„Konečně jsi tady,“ přivítal jsem netrpělivě svého očekávaného hosta.

„Kde to jsem? Kdo jste?“ nechápal, rozhlížeje se kolem.

„Zoubková víla, kdo asi myslíš, že jsem, když jsi mrtvý?!“ odsekl jsem a projela mnou zima. „Tak povídej, kde máš můj plášť?“

„Váš plášť?“

„Ano, můj plášť. Dlouhý, lesklý, smrtelníka zneviditelní. Podle mého plánu jsi ho měl přinést s sebou.“

„Aha, můj neviditelný plášť. Ten má Brumbál... ach Merline, když jsem mrtvý, tak to znamená, že je možná mrtvá i Lily s Harrym!“

„Ne, to děcko stále žije, ale to teď není podstatné,“ odmávl jsem ho. „Já chci svůj plášť zpátky, nehodlám prožít věčnost v zimě. A když říkám věčnost, myslím skutečnou věčnost.“

„Já ten plášť nemám, zdědí ho Harry. A opravdu si nemyslím, že by zrovna teď byl vůbec podstatný váš hloupý plášť. Jsem mrtvý, Lily taky a...“

„Perfektní!“ pozvedl jsem zoufala oči k nebi; Ach, ti smrtelníci! „Jednou si smrťák v hospodě zapomene hábit a hned mu ho nějaký pobuda ukradne. On se pak musí trmácet světem a vymýšlet důmyslné plány na usmrcení všech, kteří ho vlastní. No nic, nevadí, tak prostě musím co nejdřív odpravit tvého syna.“