1. Kapitola
Dva Holmesové na jedné Baker Street
Třetím nejhorším místem v Londýně, co se týče prachu, dusivého kouře a zplodin, je hned po fabrikách na jeho okraji a metru, hlavní nádraží. Kouř z lokomotiv se valí pod přístřešky, kde se převaluje a zalévá tíživě cestující, nehledě na to, jak se ho personál snaží velkými vějíři na tyčích vyhánět ven. Všude je cítit pach špatně prouzeného masa, alkoholu a lidských těl. Každý ví, že to nedělá Londýnu dobrou vizitku, zvláště když sem míří doprava z celého světa, ale nikdo s tím nic nedělá, přestože pokaždé se každý nováček ve sněmovně lordů kasá, že s tím něco udělá. Jsou tací, co říkají, že je to hnus, jiným to nevadí.
Ona to vítala.
Rázně a odhodlaně, přesto s potřebnou ženskou něžností, sestoupila ze schůdků lokomotivy, malé zavazadlo v ruce. Dokázala cestovat nalehko, vlastně jí to tak bylo příjemné, což se cenilo v kritických situacích. Odstoupila mimo hlavní koridory spěchajících lidí tam, kde si mohla v klidu odložit tašku a nadýchat pachu kolem sebe. Připomínalo jí to jediného muže s velkým "M", kterého kdy poznala.
Narovnala si rukavičku.
Kdysi ho propásla. Promarnila příležitost, jež se nepromarňuje, ba co víc, nechala se spoutat primitivem jako nějaká hloupá husička. Jiní by se smířili s osudem, snad zaplakali, ale ona ne. Ona taková nebyla. Nikdy nebrečela, pokud to nevedlo k nějakému cíli, nevěšela hlavu, ani se nesmiřovala s osudem. Ona si svůj osud tvořila sama, vlastními činy a proto byla takou ženou, jako byla.
Stačil jeden zkušený pohled k vyhlédnutí kořisti, další veskrze bezbranný a trochu vyděšený, k jejímu nalákání a jeden nesmělý úsměv k zaseknutí háčku.
"Mohu vám pomoci, madam?" zeptal se galantně voják, doprovázeje to efektním sklapnutím podpatků a mírným zasalutováním. Uniformu měl jako ze škatulky, knoflíčky i boty vyleštěné. Na jiné ženy by to udělalo hluboký dojem, na ni ovšem vůbec žádný. Takových jako on znala dvanáct do tuctu.
"Jsem v Londýně poprvé a vůbec se tu nevyznám," nasadila mírně plačtivý tón, na ten všichni muži slyší, "Netuším, jak se dostat do svého hotelu." Ve skutečnosti to věděla víc než dobře, ale nechtělo se jí tahat s taškou a už vůbec nechtěla ukázat, kolik peněz má, protože mladá žena s penězi musí mít i postavení, takže se zpráva o jejím příjezdu rychle prožene kuloáry. Poslíčci v hotelech prostě hodně mluví.
"To nebude žádný problém, madam," vyloudil na rtech okouzlující úsměv, na který zareagovala stejně, "Stačí, když mi řeknete jeho jméno."
"Mám ho tu napsané." Dělala, že dlouze hrabe v kabelce, prostě nesmělá žena, která je taky trochu nešikovná. Nakonec vytáhla předpřipravený papírek a strčila mu ho s chichotáním do ruky. Vzal její zavazadla, nabídl jí rámě, které ona přeochotně přijala a za jeho přehnaného a velmi přikrášleného vyprávění o válce vykročili. Nasadila jednu z tisíce svých masek nadšeného naslouchání, ale ve skutečnosti její myšlenky pomalu začaly spřádat plán na získání pěkné sumy peněz, chtěného muže a naprostého zesměšnění Scotland Yardu a v podstatě celé britské tajné služby.
*
Ulicí se táhla žluto-šedá mlha plná špíny, smogu a chemikálií. Dokonale se tak hodila k mojí pochmurné náladě. Nebylo to ani půl roku, co mě moje drahá Mary navždy opustila a zanechala mě tu na světě bez své něžné podpory. Vím, že je teď bezesporu na lepším místě, protože žena laskavá s vřelým srdcem jako ona se má jistě dobře, ale to můj stesk po ní nezmírnilo. Stále vzpomínám na její pohřeb. Byl jsem tam jen já, dvě její přítelkyně, také guvernantky, a Holmes. Celou dobu mi mlčky stál po boku, ruku na mém rameni a nedal jí dolů, dokud mě neodvedl sem na Baker Streat rovnou do mého pokoje, který zůstal přesně takový, jako když jsem ho opustil. Tenkrát jsem znovu brečel a pak spal, dlouho spal. Nevím, jestli u mě byl celou dobu, ale ráno jsem ho našel bdícího na tvrdé židli, kolena pod bradou, ruce ovinuté kolem nohou. Myslím, že mě hlídal.
Ale tohle všechno je minulost, netíží mě to tolik, jako můj nový problém. Jsem závislý a vím to. Sázím na koně, psi dokonce i na to, jaké bude druhý den počasí. Vím, že je to špatně, ale nedokážu si pomoct a musím přiznat, že Holmes mě moc nepodporuje. Zcela neprozřetelně mi svěřil mou šekovou knížku, takže to skončilo tím, že jsem včetně zruinování svého účtu už dokonce prodal manžetové knoflíčky, co mi dala žena. Došel jsem tak daleko, že uvažuji, jestli by mi nepůjčil. Stydím se za to.
„To nemusíte, Watsone,“ odpověděl Holmes na moje myšlenky a vzhlédne ke mně od skládání origami. To byla jeho nová zábava pro krácení času, dělat z papíru zvířátka a dokonce budovy. Byl v tom samozřejmě excelentní, ale všude se nám po bytě válely ústřižky.
„A moje odpověď zní ne, nepůjčím vám,“ dodal rázně. Trochu mě to zamrzelo, potřeboval bych alespoň tolik, abych dostal zpátky svoje knoflíčky, ale ani zaboha bych se nesnížil k tomu, abych ho prosil. Raději jsem svou pozornost obrátil k jeho dedukcím.
„Povězte mi, Holmesi, jak jste to udělal, že jste mi přečetl myšlenky?“ Samozřejmě jsem věděl, že myšlenky mi nečetl, ale rád jsem ho touhle formulí dráždil. Jako obvykle i tentokrát úspěšně, protože nakrčil nos a semkl rty.
„Nikdo nemůže číst ničí myšlenky, jen podle chování odhadnout na co člověk myslí, protože co lidé dělají bezděky, o nich všechno vypoví,“ obličej mu trochu zjihl, „A pak, vás znám lépe, než sám sebe.“
Vstal a s rukama sepnutými za zády došel až ke mně.
„Nejprve vás jako obvykle trochu nazlobila žlutá mlha, kterou nám sem díky golfskému proudu pravidelně přináší vítr, protože jste se podmračeně podíval směr továrny,“ mírně pokynul rukou také směrem k továrně na kraji města, „Potom se vaše myšlenky stočily k zesnulé ženě. Promnul jste si prsteníček, kde byste měl mít prsten, ale nemáte, přesto že ho jako čerstvý vdovec můžete nosit, aniž by se nad tím někdo pozastavil. Jenže vás pohled na něj rmoutil a tak jste si ho připnul na řetízek od hodinek, kde ho vidíte jen jednou denně ve dvě hodiny, kdy si podle zvonů pravidelně řídíte hodinky a pak, od její smrti jíte o hodně míň a trochu jste zhubl, takže máte strach, aby vám nesklouzl z prstu. Mimochodem zbytečně,“ ostře na mě pohlédl, popošel o několik kroků, než pokračoval, „Bylo jen zcela přirozené, že jste si pak jistě vzpomněl i na její pohřeb, což jste mi dotvrdil tím, že jste krátce pohlédl na mě při vzpomínce na mojí podporu v tom chmurném čase,“ tyhle jeho slova trochu poničila jemné vzpomínky na jeho starostlivou blízkost, ale další jí zase spravila, „Těší mě, že jste na mě vzpomněl,“ dodal krátce, trochu tišeji měkkým hlasem, jako vždycky, když mi říkal něco citově důvěrného, rychle se však zase schoval za analytickou maskou. „Následně vaše myšlenky přeskočily k vašim dluhům, za které mě činíte spoluodpovědným. Podíval jste se totiž na sejf a pak na mě, načež jste se opět zamračil a následně se zatahal za rukáv. To jste si vzpomněl na svoje zastavené manžetové knoflíčky…“ Tehdy jsem ho přerušil.
„Jak víte o těch knoflíčcích? Sledoval jste mě snad?“ Pobouřeně jsem vyskočil. Rozzlobilo mě, že by si tak dovolil narušit moje soukromí, už jen jeho dedukce byly samy osobě jistou formou vpádu.
„Ale, drahý Watsone,“ řekl smířlivě, ovšem s jistou ledabylou nonšalantností, „vždyť jste tu chodil po bytě s lístečkem ze zastavárny. To, že jste mi ho neukázal přímo, ještě neznamená, že jsem si ho nepřečetl. Stačí mi pohled z druhé strany v trochu ostřejším světle. Papíry, které používají, nejsou moc kvalitní. Ale zpět k tomu, o čem jsme mluvili.“ Nedal se vyvést z rovnováhy, ostatně jako nikdy, mou pobouřeností, takže jsem si, stále trochu rozmrzelý nad tím, že se plete, kam by neměl, zase posadil.
„Dál už to bylo krátké. Podíval jste se na moje sako, kde mám peněženku. Sice si nemyslím, že byste mě kdy skutečně požádal o půjčku, k tomu byste se snížil, jedině kdyby vám byli v patách ostří hoši od lichvářů, což není podle mě pravděpodobné, přesto jsem vaše myšlenky přerušil zamítnutím dřív, než by vás vaše chmurná nálada donutila udělat nějaké nerozvážené rozhodnutí.“
Měl samozřejmě pravdu v tom, že bych ho o půjčku nikdy nepožádal. Budu muset prostě svoje knoflíčky oželet a hlavně se konečně vzchopit natolik, abych se vrátil do práce, nehledě na to, jestli to bude má lékařská praxe nebo rozepsaný román.
Ani jsem si nevšiml, že přišel ke mně a posadil se vedle na parapet, dokud se mě nedotkl na paži. Vzhlédl jsem k jeho bystrým očím. Někdy jsem měl dojem, že mi vidí dovnitř do těla, možná i hloub, do duše, třeba tak jako teď. Mírně se usmál, po tváři mu přeběhlo šibalství a pak jakoby to bylo to nejpřirozenější, mezi nás položil otevřenou krabičku s mými knoflíčky. V první moment jsem měl chuť ho obejmout, ale hned na to jsem se zastyděl. Musel je kvůli mně vyplatit, což mimo jiné znamenalo… Sáhl jsem si do kapsy od kalhot, kde měl spočívat lísteček ze zastavárny, ovšem bylo tam kromě jedné mince prázdno.
Zle jsem se na něj zamračil. Byl jsem sice neskonale šťastný, že je mám zas zpátky, ale to, že mi prohledával kapsy a okradl mě, bylo prostě pobuřující. Navíc to nebylo poprvé.
Asi mu můj výraz připadal neskutečně směšný, protože se zasmál. Skutečně, Sherlock Holmes se zasmál. Trochu štěkavě a velmi velmi krátce. Pořád ještě pobavený mi položil ruku na rameno.
„Už podruhé během pár minut jsem vás, zdá se, rozzlobil. To mě skutečně mrzí,“ nasadil kajícný výraz, už dávno jsem se naučil, že ho nemyslí ani z poloviny upřímně. Jen málokdy svých rozhodnutí litoval, zřejmě proto, že byly většinou správná, „Doufal jsem, že vám udělám radost." Tentokrát vykouzlil výraz připomínající psa, kterého pán napomenul. Obdivoval jsem, jak dokázal, když chtěl, donutit svoje obličejové svalstvo k doslova artistickým kouskům a tvářit se naprosto navzdory svým duševním hnutím.
"Potěšil," zamručel jsem. Na něho jsem se prostě nedokázal moc dlouho zlobit. Sáhl jsem po svých knoflíčcích, sevřel krabičku v dlani a věnoval mu vděčný úsměv, ale jen krátký, aby mu bylo jasné, že se na něj pořád zlobím. Vzal to na vědomí kývnutím hlavy, jenže ho to asi moc nerozrušilo, protože s tlesknutím vyskočil.
"Mám lék na vaší trudomyslnost, drahý příteli," lákal mě se šibalským blýskáním v očích. Věděl, že se chytnu okamžitě, dychtivý po dalším společném dobrodružství. Dobrodruha v sobě nezapřu ani ve chvílích nejtěžší deprese.
"Tuším, že to bude nový případ," přešel jsem do svého křesla u krbu. Zvláštní bylo, že ve chvíli kdy jsem si sedal, pohlédl na předložku před krbem, kde v prvních letech mého přátelství s Holmesem lehával můj buldok. V poslední době jsem vzpomínal na všechny mrtvé, dokonce i na zvířata.
"Tak povídej," vyzval jsem ho, abych zaplašil pomalu se vkrádající myšlenky na smrt, "Jaká jsou fakta? Co už víme? A oč vůbec jde?"
Dlouze na mě pohlédl pohledem svých zkoumavých očí, než se krátce pousmál a rozhodil skoro bezradně rukama.
"Nevíme nic, ale Mycroft dnes ráno v telegramu zcela vážně vyhrožoval, že nás navštíví a hlavně," přešel ke dveřím z pokoje na chodbu, "nám svěří další z mnoho státních tajemství." Otevřel dveře paní Hudsonové přímo před nosem a rukou napřaženou k zaklepání, "Pozvěte mého bratra nahoru," řekl jen, načež jí je zase zabouchl před překvapeným obličejem, za což si vysloužil můj káravý pohled.
Zamyslel jsem se, oč by mohlo jít. Sice jsem v poslední době zrovna moc nečetl noviny, jen ten proklatý sloupek kde byly sepsány výsledky všech událostí, na které se dalo sázet, ale ani tak jsem si nevšiml jen náznaku nějakého skandálu. Přiznávám ale bez mučení že na rozdíl od Holmese mě unikají daleko jasnější věci než pouhé náznaky v novinách.
Ať se jednalo o cokoliv, muselo to být skutečně vážné, protože Mycroft byl člověk pohodlný, ba bych spíše řekl líný, který neopustil teplo domova na víc než pár minut potřebných k přejití ulice do svého podivného klubu, kde se opět usadil v teple a pohodlí do měkkého koženého křesla.
Odpověď na svou otázku jsem dostal brzy, protože starší s Holmesů právě vešel dovnitř.
Bratři se vzájemně pozdravili pouze strohým kývnutím, na tváři přitom neměli žádný výraz, zato mě Mycroft pozdravil úsměvem.
"Doktore Watsone," kývl na mě, "Přišel jsem k tobě, bratře, protože mám jisté obavy o bezpečí určitých státních dokumentů, které mají nesmírnou důležitost." Posadil se na pohovku, kde sedávají naši zákazníci.
Když jsem zaslechl frázi "určité dokumenty" skoro jsem si povzdechl. V ten moment jsem si uvědomil jak moc frustrující je slýchat takové výrazy dnes a denně, což už se mi v minulosti párkrát stalo. I teď kdy toto zapisuju a vím, o jaké dokumenty se jedná, budu muset tuto ohranou a nepěknou frázi používat, protože mají natolik velkou státní důležitost, že je nelze prozatím nikdy veřejně jmenovat a popsat.
"Jistě že se jedná o důležité dokumenty," spíše se svalil, než dosedl do svého křesla, "Nikoho v této místnosti by ani koutkem mysli nenapadlo že bys přišel svého bratra navštívit jen čistě ze zdvořilosti," skoro se mi zdálo že jsem v jeho hlase zaslechl výčitku a snad i lítost, ale než jsem se nad tím stačil hlouběji zamyslet, Holmes pokračoval netrpělivým hlasem, "Nyní přeskoč všechny ty řeči, že to co nám prozradíš nesmíme říct živé duši, že jde o státní bezpečnost a tak dále a přejdi rovnou k faktům." Opřel si lokty o dřevěné opěrky a sepl ruce do stříšky, typický postoj při kterém nelépe vstřebával jakékoliv podané informace. Víčka mu klesla dolů, takže skoro vypadal, že spí.
"Fakta. Jistě," odvětil Mycroft s jistou sotva postřehnutelnou dávkou uštěpačností, "Chystá se převoz jistý dokumentů odsud z Londýna až do Skotska na poradu velení ozbrojených sil Království a jejich spojenců. Proč je to zrovna tak nesmyslně daleko a v pustině," předešel mému i Holmesovu dotazu, "se mně neptejte. Já byl zásadně proti, protože zde v Londýně bychom mohli poskytnout patřičné zabezpečení. Myslím že moji nadřízení se akorát před našimi spojenci chtějí blýsknout tím kolik máme peněz a oslnit je kavalerií složenou z policistů, vojáků a agentů tajné služby, co bude vlak, který veze dokumenty, okupovat "bylo znát že se mu to ani za mák nelíbí, "Nepřesvědčil jsem je aby přesunuli akci ani když se zdá, že se vrátila jedna velmi nemilá osoba," volil slova viditelně obezřetně, což bylo divné, protože starší z Holmesů, vlastně oba dva, jen málo kdy váhali nad otázkami, nebo nad tím co mají říct. Dokonce, i když lhali a mlžili, dělali to z lehkostí tak neuvěřitelnou až to člověku bralo dech.
"O jaké osobě je řeč?" Můj přítel otevřel prudce oči a upřel je na svého bratra, to tedy znamenalo, že neví, o koho se jedná. Tajné schůzka, ba zřejmě ani převoz ho nepřekvapil, je dost dobře možné že něco málo už věděl, ale zmínka o neznámé osobě už ano. Ať to byl tedy kdokoliv, musel být zatraceně dobrý, aby proklouzl pavučinkou, kterou měl Holmes opletený celý Londýn.
"Irena Adlerová."
Stačilo říct toto pouhé jediné jméno, aby se můj přítel zachmuřil.
Po dlouhý čas jsem se domníval, že Irena Adlerová je sice nesmírně inteligentní, a to dokonce natolik, že dokázala přelstít i samotného Holmese, ale v podstatě obyčejná žena toužící po šťastném svazku s milovaným mužem, kterého dosáhla sice trochu pofiderním a protizákonným způsobem, ale vlastně se jen chovala přehnaně v napjaté situaci. Jenže krátce před mou svatbou mi Holmes z neznámého důvodu ukázal celý tlustý spis o této ženě.
Kromě toho husarského kousku s fotografií, díky kterému vstoupila v naší známost, tu byli i další a další zmínky o její činnosti. Já sám jsem v ústřižcích, poznámkách a dopisech, či dokumentech různého druhu nepoznal žádný vzorec, nic co by nasvědčovalo, že se jí to jakkoliv týká, ale po Holmesově důkladném vysvětlení jsem pochopil.
Irena Adlerová nebyla jen vyděračnou z nutnosti a zoufalství, ona to praktikovala profesionálně. Vždy zcizila nějaký kompromitující nebo důležitý dokument a potom za něj požadovala výkupné. Neváhala tak vydírat dokonce ani celé státy, vlády a krále. Její drzost a vychytralost byla nepředstavitelná, snad právě proto donutila mého jinak emocí týkajících se lásky prostého přítele pocítit něco, co se zamilovanosti blížilo tak, jak jen můj přítel byl schopný milovat.
Musel jsem jí proto obdivovat z mnoha důvodů, nejen pro její intelekt, ale právě pro schopnost uchvátit srdce velkého detektiva. Prudkost jeho vzplanutí byla ze složky natolik patrná, že jsem dokonce pocítil žárlivost na tu ženu, nakolik je to absurdní.
"Rozumím. Obáváte se, že se pokusí dokumenty ukrást a pak požadovat výkupné," ozval jsem se, protože podle Holmesova výrazu jsem usoudil, že se hned tak nevzpamatuje. Byl ponořen do jakéhosi hlubokého zadumání, pohled upřený do plamenů ohně.
"Přesně to si myslím, že má v úmyslu," odkývl Mycroft.
"Jak víš, že je tady v Anglii?" otázal se Holmes tichým hlasem. Pohlédl jsem na něj a střetl se s jeho neproniknutelnýma očima. Směřoval otázku na bratra, ale hleděl na mě. Nebylo mi jasné proč, vypadalo to totiž, jakoby hledal odpověď právě u mě. Jeho pohled byl tak upřený, až mi byl nepříjemný, takže jsem se ošil. Tentokrát to vypadalo, že mi pravdu snaží nahlédnout do hlavy, aby přečetl moje myšlenky.
"Ta lasička je sice jedna z nejlepších, ale ani ona nemůže uniknout zraku dlužníka," ušklíbl se, "Jeden z našich mi dlužil za to, že mohl odejít bez následků a dostal dobré zaměstnání. Znal jí i její spis, který je u nás na úřadě, takže když jí zahlédl v hotelu, kde pracuje, okamžitě mi dal echo. Nebýt jeho obávám se, že by našimi sítěmi proklouzla stejně snadno jako těmi tvými," to bylo skoro něžně řečeno, jakoby se Mycroft snažil mladšího bratra uchlácholit.
"Je mi líto bratře," promluvil Holmes rozvážně, "ale musím odmítnout jakoukoliv účast na tomto případu. Z osobních důvodů," vstal a přešel k oknu, ze kterého vyhlédl na ulici, "Jsem v něm více méně zainteresovanou osobou."
Už jsem se chytal vyskočit a připomenout mu, že je zřejmě jediný, kdo o ní ví tolik a navíc, že jde o záležitost Koruny, ale Mycroft mě předběhl.
"To, že kdysi zranila tvou hrdost, neznamená, že to nejsi právě ty, kdo o ní ví nejvíce," bral mi slova přímo z úst, "Pokud někdo rozumí tomu, jak uvažuje, jak pracuje, pak si to rozhodně ty. Vždyť je tvou posedlostí."
Holmes dál tiše vyhlížel z okna jakoby snad ani bratrova slova neslyšel. Potom si dlouze povzdechl, pohlédl na mě a pak na bratra.
"Ona rozhodně ani zdaleka není mou posedlostí," podotkl významně hledíc na mě, snad jako bych měl znát význam tohoto jeho hlubokého prohlášení, "Dobrá tedy, co přesně po mě chceš?"
"Jedinou jednoduchou věc Sherlocku," pravil vážně, "Postačí mi k většímu klidu, když pojedeš tím vlakem také."
"Budiž tedy. To pro tebe a tvůj klid mohu udělat," souhlasil, ale postřehl jsem v jeho hlase jisté váhání, "Ostatně už dlouho s Watsonem uvažujeme o dovolené, že?" přešel do bezstarostného tonu, jako když přehodíte kličku na gramofonu.
"Ano, jistě," odsouhlasil jsem s úsměvem. Pravdou ovšem bylo, že Holmes opouštěl Londýn opravdu nerad, byť by to mělo být jen na pár dní. Musel mít nesmírně vážný důvod, aby tak učinil a ostatně i já, přestože mám rád krajinu a jako lékař vím, že čerstvý vzduch je zdravý, jsem raději zůstával ve městě, které je centrum dění a hlavně po boku svého přítele. Navíc jsem měl ještě dvě neuzavřené sázky, které mi ještě mohl přinést zisk... V takových myšlenkách jsem se rychle zarazil. Takováto vzrušující dovolená by mě konečně mohla vytáhnout z toho hráčského kola.
"Pak jsme tedy domluveni," povstal Mycroft a tentokrát podal svému bratrovi ruku, "Zítra vám pošlu jízdenky," slíbil, když si nandával klobouk. Potřásl rukou i mě, vřele se usmál a podle mě s o poznání lepší náladou nás opustil.
Zavřel jsem za ním dveře a obrátil se na svého přítele.
Seděl zhroucený v křesle, jednou rukou si podpíral hlavu, jakoby jí měl těžkou tou spoustou myšlenek, co mu jí probíhali, když se pouštěl do nového případu. Jenže když ke mně pozvedl šedé oči, byli tak pusté nadšení, které bych očekával, že mi ho najednou přišlo líto.
"Co se stalo Holmesi?" zeptal jsem se hned, i když jsem očekával, že bude chvíli trvat, než mi na otázku odpoví. A skutečně, Holmes se náhle vztyčil, přešel ke krbu, na kterém měl pohozený smyčec od houslí. Vzal ho do rukou, pohrával si s ním a prstem přejížděl tak blízko struně, že jsem měl obavu, aby se neřízl.
"Je to zajímavý případ, ale figuruje v něm Irena Adlerová, což znamená...," krátce po mě střelil pohledem, "Ta žena mi kdysi pomohla uvědomit si... jistou věc. Něco co...," těžko se mu o tom hovořilo, ať to bylo cokoliv.
"Připomenula vám, že ani vy nejste neomylný?" přispěchal jsem mu na pomoc.
Dlouze na mě upřel nic neříkající pohled, smyčec se mu v rukou přestal pohybovat a jeho tvář získala vzhled voskové figuríny, ne nepodobné těm co stojí v muzeu Madam Tussauds.
"Ano, přesně tak," odsouhlasil mi a odhodil smyčec zpátky na římsu, ovšem mě zůstal neodbytný pocit, že to nebylo to, co chtěl říct.
"Pro dnešek si půjdu lehnout," oznámil spíše plamenům v krbu než mě. Bez dalších řečí, nebo alespoň přání dobrého noci odešel do svého pokoje, zanechávaje mě samotného jen s tím zvláštním pocitem a vlastními myšlenkami.
Navzdory tomu kolikrát jsem Holmese peskoval za jeho nespavost jsem já tu noc oka nezamhouřil a až do prvních výkřiků prodavačů novin dole na ulici, seděl u krbu.
Poznámka autorky: Pokusila jsem se napsat povídku v klasickém holmesovském stylu, tedy takovou kde Holmes řeší případ a Watson to zapisuje. Povídka je dokončená a včetně této má 5 kapitol. Budou přidávány vždy jednou za týden. Děkuji za případné komentáře.