Jak je důležité míti Nevilla - 24. kapitola
Složil svetr a dal ho do kufru. Byl to poslední kousek oblečení, vyjme toho co měl na sobě a toho si chtěl vzít zítra na cestu, co měl ještě k balení. Ráno přihodí ještě taštičku s toaletními potřebami a bude moc vyrazit. To bylo tak frustrující.
Dokud měl zaměstnané ruce, tak mohl myslet na jednoduché věci, jako aby límečky skládaných košil nebyly pomačkané, nebo jestli má na všem knoflíky, teď bez práce se mu myšlenky stáčeliyopět k tomu, co bude. Mluvil s profesorkou McGonagallovou, ta mu řekla, že už řádně informovali správu péče o děti Ministerstva kouzel a že zítra si ho místo cesty vlakem přímo tady v Bradavicích vyzvedne sociální pracovnice, aby si ho odvedla. Ptal se, jestli by mohl zůstat tady na hradě. Ředitel proti tomu prý nic nemá, ale bude se to ještě muset domluvit s opatrovníkem, který mu bude přidělen. Nějak měl dojem, že ten to nedovolí už z principu a díky tomu skončí mezi deseti dalšími dětmi v péči někoho, kdo to nebude zvládat a všechno půjde prostě do háje.
Sedl si na postel a složil unaveně hlavu do dlaní.
Snad stokrát ho napadlo, že právě teď se tu objeví Severus, aby mu řekl, že to všechno vyřešil a že budou žít společně. Nebude muset jít někam mezi cizí lidi, ale půjde se Severusem k němu domů, kde budu moci v klidu a bezpečí truchlit nad babičinou smrtí. Možná by taky mohli jít na její hrob, když ani nemohl být přítomen pohřbu. Věděl ale, že to jsou jenom sny, protože nebyl způsob, jak by mohl být s milovaným mužem, dokud mu nebude sedmnáct a nebude se rozhodovat sám. Navíc, možná to nepůjde ani tak, protože ode dne, kdy ho lektvarista tak hrubě vyhodil ze svého pokoje, spolu nepromluvili víc než pár slov při hodině. Díky tomu se utvrdil v názoru, že přeci jen udělal tehdy v noci něco špatně a Severus už s ním nechce mít nic společného.
Zvedl se z postele a přešel k parapetu, kde kromě semínka dusivky, vystaveného na slunce, nebylo už jediná květiná. Všechny zahynuly ve chvíli, kdy mu Brumbál řekl, že babička zemřela. Dusivka sama byla stále nečinná, zřejmě tedy nastal čas, aby ji odnesl na krej lesa a tam ji hodil do močálu, kde bude moci možná vyrůst.
Natáhl se po baňce, aby si ji s sebou vzal ven, když se ozvalo zaklepání.
Povzdechl si. Od chvíle, kdy se stalo to neštěstí, začali jeho spolubydlící klepat. Asi si mysleli, že by ho tu mohli najít brečícího, jenže on od toho prvního dne nebrečel ani jednou. Tenkrát, ve chvíli kdy slyšel že je babička mrtvá, ho to prostě přemohlo, ale pak se ovládal. Pokaždé když si na ni vzpomněl a začali ho pálit oči, šel do skleníku kde se schoval, dokud ten pocit nezmizel. Proto bylo zbytečné, aby kolem něj chodili po špičkách.
„Dále!“ zavolal aniž by se obráti, vzápětí se za jeho zády ozvalo zavrzání,jak se dveře otevřeli a zavřel, „Říkal jsem vám, že nemusíte klepat. Vždyť tu taky bydlíte.“
„To zcela určitě nebydlím, protože bych si nevybral tak otřesnou barvu závěsů na postel,“ odpověděl mu dobře známí stále mírně úštěpačný hlas, který ho doslova přimrazil na místě.
Na pár okamžiků si myslel, že se mu to zdá, nebo že se třeba dočista zbláznil, proto se raději nechtěl otočit. Jeho tělo ale pracovalo rychleji než mozek, takže se prudce obrátil a spatřil Severuse, opírajícího se jednou rukou o sloupek postele, obočí pozvedlé v němém dotazu.
„Severusi...!“ uniklo mu v nadšeném výřiku, udělal dva kroky vpřed a zarazil se, „Tedy chtěl jsem... Snape... profesore Snape,“ koktal, nevědouc jako ho má oslovovat.
„Zase začínáš s profesorem?“ zamračil se Severus, nečekal na odpověď, odlepil ruku od sloupku a vykročil kupředu. Nevillovi se zadrhl dech, jak se k němu muž blížil, nadechnout se dokázal až ve chvíli, kdy byl těsně u něj a jeho zahalila příznačné aura. Tehdy pocítil naprosté uvolnění jak od strachu tak konec konců i od smutku. Trochu se natáhl v němé žádosti o polibek a nejspíš i objetí.
„Je mi líto tvé ztráty, Neville,“ řekl Severus, stojící doslova na dosah ruky. Ve tváři neměl žádný výraz, jeho slova zněla škroběně, skoro jako kdyby je neříkal člověk, přesto to bylo asi nejvíc, co ze sebe dokázal dostat. Dávno už vzdal, že by ze Severuse dostal něco víc, než tohle.
„Děkuji,“ odpověděl jemně, než si dovolil ho konečně obejmout a políbit.
V tomhle byl lektvarista dobrý, v líbání, a k uklidnění a projevů soucitu to bylo daleko lepší, než všechna slova, které mohl říct svým odtažitým tonem. A objetí, do kterého Nevilla přivinul, bylo nejlepší náplastí na bolavé srdce.
Jemně ukončil polibek, přejel rty po výrazné čelisti a opřel si tvář o rameno v černém hábitu. Takhle by tu nejraději zůstal až do zítřka, dokud by ho nemuseli od Severuse násilím odervat, až by ho chtěli odvést někem do sirotčince. Tiše si povzdechl.
„Chtěl bych zůstat s tebou a nemuset vůbec odjet z Bradavic. Zvláště nechci někam... do ústavu pro děti bez rodičů,“ zvolil ty slova opatrně, sirotčinec bylo totiž moc silné, když se to řeklo nahlas, „Vím ale, že to není možné,“ dodal, jelikož muž v jeho náruči podivně strnul, jak se nejspíš bál, že ho teď požádá, aby si ho odvedl. Měl to na jazyku, to nemohl popřít, jenže věděl, že by tím Severusovi jenom přidělal neuvěřitelné množství starostí. Nebyl hloupý a bezohledný, aby jen pro své pohodlí kazil milovanému muži život. Ostatně, u cizích lidí nebo v ústavu bude jen pár měsíc, dohromady všechny prázdniny nedají ani jeden celý rok, takže to nějak přežije. Za dva měsíce, až opět přijede do Bradavic, tak zase uvidí Severuse. Pouhé dva měsíce, to se dá zvládnout.
„Možná, že je,“ Severu se odtáhl a pustil ho z náruče, docela a úplně, bylo to jako závan chladného vzduchu s nadějí zároveň, „Právě proto jsem za tebou přišel, jelikož jsem našel řešení tvého problému, ale ještě než ti řeknu jaké, bych byl rád, aby mezi námi bylo jasno.“
„Jasno v čem?“ nechápal Neville.
Mluvil tu Severus o jejich vztahu o to tu šlo? Jestli potřeboval slyšet, že ho Neville miluje, pak mu to klidně zopakuje stokrát. Jeho city se od začátku roku nezměnili a pochyboval že se vůbec kdy změní. Měl mrzutého temného ironického lektvaristu zabodnutého hluboko v srdci jako trn. Kdyby ten trn někdo násilím vytrhl, třeba sám Severus, pak by mladíkovi nejspíš srdce puklo žalem. Lásku, kterou cítil nemoho vyjádřit pouhým 'miluji tě', ale jestli to chtěl milovaný muž slýchat, pak to bude říkat stále dokola.
„V tom kdo jsem a kdo jsi ty,“ odpověděl k Nevillovu dalšímu zmatení a přešel blíž k oknu, jako kdyby chtěl bbýt od mladíka co nejdále, „Řekni mi, Neville, víš, kdo jsem?“ zeptal se s podivnou vážností a jeho pohled byl upřený, až z něj mrazilo.
V tom pohledu, stejěn jako slovech, ale i samotném podivném dotazu bylo něco víc. Důležité sdělení, u kterého si nebyl přesně jistý, jaké to je. Severus byl praví zmijozel, nikdy by se neptal tak hloupě – hmm, vlastně nikdo by s etak neptal – pokud by to nemělo hlubší význam.
„Kdo bys byl? Jsi Severus Snape mistr lektvarů a učitel toho samého na Bradavické škole čar a kouzel,“ odpověděl mu, vědouc, že to není přesně to, co chtěl Severus slyšet.
„To je vše, co o mě víš?“ pozvedl tázavě obočí a udělal půl kroku stranou, tím ještě zvětším mezeru mezi nimi do té míry, až začínal mít Neville nutkání ho následovat.
„Já nevím, co...,“ odmlčel se, ne proto, že by mu až teď došlo, kam asi míří, jen ty věci nechtěl říkat nahlas, zejména teď ne, „Jsi Severus Snape, mistr lektvarů, učitel v Bradavicích, Smrtijed a následovník toho, jehož jméno nevyslovujeme a dvojitý agent pracující pro Fénixův řád,“ řekl to nahlas a k vlastnímu překvapení pevným, jistým hlasem, „A já si myslím, že bychom o takových věcech neměli mluvit ani v Bradavicích. Nechci, abys skončil jako...,“ nedořekl, nemohl, jen uhnul pohledem.
„Toho se nemusíš bát, protože já se o sebe postarám. Teď; chceš slyšet, co o tobě vím já?“ zeptal se, a počkal, dokud Neville mírně nepřikývl, „Jsi Neville Longbottom, student v Bradavicích, dendromág, syn zakládajících členů Fénixova řádu, člen Brumbálovy armády a jeden ze studentů, který následoval Pottera na Obor záhad a překazil plány Pána zla... když nad tím uvažuji, máš mnohem víc 'titulů' než já.“
Nedokázal se trochu nepousmát. Od chvíle, kdy zvládl rozpoznávat, co je myšleno pouze jako vtip, si uvědomil, že se Severusem se člověk, co se v něm vyzná, může smát celé hodiny. Teď na to ale nebyl čas.
„Ano, je to přesně tak, jak říkáš,“ odpověděl mu, dávaje za pravdu jeho definici sebe samého, ač si uvědomoval, že to všechno zní tak bizardně, když se to řekne nahlas.
„Pak je tedy mezi námi jasno,“ opět se přiblížil, k Nevillově velké spokojenosti, „alespoň tedy doufám. Chápeš snad, že stojíme na opačných stranách a že to nebude tak snadné být... spolu.“
Nikdy o tom nepřemýšlel, ale chápal to. Ve chvíli, kdy se rozhodl, že přes veškerý hněv vůči Voldemortovi a Smrtijedům bude se Severusem a bude ho podporovat v jeho cestě za spasením skrz špehování pro Řád, si také jasně uvědomil, že být s ním s sebou přinese mnoho překážek. Nemusel se rozmýšlet, aby věděl, že je chce překonávat a že to za to stojí. Jeho názor nezměnila ani babičina smrt, ostatně, Severus při tom jistě nebyl, protože v době, kdy se to stalo seděl ve Velké síni na večeři. Nemohl za to a nejspíš o tom ani nevěděl. Ne, on vinu nenesl, to ti vrazi, kteří ji zabili. Severus byl... byl to muž, kterého miloval a odpustil by mu cokoliv.
Mírně přikývl, že to plně chápe.
„V tom případě..,“ trochu odkašlal, náhle vypadal, že je nervózní, což u Severuse bylo velice nezvyklé, „mám pro tebe jednu velice... důležitou a zásadní nabídku. Můžeš ji odmítnout, samozřejmě, ale... velice by mě potěšilo, kdybys řekl 'ano',“ vytáhl něco z kapsy, nejspíš, protože sáhl dovnitř a vyndal ruku, pevně stištěnou v pěst, „Neville Longbottome, prokážeš mi tu čest a staneš se mým manželem?“ zeptal se velice formálně, když si přitáhl Nevillovu ruku a cosi teplého mu pod krytem svých rukou nasunul na prst.
Srdce mu vynechalo několik stahů, načež se rozeběhlo dvojnásobnou rychlostí v okamžiku, kdy Severus odtáhl jednu svou ruku a odhalil tak zlatý kroužek, natažený na Nevillově prstě. Seděl dokonale, snadno sklouzl na prst a teď ho obepínal, jako kdyby to byla nejpřirozenější věc na světě. Nestudil, naopak byl nezvykle teplý, teplejší, než jaký by byl když by ho lektvarista prostě jen nosil celý den v kapse. A jiskřil, magií, jak se zdálo, to ovšem dělaly všechny drahé a kvalitní magické šperky. Tenhel byl mocí doslova naplnění, takže musel stát celé mění a kdo ví, jestli ho nevyrobili skřeti. Ne že by na tom záleželo, to vůbec ne, nebylo to o penězích, ale říkalo to, že Severus celou tu věc dlouho plánoval a to pro Nevilla znamenalo mnohé.
„Severusi, já...,“ zvedl oči od zlatého prstenu.
Možná, že to bylo řešení jeho problémů, ale nebylo to jen o tom. Severus si to celé připravil, nejspíš si nechal zhotovit ten prsten před mnoha týdny, možná před měsícem a víc. Žádný impulsivní čin, nýbrž jasný projev dlouhotrvající lásky.
„Ano,“ vrhl se mu kolem krku a pevně ho objal, „Ano, ano, ano. Ano, vezmu si tě. Miluju tě. Ano. Ano!“ opakoval stále dokola.
„Slyšel jsem tě napoprvé,“ zabručel Severus a dost bezúspěšně se pokusil vymanit z pevného sevření, jež Neville prostě nehodlal povolit. Poprvé od babičiny smrti se cítil šťastný, právě teď, v tuto vzácnou chvíli, kdy byl milovanému muži tak blízko jako nikdy, tak se nechtěl toho okamžiku vzdát.
„Mohl bys... jen trochu... začíná mi totiž praskat páteř,“ odstrčil ho milenec, vlastně teď už snoubenec, dostatečně na to, aby si mohl pohlédnout do očí, „Takže, pokud si si jist mou nabídkou, tak tě budu čekat za půl hodiny v ředitelně. Brumbál nás oddá osobně, zvolili jsme starý manželský obřad, protože je rovnocený běžné svatbě a není třeba mít k němu povolení ke sňatku. To a předmanželskou smlouvu podepíšeme dodatečně, pokud s tím souhlasíš. Vím, že je to trochu... ošemetné, ale vyhneme se tím popotahování se sociálkou.“
„Jako dneska?“ zeptal se hloupě, „My se vezmeme dneska? Ale... já tu nemám pořádné šaty! Dokonce ani obyčejný společenský hábit,“ počínal zmatkovat. Jestli se měl oženit, tak by rád ve slušném oblečení, mezi přáteli a rodinou – to bylo vlastně totéž – a na hezkém místě, ne že by si mohl vybrat lepší místo než Bradavice, přesto.
Severus pozvedl očí k nebi, jako kdyby mlčky prosil mudlovského boha o pomoc, než se zase podíval na Nevilla.
„A co bys chtěl za šaty? Bílé po mamince a na hlavu závoj?“ ušklíbl se, „Školní uniforma s kravatou přebarvenou na bílo bohatě postačí. Nebude to obřad ve stylu starých čistokrevnných a bohatýcho rodů. Je to jenom malý obřad pro pár přátel, těch tvých, protože já žádné nemám, a tvoji kamarádi nejspíš dorazí v tričku a odrbaných kalhotách.“
Zamračil se. Nelíbil se mu způsob, jakým snoubenec nahlížel na svatbu. Byl to jeden z nejdůležitějších okamžiků v životě každého kouzelníka a čarodějky a on to tu zlehčoval, urážel jeho kamarády a mluvil o svazku se znatelným pohrdáním. Severus si povzdechl, jak si nejspíše všiml Nevillova výrazu, sevřel mu bradu a začal ji hladit palcem.
„Podívej, mě se také nezamlouvá že to bude tak narychlo, ale musíš pochopit, že nás tlačí čas. Buď takhle nebo až za dva roky, kdy ti bude sedmnáct,“ koutky mu zacukaly v úsměvu, jemném, pro normálního člověka nerozeznatelném a takovém, že ho daleko víc prozrazovaly změkčené vrásky kolem očí, „Chceš mi nandat zásnubní prsten? Mám jeden stylový i pro sebe.“
„Jo, to bych rád,“ souhlasil. Snoubenec měl pravdu, čas je tlačil a tohle se opravdu jevilo jako jediný způsob, jak být spolu. Byl pro to ochoten oželet ty stovky maličkostí, které ke svatbě jinak patřili, když si byl jistý, že výsledkem bude jeho život navždy spojený se Severusovým.
„Tady,“ Severus mu s těmi slovy podal druhý zlatý kroužek, stejně teplý a magický, jako jeho vlastní.
Převzal si ho a přetočil v dlani. Až teď si všiml, že není zcela hladký, jak se zdálo na první pohled. Na prstenu, který držel, byl had, na jeho vlastním zase lev. Okomentoval to jenom úsměvem. Líbilo se mu to, bylo to až rozkošné a rozhodně v tom byl vidět smysl pro detail.
Uchopil snoubencovu hubenou, bledou ruku a jedním pohybem mu natáhl prsten na prst. Okamžitě se přizpůsobil i tak nepřirozeně vyhublé ruce, jen trochu sklouzl dopředu, kde se zastavil o vystouplý kloub. Usmál se ještě víc. Líbilo se mu, jak zlatý kroužek sedí na Severusově prstě a jasně říká, že teď k někomu patří. Někomu patří. Severus Snape, nejchladnější a nejodtažitější muž, který kdy kráčel po Bradavických chodbách, byl teď jen a jen celýNevillův a nikoho jiného. Cítil se podobně, jako pokaždé, když ho Severus laskal pusou až do konce. Možná to bylo divné, že manželský svazek spojoval se sexem, ale konec konců sex k manželství patřil, no ne?
„Sluší ti,“ prohlásil naprosto upřímně.
„Je to přijatelné,“ souhlasil Severus natáčeje svou ruku proti světlu, přicházejícímu z okna, jak si prohlížel prsten, „ Za půl hodiny tě čekám v ředitelně. Neopozdi se na svou svatbu,“ spíš nařídil, než požádal, naklonil se, aby vtiskl na Nevillvou tvář jeden krátký, decentí polibek, než se zcela vyprostil z jeho sevření a vykročil ke dveřím.
„Co svěděk! Nebudu potřebovat svědka?“ zastavil snoubence když byl už ve dveřích.
„Budeš. Vyber si koho chceš, je mi to, i když mi něco říká, že to bude Potter,“ mírně se ušklíbl, načež za sebou bez dalšího rozloučení zavřel dveře.
Na Harryho by si nevzpomněl, asi by si ani nebyl jist, jestli svědčit může, ale když mu ho Severus tak krásně nabídl, proč by si měl vybírat někoho jiného. Harry byl kamarád, věděl už delší dobu, že miluje zapšklého lektvaristu, takže byl naprosto ideální volba.
S úsměvem a novým elénem do života se obrátil k posteli, aby s překvapením zjistil, že tam leží slavnostní hábit, který rozhodně nebyl jeho. Nejsíš ho sem museli přinést skřítci, zatím co se se Severusem bavili. Zvedl ho z postele a s nadšením si ho prohlížel, ani si přitom nevšiml že semínko dusivky, jen pár metrů po jeho boku doposud spící ve své skleněné baňce, se převalilo ze strany na stranu, převrátilo se zcela a pak zapustilo jeden tenký bílý kořínek do hlíny.
°°0°°
Prudce rázoval zahradou okolo skleníků a hledal Láskorádovic holku. Studentka, co odchytil na chodbě, mu řekla, že ji viděla vycházet ven s Weasleyovic dvojčaty. Nepídil se po důvodu, proč jsou ti tři spolu, nepěkná předtucha mu říkala, že to brzy zjistí. Nejspíš je načapá všechny na jedné hromadě někde v trávě jak se vzájmně osahávají a oslintávají, jak už to mají mláďata jako oni obvykle ve zvyku v každé možné i nemožné chvíli, kdy nejedí a nebo nespí. Nešlo mu ani tak o to, že jsou tři, na to už si stačil zvyknout u Remuse s jeho dvěma přívěsky v podobě jeho druhů, ale těžko by se mu informovalo Molly, že její synové provozují incest. A že by to jistě incest byl, protože při sexu ve třech je vzájěmné dotýkání se prostě nevyhnutelné. Rozhodně to bylo na hraně incestu.
Zabočil za roh a s úlevou zjistil, že jen sedí společně na lavičce a oba chlapci mají ruce nepatřičně vysoko u okraje dívčiny sukně. Ona tomu nevěnovala valnou pozornost, jen se něčemu hihňala obličej skrytý za lízátkem obřích velikostí. Mohlo to být i horší.
„Slečno Láskorádová,“ vykročil směrem k nim a s uspokojením shledal, že oba Weasleyové dali své ruce na bezpečné místo do kapes kalhot. Děkoval Merlinovi, že to díky tomu může přejít.
„Pane profesore,“ pozdravila ho dívka uctivě, dvojčata, dobře si vědomi toho, že už nad nimi nemá žádnou moc, jen zarytě mlčela a měřila si ho jedním z patentních weasleyovických pohledů, který zdědili po své matce a značil, že se s radostí začnou v příštím okamžiku hádat a být sprostí. Ignoroval je.
„Chci s vámi mluvit o plánu, jež od začátku roku spřádáte s panem Longbottomm,“ s potěšením zjistit, že na něj při těchto slovech dívka plně zaostřila a ve tváři se jí objevila jistá obava, „Ano, vím o něm úplně všechno. Došlo mi to snadno, protože nejste ani z poloviny tak záludná, jak jste si myslela. Vaše chování nejen že porušilo půl tuctu závažných pravidel školního řádu, navíc by se dalo snadno považovat za nemorální, urážlivé, poklesné a nesmírně troufalé. Něco takového do budoucna nebudu tolerovat. Jestli se znovu pokusíte o to, oč jste se pokusila s Nevillem, pak vás ujišťuji, že se postarám o to, že vyletíte ze školy rychleji, než stačíte říct lektvarovýmistr a osobně zajistím, že nedostanete místo u žádného lektvaristy ani jako uklízečka. Je vám to jasné?“
„Ano, pane profesore,“ přikývla vážně Láskorádová.
„Dobře. K druhému bodu rozhovoru,“ přešlápl si z nohy na nohu a zamračil se na dvojčata, co zjevně nehodlala odejít ani nic říct, jen seděla jako mlčenlivá stráž, „Váš plán vyšel do nejmenší podrobnosti a rozvinul se vskutku až nečekaně. Proto vás za dvacet minut očekávám v ředitelně, budete mi svědčit. Vezměte si na to vhodný oděv a pokuste se omezit barevné, svítící a nevkusné ozdoby na naprosté minimum, nejlépe na nulu. Decentní červené, zelené nebo modré šaty budou ideální. A nezapoměňte si hůlku, budete ji nutně potřebovat.“
„Svědčit? Já a čem... oh,“ nadšeně se usmála, „To je senzační! Netušila jsem, že se Neville chce vyjádřit, ale chápu to, teď když jeho babička odešla.“
„O čem je tu řeč?“ ozval se konečně Fred, mlčenlivost nemohla prostě trvat dlouho.
„Mě to zní jako mluvení o svatbě, ale v souvislosti se Snapem a naším Nevem? To je blbost...,“ odpověděl mu jeho bratr, obraceje tázavý pohled na Severuse.
„Do toho vám dvěma nic není a,“ naklonil se trochu dopředu, „začněte si dávat pozor, jestli se mi nepletete pod nohy. Už vás nechrání Brumbál jako váš kouzelný dědeček, protože nejste jeho dva rozverní chlapci, ale dospělí muži, takže si hlídejte, jak se ke mně chováte. Taky by se mohlo stát, že mi náhodou něco ukápne do vaší polévky z jedné mé neoznačené lahvičky a vězte, že já sám vůbec netuším, co by se vám pak mohlo stát. Vaše rodinné klenoty se mohou natrvalo zbarvit do zmijozelsky zelené se stříbrnými pruhy, stejně tak jako můžete zemřít pomalou a bolestivou smrtí. Rozumíme si?“
Mladíci se po sobě podíval a začali přikyvovat ve stejným rytu.
„Ano, pane...“
„... naprosto si rozumíme a vynasnažíme se vám...“
„... nebýt příliš na obtíž,“ dokončil Fred.
„Výborně, takže jestli se mi při příštím setkání pokusíte podpálit plášť, tak vám zlámu hnáty jedním mávnutím hůlky. Ach ano a tu želovou naběračku z Vánoc si u vás také ještě vyberu. Nemyslete si, že jste jediní, kdo umí dělat pobertoviny. Zeptejte se svého tichého společníka, čeho všeho jsem schopen, samozřejmě to zkuste, až přestane škytat bublinky pokaždý, když na mě třeba jen pomyslí, “ narovnal se, „Očekávám vás také v ředitelně za dvacet minut, tam se dozvíte, oč se jedná.“
Nepovažoval za nutné se s nimi loučit, už tak bylo na pováženou, že musel jít za Láskorádovou a požádat ji, aby se stala jeho svědkem. Nikdo jiný ho však nenapadl, protože jít s tím za Minervou by stálo hodně vysvětlování na které neměl čas a navíc Láskorádová byla za celou situaci nepřímo zodpovědná tím, že mu dohazovala Nevillla nebo spíše, že Nevillovi pomáhala ulovit ho. Bylo to samozřejmě směšné, nikdo nemohl ulovit Severuse Snapea, a že tu teď v rychlosti sháněl svědka pro jeho svatbu s Nevillem byla jen naprostá shoda náhod.