01.11.2013 11:08

Můj velký den (20. týden)

 

Dnešní den považoval odjakživa za nejstrašnější ze všech, bylo totiž devátého ledna, což byl den jeho narozenin. V první řadě si každý rok připadal starší a starší, blížící se pomalu, ale jistě ke smrti, a zadruhé měl v tu dobu Brumbál ve zvyku ho překvapit nějakým strašným dárkem. Jako třeba loni, když mu dal sadu dvaceti pěti sběratelských kachniček do vody. To si snad myslel, že se Severus koupá s kachničkou? I když na druhou stranu, teď by se mu kachničky do vody mohly hodit, vzhledem k tomu, že bude mít doma dítě. Jistě ne hned, ale za dva roky určitě, vždyť přeci děti mají rády hračky do vody. Alespoň co slyšel.

Letos bylo všechno o to horší, že mu život znepříjemňovaly novinové články. Proč se vůbec někdo v novinách zajímal o tak pro veřejnost bezvýznamného člověka, jako byl on. Jistě. Ve své podstatě měl klíčovou roli v celé válce proti Pánovi zla a věděl to, jenže patřil ke stínovým vojákům, co raději zůstávají nepoznáni, ne, aby na svou deset let starou fotku koukali v každém ranním vydání Denního věštce. Ano, noviny dokázaly během celého týdne napsat na každý den jeden článek spekulující o jeho těhotenství, zejména pak o jménu a původu otce. Bylo jen s podivem, že už se dávno nedobývaly do bran Bradavic. Možná je Brumbál nějak odháněl.

Každopádně dnes nestál o dárky, jakékoliv včetně těch pro jeho dceru. Muset čelit pohledům a šeptandě studentů, již byli bezpochyby jedním z hlavních zdrojů všech kouzelnických bulvárních plátků, bylo vážně vyčerpávající. Odebral jim i za to pár bodů sváděje to na drzost vůči učiteli a zároveň se snažil vypozorovat, odkud na něho Brumbál zaútočí s přáním hezkých narozenin. Nutno ale podotknout, že starý čaroděj sice pořádal každý rok hon, aby mu mohl popřát, ale respektoval Severusovo přání nikomu o jeho narozeninách neříkat. Datum tedy znal jen ředitel a McGonagallová, která se jako jediná z profesorů obtěžovala někdy podívat do Severusovy staré studentské složky, uložené ve sklepním archívu školy.

Kolem třetí odpoledne už ho od neustálého chození a de fakto schovávání před Brumbálem začaly hrozně bolet nohy. Měl na výběr buď běžet do sklepení a pak na jídlo zase za pár hodin zpátky, nebo si na chvíli někam sednout a odpočinout. Zvolil druhou možnost a výklenek hezky všem na očích, ve kterém se zakryl zastíracím kouzlem. Mohl s pobavením sledovat hemžení studentů procházejících kolem, kteří však neměli potuchy o tom, že tam sedí.

„Severusi!“ dolehl k němu Brumbálův hlas. Strnul, doufaje, že si ho starý čaroděj nevšimne. Samozřejmě marně, to už byl ředitel u něj a usmíval se mu přímo z vrchu do obličeje, jako kdyby si snad ani nevšiml, že má kolem sebe Severus rozestavěná zastírací kouzla.

„Pan... Albusi,“ vzpomněl si na tykání a vstal ze svého strategického úkrytu, když už byl beztak prozrazen. Jedno mávnutí hůlkou a všechna kouzla kolem sebe nadobro zrušil.

„Hledal jsem tě všude po hradě. Člověk by netušil, jak je těžké chytnout jednoho těhotného mládence,“ veselil se Brumbál, když ho bral pod loktem. „Pojď, chlapče, mám pro tebe narozeninové překvapení. Bude se ti líbit, uvidíš.“

„O tom nepochybuji,“ utrousil sarkasticky, leč marně, protože ředitel si stejně mlel a hlavně myslel svou.

Ať ho vláčel kamkoliv, zřejmě se tam nacházelo obrovské překvapení velikosti nahého striptéra v dortu nebo něco podobně šíleného, protože Brumbál měl v očích ten příznačný lesk, nevěstící nikdy nic dobrého pro jeho nebohé oběti, jež mu uvízly v kostnatých spárech. Měl raději jít do toho sklepení, kašlat na dekorum a udržení zdání normálnosti a objednat si jídlo dolů do svého pokoje. Tam by ho sice Brumbál jistě našel, ale musel by mu svůj dárek přinést dolů pod nos a ne ho nutit někam, bůh ví kam, jít.

„Tady to je. Jdi hezky dovnitř,“ postrčil ho Brumbál k neoznačeným dveřím, ke kterým právě dorazili po úmorné cestě celá dvě schodiště dolů.

Podezřívavě se podíval na dveře a potom na ředitele po svém boku. Ten se usmíval jako sluníčko sedmitečné – to proto, že měl na sobě puntíkatý hábit červeno-černé barvy a opravdu připomínal berušku – a tvářícího se naprosto neškodně. Bylo to neskutečně podezřelé. Jen tak pro jistotu si připravil hůlku. Starý čaroděj by bezesporu nevymyslel nic, co by mu mohlo ublížit, ovšem opatrnosti nebylo nikdy nazbyt. Třeba si mohl vymyslet přebarvení Severusova temného hábitu na stejně beruškový vzor.

Otevřel dveře a vstoupil do naprosté tmy.

Jeho, jak by asi řekli ostatní, příznačně netopýří smysly zareagovaly a prozradily mu, že není v místnosti sám. Pojal strašné podezření, že pro něj připravili narozeninovou oslavu s překvapením, jenže kdo byl tak neskutečně troufalý, aby si něco takového dovolil... Brumbál s obrovskou pomocí Harryho Pottera a kde je Potter, tam jistě bude také Weasley, Grangerová a Weasleyová. Ostatně kdyby oslavu s překvapením pořádali jen dva lidé, tak by to nebyla pořádná narozeninová oslava, takže ti tři sem byli jistě Potterem násilím zataženi.

Nadechl se k vyplivnutí nějaké vhodné průpovídky dřív, než na něj stačí vybafnout, jenže nebyl v mluvení dost rychlý, což se nestávalo běžně. Možná mu taky vzalo řeč, když se světla náhle rozsvítila a celou místností se rozezněla hudba. Odkudsi vystřelily společně s ohňostrojem barevné papírky a ve vzduchu nad skupinou Nebelvírů se jen tak v záplavě zeleného kouře zhmotnila cedule hlásající jeho věk a srdečnou gratulaci k narozeninám. Blikala, leskla se, zářila, vlnila v neexistujícím vánku a nadnášely ji balonky v zelené barvě na stříbrné šňůrce. Vlastně všechno kolem bylo laděné do zmijozelských barev. Možná si mysleli, že ho to potěší, ovšem on v tom spíše viděl urážku své rodné koleje.

„Překvapení!“ vykřikli sborem všichni ti usmívající se šašci. Kromě Pottera a jeho věrných noschledů tu byl, k Severusově obrovskému překvapení a nelibosti, také ten zatracený vlkodlačí pár. Lupin ve svém odrbaném hábitu a vedle něj Tonksová velikosti almary zahalené do dlouhé sukně fialové barvy a podivného čehosi z lehké látky, na těle přepásané červeným páskem a v barvách, jež se nedaly přesně zjistit vzhledem k tomu, kolik jich na halence bylo. Svou obrovitostí i oblečením Severusovi připomněla jeho brzký smutný konec, kdy bude vypadat stejně jako ona a zejména proto ho její přítomnost rozčilovala.

Fábory, doposud poletující vzduchem, se v nastalém tichu začaly snášet k zemi a dokonce i do jeho vlasů. Několik se mu jich přichytilo na ramenou, kde visely jako chcíplí plesniví červi nebo chrchlance z nosu obra. Musel vypadat naprosto stupidně, když tu tak stál před partou hloupých Nebelvírů a nevěděl, co má dělat nebo říct. Nejsnazší bylo se prostě obrátit a vyrazit ze dveří ven, přičemž málem ramenem porazil Brumbála snažícího se mu zahradit únikovou cestu.

Pro Severuse naštěstí nebyl ředitel dost rychlý, takže okamžik na to už rychlým krokem rázoval pryč. Ať oslavu jeho narozenin vymyslel kdokoliv a naplánoval ji v tomto dětinském stylu, nemohl být takový hlupák, aby si myslel, že tam Severus zůstane a bude se účastnit. Neexistovalo. Neslavil narozeniny svoje ani cizí, ač u kolegů, kde mu někdo veřejně oznámil datum jejich narozenin, dodržoval základní slušnost a dal jim nějaký dárek. Oslav se nikdy neúčastnil a nechtěl s tím začínat.

„Ne! Já se tam nevrátím!“ zavrčel na svou dceru, která se nejdřív nadšeně rozechvěla, jako kdyby uviděla všechny ty balonky a konfety a teď se naopak nespokojeně převalovala, protože její otec odcházel od podle ní zábavných věcí.

„Severusi! Severusi počkej!“ doháněl ho Brumbálův křik i jeho klusající kroky. V minutě už mu ředitel zahrazoval cestu a donutil ho zastavit se v rychlém ústupu co nejdál od oslavy.

„Teď nemůžeš odejít, čeká tě oslava, dárky a velký dort ve tvaru hada,“ nejspíš se ho snažil ředitel nalákat, ve skutečnosti ho ještě víc zhnusoval.

„Vy víte, Albusi, že pro vás udělám mnohé, nasazoval jsem život a zdraví jen kvůli vám při špehování u Pána zla, ale nikdy, opakuji nikdy, se nebudu účastnit té frašky, co jste připravil,“ zamával rukou směrem za sebe. „Klidně mě za to vykažte z hradu i ze své přízně, já to prostě neudělám. Snesu hodně ponížení, ale i já mám někde hranice, za které nepůjdu a vy jste je právě překročil,“ zaříkal se tichým šeptem, dobře si uvědomujíc s kým mluví, ale chvějící se zlostí tak, až se nedokázal ovládat.

„Severusi, nikdy bych tě nezavrhl kvůli takové malichernosti, jako jsou nesplněná očekávání od narozeninové oslavy, to bys měl vědět,“ vyčetl mu Brumbál dotčeně, jeho modré oči přitom zpod brýlí zářily podivně smutně, až Severus cítil, jak ho zlost trochu opouští. Být nevrlý na ředitele bylo jako kopat do čerstvě narozeného štěněte, tedy ba až nemorální.

„Navíc jsem to nebyl já, kdo pro tebe vymyslel velkou oslavu,“ dodal ředitel.

„Kdo tedy? Lupin? Byl to ten zatracený vlkodlak, že ano? Protože to je jediný důvod, proč by se sem táhl i s tou svou... s Tonksovou. Přišel, jen aby viděl, jak se budu tvářit, až mě zasype barevným papírem a donutí...“

„Remus to nebyl,“ přerušil ho Brumbál, „i když je pravda, že s přípravou oslavy pomáhal stejně jako Nymfadora. Přišli ovšem zejména proto, že doufají v jisté příměří s tebou teď, když vědí, že čekáš dítě. To víš, nic není hezčí než dvě děti společně si hrající na pískovišti. Takže ne, rozhodně tu nejsou pro své pobavení z tvé nelibosti,“ ředitel se jemně usmál. „Celou tu oslavu, můj chlapče, vymyslel a uspořádal Harry.“

„To se Potter nadobro zbláznil?!“ zavrčel, to už byla zlost docela pryč. Zlobit se na Pottera bylo v poslední době těžší a těžší, už mu dokázal odpustit a přehlížet i tu hloupou fascinaci jeho osobou a užívat si všechny ty příjemném vibrace, co k němu vysílala jeho dcera, když byl ten hloupý Nebelvír nablízku.

„Ne, prostě ti jen chtěl dopřát pěknou oslavu,“ odvětil Brumbál a postoupil kupředu. Zlehka uchopil Severuse pod loktem jako předtím a obrátil ho za jeho mírných protestů čelem zpátky k oslavě.

„Když se tak ošklivě nevyvedly Vánoce, za mnou Harry přišel zeptat se, kdy máš narozeniny. Doufal, že by ti to při nich mohl vynahradit. Jakmile slyšel, že už je máš první týden v lednu, byl hrozně nadšený a začal plánovat velké věci. On jako malý moc vlastních narozenin neoslavil, jak vím, vlastně žádné...,“ ředitel se krátce zachmuřeně odmlčel, to už byli zpátky u dveří. „Inu, to už je stará historie... nicméně udělal oslavu jak pro tebe tak i trochu pro sebe. Ve velkém stylu, se všemi svými přáteli a chtěl i s tvými, jen jsme bohužel nenašli nikoho tobě blízkého, koho bys na narozeninách chtěl a zároveň mohl mít.“

Zamračil se na ředitele a pak na dveře. Pravda, on moc přátel neměl, vlastně vůbec žádné a jeho matka a Lily, tedy lidé, které by potencionálně chtěl na oslavě mít, byly už dlouho mrtvé. Jenže nic, co ředitel říkal, přece neměnilo nic na faktu, že slavit jeho narozeniny v kruhu nebelvírském byla jenom fraška, divadýlko pro zasmání nezaujatého pozorovatele.

„Nemohu se tam vrátit. Já nemůžu slavit narozeniny mezi samými Nebelvíry, kteří mě navíc nesnáší, a pod baldachýnem z balonků,“ zavrčel a vyprostil se z ředitelova sevření. „Kdybyste uspořádali něco normálního, jen já, vy, Potter a možná Pomfreyová nebo McGonagallová; budiž... Ale tohle?!“ kývl bradou ke dveřím. „Opravdu si myslíte, že můžu vejít dovnitř, sednout si do křesla, dostat na hlavu korunu jako pětileté dítě a rozbalovat si dárky s obrovskými mašlemi, to vše, aniž bych ztratil hrdost a respekt od... nich všech?“

Ředitel si zamyšleně prohrábl bradu a pokýval hlavou. Naštěstí tedy uznal, že opravdu nemůže jen tak oslavit narozeniny jako kdejaký Nebelvír. Nehodilo se to k němu, nechtěl to ani jako malý a neviděl důvod, proč by to měl chtít teď, a to i když se to jeho dceři podle všeho všechno líbilo. Jí, možná za Potterovy pomoci, bude dělat oslavy narozenin i s poníkem, co jí bude vozit po Bradavických pozemcích, ale to budou narozeniny malého dítěte, ne jeho.

„Nejspíš máš pravdu. Trochu jsme to s tím slavením s Harrym přehnali, jenže ona je to taková zábava vymýšlet nové a nové věci,“ povzdechl si Brumbál zasněně. „Inu dobrá, nebude velká oslava s balonky, ale posezení s přáteli. Co ty na to?“

„Uvnitř té místnosti nejsou moji přátelé,“ upozornil ho ledově na fakt, co ho ředitel zřejmě pozapomněl. „Jsou tam čtyři moji žáci, kdy jeden z nich je maximálně o něco málo víc, protože je můj Léčitel. Jedna má bývalá žákyně a spolužák vlkodlak, co se mě pokusil zakousnout. Dvakrát. Nikdo z nich se pojmu 'přítel' ani vzdáleně neblíží.“

„Jistě, teď přátelé nejsou, ale když jim dáš šanci, mohli by se jimi stát,“ podotkl Brumbál, jako kdyby snad Severus všemi deseti toužil po kamarádovi. „Měl bys možná vědět, že ani jeden z nich nebyl proti uspořádání oslavy ani své účasti na ní. Slečna Grangerová to považovala za velmi dobrý nápad, i když byla docela hlasitě proti velké slávě, jako je ta, co jsme ti uspořádali a jak vidím, měla pravdu. Oba mladí Weasleyovi to považovali za svou povinnost, možná ne milou, ovšem ani ne nenáviděnou a Remus s Nymfadorou byli, jak už jsem ti řekl, rozhodně pro. Možná k tobě lidé nakonec chovají méně nesnášenlivosti, než si myslíš.“

„Nebo se vaši milovaní chráněnci umí lépe přetvařovat,“ odsekl.

„Jak myslíš, Severusi. Nebudu tě samozřejmě nutit účastnit se, jen bys měl vědět, že Harry bude velice zklamaný, když si svoje narozeniny neužiješ,“ Brumbál ho zlehka poplácal po lokti. „Kdyby sis to rozmyslel, budeme uvnitř a já zatím odstraním ty balonky.“

Dveře se před Brumbálem otevřely, k Severusovým uším dolehl rozhovor o tom, že to asi s oslavou přehnali a dřív než se za ředitelem zavřely, se mu kromě pohledu na tu ohavnou výzdobu také naskytl výhled na dvě zelené oči plné zklamání. Potom mu dveře ten výhled zakryly.

Položil si ruku na břicho.

Malá dělala uvnitř kotrmelce, poskakovala mu po žaludku a jinak magicky i fyzicky dávala najevo svou nelibost. Z jejího chování se dalo jednoznačně odvodit, co chce. Chtěla, aby vešel dovnitř, sedl si k dortu ve tvaru hada a vesele slavil. Taková hrozná, hrozná stupidita. Nebyl dítě, byl už dávno dospělý a bez narozenin se vždycky obešel. A Potterův sklíčený pohled nebyl důvod, proč se účastnit. On nechtěl vyhovět nějakému rozmazlenému spratkovi, co si myslí, že vždycky dostane, co chce, ať už šlo o Pottera nebo o jeho vlastní dítě.

Přešlápl z nohy na nohu.

Otočit se a jednoduše odejít bylo nejrozumnější řešení. Vyhne se tím všemu ponížení, co ho nejspíš uvnitř pozná a zároveň to teď, když už se vrátil před dveře, bylo hrozně zbabělé. Utíkat mělo největší cenu, když vás nepřítel ani nikdo jiný ještě neviděl, tehdy to nebyl útěk, nýbrž jen taktický ústup a přeskupení sil. Jenže když už jste stáli v kruhu diváků, se zbraní v ruce a tváří v tvář nepříteli, tehdy bylo odhození meče a útěk prostá zbabělost. Kdyby se sem nenechal zpátky zatáhnout, kdyby se ty dveře neotevřely dostna to, aby ho Potter viděl, kdyby se ten kluk netvářil tak zkroušeně... bez toho všeho by to ještě zbabělé nebylo, teď už je.

Ale, mozkomor vem, jestli si někdo bude o něm myslet, že je zbabělec. Statečnost byla nebelvírská ctnost, nikoliv zmijozelská a nemá zapotřebí dělat někomu tam uvnitř divadýlko.

Obrátil se na patě a, přes nemalé protesty svého dítěte, vykročil k odchodu, když tu se za ním rozrazily dveře. Otočil se zpátky a málem se srazil s Grangerovou spěchající ven.

„Pane profesora... já se omlouvám pane, ale musíme si pospíšit. Dora rodí!“ vykřikovala jinak poměrně racionálně uvažující Grangerová. A kdyby plašila jenom ona, bylo by to ještě dobré. Ale vzápětí za ní se vyhrnul také Weasley se svou sestrou a po nich už Lupin podpírající Tonksovou. Jediní dva lidé, kteří se tvářili více méně normálně, byl Potter, zlehka držící Tonksovou za ruku a Brumbál, jenž vyšel ven s kusem dortu na talířku.

„Klid, mě vůbec nic není. Jen mě trochu štípá v zádech,“ uklidňovala zmatené Nebelvíry Tonksová.

„Budeš rodit, věř mi,“ řekl Potter přesvědčeně, nejspíš to byl tedy on, kdo dospěl k názoru, že bystrozorka rodí. „Pouto mezi tvou magií a magií dítěte se přetrhlo a tvá magie se připravuje na porod. Jsem si tím jistý, jako už dlouho ničím ne. Chci, abys byla na ošetřovně, aby se Pomfreyová...,“ Potter ztichl, jen na chvíli, během které zavadil o Severuse pohledem a pak pokračoval, „podívala, jestli tě stihneme dopravit k Mungovi. Kdyžtak bys musela zůstat tady. Bylo by to možné, pane?“

„Jen málokterá ošetřovna je natolik dobře zařízená a má tak kvalifikovaný personál jako ta Bradavická,“ ve své podstatě ho ujistil ředitel, zatímco si s klidem udloubl kousek dortu a strčil ho do pusy.

„Super, jdeme. Pomalu a kdyby ses potřebovala zastavit...,“ nechal vyznít do ztracena.

„U Merlina, je mi dobře... au... teď to vážně zabolelo,“ řekla Tonksová, jenže to už se kolem Severuse vzdalovali chodbou.

Sledoval houf Nebelvírů starostlivě obskakujících Tonksovou a zamračil se. To si snad dělali srandu, že by měla rodit zrovna tady a zrovna teď. Sice narozeniny neslavil, ale dnes se narodil on. Devátý leden byly jeho narozeniny a nikdo jiný z jeho bližšího okolí v ten den neslavil. Navíc to určitě bylo proti všem možným školním předpisům, aby si tu kdoví kdo rodil.

„Tak se zdá, že dnes přeci jen budeme slavit něčí narozeniny,“ prohlásil Brumbál, který se vedle něj postavil a beze spěchu se živil dortem.

„Nemůžete jí nechat rodit tady,“ nevěřil, nebylo to možné. „Předpisy nedovolují ošetřit na hradní ošetřovně kohokoliv jiného než studenty a zaměstnance školy...“

„... Pokud se nejedná o naprosto naléhavý případ nebo válečný stav či nerozhodne-li školní rada jinak,“ doplnil za něj Brumbál. „Znám všech dva tisíce stran školního řádu nazpaměť a část jsem jich sám vymýšlel a sepisoval,“ připomněl. „Nymfadora je jistě akutní pacient, který potřebuje ošetřit okamžitě.“

„Ano, ale nechat ji tu rodit... Jsme ve škole, ne v porodnici, když už neuznáte, že je to proti předpisům školy, tak si laskavě uvědomte, jak ošetřovna vypadá...“

„Kde budeš rodit ty?“ umlčel ho ředitel prostým dotazem.

Byla to příhodná otázka položená v kritickém okamžiku nutící ho se zamyslet. Nikdy neuvažoval o konkrétním místě, jen chtěl mít Pottera poblíž, aby mohl zasáhnout svou mocí, když se něco zvrtne. Čímž se hned naskýtal problém, že Potter buď neopustí v následujících letech Bradavice, nebo bude naopak ukrytý někde daleko, takže Sv. Mungo prakticky nepřipadal v úvahu. Potter by byl příliš na očích všech, kdyby tam vstoupil. Ani pro něj samotného by nebylo bezpečné potulovat se někde venku s dítětem pár hodin po porodu. Jediné bezpečné místo byly Bradavice.

Zdálo se být jasné, že by bylo nejlepší rodit přímo tady. K čertu s tím.

„Budu v čekárně u ošetřovny, kdybys mě potřeboval,“ zabroukal Brumbál a vstrčil mu do ruky talířek od dortu, který zhltl v rekordním čase.

V následujícím okamžiku už jen s prázdným talířem v ruce sledoval ředitelova puntíkatá záda a uvědomil si, že ho tu jednoduše nechali samotného stát na chodbě jenom proto, že netoužil být svědkem narození děcka té potrhlé bystrozorky a vůbec mu to nepřišlo jako dobrý nápad. Ostatní to, zdá se, brali jako úplně normální a vůbec si neuvědomovali, že tohle je škola a ne porodní sál. Pravda, jemu možná nakonec nezbude nic jiného, než mít své dítě tady za dohledu Pomfreyové, jenže on byl on a Tonksová byla vlkodlakova fena, to bylo něco úplně jiného.

„Ve světě přestávají existovat pravidla,“ zavrčel si pro sebe a přehmátl talíř z ruky do ruky. Neochotně, nebyl žádná služka, ho odnesl do místnosti, jen aby ho položil na stůl. Přitom mu padl pohled na dárky. Poměrně velkou hromadu dárků z jeho pohledu, tedy z pohledu člověka, co dárky nedostává, a když se naklonil blíž, zaznamenal na jmenovkách všechny. Někteří mu sice dali dárek společně, ale přinejmenším měli tu slušnost se podepsat.

Obezřetně se kolem sebe rozhlédl.

Nikdo široko daleko nebyl, včetně obrazů, chodba za jeho zády byla dávno tichá a opuštěná, takže jediným živáčkem tu byl on. Stál nad dárky a uvažoval, co teď. Zvědavost, přirozená pro každého člověka, mu velela se podívat dovnitř. Stejného názoru byla i jeho dcera. Ostatně měl na to právo, ty dárky byly oficiálně jeho, co na tom, že si je nemohl vyzvednout přímo od darujících.

Nejdřív se natáhl po tom od Pottera, byl malý a hlavně mu mladík minule daroval něco, co bylo skutečně zajímavé a vlastně i pěkné. Tentokrát byl ale po rozbalení zklamán, nedostal od Pottera nic víc než klíček, u kterého nevěděl, k čemu je. Vypadal skoro jako k mechanické hračce, co je míval doma jako malý kluk.

Dárek odložil a navnazený zkusil jiný, velký od Brumbála. Nedobře udělal, protože z krabice na něj vykoukl stan s knoflíky z vrchu černé barvy a zevnitř zmijozelsky zelený se stříbrným vyšíváním. Nejlépe by byla zelená vidět v rozparcích na bocích a na manžetách rukávu, pokud by vůbec byl kdy ochoten něco takového na sebe natáhnout. I když možná, doma místo županu, ale ven by v tom nevyšel ani s ředitelovou hůlkou vraženou v zádech.

Už se ani nerozpakoval, když rozvazoval mašle na dalších dárcích. Od Weasleyové dostal umouněného králíka původně smetanové barvy, který vypadal, že prošel možná víc jak šesti generacemi mladých Weasleyů. Nejspíš ho podědila ještě po svém otci nebo matce. Musel být doslova nasáklý dětskými slinami, bakteriemi a vším tím dětským humusem.

Znechuceně ho dvěma prsty odložil zpátky do krabice.

Vlkodlakovi mu dali něco trošku rozumnějšího a to kočku na záda. Magicky vyhřívanou. Ta by se mu skutečně mohla hodit, protože bolest v zádech ho trápila už od chvíle, co si pamatoval a pomalu se stávala společníkem, o kterém si myslel, že se ho nikdy nezbaví.

No a Grangerová s Weasleym mu dali předplatné časopisu 'Šťastná magická maminka'. Měli velké štěstí, že tam nebyli, jinak by jim to omlátil o hlavu. Rozhodně si neplánoval v následujícím roce číst o výhodách nových plenek s akromantulím hedvábím nebo se účastnit testu dětským výživ pořádaného hyperaktivní pravidelnou čtenářkou časopisu a pětinásobnou matkou. Víc by už ocenil i předplatné Playboye spíš než tohle.

Nerozpakoval se své dárky shrnout do jedné krabice, té s hábitem od Brumbála, a zastrčit si je pod plášť. Byly jeho. Bral si prostě jen to, co mu právem náleželo a stejně by je nikdo jiný nechtěl. K ošetřovně se po cestě do svého pokoje nepřiblížil, ani se nepodíval jejím směrem. Jeho nezajímalo co, pokud vůbec něco, se tam dělo. Když z toho budou problémy – a to jistě budou – on je v tom nevinně, protože o tom vlastně vůbec nevěděl. Jak mohl tušit, že si tu Tonksovou po vyšetření nechají místo toho, aby ji dopravili k Mungovi. Nebyla to prostě jeho starost. Jeho ne a už vůbec ne jeho dcery, takže vůbec nebyl důvod, proč poslouchat její nevyřčená a naznačená přání jít se na ošetřovnu podívat.

Ne, nebyl prostě důvod, jediné, co udělá, je, že se vrátí k sobě do pokoje a uloží dárky do dětského pokojíku, kde mu nebudou tolik překážet. To také udělal. Hned, jak vstoupil do svých pokojů, zamířil ke dveřím naproti, dovnitř a... trochu se zarazil.

U zdi, spíš v rohu, stál domeček pro panenky. Velký, na jeho vkus by se skoro dalo říct, že zbytečně velký, ale pěkný, dřevěný, kouzelnická práce a, což tedy nebylo moc veselé, jednalo se o maketu Blackova domu. Vypadal přesně jako on do posledního detailu, až na to, že měl jiný znak nad dveřmi, znak, který okamžitě poznal. Byl také na klíčku, který mu dal Potter.

Nechal věci levitovat ve vzduchu, stejně jako zvedl celý domeček a s malým klíčkem k němu přistoupil. Prohlédl si hračku ze všech stran, zprava i zleva, jediné místo, kam strčit klíč, byla prostě klíčová dírka ve dveřích.

Udělal to a otočil jím.

Domeček od klíčové dírky nahoru praskl v tenké rovné lince a pomalu se od sebe rozevřel. Odhalil vnitřní interiér, který nebyl úplně kopií Blackova domu, nicméně se mu docela dost podobal, až samozřejmě na fakt, že miniaturní nábytek, zdi, lustry – to všechno bylo dokonale čisté a v originálních barvách. Bylo to rozhodně hračkářské mistrovské dílo stejně jako panenka, kterou už dostal od Pottera před časem. Kluk si asi myslel, že když už má panenku, bude potřebovat také domeček.

Nemohl říct, že ho dárek nepotěšil, ze všech měl pro jeho dceru největší význam, ale nebyl to dárek pro něj, na rozdíl od toho Vánočního. To byl dárek, který byl určený jenom jemu a jen on si ho bude užívat, s tímhle si bude hrát jeho dcera a on se rozhodně nebude účastnit. Neuměl si sám sebe představit, jak sedí s dítětem u domečku pro panenky a hraje si. Bylo to stejně pravděpodobné, jak on jezdící na vodních lyžích. Nicméně ano, byl to hezký dárek, ze všech rozhodně nejdražší.

Mávnutím hůlky domek zavřel, zamknul a nechal ho klesnout na zem. Se založenýma rukama na něj chvíli shlížel, než se obrátil a zamířil ven z dětského pokoje.

 

°°0°°

 

Co ho to vůbec napadlo uspořádat Snapeovi oslavu, vlastně spíš, co ho napadlo uspořádat mu oslavu v nebelvírském stylu a přizvat k jejímu pořádání i Hermionu s Ronem a Ginny a navíc o tom napsat Remusovi. Nejspíš nečekal, že se budou chtít všichni také účastnit. Ne, že by to dělali nadšeně, ale Snapeovo těhotenství je, zdá se, všechny nutilo změnit své chování vůči lektvaristovi. Nejvíc se to nejspíš podepsalo na Ronovi, který občas vyloženě skřípal zubama, když se snažil o Snapeovi nemluvit neuctivě.

Jediný, kdo byl oslavou stejně nadšený jako Harry, byl samozřejmě Brumbál, jenže z čeho starý ředitel nadšený nebyl. A kdo, naprosto podle logického očekávání, příliš potěšený nebyl, byl Snape, který nejen že nadával, on se vlastně vůbec neúčastnil. Prostě se přímo ve dveřích otočil a odešel, bez jediného slova, bez zlého pohledu, dokonce bez zavrčení. Bylo to asi to nejhorší odmítnutí přátelské ruky, jaké mohl Snape předvést.

Nebýt nečekaně rodící Tonksové, byl by to asi jeden z nejhorších okamžiků, co zažil za poslední dobu. Skličující a smutný. To jen díky tomu malému človíčkovi přicházejícímu na svět se vlastně změnil v tu nejnádhernější chvíli. Pokud jen být ve společnosti těhotného člověka bylo příjemné, být při porodu bylo prostě úžasné.

Porod byl podle Pomfreyové nesmírně rychlý, ostatně necelých pět hodin bylo opravdu úplné nic, a také prý pozoruhodně bezbolestný a snadný. Přičetlo se to na vrub Harryho léčitelským schopnostem, i on jim za to poděkoval. Přestože sám Tonksové s porodem nepomáhal, to byla práce zkušené lékouzelnice, tak celou dobu seděl po Doře boku a držel ji za ruku. Jeho magie proudila do jejího těla a zbavovala ji bolesti a kupodivu jeho vlastní schopnosti se ji ani tak nepokoušely léčit, jako jí prostě jen předávaly sílu. Byl jí vděčný, že mu dovolila při tom být a ona byla vděčná jemu, že tam s ní je a také mu několikrát poděkovala, zatímco na Remuse tiše nadávala. On se totiž ztratil, jen co se objevila první krev, protože v něm podle všeho vyvolávala rozporuplné pocity. Jak se posléze svěřil, něco mezi zhnusením a hladem, takže prostě u porodu být nedokázal a strávil jeho polovinu přecházením v čekárně.

Nic z toho už nebylo podstatné, když Tonksová držela svého novorozeného syna, Remus ji se slzami v očích objímal a ostatní jen fascinovaně hleděli na ten malinký uzlíček nového života.

„Bože, ten je tak nádherný,“ rozplývala se Hermiona a z pochopitelných důvodů stiskla Ronovi po svém boku ruku.

„Hmm, ta hlava mi připomíná chlupatý meloun,“ usoudil Ron.

„Mluvíš o mém jediném synovi, mladý muži. Dávej si pozor, co vypouštíš z pusy,“ upozornil ho Remus, ale v žertu. Nikdo se nemohl v tuhle chvíli zlobit.

„Už má jméno?“ zeptal se Brumbál naklánějící se k malému. „No ano ty... už máš jméno... ty malé prtě... takový malý brouček potřebuje lostomilé jméno... má můj blouček lostomilé jméno,“ začal šišlat na spící dítě, jako kdyby ho mohlo slyšet nebo mu snad odpovědět.

„Ted... Theodor celým jménem po Dořině otci, ale jinak prostě Teddy,“ odpověděl mu Remus.

„A po tatínkovi určitě Remus,“ dodala usmívající se Tonksová.

„Krásné jméno pro krásného chlapečka,“ řekla Pomfreyová, „ale teď už bychom měli nechat maminku i toho malého si pořádně odpočinout. Tatínek samozřejmě může zůstat, ovšem ostatní... zítra tu určitě ještě budou a vy se na ně budete moci přijít podívat,“ vyháněla je lékouzelnice sice decentně, leč důrazně pryč.

Všichni seznali, že to je dobrý nápad, ani se nesnažili protestovat, jen Harry by tu raději zůstal, aby se přesvědčil, že je ten malý naprosto v pořádku. Sice viděl jeho auru, růžovo zelenou a vlnící se přízračně pro metamorfomága a úplně normální a zdravou, jenže i tak by ho ještě chvíli rád sledoval. Hlavně proto, že byl krásný. Do teď netušil, jak vypadá magie dítěte, zatím nedotčená žádným zraněním a nezměněná působením okolí. Zářící ven, dokonale hladká a na všech místech na těle rovnoměrná. A k tomu magické jádro, tepající rychle, jak se na udržení nového života a jeho rozvoji podílela i Teddyho magie.

„Harry,“ dotkla se Ginny zlehka jeho ruky a kývnutím hlavy ho upozornila na Snapea. „Podívej...“

Lektvarista stál daleko u kraje zástěny a nahlížel dovnitř na jejich hlouček s nečitelným výrazem ve tváři. Ruku měl položenou na břiše, jak to obvykle dělal, když přemýšlel o svém dítěti nebo často když odpočíval. Lektvarista sám vyzařoval něco jako zájem, zatímco jeho malá byla nadšená podle toho, jak zářila a pulzovala.

Usmál se na něj, samozřejmě při tom stejnou odpověď neočekával a nedostal, potom se významně podíval na Remuse. Ten zkrabatil čelo, jak se mu nelíbilo, co Harry naznačuje, ale Tonksová, nejspíš jako hrdá matka, byla pro jeho nápad a do svého manžela zlehka šťouchla loktem, aby ho popohnala.

„Severusi...,“ promluvil na něj Remus jako první, když ho do toho nutili, „nechceš se jít podívat blíž?“

Snape se trochu zamračil, přesto dvěma ráznými kroky překonal vzdálenost mezi zástěnou a postelí a stanul někde vedle Brumbála, tedy u hlavy postele. Nastalo trapné ticho, kdy všichni vyčkávali, co z lektvaristy tentokrát vypadne za průpovídku. Mohl doslova vidět, jak každý odhaduje, jakou štiplavou poznámku by k dítěti mohl mít. Bylo krásné, úžasné, sladké a vlastně ošklivé. Skoro plešaté s velkou hlavou k malému tělu, pořád ještě červené a vrásčité jako hodně starý dědek a ještě mudla navíc k tomu. Právě to všechno dodávalo Teddymu tu roztomilost, kvůli které si ho každý v místnosti zamiloval, stejně tak to bylo racionálně něco, co by Snape při své povaze mohl okomentovat.

Nestalo se.

Naopak se těhotný muž naklonil kupředu, přičemž bylo dobře vidět, jak se Remus ještě trochu víc zamračil, a natáhl se k dítěti. Nikdo nečekal, že by se ho dobrovolně dokonce bez vyzvání dotkl, proto každého překvapilo, když přejel prsty po malém čelíčku. Vlásky chlapečka se okamžitě zbarvily do žvýkačkově růžové, jakou obvykle mívala i jeho matka, když se jí něco líbilo nebo byla šťastná. Vyvolalo to všeobecný povzdech plný obdivného potěšení.

Ovšem jiná barva vlásků nebyla tím jediným, co se stalo. Potom, co Snape oddálil své prsty, zůstal na chlapečkově čele krátce symbol, který mu připomínal zářící strom s bohatou korunou a množstvím kořenů. Setrval pár okamžiků a pak se rozplynul, jako kdyby tam vůbec nikdy nebyl. Nezůstal však nepostřehnutý. Pro nikoho, ani pro Harryho samozřejmě ne. Pro jistotu zkontroloval Teddyho magii. Nebyla nijak poškozená nebo poraněná, přesto znamení stromu zůstalo jaksi podvědomě vpletené do jeho aury v místě, kde se ho lektvarista dotkl. Nejspíš by ho neobtáhl tužkou, kdyby ho o to někdo požádal, přesto věděl, že tam je, stejně jako věděl, že je neškodné. Nebo spíš, že přinejmenším Teddymu nijak neubližuje ani ho nezraňuje.

„Co to bylo? Co jste to právě mému malému udělal?“ zeptala se hned znepokojená Tonksová a začala chlapečka prohlížet. Pomfreyová se svou hůlkou a zaklínadlem se k ní připojila

„Nic mu neudělal,“ ujistil je okamžitě, nechtěl, aby na Snapea sváděli vinu za nějaké zranění nebo prokletí, zároveň při tom cítil v zádech Brumbálův zpytavě všezřící pohled jasně říkající, že nevěří ani slovu. Jistě, nemohl říct, že to nebylo 'nic ale rozhodně mohl všechny ujistit, že to Teddymu neublížilo.

„Ale co to bylo?!“ zdůraznil dotaz Remus, stejně rozčílený jako jeho žena.

„Z mého pohledu nic. Nezaznamenávám, že by to chlapci něco udělalo, ať už ve zlém nebo v dobrém. Považovala bych to jenom za světelný efekt,“ řekla Pomfreyová.

„Mně to připomínalo strom,“ ozval se Ron. „Takový podobný je také na klikách skleníků a na mřížích zdejších zahrad, ale co znamená... viděl jsem to už i někde jinde.“

„Ano, v nějaké knize,“ připojila se Hermiona.

„Nevím nic o tom, že by to cokoliv znamenalo. Byl to jenom světelný efekt, přesně jak říkala madam Pomfreyová. Nejspíš se ta malá rozhodla, že se jí Teddy líbí... komu by se takový malý chlapec nelíbil, že ano? No že ano?“ zažvatlal ředitel na dítě, „... a chtěla ho trochu potěšit. Takové věci ona dělá pořád, je to tak Severusi?“ obrátil se Brumbál na lektvaristu.

„Ano... ano, to dělá, světelné efekty, barevné plameny ohně nebo oblačné obrazce ve vzduchu. Neškodné, jen občas obtěžující a trapné,“ přitakal Snape, přesto se zdál Harryho cvičenému oku sám trochu vyvedený z míry. Ten znak nejspíš něco znamenal a Snape, stejně jako Brumbál, přesně věděl co. Jednoho z nich, starého ředitele, to ani moc neznepokojilo, možná dokonce potěšilo podle toho, jak se usmíval, Snapea se to dotklo.

„Toto krátké setkání s mou neradostnou budoucností mi bohatě stačilo,“ zamručel Snape, obrátil se na podpatku a dřív, než by ho někdo dokázal zastavit, už byl na chodbě.

„Omluvte mě,“ vyhrkl Harry okamžik nato a vyběhl za ním ven, jedno že by tu možná měl zůstat.

Podařilo se mu Snapea dohnat až v boční chodbě vedoucí směrem k jednomu z vchodů do sklepení. Na těhotného člověka se pohyboval pozoruhodně rychle, nejspíš zvláště když chtěl odněkud co nejdřív zmizet.

Předběhl ho a zahradil mu cestu.

„Co chcete Pottere?“ zavrčel Snape a narovnal se do celé své úctyhodné výšky. Občas si před ním i Harry připadal malý a to už si na svou vlastní výšku zvykl. Dnes však ne, teď se naopak cítil velice dobře.

„Jen se chci zeptat, jestli víte, co je to za znak, který jste vložil na Teddyho hlavu,“ řekl a přistoupil o trochu blíž do příjemné aury tepla, jestli má ze Snapea něco dolovat, půjde to líp, čím blíž mu bude.

„A já myslel, že se hodláte omluvit za svůj nápad s oslavou mých narozenin,“ odvětil Snape, neustupující dozadu a doslova strnulý v zádech.

„Jste za to na mě hodně naštvaný?“ zeptal se s obavou. Jistě, viděl, že Snape není nadšený ani trochu, ale nechtěl si ho rozhádat natrvalo.

„Jestli jsem na vás naštvaný za vaši snahu mě zesměšnit a připravit o veškerou autoritu? Ano, ovšemže jsem,“ sykl nebezpečně tiše.

„Nemyslel jsem to tak, naopak jsem doufal, že si to užijete. Zdálo se mi... o Vánocích jste chvílemi vypadal spokojeně, jen jsem myslel, že možná vaše narozeniny...,“ váhavě rozhodil ruce. „Ředitel tvrdil, že nechcete narozeniny slavit a neslavil jste je prý ani jako malý. Jen jsem vám chtěl udělat radost. Jsem šťastný, když vy jste šťastný,“ vypadlo z něj jako obvykle dřív, než se nad tím stačil zamyslet. Skousl si ret. Ani se nedivil, když Snape vydal sykavý zvuk jako rozdrážděný had.

„Šťastný? Nikoho neudělá šťastným, když si z něho ostatní střílí a ponižují ho a on se přitom ani nemůže bránit. Protože já,“ trochu se naklonil vpřed, „se vám skutečně bránit nemohu. Nesmím vás zesměšnit před spolužáky, protože jsem váš profesor a školní rada nerada vidí, když si učitel zasedne na žáka.“

„Oh, netvařte se, jako kdybyste si na mě už dávno nezasedl,“ odfrkl si uraženě. „Každý už tu ví, jakou radost vám dělá mi v hodině připomenout, jaký jsem hlupák, odebrat mi body a dřív i udělit školní trest. To poslední neděláte jedině proto, že už spolu beztak trávíme spoustu času... ale o to tu nejde,“ nechtěl se bavit o jejich minulosti, byla dávno pryč a zapomenutá. „Jestli chcete, abych se vám za tu oslavu omluvil, tak se upřímně omlouvám. Myslel jsem to dobře. Opravdu. Nechtěl jsem vás zesměšnit ani ubírat na vaší autoritě, vždyť narozeniny slaví úplně všichni i Brumbál a nikdo nepopře, že on má autoritu.“

„Jenže já nejsem Brumbál. Nikdo není Brumbál. On je mocný a obávaný, Pottere, tak mocný, že by si klidně mohl chodit po hradě v kožených kalhotách a síťovaném růžovém triku s nápisem 'Jsem gay!' a nikdo by si mu nedovolil říct ani dvě slova,“ Snape se prudce nadechoval. „Nemíním se tu s vámi hádat na chodbě o malichernostech, jako je oslava. Vraťte se za ostatními a nechte mi klidný večer,“ zaprskal jako rozzlobený kocour a obešel ho.

Nepokusil se ho zastavit, jen za ním zavolal:

„Co znamenal ten symbol na Teddyho čele?“

Snape se zastavil, chvíli váhal a pak se krátce ohlédl přes rameno. Jeho černé oči částečně zakryté řasami se zableskly, než se zase odvrátil.

„Nic to neznamenalo, jen dětská čmáranice mé dcery. Jako ty barevné plameny v krbu, ovce ve vánoční kouli nebo oblačné rybky v učebně obrany.“

Nevěřil mu, bylo to něco daleko víc a Snape věděl co. Doběhl k němu, když měl tu možnost, protože se lektvarista zastavil, a znovu si před něj stoupl. Byl tak vystaven pohledu dvou bodajících černých uhlíků.

„Nevěřím. Poznal jste ho, víte, co znamená a rozrušilo vás to. O co šlo?“ zeptal se důrazně a nehodlal při tom ustoupit ani o krok, dokud ze Snapea nevytáhne něco relevantního.

„Špatně interpretujete moje reakce, pane Pottere. Mýlíte se, když si myslíte, že mě znepokojily dětské obrázky,“ nedal se Snape umluvit, dál vzdoroval a pronášel svá slova nepřirozeně klidným hlasem.

„Co vás tedy tak znepokojilo?“ zdůraznil to poslední slovo.

Viděl váhání v mužově tváři, to jak pevně semkl rty, než s hlubokým nádechem promluvil.

„Teddy. Při pohledu na něj jsem si plně uvědomil, jak jsou kojenci malí, křehcí a naprosto nesoběstační. Jsou plně připoutáni ke svým rodičům nebo opatrovníkům a nemají šanci se bránit ani si zajistit něco naprosto základního, jako je jídlo a voda. Nikdy na mě nikdo nebyl plně odkázaný. To je to co mě znepokojilo, ne nějaké čmáranice ve vzduchu.“

Řekl to klidně, žádné vytáčky ani zřejmý stud. Díky tomu si nebyl jistý, jestli to myslí vážně nebo se snaží zamést otázku ohledně symbolu, jenž vpálil do Teddyho čela. Na druhou stranu, jestli to myslel vážně, pak to mohl být problém. Snape byl dobrý otec, vážně byl, alespoň on si to myslel podle toho, jak se choval a o svém dítěti mluvil. Neměl by se bát toho, jak se bude umět o svou dceru postarat, protože on si byl jistý, že dobře.

„Mít za někoho odpovědnost je vždycky těžké, ale vy to zvládnete. Jde vám to moc dobře,“ ujistil ho a bezděčně zvedl ruku, aby se ho dotkl. Včas se zastavil, chvíli váhal, ale nakonec svůj pohyb dokončil a položil dlaň na Snapeovo rameno. Nebyl odstrčen, jen se lektvarista krátce podíval na jeho ruku, než zvedl pohled k jeho očím.

„Nemůžete soudit, když mě neznáte a nevíte, jak se budu chovat, až určitá situace nastane,“ namítl Snape. „Nejvíc svou závislostí je dítěti podobné zvíře a já zvířata nechovám. Mám jen laboratorní potkany, šváby, pavouky a štíry. To nejsou tvorové, o které se musíte den co den starat, když jim pár dní nebo klidně i týdnů zapomenete dát nažrat, jednoduše se pozabíjí a sežerou navzájem. Nic většího jsem nikdy neměl, až na jednu výjimku v dětství. Kotě,“ koutek jeho rtů se znechuceně zvedl. „Taková umolousaná koule chlupů, co jsem ji našel pohozenou v popelnici. Vzal jsem to kotě domů a zavřel ho do lodního kufru na půdě, protože jsem měl zakázáno doma chovat zvířata. Na pár dní jsem na něj zapomněl a pak jsem ho, zcela podle očekávání, našel pošlé. Těžko říct, jestli se v tom kufru udusilo nebo chcíplo na dehydrataci, bylo prostě mrtvé. Tím moje pokusy chovat zvířata skončily.“

Přeběhl mu po zádech mráz. Jak byl svědkem smrti jiných a viděl na svůj věk strašné věci, smrt malého nebohého kotěte udušením nebo žízní ho doslova děsila. Už jen z té představy se mu dělalo skutečně nevolno. Polkl nepříjemné emoce, nebyly na místě, a pokusil se o něco jako chlácholivý úsměv.

„Byl jste malý kluk. Takové věci se dětem občas stávají... chcípne jim myš, co chytnou nebo umačkají ptáčka. Nedělá to z vás špatného budoucího otce,“ řekl jemně.

„Nebyl jsem dítě, bylo mi šestnáct a tu kočku jsem potom vyvrhl a její orgány usušil, abych je mohl použít do lektvarů,“ vzal mu Snape vítr z plachet prostým prohlášením řečeným bez záchvěvu lítosti nebo jiné emoce. „To byl a je můj vztah ke zvířatům. Holuby kolem svého domu střílím otcovou vzduchovkou. Laboratorní zvířata zabíjím a pitvám, na některých provádím vivisekci za plného vědomí, abych mohl sledovat účinky jedu přímo v živém organismu.“

„Och,“ bylo jediné, nač se zmohl. Upřímně ano, byl šokovaný tím, co lektvarista říkal, i když to svým způsobem dávalo smysl. Stačilo se na něj podívat. Každý by řekl, že vyrostl přesně z toho typu kluka, co trhá mouchám z vědeckých důvodů křidýlka a pak sleduje, jak se pokoušejí létat bez nich. Patřilo to ke Snapeovi stejně jako jeho černý plášť nebo excelentní, přesto hrubý styl vyjadřování. Tohle byl on, on celý a přesto neztrácel svou zvláštní nepopsatelnou přitažlivost ani ho kvůli tomu nechtěl méně utěšit v jeho obavách.

„Ale to přeci neznamená...“

„Znamená to hodně, protože je to důvod, proč jsem s vámi uzavřel dohodu. Já vím, že se nebudu o svou dceru schopný nebo spíš ochotný starat den co den, hodinu co hodinu. Vy ano. Jediné, co se dnes stalo a co mě podle vás prý rozrušilo, bylo opětovné uvědomění,“ říkal to prostě, jako když vysvětloval látku. „Teď, pokud už je vaše zvědavost ukojená, byste mě mohl pustit.“

„Ne!“ vykřikl a zakroutil hlavou. „Teď vás rozhodně jen tak jít nenechám. Nejdřív musíte pochopit, jak moc se mýlíte. Na hloupých zvířatech nezáleží, vy jste a budete skvělý otec. Vaše dcera vás bude milovat, stejně jako vás miluju já...“

V puse mu náhle vyschlo. Tohle rozhodně říct nechtěl a Snape to nejspíš nechtěl slyšet. Jeho černé oči se rozšířily upřímným překvapením, rty se pootevřely a veškerý ten strnule povýšený výraz hrající věčně na jeho bledé útlé tváři dočista zmizel. Vypadal překvapeně a vyvedeně z míry, až to bylo vzrušující a přitažlivé. Zdál se být neškodný a bezbranný, dravé zvíře hledící na svého krotitele a tím krotitelem byl Harry. Neuměl ani sobě slovy popsat, jak ho uvnitř ten pohled nebo spíš myšlenka rozechvěla.

„Pottere, okamžitě odvolejte, co jste právě... uhm.“

Nenechal ho dopovědět.

Sevřel ho pevně rukou kolem krku a přitáhl si ho k sobě, jen aby nemusel stát celou dobu na špičkách. Potom už jen přitiskl své rty na ty tenké růžové linky, co je poslední týdny tak často sledoval a uvažoval přitom, že udělá přesně tohle.

Po těle mu z toho doteku rozlilo teplo vyhánějící jakýkoliv pocit nenaplnění, jenž se v něm otvíral pokaždé, když byl s Ginny. Přestože to nebyl horký vášnivý polibek s jazykem v puse toho druhého, stejně to bylo to nejlepší, co kdy zažil. Dokonale zapadající do jeho podvědomé představy o líbání. Nemohl se toho nabažit natolik, že si přitiskl Snapea k sobě ještě víc, takže dokonce na svém vlastním břiše cítil oblinu mezi jeho boky.

Možná tím líbaného muže jen vyvedl z rovnováhy, ale třeba mu Snape chtěl odpovědět, když položil dlaně na jeho pas. Nezáleželo na tom, ten okamžik byl příliš dokonalý, aby si ho ničil uvažováním o čemkoliv. Prostě si to jen užíval. Ten pocit, když se nehybné rty pohnuly proti němu a Snape mu polibek váhavě opětoval. Krátce a nerozhodně, jako kdyby nevěděl, jestli to chce nebo ne a potom...

Byl prudce odstrčen stranou. Zavrávoral z náhlé ztráty pozice, stejně jako tepla ve své náruči. Brýle mu sklouzly po nose níž. Neobratně si je narovnal a viděl Snapeovu bledou tvář pokrytou rudými skvrnami počínajícího vzteku. Kolikrát ho viděl tak moc zuřit? Jen párkrát. Velice výjimečně.

Čekal křik, hrozivý křik, o to bylo nepříjemnější, když se k němu lektvarista pomalu naklonil a svůj hlas ztišil skoro až k šepotu.

„Už nikdy se mne nedotýkej, Pottere.“

Křik by byl lepší, mohl by na něj odpovědět stejně. V tomto případě jeho instinkty zareagovaly na ohrožení čišící ze Snapeových slov a veškeré příjemné pocity se z jeho těla vypařily jako mávnutím hůlky. Nahradily je zježené chloupky na zátylku, které ještě doplnil sevřený žaludek, když kolem Snape přešel a zmizel v chodbě někde za Harryho zády.

Dovolil si uvolnit se, až když kroky utichly. Necítil strach, ne, s tím to nemělo nic společného, bylo to to příjemné napětí, jaké pociťoval, třeba když držel v rukou jedovatého hada a povídal si s ním. Nikdy nevíte, jestli vás neuštkne a zároveň si prostě neumíte odpustit ten pocit, že ho držíte v rukou, vlastníte ho a on s vámi mluví, přestože je jinak naprosto nespolečenský.

Obrátil se čelem do chodby, kudy už Snape dávno zmizel. Jeho ruka se bezděčně zvedla ke rtům. Přejel si po nich bříšky prstů a cítil přitom, jak se pomalu zvedají v úsměvu. Bože, to byl nejlepší polibek jeho života a to si nemyslel, že by byla Ginny nějak nešikovná, nehledě na to, že vlastně Snape tak docela nelíbal. Ale to bylo jedno. Líbat ho bylo přesně takové, jaké si představoval, rozechvívající po těle a trochu nebezpečné. Takhle podle něho vypadal polibek.

S pohvizdováním se otočil k odchodu. Vůbec nezáleželo na tom, že ho Snape odmítl, však on vymyslí, jak ho přesvědčit k souhlasu, nedalo se přeci popřít, že mu lektvarista na jeden krátký okamžik odpověděl. To stačilo.

 

°°0°°

 

Vpotácel se do koupelny, opřel o stěnu a vyzvracel se do záchodu. Už dlouho, hodně dlouho, mu nebylo tak zle. Těžký žaludek nebo pálení žáhy, na to už si dávno zvykl, jaké je to obrátit si žaludek do mísy, zapomněl. Rozhodně si to nerad připomněl.

Sklopil poklop a sedl si na něj.

Symbol, zatracený symbol stromu života. Jako by už beztak nebyla jeho situace složitá, ještě si jeho dcera musela vymýšlet, že bude rozdávat pečeti Kamelotu na všechny strany. Nemohlo se jí zalíbit něco jiného, třeba kopretina nebo žába, klidně se mohla vrátit ke svým milovaným rybám. Ale to ne, ona musela v jeho hlavě vyhrabat tu úplně nejhorší vzpomínku na staré knihy o Albionu a vybrat si z ní zrovna pečeť stromu života. A samozřejmě, jak taky jinak, ho musela vložit na čelo zrovna Teddymu Lupinovi těsně po jeho narození, jako kdyby neexistovalo tisíc jiných příležitostí, kdy ho ukázat. Díky tomu to vypadalo, že je Albionská panna.

Složil si hlavu do dlaní.

„Co jsi u všeho všudy zač?“ zašeptal ke svému břichu. „Nemůžeš mi přeci chtít namluvit, že jsi vážně zvěstovatelka světového míru. Nemůžeš být. Nic takového neexistuje, je to jenom fáma pověrčivých hlupáků, co se bojí svět brát takový, jaký je. Někdo jako je... Potter.“

Ten mu také dnes přidělal starostí až nad hlavu. Copak nestačilo, že v něm začal hlodat strašlivý červ podezření ohledně původu nebo spíš osudu jeho dcery, ještě Potter se musel konečně skutečně projevit a navíc tak hloupě. Uprostřed chodby a polibkem. Když už si usmyslel, že bude Severusovi znepříjemňovat život svým přímým vyznáním zdánlivých citů, tak to měl alespoň dělat s trochou opatrnosti, vždyť každý věděl, že co se stane na chodbě, to se klidně může dostat ke všem uším ve škole. Kdyby to alespoň udělal v soukromí, pak mohla být reakce trochu jiná.

Zaskřípal zuby.

Uvažovat tímto směrem všechno ještě stonásobně komplikovalo, na druhou stranu si díky tomu mohl představovat vtipně ironickou situaci ve svém životě. Těhotný chlap, čekající prorokované dítě, profesor, co má poměr s žákem a bývalý Smrtijed pravděpodobně stíhaný Pánem zla a zcela jistě v brzké době atakovaný Ministerstvem. Přitom se od nepaměti chtěl prostě jen stát slavným a úspěšným lektvaristou. Jak mohl jen vychovávat dceru, kterou budou lidé považovat za spasitelku a ještě k tomu mít po svém boku druhého spasitele. Ať bylo proroctví o Albionské panně pouze vylhané nebo skutečně pravdivé, jako to o Potterovi, bylo vlastně jedno, protože jakmile lidé proroctví uvěří, stává se skutečným. Není nic silnějšího než šílenství pověrčivého davu.

„Jestli jsi Albionská panna, pak sis vybrala k příchodu tu nejhorší dobu a za otce toho nejméně vhodného,“ promlouval tiše ke svému dítěti. Jistěže mu nemohla odpovědět ani ho pochopit, nejspíš, každopádně k němu vysílala jemné uklidňující teplo.

Obě dlaně položil na své břicho a opřel se hlavou o zeď za zády.

Mít dítě samo o sobě představovalo mnoho překážek, zvláště když po tom dítěti prahl Pán zla, ale vychovávat Albionskou panu bylo zcela mimo veškeré jeho plány a předpoklady.

 

27. Kroupy dohadů ~o~ 29. Prasinkové víkendy by měli zakázat