14.04.2014 21:22

A na veřejnost taky? (27. týden)

 

Pozoroval svého kamaráda přehrabujícího se bez většího zájmu v kupě vajec, kterou si jako obvykle nandal na talíř. Jeho temně zrzavé obočí nad pihovatým nosem se co vteřinu stahovalo, jak se zamračil předtím, než zvedl pohled k oknům. Evidentně čekal zprávu od své rodiny.

Nebylo divu, bylo to právě druhý den od jejich slavné rvačky na chodbě, díky které Ron přišel o své Primusství, nutno podotknout, že teď s ním pro změnu kvůli tomu nemluvila Hermiona, a proto jistě čekal, kdy se na něj sesypou sovy s huláky. Upřímně si nemyslel, že by to Ronovi nějak pomohlo nebo uškodilo, být ještě zostuzen ve Velké síni, beztak si o tom všichni ve škole vyprávěli, ale nahlas to samozřejmě neřekl. Všeobecně nemluvili o jejich rvačce ani o absenci odznaku na kamarádově školním saku. Nemluvili ani o Ginny a on sám nemluvil s Ginny, zatímco ona nemluvila s ním, což všechno dohromady nechápala Hermiona. Nebylo mu jasné, co jí na tom není jasné. Když o tom nebudou mluvit, časem se to přežene.

„Merline, je to tady,“ zamumlal Ron, když spatřil, jak se k němu snáší Papušík s rovnou dvěma dopisy přivěšenými na nožičce. Kamarád s povzdechem odvázal od nožky oba až moc výrazné dopisy a strčil Papušíkovi do zobáku kus slaniny.
„Dva… zdá se, že i táta to vzal hodně vážně. Na to se zvlášť netěším,“ povzdechl si už asi po sté od svého příchodu do Velké síně. „Když on se naštve, tak už je to vážně průser. Třeba před pár lety, kdy… Počkat. Jeden z nich je adresovaný tobě,“ řekl, zvedaje překvapený pohled na Harryho.
„Ehm, mně?“ uniklo mu ze rtů trochu jako vykvíknutí.

„No jo, čekal jsem, kdy ti bude chtít máma za Ginny vynadat, ale nenapadlo mě, že ti pošle huláka, to je vážně…,“ zakroutil nevěřícně hlavou.

Aby si přiznal, zase tak moc překvapený nebyl, přeci jen znal paní Weasleyovou a její ochranářskou povahu. Měl to čekat už dřív. Sakra, měl se vůbec zajímat o to, co na to řeknou Weasleyovi, jenže to by nesměl mít hlavu zaměstnanou snahou usmířit se s Ginny, Ronem a Severusem. Možná jí vůbec měl napsat jako první, jenže psát paní Weasleyové pro něj bylo vždy podivně těžké, přestože ji považoval za někoho nejblíž matce, koho kdy poznal. Až na tu špetku uvědomění, že jeho matkou není.

„Vy se opravdu divíte, že vám Molly oběma poslala huláky?“ zeptala se Hermiona věcně, když použila jméno paní Weasleyové, sama vypadala jako starostlivá a přesto momentálně nakrknutá matka. „Za všechno, co jste se posledních pár dní nevyváděli – ano, oba, Ronalde! - si zasloužíte víc než jeden hulák. Tak do toho. Chci slyšet, co vám na vaše chování Molly řekne.“

Ron k němu zvedl zkroušený pohled, načež statečně rozlomil pečeť na svém dopisu a rovnou ho pustil. Právě včas, protože hulák ožil vlastním životem a vznesl se mu přímo před obličej.

„Ronalde Weasley! Celá rodina se za tebe stydíme, tetičku Elmu dokonce z tebe trefil šlak, když se dozvěděla, že jsi přišel o Primusský titul! Ještě nikdy jsi nám svým chováním neudělal takovou ostudu a tolik jsi nás nezklamal, jako v posledním týdnu! Neexistuje žádná omluva ani výmluva, která by zmírnila náš hněv, přesto si ji do příští návštěvy doma nachystej! Budeme chtít slyšet všechny důvody, proč tě nepotrestat!“ doječel dopis poslední krutá slova, potom vzplanul a jeho jemný šedý prach se snesl na Ronova vajíčka. Kamarád ztěžka polkl.
„Bylo to lepší, než jsem čekal,“ podotkl Ron po chvilce trapného ticha, během které ho s Hermionou pozorovali a čekali, jestli on něco řekne nebo mu někdo k tomu něco řekne.

Zároveň zachytil, že Ginny o pár míst dál těká pohledem ze svého bratra k dopisu, který držel v rukách. Podíval se na něj. Klidně v něm mohlo být nejen o kamarádově ztrátě primusského odznaku, ale také o jeho rozchodu s Ginny. Možná by to neměl otevírat tady, jen si nebyl jistý, jestli tím následky ještě nezhorší a nebude pak hulák ječet třeba skrz dveře chlapeckých záchodků.

„Lepší?“ zamračila se Hermiona. „Vždyť ti řekla, že tvá teta měla infarkt a ty to nepovažuješ za dost strašné?“
„Ona to tak nemyslela. Teta Elma má infarkt z kdečeho desetkrát do měsíce. Naposledy se zhroutila, až ji na týden internovali na psychiatrickém oddělení u Munga, jen kvůli té zprávě, že by Snapeovo dítě mohla být Albionská panna. Myslela si, že do pár dní přijde konec civilizace, jak ji známe, mudlové se vyřítí ze svých měst a začnou upalovat čaroděje. Však víte, očištění před velkou obrodou,“ malinko se ušklíbl, když to vyprávěl. „Máma na mě mohla řvát daleko víc, víc mi vyčítat, byla vlastně docela mírná. Asi už nechtěla rozšlapávat tu naši ostudu,“ odmlčel se a zamračil na vejce, se kterými si dlouho hrál, a teď byla pokrytá nepoživatelným šedým nánosem. Odsunul je stranou.
„Co tvůj dopis?“ zeptal se Ron a trochu vyzývavě se na Harryho podíval. Těžko mohl v jeho pohledu nepostřehnout trochu zadostiučinění z toho, že i on dostal huláka.
„Eee, asi bych si to radši měl vzít k sobě,“ odpověděl. „Víš, možná tam není jenom o naší rvačce, tak nechci… kvůli Ginny,“ dodal rychle, dřív než se stačil kamarád nebo Hermiona nadechnout, a kývl k dívce, která jejich směrem stále upřeně hleděla.

„Stejně je to tak naplánované. Koukni na zadní stranu obálky,“ upozornila ho Hermiona.

Obrátil obálku a na její druhé straně stálo drobným písmem 'Otevřít v soukromí', překvapující to zpráva. Obvykle byly huláky právě určeny ke ztrapnění těch, již je dostali, a odesílatel si rozhodně nepřál, aby byly otevírány v místech, kde nejsou lidé. Znamenalo to jediné; určitě tam bude něco o jeho rozchodu s Ginny. Za co ho jen bohové trestali, že se musel jeho soukromý život tak hloupě zamotat. A kdo ví, jestli mu paní Weasleyová nevyčte i jeho homosexualitu, třeba jí bude vadit… ne, když to nevadí Ronovi, nebude to vadit ani jí. Tím si, s doufáním, byl jistý.
„Vážně to asi bude o Ginny, když to nikdo jiný nemá slyšet,“ projevil svůj názor Ron.

„Hmm… půjdu si to přečíst na záchod. Omluvte mě,“ řekl trochu nesoustředěně, strčil dopis do kapsy a vykročil ven z Velké síně.

U dveří zachytil, že se Ginny přesunula na jeho místo a o něčem s Ronem a Hermionou mluví. Vypadalo to díky tomu tak, že vedle něj nechce pobývat na menší než dvou metrovou vzdálenost. Odvrátil od smutné scenerie pohled. Nelíbilo se mu, že neměl s pokusem se usmířit úspěch, ale znovu to nehodlal zkoušet. Jednou už udělal první krok, jestli Ginny chce alespoň přátelství, je na řadě ona.

Krátce sklouzl očima po Severusovi, který se u profesorského stolu elegantně ládoval studenou masovou bábovkou s hnědou polevou, co snad byla čokoláda, a nevšímal si nejspíš ničeho, včetně Ronova huláku. Však také když před sebou měl jídlo… usmál se na něj, zkontroloval rudou tepající kouli v jeho břiše a všechny modrofialové provazce, které ji objímaly. V noci k tomu sice měl spoustu času prohlížet si auru dvou lidí, které tak miloval, jenže na to vlastně neměl myšlenky a teď se rád uklidnil.

Potřásl hlavou, odtrhl se od libého obrazu a vyšel ven na chodbu. První záchodky vynechal, tam bylo jistě narváno, a zašel až do těch vzdálenějších. Chvíli musel počkat, než se uvolnily všechny kabinky a on mohl za sebou zamknout, potom statečně rozlomil pečeť a nechal dopis konat svou práci.
„Harry Jamesi Pottere!“ začal dopis hlasitě hlasem paní Weasleyové, který ho nutil svým mateřským tónem trochu sklonit hlavu, a potom kupodivu pokračoval už velice mírně na to, že to byl hulák. „Poprvé jsem tě viděla, když jsi byl malý jako moje předloktí. Kudrnatý, růžový řvoucí balíček plínek s obrovskýma zelenýma očima. Tvá matka na tebe byla pyšná jako na nikoho jiného ve svém životě, včetně tvého otce, a to jen proto, že si se narodil. A já už tě ten den zbožňovala skoro tak, jako kdybys byl sourozenec mého Ronalda.“

Narovnal se a zamračil, to nebyl hulák, jaký očekával nebo jaký mu měl přijít.
„Netušíš, jak moc jsem tě tehdy na nádraží chtěla oslovit a říct ti, kdo jsem a že jsem znala tvé rodiče, jenže ředitel Brumbál mi to předem zakázal. Utěšovala mě tehdá jedině myšlenka, že jsi u své jistě milující tety Petunie, o které tvé matka mluvila vždy jenom s láskou. Neumíš si představit, jaký šok jsem zažila, když jsem se dozvěděla o jejich špatné péči a chování.“

Znovu se nahrbil. Začínal pomalu tušit, kam slova paní Weasleyové míří a bylo mu z toho z hloubi duše opravdu hodně mizerně.

„Tehdy jsem se rozhodla, že ti dám všechnu lásku a péči, kterou jsi nejspíš ve svém životě zcela postrádal nebo jí měl nedostatek. Přijala jsem tě s radostí jako dalšího svého syna, starala se o tebe a strachovala se. Ne, nechtěla jsem ti nahradit matku, nikdo nemůže matku nahradit, ale chtěla jsem ti dát alespoň pocit bezpečí a vybudovat důvěru ve mě,“ dopis ztichl, jako kdyby to byl konec, místo kouře se však ozvalo něco neblaze podobného vzlyknutí. „Odpouštím ti, jak ses zachoval k Ginny, protože chápu, že vztahy jsou složité. Odpouštím ti, že ses podílel na Ronaldově ztrátě primusského odznaku. Co mě však mrzí víc než cokoliv jiného, je tvá nedůvěra ke mně. Měl jsi ke mně přijít a svěřit se mi se svými pocity. Od toho tu matky jsou. Vyslechla bych tě, pomohla ti a nesoudila tě. Ty jsi ale nepřišel a dal mi tím najevo, že nestojíš o to být můj syn. Neumíš si představit, jak mě to rmoutí a bolí. Moc jsi mě zklamal a ranil, Harry Pottere,“ dořekl dopis ženiným milým hlasem, teď naplněným smutkem, vzplanul a rozpadl se v prach.
Shlížel na hromádku prachu u svých nohou a bylo mu opravdu mizerně. Rozhádaný s Ginny, podivný vztah s Ronem a nakonec i paní Weasleyová. Čekal od ní hněv, velký hněv, nebo spíš měl čekat, to co od ní dostal, bylo stokrát víc drtivé než veškerá zlost a křik, jež na něj mohla vrhnout. Zklamání jeho nedůvěrou, která jak si uvědomoval, byla asi skutečná, bylo ostré jako meč, který by mu mohl setnout hlavu. A právě to, že měla ve všem pravdu, bylo na tom nejhorší. Měl za ní jít, když se cítil špatně a pochyboval o své orientaci nebo pak, když to plánoval někomu říct, přitom právě na ni za celou dobu nevzpomněl. Raději uvažoval o madam Pomfreyové, která byla sice skvělá a mohla ho naučit všechno ohledně lékouzelnictví, ale matce se nepodobala v jeho případě ani trochu.

Bude muset najít způsob, jak si to vyžehlit ještě s paní Weasleyovou, jen netušil jaký.

 

°°0°°

 

 

Tiskovou zprávu odeslanou do Denního věštce, Jinotaje, Lektvarového věstníku a odborného časopisu lékouzelnické komory, zadržel včas a mohl o ní předem informovat ministra kouzel, nicméně o tiskové konferenci, kterou pro jmenované noviny Brumbál hodlal uspořádat v ředitelně, se dozvěděl až moc pozdě. Prakticky ten den ráno, když zaslechl Snapea, za kterým se nenápadně plížil, jak se o tom s ředitelem dosti nakvašeně hádá. Nemohl o tom zavčas dát vědět na velitelství, ale přinejmenším mohl najít způsob, jak být celému dění dost blízko.

Vyslechl si trpělivě Smrtijedovo lamentování o tom, že nikdo nemá právo vidět jeho břicho nebo se ho vyptávat na věci týkající se těhotenství. Brumbál ho utišoval v tom duchu, že se nemá za co stydět a dodával, že podle něj je to dobrý nápad. Tehdy to Snapea skutečně umlčelo, jenom se zatvářil nanejvýš znechuceně, rozloučil se a odkolébal pryč jako vypasená opelichaná kachna – té se totiž se svým břichem, způsobem chůze už vůbec se nepodobajícím jeho ráznému povlávání ze začátku roku a hlavně naducanými rty, nesmírně podobal. V hubeném koňském obličeji vyznívaly právě ty rty doslova jako pěst na oko. Všeobecně byl Snape natolik ošklivý, že báchorce o druhém otci v podobě Brumbála nevěřil. Sice si o starém čaroději nemyslel moc dobrého, byl to blázen strkající své vyzáblé prsty do záležitostí války a Ministerstva, ale ani on, ostatně nikdo, by se nechtěl dobrovolně bez omámení lektvarem nebo alkoholem dotknout někoho tak ohavně slizkého, jako byl Snape. Jeho pověst a povolání ani nezmiňujíc.

Počkal, dokud Smrtijed nezmizel za rohem a pak vykročil směle k Brumbálovi.
„Dobré odpoledne, pane řediteli,“ pozdravil vesele

„Olivere, ano nádherné odpoledne, už se nám oteplilo,“ pokýval hlavou starý kouzelník a prohrábl si vous.

„Slyšel jsem, že jste panu Weasleymu odebral primusský odznak. Myslím, že to bylo nejlepší, co jste mohl udělat. Prát se na veřejnosti; to se skutečně pro Primuse ani trochu nehodí.“

„Neměl jsem ani moc na výběr, pravidla jsou v tomto případě nemilosrdná,“ odvětil Brumbál, stručněji než obvykle, zato jeho modré oči se dlouze upřely na Olivera. Ignoroval to, jak jen mohl.
„Také jsem nemohl nezaslechnout váš rozhovor s profesorem Snapem,“ šel na to zpříma.

„Jistě, tomu se ani nedivím, zdejší chodby mají opravdu výtečnou akustiku. Nejednou jsem uvažoval vyzkoušet, kam až by můj zpěv dolehl, kdybych se postavil do hlavní chodby. Samozřejmě,“ pustil se do monologu, jak ho zaujalo téma ozvěny v chodbách hradu, „kdybych stál v chrámu Prozřetelnosti a Smrti, byl by můj hlas slyšet všude, magie hradu by ho roznesla, ale co třeba z chodby vedoucí ke schodišti Astronomické věže? A jak by to bylo ve sklepních prostorách? Jsou dveře vedoucí ke schodištím dostatečně odzvučené kouzly a obitím, aby můj zpěv utlumily? Hmmm, vskutku, to bych měl někdy vyzkoušet. Nechcete mi s tím pomoci, drahý Olivere?“ vesele se na něj usmál.

„Ehm ne, pane, děkuji, nezpívám,“ zamručel, neměl zájem o debatu, jako byla tato. „Když jsem mluvil o profesoru Snapeovi, měl jsem na mysli to, že budete pořádat tiskovou konferenci a já si myslím, že bych mohl být užitečný. Novináři jsou někdy až moc nadšení do tématu a přeci jen, jsem bystrozor a vím, jak si s nimi poradit. Nedělal bych to poprvé,“ svěřil se jakoby důvěrně. „Profesor Snape by měl mít klid… ve svém stavu… chápete.“

„Naprosto skvělý nápad, Olivere!“ vykřikl Brumbál souhlasně, bez přesvědčování a bez uhýbání. „Už vaše pouhá přítomnost srovná naše síly. Ideální by bylo, kdybyste nám dělal ochranku u dveří, protože sedět vedle nás by bylo zavádějící, ale jinak je to opravdu vynikající myšlenka. Dnes ve tři odpoledne máte čas?“
Konsternovaně se na Brumbála díval. Jeho souhlas, navíc tak nadšený a ochotný, byl pro něj umlčující, vždyť když sem přišel, měl připravené, jak bude muset starého čaroděje přemlouvat.
„Ano, to mám,“ přitakal stále omámený.
„V tom případě vás budeme deset minut před třetí čekat ve sborovně ve třetím patře. Na chvíli ji proměníme v malou tiskovou kancelář. Budu se těšit,“ dodal ještě, poplácal Olivera po rameni a vesele si to odspěchal pryč, ani na potvrzení nečekal.

Ani netušil jak, jeho plán být na konferenci a odeslat vše, co tam Brumbál se Snapem řeknou na Ministerstvo dřív, než to stihnou redaktoři vydat, se mu zadařil bez sebemenšího problému. Teď už stačí jenom odučit pár hodin Lektvarů a dostavit se ve tři hodiny do druhého patra. Jen se modlil k Prozřetelnosti, aby se nestala nehoda, která by ho zdržela třeba na ošetřovně, což se nakonec skutečně nestala. Jenom Potter pokazil svůj lektvar tak, že nebyl vůbec hodnotitelný a všeobecně se zdál být roztěkaný i přesto, že se evidentně zase bavil s Weasleym a Grangerovou, jako kdyby mezi nimi nikdy nebyl žádný spor. Jejich spojenectví a přátelství se zdálo být prakticky nerozdělitelné, což se jevilo jako zajímavá informace, protože kam půjde Potter – a jak Oliver doufal, půjde vstříc ministerským plánům – tam půjdou oni, a jak bylo z předešlých let zřejmé, nejen oni.

Po vyučování si rychle pospíšil do svého pokoje, kde si vzal vlastní malé nahrávací zařízení pro zvuk v podobě miniaturního zápisníku. Vše co se kolem dělo, se otisklo do zápisníku v podobě textu. S ním v kapse doslova běžel do třetího patra, kde už našel dveře otevřené a Snape s Brumbálem byli uvnitř. Potichu vešel právě včas, aby zachytil další kus jejich rozhovoru a stačil na poslední chvíli začarovat zápisník.
„... protože mají v Jinotaji zajímavé články a já se u něj vždy pobavím, navíc ho čte překvapivě mnoho lidí,“ řekl Brumbál a podržel lektvaristovi židli. Opravdu dobře si to u něj Snape zařídil, otázka byla, jestli to dělal starý čaroděj z vlastní iniciativy kvůli tomu, že byl nekompetentní blázen nebo našel Smrtijed nějaký způsob, jak ho k tomu zmanipulovat.

„Svůj názor jsem řekl, doufám alespoň, že mě nebude zpovídat Láskorádová. Nemíním odpovídat na soukromé otázky pokládané mou studentkou,“ zavrčel Snape, trochu se přisunul a z větší části tak skryl své vzdouvající se břicho za hranu stolu. Z židlí rozestavěných před stolem by rozhodně nebylo prakticky nic vidět, těžko říct, jestli to bylo úmyslné nebo nikoliv.

„Olivere,“ všiml si ho Brumbál. „Skvělé, že jste tady a přesně na čas k tomu.“
„Ještě abych se opozdil, když už mohu být někde užitečný,“ odvětil a přistoupil blíž k řediteli. Zachytil jasný nesouhlas ve Snapeově tváři společně s jeho znechucenou grimasou rtů. Stálo ho všechny síly, aby mu neodpověděl stejně. Někdy, třeba teď, se mu ten Smrtijed hnusil ještě víc než jindy. Dnes to asi bylo z toho důvodu, že měl Snape dát najevo, doslova spíš na odiv své těhotenství, podezřelý to zázrak, který jistě zázrakem nebyl. Kdyby tak existoval způsob, jak mu dokázat, jak skutečně to těhotenství vzniklo; z temné magie, nechutných lektvarů a se zlým úmyslem. Jenže to možné nebylo.

„Jak tu přesně plánujete být užitečný, pane kolego?“ zasykl Snape tichým hlasem. Nikdy si nebyl jistý, proč ho tolik lidí považuje za strašidelný, ani si nebyl jistý, proč občas nahání husí kůži i jemu, každopádně ho neměl rád. Normální lidé normálně mluví, jenom zvrácení černokněžníci patřící do vězení šeptají a syčí jako jedovaté zmije.

„Profesor Gift navrhl, že tu bude dělat ochranku, protože s tím jako bystrozor má své zkušenosti a já s tím úplně souhlasím. Už jen proto, aby se nám někdo nedostal sem dovnitř a nenarušil náš malý rozhovor s novináři,“ osvětlil mu Brumbál.

„Jak milé od vás, kolego, opravdu vám děkuji za váš zájem a péči,“ podíval se na něj Snape posměšně, někdy bylo s podivem, kde zrovna on bere všechnu tu povýšenost vůči okolí, když je prachsprostým vrahem a černokněžníkem.

„Není třeba, jsme přeci na stejné lodi, a když zrovna vy potřebujete trochu pomoct…,“ nechal vyznít do ztracena.
„Rád vidím, jak jste si nakonec porozuměli,“ zaradoval se Brumbál ve své bláznivosti naprosto přehlížející jejich oboustranně nepřátelský podtón. „Tam v rohu u dveří jsem pro vás, Olivere, připravil pohodlnou židli, kde si můžete sednout. Naši hosté už každou chvíli dorazí. Tak prosím…“ pokynul mu k židli příhodně stojící u dveří tak, že když se na ni posadil, viděl opravdu na celou místnost a všem novinářům pod ruce.

Usadil se tam pohodlně a sledoval, jak si Brumbál sedá vedle Snapea. Černokněžník se několikrát za krátký čas přesunul na židli, jako kdyby mu byla nepohodlná a pak cosi řekl potichu řediteli. Okamžik na to už Brumbál jeho polstrovanou židli změnil v židli s vysokým tvrdým opěradlem, na které vypadal jako ošklivá zlá královna z pohádek. Navíc těhotná ošklivá zlá královna z pohádek. Podařilo se mu znechuceně se neušklíbnout.

Zpoza dveří zazněly kroky a hlasy, jeden bezesporu patřil McGonagallové, zbylé musely být novinářů.
„Naposledy upozorňuji, že s tím nesouhlasím, považuji to za ztrátu času a naprostou stupiditu,“ zavrčel Snape samozřejmě k Brumbálovi.
„Tvoje stanovisko jsem pochopil už napoprvé, Severusi, ujišťuji tě, nemusíš mi to opakovat po desáté. I přes svůj věk nejsem senilní ani hloupý. Nicméně mám jiný názor a myslím si, že odpovědět na pár otázek rozptýlí některé dohady a nepodložené spekulace,“ odvětil klidně Brumbál.

Tentokrát by skoro se Snapem souhlasil, ať chtěl starý čaroděj dosáhnout čehokoliv, bylo to něco bláznivého a nerealistického. Kdy vlastně vůbec Brumbál udělal něco skutečně užitečného včetně vedení této školy? Nejspíš už před mnoha a mnoha lety, přesto ho pořád příliš mnoho lidí upřednostňovalo před Ministerstvem, které jediné bylo schopné se o ně postarat.

Dveře se otevřely, nejdříve jimi vešla McGonagallová netvářící se zrovna nadšeně z přítomnosti novinářů, a po ní přímo ti novináři. V čele samozřejmě Holoubková, excentrická slavná reportérka a spisovatelka, kterou četl snad úplně každý. Její kudrnaté vlasy ho vždy na fotkách fascinovaly, v reálu byly ještě působivější.

Za ní do místnosti doslova vtančil hubený blonďák dost výrazně se podobající víle, který si kdoví proč fotil všechno malým rudým fotoaparátem a mumlal si cosi o bloudících mozkožroutech. Vzhledem k jeho řečem a zbylým dvěma pánům, kteří vešli za ním, bylo jasné, že je to redaktor Jinotaje. Protože vyzáblý skrček s černou bradkou v dlouhém hábitu byl podle pachu jistě lektvarista a kulaťoučký mužík zase určitě lékouzelník.

Fotografové, lépe řečeno fotograf Denního věštce a časopisu pro lékouzelníky, jelikož zbylé dva plátky žádného neměly, byli bezpředmětní, a beztak je Holoubková zastínila svým úvodem, když se okamžitě vrhla po Snapeovi, jak mu chtěla potřást rukou.
„Pane profesore Snape, jaká radost, že vás opět vidím!“ vykřikla a už se přes stůl natahovala po jeho ruce, avšak Brumbál byl rychlý. Vstal a chytl její napřaženou dlaň dřív, než stačil nevrle se tvářící Smrtijed třeba jen promluvit a nejspíš ji poslat ke všem mozkomorům. Stejným způsobem ředitel nedovolil ani ostatním, aby se ke Snapeovi tolik přiblížili. Byl k němu až přehnaně ochranářský, pokud se to tak zrovna u něj dalo říct, a snažil se evidentně budit dojem, že je těšící se otec. Kdyby si nebyl jistý, že Brumbál otcem toho parchanta, kterého černokněžník nosil, zcela určitě není, jistě by mu jeho vystupování uvěřil.

Novináři byli usazeni na svá místa, až na Láskoráda z Jinotaje, všichni vypadali doslova dychtiví informací, on se zabýval obrázkem, který vyjel z jeho polaroidu. Brumbál mu věnoval jeden pobavený pohled, načež se postavil a tehdy upoutal pozornost i majitele Jinotaje.
„Krásná dámo a pánové,“ promluvil k nim vlídným hlasem, „pozvali jsme vás čtyři, protože vaše noviny jsou nejserióznější a nejlepší, co si může člověk zde u nás přečíst. Já i Severus vás tu tedy srdečně vítáme a doufáme, že na vaše otázky odpovíme uspokojivě a ještě lépe,“ mírně rozpřáhl ruce, jako kdyby je všechny chtěl obejmout. „Musím vás ale upozornit, že každý z vás má pouhé tři otázky, bez ohledu na to, komu je položí. Jistě pochopíte, že v Severusově stavu je každé zbytečné rozčilování nežádoucí. Nuže prosím, dáma má přednost,“ pokynul Holoubkové a posadil se.

„Ách, to je od vás laskavé. Jste opravdový gentleman, pane profesore Brumbále,“ zabroukala Holoubková a prohrábla si své kudrnaté vlasy – opravdu byly působivé. „Moje první otázka je trochu impertinentní, ale vím, že zvláště některé mé čtenáře zajímá a doufám, že zrovna vás to neurazí. Přeci jen už jste světaznalý muž a nikdy jste se nebál pozornosti...“
„Vaše slova mi lichotí,“ usmál se Brumbál, zatímco Snape po jeho boku zkroutil tvář do úšklebku skrytého před novináři jenom jeho vlasy, jež mu sklouzly do obličeje. Zároveň s tím se podíval přímo na Olivera, ač jemu ten úšklebek tentokrát nepatřil. Dívali se vzájemně do očí a on z toho pohledu začínal mít hodně nepříjemný dojem. Bylo to, jako kdyby Smrtijedovy oči byly doslova černé víry vtahující ho dovnitř. Musel uhnout pohledem směrem k novinářům, i když mu to bylo sebevíc nepříjemné ustupovat černokněžníkovi, jako byl Snape.

„Já vím,“ samolibě se pousmála. „K mé otázce… Máte už svůj věk, pane profesore, a mnoho za sebou. Jistě každý vzpomene na vaše velké vítězství nad Grindelwaldem a jeho stoupenci. Válka, kterou jste prožil, se na vašem stavu podepsala, což je naprosto pochopitelné. Kdo z nás je dost silný, aby vším tím prošel a byl tak zdravý jako vy,“ reportéři z časopisu pro lektvaristy a lékouzelníky souhlasně zabručeli a přikývli, Láskorád si Brumbála z neznámého důvodu vyfotil. „Proto nás právě tolik zajímá, jak k tomu ve vašem věku došlo? Použil jste lektvar?“

„Doporučuji zakoupení anatomické encyklopedie a učebnice lektvarů pro pokročilé,“ zamručel si pro sebe Snape, jako vždy sprostý a urážlivý, i když k tomu nebyl důvod. Kdyby tu nebyl jako pozorovatel, něco by mu na to řekl, jako například že se nemá chovat hrubě k ženám.

„Skutečně jsou to osobní otázky, ale chápu je,“ nenechal se starý kouzelník ani trochu vyvést z míry, nejspíš na to byl až moc šílený. „Pokusím se na ně odpovědět stručně a jasně. Pokud spolu dva lidé stráví dost času, je přirozené, že se sblíží, zbytek si jistě dovedete vy i čtenáři domyslet. A ne, nepiji žádný lektvar, vyjma pár na žlučník, žaludek a ty mé bolavé klouby.“

„Děkuji za otevřenost, pane řediteli Brumbále,“ zabroukala redaktorka.

„Není za co. Jaká je vaše poslední otázka?“
„Poslední? Ale to byla jedna otázka,“ ohrazovala se trochu zmatená, rozhodně však pobouřená.

„Lituji, ale já jednoznačně slyšel dvě otázky. Mistryně slova jako vy by měla dokázat zformulovat svou myšlenku do jediného dotazu, nebo snad ne?“ urazil ji Brumbál stejně obratně, jak by to dělal Snape, od kterého si za to také vysloužil pobavené ušklíbnutí. Bylo to, jako vrána k vráně sedá.

„Jistě, samozřejmě,“ křečovitě se usmála a mávnutím ruky odehnala vlastního fotografa, který se ji snažil zachytit při okamžiku ponížení. „Svou poslední otázku budu tedy směřovat k profesoru Snapeovi,“ obrátila se na jmenovaného. „Do novin, stejně jako na veřejnosti, vždy vystupuje profesor Brumbál, jako kdybyste se vy obával ukázat svou tvář nebo nechtěl podpořit slova profesora Brumbála. Jistě se tedy nemůžete divit, když lidé vymýšlejí důvody, proč se tak straníte veřejnosti, a které by zároveň podporovaly názor, že profesor Brumbál ve skutečnosti není otcem vašeho dítěte.“
Její slova vyvolala na ředitelově tváři mírné rozladění, které během chvíle vyprchalo a změnilo se ve zvědavost, Snape se tvářil jako obvykle; kysele a zhnuseně jenom tím, že tu musí být. I když černokněžník a Smrtijed, jeho zahořklost byla neskutečná.
„Jedním z nich, nesmírně populárním, je domněnka, že za vaším těhotenstvím stojí jistý násilný čin,“ pravila velice vážně, oči mírně zvědavě přimhouřené pod brýlemi. Její slova, která všichni nejspíš správně pochopili, donutila švihnout peřím všechna brka v místnosti, nejen to Holoubčino.
„I kdybych si dokázal představit, o čem mluvíte, což nedokážu, protože můj mozek pracuje na rozdíl od novinářských racionálně a věcně, pak mi ve vašich slovech chybí otázka,“ odvětil jí Snape kysele, přesto, když to říkal, složil své ruce ze stolu na břicho.

Oliver se na židli narovnal. Několikrát už u něj to gesto viděl, zpravidla v případech, když to vypadalo, že by mohlo být to, co nosil v ohrožení. Například když se minulý týden hnal chodbou ten splašený potlouk, co utekl prvákům z bedny.

„Najdou se tací, co tvrdí, že vás unesli Smrtijedi a znásilnili. Je to pravda?“ vystřelila Holoubková svou otázku a konečně to řekla na plná ústa.

Musel si to přiznat, jak nesnášel Snapea a Holoubková se mu líbila, tohle byla vážně pitomost. Nemusel by vědět, čím lektvarista skutečně je, stačil by mu pohled na něj, aby považoval takové prohlášení za přinejmenším krajně nepravděpodobné. V kouzelnické společnosti bylo málo znásilnění, každý se dobře dokázal ochránit. Stíhání finanční kriminality, podvodů či vyšetřování distribuce zakázaných kouzelnických předmětů, byla dlouhé roky hlavní náplní bystrozorské agendy. To až Smrtijedi a Ten, jehož jméno nevyslovujeme, přinesli do společnosti skutečné násilí. Kdo se s takovým násilím setkal, jako třeba Oliver, věděl, že jeho oběti vypadají úplně jinak než Snape. Přesto však přes jeho tvář přelétl temný stín a jeho odpověď nebyla ani trochu štiplavá, když pronesl krátké a jasné:

„Ne.“

Bleskobrky všech si opět něco zapsaly, jen Láskoráda to evidentně nezajímalo, na rozdíl od jeho fotografie chodby a kabinetu, kterou si pod lupou prohlížel.
„Všechny své otázky jste vyčerpala, slečno Holoubková. Děkuji vám za účast a doufám, že jsme uspokojivě odpověděli,“ mile se na ni usmál a obrátil se k redaktorovi Jinotaje. „Pane Láskoráde, nyní jste na řadě vy a vaše tři otázky. Prosím… můžete začít.“
„Ach, co?“ zvedl redaktor hlavu od své lupy, chvíli na Brumbála koukal, než mu nejspíš všechno došlo a lupu schoval do saka. „Aha, jistě, mám položit nějakou otázku. Hmm, profesore Snape, nebojíte se, že vám vaše dítě oknem unese temná bludička?“

Zamračil se. Prošel bystrozorským výcvikem na výbornou, ale o tom, co by mohla být temná bludička, neměl naprosto zdání. Znal bludičky, malé tvory, kteří zaváděli zvláště mudly do močálů nebo hluboko do temných lesů, kde z nich pak vysávali dlouhé týdny krev a život. Jenže to byly prostě jenom bludičky, nic víc.

„Ne, nebojím se, že by moje dítě unesla… temná bludička, protože žiji ve sklepení, kde nejsou okna,“ odpověděl mu Snape prostě.

„To je bezvadné,“ zaradoval se Láskorád. „Je to moc dobře, Lenku se, když byla malá, pokusila unést a sníst jí všechny kosti, ale zachránili jsme ji. Nechci, aby se to stalo i vaší dceři,“ řekl to s veškerou vážností, bez ohledu na Holoubkovou, která se dost nahlas uchechtla a nechala, také dost nahlas, svým bleskobrkem zaznamenat, že šéfredaktor Jinotaje pokládá nesmyslné otázky, které Severuse Snapea rozrušily svou strašlivostí. Ona to s tím rozrušením nebyla úplně pravda, i tak ale vypadal Snape nesvůj, i když spíš z předešlé otázky redaktorky Věštce.
„Jaké jsou vaše další otázky?“ zeptal se Brumbál, když Láskorád dlouho mlčel.
„Žádné další nemám,“ pokrčil muž rameny.

„V tom případě předám slovo dál. Děkuji za účast a doufám, že Severus na vaši otázku odpověděl uspokojivě,“ znovu se pousmál Brumbál, tentokrát na Láskoráda, a přešel k dalšímu reportérovi.

Už u první otázky reportéra z Lektvarového věstníku naprosto nepochopil, o čem to mluví. Před Snapem by to nikdy nepřiznal, ale jeho schopnosti lektvarologie opravdu stačily jenom na základní vyučování v Bradavicích a kvůli tomu ani neorganizoval soukromé lektvarové konzultace nebo nedej Merlin spolek lektvarových nadšenců. Vyrozuměl jedině to, že vznesl, stejně jako posléze i lékouzelník z Časopisu pro lékouzelníky, několik způsobů, jak by mohl dosáhnout těhotenství bez vrozené schopnosti a že Snape s Brumbálem na všechny otázky odpověděli tak, že proti nim neměl ani jeden z redaktorů námitek. Možná že kdyby si koupil některý z časopisů, pochopil by víc, ale k tomu se rozhodně nechystal. Jen bezděčně sklouzl rukou do své kapsy k zápisníku, doufaje, že funguje a všechno nahrává, protože on sám by to jen tak replikovat nebyl schopný.

Zato ho docela zajímalo Snapeovo ještě víc odtažité chování spojené s dotazem od Holoubkové. Nebyl způsob, jak z něj cokoliv dostat, jenže ani tak se nedokázal ubránit tomu, aby ho celou dobu nesledoval. Kdyby tak byl schopen číst myšlenky, jeho život by byl v některých chvílích o tolik snazší. Třeba teď.

Sledoval ho, i když otevíral novinářům dveře a pouštěl je na chodbu. Tam si pisálky přebrala McGonagallová, která tu snad musela celou dobu čekat. Bylo s podivem, kolik dokázal Brumbál do jediného hodinového rozhovoru s novináři angažovat lidí, zvláště když si posléze všiml Harryho Pottera s kamarády, jak postává kousek dál chodbou a doslova hypnotizuje dveře sborovny. Díky svému léčitelství byl Potter na Snapea fixovaný. Osobně mu to nezáviděl, všechny ty hodiny strávené se Smrtijedem, z pohledu bystrozora mu to dělalo starosti. Potter měl být věrný Ministerstvu kouzel, nikoliv Brumbálovi se Snapem.

Brumbál se s novináři srdečně rozloučil, skoro jako kdyby to byli jeho dlouholetí přátelé, a následně je nechal v přísných rukách profesorky Přeměňování. Sám se na něco zeptal Snapea stojícího po jeho boku, udělal to potichu, takže Oliver neměl možnost to z dálky několika kroků slyšet, jen doufal, že jeho odposlouchávací zařízení fungovalo dostatečně dobře i na takovou dálku a přes tichost hlasů, kterými spolu ti dva mluvili.

Brumbál pokývl hlavou, jen tak zlehka se dotkl Snapeova předloktí a odvrátil se směrem ke skupince studentů, ke které také vykročil. Lektvarista zatím zamířil úplně na druhou stranu. Váhavě se podíval na Brumbála bavícího se s Potterem a na Smrtijeda odcházejícího na druhou stranu. Měl by možná zůstat u ředitele, jenže Snape, když kolem procházel, po něm vrhl pohled plný pohrdání a povýšenosti, že prostě nedokázal zůstat na místě nebo jít za Brumbálem. Nesnášel, když na něj tak tento proradný Smrtijed zhlížel, jako kdyby mu byl nadřazen a něco ho na tom prostě nutilo vykročit za ním. Beztak mohl svůj dnešní úlovek poslat jen z venku a tam klidně mohl jít společně se Snapem.

Doběhl lektvaristu kolébajícího se pryč a srovnal s ním krok.

„Pokud jsem odmítl společnost profesora Brumbála, proč si myslíte, že vaši uvítám?“ zeptal se Snape konverzačním hlasem.
„Máme jen společnou cestu, tak jsem si řekl, že vás po té namáhavé tiskové konferenci doprovodím,“ odpověděl podobně. „Nejste moc vyčerpaný? Šel bych s vámi až do sklepení, pokud tam míříte.“

„Vidíte, chtěl jsem se vás zeptat na to samé,“ Snape se zastavil a obrátil k němu, musel také zastavit. „Když jsme mluvili o pokročilé lektvarologii a lékouzelnictví, muselo pro vás být únavné, ba možná nad vaše nynější síly, sledovat nit rozhovoru. Kdybyste potřeboval některé detaily objasnit, abyste mohl podat patřičné a hlavně srozumitelné hlášení na bystrozorské ústředí, neváhejte se na mne obrátit. Kdy mám konzultační hodiny, víte.“ Říkal to slizkým hlasem, pohrdání a odpor z jeho tváře čišelo, ač se podle všeho snažil zdvořile usmívat.

Těhotenské břicho nebylo dostatečným argumentem proti Oliverově touze vytáhnout hůlku a jednou provždy už zbavit svět alespoň jednoho podlého černokněžníka, když ho tu měl přímo na dosah ruky. Nesnášel, když si z něj někdo, zvláště Snape, dělal nepokrytě žerty a urážel ho. Musel ale zachovat klid.

„Dávno už se nemusím na ústředí hlásit, mám zvláštní pracovní dovolenou, během které jsem byl zařazen sem do Bradavic. Je to vlastně, jak se dnes říká, v pohodě tu být. Papírování je sice stejné, ale alespoň po člověku nechtějí každé tři měsíce test tělesné zdatnosti,“ odpověděl mu s křečovitým úsměvem.
„Olivere…,“ Snape jeho jméno posměšně vydechl, ovšem i přes svoje pohrdání si položil ruku na břicho v příznačném gestu, „ze staré známosti vám mohu říct, že máte skutečně fascinující způsob, jak dělat zvěda. Pohybujete se ne na hraně, ale doslova na hrotu mnohostěnu složeného z neomalenosti, nevzdělanosti, chabých pokusů o sledování, podlézavosti, hlouposti a drzosti. Ne, že bych vás tím chtěl, nedej Merlin, urazit, vlastně přesně naopak, jsem vaší schopností balancovat vskutku uchvácen,“ trochu postoupil vpřed, ale Olivera tím nedonutil couvnout. „Jen bych pro vás měl dobrou radu; zůstaňte raději na ostří nože, je to bezpečnější. Tehdy máte totiž padesátiprocentní šanci, že náhodou spadnete na správnou stranu, u vašeho způsobu špehování můžete spadnout jedině na tu špatnou.“

Způsob, jakým k němu Snape mluvil, byl nanejvýš urážlivý a také se mu nelíbilo, jak přesně odhadl, co tu skutečně dělá.

„Když jsi tak ochotný mi radit, Smrtijede, co kdybys mi řekl, kdo je skutečným otcem toho děcka, co nosíš a co s ním chceš ty, on nebo tvůj pán, dělat?“

„Oni? Nic. Ale já doufám, že bych s její pomocí mohl ovládnout svět,“ ušklíbl se Snape, dost dobře to mohl myslet vážně. „Dovedete si představit, jak snadno to půjde? Albionská panna a dcera Albuse Brumbála, všichni za ní půjdou jen díky jejímu jménu a já budu řídit, co si bude myslet, říkat a dělat. Copak bych zrovna já mohl promarnit takovou příležitost?“
„Jsi odporná černokněžnická krysa, která si nezaslouží chodit mezi slušnými lidmi. Děcko co čekáš, není Albionská panna, to je čisté a laskavé stvoření, ne, je to plod černé magie, který by měl hnít v Azkabanské cele společně s tebou,“ zavrčel na Snapea s počínající zlostí deroucí se mu na rty, když si uvědomil, co všechno ten proradný Smrtijed říká.
„A vy Gifte, jste jenom červ u mých nohou,“ sykl mu lektvarista do tváře se skutečnou zlobou v hlase. „Obtěžovalo mě, když jste se mi plazil kolem komnat, slídil za mnou a bavil se s mými žáky o mně. Snášel jsem vás, protože vás nevím proč, snášel Brumbál a nedělal jste problémy Potterovi, ale teď jste to přehnal. Nikdo nebude mluvit s despektem o mém dítěti. Za to vás odstraním ze svého života a ze života všech okolo.“
„Hodláš mě snad otrávit, Smrtijede?“ zeptal se klidně, ale rukou vklouzl k pasu, kde měl hůlku, její konec pevně sevřel v ruce. Chtěl být připraven, kdyby Snape vytáhl hůlku a vrhl po něm prokletí.

„Ne, nic tak nápadného a malicherného,“ ušklíbl se a i jeho ruka zmizela v rukávu, kde jak známo měl hůlku. „Na jed v jídle si jistě dáváte pozor už teď, musel bych si v laboratoři namíchat něco ve formě aerosolu nebo prášku a to nemohu. Pro dítě je to moc nebezpečné. Navíc to ani nepotřebuji, protože se vás dokáži zbavit dvěma jednoduchými slovy.“
Ustoupil od Snapea a vytáhl svou hůlku. Nechal ji prozatím jenom volně v ruce, ale dost v pohotovosti na to, aby byl rychlejší než Smrtijed a zavčas ubránil svůj život. Znal pouze jedinou kletbu o dvou slovech, která by ho nadobro odstranila z života Snapea stejně jako ostatních, jen si nebyl jistý, jestli je lektvarista takový blázen, aby ji tu použil na chodbě. Podle škodolibě potěšeného výrazu, který se mu objevil na jeho nehezké bledé tváři možná ano. Bylo v něm něco skutečně zlého, jako kdyby mu dělalo radost moci někoho zabít nebo mu ublížit. Ani trochu by se nedivil, kdyby to tak skutečně bylo. Svou hůlku pevně zvedl, protože ta Snapeova vyklouzla z černého rukávu a teď ji lektvarista volně svíral mezi hubenými prsty.
„Jak patetický jste, když si myslíte, že bych vám připravil natolik teatrální smrt,“ zabroukal Snape posměšně vlídným hlasem. „Ne, ta slova jsou jiná, než si myslíte, daleko prostší, ale kupodivu snad i účinnější,“ koutky mu zacukaly v úsměvu. „Albusi… pomoc…,“ nechal vyznít do ztracena, hlas tichý jako šepot.
Zmateně se na něj podíval. Nechápal, co tím u všeho všudy Snape myslí, zvláště když před ním lektvarista náhle ustoupil dozadu až ke stěně, ke které se přitiskl zády, jako kdyby se Oliverovi napůl napřažené hůlky skutečně bál. Nebýt vítězného výrazu plného arogance, skoro by mu i ten strach věřil.
„Co tím sleduješ?“

„Co vy tím sledujete?!“ zvedl Snape hlas natolik, až to muselo být slyšet i na druhém konci chodby. „Nebudu odpovídat na vaše otázky, mé těhotenství se netýká ani vás ani Ministerstva… Co si myslíte, že děláte?! Já si nenechám vyhrožovat hůlkou, skloňte ji nebo se budu muset bránit. Ustupte… nedovolím vám se ke mně přiblížit.“

Sledoval nechápavě Snapeovo hysterické divadlo, které nutilo podřimující obrazy otevírat oči a zmateně shlížet ze svých rámů. Chtěl snad svým blábolením z cesty docílit poprasku nebo se skutečně jenom pomátl?
„Buď zticha! Vždyť ti nic nedělám,“ napadlo ho říct jen toto, beztak už nezáleželo na tom, co řekne nebo udělá, protože zpoza rohu se vynořil Potter a ten okamžitě zhodnotil jejich situaci v Oliverův neprospěch. Mladíkova hůlka byla venku z kapsy rychleji, než by to dokázal leckterý bystrozor z elitní jednotky a stejně rychle byla namířena jeho směrem. Jak vidno, Potter nebyl z těch, kteří by nejdříve mluvili a až pak jednali. A jeho přátelé také ne, alespoň Weasley, jenž se mu vynořil za patami a okamžitě svého, přítele nebo snad velitele napodobil, jako dobře vycvičený voják. Grangerová byla trochu váhavá, avšak i jí se v ruce objevila hůlka, ač ji na něj skutečně nezamířila.
„Odhoď to,“ nařídil přibližující se Potter. Kdyby nebyl v napjaté situaci, ocenil by jeho dobrý bojový postoj. Takto jenom sledoval, jak se mladý Nebelvír svižně přesunul před lektvaristu a zakryl ho vlastním tělem.
„Nepleťte se do toho, Pottere. Není to vaše starost,“ sykl po něm Snape, jako kdyby ještě před pár vteřinami prakticky nevolal o pomoc.

„Ale má starost to zcela určitě je,“ vstoupil do toho Brumbál. „Všichni nyní odloží hůlky a pak mi profesor Snape a profesor Gift řeknou, oč tu kráčí.“

„Jistě. Složím hůlku. Pomalu ji teď zasunu do pouzdra u pasu, já nechci žádné problémy,“ řekl vážně, doufal, že i uklidňujícím hlasem, a spustil hůlku tak, aby mířila hrotem k zemi. Rozhodně nechtěl dráždit Brumbála a ostatně ani Pottera ne.

Byl to dobrý tah, jen co jeho hůlka pomalu vklouzla do pouzdra u pasu, mladý Nebelvír s kamarádem sklonili své hůlky. To však neznamenalo, že se situace uklidnila, zvláště když Snape svou hůlku stále držel mezi prsty.

„Vy také, profesore Snape.“
„Ne, já hůlku z ruky nepustím,“ odmítl Snape. „Napadl mě, osočoval z provozování černé magie, vyhrožoval doživotím v Azkabanu pro mě i pro moje dítě a vytáhl na mě hůlku. Své vlastní se nevzdám, dokud bude poblíž.“
„To je lež. On mi jako první vyhrožoval smrtí a tvrdil, že mě zničí,“ nedokázal se nebránit, když slyšel, jaké lži Smrtijed pronáší naprosto bez ostychu.
„Já viděl jenom vás, jak na profesora Snapea míříte hůlkou. Jedno co vám řekl, jenom zbabělec a slaboch namíří hůlku na těhotného člověka,“ zastal se Potter okamžitě lektvaristy.
„Prosím, pane Pottere, utište se,“ nenechal ho Brumbál víc řečnit. „Ať se stalo cokoliv, na chodbě to řešit nebudeme, zvláště ne před žáky, navzdory tomu, kdo to je. Pojďme do mé kanceláře.“
„Nic víc neuděláš?“ skoro se na něj Snape obořil. „Jen řekneš, abychom to vyřešili? To se nedá jen tak vyřešit, protože to není problém posledních dní. Od první chvíle, zvláště po tom, co vyšlo najevo moje těhotenství, mě stíhá a napadá...“
„To ale vůbec není pravda!“ vykřikl Oliver bezděčně, i když bylo pravdou, že Smrtijeda skutečně sledoval.

„Chová se ke mně hrubě, vyhrožuje mi a nemám od něj ani na okamžik klid. Ty víš, že bych to neříkal před studenty, kdyby to nebyla pravda, ale já,“ postoupil kupředu kolem Pottera směrem k řediteli, tvářil se naléhavě, „mám opravdu obavu, že mi chce ublížit. Co mně… Chce ublížit mé dceři… naší dceři… tak to přeci nemůžeš nechat. Chci, aby opustil hrad, a když nepůjde on, půjdu tedy já.“

„Přece mu to nebudete věřit!“ prostě nedokázal mlčet, když viděl, jakého chudáka ze sebe Snape dělá. „Je to černokněžník a Smrtijed, který se vámi snaží manipulovat, už jen tím, že vám vnutil dítě, které vaše není, a také svým chováním ublížené těhotné manželky. Musel byste být blázen nebo senilní stařec, abyste mu věřil.“

Možná přeci jen mlčet měl, protože Brumbál se k němu pomalu obrátil a zamračil se. Podivně ho z toho po celém těle zamrazilo, jako kdyby nahlížel do bezedné propasti, ze které se rodí zlo a mozkomoři. V tu chvíli pochopil, proč má ke starému čaroději tolik lidí až nekritickou úctu někdy přecházející ve strach.

„Pane řediteli,“ ozvala se Grangerová. „Co profesor Gift řekl, je ošetřeno školním řádem. Jeden profesor nesmí druhého nařknout z provozování černé magie v přítomnosti víc jak dvou svědků, pokud okamžitě nedodá dostatečné množství důkazů k podložení svého tvrzení. V opačném případě musí podle stanovy ředitele Dippeta opustit do dvaceti čtyř hodin pozemky Bradavické školy čar a kouzel. Pane, myslím si, že,“ podívala se na Olivera úkosem, s jasným znechucením vepsaným ve tváři, jaké by od dívky, jako je ona, nečekal, „ toto pravidlo profesor Gift právě porušil.“
„Nemusíte mi citovat školní stanovy, slečno Grangerová, jistě je znám daleko lépe než vy,“ odpověděl jí Brumbál, aniž by se na ni podíval, svým pohledem stále fixoval jeho. „Domnívám se, Olivere, že jste právě překročil hranice mé trpělivosti a vstřícnosti, a jak slečna Grangerová tak příhodně uvedla, také školní řád a jeho stanovy,“ řekl naprosto klidným, vlastně až milým hlasem. „Váš pracovní poměr zde končí, do večera si sbalíte své věci a opustíte Bradavický hrad.“

Nevěřil vlastním uším, jak snadno se dal starý kouzelník, i přes svou viditelnou moc a momentálně děsivost, obrátit zcela na Snapeovu stranu lživými řečmi, kterým by snad nevěřilo ani malé dítě, natožpak mocný muž, za jakého byl Brumbál pokládán. Jak se zdálo, vůbec tu nešlo o boj Toho, jehož jméno nevyslovujeme a Albuse Brumbála s jeho následovníky, nýbrž o obyčejnou manipulaci, sice mocným, leč starým a důvěřivým mužem. Za Snapeovým těhotenstvím tedy bylo jen to prosté mít ředitele Bradavic pevně chytlého na háčku a připraveného pro svého pána. Historka vlastně tak stará jako lidstvo samo.
„Profesore Brumbále, zamyslete se nad tím, co tu děláte,“ počal naléhat na mužovu snad ještě příčetnou část.
„Vyhazuje chlápka, co je tak ubohý, že míří na těhotného člověka?“ nadhodil Weasley překvapivě štiplavě, jak na to obvykle byli lidé zvyklí spíše, když už, tak od jeho kamaráda Pottera.

„Není nic, co byste mohl říct na svou obhajobu a co by zvrátilo mé rozhodnutí, ale máte možnost to zkusit, zatímco vás doprovodím,“ řekl nesmlouvavě, rukou mu přitom pokynul chodbou.

Rozhlédl se kolem sebe. Na jedné straně tu byl Snape s příznačně vítězným leskem v očích, na druhé neústupný Brumbál a někde mezi tím několik poblázněných dětí chycených ve smrtijedské síti, snad své hlouposti a nejspíš ve svém unikátním nadání – v případě Pottera. Jak snadno mu těch pár lidí dokázalo zmařit celý jeho úkol zde, bylo až s podivem.

„Mého odchodu budete litovat,“ upozornil Brumbála, ale vykročil směrem, kudy kynul.

„Je to možné, za svůj život jsem litoval už mnoha věcí,“ neřekl to, jako kdyby opravdu měl litovat, ale vyslal na Snapea zvláštní pohled. „Ty za mnou prosím přijď, za hodinu. Budu tě čekat v ředitelně.“

Pevně sevřel čelisti. Snape měl pravdu, dokázal ho pár slovy dostat pryč z Bradavic, zpod svých nohou a kdo ví, možná i docílil toho, že ho vyhodí z práce. Ne, doufal, že k tomu nedojde, přeci jen musel být užitečný, když tu strávil tolik času a předal tolik hlášení.

Mlčky se od všech odvrátil a vykročil směrem pryč, jen jednou se ještě za sebe ohlédl, aby spatřil jasný triumfální úsměv na Smrtijedově tváři.

 

°°0°°

 

Hranice mezi genialitou a šílenstvím byla tenká, jen co je pravda, ale Brumbálova snaha ukázat sebe a těhotného Severuse před novináři kupodivu nebyla ani jedno z toho. Byla to prostě jenom touha se předvést, moc dobře mu to viděl na očích, a jen možná podpořená faktem, že tím potvrdí své veřejné tvrzení o původu dítěte. Jako kdyby měl zrovna teď náladu se před někým ukazovat, když se začal pomalu ale jistě nadouvat do rozměrů slona. Notně rozbolavělého, unaveného, udýchaného starého slona s obrovským břichem, šourajícího se po chodbách hradu od učebny k učebně a hlavně od pohodlné židle k pohodlné židli. Zvláště pokud měla ta židle vysoké tvrdé opěradlo, o které si mohl opřít záda ve vzpřímené poloze. Pokud tu možnost neměl a musel se mačkat na zde oblíbených velkých polstrovaných křeslech, začalo se mu špatně dýchat. Takže nejen vleže na zádech, předkláněním se, tělesné námaze a pokusech se obrátit, teď už i při úplně normálním sezení. Pomfreyová by mu jistě řekla, že je to normální, jenže copak mohlo být normální mít pocit, jako kdyby vám hrudník někdo svíral v kleštích a žebra se vám zařezávala do orgánů? Pochyboval o tom, jenže Potter nic neříkal a jeho úsudku, i přes výsměšné ušklíbnutí jeho zmijozelské části, věřil.

„Jdete na tu tiskovou konferenci, co pro vás připravil ředitel Brumbál?“ dostihl ho hlas Pomfreyové, když se valil směrem ke sborovně. V duchu si povzdechl.
„Neměla byste být třeba na ošetřovně?“ opáčil jí na to otázkou.

„Byla jsem na pochůzce po pacientech, kteří mi na ošetřovnu nepůjdou, a vy jste jeden z nich.“

„Stále nejsem vaším pacientem,“ připomněl jí tuto neměnnou skutečnost.

„Ano, to vím,“ přikývla mírně a srovnala s ním jeho pomalý kolíbavý krok. „Přesto na vás stále dohlížím. Nemoc z povolání… ale ta teď vlastně není hlavním důvodem, proč jsem si vás našla.“

Zamračeně na ni pohlédl koutkem oka. Co by po něm mohla chtít tentokrát? Její soudní spor byl na mrtvém bodě, ostatně jako všechno, co se týkalo vážných nedostatků kouzelnické společnosti. Lidé jako Brousek byli v zakrývání šlendriánu dobří, však kdyby nebyli, nedostali by se na tak vysoké posty. Možná chtěla vyjádřit svůj názor ohledně vztahu jeho dítěte a Brumbála, přeci jen zrovna Pomfreyová nebyla z těch, kteří by mlčeli, když je něco morálně pobuřovalo. Zvláště když to už tak hezky na začátku nakousla…

„I když nejsem vaše lékouzelnice, měl byste zvážit, že ke mně budete chodit na předporodní kurz,“ překvapila ho svými slovy, která ani trochu neodpovídala očekávání. „Připouštím, že probírat s vámi porodní techniky, když nejsem vaším porodníkem, bude asi trochu nevhodné. Myslím si, že by to měl být způsob, jak se právě porodník s rodičkou sžije. Ale o základech péče o novorozence vás mohu poučit i já.“

„Tím poučením o základech péče o novorozence myslíte přesně co?“ zeptal se obezřetně s další obavou, tentokrát spojenou s šílenstvím, o němž už slyšel a kterého se rozhodně nemínil účastnit.
„To co obvykle. Pár týdnů se budeme společně scházet a já vás naučím nezbytné základy, jako je správný úchop dítěte nebo krmení. Můžeme také přizvat profesora Brumbála či pana Pottera, abychom si užili také trochu zábavy. Čím víc lidí se do kurzu zapojí, tím lépe,“ usmála se a naplnila tím konečně jeho obavu.
„Nevidím smysl v posedávání v kruhu a kolektivním skládání plínek,“ zkřivil znechuceně ret jen při té představě. „Naučte to Pottera, on mi pak všechny potřebné informace předá a zbytek se naučím v praxi.“
„S dovolením, dítě není učební pomůcka, a předporodní kurzy v dnešní době absolvují skoro všichni, včetně mužů. Není na tom nic, za co by se měl člověk stydět, naopak se to pro mnohé stalo příležitostí k seznámení s dalšími rodiči a dětmi. Vím,“ nenechala ho odseknout jí, že on se tu stěží setká s dalším rodičem, „že ve vašem případě to neplatí, ale stejně; víte vůbec, jak se dítě drží? Měl jste někdy dítě v náručí nebo jenom ve své blízkosti? Viděl jste vůbec skutečně malé dítě?“

Její otázky tnuly do živého, protože měla naprostou pravdu. Nejblíž se k dítěti dostal jenom venku, když se čirou náhodou nachomýtl ke kočárku a potom těsně po Dracově narození, kdy ho Lucius představoval jako svého čistokrevného a jediného dědice. Tu smůlu muset někdy držet v náručí dítě opravdu nikdy neměl, ale pozorováním toho, jak to dělali skřítci právě u Draca, dospěl k několika jistě užitečným poznatkům, jako že je nutno přidržet hlavičku. Proč by to nemohlo stačit? Nejspíš, proto, že by mohl své dceři nechtěně ublížit, kdyby se to skutečně nenaučil. Jen při té myšlence mu běhal mráz strachu po zádech.

„Není na to vhodná publikace? Z knih absorbuji informace lépe než při praktickém cvičení v kolektivu,“ zabručel smířlivě své přiznání brzké porážky.

„Je jich hned několik, ale žádné čtení ani obrázky se nevyrovnají skutečné praxi s pannou,“ odvětila Pomfreyová, jistě si dobře vědoma svého vítězství.

„S pannou?“ zopakoval pro ujištění.

„Jistě, od toho je to praktické cvičení. Pracuje se tam s maketou dítěte, díky které se rodiče co nejlépe připraví na první týdny svého miminka.“

Zastavil se, jelikož musel zpracovat představu sebe samého, jak přebaluje porcelánovou panenku. Odpor, který se ho při té vizi zmocnil, se jeho dceři z nějakého důvodu zdál vtipný, jemu ale do smíchu nebylo ani trochu. Navíc, mít dítě byl přirozený proces, alespoň se to tvrdilo, tak by mu měla příroda napovědět, co má dělat. Bohužel musel seznat, že zrovna jemu v tomto případě moc nápomocná asi nebude. Nerad spoléhal na instinkty, pokud mu neradily utíkat, což byla zhruba tak jediná jejich užitečná funkce. Racionální rozum, sbírání informací, to bylo jeho, proto by rád tu učebnici…

Seznal, i když k vlastnímu znechucení, že má lékouzelnice nejspíš pravdu. Alespoň základy by měl vidět v praxi, přinejmenším jak to dělá někdo jiný. Ano, to byl skvělý nápad. Bude souhlasit s účastí, ale jediný, kdo bude skutečně přebalovat pannu, bude Potter. Problém byl jedině v tom, že by za něj musel orodovat u Albuse. Sice mladík tvrdil, že o jejich vztahu ředitel ví – ač podle očekávání mlčel jako hrob a ani se to téma nesnažil nakousnout – to však neznamenalo, že by mu to měl svou iniciativou nějak připomínat nebo ho v jeho vědoucnosti povzbuzovat a utvrzovat. Dostat Pottera z trestu, který mu byl uložen, bude muset někdo jiný.

„Budu souhlasit v případě, že se zúčastní také Potter. Máme spolu dohodu, podle které se bude starat o mé dítě a tím pádem se i on bude muset naučit zacházet s kojencem,“ jak snadné bylo odvolat se na starou dávno zrušenou smlouvu. „Problém je, že Potter má uložený školní trest a já absolutně nemíním za něj u ředitele orodovat. Svůj trest si poctivě zasloužil za svou drzost, nerespektování školního řádu a rvačku na veřejnosti.“
„Vím o tom,“ přitakala Pomfreyová. „Nepovažuji za problém požádat ředitele o jeho uvolnění. Ostatně on se to beztak musí někde naučit a sama si myslím, že vám tam bude prospěšný. Však jsem to také říkala,“ usmála se vstřícně. „Zařídím to. Teď už vás nebudu obtěžovat a půjdu. Hlavně se snažte při té tiskové konferenci moc nepřetěžovat a nestresovat se. Kdyby se vám udělalo zle, zavolejte mě nebo pana Pottera a my už to s novináři vyřešíme.“

Ještě naposledy se na něj pousmála, než mohl sledovat, jak se rychle vzdaluje chodbou pryč nejspíš směrem k ošetřovně. Mírně se ušklíbl. Kdyby se opravdu neměl stresovat, nejenže nepůjde na nějakou hloupou tiskovou konferenci, hlavně nebude učit, nebude se bavit s kolegy, nebude se bavit s Brumbálem a nebude ani vycházet ze svého pokoje. Jedině tam by totiž mohl být zcela a úplně v klidu, až na to, že by to zřejmě dlouho nesnesl. Snad do porodu, i když si byl jist, že jeho dítě by nesouhlasilo a hlasitě by protestovalo, rozhodně však ne po porodu. Být zavřený v jedné malé místnosti byť s milovaným kojencem? Horor si to jenom představit.

Ovšem strašlivost života s dítětem se ani trochu nevyrovnala tomu, co zažil v následující hodině v dočasně upravené sborovně. Co Gift, který se nějakým způsobem dokázal vetřít snad i do Brumbálovy přízně, hlavně ho Holoubková svým prvním naprosto stupidním dotazem přiměla dílem k vzteku a dílem k nepříjemnému uvědomění, že má svým způsobem pravdu. Nikdy se necítil znásilněný, dělal vše k početí své dcery naprosto dobrovolně a také nadšeně, ale zneužitý byl rozhodně. Pokroucený k obrazu Pána zla bez ohledu na to, jak si to člověk vyložil. Jeho dcera si to vyložila nejspíš tak, že mu musí pomoci, a svým teplem ho zaplavovala celou dobu snad až do otupění, které začalo být spíš ještě víc rozčilující, zvláště když si nebyl při debatě s redaktorem lektvarového věstníku schopný vzpomenout na jména několika přísad. Měl to předpokládat, lépe se připravit a nespoléhat na svou degradující paměť.

Tak jako tak, podařilo se mu celou tiskovou konferenci přežít bez zavraždění kohokoliv, včetně Gifta, u kterého měl tu nutkavou potřebu ho zlikvidovat pořád. Moc nezáleželo na tom, že ministerský pes je spíš jenom přívěskem na jeho noze, se kterým je pouze otravné jít vpřed. Důležité bylo, že tu pořád je, ač ho ve svém okolí mít nechtěl zvláště kvůli své dceři. Nepotřeboval, aby nějaký otravný bystrozor slídil kolem jeho dítěte. Proto, když se mu naskytla ta skvělá příležitost dostat ho nadobro z Bradavic, prostě ji využil. Bylo to snadnější, než vzít Nebelvírům body; stačilo jen být dost hlasitý a ztropit scénu. V duchu se uchechtl při pohledu do tváře šokovaného bystrozora a snad ho i potěšilo, když se před něj Potter postavil, ovšem pohled, který mu posléze věnoval Brumbál, v něm vzbudil nepříjemný pocit nejistoty. Cítil ho na sobě, i když ředitel s Giftem zašli za roh a smazával mu z tváře arogantní pousmání, zanechávaje po sobě skutečný výraz nejistoty. Poslední slova, která Brumbál k němu pronesl, mu na klidu ještě ubírala. Jejich intonace a vůbec existence pro něj byla varováním vycházejícím z jeho primitivních instinktů.
„Jste v pořádku, pane?“ zeptal se Potter okamžitě starostlivě, jen co Brumbál s bystrozorem nebyli v dohledu. Jeho ruka spočinula na Severusově předloktí v mnoho vypovídajícím doteku, jasně říkajícím, že se o něj upřímně bojí. Ve tváři přitom měl ten příznačný nebelvírský zarputilý výraz, se kterým byl ochotný se zakousnout do každého, kdo by ublížil jeho milovanému člověku. Problém byl v tom, že tím milovaným tu byl jasně Severus a to nemohl na veřejnosti tolerovat.

Uhnul před dotekem rukou a vysloužil si dotčeně překvapené zablesknutí zelených očí. Copak nechápal, jak je jeho chování nápadné? Doslova, jako kdyby cítil, kterak se na ně upírají oči obrazů v okolí a Grangerová ten prostý dotek fixuje svým nebezpečně bystrým zrakem.

„Dost na to, abych nepotřeboval vaši péči,“ odsekl na jeho starostlivý dotaz a přitáhl si plášť klouzající mu z ramen. Hůlku vsunul zpět na její místo.

„Chceme vám jenom pomoci… doprovodit vás do sklepení, jestli…“ načala Grangerová starostlivým hlasem.
„Říkal jsem, že vaši pomoc nepotřebuji,“ zavrčel na ni a obrátil se k nim bez povšimnutí zády. Mohl cítit, jak na něj Potter upírá pohled, jako kdyby právě hluboce ranil jeho city, to ho však v jeho dramatickém ústupu nezastavilo, ač se to jeho dceři nelíbilo. Ona celkově nechápala, co se tu stalo, jen vnímala, že se k jejímu druhému otci chová nepřiměřeně hrubě a bez důvodu a to se jí nelíbilo.

Pevně stiskl zuby a ignoroval její nechápavý dotaz a nesouhlas. Mohla si alespoň dělat trochu racionálnější obavy o to, co se stane v Brumbálově kanceláři, až tam dorazí, nebo se tázat, co budou skoro hodinu dělat vyjma kreslení nejčernějších scénářů, jako že ho ředitel přes veškeré jejich styky vyhodí ze školy nebo ještě hůře - rozhodne se jejich smlouvu zrušit.

Najednou, když tak procházel kolem učebny hudby a slyšel odtamtud hluboké tóny basy a vzpomínal na výraz starého čaroděje, už nepovažoval svůj nápad s odstraněním Gifta za dobrý. Spíš se mu počal jevit jako unáhlené rozhodnutí, které by mohlo naštvat hodně lidí, včetně Ministerstva. V duchu se proklel do desátého kolene, jako už tisíckrát od chvíle co zjistil, že je těhotný, a vzal s sebou v prokletí i svou dceru. Protože jeho unáhlená rozhodnutí byla jenom její vina. Nicméně teď už se s tím prostě nedalo nic dělat, zvláště když vzhlížel k chrliči ředitelny a odhodlával se vystoupit nahoru po schodech.

Potlačil všechny své obavy a statečně vykročil po schodech. Tedy, samozřejmě se po nich nechal vyvést před ředitelnu a jako obvykle tiše žehral na nedostatek opory. S poslední obavou zaklepal a vstoupil, aby ho hned uchopil kolem těla nepříjemný chlad. Zdálo se, jako kdyby v ředitelně klesla teplota nejméně o pět stupňů. V končetinách, nateklých a rozehřátých chůzí, ho to až bolelo, a dítě se v jeho břiše okamžitě obrátilo a magicky projevilo, jak se k ní dostal chlad nutící ho se mírně přikrčit.

„Sedni si,“ pokynul Brumbál ke křeslu, ze kterého by Severus nejspíš už nikdy nevstal, kdyby si do něj sedl.
„Jestli jde o Gifta, Albusi, tak si sedat nechci a už vůbec se o něm...“
„Sednout.“

Byl v křesle dřív, než si to sám stačil pořádně uvědomit a bez ohledu na to, že ho z toho měkkého polstrování okamžitě bolela kostrč a záda. Způsob… hlas… intonace, jakou starý kouzelník promluvil, nutila celou jeho bytost se podřídit tomu, co říká. Chlad místnosti ho pak nutil se do křesla vtisknout.
„Tvé dnešní chování bylo mírně řečeno nemilé, Severusi,“ začal starý čaroděj naprosto klidným tichým hlasem, nezvedl ho snad ani o jediný decibel.
„Uvědomuji si, že jsem...“
„Ticho,“ byl opět přerušen a opět nemohl dělat nic jiného než zmlknout. „Tady nejde ani v nejmenším o Gifta a skutečnost, že jsem ho musel kvůli tobě propustit. Je to jen bezvýznamný bystrozor, jehož vyhození sice zhorší mé vztahy s Ministerstvem a zkomplikuje mi plány, ale ne natolik, abych se nad tím vůbec pozastavoval. Hlavním důvodem, proč tu teď sedíš, je tvé chování. I kdybych stokrát dobře chápal, proč jsi neměl Gifta rád a i kdyby tvá tvrzení o něm byla pravdivá, nedává ti to právo zneužívat mou dceru proti němu. Nedává ti to právo ji zneužívat vůbec,“ pomalu se předklonil v křesle a sepnul ruce nad stolem. „Myslíš si, že jsi něčím zvláštní? Svým nadáním mít dítě nebo snad mocí, kterou právě teď uzurpuješ své dceři?“ ptal se tichým hlasem, který však nedovoloval promluvit. Jeho stín, ač mohlo být zdání, jako kdyby vystupoval z jeho těla, tmavl a pomalu se rozléval po místnosti. Teplota se ještě o několik stupňů snížila a svíčky pohasly. Vibrující magie nepopsatelné chuti se Severusovi opřela do kůže a nejspíš zasáhla vše živé i neživé v okolí. Vždyť i obrazy na zdech se zdály až podezřele nehybné, jako kdyby ředitelé na nich strnuli nebo vůbec opustili místnost. Netroufl si k nim zvednout pohled, díval se jenom na Brumbála a jeho hubenou bledou tvář s jiskřícíma modrýma očima.

Začínal se bát. Skutečně bát, i když se nedělo nic, co by ho mělo děsit. Žádné kletby nebo vytažené hůlky, to se jenom Albus Brumbál zlobil. Ta pouhá existence jeho zlosti byla odzbrojující na jakési základní úrovni, které se nedokázal vzepřít. Jen bezděčně objal své břicho rukou a s dechem zadrhlým hluboko v hrudi vnímal, jak dítě v jeho těle zmateně stahuje svou magii a ustupuje před temným chladem, který ho zasahoval. Nebyla hloupá, čaroději, který se jí mocí rovnal, vzdorovat nechtěla, jenže tím svého otce zanechávala bez dostatečné moci, kterou by se mohl bránit. Snad i bez schopnosti odsud utéct.

„Nejsi významný vůbec ničím, ani skutečně užitečný. Jsi jenom malé dítě s velkou mocí, které ji zkouší ukazovat každému, kdo by ho za to mohl pochválit nebo potrestat. Za svůj život jsem takových jako ty poznal desítky. Objevili se odnikud, přišli s rukama plnýma magie a postavili se mi tváří v tvář,“ naklonil se kupředu, jeho stín sklouzl po zdech a podlaze, uchopil Severuse do své temnoty. „Oni už tu nejsou, jejich kosti spolkla zem nebo se ztratili v dálavách, ze kterých přišli, ale já tu stále sedím. Vzpřímený, neporažený a nedotčený. Ty se, Severusi, nevyrovnáš ani jim. Moc, kterou teď vládneš a kterou jsi mi s takovou škodolibosti radostí několikrát předvedl a nejen mně, nebude tvá navěky. Za pár měsíců, nanejvýš za půl roku, budeš zase tím, kým jsi býval a pak, jak moc dobře víš, tě mohu zničit jediným lusknutím,“ jeho stařecké prsty luskly a Severus sebou bezděky cukl a ještě víc se vcucl do polstrování křesílka. „Dobře pamatuj na tikající čas, až se příště rozhodneš dávat arogantně na odiv, co teď dokážeš nebo když budeš doufat, že mě zmanipuluješ svým dítětem. Rozumíš tomu, co jsem ti tu právě řekl?“
„Ano, můj pane,“ vypadlo z něj celé uctivé oslovení a sklopil oči k leštěné hraně stolu.
„Nejsem tvůj pán, Severusi, já nejsem Voldemort, tak mě tak neoslovuj,“ mírně se zamračil, když to říkal.

„Ano, pane,“ tentokrát se opravil.

„Teď můžeš jít… a odpočiň si. Vypadáš unaveně,“ dodal se skutečnou starostlivostí v hlase.

Zvedl k němu pohled. Jen málokdy se cítil plaše jako zrovna teď před Brumbálem, právě proto se ho vlídnost a obava v posledním prohlášení ještě víc dotkly. Kontrast mezi ledovým chladem přetrvávajícím stále v místnosti a teplem, jež se šířilo z mužových posledních slov, byl až příliš metoucí.
„Ano, to udělám, pane,“ pravil opatrně, nejspíš to bylo to, co ředitel čekal, protože se na něj jemně usmál a kývl.
„Tak běž.“

Už nic neříkal, nepřišlo mu to ani trochu jako dobrý nápad, a vstal tak rychle, jak jen dokázal. Zjistil, ač se mu to ani trochu nelíbilo, že má podivně rozechvělé ruce a nohy, skoro mu v nich až mravenčilo. Jako kdyby dlouho seděl v jedné pozici, přitom tu byl sotva tři minuty. Nezabýval se tím hlouběji, neohlížel se, jen rychle opustil ředitelnu na svých vratkých nohách, a pevně za sebou zavřel silné dubové dveře, které ho částečně bezpečně dělily od Brumbála a jeho potencionálního hněvu.

Až v ten okamžik, kdy zaklaply, si náhle uvědomil, že mu srdce skočilo do krku, začalo tepat v napnutých tepnách a žaludek se mu obrátil naruby. Avšak střídavě chladnoucí a hřející koule v jeho břiše nebyla nevolnost, která se ho zmocňovala, bylo to zmatené nepochopení a strach jeho dítěte. Bezradně položil dlaně na své břicho.
„To nic, on jenom…,“ slyšel říkat vlastní třesoucí se hlas. Racionálně věděl, že strach a jeho fyzické reakce na něj, jsou nejen přehnané kvůli těhotenství, ale přehnané všeobecně, jenže to mu stěží pomohlo se ovládat. Měl, jen na jednu strašnou chvíli, dojem, že spíš než před starým vlídným ředitelem školy, byť mocným kouzelníkem, klečí před Voldemortem a připravuje se na trest za neposlušnost. Jen tu chyběla napřažená hůlka a syčivé nadávky.

Odstrčil se od dveří, o které ani netušil, kdy se opřel, a urychleně se vydal pryč. Dolů po schodech, které se snažil sejít bez ohledu na to, že se samy pohybovaly a on se na nich sotva udržel, a chodbou pryč co nejdál od ředitelny. Měl jen velké štěstí, že těch pár studentů co potkal, mu nevěnovalo větší než obvyklou pozornost, jinak by si všimli jeho dušnosti a pobledlé tváře. To by jeho pověsti moc nepřidalo, když už si o něm tak jako tak všichni povídali, beztak už stačilo, že v roztržitosti vrazil na dívčí toalety a uvědomil si to až ve chvíli, kdy ho tam uvítaly jenom kabinky.

Merlin při něm stál, když ani tam na nikoho nenarazil, ale stejně by to asi nesledoval. Využil první kabinku, kterou viděl, vpadl dovnitř a naklonil se nad mísu v obavě, že se pozvrací. Opět. Naštěstí se tak nestalo, jen ho vlastní žaludek v krku nasucho dávil. To se dalo zvládnout, přemoci a uchránit se před tím, že tu klesne na zem a obejme chladný porcelán. Jeden nádech, dva a pak tři a vše se vrátilo na své místo. Narovnal si hábit, najednou nepříjemně těžký na unavených ramenou, a vyšel pomalu zpět do umývárny.

Opřel se o umyvadlo a lehkým pohybem prstů otočil kohoutkem. Vytáhl si oba rukávy a manžety a zchladil si nejdřív rozpálená zápěstí, potom nabral vodu do dlaní a opláchl si obličej, načež se uvolněně se svěšenou hlavou opřel dlaněmi o hranu umyvadla. Prohnul se v zádech, uvolnil jejich napnuté svaly a dlouze vydechl. Pro změnu ho tak začaly víc bolet nohy a žebra se mu zaryla do plic, jako kdyby mu je chtěla rozdrtit, ale momentálně tomu nevěnoval pozornost.
„Jste v pořádku, pane?“ ozval se po jeho boku jemný dívčí hlas.

Obrátil se po něm a spatřil Samantu Evansovou, malou Zmijozelku se stejným jménem, jako měla Lily. Z nějakého důvodu se ho po jejím nástupu Brumbál zeptal, jestli mu to nevadí. Nechápal, proč by mělo, Evansů bylo na světě na tisíc a ona se ani v nejmenším nepodobala Lily. Byla ufňukaná, drobná, táhla se nešikovně s taškou knih po chodbách a nebýt jeho interakce na začátku roku, byla by nejoblíbenějším terčem posměchu celého Zmijozelu.

Neodpověděl jí, jen si ji bez výrazu, prohlížel jak tam tak stála a vzhlížela k němu s upřímnou starostí. Zmijozel, co se strachuje o něčí zdraví, skutečně strachuje, né účelově, jak by to udělal třeba Malfoy, byl Zmijozel, který v dnešním světě neuspěje. Snad někdy dříve, možná když ještě nebyla jeho kolej složená z Mistrových přisluhovačů a jejich dětí, by to pravda nebyla, ale co záleželo na dávno ztracené minulosti.

„To není vaše starost, Evansová, odejděte,“ zavrčel na ni koutkem úst a zase se od ní odvrátil.

Pohled mu padl na zrcadlo, v jehož odrazu viděl, jak Evansová sahá do své tašky a vytahuje balíček mudlovských mentolek. Jednu z nich vytáhla, byla modrá a v průsvitném umělém obalu, tu pak položila na okraj umyvadla těsně vedle jeho ruky.
„Možná by vám přišla vhod… někdy potom,“ řekla opatrně a její odraz v zrcadle se na něj plaše usmál. Nepohnul se, natož aby jí na její pozornost odpověděl. Ona nejspíš odpověď ani nečekala, protože si zapnula tašku a vykročila ke dveřím ze záchodků.

Sáhl po mentolce a sevřel ji v ruce.

„Evansová,“ oslovil ji, aniž by se na ni obrátil, jen sledoval v zrcadle, jak se od dveří obrátila. „Dvakrát jste viděla mou slabost a nic jste s tím neudělala.“

„Co bych s tím měla dělat, pane?“ zeptala se zmateně.
„Tak se může ptát jenom mudlovská šmejdka, která nemá ve Zmijozelu co dělat. Kdybyste skutečně patřila do mé koleje, budete se mi vysmívat, roznesete o mě drby po celé škole nebo mě budete vydírat, ale vy mi dáte mentolku,“ ušklíbl se. „Jak slabošsky patetické a milosrdné. Když jste za mnou na začátku roku přišla, jestli nemůžete jít jinam, protože do Zmijozelu nepatříte, měla jste pravdu; nepatříte. Lituji toho, že jsem se vás zastal, bez toho by vás ostatní naučili, jak se chovat nebo alespoň ukázali, kde je vaše místo. Stydím se, že jste moje žačka a teď odsud zmizte.“

„Ano, pane,“ špitla Evansová a se slzami v očích, hrnoucími se tam po celou dobu jeho proslovu, opustila umývárnu.

Dveře za dívkou klaply a jemu se okamžitě ulevilo. Nervózní chvění po těle se ztratilo, stačilo jenom upustit páru a přestat to v sobě potlačovat. S malým úsměvem, už ne tak podivně vystrašený jako před chvílí, si otevřel mentolku, kterou mu Evansová dala. Od ní, malé mudlovské čarodějky, by ani v nejmenším nečekal, že ho otráví, na to neměla schopnosti ani odhodlání. Strčil si mentolku do pusy a úspěšně se mu při tom podařilo ignorovat jasný nesouhlas svého dítěte říkající mu, že se ke Zmijozelce nezachoval správně. Čert vem nějaké cizí dítě.

Pohladil své vlastní břicho.
„Nebuď bláhová, je to jenom bezvýznamná holka, ty jediná jsi pro mě důležitá a na tebe nikdy kousavý nebudu. To ti přísahám,“ zabroukal ke svému břichu. Trochu to pomohlo, vždy pomáhalo, když na ni mluvil, zvláště tímto tónem.

Vyšel na chodbu, zase klidný s mírně znechuceným výrazem na tváři, prostě Severus Snape, jak ho každý znal, a vydal se ke sklepení, kde hodlal strávit zbytek dne. Večeřet dnes rozhodně nebude, ani v nejmenším nehodlal Brumbálovi po tom všem poskytnou byť jen jedinou minutu v jeho společnosti a hlavně ve společnosti dítěte. Bylo jedno, co udělal, nebo jestli překazil ředitelovy plány tím, že ho přiměl vyhodit otravného bystrozorského psa, zacházení, kterého se mu dostalo, si nezasloužil. Kdyby dávno Brumbál poslechl jeho naléhání a vůbec nikoho na Obranu nepřijímal, zvláště někoho z Ministerstva, nikdy by se to nestalo. On za to nemohl, Gift ho skutečně obtěžoval, byl nesnesitelný a vlezlý, zasloužil si, co mu udělal, zvláště pokud mu zničil kariéru, a rozhodně nebyl ničím vinen. Beztak se plány hroutily a přestavovaly bez jeho zásahu, ať už pozitivního nebo negativního.

Nebyl důvod, proč být na něj hrubý, zvláště když byl těhotný, a za tu hrubost hodlal Brumbála vytrestat svým nezájmem, schválně co na to bude starý čaroděj říkat.

 

°°0°°

 

Kdyby tak den skončil tak dobře, jako začal, když konečně mohl se vší parádou všem říct tu šťastnou, ba přímo úchvatnou novinku, že se stane otcem. Bez ohledu na vlezlé otázky a pochybnosti novinářů, tohle byl přesně ten okamžik, který pro něj mnohé znamenal, protože nezáleželo tolik na papírech na Ministerstvu jako na tom, čemu lidé věří. A jemu lidé věřili vše, co kdy řekl… dobře, našlo se pár drobných okamžiků, kdy tomu tak nebylo, ale ostatně nic není absolutně dokonalé a člověk se měl vždy zaměřit na to pozitivní v životě, spíš než na své nezdary nebo smutky. Bylo zbytečné si tím ničit čas, který mohl strávit veselením se.

Stejně tak by mu nevzalo náladu ani samotné vyhození Olivera Gifta, nijak zvláštní náklonností k němu nehořel, i když ho považoval za celkem zábavného, a zároveň se bál, že se bez něj dostane malý Draco do problémů, ale vadil mu důvod, který mu k tomu Severus dal. Vlastně ani ne tak důvod, spíš skutečnost, že zneužil Arianu.

Už si zvykl, že lidé s určitou osobností mají touhu předvádět se před ním s jakoukoliv mocí, kterou získají a Severus, přes veškerou úctu i přátelství, které k němu Albus cítil, přesně takovým člověkem byl. Nevyčítal by mu, kdyby se jako malý chlapec vytahoval magickou mocí, pakliže by ji získal třeba z magického artefaktu nebo klidně, čert to vem, k ní najednou přišel, ale vadilo mu, že zneužívá moc a sílu, kterou mu dávalo těhotenství. To byl stav požehnaný, přinášející radost a nesloužící k manipulaci s jinými.

Rozzlobil se na něj za to, ale zároveň nechtěl být tak příkrý, jako nakonec byl. Dělalo mu starosti, že Severuse tak vyděsil, nejen kvůli jeho stavu, ale všeobecně, protože nechtěl v lidech vzbuzovat hrůzu. Už jen z té myšlenky, že by ho snad mohl někdo vnímat podobně, jako Toma teď v jeho nejhorším období, mu nebylo ani trochu dobře. Proto, sotva se za mladým lektvaristou zavřely dveře, se ho lítost nad vlastním chováním zmocnila v plné síle stejně jako obava o mladíkovo zdraví.

„Phineasi, mohl bys prosím Severuse sledovat a dát na něj pozor, hlavně dohlédnout, jestli ve zdraví dorazí do svého pokoje,“ požádal jeden z obrazů minulých ředitelů.
„Je to Zmijozel, umí se o sebe postarat sám,“ podotkl Black trochu rozmrzele. Když se k němu Albus obrátil a významně si ho změřil, jen mírně zkřivil znechucením koutek rtů a zmizel za rámem svého obrazu, jak se vydal splnit svůj úkol. Vyprovodil ho zamračeným pohledem.

„Myslíš, že jsem na něj byl až příliš přísný a hrubý, můj milý?“ zeptal se fénixe a pozvedl ruku. Pták se mu na ni tiše snesl z ochozu jeho knihovny. Teplé nožky mu pevně, leč jemně sevřely ruku a příjemná váha opeřence mu dodala trochu klidu.

„Znám ho, není s ním ten správný zpěv, když na něj dvounožec jako ty není dost přísný. Dvounožce z hadího hnízda nepřesvědčíš laskavostí, musíš jim svou vůli ukázat silou. Dobře víš, že vím, o čem mluvím. A on je silný dvounožec,“ zabroukal mu zlehka fénix v odpověď a přeskočil mu na rameno.

„Máš nejspíš a merlinžel pravdu,“ přitakal neochotně, rukou přitom zabořil poslepu do zlatavé šošolky na ptačí hlavě. „Trápí mě, když musím být na Severuse zbytečně přísný, jenže on je jako dítě hrající si se zápalkami a vadným kahanem pod kotlík. Pokaždé jen čekám, kdy se opět o něco popálí, dávám na něj pozor a on mi ještě hází klacky pod nohy. Zvláště teď to dělá, když si myslí, že proti mně bude využívat své těhotenství. Dobrá, byl bych překvapený, kdyby se o to nepokusil, jenže… já jsem rád mile překvapený, víš?“

„On už tě mile překvapil jednou, na mládě hadího hnízda je to víc než dost,“ připomněl mu Fawkes, že mu Severus svěřil svou dceru.

„Pravda,“ pokýval hlavou, načež se usmál. Jeho nálada se zase zvedla, vždyť se dnes nic tak strašného nestalo a Severus bude jistě v pořádku. Potřeboval ukázat, kde je jeho místo pro jeho vlastní dobro a pro dobro malé Ariany. Někdy musí člověk udělat něco nešťastného, aby všechny věci dopadly dobře.

Potěšen tím ujištěním zabořil s povzdechem hlavu do ohnivě rudého peří svého společníka, který se mu hned začal něžně probírat zobákem ve vousech a otírat se jím o jeho tvář.

 

 

38. S pravdou ven

oo0oo

XXXXXXX