Nedosažitelnost vítězství - 24. kapitola

Musel se zastavit a chytit jeho stopu. Bylo to snadné, protože zvěromágové jsou cítit jinak, než obyčejné zvířeta a Petr páchl obzvláště známě, nenáviděně a odporně.

Pomalu se vydal směrem, kam ho vedla stopa. Kráčel noha za nohou, potichu, jako zvíře na lovu, kterým skutečně byl. Čichal. Ochutnával vzduch kolem sebe a rozhlížel se, jestli neuvidí krysu, jak se mu snaží prosmýknout mezi nohama. Byl si jistý, že Petr snad ve své hlouposti nebo panice zabočil do uličky, které je slepá.

Zastavil se v jejím ústí a zahleděl se až na její konec, kde byla prostě zeď a jedno z mnoha závěsů visících zplihle podél rohů. Krysu nebylo nikde vidět, ovšem Sirius svou lidskou myslí věděl, že se Pettigrew zbaběle schovává právě v tom rudém závěsu. Nikde jinde být nemohl. Nejspíš si myslel, že to Sirius vzdá, nebo ztratí stopu, a pak ho nechá být.

Neznal Siriuse dost dobře, ač s ním strávil celé dětství, protože kdyby ho znal, tak by věděl, že on nikdy nic nenechává jen tak být. Rozhodně ne když má nefalšovaný vztek a touhu se pomstít.

Pomalu se proplížil slepou chodbou až k závěsu, rozmáchl se mohutnou tlapou a závěs strhl stranou rozervávaje ho při tom na dlouhé cáry látky.

Chtěl se na Červa vrhnout a udělat si z něho dnešní svačinku, ale zmohl se jen na to, tupě hledět na podivný výjev před sebou.

Za závěsem se neskrýval Pettigrew ve své zvířecí podobě, tedy ano, ale nejen on. Byla tam také mladá skřítka, kterou v Komnatě viděl po Nevillově boku. V na jedné ruce držela v látce zabalené skřítčí mládě, podle všeho jen pár hodin staré, a v druhé svírala za ocas zmítající se krysu. Poulila na Tichošlápka svá obrovská očiska, jak se strachem, tak i s pochopení, až neuvěřitelným.

"Pan... pan hledá tohle?" zeptala se a přistrčila krysu k velké zlovlčí tlamě.

Při skřítčiných slovech z něj všechen zuřicí vztek prostě odpadl. Mohl nahlédnout na krysu trochu racionálně, takže viděl, že by ji neměl zabíjet. Pokud tahle válka dnes skončí, bude třeba přivést Pettigrew před bystrozory, aby dosvědčil, že je Sirius nevinný. To by jako krvavý flek na podlaze udělal stěží.

Tichošlápek si dřepl na podlahu a proměnil se zpátky v Siriuse. S novou proměnou a hlavně racionálním uvažováním, se v plné síle vrátila bolest v zádech. Hlava se mu z toho, nejspíš také ze ztráty krve, zatočila, jako kdyby seděl na nějaké šílené pouťovou atrakci. Dál se opíral rukama o zem a trochu tak odlehčoval svým zádům. Teď mu bylo jasné, že jak proměna, tak i skutečnost, že si ránu po prokletí neošetřil, to celé zhoršila. Alespoň mu momentálně bolest zabraňovala omdlít, jelikož byla přesně v té pravé síle, aby člověka zaručeně udržela při vědomí.

"Ano... hledám," zamumlal ke skřítce.

Velké oči se na něj upřely s dotazem, co má dělat, tak musel něco rychle vymyslet. Hůlku měl stále při sobě, tak udělal první, co ho napadlo. Několika mávnutími proměnil zbytky závěsu v malou, ale opravdu hodně malou, klec s hustým mřížovím. Otevřel ji a přistrčil ke skřítce.

"Vraž tu ohavnou krysu dovnitř!" rozkázal.

Skřítka – na mysli mu matně vytanulo jméno Typy, kterým ji možné Neville oslovoval – strčila Pettigrewa do klece a ochotně za ním zaklapla dvířka. Jak věděla, že po něm Sirius jde, nebo proč se ke kryse chovala s takovým odporem, to byla jedna ze zvláštností skřítčího vědění. Nebádal po tom, byl rád, že ho včas zastavila a s tím ohavným zrádcem mu pomohla do klece.

Zvedl se, lépe řečeno se o to pokusil, ale prudká bolest a pálení na zadní straně stehen a v podkolenních jamkách mu to naprosto znemožnila. Vředy se museli rozšířit až na nohy, aniž by si to uvědomil. Až teď mu bylo moc dobře jasné, že už se na nohy nepostaví. S každým pohybem mu praskla kůže a to nebylo pro chůzi moc dobré. Zase si klekl, předklonil se a čelo si opřel o studenou podlahu. Doufal, že by chlad mohl prosáknout čelem a nějak zázračně se přesunout na jeho záda a nohy. Vážně by potřeboval ošetřit.

Nohy i ruce se mu rozechvěly, až se nakonec začaly podlamovat. Nechal je, prostě kleskl tělem na podlahu. Zespoda cítil chlad kamene a zezhora zase pálení připomínající požár. Bylo mu z toho vážně na zvracení. A vážně, ale vážně, přísahal, že až tohle skončí a on bude ošetřený, tak Pettigrewa připraví o všech jeho zbývajících devatenáct prstů. Hezky bude uřezávat jeden prstíček po druhém, dokud Petrovi nezbudou jen pahýly rukou a nohou.

"Typy se o pána postará," ujistila ho skřítka svým profesionálním hlasem sluhy, který defakto říkal, že je její pán naprostý debil a nedokázal by se bez její pomoci ani obléct. Svým způsobem měla pravdu, vlastně se nikdy neuměl o sebe bez skřítků postarat.

Cítil, jak mu na zádech odstraňuje látku a jen doufal, že ví, co dělá a nenechá utéct tu ohavnou krysu. Před obličejem se mu objevilo skřítčí mimino, sedělo na všech čtyřech a hledělo mu zpříma do očí. To rozhodně nebyl pohled, který si chtěl pamatovat, jako poslední ze svého života.

Obrovské skřítčí oči a ohavný skřítčí obličej. Vážně, skřítčí mláďata byla extrémně odpudivá stvoření, která bohužel nevypadala ani jako Churchil, tak jako ta lidská.

Radši oči zavřel.

 

°°0°°

 

Držel Severusovu hlavu ve svém klíně a nevšímal si vřavy kolem. Nikdy nechtěl bojovat, dokonce se ani jako malý nepral. On chtěl být se svým manželem, postavit si velký skleník na zahradě jejich útulného domu a starat se v něm o přísady do Severusových lektvarů, zatím co Typy bude na zahradě opečovávat Snapea-Longbottoma juniora. Tak jak se dostal až sem? Mezi létající kletby, padající zraněné a mrtvá těla a k tomu, že drží manžela v náručí a ví, že se už nikdy neprobere.

Harry mu to nemusel říkat, nemusel by ani zaslechnout ty řeči o zničené mysli, aby věděl, že je Severus pryč. Měl stejný výraz. Úplně stejný, jako rodiče, když je chodil navštěvovat. Prázný pohled v očích, kde dřív byl černý oheň.

A Neville tu sakra nechtěl být. Nechtěl tohle všechno vědět a vidět. Svět kolem něj se nejspíš zbláznil a on, ač podivín, se v něm nedokázal vyznat. Něco mu říkalo, že by se měl zvednout, bojovat, jenže proč. Jen proto že ho hloupý Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru a někdo kolem si pomyslel; Hele, Neville by mohl být náš dobrý vůdce, přece nemusel bojovat. Ne, potřeboval by k tomu jiný důvod, než jen své přesvědčení. Po smrti Lestrangové, kdy už neměl žádnou pomstu, za jejímž ukojením by se hnal, bojoval pro lepší svět, do kterého by zařadil i Severuse. Přes to všechno co se stalo, co sám udělal nebo řekl, stále doufal. Teď už ne. Severus už nebyl mezi živými. I kdyby oba přežili, pak stále milovaný manžel skončí u Munga jako živý exponát a Neville bude zase sám.

Sklonil hlavu do jeho černých vlasů a zabořil do nich nos. Stále byly cítit po lektvarových výparech a byli prostě mastné. Někoho by to mohlo odpuzovat, on už si zvykl a asi by to nechtěl jinak.

Výkřik, podivně známý, přehlušil všechen hluk v okolí. Nebyl tak silný, ale Nevillovi byl natolik povědomý, že přilákal jeho uzavřenou mysl.

Zvedl tvář ze Severusových vlasů a pohlédl k profesorskému východu z velké síně, odkud si byl jist, že výkřik přišel. Spatřil tam Rona, nefalšovaně vyděšeného, jak se rozmachuje mečem a pokouší se zabít hada u svých nohou. Neville příliš jasně neviděl, jak se mu to daří, protože mu ve výhledu stálo příliš mnoho lidí, ale něco mu říkalo, že to Ronovi moc nejde.

Hermiona, v dost zuboženém stavu, se opírala o dveře a vrhala kletby na hada, po kterém Ron tak usilovně sekal. Ani jí se příliš nedařilo, protože se zdálo, že had je chráněn velmi silným štítovým kouzlem, odrážejícím prakticky jakoukoliv kletbu. Neodpustitelná by jistě prošla skrz, ale tu by dívka nikdo nepoužila, to věděl každý.

Ten výjev byl natolik odlišný od dění v okolí, od lidí mávajících hůlkami a vysílajících kletby, že plně upoutal jeho pozornost. Dokonce natolik, že se dokázal klidně nadechnout bez bolesti potlačených vzlyků v krku a uvolnil sevření paží kolem svého manžela.

Vidět své přátele, jediné a vlastně i nejlepší, co měl, kromě Lenky, jak bojují o holí život, byl pohled, který mu očišťoval mysl od zármutku a naplňoval ji jistým odhodláním. Snad by mohl najít nový smysl svého života v tom, že ostatní přežijí, což není vůbec špatné. Rozhodně lepší než pomsta a momentálně reálnější, než domek a šťastný manželský život.

Přesto se nedokázal odtrhnout od zátěže mužského těla na svých nohou. Zase k němu sklonil hlavu, proto neviděl, jak had málem zatnul své zuby do Ronovy paže, porazil ho na zem a vyrazil mu z ruky meč. Stejně tak neměl zdání, že Hermiona ze svých posledních sil zvedla svého přítele ze země a táhla ho pryč do chodeb hradu.

Zavřel oči a přitiskl své čelo na Severusovo. Hluk bitvy se vzdálil do hučení v jeho uších, které se dalo tak snadno ignorovat. Nevnímal okolí, stejně tak necítil, co se děje s ním samým. Právě proto si neuvědomoval tenké stříbřité nitky klouzající zpod jeho víček společně se slzami a dopadající na Severusovu tvář. Neviděl ani to, jak se stříbro vsakuje do mužovy kůže a jak se s každou novou stříbrnou kapkou Severusovy oči pod víčky pohybují rychleji a rychleji. I kdyby to viděl, netušil by, co to znamená a nevěděl by, jestli je to dobře nebo špatně. Lepší bylo, že nezná.

Z jeho uzavření před světem ho vyrušil až náraz něčeho chladného a těžkého do boku jeho nohy. Donutilo ho to zvednou hlavu. Spatřil u svého boku meč. Jeho čepel se ostře leskla a jílec zase zářil zlatem, stříbrem a drahými kameny. Nepochyboval o tom, co je to za meč, ač mu takto blízko byl poprvé za svůj život. Měl ho doslova na dosah ruky, stačilo se jen natáhnout a sevřít jílec.

A meč k němu promlouval.

Ne lidskou nebo skřetí řečí, tohle bylo podvědomé šeptání. Jako když sedíte pod stromem zatíženým podzimem, listí z něj padá dolů v poryvech vánku a vy se snažíte v šustění rozeznat slova. Nejde to a v tomto případě to ani nebylo třeba. Nemusel znát jasná slova, aby věděl, co mu meč říká. Vyzýval ho, aby přestal ztrácet čas zármutkem, na který přijde doba až nadejde vítěztví, a vstal ze země. To vše proto, že je pravý nebelvír, ti se nevzdávají a stále bojují. Hloupé, ale bylo to tak.

"Já musím pomoct Ronovi a Hermioně, miláčku," promluvil na Severuse, ač věděl, že ho muž nevnímá, "Nechám tě tady, ale neboj se, nic se ti nestane. Všichni si myslí, že jsi mrtev a do mrtvých nestřílí ani Smrtijedi. Doufám," dodal potichu, opravdu si nebyl přesně jistý.

Opatrně složil Severusovu hlavu na studenou podlahu, vyprostil se zpoza jeho těla a chopil se meče. Držet ho v ruce bylo zvláštně příjemné, jako když se dotknete své hůlky nebo třeba teplé sušenky. Ano, připomínalo mu to babiččiny sušenky. Bláznivé srovnání, když si člověk uvědomí, že je to meč, kterým byl zabit například bazilišek a kdo ví co ještě jiného odporného, jenže to teplo a přízračná vůně čerstvého sladkého pečiva mu dodávala klid a odvahu. Možná tak meč fungoval. Připomněl člověku to krásné v životě, aby se pak byl schopen postavit a bojovat dál.

Vstal.

Teď bylo jeho úkolem zabít Voldemortova hada, přesně jak to říkal Harry, stačilo ho jenom najít. To bude snadné. Kam se může odplazit had v hradě, když po schodech asi chodit neumí. Určitě musel být někde nablízku. Snad. Doufal v to, jelikož jinak by asi nemělo pro něj žádný smysl plížit se tu podél zdí, v jedné ruce meč a v druhé připravenou hůlku.

Překvapivé bylo, že si ho nikdo nevšiml. Vlastně, až tak překvapivé to nebylo, celý život ho lidé ignorovali, jen si říkal, že musí vypadat přece jen trochu nápadně. Byl jedině šokovaný, že se bez jediného zranění dostal z Velké síně ven do chodeb a jimi pryč. Nepřemýšlel o tom, kam jde, prostě šel tam, kam ho to táhlo. Nebo ho tam možná táhl meč. Měl z něj ten dojem, jako kdyby napovídal, kudy má jít. Poslouchal ho bez výhrad, jelikož přinášel klid a jistotu, což bylo něco, co Neville právě teď potřeboval.

"Herm! Stranou!" uslyšel z jedné z postranních chodem Ronův pronikavý hlas, po kterém následoval rachot zříceného brnění a Hermionin tlumený výkřik, který se docela dost podobal sprosté nadávce a byl zakončený dlouhým zavzlykáním.

Stiskl jílec pevněji a vpadl do chodby. Hermiona ležela na zemi, hůlku neměla v ruce, jediný, kdo se tu kouzl bránil, byl Ron, jež se snažil silným Protegem odrážet od nich opakované útoky obřího hada. Ten vztekle syčel, dokonce i člověku, který neovládal hadí řeč, to znělo jako výhrůžky a nadávání, narážel otevřenou tlamou do štítu a ze zubů se mu dosloval valil jed, odkapávaje na zem. Svým ocasem se zákeřně pokoušel zrzavému mladíkovi podrazit nohy, aby ho tak zneškodnil.

Neville na nic nečekal, popadl ze země kámen a vši silou ho mrštil po hadovi. Kus květinového obložení se od hada odrazil, aniž by mu to ublížilo, ale přpoutalo to jeho veškerou pozornost k mladíkovi, co to po něm hodil. Obrátil svou obří hlavu po něm a vztekle zasyčel.

"Sakra!" vykřikl Neville, jelikž had se bleskurychle pohnul jeho směrem, takže měl sotva čas na to se obrátit a vydat na útěk. Slyšel za sebou Rona volat jeho jméno, ale neměl možnost se obrátit. Bohatě mu stačilo, že slyšel hlasité šustění župin klouzajících po zaprášené podlaze chodby.

Před hadím výpadem uhnul do výklenku, využil své rychlosti, obrátil se a nešikovně máchl mečem proti útočníkovi. Podle třeskotu a prudké bolesti v ramenou poznal, že čepel narazila do země místo do plazího těla. Zvedl meč nad hlavu a znovu jím máchl, tentokrát do strany do míst, kde koutkem oka zahlédl zelený stín.

Ani tentokrát se netrefil.

Had byl rychlejší. Ucítil jeho tíhu, jak ho sráží na zem a pak silné smyčky ovíjející se mu kolem těla. Prudký stist těch smyček ho donutil pustit meč, protože reflexivně zatnul ruce do studeného těla, které měl ovinuté kolem hrudníku. To samozřejmě nepomáhalo, nebylo možné hada ze sebe sundat pouhou nedostatečnou lidskou silou.

Trojúhelníková hlava se mu sklonila nad obličejem. Jed mu odkápnul na hrudník, kde se naštěstí vpil do hustě tkaného kašmírového svetru, který mu dal Severus k posledním Vánocům. Byl mu za to vděčný. Tato malá záchrana mu ale nemohl pomoci, musel tedy vymyslet něco lepšího, dokud mu ještě nepopraskala žebra a měl dost vzduchu. Toho totiž rapidně obývalo.

Sáhl za sebe, popadl meč a jeho hlavicí vší silou prašil hada do oblasti, kde předpokládal, že má spánek. Očekával, že se rána opět odrazí od štítu, jež hada chránil, ale hlavice prošla skrz a prašila hada přímo do šupinaté hlavy. Zřejmě ho to částečně omráčilo, protože povolil své smyčky, čehož Neville hned využil a bleskově se z nich vysoukal.

Had zaklepal hlavou, jako kdyby se snažil rozehnat malátnost a pak se zvedl do výšky, jak jen mohl, aby ještě udržoval rovnováhu. Svýma rudýma očima tak mohl hledět přímo do těch Nevillových světlých, ač mladík už dávno stál, připravený k dalšímu boji.

Hleděli si navzájem do očí a Neville v té červené záplavě, ne nepodobné krvi, uviděl ještě něco víc. Nemohl by popsat co, ale věděl, že tento had je prostě součástí Voldemorta a že Pán zla skrz něj nahlíží. Byl si jist, že vidí to co vidí Naginy, že cítí to, co cítí, že slyší to, co slyší.

"Tohle je za Severuse, ty bastarde!" vykřikl hadovi do tváře, posílaje Voldemortovi svou zprávu, rozmáchl se mečem a s výkřikem se vrhl proti hadovi spíš jako splašené zvíře.

Had se vrhl proti němu s hlasitým syšením plným zloby.

Čepel meče se narazila do něčeho měkkého, podajného jako máslo. Vnímal, jakoby tím pomalu prošla skrz lámající se kosti, trhajíc šlachy, rozervávajíc tepny a pak dopadla na zem. V ten okamžik se mu do uší zaryl výkřik tak strašlivý, že ho to donutilo padnout na kolena do prachu, pustit meč a přikrýt si uši.

Z hadova rozetnutého těla se zvedl dým, černý jako sama noc a štípající v očích víc, než jedovaté výpary z kotlíku. Do očí mu to vehnalo slzy, které mu přetekly přes víčka a v proudech se vydaly na cestu dolů po tvářích. Kouř se mu dostat i do plic, kde pálil jako kdyby seděl v zapáleném domě. Nutilo ho to kašlat a lapat po vzduchu.

Na kůži cítil mražení magie tak zlé, že si ji ani představit nedokázal. Připomínalo mu to dobu, kdy ještě ani pořádně nebyl naživu a přesto bylo jeho tělo strašlivě týráno. Zkroutil se v bolesti tak, že si mohl snadno položit čelo na studenou a krví zalitou podlahu.

A pak... stejně náhled jako se to objevilo, všechna ta hrůza i zmizela. Kouře se rozplynul, zvuk vzdáleného řevu zanikl a magie rozprostřela do všech stran tak daleko, že se skoro zdála neškodnou. Mohl se v klidu nadechnout, znovu otevřít oči i se narovnat.

Pomalu to udělal, ovšem z kleku nevstal. Dál zůstával na zemi, oddechoval a začínal si pomalu uvědomovat, co všechno ho bolí. Na prvním místě to byla žebra, nejspíš naprasklá né-li zlámaná. Ruce, bolavé od neumělého rozmachování mečem, kterým si natáhl snad všechny svaly na ramenou a na pažích. Taky ho bolely nohy, které si kdo ví kde omlátil.

Veskrze se ale cítil šťastný. Nemohl zabít samotného Volderta za to, že ublížil Severusovi a že ohrožoval jeho přátele, ale věděl, že mu právě zasadil citelnou ránu přímo do hloubi jeho shnilého černého srdce. Nic nemohl Nevilla uspokojit a učinit šťastným víc, než skutečnost, že Voldemortovi způsobil bolest. Přinášelo mu to čirou rozkoš.

Rozesmál se.

Prostě se smál snad ze štěstí a možná ze zoufalství, každopádně to bylo uvolňující. Opadl z něj zžíravý smutek, stejně jako zlost a bolest, jednoduše tu byl jen smích odrážející se od stěn chodby. Díky němu však neslyšel, že se mu za zády kdosi plížil připravený ho zabít mávnutím hůlky. Že se vůbec něco děje zjistil, až když za zády uslyšel podivné heknutí a třesknutí upuštěné hůlky o podlahu.

Meč měl v ruce dřív, než si to snad dokázal uvědomit, vymrštil se na nohy a obrátil útočníkovi čelem, ochotný mu utnout hlavu, ať je to další had, vlkodlak nebo třeba jen obyčejný člověk.

Při pohledu, který se mu naskytl však dokázal jen doširoka otevřít oči a ruce s mečem mu poklesli tak, že se špička čepele dotkla země. Viděl totiž poměrně rozložitého muže, podle obličeje možná z části trola, jak překvapeně hledí na zakrvácenou ocel trčící z jeho vlastní hrudi přesně v oblasti srdce, jako jasné znamení toho, že obrův život končí.

"Co...?" vydal neurčitý snad dotaz, snad údiv nad vlastní smrtí, než se zhroutil na zem jako podťatý, odhalujíc tak muže, jež mu zasadil dýkou smrtelnou ránu.

Neville byl překvapen dvojnásob než před pár vteřinami.

Přímo proti němu stál Severus. Skutečně stál. Na vlastních nohách, oči měl otevřené a odráželo se v nich cosi, co by se dalo při hodně dobré vůli nazvat zbytkem temného lesku, co v nich zářil dřív. Hlavu měl trochu nakloněnou na stranu, podobně jako když se dříve usilovně soustředil na lektvarový experiment. Tvář mu zakrývaly prachem zešedlé a krví slepené vlasy. Stejně tak měl krev a prach i na šatech. Ale na ničem z toho celkem nezáleželo. Důležité pro Nevilla bylo jedině to, že jeho manžel otevřel oči a snad alespoň trochu vnímá svět kolem sebe.

"Severusi," zašeptal naprosto v šoku a pustil meč na zem. Rána, která se ozvala donutila muže sebou cuknout, otevřít pusu a pak ji zase zavřít.

Neville cítil, jak se mu z očí zase derou slzy, tentokrát ale skutečného dojatého štěstí. Pomalu, krok za krokem se vydal vstříc muži, kterého miloval. Zvedl ruce před sebe, dlaněmi vzhůru, jako ukazoval, že v nich nic nedrží. Přibližoval se opatrně, spíš jako kdyby se snažil začít ochočování vzácného zvířete.

"Severusi... to jsem já. Poznáváš mě?" ptal se tiše.

Vzhledem k tomu, že lektvarista neustoupil, jen dál poklidně stál, nakláněl hlavu ze strany na stranu a němě otevíral pusu, Neville usoudil, že může dojít až k němu. A že ho, možná, snad, Severus i poznává. Vztáhl k němu ruce a položil dlaně na bledou tvář. Cítil po rukou tvrdé strniště, stejně jako napětí v čelisti a pohybující se svaly, jako kdyby se Severus snažil něco říct, ale ještě se neodvažoval pustit to přes rty.

"Miláčku... víš, kdo jsem?" zeptal se v naději. Musel doufat, že ho manžel poznal nebo přinejmenším že mu teď dá veškerou svou důvěru, protože bez toho by se o něj nemohl postarat. Visel očima na tenkých bledých rtech, vyčkávaje, jestli konečně dostane odezvu.

"Ne...," byla první věc, kterou Severus vyslovil a Nevilla z toho zamrazilo v zádech skoro až hrůzou, "ville... Neville...," dokončil s jasnými obtížemi a k mladíkově nepříčetné radosti.

"Seve... můj Seve! Ano, jsem to já.... já jsem Neville.. Tvůj Neville... Všechno bude dobré, uvidíš...," šeptal naléhavě, zatím co si přitáhl manželovu hlavu k sobě na rameno a sám zabořil tvář do špinavých a mastných černých vlasů. Nemohl být momentálně šťastnější. Držel v náruči milovaného manžela, který byl sice nemocný, ale on věřil, že mu dokáže pomoct. Pomůže mu, i kdyby ho to mělo stát poslední dech v jeho životě.

Věděl že ho manžel vždy chránil, teď nastala doba, aby Neville pro změnu chránil Severuse.

 

°°0°°

 

Opíral si hlavu o Remusovo rameno a zpod přivřených víček sledoval hemžení kolem.

Madem Pomfreyová se věnovala zraněným se stejným nezlomným zápalem, jak při bitvě samotné. Přidala se k ní asi desítka starších žáků trochu zběhlých v lékouzelnictví mezi kterými byla například Cho. Členové školní kapely našli své nástroje, nebo si je možná vyčarovali, merlin ví, usadili se v rohu a začali vyhrávat jednu veselou melodii za druhou. Záhy se k nim přidali zpěvem lidé ze školního sboru, ale nejen ti. Zpívalo si daleko víc, dokonce i paní Weasleyová zpívala přes slzy a usmívala se, zatímco rozlévala polévku a dávala jí skřítkům, aby ji roznesli mezi zraněnými. Chopila se vaření a další práce hned, jak to bylo možné, ani si neodpočinula a prostě něco dělala. Byl to zřejmě její způsob, jak se vyrovnat s Fredovou smrtí a možná také se skutečností, že Ginny zrovna velmi láskyplně opečovávala Draca. Celou dobu na ty dva paní Weasleyová vrhala starostlivé pohledy, jak se o svou dceru obávala.

Ron, trochu dál zejména od své rodiny, starostlivě pečoval o zraněnou Hermionu. Lépe řečeno se o to neobratně pokoušel, když jí zas a znovu podstrkoval jídlo, vodu nebo vnucoval, že jí načechrá polštář pod zády. Dívka jeho přehnanou starostlivost trpělivě snášela asi jen proto, že nebyla nijak vážně zraněná a lůžko, na kterém ležela, si dokonce sama vyčarovala.

Pro Harryho to bylo celé úsměvné. Kolik let sledoval, jak kolem sebe ti dva tančí, proto bylo teď pěkné vidět, že si podle všeho konečně vyznali city.

V podobné situaci jako Ron byl momentálně i Neville, až na to, že jeho manžel Severus Snape opravdu jeho pomoc potřeboval. Byl sice zázrak, že Snape otevřel oči, chodil, dokonce i reagoval na každého, kdo na něj promluvil, to ale neznamenalo, že byl zdravý. To vůbec ne. Právě se společně s Nevillovou pomocí potýkal s tím, jak se najíst příborem. Nakonec mu mladík vložil do ruky lžíci.

Harry se přestal usmívat. Dívat se na Snapea, jak jí lžící rozmačkané brambory a maso Nevillem nakrájené na malé čtverečky bylo snad horší, než vidět všechny ty mrtvé. Snape byl jasnou ukázkou toho, že válka bude mít dalekosáhlejší následky, než jen dnešní smrt a jizvy na těle.

Pohnul hlavou tak, aby se nemusel dívat na Snapea, nebo konec konců na kohokoliv, a do zorného pole se mu dostal Siriusův obličej, který byl jen deset centimetrů vzdálený. Muž totiž ležel opřený o druhé Remusovo rameno, vyfukoval do vzduchu obláčky kouře z dýmky kterou vzal kdoví kde a pokyvoval nohou, na které měl pověšenou malou klec s vyplešatělou krysou.

Ten pohled Harryho uklidnil, protože jeho milovaný a kmotr vypadal naprosto spokojeně a klidně, už si ani nestěžoval na to, že ho svrbí hojící se vředy na zádech.

Stejně tak klidný byl i vlkodlak, o jehož hrudník se oba opírali, a který je oba objímal a hladil. Co bylo úplně nejlepší, Remusův krk už dávno nezdobil stříbrný obojek.

Harry se Siriusem mu ho sundali hned po tom, co se největší nápor uklidnil a bylo opravdu naprosto jisté, že Voldemort je mrtev a Smrtijedi se rozutekli do všech stran. Tehdy to byl pro mladíka, stejně jako pro Vlkodlaka velice silný okamžik. Harry si byl jist, že nikdy nezapomene na tu chvíli, kdy k němu po dlouhé době Remus opět obrátil své karamelkové oči plné bezbřehé oddanosti a pak jednoduše klesl na kolena, aby ho objal kolem pasu a zabořil svou tvář do jeho břicha. Jindy by od sebe vlkodlaka odstrčil, řekl by něco v tom smyslu, co to provádí, ale tentokrát to neudělal. Nepotřeboval vědět, že mu Remus klidně bude sloužit jako podnožka, on si jen chtěl být jistý, že má opět mužovu naprostou lásku a objetí bylo důkazem.

"Spíš?" dloubl do něj Sirius rukou, ve které měl dýmku, takže ucítil vůni bylinkové směsi přímo unosu.

"I kdybych spal, tak si mě právě probudil," zamumlal mu v odpověď a nadechl se vonného vzduchu. Ani si za ten poslední rok neuvědomil, jak mu chyběla tuhle vůně stejně jako pach obyčejného tabáku. Jak mu prostě chyběl Sirius.

"Co je?" zeptal se, když se mu od kmotra nedostalo odpovědi na jeho nevrlé mumlání.

"Nic, jen mě napadlo," odvětil muž, pohnul nohou, vyhodil klec do vzduchu a pak ji vzduchu chytil do rukou, "jak donutíme Červa mluvit v můj prospěch. Zdá se že má na mě trochu pifku."

To bylo slabě řečeno, krysa totiž v miniaturní klícce lítala na všechny strany a to nejen proto, že Sirius momentálně třásl klecí. Pettigrew byl zbabělec, ale v krysí podobě uměl být vzteklý zbabělec.

"S tím bych si nedělal starosti, však ono to nějak půjde," pousmál se a přistrčil prst ke kleci, krysa v ní se mu po něm hned vrhla, tak ucukl, "Má na výběr, buď to řekne bystrozorům dobrovolně, nebo si ho vezmu do práce, vzpomínku na ten osudný den mu z hlavy vyšťárám a dám do lahvičky, abych ji pak přednesl Starostolci. Nejsem v tom ale odborník, takže nezaručuji, že nedostane stejného lékouzelníka od Munga jako Snape."

Nerad lektvaristův stav využíval, ten muž byl hrdina a zasloužil si respekt, ale na Pettigrewa to mělo zázračný účinek. Krysák se podíval po Snapeovi, pak na Harryho a nakonec vlezl do nejvzdálenějšího rohu, jak jen to bylo možné, kde se stočil a přestal dělat potíže.

"To je docela dobrý trik," usoudil Sirius a konečně odložil klec stranou. Však už bylo načase, když si tu s ní celou dobu hrál. Vyfoukl pěkný kruh do vzduchu a ten pomalu vystoupal nahoru, kde se ztratil v modré obloze nad Velkou síní.

Remus se pohnul, poprvé za celou dlouhou dobu, kdy tu společně seděli na lavicích vyskládaných podél zdí. Jen si tak přehodil nohu přes nohu, ale pro Harryho to bylo další vyrušení z blaženého klidu.

"Vrtí se mi polštář," postěžoval si polohlasně.

"Promiň drahý, jen začínám mít hlad," odvětil vlkodlak a líbnu ho jako omluvu do vlasů.

"Tak mi ti uhneme," navrhl mu, i když nerad opouštěl jeho náruč, se začal zvedat.

"Ne," zadržel ho Remus pevným stiskem ruky kolem ramene, "V následujících hodinách vás chci mít u sebe. Oba dva. Vlastně nejen hodinách, ale po zbytek života. Pořád jen se mnou."

"Na hajzlík s tebou ale chodit nebudu," ohradil se s veselím úšklebkem Sirius, "Ovšem s tím, že budeme spolu po zbytek života, docela souhlasím. Nastěhujeme se na Grimmauldovo náměstí..."

"Počkej, k tobě domů ne. Je to schátralá barabizna a straší tam ježibaba,“ ohradil se Harry okamžitě, aniž by přemýšlel, asi proto že jeho mozek trochu únavou vynechával, „Tedy promiň, nemyslel jsem to tak.“

„Ne, dobrý, moje matka je ježibaba a byla i za života,“ odvětil poklidně Sirius, „ale dům rodiny Blacků už dávno není schátralá barabizna. Hodně věcí se změnilo. A čety domácích skřítků to tam dávají do pucu.“

„Čety skřítků?“ nechápal. Co věděl, tak v Siriusově domě byl jedině Krátura, ten nejotravnější a nejnesitelnější skřítek, který vůbec kdy žil. Byl tak strašný, že dokonce i on ho nesnášel a to už bylo co říct. Obvykle neměl ve zvyku jít proti někomu, kdo byl mrzutý, protože měl špatný osud. O jiných skřítcích neměl ani potuchy. A byl příliš unavený na to, aby se nad tím zamýšlel. Jen si promnul bolavé spánky.

„Ano, četa blackovckých skřítků. Vážně se toho hodně změnilo,“ řekl Sirius.

„Hmm, to vidím.“ To byla veškerá odpověď, které byl momentálně schopen. Únava na něj padala, jako těžký kabát. Posunul se do pohodlnější pozice, nahmátl Siriusovu ruku, kterou hned sevřel ve své a jednoduše zavřel oči.

„Budete mi pak muset povídat,“ zamumlal už v polospánku, „Ale až pak... po zbytek života.“

Poslední, co cítil, bylo, jak se Sirius naklonil a políbil ho na tvář jen kousek od koutku rtů.

 

 

Předcházející oo0oo Epilog

 

 

Miniaplikace

Poznámka autorky: 

  • Děkuji komentujícím za komentáře. :-)

Komentáře