Nedostupnost přátelství - 1. kapitola
08.08.2012 15:22
Všeho toho na něj bylo prostě moc, jedno, že už si na to měl za roky v Bradavicích zvyknut. Jeho jméno vypadlo z poháru, Brumbál na něho křičel, Ron s ním nemluvil... prostě jedna katastrofa za druhou a to si ještě nestihl zasténat nad body odebranými Snapem. Nejraději by se zavřel v Uršulině koupelně, kde by zůstal až do konce školního roku. Kdo ví, možná by se tam k němu vážně nedostali. Nebo by se mohl prokopat do Tajemné komnaty a zavřít se tam, tam by ho dozajista nikdo nehledal a nenašel.
Skepticky pohlédl na obsah svého kotlíku, který měl být dle učebnice v tuto chvíli sírově žlutý, ve skutečnosti však měl odstín zahnívající žížaly. Nepředpokládal, že by s tím mohl něco udělat, jedno, jak by se snažil, takže se nesnažil. Hodil do toho rozdrcenou hrst nějakých orgánů, už ani nevěděl, čeho nebo čí jsou, a řádně zamíchal nějakým směrem. Vážně to nemělo smysl. Stejně to jedině roztaví kotlík, vybuchne nebo se to na něj přiškvaří.
"Připadá vám, Pottere, že mícháte po směru hodinových ručiček?" zaznělo nad ním tiché zasyčení. Jak jen mohl doufat, že si ho dnes Snape nevšimne, když jeho jedinou touhou bylo Harryho naprosto, úplně ale totálně znemožnit, kdykoliv se setkali.
"Ehm... To je asi na druhou stranu, pane," připustil, že míchá špatným směrem, což samozřejmě hned napravil. Nad jeho hlavou ozval zvuk, který pravděpodobně vydává býk, když vidí červený hadr.
"Idiote!" zavrčel Snape, mávl hůlkou a obsah kotlíku odstranil, "Tímhle nic nezpravíte. Začnete od začátku a pořádně. Zůstanete tu po hodině, dokud ho neuvaříte správně a žádné výmluvy o tom, že musíte trénovat na turnaj. Naprosto mně nezajímá, že jste se ve své nebetyčné aroganci podvodem přihlásil na popravu. Teď pokračujte!"
"Ano, pane," zabručel s potlačovanou zlostí do prázdného kotlíku. Jeho nechtěná účast v Turnaji poskytla Snapeovi další zbraň, pomocí které poukazoval na Harryho aroganci a namyšlenost, co na tom, že ani jedno neplatilo a že se do Poháru sám nepřihlásil. Pro starého netopýra, který zrovna hudroval na Nevillem prakticky v slzách, to nic neznamenalo.
Začal lektvar vařit poslušně znovu, přesně podle pokynů a nejlíp, jak jen to dokázal, byl však teprve v polovině, když hodina skončila. Hermiona, která kolem procházela Ronovi po boku, na něho vrhla soustrastný pohled, načež se povzbudivě usmála. Oplatil jí to, ne však tak nadšeně, jak by asi zasloužila vzhledem k tomu, že ona byla prakticky jediná, kdo s ním stále mluvil a poskytoval mu nějakou tu podporu.
Dveře se za studenty zavřely, když se Snape postavil a přešel k Harryho stolu, kde se mladík potýkal z lektvarem. Nakoukl do jeho kotlíku, odfrkl si naprostým znechucením a sebral mu velkou kovovou naběračku z ruky.
"Beznadějné. Nejste schopen uvařit ani základní lektvar proti bolesti," opět nechal rozdělaný lektvar zmizet.
"Hej!" ohradil se dotčeně Harry, "Já to ještě nedokončil! Ani jste mi nedal šanci!"
"Deset bodů," řekl prostě, "Strávil byste tu nad kotlíkem celé odpoledne, na to nemám ani čas ani náladu," nevšímaje si Harryho nevraživého pohledu se vrátil ke svému místu a ze zásuvky vytáhl flakonek, "V ředitelově pracovně na vás touhle dobou bude čekat váš milovaný vlkodlak, tak mu předejte tenhle flakonek," ťuknul jím o stůl, "Já osobně mám pramalý zájem se s Lupinem setkat, když se tomu můžu vyhnout. Nerozbijte ho, protože další dávku by si musel zaplatit a na to on rozhodně nemá. Pokud byste mu ho nekoupil za nějaké protislužby, jako to dělal váš otec." Podivně se při tom ušklíbl a blýsklo mu v očích, obojí Harry nechápal, co znamená. Přešel ke stolu, vzal si flakonek a pečlivě ho schoval do kapsy. Oplácel Snapeovi zlý pohled tak, jak už to u nich dvou bylo zvykem.
"Klidně bych mu ho koupil. Je to přítel, což je něco, co vy neznáte, pane," opáčil podmračeně.
"A jsem za to hluboce rád, Pottere," řekl na to veskrze lhostejným hlesem, "Teď vypadněte."
Byl by blázen, kdyby z nadšením neuposlechl. Být v zasmrděném podzemí bylo všeobecně nepříjemné, když však ještě navíc v ředitelně čekal Lupin, pak z učebny vystřelil doslova jako blesk. U schodiště byl za chvilku, heslo znal, takže vzápětí už klepal na dveře nahoře, netrpělivý, až zase uvidí svého oblíbeného učitele.
"Pojď dál, chlapče," přivítal ho přívětivě Brumbál, který mu otevřel dveře. Harry se protáhl dovnitř a zářivě se usmál na Lupina, vstávajícího ze židle. Vypadal dle Harryho názoru zdravěji, než když ho viděl naposledy. Neměl nikdy žádno čerstvé šrámy, neměl propadlé tváře, naopak byly červené a zdravé, a hlavně celkově budil dojmem někoho, komu je skvěle.
"Harry!" jeho tvář prozářil úsměv, který dokázal mladíka vždycky příjemně naladit a nejen jeho, "Tak rád tě vidím."
"Profesore... tedy Remusi," pohnul se, jakoby ho chtěl obejmout, ale rychle se zarazil, co kdyby to bylo staršímu muži nepříjemné. Ten jakoby však jeho přání vycítil, udělal dva kroky a pevně Harryo objal. Bylo to příjemné cítit sevření někoho, komu na člověku skutečně záleželo. Jak si ho k sobě Lupin přitiskl, tak ho lahvička nepříjemně zastudila a zatlačila vepředu na stehnu.
"Ach, tohle," odtáhl se docela z objetí a vyndal lahvičku z kapsy, "ti posílá Snape." Podal mu ji.
"Profesor Snape," opravil ho Remus mírně a lahvičku si převzal. Harry se kysele ušklíbl. Nikdo ho nikdy nedonutí, aby se k monstru ze sklepení choval s úctou, jakou si dle tvrzení prý zasloužil. Prostě tomu nevěřil a považoval ho za odporného člověka a přisluhovače Voldemorta, jedno, že na to neměl důkazy.
"To je vlkodlačí lektvar že?" byl to dotaz jen napůl, "Pomáhá ti pří úplňku? Chci tím říct, jestli je to lepší než bez něj. Četl jsem od loňska spoustu knih o vlkodlacích, tomhle lektvaru a všem tom okolo. Moc tomu tedy nerozumím, ale chápu že je to... bolestivé. O úplňku myslím." Ztichl a strčil si ruce nervózně do kapes, protože si uvědomil, že naprosto nesmyslně blábolí hlouposti.
"Ano, je to lepší, děkuji za zájem, Harry," ujistil ho Lupin.
"Proč jsi vůbec tady? Zase tu budeš pracovat?" snažil se, aby jeho hlas neznal až příliš nadšeně a nadějně zároveň.
"Ne, bohužel Harry, to už není možné," vložil se Brumbál do debaty, "Remus si sem přišel pro lektvar a také, aby tě zkontroloval. Tak jako všem i jemu dělá starosti tvé účast v poháru." Zamračil se. Nebylo to poprvé, co se Brumbál mračil ohledně celého poháru a Harryho přítomnosti na něm, ale podle všeho s tím ani on nemohl nic udělat. Sám Harry byl spíš naštvaný než vystrašený. Všeobecně míval málokdy z něčeho strach.
"Přesto tě možná potěší, že zůstávám v Prasinkách až do konce školního roku a budu na každé ze tří zkoušek které tě letos čekají," připojil k tomu něco uklidňujícího vlkodlak.
"To je super," usmál se potěšeně, "Proč nezůstaneš v Bradavivích? Tady je určitě pokojů dost a mohl bys na mně ještě líp dohlížet." Něco mu už teď říkalo, že to samozřejmě nebude možné a pohled, který si starší muži vzájemně vyměnili, ho v tom utvrdil.
"Chápu," nenechal je nic vysvětlovat, věděl, "Zlý, krvelačný vlkodlak nemůže být tak blízko dětí.. Jsou to paranoidní blázni." Neměl o lidech, kteří Lupina diskriminují protože je vlkodlak, zrovna valné mínění.
"Jsou to jen starostliví rodiče. Bojí se o své děti, stejně jako já se bojím o tebe, ohledně účasti v poháru," zlehka mu položil ruku na rameno, "Cítíš se dobře?" zeptal se, zpytavý pohled v očích.
"Jasně, že se cítím dobře," pokrčil neurčitě rameny, "Už jsem viděl spoustu děsivých věcí. Voldemorta pod turbanem, baziliška... nemám strach, nebo tak něco."
"Přesto se nezdá, že by si byl docela v pořádku," podotkl Brumbál. Samozřejmě že ano, on přeci jen poznal a věděl docela všechno, co se kolem šustlo, tak jak by si mohl nevšimnout Harryho nevrlosti.
"Já...," odmlčel se, "Prostě jsem jenom naštvaný. Nevím, kdo hodil moje jméno do poháru, ale je mi jasné, že mě chce zabít. Zase. Přitom se mnou nikdo nemluví, dokonce ani Ron ne. Všichni si šeptají za mými zády o tom, jaký jsem podvodník. Snape... profesor Snape," opravil se sám, aby se vyhnul dalším pohledům, "si taky myslí, že jsem tam to jméno dal sám. Přitom nikdo z nich nechápe, že to budu já, komu půjde o život. Vlastně si myslím... bez urážky třeba Cedrika... že kdokoliv, kdo tam hodil svoje jméno, je blázen."
"Překvapivě rozumný přístup," podotkl ředitel, který se právě usadil v křesle, "Já byl vždy proti pořádání tohoto turnaje, ale nebyl jsem vyslyšen. Obával jsem se, drahý Harry, že se stane přesně to, co se stalo. Magie Poháru je prakticky neoklamatelná a právě slůvko 'prakticky' je tam to ošidné. Dostatečně mocný a vzdělaný čaroděj ho dokáže oklamat."
"Takže to byl Voldemort," shrnul to do jedné věty. Jak už mu dávno došlo, taky kdo jiný.
"Spíše jeden z jeho přisluhovačů, ale ano, byl to on," přikývl Brumbál.
Nadechl se, aby řekl, že za to jistě může Snape, ale rychle zase vydechl. Už několikrát se pokoušel ředitele přesvědčit, že je lektvarista nebezpečný, nenávidí ho a udělá cokoliv, aby mu ublížil, ale nikdy se mu to nepovedlo.
"Takže jsem zase v háji," povzdechl si.
"Nejsi, Harry," ujistil ho Remus měkce, "První úkol přijde až za nějaký čas, do té doby tě stačíme dost připravit, abys ho zvládl. Abys zvládl celý turnaj. Budu teď muset jít, mám ještě nějaké zařizování, ale pokud chceš, doprovodím tě k nebelvísrké věži," nabídl se ochotně. Harry už otevřel pusu, aby přijal, jenže pak mu došlo, že neví, co by ve věži dělal. Nikdo tam s ním stejně nemluvil, takže by zase jen seděl na své posteli, koukal z okna a poslouchal, jak se lidé dole dobře baví. To bylo zábavnější koukat z okna někde, kde ho nemučí představa, že ho ostatní nenávidí.
"Ne, to je dobrý," zakroutil hlavou, "Chtěl jsem ještě jít do knihovny pro nějaké knihy. To mi chvíli potrvá, než je tam najdu a jen bych vás zbytečně zdržoval." Úplně nelhal, do knihovny si mohl taky zajít, co bude dělat pak, to už je jeho věc.
"Tak dobře," přikývl a znovu ho objal, "Určitě se ještě uvidíme," rozloučil se, vrhl na něj poslední povzbudivý úsměv a vyšel z ředitelny.
"Škoda, že už nás neučí," posteskl si jen tak mimochodem.
"S tím souhlasím," řekl ředitel, "Byl to nejlepší učitel Obrany, kterého jsem tu měli, ale bohužel jeho nemoc...," nedokončil, jen se na Harryho výmluvně podíval.
"Já vím. Diskriminace vlkodlaků, homosexuálů, svobodných matek a poloobrů," zabrblal nespokojeně, ale chápal, že se lidé bojí. Viděl, že vlkodlak bez lektvaru je nebezpečný, ovšem nevěřil že by to byla stvoření temnoty schopná jen zabíjet. Věděl jistě, že Remus je ten nejlaskavější člověk co zná.
"Nechápu," zamračil se zmateně ředitel, "Co má vlkodlactví a homosexualita společného? Samozřejmě, pokud nenarážíš na fakt, že Remus je vlkodlak a zároveň preferuje muže. To je ovšem pouhá náhoda, že se to tak událo. Se samotným nakažením to nemá nic společného."
Harry si muže za stolem zmateně prohlédl, když mu došla jeho slova. Mluvil o tom, že Lupin je gay. Když se nad tím teď v okamžiku zamyslel, dávalo to trochu smysl. Přinejmenším byl podobný takovým těm homosexuálům co zahlédl v sitcomech, upravený, jemný, stále usměvavý. Na druhou stranu ho to i překvapilo.
"Remus je gay?" zeptal se mírně nedůvěřivě, jen pro ujištění.
"Nevěděl jsi to?" pozvedl obočí, "Ano, Remus je gay, což o něm vědí snad všichni, až tedy na zástupy poblázněných studentek, které jsme tu měli loni, když učil," zlehka, víc jak pobaveně se zasmál, "Bylo to pro ně jistě velké zklamání že nebudou jeho vyvolenou, na druhou stranu to však jistě potěšilo celou řadu chlapců. Až samozřejmě do té doby, než se rozneslo že je také vlkodlak. Pak se obávám, že tato vlna sympatií trochu opadla."
Přešlápl z nohy na nohu, protože nevěděl, jak na to zareagovat. Hermiona mu už v loňské roce, když viděl dva z nebelvíru, jak se líbají na chodbě, vysvětlila, že v kouzelnickém světě na tom není nic špatného. Nebyl tu nikdo, kdo by vztahy stejného pohlaví odsuzoval, tak jako tomu bylo v mudlovském světě. Přesto osobně nikoho takového Harry neznal a nějak nevěděl, jak se s tím celým vypořádat. Bylo to podivným způsobem opravdu zneklidňující.
"Ne, nevěděl jsem to a... ehm doufám, že to nebude Remusovi vadit, že jste mi to řekl. Mám radši pomlčet o to, že to vím?" zeptal se.
"Ach, nevidím důvod proč. Nejspíš ti to neřekl proto, že to nepovažoval za podstatné," usmál se, "I když svým způsobem chápu, že tě to trochu vyvedlo z míry. Přeci jen tě vychovali mudlové a mám dojem, že tvůj strýc s tetou nebyli nikdy nakloněni věcem, které považovali za nenormální."
"Ne, to skutečně nebyli," souhlasil, i když to považoval za slabá slova při definici toho, jak moc jeho opatrovníci nesnášeli cokoliv, co se vymykalo z jejich představy normálnosti, "Raději už půjdu, abych vás nezdržoval. Na shledanou," rozloučil se. Ředitel mu pokynul a usmál se.
O chvíli později už kráčel Harry chodbou opravdu ke knihovně. Spíš než aby tam šel pro knihu nebo číst, doufal že tam najde Hermionu, která nebude v doprovodu Rona. Věděl, že Ron a Hermiona jsou stále přátelé, byl za to rád, protože nechtěl, aby dívka zůstala sama, zároveň ale neměl zájem se setkat se svým bývalým kamarádem. Chtěl prostě jen chvíli strávit s kamarádkou, bez kyselých pohledů od zrzavého mladíka.
"Ahoj, Harry," pozdravil ho kdosi zezadu. Obrátil se a překvapeně zamrkal na staršího, vysokého chlapce s vlasy barvy slámy.
"Cedriku, ahoj. Co...," zaváhal v otázce, co tu starší chlapec dělá, "Možná bychom spolu neměli mluvit," rozhlédl se po chodbě po pár lidech, kteří na ně už teď vrhali nepřátelské pohledy, "Víš, protože jsme vlastně soupeři v poháru a já jsem podvodník, což ti taky musí ničit reputaci."
"Hloupost, ale když myslíš...," souhlasil, zlehka se dotkl Harryho ruky a vstrčil ho do výklenku, kde na ně nebylo tak dobře vidět, jako přímo v prostřed chodby. V Harrym to vyvolalo podivnou nervozitu, že s ním tak Cedric jedná, snad jakoby chtěl dělat zakázaného nebo povídat něco tajného.
"Chtěl jsem se hlavně omluvit za ostatní," s povzdechem konečně pustil jeho rameno, "Nemyslím jen svou kolej a své přátele, ale prostě všechny... inu dobrá, Zmijozel tak docela nemyslím, protože od těch se to dá očekával, ale ostatní...," potřásl hlavou, "Nebelvírští by ti měli věřit, havraspárští by měli být dost rozumní, aby věděli, že nemáš prostředky k oklamání Poháru a moji spolužáci...," znovu potřásl hlavou, "Vymýšlet a roznášet pomluvy prostě není čestné."
"Ty za to přeci nemůžeš, jak se chovají ostatní," zakroutil zamítavě hlavou, "Já jsem na to zvyklý, že mě pomlouvají za mými zády, jako třeba předloni, když někdo otevřel Tajemnou komnatu," moc dobře věděl kdo, ale neřekl to, "Nebo loni, jak po mě šel Black, tak jsem zase byl pro všechny za chudáka a všichni se báli, že když budou se mnou, tak je Black docela určitě zabije. Ale stejně děkuji, víš za to, že si se omluvil, i když jsi nemusel."
Cedric se usmál, což bylo velmi příjemné. Kromě Hermiony to byl snad jediný spolužák, který se na Harryho za poslední dobu usmál.
"Nemáš za co," opáčil, "Taky jsem ti chtěl říct, že já se tě stranit nehodlám. Samozřejmě ti nepomůžu s úkolem, ani neporadím, to by bylo podvádění, nebudu se ale ani bránit tomu... abychom si někdy popovídali, třeba. Vím, že to zní hloupě, když to takhle říkám, ale přijde mi, že jsi osamělý, když se kamarádíš více méně jen s tou zrzavou dívkou a nejmladším z Weasleyů. Snad jsem tě tím neurazil."
Necítil se ani trochu uražený, jen cítil, že kdoví proč rudne v obličeji a na uších. Snad to bylo tím, že se nikdo v jeho životě nestaral o to, jestli má přátele a jestli se necítí osaměle. Nestarali se o to ani Ron s Hermionou, kteří se podle všeho zdáli naprosto spokojeni a navíc měli kromě Harryho i jiné přátele.
"Ne... uh já se necítím uražený ani osamělý, myslím že ne," zakroutil hlavou, "To jen teď, když jsou všichni tak naštvaní, tak někdy... nebudu tě tím zdržovat," ukončil to rychle, když uslyšel že na Cedrika někdo volá jménem, vlastně to bylo hned několik lidí a dokonce najednou.
"Nezdržuješ všeobecně," vyhlédl na chodbu, kde na něho kdosi volal jménem a mávl na ně, "jen teď mám ještě hodinu, takže musím jít. Mohli bychom se sejít večer na nádvoří a sednout si tam. Ještě bude teplo, tak je dobré toho využít a dostat se z chladných a zatuchlých hradních chodeb." Chodby zatuchlé nebyly, ale Harry chápal, jak to Cedric myslí. Chtěl se prostě dostat někam pryč od ostatních studentů, kteří by na ně čuměli jak na panny ve výloze, kdyby se setkali třeba ve Velké síni nebo ve společných prostorách.
"Dobře, tak v kolik?" zeptal se Cedrika na dobu setkání a sám sebe na to, proč souhlasí s tím, že si bude se starším chlapcem povídat. Opravdu byl tak hrozně osmělý, když měl jen Hermionu, že se chytal každého stébla lákajícího na pár minut v něčí společnosti? Sám nevěděl, protože byl přeci zvyklý trávit spoustu času sám, zavřený v malé přístěnku.
"V šest to bude ideální," navrhl a vycouval z výklenku.
"To je ale jen hodinu před večerkou," upozornil ho Harry, na což mu odpověděl jen trochu potutelný úsměv a pokrčení rameny. Jak to tak vypadalo, ani mrzimorští nebyli naprosto dokonalí a nějaká ta pravidla porušovali též.
Vystoupil ze stínu výklenku, aby jen sledoval, jak se Cedric připojil ke svým kamarádům a vydal se chodbou pryč. Cítil se poněkud zmaten z jejich rozhovoru, z podivné nabídky přátelství i z večerní schůzky. Dneska prostě neměl svůj den, protože když se to tak vzalo, dnes jen překvapeně koukal na to, co se rodí v kotlíku, že je Lupin gay a že se mu Cedric omlouvá.
Potřásl hlavou nad vším tím zmatkem a pokračoval zamyšleně v chůzi. Nehledě na to, jak moc ho Cedrikova nabídka překvapila, zároveň mu byla i příjemná. Potěšilo ho, že tu je někdo, kdo necítí nenávist, opovržení nebo co to vlastně jeho spolužáci k němu cítili. A nejen to, i jinak to bylo příjemné, protože Cedric byl na první pohled tak milý, že být v jeho blízkosti Harryho prostě lákalo.
Rozhlédl se po knihovně, vyhledal Hermionu, která tu samozřejmě seděla nad knížkou a vydal se rovnou k ní.
"Ahoj," pozdravil ji a kecl si na židli vedle ní. Dívka k němu obrátila hlavu, hned se usmála, potěšena, že ho vidí.
"Ahoj. Dal ti profesor Snape zase trest?" zeptala se okamžitě v návaznosti na zážitek o hodině a fakt,, že musel zůstat Harry ve třídě.
"Ne, jen odebral deset bodů za drzost... předpokládám že za ni, neodůvodnil to a vyhodil mě," vysvětlil. Nakoukl do knížky, která podle všeho pojednávala o obranných zaklínadlech, která se učila o dva ročníky výš.
"Co si mu řekl tentokrát?" Zamračila se.
"Proč automaticky předpokládáš, že jsem mu já něco řekl?" ohradil se, než mu došlo, že to nemá cenu, "Jen mi vadilo, že mě ani nenechal dokončit lektvar co jsem měl rozdělaný, to je všechno. Nechci o něm mluvit. Stalo se mi teď něco zvláštního. Potkal jsem na chodbě Cedrika a on... byl vážně milý, omlouval se mi a nabídl, že budeme přátelé. Divné, co?"
Hermiona si ho dlouze a velmi nepříjemně prohlížela, jakoby se mu chtěla očima provrtat do mozku, načež potřásla hlavou, snad jakoby se provrtala, ale co tam našla, se jí nelíbilo
"Jak jsem ho o prázdninách poznala, tak se ani nedivím. U tehdy se k tobě choval hezky," podotkla podivně důležitým hlasem, ovšem nijak víc to nerozváděla. I tak ho její hlas nutil se zamyslet. Nebyl to dobrý nápad, jelikož jako vždy, když se snažil pochopit co svými narážkami dívka myslí, ho začala bolet hlava. Jednou asi Hermionu požádá, aby mu začala věci vysvětlovat ještě víc polopaticky.
"A jak se všichni mají?" dotázal se raději, jak se zároveň nenápadně snažil zjistit, jak se má Ron. Nechtěl se ptát rovnou, protože nehodlal budit dojem, že se o něj vůbec zajímá.
"Dobře. Jsou pořád uražení, naštvaní a chovají se jako hlupáci, ale o tom ty víš své. Nechováš se lépe," řekla, maříc jeho snahu o utajení naprosto dokonala a zdálo se že i z velkou radostí. Zamračil se za to na ni.
Věděl moc dobře, jak jí vadí jeho spor z Ronem, jenže to nehodlal být on, kdo se zrzavému chlapci om luví jako první. Ronald musel nejdřív pochopit, že se do Poháru nepřihlásil Harry sám a pak odprosti, aby mu bylo odpuštěno. Pokud se tak nestane, tak nestane. Neustoupil Voldemortovi, tak proč by měl jednomu klukovi.
"To je fajn, tak na ně dohlédni," spíš tak zabrblal, než aby to řekl jasně a nahlas, jako souhlas se mu dostalo přikývnutí, "Víš že je Lupin gay?" vylétlo z něho hned vzápětí.
"Jistěže vím," odpověděla, jakoby to nebylo ani trošinku zajímavé.
"Věděla jsi o tom?"
"No já...," trochu se jí nahrnula červeň do tváří, "Musím se ti přiznat Harry že jsem do něj byla loni trochu poblázněná," nedůvěřivě si ji měřil, netušil že se Hermiona o někoho zajímá, "Vlastně jsem mu to řekla, skoro tedy... pořád jsem za ním chodila, povídala si s ním... prostě typický slepička," zakroutila nad sebou hlavou, "Na konci roku jsem mu to pak řekla rovnou, že jsem se do něj zamilovala, ale že chápu všechny ty věci, jako že je starší, co mezi námi stojí jako překážky. On mi na to pověděl, že nic z toho by mu nevadilo, jen že je gay. Tehdy se mně to vážně dotklo víš? Jenže pak mi o prázdninách poslal sovu s omluvou za to že mě nějak trápil, já mu odepsala taky s omluvou, on odepsal mě a tak dokola," vyklopila rovnou celí příběh, sice celá uzardělá, ale velmi upřímná.
"To jsme netušil. To je... ehm... dneska se děje na můj vkus moc divných věcí," podtokl. Zlehka mu položila dlaň na pažil.
"Ach Harry," usmála se, "Tak si pojď číst, bude tě to bavit."
Nevěřícně si ji změřil, když mu nabízela čtení a ještě tvrdila, že ho to bude bavit. Přesto však si vzal do ruky jednu z knih, kterou tam Hermiona měla připravenou ke čtení – něco týkajícího se zvěromagie, což Harryho hned zaujalo – a otevřel ji.
"Vždyť říkám; spousta divných věcí," zamumal si pro sebe, než se začetl.
Poznámka autorky: Vlastně k tomu nemám co říct, je to jen takoví začátek, proto pouze přeji příjemné čtení a zanechte komentář, pokud máte potřebu. Za všechny jsem vděčená a předem za ně děkuji.