06. kapitola

Bleskově odhalené tajemství

 

Dvacet čtyři nesnesitelných hodin. Tak dlouho ještě musel čekat, než konečně nastane úleva od jeho utrpení. Ráno lektvar připravil, podle návodu ho vložil do křišťálové lahvičky tavené v dračím ohni a nechal dozrávat. Celý den. Dobře, mohl být rád, že se nemusí lektvar dělat v určité fázi měsíce nebo třeba pod vodou, i takové existovaly. Den ještě přežije, když se vyhne Poppy, Brumbálovi, Potterovi – toho by nejspíš zabil, kdyby ho potkal jinde než na hodině – a dá si na uklidnění jednu, dvě možná tři sklenky něčeho ostrého. Nakonec to dopadlo tak, že ty sklenky byly čtyři během dopoledne, takže odpoledne z nich měl příšernou kocovinu. Ze čtyř sklenek! On, který dokázal vypít láhev, natančit na vratkých nohách před Pána zla a předstírat, že je hodný Smrtijed. Nesnášel svůj jiný stav a byl rád, že se ho zbaví, do té doby bude na Pottera plivat jed a kroužit kolem něj, aby si chlapec uvědomil, že je za to všechno vinen on.

Hodina lektvarů pak byla obzvlášť zábavná, když mohl i Grangerové a Weasleyovi pořádně zvednout madle. Nejlepší lék na kocovinu bylo přivádět k šílenství ostatní. Skutečně, když se vracel do svého pokoje, kde si hned otevřel další láhev, tak ho hlava skoro ani nebolela. Ještě méně ho bude bolet, až si ji naplní dalšími tak deseti sklenkami režné.

 

°°0°°

 

Dnešní hodina lektvarů byla nejstrašnější ze všech, co kdy zažil, včetně té úplně první. Podle Snapea neuměl ani správně držet nůž, za což si samozřejmě zasloužil odebrat body. Lektvarista nad ním stál neustále tak těsně, až to bylo nepříjemné, sledoval jeho postup vaření a přitom Harryho rozptyloval hned třemi způsoby. Samotnou svou přítomností, svými řečmi a v poslední řadě tím, jak celkově působil na mladíkovu léčitelskou magii. Vážně se špatně pracuje, když máte potřebu se obrátit ke svému učiteli a začít mu osahávat břicho. Naštěstí čím víc času strávil ve Snapeově společnosti, tím menší jeho nutkání bylo. Sice se nezbavil neschopnosti se s lektvaristou pořádně pohádat, za což si taky vysloužil od spolužáků zamračené pohledy, ale dokázal přinejmenším dovařit ten zatracený lektvar. Skoro. Na konci mu profesor odebral body za to, že strčil naběračku do lektvaru špatným směrem – netušil, že existuje nějaký správný směr, jedině tak správný konec – to už Hermiona nevydržela a zastala se ho, když to neuděl sám. Vysloužila si za to tak ohavný proslov plný skrytých urážek, že i Hermiona, veskrze odolná proti Snapeově hulvátství, měla bezmála slzy v očích. Logicky, jakmile to Ron viděl, tak vycenil zuby, naježil hřívu a pustil se do její obrany. Proslov se protáhl na dalších deset minut, kdy pro změnu lektvarista urážel Rona a donutil ho rudnout střídavě vzteky a rozpaky.

Harry na to na všechno koukal, dobře si vědom toho, že by se měl rozčílit až k nepříčetnosti a své přátele hájit, jenže byl neschopný takový hněv v sobě vůči Snapeovi vyvolat, či ho dokonce vypustit ven. Nechoval se správně, věděl to a věděli to i ostatní, když jen tiše stál u svého kotlíku a sledoval, co se děje. Nejodvážnější věc, co udělal, bylo, že postoupil o pár kroků vpřed a pokusil se Snapea dotknout ve snaze ho uklidnit. Naštěstí lektvarista postoupil o krok stranou dřív, než ten pohyb stačil dokončit, a navíc si ani nevšimnul, oč se Harry pokusil. Jistě by za něco tak drzého jako dotýkání se profesora dostal školní trest na zbytek roku, při kterém by drhl mušle na pánských toaletách vlastním kartáčkem na zuby, který by pak musel používat.

Hodina se díky lektvaristově nepříčetnému vzteku protáhla o dvacet minut, a kdyby nebyla poslední, tak by měli všichni problémy, i zmijozelští. I ti, kupodivu, dnes byli hodnější než kdy dřív, včetně Draca stojícího u svého kotlíku docela vzadu v rohu a sledujícího Snapea znepokojením rozšířenýma očima. Nejspíš to hadí kolej od rána schytávala od lektvaristy stejně jako všichni ostatní.

Když konečně Snape doječel a mávnutím ruky poslal všechny ke všem čertům, tak se všichni z třídy vrhnuli na studenou sklepní chodbu jako obrovská vlna, div, že o sebe navzájem nezakopávali. Zmijozelští jako jeden muž vyrazili hlouběji do sklepení a Nebelvírští zase prchali ke schodišti pryč z tohohle hadího hnízda. Vyběhl společně s nimi nahoru na vzduch neotrávený smradem táhnoucím se z učebny, ale nedostal šanci si ulevit, protože na něj vystartoval Ron, štěkající jako rozčilený pes.

„Co to zase mělo znamenat?! Necháš sebou zametat tak dlouho, až se tě zastane Hermiona a tu pak necháš, ať se v tom vymáchá. Kam se poděla tvoje hrdost? Odvaha? Špetka poctivosti?“ rozkřičel se divoce přitom gestukulující rukama na všechny strany. „Co to s tebou zase v poslední době je?!“

„Jen jsem nechtěl Snapea ještě víc vytočit, jako si to udělal ty,“ odpověděl částečnou pravdou, vážně nechtěl lektvaristu rozčílit, jen o tom, že se sám také rozzlobit nedokázal, už jaksi pomlčel.
„Nechtěl jsi rozčílit Snapea? Fajn, to bych ti bral, kdyby ses celou dobu netvářil tak... tak zatraceně merlinorovně. Jako nějaký stoletý stařec. Jako Brumbál,“ zamával neurčitě rukou. „Jenže takový ty jsi pořád. Cítím se vedle tebe, jako kdybych seděl na houpačce. Někdy se ráno probudím dřív než ty, koukám jak spíš v posteli a říkám si, kým dneska bude Harry. Jednou jsi perfektní veselý kamarád, pak jsi zasmušilý a jenom koukáš do dálky. Jindy se vztekáš. A teď, to je novinka, nasazuješ nadřazeně laskavý výraz. Někdy mám dojem, že trpíš tou mudlovskou schizotenií.“
„Schizofrenie,“ opravila ho automaticky Hermiona. „Neměli bychom to řešit teď v rozčilení. Můžeme si promluvit, až budou všichni klidní a budou uvažovat rozumně.“

„Tak tedy promiň, že se snažím neničit nám poslední rok v téhle škole. Protože jestli sis to neuvědomil, tak až odsud vylezeme, tak se z nás stane lovná zvěř a ty se budeš muset naučit zachovat si chladnou hlavu,“ nevšímat si Hermioniny snahy a řvát na Rona nebyl takový problém jako u Snapea.
„Ano a to tvou vinou,“ prskl kamarád a hned bylo podle výrazu, který mu krátce přeběhl přes tvář, jasné, že to tak nemyslel, ale nehodlal uznat svou chybu. Zatvářil se proto sveřepě.

„To jsem nikdy nepopíral,“ odvětil mu na to Harry už normálním hlasem, bez zlosti jako ještě v předchozí větě. Dokud mu nadával do zbabělců, tak mu to vadilo, když řekl pravdu, nemělo smysl se pro ni zlobit.

„Zase to děláš. Předstíráš, že víš všechno líp než ostatní a tváříš se taky tak. Až s tím budeš chtít přestat, tak si mě najdi.“
Obrátil se a bez pozdravu rychle mizel chodbou. Typický naštvaný Weasley. Věděl, že to Rona přejde, alespoň v to doufal, a večer se pak spolu pomalinku usmíří, to neměnilo nic na skutečnosti, že byl z toho naštvaný a znechucený a zároveň ho to tížilo smutkem.

„Řekl to dost hrubě, ale svým způsobem má pravdu,“ promluvila Hermiona. „Já naopak zastávám názor, že jsi od objevení svých schopností vyrovnanější než kdy dřív, ale tak nějak vyrovnaný nad všemi ostatními. Neřekla bych vyloženě povýšený, spíš žijící v jiných sférách. A ke Snapeovi jsi neobvykle všímavý. Za první týden školy jsi z něj prakticky nespustil oči, kdykoliv se objevil v tvém okolí. To je moc velká posedlost i na tebe.“

„Já k němu nejsem všímavý,“ nesouhlasil.

„Dobře, tak jsi vyloženě milý,“ malinko se ušklíbla. „Vážně. Jak na tebe vyjížděl dneska, to by tě loni donutilo na něj řvát, až by se stěny otřásaly a naše body padaly směrem k nule. Dnes si mě nechal, abych si to vyžrala za tebe. Nevyčítám ti to, jednou jsem se taky chtěla se Snapem pořádně pohádat, jen se bojím, co se s tebou děje,“ strachovala se, příliš racionální na to, aby se na Harryho zlobila.

„Vůbec nic se se mnou neděje a nejsem na Snapea milý. To bys prostě nepochopila,“ odmítavě zakroutil hlavou. „Nechci se o tom bavit, vlastně ani nemůžu... tak trochu. Je těžké ti to vysvětlit bez toho, abych porušil tajemství někoho jiného, chápeš. Tak to prostě nech být,“ požádal ji, ona naklonila hlavu na stranu a pozvedla obočí. „Půjdu do knihovny, tak kdyby Ron vychladl dřív než před večerkou, tak víš, kde mě najít.

„Počkej, Harry... nechceš se se mnou bavit? Dobře. Chceš se jít učit? Skvělé! Ale nezapomněl jsi na něco?“ zeptala se a on jen nechápavě zamrkal. „Na tvou schůzku s Ginny, přeci. Chtěli jste jít do skleníků na piknik. Připravuje se na to už dva dny.“
V duchu zaklel. Vůbec nevzpomněl na schůzku se svou přítelkyní. Co by si taky vzpomněl, když přemýšlel neustále jen o Snapeovi a dostával se při přemýšlení do bludných kruhů. Každodenní výzkum se stal jeho prvořadým cílem a musel ho zvládnout bez pomoci přátel, protože by jim těžko vysvětlil, co a proč hledá. Schůzku s Ginny si domluvil víceméně tak, že přikyvoval na to, co mu říkala, aniž by pořádně poslouchal její slova. Do příště to bude muset napravit.

„Tak jí řekni, že musím studovat s Poppy a nemůžu přijít.“
„Nebudu kvůli tobě lhát tvojí holce. Je to Ginny, moje kamarádka, to ještě navrch,“ řekla mu zamračeně Hermiona.
„Nelžeš jí. Vážně budu studovat lékouzelnictví,“ svým způsobem, dodal si v duchu. Hledat významy anomálií v magické auře přeci byla určitě nějaká disciplína lékouzelnictví. Musel by se na to zeptat madam Pomfreyové, s tou měl však první hodinu tento pátek, a ani jí by nemohl říct, proč ho to vůbec zajímá.

„Nebude se jí to líbit. Těšila se na čas strávený s tebou o samotě.“
„Vždyť ho spolu trávíme pořád. Kromě vyučování a mého studia není volná chvíle, kdy bych s ní nebyl. Pro jednou to snad vydrží.“

Opravdu. V Doupěti spolu byli celé dny od chvíle, co se potkali ráno na chodbě, až do chvíle, kdy se večer na téže chodbě rozloučili. Tady v Bradavicích spolu byli ráno a pak po tom, co se vrátil do věže. To bylo na jeho vkus víc než dost. Pomalu si začínal připadat, že je ženatý nebo přinejmenším zasnoubený.

„Když myslíš...“ mírně semkla v nesouhlasu rty a nakrčila nos. „Jestli se s ní kvůli tomu pohádáš, tak za mou nechoď, abych to vyžehlila.“
„To nemám ani v plánu,“ ujistil ji.

Vůbec ani nepředpokládal, že bude mít problémy. Přeci se Ginny neurazí kvůli jedinému večeru, když jí pořád věnuje tolik pozornosti. Potřebuje si také jednou za čas odpočinout od její přízně. Byla sice krásná, teplá, milá a měl ji vážně rád, to ale není všechno. Muži potřebují prostor a své koníčky, to snad bylo všem jasné.

„Půjdu se pokusit uklidnit Rona a ty se necourej v noci po chodbách, jinak se zase dostaneš do nějakých problémů,“ řekla významně, ač sama jistě dobře věděla, že Harry se nedostává do problémů úmyslně. Trochu se nad jejími slovy ušklíbl, zatímco ona se napůl unaveně a napůl mile usmála, než ho nechala v chodbě samotného.

V knihovně, kam za chvíli dorazil, bylo hodně lidí. Jako obvykle se tu všichni pohybovali tichounce, když chtěli mluvit, tak kolem sebe vztyčili tlumící kouzla, přesto madam Pinceová chvíli co chvíli zasyčela 'pššt!' nebo rovnou vyskočila ze svého místa, aby nějakému nezvedenému studentovi sebrala knihu, se kterou dle jejího názoru nezacházel dostatečně opatrně. Zrovna při jednom takovém útoku jí musel Harry uskočit z cesty, protože neviděla, neslyšela nikoho jiného, než čtvrťáka pokoušejícího se obrácením knihy vyklepat ven drobky. Mohl jen žasnout, že kluk vydržel celé čtyři roky bez toho, aby mu knihovnice urazila ruce, když takhle zacházel s knihami. Už v prvním ročníku se naučil, že knihy se nevyvrací z vazby, nechytají se za rohy vazby a v žádném případě se s nimi nijak nemává. Kdo tyto, a mnohá další, pravidla porušil, ten byl podle madam Pinceové adeptem na umučení k smrti.

Přitiskl se ke stolu, když knihovnice vedla fňukajícího čtvrťáka ven z knihovny za ucho. Sám si to své promnul. V prvním ročníku mu upadla kniha z ruky, když slézal ze žebříku, a skončil stejně, ještě dostal přednášku, že když neudrží víc než jednu knihu nebo nezná levitační kouzla, tak má lézt pro svazky jednotlivě, ne je tahat v náručí po deseti. Toho se pro jistotu držel dodnes.

„Já si vezmu své vypůjčené knihy, madam!“ zavolal šeptem za odcházející knihovnicí a dostalo se mu odpovědi v podobě něčeho, co snad byl souhlas, ale ztracený mezi lamentováním k čtvrťákovi .

Nakoukl za knihovnický pult, našel svou hromádku s jeho celým jménem vznášejícím se v podobě fialového písma nad vrchní knihou. Jako kdyby tu byl ještě jiný Harry Potter než on. Mávnutím si hromadu přivolal, přenesl ji na nejbližší stolek a složil opatrně na desku.

Knihy to byly staré i novější, i pár naprosto moderních tenoučkých obsahujících něco, čemu on říkal holografické ilustrace. Když jste otevřeli na straně s obrázkem, tak se zobrazil ve vzduchu v podobě barevného nehmotného trojrozměrného obrazu. Hodně praktická věc, ale prý drahá, protože se musela každá kniha začarovat zvlášť, ne jako při rozhýbávání tištěných obrázků, kdy stačilo na sto knih jednou mávnout hůlkou.

Pozotvíral knihy na stránkách, kde byl, ano knih bylo víc, protože se neuměl na jednu věc dlouho soustředit, a chtěl se do nich začíst, když židle vedle něj zaskřípěla a druhá hned vzápětí. Zvedl pohled od knih, předpokládaje, že přišla Hermiona s Ronem nebo Ginny s Hermionou, místo toho to byli pan a paní Longbottomovi.

„Ahoj. Můžeme si přisednout?“ zeptal se Neville polohlasně, ne šeptem, milá knihovnice se ještě nevrátila, tak měli všichni trochu klidu.

„Ale jo, jasně,“ mávl rukou k místům, kde už stejně oba seděli.

„Co děláš?“ naklonila se nad jeho knihy Lenka a její oči za brýlemi bez skel tvaru obrovských květin se rozkmitaly po stránkách. „Lékouzelnické knihy. Chceš se stát lékouzelníkem nebo tě to jen zajímá?“
„Jen mě to zajímá, i když kdo ví, třeba se nakonec tím lékouzelníkem stanu,“ mínil a pokrčil rameny. „Co vy dva, jak se vůbec máte? Vůbec tě nevídám, Neve, když jsi na jiných hodinách nebo s manželkou. Měl bys zase zajít zase na chvíli za kamarády.“
„Já se budu snažit, jenže toho mám taky hodně. Madam Prýtová mi nabídla místo asistenta, až skončí škola, ale já si podal přihlášku na bystrozora s tím, že bych se pokusil udělat dodatečné testy z lektvarů. Tak se na ně učím.“
V následující chvíli ticha si vzájemně lživým úsměvem řekli, že mají život po škole neskládající se z boje proti Voldemortovi. Nepsané pravidlo mezi všemi z nejužšího kruhu kolem Harryho. Mluvme hodně o našich normálních životech, třeba budeme tak přesvědčiví, že k nám náš normální život skutečně přijde. Zatím to fungovalo, tak trochu, byl teprve druhý týden školy.

„Není to trochu brzo? Dodatečné zkoušky se přeci dělají o prázdninách a do těch ještě deset měsíců.“
„To sice jo, jenže znáš mě a lektvary... I když s Lenčinou pomocí mi jdou stokrát líp, než když mě učil Snape. Asi to bude tím...“
„Profesor Snape se taky nedávno zajímal o lékouzelnické knihy,“ přerušila ho Lenka bez mrknutí oka, kdoví, jestli byla během jejich rozhovoru vůbec duševně přítomná. „Z jedné z nich si něco opisoval v oddělení s omezeným přístupem. To bylo docela zvláštní, protože profesor Snape si nikdy nic neopisuje, on si všechny věci pamatuje. Chvíli jsem ho pozorovala, protože mě napadlo, jestli ho nenapadl mozkový chroustač, ale vyrážku na krku neměl, tak snad ne.“

Chroustač Harryho nezajímal, určitě nebyl skutečný a on si dovedl představit, co to bájné zvíře jménem 'mozkový chroustač' asi dělá, daleko víc ho zajímalo, co dělal Snape v oddělení s omezeným přístupem, a ještě spíš, co si z jaké knihy opisoval. Cokoliv, co se lektvaristy týkalo, v něm vzbuzovalo pichlavou nervozitu a nutkání zjistit víc. Jiné nutkání než to, co obsahovalo posedlost jeho Smrtijedskou kariérou nebo zálibou v černé magii.

„Asi bys mi nemohla říct, co nebo odkud si opisoval, což?“ otázal se, jak doufal, ne moc dychtivě.

„Ne, to nemohla,“ odpověděla mu Lenka k jeho nesmírnému rozčarování, „ale mohla bych ti půjčit tu knihu, když tě to tak moc zajímá,“ dodala a sáhla do své tašky, co ji pořád tahala s sebou.

Ani se nestačil nadát a už před ně pokládala osahanou starou knihu vázanou do začernalé hověziny a třpytící se pozůstatky zlatého zdobení, co vzalo za své už nejméně před sto lety.

„Díky,“ zamumlal poděkování, když už horlivě otevíral knihu, aby zjistil, co v ní všechno je.

První část, na kterou narazil, byla přirozená zvěromagie. Schopnost některých čarodějů měnit se ve zvíře, dokonce v libovolné zvíře, stejným způsobem pomocí vlastní vůle jako zvěromágové. To bylo zajímavé, ale Snapea se to jistě netýkalo. Listoval dál. Nacházel všelijaké zajímavé schopnosti, jako třeba zkamenění vlastního těla, kdy dokázal čaroděj tak přežít ve vlastních myšlenkách i desítky let bez stárnutí. Obracel stále rychleji, nevšímaje si pohledů Longbottomových, nakonec obrátil na jednu stranu, kde byl obrázek, co upoutal všechnu jeho pozornost.

Muž, mladý, jen o trochu starší než Harry, obklopený oranžovozelenou aurou, jádrem spíše do zelena a v břiše mu v zelenkavé bublině spočívala druhá magická podstata zářivě modré barvy pomněnek. Obrázek byl sice jen dvojrozměrný, ani tak nemohlo být pochyb, že je to přesně to, co viděl u Snapea.

Otočil na další stranu a první, co spatřil, byl velký nápis 'Magické těhotenství'. Očima klouzal po dalším textu a nemohl tomu uvěřit. Jestli to chápal dobře, což nejspíš bohužel chápal, tak kouzelník opravdu mohl být těhotný. Jeho první instinkt už o prázdninách byl správný, přehlížel ho jen proto, že měl mudlovské vzdělání a mudlovsky omezenou mysl. Tady se teď ke svému úžasu dočítal, že u čarodějů s určitým magickým nadáním může dojít ke smíšení jejich magie s magií jejich milence – to bylo zdůrazněno, s ženou k tomu podle všeho dojít nemohlo – a vznikne tak třetí magická podstata. Taková malé podstata, zatím bez těla, se usídlí v nositeli, přebírá od něj krev, jak bylo v knize psáno, ale Harry to spíš identifikoval jako DNA, protože dál bylo řečeno, že dítě zrozené z takového svazku je víc než podobné čaroději, jenž ho odnosil. Použito bylo slovo napodobenina, takže prostě takový malý klon.

„Proč mi někdo hergot nikdy neřekl, že čaroděj chlap může otěhotnět!“ vykřikl na celou knihovnu, až se po něm všichni otočili. Být tu madam Pinceová, tak už ho vláčí dveřmi ven na chodbu.

„No, myslel jsem, že to víš...“ nadhodil opatrně Neville a rozhlédl se po lidech, kteří si právě začali něco šuškat. „A nekřič tolik, prosím tě. Jsme v knihovně, ostatní to ruší.“
„Že je to ruší? K čertu s nimi, já se právě dozvěděl, že chlapi můžou mít mimina, mám právo křičet!“ chrčel polohlasně. „Jak bych to asi tak mohl vědět? Vyrůstal jsem snad mezi čistokrevnými nebo tak něco? Já koukal jako vejr i na vchod do Příčné.“

„Jasně, ale tak jsi přece... normální, tak ti to může být jedno..“ pokrčil kamarád trochu rameny, spíš v rozpacích.

„Nejsem normální ani trochu. Hej, zapomněl jsi? Harry Potter, porazil Voldemorta, opakovaně, mistr léčitel, chlapec, který přežil. Není na mě normální vůbec nic, snad včetně mých špinavých trenek... promiň Lenko,“ omluvil se okamžitě za takové výrazy, ty se před dívkami neříkaly.
„To nevadí. Nev hlavně chtěl říct, že se ti nelíbí kluci,“ objasnila Lenka, tak trochu.
„Co vy vůbec můžete vědět, kdo se mi líbí a kdo ne? Je snad někdo v mojí hlavě? Chci takové základní věci proboha vědět. Co se dozvím příště? Že stačí, abych Ginny políbil a budu mít hned malého sviště?!“
Dívka vyprskla, Neville se snažil nesmát, moc se mu to nevedlo, tak zabořil hlavu do Lenčina ramena a začal se pohihňávat. Harry si ho změřil znechuceným pohledem. Rozhodně neřekl nic srandovního, možná trochu přeháněl, jenže byl v situaci, kdy se to stát mohlo.

„Mít dítě jen z polibku není anatomicky možné, víš, Harry,“ pustila se Lenka do poučování. „K tomu si musíš nejdřív najít pohodlnou postel, abys až...“
„Já vím, jak se dělají děti!“ přerušil ji tichým výkřikem. „Jen jsem si doteď myslel, že je 'anatomicky nemožné', aby muži měli děti, dokud jsem... Merline, musím jít!“

Nechal všechny knihy ležet na stole až na tu jednu jedinou, stejně tak nechal přátele, aby si klidně mysleli, že se zbláznil, a vyběhl z knihovny ven. Málem se srazil s madam Pinceovou, která za ním nezapomněla křiknout, že po chodbě a už vůbec ne po knihovně, se neběhá. Slyšel ji sotva na půl ucha. S přirozenou nebelvírskou nerozvážností, bez toho, aby trochu přemýšlel o tom, co dělá, letěl za Snapem do sklepení. V hlavě mu sice běželo, co mu lektvarista udělá, když mu přinese takovou zprávu, jenže to byla tak závažná, život měnící informace, že vůbec nepřipadalo v úvahu nechat si to pro sebe. Stejně tak o tom nemohl říct někomu jinému, aby Snapeovi vzkázal, že je těhotný. Byl to jeho objev, jeho pacient – od kdy je to jeho pacient? - tím pádem jeho odpovědnost.

Dostal se do sklepení a hledal Snapea v učebně, pak v laboratořích a nakonec v kabinetě. Nikde ho nenacházel. To mu poskytlo chvíli času zchladnout. Začal si věci v hlavě urovnávat, dokonce uvažoval, že by všechno nechal na zítřek, až se uklidní docela a něco si o mužském těhotenství víc přečte. Možná se ještě mýlil. Možnost čekat zavrhl, sice by asi jeden den navíc nikoho život nestál, ale tohle byl přeci druh vědomostí sdělovaný okamžitě, ne s odstupem času. Nemohl si za týden vzpomenout 'Panejo, zapomněl jsem Snapeovi říct, že je v tom.'.

Zavřel za sebou dveře poslední laboratoře, na rozdíl od ostatních tří byla prázdná, a vydal se hlouběji do sklepení. Každý věděl, že lektvarista bydlí někde tam, blízko vchodu do Zmijozelu, jen nikdo nevěděl, které z těch mnoha dveří na chodbě jsou ty pravé. Ani on nevěděl, když tu teď mezi nimi stál a těkal pohledem od jedněch ke druhým a ke třetím. Nejspíš by se rozhodoval ještě dlouho, kdyby zpoza obrazu zakrývajícího zmijozelský vchod nevyklouzla malá prvňačka.

Zastoupil jí cestu a ona k němu zvedla vyplašené hnědé oči. Ve Zmijozelu se tak tvářil jen jeden druh žáků; nečistokrevní. Vlídně se na ni usmál, přinejmenším doufal, že to tak vypadá.

„Ahoj. Mohla bys mi říct, které dveře vedou k profesorovi Snapeovi do komnat? Potřebuji s ním mluvit.“
„Myslím, že to bych ti říkat neměla,“ odpověděla a nervózně se podívala za sebe k obrazu starého čaroděje v zelené kápi, jenž je sledoval . Také po tom obrazu střelil pohledem.

„To je v pořádku. Jsem sedmák a opravdu potřebuji s profesorem mluvit. Můžeš mi to říct, nikomu jinému to nepovím,“ ujišťoval ji a natáhl se, aby pohladil její kudrnaté dlouhé vlasy. Ucukla před tím gestem, jako kdyby se bála, že ji chce uhodit. Stáhl ruku zpátky.

„Tak jo. Jsou to támhlety dveře,“ svolila a ukázala na jedny z mnoha, co tu byly, s naprostou jistotou, jako kdyby jiné ani neexistovaly. A také že ne. Sotva se zaměřil na dveře, na které ukazovala, tak se všechny ostatní rozplynuly. Prohlédl matoucí kouzlo, tím pádem přestalo účinkovat.

„Díky,“ poděkoval a tentokrát se jí skutečně dotkl na hlavě, jen tak zlehka jí přes vlasy přejel rukou. Nestalo se nic, jeho moc nezareagovala, takže věděl, že jí nikdo neubližuje. I tak ji to vyděsilo natolik, že od Harryho uskočila stranou, vrhla další vyplašený pohled po starci v obraze a rychlým krokem, skoro během, zamířila ke schodům.

Nelíbilo se mu, jak reagovala, jen nad tím teď neměl možnost přemýšlet. Později, až Snapeovi řekne, na co přišel, se zamyslí, proč se malé zmijozelské děti bojí, když se k nim někdo přiblíží. Nechápal, proč to neřešil už dávno, vždyť to bylo důležité. Zatlačil ty myšlenky do pozadí a přistoupil ke dveřím.

Zaklepal. Dlouho se nic nedělo, přes silné dřevo ,nejspíš opatřené protihlukovým kouzlem, ani nic neslyšel. Zaklepal proto podruhé a po další chvíli ještě potřetí. Už si myslel, že je lektvarista ještě někde po hradě, co by také touhle dobou mít nemohl, takže se tu hodlal usadit na zem, když dveře zaskřípěly. Pozvolna se začaly otvírat, jako kdyby člověk na druhé straně neměl dost síly na to, jimi pohnout.

Otevřely se na škvíru a v té se objevil Snapeův obličej. Jestli někdy Harry o muži řekl, že vypadá ohavně, umaštěně a má barvu jako plesnivý sýr, tak to nebylo ani vzdáleně dostačující k popisu toho, co viděl teď. Krví podlité oči, barva kůže jako má nebožtík, rozpraskané rty zkřivené v ještě větším zhnusení než obvykle, co víc, Snape se opíral jednou rukou o rám a druhou o hranu dveří. Proč tomu tak je, zjistil vzápětí, když se k němu lektvarista nebezpečně blízko naklonil a vydechl mu do tváře. Mužův dech byl cítit po silném alkoholu.

„Ale, ale, copak to tu máme. Samotného velkého pana léčitele, co se přišel vysmívat mému utrpení,“ zašeptal Snape medovým hlasem, pokaženým tím, že jeho hrdlo spálené alkoholem ze sebe nedokázalo vyloudit obvyklý nebezpečný šepot.

Harry se zhnuseně odtáhl. Opít se před soumrakem bylo nechutné samo osobě, pít v těhotenství bylo ještě navíc špatné pro dítě. Jediné, co Snapea omlouvalo, bylo, že netuší v jakém stavu je.

„Chcete mi něco nebo budete jen stát uprostřed chodby a zírat?“

Tentokrát nezíral, vážně ne. Nejspíš ve chvíli, kdy zjistil, oč jde, tak potřeba jeho moci se projevit trochu ustoupila, pořád ale nebyl schopný teď lektvaristovi něco hnusného odseknout na jeho provokace. Místo toho sjel očima od jeho alkoholem poznamenané tváře k břichu a otevřel své vnitřní oči. Chtěl si být jist nejdříve tím, že se nezmýlil, a pak tím, že je dítě v pořádku. Rudá tepající podstata pečlivě chráněná fialovomodrou magií byla stále na svém místě, pořád vypadala přesně jako na obrázku a nezdálo se, že jí kvůli všemu tomu alkoholu cokoliv hrozí. Dotekem by se o tom mohl ujistit na sto procent, jenže pochyboval, že něco takového by mu Snape dovolil.
„Musím s vámi mluvit. Nutně. O té... magii... víte, té, co jsem vám o ní říkal na začátku roku,“ jak mluvil, mohl pozorovat, kterak Snapeova tvář mění celou škálu barev od bledé, přes rudou k nezdravě zelenkavé ba dokonce i modré. „Je to soukromé... můžu jít dovnitř? Tady by nás mohli všichni slyšet.“

Podle toho, jak lektvarista defakto vycenil zuby, se bál nejhoršího. Dostane konečně pár facek. Byl to ochotný snést, kdyby to pomohlo prolomit ledy. Ať se snažil bát nebo naštvat, jak chtěl, prostě se to míjelo účinkem. Dál tu stál, bez pohybu, trpělivý a čekal, co Snape udělá. Ustoupil dozadu, až když se dveře prudce rozrazily a lektvarista v nich stanul v celé své, momentálně vratké, kráse. Shlížel na Harry bohužel i tak z výšky. Buď to bylo tím, že se mladík trochu nahrbil, nebo byl prostě Snape oproti němu vážně tak neuvěřitelně vysoký dokonce i v případě, že se opilecky nakláněl dopředu.

Dlouhé vteřiny se táhly, kdy zamrzli v čase jako sousoší bojovníků těsně před soubojem, než lektvarista k lítosti krvechtivého publika ustoupil stranou, jako kdyby dával Harrymu povolení vstoupit.

Zaváhal. Ještě by to taky mohla být past, kdy mu muž škodolibě přibouchne dveře těsně před nosem, aby si o ně zlomil, no, nebo alespoň zničil brýle. Dětinské, jenže netušil, co by měl čekat od opilého, těhotného, mrzutého Snapea, nesnášejícího všechny nebelvírské, Harryho pak ještě dvakrát tolik.

Udělal proto dva kroky nejdřív do rámu dveří, a když se mužovo obočí netrpělivě zvedlo nahoru, tak konečně vstoupil. Neviděl by vevnitř nic moc zajímavého, ani kdyby dostal šanci se rozhlédnout. Nedostal. Musel uskočit dozadu před prudce se přibližujícím, do černého oděným mužským tělem. Narazil do dveří a zůstal mezi nimi a Snapem opírajícím se o dřevo vedle jeho hlavy. Byli si tak blízko, že by mu to jindy bylo nepříjemné, nejspíš by ho to rozčílilo, jenže v téhle vzdálenosti a i přes alkoholový puch, cítil úplně stejné teplé štěstí, jako když hladil Tonksové břicho. Musel se hodně přemáhat, aby nenatáhl ruce a nepoložil je na pomyslnou oblinu mezi lektvaristovými boky.

„Co mi chcete říct soukromého?“ přerušil mlčení tichým dotazem.

„Tohle, tady...“ rychle nalistoval příslušnou stranu v knize, otevřel ji a nastavil obrázkem proti Snapeovi. „Tohle je přesně to, co vidím ve vašem břiše. Úplně to samé. Je to... tady, podívejte... magické těhotenství,“ obrátil na další stranu, kde byla stať o mužském těhotenství. „Já si myslím, že jste těhotný, pane.“
Řekl to s pro sebe neočekávanou přirozeností, prostě jako kdyby každý den chodil po hradě a všem na potkání říkal, že jsou těhotní. A Snape to přijal s nepřirozeným klidem, podobajícímu se klidu před bouří pozvolna narušovaným tím, jak začínal křivit rty do skoro nemožných grimas.

„Jak vidím, Pottere, opět jste přišel s křížkem po funuse, jak říkají mudlové. Máte sice své úžasné schopnosti jako Hadí jazyk nebo léčivý dotek, jenže je díky své naprosté mentální omezenosti nemůžete patřičně využít. Vy,“ namířil mu prst do obličeje tak blízko, že by stačilo jen otevřít pusu a klidně by ho mohl Snapeovi ukousnout, kdyby chtěl, „si takovou moc nezasloužíte. Nechápu, proč vám ji Prozřetelnost svěřila do vínku, každopádně se jí na to důrazně zeptám, až se s ní setkám. Doufám, že bude mít dobrou odpověď, protože to jinak znamená, že můj svinský život, tím zatraceným těhotenstvím zničený až po samou podstatu, byl jenom obrovský kosmický kanadský žertík. Já, muž s intelektem a vědomostmi, nemám nic užitečného, jen umím mistrně míchat páchnoucí směsi a vrhat na svět zvrácené pokusy Pána zla.“

„O čem to mluvíte?“ nechápal Snapeovo opilecké blábolení. Jaká byla souvislost mezi kouzelnickou mytologií, Hadím jazykem, lečitelským nadáním, Snapeovým těhotenstvím a Voldemortem.

„O čem mluvím? O tvé bezvýznamnosti pro svět, ty hloupý kluku!“ zavrčel Snape a ustoupil dozadu, jeho následné kroky se vydaly k lahvi stojící na stolečku u krbu. „Ty neuděláš nikdy nic, ale dostaneš všechno, co by měli mít jiní. Na ostatní pak zbude... tohle!“ ukázal si na břicho a pozvedl sklenku, co si právě nalil.

Dostal se k němu dřív, než do sebe tu sklenku stačil obrátit, snadno mu ji vytrhl z ruky a její obsah chrstl do ohně. Plemeny vzplanuly vysoko, jedno polínko náhlým, krátkým žárem prasklo a vyprsklo do okolí spršku do běla rozžhavených jisker.

„Ve svém stavu nesmíte pít,“ vysvětlil své jednání, když viděl Snapeův šokovaný pohled upřený na náhle prázdnou ruku.
„Co si to dovoluješ, ty malá mudlomilná špíno! Nemáš mi co rozkazovat, jestli něco smím nebo nesmím. Když budu chtít toho červa utopit v alkoholu, tak to udělám a nikdo mi v tom nezabrání.... nikdo. Brumbál, Pán zla, Ministerstvo s gardou bystrozorů a už vůbec ne vy. Jsem váš profesor a... a.. odebírám... já odebírám... uhgt,“ zakončil svůj proslov neurčitým dávivým zvukem a s rukou přitištěnou na pusu se rychle potácel ke dveřím v zádní části pokoje.

Váhal jen nepatrnou vteřinku, než se vrhnul za Snapem. Proběhl za ním jeho ložnicí, matně si při tom uvědomuje, že je zařízená stylově v zelené barvě a na stěně jistě zahlédl zmijozelskou vlajku, pak do dalších dveří, ve kterých se krátce zastavil. Pohled na Severuse Snapea, klečícího na bílých dlaždicích, objímajícího mísu a dávícího do ní obsah žaludku, byl prostě tak šokující, že ho musel jeho mozek zpracovávat. Jeho léčitelská část ho nejspíš rychle probrala v šoku, protože aniž by si to pořádně uvědomil, klečel u lektvaristy na zemi a shrnoval mu z tváře mastné prameny vlasů padající do záchodové mísy. Neváhal ani se nebál trestu, prostě položil ruku na mužova záda a začal je hladit v malých uklidňujících kruzích. Cítil v dlani teplo léčivé magie, viděl, jak jeho ruka slabě září, také cítil nepříjemný pocit kolem žaludku podobný pocitu na zvracení, ale skutečně Snapea neléčil, spíš jen tak předával svou sílu do zvracením se rychle unavujícího těla.

Trvalo to až moc dlouho, než lektvarista konečně zvedl hlavu trochu z mísy. V tu chvíli pustil jeho vlasy a místo toho mu položil ruce kolem ramen, přitahuje si ho k tělu. Musel ho přesunout do nějaké pohodlnější pozice, kde si nebude otlačovat kolena. Třeba na předložku před vanou. Trochu chránila před chladem od podlahy, byla z měkké vlny a dokonce i dost velká, aby na ni mohl posadit dospělého muže. Ještě se ho mohl pokusit odtáhnout vedle do ložnice, jenže zaprvé neměl ani šanci, že by ho skutečně dokázal vytáhnout na nohy při své malé výšce a ještě menší síle, a zadruhé bylo pravděpodobné, že bude zvracet znovu. Měl by to do koupelny moc daleko. Dobře věděl, jak to chodí, vůbec to nebyl první opilec, se kterým se musel potýkat, jen to byl první těhotný opilec.

„Sedněte si tady,“ zatlačil ho na předložku.

Snape kupodivu neprotestoval, zpočátku. Naopak se zdálo, že se celkem ochotně přesunul. V tu chvíli jako kdyby si uvědomil, kdo s ním je a kdo se ho dotýká, prudce Harryho od sebe odstrčil, neodhaduje svou sílu, takže poslal mladíka pěkně tvrdě k zemi.

„Nesahejte na mě, Pottere, a vypadněte!“ zasyčel vztekle, moc účinku to nemělo, ani když se Harry právě zvedal z podlahy. Přeci jen, strašný lektvarový mistr se válel napůl vleže na kusu hadru před vanou a zdál se být polomrtvý. V takové situaci by nevypadal hrozivě ani sám Voldemort.
„A nechat vás tu samotného v tomhle stavu?“ zakroutil hlavou, bez stížností na bolavé rameno a proti Snapeově pření přelezl až k němu a opřel se o vanu zády. „I když se na vás chci hrozně moc vykašlat a prostě vás tu nechat ležet, tak nemůžu. Je to nutkání, co nejde potlačit. Starat se o nemocné a chránit těhotné. Jednou mě to bude stát život, tak se ho snažím kontrolovat.“
„Tak svoje nutkání nekontrolujte a vyléčte mě z počínající kocoviny,“ zachrčel lektvarista s hlavou skloněnou někde v úrovni Harryho pasu, ani černé oči nezvedl nahoru.

„To bohužel nejde,“ odpověděl, nerad, že mu to musí říct. Bylo mu líto, upřímně líto, že muž trpí, a měl také strach, co takové množství alkoholu, co jistě musel vypít, způsobí dítěti. Jednou snad nic, vypadalo v pořádku, když ho viděl naposledy. Raději se podíval znovu. Bylo to pořád stejné, tepající koule rudé magie, nic víc nic míň, žádný pocit ohrožení něčího zdraví.

„Proč byste...“ nedokončil, jen vypadl dávivý zvuk a znovu se vrhl k toaletě.

Harry byl u něj okamžitě, pevně ho držel, když se mu tělo podruhé za krátkou dobu otřásalo v křečích. Už nezvracel doopravdy, jen se dávil a plival trávicí šťávy a vodu. Zřejmě už předtím toho v žaludku moc neměl. Ostrý, kyselý zápach se sice šířil místností, ale kupodivu to Harrymu ani nevadilo. Bylo to snesitelné po tom všem, co už za život viděl, jako loni v Prasinkách, lidé s vnitřnostmi vytrženými ven z těla. Co proti tomu byl zápach opilcových zvratků. Nic.

Když si Snape podruhé obrátil žaludek naruby, tak ho opět odtáhl od mísy a položil mu ruku na čelo. Bylo horké a zpocené. Pro teď lektvarista, zdá se, vzdal snahu se bránit, nebo mu snad byl dotek léčitele opravdu příjemný, to si Harry nebyl jistý. Lidé mu většinou popisovali, že je to úžasné, když je léčí. Někdy to bylo skoro jak extatický stav, což byl doslova Remusův výrok po léčení jeho nohou. Bylo možné, že Snape právě zažíval něco podobného.

Pomohl mu zpátky k vaně, opřel ho o ni a zvedl se, aby sehnal něco k pití. Váhal, jestli hledat po bytě, pochyboval, že by tu měl muž něco jiného než alkohol, tak mávl hůlkou a vyčaroval na hranu umyvadla malou prostou sklenku. Natočil do ní vlažnou vodu, ze studené nebo naopak teplé se zvedal žaludek.

„Tady se napijte a vypláchněte si pusu.“
Nejdřív chtěl sklenku přímo přidržet Snapeovi u pusy, jenže ten k němu s překvapivou rychlostí obrátil hlavu a bleskl černýma očima tak, až měl Harry dojem, že právě zrudl až na konečcích prstů u nohou. Nervózně si odkašlal a položil sklenku na dlaždice. Zdálo se, že se muž dostává z opice líp, než by mladík čekal. Buď toho vypil míň, než se podle usilovného zvracení zdálo, nebo už měl tak skvěle vycvičený letabolismus, že si s alkoholem poradil rychle.

Sledoval Snapea, jak si bere sklenku, upíjí pořádný doušek, vykloktává si pusu a pak to plive do vany vedle sebe. I to dělal s jakousi podvědomou zkušeností stejně, jako když okamžik na to začal ze sklenky usrkávat po malých doušcích. Dál pozoroval, jestli se mu neudělá špatně, ale pro pohodlí se usadil do tureckého sedu na zem. Seděl, díval se a přemýšlel o tom, co tu sakra dělá, proč tu Snapea nenechá nebo proč třeba nezavolá Poppy. Proti tomu se stále stavil podvědomý pocit, že lektvarista je jeho pacient, jeho odpovědnost a že si musí poradit bez cizí pomoci nebo dokonce bez toho, aby mu vůbec muž dovolil se o něj starat. Proklínal za to jak své stupidní léčitelské nadání, tak i svůj ještě stupidnější hrdinský komplex, díky kterému byl ochotný chránit i umaštěného bastarda, jako byl Snape. Roztomilého, hezky zářícího, těhotného, umaštěného bastarda. Shlédl na jeho břicho a díval se, díval se na dítě. V místnosti bylo ticho, Snape byl klidný, jen seděl se zavřenýma očima a svíral sklenku. Harry se mírně pohnul v před, chtěl se ho znovu dotknout, zejména dítěte, v ten samý okamžik lektvarista otevřel oči a přimrazil ho pohledem k zemi.
„Tak proč mě nevyléčíte z kocoviny?“ vrátil se ke svému předchozímu dotazu.

„Protože,“ stáhl se zpět a pevně usadil, „je to jako... bojovat proti větrným mlýnům? Říká se to tak? Dokud máte v krvi alkohol, tak vám poškozuje tělo, dokud je tělo poškozováno, tak já ho nemůžu vyléčit. Myslím tím, když to přijde z venku. Umím léčit nemoci, co si dělá tělo samo, jako Remusova artritida, ale chtít vyléčit vaši kocovinu je stejné, jako chtít vyléčit ránu, ve které je zaražený nůž.

„Pcha! Nadání na nic,“ zavrčel a po krátkém zaváhání klesl zcela na zem. Položil si obličej na studené dlaždičky vedle předložky a dlouze vydechl. Harry ho znepokojeně sledoval. Když tu bude ležet dlouho, tak se nachladí. Měl by ho donutit vstát alespoň do sedu, když už ho nedopraví do postele.

„Neměl byste ležet. Nastydnou vám ledviny,“ upozornil ho s obavou. „To neprospívá dítěti.... myslím. Ten alkohol taky ne. Sice si nejsem přesně jistý, jak takové magické těhotenství funguje, ale vím, že u normálního se nesmí pít, nachladit se a tak vůbec se o sebe špatně starat.“
„Vy jste ještě tady?“ zamumlal lektvarista, nejspíš to mělo být znechuceným tónem, jen se to tak docela nepovedlo. „Vypadněte.“
„Ani náhodou, už jsem řekl. Pojďte, postavím vás na nohy a půjdeme si lehnout,“ s těmi slovy se k němu naklonil, aby ho podebral pod paží a donutil ho vstát. Reakce byla prudká, dostal ránu hřbetem ruky do ramene, až měl dojem, že dostat ji do obličeje, tak by plival zuby.

„Řekl jsem ať na mě ne-sa-há-te!“ cedil mezi zuby po slabikách.

„Víte co? Je mi jedno, co se stane vám, ale není mi jedno, co se stane tomu dítěti. Být na mně, tak klidně můžete jít k čertu, jenže to malé si nezaslouží, aby mu bylo ublíženo,“ zamračil se na něj a přes veškerou bolest a potlačenou zlost se ho znovu pokusil dotknout. „Půjdete dobrovolně nebo použiju hůlku.“
Snape vycenil zuby a naježil se, snad dokonce i doopravdy. Zdálo se, jako kdyby z něho samotného vystřelily neviditelné ostny, nutící Harryho zastavit a zůstat bez pohybu. Najednou měl jistotu, že když to přežene, tak mu lektvarista vážně něco udělá. Musel při sobě mít jistě hůlku, byl jen zázrak, že ji po vší té buzeraci nepoužil.
„Zeptejte se, jestli mi na tom záleží,“ zavrčel a Harrymu sklaplo docela, říkal tu Snape opravdu to, co se zdálo? Že je mu to dítě lhostejné nebo dokonce, že ho vůbec nechce. I kdyby vzniklo neplánovaně, což nespíš taky ano, tak ho přeci nemohl jen tak bez příčiny nenávidět. Ani se ještě nenarodilo, nic mu neudělalo. Nenávist a odpor vzniká časem, když vám ten druhý ubližuje, malý zárodek magie vám nic nedělá.

„Nesejde mi na blahu té věci. Hodlám to co nejdřív zlikvidovat,“ pronesl naprosto bez citu, hrubým, nenávistným hlasem plným odporu.

„To?“ zopakoval nevěřícně. „To?! Není to žádné to! Je to dítě, člověk, miminko, ne nějaký předmět. Nemůžete ho jen tak zabít!“

„Je to moje tělo, můžu si s ním dělat, co chci,“ odsekl Snape.

Mluvil skutečně tak nemilosrdně, jako kdyby si vůbec ani neuvědomoval, že v něm roste nový život. Nechápal, jak to může někdo nevidět. Teď, když už neměl pochyb, tak chápal všechno, co cítil. Rozuměl, že mu jeho léčitelská část už od samého počátku říkala, že to, co má lektvarista v sobě, je nová, živoucí magická podstata. Jen to nebyl schopen pochopit, protože měl mysl omezenou tím, co se učil v mudlovské škole. Vyrůstat mezi čaroději, tak by chápal hned.

„Jenže to je vražda,“ neubránil se tomu, aby mu do hlasu neprosáklo pobouření. Byl by sám ochoten pro záchranu svou nebo jiných zabít, ale naplánovat něčí smrt a vykonat takový skutek, bylo něco zcela jiného, než bojovat o holý život. V tom byla krutost, jakou předváděl Voldemort.

Snape se na něj podíval, krátce to vypadalo, jako když nevěří, načež vydal zvuk podobný štěknutí. Oči mu jiskřily pobavením, v hrudi mu chrčelo, vypadalo to, že se snaží nesmát a štěknutí bylo něco jako smích ve Snapeovském podání.

„Ironické prohlášení,“ ušklíbl se, „Netušil jsem, Pottere, že jste takový aktivista za práva nenarozených. Nechcete si obléknout triko s potiskem embrya, nápisem 'Mám právo na život' a jít pobíhat po Příčné s transparentem? Jestli si doposud vaši fanoušci nemysleli, že jste šílený, tak si to myslet začnou.“

Zamračil se jeho výsměškům. Přes těhotenství, přes ten zvláštní teplý pocit, tohle ho naštvalo. Měl svá přesvědčení často se neshodující s všeobecnými názory, proto je také nikdy nikde moc nepropagoval. Když už to ale udělal, tak si za nimi stál za každou cenu. Nenechal se zviklat ani nepřipustil porážku.

„Každý má právo se narodit a mít rodinu. Ukázat světu, že může něčím být, nějak přispět, něco dokázat. Zabít ho dřív, než se může projevit, je strašně nefér.“

„Život není fér. Jste už dost starý a zkušený v boji, abyste to věděl,“ odmlčel a chvíli se na Harryho zvláštně díval. „A i kdybych, v nějakém pomatení mysli, váš názor vzal za svůj, tak vím, že mi jen pokrytecky lžete. Oběma je nám jasné, že existují lidé, které byste nechal klidně zabít ještě před jejich narozením.“

Sevřel pevně pěsti a uhnul pohledem k zemi. Když přišla řeč na Voldemorta nebo Lestrangeovou, tak nedokázal hlásat život pro všechny. Nenávist vůči nim byla tak velká, že ji nedokázalo potlačit ani jeho léčitelské já. Nepociťoval za to stud, měl přesvědčení spočívající v tom zajistit přežití svoje a svých milovaných za každých okolností. Ne, nesouznělo to s jeho novou mocí našeptávající mu, že přinejmenším život Lestrangerové je vzácný, jenže to na situaci moc nemění. Ty dva, Voldemorta zvláště, nenáviděl a vůbec si nebyl jistý, jak by se zachoval, kdyby dostal šanci se vrátit do minulosti a zabránit samotnému narození budoucího Pána zla.

Každopádně Snapeovo dítě nebyl budoucí temný černokněžník zabíjející lidi po desítkách. Momentálně to byla jenom zářivá rudá magie vznášející v kokonu z modré bubliny v lektvaristově těle. Nic víc, nic míň, budoucí život, který měl právo na to vstoupit na svět bez ohledu na to, kým by se mohl stát.

„To je něco jiného. Vaše dítě není Voldemort,“ namítl. „Je to jenom dítě, obyčejné, nenarodí se proto, aby bylo zlé stejně jako on.“
„Myslíte si, že se lidé rodí pro zlo? Pokud ano, tak právě ta věc, co čekám, k tomu má nejblíže. Tohle,“ přitiskl si ruku na podbřišek, „je tvor zrozený čistě jen z magie a magií bude vládnout jako nikdo jiný. Je to také můj klon. Nové magické jádro si vezme mou fyzickou podstatu, dá ji do šejkru a to, co z něj vypadne, je podoba dítěte. Z druhého otce nemá v těle jedinou buňku. Dovede si představit mě s nadáním a silou, jakou má Brumbál?“

Uznal, že taková představa je přinejmenším nepříjemná, ne-li rovnou děsivá. Lektvarista byl dost mocný čaroděj už sám o sobě, kdyby měl tolik moci jako Brumbál... ne, nedovedl si představit, že by byl krutý jako Voldemort, ale přinejmenším by to byl jeden z nejnesnesitelnějších a zároveň i všemocných čarodějů. Lidé by se ho báli, to nebylo pochyb, jen by neměli skutečný důvod v podobě hromad mrtvých před jeho domem.

„Třeba nebude tak mocné. Kolik lidí se rodí s takovou mocí?“ nadhodil opatrně, dobře si vědom toho, že tu asi něco tak úplně nepochopil.

„Všichni, idiote!“ vykřikl vztekle Snape. „Všechny děti počaté takto se rodí tak mocné. Bez výjimek a nikdy tomu nebylo jinak. Proč si myslíte, že je z minulosti tolik legend a zkazek o čarodějích schopných rozpoutat bouři pouhým mávnutím rukou nebo nechat vybuchnout celé vesnice pohybem obočí? Dřív bylo daleko víc čarodějů zrozených z magického těhotenství a i jejich děti měly velkou moc. Někdo tvrdí, že dokonce všichni nesmírně mocní, slavní čarodějové, včetně všech čtyř zakladatelů, měli přinejmenším v přímých předcích čaroděje z magického těhotenství, nebo v něm byli sami zrozeni. Z jakého důvodu si myslíte, že se Pán zla postaral o to, abych otěhotněl?“

Odporem a hrůzou zbledl. Napadla ho nejspíš ta nejhnusnější myšlenka na světě a to, že dítě, které Snape čeká, je Voldemortův potomek. Samo o sobě bylo hnusné představit si, že by nelidské monstrum jako Pán zla měl potomka, o tom, jak by bylo takové dítě počato, snad ani přemýšlet nechtěl. Byl si jist jen jedním, nikdo by se studené Voldemortovy hadí kůže dobrovolně nedotkl. Nikdo. Ani ta šílená děvka Bellatrix Lestrangeová, která nemilosrdně zabila Siriuse. Takový člověk by musel být slepý, hluchý, bez rukou, bez rozumu... nějaká vykuchaná loutka, nebo být pod uspávacím lektvarem či nesmírně silným Imperiem. Případně... žaludek mu udělal v těle kotrmelec. Mohl být také při plném vědomí, přivázaný k posteli a znásilňovaný něčím, co ani nejspíš nemá lidské tělo. Právě tohle se mohlo Snapeovi stát. Vysvětlovalo to, proč se ho muž tak usilovně snaží zbavit. Kdyby ho porodil, staral se o něj, vychovával ho, pak by si den co den připomínal, jaká strašná věc se mu stala.

„On vás... donutil... on je... to dítě je jeho?“ dostal se sebe po pár neúspěšných pokusech, jednoduše nedovedl vyslovit nahlas 'znásilnění'.

„Cože? Ne, ovšemže ne! To by bylo... Merline, to by bylo nechutné a možná i nemožné, vždyť jsme každý jiného živočišného druhu! Nejspíš budu zase zvracet jen z toho, že si to představuji... brr!“ zhnusením, ovšem beze strachu, se otřásl jako obrovský netopýr, když na něj nalijete vodu. „On rozhodně není otcem, ale jsem si jist, že zajistil, abych otěhotněl. Pozměnil mou magii během nemoci před dvěma měsíci. Pokřivil mě zevnitř jen proto, abych mu zplodil mocné dítě, které pak vykuchá zaživa. Vyrve mu jeho nesmírně silnou magickou podstatu a pozře ji. Tím získá ještě větší moc, než už beztak má. Jediný způsob, jak tomu zabránit, je zničit plod dřív, než on bude mít možnost se k němu dostat. Nehledě na to, že já nejsem žádná zatracená matka rodu.“

„Nevíte, že je to skutečně tak, a i kdyby, tak my vás ochráníme. Já vás ochráním,“ prohlásil pevně. Nedělal to pro Snapeovy krásné oči ani milý úsměv, bylo to pro to dítě a také proto, že Snape byl jeho pacient. Jeho zodpovědnost, nehledě na to, že se to třeba netýkalo jenom léčení. Kdyby se ho někdo zeptal, proč tomu tak je, pak by nedokázal odpovědět. Racionálně byl na lektvaristu pořád naštvaný za to, že se chová jako hulvát, strhává body, je Smrtijed, možná zrádce, jenže silná léčitelská část v něm velela, že nic z toho není podstatnější než zachování života. V tomto případě nebyly stejné pochyby jako u Voldemorta nebo Lestrangeové.

„Samozřejmě že mě ochráníte. Hrdina Harry Potter se vrhne mezi mě a Pana zla, nastavuje svou hruď statečně všem strašlivým kletbám i smrti, to vše proto, abych mohl žít šťastně a spokojeně s malou smrdutou larvou v náručí celých následujících pět minut. Jsem poctěn,“ plival posměch na všechny strany jak čert síru.

„Ano, přesně to bych udělal,“ potvrdil mu rázně, teď už skutečně s počínající zlostí i v hlase.

„V tom případě bych těch pět minut využil k tomu, že bych vám vypitval mozek, naložil ho do lihu a spěšně poslal do mezinárodního magického muzea. Tak kvalitní exponát vola tam ještě nemají. Kdo ví, možná by mi in memoriam dali vyznamenání za nejlepšího badatele století,“ předstíral smrtelnou vážnost.

„Vy jste prostě přesvědčený, že vražda je to nejlepší řešení, a nejste ochotný třeba jen přemýšlet o jiných alternativách,“ vykřikl rozzlobeně. „Nikdo neříká, že se o to dítě musíte starat. Po jeho narození se ho může ujmout někdo jiný. Weasleyovi, Brumbál... do mozkomora i já bych byl lepší, než ho odsoudit k smrti.“
„Nebuďte směšný. Jste jak šílená jehovistka. Nemáte patent na morálku ani právo mi strkat nos do života, něco mi zakazovat nebo naopak přikazovat. Vy rozhodně nejste můj pán, Pottere,“ zavrčel. „Nechte mě být a vypadněte už konečně z mých pokojů. Nechci vás tu, ani jsem vás sem pořádně nezval.“
Nenechal Harryho se znovu bránit. Na to, jak byl ještě před půl hodinu opilý, se nepřirozeně svižně postavil, jen při tom musel jako podpěru použít vanu. Mírně se zapotácel, což vybalancoval s lehkostí skoro až taneční a bez toho, aby si všímal, kam šlape, se pokusil před mladíkem prchnout z koupelny. K tomu mu pro změnu nedal šanci Harry. Stihl včas uhnout rukou před lektvaristovou velkou botou, vyskočit na nohy ve stejnou chvíli jako on a zahradit mu cestu.

Nemínil se vzdát možnosti, že tady a teď muže přesvědčí, aby si dítě nechal. Cítil, nebo spíš doufal, že je nalomený, a proto tak naštvaně odchází. Raději utíká, než aby se postavil faktu, že se smiřuje s budoucím otcovstvím.

„Vy zase nemáte právo mluvit do života a smrti!“ snažil se nekřičet, takže mu hlas přeskakoval, zároveň s tím cítil nepříjemný pálivý pocit, jako kdyby se v něm cosi vzpíralo proti tomu být na Snapea hrubý, přesto pokračoval. „Copak jste jako Smrtijed nenapáchal dost zlého? Teď to můžete napravit.“
„Dočista jste se zbláznil!“ zvýšil hlas už i Snape, Harryho uším to znělo kdoví proč jako naříkání. „Prakticky se mi vloupáte do komnat, děláte mi tu přednášky, slovně mě napadáte, šaháte na mě, i když jsem vám to zakázal, a jste drzí, že jsem to ještě neviděl. Za tohle už vás Brumbál bude muset vyhodit, spratku zatracená. A jestli vás nevyhodí on, tak s tím půjdu výš a nechám vás ze školy vykopat klidně i... klidně i Mistrovými pohůnky!“
„A já... já,“ nemohl pořádně popadnout dech, naříkání mu znělo bez ustání v hlavě a pálení se zhoršilo, „já všem řeknu, že jste těhotný. Ha? Co se pak stane? Nebudete to dítě moct jenom tak zabít bez toho, aby se ostatní starali. Jestli je mocné a jestli ho vážně stvořil Voldemort, tak po vás všichni půjdou, aby se vás sakra zeptali, co jste s ním udělal. Bystrozoři, protože si budou myslet, že jste zabil naši naději na vítězství, a Voldemort, protože jste zabil jeho výtvor. Budete ztracený!“

„Jak se mi opovažuješ vyhrožovat, ty malá špíno!“ bylo znát, že se mu špatně dýchá, když mluví, což Harryho skoro donutilo k němu přiskočit na pomoc, jen skoro. „Zbavím se toho hnusného parazita! Zabiju ho a vás na to klidně donutím se dívat! Já tu věc v sobě nenávidím!“

Harry se nadechl k dalšímu křiku nebo snad k tomu, aby se k lektvaristovi vrhl a začal ho léčit. Snape ve stejnou chvíli zbledl na barvu omítky na stěně. Zapotácel se, narazil zády do umyvadla a přitiskl si ruku k podbřišku.

V ten okamžik mu v hlavě prostě bliklo. Viděl Snapea v celé jeho magické kráse, tentokrát opravdové kráse, fialovomodře jiskřícího, jak byla jeho magie připravená vrhnout se do útoku. A také viděl druhé rudé jádro v jeho břiše. Už netepalo v pravidelném spokojeném rytmu, teď s každým zachvěním nabíralo na síle, rudě jiskřilo a bleskalo. Blesky přecházely do zlatavé, ale také modré, fialové, zelené, oranžové. Svítilo to všemi barvami duhy, podobně jako Brumbál, když se na něj podíval. Nebyl si vůbec jistý, co to znamená, či co se děje, napadlo ho jedině, že dítě bylo poznamenáno vším tím alkoholem nebo možná nějakými lektvary, které si Snape vzal. Pak za to třeba mohl i on sám, když lektvaristu vyprovokoval k tak strašné hádce. Z toho pomyšlení se mu všechno uvnitř zauzlovalo, obrátilo naruby a stáhlo. Prostor po jeho zkroucených orgánech zabrala jemná léčitelské magie odhodlaná zachránit muže i dítě, i kdyby to mělo Harryho stát život.

Jediným krokem byl u něj, sevřel mu pevně rameno a ruku bez zeptání položil na tu Snapeovu, kterou si svíral břicho. Cítil to hned. Pálení přicházející od muže, pocit, který není bolest, ale vy se bojíte, že se bolestí stane. Tento pocit držel lektvaristovo břicho v pevném sevření, ze kterého ho nechtěl pustit.

A pak cítil ještě něco dalšího. Neidentifikoval to jako fyzický stav, pochyboval, že se to bolesti těla třeba jen blížilo. Spíš se to podobalo bezhlasému nářku, který slyšel ještě před chvílí. Měl dojem, že to, co křičí, není nic ve Snapeovi, lépe řečeno, že to k němu tak docela nepatří, a možná to ani neví, že křičí a někomu kolem sebe ubližuje.

„Přestaňte se mě dotýkat,“ zasyčel Snape a pokusil se vytrhnout. Tentokrát neměl šanci. Harry se k němu ještě víc přitiskl, pevně držel jeho rameno a doslova vmačkával jejich spojené ruce do mužova propadlého břicha. Dotýkal se Snapea tak moc, skoro ho držel v náručí, že v tak úzkém kontaktu byl doteď jen s Ginny a párkrát s přáteli, když se ho odvážili obejmout. Na jeden zvláštní okamžik mu mozkem proběhlo něco jako 'sakra, já právě objímám Snapea!' a pak se to rozplynulo v myšlence, že musí vážně bojovat jako lev, aby udržel zmítajícího se muže na místě.

„Neopovažujte se té věci pomáhat. Slyšíte, neopovažujte se ji zachránit! Chci, aby to chcíplo!“ další slova, pokud chtěl něco říct, zanikla v zalapání po dechu.

„Přestaňte to říkat, sakra,“ vyrazil ze sebe Harry udýchaný z boje se silnějším mužem. „To vám dělá to dítě, rozumíte? To ono vám působí bolest. Bojí se toho, že ho chcete zabít a tak se brání. Musíte přestat ty věci říkat, jinak vás bude dál týrat.“
„Nejen, že mě to vysává, ještě mě to bude...“ další zalapání po dechu a pak náhlý klid.

Snape nejdřív strnul pod jeho rukama jako zasažený proudem, dva nebo tři tepy srdce, které se Harrymu odrazily v uších, se nehýbal a následně se jeho tělo uvolnilo. Oči se zavřely. Dech se zpomalil a magická aura se stáhla do sebe. Přestala jiskřit připraveností k boji, zklidnila se a ztlumila svůj žár. Bylo to skoro jako kliknout vypínačem.

Trochu ustoupil dozadu, poskytuje Snapeovi prostor, ale ruce z něj nesundal. Hlavně z jeho břicha. Zaměřil svůj zrak na pulzující barevnou kouli. Nejdřív se zdálo, že se nic neděje, že se tam dál bude vztekle rozepínat, vrhat blesky a jiskřit, jenže po snad nekonečném mlčení, kdy se Snapem ani nepohnul ani nevyslovil jedinou hlásku, i ten barevný žár kolem menší magické podstaty zmizel a zase to byla jenom malé rudá kulička.

Opatrně odtáhl ruce. Tady už ho nebylo třeba. Cítil klid, vyrovnanost zdravého člověka, kterému nemusí pomáhat. Kromě toho ho naplno zachvátil hřejivý pocit na těle. Od chvíle, co sem vešel, aby Snapeovi řekl o jeho stavu, byl jenom vzdálenou vzpomínkou a daleko víc převládal nucený klid, jenž nakonec taky překonal. V tuto chvíli to bylo jako stát jen pár centimetrů od spokojeně se usmívající Tonksové přejíždějící si s láskou v očích po oblině mezi boky. Bylo to stejné jako tehdy na svatbě a trochu podobné pocitu během minulého týdne než... nejspíš než Snape zjistil, že je v jiném stavu.

Snape otevřel oči. Byli podivně prázdné, jako kdyby za nimi vzadu byla silná černá zeď bránící, jak by člověk řekl, nahlédnout skrz oči do lidské duše. Tvář měl nečitelnou, po vzteku nebylo jediné stopy.

„Jste v pořádku, pane?“ zeptal se opatrně, ani on už nebyl rozčílený. Nucená mírnost zase zcela převážila nad jeho výbuchem zlosti. Nebyl to příjemný pocit uvědomit si, že křičel na těhotného člověka, ale mělo to svou světlou stránku. Teď věděl skoro s jistotou, že dokáže léčitelské já překonat, což by se mu mohl hodit v boji. Už žádný strach, že místo boje se Smrtijedy odhodí hůlku a jme se je všechny léčit ze zranění. Tedy snad to půjde.

„Naprosto, Pottere, klidně můžete jít,“ ani tentokrát tam nebyl vztek, ani jediná stopa po něm.

Mlčky ho sledoval, hledal známku toho, že je to jinak. Věděl, že ho nepřesvědčil, aby si dítě nechal, ale třeba se mu povedlo ho nalomit dost, aby ve svém nastalém klidu alespoň přemýšlel o všech pro a proti. Začít o tom se bál, mohl by dítě zase rozrušit a navíc celá jeho léčitelská podstata se vzpírala proti tomu, že by měl Snapea zase třeba jen mírně rozrušit. Byl to takový nepříjemný, nepopsatelný pocit, jako když vám někdo vyhrožuje nepříjemným, a přitom o tom ani nepromluví. Smutné bylo, že mu tak právě vyhrožovalo jeho vlastní já. Nebyl to příjemný pocit.

„Určitě?“ ujišťoval se. „Protože vypadáte... vážně klidně, což...“
„Nitrobrana, hlupáku,“ odsekl, tak tohle byl přeci jen Snape, jak ho znal. „Vezmete nepříjemné emoce a city a zamkněte je na bezpečné místo hluboko ve své mysli, které si za tím účelem vytvoříte. Pokoušel jsem se vás to naučit v pátém ročníku a vy jste neposlouchal.“
Pokušení odseknout, že nic takového se ho učit nepokoušel, jen řval, vyhrožoval a div nerozdával facky, bylo opravdu neuvěřitelně silné, přesto potlačené léčitelskou mocí.

„Dobře, tak já půjde, jen... mohl byste prosím přemýšlet o tom, co jsem říkal?“ zeptal se naléhavě.

„Nemohl. Buďte rád, že vás neproměním v červa a nezavařím do pálenky. Teď jděte,“ vyhodil ho už snad po sté, jen tentokrát se Harry rozhodl, že by opravdu měl poslechnout.

Bez protestů vyšel do ložnice, sklouzl po zdejším vybavení pohledem, ale ani tentokrát nedostal šanci. Temná přítomnost ledově chladného muže za zády ho donutila kvapně se přesunout vedle a rovnou ke dveřím. Vnímal, že jde Snape za ním až k východu z ložnice, ale neobrátil se, aby se ujistil, jak na tom s chůzí je. Každopádně, když otevřel dveře na chodbu a ohlédl se po něm, tak ho viděl opírat se o futro od ložnice. Stál trochu v předklonu, vlasy mu díky tomu zakrývaly celou jeho mrtvolně bledou tvář a vypadal tak, že se nejspíš jen vplazí zpátky dovnitř, padne na postel a bude spát.

Doufal, že to udělá, protože to by bylo pro něj pro teď bezpečné a zdravé.

„Dobrou noc, profesore,“ pozdravil, chvilku čekal, jestli se mu dostane odpovědi, a když nedostalo, tak vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře.

Až když byl venku, cítil chlad na tváři, tak si uvědomil několik podivných a taky znepokojivých věcí. V první řadě, Snape byl těhotný, muž čekal dítě a bylo to úplně normální. Druhá, Snape to dítě nechtěl a chtěl ho zabít. Třetí, Harry by se ho raději ujal, než aby ho nechal zemřít, ač to nebylo jeho dítě a ač nikdy ani koutkem mysli o rodičovství nepřemýšlel. A pak tu byly dvě trochu zábavné věci, byl u lektvaristy v pokoji a jako debil tam někde na zem upustil knihu, co bez výpůjčního listu sebral z knihovny, za což ho madam Pinceová nepustí do knihovny další půlrok. Vracet se pro knihu nehodlal, i když se zařekl, že sem zítra přijde Snapea zkontrolovat.

Pomalu se vydal pryč chodbou.

 

°°0°°

 

Už dál nedokázal ovládat svůj dech. Prudce se mu zrychlil, emoce se vyvalily s provizorního úkrytu a zaplavily celou svou silou. Opřel si zpocené čelo o futro. V hlavě mu tepala bolest, v podbřišku stále cítil přetrvávající pálení a bylo mu opět špatně od žaludku. Takhle příšerně se po alkoholu cítil naposledy ve třinácti, kdy se poprvé opil do němoty a tři dny pak nevylezl z postele. Otec, pobavený jeho utrpením, ho tam chodil třikrát denně kontrolovat a pokaždé se mu posmíval. Tehdy to byla jedna z mála příležitostí, kdy měl Severus dojem, že je na něho jeho otec hrdý. Líbilo se mu, že jeho nenormální zvrhlý kouzelnický syn dělá taky něco normálně chlapského jako pití, protože jak známo, správný chlap pije. Takové názory mu vtloukal do hlavy jeho vlastní otec.

Rodiče. Nejhorší druh zvířat na světě hned po Smrtijedech. Pokřivují mozky svých dětí buď hnusným šišláním a rozmazlováním, kdy pak takové mrně ve světě neobstojí, nebo mu vtloukají rozumy do hlavy ranami pěstí a kopanci. V obou případech nadělají jenom škodu. Něčím takovým by se snad měl podle Pottera stát? Ne, pěkně děkuje, to bude raději tím Smrtijedem na plný úvazek, jestli to půjde i po tom, co zničí tu věc uvnitř.

Jen co na to pomyslel, ucítil uvnitř něco jako magický pohyb, líp by to asi nenazval. Skutečný pohyb to být nemohl, v téhle době měl plod tak velikost obtížné štěnice a v žádném případě se nemohl skutečně hýbat.

Zakázal si myslet na zničení toho až do rána. Když to bude dělat, tak se proti tomu bude věc vzpírat a bude se snažit ho ohrozit možná i na životě. Věc netušila, že přesně takovým chováním mu dává další důvod, proč ji zničit. I kdyby snesl mít to v sobě ještě několik měsíců, i kdyby to dokázal ochránit, tak v žádném případě nechtěl vychovávat spratka, co nejspíš už z kolíbky bude rozhazovat kouzla na všechny strany a obtěžovat mu život. Nemohl, ani něco takového předat dál. Nikdo by se o to starat nechtěl, bylo to moc těžké, šlo by to z ruky do ruky, až by to dopadlo stejně jako Pán zla. Mocné, ale pokřivené nejen krví,kterou tomu předá, protože on si o sobě samozřejmě nemyslel, že je milý člověk, ale i výchovou a prostředím.

Znovu se utvrdil v tom, že není jiná možnost.

Obrátil se a pomalu se vydal k posteli. Nějaký zázrakem, i přes bolest v hlavě, únavu a tepající tlak namožených svalů i na místech, kde zaručeně svaly neměl, se mu podařilo převléct se do pyžama. Klesl na postel a sotva se jeho hlava dotkla polštáře, tak usnul hlubokým napůl opileckým spánkem.

 

5. V naději ~o~ 7. Pozdě bycha honiti

 

 

Miniaplikace

 

Komentáře

Tipování o věnování 100 stran povídky - Tipování bylo uzavřeno!

Konešně někdo uhodl důvod Severusovi laxnosti a byla to mathe! Tímto jí gratuluji a dostává dalších 100 stránek povídky! Doufám že mi zůstane věrná dost dlouho na to, aby si je také přečetla. ;-) Vám ostatním důvod prozatím neprozradím, ale třeba byste mohli už veřejně spekulovat. Ono je to vlastně docela jednoduché. :-)

Za betování děkuji Adelaine.

Za komentáře které mě hrozně moc těší děkuji: mathe, Bobo, yellow, Agnes, Ekolisias, Sitara, belldandy, bacil, Merope a xinef.

 

 

Staré komentář

Děkuji

Myslím že to vystihuje jeho povahu. Některé věci mu dojdou a některé ne, přestože spolu ty dvě věci souvisí a pak na základě té první udělá rozhodnutí. Tomu se říká ukvapené jednání.
Ano, Potter by se zachoval přesně jak říkáš. Začal by to vykřikovat na celou chodbu, nebo by tloukl na dveře případně by běžel na Brumbálem a hrozivě by to všechno rozmázl. A jak se říká čím víc se v hovně šlape tím víc smrdí. :-D
To není vyloučené, že si potřeboval popovídat a nebo tak Potter na lidi kolem sebe prostě působí. :-)
Náhodou, Severus se o svůj zdravotní stav bude starat vzorně. Je to zodpovědný budoucí tatínek. :-D

Přidat nový příspěvek