20.01.2014 00:05

Prasknout bublinu (24. týden)

 

Probudil se s hroznou bolestí pusy, ale opravdu hroznou. Rty měl k sobě slepené zaschlou krví, popraskané a hlavně, když je od sebe roztáhl, celá pravá půlka pusy ho zabolela.

Zvedl ruku a dotkl se nejbolestivějšího místa na puse. Byla to samozřejmě nebetyčná chyba, protože nejen že to bolelo ještě víc, hlavně si na prsty napatlal krev s hnisem. Navíc mu, dost opožděně došlo, co mu vůbec je.

Se zaklením se vyhrabal z postele tak rychle, jak jen mu to jeho těhotenství dovolovalo, snažil se přitom nedotýkat peřin ani prostěradel, a vyběhl do koupelny. První věc, co udělal, bylo, že si pečlivě mýdlem umyl ruce, které si pak ještě přelil alkoholem z lahvičky, co tu měl u obvazů, načež si je umyl ještě jednou. Až posléze zvedl hlavu a podíval se na sebe do zrcadla.

Měl opar.

Velký ohavný opar na pravé části horního rtu, který mu překrýval celou jemnou kůži rtů, stejně jako zasahoval kousek pod nos. Dřív, jednou za čas, výjimečně opary měl, první někdy když byl dítě. Zřejmě ho chytl už na pískovišti nebo bůhví, co se mu dostalo do rukou a pusy, když byl malý. Potom se mu několikrát sporadicky objevil během zotavování se z trestů od Pána zla a dvakrát ho měl v prvním roce potom, co nastoupil sem do Bradavic. Bohužel se mu mudlovské viry v těle usídlily dřív, než byla jeho magie dostatečně vyvinutá, našly si to správné místečko k uhnízdění a objevovaly se pokaždé, když bylo jeho magické jádro a tím pádem imunita oslabené.

Nikdo s tím nemohl nic udělat, ani lékouzelníci nedokázali zlikvidovat některé mudlovské viry, když byly v latentní formě, i když možná takový Potter by ho v tuto chvíli mohl vyléčit zcela. Jestli mu viry kolovaly v krvi, pak to možná bylo možné...

Zarazil se. Jestli je měl v krvi, potom se mohly dostat k jeho dítěti a možná ho i nakazit. V normálním případě tomu bránila placenta, dokázala zastavit i ty nejhorší mudlovské nemoci, ale nakolik a jak to fungovalo u něj, si nebyl úplně jistý. Nemínil to každopádně riskovat, život nebo zdraví jeho dítěte pro něj mělo velký význam, a zajde hned ještě před snídaní za Potterem. Když už ho zcela nezbaví infekce, může zastavit její nynější šíření.

Nerad se tak rozhodoval, nechtěl vypadat, jako že stojí o jeho přízeň – přičemž o ni stál, ač se to jemu samotnému nelíbilo – ale dospěl k názoru, že bude nejlepší vyhledat Pottera přímo v chodbě vedoucí k Nebelvíru. Když tam prostě bude stát, tvářit se, že je dozor a mladý Nebelvír půjde kolem, jistě ho ani nebude muset žádat o pomoc. Když bude Severus předtím i potom dostatečně jízlivý, mohlo by to projít i celkem bez větší pozornosti švábů nazývaných děti, kteří byli všude po hradě rozlezlí. A beztak už na tom ani tak moc nezáleželo, stejně všichni stíhali jeho rostoucí a teď už patrné břicho kradmými pohledy, jako kdyby pořád nemohli uvěřit.

Ano, je to tak, byl těhotný, proto na něj pořád všichni nemuseli zírat.

Zvláště o jejich pohledy nestál, když o půl hodiny později vyšel ze svého pokoje a vydal se směrem k nebelvírské věži. Nejen že mu sporadicky se vyskytující žáci urputně (ne)zírali na břicho, tentokrát se pokoušeli nesledovat jeho obrovský opar skvoucí se na rtu, zamazaný mastí ke zklidnění jako kus nalepeného jídla. Vypadal momentálně asi tak hrozivě jako Trelawneyová, když to přežene s pitím, potácí se chodbou směrem k Potterovi a vykřikuje cosi o strašlivých nebezpečenstvích, která ho čekají. Přinejmenším si připadal stejně trapně, jako když se na tuhle scénu díval.

Pod dohledem studentů přecházel a postával v chodbě vedoucí k Nebelvíru tak dlouho, až ho z toho bolely nohy a záda, zároveň s tím se jeho dcera probrala a začala se protahovat. Její tělocvik mu bolestivě připomněl, jaký obrovský hlad začíná mít. Opravdu, touhle dobou už byl jindy nasnídaný a ona už měla všechny potřebné živiny na dosah ruky ve chvíli, kdy se probudila. Nebyl si jistý, jestli ona samostatně může pociťovat hlad, s největší pravděpodobností nikoliv, na to neměla rozvinutý mozek ani žaludek, ale rozhodně mohla násobit jeho vlastní chutě.

Nakonec to vzdal, Potter se evidentně snažil ulít z vyučování a zůstat v nebelvírské věži. Vtrhnout dovnitř nemohl, musel si proto s oparem velikosti palce poradit sám. Jako vždycky, Potter prostě nebyl, kde měl být a místo toho byl nejspíš... někde zalezlý s mladou Weasleyovou.

Kdyby toho byl schopný, odrázoval by do Velké síně, místo toho se tam spíše rychle dokolébal a stihl při tom snadno odebrat dvacet pět bodů ani netušil komu, protože je bral po hrstech každému, kdo mu neuhnul z cesty dost rychle.

U snídaně samozřejmě Pottera nenašel, nebyl tam, zato se střetl se zkoumavým pohledem od Prýtové a z druhé strany zase zachytil ten Giftův. Nepřátelský jako vždy, ale podstatně méně okatý, že by si nakonec jeho skoro deset týdnů starou radu vzal k srdci?

Deset týdnů... ani nemohl uvěřit, že je těhotný tak hrozně dlouho a zdálo se to ještě delší a útrpnější, když se přes rozpraskaný ret snažil do sebe dostat dostatečné množství jídla, aby utišil svůj i dceřin hlad. Mast nepomáhala dost na to, aby ho úplně vyléčila, to by potřeboval lektvar, který si vzít nemohl.

„Doufám, že to není nakažlivé,“ utrousil po jeho boku Gift.

„Pokud mě nemáte nutkavou potřebu líbat před nastoupenou Velkou síní, jsem si jist, že se nákazy bát nemusíte,“ zavrčel nazpět asi tak přívětivě jako prodavačka v obchodě.

Líbání... s Potterem, to mu právě vytanulo na mysli včetně toho, že s oparem ho vážně líbat nemůže a pak mu stejnou silou došly všechny argumenty, proč by ho vůbec líbat neměl. Než jeho mysl stačila upadnout do stokrát ohrané smyčky, opanoval se proti jejím výstřelkům a raději soustředil trochu pozornosti na Gifta.

„Tak to určitě nehrozí.“
Zase mu pozornost přestal věnovat, když tohle slyšel. Nechápal, jak ho vůbec někdy mohl považovat za problém, pravda, pořád by se ho rád zbavil, ale už to nebylo prioritní a nebylo to ani zábavné. Nicméně pokud se naskytne příležitost, určitě se postará, aby z Bradavic vyletěl hlavní branou.

Po snídani zamířil na vyučování, jak také jinak, chodit na ošetřovnu by bylo zbytečné, víc než co udělal sám by Pomfreyová stejně udělat nemohla, a ve všech třídách, které dopoledne měl, zadal přepadový test z vědomostí všech ročníků, které absolvovaly. Jejich hmatatelná radost by se dala krájet jedině hodně ostrým nožem, a když se během hodin několikrát prošel třídou, bylo to jako brodit se bahnem zlosti.

Jak nádherně opojný pocit, který mu zvedal náladu a nejen jemu, i jeho malé se to podle všeho líbilo v těch několika chvílích, kdy byla vzhůru, aby se překulila nebo přesunula do pohodlnější polohy předtím, než opět usnula. Navíc, nejen že ho to těšilo, ani nemohl nic jiného dělat, protože mluvení opravdu bolelo. Bylo to, jako kdyby mu někdo probodl rozžhavenou jehlou horní ret a kousek nosu, to ani nemluvil o bolavých nohou, zádech a neskutečné, skoro až nepřekonatelné chuti na kiwi se sýrem, nejlépe plísňovým.

Během přestávek se potom sháněl po Potterovi ve všech chodbách nejblíž k ušebně Obrany a nenacházel. Začínalo ho to skutečně a upřímně štvát na tu nejvyšší míru. Nemohl se zbavit myšlenek a hlavně představ mladého Nebelvíra, jak se někde schovává ve skleníku s Weasleyovou, s hlavou v jejím nevzhledném poprsí a rukou v jejích kalhotkách. Přepadalo ho chvění žárlivosti klouzající po zádech nahoru a dolů jako čísi ruka. Věděl, jak moc hloupé a nelogické to je, to však neznamenalo, že si může pomoct a necítit to.

Jeho žárlivá zlost vyvrcholila těsně před obědem, když kráčel, už pomalu s rukou zamyšleně složenou na břiše, chodbou k jídelně a uviděl Pottera sedícího ve výklenku. Mladou Weasleyovou měl mezi koleny, opírala se mu o hrudník zády a on ji jednou rukou podpíral v intimním objetí. Nejhorší na tom byla ta přirozenost, se kterou je všichni obklopovali, Weasley, Grangerová a Longbottomovi. Uvědomoval si díky tomu, že přesně takhle si každý, včetně Pottera, jeho život představuje, v kruhu přátel s Weasleyovou po boku, rozhodně ne vedle Severuse Snapea, těhotného čtyřicátníka.

Bylo tak frustrující si uvědomovat, nakolik stojí o Potterovu přízeň přes to, čím ten kluk byl a jak se choval, nehledě na všechno, co ho činilo ve skutečnosti nedostupným. Proto se nesnášel za to, jak se rychlým krokem, v mezích svých omezených možností samozřejmě, vydal k jejich partě a stanul sotva půl metru za Grangerovou.

Ani nepromluvil a už se k němu zvedly brýlemi zvětšené zelené oči, které se na krátký okamžik příznačně zaleskly, jako kdyby nahlédl někam do dálky. Potom Potter sklouzl z kamenného výklenku, celkem neuctivě přitom Weasleyovou odsunul stranou a vykročil kupředu s rukou nataženou.
„Tvo-aše tvář,“ řekl tím zastřeným hlasem, jaký obvykle míval, když se nedokázal ovládnout a prostě léčil. Jeho kamarádíčkové mu, docela rozumně, uhnuli z cesty, ale uhnul před ním i Severus.
„Pottere,“ zasykl zlobně, dostal ho tím trochu z transu, „hledám vás už od rána. Na snídani jste nebyl, na chodbách nejste... Kde jste byl?“

Snažil se, opravdu a upřímně se snažil, aby jeho hlas nezněl moc příkře, naopak se z něj stal tichý sykot, který donutil Pottera se začít mračit.
„Byl jsem...“
„Šli jsme brzy na snídani a pak jsme se učili, pane profesore,“ odpověděla za něj Weasleyová, nebo ho spíš přerušila uprostřed slova a podle toho, jak se po ní mladík ohlédl, se mu to ani trochu nelíbilo.
„Mlčte, Weasleyová, vás jsem se na nic neptal!“ štěkl jejím směrem, až se trochu stáhla. Vážně nechtěl být tak strašně nepřátelský, bylo to podezřelé, když takový byl. Jistě, nesnášel zejména všechny ty, kteří tu s ním teď stáli, ale vždy měl své hranice, za které své nepřátelství neprojevil.

„Je to tak,“ řekl Potter stále obrácený k Weasleyové, načež se pomalu otočil zpět. „Pomůžu vám s tím obličejem.“ Nebyl to návrh, bylo to spíš konstatování.

„Tady ne,“ neodmítl ho, jenom nemínil dělat před studenty šaška, když byla učebna mudlovědy jen kousek přes chodbu. Obrátil se, ale přesto samozřejmě uslyšel Weasleyho jak promluvil. Bylo to, jako kdyby si ten kluk myslel, že ho těhotenství ohlušilo.

„Dneska je extra nepříjemný, viděli jste to?“ obrátil se na ostatní. „Slyšel jsem, že prý všem žákům zadal velký přepadový test a to úplně bez přípravy.“
„Ano, od toho je to přepadový test,“ připomněla mu Grangerová.

Co jí na to kdo případně odpověděl, Severus už neslyšel, ani slyšet nechtěl, vešel do učebny a zavřel za sebou dveře. Okamžik na to se opět otevřely, jak dovnitř někdo vstoupil. Obrátil se k němu a viděl Pottera, který už měl zase ten svůj výraz, jak se k němu opět blížil s nataženou rukou. Tentokrát už neuhnul, naopak se trochu sklonil, aby se k němu nemusel tolik natahovat a nechal jeho ne příliš velkou ruku spočinout na své tváři.

Byl to teplý dotek, teplejší než prostý kontakt kůže s kůží, a naplněný vibrující magií prostupující mu do puchýře na rtu. Úleva byla okamžitá, tak jako pokaždé. Bolest, pnutí, pálení, pocit rozžhavené jehly v mase, to vše zmizelo během jediného okamžiku a navíc mu ten příjemný uklidňující pocit tepla klouzal po těle a zbavoval ho i ruky nervozity v zádech. Léčitelské schopnosti ovlivňující podle všeho i mysl pacienta snadno překonávaly veškerou duševní disciplínu, ne že by ji v poslední době měl nazbyt, a rozprostíraly mu po mysli klid.

Zmizel přesně ve chvíli, kdy ucítil na svých rtech vlhký dotek, to když ho Potter nestydatě políbil přímo v učebně.

Prudce uhnul hlavou dozadu a zamračil se do tváře mladíkovi stojícímu na špičkách a jen tak pro balanc se mu opírajícího o ramena. Tlaku rukou na těle by si ani nevšiml, kdyby je neviděl spočívat na svých ramenou.

„Gratuluji, Pottere, právě jste chytil herpes, pokud už jste ho dávno nedostal od Weasleyové,“ zamručel, ale dál už se neodtahoval. Ani nemohl, protože Potter ho s překvapivou pevností a rozhodností objal kolem krku a kolem pasu a přitáhl k sobě tak blízko, jak jen to bylo možné. Nemohl ani nechtěl se ze stisku vyprostit.

„To by nebyla velká cena za možnost tě líbat,“ podotkl Potter, načež se znovu natáhl pro polibek.

Neměl to dělat, stát tu a nechat se líbat, ale udělal to, ba co víc, položil mladíkovi ruce na boky.

Zatracený, prokletý Harry Potter, proti kterému se dalo jenom obtížně bojovat, ale přesto dalo. Odhodlaně ho pustil a ustoupil dozadu mimo jeho dosah, obě ruce složené na břiše. Takhle ho snad už znovu nebude líbat, pokud se ovšem nerozhodne, že je zábavné honit Severuse kolem stolu, který měl nebezpečně blízko za zády.
„Co je?“ zeptal se Potter, obočí přiblížená v zamračeném výrazu k sobě.
„Nic. Jen na vás čekají vaši přátelé a vaše dívka, měl byste se k nim vrátit,“ řekl odtažitě, i když cítil opak. Prostě ho to k Potterovi nezdravě a hlavně podivně táhlo, což už akceptoval jako vlastní selhání a proklel se za to tolikrát, že znovu už by to prostě nemělo smysl. Vždyť právě proto tu teď stál.
„Na tom nezáleží, počkají a Ginny určitě taky.“
„Ale jistě, na vás přeci všichni čekají, nikdo netouží po ničem jiném, než být ve společnosti Harryho Pottera,“ řekl uštěpačně.

„Co to zase je? Ty se na mě kvůli něčemu zlobíš?“ ptal se Potter jako naprostý hlupák.

„Ne,“ odsekl, co také mohl jiného říct. Vyznávat se tu ze své nesmyslné žárlivosti, vždyť to by bylo trapné a ponižující.
„Je to snad kvůli Ginny?“ učinil mladý Nebelvír bleskový objev. „To proto na mě pořád tak štěkáš? Během naší debaty jsi ji zmínil už dvakrát a to tu nejsme ani pět minut. Protože jsem se s ní ještě nerozešel, jak jsi chtěl? Nechápeš, že to není tak snadné,“ vymlouval se, nahlížejíc na Severuse zpoza brýlí jako naprosté neviňátko, dokonce snad s ublížeností, že se k němu nechová jako zamilovaný puberťák, jak to nejspíš dělá Weasleyová. „A říkáš mi 'Pottere'. Proč mi vůbec po tom všem říkáš 'Pottere'?“

„Je to vaše příjmení a já jsem váš profesor, tak to prostě chodí. My dva nejsme přátelé, abychom si říkali jmény,“ zpražil ho slovy i pohledem, bez valného účinku, jedině se mu tak dostalo odpovědi v podobě prudkého rozhořčeného zakroucení hlavou.
„Bych řekl, že nejsme přátelé, spali jsme spolu!“

„V tom nevidím žádný argument. Měl jste sex už s kdekým, například s Weasleyovou,“ zmínil ji už potřetí, to vážně nechtěl, jenže když ono se mu její jméno se vztekem dralo na rty.

„S Ginny jsem nespal, jenom mi ho vykouřila,“ vznesl argument, který Severuse skoro rozesmál, když ho slyšel.

„Ale ovšem, protože jak známo, orální sex je už stovky let nejběžnějším způsobem pozdravu a mít s někým sex znamená úplně něco jiného,“ protahoval posměšně, hlas ztišený na hranu slyšitelnosti a trochu se přitom předkláněl dopředu.

Jak na sebe s Potterem hleděli a vzájemně se měřili, dítě v jeho břiše se probudilo k životu a nespokojeně se začalo projevovat jak magicky, tak fyzicky, když se nejspíš otočilo hlavou úplně na druhou stranu a pořádně Severuse nakoplo. Bezděky si na zasaženou část břicha přitiskl pevně dlaň, ale z mírně zrudlého Harryho nespustil oči.

„Co děláme spolu my dva je jiné, než co kdy bylo mezi mnou a Ginny. V našem případě je to... sex, ale s ní nebyl,“ vyjevil další naprosto stupidní argument.

Tentokrát už se nebránil opovržlivému uchechtnutí jdoucímu mu z hlouby hrdla a uražené ješitnosti. Jistěže věděl, že se Potter s Weasleyovou nerozejde, proč jinak by mu to také dával za podmínku, jen nepočítal s vlastní slabostí vůči mladému Nebelvírovi. Ano, přesně tady ležela pravda, prostě se nechal nachytat na Potterovo podivné vtíravé charisma hrdinství a dominance, které mu na dlouhé tři týdny zaslepilo mozek. Mohlo to být horší, hlavně že teď už prohlédl.

„Jak myslíš,“ odpověděl ledově a zklidnil se, dočista a úplně, na což zareagovala i jeho dcera a přestala sebou házet, nejspíš zase skoro uchlácholená k spánku.

Potter se zamračil, přemýšlivě, až bylo skoro vidět, jak se jeho zrezlé soukolí uvnitř hlavy pohybuje závratnou rychlostí jednoho zhoupnutí kyvadla za hodinu.

„Ty se na mě kvůli Ginny ale pořád zlobíš.“ Nebylo to obvinění ani sebeobvinění, jenom prohlášení.
„Nezlobím se, nehledě na to, že je to v mém případě opravdu hloupé přirovnání.“
„Mám ti vyčarovat zrcadlo, aby ses viděl, jak se tváříš?“

„Špatně interpretuješ, co vidíš, když si myslíš, že mám zlost,“ spustil ruce uvolněně podél těla, jeho zloba byla uzavřená hluboko v mysli. „Naopak jsem klidný, když jsem si konečně uvědomil, kde jsem udělal svou pošetilou chybu. Na pár minut jsem si myslel, že jsi něco víc, ve skutečnosti jsi prostě jenom obyčejnej chlap. Nic víc, nic míň, tvůj hrdinský komplex ani léčitelské schopnosti na tomto faktu nic nezměnily.“

„To má zase znamenat co?“ rozhodil Potter nechápavě rukama, ani se tak nezlobil, jako byl zmatený.
„Myslíš si, že takové chování neznám?“ složil si ruce na prsou a ohrnul znechuceně ret. „Ty řeči, že svou ženu nebo přítelkyni opustí, jen co nastane vhodná doba a bude připravený? Jsou to lži, které my muži říkáme milencům a milenkám, abychom si udrželi jejich přízeň, zatímco se na veřejnosti ukazujeme se svými právoplatnými partnery. Lidmi, které pro nás všichni ostatní schvalují a vidí nás po jejich boku rádi. Zatímco normální chlap si najde hloupou dlouhonohou blondýnku, ty jsi natolik zvrhlý, že sis našel těhotného muže. V tomto případě se ve tvém primitivním mozku utvořila domněnka, že si nechám něco trvale namlouvat, protože jsem tak nežádoucí, jako je ta blondýna tupá. Ale to se mýlíš,“ popošel kousek blíž. „Možná nevypadám dokonale přitažlivě jako ty, ale nejsem zoufalec vítající milosrdný sex, naopak jím pohrdám.“

Řekl svoje, byl čas pro dramatický ústup ze scény, o který se také pokusil, ale Potter mu to nedovolil, když mu opět zastoupil cestu se zamračeným výrazem ve tváři.

„Tak to ne. Takhle ode mě odcházet nebudeš!“

Byl překvapen, když ho vzápětí Potter znovu políbil, tentokrát daleko tvrději. Skoro by si myslel, že to při jeho léčitelství není možné, ale jak se zdálo, s tímhle jeho moc neměla naprosto žádný problém. A bohužel část jeho samého také ne.

S rezignací se uvolnil v pevném objetí a nechal Pottera, aby ho líbal. Bylo to příjemné, teplé a podivně něžné a uspěchané, prostě zatraceně nebelvírské. Na to, aby ho od sebe odstrkoval, to bylo nejen příliš příjemné, ale hlavně na to prostě neměl sílu. Duševní i fyzickou.

„Není nikdo jiný jako ty,“ zamumlal Potter, když oddálil své rty. Jeho teplý dech pohladil Severuse na čelisti a uchu, jak se k němu naklonil.

Povzdechl si.
„Jistě. Jsem jedinečný parchant,“ neodpustil si trochu ironie. „Nemluv se mnou jako s hloupou hroutící se těhotnou milenkou,“ požádal ho a zlehka sundal jeho ruce ze svého obličeje, ale neustoupil stranou. Neměl se k přerušení jejich fyzické blízkosti, přestože si ji sám nezvolil. Podivně dokázal Pottera u sebe tolerovat lépe, než málokterého jiného člověka.

„Promiň, nebudu, ale jsme v pohodě?“ vytáhl tázavě obočí.

Přikývl, jak by také mohl odpovědět jinak, když se na něj Potter zrovna takhle díval.
„Přijdu zase večer a budu se na tebe zbytek dne těšit,“ řekl hlubším hlasem, než míval normálně, vlastně tak mluvil při těch několika příležitostech, kdy spolu měli sex, a znovu Severuse zlehka políbil na rty.

Odpověděl mu, zvedl ruce, aby ho objal, když se mu za zády ozvalo pípání, které mladého Nebelvíra doslova vyděsilo. Uskočil stranou, jako kdyby ho někdo bodl, dokonce sáhl po hůlce.

Ušklíbl se a skoro obrátil oči v sloup, když měl být opatrný, nikdy nebyl, zato v okamžicích, kdy byl v bezpečí, projevoval velkou ostražitost.

„Klid, Pottere, to je jenom budík. Nejspíš se ho někdo pokoušel nařídit a nezadal správně čas,“ chlácholil ho, jak jinak spíš kysele než skutečně uklidňujícím tónem. Obrátil se a sebral z nejbližšího stolu blikající plastovou krabici se svítícími čísly vepředu. Dělala hrozný hluk, blikala a dokonce se mu v ruce chvěla. Digitální budík nikdy nevlastnil, ani s ním neuměl zacházet, ale zřetelné tlačítko „off“ mu jasně napovědělo, co má zmáčknout. Ze zkušeností s jinými mudlovskými přístroji tlačítko chvíli držel, dokud se budík nevypnul.

„Tady,“ hodil po Potterovi budík, který ho svou zkušenou rukou chytače chytnul. „Nejhrůzostrašnější předmět v dějinách, zvláště nenáviděný studenty ve zkouškovém období a merlinžel na něj neplatí ani jedna z Neodpustitelných. Mudlovský digitální budík.“

Sledoval, jak ho mladík poněkud rozpačitě převalil v ruce, na tváři se mu přitom udělal ruměnec a potom schoval svou napůl vytaženou hůlku zase zpátky do kapsy.

„Jasně, jsme tu vlastně v učebně Mudlovědy,“ oznámil, jak už to měl každý z Nebelvíru ve zvyku, naprosto zřejmou věc, přičemž se kolem sebe rozhlédl.

„Bystrý postřeh,“ ušklíbl se.

„Já jen netušil, že tu jsou... to je všechno elektronika,“ podivoval se, klouzaje pohledem po věcech ve svém okolí.

Následoval jeho pohled, kam směřuje a poprvé po docela dlouhé době viděl takové věci jako rychlovarnou konvici nebo toustovač. Také tu byl topinkovač, přesně takový starý, jaký si pamatoval ze svého dětství a další budíky. Nikdy sem nechodil, vlastně byl uvnitř poprvé za celou dobu, co učil v Bradavicích, jen několikrát stál na prahu nebo nahlédl otevřenými dveřmi, když procházel chodbou. Nepotřeboval sem chodit, co se tu učili, znal nebo byl dost schopný prostě odhadnout, jak mudlovská elektronika funguje.
„A ten budík byl funkční. Myslel jsem, že v Bradavicích nelze používat elektřinu,“ dodal Potter na vysvětlenou, kdyby byl čirou náhodou tupý a nepochopil, co tím míní.

„Nelze tu zavést elektrický proud, ten by byl magií hradu příliš rušený. Přístroje, co potřebují velké množství proudu, funkční nejsou, ale budíku stačí tužkové baterie, které do školy přinesou v olověných bednách. Olovo totiž stíní magii, proto je také na zdejších stěnách nátěr s vysokou příměsí olova,“ vysvětloval to nerad, obtěžovalo ho to, nebyl knihovna, aby si k němu někdo chodil pro poučky, které by měl znát automaticky. „To vás opravdu nikdy nic neučí nebo jste prostě jenom tak líný otevřít knihu?“
„Nejsem líný. Možná to učí v Mudlovědě, ale já tam, stejně jako většina mudlorozených, nechodím,“ trochu odsekl Potter. „Stejně nechápu, jak by mohlo olovo stínit magii, tedy vím, že chrání třeba proti radiaci, ale...“

„Magie je jako radiace, dokonce je pro mudly měřitelná, ale dle platných mezinárodních úmluv nesmí mudlové dávat do prodeje ani používat přístroje, které by zachytily magickou 'radiaci',“ řekl nadneseně. „Neradi tu smlouvu podepsali, spekulují, že je pro ně magické záření nebezpečné, ale v míře, v jaké se vyskytuje ve světě, je neškodné. Nehledě na to, že jejich stavby a přístroje obsahují tolik olova a některých dalších slitin částečně stínících magii, že se k nim ve velkých městech ani nedostane. Proto také čarodějové žijí v uzavřených čtvrtích nebo se vůbec obrovským městům vyhýbají. Slabým čarodějům nedělá stínění magie dobře.“

„Nemyslím, že je to tak zlé, vidím stopy magie i ve většině mudlovských věcí a ve všech mudlech. Nepatrné, ale jsou tam, jen snad... jednou jsem se setkal s něčím, co jsem neviděl... jeden z Hermioniných šperků,“ zamračil se zamyšleně.

„Nejspíš bude ze slitiny stínící magii. Grangerová by ho vůbec jako čarodějka neměla nosit, je to jako obalit si ruku nebo krk alobalem a vyjít na sluníčko. Magie pod ním...“

„... se začne přehřívat, já vím, však jsem jí to taky řekl,“ doplnil za něj s malým úsměvem. „K něčemu moje schopnosti přeci jen jsou,“ dodal významně s trochou pýchy. „Ale to je jedno, jen jsem tím chtěl říct, že se mudlové nemají čeho bát.“
„Teoreticky, ale opravdu hodně teoreticky, mají,“ nesouhlasil. „Kdyby došlo k plnému otevření některého z magických hřídel, skutečně by tím byl mudlovský svět ovlivněn. V mnohých tvorech i lidech by vystavení tak obrovskému množství magie, ještě trvalému, mohlo zažehnout magickou podstatu a jistě by se drasticky zvýšil počet mudlorozených čarodějů,“ opravil ho, to byla nejspíš nemoc z povolání.

„Tvořitelka Země otevře ústa a vdechne všem čarodějům na světě jejich plnou moc a všem mudlům uvědomění,“ řekl Potter.

Tázavě pozvedl obočí, o čem to zase plácá.

„Pověst o Albionu. Magie se dostane na svět a nakopne čaroděje i mudly. Když si vezmu, koho čekáš,“ shlédl s úsměvem na jeho břicho, „už mi nepřijde tak nepravděpodobné, že by se nějaké takové zřídlo otevřelo.“
„Jistěže, moje dítě ještě v plenkách naběhne do středu Stonehenge, nejaktivnějšího magického zhřídla v Anglii, vykope díru a vypustí na svět čistou magii. Posloucháte se někdy, jak směšně zníte? Otevřete uši nebo si svá slova řekněte v duchu, než je vypustíte z pusy,“ zchladil ho uštěpačnými slovy. Nechtěl poslouchat další jeho tlachání o Albionských pannách, dokud se na něj ta pohroma nevyvalí z novin nebo z veřejného mínění, nebude to řešit. Rozhodně ne dřív, než Pán zla padne nebo vyhraje. K problémům musel přistupovat postupně a hlavně až ve chvíli, kdy se problémy skutečně stanou, jinak by se zbláznil.

„O tomhle už jsme mluvili. Já si myslím svoje a ty si myslíš svoje, nebudu se s tebou o tom hádat,“ zamračil se na něj Potter. „A vážně; můžeš mi přestat říkat 'Pottere', když jsme spolu sami? Vadí mi to.“

Byl přerušen klepáním dřív, než stačil odseknout, že si mu bude říkat, jak chce. Nejspíš moc zaváhal, než se rozhoupal k činu nebo by se k němu nakonec ani nerozhoupal, nevěděl. Když šlo o Pottera, přestával v poslední době uvažovat zcela soudně a logicky, jen netušil, jestli za to může vliv jeho dítěte nebo on sám.
„Tvoji kamarádíčkové na tebe čekají,“ podotkl a kývl hlavou ke dveřím.
Potter se po nich ohlédl, jako kdyby za nimi mělo být něco nepříjemného, ba až nebezpečného, načež si dlouze povzdechl. Trochu útrpně jak se zdálo, potom se zase obrátil k Severusovi.
„Někdy mi hrozně lezou na nervy, dneska zejména. Blíží se Valentýn a všichni chtějí vědět, co zázračného Ginny koupím a Ron zase chce poradit, co má koupit Hermioně. Jako kdybych já zrovna věděl všechno o vztazích. Já!“ zdůraznil poklepáním na hruď.

„Mně to říkáš, proč?“ tázavě pozvedl obočí. Vážně ho ani trochu nezajímaly Potterovy pubertální problémy, zvláště pokud se týkaly Weasleyové, jejíž jméno mu pořád zvedalo krevní tlak pokaždé, když ho slyšel a připustil si, že to nebude samotnou skutečností, že patří mezi zrzavé hlavy.

„Nevím, jen tak, někomu to říct chci a taky... co ty chceš k Valentýnu? Prostě mi to řekni a já ti to obstarám, jako třeba knihu, lektvar, kytku, něco pro mrně? Prosím, ať nemusím nic vymejšlet, jedině tě tím zklamu,“ zvedl k němu škemrající zelené oči.

„Viděl jsi mě někdy slavit Valentýna?“ zavrčel. „Nejsem Brumbál, nepobíhám tu každý rok v květovaném hábitu, s obrovským srdcem na hrudi a s růžovými vousy. Nechoď o Valentýnu ven a nenech se tím pádem zabít, to mi ke spokojenosti stačí.“

„Jsi levný... přítel,“ bylo vidět, že neví, jaké správné slovo použít, ale nakonec se s tím popasoval relativně dobře. „Musím... promiň.“
Nedalo se to považovat za rozloučení, spíš to bylo jenom ledabylé mávnutí rukou, potom už se Potter protáhl ven jen z části otevřenými dveřmi a zaklapl je za sebou. To si snad myslel, že tu hodlá Severus byvakovat nebo co?

Rozmrzele vyrazil na chodbu a ve dveřích se zastavil. Sledoval pohledem Weasleyovou, jak se vedla s Potterem za ruku. Musel říct, že kdyby to Potter opravdu výhradně předstíral, šlo by mu to až nebezpečně. Naneštěstí pro něj to nebylo ani tak opravdové předstírání jako obvyklé lhaní, jakého se skutečně dopouštěli všichni muži.

Vyšel ze třídy a jen se střetl pohledem s Brumbálem, který ho hned pozdravil širokým úsměvem. Starý ředitel předstíral hodně věcí, nejčastěji pokud tím mohl něčeho dosáhnout, ale jeho zájem o Severusovo zdraví a o dítě byl opravdový. Tím si byl jistý.

Pokynul mu hlavou a vykročil chodbou pryč. Měl toho hodně k přemýšlení.

 

°°0°°

 

Severus měl pravdu, nemohl dál pokračovat v tom, co tak neopatrně a bez přemýšlení začal. Neměl právo Ginny dál klamat, zejména když podle všeho vkládala do Valentýna velké naděje. Ona se snažila, upřímně se stále pokoušela je udržet spolu. Cítil to z jejího chování, které už nebylo ani z poloviny tak dotěrné jako spíš nadějné. Předstírat před ní a lhát jí bylo to nejhorší, co kdy ve svém životě udělal. Kdyby snad jeho pocit viny byl třeba ještě navíc podnícený léčitelským já, jenže tomu to bylo evidentně úplně ukradené a víc ho zajímala Nevillova popálená ruka.

S povzdechem dosedl na své místo, prostě se po kamarádovi natáhl a položil mu ruku na jeho zešedlý obvaz – to se snad už takhle po ránu stačil zašpinit od hlíny? Protože včera rozhodně ruku zraněnou neměl.

Ani už neuvažoval nad tím, co dělá a nevšímal si, jak se na něj Neville vděčně usmál, přidávaje poděkování. Stejně neměl na výběr, rozhodně by se pořádně nenajedl, kdyby měl půl metru od sebe někoho zraněného.

I když ne že by mu dnes osud přál mít klidnou snídani, to by nesměly přiletět sovy s Věštcem, na jehož přední straně byl obrovský, zářivý, podtrhlý a blikající nápis. Vyprskl na něj kávu, přestože to ani nebyly jeho noviny, ale vedle sedícího Rona, který se po nich právě natahoval. Neměl šanci, Harry je drapl jako první.
„Co to do.... háje je?!“ Opravdu sprostou nadávku udržel v puse jen s obtížemi, zvláště když četl další text.

Kašlal na to, co říkala Holoubková o něm, stejně už si spousta lidí dávno myslela, že nic nedělá a pravděpodobně by měl bez přípravy naběhnout Voldemortovi do sluje ho porazit. Daleko víc ho popuzovalo, jakým způsobem se tam vyjadřovala o Snapeovi.

Úplně ze začátku to nebylo tak zlé, Holoubková jen mluvila o staré věštbě a pověsti, že by Albionská panna měla přinést mír na svět. Potom ale začala rozebírat způsob, jakým Severus k dítěti přišel stejně jako otce dítěte a původ samotného lektvaristy, který byl podle reportérky Denního věštce značně nejasný a pofiderní. Nezapomněla zmínit, že se jí podařilo dohledat pouze Snapeovu matku, jakousi Eileen Princovou, ale otce ne. Díky těmto všem nejasnostem vzápětí vyjádřila názor, že možná Severus všechno připravil, aby měl zajištěnou moc a vůbec žádnou Albionskou pannu nečeká. Tedy samozřejmě to neřekla naplno, ale bylo to z jejích slov znát, čímž si zároveň protiřečila a už vůbec se k tomu nehodila její výzva, aby se k tomu Severus veřejně vyjádřil.

Zvedl hlavu od novin a skoro se srazil s Ronovou tváří, jak blízko vedle něj kamarád stál, nahlížeje mu přes rameno na článek. Uhnul stranou a rozhlédl se po Velké síni, jak to ostatní berou. Přesně podle očekávání, hučelo to tam, lidé si ukazovali na Severuse a vrhali na něj kradmé pohledy.

Lektvarista seděl s kamennou tváří a usilovně krájel své uzené. Ten nebohý kus masa to jistě teď odnášel za obličej Rity Holoubkové.
„Holoubková, zdá se, zapomněla na sklenici,“ zamumlala Ginny nad svými novinami.

„Hlavně jak se to k ní vůbec dostalo?“ hodila Hermiona noviny na stůl. „Já své zápisky pojistila před čtením tak jako vždycky a u stolu v Prasinkách jsem použila repelentní kouzlo. Ani hmyz by nic nezaslechl.“
„Ale kouzlo proti odposlechu jsme nepoužili,“ připomněla jí Ginny zamračeně. „Nebo spíš ne dost silné, takové úplně obyčejné.“
„Někdo nás tam musel špehovat, jinak není jasný, jak se to mohlo dostat ven,“ přitakal Ron.
„Super! Výborně, protože jsme neuměli držet jazyk za zuby, Snape teď z toho bude mít stres. Víte vy, jak takové rozčilování škodí dítěti?!“ zagestikuloval novinami. „Narušuje to jeho vývoj, zasévá zlobu do jeho magie. U mužského těhotenství to určitě bude ještě silnější. Holoubková by si zasloužila zavřít někam, dokud nezčerná.“
„Jo, jenže jak jsi říkal, je to i naše vina,“ podotkla Hermiona. „Měli jsme být opatrnější.“
„To neřeší fakt, kdo v tý hospodě byl krysa,“ řekl Ron.
„Není to už jedno, brácho? Prostě to napráskal první host, co kolem prošel a zaslechl nás,“ odvětila mu Ginny.
„Normanová!“ vydechl, když se mu při kamarádových slovech vynořila na mysli vysoká černoška, Tinina matka.
„Tina?“ zopakovala Hermiona nedůvěřivě. „Podívej, Harry, já vím, že je dobrá ve famfrpálu a podivně si rozumíte,“ - Ginny po jeho boku vydala podivný zvuk podobný zaskřípání zubů - „ale ona je trochu... jednodušší. Obávám se,“ podívala se po Tině luštící noviny o pár míst dál, „že by jí hned tak nedošlo, co vyslechla za informaci a taky jí moc nezáleží na naší politice. Vlastně jí nezáleží vůbec na ničem vyjma famfrpálu, co jsem tak zaslechla.“
„A je to lesba,“ dodal Ron, přičemž si od všech vysloužil nechápavý pohled. „No... jen jsi shrnovala jaká je, tak jsem... zapomeňte na to.“
„Fajn, Tina možná není geniální,“ uznal, bylo zřejmé, že je přinejmenším neschopná se naštvat, „ale já nemyslel ji. Měl jsem na mysli její matku. Byla celou dobu u vedlejšího stolu a divně na nás koukala. Kdo ví, co ona je zač.“

„Neříkala Tina, že je úřednice na Ministerstvu?“ vydoloval Ron z paměti údaj, který měl ve své podstatě taky, jen věděl pouze to, že je její matka sekretářka. „Nevíš?“ obrátil se na svou sestru.
„Netuším, nikdy jsem se s ní moc nebavila,“ odvětila Ginny.
„Mě říkala, že je sekretářka a já si dokonce myslel, že je mudla, kdybych ji nepotkal v Prasinkách, myslím si to dál,“ střelil pohledem po mračící se spolužačce.
„Zeptáme se Tiny na její matku,“ navrhla Ginny.

„Neodpoví, nikdy o ní nic neřekla, jen krčí rameny a říká, že netuší,“ upozornila ji Hermiona na známou pravdu.
„Každej přeci ví, co dělají jeho rodiče,“ řekl Ron.

„Já nevím, ale já třeba přesně netuším, co táta dělá. Vím, že pracuje na odboru pro kontrolu zneužívání mudlovských vynálezů a znám všechny jeho historky, ale kdybys mi dal do ruky lejstra, co s sebou nosí domů, nechápala bych na nich ťuk. Taky bych řekla, že je jenom sekretářka,“ odpověděla mu na to jeho sestra.
„Já taky vůbec netuším, co strýc Vernon dělá, a dostal bych pár facek, kdybych se vyptával,“ podotkl zamyšleně, ani si neuvědomil, co řekl, dokud neucítil, jak se na něj dívají. „Obrazně řečeno,“ dodal rychle, ne že by je tím nějak viditelně utěšil.

Stále se na něj divně koukali, takže pro jistotu nasadil naprosto neškodný výraz, který už měl tak dobře propracovaný. Těžko říct, jestli mu to spolkli, alespoň ale nepokračovali v žádném vyzvídání.

„Když nám o ní nic neřekne její vlastní dcera, co můžeme vyzvědět a jak zjistit, jestli to byla ona, kdo to napráskal Holoubkové?“ zeptal se Ron jen tak do prostoru.

Měl samozřejmě pravdu, stejně jako Hermiona, která mu vzápětí odpověděla, že opravdu dost stěží, pokud by se někdo nevloupal do ministerské kartotéky a pak také dodala, že na Holoubkovou si ještě posvítí. Dobře to slyšel, ale ne úplně vnímal, protože jeho pohled upoutal odcházející Snape.

S přimhouřenýma očima ho sledoval.

U něj bylo někdy obtížné zjistit, jestli někam plachtí naštvaně nebo prostě jenom tak, teď když plachtit nemohl, se to zdálo ještě těžší. Vypadalo to, že je naštvaný, kdo by také nebyl, když by ho někdo přetřásal v novinách, ale byl naštvaný tím vnitřním způsobem, kdy budou mít všichni kolem peklo. Měl by za ním jít, i to zvažoval, jen mu vytanulo na mysli, že se zase budou jenom někde stíhat po chodbách a schovávat v učebnách, aby si mohli spolu promluvit a stejně si přitom zase vjednou do vlasů. Ne, bezpečnějším a klidnějším místem pro ně dva byly Severusovy komnaty, kam mohl zcela po právu a jako jeho Léčitel zajít bez toho, aby si toho všímali třeba jeho kamarádi nebo jiní profesoři. To bylo fajn.

Kdyby věděl, co ho přes den čeká, nejspíš by přeci jen za Severusem zamířil.

Ani se pořádně nestačil nasnídat, když za ním přišli první spolužáci. Většinou chtěli znát jeho názor na článek, odbíjel je neurčitým, že on o tom vůbec nic neví, anebo že je to lékouzelnické tajemství, které nesmí vyzradit. Potom co opustil Velkou síň a zamířil v doprovodu přátel k učebnám, se vynořilo pár zbabělců, kteří po něm zezadu pokřikovali, že je neschopný, bojí se Voldemorta – přitom ani nevyslovili jeho jméno – a měl by raději zalézt někam do díry.

Ron po nich vystartoval skoro hned, jeho přebujelé ochranářské pudy zapůsobily a Ginny začala štěkat hned vzápětí. Jen s vypětím sil a s Hermioninou pomocí dva rozvášněné Weasleye dokázali odtrhnout od počínající hádky. Povyk, co udělali ti dva, stačil k odrazení všech ostatních, až na jednoho posměváčka ze třetího zmijozelského ročníku, který se mu pokusil do otevřené brašny hodit bombu hnojůvku. Zavčas si ho všiml, chytl jeho ruku a hnojůvku mu sebral. Skončila vyhozená z okna, kde mohla neškodně vybouchnout a dotyčný malý chlapec byl v jeho moci.

Zbledlý a trochu vystrašený, přesto se snažící budit dojem hrdého Zmijozela, když se mu marně kroutil ve stisku. Pustil ho.

Evidentně tohle stačilo k umlčení ostatních, přestože chlapci nic neudělal. Všichni kolem celou tu půl vteřinu, než ho pustil, zadržovali dech. Dotkl se ho, on, Léčitel se někoho dotkl, aniž by ho chtěl léčit a ještě ve zlosti. Věděl, že v očích mnohých je to nebezpečné, v očích toho třeťáka určitě, protože uskočil stranou a mnul si své zápěstí, jako kdyby ho měl otrávené. Jako Léčitel jim mohl dotekem i ublížit, i když on by to nikdy neudělal, zvláště ne vůči dítěti.

Stačilo to ale k tomu, aby mu dali na zbytek dne pokoj. Více méně, samozřejmě že si pořád za zády šuškali, ale zmijozelští už si to nešli vyřídit přímo s ním a nikdo se nepřišel zeptat, co si o zprávě v novinách myslí.

Když jemu takhle nedali pokoj, neuměl si představit, jak je na tom Severus. Jistě, studenti by mu do očí nejspíš nic neřekli, ale za jeho zády... nebo jeho kolegové. Dělalo mu to velké starosti, tak hrozně moc by za ním chtěl jít a ochránit ho před dotěrnou veřejností, jenže byl uvězněný v učebních hodinách a rozvrhu. Mohl jenom co půl hodinu vytahovat své hodinky od Weasleyových, sledovat, kolik času zbývá do konce vyučování, ba co hůř, kolik času zbývá do jeho domluveného času, kdy chodil za Severusem. Kdyby alespoň kamarádi chápali, proč je tak hrozně nervózní, jistě uznali, že mít o Snapea obavu je přirozené za této situace, ale plně neporozuměli významu jeho obav.

Musel dokonce budit klidný dojem – nechápal, jak to dokázal – když čekal nad učením v nebelvírské věži, než bude konečně moci odejít. Potom už bral všechny schody po dvou a chodbou proběhl div, že se nesrazil s Hagridem, kterého sotva pozdravil. U Severusových dveří se klepáním nezdržoval, prostě vpadl dovnitř.

Zastihl tam proto Pomfreyovou uprostřed jejího lékouzelnického lamentování. Severus stál jednou rukou opřený o krbovou římsu, druhou držela Pomfreyová za zápěstí ve své ruce a evidentně mu měřila puls, podle toho, že svírala v druhé kapesní hodinky.
„Máte zrychlený puls a zvýšený krevní tlak. Velice vám to škodí, musíte si v klidu sednout nebo ještě lépe lehnout a odpočívat. Rozčilování ubližuje vám i dítěti,“ spílala mu dobrosrdečně.

„Já nepotřebuji odpočinek... Pane Pottere, to neumíte ani klepat?!“ vystartoval hned vzápětí na Harryho, jak to dělal pokaždé, když byl naštvaný.

Nevšímal si ho, raději zkontroloval jeho auru. Byla rozbouřená, přelévala se z místa na místo, jiskřila a rychle tepala. Reagovala na to i ta malá, ale kupodivu né tak silně, jak by se mohlo zdát, že je pravděpodobné, spíš jenom tak přizvukovala. Faktem ale bylo, že takové magické výbuchy nebyly pro nikoho dobré, zvláště ne pro těhotného člověka.
„Pane Pottere, jsem tak ráda, že už jste tu,“ vykřikla Pomfreyová a už byla u něj. „Prosím vás, řekněte mu z titulu Léčitele, aby si šel lehnout a odpočíval,“ po jejích slovech se od Severuse ozvalo znechucené odfrknutí. „Má opravdu hodně vysoký tlak a puls. Musí se šetřit, žádné rozčilování a stres. Postel je teď pro něj naprosto ideální místo, dokud se ten pokřik kolem jeho dítěte neuklidní.“
„Domluvím mu a uložím ho,“ přislíbil lékouzelnici.
„Nejsem malé dítě, nepůjdu na váš povel spát,“ zavrčel na ně Snape. „Zvláště ne 'dokud se ten povyk neuklidní', to bych musel v posteli strávit zbytek těhotenství, což rozhodně nemám v úmyslu. Nejsem smrtelně nemocný a cítím se momentálně dobře.“

„Vidím, že je dneska extra trucovitý,“ podotkl polohlasně k Pomfreyové, samozřejmě že ho Severus slyšel a zle se na něj podíval.
„To je, nechtěl si ani dát nohy na podnožku a studené hadry na kotníky, aby mu splaskly. Pořád mě vyhání a nebýt ředitelova nařízení, že se o něj mám postarat, nejspíš by se mu mě i vyhnat podařilo,“ přitakala zamračená lékouzelnice.

„Nemluvte o mně laskavě, jako kdybych tu vůbec nebyl, když stojím ani ne metr od vás. Já mám uši a velice citlivý sluch,“ syčel jí za zády Severus, nebylo mu to co platné.

„Dokážu ho udržet na gauči nebo v posteli. Díky, že jste se o něj postarala,“ vděčně se na lékouzelnici usmál.

„Jsem ráda, že mě sem pustil,“ odvětila. „Kdybyste mě potřebovali, zavolejte krbem, budu ve své ordinaci. Profesore Snape... pane Pottere,“ rozloučila se s oběma a opustila Severusovy pokoje.

Počkal, dokud nebyla lékouzelnice zcela určitě pryč a potom vykročil k Severusovi, aby se s ním přivítal. Takový zlý výraz, s jakým se setkal ani ne po dvou krocích už dlouho neviděl, leda tak například před lety v Chroptící chýši, když se lektvarista snažil zajmout Siriuse a nepovedlo se mu to.

„Ani se o to nesnaž, Pottere!“ zavrčel rozezleně. „Nebudu tu brečet a nestojím o tvoje patetické výlevy přízně, jakými mě pořád zahrnuješ. Opravdu mě nezajímá, jak moc mě miluješ, jak mě chceš chránit, jak nemáš rád Weasleyovou a všechny ty řeči kolem. Stejně nic nezmůžeš, tak neslibuj nemožné.“
Nadechl se a zase vydechl. Bylo mu jak líto, co Severus říká, tak ho to rozčilovalo, jenže nemohl dělat nic. Zlost umřela někde v jeho hrudníku, nebo se tam spíš zarazila a prostě nešla ven.

„Nebo snad ano? Můžeš mi pomoct s tímhle?!“ sáhl do koše položeného na stole, vytáhl z něj štos pergamenů a mrskl jím po Harrym. Samozřejmě že to nebolelo, papíry se mu jen neškodně odrazily od hrudi a on jich pár instinktivně chytl do hrsti.

„Pakáž! Kouzelnická spodina si dovoluje posílat mi dopisy! Vyhrožovat mi nebo po mně něco chtít. Kdo si myslí, že jsem? Jak si vůbec dovolují se takhle chovat?!“

Severusův vztek se s každým slovem násobil, teď začal chodit v kruhu. Ruku měl pevně ovinutou kolem břicha v gestu, které vypadalo, jako kdyby chránil svou malou dceru. Jeho magie jiskřila a tepala ještě silněji než před chvílí, na spánku mu vyrazil pot a dech měl tak rychlý, až to bylo vážně na pováženou. Harrymu instinkt velel zasáhnout, jakkoliv, léčitelská část varovala, že je lektvaristovo rozčilení nebezpečné, jenže on prostě nevěděl jak ho uklidnit. Normálního člověka by vzal kolem ramen, nejspíš, ale Severuse by to jenom ještě víc rozzlobilo.

„Kdybych se k nim dostal, všechny je otrávím. Je mi jedno za koho mou dceru považují nebo kým je, je to jenom dítě, moje dítě, a nikdo si nebude myslet, že by ji mohl využívat. Nikdo!“

Slyšel Severusovo lamentování, rozuměl každému slovu, ale nechápal, o čem to celé je. Zvedl jeden z dopisů, který se mu dostal náhodou do ruky, k očím, urovnal ho, protože byl pořádně zmačkaný. Někdo už s ním asi jednou mrskl nebo ho dost rozčíleně narval do krabice. Písmo bylo ale stále dobře čitelné, proto si mohl počíst dopis plný obvinění týkajících se Severuse a jeho dítěte. Podle člověka co ho psal, jistěže anonymně, k takovým urážkám by se nikdo nepřiznal, si Severus své těhotenství celé vymyslel, jen aby mohl potom rozhlásit, že čeká prorokované dítě a ždímat z Ministerstva peníze.

Taková nařčení ho rozzlobila, nejen proto, že nebyla pravdivá a ubližovala Severusovi, ale i z toho důvodu, že to zpochybňovalo i jeho slovo, kterým by se klidně pod těhotenství podepsal. Nehledě na to, že vůbec netušil, o jakých penězích z Ministerstva ten hlupák mluvil, když v kouzelnickém světě prakticky neexistovaly takové věci jako dávky na dítě nebo jiné sociální dávky. Drtivá většina kouzelnické populace byla zaměstnaná nebo chodila do školy, případně byla u někoho na učení, těch pár, co nemělo práci, byli pacienti u Munga nebo výjimky, o které se starala jejich rodina. Peníze od Ministerstva dostalo jen pár vyvolených, kteří opravdu neměli už ani na jídlo.

„To všechno jsou dopisy, které ti poslali úplně cizí lidé?“ zeptal se, jak si rychle uvědomil, hloupě.
„Ne, poslal jsem si je sám, abych před tebou mohl předvést hysterický záchvat zoufalého pláče a donutil tě tak konečně pustit Weasleyovou k vodě,“ zavrčel Severus sarkasticky. „Ano, jistěže mi je všechny někdo poslal a je to jenom pětina toho, co mi přišlo. To vše jenom od rána, jako kdyby lidé neměli v zaměstnání nic jiného na práci, než mi psát dopisy.“

Zamračil se na krabici, která stála na stole a musela být tedy nejspíš plná. Pětina, to znamenalo ještě hromadu dalších krabic plných podobných dopisů. Čeho tím lidé chtěli docílit?

„Mně nikdy nepřišel ani jediný, proč je tobě posílají?“ zeptal se jen tak mimochodem. „Jasně, chápu, Albionská panna je velká věc, ale já jsem Chlapec, který přežil, to bývala hodně velká věc.“

„Protože tvoje schránka je chráněná, ty hlupáku. Ještě než jsi nastoupil, Brumbál pojistil tvou schránku tak, že jiný dopis, než od lidí, co bys mohl znát, se automaticky přenese do zvláštní místnosti a sovy, které jsou od lidí, co neznáš, zase nesmí za tebou do Velké síně. Pro mě to udělal až teď, docela pozdě vzhledem k tomu, kolik už mi dopisů stačilo dorazit přímo sem,“ vysvětlil mu nabroušeným tónem, ale zdálo se, že se už trochu vyvztekal. Klesl dokonce na pohovku, ale rukou dál nervózně přejížděl po břiše.

„Počkat, kolik mi asi tak přišlo za dobu, co sem chodím, dopisů, o kterých nevím?“ nemohl se nezeptat, nijak zvlášť se mu nelíbilo, že by mu někdo zadržoval nebo dokonce četl poštu. Ani když by to byl Brumbál.

„Nesleduji tvou korespondenci, nezajímalo mě to a nezajímá, nejspíš tak pět až osm tisíc za těch sedm let,“ odvětil Severus a Harrymu poklesla čelist. „Nevím, proč se teď staráš o své dopisy, když já jsem zavalený potížemi. To je mi tedy ochrana, léčitelství a milenectví, když je pro tebe přednější tvoje vlastní blaho před mým. Skutečně pravý Nebelvír,“ vyprskl jako klackem vydrážděný kocour a skoro vyskočil z pohovky, tedy v jeho případě to bylo spíš vypotácení se na nohy.

„Hej, to není pravda, záleží mi hlavně na tobě!“ ohradil se dotčeně. Nemohl v tomto případě mlčet, protože si nepamatoval, kdy naposledy, pokud vůbec někdy, mu tak záleželo na něčím zdraví a bezpečí jako v případě Severuse a té malé. Tak to bylo, a jestli to byla láska, pak jeho slova, že lektvaristu miluje, byla naprosto pravdivá.

Kdyby jim tak věřil i ten, komu byla určena, jenže Severus jen vydal neurčitý podrážděný zvuk a obrátil se zády, ruku opřenou o hranu krbu jako předtím, když sem Harry vešel.

Zamračeně hleděl na jeho černě oděná a shrbená záda. Vypadal spíše podobný nějaké zkroucené soše vyzařující z nějakého neznámého důvodu hněv a opovržení, podobně jako to někdy dokázala divná moderní díla, co stávala v ulicích Londýna.

Pomalu udělal pár kroků kupředu až k mrzutému muži a potom ho pevně objal kolem břicha. Šlo to malinko ztuha, ruce neměl nikdy nijak moc dlouhé, ale zdárně se mu podařilo, když se hodně přitiskl na Severusova záda, vepředu proplést prsty. Cítil, jak se muž v jeho objetí napnul, dokonce se pokusil vytrhnout, jenže to mu nedovolil, jen ho ještě pevněji držel. Pod rukama vnímal magické chvění dítěte, v zádech pak vzrušené chvění. Byl to zvláštní kontrast, který mohl popsat jedině jako vysloveně příjemný. Možná, že poprvé to takové nebylo, teď už zcela určitě ano.

Přitiskl se ještě blíž a otřel slabinami o Severusův zadek. Tohle bylo určitě vzrušující, tisíckrát, ne milionkrát víc, než kdyby to samé udělal u kohokoliv jiného. Tichý povzdech, který tím vyloudil z milencových rtů a náhlé uvolnění těla, jež držel v náručí, na příjemných pocitech jenom přidávalo.

Potřeboval se ho dotýkat, líbat přímo na kůži, ale když přitiskl rty na Severusovo rameno narazil jen na skoro neprodyšnou vrstvu látek. Frustrovaně zasténal do černých pramenů vlasů, které překvapivě, i přes svou nevelkou vzhlednost, voněly po nějakém mýdle.

Tápajícíma rukama se pokusil najít knoflíčky a rozepnout je. Jistěže se mu to nevedlo, byly nesmyslně malé, a když na ně neviděl, neměl prostě šanci se s nimi poprat. Kdyby Severus nenaznačil, že se chce obrátit, asi by ty zatracené knoflíky prostě začal trhat. Takhle stačilo jenom trochu uvolnit sevření a nechat muže ve své náruči se obrátit. Byl to ne zrovna pohodlný manévr, ale výsledek mu rozhodně vyhovoval, když mohl sevřít v rukou Severusovu hubenou tvář a políbit ho.

Žádné zlobné vrčení nebylo, naopak se setkal s vřelou odpovědí. Na Zmijozela vřelou víc než dost, když mu Severus složil hubené ruce kolem pasu. Bez ohledu na břicho, takhle to bylo příjemné a mohl se spíš pokusit zbavit milence všech jeho naprosto zbytečných vrstev a nejlépe ho dotlačit do ložnice. Ano, do pohodlné postele, kde se ho bude moci dotýkat beze strachu z pádu z pohovky nebo jiného úrazu.

Nepřestával líbat milencovy rty a pokusil se ho tlakem do ramenou nasměrovat ke dveřím, skončilo to ale jedině tím, že Severus ztratil rovnováhu a Harry ho musel přidržet pod lokty, jinak by to mohlo dopadnout špatně. Zároveň se od sebe odtrhli a jejich nepěkně přerušený polibek zůstal viset ve vzduchu jako nedokončená věta.

„Co děláš?“ zasykl Severus udýchaným hlasem.
„Promiň... myslel jsem... pojďme do postele,“ vyrážel ze sebe přes vlastní krátící se přísun vzduchu.

Černé oči se zaleskly a potom následovalo mírné přikývnutí na souhlas. Zdálo se to tedy být snazší, než si myslel. Přesto Severuse chytl pevně za ruku, kdyby se mu čirou náhodou chtěl vysmeknout, a zatímco sám šel pozadu a tápal rukou po klice, vedl ho do ložnice.

Klika klapla, dveře se za jeho zády otevřely a on vtáhl Severuse dovnitř do přítmí další místnosti. Sáhl po hůlce, aby si tu rozsvítil, ale Severus byl podstatně rychlejší a už svou hůlkou rozžehl několik svícnů. Kdo ví, proč ho to podivilo, napadlo ho, že při milování – kdy se dostal k myšlence, že to spolu teď budou dělat? - uvítá jeho milenec spíše tmu, než dostatek světla na obhlížení. Jemu to bylo celkem jedno, aby k sobě byl upřímný.

Přitáhl Severuse k sobě a konečně se pustil do těch knoflíčků. Ani takhle zepředu, když se jich ujal oběma rukama, to nebylo snadné, nejspíš proto, že byl velice rozptylovaný rukama bloudícíma po jeho těle a rty na uchu, které mu ho neodbytně laskaly. Při něčem takovém se nedalo soustředit na nic, leda tak na nepříjemný pocit stísněnosti v kalhotách.

Po nekonečném boji se mu povedlo stáhnout ze Severusových ramen kabátec a hluboce si oddechl, když narazil jen na košili, protože s vestou by si nejspíš už zcela jistě neporadil. Takhle už bylo snadné se dostat až na kůži, po které tolik prahl. Zároveň, když se chápal okraje košile, aby ji vytáhl z kalhot, si trochu zmateně uvědomil, že sám už dávno nemá kravatu a jeho košile je rozepnutá. Kdy přesně se to Severusovi povedlo, netušil a bylo mu to fuk, zvláště když cítil, jak pavoučí prsty začaly klouzat po jeho hrudi. Dech se mu z toho krátil a nutilo ho to sténat vzrušením svírajícím mu penis.

Zaklonil hlavu, protože Severus se mu přisál ke krku, zavřel oči a poslepu zabloudil pod milencovu košili. Narazil dlaněmi a prsty na pevnou oblinu jeho břicha doslova překypující a mrazící magií. Vzápětí se zdálo, že to přesně byl ten špatný krok, co by mohl všechno zkazit, protože laskající ústa byla najednou pryč a Severus se prudce odtáhl. Ani pořádně nestačil zaprotestovat a jeho ruce byly zpod bílé košile vytaženy až nepříjemně rychle.

„Nedělej to. Nesahej mi na břicho... můžeš cokoliv, ale tohle ne,“ zamítl rázně Severus, zároveň poskytující prostor pro všechno. Harryho představivost se díky těm slovům rozeběhla na plné obrátky a přes veškeré příjemné, i když ne úplně jasné představy, se stejně zarazil u skutečnosti, že na břicho chce svému milému sahat.
„Proč?“ přitáhl si ho zase zpátky k sobě, sice mu na břicho nesáhl, ale naznačil, že to udělá. „Je ti to tak moc nepříjemné? Já... když si představím, že mi jedeš rukou po břiše... mě se to líbí,“ nahodil přemlouvací tón, o kterém ani netušil, že ho zvládá a mezitím se mu dařilo rozptýlenému Severusovi rozepínat košili.

„Potte... Harry... jen nechci, abys viděl moje břicho,“ řekl Severus a znovu zastavil jeho ruce.

„Proč ne?“ nechápal, upřímně ani trochu ne a vyvádělo ho to z míry.
„Ty jsi někdy tak neskutečně nechápavý,“ zavrčel. „Protože to není ani vzdáleně jedna z nejerotičtějších věcí, co bych ti mohl ukázat.“

Ulehčeně se usmál. Taková naprostá pitomost, jak by se mu mohlo nelíbit něco, co v něm vzbuzovalo tolik příjemného tepla. Asi to nebude zrovna sexy, ale na tom nezáleželo, jistě uvidí podstatně víc přitažlivé věci, jako Severusův penis, který se mu rozhodně zdál až zatraceně hodně vzrušující.
„Hlupáku. Já tvoje břicho vidět chci,“ rozhodl se.

„Ale, já...“
„Tiše,“ přitiskl mu prsty na rty. „O tom, co je pro mě přitažlivé a co ne, si rozhoduju sám.“

Severus už neremcal, ale netvářil se zrovna ani trochu nadšeně, když mu rozepínal košili. Ten pocit, že ho strašlivý lektvarista poslouchá a neprotestuje, když jsou spolu, byl takový zvláštně uklidňující a vzrušující zároveň. Zdálo se mu to přirozené, přesto zakázané a zvláštní, stejně jako bylo těhotenské břicho na stále ještě hubeném, i když ne vyhublém, mužském těle, které odhalil, když hodil stranou Severusovu bílou košili. Ono se tam totiž tak podivně cize vyjímalo, i když vlastně vůbec cizí nebylo. Pohled na něj opravdu nebyl sexuálně vzrušující, ale stejně byl krásný.

Natáhl ruce, aby je položil na břicho, potom si to však rozmyslel a položil je milenci na prsa. Možná lépe přijme a nebude tak napnutý, pokud mu ukáže, že břicho vůbec není podstatné nebo rušivé. Fungovalo to obdivuhodně rychle, Severus se hned při dalším polibku uvolnil a nechal se zatlačit k posteli, na kterou volně dosedl.

Sklonil se nad Severusem, naštěstí nemusel díky vysoké posteli moc, líbal ho, hluboce a snad i trochu ve snaze ho dál uklidňovat. Frustrované zavrčení mu naznačilo, že to není správně, hned pak následovala ruka hledající v jeho slabinách poklopec. Tentokrát byl tedy na řadě on, aby zasténal. Poloha i jejich přílišné oblečení bylo nepraktické, alespoň přebytečné látky musely dolů.

Nechtěl, ale musel se odtáhnout a odstoupit stranou, aby ze sebe mohl stahat oblečení.

Nejdřív si sundal brýle a položil je na noční stolek, beztak mu dávno překážely. Viděl bez nich hůř na dálku, ale na tom teď veskrze nezáleželo, stejně bude od Severuse jen pár centimetrů.

Po brýlích šly boty, málem se přitom zabil, když je překotně rozvazoval a snažil se nespadnout na zem, zatímco poskakoval na jedné noze. Nezvolil zrovna inteligentní způsob jejich sundání, jak si uvědomil, když se mu je konečně podařilo strhnout z nohou. Až tak moc se tím ale nezdržoval, kalhoty musely okamžitě pryč, jinak se v nich snad umačká, jak nepohodlné mu byly. Ani si nepamatoval, kdy naposledy, pokud vůbec někdy, i přes veškeré okolnosti, cítil takové vzrušení a nervozitu zároveň.

Připadal si trochu jako nedočkavý hlupák, když už se chtěl zbavit i svých slipů. Tehdy ho frustrované zavrčení a rána na zem hozené boty, donutily podívat se na Severuse sedícího na posteli. Jestli on málem upadl na zem při sundávání bot, tak Severus vypadal, že se pokouší zamotat do vlastních dlouhých končetin, jak se všelijak nakláněl a natahoval, aby se dostal ke knoflíčkům obuvi.

Potlačil smích deroucí se mu na rty a místo toho poklekl na zem, kde mohl snadno rozepnout boty a stáhnout je a vzápětí i ponožky ze Severusových nohou. Iniciativně se pustil i do rozepínání poklopce a pomohl tak milenci i z jeho kalhot a spodního prádla, stačilo jenom rozvázat šňůrku v pase a Severus se musel trochu zvednout. Hned potom mohl hodit oblečení stranou, stoupnout si a konečně se na Severuse pořádně podívat.

Napůl ležel na posteli, nestyděl se, naopak se zdálo, že dokonce roztáhl nohy jen proto, aby si mohl dobře prohlédnout jeho tvrdý penis v černých chlupech. Jednou rukou se opíral o loket a druhou měl přehozenou přes břicho. Těhotenství nebo ne, ten pohled vháněl Harrymu sliny do pusy a touhu do slabin. Nebýt Severus v jiném stavu, nejspíš by se na něj prudce vrhl s veškerou vášní a vzrušením, které v něm pohled na jeho nahé tělo vyvolával. Takhle mu zlehka zatlačil do ramenou, jak ho nutil se posunout víc na postel.

Nedostalo se mu odmítnutí, Severus se trochu neobratně, zato však velice ochotně posunul pozadu po posteli směrem k polštáři, takže nakonec se na matraci vešli oba. Severus ležel na zádech a Harry klečel nad jedním jeho stehnem. Byl dost blízko, aby mohl cítit na svém koleni milencův penis a varlata a mezi vlastníma nohama hubené stehno.

Naklonil se dopředu a Severuse políbil. Povzdech, horký jazyk a vlhké rty mu byly odměnou za všechnu tu opatrnost a také ruce, které cítil na svých zádech a zadku. Myslel si, že už ho nic nemůže vzrušit víc, ale hrozně se mýlil, když Severus zajel rukama pod jeho slipy a vyhledal prsty penis, měl dojem, že se dočista rozplyne blahem. Toužil se doslova vpít do těla pod sebou nebo přinejmenším do něj vrazit penis.
„Ne... tohle nepůjde,“ zamumlal Severus a docela důrazně ho odstrkoval.
„No ták... prosím, žádné výmluvy...,“ zavrčel trochu nerudně a držel muže pod sebou.
„Nevymlouvám se... jen nemůžu dlouho ležet na zádech... špatně se mi pak dýchá. Pusť mě!“ oplatil mu to Severus stejně, zároveň však nepřirozeně udýchaně. Oba lapali po dechu, ale jeho těhotný milenec ještě víc, než bylo nejspíš obvyklé. Automaticky, ani si neuvědomil jak, přepnul na své vnitřní zření a spatřil, jak se Severusova magie na hrudníku prohýbá. On skutečně nemohl pořádně dýchat, ne že by se dusil, ale pohodlné mu to být nemohlo.

„Promiň...,“ vydechl upřímně kajícný, nechtěl mu nic udělat a jen zapomněl být ve víru vášně opatrný. Potom se hned převalil na záda, skoro i ochotný přestat, pokud by to bylo nutné, ale dělal by to nerad. Touhy, kterou měl, by se jen tak nezbavil.

Nadechl se, hlavně aby navrhl nějakou alternativu, ale to už se Severus až překvapivě mrštně na svůj stav posadil obkročmo na jeho klín. Jeho nahý zadek se mu opřel o penis stále uvězněný ve slipech. Netušil, že by i takovýto prostý kontakt mohl být tak skvělý a zároveň nedostačující. Intenzita pocitu vzrušení ještě zesílila, když se Severus se zlomyslným úsměvem opřel rukama o jeho hruď a začal zlehka pohybovat boky, takže se jeho zadek otíral přes látku o Harryho tvrdou erekci.

Kousl se do rtu a trochu hrubě Severuse uchopil za penis, který tak vyzývavě čněl pod vyklenutým břichem. Byla to ta správná pomsta, protože tentokrát zalapal po dechu Severus. Neváhal ani se neostýchal, vždyť to bylo tak přirozené, sjel milenci po zádech rukou až na zadek a promnul jeho půlku. Moc dobře si uvědomoval, co tím naznačuje, dělal to vědomě a instinktivně zároveň. A Severus samozřejmě chápal, jeho černé oči se zamlženě leskly, když shlédl dolů na Harryho.

Doufal, hodně, že se teď Severus na nic nezeptá, jako na takovou pitomost, jestli to opravdu chce nebo jestli se na to cítí připravený. V takové chvíli by se snad uchýlil ke křiku nebo zoufalému skučení, protože on to rozhodně chtěl. Doslova potřeboval někam strčit penis, nejlépe do Severusova zadku.

Nezeptal se, díky merlinovi, ale zato sklouzl zcela z Harryho klínu. To už tak příjemné nebylo, pokud by se nenatáhl k zásuvce a nevystrčil svůj překvapivě ne moc kostnatý zadek. Byl na něj skvostný pohled a ještě hezčí bylo natáhnout ruku a dotknout se ho. Nejen to. Využil té chvíle, kdy byl volný, stáhl si slipy a v okamžiku už objímal Severuse kolem těla, jak jenom to bylo možné. Penisem přitom vklouzl mezi jeho půlky a vyloudil z jeho rtů něco mezi překvapeným vyjeknutím a vzrušeným zalapáním po dechu. Přidal několik polibků na prohnutá záda a pohyb boků, kterým uspokojoval i vlastní potřeby.

„Nevydržím dlouho klečet na čtyřech,“ ozval se Severus rozechvělým hlasem a skutečně poklesl na jeden loket.

S povzdechem ho pustil. Bylo to deprimující, když si nemohl dělat, co by chtěl, ale chápal to, jeho těhotný milenec měl svá velká omezení a on mu nechtěl ublížit.
„Jak?“ zeptal se, víc by ze sebe nevypravil ani víc mluvit nechtěl, beztak už slyšel ve svém hlase nervozitu. Slyšel ji i Severus? Možná ano, protože se mu tak zvláštně zvlnily koutky, když si klekl a znovu Harryho zatlačil do postele.

Podvolil se mu s jistým pocitem nepohodlí, daleko raději by to měl víc v rukou. Líbilo se mu, když ho předtím Severus dráždil, ale tohle bylo něco jiného. Nemoci si určit, co chce, v něm začalo vzbuzovat obavy z toho, co bude, o kterých si myslel, že je vůbec mít nebude. Přešly ve strnulost, když se milenec zase vrátil na jeho stehna, kde se usadil se skleněnou dózičkou v ruce. Jejich vzrušené penisy se o sebe otíraly, protože Severus se trochu vrtěl. Sevřel mu boky a donutil ho přestat.

Pozvedlé obočí bylo jediné, co si vysloužil za své počínání. Žádný protest, jen uposlechnutí jeho přání, které ani sám nechápal. Snad nechtěl, aby nad ním měl Severus moc tím, jaké vzrušení v něm vyvolával.

„Severusi...,“ vyslovil polohlasně, trochu to znělo jako zasyčení.

Dál už neřekl nic, i kdyby věděl, co říct chtěl. Veškeré myšlenky se mu vykouřily z hlavy, když se Severus chopil olejem vlhkou rukou jeho penisu. Cítil teplo, neobvyklé na to, že to byla jenom ruka, ale nad tím rozhodně nepřemýšlel, jen s povzdechem zaklonil hlavu a skoro zavřel oči. Boky se mu samy pohnuly, jak instinktivně vrážel do ruky, která ho laskala.

Zpod přivřených víček o chvíli později viděl, jak se Severus pokouší dosáhnout si mokrými prsty k vlastnímu zadku. V jeho stavu to nešlo úplně snadno, tak proč mu nepomoci. Spíš poslepu nabral z dózičky v milencově ruce vazkou tekutinu a natáhl ruku k Severusově pozadí. Prsty do něj vnořil snadno, skoro to bylo až zvláštní, jak jednoduše to šlo, i když je pravda, že donutil Severuse prudce vydechnout a předklonit se, až se rukama opřel o čelo postele. Okrajově přitom postřehl slabé blesknutí, jak se sklo zalesklo ve světle svíce a potom slyšel žuchnutí, kterak něco dopadlo na zem. Nezajímalo ho to, sledoval Severusův obličej sklánějící se nad ním.

„Sakra! To je můj zadek, Pottere, ne sklenice s marmeládou... nemůžeš... nemůžeš mi tam narvat ruku až po loket... ach, ano...,“ přerušil své lamentování, protože Harry svými prsty v jeho těle pohnul. Kolem prstů cítil příjemné horké těsno, které by opravdu rád už konečně zažil i na vlastní penis. Vytáhl prsty ven, přesunul ruce na Severusovy boky a tlakem mu naznačil, co chce.

Černé oči po něm blýskly, koutky tenkých rtů se zvedly a odhalily zuby, jak se milenec usmál jedním ze svých křivých úsměvů. V tom, jak se vzápětí pohnul, aby se natlačil na Harryho penis, byla dychtivost, s jakou ho ještě snad nikdy neviděl nic dělat, možná jedině tak srážet těm nejbezbrannějším sebevědomí.

Víc o tom nepřemýšlel, když cítil, jak se jeho penis centimetr po centimetru noří do horkého těsného vlhka. Zavřel oči, ale přesto viděl víc, než jenom tmu. Nepřemýšlel o tom proč, prostě se jeho léčitelské zření naplno otevřelo. Viděl fialovomodrou Severusovu magii, divoce bouřící a vzdouvající se, svou vlastní rudou, jak se k ní natahuje. Prolínaly se, dotýkaly, vzpínaly ve stejném rytmu, který provázely vlny rozkoše, jak se milenec pohyboval pomalu nahoru a dolů po jeho penisu. Byla to čistá rozkoš, nejen proto, že kolem své erekce cítil to úžasné sevření, ale i kvůli magii, co mu proudila pod rukama zabořenýma hluboko do Severusových měkkých boků, skoro až cítil kost. Jen na chvíli mu v mysli problesklo, že mu možná udělá modřiny, ale pak všechno opět přelila vlna potěšení. Nikdy netušil, že by to mohlo být skutečně magické, nejenom přeneseně.

I kdyby se mu o tom chtělo přemýšlet, nejspíš by se nedokázal rozhodnout, jestli je nejlepší pocit horkého těsna kolem penisu, prolínající se barvy vířící mu pod víčky nebo zvuky podobné tlumenému, spokojenému mručení obrovské kočky, které k jeho uším doléhaly. Zejména ty zvuky byly opravdu skvělé, vydával je Severus a byl to ten nejvíc vzrušující zvuk, co kdy slyšel. Chtěl ho slyšet víc a intenzivněji.

Sjel rukou po Severusově stehně a vyhledal jeho penis. Stačilo ho jenom sevřít v dlani, ani ho nemusel skutečně třít, protože jeho milenec i tohle obstaral sám. Na svůj stav byl ochotnější a pohyblivější, než se mohlo zdát. A tak ponořený do toho, co dělal, že se jeho jinak potemnělá tvář uvolnila a projasnila ještě víc, než když ho před pár dny laskal pusou.

Sledoval ten erotický výjev mužského těla pohybujícího se nad ním a ani trochu ho při tom už nerušilo klenuté břicho. V tuto chvíli si ho snad s těhotenstvím ani nespojoval. Celý Severus se pro něj stal zdrojem stále se zvětšujícího potěšení přesahujícího pomalu jeho hranice. Rád by okamžik jejich spojení prodloužil, ale tělo bylo neúprosné. Rozkoš a potěšení mu sevřely slabiny a on, zuby zaryté do vlastního rtu, vyvrcholil.

Severus neustal v pohybu, naopak ještě zrychlil a doslova z Harryho vyhnal poslední kapku, než sám vyvrcholil na jeho břicho. Zvuk, který přitom vydal, se podobal mroukání. Opravdu, byl tichý a přesto zřetelný a doslova elektrizující.

Potom se oběma rukama opřel o Harryho hruď.

Harry ho zlehka objal kolem zad a začal kroužit bezděčně prsty, kam jenom dosáhl. Natáhl se, aby políbil zahnutý orlí nos, který měl v této pozici na dosah. Přes clonu černých zpocených vlasů, která mu padala až k bradě, zahlédl temně hnědé trochu zastřené oči, jak po něm bleskly se stopou zájmu a trochou rozhořčení nad takovou něžností.

Usmál se.

Nemohl jinak, protože se cítil skvěle. Sice byly jeho svaly naplněné únavou a chvěním z námahy, o které ani netušil, že vykonal, cítil se zpocený a ulepený, ale přesto mu bylo úžasně. Pořád ještě vnímal brnění jejich společné magie, i když léčitelské zření už bylo nejspíš nadobro pryč. A také cítil teplo sálající z milencova těla, takže pokud by to záleželo jenom na něm, klidně by ho takhle na svých stehnech držel ještě hodně dlouho. Jenže nezáleželo, Severus měl na jejich polohu jiný názor, a velice pomalu se přesunul na bok vedle něj.

Prakticky ho následoval, rozhodně dost na to, aby nepřerušil kontakt své ruky s nahou bledou kůží. Musel se zcela obrátit na bok a trochu posunout dozadu, jelikož břicho potřebovalo trochu prostoru, ovšem nemusel se zcela vzdalovat. Naopak, jen co se oba uvelebili, zase se posunul dopředu a přitiskl se na klenuté břicho tím svým. Vysloužil si za to unavený povzdech ze Severusových rtů a jeho trochu znechucený pohled, který však neměl ani trochu tu předešlou sílu. Zdál se být spíš unavený, což byla stejná nesnáz, jež trápila i jeho samého, jenže si nemohl pomoct a prostě se nutil vnímat vše, co je a bylo.

Rukou klouzal po milencově boku přes stranu jeho břicha až na ruku, rameno a k tváři, zabořil prsty do zplihlých, vlhkých a nejspíš i mastných vlasů. Sám byl natolik ušpiněný, že mu tohle rozhodně nevadilo.
„Být k tobě přilepený je má nejhorší noční můra,“ zamumlal Severus ospale a skoro to vypadalo, že potlačuje zazívání, co by vylámalo čelist.

Harryho to ale probralo, zejména to s jakou lehkostí a přirozeností na něj milovaný mluvil. Jejich situace se zdála být najednou tak lehká, zábavná, jak tu spolu leželi na posteli a objímali se. Před rokem by nevěřil, že bude moci bez vztekání a zášti zůstat se Severusem v jedné místnosti. Před půl rokem ho ani nenapadlo, že by mohl Severuse milovat. Před Vánocemi nedoufal, že by ho k sobě Severus pustil. A teď tu byli spolu, měli sex a všechno bylo dobré.

Neudržel se, nejdřív se usmál, až ho zabolely koutky a pak se prostě začal hihňat, vesele, ne posměšně, přesto Severus otevřel přivřené oči a zamračil se.
„Čemu se směješ?“ zavrčel podrážděně.
„Ničemu, já jen tak,“ odpověděl mu se širokým úsměvem hlasem plným pobavení. „Jsem prostě... právě jsem si uvědomil, že jsem přišel o panictví s těhotným chlapem. Asi vážně nejsem normální.“
„Ne to nejsi,“ souhlasil Severus a vycenil v úsměvu své trochu křivé zuby. Vypadal také pobaveně.

„Ani jeden z nás není,“ dodal k jeho souhlasu.

Severus vydal bublavý zvuk, o kterém už věděl, že je to předzvěst smíchu a pak skutečně vesele vyštěkl. Smál se daleko déle, než když ho slyšel poprvé, a proto se k němu bez obav přidal. Smáli se spolu v posteli, jako blázni dobré dvě minuty, než se Severus zakuckal a rozkašlal. Tehdy Harry ztichl a s obavou mu začal třít záda, kam dosáhl. Příliš to nepomáhalo, kašel sice zeslábl, ale přešel v několik krátkých zasípání, která se změnila v neurčitý zvuk v hrudi.

„Sakra, to je... škyt!“ ukončil milenec svůj projev rozzlobené nevůle škytnutím. Než se nadál, následovalo další a další. Rozškytal se tak moc, až mu musel Harry pomoct si kleknout, jinak by se snad začal dusit.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se s obavou, zatímco škytajícímu milenci třel záda. Zrovna takhle si jejich moment souznění ve veselí nepředstavoval. Nahý klečící Severus, trochu předkloněný s vyhrbenými zády a škytající každou půl minutu. Se škytavkou mu nemohl nijak pomoct, na to byly krátké i jeho léčitelské schopnosti, což si moc dobře uvědomoval.
„Ano, je to jenom... škyt... zatraceně nepříjemné... škyt,“ odpověděl mu Severus. „A stejně... škyt... je to jenom tvoje vina... škyt... nemáš mě rozesmívat, když se směji nebo... škyt... křičím, podráždí mi to bránici a já... škyt... dostanu hroznou škytavku... škyt,“ vyrážel ze sebe udýchaně.

„Netušil jsem, že tě tak rozesměju,“ přiznal se k neznalosti a starostlivě si k sobě Severuse přitáhl, „Nechceš donést vodu?“

„K čemu vodu? Škyt,“ zamračil se Severus přes rameno. „Leda tak na utření mého ulepeného břicha a zadku... škyt.“

„Na to použiju hůlku... někde ji tu určitě mám,“ pomyslně slíbil pomoc a začal se zoufale rozhlížet po svých svršcích. Nebylo vůbec vyloučeno, že se mu někam zakutálela, když se ji předtím pokoušel najít, aby rozsvítil světla. Bude se muset zvednout a jít ji hledat pořádně. Prohrabat kapsy, kouknout se pod postel a křesla, možná dokonce...

Ze země, kde se kupilo černé Severusovo šatstvo, vyletěla hůlka a sama vklouzla lektvaristovi do napřažené ruky. Viděl ji zblízka a také zahlédl trochu posměšné blýsknutí černých očí. Mohl si proto hůlku dobře prohlédnout, zatímco pomocí ní a neverbálního kouzla Severus očistil vše, co bylo třeba. Sledoval hladký, temně hnědý povrch, dokonale rovný a silně se sužující hrot, a ani si proto nevšiml zabrnění čistícího kouzla na břiše. Z nějakého důvodu ta hůlka připomínala samotného Severuse, jistě, bývalo to tak, jen si do teď neuvědomil, že by mohly být i hůlky docela sexy, když je dáte do té správné souvislosti.

„Pottere?“ oslovil ho Severus náhle, až sebou cukl. „Můžeš mi namasí... škyt... záda. Namasírovat je a zahřát, obvykle mi to... škyt... pomůže.“

„Co?“ zeptal se překvapeně. Slyšel právě svého milence, jak o něco slušně požádal nebo se mu to jenom zdálo? Možná že ne, vzhledem k tomu, že Severus pozvedl oči s povzdechem k nebi.
„Ano, požádal jsem tě o... škyt... můžeš už... škyt!“ nedomluvil, jen divoce zagestikuloval ke svým zádům.

„Jasně, promiň,“ zamumlal a položil ruce na vyhrbená záda, která před sebou měl.

Nikdy nikoho nemasíroval, ale to bylo fuk. Tady nejspíš ani o samotnou masáž nešlo, ne v jeho případě, kdy mohl použít svou léčitelskou sílu alespoň k zmírnění křečí bránice, když už je dotekem nemohl úplně odstranit. Nechal svou magii proudit, zatímco rukama jezdil po bledých zádech nahoru a dolů, od krku až po žlábek na zadku. Cítil, jak se Severus pod jeho dotekem zachvěje pokaždé, když škytne, ale naštěstí, snad díky masáži, začalo chvění a škytání mizet. Nakonec, po dlouhé době ticha přerušovaného jen dlouhými nádechy, jak se Severus snažil vydýchat, uklidnila se škytavka úplně.

Vyvolalo mu to na tváři spokojený úsměv jako pokaždé, když se mu podařilo někomu pomoci a v tomto případě to bylo dvojnásob důležité. Objal muže před sebou rukama tentokrát kolem hrudníku, takže sepnul pohodlně prsty nad jeho břichem, a přivinul se nosem k jeho krku. Políbil rameno, když ho měl tak na dosah a uslyšel povzdech.

Usmál se ještě víc a stáhl Severuse do postele tak, aby mu ležel na hrudníku. Očekával výkřiky zlosti tak jako předtím nebo alespoň nevole, nedočkal se jich, naopak se milenec na jeho hrudi posunul a hlavu si položil do pohodlné polohy. Dlouhé hubené nohy vsunul pod peřinu a protáhl si je.

Byl tím trochu zaskočen, proto na to v první chvíli nic neřekl, ale když první překvapení odeznělo a nahradila ho opět příjemná ospalost z jejich souznění, nedokázal si odpustit tu jednu malou poznámku.
„Podívej se na nás. My jsme vážně pár čekající dítě,“ řekl se smíchem a myslel to přesně jako vtip. Čekal, jestli na to Severus něco řekne, ale mlčel, jako kdyby vůbec nic neslyšel. Trochu pohnul hlavou a podíval se na něj, na jeho zavřené oči a pootevřené rty, vůbec nebylo vyloučeno, že usnul dřív, než to Harry vůbec vyslovil. Bylo mu to trochu líto, i přesto, že to byl vtip, v tom cítil i trochu skutečnosti. Nedalo se nic dělat, neslyšel ho a nakonec na tom tolik nezáleželo, vždyť mu to bude moct říct zítra.

Objal ho a vzhlédl k zelenému baldachýnu postele, usnul pak přesně ve chvíli, kdy uvažoval o přebarvení všech zdejších věcí v kolejní barvě na nebelvírsky červenou, zatímco Severus spí.

 

°°0°°

 

Seškrábl z tváře pěnu a opláchl břitvu v umyvadle. Sice se stále ze zvyku holil dvakrát denně, ale už to ani nepotřeboval, protože vousy mu rostly pomaleji a byly řidší díky těhotenství. Stejně si své rituály neodpustil, jenom je rozšířil o to, že momentálně stál před zrcadlem nahý a nechal mast na svém porodním švu působit. Kdyby viditelně nepomáhala a neulevovala mu od pnutí kůže a jejího vysychání, nikdy by své návyky nezměnil. Takhle na sebe den co den koukal do zrcadla, jak se kulatí a... vlastně mu to už tak moc nevadilo.

S povzdechem hodil opláchnutou a zavřenou břitvu na okraj umyvadla a přejel si rukou po boku břicha, kde ucítil pohyb, jak se jeho dcera obrátila a pak se zase zklidnila. Nejspíš si jen ve spánku měnila polohu, anebo opět zareagovala na jeho myšlenky týkající se Pottera.

Opřel se o umyvadlo.

Byl tu, v posteli a se svým penisem v Severusově zadku, asi před dvaceti čtyřmi hodinami. Byl tu i dnes večer, kdy společně skončili osaháváním na cvičební podložce místo toho, aby se věnovali józe. A pokaždé projevoval přímo fascinaci rostoucím břichem, ne znechucení nebo odtažitou smířenost s tím, že má jeho milenec těhotenský pupek, nýbrž skutečné potěšení z doteku. Bylo to překvapující. Kdovíjak si nemyslel, že je krásný, podle všeobecných měřítek naopak a jeho přitažlivost spočívala spíše v jeho nedosažitelnosti, ale břicho samotné, přestože v něm rostlo dítě, na kterém mu záleželo, považoval vyloženě za neerotické až odpudivé. Ženský prvek zasazený na stále zřetelně mužském těle. Kdyby měl prsa, po kterých samozřejmě ani v nejmenším netoužil, nebyl by ten dojem nepřirozenosti tak velký, takhle pod hladkým hrudníkem ještě navíc pokrytým chlupy to bylo divné.
Ale Potterovi to nevadilo, on se usmíval, hladil břicho rukama, líbal ho a otíral si o něj tvář jako velká kočka. Říkal přitom takové věci, jako že tvoří společně rodinu. Řinulo se mu to z pusy, když byl ještě v postorgasmickém opojení a někdy i potom, když ho objal, z něj ta scestná myšlenka sálala. Potter nebyl otcem dítěte, kterého by chtěl z ryze pragmatického a finančního hlediska, naopak se na něj vyloženě nehodil. Jistě, bohatý a vlivný byl, ale také mladý a příliš mnoho dalších okolností v jeho případě stálo mezi majetkem a dobrým jménem a Severusovou dcerou. Ne, oni rodina nemohli být... možná tak společnými opatrovníky, ale rodina ve smyslu jména a majetku ne. Takovým druhým otcem mohl být jedině Brumbál.

Narovnal se z mírného předklonu.

Brumbál a jeho nabídka se díky prohloubení vztahu s Potterem a zejména pak mladíkovými slovy, stala daleko realističtější. Její nesporné výhody mohlo převážit, jen pokud by chtěl Albus na oplátku ještě něco jiného, než možnost předat své jméno. Nevěděl, opravdu ne, když vzal v potaz, kolik se mu ředitel v poslední době věnoval a jak k němu přistupoval, jímala se ho obava, co všechno bude starý kouzelník chtít. Někdy se díval, jako kdyby chtěl celého Severuse doslova pohltit, tak podivně lačně, jak to často vídal u Pána zla a přesto jinak. Když se tak díval Pán zla, znamenalo to, že vás chce zneužít, když Brumbál, bylo to, jako kdyby vás chtěl obejmout a muchlat, dokud z vás nevymačká samou láskou poslední špetku života.

Potřásl hlavou a rozmrzelým gestem si hodil spadlé prameny černých vlasů na záda.

Musel jít za Brumbálem a musel s ním mluvit o jeho nabídce. Nastal čas řešit, co bylo doposud odsouváno do pozadí. Všichni už věděli nebo spíše věřili, že čeká Albionskou pannu a všechny ty dopisy hrnoucí se mu stále po desítkách do hradu, byly známkou, že to nikdo nenechá jenom tak být. Těhotný muž byla velká senzace, noviny to rozmázly, jako Filch rozmazává bahno na podzim po školních chodbách svým bezúspěšným vytíráním, ale těhotný muž čekající prorokované dítě byla doslova událost století hned vedle narození Spasitele, co by měl zabít Voldemorta.... tomu už také spousta lidí nevěřila a házela tu odpovědnost na Severusovu malou dceru, jako kdyby plod velký sotva jako žlutý meloun, mohl porazit Pána zla. Jeho dcera se určitě neplánovala narodit už s hůlkou v ruce jen proto, aby zbavila svět zla a bezpráví. Možná se jedině tak narodí jako malý ninja, pokud si bude dál pravidelně a brutálně protahovat končetiny nejlépe do otcových vnitřností.

Rozhodl se to neoddalovat, půjde hned. Brumbál stejně vždy tvrdil, že trpí stařeckou noční nespavostí, takže touhle dobou snad ještě v posteli nebude.

Obléct se do něčeho normálního, v čem mohl vyjít ven, mu zabralo moc času a představa, že se bude zase svlékat, ho hrozně unavovala. S povzdechem a bolavou nohou, jak se do ní praštil při oblékání kalhot, vystoupal po schodech sklepení do přízemí hradu a vydal se směrem k ředitelovým pokojům. Jak se tak valil chodbou, připadal si v té tmě jako sud, zvláště když si uvědomil, že dřív touhle dobou proplouval chodbami bez rozsvícené hůlky a děsil studenty, kteří bezostyšně vycházeli ven po večerce. Dnes byl se svým dupáním slyšet na míle daleko a každý, kdo si dovolil porušovat školní řád, nejspíš dávno utekl. Však také žádné studenty nepřistihl. V duchu kvůli tomu začal odpočítávat dny do května, aby se už konečně zbavil vší té nadbytečné zátěže.

S výdechem se zastavil u Brumbálových dveří a zjistil, že se musí několikrát nadechnout, aby nabral do plic vzduch. Zase se snažil sem doběhnout spíš než přijít a přehnal to. Pravděpodobně se nikdy nenaučí nespěchat, když nemusí, měl prostě ve zvyku pohybovat se rychle a tiše.

Zatracené těhotenství.

Narovnal si kabátec, který se mu roloval všude kolem břicha, když si nedal pozor, potom teprve směle zaklepal na dveře ozdobené hlavou hrocha. Nikdy se na to neptal, proč si sem ředitel dává různé obrázky nebo věší ozdoby během svátků a nemínil s tím teď začínat, jen mu připadalo, že ten hroch musí všechny spíš děsit a zvláště některé prvňáčky.

Dveře se otevřely a v tu chvíli ho veškeré odhodlání přešlo, když viděl na prahu Albuse v noční košili s obrovským medvědem na prsou, rudém županu až na zem a chlupatých trepkách. Jestli po chodbách chodil oblékaný někdy jako blázen, třeba když si na loňského Valentýna navlékl na vousy srdíčka, tak v soukromí vypadal trochu jako přestárlá prostitutka, alespoň v tomhle oblečení.

Rychle obrnil svou mysl, rozhodně nechtěl, aby se zrovna tyhle jeho myšlenky dostaly k usmívajícímu se starému muži, kterému nyní čelil.

„Severusi, jaké milé překvapení takto navečer tě vidět,“ zaradoval se Brumbál naprosto upřímně a s úsměvem ustoupil stranou, rukou přitom lehce pohnul směrem dovnitř, jak ho zval do svých komnat.

Když ho tak viděl v jeho evidentně nočním úboru, přešla ho odvaha nadobro. Rozhodl se uprostřed noci rušit velice mocného čaroděje a pravděpodobně ho vytáhl z postele, všechno kvůli rozhovoru, který klidně mohli vést zítra v klidu nad čajem v ředitelně. Nezdálo se to jako dobrý nápad.

„Dobrý večer, pane řediteli. Vidím, že ruším, popovídáme si zítra,“ zamručel omluvně a chtěl ustoupit stranou, jenže starý čaroděj byl mrštný jako štír, vyklouzl napůl ze dveří a uchopil Severuse pevným objetím kolem zad. Nedalo se vzdorovat, musel se podvolit, když byl strkán do místnosti.

„Nesmysl. Nerušíš ani trochu, můj chlapče, naopak jsem rád, že jsi konečně využil mého pozvání a přišel. Pojď dál a já ti nechám přinést teplé mléko nebo ovocný čaj,“ nenechal se Brumbál samozřejmě odbít.

„Pan... Albusi, já opravdu počkám do zítřka, jestli jste se chystal jít spát...“ zarazil se a přejel pohledem místnost, ve které se ocitl, „nebo si tu uklízet,“ dodal pohled tázavě upřený na ředitele. „Něco hledáte?“ připojil dotaz, přeci jen trochu nejistý a možná i svým způsobem vyplašený z míst, ve kterých se ocitl.

„Ne, pročpak?“ zeptal se ředitel nazpátek, přičemž za sebou klidně zavřel dveře a dál se usmíval.

Rozhlédl se znovu po místnosti. Vypadala jako po výbuchu, opravdu, nebo jako kdyby starý čaroděj něco hledal a roznášel přitom po celé místnosti věci. Nic tu nemělo soulad, ani své místo, věci se kupily podle hrubé podobnosti v různých rozích, na poličkách, krbové římse, ale některé jen tak volně ležely na zemi, jako kdyby je tam ředitel prostě upustil ve chvíli, kdy ho přestaly zajímat. Možná tak jediné, co bylo upravené, byly hudební nástroje v jednom z rohů. Měly své stojany, ve kterých byly uložené, až na to že byly pokryté, stejně jako podlaha pod nimi, vrstvou papírů s notovým zápisem.

Vzbuzovalo to v něm pocit jasného nepohodlí. Jeho pokoje byly vždycky upravené, ne příliš, nebyl až takový puntičkář, aby přerovnával dopisy položené na krbové římse, ale z nepořádku, co tu měl Brumbál, by se rychle zbláznil.

„Protože to vypadá, že ano,“ řekl na Brumbálův dotaz zdvořile a odvrátil pohled od nepořádku všude kolem.

„Trochu víc se teď věnuji ručním pracem a ty zabírají spoustu místa. Zrovna jsem si říkal, že bych pro tebe udělal k tomu hábitu, cos ode mě dostal k narozeninám, ještě pěkné hedvábné papuče. Chtěl bych si zkusit vyšít zmijozelský znak,“ vysvětloval mu Brumbál, zatímco uvolňoval místo na pohovce pokryté látkami. „Ještě mi trochu dělají problém smyčkové tvary, těch je na znaku tvé rodné koleje spoustu. Hlavně abych chytl tu správně zelenou niť, ani netušíš, kolik práce mi v dnešní době dalo sehnat zelenou látku na ušití toho hábitu. Z nějakého důvodu, netuším proč, v obchodech skoro vůbec není zelená. Asi ji všichni vykoupili nebo co.“

„Vy jste ten hábit...ušil?“ zeptal se pro ujištění a pomalu dosedl na nabízenou pohovku, která ho lákala k natažení bolavých nohou, ale nepřidávala mu klidu. Nechtělo se mu věřit, že pro něj starý čaroděj skutečně něco vyrobil.

„Musel jsem, v obchodech nemají oblečení střihem pro těhotné muže, ale vůbec mi to nevadilo. Byla to velká zábava a adrenalinový sport, zdá se, že nejsi schopen postát ani pět minut a tak jsem si tě pořád nemohl naměřit a rozkreslit,“ vyprávěl Brumbál vesele a také se posadil.

„Netušil jsem, že jste ho udělal přímo pro mě,“ řekl a jeho vlastní hlas mu zněl nedostatečně vděčně, ploše, snad kvůli tomu, jak byl konsternován novou informací.

Ani to nebylo tím, že mu vůbec něco Brumbál vyrobil, jako spíš fakt, že to bylo těhotenské oblečení. Pravda, velký stan by posloužil stejně dobře, ale to jak dárek vypadal, nemělo vliv na to, co představoval. Byl svým způsobem osobní, osobnější než kdyby oblečení Albus jenom koupil. I pohled, jaký na něj právě starý čaroděj upíral, byl jako obvykle silný a také víc osobní.

„Udělal jsem to rád,“ řekl Brumbál vlídným hlasem, nejspíš aby ho ujistil, že je všechno v pořádku.

Mělo to spíš opačný efekt, kdyby na to měl sílu a nebolely ho nohy, právě by se postavil, protože tak se při kontaktu s ředitelem vždycky cítil lépe. Takhle si odhrnul vlasy z tváře v gestu, které považoval za zbytečně nervózní.

„Děje se něco, Severusi?“ otázal se Albus, prostě jen tak, klidně, jako kdyby bylo normální, že tu spolu sedí.

Někdy ho tak strašně nesnášel, za to, jak dokáže být klidný a přesto všechny kolem uvádět v úžas, do rozpaků nebo přivádět k výbuchům vzteku. Ředitel Bradavic byl jeden z nejnesnesitelnějších lidí, co znal, přesto sem přišel, a přesto opravdu chtěl, z racionálních důvodů, aby se stal druhým otcem jeho dceři. Právně samozřejmě.

Nabral klid, sebeúctu, odvahu a vyrovnanost, než se otázal.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli váš návrh, že dáte jméno mé dceři, ještě platí?“

Výraz, který se rozhostil po Brumbálově tváři a emoce, které zazářily v jeho blankytně modrých očích, se nedaly popsat jinak, než jako euforické nadšení. Ani tohle v něm v nejmenším nevzbuzovalo klid, obával se, aby se mu tu Brumbál nevrhl hned teď kolem krku a nezačal s pláčem vykřikovat, že se rád stane druhým otcem. Naštěstí měl ředitel samozřejmě obrovskou disciplínu, většinou, proto bylo jasně vidět, jak přechází od euforie k radosti a pak vlídnosti a něze bez výkřiků nadšení. Jeho tvář hrála citem jako každému správnému Nebelvírovi.

„Platí, od chvíle, kdy jsem ho vyslovil až do mé smrti. Kdykoliv se rozhodneš prokázat mi to potěšení, budu souhlasit,“ ujistil ho měkce, hlas smířlivý, skoro podobný tomu, když promlouval na jednorožce v bradavických stájích nebo se mazlil s testrály. Trochu se zdálo, že považuje Severuse za plachého tvora, co ho musí utěšovat. Nepotřeboval nic takového, protože ze sebe zcela sklepal obavu a přešel k racionálnímu jednání mezi nimi.

„Kdybych na to přistoupil, co budete chtít na oplátku?“ zeptal se věcně. „Poskytnete mé dceři jméno, záštitu svého postavení a své krve, přinejmenším část svého velkého majetku... za to musíte chtít něco víc než prostě jen možnost to vše někomu předat. Je toho příliš mnoho.“

„Možná ano,“ připustil ředitel s úsměvem, „ale já jsem velice štědrý člověk, Severusi.“
„Takže nebudete nic chtít ode mě?“
„A co bych podle tebe mohl chtít?“ zeptal se, hlavu tázavě nakloněnou na stranu, trochu jako nedoslýchavý člověk, ač každý věděl, že Brumbál slyší výborně. „Řekněme si to narovinu, ač nás to oba bude bolet; jsi už naprosto mimo hru. Zpátky by ses dostal jen tak, že bys svou dceru přinesl k Tomovým nohám a to je nepřípustné. Jako špeh jsi ztratil veškerou hodnotu, i když věřím, že jako bojovník za správnou věc a strážce dvou momentálně nejcennějších bytostí v kouzelnickém světě se můžeš osvědčit výborně...“

Nadechl se k protestu. Necítil se zbytečný, nebo se spíš tak cítit nechtěl, i když logicky věděl, že má Brumbál naprostou pravdu. Byl bezcenný, pokud nepůjde o přímé magické střetnutí nebo něco tak prostého jako razení Grangerové v jejím tažení za přebudování kouzelnických zákonů k jejich naprosté nesmyslnosti a neúčinnosti.

Byl zadržen velitelsky zvednutou rukou, takže zase vydechl.

„Ano, myslím tvou dceru a Harryho. Tvým úkolem, který ti klidně posvětím svým rozkazem, bude se o ně starat a chránit je, nic víc pro mě už udělat nemůžeš, protože přesně toto je tím, co si nejvíc přeji.“

Potřásl nespokojeně hlavou, o tomhle to přeci nebylo, nesnažil se vykroutit z ochrany Harryho, vlastně naopak se jí věnoval v poslední době až přespříliš. Dalo se říct, že si byli s Potterem vzájemně neustále v patách a stále se kontrolovali pohledy jako dvě do sebe zamilované školačky. Jen s podivem, že si toho zatím nikdo nevšiml, když se dobrých dvacet minut dnes u večeře mračil směrem k nebelvírskému stolu, kde sledoval Weasleyovou jak něco povídá z malé vzdálenosti prakticky do Harryho ucha. Nejspíš si všichni mysleli, že prostě jenom zase pořádá trestnou výpravu proti nenáviděné koleji.

Takže ne, o ochranu Pottera tu vůbec nešlo. Ani o ochranu vlastního dítěte, vždyť to bylo naprosto přirozené i pro něj a raději ji zabít, než nechat padnout do spárů Pána zla.

„Jistě, to je pořád, že mám Pottera hlídat...,“ zamručel polohlasně mladík. „O to tady nejde, já ho hlídám a svou dceru bych nikdy Pánovi zla nevydal, jenom...,“ odmlčel se, jak chtěl poskytnout prostor pro správné vyznění a zformulování své otázky. „Vyžadoval byste podílení se na její výchově?“

„Já předpokládám, že bych se, jak si řekl, podílel na výchově bez ohledu na to, jestli bych jí dal své jméno. Bradavice jsou můj domov, už desítky let jsem nebydlel jinde déle než dva měsíce. Bradavice jsou také tvůj domov, tedy i domov tvého dítěte, takže je logické, že bych se tu s ní střetával. Dost těžko by se mi mohla na tak malém hradě vyhnout,“ připomněl mu Brumbál něco, co samozřejmě věděl a nač se neptal, i když se to dalo, v případě, že člověk mluvil s Albusem, považovat za uspokojivou odpověď.

„To je nejspíš pravda,“ přitakal Severus, rukou přitom několikrát přejel po straně břicha. „Mohu dostat vaše slovo, že se mi ze svého statusu otce jménem nepokusíte dceru vzít?“

„Merlinžel, takové slovo ti dát nemohu,“ zakroutil ředitel mírně hlavou. „Musíš pochopit, že může nastat situace, kdy její dobro bude záviset na tom, že ty nebudeš jejím opatrovníkem. Například v případě, že budeš proklet, uvězněn, nezvěstný nebo jinak nezpůsobilý se postarat o dítě. Jestliže za takových okolností neurčíš opatrovníka...,“ krátce se odmlčel a zkoumavě se podíval na něj, jako kdyby čekal nějakou předčasnou odezvu, „potom zbudu dítěti jenom já.“

Trochu stiskl rty. Byla to očekávaná odpověď a očekávaný háček, když udělá Brumbála druhým otcem, vždy tu bude existovat možnost, že ředitel z nějakého důvodu usoudí, že té malé se bude dařit líp u něj, než když zůstane se svým otcem. Nezlobil se proto ani nevyčítal, znal Albuse dost dlouho, aby věděl, jak to s ním chodí.

„A kdybych se rozhodl určit jiného opatrovníka?“ zeptal se přesto, že znal skutečnou odpověď, ať mu na to Brumbál řekne cokoliv.

„Ze strategického hlediska bych to považoval za chybu, ale přijal bych to,“ odpověděl starý kouzelník přesně, jak očekával a také samozřejmě tak, aby ho to co nejvíc utěšilo.

Mračil se na starého muže před sebou, protože tahle debata nikam nespěla. Buď jeden z nich přestane kličkovat, nebo tu budou společně sedět, dokud neporodí a z jeho dcery nebude děvče na vdávání.

„Na všechno odpovídáte tak, aby mě to uspokojilo a utvrdilo ve víře ve vaše tvrzení, že ode mě nic nechcete. Nedokážu to jen tak akceptovat. Vy vždy něco chcete a ze všeho máte určitým způsobem i osobní prospěch a já nedokážu pochopit, že by tím prospěchem bylo jen pár hodin strávených se řvoucím balíkem plen,“ řekl to tedy na plnou pusu a naklonil se k Brumbálovi snad ve snaze narušit jeho soukromí a vyvést ho tak z rovnováhy. „Jde tu o něco, co vám výměnou za vaši štědrost mohu dát jen já osobně?“

„Klepeš stále stejnou trávu, chlapče,“ podotkl Brumbál.

Byl si jist, že to nevydrží a prostě to řekne, bez ohledu na to, jak stupidně mu to i v hlavě znělo a nakolik to bylo troufalé. Musel vědět, jestli další dítě, další potomek z ředitelovy moci není tím, co chce na oplátku za ochranu jeho dcery.

„Chcete se mnou spát?“ zeptal se bez studu, ovšem ne bez mírně znechuceného zamražení v žaludku. „Chcete další dítě tentokrát i z vaší magie? Jde tu o tohle?“

„Nebuď bláznivý, synku,“ pravil ředitel chlácholivým hlasem, jeho stará ruka s kůží jemnou jako prvotřídní pergamen mu spočinula na zápěstí. „Všichni, kteří projdou Bradavicemi, jsou jako mé děti a nikdy o nich jinak nesmýšlím,“ pokýval hlavou, vzor dědečka, který se baví se svým vnukem. „Hledáš za mými činy skryté motivy, které tam nejsou. Smiř se jednou s tím, že mám prostě tvé dítě rád.“

Dotkl se rukou svého břicha. Nebylo to o tom, že by potřeboval k rozhodnutí někoho dalšího, ale byl by rád, kdyby jeho dcera měla na věc stejný názor jako on. Jenže ona si samozřejmě právě teď rozhodla dát pořádného dlouhého šlofíka, kdy necítil ani sebemenší pohyb nebo odezvu na těžké myšlenky, které mu rozhodování přinášelo.

Už několikrát zvážil pro i proti a zatím bylo vše spíš pro, když si uvědomil, v jaké je situaci a vzpomněl si na tuny dopisů, co se teď kupily v neoznačené místnosti někde na hradě stejně jako za všechny ty roky i Potterovy.

„Prokážete mi tu čest a dáte mé dceři své jméno?“ zeptal se tedy formálně s patřičnou úctou.

„Bude mi cít,“ odpověděl Brumbál se vší vážností a zároveň vlídným úsměvem. „Slibuji Severusi, že nebudeš svého rozhodnutí litovat. S mým jménem do rukou té malé přejde velká politická moc, zlikvidujeme fámy o jejím původu a vytvoříme pro ni ten nejlepší svět. Jen pro tebe, malá.“

Nebyl si tím úplně jistý, kdo si také mohl být jistý tím, jestli nebude litovat, když půjde za někým velkým, jako byl Brumbál. Zároveň však ucítil jasné ulehčení, když bylo rozhodnutí učiněno a dál už ho netížilo.

Trochu sebou trhl, když mu starý muž položil ruku na břicho, následně si ale uvědomil, že by neměl budit odtažitý dojem, tak se s výdechem násilně uvolnil. Sledoval, jak se Albus láskyplně dotýká jeho břicha, podobně a přesto jinak než Potter, ředitel po něm přejížděl rukou spíše jako dědeček těšící se na vnouče.

„Já už tomu věřím,“ řek a Brumbál k němu okamžitě vzhlédl s otázkou v očích. „Věřím, že by mohla být Albionskou pannou. Důkazy hovořící ve prospěch proroctví jsou příliš silné, než abych je mohl ignorovat. Proto přijímám vaši nabídku, měl jste totiž pravdu, když jste říkal, že musí vstoupit do života s dobrým jménem a pověstí. Musím zabránit tomu, aby jí chodily stejně otřesné dopisy, jaké se sesypaly na mou hlavu, když Holoubková vydala ten článek v novinách a vy jediný to dokážete zastavit.“

Potter nebyl před publicitou a nebezpečím většinou schopný ochránit ani sám sebe, natožpak aby to zvládl u Severuse i s dítětem. Brumbál byl mocný v mnoha ohledech, on by to dokázal, i když mu něco říkalo, že v případě krize by dal přednost jeho dceři. Kupodivu to nevadilo, ne tolik, jak by si myslel, že bude. Jeho zmijozelské já bylo zhnuseno faktem, že by měl částečně dobrovolně kvůli někomu zemřít, ovšem jeho, snad by se dalo říct otcovské já, s tím bylo plně srozuměno a přijímalo to.

„Mé postavení nikdo nebude jen tak zpochybňovat, to nedovolím a nedovolím, aby tak činili v případě mého dítěte,“ prohlásil starý čaroděj důrazně, jasnost s jakou řekl slovo 'mého' byla nepřehlédnutelná.

„Právě proto jsem vaši nabídku přijal. Teď, po vydání článku, už nemohu své dítě zaštiťovat jen svým pochybným jménem. Lidé věří v to, že je Albionská panna, já se toho bojím,“ připustil svou obavu ohledně veřejnosti. „Vy můžete tu situaci vyřešit,“ sevřel krátce čelisti před dalším dotazem. „Kdy to budete chtít udělat oficiálním?“

„Do týdne moji právníci připraví podklady, až je podepíšeme nebo klidně i dřív, můžeme dát Holoubkové interview,“ předestřel Brumbál svůj plán. Mírně přikývl na souhlas.

„Souhlasím, vždyť mi také nezbývá nic jiného,“ odvětil a sám slyšel ze svého hlasu trochu unavenosti smíšené s rezignací. Asi neměl běžet celou cestu sem v tak pozdní hodinu a raději se měl víc vyspat, vždyť ho zmáhalo jak těhotenství tak jeho mladý tajný milenec.

„Nebudeš svého rozhodnutí litovat, chlapče,“ ujistil ho měkce.

„Ne, já... ne, to nebudu. Děkuji, Albusi,“vyslovil své díky opatrně a opřel se o pohovku, aby vstal. „Je už hodně pozdě, takže se vrátím k sobě. Nevím, co mě napadlo rušit vás s mou žádostí tak pozdě večer, když to mohlo klidně počkat do zítřka.“

„Já toho stejně moc nenaspím, vždyť kolikrát jsem ti říkal, že můžeš přijít prakticky kdykoliv,“ připomněl mu Brumbál svou nespavost.
„Ano, ale stejně...,“ nechal vyznít do ztracena, potom se pomalu opřel a zvedl. Zaznamenal přitom, že se mu snaží ředitel pomoct nebo spíš je napnutý, jako kdyby chtěl přiskočit v poslední chvíli a zabránit pádu. Vřele doufal, že to neudělá, pořád to neměl rád, i když si začínal, ke své velké nelibosti, všímat, že možná jednou bude skutečně potřebovat se vstáváním pomoct.

Bez dalších zbytečných řečí přešel ke dveřím, které mu však stačil Brumbál otevřít dřív, než se pořádně natáhl pro kliku a ještě se při tom usmíval, jako kdyby dělal naprostou samozřejmost. Úkosem na něj pohlédl, víc si nedovolil.

„Dobrou noc, Albusi,“ rozloučil se, když procházel dveřmi.

„Dobrou noc, chlapče, a hlavně se dobře vyspi. Dítěti škodí, když jsi unavený... ach ano, jsem rád, že ti Harry pomohl s tím ošklivým oparem. Měl jsi celý obličej nateklý,“ politoval ho Brumbál a dotkl se tváře v místě, kde měl Severus ještě před dvěma dny opar.

„Jistě, pan Potter byl natolik laskav, že mě vyléčil,“ zamručel polohlasně, neobtěžoval se otočit a víc to komentovat. „Hezké sny,“ rozloučil se a vykročil chodbou.

Popošel chodbou za roh, kde se zarazil. Napadlo ho, trochu posměšně vůči sobě, že vůbec nepomyslel na to, co bude říkat Potter, až se o tom dozví. Uměl si představit jeho ukřivděnou a rozzlobenou tvář s náznakem smutku, jak na něj vzhlíží z mladíkovy nevelké výšky. Obraz to byl natolik živý, až by ho dokázal před sebou obkreslit prstem.

Zakroutil hlavou.

Neměl nárok, ani v nejmenším ne.

 

32. a půl Hromnice

~o~

34. V sítích a mezi pastmi