Jak je důležité míti Nevilla - 1. kapitola

Jako každé prázdniny i ty mezi čtvrtým a pátým ročníkem dostal z lektvarů dvakrát tolik úkolů, než ostatní. Víc už jich dostal snad jen Harry. Na studijních výsledcích se to ale moc nepodepsalo, protože on neměl problém v tom, že by látku nechápal. Naopak, co se týkalo rostlinných přísad a jejich vzájemných interakcí v lektvarech, nikdo ve třídě by ho asi nepředčil, u ostatních přísad – různých zubů, chlupů, hlenů a orgánů – na tom taky nebyl zle, dokonce si pamatoval i recepty lektvaru. Jenže co mu to bylo platné, když mu kotlík vybuchl, naplnil se žábami, rozsliznul se či jinak ztratil tvar a konzistenci, už jen při samém pohledu na něj. Vážně, kotlíky a naběračky dělaly divné věci, dokonce aniž by na ně sáhl.

Proto mu nebylo dost dobře jasné, proč vlastně má napsat tak dlouhé eseje a výtažky z knih, které si před tím logicky musí přečíst. Nešlo tu o to, že by se odmítal učit a chtěl by se někde flákat, jen si myslel že je to zbytečné. Samozřejmě to nikomu, zvláště né své babičce nebo Snapeovi, do očí neřekl a poctivě na svých úkolech pracoval.

Možná na nich pracoval až moc, protože jednou usnul nad knížkou hojivých lektvarech pro pátý ročník a zdál se mu podivný sen. Sen o Severusi Snapeovi který se nad ním sklání... a sklání... a sklání. Naštěstí, než se stačil sklonit úplně, se Neville probudil. Doufal, že tím to celé skončilo, zaklapl tu zpropadenou učebnici a odebral se do postele. Jenže to neměl dělat.

O půl hodiny později se probudil zpocený jako pes a s mokrou skvrnou v rozkroku. Vůbec to nebyl první erotický sen, který za svůj život měl, ale proč byl sakra o Snapeovi?! A on si byl jist, že právě o strašlivém profesorovi lektvaru v celé jeho temné hrozivosti, i když si přesně nepamatoval, co spolu dělali. Rychle se vypotácel z propocených pokrývek a utíkal do koupelny, aby se osprchoval, modlíc se k Merlinovi, aby se babička nevzbudila. Když se pak vrátil, našel u svého lůžka Typy, domácí skřítku, jak převlíká povlečení a tiše si při tom pobrukuje.

"Pán nemusí mít starost," ujistila ho skřítka, jen co si ho všimla, "Typy se o všechno postará. Dá krásné a voňavé povlečení a tohle vypere, než se paní vzbudí. Potřebuje pán ještě něco od Typy?"

Němě zakroutil hlavou. Pořád si nedokázal zvyknout na přítomnost drobného tvora v bytě, lépe řečeno na všudypřítomnou přítomnost, protože kam se podíval, tam viděl velké oči, plandavé uši a šedavé ruce s dlouhými prsty.

Netušil, co to babičku popadlo, ale sáhla hodně hluboko do domácích úspor a koupila skřítku se slovy, že už je stará a jednou se o sebe sama nebude umět postarat, tak aby ji někdo opečovával a Neville s tím neměl starosti. Naprosto ty argumenty nechápal, vždyť bylo přeci logické a přirozené, že se sem po dokončení školy vrátí a bude se o babičku starat až do její smrti. Navíc, ona se přeci hned tak nechystala umřít. Čile pobíhala po domě, kibicovala příbuzné i vnuka a hůlkou se oháněla tak zručně, že až člověk žasl. Nebyl vůbec žádný důvod myslit na její smrt, spíš to vypadalo, že by ho mohla ještě přežít, protože on pravděpodobně dřív nebo později spadne do nějakého nepovedeného lektvaru a v lepším případě se v něm utopí.

"Pak tedy Typy půjde," oznámila s úklonou, popadla špinavé povlečení a s dalším úklonou se mu protáhla kolem nohou jako had, a zmizela kdesi v útrobách bytu. Zavřel za ní dveře, hezky pevně, a zalitoval že nemá klíč od zámku. V domácnosti Longbottomových platilo jedno základní pravidlo, nikdo tu neměl tajemství. Babička ho zavedla proto, že Nevillovi rodiče jí nikdy neřekl o své účasti v odboji proti Voldemortovi a ona se to dozvěděla až po jejich smrti. Prý by udělala mnoho věcí jinak, byla by s nimi více, kdyby to věděla. A prý nehodlala u svého vnuka udělat stejnou chybu, takže si vždy všechno říkali. Někdy ale, jako třeba teď, toužil po soukromí víc, než po čemkoliv jiném.

Zauvažoval, že strčí pod kliku křeslo, ale to by bylo hodně neslušné, takže se prostě jen odšoural zpátky do postele a zalezl si po mýdlem vonící přikrývku. V duchu doufal, že se mu nebude zdát další tak podivný sen o Snapeovi. Přesto se nemohl těch myšlenek na sen zbavit. Dokonce se kvůli tomu začal bát usnout a v mysli dospěl k šíleným teoriím,jako že ho lektvarista na konci roku očaroval nějakém strašným kouzlem, přinášejícím mu ty podivné sny, jako nějaký druh mučení.

Usnul nad ránem, ovšem tak vystresovaný, že se ráno opět probudil v mokré posteli. Tentokrát merlin žel ne proto, že by se mu zdál více méně pěkný erotický sen. To se jen vrátila noční můra o barevných světlech, ze které měl tak děsivý strach, až se v noci pomočoval. V posledních dvou letech to bylo jen jednou za hodně dlouhou dobu a jen když byl opravdu psychicky úplně mimo, ale to nic neměnilo na tom, že to bylo nesmírně ponižující.

Typy se opět objevila, sotva vylezl z postele, opět se uklonila a ujistila ho, že je všechno v pořádku a pustila se do druhého převlékání postele. Raději nic neříkal a rychle se ztratil do koupelny.

Na snídani se díky své noční nespavosti a špatným snům dostavil pozdě, až příliš pozdě, jak od dveří poznal podle babiččina výrazu. Vypadala starostlivě.

"Dobré ráno, chlapče. Je všechno v pořádku?" zeptala se okamžitě. On si nad tím v duchu jen povzdechl.

"Dobré, babi," pozdravil ji a sedl si ke stolu před svůj talíř se snídaní, "Jo, jasně, všechno je naprosto v pořádku, jen jsem se moc nevyspal."
"Zase ten sen?" její dotaz byl logický, přesto tím Nevilla trochu rozčílila. Ne že by dokázal svou podrážděnost dát najevo.

"Ano, zase ten sen. Pořád ten samý. Ostrá světla v temnotě, pocit bolesti a touha utéct. Nic se nemění, babi, jen je to někdy slabší a jindy silnější," odpověděl klidně, vzal do ruky vidličku a začal se šťourat ve svých míchaných vejcích. Neměl moc hlad a už vůbec neměl chuť na vajíčka, ale statečně si dal první sousto do pusy, aby babička neměla strach.

Stará žena si ho ale i tak zasmušile prohlížela, jakoby se snažila dostat do jeho hlavy a vrtat se mu v ní, dokud nenajde problém, který pak zpraví. Uhnul pohledem a zahleděl se na svůj talíř s jídlem, bezpečné to místo pro zakrytí rozpaků a rozčilení.

"Strýc Maximilián ti poslal nějaký balíček," nadhodila babička po chvíli ticha nové téma a po stole mu přisunula krabičku která by se vešla do dlaně, "Jen doufám že to zase není nějaká příšernost z ciziny, která nám tu po nocích bude pobíhat po zdech a stropě."

Musel se tomu zasmát, jak si vybavil svůj loňský dárek k narozeninám od strýčka Maxe, což byla takzvané poltrgaistová koule. Žertovný předmět velikosti slepičího vejce, ze kterého v noci vylézala všelijaká stvoření – prakticky dle náhodného výběru autora – a strašila své majitele. Byli to jen neškodné iluze, ale pár planých poplachů, kdy babička lítala po bytě s vytasenou hůlkou, zajistili.

Tahle krabička byla ale na další vejce příliš těžká, jakoby v ní spíš bylo něco skleněného. Právě proto ji rozbalil velice opatrně. V prvním okamžiku, když se zahleděl na skleněnou kouli ve svých rukách, si myslel, že je to buď další pamatováček nebo jenom nádoba s hlínou, až po chvíli si všiml semínka ležícího na povrchu půdy.

Přiblížil si nádobu k obličeji a začal si semínko pečlivě prohlížet. Nebyl si zatím jist, co to je, takže odklopil horní půlku koule a semínko si vyndal na dlaň. Tak jako vždy, když se dotkl nějaké rostliny, i tentokrát cítil příjemné mravenčení na kůži, stejně jako teplo a jistý pocit souznění s přírodou, který, co by si to zapíral, upřímně miloval. Převracel semínko v rukou, z dlaně do dlaně. Bylo velké asi jako bílá fazole, temně rudé barvy připomínající sraženou krev a jednou modrou tečkou. Bylo tedy celkem charakteristické, ač byla pravda ,že mnoho semen magických rostlin mělo červenou barvu, ovšem ta tečka napovídala hodně.

"To snad není možné...," nevěřil vlastním očím, když mu konečně došlo, co by to mohlo být za semínko, "Budu se muset podívat do knihy, protože není možné... určitě se k němu nemohl dostat... musel by do bažin... riskovat, že ho tam něco sežere... nebo rovnou do jejich hnízda."
"Už to zase děláš, Neve. Mluvíš si pro sebe jako blázen," napomenula ho babička s předstíranou přísností.

Zvedl, i když neochotně, pohled k ní a omluvně se usmál.

"Promiň, ale tohle je naprosto úžasné, víš?" už když to říkal, viděl, že neví, "Myslím že je to semínko nějakého druhu dusivky, snad dokonce přímo dusivky bažinné, což je v Anglii moc vzácná rostlina. Byla tu zcela vyhubena pro svou nebezpečnost, takže se nachází už jen v pralesích mírného pásma zejména pak na americkém kontinentě."

"Nebezpečná? Jak nebezpečná?" zajímala se hned stará čarodějka, která samozřejmě přešla všechno to o tom, jak moc jsou dusivky vzácné a vyrozuměla jen to, že jsou nebezpečné. Potlačil povzdech, který se mu dral na rty.

"Vytváří dlouhé, pohyblivé šlahouny a je dokonce schopna i samostatného překořenění na jiné místo. K tomu ale potřebuje, aby její lodyhy a stonky byly dost pevné, takže má v žebroví stonů zabudovaný vysoký obsah vápníku. Normálně z půdy by dostatečné množství nezískala, proto lapí malé tvory asi tak do velikosti středního psa a požírá je. Lépe řečeno tráví jejich kosti a zbytek těla vyvrhne jako nepotřebný do okolí, kde se ostatky zvířat rozkládají a hnojí ji. Za nebezpečnou je považovaná proto, že dokáže udusit i člověka, ne však proto, že by ho chtěla sežrat, ale jako obranný mechanismus. Člověk je příliš velký, aby prošel jejím trávicím otvorem a to i v případě, že ho roztrhá na kusy. Ale na tom ani moc nezáleží, vzhledem k tomu, že se zatím nikomu nepovedlo dusivku vypěstovat od semene v zajetí. Tedy," musel se nadechnout, ale okamžitě pokračoval, "existují staré písemné zkazky o bylinkářích, kteří to dokázali a v těch knihách se pak píše, že dusivka se stala, doslova cituji jejich 'domácím hlídacím psem'. Dusivky pěstěná od semínka si totiž tvoří ke svému majiteli úzký vztah. Ach! Bylo by tak úžasné, kdyby se mi jí povedlo vypěstovat!" rozplýval se nad tou představou, takže si ani nevšiml, jak nesouhlasně se babička mračí, "Mám o dusivkách jen základní informace, takže budu muset zajít do knihovny pro nějaké další. Slibuji že do oběda budu doma," přislíbil a už vstával.

"Počkej, ale co tvoje snídaně? Měl by ses najíst, snídaně je nejdůležitější jídlo dne. Zůstaneš tady," ukázala na židli.

"Ale babi, prosím!" zaškemral, "Je to tak úžasné a já o ní chci hned všechno vědět," samým nadšením se mu až zadrhával dech v krku.

"Ty a ty tvoje rostliny," pokroutila hlavou, "Dobře, můžeš jít rovnou, ale než se převlékneš, tak ti Typy udělá sendviče, které si vezmeš s sebou a sníš je. Rozumíš, mladý muži?" přísně na něj pohlédla.

"Jistě, babi," přikývl vážně, vzápětí ho stará čarodějka propustila mávnutím ruky a úsměvem, takže vyletěl nahoru do pokoje se svou novou dusivkou v rukách. Zase už bylo semínko schované ve skleněné nádobě, takže ji strčil do kalhot, které si na sebe natáhl, dooblékl se, vzal si dostatečně velkou tašku na všechny knihy, co si chtěl půjčit a pak seběhl dolů. Po cestě ven si vzal od Typy připravenou krabičku se sendviči a vrhl se do ruchu Příčné ulice.

Nejdřív navštívil knihovnu, stojící dalo by se říct naproti bance. Strávil v ní několik pěkných hodin, kdy se probíral nekonečnou spoustou knih, pergamenů a deníků bylinkářů, cestujících kolem světa. Nakonec si udělal hromadu zápisků a vypůjčil dvě pořádně velké knihy přímo o rodu dusivek, takže měl na následujících pár večerů o zábavu postaráno.

Semínko dusivky ho celou dobu hřálo v kapse kalhot.

Z knihovny se vydal přímo do bylinkářství madam Lesníčkové, které bylo považováno za jedno z nejlepších bylinkářství v celé Anglii a paní Lesníčková Nevilla vždy ráda viděla, když se přišel podívat na její květináče a skleníky, ukryté vzadu za pultem v hloubi domu. Tvrdila, že rostliny bují a kvetou už jen díky tomu, že mladík přijde, mluví na ně a dotýká se jich. Neville si byl jist, že přehání, ale navštěvoval ji dál a rád.

Po cestě přešel kolem květinářství, kterému se obloukem vyhnul. Vadilo mu, že někdo zabíjí květiny jen proto, aby si je doma zastrčil do vázy a nechal časem uvadnout. Když lidé toužili mít doma kus přírody, tak si měli pořídit květinu v květináči, tak jako to udělal on, ne platit těm, kteří rostliny trhají. Neměl veskrze nic proti tomu, aby květina zemřela, například proto, aby byla usušena a použita do lektvaru, jemu vadilo, že umírají zbytečně. V přírodě tomu bylo tak, že tvor či rostlina zemřela proto, aby nakrmila jiného tvora nebo rostlinu, nikdy neumírali pro něčí rozmar. Ne, to vymysleli až lidé, bezpředmětné utrpení a smrt byl jedině lidský vynález. Proto bylo podle něj v pořádku vypěstovat, pokosit či otrhat rostlinu a použít ji, tak totiž někoho vyléčila nebo mu třeba ulevila od bolesti. Její smrt tím získala účel. On věděl, že vše umírá. Věděl, že i rostliny to vědí. Věděl, že tak je to v pořádku, v pořádku však nebylo zbytečné utrpení páchané lidmi.

S chmurnými myšlenkami ohledně toho, že jsou rostliny a potažmo i zvířata lidmi utiskováni, vešel do bylinkářství a v ten okamžik v hrůze strnul ještě mezi dveřmi.

V obchodě totiž stála jeho noční můra, vzhledem ke dnešní noci by se dalo říct, že doslova noční můra. Severus Snape v celé své temné nádheře proplouval mezi regály s vzorkovými bylinkami, otevíral víčka, nasával vůni svým majestátním nosem, ochutnával, proklepával a jinak zkoušel kvalitu.

Nevillovi spadlo srdce do kalhot, krev se mu nahnala do tváří a zoufale se pokusil utéct. Merlinžel, bronzový kohout u dveří, ohlašující kokrháním nového zákazníka, zas a znovu pořvával, jak byly dveře otevřené, takže si toho Snape logicky všiml. Zvedl pohled od kořínků tříprstníku lučního, podíval se přímo na Nevilla a zle se zamračil.

"Longbottome," pronesl sice poměrně potichu, ale bylinkářstvím se to rozlehlo jako výkřik, "zavřete ty dveře, hlupáku. Táhne jimi pach přepáleného tuku a vysmažené cibule. Je to odporné."

"Ano, pane... já jsem pa-pane," začal koktat, jak se mu to stávalo pokaždé, když byl hodně rozčilený, "chtěl... chtěl jsem tady... p-pane..."

"Co chcete, mě nezajímá během školního roku, ještě méně starostí mi to dělá o prázdninách. Merlin vás provázej a až budete odcházet, nezapomeňte zavřít. Na kliku," nerozloučil se nijak příjemně, obrátil se k Nevillovi záda a začal mu věnovat asi takovou pozornost, jako se věnuje patníku u cesty nebo spíš lejnu na chodníku. Obojímu se chcete zaručeně vyhnout.

"Ano pane," zašeptal zajíkavě v odpověď a polkl. Měl strach, vždy měl ze Snapea strach, ale dnes ho podivně svíralo nízko pod pasem. Nepopsal by to jako vzrušení, ale znal ten pocit. By těsně před tím, než se vzrušil a to ho děsilo a možná právě proto mu penis nezačal tvrdnout.

Raději se pokusil od těch myšlenek odpoutat tím, že rychle přešel k pultu a položil na ně baňku se semínkem, přičemž doufal že madam Lesníčková propadne do nadšení nad jeho novým přírůstkem do rostlinové rodiny a tak ho naprosto odvede od Snapea, zkoumajícího přísady někde v zadním rohu prodejny.
"Panečku!" vykřikl paní Lesníčková, "To vypadá docela jako semínko dusivky bažinné. Opravdu nádhera!" propadla v očekávané nadšení, zvedla baňku a začala si ji prohlížet.

Oddechl si a upnul svou pozornost na usměvavou protáhlou tvář staré čarodějky, přesto mu ale pohled zas a znovu klouzal směrem mezi regály, kde se míhal černý stín. Jednoduše z něho nemohl spustit oči a byl si jist, že to není jen strachem. V puse mu docela nepříjemně vyschlo.

"Ano, ano, poslal mi ji strýc," odpověděl roztěkaně, "Z Ameriky... zrovna tam asi je," vážně byl hodně roztěkaný a to si sem původně přišel s paní Lesníčkovou dlouze popovídat, jenže copak to šlo, když se kolem pohyboval Snape. Ba co víc, právě přistoupil k pultu aniž by na Nevilla upřel jediný pohled a položil na pult seznam zboží. Poměrně dost rozsáhlý.

"Jako vždy tu máte jen to nejlepší zboží," promluvil k paní Lesníčkové, "Tady jsem připravil seznam toho, co bych si rád nechal zaslat na svou adresu. Lépe řečeno do Bradavic. Byl bych rád, kdyby to tam bylo do zítřka."
"Podívám se...," majitelka obchodu si přitáhla papír, nasadila skřipec na nos a začetla se do seznamu, "Je pořádně dlouhý a některé bylinky potřebují speciální péči při balení. Manžel je v zahraničí a já sama to tak rychle nezvládnu. Postačilo by to do konce týdne?"

Lektvaristovo obočí se k sobě přiblížilo v jasné známce silné nelibosti a Neville měl náhle potřebu mu vyhovět. Navíc, pokud by pomohl, tak by i madam Lesníčková měla lehčí život.
"Já ty přísady zabalím!" vyhrkl zbrkle a skoro se hned chytit za pusu, zejména když po něm profesor střelil ostrým pohledem. V ten okamžik měl Neville dojem, že se asi hanbou, stejně jako podivným horkem po těle, celí rozpustí. Uhnul očima a zabodl je do dřevěné desky pultu.

"To je myslím skvělý nápad," souhlasila bylinkářka, "Neville je výtečný bylinkář, vyzná se... jsem si jistá, že po dokončení školy si rychle udělá mistrovský diplom. Svěřila bych mu kteroukoliv svou vlastní rostlinu a že jich mám doma požehnaně."
"Je mi srdečně jedno, jestli vám bude Longbottom pomáhat, pokud doručíte bylinky do zítřka a nepoškozené," nechtěl nejspíš poslouchat chvalozpěvy, které se paní Lesníčková chystala na Nevilla pět, "Účet jako vždy přiložte k zásilce, uhradím ho převodem hned po tom, co si zboží zkontroluji. Merlin s vámi, madam Lesníčková," rozloučil se Snape, kupodivu i slušně.

"I s vámi, pane profesore, i s vámi," opětovala mu rozloučení paní Lesníčková.
Snape na to jen kývl, krátce pohlédl na Nevilla, ale nerozloučil se s ním, a pak odkráčel ke dveřím, které za sebou pak samozřejmě pevně zavřel, aby dovnitř nepronikl pach z ulice. Po celou dobu ho mladík sledoval a nechápal, proč ho ten temný muž najednou tak fascinuje. Prostě se to stalo. Nedokázal s tím nic dělat, jen si připadat jako hlupák, když dlouhé vteřiny upíral pohled na dveře, jak doufal že by se mohl Snape ještě vrátit, protože něco zapomněl. Nesmysl, lektvarista nikdy nic nezapomínal.

"Myslím, že by bylo pěkné, kdyby každý mistr lektvarů, zejména tak skvělý jako je profesor Snape, měl doma nějakého výtečného a schopného bylinkáře, jako jsi ty," přerušila jeho dumání nad Snapem paní Lesníčková, když se pak na ni obrátil, viděl že se potutelně usmívá. Zamračil se, jelikož nebyl hloupý a moc dobře mu docházelo, co tím naznačuje.

"Co... co tím myslíte?" zeptal se přesto patrně.

"Jen že jsem si všimla, jak na profesora Snapea koukáš," rozverně mrkla, "Fascinuje tě? Jsi do něj zakoukaný, že?" usmívala se jako člověk, co právě objevil nějaké úžasné tajemství.

"N-ne, tak to není," zamítl, pravda ne moc rázně a opět cítil, že jeho obličej trochu mění barvu.
"Jak myslíš," s dalším vědoucím úsměvem pokývala hlavou, "Jen, že se červenáš pokaždé, když se ne tebe podívá a teď dokonce jen když o něm mluvíš. To člověku starému a zkušenému, jako jsem já, hodně napoví."

Otevřel pusu k dalšímu protestu a pak ji zase zavřel. Jak mohl popírat něco, co byla možná pravda. Měl přeci ten sen, sen u kterého by byl raději, kdyby se mu nezdál a pak když tu Snapea viděl... byl jím opravdu, jak výstižně řekla, fascinován. Trochu podobně, jako svou dusivkou, nebo spíš jako bodlináčem asijským, asi metrovým kaktusem vystřelujícím do okolí otrávené bodliny.

Ano, to byl Snape, kaktus s jedovatými ostny a možná i zajímavým vnitřkem.

Smutně se podíval po dveřích. I kdyby lektvarista měl léčivé jádro, jako bodlináč, pak bylo zhola nemožné, že by ho ukázal někomu, koho ze srdce nesnášel tak moc, jako Nevilla Longbottoma.

°°0°°

Byli jako šváby, ne vlastně spíš jako stěhovavá sarančata. Na začátku září se hromadně přistěhovali do Bradavic, chřestili nožkami o křídla až se to rozléhalo hradem. Neustále si cpali něco do kusadel a zanechávali po sobě v chodbách, učebnách a společenských místnostech drobečky, odpadky a nebo rovnou kusy nedojedených sendvičů. Poletovali splašeně z jednoho místa na druhé a kdykoliv se objevil v jejich středu, tak se rozutekli do všech stran. A taky se množili. Zalézali si do svých temných děr a výklenků, kde se chichotali a třeli o sebe v něčem, co by se vzdáleně dalo považovat za milostnou předehru. Vážně bylo krajně rozčilující je při něčem takovém přistihnout.

Co bylo na tom všem nejhorší, neexistoval proti nim postřik. Pravda, mudlovský biolit by nejspíš stačil, kdyby ho bylo dostatečné množství, ale Brumbál stále vehementně a důrazně prohlašoval, že trávit studenty je proti všem morálním zásadám.

Tyto chmurné myšlenky ho napadaly, když kráčel k Velké síni na zahajovací večeři a snažil se nehrbit, ač ho svaly v zádech zmučené cruciatem bolely, jako kdyby mu na ně někdo nalil rozžhavené olovo. Pán zla ho vůbec neuvítal s láskou, ale přinejmenším Severuse nezabil, nezmrzačil ani neproklel. To považoval za svůj velký úspěch.

Prošel vchodem obvykle sloužícím jen profesorům a co nejnenápadněji se usadil na svoje místo. Bylo to celkem snadné, protože na druhé straně stolu se právě Hagrid pokoušel vpasovat do židle, která pro něj byla jako židlička pro dítě, takže všichni věnovali pozornost jenom poloobrovi. Až na jejich novou kolegyni, profesorku Umbridgeovou, která naopak věnovala pozornost a svůj falešný úsměv Severusovi.

Oplatil jí ho kývnutím a něčím jako půlúsměv, což bylo víc, než co dostala většina učitelského sboru za celou dobu, co tu učil.

"Zaměstnat poloobra je myslím velmi nerozumné," nadhodila Umbridgeová a naklonila se bezostyšně do jeho osobního prostoru, "Obři jsou hloupí a agresivní."
"Souhlasím," přikývl, "ale nemohu s tím nic dělat. Zaměstnal ho zde Brumbál a ten si myslí, že je vševědoucí. Přitom je už dost starý na to, aby si uvědomil, že nemá vždy pravdu."
Čarodějka se potěšeně usmála, čímž Severus splnil svůj úkol. Brumbál mu důrazně nakázal, aby se k Umbridgeové choval tak mile a vstřícně, jak jen dokáže, a zjišťoval, jakým směrem se ubírá její pátrání, kvůli kterému ji sem poslal paranoidní Popletal.

Předstírat, že je její spojenec, Severusovi veskrze nedělalo problém, protože přetvařování se byla prakticky jeho přirozenost, ale stejně ji z hloubi svého zmijozelského srdce nesnášel. Ač souhlasil s některými jejími stanovisky, jako, že by se měla ve škole zavést větší disciplína, tak by raději strčil svou levou ruku do tlamy drakovi, než aby se doopravdy spolčil s Umbridgeovou. Nebyla v tom věrnost Brumbálovi, ale prostě jeho zmijozelské já, které nesnášelo dalšího zmijozelského kohouta na jeho smetišti. Kdyby měla ta stará čarodějnice alespoň skutečnou moc, pak by to překousl, jenže ona byla loutkou v ruce každého ministra, ať už to byl debil jako Popletal nebo třeba ministr nastrčený Pánem zla. Nebylo horšího pohledu než na zmijozela uvíznuvšího v sebeklamu že něco ovládá. Severus si alespoň uvědomoval, že mnoho aspektů jeho života řídí Brumbál nebo Pán zla, stejně tak dobře věděl, že jako dvojitý agent má moc podávat obou mocným mužům jen ty informace, které sám považuje za podstatné ke sdělení. Rovnováha sil. Tak to bylo v pořádku. I když byl zajatý, tak byl zároveň i svobodný.

Dveře se otevřely a studenti se za typického halasu nahrnuli dovnitř.

Odklonil se od Umbridgeové, narovnal se a nasadil masku zlého profesora Snapea, které už byla za ty roky doslova jeho součástí. Žáci se usadili, tedy zmijozelští se usadili, pak částečně havraspárští, ostatní se spíš váleli po stolech a lavicích. Nejhůř na tom s disciplínou byli samozřejmě nebelvírští v čele s Potterem, který něco šeptal zbytku Strašlivého tria a kýval hlavou k profesorskému stole. Ne, on dokonce neslušně ukazoval prstem rovnou na Severuse.

Odvrátil od toho spratka hlavu, protože zlatý chlapec nebyl středobod jeho vesmíru, a raději věnoval pozornost prvákům co je Minerva právě přivedla do místnosti. Už takhle od pohledu, po tolika letech učitelské praxe, dokázal rozeznat kdo pravděpodobně přijde kam. Poznával pár potomků Smrtijedů, pravděpodobnost že budou zařazeni do Zmijozelu byla značná, stejně jako u všech, kteří se tvářili přezíravě nebo se stranili ostatních. Ti co vypadali, že se rozbrečí nebo utečou schovat pod stůl byli jasni mrzimoři. Děvče s brýlemi, poznámkovým blokem a miniaturní tužkou byla havraspárka tak jasně, že jí Minerva ani klobouk pořádně nenasadila a ten už pořvával, že patří mezi havrany. A samozřejmě tu bylo několik nevychovanců, kteří jednoznačně skončili v Nebelvíru, kde byli samozřejmě přivítání nepřiměřeně hlasitým potleskem a halekáním. Byla to smečka. Smečka nevychovaných, hlučných štěňat a všichni dohromady i každý zvlášť lezli Severusovi na nervy.

Po zařazování se ředitel ujal slova. Naštěstí si Albus nikdy nepotrpěl na zdlouhavé projevy k zahájení školního roku, takže se mohl Severus těšit, že do pěti minut bude mít před sebou nádherně vonící jehněčí pečeni a své oblíbené rýžové placky. Jenže co mozkomor nechtěl, do ředitelova proslovu se vnutila Umbridgeová. Alternativa, že ji za to prokleje, se mu zdála jako nejlepší, jenže musel si udržet tvář, proto ji trpělivě a bedlivě poslouchal.

Ne že by ho zajímalo co říká, ale dalo se z toho usoudit několik věcí. Jak moc je Popletal paranoidní – hodně – a jak moc je ona hloupá – jako nenakřídované tágo. Byla to ale jeho práce ji poslouchat, na osobní bázi ho její proslov zajímal asi tolik, co politicko-finanční situace Ugandy. Osobně totiž chtěl jediné, své jehněčí kotlety a nemuset se dívat na Brumbála, jak cucá karamelku, zatímco jeho vlastní žaludek se kroutí hlady. Nevědě, jak ostatní, ale on měl od rána asi jen pět hrnků kávy a jeden flakonek povzbuzujícího lektvaru, takže se sakra potřeboval najíst.

Nadšeně proto zatleskal na konci proslovu, nadšeně samozřejmě na jeho poměry, pro normální člověka to znělo jako 'zdvořilý' zájem.

A pak už se konečně podávali kotlety.

Nechal okolí, ať si dělá co chce a zaměřil se výhradně na jídlo. Maso bylo základem jeho stravy a taky káva. Ne cukrové bonbóny, na hromady těstovin jako u McGonagallové, ale maso, nejlepší potrava pro bystrý a rychlí mozek, pokud člověk chce, aby takovým i zůstal.

Po třetí kotletě, kterou pořádal mezi tím, co přitakával Umbridgeové na její špinění Brumbála, si všiml, že ho někdo sleduje od nebelvírského stolu. Jeho první pohled mířil samozřejmě na Pottera, jenže ten divoce gestikuloval, v jedné ruce měl vidličku a v druhé držel něco co vypadalo jako výstřižek z novin. A co bylo hlavní, k učitelskému stole se nedíval. Proto začal Severus klouzat po ostatních tvářích. Zachytil pár pohledu, zejména od prváků, jenže ti se hned zahleděli do desky stolu, někteří bledí jako smrt a tedy už teď patřičně vyděšení. Nakonec dorazil zrakem až k Nevillu Longbottomovi, což byl přesně pachatel toho nepříjemného sledování.

Až překvapivě dlouze si vzájemně hleděli do očí. Bylo to snad poprvé, co si mohl prohlédnout, jaké má vůbec Longbottom oči, protože ten kluk obvykle nevydržel jeho pohled ani půl minuty. Dnes to bylo ale jiné. Tentokrát si mohl všimnout, že mají mladíkovy oči modrozelenou barvu. Dokonce měl i čas vypozorovat, že má mladý nebelvír kulatý obličej, světlou pleť, trochu pih na nose a do čela mu padají medově zbarvené vlasy. Za normálních okolností tolik detailů nevypozoroval, protože stále viděl jen světlou šešuli z kudrlin, jak měl Longbottom neustále skloněnou hlavu, když se Severusem mluvil.

Přimhouřil oči a znovu upřel svůj temný pohled, jeden z těch, co by si mohl patentovat, do světlých očí. Mělo to jistý účinek, i když to nebylo obvyklé zblednutí a sklopení pohledu. Ne, tentokrát Longbottom zrudl jako dobře vyzrálé jablko, přes tvář mu přeběhl stydlivý úsměv a až pak sklopil hlavu. Nevypadalo to, že se bojí, on byl spíš zahanbený, jako kdyby ho přistihl v Uršulině koupelně, jak tam dělá něco intimního. Přesně takový výraz, pohled i barvu měli všichni studenti Nebelvíru pokaždé, když je našel na jednom z oblíbených šmajchl plácků, ať už tam byli sami nebo s někým.

Zamračil se.

Buď měl Longbottom v hlavě něco hodně nemravného, případně nějaký plán. jak Severuse ponížit, nebo se jednoduše pomátl. První varianta vypadala nepravděpodobně, protože ač byl ten kluk chytrý, neměl dostatečnou odvahu a soustředěnost cokoliv naplánovat. Druhá možnost byla sporná, jelikož Longbottom nejspíš už šílený byl obdobným způsobem jako třeba ta Láskorádovic holka.

Potřásl hlavou. Uvažovat o klukovi, jako je Neville Longbottom, zatím co člověku stydnou jehněčí kotletky se rovná bláznovství a plýtvání jídlem.

Zapomněl na Longbottoma, jeho podivné chování a cokoliv co se ho týkalo a věnoval svou plnou pozornost jídlu.

Úvod - Následující

Poznámka autorky: V první řadě se laskavě chudákovi Nevillovi neposmívejte a uvědomte si, že v povídkách už se Potterovi děli i horší nehody. :-D Navíc to bude později vysvětleno, možná, pokud se mi podaří napsat prázdninové intermezo, jestliže ne, pak to nějak objasním v poznámce.

Za zájem o totu povídku děkuji Adelaine, Merope, Tomias, mathe, Baterka a samozřejmě belldandy a doufám, že se vám bude všem dílo líbit. Pokud nechcete zanechat komentář nebo nevíte co napsat, tak prosím alespoň hlasujte v anketě. Děkuji.