Nedosažitelnost vítězství - 22. kapitola

 Vůbec se neplánovali dostat zpátky do Velké síně, ale snad to byl osud, že se tam ocitli. Původně chtěli prostě jít na Voldemorta – ano, velmi chytré – a zabít mu Nagini před nosem. Problém byl jedině v tom, že Harry nedokázal zjistit, kde by se mohl Voldemort nacházet. Snažil se opět dostat do jeho mysli, ale narazil jen na neproniknutelnou horu písku, která ho málem zasypala. Zdálo se, že bez Vlčího štěstí nemá šanci. Nebyl dost citliví, navíc si kvůli tomu už zase tiskl k nosu rudý a špinaví kus hadru, který mu Hermiona vyčarovala.

Vážně nesnášel, že pokaždé krvácí.

Měl zlost, zejména sám na sebe, ale na celý vývoj situace. Tolik lidí bylo zraněných, nebo dokonce mrtvých, to vše jen proto, aby mohl zničit všechny Viteály a pak zabít Voldemorta. Teď se však zdálo, že svůj úkol nebude schopný dokončit. Že to všechno bylo naprosto zbytečné a všichni tu zemřou.

Byl frustrovaný a měl zlost. Ale ani tato zlost a frustrace nebyla nic proti tomu, co se zmocnilo jeho nitra, když spatřil Snapea klečícího v davu lidí, kteří na něj mířili hůlkami. Vypadal příšerně, skutečně jako mrtvola a zřejmě ho drželo při životě jen to, že se o něj právě velmi neochotně starala Poppy. Mazala mu jakousi mast na krk, kde měl ještě teď z části viditelní šrám.

"Snape," bylo jedině co řekl, pak vytasil svou hůlky a rychle se vydal k němu. Uslyšel za sebou Hermionu, jak se ho snaží zadržet, ale nevnímal ji.

Jediným jeho cílem bylo, vmést tomu odpornému zrádci do tváře tu nejhorší kletbu, které bude schopen. Možná by mohl zkusit i cruciatus, protože u Snape si byl na sto procent jistý, že mu chce ublížit. Jemu rozhodně, nebyl to jen bezpředmětný a neodůvodnění hněv, jaký pociťoval vůči Šedohřbetovi. U Snapea to bylo naprosto konkrétní, jasné, nepopiratelné. Chtěl ho donutit křičet bolestí.

"Harry, ne!"

Pevné ruce mu stiskli ramena a zastavili ho. Částečně vzhlédl a překvapeně zjistil, že hledí do tváře Remusovi. Vlkodlak, jeho vlkodlak, si ho dovolil zastavit a odporovat mu. Chvilku trvalo, než si uvědomil, že za to může stříbrný obojek, který se Remusovi leskl v rozhalence košile. V ten okamžik měl chuť tu stříbrnou věc z milencova krku strhnout, jen zdraví rozum a vědomí, že to nejde, ho zastavilo. To ale neznamenalo, že nemohl vlkodlaka odstrčit stranou.

"Jdi mi z cesty! Chci toho bastarda zabít!"

"Ne!" zapřel znovu Remus a bez okolků mu opět zastoupil cestu, "Přišel se dobrovolně vzdát a chce s tebou mluvit. Má v úmyslu zradit nám Voldemorta, takže by sis ho měl vyslechnout. Navíc… myslím, že všechno není takové, jaké se na první pohled zdá."

"Já myslím, že je jasné všechno," vstoupil jim do debaty Ron, "Snapea svážeme, dáme mu roubík a hodíme ho do nejtemnějšího koutu sklepení. Až bitva skončí, tak si s ním vítěz udělá, co uzná za vhodné."

"Nebo si nejdřív poslechneme, co nám chce říct," navrhla smířlivější variantu Hermiona, takže to bylo dva proti jednomu a rozhodující hlas tu měl asi Harry. Pravděpodobně, pokud by se rozhodl Snape nevyslechnout, tak by skončil přesně tak, jak předestíral Ron. Někde svázaný a vydaný na pospas tomu, kdo ráno ještě bude mít dost lidí a bude stát na nohou.

Musel se rozhodnout.

Odvrátil pohled a vyhledal v davu, který hlídal klečícího Smrtijeda, Siriusovu tvář. Snad by mu on mohl poskytnout nějaké vodítko, nebo se alespoň zatvářit tak či ona. Modré oči se k němu sice zvedly, ale z tváře svého kmotra nedokázal nic vyčíst. Stále za Snapem, hůlku měl přitištěnou prakticky až k vězňovým splihlým vlasům, ale prozatím muže u svých nohou neproklel. To snad znamenalo, že on si ho chce vyslechnout. Nebo ho předat Voldemortovi, to byla další možnost.

Pokusil se nepřemýšlet hůlkou ani hněvem, ale racionálně.

Od Snapea mohli dostat mnoho informací, to bylo nepopiratelné, včetně způsobu jak se dostat k Nagini. Na druhou stranu neexistovala žádná možnost, jak zjistit, jestli jim říká pravdu. Veritaserum by ho nepřinutilo mluvit, na to byl příliš dobrý nitrobraně, s pravdomluvnými kouzly byl stejný problém. Snape prostě ovládal nitrozpyt a nitrobranu, proto z něho šli získat informace jen jediným způsobem. Opět jenom nitrozpytem.

"Dobře," svolil pomalu, "Promluvím si s ním."
Rozhodl se, že Snapea vyslechne, uvidí, co řekne nebo co slíbí, pak zváží, jestli se bude obtěžovat používat na něj nitrozpyt nebo ho nechá zavřít, jak doporučoval Ron. Tak nebo tak, připravil se na to, že bude muset zdolat nekonečnou stěnu, hladkou jako zrcadlo, která dělila Snapeovu mysl od okolního světa a chránila ho před každým vpádem.

Překonal vzdálenost, které ho od Snapea dělila a stanul v kruhu kolem něj. Lidé trochu ustoupili, jako kdyby mu poskytovali prostor pro rozmach hůlkou a chtěli se vyhnout zbytkové magii od vyřčené kletby, která by je mohla popálit. Proto bylo asi na několika tvářích vidět překvapení, když Harry jen shlížel na klečícího muže a neříkal nic.

"Harry," promluvil Neville, stál tam jako jediný s hůlkou skloněnou, "On se přišel vzdát a zachránil mi život."

Snad to byl pokus o přemlouvání, nebo mu prostě jen Neville sděloval fakt, to momentálně neřešil. Soustředil se výhradně a jenom na klečícího Smrtijeda, který k němu prozatím ani nezvedl hlavou. Snažil se ho vnímat, vycítit, ale narážel jen na ozvěnu vlastního hněvu, který jako kdyby se mu od Snapea vracel zpátky neznásobený, naopak rozestřený. Z ostatních vnímal převážně zlost, občas hraničící z nenávistí, ale všechny tyhle myšlenky ponechával stranou.

"Doporučuji ho prostě vydat Voldemortovi a nijak si jím nešpinit ruce," navrhl Sirius, přesně jak Harry předpokládal, že se stane, "Nechce ho tak moc jako tebe, ale mohli bychom za něj vyměnit nějaký čas a zatím vymyslet strategii."

"Pán zla vás požádal, abyste mě vydali?" položil Snape otázku a konečně pomalu zvedl obličej.

Snažil se nevybuchnout zlostí, když viděl tu tvář bez jediné stopy strachu nebo pokory. On se nebál, zřejmě přesvědčení že oni, ti dobří, mu přeci nic neudělají.

Zatnul pěsti a potlačil nutkání mu jednu rovnou vrazit do hákovitého nosu.

"Ano, copak jsi to neslyšel?" zeptal se Ron, který Harrymu jako vždy stanul po boku, "Zrovna před chvíli navrhoval, že nás nechá žít výměnou za tvůj a Harryho život. Harryho nedáme, ale tebe mu klidně hodíme z hradeb."
"Neslyšel jsem nic," odpověděl Snape, pohled neodvrátil od Harryho, "Uzavřel jsem svou mysl v okamžiku, kdy jsem unikl Pánovi zla. Vím, že vám poslal do mysli podprahovou zprávu, ale přes mé bariery se její znění nedostalo."
Tak to byl docela průser, když se ani Voldemort nemohl dostat přes Snapeovu stěnu, pak co by mohl zmoct on, který byl v nitrozpytu sotva z desetiny tak zkušený a schopný, jako Snapeův pán. Mohl tak leda rozdělat ohníček a pár hodin si počkat, jestli to čirou náhodou lektvaristu neunaví natolik, že poleví v soustředění. Něco mu říkalo, že on jen tak nepoleví.
"Dokáže nám ublížit pomocí nitrozpytu?" zeptal se Remus.

Napadlo by ho to také, ale prozatím se tak daleko v myšlenkách nedostal. Nikdy ale nepopíral, že Remus nebo třeba Hermiona, umí uvažovat rychleji, pokud nešlo vyloženě o boj.

"Ne," odvětil Snape pomalu, "Je vás příliš mnoho, ani on nemá tolik síly, aby vnikl do mysli každého z vás. Zpráva, kterou vám poslal, se jen letmo dotkla vašeho vědomí, k mentálnímu útoku potřebuje daleko více soustředění."
"A může alespoň někomu číst v mysli na dálku?" už se chytal, takže sám položil další dotaz. Věděl, že něco takového možné prý je, jen neznal podrobnosti a netušil, jakého rozsahu jsou Voldemortovi schopnosti a vědomosti.

"To byste měl vědět sám, Pottere," zavrčel lektvarista, hlasem, který rozhodně používal při hodinách, "Může hromadně poslat nějaký strašlivý výjev, který vás vyděsí, ale racionálně uvažující lidé pochopí, že je to jen klam. Není mu schopný u takového množství myslí dát jasný tvar a ani tu správnou hloubku. Platí to i naopak. Jistě vnímá váš strach, ale nerozená z něj nic konkrétního. Musel by něčí mysli znát osobně, už ji někdy přímo ochutnat, aby ji dokázal na dálku napadnout."
To znamenalo, že byl ohroženou skupinou. Pravděpodobně byl ovšem jediný, protože se jistě na hradě nenacházeli lidé, kteří by jen tak běžně rozmlouvali s Voldemortem tváří v tvář.

"Zatím věřím tomu, co říkáte," usoudil, že mu Snape nelže, "ale není to dost, abych vás chtěl dál poslouchat. Co mi ještě nabídnete, Snape?"
"Všechno," pravil muž vážně, oči se mu leskli intenzitou pohledu, který by Harryho možná dřív i vyděsil, "Všechno o Pánovi zla, jeho strategii, jeho přívržencích. A o viteálech," tuhle drobnost si nechal na konec, jako trumf, který měl patřičný účinek.

Jak by také mohl odolat nabídce jak řádného vysvětlení, tak klíči ke zničení Nagini a tím i Voldemorta. Udělal krok do středu kruhu a pomalu si přidřepl, aby byl Snapeovi tváří v tvář. Dostal se tak blízko, že mohl cítit smrad masti, kterou měl muž na obličeji, stejně jako pověstnou směsici bylinek a něčeho mrtvého, což ještě posiloval pach potu. Nikdy nezažil, že by lektvarista smrděl něčím tak lidským, jako byl právě pot, což ho vždy nadřazovalo nad ostatní umaštěnce. Vlastně to bylo docela zábavné, že dnes klesl tam, kam patřil.

"Tak mluv," vyzval ho chladně.

"Slovy se to nedá včas vypovědět. Ukážu vám své vzpomínky, jen sežeňte Brumbálovu nebo mou myslánku a dáte mi hůlku."

"Nepřipadá v úvahu!" zamítl Sirius rázně, což bylo stejně to, co chtěl Harry říct, "Tobě už se nikdy hůlka do ruky nedostane, parchante. Ty už ji ani nikdy neuvidíš, protože tě Vodemort zabije nebo my pošleme na doživotí do Azkabamu. Když budu mít štěstí a nepolíbí tě mozkomor, tak se budu moci chodit dívat, jak pomalu přicházíš o rozum."

"Správně," dal Siriusovi za pravdu, "Navíc bych vzpomínkám, která vložíte do myslánky nevěřil. Můžete je předem zdeformovat a vylhat, než mi je předáte. Jestli mi chcete říct něco, co bych v jednom rozhovoru nepochopil, pak odstraňte svou nedobytnou zeď a nechte mne vstoupit vám do mysli."
"Nikdy!" vykřikl Snape s takovou intenzitou, až se to rozlehlo Velkou síní, "Nenechám si do mysli lézt nezkušené, hloupé děcko, jako jste vy, Pottere! Nejste schopný postarat se o vlastní mysli, já vás nebudu pouštět do té své! Nejsem blázen! Nehledě na to, že," malinko se naklonil dopředu,“ vás by to klidně mohlo zabít. Už jste se viděl? Už jste viděl svou mysl? Vypadáte hůř, než skutečný Bradavický hrad. Sami osobě jsou vaše myšlenky jako plísňová nákaza, ve vašem stavu jsou přímo jedem. Ne, jestli mám zemřít, pak zemřu při smyslech a bez toho, aby mi nějaký ignorantský amatér a hlupák, jako vy, strašil v hlavě."

"Pak mi nemáte co nabídnout," s těmi slovy se zase postavil a obrátil se k odchodu.

Jestliže mi Snape neukáže mysl, pak nemůže jeho slovům nebo vzpomínkám v myslánce věřit, proto tu s ním nebude ztrácet čas, který by mohl využít k hledání a zabití Nagini.
"Harry, počkej!" uslyšel za sebou Nevillův hlas, takže se otočil. Spatřil svého kamaráda, jak si přidřepává ke Snapeovi. Lektvarista k němu obrátil tvář, která jako kdyby náhle mírně roztála. Nebyl v ní tak prudký hněv, jaký viděl Harry ještě před půl minutou. Byl to nečekaný pohled, protože si nikdy neuvědomil, jaký vliv má Neville na Snapea.

"Severusi," promluvil mladík k Severusovi, "On ti neublíží, jen si chce být jistý, že mu říkáš pravdu. Já ti věřím, jenže já nejsem Harry Potter. Můžeš mu prosím dovolit nahlédnout do tvé mysli?" zeptal se a pokusil se dotknout lektvaristovy tváře.

"Nebudu riskovat, že se ten amatér v mé mysli ztratí," odsekl Snape a ucukl před Nevillovou vztaženou rukou.

"Není amatér," namítl Neville, "Jednou jsem ho nechal vstoupit mi do mysli a bylo to… vlastně to bylo docela dobré, teplé a jemné. Nijak mě nezranil a neublíží ani tobě, tak prosím, dovol mu to. Když ne pro sebe, když ne pro tuhle válku, tak… kvůli mně."

Snape mlčel. Upáral dlouhý pohled na Nevilla, snad mu právě četl myšlenky, nebo možná prostě jen přemýšlel, to se nedalo poznat. Každopádně všichni, včetně Harryho, tiše vyčkávali, snad i se zadrženým dechem, jaké bude lektvaristova odpověď.

Nakonec jí dostali. Pomalé pokývání hlavou, které přišlo po nekonečně dlouhé době, během které se Harrymu, k jeho vlastnímu překvapení, nervozitou zpotily dlaně. Souhlas klečícího muže znamenal, že v následujícím okamžiku, se mu bude prohánět myslí. Sice to sám navrhl, považoval to za jedinou cestu, přesto se na to netěšeně netřásl.

Vytáhl hůlku a přešel dva kroky zpátky ke Snapeovi. Černé oči se k němu zvedly a obočí nad nimi se pomalu přiblížilo k sobě.

"Nemám vás rád, jste vrah, zrádce a Smrtijed, přesto přísahám, že vám úmyslně neublížím," přislíbil Snapeovi, co byla naprostá pravda a pozvedl proti němu hůlku, "Legilimens!"

 

Narazil na stěnu tak silnou, že by jí ani skřetí krumpáče neprorazily. Zároveň hladkou, že by jí nejlepším horolezeckým náčiním nezdolal. Mohl by tu strávit věky civěním na ni nebo tlučením holýma rukama do lesklého povrchu a ničeho by tím nedosáhl.

Vzdal by to hned v začátku, kdyby se neprostupná stěna nezačala rozplývat. Klouzala do stran, jako kdyby jí rozhrnul mořský příliv, a odhalovala tak Příčnou. Vyslyšel pozvání a vešel dovnitř.

Příčná ulice ve Snapeově podání byla dokonale prázdná, nebyl tu ani živáček, dokonce se tu nevyskytovali ani sovy. Vítr jí profukoval a hvízdal mezi domy. Přesto to tu nevypadalo pustě či třeba jen opuštěně, naopak byla tato ulice čistší a upravenější, než ta skutečné. Nikde nebyla ani jediná vylomená kostka v dlažbě, všechny doby byli barevní a nově omítnuté a ani lísteček nebo smítečko nerušilo tu dokonalou čistotu a upravenost.

"Dobrá, jsem tady, tak mi ukažte, co mi ukázat chcete!" zavolal do prostoru, doufaje že buď dostane nějakou odpověď nebo ho Snape alespoň navede. Splnilo se.

Na chodníku se objevila cedule s blikající šipkou ukazující ke dveřím jednoho z mnoha obchodů a hlásající 'Začátek všeho'. Trochu pofiderní sdělení, ale lepší než nic. Vydal se proto k nápisu, přičemž míjel výlohy obchodů. Viděl v nich neurčitou změť vzpomínek, jak na sebe, tak na Smrtijedské setkání, výjevy krajiny, bublající kotlíky. Nad každou výlohou byl nápis hlásající, co to uvnitř vlastně je. Někde bylo 'Nezávazné lektvarové experimenty' další zase hlásal 'Vývoj vlkodlačího lektvaru' nebo 'Věci které nesnáším' a pak jeden označený jako 'Remie', kde byli vzpomínky na Remuse od jeho dětských let až po dospělost. Tam se Harry krátce zastavil, váhaje, jestli by měl vejít dovnitř. Naneštěstí byl tento obchod přímo sousedící s tím, ke kterému ukazovala šipka, proto ho nechal na pokoji a udělal ty dva poslední kroky.

Zvedl hlavu a předčetl si název 'Lil', prostě jen Lil, což mohlo být cokoliv, jeho však první napadla zdrobnělina matčina jména. Nahlédl proto skrz okno do obchodu a zjistil, že má pravdu. Viděl tam zrzavou dívku, posléze ženu a předtím holčičku v mnoha různých vzpomínkách.

Zamračil se, stiskl kliku a vešel dovnitř. V ten okamžik ho vzpomínky pohltili.

 

Dvě holčičky houpající se na houpačkách.

"Podívej, Pet! Já letím!" vykřikla dívka se zrzavými vlasy a skočila z rozhoupané houpačky na zem. Skutečně se chvíli vznášela ve vzduchu, než dopadl do podřepu. Rozesmála se. Chlapec ve stínu stromů se usmál společně s ní.

....

Dětský pokoj, chlapecký, podle nepořádku a několika poházených časopisech o sportu a famfpálu, ovšem také lektvarech.
"Vždycky jsem si přála mít staršího bratra, Sevie!" prohlásila malá Lily razantně, "To aby mě chránil a zbil každého, kdo by mi chtěl ublížit. Někoho jako jsi ty."

"Ale já jsem mladší…“

"Jsi jen ohavné ožralé prase!" přerušil ho ženský křik.
"A ty si děvka!" zařval mužský hlas, ozvalo se plesknutí, jak dlaň dopadla na něčí tvář a pak ráno těla dopadnuvšího na podlahu.

"a nebudu tě umět ochránit. Tak jako ji…“

...

Chodba Bradavického hradu. Snape běžel za Lily a chytl ji za rukáv svetru od uniformy. Byl celý mokrý, na několika místech z něj visely chaluhy z jezera, ve kterém se vykoupal, a pod okem se rýsovala modřina.

"Je mi to líto, Lil," omluvil se, Snape se omluvil, což bylo neuvěřitelné.
"To ti udělali oni?" zeptala se polohlasně, provinile.

"Na tom nezáleží, jen mi prosím odpusť, že jsem ti… že jsem tě nazval mudlovskou šmejdkou," naléhal, nedbalí svých zranění.

"Já už ti dávno odpustila a je mi líto, že ti ublížili. Ukaž… postarám se o to," vytáhla hůlku a mávnutím ho zbavila jak chaluh, tak vody kapající z šatů, "Tak… takhle je to lepší. Ach Sevie, co to s tebou poslední dobou je? Už dřív si se s nimi pořád handrkoval, ale v poslední době je schválně provokuješ a útočíš na ně. Copak ti nestačí, jak s tebou vždycky zametou?"
"Neprovokuji je víc, než jindy. Potter je namyšlený panák, co by si zasloužil cruciatus!" odsekl Snape se svou typickou nevrlostí, kterou u něj Harry už dávno znal.

"To si opravdu myslíš?" zeptala se smutně, Snape se zlostným výrazem přikývl, "Změnil si se, Severusi. Jsi jiný od doby, co se taháš s Nottem a dopisuješ si s Malfoyem. Měl by si toho nechat."
"Jsou to moji přátelé," ohradil se prudce, "Měla bys být ráda, že jsem si konečně našel kamarády a ne mi to vymlouvat. Copak jsi to nebyla ty, kdo pořád naléhal, abych se víc bavil s lidmi?"

"Ano, ale já myslela někoho jako je… nevím, Remus nebo Tania z Havraspáru. Ti, co sis vybral, nejsou tví přátelé a přivedou tě jen do problému."
"O tom ty nemůžeš nic vědět," znovu odsekl a zamračil se. Mírně pokývala hlavou a smutně se pousmála jeho slovům.

"Jak myslíš…“ Nehádala se, jen se obrátila a vydala zase pryč chodbou.

"Lil!" zavolal ji, ona se obrátila, "Jsem jím pořád? Jsme tvůj velký bratr?"

"Jistěže," odvětila, "Už navždy, Sevie."

 

Harry dopadl na dlažbu Příčné.

Věděl, že se jeho matka se Snopem přátelila, ale nikdy netušil, jak hluboké to přátelství muselo být. Alespoň ze Snapeovy strany, protože z těch vzpomínek sálal nefalšovaný cit. Opravdová láska. Ano, Snape, ten Snape, který byl bezcitným parchantem a chladnokrevným vrahem, miloval Lily jako svou malou sestru. Jako člena nejužší rodiny. To se nedalo popřít, vlastně za všech stran se to na Harryho valilo jak voda z protržené hráze.

Připouštěl si, že nahlížet na na Snapea je víc než těžké, přesto nepochyboval o pravdivosti všeho, co viděl a co cítil. Bylo to prostě tak, bezesporu a bez debat. Musel se s tím srovnat, tak jak s kteroukoliv pravdou, kterou kdy ve svém životě poznal, a nelíbila se mu. A že jich bylo požehnaně.

Pomalu se zvedl a rozhlédl kolem sebe. Chtěl se zeptat, jestli je tohle vše, co mu chtěl muž ukázat a říci, ale nedostal se k tomu, protože další cedule mu ukázala směr ke krámku na protější straně. Přešel na druhou stranu ulice a podíval se na nápis. 'Albus Brumbál' skvělo se na štítě. V obavě toho, co by tam mohl vidět, vztáhl ruku, stiskl kliku a vpadl dovnitř.

 

První co viděl, byl Snape slídící za Brumbálem a Trelawneyovou, takže to byl právě on, kdo vyslechl celou věštbu a donesl ji Voldemortovi. Tedy nic, čím by se měl Snapea chlubit, přesto mu to tu ukazoval.

Další vzpomínka byl Snape prosící o pomoc a Lilyin život. Žádal u Brumbála ochranu pro ni, ale kupodivu i pro Harryho, jen Harryho otce vynechal, což až tak překvapivé nebylo. Brumbál mu vyhověl, za podmínky, že mu Snape bude donášet na Pána zla. Harry nemohl ani předstírat, že by byl překvapený jednáním starého čaroděje, protože nebyl ani trochu. Dávno už mu došlo, že Albus chtěl z každé situace vždy vytěžit naprosté maximum, které jenom šlo.

...

Snape se opíral kdesi v zapadlé uličce, Harry by přísahal, že je to Obrtlá, o zeď a vypadal, bez rozpaků by se dalo říct že zoufale.

"Slíbil jste, že bude v bezpečí! Přísahal jste mi, že ji ochráníte, když vám pomohu!" vydechl prudce, bez vší své obvyklé arogance, teď spíš s bolestí a v obviňujícím gestu ukázal na Brumbála.

"Dělal jsem, co jsem mohl, ale zklamal jsem. Alespoň Harry, její syn, žije, toho by sis měl vážit, Severusi," snažil se ho Albus uklidnit smířlivým hlasem.

"Co je mi do Potterovic spratka!" vykřikl a praštil pěstí do popelnice po své pravici, "On klidně mohl zemřít, ale ona byla… byla to má sestra! Přísahal jsem, že ji budu chránit! Nedokázal jsem to dodržet…“

"Pak tedy ochraňuj alespoň Harryho. Věz, že ona by si to tak přála, protože ti důvěřovala i přes všechno, co se stalo," pokračoval starý kouzelník v přemlouvání.

"Nebudu ho moc chránit, když mě necháte zavřít do Azkabanu."

"Nedovolím, abys tam zůstal, Severusi. Dostanu tě ven dřív, než se měsíc zakulatí, to ti přísahám," zavázal se Brumbál, pak jemně uchopil mladšího muže za loket a přitáhl ho k sobě blíž. Podivné bylo, že se Snape ani trochu neohradil proti jeho doteku, naopak se v poklidu nechal vést.

Vyšli z uličky mezi domy skutečně do Obrtlé a z ní pak na Příčnou. Společně pak zamířili pryč.

...

O něco starší Snape stojící na ošetřovně uprostřed noci a to nad lůžkem, na kterém, k Harryho překvapení, ležel on sám. Byl v té době malí, mohlo mu být tak jedenáct, takže snad po útoku Quirella na konci prvního ročníku. Co dělal Snape u jeho lůžka to byla záhada.

"Je jako jeho otec," podotkl do prázdnoty, ze které se vzápětí vyloupl Brumbál.

"Je také jako jeho matka," oponoval ředitel, sebral ze stolku u postele jednu žabku a rozbalil si ji, "To vždy záleží na úhlu pohledu."
"Pche!" odfrkl si Snape, "Je to prostě malý rozmazlený spratek, co na sebe rád poutá pozornost a navíc se bezhlavě vrhá do nebezpečí. Jediný způsob, jak bych ho mohl účinně ochránit je buď mu zpřerážet všechny končetiny, nebo ho uspat Živou smrtí."

"Takové drastické metody bych na něj nepoužíval, zvláště proto, že ti to prozatím jde moc dobře, Severusi."

Snape po ně vrhl jeden ze svých patentních temných pohledů, který ovšem neudělal na Brumbála pražádný dojem, pak zavířil pláštěm a dramaticky odešel.

...

Snape sklánějící se nad Brumbálovou černou rukou. Někdy v podvečer v ředitelně. Lektvaristovo obočí bylo nakrčené, jak se zasmušile mračil.

"Měl jsi mě zavolat hned, jak se to stalo, Albusi. Možná bych ti ještě mohl pomoci," řekl polohlasně, snad by se dokonce dalo říct, že i pohnutě.

"Nechtěl jsem tě rušit během prvních měsíců tvého života ženatého muže. Měl by sis užívat společnost mladého pana Longbottoma-Snapea," jemně se usmál Brumbál, "Navíc vím, že nemůžeš dělat nic a nikdy jsi nemohl. Nedělám si iluze, tak kletba mě zabije."

"Ano, to ano," souhlasil prkenně Snape, "Udělám vše proto, abych ti pomohl od bolesti a prodloužil ti život, přesto…,“ odmlčel se a uhnul pohledem stranou. Severus Snape, jakého Harry znal, nikdy pohledem neuhýbal.

"Přesto?" pobídl ho tázavě ředitel.

"Přesto si nemyslím, že budeš žít déle, než rok a ke konci to nebude nic příjemného. Bolesti se budou zhoršovat, jak bude kletba postupovat tvým tělem, dokud ho nestráví úplně celé."

"Rok…,“ zopakoval starý čaroděj pomalu, "Tak rok, říkáš? To je skvělé! V tolik času jsem nedoufal. Za tu dobu toho můžu stihnout ještě tolik, ah, například bych si mohl koupit tu novou sadu hřebenů na vousy, kterou bude letos v Listopadu uvádět Vočičko a Kolohnát. Prý mají mít kouzla na hřebenech zjemňující účinky."

Snape ho sledoval, jako kdyby se ředitel naprosto zbláznil. Pak se prudce pohnul jeho směrem, obešel stůl a padl na koleno. Uchopil Albusovy vrásčité ruce do svých, pevně je stiskl.
"Albusi, poslouchal jsi vůbec, co jsem ti řekl? Rozuměl jsi tomu?" zeptal se z naléhavostí, kterou u Snapea nikdy Harry neslyšel, "Ty umíráš. Nemáš víc než jeden pitomý rok života, přičemž je možné že se ani nedožiješ závěrečného ceremoniálu. Rok, Albusi. Copak nevidíš, jak málo je to času?"
"Není to málo, můj drahý," nesouhlasil ředitel, vyprostil jednu svou ruku a položil ji klečícímu muži na tvář, "Víš, Severusi, se stářím přichází uvědomění blízkého konce, takže člověk začne chápat, že rok má mnoho dní, které může strávit plodně. To jen kolem vás mladých léta ubíhají jako kapky deště."

"Jsi blázen!" zavrčel Snape a prudce se vymrštil. Dvěma kroky přešel pryč a zůstal obrácený zády. Vypadalo to, jako když potlačuje prudký výbuch hněvu.

"Co mám dělat, Albusi?" zeptal se nakonec po nekonečné době ticha.

"To je složitá otázka, Severusi, ale až na ni budu znát odpověď, pak ti ji řeknu," odvětil Brumbál.

...

Brumbál se předkláněl v křese, ruce přitištěné na břiše a prudce oddechoval. Fawkes křičel, máchal křídly a z očí mu kapali slzy. Snape ty slzy chytal do misky, pak její obsah zamíchal a rychle přešel k řediteli. Modrý lektvar mu bezmála násilím vlil mezi stištěné zuby.

"Pij Albusi, až do dna."

Ředitel poslechl a lektvar v něm zmizel, přinášeje snad úlevu od bolesti, protože se starý muž uvolnil. Otevřel oči a upřel je na klečícího Snapea. Dlouho chvíli bylo ticho, lektvarista držel svou ruku na Albusově rameni a ten jen pomalu dýchal.

"Musíš mi pomoci odejít, Severusi," prolomil Brumbál ticho jako první. Snapeova reakce byla prudká, chytl starého muže za šaty a vytáhl ho nahoru. Zblízka mu pohlédl do tváře.

"Něco takového nemáš právo po mě chtít!" zasyčel vztekle, Brumbál se však jeho vztekem nenechal rozhodit. Jen jemně vypletl Snapeovy prsty ze svého vousu a šatů, pak je složil lektvaristovi na hruď.

"Ptal ses, co máš dělat a já ti odpovídám," mluvil pomalu, jasně unavený nedávnou bolesti, pak klesl zpět na své křeslo, "Slíbil si mi, že nedovolíš Dracovi, aby zničil svou duši vraždou. Slíbil si, že se postaráš o Harryho. Slíbil si, že uděláš, co ti řeknu. A já ti to právě říkám. Je to jedinečná příležitost, jak upevnit tvé postavení u Voldemorta a povýšit tě v jeho očích na nejvěrnějšího ze Smrtijedů. Já zemřu tak jako ty a ty tím zachráníš duši nevinného mladého muže."
"A co má duše, Albusi? Na tu si taky myslel, nebo jen předpokládáš, že udělám všechno, co ti na očích uvidím?" zavrčel Snape, "Dovol, abych tě upozornil, že JÁ nemiluji TEBE!"

"Já vím, že ne, můj drahý," pousmál se Brumbál, "Doufal jsem ale, že splníš mé přání umírajícího, aby poslední co uvidím, byla tvoje tvář."

Prudký Snapeův nádech zazněl v místnosti spíš jako posměšné odfrknutí. Pak zakroutil divoce hlavou.

"Táhni ke všem čertům, ty starý úchylný blázne!" vydechl prudce, zlobně, ale nekřičel, "Co si vůbec myslíš, že se mnou budeš manipulovat jako s malým dítětem? Víš, co jsi? Pedofil! Perverzní stařec zamilovaný do ošklivého káčátka, kterému tvrdí, že z něj bude krásná labuť, až dospěje a pokud udělá všechno, co mu je řečeno. Jenže já už jsem dospělý a labuť ze mě nebude. Jestli jsem kdy měl jen malinkou šanci dožít se 'a žili šťastně až do smrti', tak tvou vraždou se odsoudím k beznadějnému konci. Nemůžeš mi to udělat, ne teď když…,“ odmlčel se, "Ne když jsem našel někoho, na kom mi záleží."

"Tvůj manžel bude v bezpečí a šťastný jen, když tato válka skončí našim vítězstvím. Má smrt tvou rukou je velkým krokem k brzkému konci války, který naše strana oslaví."

Snape pevně stiskl rty, až z nich zbyla jenom tenoulinká linka. Podle toho, jak mu tepala žíla na krku, bylo poznat, že je na pokraji dalšího výbuch hněvu. Tomu napovídala i temná zář v jeho očích.

"Udělám, co mi řekneš."

...

Brumbál seděl za stolem a pohrával si s prstenem, ve kterém zářil černý kámen. Nehleděl na Snapea sedícího před ním, ani si nevšímal Fawkese probírajícího mu vous, hleděl někam do stropu, jako kdyby tam chtěl najít odpovědi na své otázky.

"Nepřekvapuje tě to? Nešokuje? Nepohoršuje?" zeptal se starý čaroděj a podíval se na svého společníka.

"Ona by mě tvá chladnokrevnost a vypočítavost měla ještě překvapovat?" oplatil mu Snape dotazem, "Nestál bych po tvém boku, kdyby si byl pohádkový dědeček rozdávající cukrátka. Jsi vůdce, ti vědí, kdy někoho obětovat," to co řekl, by se snad v nějaké zvrácené společnosti dalo považovat za kompliment.
"Přesto se k jeho smrti stavíš odmítavě," při těch slovech Brumbálovu tvář ro zjemnil lehký úsměv, "Člověk by si mohl myslet, že jsi ho za ty roky začal mít třeba rád."

"Nemám ho rád, jen říkám, že je to ještě dítě a nepochopí takovou oběť."
"V Harrym je víc, než si myslíš," nesouhlasil Albus, "Až se dozví, že i v něm dřímá část Voldemortovy duše, pak pochopí že je nutné zničit všechny viteály. Bezezbytku. Včetně jeho samotného."

"A my ostatní pak budeme doufat, že se jednou dostaneme k Pánovi zla dost blízko, abychom ho mohli zabít. Nevím, jestli je tvůj plán šílený nebo geniální. Většinou mezi tím bývá jen velice tenká hranice."

"V tom máš pravdu," přikývl Brumbál, "Hlavní bodem v tom plánu je, že se vůbec Harry o své zásadní úloze dozví. Musí mu to říct někdo, komu věřím a komu jedinému jsem toto tajemství svěřil. Vždyť ho nezná ani Voldemort sám."

Snape se prudce narovnal v křesle, jako kdyby dostal křeč do zad. Vlastně nejen do nich, i jeho obličej se podivně napnul. Sepnul ruce skoro, jakoby se chtěl modlit.

"Na světě není člověk, kterému by věřil méně, než mě, Albusi," namítl Snape, "To už by spíše uvěřil nabídkám a lákadlům Pána zla, než mým slovům."

"Pak bys měl hledat způsob, jak mu to správně podat," navrhl Brumbál.

"A ty by si měl hledat jinou variantu, než ho poslat na porážku jako prase," odsekl Snape.

"Já hledal, můj milí, hledal jsem ze všech sil, ale nenašel jsem jinou možnost," na krátko se Brumbál odmlčel. Odložil prsten na stůl a roztočil ho tam zdravou rukou. Prsten se otáčel, černě blýskal do všech stran a nakonec se zastavil kmenem ke starému čaroději.

"Harry Potter musí zemřít," zamumlal Albus, potichu, téměř neslyšně a pak přikryl prsten rukou.

...

Snape na astronomické věži chodil tam a zpět, zatím co Brumbál stál u kraje a zahlížel do dálky. Ten večer si Harry pamatoval dobře. Bylo to tenkrát, když Albus zemřel. Potkal tam přeci Snapea. Vzpomínal si na to.

"Myslím, že se mu to povedlo. Přišel na způsob, jak splnit svůj úkol, až na tu část, kdy tě měl zabít," řekl Snape a konečně se zastavil, "Nic k tomu neřekneš?"

"Věděl jsem, že to dokáže," pousmál se Albus, "Draco byl vždy chytrý chlapec, jen se mu dostávalo nedostatku úcty a podpory od jeho otce, proto byl vždy tak… arogantní a bázliví."

"Říkáš to, jako kdybys na něj byl pyšný," Snape ani neskrýval překvapení.

"Však také jsem," přikývl Brumbál s mírným úsměvem, "Jsem hrdý na každého mého žáka, který dokáže něco výjimečného či překoná své hranice. Neříkám, že vše, co mí bývalí studenti udělali, bylo správné nebo morální, ale mnozí se stali velmi dobrými kouzelníky… ano, Toma tím myslím také," předběhl dotaz, který se Snapeovi jistě formoval na rtech.

"Jakmile opustíš Bradavice, tak to udělá. Uvědomuješ si to? Přivedeš tím zdejší děti do smrtelného nebezpečí," Snape mluvil tak, jako kdyby o celém útoku na školu věděl a podle všeho o něm věděl i Brumbál.

"Dětem se nic nestane, postaráte se o ně a ti z nich, kteří by snad mohli být ohroženi se zase umí postarat sami o sebe. Mám v Harryho přátele plnou důvěru, vybral si správně. Stejně tak mám plnou důvěru i v tebe," řekl a konečně se pořádně odvrátil o výhledu.

"A já tě jako vždy nezklamu, protože to nemám v povaze," odvětil Snape chabě, jakoby unaveně, jeho hlas postrádal jakoukoliv agresivní tóninu, kterou u něj Harry vždy slýchal, "Máš ještě nějaké poslední přání? Havanský doutník zapálený stodolarovkou? Prolétnutí na Krumově kulovém blesku? Jednorožší steak?"

"Nic z toho, Severusi," usmál se Brumbál pobaveně, pak udělal dva kroky ke Snapeovi a položil mu ruce na ramena, "ale mohl by ses přestat alespoň na chvíli mračit."

"Jak se mám nemračit, když po mě chceš, abych tě zabil?" zeptal se na oplátku Snape.

"Ach, Severusi… můj milý," povzdechl si starý čaroděj. Rukama sklouzl po lektvaristově krku a obě dlaně mu přitiskl na tvář. Přistoupil o ten poslední půlkrok prakticky tak, že se Snape dotýkal svým tělem a trochu se k němu naklonil. O pár centimetrů, tak blízko, až se jejich tváře skoro dotkli. V ten okamžik si Harry pomyslel, že Brumbál snad Snapea políbí. Lektvarista měl nejspíš stejný dojem, protože prudce uhnul hlavou dozadu a stiskl ředitelovu tenké zápěstí.

"Ne," odmítl pevně, ale ne agresivně, "Jsem ženatý a i kdybych nebyl, tak…“

"Já vím," přerušil ho ředitel a stáhl své ruce, "Jdi. Za chvíli dorazí Harry a vy dva v jedné místnosti, to vždy znamená velký výbuch."

Snape na to nijak neodpověděl, ani se neušklíbl, jen se otočí a udělal několik kroků k ochozu vedoucímu ke schodům. Jen co se jeho ruka dotkla dřeva zábradlí, tak strnul, jako kdyby byl nerozhodný. Trvalo to několik dlouhých okamžiků, než si to rozmyslel a zase se vrátil k Brumbálovi. Rychle a silně, jako kdyby se ho snad chystal shodit z věže dolů, chytl starého čaroděje z paže a pak, k Harryho naprostému šoku, Brumbála políbil. Ne s vášní, chtíčem, ale ani ne přátelsky či synovsky. Tiskl své rty na Albusovy několik dlouhých okamžiků, prostě jen to a nic jiného, načež se odtáhl.

"Myslel jsem, že vousy víc škrábou," podotkl spíš pro sebe, jakmile polibek přerušil, "Ber to jako splnění tvého posledního přání," dodal a utekl.

Líp se to nedalo nazvat, dokonce by nejspíš ze schodů seběhl, kdyby na ochozu nenarazil do Harryho mladší já, které právě přicházelo za Brumbálem. Až teď, po roce Harry pochopil, proč byl Snape tak strnulý, když se spolu setkali na astronomické věži. To mu ale nijak nepomohlo vše, co se dozvěděl zpracovat.

Potřeboval pryč, do vlastního těla, do vlastní mysli, do svých klidných mentálních Bradavic, kde je dokonala v bezpečí. Potřeboval pochopit jak pocit zrady z Brumbálovy strany, tak i skutečnost, že dokonale rozuměl plánu starého čaroděje a schvaloval. Jestliže v něm přežívala část Voldemortovy duše, pak musela zemřít za každou cenu, i kdyby si Harry sám měl probodnout srdce. Ale to nemohl udělat, dokud neřekne všem, které miluje, jak moc mu budou chybět.

Musel se vrátit.

Nejdřív se vypotácel z obchodu zpět na Snapeovu Příčnou a pak se rozeběhl k jejímu konci, ke zdi, do které ulice ústila. Skrz ní před černou mramorovou stěnu a pak ven, do čerstvého vzduchu reality.

 

Otevřel oči a zjistil, že hledí do Remusovy starostlivé tváře, až pak mu došlo, že ho vlkodlak podpírá a objímá kolem zad. Nestál zcela vzpřímeně, ale stále v ruce svíral hůlku, což znamenalo, že se musel začít hroutit někdy v okamžiku, kdy tak překotně opouštěl Snapeovu mysl. Hlava se mu motala, v čelních lalocích mu tepalo, ale… necítil, že by krvácel. Byl tím tak zmatený, že společně s tím, jak si pevně stoupal na nohy, zvedl i ruku k obličeji, aby zkontroloval svůj nos. Hermiona si to gesto vyložila po svém a podala mu něco, co asi býval dřív její kapesník, momentálně mokrý a špinavý.

Harry ho přijal, ale nepotřeboval. Jen ho držel v ruce, když se obrátil na Snapea. Ten klečel na zemi, hlavu skloněnou na prsa a prudce oddechoval.

"Harry, co se stalo?" zeptal se Remus.

"Zjistil si od něj něco?" to byl pro změnu Ron, ke kterému se hned přidala Hermiona se svým dotazem:

"Víš něco víc o viteálech?"

Nevnímal je, protože potřeboval mluvit se Snapem, hlavně se ujistit, že je v pořádku. Natáhl k němu ruku, jak se ho chtěl dotknout, když uslyšel zafňukání. Severus Snape fňukal a sténal. Ramena se mu rozechvěla, jak kdyby se pokoušel zvednout na zádech těžký kámen.

"Prosím ne…,“ zašeptal a zvedl hlavu. Měl skelný pohled, upřený kamsi do dálky, tvář bledou jak sama smrt, takže to ještě nikdy Harry neviděl. Dech se mu krátil a z pootevřených rtů splývaly slova omluvy a prosby vysílané k Pánovi zla, který byl kdesi za hradbami Bradavic mimo skutečný dosah kohokoliv v hradu.

"Pane…?“ oslovil ho polohlasně a znovu natáhl ruku.

"Prosím ne… prosím," jeho prosby nabyly na síle, "Já se omlouvám… můj pane… odpusť… je mi to líto… prosím.!“ prosby přešly v pláč, skutečný a nefalšovaný, který v Harrym vzbuzoval větší strach, než vidět smrt blízkých. Snape nikdy nebrečel, on nebyl ten typ, co podléhá smutku nebo co ho vůbec jen cítí. To, co muž prožíval, muselo být strašlivější, než si člověk vůbec dokázal představit.

"Severusi?" Neville se ho dotkl, společně s tím jak ho oslovil a to byl jakýsi zlom. Jako kdyby příliš napnutá struna praskla.

Lektvarista vydal skřek plný nefalšované bolesti a zhroutil se vzad. V poslední chvíli ho dokázal Neville zadržet, aby se nepraštil temenem o kamennou podlahu, na čemž by ale stejně nezáleželo. Mužské tělo v Nevillově náruči se začalo chvět v křeči. Nejen z nosu, ale i z očí a uší se Snapeovi prýštila krev. Ne pár kapek, ale tenké pramínky stékající po kůži a odkapávající na zem. V ústech se mu objevila pěna, jak se dusil vlastními slinami v záchvatu křečí, které ve vlnách svírali jeho tělo.

Neville ho jen držel s hrůzou v očích a Harry stál a sledoval to. Netušil, co by měl dělat, ač věděl, co se děje, jen prostě nebyl způsob, jak Snapeovi pomoct nebo jak mu alespoň ulehčit od utrpení, které prožíval. Přesto to musel alespoň zkusit

"Pane!" vrhl se k němu a chytl ho za ramena. Snažil se ho udržet na místě, stejně jako hledal jeho mysl. Našel ji. Svíjející se pod náporem zvenčí. Mohl ji cítit, ale nemohl se k ní dostat, ani kdyby byl v nitrozpytu tisíckrát zkušenější a magicky silnější, než byl. Mohl jen vnímat, jak se Snapeova obrana pomalu drolí pod mentálníma rukama, které se k němu snažil vztáhnout.

"Jak si to udělala, Hermiono?" vykřikl na svou kamarádku, "Jak si mě dostala do své knihovny, když jsem prchal před Voldemortem?"

Když vnikl do Voldemortovy mysli a pak před ním musel utéct, našel útočiště v Hermionině mysli, takže snad by Snape mohl najít úkryt v té jeho. Když nemohl přímo zasáhnout, pak mohl alespoň poskytnout azyl. Třeba jen na chvíli, dokud to Voldemorta nepřestane bavit mučit svíjejícího se muže.

"Já jsem nic neudělala… nevím… jen jsem tě držela a mluvila na tebe," odpověděla. Jasně bylo z jejího hlasu znát, že ona vážně netuší, jak to udělala. Snad opravdu jen poskytla svou otevřenou mysl jako přístav. A třeba by to stačilo i Snapeovi, dá tu pouhou možnost někam prchnout mimo svou mysl a své tělo.

"Pane… poslouchejte mě!" naléhal na něj, sevřel jeho zakrvácenou tvář a naklonil se nad ním. Muž už se nezmítal, jen sebou tu a tam trochu cukl v Nevillově sevření. Přesto, prozatím, snad nebylo pozdě. Harry ještě cítil jeho mysl, vědomí plné strachu stejně jako pohrdání svou vlastní slabostí. Prozatím byly jen zbořeny zdi kolem lektvaristovy mysli, ne on sám. Šlo ještě něco dělat. Muselo jít.

"Prosím… pojďte za mnou, za mým hlasem Za mou myslí. Já vám nemohu jinak pomoct se mu ubránit," naléhal na něj šeptem, "Slyšíte mě, pane? Sna… Severusi, prosím, pojď ke mně!" doslova rozkazoval, ale bez valného účinku.

Ač nechával svou mysl otevřenou a nechráněnou proti případnému útoku, ani nezaznamenal, že by se Snape třeba jen snažil k němu proniknout. Cítil jen boj, který lektvarista rychle prohrával a to, jak se jeho mysl rozpadá v prach odnášený přízračnou řekou.

Zavřel oči a v dalším zoufalém pokusu mu pomoct k němu natáhl ruce. Nebylo to k ničemu. Neviditelná hradba ho zadržela. Jedna mysl oběti byla pro dva útočníky příliš malá a spojit síly s jiným člověkem proti vpádu nebylo možné. Nedokázal by mu pomoct, protože tak prostě nitrozpyt fungoval. Mohl jen sledovat tu zkázu a spoušť páchanou rozlíceným Voldemortem, jako kdyby nahlížel přes okno do místnosti, kde je páchána vražda. Ne, něco ještě horšího než vražda, protože když je zničena mysl, tak tělo neumírá. Zůstává živé, jen už není nikdo, kdo by ho kontroloval. A ze všeho nejhorší bylo to ticho. Představoval si, že uslyší Voldemortův rozlícený řev a Snapeův vyděšený křik, jenže přes skleněnou stěnu se k němu nic nedostávalo.

A pak byl konec. Stejně plíživě jako to začalo, to také skončilo. Žádné famfáry vítězství ani dudy znějící při umírání. Pouze ticho, prázdnota. Rozbořené zdi domů na Příčné. Popraskaná dlažba. Písek, který se v závanech větru žene rozbořenou ulicí.

Tohle už nebyl Severus Snape sarkastický, jízlivý, někdy až zlý lektvarista, ochotný pro splnění svého úkolu činit bolest sobě i okolí. Nebyl to člověk, který děsil zdejší studenty pouhou svou přítomností již přes deset let. Nebyl to muž, kterého Harry dříve nesnášel, pak nenáviděl a nakonec mu odpustil. Už nebyl dokonce ani člověkem. Byl prázdnou schránkou, ve které bylo racionálního uvažování sotva tolik, aby otevřel pusu, až ho budou lžičkou krmit.

To bylo děsivější, než kdyby prostě jen zemřel. Rovnalo se to vysátí duše mozkomorem, kdy z člověka také zbyde jen nevnímající kus masa ležící na posteli nebo sedící u okna.

Pomalu otevřel oči a stejně pozvolna stáhl své ruce. Hleděl dlouze na náhle poklidnou Snapeovu tvář, která vypadala spíš, jako kdyby muž hluboce usnul nebo přinejhorším omdlel. Ten dojem ale kazila krev a sliny, které mu zasychaly na tváři a Neville, kolébající Snapea jako malé dítě a dokola šeptající jeho jméno, jakoby se svého manžela snažil přivolat zpět. Harryho napadlo, jestli si vůbec kamarád uvědomuje, co se právě stalo nebo si myslí, že Snape jenom omdlel.

"Neville… je mi to líto," prolomil ticho a dotkl se Nevillova ramene. Mladík k němu zvedl oči a on pochopil, že Neville ví. Možná nechápal, co se přesně stalo, ale věděl, že o svého manžela právě přišel tím nejstrašlivějším způsobem, který jen existoval. Navíc nebylo nic, co by mu mohl říct, aby ho utěšil, protože stud nad záští, kterou ke Snapeovi choval, naprosto zastiňoval jeho schopnost někoho utěšit, kterou prý měl vrozenou.

Zvedl se ze země a obrátil pryč od toho strašného výjevu. Nevšímal si vyděšených tváří a skelných pohledů, které stíhaly jak jeho, tak i Nevilla kolébajícího Snapea v náručí. Protáhl se davem, protože se musel nadechnout na trochu volnějším prostoru, než bylo sevření kruhu lidí držících hůlku. Potřeboval dýchat, jinak se udusí nebo pozvrací. Předklonil se a opřel si ruce o kolena, hlavu skloněnou hodně dolů, takže si mohl dobře prohlédnout podivné obrazce do černa spáleného prachu, které nějaká kletba vykreslila na mramorové podlaze Velké síně. Do pusy se mu nahrnula žluč ze žaludku, ale nepozvracel se. Jen cítil její pachuť, jak se dávil vlastními nádechy.

"Drahý… Harry…,“ promluvil na něj potichu Remus a jeho ruce se ovinuly kolem Harryho těla, "To bude v pořádku, jen dýchej," ten hlas zněl stejně starostlivě, jak k němu vlkodlak promlouval dříve. Vyvolalo to tolik vzpomínek, dávno zasutých v mysli. Uvolnil se a opřel si hlavu o Remusovo břicho, protože ho tu měl tak hezky blízko. Remus ho objal ještě pevněji, tiskl ho k sobě a dovolil mu tak upamatovat si na to, proč se ve vlkodlakově náruči cítil vždy tak bezpečně. Dovolil si ten luxus ale jen na chvíli, nebyl čas se zdržovat vlastním pocitem viny nebo třesem z toho, co právě viděl ve Snapeově mysli. Ostatní tu zase byli, Ron a Hermiona i Sirius a hleděli na něj, jako kdyby to byl právě on, kdo měl mít za každých okolností plán a měl vědět, co má dělat.

Musel se vzchopit a něco vymyslet, jelikož se to od něj čekalo. Čekal to i jeho kmotr, který by se naopak měl starat, to nemluvě o Remusovi, jež by tu měl být pro ochranu a péči o Harryho, ne aby čekal, co jeho mladý druh vymyslí. Nejraději by proklel je, pak sebe a nakonec skočil z věže, což by byl moc dobrý způsob, jak zničit jeden z viteálů.

Zaplašil takové myšlenky, které byly beztak jen pozůstatkem otřesné podívané, kterou právě prožil, a narovnal se.

"Snape je mrtev?" zeptal se Ron a kývl hlavou k lektvaristovi. Nejspíš se nesnažil ani kontrolovat, jestli jejich starý profesor vůbec ještě dýchá, když se tak hloupě ptal.

"Nemyslím, že je mrtvý," odpověděl mu Sirius místo Harryho, za což mu byl mladík jen vděčný, "Takhle nějak vypadaly "mrtvoly" vynášené z Azkabanu, když neuhlídali nějakého mozkomora a on náhodou někomu sežral duši. Viděl jsem skrz okénko na jídlo jak taková těla bachaři táhnout po chodbách pryč. Zakrvácení, poblití, pochcaní a posraní, tak vypadali. Mrtví živí," zachvěl se, když to říkal.

Sirius to vystihl docela přesně, mrtvý živý byl výraz, který momentálně Snapea nejlépe definoval. Jen to nebylo tím, že by ztratil duši, protože ta dál dlela v jeho těle, přišel o svou mysl.

"Ne, není mrtvý… bohužel ne," potvrdil Siriusovu domněnku a bezděčně silně sevřel Remusovu ruku, kterou měl na dosah, "Voldemort mu zničil mysl… rozdrtil ji na prach a já s tím nemohl nic udělat. Je to má vina..."
"Harry, ty nemůžeš za to co, Vol…,“ pokusila se Hermina, ale nedal jí šanci, protože ona nevěděla, o čem mluví.

"Kdybych ho nedonutil odstranit své mentální štíty, pak by se k němu nikdy nedostal. Musel využít ten okamžik, kdy byla Snapeova mysl nechráněná a zaútočit. Jak mi mohlo nedojít, že kromě mne je Snape jediný na hradě, jehož mysl Voldemort… ochutnal," zvolil slovo, které předtím použil Snape, protože bylo výstižné.
"Dobře, ale je to Snape, tak jako tak by skončil bez duše. Co na tom, že se to stalo už teď," namítl Ron s typickou upřímností a přímočarostí.

"To proto, že si to nezasloužil. Mýlil jsem se v něm tolik, až je to neskutečné. Mýlil jsem se i v jiných věcech…,“ zarazil se a pohlédl na Remuse, na jeho ustaranou tvář, pak na Siriusovu, a uvědomil si, že to nedokáže říct nahlas. Ne, nikdo nesměl vědět, že i on sám v sobě nosí část Voldemortovy duše. To by nedopadlo dobře, protože by nebyli ochotní ho pustiti, aby udělal to, co bylo třeba udělat.

"Existuje ještě jeden viteál, o kterém věděl jen Brumbál a řekl o něm Snapeovi, protože jen jemu jedinému skutečně věřil. Neví o něm ani sám Voldemort," doufal, že tím neprozradí víc, než chce a někdo si to nedomyslí, "Netuší, že ho stvořil a neměl to v úmyslu…,“ odmlčel se, "Já ale vím kde je i to jak ho zničit, k tomu se ale potřebuji dostat až k Voldemortovi. Rozhodl jsem se, že využiji, alespoň na oko, jeho nabídku smíru a půjdu za ním, jak žádá."
"To nepřipadá v úvahu!" zamítl rázně, kupodivu pouze Sirius. Hermiona s Ronem jen mlčeli, oči upřené spíš na zem v čemsi co vypadalo jako pokorné smíření. A Remus… jeho milovaný vlkodlak vypadal trochu, jako když se dusí. Prudce dýchal a pevně svíral obojek kolem krku prsty volné ruky. Zdálo se, že si ho chce z hrdla strhnout, ale samozřejmě neměl dost síly, aby něco takového udělal. Byl to pevný kruh kovu bez jediného slabého místa.

"Siriusi…,“ oslovil ho, aby mu vysvětlil, jaká je situace.

"Ne!" zamítl kmotr rázně, "Nechránili jsme tě tolik let, aby ses teď sebral a šel se nechat zabít. Když už ne kvůli sobě nebo kvůli lidem, kteří tě milují, tak už jen proto, že nás tvá ochrana stála tolik námahy a teď přijde vniveč. To není fér! Řekni něco, Remusi! Chovej se jako jeho vlkodlak, svaž ho a pro jeho vlastní dobro hoď na nejhlubší dno zdejšího sklepení!" obrátil se na Remuse, který ale nereagoval, takže ho muž drapl za špinavý límec a trochu jím zatřásl, "Vnímáš ty vůbec pořádně co se tu děje? Nemůže nechat Harryho jít na smrt! Je to tvůj druh! Tvůj milovaný! Dělej něco!"

Vlkodlak přesunul ruku z obojku pomalu na Siriusovo zápěstí, které sevřel, a pak pozvedl hnědé oči od země. Nejdřív se podíval na Harryho, pak na Siriuse a nakonec zpět na Harryho. V ten okamžik mladík věděl, že Remus ho jít nechá, na rozdíl od Siriuse. Bylo to, jako kdyby v hloubce těch karamelkově zbarvených očí viděl starého vlka, toužícího ho chránit, ale spoutaného tak pevně, že nemohl dělat nic jiného než výt.

Vlkodlak se opět podíval na Siriuse.

"Všichni jsme věděli, že tento okamžik jednou nastane," přejel dlaní přes celou Siriusovu ruku nahoru do jeho vlasů, "Já také moc chci Harryho chránit a stát mu po boku do poslední chvíle, ale ten nejdůležitější boj bude muset vyhrát sám."

"Já tě vůbec nepoznávám," vydechl Sirius a pustil vlkodlakův límec, "Vyčítal jsem si, že jsem ti nechal nasadit ten zatracený obojek, který tě změnil, ale víš co? Nezměnil tě. Jen potlačil vlka, takže se mohlo ukázat, kým by si opravdu byl, kdyby si nebyl vlkodlak. Jen zbabělcem, který nechá jít na smrt za sebe někoho jiného. Nechci už s tebou mít nic společného!" ustoupil o krok dozadu, "Teď ani do budoucna. Ani jako přítel ne, natožpak jako milenec a tvůj druh. Je konec! Nadobro!" s těmi slovy se obrátil a odešel, jen pár kroků, ale dost daleko, aby to bylo výmluvné.

"Siriusi!" zavolal za ním Harry, pohnul se vpřed, jak ho chtěl zadržet, ale Remus mu to nedovolil. Jemně ho objal kolem pasu a zastavil.

"Nech ho být, drahý," řekl jemně, "On to nemyslí vážně, je na mě jen velice rozzlobený a potřebuje se zklidnit. Není to poprvé, co vyhrožoval, že mě opustí, když se na mě za něco zlobil."

Na jazyku měl poznámku, že tohle zrovna není dobrý čas na to, aby se Sirius urážel, vzhledem k tomu že ji beztak utíkal čas, ale právě kvůli času ji spolkl. Stejně měl ale dojem, že za ním bude muset jít a promluvit si.

"Ještě něco…,“ zase obrátil pozornost k tématu, o kterém mluvili, "Až tenhle viteál zničím, pak už zbyde jenom Nagini a sám Voldemort. Musíte se zbavit nejdřív hada, až pak zaútočit přímo na něj."
"Počkej, snad po nás nechceš, abychom se vrhli na… ty víš koho?" zeptal se nevěřícně Ron, "To nás raději pošli pro ten viteál, protože to rozhodně zvládneme."
"Má pravdu, Harry, tady na hradě není nikdo dost mocný, aby mohl Voldemortovi odolávat. Ani McGonagallová nebo další členové profesorského sboru," připojila se k chlapci i Hermiona v protestech, "Jediný, kdo mu mohl vzdorovat, byl Brumbál… a teď ty."

"To já vím, ale v jednotě je síla," věřil jim, musel, jinak by nemohl zemřít a nechat je tu čelit nepříteli, "Když zaútočíte všichni, přímo na něj, pak budete mít šanci ho zničit. Jen bude muset jeden z vás použít… neodpustitelnou, protože neznám jiný způsob, jak ho zabít."

Hermiona s Ronem se na sebe podívali, rozhodně byla v jejich tváři obava z toho, co říct. Dívka natáhla ruku a sevřela Ronovu v gestu rozhodně víc než přátelském. Kdyby měli víc času, tak by ji snad pogratuloval, ale takhle...

"Nenávidíme ho, ale myslím, že netoužíme po jeho smrti tak, abychom použili Avadu," promluvil za ně za oba Ron, znělo to víc jak omluvně. Nejspíš měl dojem, že tím právě Harryho hluboce zklamal, ale to nebyl pravda. Tušil, že se to stane, proto už tu byla naděje jen u Remuse nebo u… Siriuse. Ti dva by snad mohli něčeho takového být schopni, nebo přinejmenším by se o to mohli pokusit.

"Na mě nekoukej, drahý," zamítl jeho myšlenky okamžitě vlkodlak, "Možná jsem zabil Lestrageovou, avšak dodnes toho lituji. Navíc jsem to nebyl já, ale Vlk ve mně a ten nepociťuje potřebnou zášť a touhu zabít, jaká je třeba k použití Avady. Je to zvíře s instinkty, které zabíjí, když má hlad, strach nebo zlost, nikde ne z pomsty nebo plánovaně."

V tu chvíli se všichni obrátili na Siriuse, postávajícího opodál a otočeného zády. Vypadal trochu jako malé uražené dítě, které se svým postojem snaží dát ostatním najevo, že o ně vůbec nemá zájem, i když ve skutečnosti má. Mohlo to být směšné… ne, rozhodně to bylo směšné, jen neměl dost síly na to se skutečně rozesmát.

Vyprosti svou ruku z Remusovy a vydal se za Siriusem. Nejdřív si vážně myslel, že se jen urazil, to až když přišel blíž, mu došlo, že vůbec není uražený, spíš se snaží nedat na sobě znát, jak zraněně se cítil. Držel v ruce svou nově nabytou hůlku a přejížděl po ní prsty. Právě na ní bylo dobře znát, v jakém rozpoložení byl, protože z jejího hrotu se tu a tam odpoutala jiskřička a snesla se na zem. Mohl stokrát potlačit emoce, hůlka ho prostě zrádně prozradila.

"Siriusi... mil... lásko," nějak si nebyl přesně jistý, jak ho oslovovat. Nebyl si jistý, jak k němu přistupovat, protože v době, kdy na to začal přicházet, od něj byl oddělen a teď uběhl rok času, který toho tolik změnil.

Sirius se otočil a nedalo se vůbec říct, že by se tvářil přívětivě. Vlastně naopak, takový chladný pohled, víc jak podobný pohledu například starého Malfoye v jeho nejlepších letech, snad u svého kmotra a milovaného muže nikdy neviděl. Napadlo ho smazat mu ho z tváře polibkem, jenže něco mu říkalo, že to by muž nepřijal.

"Ano?" zeptal se klidně, co po něm Harry chce. Bylo to až příliš klidné, takové, že spíš připomínal stroj, než divokého muže, kterého Harry tak miloval a potřeboval.

"Někdo musí zabít Voldemorta, kdyby se mi něco stalo," začal, ale byl přerušen.

"To dokážu udělat," odsouhlasil mu kmotr prostě, "Nemám s neodpustitelnými problém. Dokázal jsem použít Cruciatus v plné jeho síle, stejně jako Imperius. Seslal jsem Avadu na Červa, jenže ten se proměnil v krysu a včas uhnul, parchant jeden. Ještě teď v tom parku neroste tráva v místech, kam kletba dopadla," bez rozpaků by se dalo říct, že se tím chlubil, "Stačí, když ho někdo zaměstná na dost dlouho, abych se mu dostal za záda."

Neměl s Voldemortem slitování, byl si jistý, že by ho dokázal zabít, protože po tom skutečně toužil, přesto by ho nikdy netrefil do zad. Mohl vraha svých rodičů nenávidět z hloubi srdce a dusit se záští vůči němu, přesto byl nebelvírem natolik, aby mu poskytl možnost se bránit nebo vyhrát. Zároveň nevěřil, že by Sirius byl schopen někoho trefit do zad, přesto se právě zdálo, že tomu tak je.

"Cos čekal?" ušklíbl se Sirius, zřejmě znalý pochodů jeho myšlenek, "Jsem Black, vždy jím budu a nikdy se mi to nepodařilo ani na okamžik změnit. Chceš po mně, abych zabil Voldemorta místo tebe? Tak to tedy udělám, ale po svém. Žádná čestná schůzka za západu slunce, ale zákeřná rána do zátylku. Tak si účty vyřizují lidé jako já."
Na jednu stranu měl pravdu, v zákeřném útoku byla největší šance, na druhou to prostě nebylo čestné.

Hodiny na věži začaly odbíjet třičtvrtě, což tedy normálně nedělaly, ale hrad jim, zdá se, poskytoval přehled o tom, kolik uplynulo z hodiny dané jim Voldemortem. Zvuk zvonů byl signálem pro Harryho, že se tu už nemůže zdržovat rozhovorem a musí jít udělat to, co bylo třeba.

Vykročil dopředu, natáhl se a chtěl Siriuse políbit, jenže muž pod jeho dotekem uhnul hlavou stranou. Nehodlal polibek na rozloučenou přijmout, ať už by byl milenecký nebo přátelský. Nejspíš by nedovolil, aby se ho někdo vůbec dotkl. Nenutil ho, ač ho z toho bolelo u srdce. Nechtěl, aby poslední, co si bude Sirius pamatovat z jejich vztahu, byla hádka a rozkol, jenže nebylo jiné varianty.

"Až to skončí, tak Remusovi sundej obojek," řekl, "Máš pravdu v tom, že je takovým, jakým by mohl být, kdyby nebyl vlkodlak. Ale on je vlkodlak, je to jeho součást, vždy byla a vždy bude."

Počkal pár okamžiků, jestli mu na to milenec odpoví, když se však v jeho tváři nehnul ani sval a modré oči vypadaly klidně, tak se prostě obrátil pryč od něj.

Přešel zpátky k čekající trojici lidí, kteří jediní věděli, k čemu se právě chystá. Krátce stiskl Hermioninu nabízenou ruku a usmál se na ni. Poklepal Rona po zádech a taká se usmál. To bylo vše, co mohl udělat proto, aby je utěšil a možná jim dodal trochu naděje. Pak jeho pohled sklouzl od kamarádů k milenci a tam zůstal zachycen karamelkovou sladkostí.

Remus si ho prohlížel smutnýma očima a rukou, snad i bezděky, tahal za obojek. Strkal pod něj prsty, drásal kůži, ke které stříbro přiléhalo tak silně, až začal krvácet. Harry nemusel být genius, aby mu došlo, že ho musí obojek škrtit a že právě sílou stříbra drží nesmírnou bolest, stesk a snad i vztek, který musel vlkodlak jistě mít, někde uvnitř v hloubi Remusova srdce.

Pustil Hermioninu ruku a přešel ke svému vlkodlakovi, kterého nejspíš viděl naposled ve svém životě. Sundal jeho vyhublou ruku z obojku, snažil se tak minimalizovat šrámy, které si sám dělal, a pak ho objal pevně kolem krku a přitiskl se k němu, dokud jasně necítil jeho kostnatý hrudník, jak se zvedá nahoru a dolů v rytmu dechu. Nikde se nemohl cítit bezpečněji, než v Remusově, nebo koneckonců Siriusově náruči, tak vnitřně nedokázal chápat, že by je měl opustit. Přesto věděl, že musí.
"Starej se mi o Siriuse, kdybych se už nevrátil," musel to říct, i když cítil, jak se muž v jeho objetí prudce napnul a věděl předem, že to udělá, protože ho to zraní.

Odtáhl se, tak jak jen mu to vlkodlakovi ruce ovinuté kolem zad dovolili, a políbil ho. Vychutnal si ten pomalí polibek, kterého se mu už nikdy nemělo znovu dostat. Pohybující se ret, sliny chutnající po čaji, dotek zubů a příznační pach psovité šelmy, který se s chutí krásně doplňoval.

Přerušil polibek a vzdálil svou tvář jen natolik, aby si mohl čelo opřít o to Remusovo. Šlo to daleko snáz než ještě před rokem, takže si s úsměvem uvědomil, že musel vyrůst a konečně dohnat vlkodlaka dost na to, aby si viděli z očí do očí i bez toho, aby se Remus hrbil nebo naopak on se natahoval. Bylo to zvláštním způsobem příjemné vědět, že už se nejen necítí jako mladíček, kterým býval, ale že už tak ani nevypadá. To bylo dobré, protože tak se mohl postavit Voldemortovi s hrdostí.

Pustil Remuse zcela a naznačil, že se chce dostat z jeho objetí. To bohatě stačilo na to, aby ho muž pustil a nechal jít. Udělal to, ač by dřív nejspíš protestoval a vážně by možná udělal to, čím vyhrožoval Sirius. Svázal Harryho hedvábným provazem, strčil do pytle a pro jeho vlastní bezpečí někam zahrabal, jako psi zahrabávají kosti nebo milované hračky. Scházelo mu, že to Remus neudělal ani se o to nepokusil, ale mnohé mu to ulehčilo.

Věnoval všem ještě krátký pohled a vydal se pryč z Velké síně na svou poslední misi. Bylo jen velké štěstí, že to všude bylo tolik zmatku, zraněných lidí a že se spousta lidí zajímala o osud zrádného vraha Severuse Snapea – jak ironicky i teď Harrymu pomáhal, čemuž by se asi lektvarista z hloubi svého sarkasmu zasmál - také se velice snadno a bez povšimnutí dostal pryč.

Už neslyšel, že se po něm o pár minut později sháněla profesorka McGonagallová a nikdo jí nebyl schopný ani ochotný rozumně vysvětli, kam šel nebo proč vlastně odešel.

 

Předcházející oo0oo Následující

 

 

Miniaplikace

Poznámka autorky: 

  • Pořád jste se ptali na Snapeův osud, tak tady je. Já, jakožto autorka, se domnívám, že je to horší než pouhá smrt nebo lynčování.

Komentáře