03. kapitola

 

Všechno při starém

 

Když před sebou tlačil vozík se svými a Ginninými zavazadly – navíc i samotnou dívkou – po nástupišti, tak měl chuť se začít posmívat Moodymu kulhajícímu po svém boku. Jeho geniálně jednoduchý plán, jak to prý nazval sám Brumbál, byl podle všeho to pravé. Prostě se přenést. Proč to sakra nikdy nikoho nenapadlo? I když, i ten prostý přenos byla hrozná štrapáce, protože to by nebyl Pošuk Pošukem, aby to nechtěl zkomplikovat a ujmout se všeho sám.

Nejdřív se svolala půlka Řádu. Část jich stála na nástupišti mudlovského nádraží a část na nástupišti kouzelnické části. Pak Molly Weasleyová společně s Ginny dostala na starost kufry úplně všech, přičemž bylo opravdu znát, že ji to těší vzhledem k tomu, jak se mračila, a s těmito kufry se měla dopravit na nádraží. Použila přenášedlo, protože to byla od Doupěte do Londýna příliš velká vzdálenost na přímý přenos. Použila ho několikrát, než dostala všechna zavazadla na nástupiště.

Potom byl teprve na řadě Harry, kterého se chopil sám Moody. Ovšem ne že by použili prostě jen tak přenášedlo, jako paní Weasleyová, ne, to by bylo příliš snadné a Smrtijedi by je mohli sledovat. Nejdřív se normálně přenesl do nějaké pustiny uprostřed lesa, což bylo značně nepříjemné. Pošuk při přenosu Harryho důkladně zvalchoval, takže když měl zase nohy pevně na zemi,sotva se na nich udržel. Dřív než nabral pořádně rovnováhu a donutil svět, aby se přestal točit, tak použili přenášedlo a skončili na pánských záchodcích mudlovského nádraží.

Jak si myslel, že les byl ohavné místo plné pachu hnijícího listí, tak moc toužil se do něj vrátit, když se málem zhmotnil s nohou v záchodové míse. Jako kdyby nestačilo, že se musel vměstnat do kabinky společně s Moodym, který rozhodně nebyl bytost tenká jako papír. Jeho prostorová výraznost, zejména v oblastech břicha, byla prostě výrazná. A pohled jednoho postaršího mudly, když se jim konečně s hekáním povedlo poprat se s dveřmi inteligentně se otevírajícími dovnitř kabinky a vypotácet se ven. Harry si bohužel dokázal velice živě představit, na co asi ten mudla pomýšlel, a zrudl kvůli tomu v obličeji do barvy rajského jablka. Naštěstí si to Moody představit nedovedl, jelikož se jenom zeptal, proč je Harry tak rudý. Mohl mu odpovědět, že to nic, že je to přenosem.

Cesta k přepážce pak už byla celkem bez větších zádrhelů, jen se museli plížit nebo tak něco. Každopádně mu bylo stále opakováno, že má být víc nenápadný. Jak měl být ještě nenápadnější než tím, že si strčí ruce do kapsy a prostě jde? Stejně si jich nikdo nevšímal, mudlové pospíchali na ujíždějící vlaky nebo naopak nervózně pobíhali, protože jejich spoj měl zpoždění, a Smrtijedi v dohledu nikde žádní. Buď měli dovolenou, nebo, to spíš, doprovázeli své vlastní děti na vlak.

Když pak prošli přepážkou, tak hned dostal na starost své a Ginniny věci a konečně se mohl v klidu nadechnout. Nebylo to tím, že by se do té doby bál a tady se cítil bezpečně, to proto, že kráčet k zavazadlovému vozu v doprovodu přátel bylo prostě normální a už necítil, že by ho chtěl vůbec někdo zastavit. Taky se konečně mluvilo o normálních věcech.

„Dvojčata se sázela, že nový profesor Obrany bude zase žena. Asi proto, že Tonksová měla loni vážně úspěch,“ řekl zrovna Ron a zabrzdil svůj vozík u zavazadlového vozu. „Uměla přimět třídu, aby se soustředila.“

„Vážně?“ povytáhla Hermiona obočí, „Tak co nám říkala první hodinu?“

„Ehm... netuším...“ zamumlal zrzek a vykouzlil na tváři nevinný úsměv. „Něco jako že máme při kouzlení ve třídě dávat pozor, abychom se nezranili?“

„Ne, mluvila o tom, co zažila u bystrozorů, co by nás čekalo v případném bysrozorském kurzu a přidala jednu svou začátečnickou historku, jak zatkla jednoho skřeta a vyklubal se z něho poloobr pod mnoholičným,“ opravil ho Harry naprosto automaticky, tu hodinu měl dobře zaznamenanou v hlavě. „Taky ukazovala, jakým kouzlem se připíná bystrozorský odznak na klopu saka nebo na triko.“

„Na to si pamatuji, na ten odznak,“ zvolal Ron a poklepal si na prsa. „Dával jsem moc dobrý pozor, jak se to dělá.“

„O tom nepochybuji,“ přitakala Hermiona pokyvující vědoucně hlavou.

„Předpokládám, že bys nám taky mohl říct, jakou barvu měla její blůzka,“ dodala Ginny se smíchem v hlase a sklouzla z vozíku na zem. Zvládla to bez toho, aby se jí zvedla sukně uniformy, co už měla na sobě. Dle Harryho názoru docela úspěch, on měl problémy už jen s tím, aby se neuškrtil na kravatě, když si ji neustále někam zachytával. Prostě musel Ginny obdivovat, jak v takovém na první pohled nepraktickém oblečení uměla být elegantní. Hermiona to nezvládala ani z půlky tak dobře.

„Měli bychom se posunout víc dopředu, ať vás rychle odbaví. Budu klidnější, jakmile budete ve vlaku. Kouknu se, co by se s tím dalo udělat,“ vskočil jim Moody do řeči a odkulhal se dopředu k muži, ukládajícímu zavazadla cestujících do vlaku.

„To nebude moc nenápadné,“ podotkl Harry, jenže to už byl starý bystrozor dávno pryč. Povzdechl si nad tím a rozhlédl se kolem. Dospělí, pokud by se to tak dalo říct, postávali ve vzdálenosti tak dvou tří metrů. Zdánlivě to vypadalo, že buď k Harrymu vůbec nepatří, nebo, v případě Weasleyových, chtějí svým dětem poskytnout prostor. Ve skutečnosti byli všichni připravení na útok Smrtijedů a zároveň dělali jistou stěnu proti očumující veřejnosti, která věnovala Harrymu obvykle neobvykle velkou pozornost. Byl už na to tak zvyklý, že by si ani nevšiml toho, že se na něj dívají, nebýt náhodného rozhlédnutí.

„Pan Potter? Pan Harry Potter?“ zeptal se mu někdo za zády, tak se obrátil.

Stál za ním muž asi tak věku Ronových rodičů, možná i starší, u čarodějů se špatně určoval věk a jemu samému to dělalo po letech mezi mudly ještě větší problémy. Vypadal ve tváři ztrhaně, zarmouceně, jako oběť války, což bylo pochopitelné, protože válka přeci byla. Ne ta veřejná, kdy by se lidé sešikovali a táhli proti Voldemortově armádě, byla tu válka v zákulisí, mnohými stále veřejně nepřiznaná, ale i tak to byla válka.

„Ano, to jsem já,“ přitakal trochu v obavě, co teď bude, mimo jiné i proto, že viděl, jak Ron s Hermionou strčili ruce do kapsy, kde měli své hůlku, a Ginny se přesunula po jeho bok. Zároveň s tím se na muže upřela pozornost vše přítomných z Řádu. Nikdo skutečně nic neudělal, rozhodně by nezasáhli jako první, ani nevytasili hůlky, přeci jen lidé měli právo na to mluvit s Harrym Potterem, jen zůstávali všichni ostražití.

„Můj bratr tady pracoval. Přímo tady u nakládání a vykládají zavazadel, víte?“ řekl ten muž místo pozdravu nebo představení se. „Vždycky, každý rok vám naložil zavazadla a pak je zase vyložil. A pořád o vás mluvil, o velkém Harry Potterovi. Potřásl si s vámi rukou, když jste nastupoval do prvního ročníku. Vyprávěl mi o tom.“

„A-ano, pamatuji,“ řekl opatrně. Matně si skutečně vzpomínal na to, že mu muž nakládající zavazadla podal ruku a nadšeně mu s ní třásl. To bylo ale před lety v době, kdy byl dítě, nevěděl kým pro kouzelnickou společnost je a navíc byl zmatený kluk poprvé na cestě daleko mimo rodné město. Nedokázal si vybavit konkrétní obličej, prostě ne, bylo tolik lidí, co se k němu chovalo jako ke starému známému nebo naopak jako k vyvrhelovi, že kdyby si měl pamatovat všechny, tak by takové vzpomínky přetékaly z jeho hlavy.

„Ne, nepamatujete, vidím vám na očích, že nevíte, o kom mluvím,“ mužův obličej ztvrdl, když to říkal.

„Ne, promiňte, nepamatuji. Bylo tolik lidí, co jsem si s nimi potřásl rukou. Omlouvám se,“ snažil se o úsměv. „Ale to snad nevadí, ne? Stejně ho ode mě můžete pozdravovat.“

„Nemůžu. Je mrtvý. Zemřel před dvěma měsíci v Prasinkách. Šel si jenom koupit tabák do dýmky, když se tam objevili Smrtijedi a pozabíjeli všechny, kteří byli na náměstí. Vy jste tam byl taky. Zachránil jste jednoho muže svou léčitelskou schopností, ale mého bratra jste nezachránil. Proč jste mu nepomohl?“

Otevřel pusu, jak nevěděl, co by měl říct. Ten muž zřejmě nechápal, že ani léčitel nemůže přivést k životu mrtvé. Ve skutečnosti byly léčitelské schopnosti hrozně omezené. Čím větší zranění člověk léčil, tím větší bylo riziko, že to sám nepřežije nebo že nepřežije pacient. Tehdy to nevěděl, proto zachránil toho polomrtvého muže, ale mělo to pro něj následky. Dlouho se zotavoval.

„Nemohl jsem mu pomoct. Když někdo zemře, tak už pro něj nemůžu nic udělat,“ pokusil se to vysvětlit šetrně, přesto dostatečně jasně.

„On nebyl mrtvý!“ zvýšil muž hlas natolik, že se po nich lidé začali otáčet ještě víc. „Ještě žil, když tam dorazili bystrozoři, jenže vy jste zachránil někoho jiného. A já se ptám proč? Čím byl tamten lepší než můj bratr?“

„Hele, to by myslím stačilo, pane,“ vložil se do toho doposud mlčící Ron a přistoupil natolik, že širokým ramenem zastiňoval Harryho. „Je nám všem líto, že jste přišel o bratra, ale vinu nemůžete svádět na Harryho. Může za to jedině Vy víte kdo, tak dávejte odpovědnost jemu.“

„Ne, dávám ji Potterovi, protože on mu mohl pomoci, jen to neudělal,“ vyplivl muž zlostí zhrublým hlasem a pak zaútočil.

Vrhl se kupředu, jedno, že mu v cestě stojí Ron. Takový útok od neškodného civilisty nikdo nečekal, snad by se mu i povedlo Harryho zranit, kdyby právě neudělal tu chybu, že podcenil zrzavého mladíka. Život jako nejmladšího z šesti bratrů ho naučil, jak se správně prát i bez hůlky. Zatímco Harry jen ukročil dozadu, kde málem zakopl o popruh Ginniny tašky visící z vozíku, tak Ron nabral ramenem zuřícího muže, využívaje jeho vlastní síly, a postrčil ho dozadu rovnou do rukou svého otce a Pastorka. Oba muži ho pevně sevřeli kolem těla a bránili mu se znovu pustit do Harryho. Muž se jim v sevření zmítal, jak byl tažen pryč a zároveň, jak věděl, že už nemůže nic udělat, se rozkřičel.

„Jste zrádce, Pottere, zrádce našeho národa! Odporný vrah! Jestli jste vážně Vyvolený, tak proč už jste ho nezabil?! Měl jste umřít místo mého bratra! Měl jste umřít!“

To bylo vše, co slyšel, pak hlas zanikl. Snad ho někdo z Řádu umlčel kouzlem, nebo snad muži došel hlas, to Harry neviděl, protože ho vtáhli za sloup, kde nemohl dělat takový rozruch. Beztak už ho udělal dost a připoutal pozornost všech, i těch, co se do teď tvářili, že vůbec nevědí, kdo to ten Potter je. Teď se zdálo, že někteří chtějí jít za Harrym, další se zase zajímají, co se stalo s křičícím mužem.

„Harry, pojď do vlaku,“ zašeptala mu Hermiona, to už ho postrkovala směrem k nejbližším dveřím do vagonu.

Šel bez odporu, stejně chtěl z nástupiště co nejdřív zmizet, zavřít se v kupé a až do příjezdu do Bradavic z něj vystrčit nos snad ani proto, aby si došel na záchod. Nerad to přiznával, ale mužova slova se ho hluboce dotkla. Netušil, že v Prasinkách byli nějací další přeživší, věděl jen o tom jednom muži, co mu zachránil život, o ostatních byl přesvědčen, že už byli mrtví, když tam přišel. Kdyby jen tušil, že to je jinak, tak by možná... ne, nemohl by dělat nic, vzhledem k tomu, že se zhroutil potom, co poprvé použil své schopnosti. Mohl ale přijít dřív a zabránit tomu útoku úplně. Nebo mohl Voldemorta dávno zabít, takže by se to vůbec nestalo. V tom měl ten muž pravdu, nedělal toho dost proto, aby zastavil další krveprolití. Zatraceně, nedělal nic ani s jediným, možná nemocným nebo jinak vadným člověkem ve svém okolí. Nedokázal si odpověď na otázku, co je se Snapem, tak to prostě nechal být jako všechny ty ostatní věci. Jako všechny lidi kolem.

Ve chvíli, kdy za ním Ginny zavírala dveře od vagónu, uslyšel Pastorkův hlas volající, že tu šlo o úřední bystrozorskou záležitost a že je všechno v nejlepším pořádku a pod kontrolou. Při tom nejspíš mával svým bystrozorským odznakem. Neohlížel se, aby si to potvrdil, jen se rychle protahoval uličkou dál do vagonu.

„Hej, tady!“ zavolal na ně Neville vystrkující hlavu z jednoho kupé v zadu. Mával na ně rukou, aby si přisedli k nim.

Ginny uchopila Harryho za ruku, pevně stiskla a usmála se na něj. Oceňoval tu podporu, tentokrát doopravdy, a mlčky následoval své kamarády do kupé za Nevillem. Mladý bylinkář tam nebyl sám, byla tam s ním Lenka, také kdo jiný. Od chvíle, co se konečně poznali asi před dvěma roky, spolu byli neustále. Nejspíš si vzájemně nějak rozuměli. Harry je často vídal, jak se spolu prochází po chodbách, něco si šeptají nebo spolu sedávají v Bradavických sklenících. Když je tu teď viděl, jak si Neville sedá těsně vedle drobné blondýnky, tak se nedokázal ubránit úsměvu, dokonce i když byl pořád uvnitř rozechvělý z toho výstupu venku.

Ginny se protáhla k okénku a stáhl si ho vedle sebe na sedadlo. Hned vedle si sedl Ron a mezi něj a stěny vedle dveří se vmáčkla Hermiona včetně přepravky s Křivonožkou, kterého taky hned vypustila ven. Kočka se oklepala, proběhla všem pod nohama, kde se nezapomněla o ty Harryho se zavrněním otřít, a pak vyskočila na okýnko.

„Viděli jsme tu scénu z okýnka a slyšeli křik. Co se stalo?“ zeptal se Lenka.

„Ten muž si myslel, že je Harry zodpovědný za smrt jeho bratra jen proto, že byl loni v Prasinkách a někomu tam pomohl. Je frustrovaný, protože si neumí připustit ztrátu někoho z rodiny a snaží se to na někom vybít,“ osvětlila Hermiona s vážnou tváří a trochou soucitného zarmoucení k tomu.

„Měl pravdu. Kdybych se loni nejdřív podíval, jestli ještě někdo jiný nepřežil, tak by bylo všechno jinak. Mohli jsme jeho bratrovi pomoct... nějak,“ řekl pevně, ač netušil vůbec, jak by skutečně mohl tehdy pomoct. Jen si byl jist, že prostě musela existovat cesta. Vždy je i jiná cesta než ta, kterou člověk vidí na první pohled.

„I kdybys ho našel, tak jaký by v tom byl rozdíl? Mohl jsi zachránit jen jednoho,“ nesouhlasila Ginny s jeho názorem a těsně se k němu přitiskla v projevu účasti. „Netrap se tím, Harry. Na tom, co se stalo, už nic nezměníš.“

„Jo, kamaráde, a navíc to klidně může být i naše vina. My se taky nepodívali, jak jsou na tom ostatní,“ dodal Ron.

„Já myslím, že je zbytečné to řešit. Jak říkala Ginny, co se stalo, už se změnit nedá. Vrátit se v čase a měnit události je přísně zakázáno pod trestem mozkomořího polibku, takže bychom o tom neměli ani uvažovat,“ postrašila ho trochu Lenka, netušila totiž, že on s Hermionou ve třetím ročníku tak trochu narušili řád věcí tak, jak měl být. Nebo že by spíš všechno udělali přesně, jak se to stát mělo? V tom si nikdy nebyl jistý, složitosti času mu moc nedávaly smysl. V poslední době se víc vyznal v magii ostatních čarodějů.

„Pojďme mluvit o něčem zábavnější,“ navrhla blondýnka a začala významně mrkat na Nevilla celého rudého až po konečky prstů na rukou a nejspíš i na nohou.

„Myslel jsem, že jim to pak chceš říct všem najednou,“ nadhodil směrem k dívce po svém boku. Naklonil se k ní přitom tak důvěrně, že už nikdo nemohl být na pochybách, jaký spolu mají vztah. Tedy ne že by o tom do teď byly velké pochyby, přeci jen to ale bylo trochu nejisté nejspíš proto, že byli nejistí i oni dva. Teď to bylo jasné a jemu se to rozhodně zamlouvalo, jelikož Neville si rozhodně zasloužil být šťastný.

„Oh, takže spolu konečně oficiálně chodíte!“ vykřikla nadšeně Ginny, dokonce to vypadalo, že se k Lence vrhne, aby ji objala. Hermiona nevypadala o nic méně potěšené, jen Ron pozvedl oči k nebi, jak se snažil dělat děsně nezaujatého.

„To vy dva vidím taky,“ mrkla blondýnka na Harry a Ginny se k němu hned ještě víc přivinula. „Ale ne, my dva spolu nechodíme, protože my dva... chceš to říct ty, Neve? Chceš, viď...“ tiše se zasmála. „Tak jim to řekni.“

„My se s Lenkou vzali,“ vyhrkl bylinkář udýchaně jako pokaždé, když se snažil něco rychle říct a nekoktat při tom. „Je to zrovna týden. No není to paráda?!“

Chtěl hned přitakat, že to je rozhodně velká paráda, manželství sice byl velký krok, ale on ho považoval za přirozený, když se dva miluji. Zarazilo ho v tom jedině to, že se celé kupé ponořilo do tíživého mlčení, díky kterému bylo slyšet otáčení kol, vzdálené houkání a šumění parního stroje. Ani si díky rozhovoru nevšiml, že už vyrazili, tím pádem se ani nerozloučil s Remusem a Ron s Ginny zase se svými rodiči. Nikomu to nevadilo a teď to bylo podružné, zejména když viděl, jak nadšení z tváří Nevilla s Lenkou rychle opadá, tedy zejména z té Nevillovy, blondýnka se zvláštně usmívala pořád, tak se na ní dalo špatně poznat, kdy je smutná. Stejně jako když si všiml, že Hermiona se tváří vyloženě nesouhlasně, Ginny rozpačitě a Ron zmateně.

„Co že jste udělali?“ zeptal se Ron.

„Vzali jsme se. Já a Lenka jsme manželé. Tady, podívejte,“ zopakoval to bylinkář a zvedl jejich spojené ruce. Na prstě každého se leskl prostý zlatý kroužek, kterého si do té doby nikdo nevšiml, jak byl tenký a nenápadný. Nejspíš to tak bylo schválně, protože Lenku by tipoval na někoho, kdo si nechá udělat veliký zásnubní prsten se spoustou podivností nebo kdo bude nosit místo prstýnku otvírání z mudlovské plechovky. To měla mimo jiné jednu dobu pořád v uších, zrovna jako teď ty dvě... okurky? Taky ale bylo možné, že dokonce i ona brala manželství tak vážně, že by si nic tak výrazného na ruku nenatáhla. Uvědomil si, že tak dobře ji nezná a Nevilla ostatně také ne.

„Jsou nádherné, opravdu, ale nepřijde vám to jako unáhlený krok? Vždyť jste spolu ani nechodili... nebo ano?“ zeptala se nejistě Hermiona, také neměla nejspíš jasno v tom, jaký byl dřív vztah novomanželů.

„My spolu chodili... tak trochu, vždycky to bylo mezi námi zvláštní a já prostě Lenku miluji a ona mě. Tak jsme si řekli, že se teď nevyplatí čekat, protože kdo ví, který náš den bude třeba poslední. Kdybych se zítra už neprobudil, tak si budu moct říct, že jsem v životě dosáhl alespoň jedné věci, které jsem chtěl,“ naklonil se ke své manželce a políbil ji do jejích kudrnatých blond vlasů, „vzít si za ženu mou krásnou Lenku.“

„To si myslím i já. Když se kolem sebe podívám, tak mám dojem, že člověk musí žít okamžikem, jinak nikdy nic neprožije. Svět je tak velký, tak složitý a tak zajímavý... Hodně toho uvidíš, když sedíš na jednom místě, ale ještě víc, když vstaneš a prostě jdeš. A jít sám je smutné,“ připojila mladá blondýnka i svůj názor zabalený do tak podivných vět, že nad tím mohl Harry jen pootevřít pusu, jelikož vlastně nechápal, o čem mluvila. Tedy chápal, chtěla říct, že si vzala Nevilla z lásky, alespoň tak to vnímal on, jen to prostě řekla divně.

„Víte co? Já myslím, že to je paráda, ať si kdo chce říká co chce. Máte mojí podporu,“ vložil se do toho konečně rázným rozhodnutím. Jestli spolu chtějí být, tak on jim ve všem pomůže, jestli budou potřebovat.

„Jasně, mou máte taky, jen mi tedy přijde divné, jak to budete no... praktikovat... být spolu. Lenka je z Havraspáru, to je na druhém konci hradu, tak se nebudete moct moc vídat, ne?“

„Och, Rone, někdy by sis vážně měl přečíst Dějiny Bradavic nebo alespoň Školní řád a stanovy,“ povzdechla si Hermiona. „Manželství mezi studenty, nebo studentem a někým starším mimo školu, a dokonce i mezi studenty a profesory, nejsou nic neznámého. V dějinách se uzavírala přímo na pozemku školy a ředitel má ze svého titulu právo oddávat, dokud je hlavou školy,“ poučovala je se svým typickým zápalem do věci. „Sezdaní studenti dostanou svůj vlastní malý byt na hradě, stejný jako mají profesoři. Profesorské pokoje se skládají ze tří až pěti místností a koupelny. Takové pěkné malé bydlení do prvních dnů manželství. Taky můžou bydlet v Prasinkách, protože dle zákona jsou oba samozřejmě už zletilí, jinak by se nemohli vzít, takže jim musí být poskytnuta možnost koupit si a řádně spravovat majetek, i když ještě studují. Studentské páry si většinou volí zůstat na hradě, páry, kdy je jeden z nich starší, spíš žijí v Prasinkách, protože na hradě by takový pracující kouzelník neměl moc klidu a měl by i ztíženou možnost vykonávat svoje zaměstnání.“

„On si může vzít profesor studenta? Vždyť jsou všichni profesoři hrozně staří!“ otřásl se Ron odporem.

„Všichni staří nejsou, například profesor Snape a profesorka Trelawneyová jsou stejně staří jako naši rodiče,“ podotkla Ginny.

„Snape je stejně starý jako moji rodiče a Hermioniny rodiče, takže o dvacet let mladší než vaši,“ zachytil pohledy ostatních a pokrčil rameny. „To je jedna generace rozdíl. Docela dost, ne?“

„Já se ptám, co to mění na mém zhnusení jejich věkem?“ trval si na svém zrzek.

„Tak třeba můj táta byl o dvanáct let starší než máma a prý byli šťastný pár,“ dal Neville za vzor svou rodinu.

„Tatínek byl zase o pět let mladší než maminka a taky se milovali až do konce. Tatíček na ni doteď vzpomíná a brečí při tom,“ připojila se k jeho názoru Lenka. „Myslím si, že věk nehraje moc roli, když se dva milují. Ani pohlaví nebo druh ne. Všichni mají stejné právo na lásku, ať je jim patnáct, padesát, sto, jsou to muži, ženy nebo třeba víla a vlkodlak. Bez lásky by byl svět smutné místo.“

„Není ono úžasná?“ povzdechl si Nevilla zcela unesený projevem své ženy a se září v očích tak jasnou, až z toho mrazilo. Harryho určitě.

Viděl, že podobným způsobem se dívá Remus na Tonksovou a ona na něj, nebo že se tak na sebe dívají Ron s Hermionou, ať je jejich vztah jakkoliv podivně komplikovaný. Stejně se na něj dívala i Ginny, zejména když k němu vzhlížela těch několik tichých okamžiků po polibku. Čím si ale nebyl jistý, jestli on se někdy na někoho taky tak díval. On od všech slyšel, že když se dívá na někoho zraněného, tak jako kdyby měl ve tváři vepsanou bolest rovnakou zranění, které se chystal vyléčit. To ovšem nebylo ani v nejmenším to samé. To byl soucit, tohle byla láska a oddanost.

Bezděky sáhl vedle sebe po Ginnyině ruce, přitáhl si ji na klín a pevně stiskl. Vrhl na ni dlouhý pohled v ujištění, že tady je. Ve vztahu s ní něco chybělo, bál se, že se na ni nedívá s takovou něhou jako Neville na Lenku, to ale neznamenalo, že o ni chce přijít nebo s ní nechce být. Dívka mu opětovala jak stisk, tak i pohled, ten její byl zářivě něžný přesně tak, jak měl být, pak se odvrátila.

„Jak se vůbec stalo, že si ji požádal o ruku, Neve? Nebo snad požádala ona tebe?“ řekla s úsměvem.

„To byla docela zábavná příhoda,“ zasmál se Neville. „Poslední dva týdny jsme strávili na jedné lodi v Tichomoří. Vůbec jsme netušili, že tam oba pojedeme, dokud jsme se tam nesetkali. Babička chtěla dovolenou mimo Anglii a Lenka tam s tátou hledala... co že jste to hledali?“

„Vlnobijce Kanárského. To je mořský tvor, co vypadá jako ryba s osmi ploutvemi a křídlem na zádech. Vyskakuje z vln a tím křídlem je barví do odstínů duhy,“ poučila je Lenka důležitě, z toho a z Hermionina obličeje mu bylo hned jasné, že to je další z dívčiných vymyšlených tvorů.

„Ano, takže hledali vlnobijce a tam jsme se právě potkali. Všechen čas jsme trávili spolu, dokud jsem nepřepadl přes palubu...“

„Ne, ta paní s tím fialovým deštníkem tě shodila,“ nesouhlasila blondýnka. „Pamatuji si to moc dobře. Stáli jsme spolu na dolní palubě a hledali jsme vlnobijce, když jsem měla dojem, že jsme jednoho zahlédla. Tak jsem vykřikla, že ho vidím, Neville se naklonil dopředu, aby ho taky viděl, a pak za námi prošla nějaká čarodějka s obrovským napůl rozevřeným deštníkem v ruce. No a jak byl Neville nakloněný a ona se tím deštníkem rozháněla, tak ho praštila do zadku a on přepadl přes palubu do moře.“

„Začal jsem se topit. Vážně. Měl jsem dojem, že mám smrt na jazyku.“

„Přesně, tak jsem popadla nejbližší záchranný kruh a hodila mu ho do vody...“

„Jenže ten kruh nebyl nafukovací ani s žádným kouzlem, byl korkový. Prostě jen korkový a to mi nestačilo, ale stejně jsem se ho chytl...“

„... a začal mávat rukama a křičet, že než umře, tak mi chce říct, že mě miluje, že si mě chce vzít a mít se mnou dvanáct dětí. Prý abychom každý měsíc mohli slavit něčí narozeniny.“

„Já si myslel, že umírám!“ vykřikl Neville na svou obhajobu, jelikož celé kupé už se začínalo dusit smíchy, včetně Křivonožky sedícího u skla. „Bylo to strašné, až na to jak mi odpověděla. Křičela na mě nazpět, že si mě vezme, ale děti chce jen tři a že mám hledat toho vlkobijce, když už jsem ve vodě.“

„Kdybychom ho objevili, tak bychom měli spoustu peněz do začátku,“ pravila vážně Lenka.

„No ale neobjevili jsme nic, vyjma mojí rýmy. Když mě konečně vytáhli ven, tak jsem byl mokrý jako myš a prokřehlý až na kost, ale šťastný. Řekla mi ano a dodržela to,“ znovu se tak zamilovaně zahleděl na Lenku.

„Ta příhoda je tak neuvěřitelná, že ve vašem případě jí budou rozhodně všichni věřit,“ smála se Ginny s nimi. „Neville a Lenka Longbottomovi, to zní až pohádkově. Gratuluji. Ukážeš nám pořádně ty prsteny? Jsou na nich alespoň věnování? Jestli ne, tak si myslím, že jsou dost smutné...“

Rozhovor přešel ve štěbetání, doslovně, protože když Harry zavřel oči, tak slyšel hlasy smějících se dívek jako štěbetání ptáků na stromech. Nezajímalo ho, jaké jsou snubní prsteny ani kam by si Lenka přála jet na svatební cestu, až konečně dokončí školu. Nebyl jediný, Ron se během chvilky začal nudit úplně stejně a kupodivu i Neville, takže to nakonec skončilo tak, že seděl s kluky na jedné straně kupé a děvčata si povídala na druhé. Všechno bylo v tu chvíli tak příjemně pěkné, že ho ani nenapadlo přemýšlet o Voldemortovi nebo čemkoliv jiném vážném, dokud se na obzoru neobjevily Prasinky, hrad a nádraží. Pak se mu myšlenky kupodivu neobrátily ke hrozbě čekající tento rok, tak jak tomu obvykle bývalo kdykoliv předtím, ale ke Snapeovi. V hlavě měl náhle jedinou otázku.

Bude mít lektvarista v sobě pořád tu rudou magii?

°°0°°

Už se necítil divně, jemu prostě bylo špatně. Měl nejhorší chřipku svého života a to prosím nebyl žádný hypochondr jako většina jiných mužů a tradičně pak gayů. Pár Cruciatů od Pána zla vás naučí správně definovat pojmy jako 'bolest' nebo 'je mi špatně'. V tomto případě to tedy přesahovalo vše, co kdy zažil, a jeho nejlepší lektvary proti nevolnosti a horečce se míjely účinkem tak moc, až začal pochybovat o tom, jestli je namíchal správně. Naštěstí se včas okřikl s tím, že tak primitivní lektvary míchal v osmi letech, a svedl to všechno na přísady. Někdo mu je musel úmyslně poničit nebo je už z obchodu doručili vadné. Kdyby nebylo prvního záři dopoledne, tedy jen pár hodin před vlnou tsunami v podobě stovek studentů, tak by napsal dlouhý a nelichotivý dopis svému dodavateli surovin. Takhle se rozhodl, že to odloží na večer a spraví si náladu tím, že to vloží do podoby huláka. Tedy v jeho případě spíše syčivého šeptáka, jestli něco takového existovalo, každopádně i kdyby se dopis po přečtení sám neroztrhal, tak by si ho dotyčný za rámeček nevystavil.

Snažil se nepotácet chodbou, když ke své nelibosti spatřil Gifta stojícího u výklenku, vyhlížejícího ven a pohrávajícího si s hůlkou. První impuls byl prostě se otočit a nenápadně utéct pryč. K tomu nedostal šanci, Gift si ho totiž všiml a pokynul mu rukou.

Co mohl dělat jiného, než nasadit pohrdavý výraz, narovnat se a zakrýt svou slabost, a takto vyzbrojený vykročit k profesorovi Obrany. Přitom by ho nejraději drcnul nenápadně do zad a vyhodil oknem ven do té zdánlivě bezedné propasti pod hradem.

„To máme ale krásný den, pane kolego,“ pozdravil Gift nepřirozeně vesele. „Kam touhle dobou plachtíte?“

Kdyby na jeho hábit tak neuctivě neupozornil, tak by ho Severus minul se zavrčeným pozdravem na rtech a odplachtil by chodbou pryč, takhle se prostě musel zastavit na pár vzájemných urážek.

„Nádherný den, už se těším, až zase uvidím své oblíbené studenty,“ odpověděl mu stejně nepřirozeně mile a stanul u druhého sloupku výklenku, kde se ovšem na rozdíl od Gifta nepovaloval jako zborcené harfy tón. „A pospíchám do sborovny v doufání, že tam narazím na profesorku McGonagallovou. Chci s ní probrat změny v letošním rozvrhu. Vy už jste se na ně podíval, kolego?“

„Jistě a je mi to jedno. Jsem tu nový, tak se přizpůsobím, hlavně že budu moct učit,“ jeho falešný úsměv se rozšířil. „Hmm, není vám něco, profesore Snape? Jste totiž zelený jako plíseň mezi nohama obra.“

Sevřel čelisti. V první řadě on rozhodně nebyl plíseň mezi nohama kohokoliv, natožpak obra, a takové přirovnání ho přivádělo k zuřivosti, ač mu za život řekli i hůř. A zadruhé, on nebyl zelený, ani bledý, ani žlutý, ne víc než jindy a jestliže čirou náhodou byl, tak mu to neměl nikdo co zdůrazňovat.

„Přehnal jsem to s lektvarovými experimenty a nadýchal se výparů. Za pár hodin mi bude dobře, jen menší chudokrevnost,“ nereagoval na jeho provokaci tak, jak muž očekával, protože na něj Gift vystavil svůj pravý obličej. Ten plný zášti a znechucení 'pravého' čestného bystrozora nad Smrtijedskou pakáží.

„Vy jste v tom vážně hodně dobrý, že ano?“ zeptal se polohlasně, nakláněje se dopředu, jak úmyslně narušoval Severusův osobní prostor.

Nemínil na to reagovat, rozhodně nebyl Gift tak děsivý, jak si myslel. Stejně jako u bolesti, kontakt s Pánem zla vás naučí, co je skutečně děsivé. Rozzlobený učitel Obrany to není, zejména pokud se jmenujete Severus Snape. Bez mrknutí oka mu tedy čelil, ani se nepokusil uhnout nebo mezi nimi zvětšit prostor.

„Ano, to jsem,“ přitakal, odpovídaje jak na skutečný smysl otázky, tak i na ten domnělý. „Jeden z nejlepších lektvarových mistrů Británie, kdybych se nerozhodl svůj život zasvětit výchově mladých nadaných kouzelníků, naší budoucnosti, tak bych mohl být tím úplně nejlepším. Kdo ví, když budu mít dost času, tak se jím nejspíš stanu tak jako tak.“

„Moc dobře víš, Snape, že o tvých smradlavých lektvarech jsem nemluvil,“ zavrčel bystrozor, tentokrát už to nebyl jen atak osobního prostoru, on se naklonil až těsně k Severusovi rozčílený tím, že se ho ten podlý Smrtijed nebojí, jak by správně měl. „Možná si nějak dokázal obelstít Brumbála, třeba mu něco leješ do pití, ale já se tak snadno zmást nenechám. Moc dobře vím, co ty jsi za zvíře, takže se postarám o to, abys jako zvíře skončil. Zavřený v malé plesnivé cele s obojkem kolem krku. Přesně tam, kde patříš, v Azkabanu.“

„Nejspíš jste se nechal strhnout mým děsivým vzezřením. Věřte tomu nebo ne, nejsem strašlivý černokněžník, jen se snažím takový dojem budit na děti,“ základním krokem k úspěchu je zapírání viny. „Vzbudit v nich respekt je účinnější než se s nimi kamarádit. Měl byste se to naučit. Teď, pokud mě omluvíte, mám naspěch. S dovolením...“ předvedl uctivou úklonu, v jeho provedení přesto vyznívající jako výsměch, a rychle se vydal pryč.

Nechápal to, skutečný strach z Gifta neměl, přesto v něm byl pocit, že se od něj musí držet dál kvůli vlastní bezpečnosti. Byl to jen řadový bystrozor, takový, kterého by dokázal porazit třemi mávnutími hůlky, proto nebylo k pochopení to, co cítí. Nikdy ještě neměl tak silnou touhu sám sebe chránit jako teď. Nevyhledával cíleně nebezpečí, jak to dělají stupidní Nebelvíři, jen proto, aby si trochu užil, když už ale přišlo na věc, tak se nezalekl a neprchal. Tím se trochu lišil od ostatních Zmijozelských. Jistě, dal přednost ústupu, jen ten ústup rozhodně nevypadalo jako teď. Jako úprk.

Hnal se rychle chodbou směrem ke kabinetu ve druhém patře, kde se pořádala něco jako porada ředitelů kolejí. Minerva ji svolávala každý rok, sice přátelským tónem a pod zástěrkou společného čaje, ale běda kdo nepřišel, toho stihl její velký hněv. Z nějakého důvodu si prostě před začátkem školního roku potřebovala zas a znovu prodiskutovat, jestli je dost pokojů, dost postelí, dost zatracených povlečení. Tahle škola byla obrovský hrad, bylo tu tolik ložnic, že by sem mohli nastěhovat celé Prasinky a stejně by vyzbylo místo, a měla čety skřítků nadšených jen a pouze do toho, aby mohli sloužit. Nebylo potřeba si kontrolovat seznam vybavení. Zejména dnes, když mu bylo tak zle, na to neměl sebemenší náladu.

Prudce vrazil do sborovny a rázně za sebou zavřel dveře. Bylo to slyšet, jen se to ještě nedalo považovat za prásknutí. Rozhodně to byl zřetelný projev jeho krajní nevole nad tím, že tu vůbec musí být. I přes mírně káravý Minevřin pohled prorázoval místností do vzdáleného rohu ke svému stolu používanému jedině pro tuto jednu příležitost, nikdy ne ke konzultacím se studenty, a posadil se. Vždy si sem sedal a dával okázale najevo, co si myslí o jejich společném pití čaje u oválného stolu. Dnes se mu navíc zvedal žaludek už jen z představy, že by si dal jediný doušek hořké tekutiny z konvice.

„Teď když nám konečně dorazil i Severus, tak se můžeme pustit do letošní předzahajovací porady,“ ujala se slova McGonagallová, nasadila si brýle, zvedla si k očím papír, co měla připravený na stole, a v tu chvíli si Severus, již tradičně, odfrkl znechucením. Postarší čarodějka, taktéž už tradičně, po něm loupla okem přes okraj svých hranatých brýlí, načež se sklonila zpět k papíru.

„Tentokrát tu nemáme jen administrativní záležitosti, které musíme vyřešit, ale hlavně se musíme rozhodnout, kde ubytujeme manželský pár dvou studentů,“ řekla k Severusově opravdovému překvapení a nesmírnému znechucení.

Nejen, že musí studenty učit, ještě tu bude mít dva, co se chystají množit nebo se už rozmnožili. Proč jinak by se také duševně zdravý sedmnáctiletý kluk hnal tak brzo do chomoutu. Přítelkyně na něj musela mít páku v podobě nečekaného přírůstku.

„To je nádhera. Za moje působení jsme tu měli jen dva manželské páry, ale zato jeden tu profesor Brumbál sám oddával,“ zaradovala se Pomona. „Kdopak to je, smím-li se zeptat?“

„Smíte, kolegyně, je to slečně Láskorádová a pan Longbotom.“

Kdyby měl Severus v ten okamžik v puse doušek odporného páchnoucího čaje, co se tu rozléval, tak by mu nejspíš vlétnul do špatné trubice, začal by se dusit a pak by si ho vzala milosrdná smrt. Takhle se musel vypořádat se strašnou skutečností, že za deset let tu bude mít dalšího Longbottoma.

„To má být na mě kolektivní kanadský žertík?!“ vyletěl jako čertík z krabičky, kdyby se mu netočila hlava, tak by se pro důraznost i postavil. „Nikdo nemůže myslet vážně, že se Longbottom rozmnožil. To už je snad trestné, aby takový idiot předával svoje geny dál.“

„Nevím nic o tom, že by slečna Láskorádová, teď už paní Longbottomová, byla v očekávání,“ sundala si brýle. „Chtějí pouze pokoj pro studentský manželský pár, ne pro pár s dítětem.“

„A i kdyby byla v očekávání, tak je pan Longbottom čestný mladý muž, který přijímá odpovědnost,“ řekl Kratiknot zřejmě proto, že jeho otec se k sexu se skřeticí nepřiznal, a tak Filius, ubožák malý, vyrůstal jako jediný kouzelník s lidskou magií mezi hromadou nevrlých skřetů vesměs nesnášejících čaroděje. Léčil si své mindráky a Severusovi to bylo jedno.

„On se měl hlavně naučit jít do lektvárny a koupit si tam antikoncepční lektvar, když už ho sám neumí uvařit,“ štěkl nazpět k malému kouzelníkovi. „To není přijímání odpovědnosti, to je známka do nebe volající tuposti jeho a Xenofilia Láskoráda, který mu vůbec umožnil vlízt se svou dcerou do postele. Ne, pardon, to není tupost, to je naivita. Ten ubohý muž se mylně domníval, že má Longbottom od pasu dolů stejně prázdno jako v lebce.“

„Myslím, že to přeháníš, Severusi. Pan Longbottom, pravda, není nejzdatnější v lektvarech, ale jinak je to inteligentní, laskavý a schopný mladý muž. Jsem si jistá, že každá dívka by ho brala všemi deseti, a slečna Láskorádová měla prostě to štěstí, že se do ní zamiloval,“ při těch slovech McGonagallové přeběhl přes jinak přísnou tvář jeden měkký úsměv plný hrdosti na svého žáka.

„Nesmíme zapomínat na to, že je také brilantní bylinkář. Čeká ho skvělá kariéra a jistě si založí obchod, až vystuduje,“ přitakala Pomona, načež se rozhostilo to krátké příslovečné ticho, kdy každý pomyslel na to, co bude za rok. Válka probíhala za zády kouzelnického národa a všichni v místnosti to věděli. Kdykoliv někdo zmínil budoucnost, tak na srdce všech, včetně Severuse, dopadla tíseň. Dnes byla ta tíseň dvakrát tak silná, když si uvědomil, že jeho šance dožít se stáří jsou ze všech, které znal, prakticky nejnižší. Menší už měl jenom Potter a Brumbál, jenže ten už si stáří užíval, takže pro něj to neplatilo.

„Každopádně si zmínkou o lektvaru otevřel závažné téma,“ přerušila posvátné ticho Minerva a opět si nasadila brýle dodávající jí ještě přísnější vzhled než vážný tón, jakým mluvila. „Bradavická škola čar a kouzel má, co se týče intimity mezi studenty, jasný postoj. Hlásáme zdrženlivost...“

„Souhlasím, studenti se masivně zdržují po nocích mimo své kolejní místnosti a věnují se druhům mimoškolní činnosti, které nejsou schváleny školní radou,“ vskočil jí nevrle do výkladu o tom, jak je sex pro mladistvé špatný a jak všichni žáci jistě dodržují celibát, přesně jak je navádějí jejich profesoři.

Kdyby byl slepý, hluchý a mentálně retardovaný, tak by tomu věřil, jenže on nebyl, merlin žel, nic z toho, a navíc trpěl nespavostí, takže brouzdal nocí po šmajchlpláccích a přistihával tam studenty provádět takové věci, že nestačil ani žasnout. Taky tu studoval celých sedm let a věděl moc dobře, co jeho spolužáci provádějí. S radostí by se k nim tenkrát připojil, kdyby měl s kým. Jenže v té době byl pravděpodobně jediný gay na škole, nebo se k tomu někdo bál přiznat, takže si musel počkat, až ho zdi bradavického hradu propustí na prázdniny. O těch pak rozhodně nedodržoval pravidla zdrženlivosti, co se týče sexu, a naopak si ho dopřával ve všech formách a s takovou intenzitou, na jakou si ve svém mladém věku troufal.

Takže Minerva měla pravdu jen v jedné věci; profesoři byli pro žáky velkým vzorem. Vzorem, jak se to rozhodně nedělá a jak skončit starý, svobodný, opuštěný a hlavně frigidní. Jak by těm spratkům přál to nejhorší, tak stát se profesorem by nepřál ani samotnému Pánovi zla, přesto jak moc po tom dřív jeho Mistr toužil. Jestli existuje způsob, jak donutit Pána zla zrušit kletbu na postu učitele Obrany, tak vyprávět mu o Longbottomovi, o tom, že bude mít spratka, a o tom, co žáci dělají po nocích, by mohlo zaúčinkovat. Odloží to na dobu, až Gifta něco sežere a on se ho tak zbaví.

„Tady není prostor na žerty,“ napomenula ho McGonagallová.

„Kolegyně má pravdu. A vím, kam tím míří,“ zastal se jí Kratiknot, „Musíme Longbottomovým poskytnout patřičnou ochranu.“

„Kastrace neprovádím, ani ty chemické. Zajděte si za krčmářem k Prasečí hlavě. Pěstuje jak sviňky, tak kanečky, určitě si bude vědět rady. Klidně poskytnu analgetika, přeci jen nechceme, aby Longbottom svým křikem děsil mladší studenty a duchy,“ zavrčel. Nechtěl mít s Longbottomem a jeho šílenou manželkou vůbec nic společného, pokud možno by nejraději ani nevěděl, že jsou svoji.

„Chtěla jsem tě požádat, jestli bys jim ve vší diskrétnosti nemohl vařit lektvar, ale jak vidím, chtít po tobě zapojit se do dění ve škole je asi tak reálné, jako chtít se projet na jednorožci,“ vrátila mu to bravurně McGonagallová, ta stará můra uměla být pěkně ostrá, když chtěla, a jak vidno, tak se teprve rozehřívala, „Požádám o to Poppy. Sice z toho nebude nadšená vzhledem k tomu, kolik práce má a nejspíš bude mít, ale co se dá dělat, když ty nejsi ochotný s ničím pomoct.“

„Proč bych měl být ochotný?“ povytáhl obočí. „Deset hodin denně, sedm dní v týdnu a čtyřicet týdnů v roce se tu pachtím se stádem tupých hlav neschopných zapamatovat si i svoje jméno a to nežertuji, a za to dostávám nuznou almužnu a spoustu buzerací od ministerstva.“

„Nikdo z nás tady není bohatý, Severusi,“ prohlásil Kratiknot.

„Ale vy jste staří, nenadaní a milujete děti. Já je nasnáším a mohl bych ještě udělat kariéru, kdybych nebyl zavřený v téhle studené smradlavé díře. K čertu s váma!“ vykřikl s prudkostí, která překvapovala i jeho samotného, a vyskočil ze židle tak rychle, že se před ním svět zhoupl. Nenechal se tím zastavit, bez pozdravu vyrazil ven z místnosti a tentokrát za sebou vážně práskl dveřmi. Srdce mu v hrudi bilo s nebývalou rychlostí a krev se vařila. Nikdy se nepovažoval za flegmatického člověka, to vůbec ne, věci kolem ho převážně štvaly nebo nudily, jenže zároveň se dokázal ovládat. Nevybuchoval při každém menším podráždění jako přetlakovaný kotlík s pokaženým lektvarem. Mohl za to Gift a jeho buzerace, nebo ta zatracená nemoc? Nejspíš obojí.

Rychlým krokem si to zamířil do sklepení rovnou do svého pokoje, kde za sebou pečlivě zamkl a pojistil několika kouzly, které ho přinejmenším upozorní, kdyby se chtěl vloupat Brumbál, a zastaví všechny ostatní. Pak se úlevně zhroutil na pohovku. Jen tady, v naprostém tichu a šeru, se mu dařilo se uklidnit. Promnul si oči, o kterých právě s překvapením zjistil, že ho bolí a pálí. K nemocem to patřilo, tak nějak to tušil a pamatoval si z dětství, jen si nedovedl vzpomenout, kdy přesně že to byl nemocný naposledy.

Zavřel bolavé oči a otevřel je, když začaly hodiny odbíjet... sedm hodin večer? Prudce se posadil. Musel usnout uprostřed dne, navíc zkroucený na pohovce s hlavou dozadu skoro v pravém úhlu. Za krkem ho bolelo, a když se pokoušel hlavou pohnout do strany, tak mu nehezky luplo v oblasti druhého a třetího obratle. Celé tělo měl z toho podivného sedu na pohovce rozlámané a bolavé, zvláště to bylo cítit, když se postavil.

Musel se dát urychleně do pořádku, v půl osmé totiž začínala Slavnostní večeře a žáci touhle dobou určitě už vystupovali z vlaku, aby se vydali směr Bradavice. Pospíšil si do koupelny, jen proto, aby zkontroloval, že nevypadá moc ztrhaně. Nemůžete budit respekt, pokud vypadáte, že jste právě vylezl z postele po hodině spánku. On tak vypadal, jen se s tím nedalo nic dělat. Vztekle si pro sebe zavrčel něco o prokletých italských infekcích, jakou si s sebou přivezl z dovolené, a spíš vyběhl ze svého pokoje.

Zjistil, že schody ze sklepení jsou nesmyslně strmé, přestože mu to nikdy tak nepřišlo. Musel se uprostřed zastavit a pořádně nadechnout, také nová situace. Chodby zase byly zbytečně dlouhé a než se člověk dostal do Velké síně, tak mu to zabralo hrozné množství času. Díky tomu dorazil prakticky za pět minut dvanáct, jen chvíli předtím, než dorazili studenti. Celý uřícený, přinejmenším se tak cítil, dosedl vedle Gifta, jenž se na něj nevraživě podíval. Severus mu nijak neodpověděl, ani tím pohledem, byl udýchaný a nechtěl to na sobě dát znát.

Narovnal se, položil jednu ruku na stůl a sjel studenty pohrdavým pohledem. Když to udělal, skryl se pod svou maskou zlého lektvaristy, tak se hned cítil lépe. Ne že by se mu skutečně ulevilo, ale jestliže se nemůže z nemoci vyléčit hned, tak alespoň bude všem v okolí, nejvíce studentům, znepříjemňovat život tak, že jim bude stokrát hůř než jemu samotnému. Tímto uspokojen zcela ignoroval výrazy na tvářích svých kolegů a dlouhý Brumbálův pohled zavrtávající se mu ze strany do lebky. Na ty jejich obličeje byl zvyklý, pořád ho častovali odporem, což bylo povětšinou taky to, oč se snažil, co ho ale rychle naštvalo na pokraj vzteku, byl Potter.

Seděl mezi svou nebelvírskou partou, obklopený fanatickými milovníky Zlatého chlapce, a upřeně civěl na Severuse v očích s něčím, co připomínalo fascinovanou oddanost nebo něco podobně divného. Bylo to tak nepříjemné, až se mu udělalo zle z jeho koroptviček na víně, to ani nemluvil o tom, že víno vážně páchlo.

Rezolutním gestem odstrčil talíř co nejdál od sebe. Raději bude hladovět, než muset jíst tohle svinstvo a ještě se nechat pozorovat Potterem. Natáhl se pro vodu, obyčejnou vodu, jelikož mu pomyšlení na brusinkovou šťávu nebo kterýkoliv alkohol, co se vyskytoval na stole, připadalo jako nejodpornější představa na světě. Ignoroval Potterův upřený pohled a dlouze se napil. V puse měl divnou kovovou chuť ne nepodobnou chuti zůstávající po pití krvetvorného lektvaru, jenže ten on měl v puse naposledy před pěti lety. Vůbec nebyl důvod, aby ho cítil na jazyku.

Odložil vodu a zavrtěl se na židli. Nebyl to jenom pohled Potterovic spratka, co mu bral klid, byl to i ten Brumbálův, a hlavně prostě kdesi uvnitř cítil bodavé mravenčení nutící ho vyskočit a něco dělat. Za normálních okolností by dokázal sedět ve Velké síni až do konce večera a pak následovat prefekty s prváky až do Zmijozelských kolejních místností, kde by mladým háďatům udělal přednášku o tom, jak se chová správný Zmijozel, ale dnes to prostě nedokázal. Nejspíš by se rozkřikl na Brumbála nebo Pottera za to, že ho sledují, a na Gifta za to, že vůbec otravuje vzduch svou ohavnou existencí. Obojí by mu sice přineslo krátce úlevu od nervozity, z dlouhodobého hlediska by to byla ale katastrofa.

Zavrčel jakousi omluvu, spíš jen symbolickou, stejně nikdo nevěřil, že je mu 'skutečně líto', že nebude moci strávit večer příjemnou konverzací s kolegy, a rychle se vzdálil z Velké síně vchodem pro profesory. Doufal, že byl jeho odchod natolik tichý a nenápadný, že si ho nikdo nevšiml. Nejspíš se mýlil, jelikož došel sotva za roh postranní chodby a byl si jistý, že ho někdo sleduje. Zároveň s tím se v plamenu louče na stěně mihl něčí relativně malý a tenký stín, z čehož usoudil, že asi půjde o studenta. Nejdřív to mohl být jen Zmijozel jdoucí směrem ke kolejím, a kterým by se nerad nechal obtěžovat, takže zahnul za roh, rozhodnutý pro vlastní klid jít delší cestou, jenže ta postava ho sledovala dál. Cítil ji v zádech a slyšel tiché našlapování kroků. Teď si byl jistý, že jde přímo za ním.

Žádný drzý spratek, ať už je to jeho žák nebo příslušník jiné koleje, si nebude dovolovat něco takového, jako sledovat Severuse Snapea. A jen hlupák rovnaký intelektu Nebelvíra by si mohl myslet, že si toho Severus nevšimne.

Vklouzl do stínu jednoho z mnoho výklenků a počkal, dokud špeh nevyšel zpoza rohu přímo tak, že se mohl jen natáhnout a chytnout toho spratka za límec. Smýkl jím po chodbě za jeho pobouřeně vyděšeného výkřiku a přirazil ho ke zdi dost opatrně na to, aby mu nezpůsobil zranění. Bít studenty nebo je třeba proklínat bylo proti předpisům školy a za tělesné tresty by mu hrozilo dokonce i vězení. To si moc dobře uvědomoval, proto taky nikdy žádného z těch kreatur člověka nikdy fyzicky nenapadl. Nehledě na to, že k tomu, kupodivu ke svému Smrtijedství, vážně neměl sklony.

Trochu se odklonil a pohnul drobným chlapeckým tělem na stranu, aby mu padlo na tvář světlo z nejbližší louče. Kdo to je, poznal okamžitě. Kulaté brýle a vlasy podobné nevyčesané vlně hovořily za všechno.

„Pottere!“ zavrčel, pustil ho, ale pro změnu se k němu těsně naklonil. „Co si přesně myslíte, když mě sledujete? Že si toho nevšimnu? Hloupý kluku! Odebírám dvacet bodů Nebelvíru za vaše špiclování!“

„Já vás nešpicloval!“ bránil se Potter okamžitě, jenže s menší razancí, než jakou by od něj Severus čekal. Znělo to mdle, byl cítit mdle, byl cítit, jako kdyby se s ním vlastně hádat a bojovat nechtěl. Copak se svět kolem Severuse začal rozpadat? Když se Potter nechce pořádně zhádat, dokonce to není poprvé, protože už na svatbě byl mimo, tak to znamená, že něco rozhodně není v pořádku. Buď je Potter prokletý, nebo to s ním samotným vypadá na první pohled tak špatně, že se ve spratkovi hnulo svědomí a laskavost Nebelvíra a drží se zpátky. V obou případech si za to Potter zasloužil trest.

„To je dalších deset za odmlouvání profesorovi,“ řekl se škodolibou radostí a prudce se narovnal. V tu chvíli se mu krátce zatmělo před očima, div že se nezachytil stěny. Jeho plané doufání, že si toho Potter nevšiml, bylo opravdu bláhové. Všiml. A teď Severuse doslova hypnotizoval jasným, a přesto skelným pohledem zelených očí, takže si mohl být na sto procent jist, že ho Potter právě teď vyšetřuje svou mocí. Málem se rozkřičel. Kdo dal tomu klukovi právo vůbec jen pomyslet na to, že bude Severusovi zkoumat auru, nemluvě o tom, že zase civěl dolů až podezřele blízko jeho rozkroku, jako kdyby tam viděl něco moc zajímavého.

„Přestaňte mi prohlížet auru a přestaňte mi civět mezi nohy! Jestli máte sodomické sklony, tak si je ventilujte jinde. Mě to nezajímá. Teď mi zmizte z očí, než vám vezmu další body. Už těch třicet prvních vaši kamarádíčkové z Nebelvíru jistě ocení,“ štěkal na něj jako vzteklý pes a rázným gestem mu ukázal směr Velká síň.

S nelibostí sledoval, jak Potter pomalu zvedl pohled od jeho rozkroku a podíval se mu do očí. Několikrát zamrkal, vypadalo to, jako kdyby se snažil dostat z očí smítka prachu, načež se zle zamračil. Tenhle výraz už Severus znal a rozhodně ho vítal. Rozzlobený zlatý chlapec byl součástí jeho světa už šest let, takže mu teď skoro až přišlo líto, že za deset měsíců se přestanou vídat každý den. Nechápal, kde se v něm ta náhlá lítostivost vzala.

„Já vám necivím...“ odmlčel se a zrudl, pohledem uhnul stranou, chvíli tak setrval a pak se na Severuse zase podíval. „Šel jsem za vámi, protože vám musím něco říct. Důležitého. Měl byste si zajít za Pomfreyovou, aby vás vyšetřila.“

Opovržlivě nakrčil nos. Jestli slavné a mocné léčitelské nadání sloužilo jenom k diagnostikování střevní chřipky nebo nachlazení, což bylo něco, čím nejspíš trpěl, pak to byla vážně ubohá schopnost. K tomu i mudlovi stačil teploměr a pohled do zrcadla.

„Jsem uhranut vaší léčitelskou schopností, díky které jste bravurně diagnostikoval moji střevní chřipku. Jsem si jistý, že až budu umírat na rakovinu, tak budete první, za kým přijdu. Lepšího léčitele jsem ještě nikdy neviděl,“ posmíval se mu tak, že si to jako posměch vyložil jen ten, s kým se viděl na živo.

„Střevní chřipku?“ zopakoval Potter jako naprostý blbeček. „Jakou střevní chřipku? Vy rozhodně nemáte střevní chřipku, kdyby ano, tak bych vás vyléčil už jen tím, že jste mě tu přirazil ke zdi. Ne, vám je něco jiného. Vy... je to...“ zarazil se, jeho oči zase putovaly dolů. „Máte něco v břiše,“ dokončil a zvedl oči nahoru.

Jeho ruka automaticky vystřelila k podbřišku a mozek se rozeběhl na plné obrátky. Neměl důvod v tomhle Potterovi nevěřit. Byl léčitel, to byl fakt, a i když k samotnému klukovi měl pochyb stejně jako k dosahu jeho moci, být léčitelem něco znamenalo. Jestliže říkal, že něco není v pořádku, tak tomu hodlal věřit. Pokud tvrdil, že 'má něco v břiše', pak jasnou, logickou dedukcí bylo, že má nádor. U čistokrevných čarodějů nesmírně vzácná věc, skoro až legendární, u mudlorozených a dvojí krve se vyskytovaly daleko častěji, protože mudlové jimi trpěli běžně. Kolik tisíců mudlů za pouhý týden asi zemřelo ve světě na nějaký druh rakoviny nebo nádoru? Nejspíš neskutečné množství.

Zamyslel se, jestli v jeho rodině něco takového bylo. Matka byla čistokrevná, o příbuzenstvu nevěděl nic. Otec mudla, znal jeho starou matku umírající na demenci v levném státním sanatoriu pro důchodce. Zesnula ve skoro devadesáti letech. O tom, jak zemřel její manžel, jeho dědeček, neměl nejmenší zdání. V době, kdy ji poznal, si ho pletla s otcem, otce považovala za zcela cizího, až na pár vzplanutí jasného intelektu, a nakonec jen ležela, slintala a sestry jí přebalovaly pleny. Takže od ní se nic nedozvěděl nemohl. Z otcovy strany tedy také neměl moc jasnou představu o nemocech ve své rodině.

Zapátral tedy hluboko ve své mysli, kde měl informace o mudlovské medicíně. Nebylo toho mnoho, rozhodně však daleko přesahující lékouzelnické znalosti mudlovského léčení a nejspíš i přesahující znalosti samotných obyčejných mudlů bez vzdělání. Bylo mu zle jen krátce, sotva dva dny, ale divně se cítil už déle. Jaký druh rakoviny by mohl postupovat tak rychle? Leukémie? Nebo třeba rakovina slinivky? Obojí mohlo způsobovat jeho nevolnost, ale jen slinivka byla v břiše, jenže ta zároveň způsobovala bolesti a hubnutí. Bolesti neměl žádné a hubený byl tak jako vždycky. Ne, rakovinu slinivky vyloučil, vlastně celkově rakovinu a přešel k dalším možnostem.

Co třeba prokletí. To by to být mohlo, jen si neuvědomil, že by na něj v nedávné době někdo seslal uřknutí. Též by to mohl být lektvar nebo i následek... v duchu se otřásl silnou nevolí... toho podivného prastarého kouzla, jež na něj nejspíš Pán zla uvrhl na začátku prázdnin. Náhle ho napadlo, že mu v těle roste nějaká odpornost, které ho zabije jako trest za to, že zradil. Mělo ho to vyděsit až na samotný okraj panického záchvatu, jenže místo toho se mu podvědomá část jeho samého vysmála. Byl tím překvapený.

To vše mu během pár vteřin proběhlo hlavou, než se opět pohnul vpřed a uvěznil Pottera natlačeného proti zdi mezi svýma rukama. Naklonil se až k němu, skoro se ho dotýkal tváří a zároveň mohl cítit jeho vůni. První závan byl upřímně nechutný, dámská voňavka, ale pod ním bylo něco uklidňujícího připomínajícího čokoládové sušenky nebo tak něco. Raději zadržel dech, jak se nedokázal rozhodnout, jestli se mu chce zvracet nebo ne.

„Co mám v břiše?“ zasykl tiše, ne tak, jako když chtěl vyvolat strach, teď šeptal proto, že nechtěl, aby to kdokoliv třeba jen náhodně zaslechl. I kdyby šlo o ducha či obraz.

„Nevím,“ odpověděl Potter upřímně, nevzdoroval uvěznění, jen připažil a napnul se. „Je to magie ve vás. Červená, zatímco ta vaše je modrá, ale vaší magii to nevadí. Tím chci říct, vaše magie proti tomu nebojuje, naopak mám dojem, že tu červenou magii krmí, nebo ta červená magie ji vysává. Já vážně nevím. Viděl jsem to jen.... ne, nikdy jsem TOHLE neviděl, jen nemám dojem, že je to nemoc.“

Prudce se nadechl nosem. Potter nevěděl zhola nic o podstatě jeho problému, prostě jen viděl nerovnováhu v magickém poli, uzel magie, který se klidně mohl na kouzelnické auře vyskytnout samovolně a nebyl nebezpečný. Pravda, obvykle míval stejnou nebo alespoň podobnou barvu jako magie samotného čaroděje, to ale neznamenalo, že se nemohla vyskytnout i jinak barevná. Klidně to tedy mohlo být něco, co v sobě měl už roky nebo od narození a vůbec to nemuselo být spojené s jeho problémy či s magií, co na něj použil Pán zla.

„Je ta magii moje nebo je cizí? Patří tam, vyskytla se samovolně, nebo ji někdo vložil?“ vyptával se, co nejvíc klidným hlasem. Momentálně by nemělo smysl řvát na kluka, když od něj potřeboval informace.

„Já si nejsem jistý... myslím, že tam nepatří, ale zároveň že ji tam nikdo nevložil,“ odpověděl mu Potter s jasnou bezradností vepsanou ve tváři. Jednoduše neschopný hlupák, co nedokáže odpovědět na srozumitelnou a jednoduchou otázku tak, aby to bylo jasné.

„Achr...,“ vydal neurčitý vzteklý zvuk a prudce se odtáhl. „Nevíte vůbec nic a já začínám pochybovat, že vůbec nějaká magie v mém těle existuje. Nejspíš se jen snažíte mě provokovat a dělat ze sebe zajímavého tím, že si vystřelíte ze Severuse Snapea. Přesně jako váš otec. Je to strašná zábava, že ano?“ nepřiblížil se, jen naklonil trochu dopředu, kraje pláště pevně sevřené v rukou, jak potlačoval hněv. „Dělat vtipy na účet jiných... týrat je a šikanovat... děsit je k smrti nevyléčitelnou nemocí. Prozřetelnost udělala chybu, když vložila dar léčit do vašich rukou, jelikož vy ho svou slizkou osobností dokážete dokonale znehodnotit. Jste mi odporný. Vypadněte!“

Drapl Pottera za límec, smýkl jím po chodbě a postrčil ho směrem pryč. Kluk se ani trochu nebránil, jen klopýtl a ze setrvačnosti popošel dva kroky, načež se obrátil. Pohnul ramenem jen proto, aby si na něj nahodil hábit, vůbec ho nezajímalo, že mu všude visí košile, svetr má nedozaplý a kravata mu jde nakřivo, takže díky tomu všemu vypadá ještě ubožeji a nedůvěryhodněji než kdy jindy.

„Jen jsem vám chtěl pomoct. Vážně byste si měl dojít za madam Pomfreyovou,“ prohlásil pořád tak podivně trpělivě klidný, jako kdyby byl Severus jeho nemocný pacient, co ho musí ujišťovat, že nezemře. Pak se obrátil na podpatku a rychlým krokem, někde na pokraji běhu, zmizel za rohem chodby, zanechávaje tam Severuse dokonale rozhozeného.

Mohl stokrát popírat Potterův intelekt, to, že mu do hlavy ten kluk nasadil obavu, byla prostě pravda. Přitáhl si pevně plášť k tělu. Bylo mu ještě hůř než před pár hodinami, jako kdyby se celý jeho zdravotní stav řítil nadzvukou rychlostí směrem ke kolapsu. Jedině doufal, že je to opravdu jen ta střevní chřipka, a věci, které Potter vidí, jsou pouhou jeho smyšlenkou, omylem nebo něčím, co není smrtelně vážně. Zároveň si říkal, že poslechnout jeho radu by se možná vyplatilo, když si ale představil, že jde za Poppy, mluví s ní o svých problémech a poslouchá její lamentování ohledně života, který Severus vede ještě podbarvené otevřenou nevraživostí, co k němu chovali snad všichni... ne, nemohl Poppy důvěřovat, ani když byla lékouzelnice. Ať je mu cokoliv, je dost schopný v lektvarech, aby se o sebe postaral. Všechna lékouzelnická kouzla měla svou lektvarovou obdobu, jen to holt pomocí lektvarů trvá déle. On měl čas. Byl trpělivý. Raději trpět dlouho, než muset někomu důvěřovat a svěřovat mu do rukou svůj život.

V otočce zavířil pláštěm a rychlým krokem se vydal do svých pokojů, kde už bude mít snad konečně klid.

 

 

2. Obranný reflex ~o~ 3. Nabídka která se neodmítá

 

 

 

Miniaplikace

 

Komentáře

Poznámka autorky: Vždycky mám v hlavě hromadu věcí co chci ke každé kapitole napsat, ale když to pak mám sepsat, tak nevím vůbec nic. Tak snad jedině; doufám že jste si čtení užili. 

Za betování děkuji Adelaine.

Za komentáře pak těmto lidem: Adelaine, Bobo, yellow, Merope, Mája, Sitara, belldandy, Eňa a xinef. Budu se těšit na další vaše komentáře, které opravdu těší a podporují mě v psaní, a pokud nechcete komentovat, tak prosím alespoň klikněte v anketě. Děkuji.

°°0°°

Ukázka toho nač Walentine upozorňuje:

„Ne, nepamatujete, vidím vám na očích, že nevíte, o kom mluvím,“ mužův obličej ztvrdl, když to říkal.

„Ne, promiňte, nepamatuji. Bylo tolik lidí, co jsem si s nimi potřásl hlavou. Omlouvám se,“ snažil se o úsměv. „Ale to snad nevadí, ne? Stejně ho ode mě můžete pozdravovat.“ 

Celkem si nedovedu přesně představit jak takové potřásání hlavou na uvítanou vlastně probíhá, ale obávám se že by to mohlo zahrnovat nějaká vážná zranění mozku. 

Staré komentáře

Děkuji

Nevadí, však je hlavní že se bavíš. ;-) Tahle první polovina povídky je asi vesměs spíš zábavná, než vážné, ale jak už to u mě bývá, vono to začne vesele a skončí to domácím masakrem. :-D
Jak už jsem snad dokonce přímo někde tady psala, tak začínám být na ty dokonale klidné alanovské Snapei trochu alergická. Já vím že to tak autorky nemyslí, ale občas se jim zvrhnou v mladší a mrzutější kopii Brumbála a to pak není dobře. Jeden vševědoucí a dokonale klidný čaroděj na povídku stačí.
:-D Občas to z něj padá že se ani nestačím divit, ostatně ze mě taky v poslední kapitole vylezly zvláštní věci. Už nikdy nebudu dávat ožralím a sfetovaným puberťákům do ruky foťák. :-D
Potter není k milování snad v žádné povídce, pro mě určitě ne, leč snažím se ho psát snesitelně, ocž znamená že nebývá úplně mentálně retardovaný. -D

Přidat nový příspěvek