabrblal a vidličkou odsunul noviny stranou, protože mu překážely v jídle.
"Takže se... no nezlobíš?" zeptal se opatrně. Cítil, že mu buší srdce hlasitě v hrudi, když čekal na odpověď, která dlouho nepřicházela. Cedric položil na šunku sýr a obojí to pak úhledně složil do čtverečku, který nabodl na vidličku. Když ho přitom pozoroval, napadaly ho všelijaké scénáře jejich rozchodu, jak mu bude světlovlasý mladík něco vyčítat, nebo jak bude dokonce brečet. Nebyl sice důvod, aby to tak dopadlo. Cedrik nevypadal naštvaně, jenže stejně se mu takové představy v mysli samy rodily. A zjistil, že ho opravdu hodně zneklidňují. Vlastně děsí.
"Otevři pusu," nakázal Cedrik, Harry ho poslechl a pusu otevřel, takže mu do ní vzápětí přistála šunka se sýrem. "Trochu žárlím, máš pravdu. Remus Lupin je velmi pohledný muž a vidět tě, jak se s ním objímáš je... nepříjemné. Zároveň ale vím, že znal tvoje rodiče, což je asi důvod, proč se s ním přátelíš a – to je hlavní – ti věřím," dodal vážně s jedním ze svých milých úsměvů, které dokázaly zahřát Harryho mysl, když pomalu zamrzala strachem nebo depresí.
"To jsem rád," oddechl si v duchu i ve skutečnosti, zároveň s tím objal Cedrika kolem krku. "Nikdy bych nemohl tě podvést. Nechci. Nestane se to. Jsem rád, že mi věříš a myslím," rozhlédl se po Cedrikových, ale ostatně i všech ostatních, spolužácích, stejně jako po hlavním stole, za kterým už seděl Snape, "že ostatním bych to asi měl dokázat," dokončil svou myšlenku. Překonal rozpaky, které mu krátce sevřely žaludek studem, a natáhl se ke svému příteli pro polibek. Nic divokého, jen pár jemných doteků rtů chutnajících po zubní pastě, čaji a sýru. Budíček, který by si nechal Harry líbit klidně častěji, možná i každý den, přinejmenším následujících několik měsíců. Dál do budoucnosti neuměl a nechtěl přemýšlet.
"Musím ke svému stolu," když to říkal, bublal mu v hrudi smích vyvolaný hlavně Cedrikovým výrazem, který stál opravdu za všechny galeony. Alespoň už věděl, čím ho nejvíc vyvede z míry - líbáním na veřejnosti. Dokázal to jednou, při první zkoušce, a teď znovu.
"Ještě počkej, Harry," zadržel ho lehkým stiskem zápěstí, když už byl prakticky vstatý, "Omlouvám se, že tě nepozvu na ples. Mluvil jsem o tom s profesorkou Prýtovou i McGonagalovou, a obě mi potvrdili, že šampioni poháru nemohou jít společně na ples. Tak chci, abys věděl, že bych tě rád pozval, ale nemůžu. Místo toho jsem pozval Cho z Havraspáru," kývl směrem k Havraspárskému stolu k dívce, která u něho seděla a bavila se s několika svými spolužačkami.
Poznámka utora: Tuto kapitolu opět opravila Adelaine, takže jí děkuji. Bohužel má něco z počítačem, takže v příští kapitole se vrátíme do zavedených kolejí.
Za komentáře děkuji: bacil, Saskya, kiki, bobo a mathe. Doufám že se bude líbit i tento dílek a zanecháte po sobě památku. Pokud nechcete komentovat, tak prosím klikněte alespoň na anketu. Děkuji.