Jak je důležité míti Nevilla - 18. kapitola
Zase byl jednou rád, že jeho dům je malý, rozpadající se a hlavně v čistě mudlovské čtvrti, kam by Pán zla nepáchl, ani kdyby mu šlo o život. To raději roky sedět v močálu.
Zato Malfoy Manor, přepychové sídlo plné mramoru, mahagonu a křišťálu bylo přesně to pravé místo vhodné k obývání budoucím pánem světa. To, že už někomu patřilo, konkrétně rodině Malfoyových, byla jen drobnost, které si Mistr nijak zvlášť nevšímal. Přizpůsoboval si ho pomalu, ale jistě vlastnímu obrazu a svým potřebám, jako kdyby se tu měl usídlit natrvalo.
Lucius občas jen stěží skrýval nevoli. Severusovi bylo srdečně jedno, kde se konají smrtijedská setkání a většina ostatních Smrtijedů to oceňovala. Pokud člověk vyvázl ze setkání ve zdraví, což bylo v drtivé většině případů, protože Pán zla se věnoval také jiným věcem ,než používání cruciata na své přívržence, tak si mohli hned dát nějakou pochoutku z Manorské kuchyně. To Severus též oceňoval a dnes večer se na to těšil.
Stáhl plášť z ramenou a podal ho skřítkovi, čekajícímu u dveří, pak se obrátí k Narcise, která ho přišla přivítat. Dělala to vždy, jako kdyby chtěla ze smrtijedských setkání udělat příjemnou společenskou akci, doplněnou o vytříbený bufet. Kupodivu se jí to často dařilo, když byl Mistr v dobré náladě, tak vždy, protože ona v tom byla vážně skvělá.
"Narciso, rád tě vidím," řekl to celkem i upřímně. Pokud si měl vybrat mezi všemi, se kterými se stýkal ve službách Pána zla, pak Narcisa jednoznačně patřila mezi ty, co nejvíce snášel. Občas mu lezla na nervy, ale jindy s ní strávil pár minut v příjemném rozhovoru.
"Severusi... vítej... děkuji, já tebe také ráda vidím," odpověděla mu roztržitě a její pohled sklouzl kamsi stranou, "Ještě tu nikdo není. Přišel si první a včas, jako vždycky," snažila se usmívat.
Podezřívavě si ji změřil. Jednoznačně něco skrývala, obezřetnost a odtažitost z ní čišela i bez toho, aby musel být nadaný na nitrozpyt. Vyptávat se jí na to, co ji tak zneklidňuje, by nemělo smysl. Neřekla by mu to, ani kdyby šlo jen o to, že přestali vyrábět její oblíbenou příchuť čokoládových bonbonů. Byla pravým tajnustkářem. Už se chtěl jednoduše odebrat do patra, když se za ním ozval známí skřípavý hlas.
"Sevie... Sevie, Sevie, vůbec se nemyje; Však mi ho polejem a pořádně umejem; Sevie, Sevie, vůbec se nemyje... a je zmije, jedovatá zmije."
Prudce se obrátil a nevěřil vlastním očím. Stála tam. Bellatrix Lestrangerová, oblečená do nepadnoucích zelených šatů své sestry, v rukou držela řetěz, kterým obvykle byli spoutáni nejhorší vězni v Azkabanu, táhl se jí kolem nohou kamsi dozadu, a na tváři měla naprosto šílený výraz. Ani v minulosti nebyla nijak duševně stabilní, spíš byla neustále na pokraji psychického zhroucení, teď se k němu konečně propracovala. Vykročila pomalu směrem k němu, řetěz chrastil a bosé nohy pleskaly o mramorovou podlahu. Cenila zuby, jeden byl úplně zčernalý a všechny vypadaly, jako kdyby jimi okusovala omítku. Viditelná část jejích rukou a rameno, vyčuhující v dekoltu šatů spadlých na stranu, byly poseté šrámy, co si musela způsobit sama. Byly to hluboké zhojené i čerstvé kousance a škrábance, pravděpodobně způsobené nepřirozeně dlouhými, zažloutlými nehty.
Všechny instinktyi mu radily začít před ní couvat, ne-li rovnou prchat, ale dokázal se udržet na místě.
"Bellatrix," pokusil se o přívětivý hlas, kterým se obvykle zaříkává útočící pes, "Ty si se dostala ven z vězení? To je naprosto skvělé," moc dobře sám slyšel, jak neupřímně zní.
"Odporný! Odporný zrádce!" zavřískla náhle zcela mimo sebe a vrhla se proti němu. Řetěz při tom používala jako jakousí zbraň, kterou se pokoušela podmést nohy neviditelným nepřátelům v okolí. Cenila zuby a prsty měla ohnuté tak, že společně s dlouhými nehty připomínaly drápy ježibaby.
Nezaváhal, ustoupil o krok vzad a ve stejný okamžik tasil hůlku. Jestli ji u sebe měla ona, netušil, každopádně jí chtěl rovnou proklít, kdyby mu do cesty nevstoupila Narcisa.
"Ne!" vykřikla blondýnka, "Ne, Bells, prosím ne!" Zdálo se to jako prosba o Severusův život, ve skutečnosti zachraňovala svou sestru, která nebyla v dost dobrém stavu, aby se postavila komukoliv, dokonce i on by ji momentálně jedním mávnutím hůlky zabil.
Navzdory veškerým jeho očekávání měl na Bellatrix hlas její sestry uklidňující vliv. Strnula na místě ve své útočné pozici, na chvilku naklonila hlavu, jako kdyby poslouchala neslyšitelný hlas, načež spustila ruce podél těla. Řetěz dutě třeskl o podlahu.
"Borůvkové," zabroukala, jak se její bláznivé myšlenky zase přesunuly jinam, "Borůvkové lívanečky. Dala bych si borůvkové lívanečky se šlehačkou."
"Dobře," oddechla si Narcisa, Severus si také oddechl, ale hůlku nesklonil, "Necháme ti udělat borůvkové lívanečky se šlehačkou. Pojď, dáme si je v zeleném salonku. Máš ráda zelený salonek, že ano?"
Její slova měla nádherně uklidňující účinek, dokonce tak velký, že se Bellatrix od ní nechala obejmout a odvádět kamsi pryč. Po cestě halou jí upadl řetěz, nechala ho tam bez povšimnutí ležet a začala broukat nějakou neurčitou melodii, zatímco jí Narcisa popisovala, co všechno by mohla dostat k borůvkovým lívancům.
Sledoval ten výjev a teprve až když se za oběma ženami zavřely dveře, spustil hůlku dolů. Ještě chvíli čekal, kdyby se náhodou Bellatrix vrátila a pak ji s konečnou platností zasunul do rukávu. Teď, když prozatím hrozilo jen obvyklé nebezpečí jako při všech schůzkách, se konečně mohl zamyslet nad tím, jak se vůbec ksakru dostala Bellatrix ven z Azkabanu. Jistě nebyla zvěromág, aby se ve své zvířecí podobě proplížila mozkomorovi pod pláštěm. Jediný způsob, jak by se dostala ven, by byl, že jí pomohl někdo zvenčí a dost mocná na to byla asi tak desítka lidí na celém světěm, přičemž důvod byl jen jediný. Otázkami však zůstávalo, kdy to vůbec provedl, jak to,že o tom nebylo nic v novinách a proč to neví dokonce ani Řád.
Bylo pravdou, že během roku se před Brumbálem a jeho potencionálními příznivci zavřely celé stovky dveří, desítky lidí se obrátily zády a další ještě navíc pomlouvali, ale nikdy by nepředpokládal, že kdokoliv na ministerstvu je tak schopný, aby před Albusem utajil hromadný útěk vězňů z Azkabanu. A že byl hromadný, to nepochyboval. Pán zla měl sice za svého minulého života s Bellatrix nejspíš nějaké pletky – do teď si nikdo ze Smrtijedů nebyl jist, jak to skutečně bylo a je – to ale neznamenalo že by se obtěžoval jen kvůli ní. Samozřejmě že byl ochoten něco riskovat pro své přívržence, věděl, že nemůže jen brát, protože časem není z čeho, když však šlo jen o jediný život, pak jen mávl lhostejně rukou. Ne, zcela určitě osvobodil všechny nebo většinu uvězněných Smrtijedů.
To byl velký problém. Vlastně obrovský problém. Netěšil se na lidi, na které nejspíš narazí, ještě méně mu bylo příjemné, že je bude v budoucnu vídat a nejvíc ho štvalo, že na něj budou mít členové Řádu stovky stupidních otázek na které nebude umět odpovědět. Inu a nakonec tu bylo zvýšené riziko, že mu někdo zakroutí krkem, jenže to už k jeho práci špiona patřilo a rmoutilo ho to méně, než by člověk čekal.
Zamračil se a vykročil ke schodům.
°°0°°
Seděl na posteli, objímal si rukama kolena a dusil se. Zkoušel dechová cvičení, která ho učil lékouzelník, dal si doušek uklidňujícího lektvaru, pokoušel se to dokonce i dole ve společenské místnosti rozchodit, ale dosáhl jen toho, že si ukopl palec o křeslo.
Úzkost ho svírala tak často, že byla prakticky jeho hned po Lence nejlepší kamarádkou , ale ještě nikdo ho netýrala tak moc, jako teď. Ve skutečnosti jednou ano, to když dnes ráno otevřel Věštce a spatřil článek, ve kterém se psalo, že z Azkabanu utekli vězni. Mezi nimi byla i ona. Bellatrix Lestrangeová, žena... ne, smrtijedské monstrum, které mučilo jeho samého a hlavně jeho rodiče a to tak moc, až z jejich myslí nezůstalo dost ani na to, aby se sami najedli lžící.
Nebál se toho, že by teď mohla přijít pro něj, věděl že je naprosto nezajímavý a obyčejný, jeho děsila její prostá existence. Dokud byla ve vězení, pak mohl potichu vyčkávat na jejím smrt, ale teď to vypadalo, že přežije a bude dál konat zlo. Přestože ji nemohl nijak zastavit, tehdy ani teď, cítil vinu za to, že to nedokáže. Cítil také vztek, tak hrozný, že měl najednou chuť vyskočit a utíkat... do sklepení, kde by se schoval před vlastními pocity.
Rychle hodil nohy na zem, natáhl na sebe župan a popadl boty.
Jediný, koho by v pokoji mohl svým odchodem vzbudit ,byl Harry, ten měl lehké spaní, ovšem dnes si kolem postele rozestavěl protihluková kouzla, takže nemohl nic slyšet stejně jako nikdo nemohl slyšet jeho. To znamenalo, že si dnes nevzal lektvar a měl den detoxikace. Z nějakého důvodu Neville pocítil vinu i za Harryho utrpení v podobě strašlivých snů a také cítil hluboký soucit, vycházející z toho, že sám věděl, jak je to strašné být uvězněn v noční můře. To ho hnalo ještě rychleji pryč.
Na schodech si natáhl boty, ledabyle je zavázal a proklouzl obrazem spící Buclaté dámy tak tiše a opatrně, aby ji svým útěkem neprobudil. Zamířil si to rychle dolů, prakticky běžel, přes hlavní síně k točitému schodišti do sklepení a pak temnými chodbami rovnou k tapiserii, kryjící dveře do Severusových pokojů. Vlk na tapiserii se probral hned, jakmile na ni zaklepal, a mžoural na Nevilla rozmrzele se lesknoucím žlutým okem. Když ho poznal, ostatně mladík sem chodil hodně často, tak si jen zívl, obrátil se na druhý bok a pokračoval ve spánku. Jak jen mu záviděl, že může spát beze snů.
Dveře se prudce rozrazily a stanul v nich Severus. Měl na sobě zmijozelsky zelené, zřejmě hedvábné pyžamo, přes to si přetáhl svůj černý plášť místo županu a na nohou měl černé vysoké boty, které nejspíš nosil normálně pod kalhotami, to Neville vlastně neviděl, protože ho nikdy neviděl si boty sundavat. Černé vlasy, obvykle učesané směrem dolů teď trčely na všechny strany až to bylo zvláštní, vzhledem k tomu že byli vždy mastné a prostě jen visely.
"Kdo do mozkomora... Neville?" nejdřív to bylo překvapení, ale to rychle přešlo do rozlobeného výrazu, "Co tady sakra... okamžitě pojď dovnitř!" i když to byl rozkaz, tak Severus nečekal na to, jestli ho Neville poslechne. Jednoduše ho drapl za klopu županu a vtáhl dovnitř. Pak se vyklonil ven, nejdřív na jednu následně na druhou stranu a nakonec prudce zavřel dveře, aby dvěma otočeními klíče znemožnil komukoliv jít ven nebo dovnitř.
"Zbláznil ses? Chodit sem uprostřed noci. Kdyby tě viděl některý z mých žáků, tak první, co udělá bude, že mě začne vydírat," prudkým pohybem si prohrábl vlasy a upravil je tak, jako vždycky, takže mu spadli do obličeje, "Proč si sem přišel?"
"Potřeboval jsem tě vidět," odpověděl popravdě. Chtěl Severuse vidět, aby se mu ulevilo, což se taky částečně stalo. Úzkost nezmizela zcela, ale už jen pohled na milovaného muže mu dodával jistou dávku klidu a spokojenosti. Ještě lepší by to bylo, kdyby se mohl k Severusovi přitulit, schoulit se mu v náručí.
"Nemůžeš za mnou přijít pokaždé, když máš těsno v kalhotách," zavrčel podrážděně v odpověď a složil si ruce na prsou.
"Proto tu nejsem," odmítl, že by tu byl kvůli sexu, a opatrně udělal krok dopřadu, takže se ocitl v mužově těsné blízkosti, "Vážně jsem tě jenom chtěl vidět, to je všechno."
Vyprostil milencovu ruku a přitáhl si ji k sobě. Na objímání se zdál Severus příliš napnutý a naštvaný, ale snad mu nebude vadit, když se alespoň přitulí k jeho ruce a políbí ji. A skutečně nevadilo. Po chvilce netečnosti si lektvarista povzdechl, obrátil ruku dlaní k Nevillově tváři a palcem ho začal hladit po čelisti. Díky tomu se mu chtělo jedině tak spokojeně vrnět, jako kdyby byl veliký kocour nebo v jeho případě spíš malá kočička.
"Tak co je?" otázal se muž, "A neříkej, že nic, právě jsem se probudil po ani ne hodině spánku a opravdu nemám náladu hrát desetkrát odpověz."
I tohle štěkání mu dodávalo pocit bezpečí, takže se malinko usmál. Nebyl by to Severus, kdyby se choval vlídně a laskavě, nebo spíš, tohle byl projev jeho laskavosti. Odtáhl tvář od hladící ruky a povzdechl si, jak se odhodlával o tom celém mluvit.
"Utekla... Bellatrix Lestrangeová utekla z Azkabanu a já..."
"Dost!" zarazil ho v prostřed věty, "Jestli chceš mluvit o téhle černokněžnické děvce, tak to nebudeme dělat za střízliva," s těmi slovy vyprosti svou ruku a vydal se k psacímu stolu.
Sledoval Severuse, jak otvírá horní přihrátku stolu a vytahuje z ní lahev se skleničkou. Sklenku mávnutím hůlky namnožil, načež do obou nalil na dva palce jantarové tekutiny z lahve. Na dálku Neville neviděl, co je to za značku, ale podle barvy odhadoval, že je to buď ohnivá whisky nebo bourbon. Něco z toho. Moc se v tom nevyznal, jeho znalost končila tím, že se alkohol dělí na tři barvy, průsvitnou, zlatou a červenou. Tohle byla zlatá barva, takže whisky.
"Tady," podal mu sklenku, jen co se vrátil, "A raději si s tím sedneme, aby to s tebou po sklence neseklo o zem."
Převzal si skleničku a následoval Severuse k pohovce. Usadil se na ni, spíš do jejího rohu a na kraj. Sedět pohodlněji mu nešlo, úzkost mu stále svírala žaludek, takže měl spíš chuť vyskočit a začít chodit před krbem tam a zpět. Neudělal to, vědouc, že milence by to nejspíš znervozňovalo, takže by se vztekal. Nechtěl rozčílit ještě jeho a přenést na něj svou špatnou náladu. Proto tu nebyl. Nebyl tu ani kvůli pití.
"Já nepiju," konstatoval, ale sklenky se nevzdal, jen zvedl pohled k Severusovi, usazeném vedle.
Lektvarista neměl problém s tím uvolnit se, opřel se do druhého rohu pohovky, ruku se sklenkou si položil na opěradlo a natáhl dlouhé nohy šikmo podél pohovky, takže se prakticky dotýkal Nevillových nohou. Zdál se být přímo předobrazem vyrovnaného klidu, když si mladíka měřil spod černého obočí.
"A už tak je mi špatně," pokračoval po chvilce ticha, když Severus nic neřekl, "Mám takový ten hnusný pocit v břiše... ne strach, já se jí nebojím, jenom... mám takovou zlost... taky je to úzkost."
"Na tu je nejlepší bourbon, tak se napij a přejde to," navrhl mu lektvarista a sám se jako vzor pořádně napil.
"O tom pochybuji," zamumlal, ale po jeho vzoru upil ze sklenky. Bylo to jako kdyby si do pusy nalil horký lektvar. Sežehlo mu to jazyk, sklouzlo hrdlem, vypalujíc za sebou cestu. a usadilo se v horké kouli hluboko v útrobách. Do očí mu z toho vhrkly slzy a rozkašlal se. Kdyby mohl zvracet, tak by se možná pozvracel.
"To je... echr... odporné," sípěl přes popálený jazyk a patro. Horkost ze žaludku se mu jen během těch pár slov začala rozšiřovat do těla, zejména do rukou a do nohou. Pravdou bylo, že napětí skutečně odeznívalo, ovšem žaludek na tom byl po tom jediném doušku ještě hůř, než předtím.
"Tohle nepomůže," zachrchlal, konečně se mu dostávalo dechu.
"Ale ano, pomůže, jen se ještě napij," nesouhlasil Severus, podepřel mu ruku a doslova vnutil další ohnivý doušek, "První polknutí je nejhorší, pak už je to jenom lepší."
Nehádal se, jednoduše se znovu napil. Tentokrát už mu pusa ani krk nezačaly hořet, už to bylo jenom hořké a pálivé, také trochu teplé. Hřálo to všude, nejen v žaludku a on měl najednou dojem, že vlastně neví, proč sem přišel. Pamatoval na Lestrangeovou, co utekla z Azkabanu, na to se samozřejmě nedalo zapomenout, ovšem po dopití zbytku jantarové tekutiny ze dna sklenky mu to všechno najednou bylo celkem jedno. Nahlédl do prázdné sklenky. Pevně ji zmáčkl v rukou, jelikož mu připadala jaksi nereálná, tak se musel ujistit, že ji vážně drží v ruce. Zvedl pohled k Severusovi a zjistil, že se mu začíná točit hlava.
Zamračil se.
"Proč jsem sem přišel?" zeptal se nejspíš sám sebe, jelikož Severus dost těžko mohl znát odpověď. Tak na otázku nereagoval nijak víc, než jen tázavě pozvednutým obočím.
"Aha... ano, Lestrangerová a Azkaban," uvědomoval si pomalu, "Štve mě, že utekla a štve mě, že jsem nic neudělal. Víš... tenkrát, když přišla, aby ublížila rodičům... měl jsem něco udělat. Vím... byl jsem takhle malý," naznačil velikost, kterou považoval za velikost nevorozence, "ale víš... víš... Harry taky něco udělal a byl malý," jazyk měl ztěžklý alkoholem, ale zatím se mu dařilo se vyjadřovat docela jasně.
"A jestli chceš navíc ještě mluvit o Potterovi, tak to bude chtít další dvojitou," podotkl Severus a jediným mávnutím přivolal lahev z desky stolu k nim.
Neville nestačil ani pomyslet na protest a už měl ve sklence další dva prsty alkoholu. Koukal na to trochu nechápavě, než pokrčil rameny a znovu se napil. Necítil nic. Všecno od pusy po střeva měl spálené na uhel, chuťové buňky s křikem zemřely a žaludeční stěna byla momentálně schopna jedině tak propouštět chlast do krve. Ve své podstatě tedy dokonalý stav spokojenosti.
"Srovnávat se s Potterem je důkaz toho, že jsi ve skutečnosti malý domýšlivý spratek, víš to? Konečně se dostávám pod všechny vrstvy ostychu a nacházím tvé skutečné já, nafrněnou princezničku. Harry Potter je přeci hrdina kouzelnického světa i přesto, že je v poslední době spíš považován za lháře a vraha," kdyby to Severus neříkal s takovým pohrdáním, tak by tomu někdo hodně naivní mohl věřit.
Neville se tiše zahihňal. Asi k tomu nebyl racionální důvod, ovšem alkohol ho nutil smát se úplně všemu. Úzkost se zcela rozplynula v horkosti těla, rozpálila jeho tváře do ruda a rozklepala mu ruce. Po dalším usrknutí začal pochybovat o tom, že se udrží vzpřímeně na okraji pohovky, takže se posunul až k Severusovi a položil si hlavu na jeho rameno. Lektvaristova paže se sesunula dolů, objala ho kolem těla a tím celého zakryla širokým rukávem pláště.
"Nesrovnávám... jen myslím, že měla umřít," prohlásil zastřeným hlasem a naprosto upřímně. Slyšet sám sebe říkat něco tak strašného by ho asi za jiných okolností vyděsilo, teď se cítil lehce a uvolněně. Nedělalo mu starosti vůbec nic.
"Lidí, co měli zemřít, je hodně. Taky je mnoho těch, co měli zůstat naživu," odpověděl mu na to neurčitě Snape.
To bylo něco, co si Neville právě uvědomil. Ona přeci nebyla jediná, kdo utekl z Azkabanu, i ti ostatní Smrtijedi a vězni spáchali něco strašného. Někomu hrozivě ublížili a zůstaly po nich nejen mrtvé oběti, ale i rodiny těch mrtvých, co budou vždy truchlit. Další nával úzkosti mu sevřel žaludek i přes veškerý vypitý alkohol. Položil si ruku na břicho a pevně stiskl, jako kdyby se snažil udržet uvnitř vnitřnosti, co se pokoušely vydat na procházku.
"Je mi zle... všechno to hrozně bolí... jak se mám zbavit toho vzteku?" blábolil, což si svým způsobem uvědomoval, ale bylo mu to jedno a nedokázal to zastavit.
"Jsou tři způsoby. První je opít se do němoty a užívat si kocovinu, která tě, pokud se ožereš správně, zaměstná i na dva nebo tři dny," navrhl mu Severus jednu možnost, "Další je tvrdý vášnivý sex, po kterém ti zůstanou na těle šrámy a modřiny, ty tě také zaměstnají na delší dobu. A nakonec samozřejmě krvavá pomsta."
Zvedl si sklenku před oči. S tím opíjením se do němoty už začal a bylo to docela příjemné. Ještě příjemnější se mu momentálně zdálo zkombinovat alkohol a sex. Dohromady by ho to mělo zbavit všech zlých myšlenek, nepříjemných pocitů a úzkostí, co mu stahovaly vnitřnosti strachy.
Natáhl se a odložil sklenku na okraj stolku, málem jí při tom manévru shodil na zem. Ne že by mu záleželo na tom, jestli sklenka zůstane v celku. Momentálně se jen snažil udržet v podivné pozici, opřený o Severusův hrudník rukou, jednu nohu na zemi a druhou vzepřenou o pohovku, to aby mohl milovaného muže políbit.
Udělal to trochu zdráhavě, očekávaje, jestli bude zastaven nebo ne. Když ne, tak se od rtů přesunul na čelist, pak níž přes krk až skončil v rozhalence košile. Tedy, na Severuse to byla rozhalenka, veskutečnosti jen neměl dopnutý knoflík u krku. Chtěl víc jeho kůže, ochutnat její slanost smíšenou s nahořklou chutí mýdla. Jelikož nebyl ani tentokrát zastaven, nedostalo se mu odmítnutí ani v podobě zavrčení, tak zvedl ruce a začal rozepínat knoflíčky vršku pyžama. Kousek po kousku odhaloval bledou kůži, řídce pokrytou černými chloupky. Dostal se až k pupíku a teprve až tam ho Severus zastavil.
Jemně stiskl Nevillovi zápěstí, ale dost na to, aby se mladík nemohl vykroutit a odtáhl je od svého těla. Neville zvedl pohled od bílé hrudi do černných očí, jiskřících něčím, co by rozhodně neoznačil za touhu nebo potřebu.
"Tohle ne, Neville," odmítl jeho pozornost.
Cítil se odmítnutý, ale nehodlal se vzdát. Když už se jednou rozhodl, že se dnes se Severusem pomiluje, tak si to prostě vynutí, i kdyby se tu na něj měl vrhnout.
"Já chci," olízl si alkoholem vysušené rty, "Teď s tebou... nikomu to neřeknu. Nikdy."
"O tom to není," zakroutil hlavou, "Jen nemám zájem mít v posteli opilého puberťáka, co se ráno probudí s kocovinou a budeme mi s fňukáním vyčítat, že jsem ho zneužil. Jsi jen opilý a ve skutečnosti to nechceš. Nebudu to riskovat."
Bylo to jasné ne, proti kterému nebylo odvolání a jak ještě před minutou sršel odhodláním, tak teď rezignoval. Pocítil únavu, zaplavující jeho tělo od nohou směrem nahoru.Svaly jako kdyby mu ochabovaly a rozplývaly se v tom sílícím teple. S rezignovaným a zároveň vyčerpaným povzdechem zase klesl na Severusovo rameno, tak jak byl předtím. Když tedy nebude sex, pak by se k sobě alespoň mohli tulit. Doufal. To Severusovi zatím nevadilo, takže si k sobě přitáhl kus jeho hábitu a zavrtal do něj nos. Cítil pach lektvarů, což bylo ale přesně to, co mu vyhovovalo. Prostě to patřilo k muž,i jehož miloval. Natáhl ruku někam nahoru a přejel hřbety prstů po odhalené hrudi. Jen tak, prostě aby cítil teplo a strukturu kůže.
"Víš, co tedy udělám?" zeptal se, více méně jen pro sebe.
"Vyzvracíš se mi na klín?" odpověděl otázkou Severus a z jeho hlasu bylo slyšet, že se nespokojeně ušklíbá.
"Nééé...," protáhl do zívnutí vzešlé z náhlé únavy, "Zabiju Bellatrix Lestrangeovou."
Říct to dokázal snadno na to, aby uvažoval, jestli by byl schopen svou pomstu vykonat, nedostal čas. Alkohol mu docela zastřel smysly, klížící se víčka klesla a on se ponořil do říše beze snů dřív, než stačil pořádně dokončit myšlenku, takže už ani neslyšel, že na něj Severus mluví.
°°0°°
"Pomsta není pro Nebelvíry, Neville, vy jste tu od toho, abyste odpouštěli i svým úhlavním nepřátelům. Nekaž mé dobré názory na mladé lvy, které jsi ve mně vybudoval a nevystavuj se zbytečně nebezpečí. Už teď se o tebe obávám, když vím... Neville?" zeptal se, vzhledem k tomu, že se mu zdálo, jako kdyby slyšel chrápání, "Neville? K čertu s tebou, kluku! Já se ti tu chystám vylít srdce i ty usneš...," zabručel popuzeně, když viděl, že mladík v jeho náruči opravdu usnul, "Co s tebou teď mám asi tak dělat?"
Nikdy se mu nestalo, že by se s ním někdy cítil v bezpečí tak, že by klidně usnul. Mohl to přičítat tomu, že Nevilla opil, protože na mladíka, co nikdy nepil , jsou dvě sklenky víc než dost, ale nechtěl. Něco se v něm s tím nesouhlasilo. Líbilo se mu, že s ním chce Neville být, že se s ním cítí bezpečný a že za ním přišel pro útěchu. Správně, pokud by byl sám sebou, byl ho jednoduše vyhodil nejspíše s poznámkou, že tu není od toho, aby se staral o malé ufňukané haranty. Uvědomoval si že sám sebou není, zejména pokud byl Nevillovi nablízku a že za poslední týdny, kdy se spolu scházeli, šly všechny jeho plány o sblížení a následné využití do háje, ale nevadilo mu to.
Opatrně vyprostil ruku spod spícího těla. Složil ho na uvolněnou pohovku. Rozhodl se dát mu hodinku, možná dvě spánku, než ho probudí a pošle zpátky do jeho pokoje dřív, než si někdo všimne, že zmizel. Nebylo to žádné milosrdenství, ale prostá logika. Kdyby jím teď zatřásl a vyhnal ho, tak by nejspíš odpadl v nejbližším výklenku. Nejen, že by se určitě nachladil, jistě by ho také našel Filch a byl by z toho skandál. Nechránil tedy Nevilla, ale sebe.
Odhrnul mu přerostlé vlasy z čele a dospěl k názoru, že ho bude muset zítra vyhnat k bradavickému holiči nebo sem zavolat někoho z Prasinek. Ne, to by bylo moc kompromitující, starý pan Postřih bude muset stačit. Znovu odhrnul vlasy a zaváhal. Příčilo se to jeho přirozenosti, když se skláněl a následně vtiskl krátký polibek na Nevillovo čelo. Zmijozel v něm se jen odporem otřásl. Jenže on si nedokázal pomoci. Nutil ho k tomu pohrdání hodný teplý pocit na prsou, který alibisticky mohl připisovat alkoholu, ale moc dobře věděl, že to tím není.
Na Nevillovi Longbottomovi, nešikovném nedospělém klukovi s neobvyklým nadáním, mu jednoduše záleželo. Uvědomoval si to, stejně jako skutečnost, jak je to v jeho případě vzácné a většinou nežádoucí. Obával se o mladíka víc, než by chtěl a řeči o pomstě, které vedl, ač byly způsobeny alkoholem, Severusovi také na klidu nepřidávaly. Vlastně v něm spíše vyvolávaly nepříjemné mrazení kolem žaludku, které ho obvykle nutilo dělat takové hovadiny, jako zradit Pána zla a jít se udat Brumbálovi, špehovat pro Řád či se zajímat o milostný život jednoho hloupého vlkodlaka.
"Severusi Snape, tys to ale dopracoval. Nějak moc se stýkáš s nebelvíry a chytl si od nich útlocitnost," zabrblal si nespokojeně pod nos, narovnal se a ještě jednou pohlédl na spícího Nevilla.
Obával se nejhoršího a to, že od teď bude natolik šílený něčím, co by Albus s nadšením nazval láskou, že se bude pokoušet držet mladého milence v bezpečí, starat se o něj a nasazovat pro něj život. Racionálně si uvědomoval, že pak dopadně prachbídně, ale pomoct si nedokázal.
Pokroutil hlavou nad svou vlastní ubohostí, obočí svraštělé a ústa sevřená v přísnou linku. Pro teď nebylo nic, co by měl dělat nebo před čím by měl Nevilla chránit, pokud by nepočítal jeho samého. Navíc, když mladík spal, sám sobě nebezpečný pravděpodobně nebyl, jedině tak že by se převrátil a rozbil rukou sklenku položenou na hraně stolu. Pro jistotu se raději té sklenky chopil, obrátil ji do sebe a odešel ke svému stolu, zanechávaje tam Nevilla spícího.
Následujících pár hodin bude věnovat čtení, aby neusnul a ráno si vztek z nedostatku spánku vyleje na nejbližším nebelvírovi, který nebude jeho Neville Longbottom.
