36. kapitola

...dva kroky zpět (26. týden)

 

Vyhlédl skrz závěs do velkého tanečního sálu Malfoy Manor momentálně naplněného hosty v drahých šatech, s úsměvy na rtech a sklenicemi v rukou. Žádný z nich netušil, že ten, jehož se nejvíce bojí, stojí v té samé místnosti jen pár metrů od nich. Mohl by je všechny snadno jedinou myšlenkou během pár minut zabít, aniž by si vůbec uvědomili, čí moc jim sevřela hrdlo a zbavila je vzduchu. Udělal by to, prostě jen tak pro zábavu, a protože ho Luciusova touha pořádat neustále nějaké večírky, při kterých se musel držet stranou, nesmírně rozzuřovala, ale pro tentokrát si to musel odpustit. V místnosti totiž byl host, jehož si pozval on sám a na kterého čekal.

Stál v rohu místnosti, vyšší než všichni ostatní, hubený až na kost, shrbený a rozechvělý jako veliký hmyz pod lupou. Těkal očima ze strany na stranu, nejspíš ve snaze najít toho, kdo ho tak upřeně pozoroval. S úsměvem na rtech sledoval, jak se mužova nervozita stupňovala, když netušil, čí rudé oči se mu upíraly do zátylku. Bylo to opravdu zábavné, jenže ho potřeboval při smyslech, ne rozklepaného jako nepovedený lektvar.

Odvrátil od něj pohled a upřel ho na Luciuse, nemusel čekat dlouho, než se k němu jeho věrný obrátil a podíval se přímo směrem k závěsu, za kterým stál. Drobné Malfoyovo kývnutí ho asi mělo ubezpečit o jeho pozornosti, jako kdyby o ni stál nebo pro něj měla význam.

Obrátil se, černý plášť zavadil o závěsy a rozhoupal je. Své příkazy vydal, teď záleželo na Malfoyovi, jestli něco tak primitivního dokáže splnit. V poslední době vůbec pochyboval, že jeho Smrtijedi dokážou třeba jenom přivést někoho živého sem na Manor, a proto musel astronoma, jehož nutně potřeboval, na sídlo oficiálně pozvat, místo aby si ho nechal unést. Bylo to o tolik těžší a zároveň tak známé, až mu vrtalo hlavou, proč mu to přijde tak povědomé. Možná kdysi, ve svém předešlém životě, dělal takové věci často. Ano, když kráčel pomalu chodbou k salonku s velkým teplým krbem, který měl rád, cosi takového si matně vybavoval. Ten čas byl tak vzdálený a člověk, který tenkrát konal, byl někým jiným, než čím on byl dnes.

Vstoupil do salonku a zavřel za sebou dveře, učinil tak ale merlinžel zraněnou rukou, která mu to oplatila bodavou bolestí. Zvedl ji před sebe a podíval se na ránu ohraničenou tenkým, jemně zářícím pruhem.
„Máte bolesti, můj pane?“ zeptal se Ezra a vstal z křesla u krbu. „Ukažte mi to. Pokusím se vám ulevit.“
Nechal ruku volně ve vzduchu, ani se nehnul, když ji Léčitel sevřel ve své a pevně držel. Vliv jeho léčitelských schopností byl minimální, bylo to jenom jemné chvění magie na kůži. Lektvary s jeho krví pomáhaly stejně jako masti a dobrá strava, dotek však nikoliv.
„Pomáhá to vůbec?“ zeptal se Léčitel nahlížející na něj vzhůru přes svůj cvikr.
„Ne,“ odpověděl prostě a svou ruku mu vzal ze sevření. „Doufám, že víš, na co se máš ptát a co chci vědět. Jsi jediný,“ přešel ke křeslu v zadním rohu místnosti, „komu mohu dostatečně důvěřovat, drahý příteli. Jedině ty mi můžeš pomoct, abych já mohl pomoci tobě.“
„Vím, co chcete vědět, ale netuším proč. Možná, že kdybyste mi řekl...“

„Nepotřebuješ vědět víc, než víš!“ zasyčel na něj podrážděně. Proč se všichni museli vyptávat na věci, které by beztak nepochopili. Byli jako dotěrný hmyz létající mu se svým bzučením kolem hlavy. Možná byl Ezra o něco snesitelnější než většina ostatních, ale nebyl jako... Snape. Jistě, tichý Severus Snape, který si věci domyslel a na nic se nikdy nevyptával jako naprostý hlupák. Bylo to směšné, ale někdy mu ten polokrevný hybrid s pochybnou magií scházel, nebýt nutnosti jeho deformace pro jeho účely, ponechal by si ho jako zábavný zdroj informací o Brumbálovi a prostředek k desinformaci Fénixova řádu.
„Jak myslíte, můj pane,“ přitakal Léčitel s mírnou úklonou.

Ignoroval ho a složil se do křesla. Krb dost nehřál, bylo tu chladno a on ve všech končetinách cítil nepříjemnou ztuhlost z chladu. Nebo to možná bylo zapříčiněno tím, že se v minulém týdnu nenajedl tak jako v týdnech předtím. Jeho magické jádro nejspíš trpělo trochu podvýživou, i když na jeho schopnostech se to ani nemohlo podepsat. Mnohonásobně převyšoval všechny ostatní i bez své speciální stravy.

Známý závan magie blízko za dveřmi ho upozornil na hosta dřív, než se místností rozlehlo zaklepání. Opřel se do pohovky, stíny rohu místnosti stejně jako jeho vlastní magie ho zahalily závojem, který byl pro oko normálního i velice silného čaroděje neprohlédnutelný. Dostatečné bezpečí, aby tu mohl být a nevyděsil hosta k smrti.

Nervózní vysoký muž vstoupil do místnosti, přes svůj dlouhý nos mžoural na všechny strany a jeho hubené ruce zvednuté před sebe sebou cukaly.
„Vítám vás tu, Ezra jméno mé,“ ujal se Léčitel vlídně slova i hostovy ruky. „Upřímně rád vás poznávám, pane Belle.“

„A-a-ano, já vás také r-r-rád poznávám,“ vykoktal Belle, jak otravná vada. Až bude mít ve svých rukách moc nad veškerou Anglií, nechá koktající vyhubit společně s většinou nepotřebných mudlů.

„P-p-proč jsem tu?“
„To je prosté, pane Belle,“ ve své roli dobrého hostitele byl Ezra výborný. „Můj pacient, vážený, mocný a známý muž, potřebuje vaše odborné znalosti astronomie a vlivu těles na magii, aby mohl vyléčit svou nemoc.“
„A-a-no, jistě, já r-rád pomohu,“ přitakal nervózní muž a pohlédl jeho směrem. „C-co potřebujete v-vědět?“

Sledoval ho mlčky, nemohl ani mluvit, protože jeho syčivý hlas by každému hned napověděl, s kým má tu čest a konkrétně tenhle ubožák, i přes svou sílu a moc, by nejspíš s jekotem utíkal pryč.

„On s vámi mluvit nebude, pokud to prominete. Jeho tvář i hlas by mohl prozradit, kdo je a to by v jeho případě bylo nemilé,“ Ezra přistoupil k astronomovi a zlehka se dotkl jeho třesoucího se ramene. „Já budu jeho hlasem a tváří, budeme mluvit společně a budu vám tlumočit jeho dotazy, pokud nějaké bude mít. Souhlasíte?“
„Jistě... dobrá,“ kývl Belle.

„V tom případě prosím, tady se posaďte,“ dovedl Ezra muže ke stolu s rozloženým velkým pergamenem, „a prosím podívejte se na tento nákres.“

Belle se posadil, třesoucíma se rukama vytáhl z kapsy velké brýle a nasadil si je. Vypadal ještě ubožeji a bezvýznamněji než předtím, přímo stvořený k tomu, aby byl zahuben a předhozen psům místo žrádla. Kdyby nepotřeboval jeho odborný názor, už dávno by ho pozřel a rozdrtil jeho hlavu v dlaních na prach a slizkou mozkovou hmotu.

„C-co je to?“ otázal se Belle nakloněný nad pergamenem, že se ho skoro dotýkal nosem.
„Část kouzla, které mému pacientovi pomůže,“ řekl mu Léčitel pouze to, co sám věděl. „Sám tomu rozumím jenom z části, ale podle všeho se nejdřív zdála tato část nepodstatná nebo ji bylo možno obejít, ale testy prokázaly, že je ji možná nutné bezpodmínečně dodržet, což by mohlo vést ke komplikacím.“
„Hmmm,“ zamručel dlouze astronom, načež si z kapsy vytáhl lupu, kterou přiložil na pergamen. „Chvíli to budu studovat...“

Propletl ruce a netrpělivě sledoval astrologa sklánějícího se nad pergamenem. Všem vše tak hrozně trvalo, jako kdyby jim nestačil jeden pohled na problém, aby ho byli schopní vyřešit nebo aby si vůbec uvědomili, kde problém je. Byl obklopen hlupáky, jejichž služby byly často vyloženě ubohé.

„Co s ním uděláte, až a pokud vůbec z toho něco vyčte?“ zeptal se Léčitel, který mu přistoupil do stínu po bok.

„Už dlouho jsem nejedl,“ konstatoval prostě.

„Je to bezpečné, teď a tady?“ podotkl Ezra a trochu se naklonil k němu. „Naposledy jste přišel trochu... pokecaný.“

Krátce mu cukly koutky přes ostré zuby, tohle bylo od Léčitele docela zábavné. Kdesi uvnitř něj to zahrálo na dávno zapomenutou strunu humoru, to však Ezru neomlouvalo v jeho dotěrnosti.

Hrábl po něm rukou, pevně ho uchopil za šaty a přitáhl až k sobě.
„Pochybuješ o mých schopnostech vychovaně se najíst?“ zeptal se konverzačním tónem, tvář kousek od Léčitelovy, takže mohl cítit vůni jeho strachu. Nebyl vyděšený k smrti jako většina jiných, ale skutečně a nefalšovaně se bál, jeho srdce tepalo o závod a hrudník se trhavě zvedal. Když se to tak vzalo, cenil si toho, že Léčitel neupadá v záchvaty děsu pokaždé, když se k němu přiblíží nebo se ho dotkne. Usnadňovalo to komunikaci, ne že by to mělo valný efekt na jeho výkonnost, ale bylo to snadnější. Proto také doufal, prahl po novém, lidském těle, před kterým by se klepali hrůzou pro jeho schopnosti, ne vzhled.
„Omlouvám se, můj pane, nemyslel jsem to tak,“ vydechl Ezra s obavou.

Pustil ho. Dvě roztřesené hromádky kostí a masa v jedné místnosti nepotřeboval, nikam by se tak nedostal. Vlastně ani tak se nikam nedostával, jeho trpělivost se rychle vytrácela a nahrazoval ji prostý a jednoduchý nápad; chytnout astronoma, vnořit mu prsty do mozku a jeho vědomosti si uzmout. Jaká škoda a prokletí, že ani díky nitrozpytu nemohl něčí vědomosti ukrást bez rizika, že budou beztak nepoužitelné. Jenom změť obrazů beze smyslu. Měl by vymyslet lehčí a spolehlivější způsob extrakce a převzetí vzpomínek dřív, než zemře stářím nebo na svou nemoc, zatímco ukoktaní hlupáci nedokáží nic vydedukovat z jednoduché malby. Jestli mu řekne něco, co už dávno ví, rozmačká jeho mozek a vnitřnosti na kaši a pak tou kaší nakrmí jeho rodinu.
„M-m-myslím, že t-to chápu,“ ozval se konečně astrolog. „P-p-potřeboval bych znát zbytek kouzla, ale z tohoto mohu jasně říct, že je t-t-třeba pro provedení m-magie události nebeského tělesa alespoň v-v-velikosti slunce.“

Vzhlédl k Ezrovi a mírně přikývl.
„Můj pacient očekával takovou odpověď, ale podle jeho názoru se to neslučuje s účelem kouzla. Podle četnosti jeho užívá...,“ Léčitel se odmlčel a podíval se pro ujištění po něm, jako kdyby tu snad byl proto, aby mu opakoval, co už jednou řekl. „Podle četnosti jeho užívání nemůže mít slunce tak přímý vliv na kouzlo. Můj pacient zastává názor, že by se měla dát nahradit magie slunce magií... velmi silného magického jádra.“
„T-t-to možná je pravda, ale nikde kromě č-čaroděje nebo tvorů jako jednorožci byste nemohli najít něco d-dost mocného k nahrazení byť jen měsíce,“ Belle si stáhl brýle z nosu, pach jeho náhlého zvířecího strachu se tím gestem rozvířil po místnosti. „Na slunce byste ji p-potřebovali nejméně deset. Deset m-m-m-rt-tv... ne, to nejde.“

„Kdy bude další dostatečné zatmění slunce?“ navázal Ezra otázkou, slušně ignorující Bellovo rozhořčení nad usmrcením deseti lidí.

On to ale ignorovat nemínil, odpovědi, které dostával, ho netěšily a zlost se v něm hromadila. Pokud nestačí při pouhém pokusu o vyvolání pozřít magii výjimečně silného čaroděje, nestačilo by nejspíš ani pozabíjet jich dvacet a zkonzumovat je všechny. Možná, jenom možná, by stačilo vzít si magii dítěte z magického těhotenství, jenže ta už se musela v obřadu použít jinde.

Představa vymalovat astronomovým mozkem místnost se začala jevit jako nejpříjemnější ze všech představ jeho likvidace.
„Příští rok... m-mohu vám to napsat,“ odpověděl.

Málem v tu chvíli zuřivě vyletěl z křesla. Příští rok bylo příliš dlouho pro něj, musel se obrodit do konce tohoto roku, jinak z něj zbude jenom hromada ohnilého černého masa. Vztekle zavrčel. Pach strachu v místnosti zesílil, už to byla směsice dobře známého Léčitelova a nově objeveného Bellova. Mohl vystrčit špičku jazyka mezi zuby a cítit to.
„Je někdy dřív jiná dost velká událost?“

„M-možná plné zatmění měsíce v tomto roce, ale...“
„Zapište mi obě data,“ podal mu Léčitel papír a brk.

Brk rychle zaškrábal po povrchu pergamenu, odporný rušivý zvuk, za který astronomovi zláme prsty na ruce nebo mu je narve do pusy a nechá sníst. Možná ucvakat či usekat bude stačit.
„Děkuji,“ kývl Ezra, když si přebíral popsaný pergamen. „Jste si jistý vším, co jste nám řekl?“
„A-ano.“
„Potom vás už nebudeme potřebovat,“ pravil Léčitel nepřirozeně mile i na něj, načež pevně uchopil astronoma za ruku. Belle pod jeho dotekem strnul, trhl sebou a prohnul se na křesle.

Pach hrůzy a bolesti smíšený s bouřící léčitelskou magií doslova vybuchl v místnosti jako obrovský ohňostroj. Mohl ho skoro vidět na okraji své mysli, blízko jeho magie, jak se tetelí ve výbuších ve vzduchu. Táhlé zaúpění doplnilo tu správnou atmosféru. Teď to skutečně vypadalo jako proslavené bradavické ohňostroje na konci roku, kterých byl v mládí sedmkrát svědkem. Jen to následné tupé dopadnutí zhrouceného těla celý dojem pokazilo, klidně by si ho ještě chvíli užíval, přestože muž trhající sebou na podlaze a zvracející krev s kusy ústřic vypadal také docela zábavně.

Hněv z nezdaru se při pohledu na krvavé divadlo rozplynula, alespoň na tu chvíli, kdy si mohl představení vychutnat a stát se jeho součástí.

Pomalu vstal z křesla, přešel kolem mlčky stojícího Léčitele a sklonil se nad Bellem. Krev páchla po žluči a to, co se z dálky zdálo jako ustřice byly také kousky orgánů. Se zájmem to pozoroval a uvažoval, jakou nemoc mu Ezra přivodil. Vypadalo to, jako kdyby vypil žíravý lektvar, který mu právě rychle a spolehlivě likvidoval vnitřnosti.
„Ty dokážeš příjemně překvapit, příteli,“ ohlédl se přes rameno na Ezru. Odpověď nedostal, ani ji nečekal, vytáhl z hábitu svou hůlku a připravil se na dnešní večeři.

 

°°0°°

 

Práce na opravu a domácí úkoly se mu kupily na rohu stolu už do nemožné výšky. Měly být opravené už na zítřek, jenže jemu se nechtělo ani zvednout z pohovky od teplého krbu, u kterého si hřál oteklé a studené nohy, natož aby zasedl na dvě hodiny ke stolu na tvrdou židli a rostl vzteky nad nesmysly, co mu žáci podstrkovali jako správnou odpověď. Ve skutečnosti se mu po celém dni mezi valentýnskou výzdobou nechtělo dokonce ani ze sebe stáhnout pár vrstev oblečení nebo si jít napustit teplou vanu, aby se trochu uvolnil. Potřeboval by akutně někoho dalšího, kdo by se o něj postaral a Potter zatím nedorazil.

Podíval se na hromadu papírů, potom na kávový stolek, kde stála sklenice mléka a zase k papírům. Jak to tak vypadalo, raději přeci jen vstát a jít pracovat, než muset tu sklenici vypít. Takhle bude dělat, že ji přehlédl.

Vyvalil se do sedu, lépe to nedokázal nazvat, a protáhl si záda. Nechápal to, když jeho břicho zatím nemělo rozměry, jaké měla vlkodlakova manželka, když ji viděl zhruba ve stejné době, stejně se mu hýbalo daleko hůř než jí. Měl pocit, jako kdyby jeho žebra a páteř skřípaly při každém větším pohybu a u Tonksové se nezdálo, že by trpěla stejným problémem. Vlastně ona vypadala proti němu až překvapivě svižně i o Vánocích, i když se valila jako tučňák. Něco prostě bylo na tom, že v přírodě samci nenosí mladé anebo možná, což by bylo ještě horší, bylo něco na řečech o jeho špatném zdravotním stavu. Po cestě směrem ke stolu zcela vážně, i když s odporem, uvažoval, jestli by, až se malé narodí, neměl zkusit posilovat. Představil si sám sebe s činkami v rukou a s povzdechem nad sebou zakroutil hlavou. S takovou činkou by se leda tak podobal svému otci, který se snažil svůj rostoucí pivní pupek vyvážit velkými bicepsy.

Odtáhl si židli od stolu a ozvalo se zaklepání. Znechuceně se podíval po návštěvníkovi, který ho přišel obtěžovat. Pohled zjevně nestačil, protože klepání se ozvalo znovu a trochu nesměle k tomu. To alespoň znamenalo, že to není Brumbál s touhou oslavit jejich vzájemný svazek, protože ten by rozhodně neklepal tak stydlivě. Mohl to být leda tak nějaký žák, jelikož ani Harry by nebyl zdráhavý a hlavně by rovnou vstoupil.

Se zavrčením se vrátil přes celou místnost k pohovce a ještě kus ke dveřím, jako kdyby mu všichni nemohli dát svátek alespoň teď, když je těhotný. To, že ho otravovali dřív už jen svou přítomností, by ještě prominul, ale k těhotným lidem se má chovat s úctou a opatrně, sakra, ne? Narovnal si kabátec, aby před studentem nevypadal jako právě vytažený z mudlovské pračky, a otevřel dveře.

Na prahu nestál žádný mladý vítečník, co si myslel, že může Severuse obtěžovat takhle k večeru něčím naprosto hloupým jako zapomenutý úkol či esej, případně snad něčím ještě víc obtížným jako výtržnosti v kolejní místnosti Zmijozelu, ve skutečnosti tam byl Potter a vypadal poněkud přešle.

Pottere?“ pozvedl tázavě obočí.

Musím ti něco říct.“ řekl v odpovědi a vypadal při tom velice vážně až se Severuse zmocnila jistá obava, že půjde o něco vážného. Neuměl si představit, co by to mohlo být vyjma jeho zdraví. Mohl Potter třeba u večeře, vidět něco, co ohrožuje jeho život nebo dítě? Trochu nervózně si přejel rukou po břiše, jak o tom přemýšlel, ale ustoupil stranou, aby mohl návštěvník vejít.

Potter vešel dovnitř, došel k pohovce, jako kdyby si na ni chtěl sednout, jenže pak se prudce obrátil a podíval se přímo na něj. Ne, opravdu to nevěstilo nic dobrého, oplatil mu proto pohled stejně vážně a složil ruce na břiše v podvědomě ochranném gestu.
„Udělal jsem to,“ promluvil konečně Potter. „Rozešel jsem se s Ginny a řekl všem, že jsem... gay,“ vyslovil to poslední slovo s hlubokým výdechem, který vypadal až úlevně. „Všichni z Nebelvíru už to vědí a zítra se to určitě dozví celá škola, chtěl jsem, abys to věděl ode mě a ne z doslechu.“

Nevěděl, co na to říct, nebo spíš věděl, jen tušil, že první, co ho napadlo, by nebyl krok nejlepším směrem a ač to i jemu samotnému přišlo směšné, opravdu mu záleželo na tom, aby Potter byl přesně tam, kde je a byl... asi by neřekl přítelem nebo partnerem, ale rozhodně kamarádem s výhodami. Tím pádem mu prostě nemohl říct, že je naprostý debil, když s tím musel jít zrovna teď na veřejnost a znepříjemnit mu tak život. Dovedl si živě představit titulky Holoubkové hlásající cosi o obrovské homosexuální konspiraci v Bradavicích, kdy ředitel, otec Albionské panny a dokonce i Harry Potter jsou gayové a samozřejmě kdo ví, co společně dělají, zatímco kují pikle proti Ministerstvu a Tomu, jehož jméno nevyslovujeme. A i kdyby v tom nebyla zapletená konspirační teorie, určitě by někdo nadnesl myšlenku, čí je to dítě, což byl problém celou dobu a vzhledem k Potterově veřejnému přiznání by to Brumbálovo přijetí otcovství mohlo řešit míň, než se čekalo.
„Pottere..,“ s povzdechem padl na pohovku, odkud se před chvílí tak pracně zvedal. K ničemu víc se nedostal, z Potterových úst se začala řinout slova neuvěřitelnou rychlostí, div že dokázal dýchat.

„Vím, že jsem udělal, co je správné pro všechny, ale nepřipadám si zrovna moc jako poctivý člověk dělající dobré věci,“ začal přecházet před krbem, za chvíli tam bude mít Severus v koberci vychozené brázdy. „Ani se necítím moc uvolněně, i když bych asi měl. Ublížil jsem Ginny, to si nezasloužila, ona je hodná holka a já ji mám rád. Taky jsem naštval Rona a on mě teď nenávidí, což mi sice patří, ale stejně je mi to líto. Mělo by mi být líp, teď když už nám nestojí nic v cestě a já splnil tvé ultimátum, asi by se mi taky mělo ulevit, když teď už nemusím nic předstírat, jenže se to nestalo. Cítím se mizerně, zatímco předtím mi vlastně bylo dobře. Mám spíš dojem, jako kdybych všechno hrozně zpackal, ne vyřešil,“ konečně se odmlčel a přestal přecházet.

„A mně to všechno říkáš proč? Myslíš si, že ti můžu nějak pomoct?“ zeptal se trochu palčivě. „Jediné, co bych tak mohl udělat, je také se přiznat, že jsem gay, ale to už by v mém případě asi nemělo smysl. Tohle,“ poklepal si prstem na břicho napínající látku jeho kabátce, „už asi všem napovědělo, že ženy nejsou můj obor.“
„Nechci, abys s tím něco dělal, jenom chci... musel jsem ti to jednoduše říct,“ rozhodil Potter bezradně rukama.

„Říct jsi mi to musel, protože...?“ nechal otázku vyznít do ztracena.

„Jsi můj přítel a zasloužíš si to vědět jako první, zvláště když jsem splnil, cos po mně chtěl. Chtěl jsi to, ne?“ otázal se s naléhavostí v hlase. „Chtěl jsi, abych se s Ginny rozešel, protože jsi na ni žárlil a nelíbilo se ti, že se přetvařuji, jelikož pak nebudu... jak jsi to říkal? Perspektivní partner?“

„Ano, chtěl, ale to bylo před mnoha týdny, v době, kdy jsem si ještě myslel, že tě tím odradím a budu schopný se ti vyhýbat. To už je dávno. Svůj postoj k tvému vztahu s Weasleyovou jsem přehodnotil a změnil jsem názor,“ myslel si, že to říká dost jasně, místo toho viděl v Harryho tváři ten typický výraz oslněného jelena, který značil, že mladík prostě nechápe. „Tehdy jsem tě tím chtěl donutit přestat za mnou chodit a nechat mě na pokoji. Myslel jsem si, že pro tebe bude příliš těžké se s Weasleyovou rozejít a pro mě dostatečně snadné se ti vyhýbat. Opak se stal pravdou,“ nakrčil nespokojeně nos. „Evidentně ti nečinilo žádný problém pokračovat v tom divadýlku s Weasleyovou a moje libido si v tobě našlo podivnou zálibu. Ve skutečnosti to pro všechny byla naprosto ideální situace, každý tě považoval za úplně obyčejného kluka řítícího se do předčasné svatby s poněkud uřvanou přítelkyní, ze které bude opravdu skvělá manželka, jež ho skvěle vykastruje svými výčitkami. Ideální partnerka a ideální budoucí žena; jaké lepší krytí by sis pro nás dva představoval?“
Potter na něj shlížel svrchu s výrazem absolutního nepochopení, jaký míval v prvním ročníku, když se mu snažil vysvětlit cokoliv z lektvarů. Nejspíš to bylo skutečně trochu mimo jeho nebelvírské chápání, kdy možná byl ochotný mlčet, aby neublížil mladé Weasleyové – což se mu nutno podotknout asi moc nepovedlo, když se s ní rozešel na svatého Valentýna – ale už stěží chápal promyšlenost úmyslného krytí jejich vztahu a hlavně své homosexuality.

„Takže mi teď říkáš, žes vlastně chtěl, abych s Ginny dál chodil?“ zeptal se naprosto zmatený mladý Nebelvír.

„V podstatě; ano, chtěl jsem, abys s Weasleyovou chodil, a proto jsem už neřekl ani slovo o svém ultimátu. Předpokládal jsem, že ti to došlo,“ dodal, jak si dobře uvědomil, hloupě. Jak jen by mohlo nějakému Nebelvírovi, zvláště tomuto, něco dojít, aniž by mu to člověk řekl jasně.

„Jak mi to asi tak mělo dojít?“ zeptal se, hlas měl přitom rozechvělý hněvem, který nemohl dát najevo, přestože chtěl. V tuto chvíli si Severus dokázal velice živě představit všechny ty nadávky, kterými by ho ještě před rokem Potter s radostí počastoval, jako například slizký zmijozelský had nebo prolhaný pokrytec. Přeci jen, slýchal je za svými zády z růžových, delikátně vykrojených rtů celé roky. Jaká škoda, že je nedokázal vypustit z pusy, hned by se tu vyčistil vzduch.

„Z mého chování, samozřejmě. Myslíš si, že kdybych něco chtěl, neuměl bych si to získat nebo vynutit? Nebuď bláhový!“ odfrkl si. „Proč sis myslel, že už netrvám na tvém rozchodu s Weasleyovou?“
„Já nevím, třeba proto, že mě taky miluješ?“ navrhl Potter, ale nečekal na to odpověď. „Já prostě netuším, co po mně chceš, nejsem úskočný Zmijozel jako ty, tak promiň, že se nevyznám v tvých přetvářkách a promiň, že je nemám rád. Taky promiň, že tě chci udělat šťastným, důvěřuji ti a dokonce tě chci chránit. Omlouvám se ti za to všechno, co jsem ti z lásky dal, protože tebe to evidentně obtěžuje. Místo toho, abys byl rád, že chci být jenom s tebou a klidně se vystavím riziku toho, že mě opustí všichni přátelé, kteří jsou mi rodinou, mi tu do očí řekneš, abych se snad pro lepší krytí vrátil k ženě, kterou nemiluji a nechci.“
„Při Merlinovi, ty a to tvoje nebelvírské pokrytecké sebeobětování!“ zavrčel vztekle a vyskočil, tedy spíš se o to pokusil, ale jelikož se musel ztěžka zvednout, vyznělo to trochu na prázdno, i tak pokračoval. „Máš to v sobě tak hluboce zakořeněné, až se to zdá skoro nemožné a nejen ty, to vy všichni. O mně říkáš, jaký nejsem sobec, když tě nelituji a přitom ty si myslíš, že jsi středobodem vesmíru, ale ne tím správně sebestředným, nýbrž mučednicky sebestředným. Neumíš být skutečně sobecký, ty děláš velkomyslná gesta a tím nutíš všechny, aby se kolem tebe točili. To já dělat rozhodně nehodlám. Rozešel jsi se s Weasleyovou? Dobře! Sice mi tím přiděláš problémy, ale já to prostě beru jako něco, co by se tak jako tak stalo. Možná ne dnes, ale za dvacet let, ale stejně bys s ní nakonec nevydržel. Tak ode mě za to nechtěj ovace a vděk!“

„Udělal jsem to také pro tebe!“ vydechl prudce, nevypadal při tom moc dobře, zdál se pobledlý a napnutý jako kotlík před výbuchem.

„Já se tě o to neprosil!“ štěkl nazpět, jestli Potter nemohl křičet, on to s radostí zastane za oba. Nadechl se k další prudké argumentaci, musel to udělat zhluboka, jelikož se mu beztak už teď špatně dýchalo, jenže dech využil k úplně něčemu jinému.

Jako kdyby Potterovi zase něco podivného prasklo v mozku, místo toho, aby se rozkřičel nebo za sebou třeba práskl dveřmi, se k němu vrhl a prudce ho políbil. Bolelo to, jak se jejich zuby srazily a rty mezi nimi stiskly, nebýt štíhlých chlapeckých rukou, které ho zachytly kolem zad, asi by padl na zadek. Jako pokaždé i tentokrát byl Potterovou nevyzpytatelností zaskočený natolik, že jen reflexivně zvedl ruce a položil mu je kolem pasu, zatímco rozevřel rty a nechal se políbit. Jestli do toho okamžiku cítil skutečný hněv, a to opravdu cítil, tak ten se právě začal rozplývat. Ruce, které ho sice pevně, ale přesto jemně objímaly kolem zad, hřály nejen prostým teplem mladého těla, tohle byla léčitelská magie prostupující mu do těla. Hladila jeho bolavá záda a dotýkala se jeho dcery. Ať to bylo jakkoliv nepatřičné v tuto chvíli, alespoň jemu se to tak zdálo, reagovala na Harryho přítomnost veselým chvěním, které se podivně mísilo s jeho vlastním vzrušením.

Potter ho pustil přesně ve chvíli, kdy se potřeboval nadechnout. Kdyby mu stačil nádech, klidně by ho líbal dál.
„Je mi jedno, o co se mě prosíš,“ promluvil k němu tichým vzrušením trochu zhrublým velitelským hlasem. „Já si udělám, co chci a co je pro tebe dobré. Je ti to jasné?“

Nebudu za tebou běhat, nejsem tvé štěně,“ zavrčel v protestu, ale neodtáhl se, naopak se přitiskl k Potterovi, jak jen to nejvíc šlo. Přitiskl by si tvrdnoucí slabiny k jeho, kdyby to bylo možné a zároveň pohodlné, takhle jenom frustrovaně zavrčel a pevněji zatnul prsty do Harryho volného svetru.
„Nikdy bych nic takového ani nechtěl,“ zakroutil Potter zlehka hlavou a natáhl se, aby mu vtiskl jeden krátký polibek na kůži těsně nad límcem kabátce a košile. „Teď ale půjdeš za mnou do ložnice,“ zabroukal mu do ucha, už v tom nebyla zlost ani panovačnost, spíš lákavý podtón. Kde se ten zatracený spratek naučil mluvit tak svůdně, netušil, jen se přistihl, že opravdu poslušně a ochotně kráčí za ním. Byl přitom jen rád, že se ho Potter nepokusil dostrkat do ložnice jako poprvé. Takhle za nimi mohl v klidu zavřít dveře, tedy téměř v klidu, protože sotva stačila západka zapadnout, už měl dvě ruce ovinuté zezadu kolem hrudníku hezky nad břichem a vlhké rty přitištěné na zadní části krku, kde měl odhalenou kůži. Nemohl si na nic stěžovat ani to neudělal, ten vlhký dotek a pocit teplého těla přivinutého na zádech byl vzrušující. Pohnul zadkem proti tvrdosti, která se na něj tlačila. Takhle mu to vyhovovalo, břicho nikdy nepřekáželo a představa penisu přitištěného k jeho půlkám mu vysílala mražení mezi stehna. Ani by se nemusel vůbec otáčet k Potterovi čelem, ne dokud byl plně zaměstnán rukama klouzajícíma po těle, které ho rozptylovaly tím, jak se zoufale snažily dostat přes látku kabátce k zapínání kalhot.
„Jak chceš... jak by ti vyhovovalo...?“ dolehlo mu u uším polohlasné šeptání s nevyjádřenou otázkou, co ho merlinžel nutila příliš přemýšlet. Skoro chtěl zavrčet, že klidně tady a teď na zemi, jenže rozrušený pohyb v břiše ho upozornil na to, jak moc špatný by to byl nápad. Možná by vydržel klečet na zemi, ale těžko by se z ní pak zvedal a kdo ví, jestli by ho nechytla křeč do nohou. Bylo by pro oba opravdu uspokojivé, kdyby museli vprostřed toho nejlepšího přestat, protože se nemůže hnout.
„Na postel a na bok,“ odpověděl, hlavu mírně nakloněnou na stranu, aby jeho hlas Potter dobře slyšel a hlavně, ať mu jejich pozice vyhovovala sebevíc, políbit ta jemně růžová ústa bylo prostě potěšení. Potěšení, kterého se mu vzápětí dostalo, když se Harry natáhl a skutečně ho lehce na nabízené rty políbil. Přesto nespokojeně zavrčel, protože hned po polibku ho pustil a ustoupil stranou. Věděl, že mu tak dává prostor se v klidu svléct a sám ze sebe o překot stahuje oblečení, ale stejně to bylo nepříjemně mrazivé nebýt ovinutý hřejivými pažemi plnými léčitelské magie. Bylo to jako ranní probuzení do jeho mrazivého mudlovského domu, když ze sebe musel stáhnout hřejivou deku.

Ve snaze se zase rychle dostat do teplého sevření ze sebe začal stahovat oblečení. Byl opravdu rád, že už si dávno ten večer sundal ty stupidní boty, co ho beztak jen věčně tlačily, a trvalo celou věčnost, než se jich zbavil. Takhle mohl stáhnout kabátec, hodit ho na křeslo, kde se nezašpiní od prachu v koberci a potom si sednout na postel, aby si sundal kalhoty. Několika nádechy uklidnil své srdce, než složil ruce na bok k zavazování šňůrek. Postupoval systematicky, i přes vzrušený penis vypínající se mu proti spodnímu prádlu s dávno zapomenutou až pubertální dychtivostí. Na všechno bylo dost času i na vášeň, nač si ničit oblečení jen proto, že na vás čeká nervózní mladý milenec, co už ze sebe strhal netrpělivě všechno oblečení. Ani k němu nezvedl oči, i když by se rád pokochal pěkně tvarovaným mladistvým penisem v temně hnědých řídkých kudrnách. Nenechal se rozptýlit, ani když k němu Potter přistoupil a začal mu rozepínat košili. Stále mu vadilo být před ním zcela nahý se svým vyklenutým těhotenským břichem, které opravdu moc za pohled při sexu nestálo, ale zvykl si a akceptoval jeho podivnou fascinaci tou nezvyklou oblinou těla. Bez reptání nad tím, že mu sundal košili z ramen, konečně rozvázal i druhu tkaničku a natáhl se po poklopci. Potterovy ruce tam byly první a už jistým hmatem rozepnuly všechny knoflíčky.

Nebránil se ani neprotestoval, když mu milenec začal kalhoty stahovat. Bylo to daleko pohodlnější než s nimi zápasit sám a navíc tak mohl nerušeně sledovat křivky Harryho těla. Štíhlého až hubeného, ale s proporcemi naprosto dokonalými. Žádná skutečně vystouplá žebra, jen hladká světlá kůže na drobnějším hrudníku, štíhlý pas a útlé boky. Ruce hubené, se svaly rýsujícími se nahoře na pažích. Snad by mohl vypadat trochu víc mužně a nebýt tak bledý, vždyť jeho kůže byla i vůči Severusově světlá, ale to neměnilo nic na skutečnosti, že mu z toho pohledu příjemně zaškubalo v penisu konečně osvobozenému z vězení kalhot a prádla.

Potter se k němu sklonil jen pro jeden dlouhý vlhký polibek, než se protáhl kolem na postel, usadil se na ni a natáhl ruce ve zvoucím gestu. Následovat ho nebylo tak snadné, jak by si přál, když se musel na postel nasoukat. I kdyby břicho nic nevážilo nebo bylo menší, stejně by všude překáželo. Nemohl si lehnout na břicho, na zádech to bylo skoro nemožné, aniž by si nezačal připadat jako želva položená na krunýři, dokonce i na tom boku zády k Harrymu musel vybalancovat tu správnou pozici.
„Nechceš se víc mazlit?“ zamumlal mu Potter do ucha, které vzápětí pokryl polibky. Trochu sebou cukl, oslintávání ucha zrovna nebyla jeho nejmilejší erotická hrátka, vlastně si ji víc jak klidně mohl nechat ujít s kýmkoliv a kdekoliv.

„Potřebuješ to?“ zavrčel nazpět a jen tak poslepu sáhl dozadu, kde se mu k zadku tlačil mladíkův tvrdý penis. Přejel po něm rukou a vyloudil z Harryho rtů sykavý povzdech. Ani by se ho nemusel dotknout nebo ho vidět a věděl by, že je určitě vzrušený. Krásných sedmnáct byla doba, kdy člověku stačilo opravdu málo a on si to teď, vlastním tepajícím a tvrdým penisem, mohl připomínat jen díky těhotenství.
„Neh..,“ vydechl Harry v naprosto bezpředmětné odpovědi, kdy už si beztak přitahoval Severusův zadek ke slabinám. Vyšel mu vstříc, jak nejvíc to šlo a kupodivu se tím vše stalo trochu pohodlnějším a i na tu trochu nepohodlí zapomněl, když mu tvrdost zajela mezi půlky a otřela se o citlivou kůži mezi nimi. Trhl sebou proti penisu ještě víc. Rozhodně už ho chtěl mít hluboko v sobě, jeho vlastní erekce byla až k nesnesení citlivá a s každým pohybem, kdy Harryho penis klouzal mezi jeho půlkami, se stávala ještě citlivější. Jelikož se mu nedostávalo pozornosti od milence, chopil se ho sám, beztak jen on sám věděl, jak se mu to nejvíc líbí. Pevně ho ovinul rukou, stiskl přesně tak, jak bylo příjemné a znovu pohnul boky proti muži za svými zády. Byla to výzva k něčemu víc, doslova prosba, ale nebyla vyslyšena, místo toho Harry jenom dál mělce přirážel mezi jeho půlkami. Nebyl tak zoufalý, aby prosil dál, přizpůsobil pohyby boků rytmu, který penis klouzající v jeho zadku udával. Sladil s ním laskání vlastního penisu do té míry, do jaké to bylo možné a hlavně příjemné. Potom zapomněl na něco natolik malicherného, jako byly jejich hádky nebo nedej Merlin něco tak naprosto nepodstatného, jako že nedostal přesně to, co chtěl. Tohle bylo dostatečné k tomu, aby se zaručeně udělal a tiché steny společně s doteky rtů nebo snad jazyka na rameni mu jasně říkaly, že Harry je na tom stejně.

Jak se jejich pohyby zrychlovaly, začal na kůži cítit magii, jasně jako mravenčení, které mu zvedá každý chloupek na těle. Nikdy, až do chvíle, než poprvé skončil s Potterem v posteli, něco takového nezažil. Horká léčitelská magie vyvěrala z mladíkova těla naprosto spontánně a nejen že byl její dotek vzrušující, hlavně pomáhal s veškerou bolestí, která by mu mohla rušit myšlenky. Byl si jistý, že by do něj v tuhle chvíli mohli zabodnout nůž a jemu by to nevadilo. Kdo ví, možná by se rána zacelila, aniž by si toho všiml.

Zaklonil hlavu dozadu a skousl si ret. Nechtěl tu kňourat, nebo jak jednou jeho milenec řekl vrnět, bylo to příliš odhalující, jenže ať se snažil jakkoliv, nedokázal to zcela ovládnout. Přes sevřené zuby mu uniklo zasténání, po kterém následovalo další a další. Vzdal to. Nechal to znít, tiché a hrdelní zvuky, které jednou přešly v hlasité zasyčení, když mu Potterovy zuby sevřely kůži na rameni a pohyby penisu v jeho zadku se staly trhavými, jak se milenec blížil k vrcholu. Vyšel mu ještě několikrát vstříc, než ucítil teplou vlhkost rozlévající se mu na stehně a cosi jako úlevný výdech za uchem.

Sám ještě potřeboval několik pevných tahů, aby vyvrcholil. Hodlal si je dopřát, ale jeho ruka byla nahrazena Harryho laskající dlaní. Drobnější, s pevnějším stiskem, netrpělivější, o to víc vzrušující. Sevřel kraj polštáře a zatnul prsty do prostěradla. Nechal těch několik pohybů po svém penisu rozeznít strunu jeho vzrušení a nechat ji prasknout vedví. S tichým povzdechem, ztlumeným kůží vlastní ruky, do které obrátil hlavu, vyvrcholil na prostěradlo vedle sebe. S dlouhým výdechem se uvolnil. Po těle mu přebíhalo příjemné chvění odeznívajícího orgasmu, svaly se mu uvolňovaly a sténání už nadobro přešlo jen ve zrychlený dech.

Zavřel oči, klidný a uvolněný. Za zády cítil, jak se Potter trochu přesunul, dost na to, aby našel pohodlnou pozici, kdy ho může obejmout a moc se k němu nelepit. Přes přivřená víčka zaznamenal, jak se Harryho paže přesunula kolem jeho břicha a na záda se mu ještě pevněji přitisklo teplé tělo. Malinko se tomu ušklíbl, ale nebránil se, vlastně to bylo docela příjemné a nejen pro něj. Dítě v jeho břiše se magicky zatetelilo a protáhlo se. Trochu nepohodlně se zavrtěl a položil ruku na břicho těsně vedle té Potterovy, aby ji uklidnil. V duchu ji tiše proklel, že zrovna teď sebou musela vrtět, když už to bylo na břiše znát a každý, kdo se ho dotkl, mohl cítit, jak se uvnitř hýbe. Na nenarozeném dítěti převracejícím se v břiše mu nepřišlo zhola nic erotického a ani v nejmenším se vůbec ten pocit jejího pohybu nehodil k situaci, ve které se právě nacházel.
„Asi jsme ji probudili,“ zabroukal Potter se smíchem v hlase a přesunul ruku tak, aby cítil, jak se malá uvnitř protahuje.

„Asi ano,“ zavrčel nazpět. „Nevím proč musí zrovna teď... můžeš toho už nechat?“ zavrčel ke svému břichu, když se nejspíš nožička vypnula proti jeho břichu.
„Nech ji, je to hezké,“ broukal mladík dál, jeho kdyby mu naprosto nepřišlo nic trapné, dokonce klouzal svou dlaní po místě, kde se nožička několikrát objevila.
„Na tom není nic hezkého, je to spíš až... perverzní a rozhodně trapné,“ nesouhlasil s ním polohlasně.
„Proč by mělo?“ nechápavost byla z jeho hlasu znát. „Zbožňuju, když ji můžu cítit a vidět. Vždycky, když jsme spolu, začne ohnivě tepat a její magie víří společně s tvou. Někdy bych rád, abys viděl, co vidím já. Je to překrásné.“

Sevřel pevně čelisti. Potter si asi myslel, že ho tím utěší, ale opak byl pravdou. Vadilo mu to ještě víc, to, jakým způsobem se jeho nenarozené dítě zapojovalo do sexu a hlavně, že to jeho milenec viděl a cítil. Těžko mohl pochopit, jak to že Harry nevnímá, jak a proč je mu to nepříjemné. I když bylo skutečné uvolnění pryč, násilím se donutil neležet ztuhle a hlavně nepokračovat v debatě o dítěti, jen znovu zavřel oči a nechal Pottera, ať mu hladí břicho, když se mu to tak líbí a nepřipadá mu to zvrhlé. Doufal, že když nikdo znovu nezačne debatu, mohl by alespoň jeden z nich na chvíli zadřímnout. Pochyboval, že to bude on sám, potřeboval by pod hlavou polštář navíc, aby se mu lépe dýchalo, ale i tak to hodlal zkusit.

„Ještě pořád se zlobíš?“ zeptal se Harry, který prostě nedokázal za žádných okolností jen tak mlčet, když měl něco na srdci.

Povzdechl si a otevřel oči do příšeří pokoje.
„Na tuto otázku odmítám odpovídat, protože na ni neexistuje správná odpověď. Když řeknu, že ne, obviníš mě ze lži, pokud řeknu, že ano, budeš mě považovat za sobeckého pokrytce,“ odvětil, dobře si vědom toho, co tím říká.

„Tím si mi stejně odpověděl,“ podotkl Harry zasmušile.
„Ano, ale nemohu být nařčen z lhaní nebo zatajování.“
„Ne, to nemůžeš,“ připustil Potter a zmlkl. Dalo by se říct, že konečně a podle napnuté atmosféry, která se rozhostila, se dalo předpokládat, že napořád. Nebyl si jistý, jestli by měl něco říct nebo ne, nakonec se rozhodl, že ne a zase zavřel oči. Jestli o tom bude ten hloupý Nebelvír dál chtít polemizovat, může, do té doby to ale Severus nechá být. Neměl potřebu probírat něco, co se už stalo a s čím nemůže nic udělat, jedno jak mu to znepříjemnilo život.

Netušil, kdy přesně usnul ani kdy se Harry odebral zpátky do nebelvírské věže, ale v deset hodin ho probudila nutná potřeba a Potter už v posteli nebyl.

 

°°0°°

 

Povalentýnský den stále ještě voněl láskou, štěstím a cukrovinkami, stejně jako celý týden po Halloweenu. Na hradě, mezi dětmi, to bylo přímo úžasné, jak se na sebe všichni usmívali, zamilované dvojice vzdychaly a po chodbách se hnaly celofány z bonbonů, které Filch s reptáním shrabával na svou lopatu. Byl to klid milé tradice.

Tento rok však byl jeho povalentýnský den narušen hned dvěma velkými událostmi, kdy jedna byla rozhodně výborná. Harry, jeho drahý chlapec, učinil další krok k tomu být dospělý a přiznal sobě i všem v okolí, kým je. Byl na něj velice hrdý za jeho odvahu, přestože podle něj nebyl jeho způsob přiznání zrovna nejšťastnější. Vykřičet to uprostřed nebelvírské společenské místnosti o svatém Valentýnu způsobilo na hradě očekávanou reakci. Spousta lidí Harrymu za to spílala, protože kvůli němu prý trpěla mladá Ginny Weasleyová. Bezesporu to byla pravda, neopětovaná láska bolí víc, než cokoliv jiného, ale bolest je o to horší, pokud s tím, koho milujete, ale on nemiluje vás, musíte žít po zbytek svého života. Trýzeň pro oba a to by dětem jako byl Harry s Ginny rozhodně nepřál.

Takto to bylo v pořádku, ne zrovna šťastné, ale alespoň nejméně bolestné jak jen to půjde.

Pak tu byla druhá událost, velice nemilá, protože musel nerad opustit Bradavice a opět se vydat do ulic Londýna. Pomalu, když kráčel parkovou cestičkou, si začínal myslet, že do konce svého života už nezažije jediný rok bez toho, aby musel svou milovanou školu opustit. Bral to však jako riziko života, který si zvolil.

Zastavil se a rozhlédl. Mnohé se tu změnilo, stromy vyrostly a mudlové vysadili nové záhonky květin na nesmyslných místech. Také výrazně ubrali laviček, nejspíš proto, že na nich spávali lidé bez domova. Všechno bylo tak jiné. On si toto místo pamatoval ještě z dob, kdy jím přes den korzovaly dámy v kloboucích a ne běžkyně v mikinách a v noci ho ozařovaly olejové a plynové lampy, nikoli velké elektrické svítilny.

Jedno místo se však nezměnilo, přesně to, co hledal a které také viděl na druhé straně záhonků s prvními jarními květinami, co tam spíš tak usychaly, než skutečně rostly. Překročil ho a nízké oplocení kolem něj také a vykročil přímo k obrovské rozeklané vrbě, kterou by deset lidí neobjalo, kdyby se drželi za ruce. Pro mudlu to byl jenom starý strom s hrozivým otvorem v kmenu, do kterého nelezly ani nejstatečnější děti ve strachu, že je vrba sežere, pro zasvěceného kouzelníka to však byl jasný vchod do podzemního domova jedné staré čarodějky.

Dokráčel ke stromu, zaklepal na jeho kmen, aby na sebe upozornil a pak vstoupil dovnitř.

Prostor domu se před ním okamžitě otevřel, obrovská místnost s hliněnými stěnami bez oken naplněná neskutečným množstvím květin a hub všeho druhu a množstvím zářících koulí světla vznášejících se všude kolem. Když se člověk lépe podíval, viděl také mezi světlem dobré postavičky bloudivých vílek, které přeletovaly z jednoho květu rostliny na druhý a vylizovaly dlouhým jazykem nektar.

Naklonil se k jedné z nich. Schovala se před ním za kus listu, ale stejně viděl její hubené tělíčko přibližně lidských tvarů obalené do tenkých vlákýnek podobných kokonu housenky a také velký kulatý ústní otvor, nad kterým byla malá černá očka. Všemu dominovala tenounká blanitá křídla barvy duhy zvedající se za drobnou dívčí postavou do výšky. Vypadala rozkošně, jako panenka z hrací skříňky, proto bylo s velkým podivem, že její přímí příbuzní jsou ohyzdné modravé obludy s vředovitou kůží, křídly černé barvy, žeroucí kosti a zuby nejen mrtvých, ale i živých, kterým se zavrtávají do masa svou zubatou tlamou. Tahle malá byla ale neškodná, opylovala magické květiny tak, jak to dělaly mudlovské včely.

Neboj se mě maličká, neboj se, nechci ti ublížit,“ promluvil na ni chlácholivým hlasem a natáhl k ní prst. „Jsi krásná malá dáma, víš to?“ broukal vesele a pozoroval, jak se to roztomilé stvoření k němu opatrně natahuje. Nejdřív očichala jeho prst, než ho nesměle uchopila rukama se třemi prsty a pokusila se ho ochutnat. Vzhledem k její neschopnosti vidět některé barvy to byl jediný způsob jak se přesvědčit o tom, co se to k ní přiblížilo. Když shledala, že je to stejný tvor, jaký tu s ní přebýval, snad jenom trochu jiný, uklidnila se a začala Albusovi šplhat na ruku.

Opatrně ji podebral a posadil si ji na rameno. Vzápětí už ucítil, jak se mu vrhla do vlasů a do vousů a začala se v nich přehrabovat. K uchu mu přitom dolehlo rozrušené štěbetání volající další malé víly na prohlídku toho podivného bílého trochu podobného pavučinkám, co kolem sebe víly tkaly. V mžiku měl protově desítky prozpěvujících malých panenek na ramenou, na rukách, ve vlasech, ve vousech a na klobouku.

„Tys vždycky uměl zalichotit dámě, Albusi,“ ozvalo se mu za zády, kde předtím matně tušil další místnosti. Obrátil se po hlase a spatřil starou známou, jak stojí o holi, celá nahrbená a ve tváři ztrhaná. Její věk, který byl značný i pro čaroděje, se na ní od poslední jeho zdejší návštěvy těžce podepsal. Když ho před pár týdny zachytila v soudní síni Starostolce za rukáv, skoro by ji nepoznal, nebýt jejích vlídných hnědých očí a závanu silné magie, který cítil skrz jejich dotek.

„Škoda jen, že za tvými lichotkami nikdy nebyly postranní úmysly. Mnoho dívek tím bylo svého času rozhořčeno,“ žertovala zlehka, když mu vykročila vstříc.
„Krásu, jakou máš ty, umí ocenit každý,“ pravil velmi vážně a pravdivě, i když její tělo už dávno nebylo krásné, její magie byla pořád nádherná. Lidé příliš mnoho dbali na vzhled, jen někteří oceňovali i jinou krásu.

Vykročil přítelkyni vstříc a zlehka přitom sklepával víly ze svého vousu a saka. Odlétávaly s trochu rozhořčeným štěbetáním. Nevšímal si jich, objal přítelkyni pevně kolem jejího hubeného křehkého těla.
„Nimue, rád tě zase vidím,“ přivítal se s ní konečně, jak jinak než vřele a přátelsky. Ona mu objetí vrátila.
„Nimue,“ odtáhla se a mírně ušklíbla. „Jak příznačné v době, která nás čeká. Škoda jen, že nejsem o sto let mladší, mohla bych na novém Kamelotu kovat magické meče.“

„Na to přeci nepotřebuješ být o sto let mladší,“ podotkl a pustil ji z objetí. Velice rád by si s ní dál vyměňoval jemné narážky a vtipy, kterým spíše rozuměli jenom oni dva, jenže to merlinžel nebyl důvod, proč tu byl. Jejich dnešní schůzka tady u ní doma měla svůj smysl a důvod. Hlavním bylo, že Nimue nemohla opouštět svůj domov na příliš dlouho, aniž by se její zdraví nezhoršilo, už jen cesta na Ministerstvo ji stála mnoho sil, potom také zde by je nikdo nehledal ani nemohl najít. Bylo to bezpečné, klidné a hlavně dobře skryté místo ve středu mudlovského Londýna, kam by žádný čaroděj jen tak nezamířil na procházku a kdyby Nimuein dům hledal, nejspíš by ho nenašel bez potřebných instrukcí.

Výmluvně na ni pohlédl přes okraj svých brýlí, dávaje jí ač nerad najevo, že by měli přejít k věci. Chápavě přikývla, smutně smířený úsměv a přesunula se k pohovce z části zarostlé břečťanem. Následoval ji a vybral si protější křeslo z proutí, na kterém vysely dva velké květináče s orchidejemi. Jejich vůně a také vůně vlhké hlíny ho příjemně obestřela. Sedět u Nimue v domě bylo jako trávit léto v rozkvetlých bradavických sklenících. Obojí to byla přenádherná místa, kde magie žila svým životem. Zhluboka se nadechl a na pár vteřin zavřel oči, než promluvil.
„Mluvila jsi s nimi?“ zeptal se přímo.

Ano,“ přitakala a pohledem vyprovodila malou vílečku, která přinášela sklenku, hned za ní nesledovaly její sestry s další sklenkou a džbánem ředěného nektaru z květů. „Děkuji vám, přítelkyně moje,“ poděkovala vlídně drobným vířícím a štěbetajícím stvořením, než se zase obrátila na Albuse. „Co jsem chtěla... ano, už vím. K většině starších jsem se vůbec nedostala, odmítají o nadcházejících temných časech mluvit a bojí se proti němu zakročit, přestože si jsou vědomi, co spáchal. Mladí už na to mají jiný názor, je to jiná generace a zejména válečné děti si uvědomují, jak strašná by byla vláda pod Voldemortovým područím,“ opět se odmlčela a jala se nalévat jim rozechvělou rukou sklenky.

Opatrně k ní vyslal magii, džbánek jí z ruky vzal a sám začal nalévat. Už dlouho se tak nesoustředil na něco prostého jako nalévání pití, tentokrát to však bylo na místě. Nimue, ve svém věku a ve svém stavu, už byla náchylná na zbytečnou volnou magii a on jí ani za nic na světě nechtěl ublížit.

„Prosím, pokračuj,“ vybídl ji gestem a zároveň tím samým jí přisunul její sklenku do ruky. Přijala ji, ale na rozdíl od něj si ani neusrkla. Albus si dal naopak velký lok intenzivně sladkého nápoje, který miloval už od dětství. I v těch nejtemnějších chvílích mu připomněl šťastné roky po boku svých sourozenců a nikdy nic jiného, bez ohledu na jeho otce.

Je tam i pár dětí, které by se asi přidaly na stranu vítězného názoru, je jich ale žalostně málo, Albusi. Tak málo,“ smutně zakroutila hlavou. „Kouzelníci jako já se už nerodí a já mám obavu, jestli to příchod nového věku zlepší. A jestli se připojíme do války, naše vzácná krev vyteče na bitevním poli, nezůstane tak nikdo, kdo by ji předal dál.“

Tak to není a ty to víš. Když se Tomovi nepostavíme všichni, on zničí nejen mudlovský svět, ale i ten kouzelnický. Všichni, kdo by mohli být hrozbou nebo kdo nebude odpovídat jeho vysokým standardům, zemře,“ nerad jí to připomínal. „Teď je právě načase, aby Rada konečně pomohla. Její členové jsou zabíjeni dle mého názoru s jasným účelem. Něco sleduje a nebude to nic dobrého,“ nemohl říct víc, aniž by vyzradil původ Severusova dítěte a ten se nikdy nesměl nikdo dozvědět. Od včerejšího podvečera byla Albionská panna jeho dcerou, bez výhrad a bez podmínek. Nikdo si nikdy nesmí pomyslet nic jiného, jinak by bylo její jméno a původ zbytečně pošpiněno. Způsob, jakým vznikla, bez ohledu na to, jak zákeřný byl, neidentifikoval to, čím ona se stane, až dospěje.

„Jistě, máš pravdu, ale pro ně to není dost,“ zakroutila mírně hlavou. „Vyšší kruh nikdy neuzná nutnost zabránit zlu ničit náš svět.“
„Budeme tedy muset přesvědčit ostatní, aby je sesadili.“
„To je bláznovství! Od doby, co před třiceti lety sesadili mě, protože jsem veřejně vystoupila proti Voldemortovi, se ani nekonal sabat celé Rady. Nikdy nezískáš dost hlasů, pro sesazení jediného člena Vyššího kruhu, natožpak všech pěti.“
„Neříkám, že to bude snadné,“ potřásl hlavou a sáhl do svého saka pro bonbon. „Teď když vím, na čem jsem, mohu si s nimi promluvit osobně a například jim připomenout staré časy a původní účel Rady starších,“ napil se přes bonbon sladkého nektaru a přehodil si ho na jazyku. „Distancovali se od kouzelnické společnosti, protože jim prý uzmula jejich práva. Jestli je chce Rada starších zpět, musí prokázat, že bude konat své povinnosti. Tom, ať si říkal či říká jakkoliv, se zpronevěřil proti zákonům magie, které jsme uznávali a snad i uznáváme a já si jsem jistý, že se chce zpronevěřit ještě víc, než jak činil doposud. Napadl přímo Radu. Nebyl za to stíhán, natožpak potrestán. Já věřím, že alespoň v některých z nich se hne svědomí a čest.“
„Žiješ stejně dlouho jako já a přesto stále věříš v lepší lidské stránky. I přes veškerá zklamání jsi stále optimistou,“ zakroutila nevěřícně hlavou, ale pousmála se při tom.
„Mýlíš se. Lidé mě skutečně zklamali jen zřídka kdy,“ natáhl se po její třesoucí se ruce položené na koleni a sevřel ji. „Nedáš si bonbon?“ navrhl a vytáhl celý pytlík ven z kapsy.

Nimue na něj krátce pohlédla, podívala se Albusovi do tváře a začala se vesele smát.

 

°°0°°

 

Připadal si jako ten hroznýš, kterého před pár lety poznal v Zoo. Zavřený za sklem, skrz které si ho lidé fotí, okukují ho a ukazují si na něj prstem. Měl by na to být zvyklý, jistě, jenže tentokrát mu to přišlo daleko osobnější, než když byl například obviněn z toho, že je Zmijozelův dědic nebo podvodník, který se dostal neprávem do Ohnivého poháru. Jeho orientace byla nejsoukromější věc, kterou kromě vlastní mysli měl. Šlo přeci o sex, milování, o lásku, mělo to být jenom na něm, koho a proč bude milovat a nikdo jiný neměl právo ho pro to soudit nebo třeba jenom okukovat. Jenže na tom nezáleželo, lidé ho stíhali dál a on se před nimi chtěl jenom skrýt, včetně Hermiony, která mu vyjádřila svou podporu prakticky jako jediná. Ostatní, i takový Neville, byli jaksi opatrní jako kdyby se báli postavit na jeho stranu, aby nezranili Ginny. Svým způsobem to chápal, ale neměnilo to nic na faktu, že mu to bylo líto a chtěl se jim proto vyhnout.

Věděl jenom o dvou místech, kde by nebyl středem pozornosti a byl zároveň daleko od nejistých přátel; Severusův pokoj, jenže tam nemohl trávit celé volné odpoledne, a pak ošetřovna. Madam Pomfreyová pro něj měla vždy hodně práce, od vytření podlahy starým způsobem, přes měnění povlečení až k přerovnávání léků a jejich kontrole v lékárničce nebo odříkávání obsahu léčivých lektvarů. Snadno se tu tedy zabavil a odvedl své myšlenky od všech starostí. Navíc byla dobrou vypravěčkou, která mu dávala k dobru zážitky ze své lékařské kariéry.

...Přežil skoro dva roky s Nepálským červotočem v těle. Musela jsem ho za jeho sílu a vůli k životu obdivovat, obojí je pro vážně nemocného pacienta skutečně důležité,“ dovyprávěla právě příběh o muži, který se vrátil z cest po Indii a přivezl si s sebou nebezpečného magii žroucího parazita, o kterém se dá většinou v Anglii jenom dočíst.

„A uzdravil se nakonec zcela?“ otázal se a založil poslední zkontrolovanou lahvičku do lékárničky.
„Ne. Po tak dlouhé době s červotočem měl následky na magickém jádru, ale přežil. Ach, někdy bych tak ráda věděla, co moji staří pacienti teď dělají,“ povzdechla si s trochou nostalgie v hlase.
„Když jste je léčila vy, tak mají určitě hromadu dětí a jsou šťastní,“ řekl upřímně, v její schopnosti měl velkou důvěru, co byl proti ní, i když Léčitel? Jenom nedovzdělaný kluk.
„Děkuji, Mistře, vážím si vaší chvály,“ kývla vážně.

„Jasně, není za co... co máme dnes ještě na pořadu dne?“ zeptal se, aby zakryl další trapný moment mezi nimi. Měl být dávno zvyklý na to, jak divně k němu přistupuje, jenže nebyl.

„Napadlo mě naučit vás zakládat karty pacientů a psát zprávy, jenže pro Léčitele je to asi zbytečné, pokud se nebudete chtít stát také lékouzelníkem,“ odmlčela se a byla to ta vážná odmlka, kterou mu dávala najevo, jak ráda by, aby se jím stal. „To mě přivádí k otázce, jestli se jím stát chcete? Škola vám končí za pár měsíců, takže je nejvyšší čas uvažovat o své budoucnosti.“
Nechtěl, ale musel se zasmát. Vždycky mu přišlo vtipné, když někdo mluvil o jeho budoucnosti, někdy to bylo ještě vtipnější než jindy, třeba teď.
„Jasně, stanu se lékouzelníkem a půjdu Voldemorta ne porazit, ale vyléčit,“ přitakal zcela vážným hlasem, i když to tak samozřejmě nemyslel. Pomfreyová to však vážně vzala.
„Možná by se i takový zázrak mohl stát,“ připomněla mu svou teorii o Voldemortovi. „Pokud by mu někdo dokázal pomoci, potom jedině vy, ať by ta pomoc spočívala v čemkoliv i v milosrdné smrti. Jenže proto se nemusíte stát lékouzelníkem.“
„Já to myslel tak, že je u mě zbytečné uvažovat o tom, kým budu,“ uvedl na pravou míru.
„Máte víc jak sto let života před sebou. Co během nich chcete dělat?“ zeptala se, jako kdyby vůbec nevěděla, že jeho nejspíš sto let nečeká při tom všem nebezpečí, kterým procházel.

Rozhodnu se teprve, a pokud vůbec udělám OVCE, do té doby nechci myslet ani mluvit o budoucnosti,“ uzavřel toto téma tak mírně, jak jenom to šlo a ostatně jak bývalo u něj a jeho přátel obvykle zvykem. Když vám hrozí smrt, většinou si zvyknete žít spíš ze dne na den než si plánovat život na roky dopředu.
„Jak si přejete, pane Pottere, ale myslím si, že by byla škoda, kdybyste se lékouzelníkem nestal. I bez svých schopností máte talent na to být k lidem vlídný a přesto přísný a lékouzelnictví vám jde i po teoretické stránce. Bylo by mi ctí a potěšením vás tu na příštích pár let uvítat jako svého učně,“ učinila nabídku, která se, jak vyrozuměl, většinou neodmítala. Na drtivou většinu povolání v kouzelnickém světě existovaly školy nebo kurzy, kam putoval každý, kdo vyšel z Bradavic a chtěl si rozšířit vzdělání, ale pořád existovala stará tradice mistrů a učňů, podle které se jeden mistr, například lékouzelnictví, ujal mladého nadaného kouzelníka a předával mu své zkušenosti. Právně to mělo stejnou váhu jako absolvovat školu, ale ctěné to bylo daleko víc, zvláště pokud kouzelník někomu nabídl, že ho bude učit. Nabídce jako tato se prostě neříkalo ne, jenže on přesně to říct chtěl. Nevěděl, kde za půl roku bude nebo jestli bude ještě naživu a nechtěl nikomu, hlavně sobě, nic slibovat.

„Vážím si vaší nabídky, ale musím si to rozmyslet. Odpovím vám podle toho, jak mi dopadnou OVCE a... prostě podle toho, jak to bude,“ zaonačil to, jak doufal dostatečně uctivě.

Dobrá tedy, pro dnešek to necháme být,“ usmála se. „I když vy se zakládat složkyučit nechcete, já je vypisovat musím. Pokud nechcete ještě jednou omýt stůl, nemám tu pro vás už víc práce. Můžete jít za přáteli, jestli chcete.“
„Snad ani radši ne,“ zamručel. „Stavím se v knihovně a strávím tam nějaký čas učením v nejzapadlejší uličce.“

„V tom případě už vás požádám jenom o jedinou věc,“ řekla a na krátký okamžik zmizela ve své kanceláři. Když se vrátila, nesla s sebou truhličku z kůže, do které se obvykle ukládaly léky na delší cesty a někdy takové, které se dávaly dlouhodobým pacientům. Truhličku od ní přijal, byla lehčí, takže v ní nebylo moc lektvarů a na víku měla rudého fénixe v letu, který se až pozoruhodně podobal Fawkesovi. Netušil, proč si to myslí, prostě měl ten dojem.
„To je pro ředitele,“ řekla Pomfreyová. „Chtěl po mně, abych vám to předala, že už mu to prý donesete. Nerada posílám léky přes třetí osobu, z ruky do ruky přímo pacientovi je to bezpečnější, ale vám věřím a k žádnému z léků nemusím profesorovi Brumbálovi dávat návod k užití, takže si myslím, že je to v pořádku, když mu je donesete vy.“

„Ale on není nemocný,“ nebyl to dotaz, nýbrž prosté konstatování. Neznal nikoho, včetně Severusovy dcery, kdo by měl tak zdravou, klidnou a jasnou magii a tím pádem také zdravé a silné tělo jako starý ředitel Bradavic. Vlastně, po zážitcích ze svatby, by mu tipoval sotva sedmdesát, pokud by nevěděl, že je mu zcela určitě daleko víc. A sedmdesátka nebyla pro čaroděje skoro žádný věk.

„Ne, to jistě není, ani v nejmenším. Je dokonale zdravý nejen na svůj věk, i o čtyřicet let mladší muž by se nemusel za takovou kondici stydět,“ poklepala prstem na víko krabičky. „Ty lektvary bere už déle, než já si pamatuji a skoro si myslím, že by je nepotřeboval, kdyby nejedl tolik sladkého, nestresoval se a trochu víc cvičil.“

Nemyslím, že ho cokoliv donutí přestat jíst citronové bonbony,“ pravil vesele.
„Oh, to se mýlíte, pane Pottere, ono ho to jednou přejde. Ještě než jste nastoupil, jedl želé v čokoládě. Otázkou jenom je, kdy ho to přejde,“ odvětila stejně. „Teď už jděte, ředitel čeká na své lektvary, které nepotřebuje a mě čeká to strašné papírování.“
„Fajn, tak nad ním ale nestravte celý zbytek dne,“ doporučil jí, dovedl si živě představit, jak nudné a zároveň vyčerpávající musí takové papírování být, přeci jen byl student, který škrábal brkem na pergamen prakticky neustále.

Pomfreyová mu slíbila, že rozhodně nehodlá nad složkami zemřít, takže se s ní poklidně rozloučil a s truhličkou v rukách vyrazil chodbami směrem k ředitelně. Po cestě, místo aby si všímal spolužáků, uvažoval nad tím, proč vlastně Brumbál chtěl, aby to byl on, kdo mu léky donese. Určitě nepotřeboval Léčitelskou radu, ráno ho Harry viděl u snídaně a byl stejně fit jako kdykoliv jindy. Jistě ale musel mít důvod, proč chtěl, aby mu zrovna on přinesl léky, mohl jenom doufat, že to nemá nic společného s tou věcí, co tak nerozumně vykřičel přímo ve společenské místnosti Nebelvíru. Nechtěl se zapojit do nějakého tajného spolku bradavických homosexuálů. Trochu se uchechtl, zatímco vyjížděl po schodech k ředitelně. Prý tajný spolek homosexuálů. Někdy se sám divil, kam chodí na podobné hloupé nápady. Zaklepal a čekal, dokud ho Brumbál nepozval, přičemž samozřejmě nějak věděl, kdo za dveřmi stojí.

„Rád tě vidím, Harry... áá, vidím, že mi neseš moje léky,“ zaradoval se Brumbál, jen co ho spatřil a svižně sklouzl ze žebříku, na kterém stál a přeskládával nějaké knihy v knihovně. Vous měl přitom legračně přehozený přes rameno, nejspíš aby se mu nepletl, takže si ho teď hodil zpátky a urovnal.
„Pane řediteli... jo, madam Pomfreyová mě s tím sem poslala,“ přitakal a vložil krabičku do Brumbálových napřažených rukou.

„Skvělé! Už mi moje léky opravdu scházely, to víš, v mém věku... žlučník mi už neslouží, kolena mám ztuhlá a, oj, moje ruce! Ty ruce! Když si je každý den nenamažu tou výbornou mastičkou od Poppy, tak nemůžu ani držet brk, jak hrozně mě bolí,“ stěžoval si ředitel, jenže při tom zněl vlastně vesele.

Naklonil hlavu na stranu a svým vnitřním zrakem sklouzl pohledem po Brumbálovi. Barevná vířící magie, tentokrát převážně do zeleno-modra, byla hladká, celistvá a silná. Zářil do okolí jako maják. Aura jako kdyby přesahovala ředitelovo fyzično, jeho, vůči ní, štíhlé a nevýrazné tělo. Zdraví z něj kypělo, i když... možná při hodně blízkém pohledu tu bylo pár nerovností v oblasti žaludku, zad, některých kloubů a očí, ale ty byly tak drobné a lehké, že se daly sotva považovat za nemoc. Jeho léčitelské já bylo s Brumbálovým stavem dokonale spokojené.
„Je mi líto pane, ale nevidím nic, s čím bych vám mohl pomoct. Některé nemoci neumím vyléčit, prostě patří ke stáří... chtěl jsem říct... nechtěl jsem tím říct, že jste starý,“ dodal o překot, nemínil Brumbála urazit, „jen nejste.. mladý. To zní hodně divně.“
„Klid, Harry,“ pousmál se ředitel. „Je mi přes sto let, dávno už jsem smířený s tím, že mě lidé považují za starce. Ignoruji jejich názor, protože není podstatné, kolik člověku je let nebo jak vypadá, důležité je hlavně to, jak starým se cítí a já se ještě starý necítím.“

„Na tom asi něco bude,“ přikývl na souhlas.

„Nechceš se posadit a dát si se mou čaj a sušenky?“ navrhl mu Brumbál, ale takovým tím způsobem, když je to od něj spíše rozkaz. Cítil za tím, že si s ním chce ředitel opravdu o něčem promluvit, jak před chvílí vydedukoval, na druhou stranu, přesto jak se mu moc nechtělo bavit se o svém zpackaném soukromém životě, neměl v následujících hodinách moc co na práci a Brumbál opravdu trval na tom čaji a sušenkách.

„Jasně, klidně,“ souhlasil a usadil se do starého známého pohodlného měkkého křesla. Brumbál se také vrátil na své místo, krabičku přitom odložil na okraj stolu a mávnutím ruky dal do pohybu tác s konvicí s čajem a miskou sušenek, který byl položený na vedlejším stolku. Tác ladně doplachtil k pracovnímu stolu a sklouzl po něm, konvice začala sama nalévat kouřící čaj do dvou malých růžových hrnečků z jemného porcelánu. Do teď jim nikdy nevěnoval až takovou pozornost, to až teď, když mu malovaný hrnek zůstal viset před obličejem a vyčkával, než si ho vezme, si ho teprve pořádně prohlédl. Růžový porcelán zdobený kytičkami. Takže takové věci měli gayové rádi? No, on k nim žádnou velkou oblibou nepřilnul, takový obyčejný bílý hrnek s pořádným uchem byl daleko lepší.

„Už jsem slyšel o té menší události v Nebelvíru, která teď hýbe školou,“ podotkl Brumbál a se svým hrnkem v rukou se pohodlně zaklonil do křesla.

„To asi každý, docela hlasitě jsem to vykřičel v místnosti plné lidí, duchů a obrazů,“ zabručel a s povzdechem zamíchal svůj čaj. „Proto jste se mnou chtěl mluvit? Protože já nepotřebuju utěšit, nebo tak něco, ani... radit od... vás, jako... zkušeného,“ ztichl, těžko mu mohl do očí vmést, že nechce radit od starého gaye. Bylo by to velice neslušné, takže aby zakryl své žvatlání, vzal jednu sušenku a strčil si ji do pusy.

„Nechtěl jsem ti radit, pouze říct, jak jsem na tebe hrdý. Být sám sebou je někdy velice těžké a chce to větší odvahu, než se postavit stovce nepřátel,“ řekl ředitel vážně, ač vlídně. „Zákeřně jsem tě sem nalákal z jiného důvodu. Potřebuji si s tebou promluvit o něčem důležitém, o čem bys, podle mého názoru, měl vědět dřív než ostatní a rozhodně dřív, než se to dostane do novin.“
„Týká se to té žaloby a soudu nebo mojí petice? Jestli ano, tak by tu s námi měla být Pomfreyová nebo ostatní, i když... nejsem si jistý, jestli by tu Ron chtěl být,“ dodal spíš pro sebe.

„Ne, netýká se to ani soudního řízení ani petice, obojí je, řekněme u ledu. Úřednický šiml je pomalý, líný a nedá se popohnat ani bičem spravedlnosti, bude ještě dlouho trvat, než se Starostolec v těchto věcech někam dopracuje,“ zamítl i druhou Harryho domněnku a položil svůj hrnek na stůl. „Týká se to profesora Snapea a jeho dítěte. Já a Severus jsme spolu mluvili a dohodli jsme se, že bude pro něj i pro malou Arianu nejlepší, když se oficiálně zhostím úlohy jejího druhého otce, abychom předešli dohadům novinářů a spekulacím nezasvěcených.“

Cože? Šok vyjádřený jediným prostým slovem mu běžel hlavou. Brumbál se měl stát otcem dítěte, které bylo jenom jeho? Té malé, kterou tak vroucně miloval stejně jako jejího otce? Ledová ruka mu přejela po zádech, sevřela mu ve studených kleštích srdce a žaludek a vyvolala vzrůstající hněv, který se mu začal rodit v nitru. Vůbec nemohl uvěřit té... té drzosti, kterou právě slyšel. Ředitel za celou dobu pro Severuse nic neudělal, nestaral se o něj a teď si jen tak přijde a stane se otcem dítěte, které mělo patřit Harrymu.

A Severus... jak mohl Severus na něco takového přistoupit, aniž by se ho alespoň zeptal nebo mu o tom předem řekl. Kdyby to udělal, kdyby se zeptal, sám by se mu nabídl jako otec bez ohledu na to, co by to znamenalo. Ano, věděl, že by to nešlo, nemohli se přiznat ke svému vztahu teď, dokud byli ještě studentem a profesorem, ale na tom nezáleželo. Cítil se ukřivděný už jen tím, že se ho Severus nezeptal. Bolelo to v hloubi duše, protože to byl vždy on, kdo tu pro něj byl a nikdy ho neopustil. Kdo přísahal, že bude jeho dceru chránit.

Třískl hrnkem o stůl, až jemný porcelánový talířek praskl. Bylo mu to srdečně jedno, i kdyby to byla Brumbálova stará rodinná památka. Zlost, kterou vůči němu teď cítil, překonávala všechno ostatní.
„To vám nedovolím! Nedovolím vám přijít a vzít mi moje dítě!“ vykřikl zlostně, bez ohledu na to, že jeho slova nemohla řediteli dávat smysl a vlastně žádný skutečný smysl neměla. Severusova dcera nebyla jeho dítě, to jen on sám to tak cítil.

„Ona není tvoje, to moc dobře víš a také jistě víš, že takto je to pro ně pro oba nejlepší. Nikdo jí nemůže dát víc než já,“ řekl Brumbál smířlivým hlasem, jenže to stěží mohlo teď fungovat.

„Všechno, co jí můžete dát vy, jí můžu dát i já! Mám všechny ty věci, co si jich kouzelníci cení! Peníze, jméno, majetek, jako Léčitel mám i magickou moc! Jsem kouzelník jedenácté úrovně, to není málo!“ s každou větou křičel víc a víc.

„Všeho, co zmiňuješ, mám víc. Jsem pro ni lepším otcem, než bys mohl být ty,“ odvětil starý čaroděj pořád tak klidně, bez hněvu.

„Jak se opovažujete něco takového říkat!“ vykřikl a vyskočil z křesla. „Vy rozhodně nejste lepší otec než já! Kde vy jste byl v době, kdy jsem se o Sev... Snapea staral? Držel jste mu vlasy, když zvracel? Ukládal jste ho pak do postele? Jedl jste s ním skoro dva měsíce večer co večer vločkovou kaši, protože nic jiného nebyl schopen pozřít? Utěšoval jste ho, když byl zoufalý a v hrůze z toho, že by mohl při porodu zemřít? Chodil jste s ním k Pomfreyové na prohlídky? Cvičíte s ním? Pomohl jste mu snad navrhnout pokoj pro dítě? Dáváte mu na oteklé nohy obklady nebo mu masírujete záda, když ho bolí? Ne, nic z toho jste nikdy neudělal, jen jste mu dal jedno pitomé houpací křeslo, na kterém se akorát tak může zabít! Byl jsem to já, kdo mu dal všechno a vy si teď přijdete a myslíte si, že si jen tak můžete vzít naše dítě a prohlásit ho za své! Vy si prostě myslíte, že můžete všechno, ale tohle já vám nedovolím! Budu za ni bojovat, je jenom moje a vy ji nikdy nedostanete!“
„Nezáleží na tom, co uděláš, Harry, smlouva už je podepsána a zpečetěna magií. Její uznání Ministerstvem je jenom formalita,“ tentokrát přešel spíše k přísnosti, ale hněv v jeho hlase stále nebyl. Seděl při tom bez pohybu, ruce sepnuté a lokty opřené o stůl. Modré oči byly klidné, jako dva kousky lesklého ledu nebo drahého kamene. Možná tam někde za nimi byla stejná zlost, jakou cítil Harry, jenom se nedostávala na povrch.

„Ne to... né! To není správné! Já Severuse a tu malou miluju, vy ne!“ vykřikl tu dlouho před všemi skrývanou pravdu dřív, než si stačil rozmyslet, co mu vychází ze rtů. Slyšet vlastní slova přiznání lásky k Severusovi bylo ledovější sprchou, než kdyby se na něj Brumbál rozčílil a ztrestal ho nějakým mocným kouzlem. Zchladily jeho zlost se silou, která ho donutila klesnout zpátky do křesla. Díky tomu mohl zase trochu racionálně přemýšlet a došlo mu, jakou velkou hloupost právě řekl. Kdyby se z toho rozhodl ředitel vyvodit důsledky, nejspíš by to pro něj nedopadlo dobře. Severuse by asi nechal na pokoji, přeci jen čekal dítě, které Brumbál přijal za své, ale jeho by mohl klidně vyhodit ze školy. Byly pro studenty, kteří si začali s profesorem, nějaké tresty nebo všechna vina ležela na učiteli? Netušil to, ani o tom nikdy neuvažoval.

„Pane, já...,“ načal větu, kterou ani nevěděl, jak dokončit a upřel na Brumbála úzkostný pohled.
„Já vím, chlapče,“ pravil velice jemně, chlácholivě. „Já to moc dobře vím, a proto také vím, že pochopíš, co je správné. Máš pravdu ve všem, co jsi říkal. Nebyl jsem to já, kdo se o Severuse staral a stará, ale jsem to já, kdo má největší šanci Arianu ochránit.“

„Můžu ji taky chránit,“ namítl, znělo to ale chabě.

„Ty a ona jste Voldemortovy největší cíle, prahne po tvé smrti a po zneužití Arianiny moci. Věřím, že se na její obranu postavíš, ale je to stejné, jako kdyby se jednooký rozhodl převést slepého přes minové pole. Musíš si to přiznat, nemůžeš jí pomoct tak, jak by sis přál,“ říkal to způsobem, kterému se nedalo odporovat, zvláště proto, že to byla pravda.

Jedna věc byla to, jak moc ji toužil a byl ochotný chránit, něco úplně jiného byla skutečnost, že oba měli na zádech namalovaný obrovský červený terč, který hlásal, že jsou na osobní Voldemortově seznamu lidí určených k popravě. Přesto to vlastně nic neměnilo na lítosti a ukřivděnosti, kterou kvůli celé situaci cítil. Nebylo to fér. Nebylo to správné. On Severuse miloval, chtěl s ním a s jeho dcerou být do konce života a Brumbál do jejich šťastné rodiny hrubě vstoupil.

A Severus, ten se ho ani neptal, nediskutoval, prostě jenom udělal... co bylo pro tu malou lepší. Jistě. Našel jí otce, se kterým se může na veřejnosti ukázat a bude to vypadat opravdu dobře. Také otce, který se mohl postavit Voldemortovi a neskončil na ošetřovně podobný sekané z mudlovské školní jídelny. To on, jak už si teď uvědomoval, nebyl ani jedno. Měl na Severuse stále zlost, to ano, ale už jenom kvůli tomu, že mu nic neřekl. Také cítil ukřivděnost, za kterou jeho milenec mohl a tak se na něj za to také zlobil. Jenže jeho mozek mu právě jasně řekl, že Severus udělal to nejlepší pro své dítě a jistě ne s úmyslem mu ublížit, protože kdyby mu chtěl zasadit bolestnou ránu, prostě a jednoduše by se na něj vykašlal. Nadobro se zavřel ve svých komnatách a už by ho k sobě nikdy nepustil. Mohl se cítit stokrát mizerně, ale Brumbál měl pravdu a Severus udělal dobrou věc, i když špatným a pro něj bolestným způsobem. Cítil se ze svého rozporu mezi mozkem a pocity frustrovaný a vyčerpaný.

„To není fér,“ vydechl unaveně a stáhl si brýle z nosu. Začaly ho hrozně pálit oči, doufal, že to není od rodícího se pláče, ale jen od jeho starých brýlí, co už mu sotva sloužily.

Život takový obvykle nebývá. Věci, po kterých toužíme ze všeho nejvíc, se k nám nikdy nedostanou, můžeme jenom sledovat, jak je dostávají ostatní. Buď se s tím smíříme, nebo budeme navždy litovat sami sebe a závidět ostatním. Jaký by byl život prožitý v zášti k druhým? Temný a smutný, takový život čarodějům rozežírá srdce a infikuje jejich magii zlobou. Harry,“ zazněl Brumbálův hlas náhle hned vedle jeho ucha, ředitel mu stál po boku a skláněl se dolů. Zmateně k němu vzhlédl. Ještě před půl minutou seděl na druhé straně stolu, teď byl tady, aniž by bylo slyšet, jak vstává a přechází k jeho židli.
„Harry,“ zopakoval vlídně a ruku mu položil na rameno. „Vím, o čem mluvím, když říkám, že se musíme s nespravedlností smířit. Vždy jsem si přál mít dítě, takové, které by mi bylo podobné, ale nedostal jsem nikdy šanci ho mít. Ty ji pořád máš, máš přeci možnost mít dítě, ve kterém bude alespoň část tvé magie.“
„Cože?“ nechápal, o čem ředitel mluví.
„Já dostanu Arianu, jenže tobě zůstane Severus,“ řekl, jako kdyby se tím všechno objasňovalo.

Chvíli trvalo, než mu to došlo. Brumbál tu nejen mluvil o jeho vztahu se Severusem, on dokonce naznačoval... opravdu naznačoval, něco jako že by mohl mít se svým lektvaristou dítě? Při té myšlence, jak tu seděl před starým kouzelníkem, mu z toho začala stoupat červeň do tváří. Byl to hlavně stud a trochu zlost nad tím, jak vůbec Brumbála napadlo o takových věcech uvažovat, obojí celkem úspěšně zakrývalo bledost obav.

„Nevím, o čem...ehm... mluvíte, pane,“ zamumlal a uhnul pohledem ke svým rukám složeným na klíně a svírajícím jeho brýle. Z téhle vzdálenosti je viděl ještě dobře, ale zvednout hlavu a pokusit se dohlédnout na knihy za stolem nebo na tamní strojky ve vitríně už pro něj bylo skoro nemožné. I tak zvedl hlavu a podíval se na ty nejasné šmouhy na obzoru. Raději to, než se dívat na Brumbála. Úplně cítil, jak na něj ředitel upírá přesně ten svůj modrý pohled, kterým vám z hlavy prostě nějak vytáhne všechny myšlenky, ale nebylo jisté, jestli je to nitrozpyt nebo ne. Kdyby přeci jen, rychle, jak jen v tu chvíli dokázal, zastrčil někam hodně hluboko své myšlenky na nahého Severuse ležícího v posteli, kterému se tak rozkošně vyklenuje břicho a mezi stehny má napůl ztvrdlý penis. Problém byl, že čím víc na to nechtěl myslet, tím spíš na to myslel.

„Tolik let tu žiješ a ještě si se nepřesvědčil, že v Bradavicích se nedá nic utajit?“ otázal se Brumbál mile, ani stopy po rozzlobenosti nebo třeba jenom nařčení z nevhodného chování, zato vědoucně.

Prudce k němu vzhlédl. Opravdu mohl Brumbál všechno vědět nebo jenom blafoval? Z jeho tváře se to nedalo vyčíst, tvářil se sebevědomě a mile, prostě jako vždycky. Albus Brumbál, ředitel Bradavic, co ví všechno, i když je zhola nemožné, aby to skutečně věděl. K čertu! Mohla to být stejně tak dobře past. Když se tu teď k čemukoliv přizná, ředitel ho na místě vyloučí a...
„Nevím, co vám mám říct,“ rozhodl se pro všeříkající kompromis.

„Nic, beztak nejsi moc dobrý lhář,“ pousmál se ředitel.

„Co chcete dělat?“

„S čím?“

„S tím... s námi,“ vyjádřil neobratně. „Vyhodíte mě ze školy?“
„Proč bych to při Merlinovi a Prozřetelnosti dělal?“ podivil se Brumbál s lehkým náznakem smíchu v hlase. „Četl jsi moc dramatických románů nebo se na ně díval v mudlovské televizi. Holoubková by šla po takové senzaci jako slepice po hrsti zrní a někteří by to považovali za... nevhodné, to je pravda, ale já nejsem ani redaktorka Denního věštce ani zahořklý puritán. Také si nemyslím, že by tě Severus do něčeho nutil. Zaprvé není ten typ muže, který by se vůbec přehnaně věnoval partnerskému životu byť čistě jen na fyzické úrovni a potom si nemyslím, že zrovna tebe by kdokoliv mohl k čemukoliv donutit. Nicméně,“ přešel mu za záda a položil obě ruce na ramena, „měli byste být velmi opatrní, alespoň něž se ta malá narodí a ty dokončíš školu.“

„Vy... vy nám to schvalujete?“ zeptal se opatrně, nejistý, jestli Brumbálovi správně rozumí, i když to říkal nesmírně jasně.

„Tak bych to vyloženě neřekl,“ pustil jeho ramena a přešel na svou stranu stolu. „Spíš to prostě jenom chápu. Láska překonává mnoho rozdílů, člověku, kterého milujeme, vše odpustíme a vše pro něj uděláme. Pro zamilované není nic překážkou ani dobrý mrav nebo společenské konvence. Je to největší síla ze všech,“ když to říkal, přeběhl mu přes rty trochu melancholický úsměv. „Dal bych přednost tomu, kdybyste se už do konce roku nescházeli jako milenci,“ řekl to slovo, které bylo naprosto jednoznačné a řekl ho lehkým tónem, „protože je to pro vás oba příliš nebezpečné a mohli byste si zadělat na velké problémy, ale vaše tajemství nikomu neprozradím. Byl bych sám proti sobě.“

V tom byla asi pravda, mimo Bradavice by nepustil jen tak ani jednoho z nich, protože, i když ve škole se také vyskytlo nebezpečí, venku ho objektivně bylo podstatně více. Stačilo jenom otevřít noviny, aby člověk viděl, co se venku děje. Proti tomu byly Bradavice dokonale uzavřený, bezpečný prostor, za jehož hradby se dostaly právě jenom ty noviny a jinak nic jiného. Pravda, někdy bylo třeba za jejich bezpečí bojovat tak jako v loňském roce, ale skutečnost zůstávala stejná; tady bylo lépe a Brumbál by ho jen tak odejít nenechal, už vůbec by ho nevyhodil. Jak jen mohl na něco takového pomyslet.
„Asi bych... měl bych vám poděkovat, že nic neřeknete ani nepodniknete,“ pravil nesměle, veškerá předešlá zlost z něj vyprchala všemi těmi rozpaky a vůbec vším, teď už byl jenom unaveně nesmělý. Ani netušil, jak se vůbec od skutečné zlosti dostal až sem, to bylo nejspíš kouzlo, které ovládal jenom ředitel.
„Není důvod, Harry, tak jak je to nyní, je to naprosto skvělé pro nás pro všechny,“ usmál se svým širokým veselým úsměvem. „Jestli jsi šťastný se Severusem a on je šťastný s tebou, potom já jsem šťastný s vámi oběma a malá Ariana bude mít krásný domov.“
Hleděl na ředitele a uvažoval, nakolik smrtelně vážně to starý čaroděj myslí, nebo jestli je to jenom takové to ujištění, co na něm není ani zbla pravdy. Vypadal upřímně potěšen tím, jak se to vyřešilo. Zrovna u něj byl ochotný připustit, že je natolik výstřední, aby skutečně věřil svým slovům o všeobecném štěstí.

„Co budeme dělat, až já a Severus... až to vyjde najevo? A ono to jednou vyjde najevo, protože já to nechci držet v tajnosti. Ještě jsme o tom spolu nemluvili, jenže... teď když už všichni vědí, že jsem... na kluky, nebudu před nimi tajit člověka, kterého miluji.“

„Soustředil bych se spíše na to, jak zajistit, aby nic najevo nevyšlo. Mohu vás dva krýt, už jsem to dělal v době, kdy Severus tajil své těhotenství, jenže i vy sami si musíte dávat pozor a být opatrní. Ty zejména!“ vážně na něj pohlédl. „Dvakrát během našeho rozhovoru jsi Severusovi řekl jménem, protože jsi byl rozčílený a jednou sis to ani neuvědomil. To není dobré. Lidé si některých drobností všímají a tato mezi ně rozhodně patří. Vaše vzájemná rivalita je dobře známá ba až pověstná, takže každý postřehne, když začneš profesorovi Snapeovi náhle říkat Severus.“

Sklopil krátce oči studem ke stolu. Brumbál ho káral a měl opět pravdu. Někdy si nedával pozor na pusu, když šlo o Severuse, na druhou stranu o něm lidé ani teď nechtěli s Harrym mluvit tak často, jak by se dalo očekávat. Pořád to byl Snape, dařilo se mu dobře i přes těhotenství udržet pro žáky děsivý dojem a těch pár zvěstí o tom, jak si mávnutím ruky přivolal písemky nebo sebral tahák studentovi na druhé straně třídy, aniž by vůbec otočil hlavu od psaní na tabuli, jistý dojem strašlivosti vlastně jenom přiživovalo.

„Já vím, stává se mi to. Neumím o něm smýšlet jako o Snapeovi, i když jemu ani nedělá problém říkat mi Pottere,“ odmlčel se, tohle znělo jako stížnost, což bylo vzhledem k tomu, že mluvil s Brumbálem trochu hloupé. „Omlouvám se, nechtěl jsem si stěžovat, já jenom...“

„Mám dojem, že jemu to problém nedělá, protože jen zřídkakdo mu říká jeho vlastním jménem. Co si pamatuji i spolužáci ho odjakživa nazývali jenom Snape a někdy, když si na něj stěžovali, jsem si ani nebyl jist, jestli jeho jméno znají,“ Brumbál si při svých slovech začal prohrabovat vous. „Severus je prostě zběhlý v tom dělat věci lidem za zády, zakrývat své stopy, zamlčovat pravdu ba až lhát. Má to v povaze; uzavřenost, která je přesným opakem tebe. Proto vím, že pro tebe je a bude těžké mlčet a dávat si pozor, ale jistě chápeš, že je to nezbytné.“
„Pane… ano, já vím, že ano,“ povzdechl si.
„Když by se cokoliv dostalo ven ještě před narozením Ariany a tvým dostudováním, mohlo by to také zpochybnit moje postavení vůči té malé. Už beztak provalení vašeho vztahu vyvolá pochybnosti, nicméně,“ sáhl si do vousu, vytáhl odtamtud bonbon – bylo k nepochopení, odkud všude dokázal vytáhnout cukrovinky – rozbalil ho a strčil do pusy, „můžeme snadno tvrdit, že jste se zamilovali až v době, když ty jsi tu trávil čas nikoliv jako student Bradavic, ale jako učeň některého z profesorů a já vám to schválil, protože jsem velmi dobrosrdečný muž a můj vlastní vztah se Severusem už je otázkou minulosti. Hmm, ano,“ přehodil si bonbon z jedné tváře do druhé, oči měl upřené ke stropu a tak se nedalo říct, jestli vůbec mluví na Harryho nebo sám pro sebe, „to by mohlo fungovat, pokud se to správně podá.“
„Pane, ale já nevím, jestli tu zůstanu jako něčí učeň,“ podotkl polohlasně, dělalo mu problém Brumbála jen tak vyrušit a překvapený pohled modrých očí, který se na něj upřel, vypovídal o tom, že ho ředitel nejspíš na chvíli vážně přestal vnímat a byl teď přerušen.
„A kam bys odcházel?“ zeptal se starý čaroděj překvapeně.

„Nevím, ale tady zůstat nemůžu. Když tu jsem, hrozí příliš mnoha lidem nebezpečí a sám jste říkal, že nemůžu tu malou chránit, když i po mně jde Voldemort, protože jsme oba na jeho osobním seznamu.“

„Jistě, ale já jsem také jenom člověk a nemohu být na dvou místech zároveň,“ podotkl Brumbál, načež mírně pozvedl obočí a díval se na něj, jako kdyby měl ve tváři hloupý výraz, což asi měl, potom pokračoval, „Severus zůstává bezpodmínečně zde pod mou ochranou. Ty bys mohl odejít do svého domu, jenže copak bys opravdu vydržel sedět uvnitř a jenom sledovat co se děje venku? Ne, drahý chlapče, na to tě příliš dobře znám. Zatímco Severuse bude obtížné v dobách nejtěžších vydolovat z nejhlubších chodeb bradavického sklepení, tebe bude skoro nemožné udržet uvnitř hradeb. A nebezpečí pro ostatní?“ vážně pokýval hlavou. „To tu samozřejmě je, jenže nezáleží na tom, kde se ty a Ariana budete pohybovat, on půjde za vámi kamkoliv a kudy Voldemort kráčí, tam zůstávají mrtví. Tady v Bradavicích jsem já, jsou tu prastará kouzla hradu, která nic zlého zvenčí nepustí dovnitř a jsou tu i hrdinní profesoři a žáci, kteří se budou bít. Tam venku, Harry, tam jsou pouze obyčejní prostí lidé se svými prostými životy, kteří se sotva umí ubránit obyčejnému zloději, proti Smrtijedům či jejich pánu nemají šanci. Z Bradavic dokážu nevinné a bezbranné odvést pryč do bezpečí, ale venku nemohu být stále s vámi a chránit ty, kteří by se kvůli vaší přítomnosti dostali do nebezpečí.“
„Ale to přeci nestačí! Nejde jenom přijmout menší zlo!“ nesouhlasil prudce.
„V tom případě mi řekni, co by se podle tebe mělo udělat, aby to bylo správné rozhodnutí?“ otázal se věcně, nicméně stále vlídně a měkce.

Otevřel pusu a zase ji zavřel, na to totiž neměl odpověď. Srdce mu velelo souhlasit s Brumbálem a nadšeně zůstat tady se Severusem, mozek zastával názor, že je to pro ostatní nebezpečné, ale nevěděl, co by nebylo. Navíc do teď o tom opravdu nepřemýšlel, nedocházelo mu, jaké důsledky by měla jeho snaha všechny chránit svým odchodem; opustil by přátele a hlavně Severuse, jeho dceru, kterým se přeci zavázal, že se o ně bude starat. Taková prkotina jako zrušená smlouva nebyla zrušením slibu, který dal, vždyť smlouvu beztak přijal jen proto, aby ho Severus k sobě pustil a dovolil mu starat se o dítě. Tehdy ani neuvažoval o jejích dalekosáhlých následcích. Čert vem všechnu tu snahu ochránit nevinné, byl to prostě nesmysl odejít z nejbezpečnějšího místa v Anglii, zpod ochrany Brumbála a pryč od Severuse s dítětem.

Nevím. Neznám žádné rozumné řešení, jen nechci nikomu ublížit a zároveň nechci opustit Severuse, jenže netuším, jak bych tu mohl zůstat,“ pokrčil rameny.
„To už záleží na tobě. Vyber si jeden předmět, kterému by ses chtěl věnovat a požádej dotyčného učitele, jestli se nemůžeš stát jeho učněm. Jsem si jist, že tě žádný z nich neodmítne... i když, jeden by mohl, ovšem myslím si, že zrovna jeho bys nejspíš o učňovství nežádal,“ bylo jasné, že myslí Severuse jako profesora lektvarů nebo obrany. Ta obrana by ho možná zajímala, ale lektvary ne a obrany by se vzdal klidně vzhledem k tomu, že Severuse by prostě za učitele mít nechtěl. Nejen proto, že byl v tomto ohledu dost nesnesitelný, přišlo mu prostě nereálné mít svého milence také za lektora.

„Žít v Bradavicích se Severusem a prckem a učit se tu; teď mi to přijde jako něco nereálného, i když jsem přemýšlel,“ ušklíbl se nad svou, jak už teď věděl, nerealistickou představou, „o domě a Severusovi v něm. Víte takovém tom rodinném... s pěknou zahradou... živým plotem a podkrovím plným harampádí. Směšné, že? Teď už nemůžu o ničem takovém snít, když je ta malá vaše.“

„Já nejsem ten, kdo stojí v cestě tvému snu, tím je Voldemort. Dokud bude naživu, život nikoho z nás nebude normální. Ale to není něco, čím by sis měl dnes lámat hlavu,“ smetl to svým tónem ze stolu. „Všechny věci chtějí svůj čas, teď bys spíš měl promluvit se Severusem. To, že on ti něco zamlčel, není důvod, abys ty cokoliv zamlčoval jemu, a myslím si, že si to musíte vyříkat spolu vy dva. Já od něj beztak dostanu vbrzku vynadáno, že strkám nos, kam nemám, jak je prý mým dobrým zvykem.“

Jít za Severusem a všechno mu říct by byl asi dobrý nápad. I jemu došlo, že jedinou zbraní proti Severusově tajnůstkářství je pouze naprostá otevřenost, bojovat ohněm proti ohni by bylo zbytečné. Řekl si to upřímně, v mlčení a zamlčování byl jeho lektvarista prostě lepší než on, to byl holý fakt.

„Nejspíš jo, měl bych si s ním promluvit. Chci vědět, proč mi předem nic neřekl nebo proč mi vůbec nic neřekl,“ řek opět s trochou lítosti a zlosti v nitru. „Půjdu, jestli mě omluvíte...,“ pohled mu padl na prasklý podšálek hrnku. „Za ten hrnek se omlouvám.“
„To nic, beztak to byla pouze kopie,“ ujistil ho Brumbál o bezvýznamnosti jeho provinění. „A netlač na Severuse příliš, rozhodl se správně, to oba víme.“
„Jo, to víme,“ přitakal, i když v něm stále hlodala ta ukřivděnost jako malý červík pochybností. „Doufám, že se mnou vůbec bude ochotný o tom mluvit, protože většinou naše vážné rozhovory skončí... ehm... no, fiaskem,“ zvolil vhodnější slovo, než to, že spolu skončí v posteli nebo u divokého líbání. „Díky za to krytí a... Ariana není špatné jméno,“ dodal ještě.

„To vskutku není, jedno z mých nejoblíbenějších,“ kývl Brumbál se širokým potěšeným úsměvem rýsujícím se v jeho dlouhých vousech.

Oplatil mu ho, jak jenom to šlo a rychle se rozloučil, aby už byl za chvíli dole na chladné chodbě u chrliče. Skoro se tam srazil s McGonagallovou, která přes něj poslala Severusovi pozdrav. Proč zrovna přes něj a jak to že si vůbec na pozdrav vzpomněla, to si nebyl úplně jistý. Mohla něco vědět? Nejspíš ne, kdyby ano, určitě by neposílala pozdravy, spíš by něco dělala, třeba nechala Severuse vyhodit. I když kdo ví, měla své okamžiky, kdy se i ona dokázala podívat jinam, pokud to bylo pro dobrou věc.

S myšlenkami na McGonagallovou a tím pádem i na ostatní, kteří by cokoliv mohli zjistit – taky s trochou paranoií v hlavě – zkusil nejdřív učebnu Obrany, jestli tam Severus nebude. Bylo sice už pozdě odpoledne, vlastně spíš už čas k večeři, ale mohl klidně týrat nějakého studenta. Našel tam sice jednoho mrzimorského žáka opisujícího něco na tabuli, jenže toho hlídal mrzimorský prefekt a řekl mu, že ho tu Severus nechal, aby na trest dohlédl. To nebylo jeho lektvaristovi úplně podobné, snad to tedy neznamenalo, že je mu zle. Plný obav nakoukl do Velké síně, kde Severus také nebyl, jen Hermiona na něj od nebelvírského stolu mávla, jak ho zvala k sobě. Ron sedící po jejím boku se nakrčil nad svým jídlem a velice okázale ho ignoroval, Ginny nikde neviděl a jediný, kdo k němu nezvedl zamračený pohled, byl Neville. V takovém prostředí se mu nechtělo večeřet, ani to nepotřeboval, jeden den bez večeře určitě vydrží. Zamířil tedy rychle do sklepení, schody vzal po dvou a se Severusem se střetl u jejich paty. Zatímco on šel dolů, lektvarista evidentně mířil nahoru. Jeden pohled na něj stačil, aby si uvědomil, že zlobit se na něj je naprosto nemožné, snad i cítit ukřivděnost není snadné. Teplo a světlo fialové a rudé aury bylo příliš pro jeho léčitelské já, uklidňovalo ho a zbavovalo jak rozčilení tak strachu a, jak si moc dobře uvědomil, nebyl by se na něj schopný kvůli ničemu dlouho zlobit, i kdyby nebyl léčitel a Severus nebyl těhotný. Přesně jak říkal Brumbál; milovanému člověku odpustíte všechno, pokud je vaše láska upřímně hluboká a silná.

Uvolnil se v ramenou a mírně se na Severuse usmál, trochu smířlivě a chlácholivě zároveň, protože je čekal nejspíš nepříjemný rozhovor. Jako kdyby lektvarista něco vytušil, vyklenul černé obočí nahoru.

„Pět bodů za to, že mi stojíte v cestě, pane Pottere. Chcete snad něco?“ otázal se chladným hlasem se stopou jízlivosti a zášti, jakým k němu promlouval před ostatními.

„Potřebuji s vámi nutně mluvit, pane,“ řekl stejně, jako mluvil s nechutným profesorem Snapem celé roky a dobře udělal. Zrovna v tu chvíli se chodbou přiblížila Parkinsonová. Uhnul jí rovnou stranou, dost daleko od Severuse, a ona mu za to věnovala jeden zamračený, jistě také pohrdavý pohled, ale kromě pozdravu určenému řediteli své koleje neřekla nic.

„K tomu jsou vyhrazeny konzultační hodiny,“ řekl Severus dosti nahlas, na něj určitě, takže Parkinsonová to nemohla přeslechnout. „Jdu na večeři, Pottere, ale za půl hodin bych měl čas,“ dodal prakticky šeptem, hlavu trochu skloněnou a s příznačným leskem v očích, který měl pokaždé, když se jejich rty rozpojily z polibku.

Musel polknout, jelikož mu milencův výraz vyvolával vzpomínky a myšlenky, které docela vytlačovaly důvod, proč sem vůbec přišel.
„Jenže tohle je vážně nutné. Chci to vyřešit hned, aby to mezi námi v budoucnu nestálo,“ zarazil se ve chvíli, kdy to slovo vyslovil, a skoro se praštil do čela. Ještě to celé zhoršoval, chtěl mluvit vážně, racionálně, důstojně a ne zase vyřešit jejich spor postelí. Vždyť to beztak k ničemu nebylo.
„Dobrá, mohl bych si udělat patnáct minut času už teď,“ svolil Severus, jenže jasně ne k rozhovoru, jeho jemně zkroucené rty do čehosi jako potměšile šibalský úsměv vypovídaly samy za sebe.

Potlačil tendenci si odkašlat, aby si vyčistil krk a raději uhnul pohledem k zemi, když se k němu lektvarista obrátil zády a vykročil ke svému pokoji. Jen tak postřehl, že i když už se netočil prudce, jako měl ve zvyku dřív – kdyby to udělal, nejspíš by ztratil rovnováhu a kecl si na zem – pořád za ním plášť efektivně zavířil. Nejspíš v tom byla magie.

Nevšiml si, že by Severus odjišťoval víc než jedno kouzlo ze svých dveří, což bylo zvláštní, každopádně po jednom mávnutí hůlkou vstoupil lektvarista dovnitř jako první a on ho hned vzápětí následoval. Zavřel za sebou dveře a nadechl se k prvním slovům, která vlastně nevěděl, jaká budou. Obrátil se a dřív, než stačil vydat hlásku, byl přitištěn vysokým tělem ke dveřím. Vyklenuté břicho se mu zapřelo do těla, jedna hubená ruka mu vklouzla kolem zad a druhá kolem krku. Pusu měl okamžitě zaměstnanou jazykem navíc. Bezmyšlenkovitě zvedl ruce, jednu položil na břicho a druhou objal Severuse kolem pasu. Byl trochu překvapený jeho prudkou iniciativou, které se dočkal snad poprvé za dobu, co byli spolu. Vždyť to byl vždy on, kdo vtiskl první polibek a natáhl ruku k doteku. Teď mu vášeň, se kterou se k němu milovaný muž tiskl, brala veškeré pomyšlení i chuť začínat nepříjemný rozhovor. Jen oplácel hladové, vlhké polibky a klouzal rukou ze strany po vyklenutém břiše. Dobře tak cítil magii dítěte, kterou tak miloval.
„'Nutně promluvit' a 'nestálo to mezi námi'?“ zavrčel nízce Severus, když se konečně na chvíli odtáhl. „Ty jsi vážně králem klišé,“ ušklíbl se vesele, když to říkal a poměrně mrštně, na svůj stav určitě, se mu obrátil v náručí. Jeho pevný zadek se tak Harrymu vtiskl do slabin. Slabě zasténal a objal milence pod břichem, aby si ho přitáhl k sobě blíž. Vysloužil si za to zamručení a pozadí přitištěné k jeho počínajícímu vzrušení se zhouplo.
„Já to myslel vážně...,“ zamumlal Severusovi zezadu do krku, dostal odpověď v podobě neurčitého odfrknutí. „Přišel jsem abych... ti řekl... pár věcí... Brumbál o nás ví,“ vymačkal ze sebe konečně.

Zaznamenal, jak se mu mužské tělo v objetí trochu napnulo, ale milenec se nevytrhl, to už bylo dobré znamení. Jen trochu pootočil hlavu na stranu a šlehl po něm temným pohledem svých černých očí. Byla v něm podrážděnost pomalu převažující nad vzrušením, k tomu také střípek obav.
„Nebuď jako ustrašené kuře, Pottere,“ zamručel hlasem o poznání méně roztouženým. „Kdyby Brumbál věděl, něco by podnikl. Pokud by jen tušil nebo hádal, tak na jednoho z nás použije své triky a předstíranou jistotu, aby z nás vymámil pravdu. V obou případech se stačí držet hesla 'zapírat, zapírat a zapírat'. Dokud se žádný z nás nepřizná, není metoda, jak spolehlivě zjistit pravdu, kterou by kdokoliv mohl použít.“
Trochu v něm hrklo, až teď mu došlo, že Brumbál přesně použil ten nátlak, o kterém Severus zmiňoval. Když s ředitelem mluvil, přímo z jeho úst neslyšel 'vím, že jste se Severusem milenci', on jenom naznačoval, že to ví a nechal jeho samotného, aby se přiznal svým neobratným pokusem o zastírání. Najednou na sebe i na Brumbála měl zase hroznou zlost, protože se tak nešťastně prozradil, aniž by to bylo nutné. Nicméně, ať se na sebe zlobil jakkoliv, nemusel nutně svému lektvaristovi sdělovat, že starého čaroděje tak neuváženě utvrdil v jeho přesvědčení.

„Jenže on mi řekl, že ví,“ to nebyla úplně pravda, ale nebyla to ani lež, „a také mi řekl o vaší dohodě a o tom, že je teď otcem tvého dítěte.“
Teď už se milenec v jeho náruči nenapínal, doslova strnul jako zasažený proudem a jeho magie se rovnoměrně zachvěla. Magie malé, rudá a zářivá, začala tepat rychleji, nejspíš jak se její otec rozrušil, ba možná rozčílil a ona na to reagovala. V okamžiku na to se Severus vyprostil z jeho sevření a obrátil se tak prudce, až zavrávoral. Zachytl ho pod loktem.

„Prostě jen tak si tě k sobě pozval a zeptal se, jestli se mnou nespíš?“ uhodil Severus prudce, teď už nebylo po nadšené chuti na sex v jeho hlase, postoji a výrazu ani památky. Jeho oči byly pátravé, klouzaly mu po tváři, jak hledaly náznak lhaní nebo prostě jen tak, aby znervózňovaly.
„Ano,“ odpověděl tak klidně jak svedl.
„Lžeš!“ sykl lektvarista tiše. „Vymámil to z tebe svými triky a ty ses rozhodl mi o své slabosti neříct.“
„A ty ses rozhodl mi neříct o závažném rozhodnutí ohledně našeho... tvého dítěte, které se mě také týká,“ vrátil mu to chabě, víc nemohl, i když by si to zasloužilo vyštěknout stejně prudce a hlasitě, jak vrčel Severus na něj. Proklaté léčitelství stejně jako proklatá láska.

„Nebudu to rozhodnutí před tebou obhajovat. Bylo dobré pro mě i pro mé dítě a byla to v nastalé situaci nejlogičtější volba. Ty nejsi tím, kdo rozhoduje, jak já se budu o svou dceru starat. Můžeš tu být se mnou, ale to je všechno. Nejsi její otec a nebudeš, nikdo kromě mě nebude, ani Brumbál ne. Ona je jenom moje,“ poslední větu dodal velice majetnickým hlasem, jaký u něj snad nikdy neslyšel a ruce si pevně přitiskl na břicho, jako kdyby mu měl teď někdo jeho dítě vzít a odnést někam pryč.

Snad by se na něj měl kvůli jeho slovům zlobit, jenže místo toho to v něm vzedmulo ochranitelskou vlnu, v jejímž jménu místo jakýchkoliv slov protestu proti Severusovu stanovisku, vzal jeho bledé ruce do svých a pevně je sevřel.
„Já vím,“ řekl vážným hlasem a sledoval, jak se muž nadechl, nejspíš aby mu oponoval a potom vydechl. V očích se mu objevilo podezření, se kterým na něj nahlížel zpod přimhouřených víček, ale s tváří klidnou. Ani on už se nezlobil, jenom vyprostil své ruce ze sevření a složil si je na černě oděných prsou, jak bylo jeho dobrým zvykem. Zahrnul se přitom do dlouhého pláště, dokonce včetně břicha tak, že ani těhotenství na něm v tu chvíli nebylo vidět.

„Co je to za novou hru?“ zeptal se Zmijozel sám. „Teď mi máš roztřeseně odporovat, blábolit něco o tom, že máš také svá práva a začít mi vyčítat, jak jsem zhatil svým rozhodnutím tvé plány na společný život v domku v nejlepší čtvrti předměstí. Zvykl jsem si, že na mě už nemůžeš plivat jedovatosti jako dřív, ale tvoje 'Já vím' znělo až moc upřímně. Oč ti jde?“ podezřívavě přimhouřil oči. „Ptám se tě na rovinu, abys mi pak nevyčítal zmijozelskou zákeřnost, jak máš ve zvyku.“
„O nic mi nejde, jen jsem dnes měl křiku už dost u Brumbála a díky tomu jsem si uvědomil pravdu; udělal jsi správně,“ odpověděl smířeně. „Já se můžu a budu o tu malou starat jako otec, ale nemůžu jím být před ostatními. Jo, doslova mě to sere, protože ji zbožňuju, ale chápu, co jsi udělal. Už mi není deset, Severusi, nebudu se vztekat, když pokaždé není po mém. Já...,“ chtěl vyjádřit svůj nejistý názor, že asi dospěl, jenže to by znělo hloupě a pateticky, tak radši zmlkl.

„Dobře,“ prohlásil Severus prostě. „Teď bych rád na večeři, mám hlad a ty mi stojíš v cestě.“

„Počkej, ty se ani nezeptáš, co Brumbál na nás řekl?“

„Ne. Pokud tu teď oba stojíme a nehodláme odejít z Bradavic, existuje jenom jediná třetí varianta a to, že nás bude krýt. Nemůže si dovolit přijít ani o jednoho z nás nebo nás pustit z dohledu, takže i kdyby mu náš vztah stokrát vadil, alespoň do konce školního roku nic nepodnikne,“ shrnul Severus svým způsobem to samé, co mu řekl i sám ředitel. Chtěl je tu mít oba pod svou ochranou, nebo jak to nazval lektvarista, dohledem.

„Není proti tomu,“ považoval za nutné ho o tom informovat, „naopak tvrdil, že ho to těší a já mu v tom věřím. Myslím si, že nestojí o tebe, jenom se chce cítit jako táta. To se dá pochopit.“

„Nebuď tak léčitelsky blahosklonný a merlinrovný, zvláště když mluvíš o Brumbálovi. Bude to pro něj mít i jiné výhody, než jenom pocit otcovství. Nezapomínej, kým nebo snad spíš bych měl říct, čím moje dítě je. Být otcem Albionské panny je výhodné postavení.“

„Nemůžeš za každým jednáním vidět něčí zisk,“ namítl. „Lidé dělají věci i z jiných důvodů.“
„A ty zase nemůžeš vidět jen části obrazu, postav se dál a podívej se na něj v jeho celistvosti. Neberu Brumbálovi jeho snahu mít dítě ani tobě tvou obětavost, ale vidím víc věcí než ty.“
Nadechl se, aby mu oponoval. Zase se dostali do bezpředmětné hádky o ničem, které se chtěl vyhnout a promluvit si prostě o tom, co bude.
„Nechci se o tom bavit,“ řekl Severus, nebylo znát, jestli myslí jejich rozhovor nebo budoucnost. „Mám hlad a chci se jít najíst.“
„Já do Velké síně nechci. Nemám sílu a náladu snášet ty jejich... pohledy,“ zamručel.
„Mám tě k vůli tomu politovat a pak mě pustíš ven?“ zeptal se Severus uštěpačně.

„Ne, ale...,“ podíval se na dostatečně velký jídelní stůl v místech, kde se věnovali cvičení, „mohli bychom se najíst tady a přestat se na chvíli hádat. Prosím, Severusi, udělej mi to k vůli. Já tě žádám,“ zkusil trochu škemravý přístup. Chvíli to vypadalo, že to nepomůže, potom ale lektvarista pomalu pokýval hlavou a konečně spustil podél těla své doposud na hrudi pevně složené ruce. Potěšeně se na něj pousmál. Možná to nebude třeba skutečně řešit, mluvit o tom, jen nechtěl, aby se kvůli tomu hádali. Takhle, když si společně sedli ke stolu a zavolali si Dobbyho, jestli by jim nepřinesl jídlo, to bylo také dobré. Sice celou dobu mlčeli, což by mlčel i se svými kamarády u nebelvírského stolu, jen na něj přitom Severus nekoukal jako na exponát v muzeu. Pravda, trochu zamračeně se až moc skláněl nad jídlem, ale u dezertu v podobě velkého kusu koláče prohodil i pár slov o tom, že je dobrý.

Ten den nakonec nebyl tak strašný.

 

35. Jedna jedna jsou... ~o~ 37. Splněná přání 

 

 

Miniaplikace

Poznámka autorky:

  • Za betování děkuji Sitaře.
  • Za komentáře děkuji všem, kteří komentovali. Opravdu si jich vážím a všechny je poctivě čtu, jen jsem zatím nenašla energii a čas na to odpovědět. Budu se těšit na jakékoliv další komentáře a pokud nechcete komentovat, prosím alespoň hlasujte v anketě. Děkuji.

Komentáře